ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 1.POKR.

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM .
1. POKRAČOVÁNÍ - ÚVOD
Moto: „Letci jsou velmi přirození a upřímní proto, že nebe nestrpí faleš. Strojenost je možná jen na zemi. Pro ty, kteří létají, je nepřijatelná, jelikož statečnost, odvaha, cit, přesné a hluboké znalosti, dovednost riskovat, aby byl zachráněn kamarád, se nikdy nespojovaly se lží. Tyto vlastnosti jsou údělem silných a pravých lidí. Jiné lidi letectví nepřijímá. (Ludmila Fomenková, Независимая газета, 23.2.2001).

Chci ve svém blogu zveřejnit to, co svým způsobem navazuje na to, co jsem napsal ve své knize „Letcem ve studené válce“. Ta vyšla v roce 2003 v nakladatelství Erika v Praze.
Ve své knize jsem psal o té části svého života, která byla časově orámována okamžikem mého nástupu do Letecké vojenské akademie v červenci 1949 a odchodem do důchodu v roce 1983.
Studená válka, do které jsem pak obrazně zasadil své předešlé vyprávění, však skončila. Či ne? Nebudu činit závěry, zda tento podivný mír, kterému se říkalo „studená válka“, skončil či nikoliv. Jsou na o dnes různé názory. Nebylo to pro můj život podstatné. Rozhodně však, z hlediska života lidského jedince, je dosažení důchodového věku a přechod do stadia, kdy jeho dosavadní materielní existence už není odvislá od jeho vlastní práce, a kdy se stává plně závislým na státu, jistě momentem přelomovým.
Jak tedy označit období, které nastalo okamžikem, kdy jsem převzal výměr příslušného sociálního úřadu o tom, že je mi přiznán starobní důchod? A kdy jsem si promítl jeho výši do reálných potřeb rodiny a musel si ujasnit, jak dál s těmito prostředky existovat? A musím vůbec toto období nějak označovat? Říkal jsem si: „jsi přece už důchodce, dožíváš v relativním klidu svůj život, na události, se kterými tě konfrontuje především dnešní mediální svět, se už můžeš dívat s úsměvem a s jistým nadhledem, tak proč hledat nějaký název pro dobu, ve které žiješ?“
Ale stále mne neopouštěla myšlenka, že bych přece jen měl to, co jsem po této době prožíval, čím jsem žil, měl někam napsat, abych to zanechal pro budoucnost. Vždyť přece littera scripta manet. To, co je napsáno, zůstává. Dnes bychom spíše měli říci, že zůstává to, co je uloženo na nějaké paměťové medium, které zaručuje, že to, co je tam vloženo přetrvá po jistou dobu a dá šanci na jisté přežití. Pokud se nepodaří vydat to knižně. Myslím si, že paměťové disky Internetu jsou jedním z takových médií, kde bude po jistou dobu uchováno to, co tam vložím.
Jednu věc musím zmínit, když chci nějakým způsobem charakterizovat období, které pro mne začalo odchodem do důchodu, tedy před 29 roky, a které trvá po dnešní den. Toto období, alespoň z mého hlediska, je, kromě dalších atributů, charakterizováno tím, že se až nepředstavitelně rozšířil obzor, ve kterém mohu svět pozorovat. A nejen svět dnešní, ale i to, co už mám za sebou, co jsem prožíval, o čemž jsem si myslel, že je pro mne uzavřenou kapitolou. Je to období informační, je to období, kdy jsem připojen k Internetu a kdy mohu prostřednictvím tohoto moderního prostředku rozšiřovat své znalosti a vědomosti tom, co jsem poznával dříve, co však v oné době bylo omezeno jen tím okruhem informačních zdrojů, ke kterým jsem měl přístup.
Kdysi, za informační hegemonie Rudého práva, jsem si musel předplatit «Правду», tiskový ústřední orgán KSSS (pro mladší čtenáře uvádím, že tato zkratka znamenala „Komunistická strana Sovětského svazu“), abych se dozvěděl všechno to, co mi tehdy bylo odpíráno se dozvědět o poměrech v Rusku, respektive u přátel, s nimiž jsme byli totalitními praktikami spojeni „na věčné časy“. Je až úsměvné, že musím dnes, když chci být informován o tom, co se děje v dnešním Rusku, čím žije tato veliká slovanská země, opět sáhnout po ruských pramenech.
