tag:blogger.com,1999:blog-49162839478374600502024-03-13T09:21:02.485-07:00Názory leteckého veteránaveteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.comBlogger73125tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-10510190420812038712014-04-19T08:37:00.001-07:002014-04-19T08:37:37.740-07:00OPĚT SE STANE NAŠÍ HLAVNÍ ZBRANÍ STRACH?OPĚT SE STANE NAŠÍ HLAVNÍ ZBRANÍ STRACH?
13.4.2014 jsem redakci internetových novin „Britské listy“ zaslal příspěvek v naději, že toto médium reprezentuje tu část médií, která nejen slovy, ale činy, zajišťuje jedno ze základních práv občanů- právo na svobodu slova. Jelikož po týdnu jsem od redakce neobdržel jediného slova vysvětlení či omluvy, proč nebyl člíánek uveřejněn, tak zveřejňuji svůj příspěvek Britským listům zde, na svém blogu.
Zní:
Na počátku našeho letopočtu vyslovil římský filosof Seneca Mladší myšlenku, že se „nesmíme bát ničeho, kromě strachu samotného“ (Scies nihil esse in istis terribile nisi ipsum timorem). Toto pak ve století dvacátém, v roce 1933, opakoval F.D.Roosevelt ve své první inaugurační řeči. („First of all, let me assert my firm belief that the only thing we have to fear is fear itself“ (http://historymatters.gmu.edu/d/5057/).
Nehledě na tato varování se stalo vyvolávání strachu důležitou zbraní americké politiky. A později se k tomu připojili i další. Začalo to 16.7.1945 v 5 hod 30 min, kdy všechny ty, kdo přihlíželi prvnímu výbuchu, který vyvolala neřízená jaderná reakce plutonia v Alamogordo v Novém Mexiku, byli to převážně chladně uvažující učenci, „ovládl strach z mohutnosti výbuchu“. Cituji podle ruského vydání knihy „Brighter Than a Thousand Suns“, Robert Jungk, Horcourt, New York, 1958. A pak už následovaly Hirošima a Nagasaki, a za nimi všechny ty plány „Totality“, „Dropshot“, a celá tak zvaná „studená válka“. V ní, podle slov amerického historika, se „oba tábory staraly o to, aby jeden vyvolával strach z toho druhého. A tak se ve smrtelném klinči pohybovaly k okraji propasti“. A. Schlesinger, „Cykly americké historie“; cituji v překladu z ruského vydání (http://www.gumer.info/bibliotek_Buks/Historry/shlez/index.php).
A teď se k vyhrožování strachem připojil i český prezident Miloš Zeman. Podle „Práva“ z 12. dubna 2014 řekl „Krym je ztracen, chci odstrašení“. Nevím, jak a kde prožíval Miloš Zeman, jako osmnáctiletý mladík, podzim roku 1962; tehdy se svět přiblížil až bezprostředně k onomu okraji propasti, o které hovoří Schlesinger. Autor těchto řádků ve funkci druhého nejvyššího funkcionáře taktického letectva prožil celé tři měsíce onoho podzimu v lesích a ve vojenských prostorech Československa; a se svým štábem horečně pracoval na otázkách zvýšení bojové pohotovosti letectva.
V té době se na druhé straně Atlantiku odehrávalo drama karibské raketové krize. Je příznačné, že až třicet či čtyřicet let poté byl tehdejší aktér krize, ministr obrany Kennedyho administrativy McNamara, šokován informací, že sovětská vojska nejen připravovala na Kubě odpalovací stanoviště raket středního doletu s megatunovým náložemi, ale měla už před zřízením námořní blokády Kuby k dispozici i taktické jaderné zbraně (proslavená CIA o tom neměla ani potuchy); a pravomoc k použití těchto taktických zbraní měl polní velitel generál Plijev. A to bez souhlasu Moskvy. McNamara nebyl na pochybách, že použití taktických jaderných zbraní, byť byly použity bez souhlasu Moskvy, by mělo za následek, že by Spojené státy odpověděly celou silou svých jaderných zbraní. Což, kromě jiného, svědčí o tom, že neexistovaly nástroje, jak jistou eskalaci „kočírovat“. Dovoluji si pochybovat o tom, že dnes takové nástroje existují a že ono odstrašení, kterým hrozí Miloš Zeman, ve shodě s prezidentem Obamou, bude možno „kočírovat“. K tomu je totiž zapotřebí vzájemné důvěry. A ta neexistuje! O existenci hluboké nedůvěry ve slova Západu nemůže pochybovat nikdo, kdo se v poslední době seznámil s projevy ministra Lavrova nebo bývalého prezidenta SSSR Gorbačova.
Co však představuje, pro dnešní dobu ten nejpodstatnější, závěr z kubánské krize, je to, proč se události vyvíjely nebezpečným směrem; bylo to důsledkem toho, že jak před krizí, tak i v jejím průběhu, se v každé z těchto třech zemí (USA,SSSR a Kuby) činila rozhodnutí na základě neověřených informací, nesprávných úsudků a chybných kalkulací. A je tedy na místě se ptát, zda dnešní ukrajinská krize není ve stejné situaci. Obzvláště púroto, že na rozdíl od kubánské krize je ve hře mnohem víve „hráčů“, než tomu bylo v roce 1962.
Má pravdu Henry Kissinger, že „čtyři války, které za svůj život viděl, vždy začínaly s velikým entusiasmem a s lidovou podporou, a pak jsme nevěděli jak z nich vyjít…prověrka politika nespočívá v tom, jak začínat válku, ale jak ji ukončit“ (http://inosmi.ru/sngbaltia/20140306/218264421.html). Neplatí totéž pro politiku sankcí a „odstrašování“?
Že se karibská krize zastavila na okraji propasti, vděčíme jen tomu, že, jak Chruščov, tak Kennedy, dospěli k rozumnému řešení a že navíc při aktérech stálo veliké štěstí. Což by se už napříště nemuselo opakovat. Nepoučoval nás už před mnoha lety Jaroslav Marvan, že štěstí „je jen muška zlatá“? Kdy se už konečně i pro dnešní politiky, včetně našeho prezidenta, stane historie onou „magistrou“, a nebudou ji studovat a využívat jen výběrově? Jak se to zrovna hodí jen pro jejich pomíjivé a chvilkové cíle?
Zeptal bych se pana prezidenta: měl alespoň jednou možnost vidět filmy o tom, co se děje při atomovém výbuchu? Je si alespoň částečně vědom toho, že chce zastrašovat velmoc, která disponuje kapacitou schopnou zničit svět? Samozřejmě tím spáchat i svou sebevraždu? Vždyť ono „zastrašování“, pro které horuje, znamená nahánět někomu hrůzu. A k tomu je zapotřebí dvou: jednoho, kdo straší a druhého, kdo se nechá strašit, někoho, kdo nemá „pro strach uděláno“ (Zaorálek, Lidová rčení, Nakladatelství AV, Praha, 1963).
Zeptal bych se rovněž: četl někdy Vrchní velitel českých ozbrojených sil „Vojenskou doktrínu Ruské federace“? A v ní články o tom, jak ona doktrína pohlíží na použití atomových zbraní? Nechce se mi věřit, že by český vzdělanec, v současnosti na místě nejvyššího velitele, který bude rozhodovat či spolurozhodovat o použití jaderných zbraní koalice, jíž jsme členy, by mohl uvažovat stejně, jako uvažuje kandidát na místo prezidenta Ukrajiny Tymošenková. Slova, která ona pronesla na adresu ruských obyvatel Ukrajiny, to nejsou slova, která se jen tak házejí do větru! Za taková slova by měla být ona politička při nejmenším prohlášena za persona non grata. Opravdu by bylo možno si myslet, že snad je vyloučeno si myslet, že není možné zahnat politickými akcemi protivníka, kterým pro některé naše politiky na nejvyšších místech je dnešní Rusko, zahnat do stadia „kritické reakce“ (viz Konrád Lorenz, Tak zvané zlo, Mf, Praha, 1992)?
A kdy dojde k vojenskému konfliktu, byť s použitím obyčejných prostředků, který bude ohrožovat samotnou existenci státu, a kdy tento konflikt přeroste v jaderný“? Cituji z vojenské doktríny RF, čl, 16 (http://news.kremlin.ru/ref_notes/461). Ví tak zvané „mezinárodní společenství“, představované třeba Evropskou unií, a velení NATO, jak zabránit tomu, aby eventuelní konflikt s tím, koho bude Miloš Zeman chtít odstrašovat, třeba s použitím klasických zbraní, nepřerostl v konflikt jaderný? Pochybuji o tom! Myslím si, že občané této země by měli mít jistotu, že to Vrchní velitel ozbrojených sil ví!
V poslední době se doslova „hitem“ stalo vyvolávání strachu z Ruska a z jeho armády. V atmosféře strachu lze na příklad semknout řady členů pomalu se rozkládající aliance či snadněji přesvědčit občany, že si mají odříci třeba nároky na vyšší penze a dát své peníze na to, čemu se říká obrana; ač to se skutečnou obranou souvisí jen zdánlivě. A co ve skutečnosti jen zaručuje doslova báječné profity zbrojních koncernů.
I v posledních slovech tajemníka NATO Rassmusena lze najít potvrzení slov Giuseppe Arlacchiho, od roku 2009 člena Evropského parlamentu za Jižní Itálii. Ten, když hovoří o pracovnících ve štábu NATO říká, že je „jejich hlavní starostí dnes nacházet nové hrozby… jsou schopni vymyslet co je libo, a pak to nazvat hrozbou“ (http://www.stoletie.ru/politika/pino_arlakki_nato_zanimajetsa_mifotvorchestvom_724.htm). Z lidského hlediska je to i pochopitelné, kdo by takovou „práci“ nedělal, za báječné peníze, ve světě, kde o „peníze jde až v první řadě“, že?
Někteří naši novináři nemohou pochopitelně zůstat pozadu v přiživování strachu. Při tom přehlížejí realitu událostí a pomocí jisté slovní ekvilibristiky dávají do souvislosti události spolu nesouvisející. Podnětem k takovému podněcování se stalo na příklad pro novináře Jaroslava Veise, údajné „vměšování se Ruska do současného dění na Ukrajině“. (Ukrajinské brýle, Týdeník rozhlas, 15/2014). Při tom zcela pomíjí, že i jiní se do tohoto dění vměšovali i na dosti vysoké vládní úrovni. A to ještě v době, než nastala kulminace protestů a než došlo k masakru v Kyjevě. Jestlipak je si vědom svého podílu na této kulminaci údajně „nejlepší ministr zahraničí“, kterého jsme kdy měli?
Pan Veis došel dokonce tak daleko, že se pomocí jakýchsi virtuálních brýlí snaží činnost Ruska v ukrajinské krizi porovnat s tím, kdy podle něj Rusko podniklo své „ozbrojené výboje do zemí, kde ruská armáda nemá co dělat“. Jako příklad uvádí i Československo.
Ve vztahu k Československu to bylo poprvé v letech 1944-1945, kdy armáda Sovětského svazu, až do roku 1946 nazývaná oficielně Rudou armádou, tedy žádná ruská armáda, postoupila až na území Československa; to tehdy bylo představováno Protektorátem Třetí německé říše a Slovenským státem. (Řada mých dvojjazyčných školních vysvědčení je v záhlaví nadepsána „Německá říše-Protektorát Čechy a Morava“). Došlo k tomu v bojích, které Rudá armáda vedla s armádou nacistického Německa; cílem těchto bojů bylo dosažení bezpodmínečné kapitulace Německa; na té se, jako na politickém cíli války, dohodli prezident Roosevelt s W. Churchillem v Casablance. Prohlášení o požadavku bezpodmínečné kapitulaci Německa bylo, jak se tvrdí v anglické verzi Wikipedie, „historicky nejprovokativnějším prohlášením“; znamenalo bezpodmínečné vzdání se nebo složení zbraní. Jaké byly důsledky, o tom se lze na příklad dočíst v pamětech nacistického generála Heinze Guderiana či v díle o historii Druhé světové války britského historika J.F.C. Fullera.
Sovětský svaz se k tomuto požadavku západních spojenců připojil. V Teheránu se pak dohodlo, že každý ze spojenců bude svými armádami postupovat tak daleko, kam jej přivede bojová činnost. Protože západní spojenci dlouho váhali s otevřením druhé fronty v Evropě, tak došlo k tomu, že Rudá armáda postoupila hluboko na západ od svých hranic. A vstoupila tedy i na území Československa. Vstup Rudé armády na území Československa byl také možný na základě spojenecké smlouvy mezi SSSR a československou exilovou vládou.
S ukrajinskou situací let 2013-2014 tedy tehdejší činnost Rudé armády, nikoliv armády ruské, nemá společného nic.
V druhém případě, to bylo v roce 1968, vstoupila na československé území vojska Sovětského svazu, tedy žádná ruská armáda. Na území Československa vstoupila sovětská, nikoliv ruská, armáda, společně s německými vojsky z NDR (ta podruhé během třiceti let), Polska, Maďarska a Bulharska. Na příklad velitelem letiště Ruzyně, které dočasně ztratilo mezinárodní status a stalo se letištěm pod vojenským velením, byl bulharský plukovník. Dne 26.8.1968 jsem s ním osobně jednal za přítomnosti tehdejšího generálního ředitele ČSA. Potřeboval jsem si ujasnit, nakolik je ovlivněna přítomností cizích vojsk bezpečnost letů civilních letadel na letišti. Jako představitel orgánu státního odborného dozoru v civilním letectví jsem v tomto směru cítil určitou spoluodpovědnost za celkový stav bezpečnosti civilních letů.
Tentokrát ke vstupu cizích vojsk na naše území došlo bez vědomí a souhlasu československých ústavních orgánů. S rokem 1945 to však něco společného mělo; oba vstupy se odehrály v podmínkách války; i když druhý případ se odehrával ve válce, obecně nazývané „válkou studenou“. Na tento kontext není dobré zapomínat; a to ani v tom případě, že k tomuto vstupu má člověk záporný vztah; což je případ pisatele těchto řádků.
Ani tento případ nemá nic společného se situací na části bývalého ukrajinského území-poloostrovem Krym. Tam se ruská armáda nacházela, společně s dosti početnou armádou ukrajinskou (18000 mužů), už před počátkem krize; a to podle příslušných smluv mezi Ruskou federací a Ukrajinou.
Těmto novinářům, eventuelně i politikům, by bylo možno doporučit, aby v době, kdy se svou publikační činností snaží pomáhat těm Evropanům, případně jejich zaoceánským partnerům, při pěstování rusofobie, ba dokonce nenávisti k Rusku a jeho představitelům, aby si uvědomili, že historie ještě neskončila. A mohli by se tudíž objevit noví Napoleonové nebo Hitlerové a Evropa bude potřebovat pomoc Ruska a jeho armády. A jak řekl v Moskvě 8.11.2012 prezident Státu Izrael Šimon Peréz, tak v době, „kdy svět zachvátilo za celou historii největší šílenství, šílenství nacismu, bojoval ruský národ s nacismem tak hrdinsky, že to nemá obdoby“.
A to na rozdíl třebas od „sladkých“ Francouzů. Ti nejen, že v září 1938 spolu s „hrdým Albionem rozhoupali zrady zvon“, a teď se pokoušejí světu číst lekce o mezinárodním právu, tak později, kdy byli postaveni před osudovou zkoušku v květnu 1940, nedokázali odolávat armádě nacistického Německa ani celé dva měsíce (43 dny)! Pro porovnání toho, jak se bojuje s něčím takovým, jako byl německý nacismus lze uvést, že Leningrad odolával obležení, a nevzdal se, 863 dny; Stalingrad odolával 164 dny!
10. března 1014 jsem psal předsedovi vlády a prosil jej: „Proboha, vzpamatujte se!“ Odezva žádná, což je v naší zemi už standardem. Dnes bych stejnou výzvu adresoval prezidentu Zemanovi!
V Třebíči dne 19.4.2014.
veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-31059809781788299802014-01-13T09:34:00.001-08:002014-01-13T09:34:15.460-08:00ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 14.POKRAČOVÁNÍ<b><b>ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 14.POKRAČOVÁNÍ KNIHY </b></b><b>O VÁLCE MÝMA OČIMA </b><i>
„Stalin…nevyužil, z neobjasněných příčin, mnohokrát se, v různých sovětských i cizích zdrojích, opakující se informace o připravovaném německém napadení, včetně přesného data napadení.(Francois Xavier Coquin, francouzský historik.) „Stalin a jeho komisaři se předvedli, co se týče strategie, politiky, předvídavosti a kompetencí jako nejzaskočenější břídilové druhé světové války“. (W. Churchill., Druhá světová válka,III.díl, LN,Praha,1993, str.351.)
„Stalin nebyl vůdcem. Nedokázal předvídat, byl hloupý, nevyznal se ve vojenské strategii, byl zbabělý, důvěřoval Hitlerovi, nikoliv svým zpravodajcům. Zaspal válku a celou Evropu pokryl hroby sovětských důstojníků a vojáků. Nebyl to člověk, bylo to jednoduše stvoření. Hnusné stvoření…“ (Jakási Natalie Petrovna v diskuzi na stránkách «Столетие».)
„Kterýkoliv jiný národ by byl, po takových úderech, které na něj dopadly v letech 1941-1942, bezpochyby zlomen. Jestli se to nestalo Rusku, pak jen díky Stalinově železné odolnosti, jeho nezlomné vůli a statečnosti, se kterou vedl národ k odporu a k pokračování v něm. Je to skutečně silný nepřítel, se kterými máme co dělat, jak v ideovém, tak i ve vojenském směru.“ ( Adolf Hitler Ribbentropovi po Stalingradské katastrofě.)
„Stalin na sebe vzal nepředstavitelnou zátěž. Miloval svou vlast a byl jí zcela oddán. Měl by méně práce, kdyby se byl mohl opřít o vojevůdce na jednotlivých směrech, kdyby se byl mohl opřít o velitele frontů, a pokud by tyto funkce byly vykonávány ve všech směrech dalšími „Staliny“. A to jak ve směru rozumových schopností, tak i pokud se týče oddanosti své Vlasti.“ (Jurij Ignatjevič Muchin v knize „Pokud by nebylo generálů…“)
„Pravda je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.“ (Patet omnibus veritas, nondum est occupata. Seneca Mladší.)
</i>Nejvíce mne zajímají tyto otázky: samotný počátek války, zejména to, proč se nechal Sovětský svaz překvapit hitlerovským napadením. Další otázkou, která mne zajímá, je to, který moment války považujete za rozhodující pro celý její průběh.
Dobře. Tak nejprve k otázce onoho překvapení; tím nesporně bylo pro Sovětský svaz z taktického hlediska vojenské vystoupení Německa v červnu 1941. Z politického hlediska bylo toto vystoupení jednostranným roztržením smlouvy o nenapadení. Tuto smlouvu uzavřelo hitlerovské Německo se Sovětským svazem v srpnu 1939. Zdůrazňuji, že iniciativa k uzavření smlouvy byla na německé straně. Okolnosti onoho překvapení, které nesporně tedy bylo překvapením taktickým, jsou neustále předmětem diskuze odborníků z různých oborů a na různých úrovních. Ze strategického hlediska to překvapením nebylo. Zda bylo možno taktické překvapení očekávat v dané době, zda mu bylo možno včas a dostatečně účinně čelit a proč se tak nestalo, je, podle mých pznatků, stále ještě předměrtem mnoha diskuzí odoborníků všech kalibrů a kvalit. Pro mne osobně se jeví jako nejdůležitější otázka to, jak bylo možno tomuto překvapení čelit. Z politického a z vojensko-strategického hlediska onen útok pro sovětskou stranu, především pak pro samotného Stalina, samozřejmě překvapením nebyl. I když se mnozí významní političtí činitelé snažili post actum dokázat opak a obviňovat sovětskou vládu, především pak J. V. Stalina, že onomu překvapení nedokázal čelit, ač měl všechny možnosti tomu čelit. Odkazuji jen na dva citátty, které jsem uvedl v záhlaví kapitoly. Nechci se široce touto otázkou zabývat. Byly o ní, a jistě ještě i budou, napsány celé knihy, jak v Rusku, tak i ve světě. A bude o tom spekulováno při nejmenším do té doby, dokud nebudou k dispozici všechny archivní materiály ve všech relevantních zemích. A dokud všechny tyto relevantní informace nebudou přísně vědeckými metodami zpracovány historickou vědou. A dokud tedy nebude jejich posuzování odebráno politikům a přenecháno výhradně historikům. Politikové všech mastí a všech zemí si vždy historická fakta vykládají tak, jak se to právě hodí jejich momentálním zájmům. K vědeckému přístupu mají obyčejně hodně daleko. A to se ještě zdaleka nestalo. Stačí jen připomenout, že na příklad britská vláda ještě neodtajnila vše, co se týče přeletu Hitlerova zástupce Rudolfa Hesse do Velké Británie. A to jistě bez relevance k této věci nebylo.
<b>Můžete mi jmenovat alespoň jednoho z politických činitelů světa, který se vyslovil v tom smyslu, že se sovětská vláda a osobně J. Stalin nechali německou agresí překvapit?
</b>
Zajisté mohu. Na prvním místě uvedu W. Churchilla. Tento britský politik, o kterém později Stalin prohlásil, že byl nejchytřejším člověkem, se kterým se kdy setkal, si to však zařídil chytře. Napsal, dříve než ostatní, svůj příspěvek k historii druhé světové války. Koneckonců vyjádřil později názor, že doufá v milosrdnost historie vůči své osobě. Jak by také ne, když ji sám psal. Churchillův příspěvek k historii druhé světové války je také jeho stěžejní literární prací, za kterou obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Z lidského hlediska lze pochopit, že nebude svůj příspěvek k historii, který představuje vlastně jeho memoáry, jež mají posloužit budoucnosti tím, že se stanou vodítkem pro dny, které přijdou, koncipovat tak, že by neusiloval o to, aby vynikla především jeho osoba. Tento „nejchytřejší člověk“ se vyjadřuje tak, jak to bylo nakonec jeho zvykem, a jak to i odpovídá charakteru jeho práce. Kniha W. Churchilla „Druhá světová válka“, na kterou se odvolávám, byla napsána po válce v letech 1948- 1949, kdy už její autor věděl, jak to všechno probíhalo a jak to vše nakonec dopadlo. Jeho kniha je jen pohledem z jedné strany, je pohledem, na mnoha místech hodně předpojatým a povýšeneckým. Není analýzou konkrétních úvah, nepředstavuje analýzu toho, jak byly druhou stranou hodnoceny relevantní informace a jaká rozhodnutí na základě tohoto hodnocení byla druhou stranou, tedy vládou SSSR, činěna. Ony názory W. Churchilla plně odpovídají takovému přístupu k historii, jak jej charakterizovala současná ruská historička Natalije Naročnická koncem roku 2013. Ona říká, že je „pro mnoho lidí příznačné, že přenášejí do vědomí a motivací politických činitelů minulosti svůj současný světový názor, své současné politické názory. To ve svých důsledcích vede k deformovanému pohledu na dějiny. Podobný přístup v nazírání na minulost, podobný vztah k minulým událostem, má pak silný dopad na vysvětlování nesporných skutečností. Vždy se musíme snažit postavit se na místo těch lidí, jejichž činnost posuzujeme, musíme se snažit o pochopení toho, jak uvažovali, co tehdy jimi bylo považováno za dobro a co za zlo “. (http://www.dynacon.ru/content/articles/869/). Jinými slovy, co oni tehdy považovali za správné a co považovali za nesprávné.
