ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 4. POKRAČOVÁNÍ

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.
4. POKRAČOVÁNÍ

CO MI DALO PĚTILETÉ ČLENSTVÍ VE SVAZU LETCŮ

Zajímalo by mne, zda se k této knize vyjádřil někdo ve Svazu letců České republiky? V této organizaci se přece sdružuje větší počet letců, kteří sloužili ve vojenském letectvu ve stejnou dobu jako vy. Jich by se hodnocení období po roce 1950, jak je provedli autoři knihy, mělo také dotýkat, jako se dotýká vás, nemám pravdu?
Teď jste se dotkl něčeho, co i pro mne bylo jistým překvapením. Nemohu hovořit z pohledu celé organizace. Mohu jen usuzovat z toho, co jsem v době svého členství v organizaci vypozoroval v letech 2002 až 2007. To jsem byl členem brněnské odbočky organizace. Ani tam se nikdo o této knize ani nezmínil. Knihu jsem dostal do ruky 12. prosince 2006. Tedy šest roků po jejím vydání. CD s naskenovanou knihou mi věnoval Zlatko Chalupník, muž, kterého jsem v roce 1952 střídal ve funkci velitele letky 24. bombardovacího leteckého pluku v Hradčanech. Nemohu tedy znát, zda se v rámci celé organizace touto knihou někdo zabýval, hovořím jen z pohledu člena brněnské organizace z té doby. Jakmile jsem se blíže seznámil s tím, čím se schůze pobočky zabývaly, nabyl jsem přesvědčení, že ani takové knize, ač se kniha zabývala právě obdobím, které členové pobočky na vlastní kůži prožívali, nebyla věnována velká pozornost. Jestli vůbec nějaká pozornost věnována byla.

Proč si to myslíte?
Už po krátké době, kdy jsem se začal zúčastňovat schůzí brněnské odbočky Svazu letců, jsem poznal, že chůze mají zcela jiný ráz, než jsem očekával. Většinou se řešily zcela jiné věci, než aby se někdo zabýval tím, co mělo bezprostřední vztah k životu toho období československého vojenského letectví, kterým členové pobočky prošli. Nebude od věci, jestliže budu citovat jednoho člena brněnské odbočky.
Ten uveřejnil ve Zpravodaji Svazu letců číslo 54/2010 článek, v němž, kromě jiného napsal: „Naším úkolem by mělo být obhájení historie poválečného letectva. Samozvaní tak zvaní odborníci (já bych dodal i rádoby historici, slova má), ale i někteří jedinci politické reprezentace o nás šíří, že jsme byli služebníky režimu. Názory některých pramení z obecné nenávisti k armádě, u jiných z neznalosti a jiní se chovají tak proto, aby získali hlasy vybrané skupiny voličů“ (Zpravodaj Svazu letců 54/2010, „Pár slov po sjezdu“, JUDr Ing Jiří Stuchlík, člen odbočky č. 6 generála Otmara Kučery v Brně). Což je velice, velice výstižné!
Je možné, že knihu nikdo z členů pobočky nečetl. To se mi nejeví pravděpodobným. Fakt, že mi ji nabídl jeden z členů pobočky, svědčil o tom, že zcela bez povšimnutí tato kniha nezůstala.
Nebo ji někdo četl a souhlasil se vším, co je v knize napsáno. Nebo měl odlišné stanovisko k mnohým tvrzením knihy, ale usoudil, že stejně nemá žádný smysl se o svých připomínkách zmiňovat.
Proč také? K čemu by to bylo? Možná, že členové pobočky už si zvykli na způsob, kterým jsou schůze vedeny, vyhovovalo jim to. Osobně si ale myslím, že by se diskuze rozvinula, jestliže by takový bod byl zařazen na program schůze a případně byl k takové diskuze připraven nějaký materiál.
Dokonce si myslím, že Svaz letců by měl k takovým knihám, jež se přímo dotýkají minulého života svých členů, zaujímat hlasité stanovisko. Už jenom proto, aby obhájil profesionální čest, tak pošlapávanou polistopadovou politickou garniturou. To by se ale musel někdo zabývat tím, aby se schůze připravovaly jinak, než tomu bylo.

Co tím myslíte?
Myslím tím na prvním místě to, že profesionální organizace , která sdružuje bývalé vojenské letce, se měla plnou svou vahou, hlasitě a rozhodně vyjádřit k zákonu o protiprávnosti komunistického režimu (zákon č. 198/1993Sb.).
V jakém smyslu se měla podle vás vyjádřit?
Pokuste se, prosím, zamyslet nad tím, co se praví v zákoně. Mimochodem hovoříme o zákoně, který bez skrupulí popírá některé základní zásady, které právní věda respektuje už od dob antiky. A stát, který se prohlašuje za právní, by měl tyto zásady respektovat i při tvorbě svých zákonodárných aktů.

Které zásady máte na mysli?
Podle tohoto zákona režim v letech 1948 až 1989 „znemožňoval občanům (všimněte si, zákon neříká „určité menší části občanů“) výkon zaměstnání, povolání nebo funkce a dosažení vyššího nebo odborného vzdělání, spojil se s cizí mocností, Komunistická strana Československa, byla organizací zločinnou“. Nemohu vůbec pochopit to, že organizace, jíž většinu tvoří bývalí členové KSČ, si nechá líbit, jestliže jí někdo doslova „plivne do tváře“ a označí její členy za příslušníky zločinné organizace.
To je v naprostém rozporu se skutečností. Když vezmu jen příklad mých kamarádů z LVA. Všem jim (bylo jich 79 v roce 1951), a nebyli všichni členy KSČ, bylo umožněno získat vysoce kvalifikovanou profesi pilota, někteří z nich ji pak velice úspěšně uplatnili jako piloti civilních aerolinií, velká část z uvedeného počtu mohla získat vysokoškolské vzdělávání, i toho nejvyššího stupně, řada z nich dosáhla vysokých funkcí.
A pohlédnu-li i na mnohé naše čelní politiky, včetně současného prezidenta a signatáře onoho zákona, mohu se zeptat: kde získali oni svá vysokoškolská vzdělání? Také patří mezi občany, kterým bylo podle onoho zákona znemožněno získat vyšší odborné vzdělání? Oni získali své vzdělání někde v cizině? A pokračovat bych mohl ad infinitum.
Řečeným ale vůbec nechci popřít to, že některým občanům to bylo znemožněno. Našel bych příklad i ve své rodině. I má dcera nebyla pro mé postoje k roku 1968, pod průhlednou záminkou, přijata na vysokou školu. Ale paušalizování, generalizování, musím co nejrozhodněji odmítnout.
Co říci k tomu, že jsme se „spojili s cizí mocností“? Cožpak smlouva, která, byla řádně a kompetentními politiky a ve shodě s Ústavou uzavřena se Svazem sovětských socialistických republik, byla něčím, co by vybočovalo z mezinárodních praktik a porušovalo mezinárodní právo? Smlouva nejprve uzavřená v roce 1935, pak znovu obnovená v roce 1943, smlouva, která byla posvěcena společně prolitou krví v boji s nacismem, smlouva, díky také které nepotkal náš národ osud, který mu byl předurčen pro případ vítězství nacistického Německa? Mám si také myslet, že londýnská vláda i prezident Beneš postupovali protiprávně, když uzavřeli spojeneckou smlouvu s cizí mocností? Pokud vím, tak uzavírání smluv mezi dvěma státy bylo a je považováno za akt suverénního státu, který je v souladu s mezinárodním právem. Náš současný stát se rovněž spojil s cizími mocnostmi, když se stal členem Severoatlantické smlouvy, nebo ne?
A tady se musím ptát: jak se proti tomuto nařčení a proti svému znectění bránila organizace zvaná Svaz letců? Což nebylo bytostným zájmem jeho členů, aby byla obhajována i jejich čest, jejich profesní životy? Jak mohli členové Svazu letců nečinně přihlížet tomuto pokřivování historie v době, kdy bylo takové pokálení jejich činnosti povýšeno na zákon, na součást našeho právního pořádku!

Musím se ptát, jak mohla profesní, zájmová organizace letců mlčky přijmout tato obvinění?
Připusťme, že se přijetí tohoto zákona nestalo předmětem protestů jednotlivých členů Svazu letců a celé organizace? Čím si to vysvětlujete?
Na to mám jediné vysvětlení. Svaz letců není, bohužel, organizací, která by mohla existovat jen díky členským příspěvkům členů. Jeho existence a činnost je tedy závislá nejen na svých členech, ale i na někom jiném. Nemůže se tedy chovat jako organizace nezávislá. Je značně závislá na to, jaké „drobty“ spadnou na její stůl i ze stolu ministerstva obrany. A musí tedy „držet krok“ (a vulgárně bych řekl i „hubu“ čili „maul“), chce-li, aby tento příspěvek dostávala. A nejen příspěvek.
Byly i jiné věci, kterými mohla být organizace i z těch nejvyšších, míst zavazována k tomu, aby se sice navenek mohla tvářit jako organizace nezávislá, ale která v podstatě byla silně závislá. Vždyť na příklad čas od času bylo zapůjčeno i letadlo k letu do Anglie (neslyšel jsem, že by také někdy letěli funkcionáři Svazu někam jinam než do Anglie či Itálie). Přední funkcionáři Svazu se mohli také přihřívat na blahosklonnosti funkcionářů ministerstva obrany, mohli se cítit potěšeni, když je poklepávali na ramena za loajalitu. Možná, že i v jednotlivých případech mohli ocítit uspokojení, když jim pro toto všechno nebyla předhazována jejich činnost v armádě, a také pochopitelně v KSČ, v době normalizace.
Proto bych také ne zcela souhlasil s dalším výrokem pana Stuchlíka, že „politická reprezentace nás k ničemu nepotřebuje“. Možná, že teď už nepotřebuje. Ale potřebovala. Lze souhlasit s tím, že nepotřebuje dnes členy Svazu letců k tomu, aby jí dávali hlasy ve volbách. Či aby pomáhali upevňovat či přímo vytvářet schopnost bránit vlastní zemi. To už vůbec není zapotřebí v situaci, kdy obrana této země byla předána do cizích rukou.
Ale zcela určitě jí byl Svaz letců dobrý k tomu, aby mohli politikové odůvodňovat své kroky, jakými na příklad byla likvidace vojenského letectva nebo nákup nadzvukových stíhaček, i tak, že mohli prohlašovat: „Jen se podívejte na naše zájmové společenské organizace, třeba na Svaz letců. Slyšeli jste třeba odtud otázku, proč se neobracíme také na ruské výrobce letadel, tedy výrobců strojů, které mají v Česku vynikající pověst, zda by nám nebyli ochotni dodat své špičkové stíhací letouny, když si je od nich kupují Indové, Indonésané a jiní?“ A i v takových příkladech by se mohlo pokračovat.

