ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 2.POKRAČOVÁNÍ

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.
2. POKRAČOVÁNÍ

VÝSTAVBA DŮSTOJNICKÉHO SBORU POÚNOROVÉHO VOJENSKÉHO LETECTVA

„Ve své knize „Letcem ve studené válce”, jste v kapitolách „První názorové střety“ a „Jak se formuje voják“, začal diskuzi můj nový přítel, „jste vylíčil své první zážitky ze života v Letecké vojenské akademii. Tam začala v roce 1949 vaše letecká kariéra. Poněkud jinak, než jak to líčíte vy, na začátky v Letecké vojenské akademii (LVA) nahlíží bývalý příslušník této vojenské školy Břetislav Čepelík. V časopise „Historie a vojenství číslo 2.XLV/1996“ vyšel jeho článek „Letecká vojenská akademie 1945-1950”. Autor se v článku zabývá šestiletou historií této armádní instituce, která byla v uvedených letech hlavním školním a výcvikovým zařízením, kde byli připravováni vojenští letci-důstojníci. Na straně 159 uvedeného periodika píše: „O službu v letectvu přestal být zejména mezi mladými lidmi zájem... V porovnání s prvními poválečnými léty, kdy z velkého množství dobrovolně se hlásících uchazečů jich bylo přijímáno jen malé procento, bylo zapotřebí nové adepty doslova „verbovat”. Vybraní jedinci dostávali dokonce vstup do armády jako „stranický úkol”. Jak se tato situace projevila v kvalitě nově přijímaných zájemců, není zapotřebí připomínat.“
Toto tvrzení je v jistém rozporu s tím, co píšete ve své knize vy. Co mi k tomu řeknete?
Oproti názorům pana Čepelíka, o nichž nevím, čím jsou doloženy, mohu se opřít jen o svou vlastní zkušenost. Zde je. Podal jsem přihlášku do LVA někdy v roce 1948, možná počátkem roku následujícího. Přesné datum si nepamatuji. Proč jsem to udělal?
V roce 1948, po maturitě na jihlavském gymnasiu, jsem začal navštěvovat Vysoké učení technické Dr Beneše v Brně, obor elektrotechnický. Už po prvních měsících studia jsem došel k názoru, že vystudovat obor, na který jsem se přihlásil, bude nad mé síly. Gymnasium v Jihlavě jsem skončil v roce 1948 státní maturitou s vyznamenáním. Zjistil jsem však brzy, že přece jen přerušení studia, ke kterému, ne mou vinou, došlo ve válečných letech, mělo své důsledky. V roce 1941 české úřady na nátlak Gestapa náš ústav zavřely, přešel jsem na školy jiné úrovně, tím nechci říci, že to byly špatné školy, ale na příklad v předmětu zvaném „matematika”, se to projevilo. Začínalo mi být jasné, že bych studium na technice zvládal obtížně a nechtěl jsem zbytečně vynakládanými prostředky zatěžovat své rodiče. Chtěl jsem se „postavit na vlastní nohy”.
Promiňte mi malé odbočení. Říkáte, že jste začal navštěvovat techniku Dr Beneše. Já Brno znám a tam žádná taková škola není.
Ano, to máte pravdu. Ale v roce 1948 byla. Mám dosud uschován „Výkaz studií řádného posluchače vysoké školy technické Dr.E.Beneše v Brně”, kam jsem byl přijat 24.9.1948 a kde je též zaznamenáno, že 25.3.1949 jsem oznámil této škole, že z ní vystupuji. Proč a kdy došlo k tomu, že tato škola byla zrušena či přejmenována, nevím. Možná, že to bylo součástí tažení proti prezidentu Benešovi, když bylo jeho jméno odstraněno z názvu této vysoké školy. Tažení, které možná zahájili tamní komunisté a ve kterém s chutí pokračovali a pokračují i dnešní demokraté různého ražení.
Říkáte „tažení proti prezidentu Benešovi“. Jak mám rozumět vašim slovům?
Nevím, jestli jsem použil správné a výstižné slovo, když jsem řekl „tažení“. Spíše jsou to jednotlivé útoky, určitě vlivných, lidí, kteří využijí každé příležitosti, aby napadali prezidenta Beneše jako hlavu státu. Napadají jej hlavně za to, že prosazoval a realizoval politiku jinou, než kterou by byl měl, z dnešního jejich zpětného pohledu, realizovat. Prezidenta Beneše, jak se mi to jeví, hodnotí mimo dějinný kontext. V poslední době to byli dva muži z oblasti literatury. Byl to jednak nedávno zesnulý spisovatel Jiří Gruša. K němu se po jeho smrti připojil i spisovatel Jiří Stránský. Na poslední případ, článek Jiřího Stránského v „Týdeníku rozhlas“, jsem i reagoval.
Povězte mi, prosím, o tom něco více.