V době, jejíž plody už vychutnávám po dvě desítky let, je to však v éře Internetu podstatně jednodušší, i když nikoliv levnější. Stačí mi zapnout si počítač, aktivovat připojení k Internetu, kliknout na „oblíbené položky“ a tam si vyhledat hesla, které tam mám trvale uloženy, a jen další kliknutí mne spojí nejen s periodiky, ale dokonce s celými knihovnami. Nejsem už odkázán na milost a nemilost nějakých tiskových dozorů či na libovůli šéfredaktorů našich novin, kteří stejně, už bez povelu, udělali obrat „čelem vzad“, zapomněli na to, že ex oriente lux, a znají už jen jeden zeměpisný směr, ze kterého, snad, jak se oni stále ještě domnívají, přichází světlo pravdy: západ. A kteří přehlédli, že z tohoto směru velice často přichází nikoliv jen pravda, ale velice často, velice obratně kamuflovaná, lež
Když jsem před jistou dobou udělal jeden menší pokus, že jsem se na redakci jednoho periodika obrátil s prosbou, aby nás, čtenáře, více informovala o tom, co se děje v zemích, nám kmenově blízkých, zemích slovanských, byl jsem ujištěn, že se tak stane. Což, jak se v této zemi už stalo téměř národní vlastností, se jen projevilo podle hesla „sliby se slibují, blázni se radují“.
Má duševní činnost se pak od doby,kdy skončila aktivní éra mého života, myslím aktivní v tom smyslu, že jsem k tomu, abych mohl se svými nejbližšími žít, musel pracovat a vydělávat na chléb vezdejší, mohl zabývat vším, co jsem byl schopen obsáhnout. A k čemu jsem byl vnitřními silami puzen. Ať už sledováním televize a poslechem rozhlasu či čtením knih, nebo různých periodik.
Mám do jednoho „díla“ sepsat vše, co jsem si přečetl, zapsal ve svých výpiscích, co jsem, v reakci na různé podněty, napsal do různých tiskovin či v podobě dopisů odeslal různým adresátům? Mělo by to pro mne a pro ty, kteří snad můj odkaz budou mít někdy v budoucnu k dispozici, nějaký význam? Nepouštím se jen do zbytečné, mnoho mého času a úsilí odnímající, práce, když už na jejím samotném počátku jsou pochybnosti, zda to vůbec má nějakou hodnotu pro mne samého?
To vše jsou otázky, před kterými stojím dnes, na počátku druhé dekády XXI. století, kdy se můj život už překlopil do deváté desítky roků. Na jedné straně jsou tady mé vlastní pochybnosti o účelnosti podobné práce. Na druhé straně pak ve mně dřímá naděje, a ta, jak je známo, umírá poslední, že pro nějakého neznámého budoucího čtenáře, či náhodného browsera po stránkách sítě, budou mé zápisky svědectvím o době, kterou jsem, jako příslušník té lidské pospolitosti, která obývá českou kotlinu a přilehlá, historicky s ní spjatá území, prožíval v oněch letech, které od onoho 1983 uplynuly.
Vše, co se vztahovalo k mé minulosti do roku 1983, jsem zaznamenal ve své knize „Letcem ve studené válce“. Jelikož tím ale nekončily mé „literární“ aktivity, přemýšlel jsem o způsobu, jak zaznamenat to, čím byl naplněn můj život po té, když jsem se začal těšit výhodám starobního důchodu.
Zdá se mi, že by byla jistá škoda, kdybych vše, co představuje velkou část závěrečné části mého života, odešlo do nebytí. Ani dnes ještě nevím, zda toto mé snažení vyústí v něco takového, co bude mít cenu pro ty, kteří přijdou po mně. Nevím, zda někdo z mých potomků, ať už jsou to mé děti, či vnoučata, nebo dnes už i dvě pravnučky, něco z toho zachovají a využijí. Vyloučit se to ale nedá a nadějí se budu inspirovat do posledních dnů života.