<b>Myslíte si tedy, že se ani W. Churchill při sepisování své knihy nevyhnul podobné chybě?
</b>
Zajisté si to myslím. Anglický politik a spisovatel Charles Percy Snow srovnává v tomto směru Churchilla s Trockým. U obou se často projevovala tendence dopouštět se oslňujících chyb. Avšak v politice, stejně jako v revoluční činnosti, kdy jde o život a smrt, se přepych oslňujících chyb nepřipouští. Mohou být tedy memoáry takových lidí prosty těchto „oslňujících“ chyb? Nemyslím si to. U tohoto anglického znalce Churchillovy osobnosti jsem tak našel potvrzení i mého úsudku o Churchillovi. Na druhé straně, pokud se týče Churchillovy literární práce, tak ho za podobné chyby ani příliš neodsuzuji. Jeho přístup lze, jak jsem už řekl, z lidského hlediska pochopit. I on se snažil, aby úsudek historiků, kteří budou onu dobu zkoumat, a budou se i o jeho práci opírat, vyzněl pro něho příznivě. To je lidské, že? Podle slov Churchilla, která napsal v letech 1948-49, byl Stalin, se svými komisaři, tedy se svými ministry v západním pojetí, „prostoduchým hlupákem“, který „nečinně čekal nebo si nedokázal uvědomit, jaký strašlivý nápor Rusku bezprostředně hrozí“ a předvedl se „jako nejzaskočenější břídil druhé světové války“. Podle Churchilla „muselo stát Stalina spoustu námahy, aby si zachoval iluze o Hitlerově politice“. Abychom si učinili obraz o „břídilství“ Stalina v předvečer války, uvedu jako příklad, jak Stalin v roce 1940, konkrétně to bylo 17. dubna 1940, hodnotil výsledky finsko-sovětské války. Tato válka je též nazývána „zimní“ válkou. To je věc, která by mne zajímala. Víte o tom něco bližšího? Ano. Mohu posloužit výňatky z proslovu, který měl Stalin k vojenským představitelům v dubnu 1940. Z nich si můžeme udělat obraz, jak se Stalinovo „břídilství“ projevilo v oblasti politické strategie, v oblasti předvídavosti vývoje, a to rok předtím, než Německo přepadlo Sovětský svaz. Nejprve tedy k otázkám politické strategie. Ty úzce souvisejí se sovětsko-finskou válkou, která propukla v roce 1940. Stalin se především zabýval tím, proč Sovětský svaz zahájil tuto válku, která bezesporu je, jako každá válka, až tím nejzazším pokračováním politiky. V této válce se jednalo, podle Stalina, především o zajištění bezpečnosti vlastní země. Cenu, kterou za tuto válku bude muset zaplatit i v mezinárodně-politické oblasti, byla jím zřejmě hodnocena jako cena nižší, než byla cena bezpečnosti vlastní země. A bezpečnost země spojoval s úlohou a místem Lenigradu. Tvrdil, že bezpečnost Leningradu byla rozhodující pro bezpečnost celé země. A to proto, že se v Leningradě nacházelo 30-35 procent kapacit obranného průmyslu. Také ale proto, že Leningrad byl pro Sovětský svaz městem nesmírného politického významu. Nesmíme zapomínat na to, kdo a proč Petrohrad postavil a jakou roli v dějinách země, od svého vzniku až do dvacátých let XX. století, hrál. Byl de facto druhým hlavním městem. Byla to kolébka revoluce. O ideovém významu tohoto města lze stěží pochybovat. Obsazení Leningradu nepřítelem by, podle Stalina, také umožnilo vytvořit tam buržoasní vládu, a vytvořit tam základnu pro vedení občanské války se sovětskou vládou. Nemyslíte, že i pro Hitlera proto obsazení Leningradu představovalo jeden z prvořadých cílů plánu „Barbarossa“? A že i s touto eventuelní úlohou Leningradu i kalkuloval? A že nedosažení tohoto cíle už v prvních měsících války, znamenalo jeden z příznaků, že jeho celkový plán války na východě se hroutí? Lze jistě z pohledu tehdejší doby považovat cenu války s Finskem a důsledky, které válka měla pro Sovětský svaz na mezinárodním poli, za příliš velkou cenu. Ale bude se tato cena jevit neadekvátní i z pohledu toho, co dnes už víme o průběhu války německo-sovětské? Bude tedy spravedlivé považovat rozhodnutí sovětské vlády, na němž se jistě podílel, možná rozhodující měrou, i sám Stalin, za výraz onoho „břídilství“ v oblasti politické strategie? Nebude správnější to spíše považovat za důkaz veliké politické předvídavosti, za důkaz správného hodnocení budoucího vývoje?
<b>Vy byste tedy považoval vyhlášení války Finsku ze strany Sovětského svazu za věc správnou?
</b>
Tady vůbec není na místě uvažovat podle kritérií „správnosti“ či „nesprávnosti“. Mně se vůbec nejedná o to, abych kohokoliv ospravedlňoval či hodnotil. Nebudu dávat hodnocení jako nějaký učitel, který by měl dávat post factum nějakou známku těm politickým činitelům, kteří se v oné době rozhodovali. Spíše se snažím pochopit jejich jednání, v daném případě i Stalina; konfrontovat svůj pohled s pohledem, kterým Stalina viděl Churchill v letech, kdy stejně, jako dnes já, už znal, jakou cestou šla historie. Mně se, bohužel, jeví kroky Stalina a sovětské vlády, z historického hlediska vůči Finsku jako kroky ospravedlnitelné. A tedy jako správné a potvrzené chodem historie. Vždyť my dnes víme, jak se věci vyvíjely a jak vše nakonec dopadlo. Byť to byly kroky vedoucí k válce, jako ke krajnímu prostředku politiky. Nemohu nevidět ony kroky mimo celý kontext evropské situace; jmenovitě pak v kontextu té situace, ve které se nacházel Sovětský svaz. Co se pak týče hodnocení, zda to byly či nebyly kroky správné, a jedině možné, takové hodnocení přenechávám jiným. Zvlášť když vidím, jak na mnoho otázek ani u historiků, natož u politiků, nepanuje jednotný názor. A když Churchill říká, že v předvečer války německo-sovětské se Stalin projevil jako „břídil“, tedy fušer, neodborník, a tedy zřejmě jako fušer a neodborník i ve věcech politické strategie, tak se snažím si vysvětlit, zda má či nemá pravdu; či zda se, v roce, kdy psal své paměti, neprojevuje jen jako nenávistí zaslepený antikomunista. Či zda byl také člověkem, který byl schopen se vžít do situace druhého; zda byl schopen nezaujatě posuzovat , pokud možno nestranně, zda se v dané době, sice stále ještě jeho ideový protivník, choval správně; a zda se v oné době choval správně i jako jeho možný budoucí spojenec ve válce, kterou už v té době jeho vlastní země vedla; války, která i pro jeho vlastní zemi měla osudový význam. Když takto pohlížím na samotného Churchilla, tak se mi, bohužel, nejeví tento muž, ani jako memoárista, ani jako člověk, v příliš dobrém světle. Místo toho, aby poskytl objektivní příspěvek historii, tak se v mých očích spíše jeví jako politický agitátor, který nejen že nebyl schopný ocenit svého budoucího spojence, ale který dokonce v době, kdy už znal chod historie, sleduje cíl znectít jej jako jednoho z hlavních svých ideových protivníků. A nebo, a to je ještě horší, uvědomoval si v době psaní svých memoárů, že Stalin jednal správně, ale už se mu to v době psaní svých memoárů nehodilo „do krámu“, aby o Stalinovi něco kladného napsal! Vždyť válka se svým ideovým protivníkem, dřívějším spojencem v osudovém střetnutí, už běžela na plné obrátky. A kromě jiného i jeho vlastní zásluhou! Bylo by jistě na místě se i ptát: proč nabídl takovému „břídilovi“ o rok později spojenectví? Nebo onoho 22. června 1941, kdy pronášel svůj znamenitý projev, měl Churchill v záloze jiného „Stalina“, který už nebude mít vlastnosti břídila? Škoda, že nám to Churchill neřekl a nechal nás tápat. Jelikož obsahem naší debaty, v této její části, odpovídám i na vaši základní otázku, to jest, co si myslím o Stalinovi a o Sovětském svazu, tak by z oné „zimní války“, jak byla sovětsko-finská válka nazvána, mohl vyplynout jeden důležitý poznatek.
<b>Co máte na mysli teď?
</b>
Hlavně to, jaké závěry z průběhu této války udělal Stalin a jaké závěry si udělal Hitler, v jehož hlavě se v té době už rodil „plán Barbarossa“. A tady vidím zásadní rozdíl v hodnocení této války. Tento rozdíl už v zásadě předurčil chybnost rozhodnutí Hitlera jít do války se Sovětským svazem, předurčil už jeho porážku a na druhé straně předurčil budoucí vítězství Sovětského svazu. A to se všemi důsledky, které to mělo pro celou druhou světovou válku a nakonec i pro osudy lidstva v druhé polovině XX. století. Jestli vás to zajímá, pak bych se pokusil v krátkosti vysvětlit vám svůj pohled na tento obrovský, osudový rozdíl. Chcete to slyšet?
<b>Samozřejmě, že chci.
</b>
Podle toho, jak průběh a výsledky této „Zimní války“ byly na různých místech, především pak v Německu a v Sovětském svazu, oceňovány, lze se na tuto válku dívat také, jako na jistý „průzkum bojem“, v daném případě válkou. Vojenská taktika zná pojem „průzkum bojem“. Spočívá v tom, že v případech, kdy nemáme žádnou možnost zjistit nebo ověřit si jakého nepřítele máme před sebou, tak s ním vstoupíme do boje. Tento však nevedeme s cílem nepřítele porazit, ale s cílem zjistit, jakého nepřítele vlastně máme před sebou; jak je vyzbrojen, co dovede, čeho je schopen. Pojem „zimní válka“, dávám do uvozovek proto, že je to jen smluvený název. Podle toho, jak byla tato válka hodnocena a jaké závěry z jejího průběhu byly učiněny, byla také vlastně jakýmsi „průzkumem bojem“. I když jako taková jistě nebyla zamýšlena neboť její politické cíle byly formulovány jinak. Když však už k ní došlo, pak bylo velmi důležité, jak je na její výsledek pohlíženo. A tady se hodnocení na jedné straně u Stalina, a na straně druhé u Hitlera, diametrálně liší. Hovoříte o Hitlerovi. Ale Hitler se této války nezúčastnil, naopak zachovával v podstatě k ní neutrální postoj; už se před tím na takovém postoji dohodli Molotov a Ribbentrop v srpnu 1939. Ano, to máte pravdu. Byla to válka mezi Finskem a Sovětským svazem. Hitler byl v ní skutečně jen pozorovatelem. Ale to neznamená, že by její průběh a výsledek pečlivě nesledoval a nedělal z toho patřičné závěry. Jaké to byly závěry? Obecně vedly výsledky války v Německu k upevnění pozic lidí, kteří byli pro válku se Sovětským svazem. Německý vyslanec v Helsinkách Blücher psal v lednu 1940 do Berlína, že Rudá armáda, nehledě na její převahu v živé síle i technice, byla porážena. Proto je prý třeba přehodnotit klamné představy, že Rusko je prvotřídním vojenským činitelem. Ve skutečnosti prý má Rudá armáda tolik nedostatků, že nedokáže bojovat ani s malou zení. Rusko nepředstavuje, podle něho, pro takovou velmoc, jakou je Německo, žádné nebezpečí. S Kremlem lze prý proto hovořit zcela jinou řečí, než tomu bylo v září 1939. Hitler dospěl dokonce po této „zimní válce“ k závěru, že „SSSR je obrem na hliněných nohách“. Podobný názor na Rudou armádu ovládl i představitele jiných zemí. Sám Churchill psal, že i ve veřejném anglickém mínění převládl názor, že neschopnost sovětských vojsk vyvolala přezíravost k Rudé armádě; v anglických kruzích si mnozí blahopřáli, že bylo štěstím, že v létě 1939 nepřešli Sověti na jejich stranu; pyšnili se svou prozíravostí. V tomto směru byl Churchill opatrnější, když říkal, že mnoho lidí dospělo příliš ukvapeně k závěru, že čistka zničila Rudou armádu a že tato válka potvrdila prohnilost a úpadek státního a společenského zřízení Ruska. Zcela jinak hodnotil výsledky války, tedy výsledky onoho „průzkumu bojem“, Stalin. Na vzpomínané poradě v dubnu 1940 poukázal na slabiny Rudé armády. Ty, kromě jiného spatřoval i v psychologické oblasti. Kritizoval ty, kteří se chvástali neporazitelností Rudé armády, její údajnou schopností porážet nepřítele „čepicemi“. Ukazoval na to, že bylo chybou orientovat se na zkušenosti občanské války, protože války současné jsou už jiné, než byla válka občanská. Zatímco v občanské válce neexistovalo prakticky dělostřelectvo, letectvo, tanky, minomety, tak je současná válka bez těchto zbraní nemyslitelná. Stalin poukázal na to, že polská kampaň rozmazlila Rudou armádu. Odsuzoval ty, kteří podceňovali vybavení armády minomety, samopaly, masové použití dělostřeleckých granátů a leteckých bomb. Doslova řekl: „Není třeba projevovat lítost nad tím, že spotřebováváme hodně min, granátů, bomb. Je třeba litovat vlastních lidí. Bude-li nám líto bomb a nábojů více než lidí, pak budeme mít i méně lidí!“ Vyzdvihoval potřebu kvalifikovaného a vzdělaného velitelského sboru, dobře sladěných a dovedně pracujících štábů. Rudá armáda potřebuje podle něj iniciativní a vycvičené vojáky. Správně spojoval iniciativu se znalostmi. Jen ten, kdo má dobré znalosti svého řemesla, může také projevovat iniciativu při jeho použití. Rudá armáda je podle něho armádou mladou, ještě neostřílenou, armádou, která má mnoho, až příliš mnoho, sebedůvěry, příliš se unáší představou, že je neporazitelná. Takové armády však historie nezná. Stalin nakonec dělal závěr, že přes všechny nedostatky, ztráty a problémy Rudá armáda ve finské válce zvítězila a to hlavně proto, že porazila techniku, strategii i taktiku předních evropských států. Ty totiž byly učiteli finské armády. Řekněte sám: hovoří takto břídil v oblasti politiky, strategie, předvídavosti a kompetence? Nezdá se mi to. Jinou věcí je to, k jakým uším tato slova doléhala a co následovalo po bouřlivém potlesku, který Stalin sklidil; co následovalo po výkřicích „hurá“, které provolávali účastníci shromáždění! Důležité je, jak jeho moudrá slova a závěry z války, aplikovali jeho posluchači v čase, který následoval do osudové zkoušky roku 1941; jak je využili všichni ti, kteří jeho slova slyšeli a znali. Lze se jen ptát: co lze ještě žádat od první politické osobnosti státu, než zobecnění zkušeností války a vytýčení směru, kterým by se měla ubírat příprava armády? Neměli bychom očekávat v prvé řadě činy od těch, kteří měli přímou a bezprostřední odpovědnost za přípravu armády? A kteří tedy také nesli svůj díl zodpovědnosti za to, jestli o rok později se projevily ve válce, se zcela jiným nepřítelem, podobné nedostatky, které se projevily v zimní válce? Přejděme ale k tématu, od něhož jsme poněkud odběhli. Ze slov W. Churchilla se zdá, že on zřejmě takové iluze, jako měl Stalin, neměl. Podle něj „nic, co mohl kdokoliv z nás učinit, nedokázalo proniknout zaslepenou předpojatostí a utkvělou myšlenkou, do které se Stalin zahalil, aby neviděl strašlivou pravdu“. Podle Churchilla „vystupovala sovětská vláda v té době povýšeně a zaslepeně, když považovala jakékoliv varování, jež jsme jí adresovali, za pouhý pokus poražených strhnout ostatní do vlastní zkázy“. Už teď bych se mohl ptát, jakým zázrakem se stalo, že o necelý půl roku, po přepadení vlastní země, dokázal tento „břídil“, tedy člověk, který všechno pokazí který je špatným řemeslníkem, umělcem, neodborníkem, fušerem, jen si račte vybrat, jak dokázal tento „prostoduchý hlupák“ připravit Hitlerovi první, a pro celý další průběh hitlerovských plánů rozhodující, porážku; nebo snad na oné porážce hitlerovského Wehrmachtu, kterou utrpěl na válečném východním poli, na porážce té nejdokonalejší vojenské mašinérii, kterou kdy lidstvo do té doby mělo možnost vidět, neměl onen „fušer“ žádný podíl? Jak se mohlo stát, že už rok na to, 8. září 1942, tedy rok a tři měsíce po vpádu Německa do Sovětského svazu, pronesl tentýž Churchill v britském parlamentu řeč, ve které na adresu onoho „břídila“, onoho „prostoduchého hlupáka“, zazněla tato slova: „Bylo velikým štěstím pro Rusko, že byla tato země v tomto smrtelném zápase vedena velkým zoceleným vojevůdcem. Je to člověk, který představuje velkou osobnost, vyvolávající úctu, osobnost, která odpovídá těm vážným a bouřlivým časům, v nichž se odehrával jeho život. Je to člověk nevyčerpatelné mužnosti a síly vůle, člověk otevřený a dokonce opovážlivý při jednání,…Stalin na mne rovněž udělal dojem svou hlubokou moudrostí, člověka naprosto prostého jakýchkoliv iluzí.“ Jakým zázrakem se stalo, že došlo k tak zázračné proměně člověka, že se z „břídila“ a z „prostoduchého hlupáka“ stal za rok zcela jiný člověk? Kde se tento muž zocelil ve vojevůdce? Jak se mohlo stát, že se z tohoto „fušera“ stal člověk, o kterém tentýž Churchill říká počátkem listopadu roku 1945 ve Sněmovně toto: „Já sám nepociťuji nic jiného, než největší nadšení nad tímto skutečně velkým člověkem, otcem své země, který řídil její osud v mírové době a vítězně ji obhájil v době války“. Kterým slovům Churchilla tedy máme věřit? Těm z roku 1941 a z roku 1942, nebo těm z roku 1945, či těm z roku 1948, kdy psal svou knihu? A můžeme vůbec věřit i jiným slovům člověka, který dokáže během krátké doby změnit tak zásadně svůj názor na člověka, politického činitele cizí země? Posuďte sám a udělejte si sám svůj názor. Nebyla slova pronesená Churchillem v roce 1942 jen úlitbou na adresu člověka, který stál v čele státu, který v té době vedl smrtelný zápas o vlastní přežití, a který současně vedl také zápas i o přežití té části evropské civilizace, kterou v té podobě představovala i Velká Británie?
<b>Vy si tedy myslíte, že Stalin a vláda, kterou řídil, nebyla německým vpádem zaskočena, že se nechovali zaslepeně a povýšeně a že si Stalin sám neudržoval iluze o Hitlerovi?</b>
Jestliže chceme uvažovat o tom, zda byli Sověti hitlerovským vpádem překvapeni, nebo zaskočeni, pak si musíme nejprve ujasnit měřítko, ve kterém budeme uvažovat. Jedním měřítkem bude nesporně měřítko mezinárodně-politické a tedy strategické z hlediska politiky a následně i vojenství. Druhým pak bude měřítko, pro které použiju název „měřítko taktické“. Říci, že z hlediska onoho strategického, lépe řečeno politického, bylo napadení Sovětského svazu pro sovětskou vládu a osobně pro jejího vůdce Stalina překvapením, by muselo nutně znamenat, že nebereme v úvahu celé období, pro které časovým bodem odpočítávání se stala Říjnová revoluce v Rusku. To, co po ní následovalo, muselo jasně každému, kdo dokázal objektivně vyhodnocovat vše, co se na mezinárodním poli událo, napovědět, že nastoupilo v historii lidstva období, kdy, dříve nebo později, dojde k zásadnímu střetu onoho, řekněme „starého“, světa s tím, co nazveme světem „novým“. Do uvozovek oba termíny dávám jen proto, abychom si vytvořili jakýsi pracovní model. Tolik z obecného hlediska. Stalinova předvídavost chodu historie se projevila už mnohem dříve. Předtím, než vůbec nebezpečí ze strany Německa pro Sovětský svaz vzniklo. Nedávno, v souvislosti s otevřením a zpřístupněním Stalinova archivu, byl na příklad zveřejněn dopis Stalina Molotovovi z roku 1925. Stojí za to z dopisu citovat, abychom si udělali představu o tom, nakolik slova Churchilla o „prostoduchém hlupákovi“ jsou opodstatněná. 12. července 1925 píše J.V.Stalin Vjačeslavu Molotovovi, kromě jiného, toto: „Z novinových zpráv lze vyčíst, že hospodářské orgány SSSR nastínily program výstavby nových závodů. Zase hodlají stavět v blízkosti hranic…naším hlavním týlem je však Ural, Povolží, Černomořský jih… právě tyto prostory představují pro nás nejvýhodnější týlové prostory pro případ válečných komplikací… Vedoucí „Росархива“ A. Artizov to při příležitosti rozsáhlého zpřístupňování archivních materiálů komentoval takto: „Později se stalo to, k čemu nabádal Stalin. Základní průmysl nebyl budován v oblastech u hranic, ale na východě, na Urale, v Kuzbasu, v Povolží. Stalin předem předvídal různé varianty budoucích událostí“. Vraťme se však k W. Churchillovi. Ten v Předmluvě k již vzpomínané knize, už v první větě píše, že jeho dílo je v podstatě dokončením přehledu druhé třicetileté války. Ta první probíhala, jak známo, v letech 1618-1648. Tomu se dá rozumět tak, že tato druhá třicetiletá válka trvala mezi roky 1915 až 1945. Čím tedy bylo ono celé období mezi koncem první a začátkem druhé světové války? Lze to interpretovat jinak, než že období mezi světovými válkami nebylo pro W. Churchilla obdobím skutečného míru? Jak by také mohlo být, když po celé toto období existoval stát, který on sám tak nenáviděl? A u kterého tato nenávist nemusela pramenit jen z ideových příčin, ale také z uražené samolibosti, když zkrachoval i jeho pokus zardousit ruskou revoluci, vedenou bolševiky, ještě v „kolébce“, Vždyť byl nesporně jedním z politiků, který nepřihlížel nečinně k organizování ozbrojené intervence v Rusku. Je málo pravděpodobné si myslet, že se jeho samolibosti či profesionální vojenské cti neúspěch této intervence nedotknul! Vždyť to byl konce konců také jen člověk. Lze se divit, kdyby byl motivován i touhu po revanši, po odplatě nenáviděným bolševikům? Myslím si, že se divit nemůžeme.
