ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 6. POKRAČOVÁNÍ

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.
6. POKRAČOVÁNÍ

PŘÍPRAVA ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY NA ATOMOVOU VÁLKU.
JAK TO VŠE ZAČALO.

Teď bych rád slyšel váš názor na použití atomových pum naším letectvem v době, kterou jste ještě zažil za svého působení v armádě. Můj zájem byl vyvolán především zprávami o Plánu použití čs. armády ve válce z roku 1964. Zveřejnění informací o tom, že byl nalezen, se stalo před jistou dobou menší „senzací“. Můžete mi k tomu něco říci?
Jistě že mohu. Nejprve však si musíme objasnit širší souvislosti, ve kterých se vše v šedesátých letech minulého století odehrávalo. Souhlasíte?

Ano, ale kdybyste mi nejprve objasnil, jak jste se vůbec už jako důchodce k tomuto tématu dostal?
Všechno začalo tím, že jsem v říjnu 2004 reagoval na rozhovor, který profesor Vojtěch Mastný poskytl Tomáši Sniegoňovi. Rozhovor byl uveřejněn v příloze Práva v „Salonu“ č. 386 z 25. září 2004. Po určitých peripetiích se mi podařilo získat kontakt na profesora.
Kdo to je profesor Mastný a čím se v té době zabýval?
Neznám celé jeho „curriculum vitae“. Vím ale, že v té době byl starším stipendistou (Senior Scholar) Mezinárodního střediska Woodrowa Wilsona ve Washingtonu. Účastnil se prací na Mezinárodním projektu historie studené války (Cold War International HistoryProject –CWIHP). Získal jsem jeho e-mailovou adresu (coldwar1@wwic.si.edu) i poštovní adresu (Woodrow Wilson International Center for Scholars, Ronald Reagan Building and International Trade Center, One Woodrow Wilson Plaza, 1300 Pennsylvania Ave. NVV, Washington, DC20004-3027, T202/691-4000 . K onomu rozhovoru jsem měl jisté připomínky, tak jsem mu napsal 4. října 2000 dopis.

Můžete mi objasnit, co bylo obsahem Vašeho dopisu?
Zajisté a rád, protože nás zavede do poměrně obsáhlého tématu, který není bez zajímavosti ještě v dnešní době? Ba naopak. Dnes se mi jeví ještě aktuálnějším, než tehdy. Objasním brzy proč.
Samozřejmě, že jsem se musel profesorovi, s nímž jsem se nikdy nesetkal, a který o mé existenci zcela jistě ani nevěděl, představit. Soudil jsem, že by se tedy měl nejprve dozvědět, kdo je tak „drzý“, že si dovoluje jej touto formou kontaktovat. Sdělil jsem mu, že nejsem povoláním historik. O „unikátní neopakovatelné období dějin“ kterému se říká „studená válka“ že se trvale zajímám. Že je to také proto, že jsem toto období, které tak významně zasáhlo i mou vlast, intenzivně prožíval a nebyl jen pasivním přihlížitelem. Že jsem byl jednak aktivním vojákem - letcem a kromě toho též štábním pracovníkem na poměrně vysoké úrovni, kdy jsem v onom období působil v armádě, na místě jistě dost exponovaném. Že i své memoáry, které byly rok předtím vydány nakladatelstvím Erika v Praze, jsem nazval „Letcem ve studené válce“. Zdůraznil jsem též, že si netroufám, s ohledem na svou kvalifikaci, jemu, jako erudovanému historikovi, radit. Že bych chtěl spíše přispět k jeho vidění onoho období svými poznatky.

Váš postoj zcela chápu. Které konkrétní otázky však byly předmětem vaší hlavní pozornosti?
Především to byl jeho názor, vyjádřený v onom rozhovoru s Tomášem Sniegoněm větami, že „vojenské plány Moskvy v Evropě byly do roku 1961 defenzivní“. Druhým jeho výrokem, ke kterému jsem měl námitky, byla jeho tvrzení, že „Kreml a moskevský generální štáb změnily svou strategii v Evropě na útočnou“ teprve v důsledku berlínské krize v roce 1961.

Vy jste byl či jste jiného názoru?
Nebylo mi jasné, o jaké konkrétní dokumenty se jeho tvrzení opírá. Možná měl v tomto směru oproti mně výhodu v tom, že znal konkrétní ruské či sovětské dokumenty doktrinálního charakteru. Já jsem mohl vycházet jen ze svých praktických zkušeností, které jsem získal v letech 1960-1964 . A to nejprve jako náčelník štábu velitelství letectva 7. armády (1960-1961) a později jako náčelník štábu 10. samostatného leteckého sboru, později 10. letecké armády (1961-1964), kdy jsem se zúčastnil řady spojeneckých cvičení.

Promiňte, můžete mi teď říci, co to vlastně byla ona 10. letecká armáda? A také co to byl onen Československý front? Setkal jsem se s těmito názvy už při přečtení onoho plánu, který byl publikován, a o němž hovoříme už na počátku této části naší besedy.
Jistě. Nejprve ale k pojmu „československý front“. S tímto pojmem se nesetkáte, když budete studovat historii československé armády první republiky. Je to pojem převzatý z ruské, případně Rudé, armády. Použití tohoto názvu v naší zemi plně odpovídá době, ve které se vše odehrávalo. Tehdy si asi mnoho našich politických představitelů myslelo, že nejsprávnější bude naše politika tehdy, jestliže plně převezmeme vše od Sovětské armády. Tedy i tento název. Je to také někdy prezentováno tak, že nám to nařídila „Moskva“, což nemusí být nic jiného, než zbavení se vlastní odpovědnosti, když svalíme vinu na někoho jiného.
Předtím si i Alexej Čepička myslel, jako přehorlivý „přítel“ SSSR, že musíme mít i stejná hodnostní označení jako měla carská, později Rudá armáda. Jestliže plzeňští pivovárníci vítali sovětskou delegaci s transparentem „Sovětské pivo, náš vzor“, tak proč bychom my nemohli mít „pogony“ a „front“? Těmito slovy chci jen charakterizovat přístup mnohých našich dogmatiků. Ti „milovali“ Sovětský svaz tolik, že se pro samotnou lásku ani nestačili naučit alespoň základy ruštiny. Jak jsem se u mnohých z nich sám přesvědčil. To, prosím, berte jen jako můj ironizující komentář, nikoliv jako souhlas.
Tak tedy naší vlastní historii je pojem „front“ cizí, jestliže pomineme historii naší jednotky na Východní frontě v řadách Rudé armády za Druhé světové války. Určitě lepší a stejně vyhovující by bylo, kdybychom třeba hovořili o „skupině armád“, pokud budeme mít na mysli, že je takový útvar podřízen jednomu veliteli. To je ale téma na zvláštní debatu.

Dovolíte mi malé odbočení? Proč třeba dáváte u Alexeje Čepičky slovo „přítel“ do uvozovek? To neodpovídá obrazu, který o něm existuje.
Na to mám jednoduchou odpověď. Řadím jej totiž mezi lidi, kteří opravdové přátelství, jež naši lidé (sám se mezi takové počítám) pociťovali k Sovětskému svazu, jako ke spoluzachránci našeho národa a k jeho spoluosvoboditeli, toto přátelství svým dogmatismem, svým přisluhovačstvím, svým „řiťolezectvím“, nejvíce poškodili.
Pokračujme ale v našem tématu. Front byl druh vojenské formace v Rusku a v Sovětském svazu, skládající se z několika polních armád a menších samostatných jednotek. Byl to ekvivalent skupiny armád, jež měli Američané i Němci. Fronty byly vytvářeny pouze za války a pro vedení války. Po skončení války byla jejich velitelství buď reorganizována na jiný typ velitelství, nebo byla zrušena. Na příklad za První světové války měla ruská armáda šest frontů, za Druhé, tedy za Velké vlastenecké války Sovětského svazu, bylo těchto frontů 44. Což nikterak neznamená, že všech těchto 44 frontů působilo po celou dobu války.
Co se pak týče „Československého frontu“ (ČsF) šedesátých let minulého století, pak tato formace Československé lidové armády byla vytvořena pouze „papírově“, a to zřejmě pro účely přípravy potřebné dokumentace pro případ vzniku války a pro výcvik velitelů a štábů.
Jak k vytvoření ČsF došlo, není ani pro mne dost jasné. Na příklad v knize „Československá lidová armáda na Rýnu“, autorů Štěpánka a Minaříka, se uvádí, že „v první polovině šedesátých let…bylo povoleno otevřeně používat název „Československý front“-ČsF“. Na čí žádost se tak stalo, čím byla tato žádost motivována, kdo dal souhlas, kdo to tedy „povolil“, není vysvětleno.
Svého času to formuloval velitel 10. letecké armády generál Sochor tak, že „Československý front se organizačně zformoval v rámci Varšavské smlouvy“ (Ladislav Sochor, Vzhůru do oblak, Erika, Praha, 2000) nebo též, že „vytvářený Československý front byl za určitých vojenskopolitických okolností…po souhlasu parlamentu vyčleňován do sestavy obranných sil Varšavské smlouvy“. Což jsou formulace, které do věci mnoho jasu nevnášejí.
V každém případě vytvoření československého frontu bylo jen „papírové“. Podle mých poznatků se to v praxi nijak neprojevovalo, třeba tím, že by velitelství a štáb frontu existoval už v míru. Ale pro „válku na papíře“ to snad mělo své opodstatnění. Vždyť papír snese všechno, že?
V rusky, generálem Voštěrou psaném, „Plánu použití Československé lidové armády v době války“ z roku 1964 se říká, že „Чехословацкая Народная армия…развертывает Чехословацкий фронт “ (Příloha 9, str. 3). Sloveso «развертывать» je přeloženo jako „rozvíjeti“, ačkoliv to není jediný, а podle mne ne zrovna výstižný, význam tohoto slovesa. Na příklad podstatné jméno «развертывание», odvozené od slovesa «развертывать», může také znamenat „přípravu k ofenzivě“nebo „zahájení ofenzivy“. V překladu ruského originálu spatřuji doklad malé péče a ne zrovna patřičnou „štábní kulturu“ autorů. Či se zde projevily slabší znalosti ruského jazyka ze strany překladatele? Nemohu teď posoudit, co je blíže pravdě. Ale musíme si uvědomit, že se jednalo o dokument nesmírného, i z právního hlediska, dosahu. O jeho závažnosti pro osudy země nelze pochybovat.
Osobně bych považoval za lépe vystihující smysl, jestliže by v češtině bylo použito sloveso „vytvářeti“. Protože ve skutečnosti se jednalo o vytvoření československého frontu, nikoliv o rozvinutí, tedy rozšíření něčeho, co zde již bylo. Vznikalo zde něco nového, co v mírové době, která vzniku války předcházela, nemělo ekvivalent. S dalšími nepřesnostmi v jazykové variantě ruského originálu se ještě setkáme.
Jistě by bylo možno se ptát dále. Byl takový zásah do organizace ČSLA možný jen na základě nějakých ústních pokynů Spojeného velení Varšavské smlouvy? Pro cvičné úkoly by to jistě bylo přijatelné. Ale pro válku? Nemělo by se vytvoření takové formace uskutečňovat na základě dohod mezi smluvními státy? A uvnitř státu pak na základě rozhodnutí kompetentních československých orgánů, nikoliv na základě nějakého, možná jen v ústní podobě daného, pokynu někoho z Generálního štábu Sovětské armády (GŠ SA)?
Myslím si, že nám zatím ještě nikdo, především pak ne historici, nevysvětlil, jaké mechanismy existovaly pro podobné kroky v rámci Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, uzavřené ve Varšavě 14. května 1955. To ale teď není předmětem naší debaty.
10. letecká armáda, na rozdíl od ČsF, existovala jako vojenská formace už v době míru, konkrétně od roku 1962. Sdružovala všechno vojenské letectvo, které svými charakteristikami a předurčením mělo svou činností zabezpečovat a podporovat bojovou činnost vojsk „ČsF“.
Pro mne, jako náčelníka štábu 10. letecké armády, to znamenalo, na rozdíl od frontového stupně velení, že velitele armády jsem osobně znal, byl mu dnes a denně po všech stránkách podřízen. Na místě je otázka, zda jsem měl či neměl osobně znát také designovaného velitele čs. frontu. Tato má neznalost se v praxi projevovala i tak, že nevím, komu předkládal své doklady můj velitel při práci na příslušné plánovací dokumentaci na GŠ ČSLA. Těmto dokladům na operačním sále jsem přítomen nebyl a velitel armády mne ani nesměl informovat, komu (!) doklady přednášel.
Chápete tuto absurditu? Byl jsem podle vojenských řádů zástupcem velitele armády, jako jediný jsem měl pravomoc vydávat rozkazy jménem velitele. Mohla tedy nastat situace, že povedu v zastoupení velitele armády jednání s velitelem frontu. Měl bych tedy vědět, kdo to bude, že? Ve skutečnosti jsem ale osobu, které byl velitel armády odpovědný, a jemuž jsem tedy byl odpovědný v případě, že jsem velitele musel zastoupit, neznal! Nezdá se vám, že se to s utajováním přehánělo?

Ano, i mně se to tak může jevit. Ale celá tato tématika je pro mne velice odtažitá a stanovisko zaujmout nemohu.
Byl-li tedy někdo designován na funkci velitele frontu, kdo to konkrétně byl? To jsem tehdy nevěděl. Na cvičeních v této roli vystupoval náměstek ministra národní obrany generál Janko.
Ani ze zveřejněného „Plánu použití ČSLA v případě války“ z roku 1964 není zřejmé, kdo je velitel frontu, kdo ponese odpovědnost za plnění plánu. Štěpánek a Minařík uvádějí ve své knize na straně 68, že do funkce velitele Československého frontu byl ustanoven generál Otakar Rytíř. Pokud jsem se však zúčastnil různých cvičení, tak nikdy generál Rytíř v roli velitele frontu necvičil. Vždy to byl generál Janko, který se cvičil ve funkci velitele frontu. Podle vzpomínaných autorů však byl generál Janko zástupcem velitele frontu. Při tom však, ač byl cvičen pro funkci velitele frontu „neměl v době míru přístup na operační sál; takže nebyl přímo seznámen s operační dokumentací“ (Štěpánek,Minařík) . Jedna absurdita za druhou!
Proč se vlastně generál Janko cvičil pro funkci, kterou nakonec neměl vykonávat, proč se nesměl seznámit s dokumentací, podle kterého by činnost ČsF byla řízena? Na druhé straně proč generál Rytíř, který byl do funkce velitele ČsF předurčen (Minařík a Štěpánek píší, že byl „ustanoven“, ač taková formace, jakou byl Čs. front v míru neexistovala a použití výrazu „ustanovení“ je zcela nevhodné), se v této funkci necvičil?
To se předpokládalo, že je to takový genius, který se nemusí cvičit a připravovat na funkci, kterou bude zastávat v případě války? Že pro něho neplatí zásada, že úkolem všech cvičení bylo také stmelování, a v podmínkách války, vedení štábu? Vždyť základní a neoddiskutovatelnou povinností kteréhokliv štábu je pracovat „na svého velitele“? Je logické a správné, aby určitý funkcionář se osobně připravoval a současně připravoval i svůj štáb, který mu byl podřízen. V československých podmínkách, jak lze vydedukovat z řečeného, to však potřebné nebylo? Ve válce by tuto funkci měl převzít někdo jiný? Nabízí se otázka: nakolik vážně brali nejvyšší vojenští představitelé svou, pro případ války určenou, funkci? Nebylo to vše chápáno jen jako obyčejná hra či zábava?
I v počátcích mé činnosti, už jako náčelníka štábu 10. smíšeného leteckého sboru, který byl formací předcházející vytvoření 10. letecké armády, jsem se setkal s něčím podobným.

Mohl byste vysvětlit, co máte na mysli teď?
Samozřejmě. Projevilo se to v době Berlínské krize, tedy krátce po zřízení 10. smíšeného leteckého sboru v roce 1961. Tehdy jsme najednou ve štábu sboru konstatovali, že velitel armády, i já jako jeho náčelník štábu, máme sice povinnost připravovat armádu a štáb na činnost ve válce, ale v okamžiku vyhlášení pohotovosti státu, byli, do funkcí velitele armády a jeho náčelníka štábu, určeni funkcionáři ministerstva národní obrany. Konkrétně to byli generál Vosáhlo a plukovník Kalický. To v nás vyvolalo velikou nelibost.