K postojům spisovatele Jiřího Gruši se vyjádřit nemohu. Jeho knihu „Beneš jako Rakušan“, ve které se autor staví k Dr Benešovi velice kriticky a doslova jej obviňuje z toho, že dvakrát „prošvihl stát“, jsem nečetl. Vím o ní jen to, co o knize napsal Ferdinand Vrábel v Listech číslo 4/ 2011. A s názory F.Vrábela se ztotožňuji.
Co však napsal spisovatel Jiří Stránský do „Týdeníku rozhlas“, to znám. Ten napsal, že patří k těm lidem, kteří vědí (!), že se prezident Beneš o náš stát „nezasloužil“. To tvrdí, na rozdíl od zákonodárců, kteří schválili tak zvaný „Lex Beneš“, a ve kterém prohlašují, že se o stát zasloužil. Můj názor k tomu vyjadřuje to, co jsem redakci „Týdeníku rozhlas“ napsal. Bylo to uveřejněno v Týdeníku rozhlas číslo 52/2011 v tomto znění:
„Patřím k lidem, kteří jsou-na rozdíl od spisovatele Jiřího Stránského, přesvědčeni, že se prezident Edvard Beneš zasloužil o tento stát měrou, o které by si všichni jeho následovníci mohli nechat jen zdát. Možná je to také proto, že dějiny podobnou situaci, která by se podobala období let 1933 až 1945, vytvářejí jen výjimečně. Benešovi následovníci proto ještě neměli možnost se osvědčit (či neosvědčit) v analogické situaci. Zvláště po Mnichovu E.Beneš pochopil - a podle toho také jednal - kde se nachází skutečná síla schopná odrazit „staletý německý nápor na východ, který měl být dovršen konečným podmaněním východních národů, v prvé řadě slovanských“. To byla slova T.G.Masaryka. Beneš lépe než jiní viděl, že v případě českého národa by se nejednalo jen o jeho podmanění, ale o jeho totální likvidaci v daném geografickém prostoru.“
Nechal jste se tedy naverbovat do armády, jak píše pan Čepelík?
Nevím, co přesně myslel pan Čepelík slovem “naverbovat”. Možná se nechal unést filmem Fanfán Tulipán. Tam se hrdina nechá naverbovat do francouzské armády, když uniká svému pronásledovateli-otci dívky, kterou on, podle tehdejších měřítek, zneuctil, a měl toto zneuctění odčinit sňatkem s ní. Do sňatku se Fanfánovi nechce a nechá se naverbovat do francouzské armády. Tím se vyhne nárokům otce zneuctěné dívky. Možná pan Čepelík chtěl použitím takového slova, s jistou dávkou opovržení, vyjádřit tak svůj názor, že metody, kterými poúnorový režim získával mladé muže pro službu v nové armádě, se od metod revoluční Francie příliš nelišily.
Nikoliv, tak to ale nebylo! V mé době to probíhalo zcela jinak. Byl jsem v té době členem základní organizace KSČ na fakultě. A tam jsem se na jedné schůzi dozvěděl, že strana vyzývá mladé komunisty, aby vstoupili do armády a posílili její kádry. Tato výzva neměla rozhodně charakter nějakého verbování. Tím méně pak stranického úkolu. Našla ale u mne odezvu. Jednak jsem uviděl příležitost, jak řešit svou momentální situaci. Ta byla charakterizována hlavně chybějícím sebevědomím a nedostakem víry v to, že budu schopen absolvovat úspěšně vysokoškolské studium technického směru. Chtěl jsem být své straně, a jak jsem to tehdy chápal, i své zemi, co nejvíce prospěšný tam, kam mne strana zvala. A chtěl jsem současně finančně ulehčit svým rodičům, pro které to bylo náročné udržovat svého syna na vysoké škole.
K tomuto kroku- podat si žádost k přijetí do armády a zvolit si službu v ní jako své povolání, jsem se rozhodl zcela dobrovolně bez jakéhokoliv nátlaku či něčeho podobného, co by se mohlo nazvat verbováním.
Pan Čepelík má zřejmě zkreslené představy o tom, jakým způsobem se v KSČ té doby pracovalo. Nebo to ví, ale jeho záměr je jiný. To nemohu posoudit. Podobným způsobem bylo se mnou jednáno o mnoho let později na jednom z oddělení ÚV KSČ. Tehdy jsem byl přesvědčován, abych z resortu ministerstva obrany, kde jsem získal kvalifikaci vojenského pilota, kde jsem získal vysokoškolské vzdělání ve vojenském oboru, kde jsem měl významné postavení, přešel do civilního letectví, které bylo spravováno ministerstvem dopravy. Přesvědčoval mne tehdy pracovník 8. oddělení ÚVKSČ Kalíšek. Když jsem vyslovil souhlas, řekl mi: „To jsme rádi, že s naším návrhem souhlasíš. Jinak bychom Ti to museli dát jako stranický úkol!“
Tak se v komunistické straně, alespoň podle mé zkušenosti, postupovalo: nejprve tu byl apel na stranické uvědomění. Teprve později, v nutném případě, byl vydáván stranický úkol. Zdůrazňuji, že se opírám jen o svou vlastní zkušenost. Nepopírám, že jinde si to někdo mohl ulehčovat tím, že etapa přesvědčování, apelu na stranické uvědomění, byla ignorována. Byl třeba stroze uplatňován princip stranické discipliny, kterou se jistě komunistická strana od jiných stran výrazně odlišovala a metoda přesvědčování mohla být deformována, jak se to stávalo i v jiných věcech.