<b>Vy myslíte, že Churchill po celou onu dobu nenáviděl Sovětský svaz?
</b>
To samozřejmě s jistotou nemohu vědět. Nemohu vědět, jaký byl a jak se měnil citový život Churchilla v době oněch třiceti let. Zcela určitě si myslím, že W. Churchill byl člověkem, který neměl daleko k takovým citům, jako je nenávist. Vždyť i jeden z jeho spoluobčanů, historik J.F.C.Fuller, napsal, že „ Churchill tak nenáviděl nepřítele, že se vrátil k takovým metodám vedení války, které už civilizované národy dávno odvrhly“. Proč bych si měl myslet, že ke komunismu pociťoval menší nenávist, než jakou cítil k nacistickému nepříteli? Vždyť už ve svém projevu 22. června 1941 dává jasně najevo, že jeho postoj k nacismu je stejný jako je jeho postoj ke komunismu. Ale rád bych vás v této souvislosti upozornil na jednu skutečnost. Ruský historik Oleg Alexandrovič Ržeševskij, je to vědecký vedoucí Střediska válečné historie a geopolitiky Institutu všeobecné historie Ruské akademie věd, prezident Asociace historiků Druhé světové války, uvádí o zdravici, kterou pronesl W. Churchill v listopadu 1945 na adresu Stalina (její obsah jsem již citoval) následující. Tato zdravice byla zveřejněna v deníku «Правда». Stalin v té době nebyl v Moskvě, odpočíval na jihu. „Hospodáři“, jak se tehdy říkalo, byli v ony dny v Moskvě Molotov, Malenkov, Mikojan a Berija. Když se Stalin dozvěděl o tom, že byla tato zdravice publikována, obdrželi „hospodáři“ od Stalina tuto výtku: „Považuji za chybu, že byla publikována zdravice Churchilla, ve které je vychvalováno Rusko a Stalin. To vše potřebuje Churchill jen k tomu, aby uklidnil své špatné svědomí a zamaskoval svůj nepřátelský vztah k SSSR“.
<b>Vy sám jste ale citoval některé starší Churchillovy výroky, které na adresu Stalina vyznívaly při nejmenším pochvalně. Myslím tím především jeho projev ve Sněmovně v roce 1942.
</b>
Jistě. Nesmíme pouštět se zřetele dobu, ve které byly tyto výroky pronášeny. V roce 1942 ještě nebyla válka s Německem zdaleka rozhodnuta. Na území SSSR ještě nedošlo k těm nejdůležitějším porážkám Wehrmachtu. Velká Británie si rovněž ještě nemohla být jista svým osudem. V takové době by jistě bylo netaktické vyjadřovat se o představiteli tak důležitého spojence tak nelichotivě, jak si to dovolil později, v roce 1948, ve své knize. V roce 1948 už bylo možno hovořit se Sovětským svazem jiným jazykem, než v roce 1942. Velká Británie už byla jistým „monopolním spoluvlastníkem“ atomové zbraně, což nemohlo nemít vliv na posílení jejích „svalů“. Nakonec chvála, kterou Churchill na adresu Stalina pronesl v roce 1942, jej přece nic nestála. Rozhodně by bylo nákladnějším, než oněch několik vět, to, kdyby v té době byli západní spojenci už přinuceni otevřít v Evropě „druhou frontu“, jak je o to naléhavě Stalin žádal. Snad by bylo dobré si uvědomit, že i slova, výroky, politických činitelů mohou mít za jistých okolností stejnou váhu jako zbraně. Takže je na vás, co si z toho vezmete a jak budete pohlížet i na jiné chvály, které na adresu Stalina byly Churchillem pronášeny. Z vašich slov bych si ale dělal závěr, že nejste příliš přesvědčen o upřímnosti vztahů západních spojenců vůči Sovětskému svazu a specielně pak vůči Stalinovi. Máte pravdu. O upřímnosti západních spojenců vůči Sovětskému svazu přesvědčen nejsem. To, o čem teď budu hovořit, jsem čerpal z přednášky, kterou měl ruský politik, doktor historie Valentin Michajlovič Falin v Institutu dynamického konzervatismu (http://www.regnum.ru/news/1439594.html). A co mou osobní nedůvěru, kdybych i zapomněl na Mnichov, jen posílilo. Podle Falina měl Churchill, několik týdnů předtím, než přešla sovětská vojska u Stalingradu do protiofenzivy, říci tureckému ministru zahraničních věcí velmi významná slova. Neváhal otevřeně říci, že je třeba za každou cenu zadržet „ruské barbary“ tak daleko na východě, jak je to jen možné. A mezitím komplikovat vztahy SSSR s dalšími zeměmi, kde to jen půjde. Když už jsem se odvolal na Falina, tak uvedu ještě jeho slova z pozdější doby, kdy byl poradcem sovětského vůdce Gorbačova. Falin tvrdí, že ani Američanům věřit nelze. A jako příklad, kdy v tomto přesvědčoval Gobačova, uvádí: „Američané nás ujišťovali, že po sjednocení Německa se NATO ani na píď neposune na Východ. Několikrát jsem Gorbačovovi tvrdil, že slovům Wasingtonu věřit nelze, protože žonglují svými slovy podle svého uvážení, porušují dohody, které dokonce ratifikoval jejich Senát“. „Jsi moc přísný ve svých hodnoceních“, namítal Gorbačov, „já věřím ujištěním, která od nich dostávám“. Myslím, že i my oba můžeme posoudit, kdo měl více pravdy: Falin nebo Gorbačov. Bylo by chybou, kdybychom podcenili otázku důvěry. Ta měla, podle mého soudu, ve vztazích mezi spojenci tak protikladných společenských systémů a tak protikladných filosofií, kterými se řídili západní spojenci a kterou se řídil Sovětský svaz, mimořádný význam. Byl to americký prezident, který už 5. října 1937 zdůrazňoval ve své řeči v Chicagu, potřebu důvěry v pravém smyslu; když volal po obnovení důvěry mezi národy. Považuji za významné, že to byl československý prezident Beneš, který ještě v roce 1943, kdy navštívil oficiálně Spojené státy, přesvědčoval Američany, že „Rusku je třeba důvěřovat a pokračovat v loyální spolupráci s nimi plně i po válce“. Jestli ona důvěra, která nakonec vytvářela rozhodující podmínky pro společné vítězství nad nacistickým Německem, byla nakonec už koncem války cílevědomě podkopávána, pak bychom se i dnes měli zajímat především o to, jakými konkrétními činy politiků se tak stalo; že nakonec vznikla mezi nimi obrovská nedůvěra, jíž studená válka se svými nesmírnými náklady byla výsledkem. Měli bychom se ptát jakou roli zde hrály všechny ony plány „Rankin“, „Unthinkable“, „Totality“, „Dropshot“ a další. A hodnotit rovněž v jejich kontextu i všechno to, co dělal, či vynucen byl dělat, Sovětský svaz se svými spojenci, tedy i s námi. Já ze své pozice si netroufám toto vše zhodnotit ve všech souvislostech; jen cítím, že zde, víc než kde jinde, je stále ještě používána metoda dvou měřítek. Další skutečností je jednání Churchilla s Rooseveltem v roce 1943. 23.8.1943 skončila v Quebeku konference obou těchto politiků. Na této konferenci byly přijaty dva plány: prvním byl plán „Overlord“. To byl plán invaze na evropskou pevninu. S tímto plánem měl být na Teheránské konferenci seznámen Stalin. Druhým plánem, který tam byl přijat, byl plán „Rankin“. Ten není odtajněn do dnešního dne.
<b>Co to bylo za onen plán „Rankin“? Ví se o něm alespoň něco?</b>
Vaše otázka je na místě. Plán dosud odtajněn nebyl, ač, všimněte si, prosím, od jeho přijetí už uplynulo 70 roků. Už to samo o sobě je dostatečně výmluvné. Podle Falina však cílem plánu „Rankin“ bylo toto: mělo dojít k úmluvě s Němci a podle této úmluvy se měl uskutečnit výsadek anglo-amerických vojsk na kontinent. Poté mělo Německo rozpustit západní frontu Wehrmachtu. Vojska Wehrmachtu, která se tak uvolnila, měla být přesunuta na východ k zadržování Rudé armády. Pro Sovětský svaz to mělo znamenat, že postup jeho armády skončí kdesi na linii roku 1939, v případě „horším“ pro Západ, pak na linii roku 1941. Všimněte si také, prosím, že plán „Rankin“ byl přijímán v době, kdy již v nacistickém Německu byl na plné obrátky realizován plán „konečného řešení“ židovské otázky! V lednu 1944 pak obdržel generál Eisenhower, který byl jmenován vrchním velitelem operace „Overlord“, směrnici, aby v případě, když vzniknou příznivé podmínky pro realizaci plánu „Rankin“, přesunul všechny prostředky ve prospěch plánu „Rankin“ a to bez ohledu na dohody, které měl se sovětským generálním štábem. A přesuňme se ještě do roku 1945, abychom získali obraz o tom, zda byly či nebyly důvody k vzájemné nedůvěře a k názoru o neupřímnosti Churchilla ve vztahu k Sovětskému svazu a k osobě Stalina. V březnu 1945, krátce poté, když pronesl chvalozpěv na adresu Rudé armády k jejímu výročí 23. února, vydává Churchill rozkaz, aby byly shromažďovány ukořistěné zbraně, aby jich bylo možno použít ve válce proti SSSR. Následuje pak jeho nařízení, aby jeho štáby připravily operaci, která obdržela kódový název „Nemyslitelné“. Podle plánu této operace měla 1. července 1945 začít de facto třetí světová válka a v ní měl být Sovětský svaz „totálně poražen“ a měl být podřízen vůli USA a Velké Británie. Ale ptejme se: bylo toto vše tak utajeno, že se o tom nemohla sovětská místa, jmenovitě Stalin, dozvědět? Nemyslím si to, natolik byla sovětská rozvědka na výši, že jí to nemohlo ujít. A to vůbec nehovořím o tom, jaký postoj ke svému spojenci, který v té době nesl hlavní tíhu války s nacistickým Německem, a bojoval doslova o svůj „holý“ život, zaujali Churchill a Roosevelt v otázce atomového tajemství. Můžeme jít ještě v úvahách až do dnešní doby, když si uvědomíme, že i o těchto skutečnostech se ruská veřejnost dovídá až v posledních letech. Jaká asi důvěra v upřímnost postojů Západu vzniká u ruské veřejnosti dnes, když je třeba ujišťována, že budovaná protiraketová obrana USA není namířena proti Rusku. Stačí jen, aby si Rusové připomněli minulost a důvěra ke slovům Ameriky bude zviklána. To ale překračujeme téma naší momentální debaty.
<b>Můžete mi něco říci o záležitostech atomového tajemství?
</b>
Ano, mohu. 9. října 1941, tedy v době kdy Spojené státy ještě nebyly ve válce, a kdy na druhé straně začínala jedna z rozhodujících bitev Druhé světové války, bitva o Moskvu, se koná v Bílém domě porada Roosevelta, vice-prezidenta Wallaceho a Vanevara Bushe. Výsledkem porady bylo vytvoření „Oddělení vědeckých prací“. Toto oddělení mělo, kromě jiného, radit prezidentovi v otázkách týkajících se politiky při využití možností atomových reakcí. Už na tomto jednání se posuzovala otázka o úloze jaderné zbraně v poválečném světě. Už tam Roosevelt prohlásil, že jedinou zemí, se kterou se může dělit o tajemství, je Anglie. A to samozřejmě předurčilo postup na tomto projektu pro celou dobu války, i pro poválečnou dobu. A tak namísto toho, aby se Spojené státy a Velká Británie dělily se svým spojencem, který krvácel na bojištích i pro ně, o tajemství, neřku-li aby jej ke spolupráci na vývoji atomové zbraně přizvali, tak jej nutí k tomu, aby byl nucen se sám, nutno přiznat, že i s intenzivním využitím vlastních zpravodajských služeb, za cenu nesmírného úsilí a obětí, dopracovat k výsledkům, které se pak projevily až v roce 1949 uskutečněním experimentálního výbuchu vlastní atomové bomby. Pro mne osobně je to jen důkazem, že se už v té době se oba západní státy staraly o to, aby tato nová zbraň posloužila ne k vítězství nad nepřítelem, ale i tomu, aby bylo možno vést proti současnému spojenci, který byl pro ně v podstatě jen spojencem dočasným, novou válku. Tak tedy se v praxi projevovala slova, která pronesl W. Churchill ve svém projevu 22. června 1941. Stojí za to, abych je zopakoval: „…poskytneme Rusku a ruskému lidu všechnu pomoc, jakou budeme moci.“ (W.S.Churchill, Druhá světová válka, III.díl, str. 368,Lidové noviny, Praha, 1993). Nehledě na tato slova tak se Churchill ztotožnil se stanoviskem prezidenta Roosevelta, aby atomová tajemství nebyla sdělována nikomu jinému než Anglii. Churchill se nijak nesnažil změnit stanovisko Spojených států o sdílení atomového tajemství. Což, jak už dnes víme, ovlivnilo chod světových dějin významným způsobem, a nikoliv v kladném smyslu slova; tento vliv na chod dějin světa trvá do dnešních dnů. Je nasnadě otázka, jak by se byla spolupráce se Sovětským svazem, a jeho vědecké kapacity v tomto směru byly na vysoké úrovni, projevila i na urychlení celého projektu a možná i na jeho ceně. A jaký by to mělo vliv na vytvoření atmosféry důvěry mezi spojenci. Něco takového si ale může představit jen fantasta. Že podobně uvažovali politikové však neznamenalo, že podobně uvažovali jiní lidé v Americe. Kdo na příklad? Na příklad jistý Morton Sobell. Ten byl v roce 1953 souzen společně s manželi Rosenbergovými, kteří byli obžalováni z toho, že vydali některé informace o atomové zbrani Sovětskému svazu. Jak je známo, byli oba manželé odsouzeni a 18. června 1953 skončil jejich život na elektrickém křesle. Tento Morton Sobell byl společně s Rosenbergovými obžalován a odsouzen ke třicetiletému vězení. Odseděl si z toho trestu 18 let, v roce 1969 byl z vězení propuštěn; v roce 2008 se přiznal, že se na špionáži ve prospěch Sovětského svazu, podílel. Listu New York Times pak řekl, že to „jako špionáž nebral, vždyť Amerika byla spojencem Sovětského svazu“. Jiného mínění byl tehdejší prezident Eisenhower. Ten 11. dubna 1953 odmítl udělit oběma odsouzencům milost; prohlásil, že ony dvě osoby svým činem, tedy špionáží ve prospěch tehdejšího spojence Ameriky, „zradily věc svobody“. Z toho si, mimo jiného, můžete učinit obraz o tom, jak může být interpretováno takové slovo jako „svoboda“; jak „gumovou“ může jeho interpretace být. Málo které slovo je dnes skloňováno ve všech možných pádech a dáváno do souvislosti v libovolných vazbách. Při tom význam, jaký je tomuto slovu dáván, se častokrát diametrálně liší. Různými lidmi je také na jeden a tentýž čin nahlíženo různě. Pro jednoho byl jistý čin, na příklad pro Mortona Sobella, občanskou povinností, pro jiného, jako pro politika Eisenhowera, byl zradou, která se trestá smrtí na elektrickém křesle. A pak, že se všude a ve všem měří jedním metrem! Jen bych k tomu dodal: Nihil novi sub sole („Pod sluncem není nic nového“, Starý zákon, Kazatel 1,9). Tím jen chci říci, že i v našem, tak zvaném právním státě, tedy ve státě, kde by mělo vládnout právo, na něž se rovněž odvolává i prezident Eisenhower, lze najít příklad pro uvažování, jež je spíše odrazem konjunkturálního politického uvažování, než respektováním jistých trvalejších principů. Pohleďte třeba u nás: to, co bylo v jisté době považováno za vlastizradu, je už při pouhé změně režimu, kdy následný režim svévolně prohlásí předešlý režim za zločinný, považováno za hrdinství a z rukou státních představitelů i odměňováno. Když jsem vám uváděl ony příklady z Ameriky, tak jsem se opíral a to, co napsal Miroslav Šiška v Magazínu Práva dne 15. června 2013. Příklad z naší země pak opírám o znalost toho, co je spojeno se „Zákonem o účastnících odboje a odporu proti komunismu číslo 262/2011 Sb“. Vrátil bych se ale rád k dalším slovům Churchilla. Co se pak týče jeho tvrzení, že šlo o součást války třicetileté, jsem ochoten s tím souhlasit jen částečně. Dnes, v roce 2013, si dovoluji tvrdit, že se i v tomto Sir Winston mýlil. Nejednalo se o válku třicetiletou, ale o válku „sedmdesátiletou“. Ta začala v roce 1917 a skončila až v roce 1991, kdy přestal existovat Svaz sovětských socialistických republik. Tedy v době, kdy ztratila svou přitažlivou sílu ideologie, opírající se o marxismus, a na něj se opírající politické režimy. Teprve tehdy mohly ty mezinárodní politické síly, které válku proti ruské revoluci zahájily svou intervencí brzy po roce 1917, tedy válku, kterou nedokázal, jak doufaly, úspěšně zakončit ani Hitler, vítězoslavně prohlásit: „Ano, válka byla úspěšně zakončena“. Myslím, že podobná slova pronesl v roce 1991 i prezident Clinton, když označil skutečnost, že se rozpadl SSSR, za konec světové války. Nic nemůže být výmluvnějším pro charakteristiku strategie, která byla po sedmdesát let od roku 1917 uplatňována vůči Sovětskému svazu, než ona slova 42. prezidenta Spojených států amerických! Ve světle toho, co říkám, a podtrhuji, že je to jen můj laický názor, byla tedy válka, o které hovoříme, jen jednou epizodou oné sedmdesátileté války. Vždyť po skončení Druhé světové války nenásledovalo to, co by mělo po skončení kterékoliv války následovat, to jest všeobecná mírová smlouva. Ve svém závěru tato válka přecházela, v podstatě plynule, do své nové etapy. V této nové etapě, která lidstvo vyčerpávala v nepředstavitelné míře, si bývalí spojenci jen změnili role. Ze spojenců se stali soupeři ve válce studené. Ta pak pokračovala až do okamžiku, kdy se nakonec stalo to, že skončil onen sociální experiment, který se nazýval „Sovětský svaz“, a který nedokázal zničit ani Adolf Hitler. A bohužel, ani tato studená fáze oné sedmdesátileté války nebyla ukončena nějakou mírovou smlouvou mezi státy a skupinami proti sobě stojících států. Jen zde byl ústně dané slovo, které příliš nezavazuje. Proto mají pravdu ti, kdož tvrdí, že se jen změnila rétorika. Ale hlubinné procesy, mající své kořeny v minulosti předešlých staletí, dostaly jen novou podobu. Není rovněž podivné, že téměř sedmdesát roků po skončení evropské války, nebyla ještě uzavřena, a jistě už nikdy uzavřena nebude, mírová smlouva, která by její výsledky i mezinárodně-právně zakotvila? Což, kromě jiného, poskytuje důvod k tomu, aby čas od času, jako se to stalo při poslední volbě našeho prezidenta, byla třeba vynášena otázka transferu německého obyvatelstva, ke kterému došlo z mnoha evropských států, včetně Československa. A neustále jsou zpochybňovány výsledky této války. A to, že by taková mírová smlouva byla uzavřena dnes, kdy na straně Západu panuje přesvědčení, že se Západ stal vítězem v této válce, a že by tedy mohl diktovat své podmínky à la Paříž 1919, tomu nelze věřit vůbec. Takže uspořádání poválečné Evropy spočívá jen do dohodách, které byly uzavřeny v Postupimi, eventuelně v Helsinkách, nikoliv na mírové smlouvě. A bohužel také na síle svalů na obou stranách.