Promiňte mi, jestliže vyslovím názor, zda tato nelibost nebyla vyvolána jistou vaší ješitností?
To byste se mýlil. Tady vůbec nešlo o nějakou lidskou ješitnost. Vždyť podobné řešení by bylo mohlo vyvolat v nás i jisté uspokojení. Odpovědnost za činnost a její důsledky ve válce, která už by nebyla hrou, ale válkou se všemi důsledky, by nesl někdo jiný!
Nikoliv! Tak jsme to nechápali. Byli jsme připraveni nést i tu nejvyšší odpovědnost za eventuelní důsledky své činnosti i ve válce. Byli jsme připraveni nejen sklízet případnou slávu, ale nést také důsledky za neúspěchy. O tom, že by to nebyla jen sláva, mne na jednom cvičení poučil i sám ministr obrany generál Lomský. Ale s tím, že bychom eventuelní válce sklízeli slávu vítězů, jsme moc nepočítali. I když oficielní propaganda tvrdila opak. Určitě jsme nepočítali s tím, že bychom takovou válku mohli bez úhony přežít a těšit se ze slávy vítězů! Nehledě na to, že jsme byli přesvědčováni propagandou, že s jiným koncem takové války, než s koncem vítězným, nesmíme počítat.

Co myslíte oním poučením, kterého se vám dostalo od ministra obrany generála Lomského?
To, co teď budu vyprávět, nejsem schopen přesně datovat. Možná, že se to odehrálo v době „karibské“ krize. To už si dnes nepamatuji a není to ani podstatné. Vím jen, že jsme tehdy reálně, nikoliv cvičně, přesunovali 2. stíhací bombardovací leteckou divizi ze Slovenska do českých zemí. Takže to bylo pravděpodobně v době Karibské krize, kdy válka byla na spadnutí.
A tehdy na naše velitelské stanoviště armády přijel ministr obrany Lomský a chtěl ode mne, jako od divizi nadřízeného náčelníka štábu – náčelník štábu je osobou, která má vědět „o všem“-, slyšet, kde se nacházejí pozemní sledy přesunované divize. Neměl jsem k dispozici přesné informace, ztratili jsme tehdy s nimi spojení, a tak jsem ministrovi hlásil, že podle našich propočtů se tyto sledy nacházejí „kdesi na slovensko-moravském“ pomezí.
Na toto mé hlášení reagoval ministr těmito slovy: „Co to je „kdesi“, soudruhu plukovníku? Za takovou nepřesnou informaci se za války střílelo“. Ministr jistě dobře věděl, o čem hovoří. Měl svou válečnou zkušenost.

Jak jste tedy řešili situaci s „dvojím velením“? S jedním pro dobu míru, s druhým pro válku?
Rozhodl jsem se o cestu k nápravě po tak zvané „stranické linii“. Vyžádal jsem si slyšení u náčelníka Hlavní politické správy generála Prchlíka. K takovému postupu jsem jako člen strany měl právo. Po velitelské linii nepřipadalo v úvahu, že bych přes hlavu svého velitele či bez jeho souhlasu si mohl vyžádat slyšení třeba u ministra obrany.
Využil jsem tedy „výhod“ mého členství v KSČ a informoval generála Prchlíka o tom, jak takové řešení narušuje morálně-politickou situaci ve velení. A to byla v té době silná argumentace, která nemohla zůstat bez odezvy. Generál Prchlík zřejmě u ministra intervenoval a krátce na to došlo k tomu, že jsme od této chvíle, velitel i já, ve všech cvičeních, i v době karibské krize, zůstávali v těch funkcích, ve kterých jsme vedli armádu v míru a ve kterých jsme měli vést armádu do případné války. Neztratil jsem přesvědčení, že to bylo správné a že by to mělo platit i pro všechny stupně velení, včetně velení ČsF!
Podobná nelogičnost, jak o ní hovořím v souvislosti s velením Československému frontu, se projevuje v celém systému velení v rámci vojenské organizace Varšavské smlouvy. Je to vidět i v „Plánu použití ČSLA pro případ války“. Budeme o tomto plánu jistě podrobněji hovořit dále, ale jistou souvislost s výše diskutovanými otázkami uvedu teď.
Úkol pro Československou lidovou armádu, který vydalo Spojené velení, zřejmě obdrželo vedení ČSLA. Je na místě otázka: kdo byl ve velení čs. armády osobou oprávněnou přijímat úkoly pro ČSLA? Byl to ministr obrany nebo náčelník Generálního štábu ČSLA? Nebo to byl vrchní velitel ozbrojených sil -prezident republiky? Ví vůbec dnes někdo, jakými smluvními dokumenty a procedurami se toto v rámci Varšavské smlouvy řídilo? A co je hlavním: po jaké linii šlo rozhodování o použití zbraní hromadného ničení, specielně pak jaderných zbraní a jak byly z příslušného rozhodnutí odvozovány úkoly pro jednotlivé ozbrojené složky aliance? Do dnešního dne nám to vysvětleno nebylo a v tom spočívá obrovský dluh historiografické vědy.
Myslíte si, že má pro dnešní dobu vůbec nějaký význam, abychom měli o tom jasnější představu?
Myslím si, že má. Není to jen záležitostí historie a historického zkoumání, abychom si ujasnili postupy, které v tomto směru byly aplikovány v rámci Varšavské smlouvy. Má to význam nejen proto, abychom si zjednali jasno, jaká vůbec úloha v tomto směru byla přisouzena jednotlivým členům aliance VS a také proto, abychom si mohli dokreslit obraz o našich čelních vojenských a politických představitelích.
Možná bychom na základě těchto znalostí mohli posoudit nakolik a zda se vůbec změnila situace v rámci jiné aliance, které jsme členy teď.
Plán 1964 představuje v podstatě to, jak úkoly zadané pro operaci, bude řešit velitel ČsF. Tedy osoba vybavená nedílnou pravomocí a oprávněná přijímat rozhodnutí pro vedení operací.
Hovoříte o nedílné velitelské pravomoci velitele ČsF. Byla jeho pravomoc opravdu nedílná?
Předpokládám, že ano. Nedílná pravomoc velitele, to byl základní princip velení, který byl aplikován po celou dobu Velké vlastenecké války v Rudé armádě a neznám žádné známky toho, že by nebyl respektován. Tento princip je uplatňován snad ve všech armádách světa. Není devalvován ani existencí vojenských rad na příslušném stupni.
Na úrovni letecké armády takový orgán jako vojenská rada velitelství armády, existoval. Sám jsem byl jejím členem. Vždy ale vystupovala jen v roli poradního orgánu velitele armády, neměla žádnou rozhodovací pravomoc, příslušná rozhodnutí činil velitel armády. A to i v případech, kdy taková rozhodnutí byla realizací doporučení vojenské rady. Avšak nezaznamenal jsem jediný případ, kdy by vojenská rada v jakékoliv podobě fungovala na různých cvičeních. Něco takového se ani neprocvičovalo.

Čím si to vysvětlujete?
Opravdu nemám pro to vysvětlení. Snad kromě toho, že se v tomto směru projevovala určitá nedůslednost v komplexní přípravě na vedení války. Ptám se: cožpak nebylo potřebné slaďovat i práci takových orgánů, jakým byla vojenská rada? Lze se ptát: jaký smysl by mělo mít takový orgán, pravidelně jej svolávat, projednávat v něm zásadní otázky činnosti armády, avšak v případě války by se s ním nepočítalo? Nebyla to zase jen jistá úlitba tak zvané „aplikaci sovětských válečných zkušeností“?
Uvedu jeden konkrétní příklad vojenské rady 10. letecké armády. Členem vojenské rady byl i první tajemník Krajského výboru KSČ jistý soudruh Pecha. Mohl bych se ptát: počítalo se s ním, že bude členem vojenské rady armády i v případě, že vypukne válka? Jestli ano, tak proč se nezúčastnil alespoň některých výcvikových a přípravných akcí? Jestli ne, tak jaký vůbec smysl měla existence takového orgánu, jestliže fungoval v době míru, v době války však nikoliv?
Pokračujme ale v debatě o Čs. frontu. Ten měl být vytvořen v okamžiku vzniku války. A tady se ve vztahu k plánu, o němž vedeme debatu, projevuje jistý nesoulad či rozpor. Tento plán nepodepisuje velitel frontu, jako člověk, který učinil odpovídající rozhodnutí, ale podepisuje jej na prvním místě ministr obrany, tedy muž, který frontu velet nebude a za splnění tohoto pánu odpovědnost neponese.
Hypotetická otázka, která vyplývá z absurdity této situace, tedy může znít takto: kdo by nesl právní odpovědnost za realizaci tohoto plánu? A dále: jaké opodstatnění má to, že je tento plán schvalován vrchním velitelem čs. ozbrojených sil, jestliže tento vrchní velitel úkol veliteli frontu pro operaci nevydal?
Osobně si myslím, že jsou zde porušeny všechny zásadní metodické postupy platné v armádách Varšavské smlouvy! Tedy postupy, které byly studovány na sovětských válečných školách a které tedy si všichni absolventi těchto škol ze států Varšavské smlouvy osvojili? Plán by měl schvalovat, ten velitel, který byl ustanoven do funkce vrchního velitele vojsk vyčleněných do ozbrojených sil Varšavské smlouvy, tedy pro evropské válčiště (театр военных действий). Proč jej však v našem případě schvaloval prezident republiky, když tento veliteli frontu úkol nevydal?
Kdo byl tedy osobou, která měla oprávnění vydat československému frontu úkol? Včetně toho, že realizací podobného úkolu by byla naše armáda aktivně zapojena do vedení atomové války? A úkol, jehož přijetím a pozdější jeho realizací byl celý národ zatažen do osudového střetnutí s použitím zbraní hromadného ničení, přišel do naší země ne cestou ústavních orgánů a diplomatickými kanály, tedy především po linii politické, ale cestou vojenského velení Varšavské smlouvy. Cožpak opravdu byla situace taková, že osud národa byl svěřen armádním činitelům? A navíc pak armádním čintelům jiného, byť koaličního, státu?
Pakliže tomu bylo jinak, než jak by to vyplývalo z příkladu onoho Plánu 1964, pak to vše, kromě dalších argumentů, zpochybňuje v mých očích autenticitu tohoto dokumentu.
Teď bychom mohli pokračovat rozhovorem o tom, jaké poznatky jsem získal při různých cvičeních na mapách či s vojsky.

Promiňte, mohl byste vysvětlit pojem „cvičení na mapách“. Nějak si to neumím dát do souvislosti s činností letectva.
Pojem „cvičení na mapách“ je v jistém smyslu jen pracovní pojem. Znamená jen to, že při takových cvičeních je mapa základní pomůckou cvičících. Válka, boj, se odehrává vždy v určitém geografickém prostoru. Taktické, či chcete-li, frontové, letectvo působí v úzké součinnosti s pozemními vojsky a v jejich prospěch. A vojska se vždy pohybují v určitém terénu. Navíc i letec musí při svém uvažování brát v úvahu geografii, terén, nad kterým operuje. Je rozdíl, jestliže stíhací bombardovací letectvo operuje v rovinatém či v kopcovitém nebo horském terénu. Mapa je při takových cvičeních základní pomůckou. Samozřejmě kromě papíru a tužky. Mapa je rovněž důležitou pomůckou i pro letce.
Tak tedy ze cvičení na mapách, i ze cvičení, kterých se zúčastňují i vojska, tedy letecké jednotky, zejména pak z období „berlínské“ (1961) a později „karibské krize“ v roce 1962, mám jeden zásadní poznatek: ani v jednom případě nebyla činnost počátečního období války charakterizovaná útočnou činností naší armády, která by nenásledovala teprve, zdůrazňuji toto slovo, po zastavení útoku, tedy po obranné činnosti. To má přece svou logiku: nejprve musí být zastaven útok nepřítele, aby bylo možno přejít do protiútoku. Naše ofenziva vlastně tedy byla protiofenzivou. A příslušný plán by se neměl nazývat plánem „použití“ ČSLA, ale „plánem protiofenzivy“ nebo tak nějak. Mám za to, že by se proto měl spíše používat pojem „protiofenziva“, neboť to více odpovídalo charakteru této činnosti.
Vždycky při těchto cvičeních byla „iniciativa“ v zahájení bojové činnosti, znamenající válku, přenechávána protivníkovi. Jestli v tom byl či nebyl i jistý propagandistický záměr, nemohu posoudit. To platilo i pro případy, kdy se prováděl tak zvaný předstihový úder. Pro nás cvičící se československé vojáky to znamenalo, že to nejsme my, kdo začíná válku!
Naše protiofenziva začínala i v případech, kdy obranná činnost trvala jen velmi krátce a nepředstavovala nějakou rozsáhlou obrannou operaci, spojenou třeba s velkým ústupem dovnitř vlastního území. Vždycky v tomto období, dokonce v době, kdy se procvičovalo rozhodování o předstihových úderech jadernými zbraněmi, byla činnost našich a spojeneckých armád, a tedy válka, zahajována teprve tehdy, kdy bylo nad jakoukoliv pochybnost jasno, že armády NATO připravovaly napadení či už zahájily vojenské akce proti státům Varšavské smlouvy. Možná, že tím také Sověti naznačovali, že už nikdy nedopustí, aby se opakoval rok 1941, kdy sovětské velení, v čele s J. Stalinem, vyčkávalo až do okamžiku, než armády a letectvo hitlerovského Německa zahájí svou bojovou činnost, než překročí hranice na zemi i ve vzduchu a zahájí vojenské operace na sovětském území. A Rudá armáda pak musela ustupovat tisíce kilometrů dovnitř svého území, než se jí podařilo německou ofenzivu zastavit a přejít do protiofenzivy.

Proč myslíte, že se tak stalo? Nešlo pouze o podcenění skutečného nebezpečí a o přílišnou důvěru v Hitlerova slova? Čím si vysvětlujete tuto „zdrženlivost“ při přechodu do ofenzivních akcí? V době, kterou jste zažíval už vy? Vždyť stále slyším, že cílem komunistického hnutí, které bylo ztělesněno existencí především Sovětského svazu, bylo rozšíření komunismu po celém světě? A že chce Sovětský svaz tohoto cíle dosáhnout tím, že vojensky napadne a obsadí státy Západní Evropy?
Nejprve se pokusím odpovědět na první část vaší otázky. Jsem přesvědčen, že sovětské vedení, v čele s J. Stalinem, počítalo s tím, že dříve či později bude Sovětský svaz napaden. Myslíte, že se jejich zkušenost už z let bezprostředně následujících po revoluci v roce 1917, vytratila do nenávratna? Ne, oni vždy počítali s tím, že se v roce 1917 pustili do takového experimentu, který nezůstane bez povšimnutí u těch společensko-politických sil, proti kterým byla revoluce uskutečněna. Znali, podle mne nad jakoukoliv pochybnost, že dříve nebo později budou muset čelit nové vlně odvety za provedenou revoluci. A tak jen manévrovali a snažili se v třicátých letech do poslední chvíle provádět takovou politiku tak, aby se nedostali do pozice, kdy budou proti Hitlerovi stát sami bez jakýchkoliv spojenců. Konec konců jásot, který zavládl v západním světě po roce 1991, kdy Sovětský svaz a vláda komunistů v Rusku přestaly existovat, svědčí o tom, že nakonec byl dosažen strategický cíl, který byl sledován po celou dobu od roku 1917.
Ačkoliv od okamžiku, kdy začala válka hitlerovského Německa se Sovětským svazem, uplynulo už 70 roků, je tato otázka předmětem téměř neutuchajících diskuzí v Rusku.
Jako jeden z posledních příkladů bych mohl uvést besedu, která proběhla v periodiku „Завтра“, tedy „Zítřek“, dne 27. července 2011 se dvěma ruskými historiky: Alexejem Bajkovem a Alexandrem Rešidovičem Djukovem. Bajkov je kandidát historické vědy a hlavní redaktor projektu „Aktuální historie («Актуальная история»). Alexandr Rešidovič Djukov (narozený v roce 1978 v Moskvě) je ruský historik a publicista, ředitel fondu „Historická paměť“ ( «Историческая память») a hlavní redaktor periodické publikace „Žurnál ruských a východoevropských historických výzkumů“ («Журнал российских и восточноевропейских исторических исследований»).
Debata byla publikována na stránce http://zavtra.ru/cgi//veil//data/zavtra/11/923/22.html.
Podstatnou otázkou besedy bylo to, zda vedení Sovětského svazu udělalo v roce 1941 vše, co bylo možné, aby předešlo překvapivému napadení ze strany Německa.
To nejpodstatnější, co jsem si sám pro sebe z této besedy odvodil, je toto. Jestliže dnes hovoříme o událostech roku 1939 či o událostech roku 1941, to znamená po sedmdesáti letech, pak jsme v situaci, že víme, co se stalo. Víme, jaká byla následnost událostí: že v roce 1939 skončily neúspěšně rozhovory anglo-francouzsko-sovětské, víme, že po nich následovalo uzavření sovětsko-německého paktu o neútočení, víme, že pak následovalo přepadení Polska Hitlerem a tak dále. To vše dnes víme. Jakmile se jen hypoteticky postavíme do pozice J.V. Stalina a jeho nejbližšího okruhu spolupracovníků, který (či kteří) se rozhodoval (i) v oné době, v roce 1941, pak uzříme ne jen jednu možnost jednání, ale celý vějíř možností. Dnes už víme, jakou cestou se ubírala historie. Avšak z toho, co víme dnes, nemůžeme vynášet kategorický soud o tom, zda ona možnost, kterou šla historie na základě jejich tehdejší volby, byla špatná nebo správná. Prostě nemůžeme známkovat ty, kteří tehdy rozhodovali tak, jak rozhodovali. Prostě udělat to nemůžeme proto, protože nejsme s to zcela pochopit, jaké informace měli tehdy k dispozici oni při svém rozhodování a nejsme s to se zcela vžít do situace, ve které byli. Oni pracovali v reálném čase, s reálnými v té době informacemi jak o tom, co může učinit ten druhý i s informacemi, co mohou reálného učinit oni.
Sám jsem přesvědčen o tom, že kdyby v roce 1940-1941 provedl Sovětský svaz jakýsi „předstihový úder“ proti Německu, že by se byla nakonec zformovala aliance západních zemí, která by umožnila Hitlerovi Sovětský svaz porazit. Naštěstí „historie“ v tomto směru byla prozíravá a postavila Sovětský svaz, s celou jeho nesmírnou kapacitou, na stranu boje proti Hitlerovi. A to nakonec umožnilo jeho porážku. Toto mé přesvědčení nakonec zformovalo i můj celoživotní vztah k Sovětskému svazu i k Rusku!