Ve mých pochybách o účelnosti svého počínání, mne však povzbudily i příklady jiné. Cožpak severočeští sedláci Jan Vavák či Josef Dlask mohli jen tušit, že se někdy objeví historik Josef Pekař, který přisoudí jejich pamětem roli „velkých pomníků naší kulturní schopnosti a práce“? Cožpak mohli jen pomýšlet na to, že píšíce své memoáry, bude budoucím historikem oceněna jejich „nezměrná hodnota pro dějepisce“? Cožpak psali své kroniky s jasným záměrem, že se najde historik, který bude „unaven a blaseován dějinami hořejších desíti tisíc s jejich mezinárodní kulturou“ a „ bude hledat a bude chtít poznávat masy, vlastní to činitele a nositele dějinného vývoje, jejich pravdu a náplň“? Cožpak se mohli domnívat, že svým pamětmi vyplní mezeru, která vznikala v dobách, kdy nebyly „zaznamenávány pro paměť epigonů vzpomínky, zkušenosti a poznatky a kdy je tak připojováno ke jménu pamětníků kus světových dějin“? (Josef Pekař, „O smyslu českých dějin, tam Paměti sedláka Jana Vaváka, Paměti sedláka Josefa Dlaska“, nakladatelství Rozmluvy, Praha ,1990).
Usedaje k počítači, abych něco z toho, čím mohu přispět k poznání dějinného vývoje, si nutně vzpomínám, jakou nevoli současných publicistů sklidil prezident Václav Klaus, když, vzpomínaje na listopadové události roku 1989, si dovolil usoudit, že více než tak zvaní disidenti, kteří se dnes hřejí v paprscích režimní a režimu přisluhující publicistiky, to byli právě obyčejní občané země, kteří spontánně, aniž je k tomu kdokoliv z disidentů mobilizoval, svými, tak zvaně „přízemními zájmy“ (zahrádky, chaty, šedá ekonomika) vytrvale, den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, rok za rokem, připravovali půdu pro ty společenské změny, ke kterým pak došlo během několika málo týdnů.
Václav Klaus tak správně, jistě nechtěně, protože se stále zaklíná svou nechutí k oné, jako on říká „zvrácené ideologii“, podtrhl marxistickou thesi o hybných silách společenského vývoje. Je téměř úsměvné, jestliže nemarxistický historik Josef Pekař, má za to, že „jedinci (tedy na příklad Václav Havel, jistě také Václav Klaus a další, poznámka má) mohou v daných jim hranicích usměrňovat dějinný vývoj jen nepodstatně“, zatímco masy to jsou, kdo by měl být předmětem všímavosti dějepisců, protože „dějinný vývoj jest jen výslednicí vývoje a tendencí velikých mas, tříd a skupin“. (Josef Pekař, stejný pramen jako nahoře).
Tedy nikoliv „Havlové“, nikoliv hrstka tak zvaných „disidentů“, ale masa mých spoluobčanů z oné, tak zvané „šedivé zóny“, to byla, která „trhla oponou času“ tak, že se tento čas zásadně změnil. Je tedy jedním z mýtů současnosti tvrzení, že to byli tak zvaní disidenti, kterým přísluší hlavní zásluha na změnách, ke kterým došlo koncem osmdesátých let dvacátého století.
Pro dnešek a pro portrét této malinkaté skupinky, čítající snad jen několik desítek jedinců, kterých přínos ke změně společenských poměrů považuji za minimální až nulový, je příznačné, že i tento název si pro sebe ukradli, když už se ničím jiným vykázat nemohli, aby se stali, čím de facto nejsou!