Mohl vy byste alespoň jeden příklad ještě uvést?
Prosím. Jistěže čelní představitelé státu s uspokojením přijali „Prohlášení celostátního výboru a předsednictva Svazu letců k teroristickému útoku z 11.9.2001 v USA“ (Zpravodaj Svazu letců č. 28/2001). Myslím si, že svou úlohu pro rozhodování o nákupu nadzvukových stíhacích letounů, mohla sehrát i ta část onoho prohlášení, kde se říká, že „i Česká republika by byla proti obdobnému teroristickému útoku bez nadzvukových stíhacích letounů naprosto bezbranná“.

Vy s takovým názorem nesouhlasíte? Jestli ne, tak proč?
Nesouhlasím proto, že je to formulováno ne jako názor leteckých profesionálů, vojensky vzdělaných odborníků, kteří tvořili ne nevýznamnou část členské základny Svazu letců, a kteří byli schopni formulovat profesionálně podložená stanoviska. Taková formulace namísto odborného obsahu, má všechny známky politické propagandy. Navíc je citovaná věta doplněna ještě dalším argumentem, který se mi rovněž nejeví dostatečně odborně fundovaným. Praví se tam, že potřebujeme nadzvukové letouny také proto, abychom byli „odpovědným a plnohodnotným členem Aliance (myšleno NATO, pozn. má) a mohli splnit ustanovení čl. 5 washingtonské dohody, na úrovni odpovídající našim závazkům a možnostem“.
Je úplným paradoxem, když takové prohlášení koncipovali a odsouhlasili i bývalí příslušníci vojenského letectva, kteří v něm sloužili až do Listopadu 1989. Tedy muži, kteří celý svůj profesionální život prožili v letectvu, jež bylo stavěno a vychováváno jako síla, schopná čelit letectvu NATO! Zdá se mi velmi nestatečné až pokrytecké, jestliže tito muži v tak krátké době „prohlédli“ a byli schopni „odhodit“ celou svou minulost a akceptovat zcela „novou“ interpretaci NATO, když se naše země stala jeho členem. Nemohu si pomoci, ale už tato skutečnost ve mně vyvolávala jisté pochybnosti v tom, zda jsou tito muži schopni opravdově hájit zájmy členů organizace. Což nepatří mezi tyto zájmy i to, co pojmenoval Ing Stuchlík, tedy „obhájení historie poválečného letectva“? Tedy obhájení sebe samých, své práce, všeho toho, co sami obětovali ve službě vlasti?

Pokuste se, prosím, vysvětlit mi váš odborný postoj k otázce vyzbrojení našeho letectva nadzvukovými stroji.
Beze všeho. Uvedu ty argumenty, jež jsem uvedl v dopise svému příteli, v té době ještě funkcionáři Svazu letců, dnes již zesnulému generálu Zdeňku Humlovi. Dopis jsem psal 21.3.2002. Tady jsou jeho hlavní myšlenky.
Jestli nestraním vyzbrojení VzSAČR (Vzdušných Sil Armády České republiky) nadzvukovými stíhačkami, tak to není proto, že bych byl proti tomu, aby naše armádní letectvo bylo na úrovni doby.
Protože jsem sám pilot, tak vím, jak jsme se vždy těšili na to, že přejdeme na dokonalejší, modernější a výkonnější typy letadel. Ať to byl přechod se „stošestek“ na „arada“ nebo ze „síblů“ na proudové Iljušiny. Myslím, že současní vojenští piloti se v tom od nás nijak neodlišují.
Ale velení letectva a armády, byť jsou mezi nimi také piloti, se musí od těchto, řekl bych „egoistických“ či „úzce stavovských“ myšlenek oprostit a rozhodovat se podle odlišných kritérií. Především musí být zhodnoceno, a to jsme se všichni učili, kdo může být naším, byť potenciálním protivníkem či alespoň ne-přítelem, jaké má úmysly, jak je vyzbrojen, jakou taktiku používá. Touto všeobecně používanou metodikou, by se mělo řídit naše ministerstvo a Generální štáb. Zvláště i proto, že náš dnešní „nadřízený“, tedy velení NATO, jež bezesporu formuluje i úkol pro naši armádu, má jiný názor! Tehdy jsem měl na mysli názor generálního tajemníka NATO, který byl v Praze a který se vyjádřil v tom smyslu, že si nemyslí, že by naše země potřebovala nadzvukové stíhače. Ať už v pozadí tohoto jeho názoru bylo cokoliv.
A co se pak týče dalšího výroku, že „i Česká republika by byla proti obdobnému teroristickému útoku bez nadzvukových stíhacích letounů naprosto bezbranná“, pak už opravdu nevím, co si mám o tom všem myslet. Ptal jsem se generála Humla: „Kdo takové prohlášení, prosím Tě, koncipoval? Vždyť to je tvrzení naprosto nesmyslné. Cožpak teroristický útok proti USA byl úspěšný proto, že USA neměly nadzvukové stíhací letouny?“
Vždyť celý svět ví, že základní příčinou, proč mohl být tento útok realizován a být tak úspěšný, bylo ne to, že nebyly k dispozici nadzvukové letouny, ale to, že totálně selhaly nejen CIA a FBI, ale i složky armádní rozvědky, že totálně selhala schopnost slovutných generálů a admirálů, absolventů to prominentních amerických akademií, věcně, nikoliv z pozice velikášství a snů o americké nadřazenosti ve všem a všude, hodnotit situaci ve světě a ocenit nebezpečenství, která současný svět přináší.
Poslední má slova tohoto dopisu byla: „Myslím, že celostátní výbor a předsednictvo Svazu letců se takovým prohlášením, které je vyloženě účelové, diskredituje a zesměšňuje v očích těch, kdo tomu jen trochu rozumí“.
Myslím si, že to, co jsem vám teď řekl, vyjadřuje dostatečně názory, které jsem měl. Jimi také potvrzuji to, co jsem napsal výše na adresu vedení Svazu letců.

Proč jste tyto otázky neřešil v brněnské organizaci v době, kdy jste byl členem tamní odbočky?
Vaše otázka je na místě. Pokusím se odpovědět. Od okamžiku, kdy jsem se stal členem SL, tak jsem už po několika měsících zjistil, že schůze nejsou programovány a vedeny tak, aby se staly živým prostředím pro posuzování různých otázek, jež by představovaly „oblast zájmů“ letců a parašutistů České republiky. Těch bývalých i těch současných. Trvalo mi to určitou dobu, než jsem se zorientoval a než jsem začal uvažovat o tom, jak bych přispěl k tomu, aby se ráz těchto schůzí změnil. Ocitl jsem se také v prostředí lidí, z nichž jsem znal jen několik jedinců a trvalo jistou dobu, než jsem začal chápat, čemu se vlastně odbočka v prvé řadě věnuje.
Hlavní otázkou, kterou jsem si nejprve kladl, byla ta, jak se v praxi realizují základní ustanovení dokumentů, kterými se Svaz řídí. Na prvním místě to byl Statut Svazu letců.
Už úvodní články Statutu Svazu letců České republiky (Zpravodaj Svazu letců ČR č. 42/2006), určují, že je to organizace, která má sdružovat ty, které jejich zájem spojuje s letectvím nebo s parašutismem. Kromě toho má Svaz letců navazovat na zájmovou funkci předválečného i poválečného Svazu letců.
Brzy jsem se musel přesvědčovat, že se prosazovaly zájmy jiné, než ty, které by mohly nebo měly představovat profesionální zájmy členů Svazu ve vztahu ke společnosti. Musel jsem se v duchu ptát: pokusil se vůbec někdo definovat či vyjádřit, v čem tento zájem spočívá a v čem jsou zájmy bývalých, eventuelně současných, letců společné se zájmy dnešní polistopadové společnosti?
Pokud by někdo takovou otázku položil, pak by ale muselo být především jasné, jaký zájem o letectví a letectvo má dnešní společnost dnes? Kdy vše je podřízeno tržním vztahům, se něco podobného vyjadřuje slovy „jaká je společenská objednávka“ , a pak by také bylo možno dovodit, zda je tento zájem ve shodě se zájmy letců sdružených ve Svazu, eventuelně v čem tyto, v podstatě už jen partikulární, zájmy, se mohou shodnout.

Co máte na mysli těmito „jiným zájmy“? A pokusil se někdo o definici zájmů současného Svazu letců?
Udělal jsem si názor, že těmito „jinými zájmy“ byly často, možná především, zájmy sebeprezentace některých funkcionářů celostátního výboru SLČR. Tady si i výbor brněnské odbočky velice usnadňoval svou práci. Tím, že předseda celostátního výboru byl současně členem brněnské odbočky, měl výbor usnadněnu přípravu schůzí. Pravidelný první bod programu schůze měl zajištěn automaticky. Bylo to obligátní: vystoupení předsedy, který nad jiné vynikal výřečností a přitažlivostí svých vystoupení. A bylo po starostech. Teprve pak následovala zpráva o tom, čím se zabýval výbor od poslední schůze, případně další body schůze.
Jen zřídka kdy se někdo z členů přihlásil do diskuze s nějakou poznámkou. Nemohu si vzpomenout ani na jeden příklad toho, že by programově byla nastolena nějaká vážnější otázka k diskuzi. O tom, že by někdy bylo předem zadáno téma, ke kterému se bude diskutovat, či že by byly dány nějaké písemné materiály, o tom se dalo jen snít. První pokus o vyjádření zájmu společnosti o letectvo, jsem zaznamenal až o řadu let později.
Až v listopadu 2010, to jest v době, kdy už doslova „přihořívá“ pro budoucnost Svazu letců, se k tomu vyjádřil člen brněnské odbočky, již vzpomínaný plukovník v.v. JUDr Ing Jiří Stuchlík.
Vyjádřil to těmito slovy: „Naše politická reprezentace a kapitáni průmyslu nás k ničemu nepotřebují. Prezident Masaryk znal úlohu letectva při obraně státu a proto mu věnoval pozornost. Prezident Havel dostal na obnovovacím sjezdu legitimaci číslo jedna a ani neodpověděl. Pro politickou reprezentaci nejsme zajímaví ani jako voliči, protože jsme hůře manipulovatelní.
Naším dalším úkolem by mělo být obhájení historie poválečného letectva. Hrdinové jsou v naší zemi po druhé světové válce přítěží. Armáda dostala jiný charakter a mám dojem, že z hlediska obrany státu se podobá více francouzské cizinecké legii, než národní armádě.
V letech 1950 –1956 naši piloti strávili v pohotovosti a ve vzduchu tolik hodin, že v přepočtu to je více jak jeden rok, zatímco dnešnímu veteránovi stačí tři měsíce v tak zvaných misích. Možná i proto nejsme tou částí společnosti, která by si zasloužila větší pozornosti, protože jsme sice sloužili za plat, ale ne pro peníze“.
(Plk.v.v. JUDr Ing Jiří Struchlík, Zpravodaj Svaz letců ČR, 54/2010).