Mám vašim slovům rozumět tak, že bylo štěstím pro nás i pro lidstvo, že existoval Sovětský svaz?
Ano, přesně tak to myslím. Nezbavím se přesvědčení, které opírám o všechno, co jsem v této věci byl schopen prostudovat a promyslet, že bylo obrovským historickým štěstím pro nás, pro Evropu a nakonec i pro lidstvo, že zde v oné historické době existovala taková síla, jakou představoval komunisty vedený Sovětský svaz. V té době zde nebyla jiná síla, která byla schopna, a hlavně ochotna, účinně vzdorovat světovládným plánům Hitlera a hlavně, která by dokázala porazit jeho vojenskou mašinérii.
K druhé části vaší otázky. Ano, v jistém smyslu slova by komunistická ideologie mohla být takto interpretována. Opravdu základní myšlenkou, kterou byli vedeni ruští bolševici, zejména Vladimír Uljanov (Lenin) a Lev Bronštejn (Trockij), bylo rozpoutání proletářské revoluce v celosvětovém měřítku. Avšak ještě za Leninova života se ukázalo, že „přání zde bylo otcem myšlenky“ a že celosvětově situace není taková, jak si představovali. Postupně začali hovořit o možnosti vybudovat socialismus v jedné zemi. To později i Leninův nástupce – Stalin- zdůvodnil. Po skončení Druhé světové války byl Sovětský svaz natolik vyčerpán ve svých základních zdrojích, že nemohl reálně pomýšlet na šíření komunismu s použitím vojenské síly. A tak se soustředil na jiné formy uplatňování svého vlivu a šíření ideologie.
Zvláště, když se tady objevila nová zbraň. To považuji za nejpodstatnější kvalitativní změnu, která změnila pohled na válku. Von Clausewitz psal, že válka je „politikou vedenou jinými prostředky“. Tyto „jiné“ prostředky se svými účinky na vojska i na zázemí bojujících armád už vymykaly všemu, co až dosud lidská historie poznala. Politika šíření komunismu silou, tedy v krajním případě i válkou, musela být opuštěna. Odstrašující síla této nové zbraně se stala zcela novým, kvalitativně odlišným faktorem. A to se projevovalo i v konkrétních přípravách armád Varšavské smlouvy.
V zámyslu všech cvičení, jichž jsem se zúčastnil, byla tedy válečná činnost či vojenský střet, tedy činnost armád NATO, a činnost naše, vždy rozehrávána v tomto pojetí: nejprve zde byl jejich útok, napadení z jejich strany. Reakcí z naší strany byla nejprve naše aktivní obrana s následným přechodem do protiútoku, ve strategickém měřítku do protiofenzivy.

Chcete snad říci, že Sovětský svaz a jeho ozbrojené síly na západním směru neměl ofenzivní úmysly? Vždyť je o tom napsána celá kniha. Tuším, že má název „Československá lidová armáda na Rýnu“, autory jsou Štěpánek a Minařík. Dokonce se tam objevuje podnázev „za devět dnů jsme na Rýnu“.
Ano, to jsem připraven tvrdit a obhajovat. Vše to tvrdím ne na základě nějakých dokumentů sovětského generálního štábu, ale na základě toho, co jsme procvičovali a jak jsem toto procvičování vnímal. Přiznávám, že tato má zkušenost a promýšlení této zkušenosti tvoří jisté limity mého dnešního uvažování. Jinak tomu ani nemůže být. Ale bavíte se o tom se mnou, nikoliv s někým jiným, třeba ze sovětského generálního štábu.
Mám za to, že útok, který je součástí protiofenzivy strategického rozsahu a cílů, byť by tento útok byl proveden masivními silami všech armád prvního strategického sledu Varšavské smlouvy (VS) a byť ve svých konečných strategických cílech sledoval porážku protivníka (a té se těžko dá dosáhnout jen obrannou činností), nelze vyjádřit pojmem „útočná strategie“. Soudím, že „útočná strategie“ může rezultovat jen z útočné, agresivní doktríny, která vyjadřuje útočné politické cíle. A k tomu, aby politika mohla vytýčit útočné cíle, už přestávaly existovat podmínky. To však vůbec nemusí znamenat, že se vzdáváme provedení útočných operací.
Opět bych se odvolal na Carl von Clausewitze: „Rychlý, důrazný přechod k útoku - zářivý meč odvety - je nejskvělejší stránkou obrany (!); kdo na něj nemyslí, anebo spíše kdo jej nezařadí do pojmu obrany, ten nikdy nepochopí převahu obrany…je hrubý omyl, chápeme-li útok vždy jako přepad a představujeme-li si tedy obranu jen jako tíseň a zmatek.“
K tomu bych jen dodal: jestliže chceme dílo kohokoliv studovat, tedy i Clausewitze, a akceptovat či neakceptovat jeho názory, nemůžeme se omezit jen na jednu jeho větu z rozsáhlého díla. Třeba prohlašující, že „válka je pokračováním politiky jinými prostředky“.
Myslí si snad někdo, že takový „rychlý, důrazný přechod do útoku“ v rámci celého válčiště, třeba celé Evropy, lze připravit za jeden den? Ne, ten musí být připravován dávno předem, dokonce tak, že tato zásada bude vtělena do státní vojenské doktríny. A na tomto základě pak budou budovány i ozbrojené síly, bude řešena jejich dislokace a tak dále a podobně!
Tvrdím, že po celou dobu, kdy jsem byl přímým účastníkem tohoto období v řadách armády, nebyly politické cíle SSSR útočné. Byly maximálně jen vyjádřením toho, co jsem výše citoval z díla Clausewitze.
Kromě neexistence útočných politických cílů, jež se opírala o teoretické zdůvodnění vypracované již v třicátých letech, zde vyvstal koncem Druhé světové války jeden závažný faktor vojensko-strategického charakteru: na straně USA byla v průběhu války a díky tomu, že území a obyvatelstvo Spojených států nebylo vystaveno přímým důsledkům vojenských akcí, byla vytvořena mohutná převaha ve strategických silách, hlavně pak v silách jaderných. Tuto převahu si dobře uvědomoval především Stalin. Je známo na příklad, že v roce 1949, kdy se Sovětskému svazu podařilo sestrojit a úspěšně vyzkoušet atomovou pumu, zakázal Stalin cokoliv o tom zveřejnit. Obával se, že by Američané bombardovali vše, co s tímto projektem souviselo a on dobře věděl, že takovému bombardování nebyli schopni v té době čelit.

Zdá se mi, že příliš přeceňujete úlohu J. Stalina v těchto vojensko-strategických otázkách. Nemám pravdu?
Tady nejde o přeceňování, ale o konstatování historických faktů. Stalin jistě, jako každý člověk, nebyl, ani v těchto vojensko-strategických úvahách a činnostech v průběhu války, člověkem, který by se nedopouštěl chyb. Ale cožpak lze ze zřetele pustit toto: Stalin byl po celou dobu války vrchním velitelem. Po celou válku, denně, předsedal a řídil činnost „Stavky“. Tedy řídil činnost „Hlavního stanu“, jak se někdy říká. A jako takový musel činit zásadní rozhodnutí, která dávala směr všem jeho armádám. A výsledkem tohoto velení bylo to, že Sovětská armáda porazila do té doby nejmocnější armádu světa, německý Wehrmacht. Nehovoří tento výsledek za vše? To přece vůbec neznamená říkat, že on jediný porazil Německo. Ani v nejmenším nechci snižovat úlohu i toho posledního vojáka, který musel tváří v tvář čelit protivníkovi, který musel podstupovat často boj muže proti muži.
O tomto jsem loni vedl na webových stránkách diskuzi s několika Rusy.

Povídejte, prosím, to mne velice zajímá.
Beze všeho. Podnětem k tomu byl článek v Izvěstijích. V článku se referovalo o jednom rozhovoru prezidenta Medvěděva v květnu 2010. Medvěděv byl, kromě jiného, dotázán na to, jak se dívá na úlohu Stalina ve válce. Na to prezident odpověděl tak, že „Velkou vlasteneckou válku vyhrál národ, nikoliv Stalin, dokonce ne vojevůdci při veškeré důležitosti, toho, co dělali. Ano, jejich úloha byla nesporně velice důležitá, ale současně válku vyhráli lidé za cenu neuvěřitelného úsilí, za cenu životů ohromného množství lidí.“

Vy s takovou odpovědí nesouhlasíte?
Nesouhlasím. Nesouhlasím, protože se mi zdá velice zúžená a jednostranná. A tak jsem reagoval tímto: „Poněkud se divím názorům vašeho prezidenta o významu Stalina a vojevůdců pro vítězství. Nepochybuji o tom, že nad nepřítelem zvítězil národ. Cožpak Stalin a vojevůdci nebyli součástí národa? Jestliže budou slova vašeho prezidenta dovedena do důsledků, pak bude možné zrušit všechny školy, v nichž jsou připravováni velitelé pro armádu a všichni, kdož skončili studium na takových školách, na příklad v KVVA v Moninu, já sám jsme jedním z nich, by měli vrátit diplomy a litovat času, po který se v těchto zařízeních učili.“

Bylo na váš příspěvek nějak reagováno?
Divil byste se, ale ohlas byl značný, nikoliv vždy jednoznačně kladný. To musím říci. Uvedu jen několik příkladů. Jistý Vladimír mi napsal: „ Díky Tobě, normální člověče, z normální země. To, co se děje dnes u nás, to je také normální, ale jen v blázinci. Chtějí nás všechny dnes ponížit a zničit, ale není to poprvé, Rusko setřese tuto špínu a bude rovněž velkou zemí. Všechno nové je vlastně to staré, ale zapomenuté. Ruskému národu lze poblahopřát při příležitosti Vítězství, díky vám, my i vás zdravíme v tento veliký den. Zatím se nám dočasně nedaří. Ale Rusové jsou trpěliví a vytrvalí.“
Mám jednoho přítele na dálku, je to mladý člověk, je národností Tatar, povoláním je to historik, žije ve městě Sterlitamak na Jižním Urale. Dotázal jsem se i na jeho názor. Z jeho odpovědi vyjímám toto:
„Přečetl jsem si interview Medvěděva novinám Izvěstija. Nenašel jsem v něm nic podivného. Taková interview připravují poradci a pomocníci. Jestli vzít v úvahu, že v současnosti je u moci v Rusku prozápadní liberálně-demokratické mužstvo, budou mnohá vyjádření Medvěděva, pokud se týče ruské historie, srozumitelná.
K některým vyjádřením Medvěděva se přece jen vyjádřím a řeknu svůj názor.
Samozřejmě, že válku vyhrál lid, národ. To je zřejmé pro každého jen trochu gramotného člověka. Národ jako celek je tvůrcem historie. Je však zde jedno „ale“. Proč prezident Medvěděv odděluje Stalina a vojenské náčelníky od národa? Cožpak Stalin-to není sovětský národ? Cožpak jeho synové, kteří bojovali na frontě-to není národ? I Žukov, Koněv, Rokossovskij, Vasiljevskij i další-to je kdo? Nebyli to představitelé národa? I komunistická strana, která v neuvěřitelně těžkých podmínkách organizovala evakuaci, přechod průmyslu na vojenské potřeby-cožpak ona nebyla rovněž národem?
Proč prezident mluví právě tak? Opravdu i tak přemýšlí? Samozřejmě že ne. On se bojí. Bojí se ukázat se v očích Západu a liberální části občanů Ruska nedostatečně demokratickým a liberálním. Protože jakmile někdo z nejvyšších kruhů dnešního Ruska se jen trochu zajíkne na adresu Stalina v kladných tónech-okamžitě se zvedne pískot, hysterie, povyk.
Stalina Západ vždy nenáviděl a démonizoval. Proč? Mám za to, že Vám, vážený Jaroslave, je to jasné. Celá liberální parta uvnitř Ruska jej do dnešního dne nenávidí. Už uběhlo více než půl století po roce 1953, a on jim dosud nedá pokoj!
Je těžké v této situaci vinit Medvěděva. On se stylizuje jako součást světové elity, a u této, i u něho, se má za nevhodné říci cokoliv kladného o Stalinovi i jeho epoše.“
To tedy bylo malé odbočení na téma „Stalin“. Budu tedy pokračovat, návratem k našemu tématu, od kterého jsme tímto odbočením poněkud poodešli.
V názoru na charakter prvních operací naší armády v případě války nejsem osamocen. V rozhovoru, který poskytl 11. září 2003 Karlu Sieberovi v rámci projektu „Parallel History Project on NATO and the Warshaw Pact“ generálmajor Zdeněk Šporek, který v letech 1983-1986 velel 10. letecké armádě, říká, rovněž na základě svých poznatků z absolvovaných cvičení, že „…při všech cvičeních, včetně cvičení označeného kódovým názvem Štít, jsme vždycky začínali obranou…byli jsme napadeni…nechtělo se prostě nějak dát, že my jsme byli agresory…těžko jsme si mohli představit, že bychom z nějakých důvodů začali válku jako první, protože asi bychom ji nepotřebovali…“. Což kromě jiného rovněž vyvrací názor profesora Mastného, že po berlínské krizi (rok 1961!) „Kreml a moskevský generální štáb změnily svou strategii v Evropě na útočnou“. Znovu se potvrzuje má myšlenka, že se nepracuje s jasně vymezenými a jednotně chápanými pojmy.

Co máte na mysli tentokrát?
Myslím tím to, že „útočná strategie“ a „útočné operace vedené v rámci protiofenzivy“ (zdůrazňuji onu předponu „proti“) nejsou jedno a totéž. Byť by takové útočné operace byly jakkoliv rozsáhlé svým měřítkem i svými cíli, byť by, jak to dělají někteří autoři, měly charakter „nemyslitelných“operací, byť by byly, jako jeden příklad z řady dalších, představovány „Plánem použití ČSLA ve válce“ z roku 1964
Pojem „strategie“ je odvozen z řeckého „strategia“, kdy "stratos" znamená vojsko a "ago" – vedu. V ruských pramenech je definován tento pojem jako „nedílná část vojenského umění a představuje jeho nejvyšší oblast; zahrnuje otázky teorie a praxe přípravy ozbrojených sil k válce a vedení této války; strategie je těsně svázána s politikou a je v bezprostřední její podřízenosti“. (Словарь иностранных слов, Русский язык, Moskva , 1984).