<b>Rozumím vašim argumentům. Ale to, jak pohlížel Stalin na věci po skončení války, tedy v roce 1945, ještě nevysvětluje jeho postoj před zahájením války v roce 1941. Ten, jak vím, je mnohými, třeba jeho nástupcem Chruščovem, silně zpochybňován. Stalin je dokonce obviňován z toho, že zavinil svou liknavostí a nerozhodností tu katastrofu, která postihla Rudou armádu a jeho zemi po zahájení německé agrese.</b>
Ano, máte pravdu. Ale neříká se, že po bitvě může být generálem každý? A když je navíc tento „generál“ motivován nenávistí k jinému generálovi, s nímž si vyřizuje účty? Když už se věci staly a víme, co se všechno stalo, a jaké byly důsledky toho, co se stalo, tak lze, při „dobré“ vůli, velmi snadno nalézat člověka odpovědného za to všechno. Zvlášť když byl onen člověk předtím, pochopitelně bez soudu, označen za hlavního představitele, možná dokonce za hlavního tvůrce jednoho ze dvou největších zel, jak se dnes říká a píše, dvacátého století: zla ruského komunismu. Po vynesení takového ortelu už pak není nic snazšího, než vyhledávat, případně fabulovat, ty nejroztodivnější „důkazy“, jimiž by byla jeho charakteristika pst factum „prokazována“. Při objektivním zkoumání však se musíme snažit vžít do situace té doby a pokusit se zvažovat všechny faktory, které musel zvažovat člověk, který v daném okamžiku přijímal příslušná rozhodnutí. Už jsem o tom hovořil. Toto všechno ví ten, kdo někdy musel nějaké rozhodnutí, jež ovlivňovalo chod událostí, dělat. Bohužel, často jsme ale svědky toho, že se k věci vyjadřují ti, kteří věci znají jen z doslechu. Při tom se vyjadřují tak, že jejich vyjádření vyhlížejí jako pravda v poslední instanci. Toto platí i pro mnohá vyjádření W. Churchilla, která pronesl na adresu Stalina a jeho komisařů, tedy sovětské vlády, jak jsem o nich už hovořil. Musím přiznat, že v mnoha směrech vůbec nechápu nedůslednost W. Churchilla. Už v Předmluvě ke své práci o druhé světové válce říká, že se „přísně drží zásady nikdy nekritizovat žádné válečné a politické kroky poté, co byly podniknuty, jestliže předem veřejně či formálně nevyjádřil svůj názor na ně, anebo před nimi alespoň nevaroval“. Při tom rozhodování Stalina v tak principielní otázce, jakou byla otázka války či míru pro zemi, za kterou sám Churchill nenesl, nejen tu nejvyšší, ale vůbec žádnou, politickou odpovědnost, kritizuje až nevybíravými slovy. Nalézám u něho jasný rozpor mezi slovy a činy. Skutky, nikoliv slova, svědčí o lidech. <i>Facta probant homines!</i> Pokud by po celou dobu, kdy se zásadní rozhodnutí připravovala, byl po boku Stalina, pokud by beze zbytku znal, co všechno Stalin věděl či nevěděl, co všechno bral či nebral v úvahu, a pokud by, nacházeje se v takové situaci, měl absolutní možnost vžít se do myšlení toho druhého, a měl možnost veřejně či formálně na ně vyjádřit svůj názor, a pokud by byl Stalin na tyto názory nebral zřetel, pokud by se Stalinem sdílel stejný světový názor a filosofii, pak by snad jeho slova mohla být považována za oprávněná. V takové situaci ale Churchill nebyl. Při tom neváhá později vyslovit názor, že „ať se snažíme vžít do postavení někoho jiného sebeupřímněji, přesto si nedokážeme vysvětlit procesy probíhající v lidské mysli a představivosti, k nimž rozum neposkytuje žádný klíč“ (Druhá světová válka, III.díl., strana 595). Směrem ke Stalinovi však něco takového nepřipouští, pro něho byl Stalin v době před vypuknutím války s Německem jen „břídilem“ nebo „prostoduchým hlupákem“. Můžeme jen litovat toho, že se Stalin knihy Churchilla už nedožil. Jistě by dokázal dát na taková slova důstojnou odpověď. Sypat na rakev mrtvého špínu, to dovede každý. O tom, kdo byl „hlupákem“ a „břídilem“ si tedy musíme úsudek udělat sami. Proto u mne jeho slova vyvolávají nejvýše dojem, že onu kritiku Stalina, tedy představitele oněch „východních barbarů“, pronáší povýšenec, arogantní člověk, který už zapomněl, s kolika neúspěchy se on sám ve svém životě setkal a jak složité je činit správná rozhodnutí a činit je v pravou chvíli. Jen to potvrzuje můj dojem, že je pronáší člověk motivovaný ne rozumovou úvahou, ale především nenávistí k představiteli politického hnutí. A tuto nenávist přenáší i na osoby, které ono hnutí představují. Tento přístup nakonec dnes a denně vidíme i v našem politickém životě. A to i u těch nejvýše postavených politiků. Názorným příkladem našich politiků je v tomto směru Václav Klaus. Takže ony názory Churchilla, jak jsem je citoval, si mohu vysvětlit jen tak, že jeho nenávist ke všemu, co jen trochu „zavánělo“ komunismem, jej zaslepovalo natolik, že se nedokázal, a snad ani nechtěl, vžít do situace člověka, který musel hledět v prvé řadě na zájem země, v jejímž čele stál. Tento člověk, tedy Stalin, svým rozhodováním, za něž musel i svou krví platit jeho vlastní národ, nakonec přispěl k tomu, že i země jeho nemilosrdného kritika, tedy Velká Británie, nakonec mohla stát v čele vítězů nad největším zlem, které stvořily moderní dějiny. A to už muselo být i pro W. Churchilla v době, kdy začal psát svou knihu, tedy tři roky po válce, zřejmé nad jakoukoliv pochybnost.
<b>Opravdu si myslíte, že Velká Británie byla Sovětskému svazu zavázána i svou budoucností?
</b>
Ano, myslím si to. Především se odvolám na vlastní slova W. Churchilla. Už ve svém projevu, který pronesl do rozhlasu v den napadení Sovětského svazu, říká: „Nebezpečí, které hrozí Rusku, je stejné nebezpečí, které hrozí nám i Spojeným státům. Stejně tak věc každého Rusa, který bojuje za svůj krb a za svůj dům, je věcí svobodných lidí a svobodných národů ve všech koutech světa“. Tato slova nejsou jen slovy, která by jen tak vylétla z úst politika a na které by se mělo zapomenout, která by jen tak poletovala v povětří. Jsou to slova vyjadřující podstatu dané historické chvíle, jsou to slova, která trvale zůstanou součástí historie, jsou to slova, jež jsou dokumentována v příslušných médiích a publikována v mnoha publikacích světa, včetně jeho knihy. Na podporu uvedu ještě několik výroků amerických činitelů. Vyjdu z toho, co jsem četl v přednášce již vzpomínaného Falina. Na prvním místě Falin poukazuje na slova George Marshalla: „V roce 1942 bylo Německo a Japonsko blízké k tomu, že se jim podaří vybojovat světovládu. Ještě dnes nejsme schopni posoudit, jak tenkou byla nit, na které závisel osud Spojených národů. Musím v zájmu spravedlnosti říci, že naše úloha v odvracení oné možné katastrofy nám v ony dny nedělá čest“. Státní tajemník USA Hull (tuto funkci zastával v letech 1933 až 1944) zaznamenal ve svých pamětech: „Budeme si muset vždy připomínat, že Rusové svým hrdinským zápasem v boji s Německem, zachránili spojence před separátním mírem. A takový mír by byl spojence ponížil a otevřel by dveře k další třicetileté válce“. Hullův nástupce ve funkci státního tajemníka, Stettinius, se vyjadřoval ještě kategoričtěji, když napsal v knize „Argonaut“ (takový byl krycí název Jaltské konference): „Sovětský svaz zachránil Spojené státy před porážkou ve druhé světové válce.“ A ona slova podepřu ještě výrokem z poslední doby. Tedy z doby 67 roků vzdálené od konce oné války. Slova pronesl 8. listopadu 2012 v Moskvě významný Izraeliťan Šimon Perez: „Když náš svět zachvátilo největší šílenství za celou historii lidstva, šílenství nacismu, byl to právě ruský národ, který bojoval s nacismem tak hrdinsky, že něco podobného nemá obdobu“. Tyto názory se však v posledních letech, samozřejmě že ne nevědomky, ale cíleně, nepřipomínají. Nebo snad jste někde zaznamenal, že by slova Šimona Pereze byla citována třeba ve zpravodajství české veřejně-právní instituce, jakou je Česká televize? Já ne!. Role Sovětského svazu je, jestli ne přímo popírána, tak alespoň falešně interpretována. A na druhé straně je až nekriticky vynášena do popředí role Ameriky a západních spojenců Sovětského svazu. Nikoliv nevýznamný ruský autor S.P. Nikanorov jde ve své knize «Уроки СССР», viz http://spnikanorov.ru/uploads/books/uroki.pdf ještě dále, když píše toto: „ Existuje tendence, která považuje válku Německa, přesněji Evropy, se Sovětským svazem, za část Druhé světové války. Takovou tendenci je třeba považovat za chybnou. Vždyť okolnost, že Německo téměř bez toho, že by se bylo setkalo s vážnějším odporem, přemohlo Evropu, která se vlastně stala evropských zdrojem pro válku s SSSR. Spojenci Sovětského svazu ve válce s Německem, to jest Anglie a USA, sice pomáhali potravinami a výzbrojí, to ale byla vlastně půjčka…Proto lze mít za to, že úloha spojenců SSSR byla v podstatě úlohou pomocnou. To ve svých důsledcích znamená, že Druhá světová válka jako taková vlastně nebyla, ale byla jen Velká vlastenecká válka SSSR.“ Jistě lze s tímto názorem polemizovat, ale za zamyšlení stojí. Již vzpomínaná Natalije Naročnická o tom říká: „Dokonce v dobách „studené války“, kdy obě strany ve svých plánech nevylučovaly možnost vzájemného zničení, nikdo nikdy neobviňoval Sovětský svaz z toho, že zahájil Druhou světovou válku, nikdo neztotožňoval komunismus s hitlerovským nacismem, protože to jsou zcela různé věci. Naopak: oslavovali naše hrdiny, opěvovali Stalingradskou bitvu, byli nadšeni vůlí sovětského lidu dosáhnout vítězství“. Řekněte sám, je mravné zapomínat na tuto dobu a v nové konjunktuře, ve svém virtuálním opojení z vítězství, na vlastní slova zapomínat? Příkladem toho, jak je Druhá světová válka interpretována ve Spojených státech, lze nalézt i na stránkách Internetu. Sám jsem se o tom přesvědčil.
<b> To by mne zajímalo. Můžete mi k tomu říci něco více?
</b>
Prosím. Jistý Tigran Chalaťjan, kandidát technických věd, žijící ve Spojených státech, napsal na stránce http://www.zavtra.ru/content/view/zhizn-bez-rossii/: „Jak lze falšovat historii, aniž použijeme otevřenou lež? Jednoduše budeme říkat jen část pravdy. Bude to ještě čistější než otevřená lež. U nás v Rusku se odehrávala asi zcela jiná válka, než o jaké píší američtí historikové ve školních učebnicích. Vezměme ku příkladu tyto výroky, které v Americe dnes nikdo nepřipomíná. Jsou převzaty z dokumentárního filmu Franka Capry nazvaného „Proč vedeme válku, bitva v Rusku“. Film byl natočen v roce 1943. První výrok: „Historie nezná větší příklad statečnosti, než ten, který nám předvedli lidé Sovětského Ruska“ Výrok pronesl Henry L. Stimson - ministr války USA. Druhý výrok: „Společně se svými spojenci jsme nekonečně vděčni a navždy budeme zavázáni armádě a lidu Sovětského svazu“. Autorem byl Frank Nox- ministr námořnictva USA. Třetí výrok: „Dovednost a agresivní útočný duch ruských vojáků vyvolává v americké armádě nadšení“. Autorem byl náčelník generálního štábu USA George Marshall. Čtvrtý výrok: „Rozsah a grandiosita ruského podílu lze považovat za největší válečný úspěch celé historie“. Autorem byl generál Douglas MacArthur-velitel amerických sil v Tichém oceáně. Tehdy, v roce 1943, hovořili tito významní mužové zcela jinak, než jak hovoří dnešní politikové, někdy i historici. Ideologické úkoly se však dnes řeší cestou překrucování a zamlčování. Namísto toho, aby Američané hovořili o Druhé frontě, dávají přednost tomu, že připomínají Den „D“, jakožto konec nacistického Německa (D-day: the beginning of the end for Nazi Germany). Je to, podle jejich představ, ta nejdůležitější bitva Druhé světové války. Jakmile by se totiž hovořilo o Druhé frontě, zákonitě by vyvstala otázka: a kdeže byla První fronta? Prostý Američan se nikdy nedozví, že 80% německé armády bylo rozbito na Východní frontě. Americký žebříček deseti velkých vůdců Druhé světové války vypadá takto: 1. Winston Churchill, 2.Dwight Eisenhower, 3.Douglas McArthur, 4.George Marshall, 5.Chester W. Nimitz, 6. George Patton, 7. Erwin Rommel, 8.Franklin D. Roosevelt, 9.Josoruko Jamamoto, 10. Georgij Žukov. To, co říkám, vůbec nechápejte tak, že bych chtěl význam oněch vojevůdců snižovat. Ale jisté proporce je třeba zachovávat“. Představuje si, prosím, vůbec někdo, kdo je schopen, při vědomí toho, kde se odehrávaly rozhodující bitvy války, napsat jméno vojevůdce, který se podílel na plánování a řízení těch nejdůležitějších bitev německo-sovětské fronty, a to bitev vítězných, do podobného žebříčku až někam za Rommela, Pattona a další? A vůbec nauvažovat s vojevůdcem, který je dnes považován za vůbec nejúspěšnějšího vojevůdce Rudé armády, s maršálem Konstantinem Rokossovským? Takové znevažování historie už přesahuje rámec mého chápání! A tak daleko už jde, že jsou tito muži opomíjeni jen proto, že stranili komunistický myšlenkám. Vzpomněl jste jméno Konstantina Rokossovského. O něm Američané vůbec nehovoří. Vzpomínají jen Žukova. Jak si to mám vysvětlit? Objasnění hledejme jen v tom, že mají zřejmě jiná kritéria pro hodnocení vůdcovských schopností vojenských představitelů. Hovořit o Churchillovi, Rooseveltovi a nevzpomenout při tom Stalina? Už to samo o sobě mluví o jednostrannosti pohledu. Pokud se týče přímo jmen některých vojáků, pak se onen výčet ukazuje jako rovněž jednostranný. Na příklad Vrchní velitel Stalin, který jistě měl během čtyřech roků války možnost dokonale poznat schopnosti svých vojevůdců, cenil nejvýše Rokossovského a dával mu nejvyšší ohodnocení. Vyšší než Žukovovi. Když na příklad vyjadřoval spisovatelovi Simonovovi své připomínky k jeho románu, říkal: „Žukov má nedostatky, některé jeho vlastnosti nenalezly na frontě obliby, avšak bojoval lépe než Koněv, nikoliv hůře, než Rokossovskij. Tím nechtěně vyjádřil i svá měřítka pro hodnocení výkonu svých vojevůdců. Pro něho byl Rokossovskij základním měřítkem, etalonem, podle kterého měřil všechny ostatní. Možná se může jevit ne podstatnou i ta skutečnost, že Rokossovskij byl, vedle bývalého carského důstojníka Šapošnikova, jediným z vysokých velitelů, kterého Stalin oslovoval jménem a otčestvem. Ostatní jen oslovoval „soudruh ten a ten“. Velice vtipný pohled na otázku hodnocení vojenských profesionálů vyslovuje autor knihy „Kdyby nebylo generálů…“ , Muchin. Píše: „Správné hodnocení vojenských profesionálů nedávají zevlouni, kteří se jen považují za specialisty, ale spotřebitelé práce profesionálů. To jest ti, kdo si jejich práci „objednává“. A takovými „spotřebiteli“ práce sovětských velitelů byli němečtí generálové. Čím citelněji byli poráženi sovětskými veliteli, tím častějšími se pro ně stávaly důvody zjistit, kdo že to vlastně je, kdo je poráží. Byli to tedy jen a jen Němci, kdo sestavoval absolutně přesný pořadník velitelů Rudé armády. Stačí si tedy jen připomenout , že v Halderově deníku jsou vzpomínáni Stalin, Vorošilov, Buďjonyj, Timošenko. Ani jednou se tam neobjevuje jméno Žukov.“ Jak jsem zjistil, tak i v Rusku je stále diskutovaným problém to, zda a proč se nechalo sovětské vedení, v čele se Stalinem, překvapit dne 22. června 1941, a zda toto překvapení bylo strategické či jen taktické. Je to neustále předmětem odborné i laické diskuze. K jednoznačnému závěru se ani tam ještě nedopracovali. Zatím se jen konstatuje jako fakt, že k tomuto překvapení došlo; avšak říci, zda je bylo možno s dostatečnou jistotou předvídat, případně zda na všech přílsušných místech bylo učiněno vše pro to, aby nemělo tak katastrofální důsledky, to už je otázka, vyžadujííc si obsáhlou odpověď. Na to nemáme místo, a já sám k jejímu zodpovězení nemám ani dostatek podkladů. Proto i v naší debatě se musíme omezit jen na to, že vyjádřím své, jen velmi obecné názory, popřípadě se odvolávám na ty názory, se kterými se mohu ztotožnit.
<b>Rozumím. Tak tedy mi řekněte vy, jak se na věc díváte.
</b>
Můj názor je, že Stalin, jehož hlavní úloha při rozhodování o válce a míru byla nezpochybnitelná, si nedělal žádné iluze o skutečných záměrech hitlerovského Německa. Absence podobných iluzí vyplývala především z filosofie a ze světového názoru, který vyznával. A ty mu říkaly, že ideologie, která se stala v Německu ideologií státní, ideologie nacionálního socialismu, a její filosofické základy, jsou v přímém protikladu s filosofií marxismu a z ní odvozené ideologie. Podobně jako se ideologie nacionálního socialismu stala v Německu státní ideologií, stala se marxistická ideologie v SSSR rovněž státní ideologií. A té byl Stalin přesvědčeným stoupencem. A nejen stoupencem. On se ji snažil dokonce rozvíjet a podle ní i jednat. On se Marxe nejen dovolával, ale i podle něj i jednal. Zejména v tom směru, že tato filosofie se nesmí omezovat jen na to, aby svět vykládala, interpretovala, ale snažila se jej i změnit. Zásadní rozdíl však mezi oběma protagonisty obou ideologií spočíval ve vlastní jejich podstatě, tj., v jakém směru chtěli svět měnit. Na potvrzení svých slov bych vám chtěl uvést několik myšlenek, které jsem si přečetl v díle A.B.Martirosjana o mýtech, které jsou kultivovány kolem osoby J.V.Stalina. Tak na příklad na zasedání Politbyra ÚVVKS(b) dne 18. listopadu 1940 říká Stalin, že „Hitler hraje dvojí hru: současně s tím, jak připravuje agresi proti SSSR, tak ve snaze vyhrát čas se snaží vyvolat u sovětské vlády dojem o tom, že je připraven dále posuzovat otázky o rozšíření mírových vztahů s námi“. Nejsme ochotni bez výhrad uvěřit těmto ujištěním; podařilo se odvrátit napadení Sovětského svazu, že byl s Německem uzavřen pakt o nenapadení. „Můžeme však věřit tomu, když jsme ujišťováni o něčem takovém, že se Hittler vzdal agresivních plánů, které vůči Sovětskému svazu formuloval už ve svém „Mein Kampfu“?“, ptá se Stalin. Hitler neustále tvrdí o své mírumilovnosti, ale hlavním principem jeho politiky je věrolomnost. Měl smlouvy s Rakouskem, Polskem, Československem, Belgií, Holandskem. Žádné z nich však nepřikládal význam, nehodlal je dodržovat a při první potřebě je věrolomně porušil. Stejný osud připravuje i smlouvě s námi“ 24. května 1941 na rozšířeném zasedání Politbyra VKS (b), kterého se zúčastnilo i nejvyšší velení RA, řekl Stalin přímo: „Situace se zostřuje každým dnem. Je docela možné, že budeme neočekávaně napadeni fašistickým Německem“.http://www.great-country.ru/content/lib/martirosyan/Tragediya_1941_goda/mif_0011.php. Porovnejte si, prosím, Stalinova slova s tím, co napsal Churchill, když hodnotil chování sovětské vlády a Stalina v oné době. Už jsem vám to citoval a zopakuji to jen proto, abych zdůraznil „objektivitu“ soudů sira Winstona!: „Nic, co mohl kdokoliv z nás učinit, nedokázalo proniknout zaslepenou předpojatostí a utkvělou myšlenkou, do které se Stalin zahalil, aby neviděl strašlivou pravdu“. (W. Churchill, Druhá světová válka. III.díl, str. 364,Lidové noviny, Praha, 1993). Mohl bych vám uvést, pokud máte zájem, jak se na toto dívá soudobá ruská historička, kterou jsem již vzpomínal, Natalie Naročnická. Chcete to slyšet?