Vy sám se ztotožňujete s takovým hodnocením „zájmu“ dnešní společnosti o letectvo či letectví?
Ano, ztotožňuji. Co třeba říci k tomu, že svého času se ministryně obrany Parkanová údajně vyjádřila v tom smyslu, že ve Svazu letců jsou koncentrováni letci vyloučení s KSČ a že jejich prvořadým zájmem je starost o své důchody, rehabilitace a podobně? Nesvědčí takový pohled ženy, která se možná počítá do elity národa, o tom, jak se Svaz letců dívají nejvyšší političtí představitelé? Přesně v duchu hodnocení historie, které učinili zákonodárci svým zákonem o protiprávnosti komunistického režimu. Před několika dny jedna z přísedících soudního procesu s politiky Bártou, Kočí, Škarkou vyjádřila v tom smyslu, že se jí chtělo zvracet, když byla svědkyní toho, jak se k sobě chovali příslušníci jedné politické strany. Myslíte, že nemám podobný pocit, když slyším taková slova doktorky obojího práva Parkanové?

Vy sám už členem Svazu letců nejste? A učinil jste sám nějaký pokus změnit situaci, když jste členem svazu byl? A hlavně bych se chtěl zeptat, v čem byste doplnil hodnocení JUDr Stuchlíka?
Začal bych od konce, poslední vaší otázkou. V čem bych doplnil to, co napsal Jiří Stuchlík.
Především pokud se týče vztahů prezidentů Masaryka a Havla ve vztahu k letectvu. To nesnese srovnání, hlavně v neprospěch Václava Havla. Jednak oba byli prezidenty ve zcela odlišných podmínkách. V době prezidentování T.G.Masaryka se nad naší zemí kupily mraky v podobě světovládných a pro náš národ likvidačních plánů Adolfa Hitlera a bylo třeba se všemožně starat o přípravu státu k vlastní obraně.
Na druhé straně se mi jeví prezident Havel jako člověk, jehož hlavní a prvořadou starostí zřejmě bylo, jak zneschopnit vlastní stát, co se týče obrany svými silami, a jak co nejrychleji předat jeho obranu do cizích rukou. To, pochopitelně, už nebylo nazýváno jako jakési „spojení“ se s cizí mocností. To už bylo jen „připojením se ke smlouvě“, jíž významnými členy byly i státy, které v době, kterou ještě já pamatuji, dokázaly, jak si cení spojeneckých smluv a jak jsou pro tyto smlouvy ochotny jít do války.

Vy si myslíte, že nebylo nutné, aby náš stát se stal členem obranné organizace zvané NATO?
Jistěže si to myslím. Stačí si jen provést laickou analýzu poměrů v Evropě počátkem devadesátých let minulého století. Už taková analýza nás přivede k závěru, že nám odnikud nehrozilo nebezpečí, abychom museli hledat ochranu pod křídly organizace, vytvořené v padesátých letech ke zcela jinému účelu. A vstoupit do NATO, tedy do organizace, která podstatně změnila své poslání, aniž je redefinovala. Navíc byl tento náš vstup proveden bez vyžádání si souhlasu od obyvatel této země. Pakt NATO považuji v dnešní době za zcela neopodstatněný a nepotřebný. Když může existovat náš soused na jihu, Rakousko, aniž je členem jakéhokoliv paktu, nevím, proč bychom my nemohli být ve stejné situaci. V těch podmínkách, které po skončení studené války v Evropě a ve světě vznikly.
Vy si myslíte, že naše země měla možnost stát se neutrální zemí, podobně jako Rakousko?
Jistěže si to myslím. A považuji dokonce za nejzávažnější chybu politického vedení našeho státu, že nedokázalo využít, koncem devadesátých let minulého století historií nabídnuté jedinečné, šance, a převést náš stát do rodiny neutrálních zemí. Namísto toho, abychom, podobně jako Rakousko, Švýcarsko, Švédsko, se těšili z předností neutrality, tak jsme se stali spoluúčastníky násilnických výprav proti jiným civilizacím, které jsou vedeny v zájmech, nemajících se zájmy této země nic společného.

Setkal jsem se s podobným názorem. Ale také s názorem, že by takový statut musel být odsouhlasen velmocemi. Co na to říkáte?
Nejsem odborníkem na mezinárodní právo. Mám však za to, že je nezadatelným právem každého státu definovat svůj statut. Že nikdo jiný nemá právo říkat státu, zda zůstane neutrálním či zda se připojí či nepřipojí k té či oné alianci. Jsem přesvědčen, že kdyby bylo politické vedení našeho státu předstoupilo před svůj národ s návrhem stát se neutrálním, že by získalo pro svůj návrh drtivou převahu. Či si myslíte, že národ je spokojen s tím, že dnes se naše vojenské útvary, zdráhám se říci armáda, účastní nákladných akcí, které nemají daleko od křížových výprav starověku a středověku? Ostatně: co vlastně představuje naše tak zvaná armáda?
Proces započatý za prezidenta Havla, který vedl k tomu, že byl prakticky likvidován branný průmysl, že byla zrušena všeobecná branná povinnost, že stav armády, včetně letectva, byl zredukován na směšné hodnoty, odpovídající snad potřebám strategické koncepce NATO, nikoliv strategii vlastního státu, už nepředstavuje něco, co by bylo atributem suverénního státu.
Jen se, prosím, podívejte na náš letecký průmysl. My, kteří jsme uměli vyrábět už od konce první světové války letadla, jež neustupovala evropským špičkám, nakonec najímáme si stíhačky ve Švédsku. Tedy v zemi, která je počtem obyvatelstva s námi srovnatelná a které jsme, z hlediska dovedností vyrábět letadla, neustupovali. Dnes už ovšem tuto vpravdě národní katastrofu nedokáže nikdo napravit.

Nebyl jste přece jen osamocen se svými názory na Svaz letců?
Nemyslím si to. I bývalý dlouholetý předseda Svazu letců, dnes jeho čestný předseda, plukovník ve výslužbě Ing Josef Pavlík, má podobný názor. Vyjádřil jej velice podrobně na jednom celostátním shromáždění Svazu. Jeho vystoupení tam pak bylo publikováno ve Zpravodaji Svazu letců. On své vystoupení nazval velice příznačně: „Svaz letců na rozcestí, aneb QUO VADIS“. Jako článek to vyšlo 8. ledna 2008 ve 49. čísle Zpravodaje Svazu letců.
Zamýšlí se nad budoucností organizace. Zajímá vás, jak na budoucnost Svazu letců nazírá on?
Ano, jistě mne to zajímá.
Vyberu z jeho vystoupení na zasedání celostátního výboru to, co já sám považuji za nejpodstatnější. (Jestliže budu citovat, pak zdrojem mých citátů je „Zpravodaj Svazu letců České republiky“ číslo 49 ze srpna roku 2008).¨
„Naprosto rozhodující a aktuální otázkou pro další existenci Svazu jako občanského sdružení je naprosto kritické věkové rozložení té části členstva, které svou aktivitou vytváří obraz Svazu jak pro jeho interní spolkové působení, tak pro veřejnost, zvláště pak pro vedoucí činitele Ministerstva obrany a Armády České republiky“, říká J.Pavlík . O tom, jaký obraz o Svazu letců má na příklad efemérní ministryně obrany Parkanová, jsem již hovořil.
Zdůraznil bych zvláště poslední část věty. Ta vynikne zvláště ve spojení s dalším výrokem, kdy J.Pavlík říká, že se „lze se jen obtížně domnívat, že se někdy svaz stane takovým spolkem (tedy spolkem, který bude důstojným partnerem jiných letectev evropských zemí, které se sdružují v „Evropském partnerství svazu letců vojenských letectev-EPAA“, poznámka má), a to „vzhledem k minimálnímu zájmu vojenského letectva, a je třeba hlavně zdůraznit včetně jeho velení“.
A v této poslední větě je, myslím, „zakopán pes“.

Máte na mysli, že zájem vedoucích činitelů armády, zvláště pak velení vojenského letectva, je tím určujícím faktorem, který bude opravňovat a někdy i podmiňovat vůbec existenci takového sdružení či organizace?
Ano, přesně to myslím. To totiž vystihuje rozdíl v atmosféře první republiky či poválečných republik. Tehdy vojenské letectvo bylo významnou součástí ozbrojených sil republiky. Jednak proto, že se stát musel připravovat na dobu, kdy samostatnost republiky mohla být hrožena nástupem německého nacismu. Podruhé pak, v době poválečné, kdy naše země bylo rovněž ohrožována a kdy byla součástí spojenectví, které jako celek bylo silně angažováno ve studené válce a armáda jako celek, a vojenské letectvo zvlášť, byla budována pro úkoly, které z plánování naší účasti na studené válce vyplývaly. Vždyť ona studená válka mohla kdykoliv přerůst ve válku „horkou“. A to by byla válka, ve které by, už podruhé v našich soudobých dějinách, běželo doslova a do písmene o existenci tohoto národa. O tom se nedalo pochybovat.
Za takových situací, v nichž se nacházel náš stát, muselo mít velení armády a letectva eminentní zájem, aby zde byla organizace, která by nejen soustřeďovala zájemce o letectví, ale která by je, kromě uspokojování „fandovství“ , zcela cílevědomě pro působení v letectvu za války připravovala.