Čím si vysvětlujete, že Spojené státy americké získaly takovou strategickou převahu?
Myslím si, že vysvětlení spočívá v diametrálně odlišných podmínkách, za kterých do Druhé světové války vstupovaly Spojené státy a Sovětský svaz. A v diametrálně odlišných podmínkách, za kterých obě tyto mocnosti z této války vyšly. Nebudu podrobněji rozebírat a srovnávat potenciál obou zemí, se kterým do války obě země vstupovaly. I celý průběh války znamenal pro Spojené státy a Sovětský svaz existenci zcela rozdílných podmínek. Američané se války zúčastnili v mnohem příznivějších podmínkách. Jejich území, jejich obyvatelstvo, bylo uchráněno následků bojových akcí a přítomnosti na svém území nepřátelských vojsk v podobě hitlerovské nacistické armády. Jejich průmysl, jejich zemědělství, celá země, mohla za války a pro vedení války pracovat v podmínkách, které se v podstatě od mírových podmínek nelišily. Vždyť na příklad jen produkce zemědělství během války vzrostla o 250 %. To vše nakonec rezultovalo také v onu strategickou převahu, jež byla znásobena vlastnictvím nové zbraně, nikdy předtím nevídaných účinků.
Všechno toto si Sověti dokázali dobře zkalkulovat. Neměli bychom podceňovat jejich schopnost zdravě uvažovat! Tato převaha byla, jak to řekl maršál Rodion Malinovskij N. Chruščovovi v době karibské raketové krize, „подавляющая“, tedy zdrcující. A vytvářet v takové situaci „útočnou doktrínu“ a odvozeně pak „útočnou strategii“ by bylo hazardem, ke kterému by se bylo sovětské vedení neodhodlalo. Natolik byli Sověti realistickými počtáři, aby si dokázali vyhodnotit strategický poměr sil. Atomové zbraně a prostředky jejich dopravy k cíli byly rozhodující složkou jakýchkoliv takových kalkulací. Vše ostatní, co se kolem toho napovídalo, to byla jen a jen propaganda.
Dosažením parity v jaderných zbraních a jejich nosičích vznikla jiná situace. A tato situace byla hlavně charakterizována tím, že na obou stranách možného konfliktu bylo nahromaděno tolik atomových zbraní, že každá z obou stran byla schopna přežít úder, byť by byl sebepřekvapivější, že i po něm si každý z obou protivníků zachovával schopnost v odvetě způsobit druhé straně neakceptovatelné ztráty. Navíc došlo v hlavách na obou stranách „fronty“ k poznání, že by jejich použití vyvolalo v celosvětovém měřítku takové změny i klimatu, že by bylo obtížné si vůbec představit podmínky, za kterých by lidská civilizace byla nucena žít. Jak to lapidárně kdosi vyjádřil: „Ti, co by zůstali naživu, by záviděli mrtvým!“
Tehdy tedy už převládlo něco jiného: vzájemné poznání obou stran, a nakonec i vzájemné pochopení toho, že ve válce nelze dosáhnout vítězství, ale jen vzájemného sebezničení.
A proto jsem psal profesoru Mastnému, že toto vše bylo nakonec hlavním důvodem rozuzlení studené války. Profesor Mastný toto rozuzlení charakterizoval jako „prohru Sovětů ve studené válce“. Na to jsem ale namítal, že sám bych byl velice opatrný při používání slov jako „prohra“, „vítězství“, „porážka“. Maximálně snad s tou výhradou, že uznáme, že také mohou být vítězství Pyrrhova. Protože dosáhnout vítězství, kdy druhá strana byla sice po desetiletí trvající studenou válkou přivedena politicky, sociálně, ekonomicky do stavu, který stále ještě nebyl překonán, avšak stále si zachovává schopnost , jak napsaly TIME 5. dubna 1993 , „destroy the U.S. in less then an hour..“, tedy „zničit USA za méně než jednu hodinu“, to je také vítězství?
Je takové „vítězství“ něčím jiným, než jen vítězstvím Pyrrhovým? Vždyť epirský král Pyrrhos také v roce 275 před naším letopočtem zvítězil nad Římany v bitvě u Auscula v Apulii. Pyrrhos donutil Římany k uznání, že nad nimi zvítězil. I Američané přinutili Sověty k tomu, že byli nuceni uznat, že další pokračování v soupeření s Amerikou jim nezaručuje vítězství, které se Chruščov při jednom svém projevu v OSN snažil předpovědět slovy „my vás pohřbíme“. Stejně jako Pyrrhos v bitvě u Auscula způsobil Římanům velké ztráty, (Římané přišli téměř o 6 000 mužů, Pyrrhos asi o 3 500), tak i Američané se svými spojenci v NATO způsobili Sovětskému svazu i jeho spojencům ve studené válce obrovské ztráty, ze kterých se vzpamatováváme ještě dnes: Avšak zničující potenciál, který Sovětský svaz v této studené válce vytvořil, zůstal v podstatě zachován. Včetně prostředků jejich dopravy z jednoho kontinentu na druhý.

Myslím si, že tady Vaše porovnání poněkud kulhá. Nelze přece přirovnávat situaci Spojených států, které studenou válku vyhrály, jestliže ji druhá strana prohrála, k situaci Pyrrhově. Spojené státy přece neutrpěly takové ztráty, že by svého vítězství nemohly využít.
Jistě máte pravdu. Ono domnělé „vítězství Ameriky“ ve studené válce nebylo jedno a totéž jako bylo vítězství Pyrrhose nad Římany. Jistou paralelu bych spatřoval v tom, že „vítěz“ nebyl schopen diktovat své podmínky míru a musel se spokojit s tím, že jeho protivník nehodlal dále pokračovat v oné válce, avšak byl stále dost silný k tomu, aby mohl účinně vzdorovat vůli „vítěze“ a stále mu zůstávalo dost prostoru pro jeho vlastní rozhodování. A tuto sílu, dostatečnou ke vzdoru a absolutnímu nepodřízení se, mu poskytovaly jeho jaderné zbraně.
Kromě toho k ukončení studené války mezi Západem a Východem došlo na základě vzájemné dohody. Formálně se má za to, že skončila před dvaceti roky, kdy Jelcin a Bush starší podepsali v Camp Davidu deklaraci o jejím skončení. Později Bush starší podepsal podobný dokument s Gorbačevem v roce 1989 na Maltě. Jeho syn, Bush mladší, totéž prohlásil po skončení rozhovorů s Putinem v dubnu 2008. Tedy žádné vítězství jedné či druhé strany!
Bohužel, tvrzení o vítězství Ameriky ve studené válce to budou mnozí propagandisté, kteří si osvojili Gőbbelsovské, že „opakovaná lež se stává pravdou“, včetně mnohých i v našich zemích, opakovat do omrzení. Zrovna teď, v době vzpomínek na sté výročí narozenin R. Reagana se zase do omrzení opakuje, že „vyhrál studenou válku“ a porazil v ní Sovětský svaz. Těmto propagandistům však nikdo nemůže vysvětlit opak či nesouhlas, protože tomu nechtějí věřit.
Protivník Ameriky neodešel „ z boje“ v pozici poraženého, který by „bezpodmínečně kapituloval“, ale jako soupeř, kterého bylo, a je třeba nadále, vážně brát v úvahu. To nakonec všichni představitelé Ameriky byli nuceni uznat. Stalo se to hlavně proto, že tento „poražený“ dokázal, ve vyčerpávající studené válce, vytvořit takovou zničující kapacitu, že byl, a soudím, že i je, byl by bláhový kdyby se toho vzal, stále schopen uštědřit útočníkovi nepřijatelné ztráty, kdyby se byl tento pokusil jej napadnout. Je to něco podobného jako hra v šachy. Jestliže skončí partie patem, je to přece něco zcela jiného, než když soupeře „matujete“, že? Když partie skončí patem, může kterákoliv ze stran u šachovnice hovořit o svém vítězství? Myslím, že nikoliv! Můžeme pokračovat v předchozích úvahách?

Jistě.
Procvičování či modelování této protiofenzivní strategie však mělo dalekosáhlé důsledky. Jestliže se mnohokrát při cvičeních operačně-strategického měřítka prokazovalo, že protiofenzivu rozvíjenou po defenzivě nelze úspěšně dokončit při stávající dislokaci armád, pak muselo vojenské velení Sovětské armády, které hrálo jistě dominantní úlohu v rozhodování v rámci celého paktu, doporučovat opatření, která by vedla k jiným výsledkům a zaručoval úspěch v útočné operaci, nemyslíte?

Ano, vaše argumentace se zdá přesvědčivá, ale jakými opatřeními bylo možno tuto situaci řešit?
Kardinálním řešením bylo přivedení sovětských vojsk, která, na rozdíl od Německa, byla na našem území vojsky druhého sledu, do výhodnějších pozic pro vedení protiofenzivy. A to znamenalo pokusit se dostat sovětská vojska do příznivější dislokace.
Pro mne osobně tedy není nic nemožného předpokládat, že to bylo vojenské velení Sovětského svazu, které v tomto směru vyhodnocovalo poznatky z prováděných cvičení. Tato cvičení totiž nesloužila jen výcviku a výchově velitelských kádrů a příslušných štábů. Jimi byla modelována i situace, ke které by nasazení armád vedlo, a závěry z nich tedy byly i důležitým činitelem k vyvozování závěrů, které muselo brát v úvahu i politické vedení.
Návrhy vojáků, aby podmínky pro úspěch útočné operace na našem válčišti, byly zajištěny nejprve politickou dohodou, nepovažuji za něco nemožného. Vždyť i ti nejvyšší představitelé vojenského vedení se jistě dobře vyznali i v politice a určitě chápali rozdíl mezi politickým a vojenským řešením podobných problémů. Jistě také neměli v úmyslu vyzrazovat své závěry ze zhodnocení situace, zejména pak ze zhodnocení vlastních možností. K takovému vyzrazováním by došlo, kdyby tyto závěry byly veřejně deklarovány.
Teprve, když se nepodařilo dosáhnout politické dohody na rozmístění kontingentu sovětské armády na našem území, a kdy čas neúprosně na takové řešení „tlačil“, bylo přikročeno k invazi, to jest k řešení tohoto problému silou. Avšak to silové řešení bylo nutné zakamuflovat propagandistickými metodami. Jsem přesvědčen, že i nejvyšším vojenským představitelům Sovětského svazu se hodilo, že silový zásah nebyl prvoplánově zdůvodňován „jejich“ potřebami a závěry, ale byl zastřen tím, že bylo zapotřebí zabránit vzniku „kontrarevoluce“ a zabránit změnám společenských poměrů v Československu.
Lze si vážně myslet, že by odpovídalo potřebám vojenského velení, kdyby byl tento zásah odůvodňován čistě vojensko-strategickými požadavky?
Tuto situaci si, na rozdíl od mnoha našich publicistů a politiků, dobře uvědomovali i někteří přemýšliví lidé na Západě. Poslechněte si, co o tom napsala Margaret Thatcherová: „V roce 1956 v Maďarsku a v roce 1968 v Československu Sověti ukázali, že jakékoliv hnutí ve Východní Evropě, které by mohlo ohrozit jejich vlastní vojenské zájmy (podtrhuji já), bude bez slitování a bez odmluvy rozdrceno.(Margaret Thatcherová, Roky na Downing Street, Naše vojsko, Praha, 1966.)
Nepatřilo vytvoření mírové konfigurace ozbrojených sil VS na československém směru, jež by zajišťovalo, aby druhý strategický sled byl přiblížen prvnímu, což by dávalo větší šanci na úspěch protiofenzivy, právě k takovým vojenským zájmům Sovětů? Nelze malou vstřícnost vůči sovětským vojensko-strategickým požadavkům rovněž přičíst k takovým hnutím (nečinnost je přece také jistým „hnutím“), které by mohlo tyto zájmy ohrozit? Nemělo toto vše být náležitě oceněno našimi politiky a především pak vojáky na těch nejvyšších a nejvlivnějších místech?
Je to právě historie, ona „nuntia vetustatis“ –zvěstovatelka dávných dob-, která poskytla v tomto směru dostatečně kategorickou odpověď na tyto otázky. A o to se také opírám, když tvrdím, že nebyly naším politickým vedením zváženy tyto zájmy Sovětského svazu, s nimiž se v té době kryly i zájmy naší země. Ať už se na dobu, kdy tuto zemi řídila KSČ, díváte jakkoliv, pak také musíte vidět, že tato politická síla také nesla před historií odpovědnost za tuto zemi a za plnění svých smluvních závazků vůči svým tehdejším spojencům. Byl jsem v té době členem KSČ a musím proto potvrdit, že odpovědnost za celou zemi jsem si plně uvědomoval. Je hanebnou pomluvou, jestliže o mé generaci vojáků z povolání někdo tvrdí, že jsme zde byli proto, abychom hájili režim.Distancovat se dnes od toho všeho, což někteří z nás možná udělali, je to nejjednodušší, co lze post factum udělat. Ale popřít, že to vše bylo též součástí historie této země, nelze žádnou slovní ekvilibristikou!

Z vašich slov bych mohl nabýt dojem, že schvalujete to, do jaké situace se naše země dostala po Druhé světové válce?
Tady nejde o to, zda to schvaluji nebo neschvaluji. Světová válka se nevyhnula ani naší zemi. Dokonce lze bez přehánění říci, že v naší zemi evropská válka, která postupně přerostla ve válku světovou, začala. Nejsem zastáncem téměř oficielního názoru, že tato válka začala až okamžikem, kdy Německo přepadlo Polsko a v důsledku toho mu vyhlásily válku Francie a Velká Británie. Jsem ve shodě s názorem prezidenta Beneše, který ve svých Pamětech napsal: „Obsazení Prahy bylo skutečným začátkem druhé světové války – 15. březen 1939 ji konec konců musil vyvolat“ (Dr. Edvard Beneš, „PAMĚTI. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství“., Orbis,Praha, 1947).

Teď opravdu odbočujete dost od názorů většiny.
Nevím jakou „většinu“ máte na mysli, ale asi máte pravdu v tom, že nesouhlasím s řadou výroků, kterými nás dnes ti, kdož se schovávají za jakousi parlamentní většinu, „masírují“. Dnes se ale ve světě diskutuje i tato otázka. Dokonce historikové ani tady nejsou jednotní. To ale přesahuje rámec naší debaty.
Když tedy válka v Evropě v roce 1939 začala, nikdo nemohl předpokládat, jaký vývoj bude mít a k jakým důsledkům nakonec celý tento konflikt, který v historii neměl obdobu, povede a čím skončí. To platí zejména pro naši zemi, pro náš národ. Bylo jen málo evropských politiků, možná i světových, kteří dokázali, alespoň v základních rysech, předvídat vývoj. K těm několika málo patřil i náš prezident Beneš a vysloužil si za to odsudek, který lze slyšet či číst i dnes.

Mohl byste uvést nějaký konkrétní příklad?
Samozřejmě. V čísle 49/2011 „Týdeníku rozhlas“ napsal spisovatel Jiří Stránský vzpomínku na zesnulého spisovatele Jiřího Grušu. Přirovnal toho muže k Davidovi, který se údajně dokázal vzepřít Goliášovi, tedy komunistickému režimu. A pan spisovael nepromarnil příležitost, aby se v tomto článku „neotřel“ i o prezidenta Beneše. Označil jej, na rozdíl od tak zvaného „Lex Beneš“, tedy od zákona, kterým parlament odhlasoval, že se prezident Beneše zasloužil o stát, za člověka, který se o stát nezasloužil. Nepochybuji o tom, že pan Stránský měl na mysli především to, že člověk, který se smluvně spojil se Sovětským svazem, nemůže nikdy být označen za někoho, kdo se o stát zasloužil.

Vy s takovým hodnocením nesouhlasíte?
Jistěže ne. Jsem naopak přesvědčen, že se prezident Beneš o tento stát zasloužil takovou měrou, jako málokterý z jeho nástupců. Také jsem na to reagoval příspěvkem. Ten byl zveřejněn v Týdeníku rozhlas číslo 52/2011. Napsal jsem, že jsem přesvědčen o tom, „že se prezident zasloužil o tento stát měrou, o které by si všichni jeho následovníci mohli nechat jen zdát. Možná také proto, že dějiny podobnou stuaci, která by se podobala období let 1939 až 1945, vytvářejí jen výjimečně….Zvláště po Mnichovu prezident Beneš pochopil, a podle toho také jednal, kde je skutečná síla, schopná odrazit „staletý německý nápor na východ, který měl být dovršen konečným podmaněním východních národů,v prvé řadě slovanských“ (to jsou slova TGM). Prezident Beneš více než jiní viděl, že v případě českého národa by se nejednalo jen o jeho podmanění, ale o jeho totální likvidaci v daném geografickém prostoru“.
Naše země se v důsledku výsledků války dostala, ať už větším či menším přičiněním našich činitelů, na tu stranu fronty studené války, kde byl Sovětský svaz. Pro pochopení celé situace nemá dnes žádný smysl říkat, zda to bylo či nebylo správné, a zda „historie“ udělala či neudělala chybu. Říkat to, by znamenalo, že historii personifikujeme, že jí dáváme jakýsi statut subjektu, který řídí naše osudy. A tak tomu jistě není.
Prostě zde vznikla skutečnost, že se naše země dostala do jistého mezinárodně-politického postavení. Jistěže se do tohoto postavení nedostala bez přičinění i našich lidí. Ale na tom, že se tam dostala, mělo podstatnější význam to, že státy, o které se naše bezpečnost v meziválečné době chtěla opírat, nás prostě opustily. Velice často se místo slova „opustily“ říká „zradily“. Já bych také raději užíval tohoto slova. Slovo „Mnichov“ proto oprávněně zůstane synonymem pro slovo „zrada“.
A to jen oproto, že jim jejich úzké sobecké zájmy byly bližší, než zájmy jiných, třeba i tehdejší zájem naší země. Jestliže se tedy naše země dostala, jak mnozí říkají „do područí Sovětského svazu“, tak by si tito lidé měli především zamést před vlasním prahem a zhodnotit si , co oni sami udělali pro to, aby se tomu tak stalo či nestalo. Je velice snadné házet vinu na druhé a nevidět „břevna v oku svém“!
Já sám jsem neztratil ani na chvíli své přesvědčení, že pro mou zemi bylo velikým štěstím, že jsme už z doby předválečné měli spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem, že v čele našeho boje za znovunabytí svobody a samostatnosti stál takový člověk, jakým byl prezident Beneš. Tedy člověk, který jako jediný, na rozdíl od jiných, věřil od prvních okamžiků tomu, že Sovětský svaz útoku nacistického Německa odolá.
A že zde byl Sovětský svaz, jeho síla i vojenská moc, která nakonec přivedla Evropu a svět k porážce nacistického Německa a k znovunabytí svobody a nezávislosti naší země. To vůbec neznamená, že bych popíral i zásluhy jiných zemí. Včetně těch zemí, které se rovněž o konečný výsledek války nemalou měrou zasloužily a které později byly, možná že v rámci jakéhosi podivného „odměňování“ těchto zásluh, svými válečnými spojenci ve válce proti Německu rozbombardovány.