Možná, že lidem jako je B. Čepelík, se zdálo nepravděpodobné a nepochopitelné, že by se člověk mohl pro službu u vojenského letectva rozhodovat na základě výzvy politické strany, aniž by předtím nějak zvlášť o to, stát se vojenským letcem, usiloval. Ale bylo to tak. Těžko asi chápe, že by někdo mohl mít takové politické přesvědčení, že by se mohl s požadavky komunistické strany té doby identifikovat. Nestydím se za to, že jsem takové přesvědčení tehdy měl. Nemám panu Čepelíkovi za zlé, že má opačný názor či spíše předsudek, ale zazlívám mu, že si dovoluje na základě svých subjektivních pocitů dělat podobné závěry.
Nejsem jistě sám, kdo z mých spolužáků by musel oponovat tvrzení pana Čepelíka. Jako příklad uvedu jednoho ze svých spolužáků z LVA, Jaroslava Šrámka. Ten ve své knize „Vzpomínky pilota“, vydané v roce 2010 v nakladatelství „Svět křídel“ v Chebu, líčí též svůj vstup do vojenského letectva. Jeho přesvědčil vojenský náborář, aby vstoupil do Školy důstojnického dorostu (ŠDD), která mu umožní po jejím absolvování pokračovat ve vojenské kariéře, třeba v letecké akademii. A protože měl od dětství zálibu v letadlech a k létání, vstoupil do ŠDD. A odtud pak přestoupil, ve stejném roce jako já, do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Tedy zase žádné verbování zde nebylo, žádné stranické úkolování, ale běžně prováděný nábor do armády, který se snad provádí ve všech státech světa.
Jak si ale mám vysvětlit slova pana Čepelíka, že právě v oné době, z důvodů, o kterých nic neříká, přestal být o službu v letectvu zájem? Co tak zásadního se stalo, že mladí lidé tento zájem ztratili? Cožpak změna politických poměrů, ke které bezpochyby došlo po Únoru 1948, mohla vyvolat ztrátu zájmu o létání, o službu ve vojenském letectvu?
Jestli se v té době projevoval o službu v letectvu, v porovnání s poválečnými lety, malý zájem, jak tvrdí pan Čepelík, nemohu posoudit. K tomu nemám dostatek podkladů, zejména statistického charakteru. Vím však, více méně z doslechu, že se se mnou přihlásilo několik stovek mladých mužů. Výběrem, kde jedním z nejpodstatnějších kriterií byly požadavky zdravotní, však neprošli všichni. Do mého ročníku nás bylo přijato jen několik desítek. Tuším, že nás bylo 76. Přesná čísla o tom, kolik bylo žadatelů v jednotlivých letech, by se snad dala vypátrat v archivech.
Jak se Vám jeví vztah mezi metodami, podle kterých se přijímali zájemci o službu ve vojenském letectvu a kvalitou budoucích vycvičených letců? Vždyť pan Čepelík doslova říká, že „není nutné připomínat, jak se to vše projevilo na kvalitě přijímaných letců“?
Tvrzení, že se „tato situace projevila v kvalitě nově přijímaných zájemců” považuji dokonce za urážlivé. Z čeho soudí autor, že kvalita nových zájemců byla nižší, než dřívějších? Cožpak existuje nějaká příčinná souvislost mezi tak zvaným třídním původem člověka a jeho způsobilostí stát se letcem? Jak si vůbec může dovolit, něco takového tvrdit, když jistě nemá k dispozici kvalitativní rozbory uchazečů? Není zde spíše přání otcem myšlenky?
Nemohu si pomoci, ale podobný soud považuji za nepodložený odsudek. Jakými měřítky měří pan Čepelík „kvalitu zájemců”? Třeba tím, že mezi zájemci vedle absolventů středních škol byli i absolventi dělnických přípravek? Tedy mladí muži, kteří se rekrutovali z prostředí výroby, z prostředí továren? Má zkušenost praví, že tito nebyli o nic méně kvalitní a úspěšní, než ti, kteří přišli přímo ze středních škol. K takovým jsem patřil i já!