Myslíte tedy, že dnes už taková situace není a ani nevznikne?
Že taková situace není, je zřejmé na první pohled.
Mně se to nezdá tak zřejmé a jisté, že neexistuje situace našeho vnějšího ohrožení. Co třeba ohrožení mezinárodním terorismem, jehož hlavním ohniskem, jak se zdá, je muslimský svět?
To je jistě problém dnešního světa, a tedy i naší země. Provést jeho všestranné posouzení však je jistě nad rámec naší debaty. Já mohu v této chvíli jen vyjádřit svůj názor. Nikoliv podat důkazy. To je nad možnosti jednoho člověka. Můj názor v tomto směru je naprosto pevný. Jistěže i my můžeme být ohroženi jednotlivými teroristickými akty. Ty mohou být motivovány touhou po odplatě za naši spoluúčast na tak zvaných válkách proti terorismu, které jsou dnes vedeny na Blízkém a Středním Východě. Musíme jistě mít schopnost čelit takovým potenciálním ohrožením, ale k tomu spíše potřebujeme specielně cvičené a organizované policejní síly, možná i policejní letectvo, nikoliv však letectvo vojenské. Tedy nikoliv letectvo, které je určeno ke spoluúčasti na vedení rozsáhlých vojenských operací. Alespoň ne toho druhu a takového rozměru, jako jsme je potřebovali v minulých, dejme tomu devadesáti letech.
K tomu, abychom byli schopni dostát svým spojeneckým závazkům, které vyplývají z našeho členství v Severoatlantickém paktu, přece také potřebujeme mít své vojenské letectvo, ne?
Zajisté. Když už jsme se zcela nerozvážně a neodůvodněně k NATO připojili, pak nám musí, či mělo by být, jasno ve dvou oddělených otázkách:
Předně: jakou část aliančních sil NATO bude tvořit naše letectvo, do těchto sil vyčleněné, pro jaké úkoly Aliance má být budováno atd. A to vše musí vyplývat z aliančního zhodnocení situace. Takové zhodnocení pak musí zahrnovat zhodnocení těch potenciálních nebezpečí, které mohou Severoatlantickou alianci jako celek nebo její jednotlivé členy ohrožovat, přesněji řečeno, odkud takové ohrožení může přijít, kdo je bude představovat, jakými prostředky ohrožovatel disponuje, jaký může být jeho záměr. Prostě musí být zhodnoceno všechno to, co je potřebné zhodnotit, s jediným cílem: určit jakými silami a prostředky bude takovým ohrožení čeleno a jaký podíl v tom bude mít letectvo české.

Myslíte, že takové zhodnocení v NATO neexistuje?
Snad existuje. Nevím. Nezdá se mi pravděpodobné, že by neexistovalo. Pochybuji však o tom, že základní koncepcí této Aliance, je obrana. Nevím však o takovém zhodnocení. Což může být má chyba. Z jistého názorového konfliktu, ke kterému došlo před lety v otázce vybavení našeho letectva nadzvukovými stroji, mezi naším velením a velením NATO, bych mohl o tom pochybovat.
Za druhé: Kromě stanovení našeho podílu na aliančních činnostech, pak také musí být určeno, co ještě může naši zemi ohrozit do takové míry, že bychom takovému ohrožení nebyli schopni čelit vlastními silami a že bychom museli využít článku 5 Severoatlantické smlouvy a žádat o pomoc Alianci. Protože tato pomoc jistě nepřichází automaticky, ale jen v případě, že míra ohrožení naší země je taková, že jí nejsme schopni čelit sami. Na prvním místě však musíme mít takové síly, abychom byli schopni bránit se sami, vlastními silami.

Překvapuje mne, že vůbec uvažujete o variantě, že bychom měli myslet na to, že proti určitým ohrožením se budeme bránit sami. O takových úvahách jsem neslyšel.
Bohužel, je to tak, že se o tom vůbec nehovoří. A že jste něco podobného neslyšel, to jen dokládá to, do jaké tristní situace se celý problém bezpečnosti státu dostal. S takovou variantou se asi při rozhodování našich nejvyšších činitelů vůbec neuvažuje a neuvažovalo. Kdyby se uvažovalo, tak by nikdy nemohla být zrušena pravidelná vojenská služba, nikdy by nebylo možné připustit, a teď budu hovořit jen o vojenském letectvu, aby bylo dovedeno do plačtivého stavu, ve kterém se nachází už nejméně dvě desetiletí. Všechno to, co bylo v naší zemi učiněno v této oblasti za posledních dvacet let, nás přivedlo do pozice prakticky zcela bezbranného státu, odkázaného jen a jen na cizí pomoc! A nejen to.

Říkáte „nejen to“. Co tím myslíte?
Myslím tím i na náš zbrojní, především pak letecký průmysl. Situace, do které toto odvětví bylo za posledních dvacet let dovedeno, se mi jeví jako národní katastrofa. To ale je zase věcí na oddělenou debatu.
A že by mohly v dohledné době, v dohledné z historického hlediska, vzniknout, potřeby podobné tomu, jako byla akce 1000 pilotů pro vojenské letectvo za První republiky nebo vybudování organizace podobné Svazarmu, která se starala o výcvik pilotů, o tom lze více než pochybovat. Dnes je naše armáda a její letectvo udržováno, případně budováno či zdokonalováno pro úkoly, které s obranou země mají něco společného jen velice vzdáleně!

Promiňte, ale četl jsem v novinách, že premiér Nečas na zasedání poslanecké sněmovny řekl, že naši vojáci v Afgánistánu „nasazují své zdraví a životy kvůli bezpečí ve Střední Evropě…dělají svou práci proto, že jsou přesvědčenými patrioty!“
Ano, to jsem četl také. Pro mne tato slova nejsou ničím jiným, než agitkou podobající se téměř na vlas tomu, co jsme slýchávali v armádě už v padesátých letech. Jsou jen důsledkem toho, jaký efekt přináší intenzivní „brain washing“ koncipovaný na druhé straně Atlantiku. Toto vymývání mozků zasahuje i politiky na nejvyšších místech. Ti věří jen tomu, čemu chtějí věřit, nikoliv tomu, čemu by věřit měli. Překvapuje mne, že člověk, který je vzdělán na vysoké škole, může vůbec taková slova vypouštět ze svých úst.
Pokročme však dále v našem původním tématu. Z čeho by tedy měl vyplývat zájem velení letectva a armády jako celku, aby zde bylo nějaké sdružení, které by nejen uspokojovalo zájem o letectví, ale které by vznikající nebo již u mladých lidí existující zájem cílevědomě či podporovalo? To si sám opravdu nedovedu ani představit. Takže dnes ještě existující Svaz letců, má-li i nadále existovat, bude muset „konkrétně a nadčasově definovat smysl a úlohu ve velmi obtížných podmínkách dnešního stupně vývoje letectví v České republice“!. To jsou opět slova J.Pavlíka. A já bych dodal: jestli se mu toto nepodaří, pak je zbytečné, aby existoval. Zájemci o letectví se zcela jistě mohou vyžívat v jiných organizacích!
Bohužel, však dnes neznám nikoho, kdo by byl schopen definovat smysl a úlohu takové organizace pro současné podmínky a pro budoucnost! Není zde také nikdo, kdo by řekl: potřebujeme vás, potřebujeme takovou profesní organizaci, která nám, vojenskému velení, velení letectva, bude nápomocna. A že by si o to řekla „neviditelná ruka trhu“, která přece umí zařídit všechno, o tom velice pochybuji.
Jestliže současné průzkumy ukazují, že děti už se stále méně zajímají o práci v kroužcích, ale o televizi, PC hry a internet, že dnes už téměř jedna třetina dětí nenavštěvuje žádný kroužek, zatímco v roce 2005 to bylo jen deset procent (Právo ze 4. listopadu 2010), s jakým zájmem mladých lidí může v dohlednu počítat letectví?

Tato slova zní z vašich úst velice pesimisticky a zpochybňují nejen budoucnost, ale dokonce i přítomnost svazu, nemyslíte? Nejste s těmito svými názory osamocen? Respektive: má ještě kromě vás a pana Pavlíka na situaci, ve které se Svaz letců nachází či ke které se nezadržitelně blíží, věci podobný názor? Vy s jeho slovy souhlasíte?
Bezvýhradně. Jsou to slova, pod která bych se bez váhání podepsal.
Jsou stručným vyjádřením situace, ve které se nachází Svaz letců a my všichni, kteří ještě svůj letecký život dožíváme. Já jsem ve svém dopise Josefu Pavlíkovi odpověď na jeho otázku „Svaze letců, quo vadis?“ zformuloval do dvou slov: „Do nebytí“!
Nemáte pocit, že jste příliš brzo vzdal své úsilí o zlepšení situace a příliš brzo odešel „z boje“?
Nemám takový pocit. Člověk předtím, než se pustí do nějakého „boje“, musí zvážit svou vlastní situaci, své vlastní možnosti. A to jsem udělal. Ale brzy jsem zjistil, že k nějaké změně nemám dost sil, zvláště pak, když mi bylo znemožněno, ať už úmyslně či záměrně, abych se k tomu vyjádřil.
Zatím ale současný Svaz letců neplní tu funkci, která by reprezentovala ty minulé generace vojenských letců, ke kterým patříme my oba. A tady bych se zase odvolal na slova J.Pavlíka z onoho již vzpomínaného článku-projevu: „My reprezentujeme generaci, která byla nejvíce politicky masírována, ale také nejvíce perzekuovaná, zažila obrovský rozmach letectva, kdy se bojové typy letadel střídaly jako na běžícím pásu, dlouhotrvající denní i noční služba při letových akcích i v hotovostech bez jakékoliv úhrady byla přijímána jako běžný způsob zaměstnání. Tato tvrdá doba její aktéry naučila skromnosti, takže jim dnes stačí většinou pravidelná setkání pro další utužení poctivého kamarádství…“.
K tomu by bylo možno, jako jistý protiklad, dodat slova místopředsedy Svazu Ing Jiřího Macury, který charakterizuje motivaci, představy a ideály současných letců, především pilotů. Ti podle něj mají „poněkud jiné představy a ideály, než měla a má většina současných členů Svazu letců. Jsou to především otázky, kde budou sloužit, na čem budou létat, kdy budou posláni na zahraniční misi, s jakým rizikem a co za to…“ (podtrženo mnou)“. ( Ing Jiří Macura, „Zamyšlení nad 90. výročím“, Zpravodaj Svazu letců, číslo 49, srpen 2008).
A já dodávám slova, která jsem J.Pavlíkovi napsal v závěru svého dopisu:
„Jestliže ale Svaz letců nevyslovil protest proti tomu, že z ideologických pozic byla odsouzena úloha, kterou plnili jeho členové v době své aktivní služby vlasti, a nechává se bez protestů a se skloněnou hlavou v podstatě jako celek začleňovat mezi jakési nepřátele této země, bez protestů se nechává zařazovat do kohorty jakýchsi zločinců či jejich pomahačů, já k nim rozhodně patřit nechci. Vše, co jsem dělal v minulosti, jsem dělal s poctivým úmyslem a jestli jsem měl být jako voják použit též k něčemu, než čemu jsem přísahal, aniž bych o tom byl věděl, za to bych se měl nějak kát či se za to stydět? To nechť se stydí ti, kteří snad takový záměr měli!“
To, co jsem vám teď řekl, nebylo jediným případem, kdy jsem se přesvědčoval stále více o tom, že vedení Svazu letců řídí činnost Svazu tak, že někdy popírá dokonce základní ustanovení vlastního statutu. A to je velice špatné! Mohl bych to dokumentovat na osudu jednoho mého příspěvku do svazového tiskového orgánu. Tím byl Zpravodaj Svazu letců.