<b>Ano, prosím, chci.</b>
Tak jen krátce. Snad bude nejlepší, když vám řeknu, co o tom N. Naročnická řekla. Jistě si budete schopen udělat svůj obrázek. Jen předesílám, že její slova byla vyslovena v Baltickém tiskovém středisku. Akce, na které to vyslovila, se konala s podporou tiskového orgánu „Невское время». Stalo se to při příležitosti prezentace knihy „Politika proti historii. Kauza partyzána Kononova“ ( «Политика против истории. Дело партизана Кононова») Knihu připravil Fond historické perspektivy. Slova, která budou mým překladem slov N. Naročnické, byla pak publikována na stránce: http://www.nvspb.ru/tops/smysl-vtoroy-mirovoy-voyny-pytayutsya-podmenit-46971/page/3. „Ze světonázorového hlediska byla cesta k přepisování historie Druhé světové války nastoupena tehdy, když se staly úspěšnými pokusy srovnávat z filosofického hlediska nacismus a komunismus, jako dvou „totalitních monster“. Tato monstra se do sebe zaklínila ve čtyřicátých letech, kdy začal boj o světovládu. Oba tyto historické projekty začaly být představovány jako zosobnění absolutního zla, mezi kterými není a nemohou být žádné rozdíly. Je tomu opravdu tak? Považuji za naprostou absurditu srovnávat sovětský komunismus a germánský nacismus. Z hlediska duševně-mravního se jedná o zcela polární jevy, které mají zcela odlišné ideové kořeny. Komunismus je jednou z větví filosofie pokroku. K této větvi patří i liberalismus. Liberalismus a komunismus jsou bratry-dvojčaty. Oba politické směry kladou za základ svého snažení štěstí veškerého lidstva. V komunismu je štěstí všeho lidstva tím velikým cílem, na jehož oltář je třeba, a je nutno, položit všechno národní. Dobře si pamatuji dobu, kdy nás osud proletariátu v Argentině nebo v Americe zajímal skoro více, než vlastní zájmy a vlastní blahobyt. Co se však týče germánského nacismu, tak ten není ničím jiným, než ústupem od křesťanské civilizace do doby pohanské. Křesťanství přece přiznává všem lidem rovnou důstojnost. Pro cara i otroka platí jedna a táž morálka. Je založena na stejných přikázáních: „Nezabiješ!“ „Nepokradeš!“ Všichni lidé, nezávisle na jejich postavení na Zemi, budou souzeni podle stejných mravnostních kritérií. Křesťanství nepočítá s tím, že by se národy dělily na národy první a druhé kategorie. Nacismus však hlásal doktrínu přirozené nerovnosti lidí a národů. Zcela odstoupil od monoteistického obrazu světa. Hitlerovský projekt předpokládal pro obyvatele SSSR a Východní Evropy osud pasáků prasat a sluhů bez historie, bez kultury, bez jazyka, kteří budou sotva umět číst v němčině zeměpisné ukazatele. Nacismus hodlal přeměnit slovanské národy na lidský materiál, který je mu potřebný jen pro uskutečňování jeho vlastního historického projektu. Z vědeckého a filosofického hlediska je nemožné ztotožnit komunismus s nacismem. Vědci-biologové- by se začali smát, jestliže by někdo zařadil housenku motýla a medvídka koalu do jedné třídy jen podle toho, že se oba tvorové živí listy eukalyptu. Avšak mezi politology, mezi historiky jich je daleko méně, se nepovažuje za pohoršlivé, jestliže někdo srovnává Sovětský svaz s Třetí říší.“ Tolik slova ruské, je třeba zdůraznit nemarxistické, politoložky a historičky N. Naročnické. Byla vyslovena sedmdesát let poté, co se obě ona „monstra“, jedno řízeno A. Hitlerem, druhé J. Stalinem, ocitla před osudovým střetnutím. My jsme dnes v ohromné výhodě, když víme, jak toto střetnutí dopadlo. K dosažení tohoto výsledku, pro Stalinovo „monstrum“ toho nejpříznivěji možného výsledku, napomáhali i ti, kdo s ním ani filosoficky nebyli na jedné lodi. To už bych zařadil k jedné z hrátek „Jejího Veličenstva Historie“. Stalin si jistě, více než kdo jiný, uvědomoval zásadní protiklady oněch dvou filosofií. Uvědomoval si též, jak bude jednat jeho protivník, ovládaný vlastní ideologií. Jak by mohl neznat, že komunismus byl pro Hitlera nepřítelem číslo jedna už od samých počátků nacistického hnutí? Pikantní je, že i pro W. Churchilla byl komunismus nepřítelem, netvrdím, že číslo jedna, ale nepřítelem byl. Hříčkou „Jejího Veličenstva Historie“ pak bylo to, že donutila Churchilla, aby si podal ruku s jedním nepřítelem a v alianci s ním porazil i nepřítele, v daném okamžiku, většího. Nedává toto také odpověď mnohým našim publicistům, kteří dělají mezi oběma ideologiemi, a jejich představiteli, rovnítko? Jedním z příkladů, kdy se Stalinovo přesvědčení projevilo v předvečer války, je rok 1939. Představitel německého ministerstva zahraničí Haus, který byl přítomen podpisu smlouvy o neútočení, jež byla v srpnu 1939 uzavřena mezi SSSR Německem, jinak taky nazývané „paktem Ribbentrop-Molotov“, říká, že Stalin odpovídá na otázku, kterou nadhodil Ribbentrop o možné neutralitě Sovětského svazu, slovy: „Z naší strany nemůže existovat neutralita do té doby, pokud nepřestanete plánovat agresi proti SSSR“. Pak upřesnil: „Nezapomínáme na to, že vaším konečným cílem je to, že nás napadnete“. Co se týče očekávaného napadení Německem, zamlčoval Chruščov, který v tomto směru rozpoutal „válku se Stalinem“, vědomě to, že se ke Stalinovi dostával i druhý proud informací, který popíral, že by v červnu 1941 se chystalo napadení ze strany Německa. Téhož názoru bylo i nejvyšší vojenské vedení. Stalin se domníval totéž. Dobře věděl, jak se Hitler díval na válku vedenou na dvou frontách, které Německo prohrálo. Nepočítal však s tím, že Hitler bude schopen tak podcenit svého protivníka, jak se stalo. Neměl pochyby v tom, že k napadení Německem jednou dojde. Šlo jen o to, určit dobu, kdy se tak stane. Stalin, byť by vystupoval jako propagátor marxismu-leninismu, byl také pragmaticky uvažujícím státníkem. A jako pragmatik dělal vše pro to, aby válku oddálil, když už, po sérii jednání se západními státy, ztratil naději, že by jí bylo možno zabránit a Hitlera nejen uchlácholit , ale od války jej odradit. A mezi srpnem 1939 a červnem 1941 se odehrával boj o to, jak co nejvíce oddálit čas napadení. A jestli chceme hovořit o Stalinových chybách, pak zřejmě nejosudovější byla ta, že se domníval, že se mu napadení Německem podaří oddálit ještě po delší dobu. Německý generál Z. Westfall v padesátých letech napsal: „Stalin pochopitelně znal, že se na jeho západních hranicích soustřeďují německé divize. Věděl, co to znamená a proč se to dělá, a tak upevňoval své síly. Avšak nehledě na to vše, domníval se do poslední chvíle, že k válce nedojde. To znamená, že ze strategického hlediska byl připraven na útok, ke kterému došlo ve 3 hodiny 30 minut 22. 6. 1941. Avšak z taktického hlediska jej to překvapilo.“
<b> Co řeknete na názor, že byla možnost Hitlera předejít, a dříve, než tento zaútočí, zahájit vlastní útok. Četl jsem, že tehdejší náčelník generálního štábu Rudé armády generál Žukov navrhoval už z jara 1941 provedení jakéhosi předstihového úderu Rudé armády, který by předešel Německo. A také se říká, že nebyla činěna žádná opatření, aby se překvapivému útoku čelilo nebo alespoň, aby byl jeho důsledek co nejmenší. Rovněž je vytýkáno Stalinovi, že nerozhodl, aby armáda byla přivedena do plné bojové pohotovosti.
</b>
Ano, takové výtky existovaly a stále k osobě Stalina směřují. Pokud bychom se jimi měli vážněji zabývat, pak bychom se museli zamyslet nad základními pojmy. Chcete to?
<b>Ano, chci, i když jsem si vědom rizika, že se možná dostaneme hlouběji do oblasti vojenské teorie, což nás asi poněkud vzdálí od jádra našeho tématu. Ale pro pochopení tohoto rozhodujícího momentu počátku války, to asi bude nutné. A já chci tento krok absolvovat.
</b>
Dobře. Tak nejprve něco z oblasti teorie. Vyjdeme z toho, jak je, alespoň v hrubých rysech, definován pojem „bojová pohotovost“ . Musíme si ale nejprve ujasnit měřítko, ve kterém budeme problém posuzovat. Protože ale hovoříme o nejvyšším stupni v řízení státu, který představovaly ústavní orgány Sovětského svazu, tak to na prvním místě bude nejvyšší přestavitel výkonné moci, to jest vláda a její předseda. Tím by Stalin. Budeme tedy mít na zřeteli bojovou pohotovost státu, nikoliv nějakých jednotlivých částí armády. V autoritativním slovníku, kterým byla „Советская военная энциклопедия“ , tedy „Sovětská vojenská encyklopedie“, je pojem „bojová pohotovost“ definován jako stav armády státu, který znamená připravenost armády ke splnění úkolů, jež jí budou uloženy. Už tady se neobejdeme bez toho, že bychom znali, s jakými úkoly se počítalo. To znamená znát, s jakou válkou vedení státu počítalo. Je jasné, že je nad rámcem naší diskuze, abychom celou tuto otázku mohli diskutovat v celé šíři. Proto nepůjdeme v naší debatě hlouběji. Bojová pohotovost předpokládá, že divize, pluky, armády jsou v patřičném rozsahu doplněny osobami, výzbrojí, bojovou technikou, že jsou k dispozici potřebné zásoby materielních prostředků pro vedení války, že zbraně, technika, jsou ve stavu bojového použití, že výcvik i morální stav vojsk dosáhl úrovně potřebné pro boj, že existuje sladěnost v útvarech i ve svazcích, že velitelé a štáby mají odpovídající úroveň, že je v armádě na požadované výši kázeň a pořádek a že strážní a dozorčí služba je vykonávána náležitě. Úměrně tomu, jak se přibližuje nebezpečí války, je pak armáda doplňována vojáky a rovněž je zkracován čas, potřebný k přivedení záloh; také k tomu, aby k přechodu vojsk z klidu k bojové činnosti, jakmile je vydán příslušný rozkaz, byl zapotřebí ten nejkratší možný čas. V této souvislosti si sám musím připomenout, že jsem přibližně v letech 1962 a 1963, musel jako náčelník štábu letecké armády řešit podobné otázky; ty souvisely se zaujetím bojové pohotovosti leteckých pluků na polních letištích. Při tom jsem se dostal do poměrně ostrého sporu se samotným ministrem obrany Lomským. Vzpomínám si, že jsem na zasedání Vojenské rady armády musel ministra přesvědčovat, že naše námitky k časovým lhůtám, které nařídilo ministerstvo pro zaujetí bojové pohotovosti leteckých pluků na polních letištích, nejsou motivovány naší neochotou plnit rozkazy, a naší malou odpovědností za plnění úkolů při obraně státu, ale vyplývají jen a jen z kalkulace technických možností. Vím, že jsem se tehdy ministra Lomského, hodně emotivně, přímo ptal: „Proč si myslíte, soudruhu ministře, že my v armádě si neuvědomujeme svou odpovědnost a jsme snad motivováni jen snahou ulehčit si situaci, nikoliv snahou co nejlépe splnit stanovený úkol? Ale musíme také umět ocenit své vlastní možnosti, a nemůžeme se tvářit, že jsme schopni splnit nemožné!“ O tomto střetu s ministrem jsem už částečně psal ve své knize. Dnes si dokonce myslím, že mi můj odpor ministr nezapomněl a že se mu i ulevilo, když mě mohl, jako „vzpurného“, ze svazku armády propustit, a to na základě úvah politických míst. Dnes jen mohu litovat toho, že jsem se na to nikdy ministra Lomského nemohl zeptat. Když jsem odcházel z řad armády, tak už jsem mu nestál ani za to, aby mne, jako náčelníka štábu letecké armády, přijal, a za patnáct roků služby v ČSLA mi alespoň podáním ruky poděkoval. Dovedu si tedy alespoň přibližně představit, co znamenalo uvedení Rudé armády do takového stavu pohotovosti, aby byla schopna odrazit nenadálý útok nacistického Wehrmachtu. Jednou ze základních podmínek, jistou <i>condicio sine qua non,</i> je to, aby bylo známo, jakého nepřítele máme na svých hranicích, jaké tam má síly, kde provede hlavní úder, jakými silami a s jakým cílem. A toto vše je třeba zhodnotit před tím, než protivník udeří. Otázka zní: jak toho lze dosáhnout ještě před válkou? Není těžké říci, že v tom právě spočívá dovednost vojevůdce a schopnost orgánů, které má k dispozici, aby dokázali správně zhodnotit stovky, možná tisíce jednotlivostí v jejich souhrnu, aby také mohl člověk, který má největší pravomoc, také ale největší odpovědnost, učinit správné rozhodnutí a to pak poslat armádám k vykonání. Dovolil byste si tvrdit, že bylo v možnostech jednoho jediného člověka, soustředit všechny potřebné informace, tyto zhodnotit, zvážit vlastní možnosti a rozhodnout? A učinit to v měřítku země, jakou byl Sovětský svaz té doby? Zamyslete se, prosím, a řekněte svůj názor a odpovězte mi, zda to je či není v silách jednotlivce.
<b>Nemyslím si, že by to bylo možné.
</b>
Máte samozřejmě pravdu. K tomu i v době, o které hovoříme, měl každý stát svůj Generální štáb. Ten byl povinen pracovat plně „na svého“ velitele, chcete-li vojevůdce. Bez takového štábu, který je svou schopností na výši požadavkům doby, se neobejde žádný, byť sebegeniálnější, vojevůdce. Lze tedy rovněž považovat každý generální štáb za ekvivalent pojmu „vojevůdce“. Vím dobře, o čem hovořím, protože jsem podobnou funkci zastával mnoho let. Samozřejmě v měřítku menším, než je stát, nicméně principy toho, o čem hovořím, jsem, myslím, pochopil dobře. To, co jsem řekl, samozřejmě platí pro obě strany. Jak pro obránce, tak pro útočníka. Proto plně souhlasím s těmi autory, kteří se oprávněně ptají: čí vojevůdcovský talent měl převahu? Byl to talent sovětského generálního štábu či talent generálního štábu německého? Kdo tedy, když už to chceme definovat v kategoriích „vina-nevina“, nese vinu za neúspěchy v počáteční fázi války? Jen Stalin nebo také společně s ním i Generální štáb? Někteří odpovídají takto: Žukov jako náčelník GŠ není ale vinen více, než by byl vinen šachista, který hrál šachy s cizincem a prohrál. Bylo třeba očekávat, že bude vedena válka ne s chlapci, ale s nejtalentovanějšími vojenskými specialisty a generály. Musíme se oprávněně ptát: co vedlo i Žukova k tomu, že svaloval všechnu vinu na Stalina i na ostatní kolem něj? Možná si ani neuvědomoval, že tím jen poskvrnil svou oprávněnou slávu, kterou získal během celé války.
<b>Stalinovi se také vytýká, že neinicioval vyhlášení mobilizace, když už byly nepochybnými informace, že se chystá napadení?
</b>
Mám za to, že si Stalin velice dobře uvědomoval, co znamená vyhlášení mobilizace v takovém státním kolosu, jakým byl Sovětský svaz. Dobře si uvědomoval poznatky z první světové války. Připomeňme si tyto poznatky. Je všeobecně známo, že tehdy vše začalo atentátem na rakouského následníka trůnu Ferdinanda v Sarajevu. Rakousko na atentát odpovědělo ultimatem Srbsku. Načež Rusko začalo mobilizovat. To vedlo k tomu, že spojenec Rakouska-Uherska, Německo, požadovalo na Rusku, aby byla mobilizace zastavena. Rusko odmítlo tento požadavek, Německo na to odmítnutí reagovalo prohlášením, že se tedy nachází ve válce s Ruskem. Protože v té době Rusko bylo spojencem Francie a Anglie, dostala se tak Velká Británie a Francie do válečného konfliktu s Německem. Pro Rusko znamenalo tedy vyhlášení mobilizace a vyhlášení války jedno a totéž. Myslíte si, že Stalin toto dobře neznal a nebral v úvahu? Kdyby se bylo Hitlerovi podařilo dosáhnout toho, aby v Sovětském svazu byla vyhlášena mobilizace, o což se snažil, pak by se v očích světa mohl stal iniciátorem války Sovětský svaz, nikoliv Německo. Co se pak týče návrhů Žukova na provedení jakéhosi předstihového, dnes se používá termín preventivního, úderu na německé ozbrojené síly, pak musíme vidět zásadní rozdíl mezi čistě vojenským návrhem a politickým rozhodnutím zahájit válku. Z vojenského hlediska mohly mít návrhy Žukova své opodstatnění, i když ani na toto nejsou jednoznačné názory. Určitě by odborná analýza osvětlila nakolik, Žukovem navrhovaná ofenziva, měla naději na rozhodný vojenský úspěch. Kdyby byl Sovětský svaz reagoval na vytvářející se situaci provedením, Žukovem navrhované, operace, pak by bylo snadné označit toto za zahájení Sovětským svazem preventivní války; snadno si lze představit, jakou mezinárodně-politickou odezvu by to mělo. Vždyť v té době už byl Sovětský svaz vyloučen ze Společnosti národů, takže by jistě mnoho nechybělo, aby byl označen za narušitele míru v Evropě. Už v květnu 1939 říká prezident Roosevelt Dr. Benešovi, že „kdyby byl v roce 1938 zakročil Sovětský sám, nebyl by si Roosevelt vůbec jist, jak by se byla v tehdejší politické konstelaci celá věc skončila“ (E.Beneš, Paměti, str. 116,Orbis, Praha, 1947). Nemyslím si, že v roce 1941 byl Sovětský svaz v jiném postavení, v jiné situaci, než dva roky předtím. Pokud by Hitler nezískal na svou stranu přímo jako spojence západní státy pod, pro ně akceptovatelným, heslem obrany proti bolševismu, pak by jejich vystoupení na straně Sovětského svazu rozhodně nebylo okamžité a tak okázalé. Docela dobře si dovedu představit, aniž bych příliš fabuloval, že západní státy by nějaký čas vyčkávaly, jak to dopadne. Vždyť v sílu Sovětského svazu věřil málokdo. Snad jen prezident Beneš. Nesmíme pouštět ze zřetele, jaký strategický cíl měly před sebou už od roku 1917 západní státy. Tím strategickým cílem bylo zničení bolševismu, jakožto hlavního reprezentanta tak zvaného komunismu. Pokud by se bylo Hitlerovi podařilo vyprovokovat Sovětský svaz k zahájení preventivní války, pak by se, podle mého soudu, snadno domohl toho, aby je získal na svou stranu, protože on se s podobným cílem nikdy netajil. Nebo aby je byl alespoň neutralizoval. Pod záminkou obrany proti bolševismu. Myslíte, že by byly Spojené státy uvažovaly jinak v případě, že by válku zahájil Sovětský svaz, než jak to vyjádřil pozdější prezident USA Truman, krátce po napadení Sovětského svazu Německem?
<b>Nevím, co máte teď na mysli?
</b>
Na mysli mám výrok Harry Trumana z 25.6.1941. Tehdy publikoval deník „New York Times“ tento jeho názor: „Jestliže uvidíme, že vyhrává Německo, pak bude zapotřebí, abychom pomáhali Rusku. Avšak bude zapotřebí, abychom pomáhali Německu, jestliže bude vyhrávat Rusko. Jen ať se takto vybíjejí co nejvíce. I když, za žádných okolností, bych nechtěl, aby vítězem byl Hitler.“ Jestliže takto uvažoval bezprostředně po napadení Sovětského svazu Německem vlivný senátor Demokratické strany a podporovatel Roosevelta, pak lze, myslím, že ne bez úspěchu, úspěšně spekulovat o tom, jak by byl uvažoval v případě, že by byl Sovětský svaz zahájil preventivní válku. Což se naštěstí nestalo a nemůžeme tuto úvahu dovést do konce. Ale jistý názor na politiku Spojených států to vrhá. Čistě hypoteticky bylo zajisté možné o preventivní válce uvažovat. Ale současně je třeba mít zcela jasnou představu, jak by na tuto preventivní válku bylo reagováno mezinárodním společenstvím, to jest vidět mezinárodně politické aspekty takového kroku. A pak, a to jako voják považuji za nejpodstatnější, ocenit podle vojenských kritérií, jaké vyhlídky na úspěch by taková ofenziva, kterou by byla zahájena válka, měla. Je přece rozdíl mezi tím, jak situaci hodnotí politik a jak ji hodnotí voják. Je veliký rozdíl mezi čistě vojenskými, dá se říci odbornými, úvahami a politickým rozhodováním. Analyzovat Žukovovy návrhy z vojenského hlediska nemá smysl a nechci se do toho ani pouštět. K tomu nemám ani podklady, ani znalosti. To, že náčelník generálního štábu Žukov měl jisté návrhy, vyplývalo z jeho postavení v celém systému ozbrojených sil. Troufám si dokonce říci, že pokud by takové návrhy nepodával, pak neměl na svém místě co dělat. Udělat však takové zásadní politické rozhodnutí, jakým je zahájení války, to vůbec nebylo v kompetenci generálního štábu, dokonce ani ne samotného Stalina. Byť bychom se sebevíce snažili líčit Stalina jako diktátora neomezeně vládnoucího své zemi. K takovému rozhodnutí neměl Stalin ani odpovídající pravomoc. Vydat výnos o mobilizaci, což je ekvivalent zahájení války, mělo Předsednictvo Nejvyššího Sovětu. A to také udělalo toto rozhodnutí někdy v odpoledních hodinách 22. června 1941. Tedy poté, kdy Sovětský svaz měl v rukou německou nótu o vyhlášení války. V kompetenci Stalina nebylo vyhlašovat válku. Jsem přesvědčen, že Stalin si byl dobře vědom toho, že válka s Německem nebude v dosavadní historii válek obyčejnou válkou. Že to nebude jen vojenské střetnutí, ale že to bude od samého počátku ostře vyhraněné ideologické, etnické a rasové střetnutí. Co bylo nejpodstatnější, bylo to, že ze strany Německa to bude válka dobyvačná, válka na vyhubení a zotročení, v pravém, nikoliv přeneseném slova smyslu; šlo v ní o vyhubení a zotročení méněcenných slovanských národů; měla to být válka vedená s rasovými cíli. Potvrdilo se to, co později napsala Tatjana Metternichová, že „Hitler zaměřil své ničivé, dobyvatelské polní tažení spíše na to, aby si podrobil ruský národ, nikoliv proto, aby zničil marxismus“. Myslím si, že charakter této války Stalin dobře předvídal. Při nejmenším tušil, jaký charakter bude tato válka mít, a oč v ní národům Ruska půjde. A maximálně se snažil tento osud od nich odvrátit nebo alespoň oddálit. Je však možné, že přecenil význam smlouvy o neútočení, kterou Německo se Sovětským svazem uzavřelo v roce 1939. Možná, že i podcenil Hitlera v tom smyslu, že neočekával, že by tento otevřel druhou frontu války dříve, než vyřeší válečný stav s Velkou Británií. Na to ukazuje už zaměření jeho projevu, který pronesl 3. července 1941. Svými kritiky je také odsuzován za to, že s tímto projevem vystoupil opožděně .
<b>Proč si vy myslíte, že Stalin vystoupil se svým projevem až 10 dnů po přepadení země?
</b>
Sám si myslím, že příčinou toho, proč se svým vystoupením posečkal až do 3. července, tedy 10 dnů od napadení země, bylo to, že byl od prvního okamžiku zavalen neodkladnými činnostmi, které musel vykonávat jako předseda Rady ministrů; hlavně pak to, že potřeboval určitý čas k důkladnému zhodnocení situace. Musel zhodnotit situaci z hlediska vnitropolitického a mezinárodně politického. A takové zhodnocení se nemohlo obejít bez získání potřebných informací. Teprve poté, když získla potřebné informace, poté, kdy je zhodnotil, teprve potom mohl formulovat zásadní politickou strategickou linii. A myslím si, že jako rozvážný člověk se musel také poradit se svými nejbližšími spolupracovníky. Formulovat politickou strategii války, do které byla zavlečena jeho země, to se nedá udělat bez důkladné rozvahy. Povšimněme si, co o tom říká nejbližší Stalinův spolupracovník Vjačeslav Molotov. Ten se zúčastnil prvního zasedání Politického byra, které se uskutečnilo u Stalina brzo ráno 22. června. Na návrh, aby s prvním projevem vystoupil Stalin, ten to odmítl. K tomu říká Molotov: „Stalin nechtěl vystoupit jako první. Považoval za potřebné si vyjasnit obraz, uvážit jaký tón zvolit, jaký přístup nastínit. Jako politik musel vyčkat, musel se s lecčíms seznámit. Byl zvyklý vystupovat se zřetelným stanoviskem; v tomto okamžiku však nebylo možné se okamžitě zorientovat a dát jasné vysvětlení toho, co se stalo. Stalin řekl, že potřebuje několik dnů a vystoupí, jakmile se vyjasní situace na frontách.“ (Jurij Jemeljanov na stránce http://www.sovross.ru/modules.php?name=News&file=article&sid=594038). A já bych k tomu dodal: nejen se zorientovat, nejen dát jasné vysvětlení toho, co se stalo. Bylo potřebné vytýčit strategii, kterou se bude řídit jeho země v této válce! Nelze vyloučit, že svou roli sehrál i momentální zdravotní Stalinův stav. V onen rozhodující den byl nemocným člověkem.