Jako na příklad?
Jako na příklad státy bývalé Jugoslávie, jejichž zásluha na celkové porážce Německa není zanedbatelná. A musím říci, že je mi velice líto, že na tomto způsobu „odměňování“ válečných zásluh, má „zásluhy“ i původem Češka, paní Albrightová! A že takovému „odměnování“ stranil i náš bývalý prezident Havel.
Situaci, ve které se v důsledku války ocitla i má země, by měly odpovídat i naše postoje vůči válečným spojencům. I vůči tehdejšímu Sovětskému svazu. I nad námi byl roztažen jeho jaderný deštník! Ten nás chránil před tím, abychom nedopadli stejně, jako o několik desetiletí později Srbsko!

Vy si opravdu myslíte, že naše země byla v poválečné době, v době tak zvané studené války, reálně ohrožována?
Jistě, že si to myslím. Nebo si snad mám myslet, že naše země by byla ušetřena zničujících následků, třeba realizace amerického plánu SIOP-62? Že ony strategické bombardéry, ony „citykillers“, které v jisté fázi studené války dnem i nocí směřovaly východním směrem s nákladem pum absolutního ničení, by byly naši zemi vynechaly v případě, že by někdo za oceánem dal „zelenou“ pro spuštění onoho plánu? To je však zase na dlouhou debatu, ke které se ještě, možná, dostaneme.
Dostačující je, když se seznámíme s některými názory amerického generála Curtise LeMaye. Byl to svého času velitel strategického letectva Spojených států. Z jeho názorů si můžeme učinit alespoň všeobecnou představu o tom, jaký osud mohl postihnout i naši zemi. Je také třeba mít na zřeteli, že to byl člověk disponující z titulu svého velitelského postavení také obrovskou, rozum opájející, ničivou silou. A že to byl navíc člověk ochotný někdy jednat i „na vlastní pěst“ proti vůli či bez vědomí prezidenta, tedy bez vědomí vrchního velitele ozbrojených sil USA.

Které názory onoho generála máte teď na mysli? Povězte mi, prosím, o tom něco více. A kdy si myslíte, že jednal „na vlastní pěst“?
Beze všeho. Je na místě si ještě i dnes uvědomovat, jakému nebezpečí celá naše země, tedy nejen politická síla, která ji v oné době vedla, čelila. Na to se dnes zapomíná nebo se to nechce slyšet.
Tak tedy: generál Curtis LeMay údajně v době prezidentování Eisenhowera vydal bez vědomí prezidenta rozkaz k tomu, že tři letouny strategického průzkumu RB-47 vzletěly ze základen ve Velké Británii a směřovaly přes hranice Sovětského svazu. Jejich úkolem bylo obletět řadu strategických sovětských jaderných základen a vyprovokovat tak Sověty k odvetným opatřením. Na tato sovětská opatření byl LeMay připraven odpovědět všemi silami strategického letectva, které mu tehdy bylo podřízeno. A víme dobře, jakými silami tehdy generál disponoval. Za to, že toto dobrodružství nevyvolalo celosvětovou tragédii, vděčíme tomu, že jeden z letounů, které generál vyslal, se sice pustil do vzdušného boje nad sovětským územím, ale naštěstí byl poškozen a vytlačen sovětskými stíhači směrem k Finsku.
Podle člena posádky jednoho z těchto RB-47 „Stratojetů“ Hala Austina z 91. křídla strategického průzkumu, když se tento vrátil z průzkumu prováděného nad sovětským územím, mu LeMay řekl: „Výborně, možná, že kdybychom tento úkol byli splnili správně, mohla být Třetí světová válka zahájena“.
V kubánské raketové krizi v roce 1962 se Curtis LeMay znovu dostal do sporu s prezidentem Johnem F. Kennedym a s ministrem obrany McNamarou. Naléhal na to, aby mu byl dán souhlas bombardovat raketová postavení Sovětů na Kubě. Aniž to Američané věděli, měl polní velitel sovětských vojsk na Kubě pravomoc odpálit rakety s jadernými náložemi, v určité době mu byla taková pravomoc nejvyšším velením svěřena. Při tom Sověti měli na Kubě dvacet hlavic pro rakety středního doletu R-12, jež byly schopny zasáhnout americká města včetně Washingtou. K tomu měli ještě k dispozici devět taktických nukleárních raket. Kdyby toto vše byli sovětští důstojníci uvedli do činnosti, bylo by zabito mnoho milionů amerických občanů. Odvetná akce, která by byla následovala prostřednictvím Strategických sil, by zabila okolo sta milionů sovětských lidí a vedla by k tomu, že většina Severní polokole by se ocitla v podmínkách termonukleární zimy.
Le May však byl i svého druhu „optimistou“, protože předpokládal, že třetí světová válka by netrvala déle než 30 dní a po jejím skončení by z Ruska zůstaly jen „kouřící radioaktivní ruiny“. Protože ony plány SIOP počítaly od jisté doby i s bombardováním cílů nejen na území SSSR, ale ve všech státech Varšavské smlouvy, musíme počítat s tím, že i z naší země by zůstaly také jen „kouřící radioaktivní ruiny“. Stačí?

Je to úděsné, co mi vyprávíte. Ale jednalo se jen o jednoho generála, který sice měl v rukách velkou moc, ale přece jen nad ním byl někdo, kdo je mohl zastavit, ne?
Nejsem si jist, že ano. Podobné názory totiž neměl jen generál LeMay. Nedávno vyšly najevo i jiné dokumenty, které hovoří o něčem podobném.
Co máte na mysli teď?
Mám na mysli to, co jsem se dočetl na webovských stránkách http://inosmi.ru/europe/20101227/165244365.html a http://www.guardian.co.uk/uk/2010/dec/26/secret-files-70s-trident-rssians?/INTCMP=SRCH.
18. prosince 1978 napsal jistý Michael Quinlan tajné memorandum. Mr Quinlan byl jaderným expertem – civilistou. Stal se tajemníkem Ministerstva obrany Velké Britanie. Svým memorandem odpovídal na interní memorandum labouristického ministra zahraničí Davida Owena. Ten se domníval, že lze zmenšit rozsah britského jaderného úderu na Sovětský svaz.
Abychom se neocitli vně „obrazu“, mějme na zřeteli, že vše, co tehdy obsahovaly podobné supertajné dokumenty britské vlády v této věci, se dělo pod záštitou tak zvaných „zastrašovacích prostředků“ („British Cold War Deterrent“). Doktrína jaderného zastrašování byla založena na schopnosti Británie „ projít celou cestu až do konce, tj. bezprostředně až ke způsobení neakceptovatelných strategických ztrát, a dokončit to, co bylo započato“ (to jsou slova Quinlana).
Britská politika v této oblasti vedla k tomu, že bylo rozhodnuto nahradit rakety Polaris výkonnějšími raketami Trident. Spor mezi Owenem a Quinlanem, kromě jiného, spočíval v tom, že se lišili v odhadu počtu obětí sovětských občanů, které musí být britskými raketami zabito, aby byl Sovětský svaz odrazen od provedení jaderného úderu na Británii. Owen měl za to, že milion mrtvých v SSSR bude počtem více než dostatečným. Quinlan se však domníval, že zadržování bude jen tehdy mít potřebný účinek, jestliže počet obětí bude o jeden řád vyšší, tedy 10 milionů. Při tom se s cynickou otevřeností kalkulovalo s tím, že „práh odstrašování u Sovětského svazu, který ztratil ve Druhé světové válce více než 20 milionů lidí, je vyšší než ve Velké Britanii, která měla mnohem méně obětí“.
Diskuze byla vedena nejen o pravděpodobném počtu obětí, které mohou znamenat protivníkem neakceptovatelné ztráty, diskutovalo se o tom, zda proti takovým městům, jako je Moskva či Sankt Petěrburg (tehdy ještě Leningrad) jsou efektivnější vzdušné či pozemní výbuchy, a řada dalších otázek. Vláda labouristů však nestihla nahradit rakety Polaris raketami Trident. Později v roce schvalovala plán vyzbrojení raketami Trident už vláda M. Thatherové.
Úvahy, které v oné době vedli experti britské vlády, jsou stejně děsivé, jako byly názory generála LeMaye. Podle mého soudu je docela výstižně komentoval jeden z diskutujících na webovských stránkách v ruštině, který do komentářů vložil tato slova:
„Je to totální krize lidské morálky a myšlení. Představuje to lidstvo v nejnižším bodu své existence. Utratit triliony všemožných valut na to, aby byly zničeny životy milionů lidí, dětí, žen, starců, aby byla spálena Ermitáž, Treťjakovská galerie, Londýnská národní galerie, Metropolitní museum, aby byly zničeny gotické chrámy a starověká ruská architektura. Existuje vůbec nějaká ideologie, která by za to stála? Lidé, kteří si toto vše vymysleli, jsou buď blázny nebo zločinci. Jejich místo je v Norimberku. Ti, kdo plánují teroristické akty, jsou souzeni jako zločinci. To, co vymýšleli tito lidé- to jsou rovněž zločiny proti lidstvu. Lidé jako Brežněv, Thatherová, Reagan jsou stejní váleční zločinci, jakými byli Hitler, Gőring, Himmler, Stalin. Demokracie je jen fíkový list před tváří fašistických zločinců. Naše životy a hodnoty mají v rukou špinaví vyvrhelové a idioti“.
A já osobně bych k tomu dodal ještě toto: v současné době běží v České televizi seriál o Reinhardu Heydrichovi, katanovi české generality a inteligence z let 1941-42. Současně běžel film o Heinrichu Himmlerovi a o jeho plánech na likvidaci nebo zotročení slovanských národů, včetně našeho národa. A tak, když toto vše porovnávám, si říkám: tito hitlerové, heydrichové, himmlerové byli vlastně oproti LeMayům, Quinlanům pouhými nedouky, byli to vlastně žabaři, detailisté. Mezi nimi je jen jeden rozdíl: jedněm dala historie šanci své plány částečně realizovat, druzí, zatím, takovou příležitost nedostali. Ale myšlení měli stejné: opovržení k lidství, k lidské rase. Za zamyšlení stojí i otázka: „jsou lidé, kteří takto uvažují ještě zdravými bytostmi? Nebo jsou to lidé nemocní? A jestli ano, tak, co je to za nemoc?

Jak byste na tyto otázky odpověděl vy? Pravděpodobně i vy sám jste si již nějakou odpověď dal, nebo ne?
Ptáte se oprávněně. Jestli si podobné otázky kladu, tak současně hledám odpověď. V tom mi jistým způsobem „nahrálo“ i to, co jsem nedávno četl od známého českého neuropatologa a popularizátora vědy doktora Koukolíka.

Mohl byste to, prosím, upřesnit?
Jistě. Doktor Koukolík v Týdeníku rozhlas číslo 52/ 2011 napsal kratičký článek o nenávisti. Popsal v něm, co to je nenávist, co je nebo co bývá jejím cílem, co se děje v hlavách lidí, kteří nenávidí, ve které části mozku nenávist sídlí.
Musel jsem se jej zeptat, zda už také medicína ví, jak nenávist vzniká, jak a kdy se u člověka rodí, jak se pozná, že něco takového v jeho hlavě vzniká, jak lze jejímu vzniku a růstu čelit. To je totiž, podle mého názoru, velice důležité. Měli bychom na příklad znát, kdy a jak vznikla u Winstona Churchilla taková nenávist k nepříteli, že inicioval používání ve válce takových metod, v jejichž důsledku začala být válka vedena způsoby, které už civilizované národy dávno zavrhly. O tom jsme už spolu hovořili. Rovněž jsem se ptal, zda názory generála Curtis LeMaye lze ještě považovat za projevy jeho nenávisti k Rusku, či zda se zde nejedná už o významnou duševní chorobu. A považuji za nejdůležitější v celé věci toto: jestli má medicína odpověď na uvedené otázky, pak by na politicích spočívalo to, aby byla vytvořena kriteria, která by znemožnila, aby na velitelská místa, především pak na místa vrchních velitelů branných sil států, které disponují jadernými zbraněmi, a pak i na vojáky, kteří, ať už jako velitelé letadel, či kapitáni mořských plavidel i raketových zbraní, se dostali lidé, kteří by trpěli podobnými chorobami, případně, kteří by k nim měli sklony.

Dostal jste už odpověď?
Ještě ne. Zatím jsem jen své otázky zaslal redakci týdeníku. Snad se tato postará o to, aby je dostal doktor Koukolík a mohl na ně odpovědět. Pochybuji, že by se redakce osmělila a můj příspěvek zveřejnila.
Vraťme se tedy k situaci, která by politicky ospravedlňovala silové řešení problému, se kterým se mohly setkávat vojensko-strategické plány Varšavské smlouvy, potažmo Generálního štábu Sovětské armády. Ten byl jistě, ať už zcela oprávněně či nikoliv, rozhodující složkou v koncipování celé protiofenzivní strategie v naší části evropského válčiště. Vyvolat takovou situaci, kdy vojenské řešení se ukázalo za dané situace jako to nejlepší, jistě nebylo až tak nemožné. Musíme mít na zřeteli, že má v Rusku silné kořeny šachová hra, jak se to projevilo už ve Druhé světové válce a že mnoho věcí mohlo být rozehráváno v podobě této hry.

Tomu nerozumím. Co máte na mysli teď?
V roce 1946 vyšla kniha jistého Ralpha Ingersolla s názvem „Top secret“. Četl jsem ji v ruštině, kde byla v překladu vydána v roce 1947 v Moskvě, v „Государственном издательству инностранной литературы“ pod titulem „Совершенно секретно“. Autor byl americký žurnalista, nikoliv profesionální voják. Svou funkci vykonával v operačním štábu vrchního velitele amerických expedičních sil v Evropě, účastnil se invaze do Normandie i bojů v Západní Evropě. Ze svého místa měl možnost pozorovat nejen činnost amerických vojsk, ale i činnost spojenců Ameriky, konkrétně Angličanů i Sovětů. Byl velice bystrým pozorovatelem a dokonce jen podle map posuzoval situaci na evropském válčišti a dělal ze svého pozorování velmi zajímavé závěry.
Poslyšte, jak on pohlížel na činnost Rudé armády za dobu, kdy po více než jeden rok měl možnost na mapách pozorovat pohyby všech armád na evropském válčišti. Činnost Rudé armády charakterizoval takto:
„Na druhé straně Evropy to byli Rusové, které jsme viděli skoro celý rok. Jejich způsob vedení války připomínal šachy- hru hlavou a nemilosrdnou. Šachisté vědomě obětují pěšce a dokonce ještě důležitější figurky, aby v budoucnosti dosáhli převahu. Když vezmete figurku, odkládáte ji jednoduše ze šachovnice. Rusové vypracovávali své plány na několik měsíců dopředu, a když získali, podobně jako při šachové hře, o jednu či dvě figury více než Němci, bylo lze s jistotou předpokládat, že budou tlačit dál a vyměňovat figurky tak dlouho, až u nepřítele žádné k výměně nebudou. Rusové zřejmě pohlíželi na bojiště jako na šachovnici: kalkulovali několik tahů dopředu, nutili neustále Němce, aby přemisťovali své síly k odrážení útoku z jednoho na druhý úsek obrovské šachovnice, jež se roztáhla od Baltu k deltě Dunaje. Němci se nikdy nemohli vyrovnat Rusům v tom, aby pochopili, co se na této šachovnici děje a zdálo se, že když němečtí generálové vyčerpali své předválečné štábní etudy, neměli už nikdy potom skutečný rozvinutý plán porážky Rusů.“
Výstižné, že? A nemyslíte si, že v jiné podobě, v jiné době, mohli Rusové i vůči Československu promyslet několik tahů dopředu, aby partii rozehráli a vedli tak, že se jim nakonec podařilo vytvořit situaci, kdy bylo možno rozmístit svá vojska u nás, aniž, kromě verbálních protestů Západu, vyvolali komplikace pro realizaci svých základních zájmů? A zajistit si tak výhodné výchozí podmínky pro vedení eventuelní války, kdyby tato v Evropě vznikla?
Jsem si vědom toho, že podobné mé úvahy vyvolají u mnoha našich lidí, kteří na všechno, co se rodí na východ od nás, pohrdlivý úsměšek, a nedovedou si představit sovětské, potažmo ruské, vojenské činitele jinak, než jako množinu lidí „schopných pouze přípravy vcelku primitivní operace agresivního vpádu do západní Evropy…a sovětský generální štáb jako orgán „složený z maršálů a bezduchých důstojníků“ ( J. Fučík, Stín jaderné války nad Evropou, Mladá fronta, Praha, 2010).