Čeho se týkal tento váš příspěvek?
K tomu se dostanu hned. Nejprve bych ale citoval příslušné ustanovení Statutu. V článku 3.1 Statutu Svazu letců se říká, že „SL ČR umožňuje všem členům svobodně a neformálně vyjadřovat svoje názory“. To je ustanovení jasné, že? I když by slovo „formálně“, to jest, co se týče formy, mohlo připouštět různý výklad. Podstatné ale je, že jsem jako člen organizace měl svobodu vyjádřit názor k určité věci.

Oč se jednalo ve vašem případě?
Zaslal jsem redakci příspěvek, do kterého jsem zařadil to, co jsem předtím publikoval v dvouměsíčníku Listy. Byla to má odezva na tam zveřejněný článek Antonína Rašky „Patnáct let polistopadové armády“. Druhou část mého příspěvku pak tvořilo to, co jsem poslal redakci Práva. Týkalo se to článku Miroslava Šišky v Právu dne 9.4.2005 „Konec migů v Čechách“. Můj příspěvek byl zveřejněn ve Zpravodaji číslo 38. A to v rubrice „Názory, ohlasy, recenze“.
Zajásal jsem a řekl si: „Tak přece jen jsou respektována ustanovení Statutu Svazu letců“.
Jaké však bylo mé překvapení, když v následujícím čísle, to jest v čísle 39, jsem se dočetl stanovisko redakce. V něm se říkalo, že můj článek jí víceméně „proklouzl mezi prsty“, že „Zpravodaj je určen pro letecké příznivce a nadšence, kteří od něj očekávají především letecké informace“, že v mém článku je však spousta politických úvah, se kterými nelze zcela souhlasit a které patří do tisku, jenž je k takovým úvahám předurčen. Navíc redakční rada uvedla, že „celou záležitost projednala na Předsednictvu SL ČR a na jeho doporučení se usnesla, že se napříště od podobně zaměřených článků bude distancovat a v žádném případě je ve Zpravodaji nebude publikovat“. Redakční rada odkázala další eventuelní přispěvatele o to, aby „ se vyhnuli jakýmkoliv politickým úvahám a přenechali je lidem, kteří se podobnou tématikou živí“.
Všimněte si, prosím. Máte právo „svobodně a neformálně“ vyjadřovat své názory, aniž je toto právo jakkoliv omezeno. Když ale své názory dáte ke zveřejnění, tak se, jako v mém případě, dozvíte, že to redakci „proklouzlo“, že se od toho distancuje, což je jistě přípustné, ale navíc se dodává, že podobné články zveřejňovány nebudou. A to už je cenzura, nikoliv přístup ke „svobodnému vyjadřování“ názorů, ve smyslu Statutu organizace.

Dozvěděl jste se, které jsou to politické úvahy, se kterými redakční rada Zpravodaje nemůže souhlasit?
Nedozvěděl. Zjistil jsem, že bych od tehdejší redakční rady Zpravodaje musel očekávat mnoho, kdybych se domníval, že mi to bude sděleno nebo, že mi to alespoň členové předsednictva, se kterými jsem se setkal na nejbližší schůzi odbočky, osobně řeknou. Asi by to bylo pod jejich úroveň.

To, co mi teď říkáte, má jistě alespoň dvě stránky: jednak je to obsah článků, které tak „popudily“ redakci Zpravodaje a Předsednictvo Svazu a pak to, jak jste na celou situaci reagoval vy, případně, co se vás dotklo jako člena organizace.
Máte pravdu. Chcete tedy znát, co bylo obsahem mého příspěvku, který byl uveřejněn v 38 čísle Zpravodaje?

Ano.
Nemělo by ale smysl, abych vám četl celý článek. Máte-li zájem, můžete si jej přečíst ve Zpravodaji Svazu letců ČR číslo 38/2005. Uvedu jen to, co, podle mého soudu, popudilo redakci a Předsednictvo k distancování se od mého článku. Tedy namísto toho, aby se mnou někdo diskutoval, případně publikoval stanovisko redakce, eventuelně Předsednictva, a věcně vyvrátil mé výroky, se prostě do článku distancují. Zřejmě tímto daly tyto orgány najevo, že s mými názory nemají či nechtějí mít nic společného.
I tak je, či byla, interpretována svoboda slova ve Svazu letců mé éry. Prostě: my se s tebou nebudeme o věci bavit, a basta. Lze se pak ovšem ptát, k čemu vlastně je ono ustanovení Stanov, které dává členovi právo svobodného vyjádření? Není to jen a jen úlitba demokracii?
Zdůrazňuji, že nepopírám právo redakce a předsednictva se od mých výroků distancovat. Ale představuji si takové distancování jinak.
Ve svém článku jsem mimo jiném psal:
„Armáda tvoří či měla by tvořit páteř obranné schopnosti národa. O tuto by se měl stát starat stejně, jako by se člověk měl starat o páteř svou. S pečlivostí hospodáře by také neměl dopustit, aby byť jediná koruna do armády vložená, přišla vniveč. Stát, představovaný v té době zákonodárnou a výkonnou mocí, však takovým požadavkům nevyhověl a své občany při nejmenším zklamal.
Armáda, koncipovaná až dosud jako součást koalice Varšavské smlouvy, přeměnila svůj charakter a poslání. Přeměna se odehrála v době, kdy ani „vojenská doktrína nedefinovala a neoznačila konkrétního nepřítele“, který by mohl či chtěl naši zemi napadnout. A dodal bych: kdy to není jasné ani dnes! A pokud by nebyl jasný nepřítel, pak se to jistě dá zařídit tak, aby byl! Vždyť velký byznys, kterým každá válka je, přece musí pokračovat. Co by dělali všichni ti generálové, čím by se zaměstnávali pracovníci zbrojního průmyslu, který žije z peněz daňových poplatníků ve všech zemích světa a má zajištěno stálé zaměstnání? A jeho šéfové zisky!
Je velice ošidné myslet si, že armáda, jíž základním posláním je obrana země, nemá (či nesmí) kalkulovat s tím, že v případné válce by byly vedeny nejen obranné, ale i útočné boje a operace. A pro takové se všestranně připravovat. To platí jak pro armádu bojující osamoceně tak i pro armádu (armády) koaliční. V prvním případě jsou cíle války formulovány politickým vedením státu. V druhém koalicí.
Odvolával jsem se na názor A. Rašky, že „nejvážnějším problémem armády bylo značně laické ovlivňování rozhodovacích procesů“. Jestli tomu tak bylo, pak je na místě se ptát: „Kdo to byli tito „laikové“, kteří do rozhodovacích procesů zákonodárné a výkonné moci hovořili a je, zřejmě ne nepodstatně, ovlivňovali?“
Nebyli takovými laiky náhodou zrovna ti muži, kteří se cítili být oprávněnými hovořit do nejcitlivějších a nejsložitějších otázek branné schopnosti národa, ač se předtím nenaučili ani to minimum, které by každý obránce vlasti měl ovládat: nést ruční zbraň, střílet ze samopalu či hodit ruční granát? Nepatřil k takovým „takyodborníkům“ Alexandr Vondra (dnes dokonce ministr obrany), pro něhož výkvět letecké techniky, špičkové letouny MIG-21, byly „starým haraburdím“, kterého je třeba se zbavit?
Nenašlo by se v oněch letech v oné „většině občanů“, kteří, podle A. Raška, preferovali vztahy „západním směrem“ a kteří byli i dostatečně v otázkách vojenských i branných kvalifikováni, dost lidí, kteří by byli po „sametové revoluci“ využitelní, jako byli využitelní vojenští specialisté po jiných revolucích či zásadních politických změnách v jiných zemích i jiných historických epochách?
Polemizoval jsem s názorem A. Raška, že „Česká republika vstupem do NATO získala nejvyšší bezpečnostní statut“. Tomuto tvrzení jsem oponoval otázkou: „Je tomu skutečně tak? Jakou skutečnou hodnotu pro obranu naší země má tento statut ve světle událostí z 11. září 2001? Nejsou to jen silná slova, když nejmohutnější, a nejsofistikovanější technikou vybavený, stát koalice NATO, se ukázal jako nezpůsobilý ochránit své vlastní území a své vlastní občany?“
Až sem tedy podstatné části mého článku. Co asi Předsednictvo a redakci Zpravodaje nejvíce podráždilo, byl můj závěr. Ten se týkal také mé reakce na slova A. Raška, že došlo k „podcenění obrany velkou částí politické reprezentace“ a toho, že „politické vedení státu se málo zajímalo o koncepci obrany země“ a že „neexistence politického zadání přivedla k neefektivnímu využití poloviny bilionu korun“.
Slova A. Rašky jsem doplnil konkrétním příkladem o stavu protivzdušné obrany země. Ta v roce 1989 patřila k vysoce výkonným a účinným prostředkům obrany země. Koncem patnáctiletí, které po listopadu 1989 následovalo, nebyla ale s to ze vzduchu ochránit hlavy států - členů NATO - při jejich summitu v Praze v roce 2002.
Můžete se divit, že jsem po citovaných slovech A. Raška, a i na podkladě svého vlastního hodnocení situace, dospěl k následujícímu závěru? Ten jsem formuloval takto: „Kde je vlastně hranice mezi odpovědností či neodpovědností politického vedení státu, včetně vrchního velitele ozbrojených sil, a vlastizradou?“
A tato slova byla zřejmě roznětkou pro stanovisko Předsednictva Svazu a pro prohlášení redakce.
Jak jsem už řekl, chápal bych redakci Zpravodaje, kdyby článek zveřejnila a současně se od něj distancovala tak, že by svůj distanc doplnila konkrétním stanoviskem k mým výrokům. To by bylo zcela v souladu se Statutem Svazu letců. Avšak další prohlášení redakce, že podobné články „nebudou uveřejňovány“ už je v rozporu s tím článkem Statutu, který dává právo členům se „svobodně a neformálně vyjadřovat“. Prohlásit, že nebude podobné články uveřejňovat, to už je cenzura. A ta je přece ústavou zakázána, není-liž pravda?
Po této výměně názorů s redakční radou Zpravodaje, potažmo s Předsednictvem „nezávislého “ Svazu letců, mi začalo být jasné, že si pomalu buduji statut persony non grata.