<b>Nemocen? To slyším poprvé.
</b>
To je překvapení, že? O tom se ještě nikde nemluvilo. Dnes už ale není tajemstvím, že ve druhé polovině června byl Stalin vážně nemocen. V sobotu 21. června mu teplota stoupla ke čtyřicítce; byl k němu na „bližňuju daču“ (Volyňskoje) pozván profesor B.S. Preobraženskij. Byl to lékař, který o něj pečoval řadu let. Po prohlídce nemocného určil diagnózu- těžká pneumonózní angina. Trval na tom, aby Stalin byl odvezen do nemocnice. Ten to odmítl. Jen prosil profesora, aby na každý případ neodjížděl v neděli z Moskvy. A zavázal profesora s nikým o tom nemluvit. Nezapomeňme, že nedělí bylo právě datum 22. června 1941. Věděl či tušil Stalin, že se v onen den stane něco významného? V takovém stavu se zúčastnil první válečné schůzky Politbyra, kde se, kromě jiného, také rozhodovalo o prvním projevu, kterým měl být sovětskému národu sděleno, že začala válka. O své nemoci neřekl Stalin ani nejbližším spolupracovníkům. Věděl, že taková zpráva na počátku války by mohla demoralizovat armádu a národ. Nechtěl rovněž nepříteli udělat radost. Myslím si, že každý rozumný člověk musí uznat, že i toto mohlo sehrát svou roli v prvních hodinách války. Uvědomme si, že se jednalo o člověka, který už v té době dovršil 62 roků života. Nebyl už žádným mladíkem. Zřejmě také musela být na nejvyšší úrovni vedení státu provedena určitá organizační opatření, která byla nutná pro vytvoření struktury orgánů, jež budou potřebné k vedení války. Jedním z nich bylo zřízení Státního výboru Obrany a udělení tomuto výboru odpovídajících kompetencí, které by byly v souladu s platnou ústavou. Tady se mi zdá, že v tomto směru nebylo v Sovětském svazu učiněno, především z hlediska organizačního, ještě před vypuknutím války vše, co učiněno být mělo. Proč se tomu tak nestalo, zhodnotit nemohu. Ale rozhodně si myslím, že mělo být jednoznačně stanoveno, jaké orgány pro vedení války budou zřízeny; měly být v určitých tresorech uloženy zapečetěné obálky, které by jasně určovaly jednotlivým aktérům na té nejvyšší státní úrovni, co musí udělat jeden každý jednotlivec v tomto nejvyšším státním vedení už v prvních minutách války. Jistá váhání ve směru zřízení nejvyšších orgánů, které povedou zemi ve válce, stanovení jasných pravidel pro činnosti jednotlivců, pro činnost vlády a tak dále, napovídají, že v tomto smyslu nebyly přípravy na válku provedeny dostatečně. V tom si budou muset ruští historikové udělat jasno. Snad k takovému zhodnocení napomůže i digitalizace a zveřejnění oněch 400 tisíc dokumentů osobního archivu Stalina, ke kterému dochází teď, v první polovině roku 2013. Zatím musíme vidět to, že teprve 30. června 1941 byl Společným usnesením Presidia Nejvyššího Sovětu, Radou lidových komisařů a ÚV VKS(B) zřízen Státní výbor obrany a jeho předsedou jmenován J. V. Stalin. Tomuto orgánu byla také tímto usnesením předána úplná moc ve státě. Do té doby byl Stalin „jen“ předsedou Rady ministrů a jeho pravomoc odpovídala tomuto jeho postavení. To znamená, že celý týden trvalo, než byla ujasněna struktura nejvyšších orgánů, které by měly vést zemi ve válce. Že to mohlo také znamenat překonání jistých rozporů a nejasností v postavení jednotlivých osob, s tím bychom měl počítat. Rozhodování o válce a míru nebylo ani v kompetenci Rady ministrů, které Stalin předsedal. Podle Ústavy z roku 1936 to příslušelo Nejvyššímu Sovětu SSSR. Pokud ještě nedošlo k vyjasnění všech otázek, s tím souvisejících, pak mají historici, podle mého soudu, ještě velký dluh, aby objasnili, co všechno se na úrovni nejvyšších státních a stranických orgánů dělo v době mezi 22. a 30. červnem 1941. Já, bohužel, jsem žádný materiál, který by vysvětloval možné nejasnosti, ještě neviděl. A proto si ani netroufám dělat jakékoliv své hodnocení toho, co se v tomto týdnu v SSSR dělo. V obdobné situaci jsou ale i všichni obviňovatelé Stalina, kteří snášejí kdejakou, nebojím se říci, lež, aby jej pošpinili. Od 30. června měl ale Stalin plné oprávnění hovořit jako osoba, která má pravomoc předsedy nejvyššího státního orgánu, zřízeného k řízení země po dobu války s Německem. A teprve to, podle mého soudu, dávalo Stalinovi i pravomoc formulovat a vyhlásit zásadní strategickou politickou, zdůrazňuji politickou, linii pro válku s Německem. Což také ve svém projevu 3. července učinil. A co se týče druhé části vaší otázky. Existují určité materiály, které dosvědčují, že sovětská strana neseděla v předvečer napadení nečinně. Naopak. Byla prováděna řada opatření, nazvu je opatřeními taktického měřítka, kterými mělo být při nejmenším čeleno důsledkům taktického překvapení, ke kterému nesporně došlo. Je však pravdou, že mnohá z nich nebyla provedena důsledně. Také ale vinou těch, kteří je měli vykonat. Někteří historici jim dokonce dávají přívlastek „sabotážní“. Jistě by se našlo dnes, při zpětném pohledu, i dost argumentů, které by tato opatření shledala jako nedostatečná nebo jako ne nejsprávnější a nejvhodnější. Ani jejich, hypoteticky dokonalé provedení, samozřejmě nemohlo, ani v tom nejideálnějším případě, vyloučit nebo zcela paralyzovat důsledky momentu překvapení. Navíc: vysvětlovat všechny neúspěchy počátečních týdnů a měsíců války jen momentem překvapení, kterého dosáhli Němci, by nebylo úplné. Činitelů, které byly toho příčinou, bylo mnohem více. Už v prvním rozhovoru, který měl Stalin s lidovým komisařem obrany Timošenkem po projevu Molotova v radiu, Stalin Timošenkovi říká: „Překvapení ve válce pochopitelně znamená mnoho. Poskytuje, a tedy i velkou vojenskou převahu, tomu, kdo zaútočí. Ale nesvádějte vše na překvapení. Mimochodem: Němci kalkulují s tím, že se jim podaří pomocí překvapení vyvolat paniku v naší armádě. Je třeba velice přísně varovat naše velitele, aby v žádném případě nepřipustili paniku. Je třeba to uvést do směrnice…“
<b>Mohl byste být konkrétnější, co se týče oněch dalších materiálů, které mluví proti názoru o nečinnosti sovětského velení? Zejména bych rád slyšel váš názor na ty další činitele.
</b>
Prosím, ale nepůjdeme do detailů. Odvolám se v prvé řadě na materiál uveřejněný na stránkách «Столетие». Jejich autorem je Aleksandr Jelisejev a byl zveřejněn na stránce http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/22_ijuna_kto_vinovat_2009-06-22.htm Sám autor se odvolává na práci historika A Fillipova. Uvedu jen některé skutečnosti, jež mají přímý vztah k tématu, který je v naší diskuzi hlavní: to jest letectvo. Tady budu čerpat z materiálu, který byl zveřejněn v ruském vydání Internetu pod titulkem „Mýtus číslo 21“. Patří mezi 200 dalších mýtů o válce, kterými se autoři tohoto cyklu zabývají. Celý článek najdete na stránce http://www.great-country.ru/content/lib/martirosyan/Tragediya_1941_goda/mif_0021.php. Je třeba předeslat, že v první den války bylo na zemi zničeno 1489 letounů. A podíváme se proto na to, proč se tomu tak stalo. Nebo co mohlo být jednou z příčin, proč se tak stalo a proč letectvo Rudé armády už v první den války ztratilo velkou část svých bojových možností. A. Fillipov o tom píše: „Plukovník, posléze generál, Nikolaj Aleksandrovič Sbytov-velitel letectva Moskevského vojenského okruhu,- uskutečnil osobně v březnu roku 1941 inspekci stavu letectva v pohraničních okruzích. V rozhořčeně barvitém líčení „stavu letectva v pohraničních okruzích“ poukazuje na stav letectva, jaký shledal v březnu 1941, to jest o něco více než tři měsíce před vpádem Němců. „Pamatuji si, jak letím na U-2 a vidím, že letouny nejsou nikde rozptýleny, nejsou zamaskovány, jsou na letištích vystaveny jako na dlani. Po přistání na jednom z letišť, zjišťuji, že pěkně v řadě stojí nejnovější Pe-2, to jest nové frontové střemhlavé bombardéry. Když jsem je zkontroloval, zjistil jsem, že nemají dokonce ani v nádržích palivo“. Sbytov to ohlásil Ščerbakovovi (1. tajemníku Moskevského městského výboru VKS(b), ten Malenkovovi, který měl na starosti přípravu země na válku. Výsledkem byl vznik dokumentu o stavu letectva na hranicích. Dokument podepsal Malenkov, Ščerbakov, Tjuleněv a Sbytov, jako člen stranické komise Hlavní politické správy DRRA (Dělnicko-rolnické Rudé armády). 4. května se konalo zasedání, na němž bylo přítomno velení letectva. Stalin pak na dokumentu, který vzešel z toho jednání, napsal: „Okamžitě volat k soudní odpovědnosti…“ O tom všem věděli Timošenko i NGŠ Žukov. Na to velení letectva posílá do pohraničních okruhů komisi. V jejím čele byl generál poručík P. Ryčagov, zástupce Lidového komisaře obrany pro letectvo. Komise se za několik dnů vrátí zpět a hlásí, že je vše v pořádku. Když pak 22. června došlo ke známé tragedii, byl Ryčagov postaven ke zdi a popraven za lhaní, které zapříčinilo katastrofu. Za Chruščova, ještě před X. sjezdem, byl v roce 1954 Ryčagov rehabilitován jako „nevinná oběť“. Je zřejmé, že Stalin nevěděl, nebo při nejmenším neznal rozsah stavu, který panoval v letectvu pohraničních okruhů. Nevěděl o oněch nepořádcích a dozvěděl se o nich po provedení vzpomínané inspekce; ta byla provedena z iniciativy Hlavní politické správy DRRA. Stalinova reakce jasně ukazuje na příčiny represí ve velitelském sboru letectva v předvečer války. Za takový nepořádek bylo skutečně třeba přísně potrestat generály, válka byla na spadnutí a letectvo nejen že bylo na předsunutých základnách, ale při tom nebylo ani rozptýleno, nebylo zamaskováno a dokonce v nádržích letadel nebylo palivo. Písemné dispozice na uvěznění odpovědných osob dali Timošenko a Žukov- taková pravidla platila v SSSR od roku 1939. G.K.Žukov osobně dával sankci na uvěznění J. Smuškeviče, který byl tehdy jeho zástupcem pro letectvo. Zlověstný nepořádek existující v předvečer války, nevznikl v letectvu DRRA v jediném okamžiku. Ještě v roce 1939 byl vydán rozkaz Lidového komisaře obrany SSSR číslo 0145. Ten ukládal Hlavní správě letectva DRRA povinnost bezpodmínečně provádět maskování všech nově budovaných operačních letišť, stejně jako maskování celé letištní sítě. Jak však vyplývá z preambule rozkazu Lidového komisariátu obrany číslo 0367 z 27. prosince 1940 „nevěnoval žádný z okruhů tomuto rozkazu náležitou pozornost a nesplnil jej“. Rozkaz nesplnil ani generální inspektorát letectva, který měl kontrolovat plnění rozkazu a každý měsíc podávat hlášení o průběhu prací. A když se pak uskutečnila již vzpomínaná inspekce a rozzlobený Stalin nařídil, aby odpovědné osoby-viníci tohoto nepořádku, byli předáni soudu, objevuje se rozkaz číslo 0042 z 19. června 1941. Už první věta tohoto rozkazu konstatuje, že existuje tento zlovolný nepořádek: „Co se týče maskování letišť a nejdůležitějších vojenských objektů, nebylo uděláno nic podstatného“. Je vůbec někdo schopen objasnit, co znamenal tento nepořádek, aniž by se odvolával na všeobecně známé ruské lajdáctví a šlendrián? Co v této situaci dělalo nejvyšší vojenské velení, když bylo zapotřebí vydávat během dvou let čtyři rozkazy, v nichž je konstatován onen zlovolný nepořádek a zlovolné neplnění rozkazů samotného lidového komisaře obrany? Co vlastně dělali příslušní vojenští náčelníci, jestliže se klidně mohli na to vše dívat a vzpamatovali se bezprostředně několik dnů před agresí?. Jestliže se něco podobného dělo v období, kdy hrozila válka, jestliže nejsou plněny rozkazy těch nejvyšších? Lze to objasnit lajdáctvím či šlendriánem? Nikoliv! To už je sabotáž rozkazů nejvyššího velení. Jedná se o sabotáž, jíž důsledky byly ty nejtěžší. Tím nejtěžším zločinem bylo to, že nebyla splněna Směrnice Generálního štábu z 18. června 1941, kterou schválil Stalin. Ta požadovala, aby všechna vojska pohraničních vojenských okruhů byla přivedena do plné bojové pohotovosti! Pro letectvo to platilo rovněž. Je třeba si znovu všimnout, že přes tuto směrnici nebyly nádrže letounů naplněny palivem a letouny nebyly plně vyzbrojeny. Dokonce ti piloti, kteří uspěli onoho rána 22. června vzletět, byli nuceni taranit nepřátelské letouny, protože neměli střelivo. Málokdo ví, že první taran byl proveden v 15. minutě německé agrese. Krátce řečeno, nejvyšší činitelé letectva DRRA oklamali vedení státu a neudělali nic pro to, aby došlo k nápravě situace. Skončilo to tragédií 22. června 1941. Též pro letectvo pohraničních vojenských okruhů. Klamání Stalin nikdy nikomu nepromíjel. Jestliže klamání vedlo k takovým negativním důsledkům, jako se stalo 22. června 1941, pak nebylo možno od něj čekávat milost. V takových případech zcela využíval veškerou sílu tehdejšího zákonodárství, aby potrestal viníky. A tak nyní rozhodněte sami, byl-li v právu nebo nebyl.“ Nechci dělat věcnou analýzu celého článku, který jsem uvedl, ale přece jen lze to brát jako jeden z příkladů, které svědčí o tom, v jakém stavu byla bezprostřední příprava vojenského letectva na válku. Jestli, byť třeba na jednom úseku celé fronty, byla taková situace, pak si lze domyslet, v čem spočívaly jedny z příčin omračujících výsledků prvních týdnů a měsíců války, kterých Wehrmacht dosáhl při svém východním tažení. Ostatně za zmínku stojí, že situace, do které se dostalo sovětské letectvo v důsledku prvních útoků německého letectva, nebyla stejná na všech úsecích německo-sovětské fronty.
<b> Mohl byste tuto myšlenku konkretizovat?</b>
Zajisté mohu. Budu se opírat o autora, kterého jsem už vzpomněl. Je to J.I.Muchin. Jeho kniha má název „Если бы не генералы!“ (volně překládám jako „Pokud by nebylo generálů…“). Vydalo ji nakladatelství Jauza v Moskvě v roce 2007. Lze ji číst na stránce militera.lib.ru/research/muhin_yi01/index.html. Autor porovnává důsledky přepadení Pearl Harbouru Japonci 7. prosince 1941 s tím, s čím se setkali Němci v podobě reakce loďstva Sovětského svazu. Odvolává se na maršála Žukova, který ve svých vzpomínkách píše: „22. června mi ve 3 hodiny 7 minut telefonoval velitel Černomořského loďstva admirál F.S. Okťábrský a hlásil mi: „Systém ВНОС (Войска воздушного наблюдения, оповещения и связи), to jsou „Vojska pozorování vzdušného prostoru, hlášení a spojení“, mi hlásí, že ze strany moře se k nám přibližuje velké množství neznámých letounů; flotila se nachází v plné bojové pohotovosti. Prosím o rozkazy.“ Ve čtyři hodiny jsem s tímto mužem hovořil znovu a dostal jsem hlášení: „Nepřátelský nálet byl odražen. Pokusy zaútočit na naše lodě byly neúspěšné. Avšak ve městě došlo ke škodám.“ Admirál V. I.Platonov, který sloužil v Severním loďstvu, vzpomíná na noc na 22. června 1941 takto: „Okamžitě jsem nařídil štábu, aby zkontroloval připravenost loďstva k boji. Je však pravda, že jsme již byli dávno předtím připraveni, udělali jsme vše, co jen jsme mohli sami udělat: převzali jsme munici, palivo, pitnou vodu a zásoby potravin. Lodi jsme rozptýlili po zálivu:“ Na rozdíl od toho ve Spojených státech, kde, jak ironizuje autor, neměli žádného „tyrana“ Stalina, který by předtím „vystavil represím nevinné, avšak vynikající“ maršály, generály, admirály, bylo názorně předvedeno to, co Žukov v Rusku nazývá „ignorováním zjevného nebezpečí válečného napadení“. Důsledky japonského úderu na Pearl Harbour: vyřazeno 8 liniových lodí, z nich pět bylo potopeno. Zasaženy byly tři křižníky, tři torpédoborce, suchý dok, čtyři pomocné lodi. Bylo zničeno prakticky celé letectvo- 188 letounů shořelo, 128 jich bylo poškozeno. Zahynulo 2403 vojáků USA a 1178 jich bylo zraněno. Samotní Japonci ztratili 29 letounů a 55 mužů. „ Jak tedy chápat činnost našich, sovětských, námořníků“? ptá se autor. Vždyť k tomu, aby bylo možné odrazit nečekaný nálet letectva nepřítele, a to dokázala všechna naše loďstva, bylo třeba předtím vyslat na moře lodi «ВНОС», bylo třeba na lodích soustředit všechno mužstvo, bylo třeba připravit zbraně a munici, bylo třeba posadit stíhače do kabin jejich letounů. A jak dosvědčují všichni historici, kterým jsme ochotni naslouchat, byl stav pohotovosti u loďstev SSSR vyhlášen ještě týden před začátkem války. Z dovolených se museli vrátit všichni dovolenkáři, byl vydán zákaz odcházet na břeh a podobně. Co se týče letectva, pak, nehledě na smutnou bilanci prvního válečného dne, kdy, jak jsme už říkali, bylo zničeno na zemi 1489 letounů, nebyly výsledky prvních týdnů a měsíců války pro sovětské letectvo až tak špatné. O tom uvádí autor konkrétní údaje. Mohl byste je uvést? Je to jistě zajímavé získat pohled z druhé strany oproti oněm klišé, kterými se publicistika jen hemží. Ano, to můžeme udělat. Pokusíme se o srovnání německých ztrát, které utrpěla Luftwaffe, s jinou operací, kterou absolvovala, s „Bitvou o Anglii“. Nejprve krátké kvantitativní i kvalitativní srovnání. Podle slov samotného W. Churchilla se britské stíhací letouny „málo čím odlišovaly od německých“. Německé měly větší rychlost a lepší stoupavost, britské letouny byly manévrovatelnější a byly lépe vyzbrojeny. V srpnu 1940 soustředili Němci proti Anglii 1361 bombardérů a 1308 stíhačů. Z počtu stíhačů bylo však jen 375 dálkových, takže němečtí bombardéři museli často létat bez stíhací ochrany, což vedlo, oproti sovětsko-německé frontě, k větším ztrátám na straně Němců. Celkem Němci do Bitvy o Anglii soustředili 2669 letounů. Sovětská strana měla jednak letouny nových typů, MIG-3, LaGG-3,JAK-1. Ty však v základních parametrech nedosahovaly stíhačů německých, a co se týče radiovybavení a automatiky, tak za německými zcela zaostávaly. Při tom těchto „nových“ stíhačů byly v západních vojenských okruzích celkem 304 kusy. Ostatní stíhačky I-153 a I-16 zaostávaly v rychlosti za „messerschmitty“ značně. Když k tomu ještě dodáme tvrzení Žukova a Chruščova, že Stalin „neuvedl vojska do bojové pohotovosti“ a že Němci byla zničena spousta sovětských letounů na letištích, pak bychom mohli usoudit, že německé ztráty, co se týče letounů, by měly být počátkem války minimální. Bylo tomu tak ve skutečnosti? Shrňme tedy již řečené. Na sovětské frontě soustředili Němci k 22. červnu 1941 2604 bojových letounů, z nichž 1233 představovaly stíhací letouny. K tomu musíme přičíst ještě 1000 bojových letounů spojenců Hitlera. To znamená, že uskupení německých vzdušných sil na sovětské frontě se přibližně rovnalo uskupení, které bylo soustředěno pro bitvu o Anglii. V prvním týdnu bitvy o Anglii, tj. od 11. do 17. srpna 1940 ztratili Němci 261 letoun. V prvním týdnu války se Sovětským svazem, to jest mezi 22. a 28. červnem 1941 ztratili Němci 445 letounů. Za první měsíc vyvrcholení bojů bitvy o Anglii ztratili Němci 786 letounů. Za čtyři týdny války se SSSR ztratili Němci 1171 letoun. Za celou dobu bitvy o Anglii, to jest za více než 16 týdnů, od 10. července do 31. října 1940, ztratili Němci 1733 letounů. Za 16 týdnů války s SSSR, tj. od 22. června do 11. října 1941, tam ztratili Němci 2789 letounů. (Autor uvádí, že čerpal údaje o německých ztrátách, stejně jako to dělal Churchill, z německých hlášení). Můžeme se tedy ptát: „Kdo to vlastně byl, kdo neuvedl vojska do bojové pohotovosti? Byl to Stalin v SSSR nebo Churchill ve Velké Británii? Při tom všem je třeba mít na zřeteli, že bitva o Anglii se odehrála až téměř rok poté, kdy Německo vstoupilo do války s Velkou Británií. Čili že Britové měli téměř rok k dispozici pro vlastní přípravu na bitvu. To na rozdíl od Sovětů, kteří museli vstoupit do bojů okamžitě 22. června. Největší hanebností ze strany Žukova, jak tvrdí Muchin, je to, že zatajil před historiky rozkazy z 18. června 1941; jimi bylo nařizováno uvedení vojsk západních vojenských okruhů do bojové pohotovosti k odražení německého úderu. Takové nařízení skutečně Žukov vydal, ač, ku podivu, není dosud zpřístupněno. Žukov však nezajistil provedení kontroly toho, jak jsou tyto rozkazy plněny. To, kromě jiného, umožnilo, aby velitel Západního vojenského okruhu generál Pavlov mohl realizovat svou zradu. V archivech bylo za Chruščova zničeno mnoho dokumentů, někteří hovoří o tom, že jich byly zničeny celé vagony, avšak nepodařilo se zničit vše. Na příklad ještě za Stalinova života už koncem 40. let a v první polovině let padesátých začala Vojensko-vědecká správa GŠ zevšeobecňovat zkušenosti ze soustřeďování a rozvinutí vojsk vojenských okruhů. Byly zadány tyto otázky: 1.Dostal se k útvarům, jichž se to týkalo, plán obrany státní hranice, kdy se tak stalo, co udělalo velení a štáby k tomu, aby byl tento plán splněn? 2.Kdy a na základě jakého nařízení začala vojska obsazovat státní hranici a kolik jich ve skutečnosti bylo rozvinuto před tím, než začaly boje? 3.Kdy došlo nařízení o uvedení vojsk do bojové pohotovosti v souvislosti s očekávaným napadením ze strany Německa ráno 22. června; kdy a jaká nařízení byla vydána k tomu, aby toto nařízení bylo splněno a co vojska skutečně učinila? 4.Proč se větší část dělostřelectva nacházela ve výcvikových střediscích? 5.Nakolik byly připraveny štáby k velení vojskům a jak se to odrazilo na průběhu vedení operací v prvních dnech války? Je zajímavé, že až v roce 1989, tedy snad po čtyřiceti letech, začal Vojensko-historický žurnál publikovat první odpovědi sovětských generálů. Došlo však jen ke zveřejnění odpovědí na první dvě otázky. Na třetí otázku již odpovědi publikovány nebyly bez jakéhokoliv vysvětlení. Zdá se, že se to stalo proto, že ještě žili lidé, kteří neměli zájem na tom, aby byly publikovány odpovědi na další otázky; tito lidé se vzpamatovali a zabránili publikaci dalších odpovědí. Někdo asi měl zájem na tom, aby nebyla vyjevena celá pravda. Odhalení celé pravdy by možná pomáhalo rozbít mýtus „o vině“ Stalina. Ale jen z toho, co již publikováno bylo, je jasné, že na příklad v Baltickém vojenském okruhu bylo nařízení k zaujetí bojové pohotovosti doručeno dlouho před válkou a že je obdržely všechny svazky.