V čem pak vidí B. Čepelík příčinnou souvislost mezi, na jedné straně systémem, podle kterého se prováděl výběr uchazečů pro LVA v jeho éře a jejich budoucí leteckou kvalitou, a na druhé straně systémem výběru budoucích letců a jejich výcviku a kvalitou, v éře, kterou jsem zažíval já, a se mnou desítky dalších zájemců? To nám neříká. Máme se snad domnívat, že za éry pana Čepelíka přicházeli do LVA jen zájemci, kteří už osudem byli předurčeni k tomu, že z nich budou kvalitní letci, zatímco mí vrstevníci už byli předurčeni k tomu, že budou kvalitativně na nižší úrovni?
No, ale jistě uznáte, že jiné předpoklady k výkonu povolání letce, bude mít člověk, který přichází k vojenskému letectvu jen z přirozeného zájmu o létání, a jiné předpoklady bude mít člověk, který tam přichází jen proto, že k tomu byl vyzván politickou stranou, že?
Vaše otázka by teoreticky mohla podporovat tvrzení B. Čepelíka, že „kvalita nově přijímaných zájemců” už nedosahovala předešlé úrovně. Zájem o létání sám o sobě však ještě není žádnou zárukou toho, že se tento „zájem“ přemění v požadovanou kvalitu letce. K získání kvalit letce musí být člověk především psycho-somatické předpoklady. Jen ty se mohou pak realizovat výcvikem a výchovou, které se člověkovi dostanou. To platí pro každý výcvikový proces.
Ukážu to na vlastním příkladu: když jsem absolvoval vstupní lékařskou prohlídku v Ústavu leteckého zdravotnictví, tak jedna ze zkoušek, podle které lékař oceňoval mou způsobilost stát se pilotem, spočívala ve schopnosti rozlišovat barvy, jaký mám barvocit. Pamatuji si, že jsem správně neurčil jeden obrazec, byla to nějaká číslice složená z bodů různých barevných odstínů, která byla zasazena do pole jiných odstínů, a lékař se nad tím pozastavil a zadal mi ještě jednu či dvě doplňující otázky. A teprve po zdárném jejich zodpovězení mi dal „zelenou“. Kdybych byl neopověděl správně, žádný můj „zájem“ by jej nepřesvědčil, aby dal souhlas k mému zařazení do pilotního výcviku. Stejně tak se nemůže stát strojvůdcem člověk, který nerozliší čevenou barvu od zelené.
Lze však na základě metod, používaných pro doplňování stavu profesionálních armádních letců v různých dobách, usuzovat na budoucí kvalitu výkonu leteckého povolání? Nemyslím, že by to bylo správné.
Myslí si snad autor onoho výroku, že se rozhodování o budoucích posluchačích LVA, tedy o budoucích vojenských letcích za mé éry, tedy jen několik let poté, kdy do LVA nastupoval on, neřídilo rovněž především kriterii psychosomatických kvalit uchazečů?
Znovu opakuji a zdůrazňuji, že hovoříme o výběru lidských jedinců do tak specifického souboru, jakým je mocenský nástroj státu- armáda a její letectvo. Je také potřebné mít na zřeteli další hledisko: podle jakých měřítek byl doplňován a budován budoucí důstojnický sbor vojenského letectva. Tady se skutečně mohly projevovat deformace v metodách, podle kterých byl budován důstojnický sbor nové armády, a jež vyplývaly z chybného pojetí tak zvaného „třídního přístupu“.
Nás ale by mělo hlavně zajímat to, jakými měřítky se řídilo rozhodování o tom, zda ten či onen mladý muž (či později i jistý počet mladých žen) je způsobilý k výkonu létání? Tedy rozhodování o tom, zda je lidský jedinec způsobilý k činnosti, která přece jen klade vyšší nároky na jeho psychosomatickou způsobilost, než jaké jsou potřebné pro jiné lidské činnosti. A to především proto, že letec se pohybuje se svým strojem v jiné sféře, než ke které je, jako živočich, od přírody přizpůsoben. Člověk, jako živočišný druh, se po miliony let vyvíjel, když se pohyboval po zemi, kde na něj působila v podstatě jen síla zemské přitažlivosti. A teď má umět ovládat stroj, který se nepohybuje po zemském povrchu, ale pohybuje se ve vzdušné sféře planety a působí na něj i jiné síly – síly odstředivé, setrvačné. A to mnohdy takové intenzity, že tyto síly mnohonásobně převyšují sílu zemské přitažlivosti. A tento lidský jedinec i v takových situacích musí být schopen správně reagovat a řídit svůj stroj. Musí umět i v takové situaci překonat třeba i klamné pocity, které působení těchto sil u něj vznikají.
Mohl byste mi uvést nějaký konkrétní příklad, kdy se to projevuje?
Mohu. Bude to ale příklad značně vzdálený v čase od doby, kterou diskutujeme. Bude se týkat jedné letecké nehody dopravního letadla s československými výsostnými znaky. Zajímá vás to?