Nejsou vaše slova o vlastizradě příliš „silnou kávou“? Snad si nemyslíte, že rozměr naší armády, jak se vytvořil v průběhu oněch čtyřiceti let mezi Únorem 1948 a Listopadem 1989, měl být zachován i přesto či navzdory tomu, že se zásadně změnily mezinárodní podmínky v Evropě a ve světě po skončení „studené války“?
Ne, to si rozhodně nemyslím. Ale mělo se postupovat mnohem uvážlivěji. Ne ale tak, že se přešlo do druhé krajnosti. Naše armáda byla už předimenzována v době, kdy se měnilo politické vedení státu, kdy se kardinálně změnily poměry v Evropě, Do té doby byla budována za situace, kdy v Evropě proti sobě stály dva vojenské bloky soutěžící o dosažení strategické převahy, kdy situace byla mnohdy tak vyhrocená, že nechybělo mnoho a studená válka mohla přerůst ve válku „horkou“. A tyto vnější podmínky se zásadně změnily. Naše armáda svými rozměry přesahovala potřeby obrany země.
O tom, zda je v určité době armáda pře- či poddimenzována, však přesvědčivě můžeme tvrdit jen poté, když si současně ujasníme, jakému protivníkovi měla být schopna čelit. Mějte, prosím, na mysli, že stále ještě hovoříme v rámci pojmu „obrana“ země. Jestliže naše armáda bude určena pro jiné úkoly, než je obrana země, pak budeme uvažovat zase jinak.

Vy si myslíte, že naše armáda je dnes určena pro jiné úkoly, než je obrana země?
Jistě! To si myslím. Šel bych ještě dál. Měli bychom mít jasno v tom, co za armádu to vůbec máme. Podle toho, jaké úkoly plní naše armáda v posledních zhruba deseti letech, pak jde spíše o vojenské síly expedičního charakteru, které jsou určeny k vedení bojové činnosti, jež s obranou země má velice málo společného. Cožpak s obranou naší země má něco společného činnost armádního kontingentu, který je nasazen v Kosovu či v Afgánistánu? Doktor Stuchlík se dokonce domnívá, že „z hlediska obrany státu se podobá již více francouzské cizinecké legii, než národní armádě“.
Podívejme se a porovnejme s naší současnou armádou. A uvidíme, že doktor Stuchlík má v podstatě pravdu.
O francouzské cizinecké legii se dnes ví, že v průběhu posledních 15 let i ona uskutečnila přechod k profesionalizaci a restrukturalizaci dle konceptu malých útvarů zvláštního určení a zaměřila se primárně na boj proti terorismu. Cizinecká legie je v současnosti vysoce profesionální jednotkou, jejíž cíl a smysl je zřejmý – zasáhnout kdekoliv na světě v zájmu ochrany práv a demokracie, stejně jako ochrany národních zájmů Francie.
Nemá pravdu JUDr Stuchlík, že i naše armáda inklinuje, jestli se tak už nestalo, k něčemu podobnému?
Pokud se týče Francouzské cizinecké legie, odkazuji na http://www.specwar.info/specialni-sily/francie/legion-etrangere-francouzska-cizinecka-legie/.
Jen by bylo třeba se zeptat, zda s něčím takovým vyslovil náš národ souhlas a byl ochoten na něco takového přispívat svými daněmi.

My jsme ale součástí paktu Severoatlantické aliance, která v oněch zeměpisných místech má své úkoly a my je plníme jen jako součást aliančních úkolů, ne?
To ano, ale jak s obranou zemí Aliance vůbec souvisí Kosovo, či Afgánistán? Nevím nic o tom, že by na některý ze států Aliance, tedy na „smluvní stranu Severoatlantické smlouvy“ byl proveden „ozbrojený útok“ některým z balkánských států bývalé Jugoslávie, či Afgánistánem. Jen ozbrojený útok totiž opravňuje k postupu podle článku 5 Severoatlantické smlouvy. Nic takového se ale nestalo a NATO zde zřejmě překračuje rámec, pro který bylo vytvořeno. A fabrikovat uměle důvody k tom, aby síly Aliance byly použity- to už je něco zcela jiného, než co je podstatou Severoatlantické smlouvy, k níž naše země přistoupila.

Co ale útok z 11. září 2001 na objekty ve Spojených státech? Ty nebyly důvodem, aby bylo postupováno podle onoho článku Severoatlantické smlouvy?
Jak na tyto útoky reagovaly Spojené státy, to je jistě jejich věcí. Ale rozhodně se, podle mého soudu, na tyto útoky nevztahuje článek č. 5 Smlouvy. Nevím nic o to, že by se jednalo o „ozbrojený útok“. Navíc to nebyl útok nějakého státu, aby to dávalo oprávnění proti takovému státu-útočníku- zakročit.
Naši činnost na Středním Východě by bylo možno bez těžkostí srovnat s činností křižáků ve středověku, kteří vyjížděli do Palestiny, aby tam pacifikovali „nevěrce“.
Myslím si, že, vycházejíc z této situace, by bylo lepší zrušit název „ministerstvo obrany“, protože tento státní úřad se úkoly obrany možná zabývá jen na papíře, jen virtuálně.
Snad by více odpovídalo konkrétní situaci, kdyby se toto ministerstvo nazývalo třeba ministerstvem vojenství nebo ministerstvem války s terorismem. Alespoň by nebyla klamána veřejnost a občané, kteří svými daněmi tuto ozbrojenou složku státu financují by věděli, na co dávají své peníze.

Vy si myslíte, že současné udržování a případně další budování a zdokonalování armády není odvozeno od situace, pro které armáda našeho státu vůbec existuje?
Ano, to si myslím. Jedině z takového hodnocení nám může vyplynout příslušný závěr. Jestliže budu hypoteticky uvažovat, že by nás mohlo napadnout sousední Rakousko, pak mi z toho vyplyne jeden závěr o tom, jakou armádu k obraně proti takovému“protivníkovi“ potřebuji. Jestliže se však si zadám jiný příklad, a budu uvažovat s tím, že naši zemi může napadnout Rusko, pak jistě dojdu k závěru o potřebě jiné armády. A s největší pravděpodobností dojdu k závěru, že takovému protivníkovi nejsem schopen čelit sám, bez spojenců. Toto vše, prosím, uvádím jen jako uměle vykonstruovaný příklad, který mi umožňuje ukázat, že při koncipování obrany země se musí postupovat takovým způsobem.
Takové hodnocení musí být děláno, a dělalo se vždy, kontinuálně. Ať už se jednalo o situaci mezi dvěma světovými válkami, v době války „studené“ nebo dnes ve válce s terorismem. Je zcela zástupným argumentem předpokládat boj s íránskými či severokorejskými balistickými mezikontinetálními raketami. Vždy si musím ujasnit, jakému protivníkovi budu pravděpodobně muset čelit, jaké má úmysly, jak je vyzbrojen k tomu, aby tyto úmysly realizoval.
A musíme mít na zřeteli, kdo je tím subjektem, který podobné hodnocení provádí. Zda je to osamocený stát, či spojenecký svazek nebo koalice. Je prakticky nemožné si přestavit, že v době, kdy proti sobě stála dvě velká uskupení, dvě proti sobě stojící koalice, by vznikla situace, že bychom byli napadeni třeba jen některým ze sousedních států nebo Ruskem .
V době „studené války“ byla naše obrana koncipována jako součást vojenského uskupení celé koalice Varšavské smlouvy. Tomu odpovídala i velikost naší armády, která neměla v této době za úkol bránit naši zemi samostatně, ale jen jako součást obrany všech států koalice. Reálné ohrožení země existovalo, alespoň podle plánů tam zpracovávaných. A současně v duchu koaličních závazků jsme měli přispívat k obraně i těch členů Varšavské smlouvy, kteří by byli napadeni. Něco obdobného platí i pro NATO. Jak to zdůrazňoval prezident USA Barak Obama ve svém projevu v Praze.
Samozřejmě, že s jednostranným rozpuštěním koalice pod egidou Varšavské smlouvy se situace zásadně změnila. A samozřejmě, že se změnila i potřeba rozměrné armády. Mělo to však mít za následek, že obranyschopnost země bude podstatně snížena pod hranici jisté dostatečnosti bránit suverenitu a nezávislost země především svými silami? Všechny tyto síly, které jsou v rozumné míře k dispozici k takové obraně, musíme připravovat a teprve tehdy, kdy usoudíme, že země by mohla být napadena takovým nepřítelem a takovými silami, že na obranu naše vlastní síly stačit nebudou, pak hledat spojence a k nim se obracet o pomoc.
Naše politická reprezentace, v čele s vrchním velitelem ozbrojených sil, pravděpodobně také současně předsedou Rady obrany, měli-li jsme takový orgán, však udělala zcela něco jiného: nejprve zásadními opatřeními podkopala obranyschopnost vlastního státu, aby pak snadněji zdůvodnila potřebu vstupu do organizace, která za nás úkoly vlastní obrany bude řešit. Vložila tak podstatnou část obranyschopnosti země do cizích rukou, do rukou vojenské koalice. Ta ale byla vytvořena v jiné době se zcela jinými cíli. Tím se naše země dostala do naprosté závislosti na jiných státech. O jaké nezávislosti, o jaké suverenitě může hovořit stát, který nemá ani svou armádu schopnou a připravenou postavit se, spolu s připraveným obyvatelstvem, na její obranu? To je jen suverenita „jako“! Koncipienti takové obrany ztratili, podle mého soudu, zcela smysl pro realitu, domnívajíce se, že už dějiny naší samostatné, plně suverénní, země skončily!
Osobně si myslím, že příslušná generalita, která je povolána k tomu, aby podobná hodnocení prováděla jako svůj prvořadý úkol a předkládala svému politickému vedení odpovídající závěry a návrhy, dnes spíše hledá zdůvodnění a opodstatnění pro svou existenci.
Dovoluji si tvrdit, že obranyschopnost naší země byla podkopána do té míry, že dnes už je de facto vyloučena i ta minimální obrana vlastními silami a obrana naší země byla vložena do cizích rukou, především pak do rukou USA. A naše armáda je schopna zajistit, jak, možná nechtěně, jak kdysi prohlásila ministryně obrany, ne obranu země, ale obranu sebe sama!
Nechtěl bych se mýlit, ale podobně jako naše politické vedení, uvažuje i politické vedení řady dalších členů Severoatlantické aliance. Jak jinak si mám vysvětlit neustálé volání představitelů Spojených států, že členské státky by se měly větší měrou podílet na úkolech společné obrany více, než tomu tak je nyní? Či snad je důvodem to, že ono hodnocení těch možných nebezpečí, které by bezpečnost států NATO mohly ohrožovat, je jiné u Američanů a jiné u dalších členů koalice? I to je možné a pravděpodobné. Vždyť takové hodnocení nemusí být jen motivováno zájmy skutečné obrany, ale i zájmy průmyslu, který na obranné účely pracuje. Cožpak už dávno zesnulý prezident USA D. Eisenhower se neobával vlivu vojensko-průmyslového komplexu?
V 50 let starém projevu z ledna 1961 poukazoval při odchodu z Bílého domu na to, že ekonomický, politický i duchovní vliv vojensko-průmyslového komplexu je cítit v každém městě, v každé guvernérské rezidenci, v každém vládním úřadě, varoval před tímto nebezpečím a nabádal vlády, aby se bránily neomezenému vlivu vojensko-průmyslového komplexu, nezávisle od toho, zda se projevuje cílevědomě či živelně. Potenciální možnost, že tento vliv nabude neomezených rozměrů existuje a bude existovat vždy. Tak to bylo zveřejněno v jeho knize „Křižácký pochod do Evropy“. Můžeme se ptát: pominulo už toto nebezpečí? Není tento vliv v pozadí osudových rozhodnutí i našich mužů, stojících v čele našeho státu v devadesátých letech minulého století?
Můžete se divit mému názoru, že podobné uvažování a rozhodování mohlo přivést na příklad i naši protivzdušnou obranu necitlivými, z vojensko-odborného hlediska by se dalo říci až negramotnými, zásahy do stavu, že nebyla schopna splnit ani tak prostorově a časově omezený úkol, jakým bylo ochránění proti vzdušnému napadení hlavního města, v němž se konal summit NATO? Nevím sice, jak je přesně definován pojem „vlastizrada“, ač s ním operuje i naše Ústava, ale podle mého soudu takové konání s vlastizradou hraničí. Přece není nutno čekat na to, až se vlastizrada projeví pro osud národa hmatatelnými důsledky, ne?
Nebo sáhněme pro příklad do oblasti obranného průmyslu. Stačí se jen podívat, co zůstalo z našeho leteckého průmyslu, do jaké situace byl přiveden průmysl vyrábějící obrněnou techniku. Já osobně považuji situaci, kdy musíme za veliké peníze nakupovat obrněnou techniku v Rakousku, za největší hanbu, do které zemi přivedlo polistopadové vedení země. Myslíte si, že by se něco podobného stalo v době, kdy vrchním velitelem ozbrojených sil země byl prezident Beneš?