<b>To, co uvádíte ze slov některých ruských vojenských činitelů, je jistě velice zajímavé a ukazuje to na řadu problémů, které v Rudé armádě té doby existovaly. Co si o tom myslíte vy?
</b>
Souhlasím s vámi v tom, že je jistě velmi podivné konstatovat, že několik měsíců před vypuknutím války, se kterou jistě nejvyšší velení počítalo, jak jsme již o tom hovořili, panovaly v letectvu pohraničních okruhů i na jiných místech podobné nepořádky. Už z řečeného je vidět, s jakými problémy se velení potýkalo. Už jen to, že je o výsledcích inspekce letectva informován především stranický činitel, nikoliv po vojenské linii příslušný vojenský velitel; ukazuje to na to, že s velením to nebylo v pořádku a dalo by se říci, že systém velení nebyl na úrovni požadavků doby. A to při tom, že v té době existoval v Rudé armádě systém nedílné velitelské pravomoci. Ze své vlastní praxe znám, jak bylo často obtížné pro odpovědného velitele v armádě, budované podle sovětského vzoru, prosazovat opatření, která považoval za nutná. I v naší armádě byl zaveden institut zástupce velitele pro věci politické. Ten měl, jako svou hlavní povinnost, zajišťovat, právně kodifikovaný, systém vedoucí úlohy strany. Neměl sice pravomoc vetovat nebo jinak blokovat rozhodnutí velitele, ale měl pravomoc posuzovat, jak je velitelem uplatňována ona „vedoucí úloha strany“. V tom byl ale „zakopán pes“. Záleželo už jen výlučně na něm, jak oceňoval svého velitele po této stránce a v jakém smyslu referoval o svém veliteli nadřízenému politickému činiteli. A že tento nadřízený politický činitel, který byl současně zástupcem velitele pro politické věci, a tedy měl možnost ovlivňovat to, jak bude příslušný velitel hodnotit onoho velitele, a rozhodovat tedy, kromě jiného o tom, zda tento velitel zůstane ve své funkci nebo bude odvolán, to si jistě dovedete představit. Uvedu vám konkrétní příklad ze své služby. Zjara roku 1953 bylo zpracováno hodnocení mé osoby. Proč toto hodnocení bylo zpracováno, za jakým účelem, kdo si je vyžádal, to nevím. Rozhodně se nejednalo o řádné hodnocení, které se provádělo v pravidelných lhůtách na každého důstojníka. Není nutné, abych vám vysvětloval cesty, jak se takové hodnocení dělalo; důvody, pro které hodnocení mé osoby se provádělo, byly a jsou zahaleny tajemstvím. Dnes nemám žádnou možnost tyto důvody zjistit, i když by to bylo pro mne zajímavé, protože závěry tohoto hodnocení se staly pro můj další život nesmírně důležitými. Hodnocení zpracoval můj velitel, velitel 10. letecké armády. Závěrem hodnocení bylo: „ponechat ve funkci NŠ letecké armády“ a plánovat mé vyslání „na studium na VA GŠ v SSSR“. Už tato druhá část závěru napovídá, že důvod mohl spočívat právě v tom, že se někde „nahoře“, pravděpodobně na příslušném oddělení ÚVKSČ, dělala jakási širší analýza velitelských kádrů. Závěry z tohoto hodnocení schvaloval ministr obrany. Než se to však stalo, tak onen závěr mého velitele musela posoudit a schválit komise, v jejímž čele byl velitel letectva; ale byl v ní také představitel Hlavní politické správy ČSLA. Myslíte, že tento funkcionář se neopíral též o informace, které o mé osobě postoupily na Hlavní politickou správu po linii politické? Čili o mé budoucnosti také spolurozhodovali lidé, kteří mou odbornou způsobilost, a ta snad měla být rozhodující, nemohli dobře posoudit. To uvádím jen jako příklad toho, jak to fungovalo v systému „vedoucí úlohy strany“. Záleželo mnohdy jen a jen na tom, jak si uplatňování tohoto principu ten či onen politický pracovník představoval a nakolik docházelo ke shodě mezi dvěma činiteli. Zda se tedy dospívalo ke shodě mezi velitelem na jedné straně a jeho zástupcem pro politické věci na straně druhé. Hodně záleželo na tom, zda se oba tito muži byli vždy schopni, na základě věcné, nikoliv ideologické, úvahy, shodnout v tom, co je pro bojovou přípravu a bojovou pohotovost dobré a co nikoliv. A jaké rozhodnutí pro boj je či není správné. A tento systém pronikal armádou skrz naskrz. Až do úrovně nejvyšší. Tam se sice projevoval tak, že vlastně neexistoval; když jsem v Generálním štábu pracoval se svým velitelem na operační a bojové dokumentaci, tak politický zástupce velitele armády, tedy náčelník její politické správy, k takové práci přizván nebyl; nesměl ani překročit práh místností, kde jsme pracovali. Ale přesto, jak uvádějí autoři již vzpomínané knihy Štěpánek a Minařík, projednávala „použití ozbrojených sil …v plánovaném válečném konfliktu“ nakonec „Vojenská komise obrany ÚVKSČ , eo ipso, lidé, kteří o operačním umění a vůbec o vojenském umění neměli „ani páru“; nakonec byli těmi, kdož „projednávali“, a tedy jistě i schvalovali, závěry z naší, čistě odborné, práce. Cítíte ten obrovský paradox a anachronismus? V „míru“, kdy vlastně šlo jen o bojovou přípravu, tak do všeho mohli mluvit politické orgány a, svým způsobem, někdy dokonce hatit práci velitelů. Jakmile však už šlo o „válku“, byť jen ještě „na papíře“, kdy se připravovalo rozhodnutí, kdy se připravovala bojová dokumentace pro první okamžiky války, tak už politické orgány do toho neměly co hovořit. Což sice považuji za naprosto správné, ale přesto vypovídající o tom, jakými podivnými cestami se připravovala rozhodnutí v armádě, kde byl onen „stranický“ princip zakotven! Je zajímavé, že si nemohu připomenout ani jediný příklad ze své praxe, že by při velkých operačních cvičeních se vůbec v nějaké podobě vyskytovaly politické orgány. Mám na mysli tehdy, kdy probíhaly všechny činnosti spojené s plánováním operace. Když dnes, s odstupoem doby, o tom uvažuji, tak opravdu nevím, zda jsem byl účasten nějaké grandiózní hry „na vojáky“ nebo opravdové přípravy na válku. A musím považovat za své veliké štěstí, že k žádné skutečné válce tehdy nedošlo! Protože ta by, s krutostí jen válce vlastní, velice brzy odělila „zrno od plev“, a velice rychle by byla určila, kde je skutečné místo pro politické orgány, které nám mnohdy dokázaly tak ztrpčovat život! Když jsem jeden rok velel bombardovací divizi, tak jsem měl štěstí, že mým zástupcem pro politické věci byl nesmírně vstřícný a rozumem obdařený politický pracovník a dokázali jsme se v zásadních věcech vždy shodnout. Spojovalo nás nejen stejné politické přesvědčení, ale hlavně to, jak jsme je dokázali realizovat v praxi. Ale bylo tomu tak vždy a všude? Proto si dovedu představit, jak se toto dvojí velení mohlo projevovat v Rudé armádě, kde se navíc systém velení několikrát zásadně měnil. Měl tedy princip, kdy vedle velitel existoval i systém jeho zástupce pro politické věci, který byl uplatňován i v naší armádě vůbec nějaký kladný smysl a přínos pro bojeschopnost letectva? Podle mého soudu měl jen tom smyslu, pokud byla politická práce a činnost politických pracovníků konána ve prospěch výchovy k lásce k vlasti; eventuelně k jejímu protikladu, tedy k výchově k nenávisti vůči pravděpodobnému nepříteli. Na tuto stránku války přece už poukazoval Carl von Clausewitz, jako na jeden z důležitých činitelů války. Avšak nic více. Rozhodně považuji za nepřípustné a za krajně škodlivé pro bojovou pohotovost, jestliže měl politický pracovník jakékoliv právo hovořit veliteli do toho, jak odborně připravuje své podřízené pro boj či jaká dělá opatření ke zvýšení bojové pohotovosti podřízených útvarů. A pokud by měl dokonce možnost vetovat rozkaz velitele, tak to by bylo v přímém rozporu s potřebami vedení soudobých válek. Co se týče Rudé armády, pak bude jistě, podle mého soudu, věcí ruských historiků, aby všestranně analýzovali, jak se dvojí velení Rudé armádě, i na těch nižších stupních, projevilo v úspěších a neúspěších války. A nakonec i ve ztrátách, které to bojující armádě přineslo. Mimochodem: co byste řekl na to, že i v americké armádě existoval v jisté době institut politických komisařů? Opravdu? Povězte mi něco konkrétnějšího. A. Muchin o tom píše: „Nebylo to Rusko, kde se institut komisařů objevil poprvé. Na příklad v USA existovala v armádě počátkem XIX. století rovněž tato instituce. Tehdy to byli úředníci, které vláda jmenovala do vojenských útvarů. Jejich povinností bylo dohlížet na morální a politický duševní život vojáků“. A co se týče Wehrmachtu? O tom píše bývalý svobodník 111. pěší divize jistý Helmut Klausmann: „Neexistovaly tvrdé požadavky, co se týče propagandy. Nikdo nás nenutil, abychom četli určité knihy a brožurky. Do dnešní doby jsem nečetl „Mein Kampf“. Ale morální stav byl hlídán přísně. Nebylo dovoleno vést jakékoliv „poraženecké rozhovory“ nebo psát „poraženecké dopisy“. Dohlíželi na to zvláštní „propagační důstojníci“. V armádě se objevili brzy po Stalingradě. Žertovali jsme mezi sebou a říkali jsme jim „komisaři“. Což všechno je v souladu i s názory von Clausewitze. I on považoval morální duch vojsk za důležitého činitele armády. Můžete být konkrétnější, co se týče Rudé armády? Samozřejmě. Po řadě roků, přesněji od 2. března 1925, kdy existovala v Rudé armádě nedílná velitelská pravomoc, byl znovu, 10. května 1937, institut vojenských komisařů zaveden. A to ve všech vojenských útvarech, počínaje od stupně pluk a výše. Komisař řídil stranicko-politickou práci a zodpovídal spolu s velitelem za bojeschopnost útvaru. 12. srpna 1940 byl institut vojenských komisařů zrušen a zavedena nedílná velitelská pravomoc. Promítněme si to do situace, o které jsme již hovořili. Jak se to vše mohlo promítat do plnění rozkazů o maskování letištní sítě a letadel na letištích. V roce 1939 nemá velitel letiště nebo leteckého útvaru, který tam byl rozmístěn, pravomoc samostatně a nedílně rozhodnout o provedení nařízených opatření. Máme jistotu, že se vždycky shodoval se svým politickým komisařem, který na provádění opatření mohl mít svůj názor, opíral se o jiné úvahy, než čistě vojenské, a mohl rozhodnutí velitele nepodpořit? A když byl v roce 1940 tento institut zrušen, s jakou asi reakcí, s jakou odezvou se to setkávalo u bývalých komisařů, kteří byli najednou zbaveni velké pravomoci? Osobně si myslím, že to všechno mohlo vést při nejmenším k situaci, která je charakterizována jako „lajdáctví a šlendrián“? A jak asi pomohlo stabilizaci velení na těch nejdůležitějších stupních, kterými jistě byl stupeň leteckého pluku a letecké divize, když je 16. července 1941 institut vojenských komisařů znovu zaveden a existuje až do 9. října 1942, kdy byl zrušen rozhodnutím Nejvyššího sovětu? Rád bych sám věděl, jak se tyto neustále změny, které zásadně ovlivňovaly systém velení v letectvu Rudé armády, promítaly do konkrétního života bojových jednotek. S něčím podobným se Wehrmacht jistě nemusel potýkat. Sám si proto myslím, že jednou z příčin, proč už první den války vyzněl pro letectvo Rudé armády tak katastroficky, byl, požadavkům soudobé války zcela neodpovídající, systém velení. A ten se projevoval na velitelských stupních i těch nejnižších jednotek. Když k tomu přičteme, jak se také potvrdilo, ztrátu spojení mezi jednotlivými články armádního organismu, pak se musíme zákonitě ptát jakou efektivnost mohlo mít v podstatě dvoukolejné velení? Zvláště když uvážíme to, jak se také konstatuje, že mnozí z oněch komisařů nebyli po odborné stránce na úrovni požadavků. Jak může v soudobé armádě spolurozhodovat člověk, který není odpovídajícím způsobem odborně připraven? Nemám důvody si myslet, že na jiných úsecích Rudé armády to vypadalo jinak. Systém velení prostě neodpovídal požadavkům soudobé války. Proto bych Stalinovi kladl za vinu to, že ze svého místa neprosadil takový systém velení, při nejmenších od velitele pluku a výše, který by odpovídal potřebám soudobé války. Nepochybuji, že v tomto směru byla na straně Wehrmachtu nesporná převaha. Tam se velitelé zcela určitě s podobnými problémy nemuseli setkávat. veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-2138546703135344642013-10-06T04:08:00.000-07:002013-10-06T04:08:42.868-07:00QUOUSQUE TANDEM ABUTERE JAKLE , KLAUSI A WEIGLE, PATIENTIA NOSTRA?QUOUSQUE TANDEM ABUTERE JAKLE , KLAUSI A WEIGLE, PATIENTIA NOSTRA?
Dalo by se zvolat po přečtení článku „Zápotocký vs. Klaus. Myslel to Ekonom vážně?“ na stránce http://www.klaus.cz. Nejsa graduovaným ekonomem, tak mi jistě znalosti ekonomie zakončené zkouškou z předmětu „politická ekonomie“, již jsem složil v letech 1954-1957 při studiu na Letecké vojenské akademii v SSSR, k posuzování ekonomických otázek neposkytují dostatečnou kvalifikaci. Už jen proto ne, že jsem se teorii ekonomie dál nevěnoval a koneckonců i ty znalosti, které jsem tam mohl získat, by jistě autory článku nebyly uznány za relevantní. Když jsem se rozhodl napsat k tomu něco na svém blogu, tak jsem motivován něčím zcela jiným: je to tón a duch, který z onoho článku ke mně zaznívá. Předpokládám, že když se autoři rozhodují takový článek publikovat, necílí jen na pana Pravce z Ekonoma.
Nepředpokládám také, že by si mysleli, že jejich názory budou bez výhrad přijímány jen terciánkami či kvartánkami třeboňského gymnasia; ty nás, starší a staré, poučují, že bychom se měli „odstřihnout“ od své minulosti; aniž nám řeknou, co takové odstřihnutí znamená a jak se provádí. Možná si ony dívenky myslí, že se to dá udělat i tak, že člověk vygumuje ve svém mozku veškerou svou životní zkušenost, začne kálet i na svou vlastní práci a podobně. Nemyslím si, že něco podobného očekávají autoři od nás starších a starých, kteří také ještě jsou způsobilí jistých operací na PC. Nemíním se vůbec zabývat problematikou měnových reforem. Onu z roku 1953 jsem prožíval nepřímo, žádné úspory jsem tehdy ještě neměl, o ně jsem tedy nepřišel. Vím ale, jak těžce se dotkla mých rodičů, kteří korunku ke korunce ze skrovného platu a přivýdělku (hlavně maminky) skládali, aby pak jim zbyly jen „oči pro pláč“. To doslova, vím, že má maminka, velice šetrná žena, si i poplakala. Nedovedu posoudit a srovnat veškeré ekonomické dopady obou reforem, té, která se udála za doby prezidentování A. Zápotockého, ani té, která se udála za prezidenta V. Havla. Vím jen, že v mysli mých rodičů, přes dopad, který na ně měnová reforma z roku 1953 měla, převládalo uspokojení, že rodina, kterou si založili počátkem dvacátých let, a kterou provedli „blahobytem“ třicátých let a válkou, že to vše přežila bez úhony.
Co však jsem schopen posoudit a k čemu jsem schopen zaujmout kritické stanovisko, je tvrzení autorů o „zbankrotované komunistické ekonomice“ či o „propadu tak zvaného „komunismu“ v tvorbě bohatství a životní úrovně“. To mohu posoudit, protože jsem, už jako dospělý, vydělávající a uvažující, člověk, onu dobu prožíval. Nechci se rovněž dostat s autory do polemiky o definice toho, co je to „bankrot“, co je to „bankrot ekonomiky celého státu nebo režimu“ a podobně. Zkušenost mi ukázala, že si každý politický režim, na rozdíl třeba od fyziky, vypracovává své definice pojmů a to tak, aby to vyhovovalo jeho propagandě.
Jsem však člověk, který porovnává to, co slyší či čte třeba na webovských stránkách, se svou vlastní zkušeností a svými vlastními znalostmi. Stejně jsem postupoval při čtení onoho článku. Mám jistý přehled o leteckém průmyslu a o letectví vůbec z doby před oním „bájným“ Listopadem 1989. A to proto, že jsem jednak byl vojenským letcem, sloužil jsem patnáct let ve vojenském letectvu ČSLA, a za druhé proto, že jsem pět roků šéfoval organizaci státního odborného dozoru nad civilním leteckým průmyslem, respektive nad vývojem, zkouškami a certifikací jeho výrobků. Mohu tedy porovnat, co dokázal čs. letecký průmysl před rokem 1989, a do jakého tristního stavu jej přivedla ona bájná svoboda a neviditelná ruka trhu. Tedy po době, kdy byl rázem, skokově, tedy „revolučním“, nikoliv evolučním procesem, šokově, vystaven podmínkám světového trhu s leteckou technikou, což, podle slov autorů, bylo „zachraňováním“ před bankrotem.
Rád bych od lidí podobného postavení slyšel či četl, co si vůbec mám myslet o bankrotujících ekonomikách, když vidím a slyším, s jakými problémy a jak draze, včetně korupčních peněz, nakupujeme či pronajímáme nadzvukové a dopravní letouny; tedy to, co jsme dokázali po sedm desetiletí, včetně tří desetiletí kapitalistické ekonomiky, vyrábět sami? Dokonce v oné době, která je autory charakterizována jako „bankrotující ekonomika“, dokázal náš letecký průmysl vyrobit 3454 stíhacích letounů typu MIG-15, 299 letounů typu MIG-19 a MIG 21 (poslední byly letouny o maximální rychlosti dvojnásobné rychlosti zvuku). Při tom jich bylo provozováno 1994, včetně těch, které byly kompletně dovezeny ze Sovětského svazu. Všechny ostatní (tedy cca 1700 kusů) byl vyvezeny jako zboží, tedy za úplatu ze strany zákazníků. Kolik jsme vyrobili a vyvezli větroňů Blaník (i do USA!), zemědělských letounů Z-37 atd, dopravních letounů Av-14, o tom nemám k dispozici údaje. Byl jich také hodně. Práce našich konstruktérů byla vysoce ceněna i tak slavnými staviteli letadel, jako byl S.V. Iljušin. Něco o tom píšu ve své knize „Letcem ve studené válce“ na straně 232. Stačilo jen v roce 1989 navázat na to, co v této oblasti bylo dosaženo už od vzniku republiky v roce 1918 a kvalifikovaně to řídit a rozvíjet. Místo toho bylo vše vyhozeno, rozprodáno, ponecháno k rozkradení; lidé, kteří to vše uměli dělat byli ponechání svému osudu pod líbivým heslem jakési absolutní svobody. Svého času jsem situaci, do které byla na příklad dovedena protivzdušná obrana státu, kdy nebyla svými silami schopna ochránit ze vzduchu summit NATO v Praze, a musela si stíhací ochranu pronajmout, nazval vlastizradou ze strany tehdejšího vrchního velitele ozbrojených sil Václava Havla. Samozřejmě bez jakékoliv odezvy.