Tím vůbec nechci popírat vliv jedinců na historii světa. Potvrzení pro myšlenku, že i jedinci mohou významně ovlivňovat nejen dějiny své země, ale i dějiny světové, jsem právě v těchto dnech našel u politika bývalého Ruska, v roce 1917 po jistou dobu předsedy vlády, Aleksandra Fjodoroviče Kerenského! Ten ve své knize «Россия на историческом повороте» - kniha vyšla v angličtině v Londýně v roce 1966, v ruském překladu pak až v roce 1993, (není toto už samo o sobě dokladem obrovských změn, ke kterým došlo v Rusku?), když popisuje to, jak viděl poměry, kdy na carském dvoře vládly temné síly zosobněné ruským mužikem Grigorijem Rasputinem, doslova píše: „Je obtížné představit si onu neomezenou moc, kterou vládl negramotný mužik ze vzdálené sibiřské osady Pokrovskoje, kdy fantastická přeměna Rasputina, jakožto zaříkávače blízkého carské rodině, přerostla v člověka, který vytvářel ruskou historii. Bylo doslova nejapností historie, kdy vyloženě rodinné drama vystupuje na světovou scénu.“ To v očích Kerenského potvrdilo, že „chod historie není předurčován jen objektivními zákony, ale že v něm ne poslední úlohu hraje i osobnost“.
I na tomto příkladě lze dokumentovat rozdílnost názorů na tuto otázku. Výše mnou citovaný historik Pekař považuje vliv jedinců na dějinný vývoj za „nevýznamný“, pak Kerenskij, na základě zkušenosti své země hovoří o „ne poslední úloze jedince“. Zdá se mi však, že tento rozpor je jen zdánlivý, pokud kteroukoliv událost chápeme v kontextu své doby, v kontextu historických a jiných souvislostí.
Konečně: abychom hledali příklady pro potvrzení slov Kerenského, nemusíme chodit do historie Ruska. Stačí se podívat jen do vlastní historie z období posledních dvaadvaceti roků.
Když jsem se ve svých úvahách, jak pokračovat ve svých memoárech, které by navázaly na mou předešlou knihu – „Letcem ve studené válce“ – dopracoval až sem, překvapil mne jeden telefonický hovor. Mladý hlas na druhém konci drátu mi, poněkud rozechvělým hlasem, řekl asi toto: „Jménem lidí, kterým přirostlo létání k srdci, bych vám chtěl poděkovat za hezkou čtivou knihu, která je psána srdcem. (Myslel tím mou knihu „Letcem ve studené válce“, poznámka má.) Se všemi vašimi závěry a soudy souhlasím…jménem prostých lidí bych vám rád poděkoval za práci, kterou jste vykonal pro Československou republiku, když jste hájil její zájem a čest, čest, která není ctí ministrů a generálů, ale ctí prostého člověka, který věrnost a zradu neměří penězi a poctami, ale soudem a kriterii svého srdce.“ Lichotivá slova, že?
Po chvilce našeho rozhovoru však onen, podle hlasu zřejmě ještě mladý muž, mi řekl, že, ač souhlasí se všemi mými závěry a soudy, které jsem ve své knize vyslovil, by nicméně měl řadu dotazů a otázek, kterými by chtěl mnohé věci upřesnit, či o kterých by toho chtěl vědět více. Přemýšleli jsme pak spolu, jak to zařídit, abychom mohli vést bezprostřední diskuzi, klást si otázky, hledat na ně odpovědi, aniž bychom museli sedět u jednoho stolu a hledět si vzájemně do očí či psát si obsáhlé dopisy, jak by to asi bylo nutné v minulosti k tomu, aby diskuze byla vedena.
A tady nám na pomoc opět přišla moderní technika. Protože oba máme na svých stolech počítač a jsme připojeni k celosvětové počítačové síti, rozhodli jsme se použít program zvaný „Skype“.
Prostřednictvím „Skypu“ tedy začal náš rozhovor. O něm podají svědectví tyto mé „rozhovory“. Není těžké pochopit, že hlavním tématem je letectví. Pro jednoho z nás se stalo povoláním, i celoživotní láskou, pro druhého je to zatím koníček, který ho zajímá a o kterém se toho chce dozvědět co nejvíce. Jak už to ale v životě bývá, nelze obejít i jiné otázky, které se v průběhu takového rozhovoru vyskytnou či které se na jedno určité téma „nabalí“. Ani my jsme se nemohli ve svých rozhovorech tomu vyhnout Tato okolnost pak vysvětluje druhou část názvu, jež je v záhlaví. Naše rozhovory se dotkly i jiných věcí, než jen letectví.
Záznam našich rozhovorů, jak bude následovat v dalších pokračováních, je graficky upraven tak, že otázky, které mi byly položeny, jsou psány italikou. Normálním tiskem jsou psány mé odpovědi.