Promiňte, že vstoupím do vašich úvah. Prezident Beneš byl ale vrchním velitelem ve zcela jiných podmínkách, než ve kterých byl vrchním velitele branných sil prezident Havel.
Zajisté. V tom máte pravdu. Já tím vůbec nechci říci, že prezident Havel měl konat podobně jako Dr. Beneš, když byl v roce 1935 zvolen prezidentem
Cožpak do takových věcí, jakými je třeba zbrojní průmysl, není oprávněn hovořit i vrchní velitel ozbrojených sil země? Co říkám oprávněn, on je podle mne povinen do takových věcí hovořit. V čem tedy vlastně spočívalo velení bývalého prezidenta? V tom, že podepsal operační plán, který předpokládal útok na armády NATO? Jak se o tom psalo v Listech?
Cožpak jednání, které ve svých důsledcích destruuje protivzdušnou obranu hlavního města, nehraničí s vlastizradou? Nač potřebujeme takové vrchní velitele? To se má čekat na to, až takový vrchní velitel způsobí svým „velitelským“ jednáním takovou újmu, při které bude krvácet národ?

Myslíte si, že právě to, že by se vaše slova dala takto interpretovat, bylo důvodem k tomu, aby se redakce od vašeho článku distancovala, prohlásila, že něco podobného nebude už dále publikovat a vyzývala k vyhýbání se diskuzí na politická témata? A že by podobné úvahy měly být přenechány těm, kdo se něčím podobným živí?
Je to možné, že redakci nejvíce popudila slova, kterými jsem se, dotkl politických špiček. Ty, ať už je to tak, jak předpokládám, či ne, mohou členům předsednictva buď život zpříjemnit nebo jej i znesnadnit. Ještě dnes opravdu nevím, co předsednictvo a redakci v mých slovech tak popudilo, a ani po tom nepátrám, že reagovali tak, jak reagovali. Když nebyli oni pánové schopni zformulovat konkrétní námitky vůči mému psaní, nebo nenalezli dost mužnosti k tomu, aby mi je z očí do očí říci, když k tomu měli příležitost, tak to alespoň zamlžili povídáním o tom, že to jsou mé politické úvahy, které patří někam jinam než do Zpravodaje Svazu letců.
Při tom si neuvědomovali, či si to nechtěli uvědomit, že Statut organizace nijak nelimituje členy organizace, pokud se týče témat, o kterých mohou či nemohou psát, a dává jim plnou volnost „svobodně a neformálně“ se vyjadřovat na půdě organizace. Tedy i na stránkách jejího periodika. V písemném vyjádření, které jsem pak Předsednictvu a redakci zaslal, jsem vyslovil názor, že nejsou jimi asi správně chápána i některá ustanovení o apolitičnosti Svazu letců.

Na co narážíte tentokrát?
Myslel jsem tím to, že jsem nepředstavoval žádnou politickou platformu. Již 42(!) roků nejsem členem žádné politické strany. To na rozdíl od řady vedoucích funkcionářů Svazu letců mé éry! Ti byli členy KSČM až do listopadu 1989. V dané době jsem neměl ani žádnou vazbu na jakýkoliv subjekt politické scény, neopíral jsem se o žádný politický program či a činnost kohokoliv na politické scéně. Cítil jsem se vázán, kromě Ústavy a zákonů, jen vojenskou přísahou z roku 1951.
Jestli mělo Předsednictvo za to, že je ve společnosti něco, co je přímo vázáno na politickou sféru více, než obrana země, než vše to, co souvisí s její armádou, vojenským letectvem, pak opravdu nevím, zda se dívá reálně na svět kolem sebe.
Sám jsem slyšel z úst tehdejšího předsedy, že musí být Svazem letců respektováno i to, že se Svaz stal členem „Evropského partnerství svazu letců vojenských letectev-EPAA“. Ani toto členství však neomezuje podle Statutu této organizace (číslo 40/2005 Zpravodaje) žádnou z členských organizací nebo kohokoliv z jejich členů v právu vyjadřovat svobodně své názory i na politická témata. Tam se jen praví, že je toto partnerství „otevřeno všem evropským Svazům letců vojenských letectev, jež nesmí mít žádné politické cíle nebo politická spojení“.
Mít „politické cíle či politická spojení“ je však něco zcela úplně jiného, než vyjadřování názorů, které se dotýkají politické sféry či mají politické konsekvence. Důsledná a „čistá“ apolitičnost neexistuje!
Nemít „ politická spojení či politické cíle“ nemůže znamenat nic jiného, než, že Svaz nesmí být napojen na nějaký politický subjekt v politickém systému dané země a nesmí propagovat ideologii a programové cíle žádné politické strany. A nesmí mít ani nějaké své politické cíle v rámci politického systému země. Co tvoří politický systém v naší zemi je definováno článkem č. 5 Ústavy. To plně respektuji. To jsem ve svém stanovisku napsal Předsednictvu. Zůstalo to bez odezvy. Asi podle zásady: o stanovisku Předsednictva se nediskutuje!
Vyjadřování se však k otázkám, které se dotýkají politiky, přece vůbec neznamená „politické spojení či politické cíle“. Jestliže by se měli členové Svazu řídit jinou interpretací, pak by se nemohli ani vyjádřit k vyzbrojování armádního letectva či k problémům armády, brannosti, obranným schopnostem země, k vlastní historii vojenského letectva a tak dále a podobně.. A mělo by to být definováno i ve Stanovách, že takové právo nemají!
I dnes si myslím, že je iluzorní myslet si, že taková organizace jako je Svaz letců, může stát mimo politiku. Naopak. Svaz by se měl velice hlasitě vyjadřovat ke všem otázkám souvisejícím s obranou země, zvláště pak těch, které se týkají letectva. Jestliže toto nedělá či nedělal, pak bych se mohl ptát: kdo jiný v této zemi by byl něčeho takového schopen? Naopak! Členy Svazu jsou muži, kteří odsloužili v letectvu desítky let, mají obrovské zkušenosti, jež by mohly a měly být využity i dnešní dobou. Jestli současné vedení státu, ministerstva a vojenského letectva ze studnice této nahromaděné kolektivní zkušenosti nečerpá, možná z úzce politických a ideologických důvodů, pak to svědčí jen o jejich krátkozrakosti a nekompetentnosti!
Svaz letců se ale musí sám prosazovat a hlásit se o slovo. Cožpak není v zájmu jeho členů, aby letectvo v této zemi využívalo i jejich zkušeností? Vždyť jsou také občany státu, platí daně a mají ústavou zaručené právo podílet se na správě státu. Když ale z pera významného funkcionáře Svazu, člena jeho předsednictva, čtu slova: „Všichni přece dobře víme, jakým způsobem se postupovalo při různých reformách naší armády. V duchu i nahlas jsme s nimi nesouhlasili, ale co s tím můžeme dělat?“, pak to je dokresluje můj názor, že dosavadní činnost Svazu, byť jistě bylo vykonáno mnoho dobrého a užitečného, to vůbec nechci popírat, se hodně míjela svým posláním.
Nikdo mne nepřesvědčí, že takové otázky, jako je třeba vztah k vojenským veteránům různého typu (letcům na Západní frontě, letcům na frontě Východní, letcům z války „studené“) či třeba k přezbrojení stíhacího letectva, byť jsou to otázky, které mají úzké vazby na politiku, nejsou těmi otázkami, kterými by se měl Svaz velice intenzivně zabývat a hlasitě se hlásit o slovo, když jsou diskutovány. Bohužel, k dnešnímu dni se mi zdá, že už bylo mnoho promarněno a že už v daných politických poměrech, kdy vše minulé z dob před rokem 1989, bylo zpochybněno, nebude snadné vrátit Svazu to místo, které by, už na základě tradic od roku 1918, měl mít.
Jsem si vědom toho, že s lidmi, pro které jsou nadzvukové letouny MIG-21 „starým haraburdím“, s lidmi, kteří jsou zaslepeni ideologicky motivovanou nenávistí, s lidmi, kteří na všechno, co se odehrálo v letech mezi lety 1948 a 1989 pohlížejí buď s opovržením nebo s despektem, s lidmi, kteří nevidí či nechtějí vidět skutečné hrdiny v řadách těch, kteří sloužili své vlasti i s nasazením svých životů, s lidmi, kteří hrdiny proto musí hledat v různých skupinkách teroristů, kteří ve stejné době, kdy členové Svazu sloužili své vlasti, tito tak zvaní „hrdinové“ zabíjeli nevinné a bezbranné lidi, probíjejíce se do „svobodného“ světa, s takovými lidmi jistě bude obtížné nacházet společnou řeč. Ale pokus měl být učiněn už dávno. Otázkou však je, zda tito lidé, kteří snad stojí či stáli na druhém břehu, mají zájem na tom, aby se společný dialog mezi lidmi na různých březích vůbec odehrával.
Nebude v krátké době na pořadu dne otázka, jak dále pokračovat s nadzvukovými letouny, až vyprší lhůta pronájmu švédských strojů? A k tomuto rozhodování by se měli ozvat i letci Svazu letců? Pokud ovšem se chtějí ještě tak jmenovat.