Myslím si, že v tomto svém tvrzení budete asi osamocen. Vždyť stále je nám vysvětlováno, že hlavním důvodem, proč v roce 1968 byla sovětská vojska přivedena do Československa v srpnu 1968, bylo to, že zde bylo nebezpečí, že se moci uchopí politické síly, které vyvedou Československo ze spojeneckého svazku se SSSR.
Ano, máte pravdu, zatím jsem pro svůj názor podporu nenašel. Svého času jsem vedl polemiku na stránkách Listů na toto téma. Možná by stálo za úvahu, kdybych Vám teď podrobněji uvedl obsah této polemiky. Z ní by také vyplynulo, jak na celou věc pohlížím. Upozorňuji však, že celá tato polemika dosti přesahuje rámec naší debaty o úloze našeho vojenského letectva v eventuelní válce. Bude Vás to zajímat?

Samozřejmě.
Tak tedy úvodem. Celá tato polemika se odehrávala mezi mnou a jistým panem Šternem a panem Mádrym.
Stručně uvedu ze svého článku ve formě thesí to, co bylo na počátku této polemiky a co k ní vedlo. Byl to můj článek „Od války přes srpen 1968 po přihlášku do NATO“. Článek vyšel ve dvouměsíčníku „Listy“ číslo 2 z roku 1995.
První these. Při hodnocení srpnových událostí roku 1968 se zdůrazňuje jen politické pozadí a politické důvody tehdejší invaze „spojenců“. Stejně tak, jako „mužové jara 1968“ nevěnovali pozornost vojensko-strategickým aspektům tehdejšího postavení Československa v rámci států Varšavské smlouvy, ani dnešní analytici se této stránky vůbec nedotknou. Vládní komise pro analýzu událostí let 1967- 1970 obdržela zadání ke své práci časově vymezené tak, že vojenské a strategické důvody, jejichž kořeny sahají před rok 1967, ani nemohly být předmětem jejich zkoumání. Podobně si počínají historici, pokud mohu soudit, kteří se zabývají soudobými dějinami.
Druhá these.Sovětskému vojenskému vedení se, v „příznivé“ atmosféře alarmujícího politického vývoje v Československu, podařilo přesvědčit politické vedení o vojenské nezbytnosti sovětské invaze.
Třetí these. Lhůty, ve kterých se mělo přejít k protiofenzivním útočným operacím, byly tak krátké a definice jejich cílů tak ambiciózní, že jich nebylo možno dosáhnout, aniž by byla mírová dislokace armád prvního i druhého strategického sledu těmto cílům přizpůsobena.
Čtvrtá these. Na „československém“ směru nebyla vytvořena dostatečná hloubka nárazníkového prostoru, který měl přikrývat prostory rozmístění strategických raket na Ukrajině. Za zajištěný prostor zřejmě sovětští plánovači považovali jen takový prostor, kde byla dislokována sovětská vojska.
Pátá these. Opuštění strategie „masové odvety“ a příklon ke strategii „pružné reakce“, která nevylučovala použití jaderných zbraní, ale uvažovala s možností, že bude konflikt prostorově omezen, kladlo otázku, jak dostat jaderné zbraně na území Československa, aniž by byly předány čs. armádě? To Sověti nechtěli udělat, protože by se tak rozšířil počet míst, kde by se rozhodovalo o použití jaderných zbraní. To bylo považováno za riskantní především pro Sovětský svaz a ztěžovalo by to stanovení hranic, omezujících případný konflikt.
Šestá these. Nezaznamenal jsem, že by vůdci „pražského jara“ byli kritizováni za to, že nezvažovali strategické zájmy Sovětského svazu, a že se ani nepokusili odhadnout cenu, kterou byl Sovětský svaz ochoten zaplatit za dosažení strategické převahy v naší části evropského válčiště.
Sedmá these. V nových postojích Ruska v mezinárodní politice se prosazovalo myšlení nové generace vojenských vzdělanců, kteří už nebyli bezprostředně zatíženi prožitky osudového roku 1941.
Na toto namítal pan Štern, že mé tvrzení, že hlavní podstatou jevu, kterým bylo potlačení „Pražského jara“, a tedy hlavním motivem Brežněvovy invaze do Československa, byly důvody vojensko-strategické, nikoliv obava, že se „infekce svobody rozšíří do sousedních zemí“, může vyslovit jen vojenský profesionál, formovaný a deformovaný svou profesí a svým osudem. Podle něho jen profesionálně deformovaný člověk může Brežněvovy motivy považovat za motivy primitivní.
Má argumentace však pana Šterna nemohla uspokojit. Na mou adresu napsal, že bez toho, že bych byl, jako deformovaný profesionál řekl, co měl učinit Dubček a jeho druhové, kdyby byli zvážili vojensko-strategické zájmy Sovětského svazu, je všechno mé nabádání, abychom se poučili, bezcenné. Kromě toho napsal, že je z mé strany dosti odvážné přičítat „nové generaci vojenských vzdělanců“ mimořádně blahodárný vliv na politiku Ruska.
Samozřejmě, že jsem nemohl, na tyto kousavé, ironizující poznámky pana Šterna, nereagovat. Poslyšte některá má slova, kterými jsem reagoval:
V Česku je už od roku 1938 armáda a její odchovanci spíše objektem znevažování. Tímto znevažováním se dá vina politiků za své vlastní selhání svalit na obětního beránka. Jestli W. Churchill povzbuzoval vojáky, aby se „o politických ohledech vyjadřovali s určitou dávkou pohrdání“(Winston Churchill, Druhá světová válka, III. díl, Lidové noviny, Praha, 1993), tak u nás se to dělá jinak. Odvážlivec takto postupující dostane nálepku primitiva či člověka deformovaného „profesí a osudem“.
Při použití takové metody „povzbuzování“ vojáků není nutno se zabývat otázkou, proč byla příprava invaze na úrovni zúčastněných armád zahájena už začátkem února 1968, kdy Brežněv ještě nemohl ani tušit, jakou úlohu v „Pražském jaru“ bude hrát Kriegel, Pelikán, Císař, jejichž odvolání požadoval. Neboť tato argumentace pochází rovněž z hlavy jiného, zřejmě také „osudem a profesí deformovaného“, vojenského profesionála. Tehdy jsem měl na mysli svého přítele generála Emila Hájka, absolventa Vorošilovovy akademie Generálního štábu Sovětské armády, vysoce postaveného generála ČSLA. Svého času též předsedy Svaz letců. Ten mi potvrdil můj názor. On se opíral též o kontakty s funkcionáři Přikarpatského vojenského okruhu, když mi napsal, v jakých lhůtách byla připravována akce invaze vojsk do Československa.
Generálu Hájkovi byla známa metodika plánování velkých vojenských operací. Podle něj začal Generální štáb Sovětské armády pracovat na přípravě invaze do Československa až po obdržení direktivy politického byra KSSS. Podle něho se to stalo někdy na konci ledna až na začátku února 1968. Potom teprve byli pozváni na GŠ představitelé armády, aby rozpracovali dokumenty na provedení intervence. Generál E. Hájek o tom psal též v Reportéru č. 7 z května 1990.
Jeden z vedoucích funkcionářů 4. sovětské letecké armády, která se zúčastnila invaze, mu v roce 1968 položil otázku, zda je mu známo, kdy začali připravovat vstup do naší země. Když nemohl odpovědět kladně, tak mu odpověděl sám, že to bylo „začátkem února 1968“.
Velitel a další čtyři příslušníci štábu 4. LA, tedy standardní pětičlenná skupina, obdobného složení jako tomu bylo i u nás, byli tehdy pozváni na Generální štáb do Moskvy. Tam na základě rozkazu ministra obrany a náčelníka Generálního štábu rozpracovávali veškerou dokumentaci pro uskutečnění této operace.
Bez jakýchkoliv pochybností si dovedu předstait, že rozkaz, na základě kterého skupina důstojníků 4.LA rozpracovávala příslušnou bojovou dokumentaci, byl výsledkem rozhodování na vyšším stupni vojenské hierarchie. V tomto případě se zřejmě jednalo o velení Varšavské smlouvy, samozřejmě bez účasti zástupců ČSLA! Toto mé přesvědčení se opírá o znalost metodiky práce velitele a štábu v Sovětské armádě.
Z toho mi vyplývá, že politické rozhodnutí na úrovni Předsednisctva ÚV KSSS muselo být přijato ještě mnohem dříve, pravděpodobně už koncem roku 1967. Možná ještě dokonce dříve, když se ukázalo neprůchodným dislokovat sovětská vojska na našem území cestou vyjednávání s prezidentem Novotným poté, kdy byly učiněny závěry z rozboru celkové vojensko-strategické situace v Evropě.
A neúspěch podobného jednání s Alexandrem Dubčekem, ke kterému také došlo, pak už jen urychlilo přijetí konečného rozhodnutí o invazi.
Myslím si i dnes, že by bylo velkou chybou podceňovat generální štáby jakékoliv země, že budou se složenýma rukama čekat na to, až dostanou politické direktivy. Jistě i GŠSA pracoval s řadou variant, jak řešit neustále se měnící situaci v Evropě. Vždyť ani druhá strana onoho protivenství, které se vytvořilo v Evropě v dané fázi studené války, neseděla s rukama v kapsách a také neustále zdokonalovala své postavení, aby nebyla zaskočena situací, která může vzniknout neočekávaně. Znovu bych se vrátil k předvečeru karibské krize a k rozmluvě Chruščova s Malinovským.

Co máte na mysli teď?
Chruščov se v květnu 1962 ptá Malinovského: „Nepřemýšleli jste o tom, že bychom instalovali naše rakety na Kubě. A pustili ježka do kalhot těm, kteří jsou vedle?“ A Malinovský odpovídá: „Ano, uvažovali jsme o takové variantě, ale rozhodnutí musí učinit politikové“. Cituji ze žurnálu „Ogoňjok“, číslo 44- 46/1992.Je tam záznam besedy korespondenta časopisu Gennadije Žukovce s historikem Dmitrijem Volkogonovem.
Všimněte si, prosím, že Malinovskij říká: „Uvažovali jsme…“ Používá minulý čas, což znamená, že se Generální štáb zabýval touto variantou ještě dříve, než se to dostalo na pořad úvah a jednání politických orgánů.
Analogicky mám za to, že na úrovni Generálního štábu Sovětské armády se s přivedením vojsk na území Československa uvažovalo mnohem, mnohem dříve, než zde vznikla politická krize. Pokud bych tak neuvažoval, pak bych musel připustit, že výsledky všech cvičení, která rezultovala do závěru, že dislokace armád Varšavské smlouvy neodpovídá záměrům a cílům rozhodné protiofenzivy západním směrem, nebyly vůbec brány v úvahu
Dnes bych se ještě tázal: jaké důvody mohly vést sovětské armádní činitele, i politiky, k tomu, aby něco podobného, tj. umístění sovětských vojsk na našem území, žádali už mnohem, mnohem dříve od prezidenta Novotného? Tedy už v době, kdy o „pražském jaru“ ještě nebylo „ani slechu, ani dechu“? Pro podporu svých názorů budu citovat jednoho z významných činitelů Varšavské smlouvy, generála Gribkova. – „… K zesílení podezření vůči československému vedení napomáhala reakce dřívějšího vedení (A. Novotný) a kategorické odmítnutí novým vedením (A.Dubček) vyhovět několikrát podávaným požadavkům (podtrženo mnou), aby byla rozmístěna sovětská vojska na území Československa…“, (А.И. Грибков, Судьба Варшавского договора, Русская книга, Москва, 1998).
Mohl bych to dnes ještě rozšířit o další otázku. Proč se o vytvoření tak zvaných „S“ rot, jež měly umožnit manévr československého a sovětského letectva, začalo jednat někdy v letech 1962- 1963? A proč se toto uskutečnilo na popud vojenské rady 10.LA, kdy jsem i já sám sehrál určitou roli? Byl jsem to já, kdo předložil Vojenské radě 10. letecké armády materiál, který vylučoval možnost splnit časové normy zaujetí záložních letišť, jak nám je uložil GŠ. Ten chtěl stanovením těchto lhůt pro zaujetí polních letišť naším letectvem v případě ohrožení státu zajistit podmínky pro manévr sovětského letectva. Po jednání Vojenské rady 10.LA, kam jsem předložil písemný materiál, po jednání, kterého se osobně zúčastnil ministr obrany Lomský, se přikročilo k vytváření těchto rot „S“. Ty byly dislokovány v blízkosti polních operačních letišť a vybaveny takovými prostředky, které by umožnily manévr československých a sovětských leteckých útvarů v případě zvýšené pohotovosti armády a tak, alespoň v části týkající se vojenského letectva, usnadnily vedení bojové činnosti v případě vzniku vojenského konfliktu.

Byl pan Štern jediným, kdo s vámi polemizoval?
Nikoliv. Do polemiky se zapojil též jistý pan Madry. Ten poukazoval na to, že se mýlím, když si změnu sovětské vojenské politiky po Chruščovově pádu vysvětluji příklonem sovětského velení ke strategii „pružné reakce“. Podle něho se o možnosti omezené války uvažovalo jako o málo pravděpodobné variantě. Zastával názor, že kdyby sovětská invaze do ČSSR sloužila hlavně k realizaci změny poměru strategických sil, bylo by přespříliš podivné, že by vláda USA, dokonale o ní předem informovaná, neprotestovala proti jejímu provedení, nijak se nepokusila ji zmařit a ani dodatečně prosazovat nějaké ekonomické či jiné sankce. Byl přesvědčen, že umístění sovětských vojsk v Československu nezpůsobilo změnu v poměru sil. Sověti hodnotili vojensko-politickou situaci v Evropě jako stabilizovanou. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR se nezrodila ze sovětského zájmu připravit se na dobytí západní Evropy, ale hlavně z potřeby Moskvy přijmout opatření k udržení sovětské moci ve všech satelitních státech.

Reagoval jste nějak i na tento názor pana Madryho?
Pochopitelně, že i na toto jsem musel reagovat. Také proto, že tyto námitky pana Madryho představovaly obraz toho, jak se také někdy vede polemika: do úst oponenta se vkládají slova, která nebyla vyslovena.
Má replika však, bohužel, publikována nebyla. Předal jsem ji v písemné formě redakci Listů. Prosil jsem, aby byla panu Madrymu, jehož adresu jsem neznal, předána.

Byla vaše slova též zveřejněna? A jak jste reagoval?
V odezvě na slova pana M. jsem se nejprve dotkl tak zvané „dokonalé informovanosti vlády USA“ o připravované invazi do Československa. Opíral jsem se rovněž o slova generála Gribkova. Ten napsal ve své knize: „…rychle a sesouhlasené provedení invaze bylo překvapivé i pro zpravodajské složky západních států; řada vysoce postavených činitelů NATO se o zahájení invaze dozvěděla až z rozhlasu; důležitým momentem při přijímání rozhodnutí bylo to , že NATO a USA se nebudou vměšovat, protože hodnotili opatření SSSR jako obranná, upevňující vojensko-politickou stabilitu v ČSSR“.
Pan Madry mi navíc vkládal do úst slova, která jsem nevyslovil. Psal, že si „změnu vojenské politiky po Chruščovově pádu vysvětluji příklonem sovětského velení ke strategii pružné reakce“ a že se tak dopouštím omylu. Já se ve svém článku změnami vojenské politiky v Brežněvově éře po pádu Chruščova nezabýval. Jen jsem uváděl, že „změny v sovětských názorech na použití jaderných zbraní“ („vojenská politika“ a „názory na použití jaderných zbraní“ není jedno a totéž) mohly být jedním z důvodů, proč SSSR usiloval o umístění svých vojsk na našem území.

Mohl byste mi, prosím, objasnit, v čem spatřujete rozdíl mezi pojmem „vojenská politika“ a „názory na použití jaderných zbraní“. Jistou představu mám, ale chtěl bych slyšet názor váš.
Rozdíl spočívá hlavně v tom, že názory na použití jaderných zbraní jsou jen částí toho, co bychom si pod pojmem vojenská politika mohli představit. I když, a to popřít nelze, v době masového použití zbraní s tak kolosálními účinky, jaké mají zbraně atomové, zejména pak zbraně termojaderné, bude tomuto použití v jistém smyslu podřízena celá část politiky, kterou nazýváme politikou vojenskou či ještě lépe vojenství (warfare). Stát, který takové zbraně vlastní, bude zajisté schopen zcela jinak formulovat své cíle vojenské politiky, než stát, který je nevlastní. Vojenská politika je pojem zahrnující použití vojenské síly, jakožto celku, v zájmu politiky daného státu.
Změny v názorech na použití jaderných zbraní jsem si nepředstavoval jako jednorázový, jednou provždy uzavřený proces či jako vytvoření jednolité a ucelené koncepce. Tedy koncepce, která nemá jen své zastánce či jen své odpůrce a jejíž prosazování v hierarchii sovětských vojenských vzdělanců, posléze i politiků, by nezáviselo od autority zastávaných funkcí a od jiných vlastností jednotlivých osob. Dá se předpokládat, že na příklad maršálové Malinovskij či Grečko se na uvedený problém nedívali stejně a že se i jejich vlastní názory vyvíjely. Totéž platí jistě i o Chruščovovi i o Brežněvovi. O tom, jak se na příklad rozcházely názory maršálů a politiků, budeme ještě mít příležitost hovořit. Názorný příklad tomu dává diskuze mezi maršálem Grečkem a Nikitou Chruščovem.