Zajisté. Velmi mne to zajímá.
Tak tedy. V září roku 1967 havaroval v kanadském Ganderu letoun Il-18D. O této nehodě, a mé účasti na jejím vyšetřování, jsem dosti podrobně psal už ve své knize. V souvislosti s námi diskutovanou otázkou se zmíním ještě jednou o velice zajímavém aspektu této nehody. Bohužel, až poté, kdy bylo skončeno vyšetřování nehody, jsem se dozvěděl o něčem, co mělo zřejmě rozhodující vliv na průběh letu, který skončil katastrofou. Tento aspekt má souvislost právě s psychosomatickými vlastnostmi lidského jedince, který v daném případě letoun pilotoval.
Medicínská věda zjistila, že setrvačné síly ovlivňují funkci vestibulárního aparátu vnitřního ucha. Konkrétně se to při pilotáži letadla může projevit tím, že akcelerační síly, které při vzletu a při počátečním stoupání působí na organismus pilota, ovlivňují jeho vnímání vertikální polohy. Ovlivňují tedy jeho schopnost správně si uvědomovat, kam směřuje zemská tíže. Takovou schopnost si lidský organismus osvojil během několika milionů let trvajícího vývoje na planetě zvané Země. Působením akceleračních sil při vzletu a při počátečním stoupání, pak u pilota vzniká pocit, že letadlo stoupá s vertikální rychlostí vyšší, než mu ukazují palubní přstroje, přestává údajům těchto přístrojů věřit, a když nemá možnost ujistit se pohledem z kabiny na terén či na nějaké referenční body na jeho povrchu, řídí se jen svým pocitem a letoun převede namísto stoupání do klesání. V Ganderu pak důsledkem toho bylo, že přibližně ve výšce 50ti metrů převedl letoun do mírného klesání, což vedlo ke srážce s terénem s důsledky pro život osob na palubě i pro stroj.
Mezi piloty se takové vnímání zjednodušeně, co já pamatuji, hodnotilo tak, že pilot cítí „zadkem“. Je to možná vulgární, neodpovídá to poznatkům vědy, ale něco na tom je. Že se příslušné signály, které vytvořil mozek poté, když dostal informace o poloze vertikály z vestibulárního aparátu, jsou přeneseny tam, kde má pilot kontakt se strojem, t jest na sedačce. Ta mu v daném případě nahrazuje zemi, po které předtím, po miliony let, kráčeli jeho předkové.
A tady máte důkaz toho, že nějaké třídní či netřídní přístupy k výběru letce, nehrají vůbec žádnou roli. Na rozdíl od toho, jakou významnou roli hrají jeho psychické a somatické schopností. A žádná komise či funkcionář, ať už se řídí jakoukoliv ideologií, nemůže kriteria pro hodnocení zdravotních podmínek budoucího letce přehlížet. Tak jako nelze „poručit větru a dešti“, tak nelze nerespektovat to, co s žádnou ideologií nemá nic společného. Stejně tak sebeintenzivnější studium marxismu-leninismu mi nemohlo pomoct, abych se naučil přistát co nejblíže u přistávacího „T“! To jsou dvě věci, které spolu absolutně nesouvisejí.Nesmíme zapomínat ale na jednu věc. Že totiž rozhodování o tom, kdo se může v oné době stát vojenským letcem podle přísných zdravotních kritérií, bylo jen jednou součástí takového rozhodování. Prováděl se totiž výběr mužů-letců pro povolání budoucích leteckých velitelů. To znamenalo, že ke kriteriím zdravotním, byla ještě připojena kriteria politická. Ten, kdo je určoval, měl na mysli, že se buduje vojenské letectvo armády, která, jako v každém politickém systému, je nástrojem státu. A nezpomínejme, že v oné době už studená válka běžela na plné obrátky. Ten, kdo politicky vedl onen stát, také určoval ona kriteria. Nemyslím si, že by se přístupy politického vedení státu odlišoval tehdejší stát od přístupů kteréhokoliv státu na světě. Jen idelogická podstata států se liší. Kdybychom se chtěli zabývat tímto, pak by se naše debata dostala do zcela jiné roviny. A to jistě nechceme.
Teď jsme se dostali k uplatňování třídního přístupu při výběru uchazečů o povolání vojenského letce. Pan Čepelík píše, že tento třídní přístup podstatně ovlivnil kvalitu budoucích letců.
Tak zvaná třídní hlediska, která byla uplatňována při vytváření sboru vojenských letců-vojáků z povolání, jistě mohla, teoreticky vzato, způsobit, že mezi odmítnutými mohli být i ti, kteří se mohli později projevit jako vynikající talenty pro letecké povolání. V tom tato třídní kriteria, zvláště byla-li uplatňována dogmaticky, byla jistě potenciálně nespravedlivá vůči potenciálním letcům-výtečníkům. Zda ale došlo k tomu, že byli odmítnuti potenciálně výborní letci, nelze ani dokázat ani vyvrátit. Zůstává to pouze v rovině hypotézy.