Domníváte se, že je vůbec možné dnes, kdy naše společnost je tak názorově rozdělena v pohledu na minulost své země, aby nalezla společnou řeč na otázky, které se dotýkají budoucnosti českého letectví?
Opravdu nevím, zda to je ještě možné po letech, kdy na příklad „nezávislost“ Svazu je spíše proklamací, než realitou. Může vůbec být nezávislou organizace, která je odvislá i od jiných finančních zdrojů, než kterými jsou jen příspěvky členů? Nejsem zcela informován o tom, z jakých zdrojů jsou všechny aktivity Svazu financovány. Jsou to jen členské příspěvky? Nevím. A pochybuji o tom.
Jedno však vím zcela určitě: mnohé aktivity čelních funkcionářů, jak nám bylo o nich na schůzích, kterých jsem byl přítomen, referováno, aktivity jistě velice záslužné, obecně prospěšné a prováděné v zájmu některých členů, jako jsou na příklad cesty armádními letouny na návštěvu Anglie k památníkům československých letců, či přijímání hostů z Anglie a pod., by se také mohly neuskutečnit. Členové Svazu, tedy vojenští důchodci, by je stěží mohli finančně unést. Takže bych docela chápal členy Předsednictva, že by se mohlo obávat určitých „postihů“, pokud by ve svém časopise trpěli publikování názorů takových „rebelů“ jako jsem já.
Dnes je téměř každý den na pořadu otázka korupce a boje s ní. A tak se jen ptám: není toto také v jistém smyslu jakási „sofistikovaná korupce?“

Vy byste si opravdu troufal nazvat korupcí to, jestliže vedoucí funkcionáři Svazu proto, aby nezbavili organizaci určitých výhod, povedou činnost organizace tak, aby se „vrchnosti“, která jim tu a tam poskytne určité výhody, nedotkli?
Vím, že jsou to tvrdá slova. O tom, že se něco takového děje, se mohu jen domnívat a usuzovat o tom jen podle toho, jak jsem vnímal činnost vedoucích funkcionářů Svazu letců. Byl bych velice rád, kdybych se ve svém úsudku mýlil.
Podívejme se spolu na podstatu toho, co slovo korupce znamená. Je latinského původu, je odvozeno od slovesa "corrumpere". A toto sloveso znamená, kromě jiného, mravně porušit, zkazit.
Vytvořme si jako příklad určitou fiktivní rozmluvu: „Podívejte se, mladý muži, stojíte v čele zájmové organizace letců, dostáváte od nás určitý příspěvek na chod organizace, občas vám také, kromě jiného, půjčíme dopravní letadlo, pochopitelně jen v rámci „výcvikových letů“, ale součástí výcviku také může být let do Anglie. Jen se, prosím, na oplátku také starejte o to, aby organizace, kterou vedete, nám příliš nemluvila do toho, co uděláme s vojenským letectvem, kam je vyšleme, čím je vyzbrojíme. Je správné, že pečujete o tradice našich vojenských letců z Druhé světové války, ale moc nezdůrazňujte, že také naši letci bojovali na straně Rudé armády, nemáme nic proti tomu, abyste se kamarádili s letci italskými, německými, ale o kamarádství s ruskými letci moc neusilujte. Jen si vzpomeňte, kdo k nám přiletěl v roce 1968. Když budete toto vše dělat, tak vás ujišťujeme, že nebudeme připomínat vaši službu před rokem 1989“.
Nemyslíte, že se něco podobného se může stávat? A jestli se to stává, není to také projevem toho, co kazí, porušuje morálku?. Není to korupce? Ta dnes se dá provádět mnohem sofistikovanějšími metodami, než je předávání obálek!

Možná ano, ale zdá se mi, že to vše vidíte příliš černě.
Může se vám to tak jevit. Ale já mám také svou zkušenost, také jsem na vlastní kůži poznal neupřímnost v jednání některých funkcionářů Svazu vůči mně a došel jsem k závěru, že jsem byl možná považován za jakousi „černou ovci“, která je sice trpěna, ale kterou je třeba „držet na uzdě“. Nakonec mne to přivedlo až k rozhodnutí ze Svazu letců vystoupit.

Teď, když jsem vyslechl vaše obsáhlé úvahy o práci Svazu letců, tak se mi zdá, že je v nich příliš osobního a že už jsou spíše úvahy člověka, stojícího stranou a v této organizace neangažovaného.
Ano, máte pravdu. Může se vám to tak jevit. Možná, že skutečně nestálo za to, se činností Svazu letců, který zaujímá stále méně a méně významné místo v celé soustavě zájmových organizací, se jeho prací tak podrobně zabývat. Že je tam hodně osobního, to uznávám. Ale vyplývá to z toho, že řada mých poznatků se dotkla mé osoby. A že jsem se až příliš identifikoval s československým vojenským letectvím.
Ale hlavně proto jsem se tím tak podrobně zabýval, že tento příklad je jakýmsi modelovým příkladem toho, jak to ve skutečnosti vypadá v podobných organizacích. V daném případě to ukazuje na stav a postavení organizace, která v drtivé většině představuje muže, kteří byli aktivně zaangažováni v mocenské organizaci bývalého režimu. A tento bývalý režim byl novými politickými správci této země ahistoricky, z pozic domnělých politických vítězů, z pozic lidí uzurpujících si právo soudit dějiny, označen za protiprávní a nelegitimní.
A z toho se snadno dát dedukovat, že i ti, kdo mocenské organizaci státu, který existoval v určité historické etapě státu a byl novými správci země označen jako nelegitimní, by mohli nabýt dojmu, že ani jejich činnost nebyla legitimní.
Tak ale může uvažovat jen ten, kdo se bude na tento režim dívat, jako na režim existující ve vzduchoprázdnu. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Tento stát byl prakticky od konce války jakožto spojenec Sovětského svazu vystaven nepřetržité hrozbě, že bude zničen s použitím těch nejhroznějších zbraní, jež lidská civilizace vytvořila. Tisíckrát nás dnes někdo může přesvědčovat, že to byl jen a jen „deterrent“, jen hrozba, kterou nikdo nehodlal realizovat, protože „oni“ se jen a jen bránili.
To, co v posledních dvaceti letech, zejména díky světové webové síti, mám možnost číst a studovat, to, co bylo publikováno na obou stranách Atlantiku, mne jen utvrzuje v přesvědčení, že toto ohrožení skutečně existovalo. Všechno, co se dělo v té době bylo zásadním způsobem ovlivněno, neříkám podmíněno, studenou válkou. Nemá smysl dnes zkoumat, proč tato válka vznikla, kdo ji vyvolal, kdo ji živil, kdo na ní bohatl, kdo musel vynakládat obrovské prostředky na svou obranu. Tato studená válka byla skutečností, kterou nelze z dějin vymazat, tak jako nelze vymazat čtyřicet předlistopadových let, kdy jsme byli součástí jedné strany fronty této války. Nemá žádný smysl říkat, zda se to mohlo či nemohlo vytvořit jinak. Takový už byl chod dějin.
Podle mých pětiletých zkušeností z členství ve Svazu letců České republiky si dovoluji tvrdit, že se v životě této organizaci, jako v kapce čisté vody odráželo celé to postavení vojenských letců, kteří se nepochybně zasloužili o to, že zde byla síla, která byla schopna zadržet choutky těch, kteří by byli chtěli násilnou formou změnit stávající poměry. Chtěli změnit poměry, které se jim nemusely líbit, to uznávám. Ale byly to námi vytvořené poměry, nikoliv nám vnucené poměry. Že v naší zemi, kde „každá babička zná Písmo svaté lépe, než kterýkoliv biskup“ byly mnohdy aplikovány až příliš „tvůrčím“způsobem, za to si můžeme dávat vinu sami.
A velká část, možná všichni, funkcionáři, kteří v této době vedli a ještě i dnes vedou tuto organizaci, nedokázali unést tíhu nových podmínek, nedokázali prosadit myšlenku, že je to především obhajoba minulosti svých členů před zlobnými útoky zdivočelých „antikomunistů“, těchto nových demokratů a antikomunistů s „bolševickou tváří“ a z oportunistických důvodů se plně dali do služeb režimu nového, který si na svůj prapor dal heslo zatratit, zneuctít, zamlčet, někdy i pošpinit onu minulost, na kterou naopak by všichni členové Svazu letců měli a mohli být oprávněně hrdí. To neznamenalo nic jiného, než se nehrbit a dávat naopak najevo svou hrdost. Byť by si tím vysloužili nepřízeň „vrchnosti“.
Po tom, když jsem s mnoha členy organizace, dříve mně neznámými, tedy nejen se svými kamarády, hovořil, poznal jsem, že nebyli ochotni se hrbit, ale naopak. Pokud ovšem by byli měli v čele vedení, které by bylo k něčemu takovému ochotno. Ochotně přiznávám, že jsem neměl dostatek vnitřních sil, abych začínal nějakou revoltu proti stávajícím poměrům ve Svazu letců. A když nakonec i osobní problémy mne donutily odejít z Brna, tak jsem i s jistou úlevou ze Svazu odešel.
A teď, jestli dovolíte, můžeme přejít k rozhovoru o problematice nehod dopravních letadel v Československu. Naznačil jste mi, že vás tato problematika zajímá.