QUO VADIS ČESKÁ JUSTICE?

QUO VADIS ČESKÁ JUSTICE?

Alexandr Mitrofanov napsal v článku „Proti kalné vodě“ (deník Právo dne 25. února 2012), kromě jiného, že to, co se děje v naší zemi v poslední době „začíná ohrožovat samotnou důvěryhodnost justice, která je jedním z pilířů demokratické společnosti“. Mám za to že by bylo výstižnější pro charakteristiku jedné části naší společnosti v její polistopadové fázi (myšlen listopad 1989), kdyby místo oznamovacího způsobu slovesa „býti“, byl použit podmiňovací způsob. Naše justice se mi jeví, podle toho, co mám možnost sledovat v mediální sféře, tak, že takovým sloupem není, ač by měla být. Nedávno jistý významný soudce, který byl prezidentem navržen do funkce soudce ústavního, to ve stejném deníku vyjádřil slovy, že „právní stát je v nedohlednu“. Jestli důsledkem jeho článku bylo to, že jej senát za ústavního soudce nedoporučil, či jestli důvodem takového stanoviska senátu bylo třeba to, že byl po jistou dobu svého života členem KSČ, to nemohu posoudit, ač se to zdá velice pravděpodobné.
Podle mého laického soudu je naše justice na hony vzdálena stavu, kdy bude jedním ze sloupů naší společnosti, a nezdá se mi, že by tato vzdálenost byla zkracována. A protože, jak je známo, „ryba smrdí od hlavy“, táhne se tento zápach od instituce, která by měla být nejvyšší instancí, jež by se starala o to, aby justice nezapáchala. Namísto toho náš Ústavní soud spíše podává důkazy o správnosti, v podstatě marxistické téze, že právo je „na zákon povýšená vůle vládnoucí třídy“.
Jakou třídu naší společnosti, ve smyslu definic, které jsme se v jisté době učili, naše justice reprezentuje, těžko říci. V každém případě ale vyjadřuje, obhajuje a zaštiťuje vůli politiků, kteří buď patří ke třídě zbohatlíků a rozkrádačů národního bohatství nebo jim tito zbohatlíci „kryjí záda“, případně je různými způsoby korumpují. Tito politikové v rolích tvůrců a schvalovatelů zákonů si, ve své až nebetyčné aroganci, kromě mnoha paskvilů, jimiž „obohacují“ náš právní systém, uzurpovali i právo hodnotit dějiny. Jedním z produktů tohoto hodnocení je to, že z čestných a poctivých lidí, kteří ve své většině tvořili „sůl této země“, udělali zločince či pomahače zločinů. A to Ústavní soud nejen akceptoval, ale dokonce vypracoval, rádoby „vědecké“, zdůvodnění těchto právních deformací. Našemu ústavnímu soudu zřejmě nic neříká stará zásada, že „lex prospicit, non respicit“. Jen když servilně poslouží politické garnituře, která koneckonců rozhoduje o tom, kdo bude či nebude pobírat požitky ústavního soudce. „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“- to už se hlásalo v době, kdy latina byla ještě hlavním jazykem vzdělanců.
Jeden z nejkřiklavějších příkladů pro své tvrzení vidím v zákoně číslo č. 262/2011 Sb . Tam se v § 3, kromě jiného, praví, že „formou odboje a odporu proti komunismu se rozumí též….spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu…“
Takové ustanovení znamená v podstatě to, že ten, kdo třeba dodával, zahraniční zpravodajské službě takové informace, na jejichž základě pak mohly být plánovány atomové údery na cíle na našem území, a takových plánů jistě existovaly desítky, v podstatě bojoval též proti „komunismu“ a zaslouží si být přiřazen k účastníkům tak zvaného třetího odboje a zaslouží si být, kromě jiného, též vyznamenáván. V podstatě tedy může být přiřazen k těm, kteří v dané době tvořili vůči naší zemi stranu nepřátelskou, takové v podstatě genocidní plány vůči naší zemi tvořili, a kteří jsou dnes vládou Spojených států za účast ve studené válce proti naší zemi vyznamenáváni. Jakoby tento „komunismus“ v prostoru plánovaného atomového bombardování netvořili současně lidé, kteří se k této ideologii a systému nehlásili a kteří by se oběťmi takového bombardování nad jakoukoliv pochybnost stali.
Či si snad vládní úředníci, včetně hlavy státu, a zákonodárci, kteří vytvořili a podepsali tento paskvil nazvaný zákonem, mysleli, že zbraň hromadného (!) ničení bude odlišovat komunisty od nekomunistů? Tak jako atomová puma svržená na Hirošimu nedělala rozdíly mezi několika tisíci vojáků, kteří tam v tu dobu byli a desítkami tisíc neozbrojených civilistů, starců, žen a dětí, tak ani atomové zbraně, které by byly použity v oné době na cíle v naší zemi, by takové odlišení nedělaly!
Kdo v naší zemi, byť potenciálně pomáhal svou spoluprací „se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu“ tomu, aby byly plány atomového bombardování naší země zpracovávány, není nikým jiným, než zrádcem vlasti! A v kterémkoliv státě, který se chce nazývat státem právním a v němž existuje právní kontinuita, jež byla zřejmě zajištěna příslušnými úmluvami při předávání politické moci v listopadu 1989, by měl být souzen a nikoliv vyznamenáván!
Lze proto tvrdit, že justice v naší zemi už je jedním ze sloupů demokratického státu? Soudím, že nikoliv. A tento stav bude trvat při nejmenším do té doby, dokud součástí právního řádu České republiky budou takové zákony, jako zákon č. 198/1993Sb, zákon č. 181/2007Sb a zákon č. 262/2011Sb. Existence takových zákonů, je, podle mého laického názoru, nejen v rozporu se spravedlností, ale je i nemravná. A k čemu jsou zákony, když chybí mravy? „Quid leges, sine moribus“?To se ptal už Horatius (1. století a.Chr.)