Na druhé straně to ale vůbec neznamená, že kvality přijatých byly takové, že to mělo za následek nižší kvalitu požadovaných „leteckých vlastností“ vojenských letců. Jsem přesvědčen, že systém výběru letců, který byl aplikován, vycházel ze základních předpokladů pro výkon leteckého povolání. A takové předpoklady nejsou v žádné příčinné souvislosti s „třídním“ původem.
Pan Čepelík by nám také musel přesněji definovat, co míní pod výrazem „kvalita nově přijímaných zájemců“. Co přesně má na mysli výrazem „kvalita“. Kvalita pro co? Jen pro výkon letce? Či také pro výkon vojáka z povolání, budoucího velitele armády, kterou si budovala nová politická moc?
Ostatně: názory, které zde projevuje pan Čepelík, se projevovaly u našich velitelů i v době, kdy i já se pro roli vojenského letce připravoval. Vzpomínám si, že jednou při nástupu celé naší jednotky posluchačů mého ročníku, nám jeden z velitelů, zcela demagogicky z důvodů, které si už nepamatuji, vytýkal: „Jste nejhorší ročník, který jsme tady kdy měli“. Dnes opravdu nejsem v stavu říci, co jej podnítilo k takovému výroku. Vím jen, že v diskuzi, která se pak rozvinula, jsem argumentoval, rovněž s notnou dávkou demagogie: „Chcete snad říct, že je tomu tak proto, že mezi námi jsou mladí muži, kteří přišli do LVA z civilních dělnických povolání a že tedy jsou to lidé nižších kvalit, než ti, kteří přišli jako středoškoláci?“ Jinými slovy: sám jsem, v duchu zásad, kterým jsem tehdy stranil, ne zcela opodstatněně argumentoval tak zvaně „třídními“ hledisky.
Představte si, že i z jiných úst jsem četl v poslední době podobné výroky. Mám zde na mysli jednoho z vysokých armádních funkcionářů, svého času dokonce zástupce náčelníka Generálního štábu ČSLA.
Co teď máte na mysli?
Mám na mysli slova, dnes již zesnulého, generála Šmoldase (1917 - 2003). V rozhovoru, který poskytl pracovníkovi projektu PHP (Parallel History Project on NATO and Warshaw Pact), pronesl tato slova: „Alexej Čepička, který byl v letech 1950 - 1956 ministrem národní obrany, radikálně a naprosto změnil armádu. Nejprve povyhazoval staré důstojníky z první republiky a místo nich udělal velký nábor po továrnách, po dělnických kádrech, které dostaly rychle půlroční nebo roční kurzy…A tyhle rychlokvašky obsadily poměrně vysoká místa v armádě. Bohužel, ta změna se trochu zvrtla. Z té fabriky většinou neposlali toho nejlepšího. Byli rádi, že se mohou některých lidí zbavit. A z těch lemplů se potom měli stát důstojníci. Někteří ovšem neměli o armádě celkem žádné ponětí a o morálce teprve ne. Takže se začali vytahovat, zacházeli surově s podřízenými.”
Je trochu pikantní, a to dodám, že to pronesl člověk, kterého charakterizoval jiný generál -Václav Vitanovský - slovy, že “většího lenocha jsem neznal v armádě. Ten ráno přišel, nejprve si dal čaj, vykouřil fajfku, dal si svačinu a šel domů. Přišel odpoledne a tak dále…”
Generál Šmoldas se mýlil jen v tom, že tvrdil, že tento přístup zavedl až mnisstr Čepička. Nikoliv. Už dříve se tak postupovalo. Mohu potvrdit, že už rok po Únoru 1948.
Mám Vašim slovům rozumět tak, že jste schvaloval onen, tak zvaně „třídní“ přístup, který byl při výběru budoucích letců vojenského letectva uplatňován?
Pokud by se mne byl tehdy na to někdo tak zeptal, jak se ptáte vy, pak bych byl nesporně odpověděl slovem „ano“. Jako mladý komunista, který se teprve prokousával teorií, na níž byla ona politika strany založena, jsem byl přesvědčen, že třídní přístup je správný.
Máte snad na celou věc dnes, s odstupem víc než šedesáti let, jiný názor?