To je jistě velmi zajímavé. Nemohl byste o tom pohovořit teď?
Jestli si přejete, tak mohu. Nemohu se ale opírat o dokumenty, ale o beletrii. Konkrétně o slova Sergěje Chruščova, syna Nikity Chruščova. Ten ve své knize „Krizisi i rakety“ vypráví:
„Když se Grečko vrátil z Německa (tj. po roce 1957) a stal se velitelem pozemních vojsk, začal jednou, při nedělní procházce po louce na naší dače, z ničeho nic rozvíjet před otcem úvahy o dobytí Západní Evropy.
Nepamatuji si, proč považoval za nutné provést úder a začít válku. Politická hlediska jej příliš nevzrušovala, generál jen žongloval tanky, letadly, děly. Podle jeho názoru neměli Američané v tomto směru vůči nám žádnou šanci. Podle Grečkovových výpočtů už druhý den po zahájení bojů bylo možno s chodu překročit Rýn. Pátého či šestého dne obsadil Grečko Paříž a bez zastávky se vrhl dál, k Pyrenejím. Velké Británie si ani nevšiml. Ani hory jej nezastavily, překročil je s chodu a zastavil se až na březích Atlantiku.
„Jaké máte návrhy, pokud se týče další činnosti? Vy přece dokladujete předsedovi Rady ministrů! Nikdy jste neslyšel o atomových zbraních?", křičel otec. „Jaká ofenziva? Jaká Paříž? Chcete se stát Napoleonem? Už první den z vás nezůstane ani mokrý flek!"
Grečko jen přešlapoval s nohy na nohu, ve tváři měl výraz provinivšího se žáka.
„A ostatně, my vycházíme z obranných koncepcí. A tady máme primitivního agresora. Vás se rozhodnutí Rady obrany netýkají?" Otec postupně vychládal. “Vy opravdu chcete bojovat?", zeptal se, ted už s určitou zvědavostí, otec.
“Ale kdeže", zamumlal Grečko.
"Tak ano nebo ne?", naléhal otec.
"Ne", zřetelně teď odpověděl Grečko.
(Сергей Хрущов,»Никита Хрущов-Кризиси и ракеты», Новости, Москва, 1993).
Není tato debata, jak ji zaznamenal syn Nikity Chruščova, dostatečně přesvědčivá a názorná pro zobrazení toho, jaké rozpory mohly existovat mezi vojenskými a politickými činiteli? Lze jistě namítnout, že to je jen ústní podání člověka, který měl velice blízký vztah k Nikitovi Chruščovovi, byl to jeho syn. A ten jistě nebude svého otce zobrazovat ve špatném světle. Ale vyloučit, že k takovým rozporům mohlo docházet, a jistě i docházelo, nelze.

Jistě velmi zajímavá debata. My jsme ale hovořili o změně názorů ve vojenské politice a názorů o použití jaderných zbraní.
Ano, můžeme pokračovat. Doba, o které hovoříme, následovala po rozuzlení „Karibské raketové krize“, jak se nazývá na Západě krize spojená s rozmístěním sovětských jaderných zbraní na Kubě. V Sovětském svazu pro ni existoval termín „Operace Anadýr“.
Částečný nezdar „operace Anadýr“, kterou autoři Štěpánek-Minařík nazývají „nevídanou provokací SSSR“ (Štěpánek, Minařík, „ČSLA na Rýnu“,Naše vojsko, Praha 2007), jistě přispěl nejen k pádu N.S.Chruščova, ale i ke změně názorů na použití jaderných zbraní. To snad není tak odvážné předpokládat. Důsledky, i v oblasti vojenského myšlení, rovněž následovaly. Projevilo se to především v odklonu od strategie masové odvety či odplaty, jejímž projevem a fakticky předehrou bylo nasazení raketo-jaderných prostředků na Kubě.
Plijevovi-„Pavlovovi“, který vojskům na Kubě velel, bylo dáno právo „samostatně přijímat rozhodnutí k použití taktických jaderných prostředků v případě napadení Kuby Spojenými státy“. Nemusel si tedy vyžadovat souhlas z Moskvy. „Kdo ví, kam až by pokračovala eskalace“, říká Robert McNamara. Slova McNamary „kdo ví“, více než přesvědčivě dokazují, kam strategie „masové odvety či odplaty“ mohla vést, aniž by si to byli politikové, jakým byl ministr obrany Spojených států, uvědomovali či chtěli.

Zajímalo by mne, jak oceňujete slova, že vyslání Sovětským svazem vojsk na Kubu v roce 1962, bylo „neslýchanou provokací“ ze strany SSSR.
Taková slova jsou pro mne důkazem, že autoři podobných knih a výroků mnohdy nevědí, o čem píší. Nebo to vědí moc dobře, ale podobné názory publikují a šíří proto, aby se zavděčili. Nebo jsou tak posedlí nenávistí k Sovětskému svazu, že jim to zatemňuje mysl.
To, že v roce 1962 už měly Spojené státy dislokovány své rakety Jupiter, tedy jeden typ nosičů jaderných náloží, v Turecku, tedy bezprostředně v sousedství Sovětského svazu, to je zřejmě v pořádku a žádnou provokací to není. Vybudování a provozování desítek, možná stovek, základen, kterými byl obklíčen Sovětský svaz, to je normální. Zřízení jedné základny Sovětského svazu na Kubě a její vybavení raketami s jadernými hlavicemi, to je provokace.
Vyslání vojsk na Kubu Sovětským svazem-to byla provokace. Dokonce „neslýchaná“. Ale námořní blokáda, byť by byla nazvána „karanténou“, uskutečňovaná v mezinárodních vodách, kterou nařídil prezident Kennedy, tedy akt, který byl v minulosti považován za akt vyhlášení války- to provokace nebyla?
Plavba sovětské ponorky B-59 Atlantickým oceánem, to byla provokace. Ale ohrožování této ponorky hlubinnými granáty a bombami z amerických torpédoborců v mezinárodních vodách, to je věc normální. Nezdá se vám, že zde jsou používána různá měřítka: jedno v rukách silnějšího, druhé k měření činností toho druhého, slabšího?
Nelze pochybovat i o tom, že ke změně názorů na použití atomových zbraní, výraz „atomové zbraně“, poprvé použitých v Hirošimě a v Nagasaki, používám zdráhavě, docházelo i v SSSR ještě před karibskou raketovou krizí. A tato změna v názorech jistě nebyla jednorázovým aktem. Vždyť s použitím těchto zbraní nebyly žádné válečné zkušenosti. Ty se získávaly postupně na různých cvičeních, za pracovními stoly vojenských teoretiků a v sálech různých vědeckých konferencí a sympozií.
V Encyclopedii Britannica, Book of the Year 1969, se uvádí, že v druhé polovině šedesátých let se „sovětská vojenská doktrína vzdalovala od Chruščovem upřednostňované strategie masové odplaty směrem ke strategii pružné reakce, zejména proto, že na toto naléhal po roce 1960 (!) v NATO sekretář obrany McNamara“.

Proč jste řekl, že se zdráháte použít slov „zbraň“ v souvislosti s použitím atomových pum v Hirošimě a Nagasaki a proč jejich použití nelze považovat za válečnou zkušenost ? Co to tedy bylo?
Víte, myslím si, že bychom stále měli usilovat o to, abychom používali v české řeči těch slov, která tvoří součást slovníkového obsahu českého jazyka a používat slov ve správném jejich významu. Nahlédneme-li na příklad do Malé československé encyklopedie, tak tam je slovo „zbraň“ vysvětlováno jako „zařízení a prostředek, který se používá v boji k ničení nepřítele“. Bylo použití atomových pum, a toto pojmenování jim dali američtí velitelé, kteří formulovali rozkaz pro bombardování Hirošimy a Nagasaki, takovou činností? Sám o to pochybuji.

Odvoláváte se na rozkaz k bombardování japonských měst. Jakých pojmů bylo použito tam?
V příslušném rozkaze veliteli strategického letectva USA generálu Carl Spaatzovi k provedení atomového bombardování japonských měst byla použita slova „special bomb“, tedy „specielní puma“.
V poslední době jsem se blíže seznámil s řadou materiálů, které byly publikovány ve Spojených státech. A po jejich prostudování docházím k jednoznačnému závěru, že použití atomových pum proti japonským městům Hirošima a Nagasaki nebylo bojovým použitím zbraně. Bylo to ve své podstatě pokračování v experimentech, které započaly prvním výbuchem v poušti Nového Mexika. S tím jen rozdílem, že zařízení nebylo přivedeno k výbuchu na speciálně k tomu postavené konstrukci, ale bylo svrženo z letadla. A představovalo tedy pumu, jakožto „druh výzbroje, který je shazován z vojenských letadel“ (Šestijazyčný letecký slovník). I když v daném případě oním „nepřítelem“, k jehož ničení byly pumy použity, byly osoby neozbrojené a neuniformované, tedy osoby civilní.
Druhý, podstatný, rozdíl spočívá v tom, že oproti prvnímu experimentu, který byl proveden v poušti, daleko od lidksých obydlí, byla objektem tohoto druhého testu, statisícová obydlená města.
Na rozdíl od prvého, který si nevyžádal lidských obětí, byly oběťmi dvou druhých hlavně staří lidé, ženy a děti. A to bylo v přímém rozporu s rozhodnutím prezidenta Trumana. Což, podle mého soudu, jen potvrzuje mé tvrzení, že vojáci, kteří tentokrát dostali tuto zbraň do svých rukou, si chtěli odzkoušet nikoliv to, zda a jak funguje, to už u jednoho z použitých typů odzkoušeno měli, ale jaké bude mít účinky. Nikoliv však na čistě vojenské cíle, ale na cíle, které by odpovídaly jejich koncepci vedení letecké války.
A třetím důvodem, proč nepoužívám slovo „zbraň“, je vyloženě experimentální charakter použití těchto prostředků. Na Hirošimu byl použit prostředek využívající jako zdroj jaderné reakce uran 235, tedy něco, co vyzkoušeno nebylo. Teprve při bombardování Nagasaki bylo použito něco, co bylo již vyzkoušeno v Novém Mexiku. Tedy bomba plutoniová. Bombardování Hirošimy tedy bylo experimentem, nejen z hlediska destruktivních či zastrašovacích účinků, ale i z hlediska technického, tj. zda a jak toto zařízení, využívající jako výbušné nálože jiné komponenty, než tom bylo v Novém Mexiku, funguje.

Mne by velmi zajímalo, jak se na tyto experimenty dívá profesionál, pilot cvičený jako bombardovací letec, a jako člověk vzdělaný ve vojenských vědách. Můžete předešlé myšlenky více rozvinout?
Zajisté mohu. Ale vzhledem k větší obsáhlosti tohoto tématu bych navrhoval, abychom z něho udělali samostatnou kapitolu našich rozhovorů. A mohli bychom to spojit s tématem, který úzce souvisí s Plánem 1964. Souhlasíte?

Ano, souhlasím.
Takže: události podzimu 1962 proces přehodnocování strategických koncepcí jistě urychlily. A také u nás. Bohužel, musím říci, bohužel, ne v tom směru, jak by si to doba vyžadovala. Snad se zase projevuje to staré, že „v Čechách každá babička zná Písmo svaté lépe, než leckterý biskup…“ Zase musíme být papežštější, než papež?
V roce 1968 říká náčelník GŠ ČSLA generál Rytíř toto: „Potenciální nepřátelé…přešli k teorii lokální války…touto teorií…podvedli a oklamali sovětské soudruhy a oni na to šli, na teorii lokální války… možná ze stanoviska Sovětského svazu (velmi důležité, poznámka má) teorie lokální války vyhovuje…ze stanoviska naší republiky nám teorie lokální války nevyhovuje…“ Předpokládám, že tehdejší NGŠ věděl, o čem hovoří.
Uvedený citát z jeho projevu může též napovídat, kromě jiného, proč „v materiálu generálního štábu ČSLA, který byl zaslán k vyjádření do Moskvy v roce 1969“ se „uvažovalo o možnosti omezené války, avšak jako o málo pravděpodobné variantě“ (J. Madry, Listy 3/1995). Nebylo zde přání pracovníků GŠ ČSLA otcem myšlenky? Ostatně: kde je řečeno, že pojem „lokální válka“ a „omezená válka“ znamená jedno a totéž?
J.Madry mi rovněž vnucoval myšlenku, že já se snad domnívám, že „sovětská invaze do ČSSR sloužila k realizaci změny poměru strategických sil“. O ničem takovém jsem nehovořil. Byl jsem naopak ochoten souhlasit s názorem „většiny vojenských odborníků ve výboru plánování NATO z podzimu 1969“, že „umístění sovětských vojsk v Československu nezpůsobilo změnu v poměru sil“.
Jde však o něco jiného. Umístění částí Sovětské armády, jakožto větší části invazních sil, zlepšilo vyhlídky na úspěch při vedení protiofenzivních operací. Dislokace vojsk byla lépe přizpůsobena zámyslu vedení operací, koncipovaných jako protiofenziva. Početní stavy vojsk Varšavské smlouvy, tedy poměr sil na válčišti, se nezměnily, a plánovači NATO se tedy nemuseli vzrušovat. „Poměr strategických sil“ a „strategická převaha“, o jejíž dosažení v každém případě šlo, není jedno totéž.

V tomto směru mám také jistou nejasnost. Poměr strategických sil a strategická převaha jistě nemusí být jedno totéž. S tím souhlasím. Avšak mohl byste mi to vysvětlit přesněji?
Samozřejmě. Poměr sil, a to nejen ve strategickém měřítku, je v podstatě matematická záležitost. Čili: uplatnit toto měřítko můžeme na ty jevy či skutečnosti, které se dají kvantifikovat. Se strategickou, a vůbec s převahou, je tomu jinak. Tam totiž musíme brát do úvahy mnoho dalších faktorů. Vezměme si pro příklad letectvo, a z něj jen jednu část-letectvo stíhací. Budeme-li srovnávat stíhací letectva dvou různých států, pak nevystačíme jen s kvantitativním srovnáním. Nevystačíme tedy jen s početní kalkulací, tedy s porovnáváním počtu letounů. Musíme brát do úvahy mnoho dalších činitelů: kvalitu stíhacích letounů, jejich výzbroj, úroveň výcviku a zkušenosti pilotů, jejich morálku, velitelské schopnosti a zkušenosti velitelů, kteří stíhačům velí, vybavení letišť, ze kterých stíhači operují, kvality pozemních radarů a kvality naváděcích orgánů, kteří budou stíhače navádět na cíle a tak dále a podobně.
Musím říci, že mnohé z těchto otázek jsem, spolu se svými kamarády, měl na mysli už tehdy, když jsem byl někde na úrovni velitele letky. Aniž jsem v té době jakkoliv uvažovali v kritériích poměru sil či nějaké převahy. Takové otázky nás tehdy vůbec nezajímaly.
Jen pro příklad, toho, že poměr sil a převaha není jedno a totéž, mohu uvést toto. Sergej Chrušov ve své knize o svém otci uvádí, že „v korejské válce jsme ztratili 802 kusů MIG-15 oproti 56 amerických stíhačů, hlavně pro neexistenci palubních radarů.“ Při tom je známo, že co se týče letových vlastností, výkonů a palubní výzbroje byly sovětské MIGy-15 plně srovnatelné s americkými „Sejbry“, jestli je dokonce v některých směrech nepředčily. Ale svou roli v celkovém výsledku pak hrálo mnoho dalších činelů. Na příklad to, že americké letouny, na rozdíl od sovětských, byly vybaveny palubními radary.