Samozřejmě. „Jen hlupák nemění své názory“, prohlásil kdysi známý pediatr profesor. Švejcar. A já nechci být považován za hlupáka. Pokud se týče toho, jak se na věci dívám dnes, byl bych rád, kdybyste trpělivě vyslechl dnešní mou argumentaci. V souvislosti s knihou pana Čepelíka se snažím jen vysvětlit, nikoliv obhájit, onen třídní přístup, jak byl v té „archaické době českého komunismu“ uplatňován. Chci jen poukázat na to, že pan Čepelík nemá pravdu, jestliže dává onen třídní přístup do příčinné souvislosti s profesionální kvalitou budoucích vojenských letců. Znovu zdůrazňuji, že se nejednalo jen o výběr mužů pro výkon vojenských leteckých profesionálů, tedy lidí, kteří se měli naučit perfektně ovládat všechny letecké dovednosti. Jednalo se také, a to především, o výběr mužů, kteří se měli stát příslušníky velitelského sboru armády. A ta byla budována jako ozbrojený nástroj státu, v němž rozhodující politickou silou byla komunistická strana se svými idejemi a představami o roli armády ve společnosti. A společnost měla být programově vedena k vybudování socialismu v této zemi.
Koneckonců: i onen, tak zvaně třídní, přístup v této i v jiných věcech poválečné historie této země, byl, z dnešního pohledu, v mnohém špatný a vedl k nepravostem, nesprávnostem a dokonce i k justičním vraždám. Tyto nesprávnosti, nepravosti, se už nikdy nepodaří napravit či obhájit. Ve svých důsledcích onen nesprávně pochopený a interpretovaný třídní přístup způsobil to, že ony „ušlechtilé ideály“, jimiž jsem se opájel i já v dobách své mladosti, byly dokonale zprofanovány na mnoho, mnoho generací. Jestli se vůbec ještě někdy podaří se k jejich počátkům vrátit a začít vše znova, ale jinak!
V jisté podobě tato diskuze pokračuje i dnes. Autor knihy, na kterou se odvolávám na počátku, bývalý ministr obrany v první polistopadové vládě armádní generál Vacek vede na www.CSLA.cz stránku otázek a odpovědí.
Nedávno mu jeden z tazatelů položil tuto otázku: “Pane generále, mohl v ČSLA dosáhnout nějaké významné funkce a tedy i vyšší hodnosti někdo, kdo nebyl členem KSČ. Znáte osobně takový příklad?“ Generál Vacek odpovídá: „Žádného generála, který by nebyl členem KSČ ze sedmdesátých a osmdesátých let neznám. Můžete mi ale Vy uvést alespoň nějaký příklad, kdy v armádách NATO by se stal generálem někdo, kdo by byl zcela viditelně levicového smýšlení (vůbec nemyslím, že by snad byl dokonce členem KS)?“
K tomu bych jen poznamenal já. Dnes se tomu samozřejmě neříká „třídní přístup“, pojem „třída“ není jednoznačně definován, jak se tak mohlo zdát za časů Marxe, takže nikdo dnes argument třídního přístupu používat nebude. Ale podstata zůstává stejná: každý politický režim buduje svou armádu podle jistých hledisek, při čemž hlediska nejsou odtažitá od politické skladby společnosti. Tak tomu jistě bylo i za první republiky, tak tomu bylo i za režimu, kdy komunistická strana měla rozhodující politickou moc a tak tomu je i v režimu našem. Stačí se podívat i do jiné oblasti, než je armáda. Na příklad v naší Ústavě je zapsáno, že „lid je zdrojem veškeré státní moci“, tedy i moci soudní. Dovede si někdo představit, že by na příklad v Ústavním soudu byli i soudci, kteří by se rekrutovali třeba z komunistické strany? Jistě máme v paměti tahanice kolem jejich jmenování. Bylo by strkáním hlavy do písku, kdybychom toto neviděli!
Přiznám se, že teď vašim slovům moc nerozumím. Mám to chápat tak, že vy, jako bývalý komunista, se na otázky třídního boje, třídní nenávisti a podobně díváte jinak než za své mladosti?
Pochopitelně. Považuji se dnes za mnohem poučenějšího člověka, než jakým jsem byl v oněch letech. Určitě pak poučenějším, než v oné době, kdy jsem se teprve prokousával, v podstatě jako samouk, tím, co se nazývalo učením marxismu-leninismu a kdy jsem byl v mnohém až nekriticky závislý na oficielní interpretaci. A ta, jak ukázala historická zkušenost, má vlastní zkušenost, mé vlastní promýšlení si mých vlastních postojů oné doby, byla jiná, než jak se na věci dívám dnes. Myslíte si, že ve vesnické organizaci KSČ, jíž jsem byl členem, byl někdo, kdo by byl schopen školit mne v otázkách třeba marxistické filosofie? Vším jsem se musel prokousávat sám, shánět si knihy, studovat je bez toho, že bych se mohl dostat do kontaktu s někým, kdo by mi mohl věci vysvětlovat, případně kdo by byl schopen mi oponovat a přednášet argumenty.
A kdo či co, smím-li to vědět, mělo na vás takový vliv, že jste své názory na tuto problematiku změnil?
Důležitý význam pro mne mělo to, když jsem si přečetl některé práce profesora Václava Černého.
Teď jsem úplně vedle. Nezlobte se, ale toto mi neříká vůbec nic. Kdo to, prosím vás byl Václav Černý? A jaký on měl vztah k problematice, kterou diskutujeme?
Tady tedy musíme udělat malý exkurs do oblasti „kdo je kdo“ v nejmladší historii našeho státu. Prof. PhDr. Václav Černý, který se narodil 26. března 1905 v Jizbici u Náchoda a zemřel 2. července 1987 v Praze, byl český literární vědec, spisovatel, překladatel a filozof.
Po maturitě (1924) studoval bohemistiku a romanistiku, studia úspěšně zakončil roku 1929. Od roku 1930 pracoval v Ženevě, kde se roku 1931 stal docentem srovnávacích literatur a obecné literární vědy. Roku 1936 se stal docentem na Karlově univerzitě a od roku 1938 působil jako mimořádný profesor i na Masarykově univerzitě v Brně. Od tohoto roku též redigoval Kritický měsíčník, ten redigoval až do r. 1942 a po jeho obnovení i v letech 1945–1948. Po uzavření vysokých škol působil jako učitel na gymnáziu, po 2. světové válce se stal profesorem srovnávacích literárních dějin na Filozofické fakultě UK v Praze. Během 2. světové války se podílel na organizaci českého protinacistického odboje.
Pro své spory s marxistickým výkladem dějin literatury musel v r. 1951 opustit univerzitu. Téhož roku byl uvězněn, po návratu z vězení pracoval v nevýznamném postavení v Československé akademii věd. Roku 1968 mohl opět vyučovat na univerzitě, ale již roku 1970 musel nucen odejít do důchodu. Po tomto roce jeho práce vycházely pouze v zahraničí. V roce 1977 podepsal Chartu 77. Dlouhodobě spolupracoval s novinami Lidová demokracie, které mu umožnily publikovat články o literatuře.
Osobnost Václava Černého patří bezesporu ke klíčovým zjevům české duchovní kultury dvacátého století. Jde zřejmě po Šaldovi o nejvýznamnějšího uměleckého kritika s mohutným rozhledem po celé šíři světové kultury, jehož osud, přinášející mu od čtyřicátých let stálé ústrky a vylučování z řad domácí kultury, charakterizuje úděl nekonformního vzdělance této doby. Reprezentativní výbor z Černého kritické a esejistické tvorby vyšel v dvoudílné knize Tvorba a osobnost (1992,1993).
A právě v této knize je publikována jedna, podle mého soudu nesmírně závažná, a i pro současnost vysoce aktuální, esej. Je nazvána „O jedné, avšak významné stránce socialistického realismu“. Nemohu jinak, než, že budu citovat slova profesora Černého, která na mne udělala nesmírný dojem a v mnohém mi, i v mém pokročilém věku, “otevřela oči”.
Zde jsou jeho slova :
“Černobílý pohled na svět se příčí samotnému marxismu. To platí i o pojmu třídní nenávisti. Tato nenávist je základním prvkem marxismu, je akční vzpruhou a pramenem bojového marxistova étosu. Své jméno však odvozuje z toho, že je nenávistí třídní, nikoliv nenávistí k člověku. Je nenávistí instituční, žádnou jinou. Týká se výhradně jen špatných společenských zřízení, špatného sociálního řádu, a v člověku samém pouze stop a důsledků tohoto řádu, to jest omylů, které ho s ním spojují, lží, na kterých člověk lpí, aby se k svému prospěchu mohl s tímto řádem aktivně a mravně ztotožňovat.”
Dovedete si, mladý muži, představit, jak se mohl utvářet osud jednoho lidského jedince a celé společnosti, kdyby podobná slova zazněla v pravou chvíli a ze správných a hlavně vlivných úst? Kolik lidského neštěstí se nemuselo v této zemi odehrát, kdyby politikové, kteří řídili tento stát, něco podobného prohlásili a sami se tím řídili ve své politické praxi?
Myslím, že jsem dostatečně objasnil svůj dnešní postoj k tak zvanému třídnímu přístupu, který byl deformovaně uplatňován i při výběru budoucích velitelů vojenského letectva. Nic to však nemění na mém názoru, že nevidím žádnou příčinnou souvislost mezi tímto přístupem a kvalitou budoucích vojenských letců, kteří, stejně jako já, v roce 1949 nastoupili do LVA, aby tam získali kvalifikaci vojenského pilota.
To, co bylo řečeno zde, má i jistou souvislost s mnoha dalšími otázkami.
Jako na příklad?
Jak na příklad souvislost s tím, jak na onu dobu pohlíží nejen pan Čepelík, ale i někteří historikové. Jestli dovolíte, můžeme přejít k otázce tak zvaných “králů vzduchu”.
Ano, souhlasím. I já jsem chtěl s Vámi diskutovat další knihu, kterou jsem o vojenských letcích četl. Jedná se o knihu „Soumrak králů vzduchu”.