Co ještě jste měl na mysli?
Teď jsem zrovna myslel na dosaženou úroveň výcviku letců. Pamatuji si, že po řadu let jsme namítali naším velitelům, že náš roční nálet hodin, který byl stanoven výcvikovým plánem, zaostával za tím, co jsme se dovídali o letcích na Západě. Nebylo snad jednoho většího a významnějšího shromáždění, třeba stranické konference, aby se tam neozývaly naše nářky nad tím, že náš roční nálet hodin je malý a že nemůžeme dostihnout kvality letců, kteří oproti nám tehdy stáli jako potenciální protivníci.
Nechci tím říci, že naše tehdejší nářky byly primárně motivovány nějakými hledisky získání převahy nad západními letci. Většinou šlo o to, aby byla uspokojen náš hlavní zájem: co nejvíce létat, co nejméně sedět na učebnách. Ale podstata těchto nářků byla oprávněná. Poukazovali jsme na to, že zatím co my ročně nalétáme v průměru okolo 70ti hodin, na Západě nalétá letec odpovídající profese třikrát tolik. Vše nám bylo odůvodňováno omezenějšími prostředky, kterými disponovala naše země.
Totéž platí i o dalších druzích vojsk, o armádě jako celku, o jejím morálním stavu. Podívejme se pro příklad opět do historie. Při napadení Sovětského svazu nacistickým Německem bylo jistě na sovětské straně nemálo těch vojáků, kteří v příchodu německé armády viděli návrat do starých, předsovětských, poměrů a viděli v tom naději. A jistě jich nebylo málo, kteří byli schopni a ochotni německou armádu vítat jako osvoboditelku.
Ale postupně, jak šla válka, se začali stále více přesvědčovat, že „Hitler zaměřil své ničivé, dobyvatelské polní tažení spíše na to, aby si podrobil ruský národ, nikoliv proto, aby zničil marxismus. (Tatiana Metternichová, Svědectví o neobyčejném životě, Panorama, Praha, 1992.). Už po několika měsících války „ Rusové poznali, jako vždy více srdcem než rozumem, že je v sázce něco více, než jenom jakási evropská hra, pravděpodobně se to stalo v srpnu 1941 pod Vjazmou, na cestách "smolenščiny"-objevil se pocit obrany, ne na život, ale na smrt, rodného krbu, otcovského domu, hrobů předků, milované ženy a dětí, které ti dala - vše to změnilo duši vojáka.“ (A.V.Zubov, doktor historie, Другая война,1939-1945. Z edice Rossija XX. věk, vydal Rossijskij gosudarstvěnnyj gumanitarnyj institut, 1996.)
A to, samozřejmě, jako jeden z činitelů, vedlo k tomu, že se strategická převaha přesunula od Německa k Sovětskému svazu a jeho armádě.
Doufám, že se mi alespoň částečně podařilo vysvětit, v čem vidím rozdíl mezi těmito dvěma pojmy. Rozdíl, který pan Madry jaksi nechce vidět, vkládaje mi do úst slova, která jsem nevyslovil, a pak s nimi polemizuje. Což je praktika, kterou uplatňuje v diskuzi nejen p.Madry. Této „taktice“ se ale také někdy říká demagogie! Už jsme o podobné praktice hovořili, když jsme diskutovali problémy leteckých nehod, jmenovitě pak nehodu v Bratislavě.
Na závěr svého dopisu panu Madrymu jsem uvedl, že hlavní příčinou mého nedorozumění s ním, je to, že není ochoten přiznat, když ne prioritu, tak alespoň významné místo vojensko-strategickým úvahám. Což zase vyplývá z toho, že se události v Československu chápou značně izolovaně od všeobecného rámce, na jehož pozadí, či v jehož hranicích, se vyvíjely události v šedesátých letech tohoto století nejen v naší zemi, ale i v Evropě a ve světě. Tento širší, a vývoj všech zásadních událostí na mezinárodní scéně předurčující, rámec, tvořil zápas mezi SSSR a USA o dosažení strategické převahy nad protivníkem. A to takové převahy, která by vytvořila základní předpoklad pro vítězství ve „válce horké“, kdyby k ní došlo.
Že tento zápas, v němž naše země se svou armádou, hospodářským a jiným potenciálem hrála sice důležitou, nikoliv však rozhodující, roli, nakonec neskončil porážkou jedné ze soupeřících stran, ale situací patovou, je věc jiná. V letech šedesátých, o nichž jde řeč, však tento zápas běžel na plné obrátky a každá ze soupeřících stran dělala vše pro to, aby v něm zvítězila. A v rámci toho zápasu, či ještě lépe, v jeho stínu, se odehrávalo i to, co tak tragicky, při tom však pro dnešní dobu nadmíru poučně, ovlivnilo i osudy naší země.
Invaze do naší země se stala skutečností tehdy, kdy to bylo, z hlediska vojensko-strategických zájmů SSSR, nanejvýš naléhavé a nutné a kdy pro to dozrály nejvhodnější mezinárodně-politické podmínky. Kdy tomu, v neposlední řadě, nahrála i vnitropolitická situace u nás.
Součástí oněch mezinárodně-politických podmínek byla i politika „détente“, na níž měl Západ eminentní zájem. To nakonec vyústilo i v to, že, navzdory událostem v Československu, bylo po roce 1969 dosaženo „největšího poválečného pokroku v přípravě dohod omezujících zbrojení“. Termojaderná pec, před níž se ocitly v roce 1962 USA i SSSR, a jejíž dech z přiotevřených dvířek „sálal“ zajisté až do druhé poloviny šedesátých let, nutil politiky na obou stranách k maximální obezřetnosti. Tato obezřetnost vedla na straně SSSR k tomu, že až po nejzazší mez bylo oddalováno rozhodnutí přivést do Československa vojska násilnou cestou k vylepšení své vojensko-strategické situace na tomto směru evropského válčiště (театра военных действий). A to teprve poté, když neuspěly jeho snahy dosáhnout toho dohodou s čs. politiky.
USA pak nechtěly pro události, které považovaly podle nepsaného status quo za vnitřní problémy Varšavského paktu, riskovat krizi obdobnou té, kterou se podařilo překonat šest roků předtím. Dobře si už uvědomovaly, jak později přiznal McNamara, že „v jaderné epoše se překonání krize stává věcí velice nebezpečnou, těžkou a nepředvídatelnou“. To představovalo, podle něho, jednu z lekcí karibské krize. Co v takové situaci mohlo pro základní zájmy USA i SSSR znamenat jakési „pražské jaro“ a invaze do Československa v srpnu 1968? V podstatě nic! Jen jednu epizodu zápasu, který určoval charakter celé epochy poválečných let! Není toto vše poučné pro dnešní dobu?

Co myslíte tím, že politické vedení, samozřejmě v úzké návaznosti na vedení vojenské, mělo dělat, aby vhodným způsobem reagovalo na vojensko-strategickou situaci ?
Myslím tím to, jak jsem na podobnou otázku odpověděl panu Šternovi. Mělo, podle mého soudu, mnohem vstřícněji reagovat na požadavky přednášené už prezidentu Novotnému, aby souhlasil s umístěním kontingentu sovětských vojsk na našem území. Uvědomte si, že tyto požadavky byly sovětskou stranou vznášeny prezidentu Novotnému už v době, kdy u nás nebyla žádná vnitropolitická krize, podobná krizi z roku 1968, kterou byla násilná akce zdůvodňována později. Zdá se mi, že tady, z neznámých mně příčin, zklamal i náš Generální štáb. Čemuž se po přečtení toho, co na příklad napsal pan Štěpánek, ani nedivím.
Myslím, že je úkolem našich historiků, aby objasnili, kdy a jaké požadavky byly předkládány prezidentu Novotnému a jak byly zdůvodňovány. Jsem si jist, že jejich zdůvodňování v éře Antonína Novotného spočívalo pouze na zhodnocení vojenských aspektů možné války v Evropě.

Nemyslíte, že vaše současné argumenty lze odbýt slovy, že „po bitvě dovede být každý generálem“?
Jistě. Já také nemám v úmyslu říkat, co by bylo „kdyby“, či co se mohlo stát, „kdyby“ se bylo udělalo to či ono. Historie takový přístup neuznává. To, co říkám, neberte jako mou výtku tehdejším politikům a vojákům nejvyššího patra armády. Oni se nacházeli v určité situaci a jejich rozhodování bylo, kromě jiného, také jistě ovlivněno úrovní znalostí vojensko-strategické situace a vůbec jejich schopností správně a v dostatečné šíři vnímat tehdejší situaci. Všichni pracovali v atmosféře tlaku vnějších i vnitřních podmínek. Bylo by nejjednodušší je dnes, z dnešního pohledu obviňovat z nečestného jednání. Poučení však hledat musíme, jestliže nechceme, aby nás historie znovu musela poučovat.
Ve světě, kde otázky vojensko-strategické i dnes hrají důležitou roli a kde značně ovlivňují i politická řešení, musíme také ale žádat od politiků, aby se takovými otázkami zabývali a v minulosti vlastní země hledali ponaučení i pro svou současnou práci. To však, bohužel, postrádám.
V té souvislosti bych rád připomenul slova Dr Prokopa Drtiny, který ve své knize napsal: „Dr Beneš se od počátku svého prezidentství velice intenzivně věnoval armádě a svým povinnostem vrchního velitele.“ ( „Prokop Drtina, Československo můj osud.)
Soudím, že tak se měl chovat A. Novotný, A. Dubček i jejich spolupracovníci. Samozřejmě, že nejvyšší armádní činitelé nesměli zůstat stranou, měli-li být svému vrchnímu veliteli maximálně nápomocni. I oni zde nesplnili to, co bych, byť s odstupem doby, avšak jsa poučen chodem historie, měl od nich očekávat, aby v té době dělali. To, že poukazuji na jejich chyby, neznamená, že je obviňuji z něčeho nečestného. Nikoliv! Jen se snažím vyvodit ponaučení z historie. Jen tehdy bude historie naší učitelkou, jestliže se od ní budeme chtít učit. A jestliže se dnešní politikové budou chtít učit i z chyb, které dělali jejich političtí odpůrci v minulosti.
Konec konců jedním z určujících momentů, který zajisté ovlivňoval rozhodování politiků, byl také jejich skutečný, nikoliv deklarovaný, vztah ke svému spojenci. My dnes už vidíme, k čemu vedlo odmítání a nechápání základních otázek, které určovaly celý poválečný vývoj a běh celé studené války! Chci jen vysvětlit, proč došlo nakonec k invazi vojsk, tedy k násilnému řešení otázky umístění sovětských vojsk na našem území. A že toto řešení odpovídalo především požadavkům vojenského velení. To jistě požadovalo, aby byly vytvořeny takové podmínky v dislokaci vojsk Varšavské smlouvy, které byly nutnými předpoklady pro úspěch protiofenzivních operací v naší části evropského válčiště.
Sám jsem v té době už nebyl v řadách armády, nemohu říci, jak by se byly vyvíjely mé názory a jak bych byl hodnotil situaci v roce 1967- 1968. V době, kterou jsem já zažíval, tedy v době, kdy tento problém už nazrával, mohu říci, že naše velení armády dělalo jen dílčí opatření. Na co však nesmíme zapomínat v kterémkoliv okamžiku: že se vše odehrávalo v době studené války, kdy nad světem neustále visel Damoklův meč jaderné války a kdy otázky vojensko-strategické měly prvořadou důležitost a kdy jim bylo podřízeno takřka vše. Kdy s jistou nadsázkou platilo, že studená válka nebyla sice ničím jiným než pokračováním jisté politiky novými prostředky, ale kdy i politické prostředky se stávaly nástrojem a nedílnou součástí této studené války.
Hovořil jste o jistých dílčích opatřeních. Jaká opatření to byla?
Nemohu posuzovat věci z širšího celoarmádního hlediska, mohu jen hovořit o tom, čeho jsem byl svědkem či přímým účastníkem na úseku letectva. O tom jsem již hovořil výše a nemám, co bych k tomu ještě dodával.

A co řeknete ke změně strategie, kterou v té době podle pana profesora Mastného přijali Sověti v Kremlu a na Arbatě, kde sídlil generální štáb Sovětské armády, podle které se Československo ocitlo v první linii?
Jestli něco postavilo Československo „do první linie možné války“, pak to nebyla změna strategie, kterou by v oné době byl přijal Kreml a Sovětský generální štáb. K tomu došlo už mnohem dříve! Od chvíle, kdy studená válka se přenesla na evropském kontinentě též do vojenské oblasti, to znamená od chvíle, kdy se na obou stranách začalo uvažovat s možnou válkou v té části Evropy, kde leží i naše země, ocitla se tato v první linii možné války.
Toto naše postavení v první linii možné války v Evropě vzniklo už tehdy, kdy byla v prosinci 1943 uzavřena v Moskvě československo-sovětská smlouva. Ta z naší země učinila spojence Sovětského svazu jednak pro zbytek druhé světové války, ale také pro poválečné období.
Nový režim v roce 1948 nemusel dělat nic jiného, než tuto smlouvu důsledně realizovat. Nebyly to tedy změny strategie Kremlu a sovětského generálního štábu, co učinilo z naší země zemi první linie! Tímto vůbec nemám v úmyslu zpochybňovat samotnou moskevskou smlouvu a kritizovat prezidenta Beneše za to, že ji připravil a uzavřel!
Ā propos: jestliže byly „vojenské plány Moskvy do roku 1961 defenzivní“, proč tedy už v roce 1949 bylo zakládáno NATO, tedy tak zvaná obranná organizace, jakožto vojenská složka Atlantické smlouvy? Proti defenzivním plánům Moskvy by to přece nebylo nutné! Z defenzivních plánů přece Západu nemohlo žádné nebezpečí hrozit, či snad ano?
Dalším názorem, který jsem zaslal profesorovi Mastnému, se týkal N.S. Chruščova. Podle profesora Mastného byl N.S.Chruščov „ snad posledním mužem v Kremlu, který komunistickému systému skutečně věřil“.

Myslíte, že tomu tak nebylo?
Možná bylo, možná nebylo. Možná, že i on již pochyboval. Podle beletristického materiálu, který se mi dostal do ruky, bych o jeho pevnosti v komunistickou víru také pochyboval. Poslyšte, co o tom píše jistá doktorka Praskovja Nikolajevna Mošencevová. Ta pracovala třicet roků v kremelské nemocnici. Výňatek je z její knihy „Třicet let chirurgem v Kremlu“, kterou v českém překladu vydalo pražské nakladatelství Brána s.r.o. v roce 2001.
Autorka vypráví příhodu, kterou zažila v době, kdy krátce po své resignaci nastoupil do moskevské kremelské nemocnice N.S. Chruščov. V té době už nebyl prvním mužem v zemi. Jednou se stalo to, že do jeho místnosti autorka vstoupila, aby mu zavedla infuzi. Podle tehdejších pravidel to mohl dělat jen lékař- chirurg. Když vešla, viděla, že Chruščov čte «Правду». A tady začíná její vyprávění zajímavé epizody, které svědčí o myšlení kdysi nejmocnějšího muže SSSR.
„Nechci vás rušit“, řekla jsem. „Vždyť čtete «Правду».
„Já, že ji čtu?“ usmál se Chruščov. „Já v ní jen listuji. Vždyť se v ní píše jen o socialismu. Je to jen samá voda.“
Vzpomněla jsem si na všechny ty závazky, dělal jsem, že jsem nic neslyšela, a začala jsem se chystat k podání infuze.
„Nechcete, abych vám řekl anekdotu o socialismu a vodě?“ pokračoval Chruščov a šibalsky se usmíval. „Tady je. Z města přijel do kolchozu lektor přednášet o socialismu. Do klubu sehnali všechny kolchozníky, na pódiu postavili stůl, pokryli jej zeleným ubrusem, a jak náleží, postavili na něj karafu s vodou a sklenici. Přednáška začala. Lektor čte hodinu a vypije karafu vody. Přednáší druhou hodinu a vypije druhou karafu vody. Pak o socialismu přednáší třetí hodinu a vypije třetí karafu vody. Konečně přednáška skončila.
Všichni si s úlevou oddychli. Mezi kolchozníky to zašumělo. Předseda kolchozu vstane, poděkuje lektorovi za zajímavou přednášku a obrací se k přítomným: „Soudruzi kolchozníci, má někdo z vás nějaký dotaz?“ V sále nastalo opět ticho, nikdo žádný dotaz nevznesl. Předseda se znovu ptá. „Soudruzi, chce se někdo na něco zeptat?“ Znovu je ticho. Je vidět, že předseda již ztrácí klid, neboť potřetí se ptá již dost podrážděně: „No tak, soudruzi, někdo by přece jen rád chtěl něco vědět?“ Tu najednou v poslední řadě nějaký starší muž nesměle zdvihl ruku. Předseda se zaradoval, někdo se přece jen našel! Muž povstal a obrátil se na lektora s otázkou. „Vážený lechtore! Řekněte, prosím, vy jste tu o socialismu přednášel celé tři hodiny, vypil jste tři karafy vody a ani jednou jste se nešel vy…cat! Jak je to možné?“
Chruščov umlkl a zpytavě se na mne díval. Byla jsem vyvedena z míry, pointa anekdoty mne šokovala, bylo mi to asi vidět na tváři. Chruščov vybuchl ve smích a řekl.
„Už je vám teď jasné, co je to socialismus?“
Nevydržela jsem to a rozhorleně jsme namítla. „Nikito Sergějeviči, jak můžete o socialismu takhle mluvit?“
„A co je to, podle vás, když ne voda?“
Opět jsem se ohradila:
„Vždyť vy sám jste po celý život budoval socialismus, a dokonce jste nám sliboval komunismus!“
„A co jiného jsem mohl dělat?“ a rozhodil rukama.<<<