Jen malý příklad. Nad svým pracovním stolem mám vynikající lexikální dílo, čtyřsvazkový „Anglicko-český letecký slovník“, který zpracoval kolektiv autorů Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu, a vydal v roce 1984. Kdykoliv vezmu slovník do ruky, a to je dost často, tak se ptám, co si mám myslet o současnosti onoho odvětví, kterým se náš národ mohl pyšnit už od roku 1918, když čtu, že základ autorského kolektivu slovníku tehdy tvořilo 115 specialistů? A ptám se: kde jsou všichni tito specialisté? To nebyli jazykovědci, kteří by se byli zabývali jen tvorbou slovníku, to byli vývojáři, výzkumníci, lidé, kteří tvořili odborný kádr ústavu. Mohu položit jen řečnickou otázku: kde jsou dnes tyto kolektivy odborníků, kterými by se mohla pyšnit kterákoliv země, včetně Švédska nebo Španělska. Jestli už masarykovská republika zaujala špičkové místo v leteckém průmyslu, tak to bylo jistě i proto, že se o to patřičně staral i stát, ve kterém rovněž příslušné fabriky a ústavy patřily soukromníkům. A že tomu stranil i sám prezident, kterého lze stěží obviňovat z nějakého nepřátelství vůči kapitalismu. Tedy stát, jehož ekonomika spočívala na kapitalistických základech. Je to jen jeden z mnoha příkladů. Nedovedu si vysvětlit, jak mohla „bankrotující ekonomika“ zajistit, že bylo v Československu postaveno 20 kompletně vybavených operačních letišť spolu s dalšími 10 diverzními letišti s pevnou vzletovou a přistávací drahou. Vím, bylo to období studené války, do které byla naše země, jako spojenec Sovětského svazu, vmanévrována pod hrozbami totálního zničení jadernými zbraněmi; tedy pod hrozbami, které jsou mnohými oslavovány jakožto realizace uzbrojovací politiky Ronalda Reagana. Jakoby ono uzbrojování nezačalo už v červenci 1945, kdy byl proveden v poušti Nového Mexika první test jaderné bomby a kdy byly provedeny dalších dva v srpnu téhož roku; jejich objektem se stala japonská města Hirošima a Nagasaki. Nebo jsem snad oslyšel, že by nás, dnešní náš spojenec-USA- ušetřil osudu, že jaderná munice nebude nikdy, opravdu nikdy, použita proti Československu, ale jen výhradně proti cílům v SSSR?
A tak se ptám: přemýšleli už někdy autoři uvedeného článku, který byl publikován na webovské stránce bývalého prezidenta, o tom, že zdravě uvažující čtenáře už by mohla unavovat jejich tvrzení o jakémsi „komunismu“, který zkrachoval v celosvětovém měřítku? Každý člověk, který jen trochu respektuje jakoukoli vědu, ví, že tato nemůže existovat bez přesně definovaných pojmů, a který tedy také ví, že komunismus v tom smyslu, jak o něm psali visionáři v devatenáctém století nikde neexistoval? A co neexistovalo, to také nemohlo zkrachovat. To říká obyčejný „selský“ rozum. Ona porážka komunismu, jak ji vyfabulovali autoři onoho článku, není ničím jiným, než zničením jakýchsi donkichotovských větrných mlýnů.
Ano, ptám se tedy: jak dlouho bude má trpělivost napínána podobnými bajkami, které jsou vkládány na stránku http://www.klaus.cz? Ptám se i s rizikem, že dostanu radu: tak tuto stránku vůbec nečti a vyřaď ji na svém počítači z „oblíbených položek“. Zamýšlím se i nad touto radou, kterou si dávám sám sobě! veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-90171444278485340972013-06-20T03:44:00.000-07:002013-06-20T03:44:13.010-07:00O NEZODPOVĚDNÉM PLURÁLU DOKTORA PITHARTA <span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> V dvouměsíčníku pro kulturu a dialog "Listy" číslo 2/2013 uveřejnil doktor Pithart článek s názvem "Dvacet let: ztráty a nálezy 1993-2013". K článku jsem napsal do dvouměsíčníku svou odezvu a ta byla publikována v Listech číslo 3/2013.</span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Dále ji vkládám v plném znění:</span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span>
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> "V článku českého politika, právníka a esejisty Petra Pitharta, jehož exkluzivnímu postavení u redakce dvouměsíčníku zcela jistě nemohu konkurovat, vždyť jemu do příspěvku vložila redakce jen mezititulky, zatímco z mého posledního příspěvku vypustila cca 80% slov, s mým uvažováním nejvíce resonuje myšlenka, že „obyvatel té (myšleno Československa, má poznámka) země se nikdo na nic neptal“ v době, kdy se řešilo rozdělení státu, „za který na frontách obou válek bojovaly a umíraly desítky tisíc Čechů a Slováků“. Tato myšlenka ve mně nejen resonuje. Osobně se mne i velmi dotýká kvůli mému otci. Ten se na italské frontě první světové války dobrovolně stal domobrancem, tedy příslušníkem ozbrojené složky nového státu. Později mu byl přiznán statut legionáře. Po návratu do vlasti ještě více než rok stál v řadách armády na slovensko-maďarské hranici, kde napomáhal jejímu zpevňování. Dnes už můj otec odpočívá na jednom vesnickém hřbitůvku na Vysočině a nemůže litovat toho, co jiní promarnili. Ostatně v tom není sám. </span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Aby se zcela zprostil své spoluodpovědnosti, kterou podle mého soudu zajisté měl, tak doktor Pithart použil oblíbený, a v naší publicistice velice rozšířený, grif: obratně přešel ze singuláru do plurálu, případně použil zvratných sloves. To se mi nejeví jako dost poctivé a mužné.</span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Jako Dr Pithartovi, tak i mně vadí to, že ke změně státu došlo překotně a že se nikdo neptal na to, „zda občané chtějí žít v tom či onom státě“. Nejen to. Vadí mi i to, že „se nikdo“ neptal občanů i na jiné věci, na které měli být občané dotazováni, a dotazováni nebyli. Cožpak taková otázka, zda chceme, i poté, kdy se zásadně změnila politická a bezpečnostní situace v Evropě, poté, kdy byla dohodou rozhodujících hráčů ukončena nákladná a devastující „hra“ na válku, válka studená, poté, kdy byla rozpuštěna Varšavská smlouva, neměli být občané této země dotázáni, zda chtějí být členy jiné vojenské aliance? Neměli být její občané dotázáni, zda by nedali přednost neutralitě místo toho, aby „jako jeden muž“ byli převedeni na druhou stranu „fronty“? Že už dnes tato fronta neexistuje? Takové pochyby vyvracejí mnozí. Vzpomeňme jen výroků kandidáta na prezidenta Spojených států Mitt Romneye, pronesených loni ve Varšavě. Nebo snad neplatí, že byl náš stát, který není exkluzivním vlastnictvím jen jedné skupiny občanů, převeden na frontu proti těm, s nimiž také na jedné z front Druhé světové války prolívali krev někteří naši spoluobčané v boji proti nepříteli, jenž ohrožoval existenci našeho státu a národa-suveréna- v samotných základech? Jak by se jinak dalo vysvětlit ono vzrušení, které v naší zemi zavládlo, když nám kdosi řekl, že by tentokrát mohly přiletět rakety s „humanistickou“ náplní z opačného směru, než jsme je čekali v minulých desetiletích? Neměli být občané dotázáni, zda souhlasí s tím, aby bezpečnost jejich státu, který udržují i svou prací i svými daněmi, byla vložena prakticky výhradně do cizích rukou? Uvádím jen některé z řady otázek, které bych měl.</span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Jestli doktor Pithart tvrdí, že tehdy, to jest při dělení Československa „dostala důvěra v demokracii ránu, ze které se nejspíš nevzpamatovala“, tak má jistě pravdu. Ale je třeba se podívat pravdě do očí: ty rány následují jedna za druhou. Asi bych unavoval, kdybych ony rány vyjmenovával. Má také pravdu v tom, že „demokracie se může stát také prázdnou formou“. I mnohým pojmům hrozí podobné nebezpečí. Dokonce se mnohé pojmy, jako na příklad „právní stát“, „totalita“, „svoboda projevu“, mohou stát jen jakýmisi klišé, tedy něčím, co se stalo či stává mnohoznačným, nevýstižným, otřelým a na co mnozí z nás, já k takovým patřím, slyší stále méně a méně.</span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> A na závěr: velice bych uvítal, kdyby muži, jako je Petr Pithart se svým kolegy-politiky, se alespoň pokusili naplnit „příběh, který by nás spojoval“. Oživil jsem si u F.Trávníčka znalost toho, co je vlastně „příběh“. Byl jsem poučen tímto znalcem českého jazyka, tedy fenoménu, jenž také, doslova před očima, mizí v propadlišti toho, co se vzletně nazývá globalizací, mi vysvětlil, že příběhem je to, „co se zběhne“. Čili to, co bude. A kam se dostaneme, aniž bychom tam byli dovlečeni. Protože jen toho, kdo chce, osud vede a toho kdo nechce, jen vláčí za sebou. (Fata volentem ducunt, nolentem trahunt, Seneca). </span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Říkat jen, že takový příběh nemáme, to nestačí. Když, tak jako Dr Pithart, hledám kolem sebe lidi, kteří by byli „aktivními aktéry, nikoliv jen pasivními obětmi“, tak se mne zmocňuje pocit, že žiju v pustině, kde kolem dokola nevidím živáčka. A nejen to: nevidím ani návod, teorii, bez které to asi nepůjde. </span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Těžko ale poradí sociální inženýři, tím méně pak profesoři glorifikující neviditelnou rukou trhu. Protože ta je nejen neviditelná, ale navíc i totálně slepá. Slepectví je ale velice silný hendikep pro takovou práci. Zřejmě si bude muset tento národ, spolu s Dr Pithartem, nějakou dobu počkat, až se zde objeví někdo, kdo začne tento příběh tvořit. Já sám, ve svých osmdesátipěti letech, mám stěží šanci se něčeho takového dočkat, když už podobná šance byla v posledních třiadvaceti letech tak trestuhodně promarněna."</span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span>
veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-78822596749606439132013-04-16T03:10:00.000-07:002013-04-16T03:10:17.860-07:00JAK JSOU CTĚNI HRDINOVÉ V AMERICE A JAK V ČESKU<br />
<br />
Letos v zimě jsem poslal redakci Listů článek uvedeného názvu. Bez jakéhokoliv vysvětlení článek zveřejněn nebyl. Proto jej vkládám do svého blogu.<br />
Před šedesáti lety zuřila na Korejském poloostrově krvavá a nelítostná válka. Nemíním se zabývat tím, kdo a proč ji rozpoutal. Tím nechť se zabývají historikové. Jako člověka, „formovaného a deformovaného profesí a osudem“ (tak mě oznámkoval Jan Štern v Listech 2/1995), mne, pochopitelně, nejvíce zajímalo a stále zajímá to, co je spojeno s činností vojenského letectva v této válce. Jsem osudu nesmírně zavázán, že jsem se dožil doby, kdy se mohu dovídat věci, o kterých jsem dříve neměl ani tušení. V současné době až bolestně vnímám, jak mnozí naši, i vojenští, činitelé strádají, že nejsou v naší zemi k mání příklady hrdinů, které by mohly posloužit jako vzor pro výchovu mladé generace, především pak vojenských letců. Doslova pak prahnu po informacích, které by poskytly příklady, jež bych, jako veterán studené války, mohl doporučit jako následování hodné vzory.<br />
Scénárista korejské války, Její Veličenstvo Historie, to zařídila tak, že v korejském nebi se jako soupeři bojově střetli letci těch zemí, kteří ještě několik roků před tím společně nasazovali své životy pro porážku nepřítele, který jim byl nepřítelem společným. Na straně státu, který vznikl po Druhé světové válce v jižní části Korejského poloostrova, účinkovalo především letectvo Spojených států amerických. To bylo reprezentováno letectvem strategickým (letouny B-29), letectvem průzkumným (letouny B-45) a letectvem stíhacím. Poslední bylo zastoupeno především letouny F-84 „Thunderjet“a F-86 „Sabre“. Na straně severní to pak bylo stíhací letectvo sovětské, zastoupené hlavně letouny MIG-15. Jeho účast byla utajována až do poslední doby. Letecká válka, která se tam rozvinula, byla tedy, jak ji nazývají někteří ruští autoři, první rusko-americkou válkou. Byla také první leteckou válkou, ve které se masově střetlo stíhací letectvo vyzbrojené letouny nové generace, tedy letouny, jež se ve vzdušném nebi objevily koncem druhé světové války na německé straně a do jejíhož průběhu významně nezasáhly. Byly to letouny, jichž pohonnou jednotkou byly proudové motory.<br />
Aniž bych si dával za cíl analyzovat v tomto článku tuto leteckou válku, musím alespoň krátce popsat činnost letectva obou stran. Jedním z úkolů taktického letectva USA na čínsko-korejské hranici bylo vybojování nadvlády ve vzduchu. Tento úkol vyplýval z vojenské doktríny USA. Nadvláda ve vzduchu byla potřebná k tomu, aby druhá část taktického letectva mohla nerušeně uskutečňovat další svůj doktrinální úkol. Jím byla izolace bojiště. Ta měla být především zajištěna tím, že by byly zničeny, přerušeny nebo paralyzovány komunikační a zásobovací cesty mezi územím Číny a Koreje. Odtud totiž byla do Korejské demokratické republiky přesunována pomoc, jak lidská, tak materiální. <br />
Původním úkolem sovětského letectva bylo přecvičení korejských pilotů na soudobé proudové letouny, aby tak korejské letectvo bylo schopno samostatně plnit své válečné úkoly. Později pak byli sovětští letci vtaženi či zapojeni do bojů, které byly součástí oné války. Stalo se to třeba tak, jak o tom vypráví velitel 196. sovětského stíhacího pluku Pepeljajev. (<a href="http://militera.lib.ru/memo/russian/pepelyaev_eg/index.html">http://militera.lib.ru/memo/russian/pepelyaev_eg/index.html</a>)<br />
1. dubna 1951 se přesunul jeho pluk se svými 30 MIG-15 z čínského území na letiště Andun. To se nacházelo na území Koreje v bezprostřední blízkosti korejsko-čínské hranice. Odtud pak pluk vedl bojovou činnost v sestavě 324. sovětské stíhací divize. Té velel proslavený stíhač Velké vlastenecké války SSSR Ukrajinec Ivan Nikitovič Kožedub. Hlavním úkolem sovětských stíhačů bylo ochránit ze vzduchu komunikace na korejsko-čínské hranici. Ty byly životně důležité pro vedení války pozemními silami. Jak je jistě známo, tak se Čína postavila na stranu Korejské lidově demokratické republiky svými dobrovolníky. Kromě toho měli sovětští stíhači ochránit hydrocentrály na pohraniční řece Amnok (čínsky Ja-lu) před zničujícími údery amerického letectva.<br />
Prostor, ve kterém se odehrávala podstatná část vzdušných bojů mezi americkými a sovětskými stíhači, tedy prostor v severozápadní části Korejského poloostrova podél řeky Amnok, byl pak americkými letci nazván „Alejí migů“. Těžko říci, proč si zvolili tento název. Vždyť slovo „alley“ znamená „uličku, průchod“, což lze velmi těžko spojit s činností stíhacích letců. Ve skutečnosti to označovalo prostor, v němž se odehrávaly vzdušné boje velkých rozměrů mezi proudovými stíhacími letouny. Tato „alej Migů“ je tedy považována za rodiště soubojů proudových stíhačů. <br />
Ve stejné době, kdy běžela na plné obrátky válka v Koreji, tak o několik tisíc kilometrů západněji, se rozbíhalo jiné dějství onoho celosvětového dramatu. Jeho součástí byla i naše země. Ta se v důsledku historického vývoje stala součástí stejné fronty, jakou byla korejská, čínská a sovětská vojska ve východní Asii.<br />
I na naší straně hranice, kterou od věků střežili Chodové, oni Jiráskovi „Psohlavci“, byla konstruována a budována podobná „alej Migů“. I tady se odehrávaly vzdušné střety mezi našimi stíhači a letouny cizích států, čas od času narušujícími, ať už nechtěně či plánovitě, vzdušný prostor našeho státu. <br />
Počáteční fáze této „války“ nebyly pro naše letectvo příliš úspěšné. Pilot 5. stíhacího pluku, který byl dislokován na letišti Líně u Plzně, Jaroslav Šrámek, o tom píše ve své knize „Vzpomínky pilota“ (knihu vydal „Svět křídel“ v roce 2010 v Chebu) toto: „Docházelo k častému narušování československého vzdušného prostoru americkými letouny, a to jak v příhraničním pásmu, tak i do vnitrozemí.“ Pohotovostní vrtulové letouny válečné doby, známé „messerschmitty“ BF-109, neměly vůči letounům, kterými v té době už disponovalo letectvo Spojených států, dislokované v Evropě, „žádné předpoklady úspěšného zásahu“. Tak tomu však bylo až do 10. března roku 1953. V ten den vnikla na naše území dvojice stíhačů na letounech F-84 „Thunderjet“. Střetli se však s dvojicí našich stíhačů, poručíkem Šrámkem a poručíkem Forstem, kteří ale tentokrát už pilotovali letouny MIG-15.<br />
A této dvojici stíhačů byla přisouzena role ukončit období, kdy, jak píše J. Šrámek, „časté a beztrestné narušování československého vzdušného prostoru nesmírně profesně pokořovalo československé stíhače“. Od okamžiku, kdy naše stíhací letectvo bylo vyzbrojeno stejnými letouny, s jakými bojovali sovětští stíhači na východě Asie, a kdy si je naši piloti osvojili, se tedy situace začala měnit v náš prospěch. Letouny MIG-15 se už mohly svými vlastnostmi směle měřit s letouny F-84. A tak „setkání“ dvojice našich stíhačů na letounech MIG-15 s dvojicí amerických stíhačů na letounech F-84, i když nešlo vyloženě o vzdušný souboj v pravém slova smyslu, skončilo sestřelením jednoho z narušitelů a útěkem druhého na území Německa. Velitelem dvojice amerických stíhačů a sestřeleným pilotem byl poručík Warren G. A. Brown. Tento pilot měl za sebou zkušenost války v Koreji.<br />
Jestli jsem použil pro vyjádření toho, co znamenalo ono „setkání“, pokud vím, tak první a jediné svého druhu, ke kterému došlo při ostraze výsostného československého vzdušného prostoru, stejný výraz, jaký použili američtí letci v korejské válce, tedy „alej migů“, nedělám to proto, abych prováděl jakékoliv kvantitativní či kvalitativní srovnání obou bojišť. Srovnání není možné: měřítka, ale i charakter, těchto střetnutí, byla rozdílná. Ale co do významu a svých důsledků jsou obě bojiště srovnatelná.<br />
Velitel 196. sovětského stíhacího pluku Pepeljajev vypráví, že už první nebo druhý den po přesunu, se nad letištěm objevilo kolem 30 letounů F-86. Jaký úkol měly tyto letouny plnit, neříká. Avšak dvě letky stíhačů jeho pluku odstartovaly a zavázaly se do vzdušného boje s americkými letci. Po tomto boji se americké letouny F-86 nad letištěm Andun neobjevily do konce jejich pobytu tam , to jest do 1. dubna 1952. <br />
Obdobně i můj spoluakademik z Letecké vojenské akademie v Hradci Králové, Jaroslav Šrámek, se ocitl jako první bojovník v československé „aleji Migů“, „ve správný okamžik a na správném místě a dokázal plnit slova přísahy“. Svou bojovou akcí, provedenou na příkaz řídícího létání, udělil letcům na druhé straně oné vzdušné hranice lekci. Spočívala v tom, že, kromě jiného, skončilo v této části fronty studené války období, které „svým způsobem pokořovalo sebevědomí pilotů a uráželo jejich stavovskou hrdost“ (všechny uvozované věty a slova jsou citací slov Jaroslava Šrámka z jeho knihy „Vzpomínky pilota“). Nemohu se, jako účastník této fáze studené války v řadách československého vojenského letectva, než ztotožnit se slovy Jaroslava Šrámka, že „činnost našich vojenských letců pomáhala udržet rovnováhu vojenských sil na obou stranách“.<br />
A co se týče korejské „Aleje Migů“? Někteří ruští autoři jdou v hodnocení důsledků úspěšné činnosti ruských stíhačů hodně daleko. Tak Nikolaj Georgijevič Bodrichin, ruský spisovatel, historik letectví, píše v předmluvě k druhému vydání knihy Pepeljajeva «Миги» против «Сейбров», Москва, Яуза, Эксмо, 2005: „Pod dojmem úspěchů sovětského letectva se vláda H.Trumana neodhodlala zaútočit na SSSR ze vzduchu. Při tom byl takový útok v rámci preventivní války předpokládán v plánu „Dropshot“. V tomto plánu se předpokládalo napadnout 73 sovětských měst třemi sty atomovými bombami. Avšak dovednost, statečnost a vůle sovětských letců, které byly v Koreji demonstrovány, donutily protivníka, aby se takových plánů vzdal.“ Bylo-li tomu skutečně tak, to se asi dozvědí až naši potomci.<br />
Názor Bodrichina v jistém smyslu koresponduje s názorem amerického historika Williama Stuecka, že „tato válka do značné míry napomohla vzniku a vývoji takového systému mezinárodních vztahů, které dokázaly vyloučit hrozbu přímého střetnutí dvou supervelmocí“. (Stueck William, The Korean War, 1995, http://militera.lib.ru/h/stueck_w/index.html). I když, a to je poznámka má, události roku 1962 by toto tvrzení mohly zpochybnit.<br />
Na naší hranici neprobíhala tedy skutečná vzdušná válka, ale jen jednotlivé zásahy proti nerušitelům výsostného československého vzdušného prostoru. Tato, v podstatě „jen studená vzdušná válka“, byla vedena také velice úporně, byly do ní vloženy obrovské prostředky, úsilí a vůle stran. Ona válka měla i své oběti. Nebyly to oběti v podobě sestřelených čs. letců, ale byly to oběti na životech těch, kteří se k eventuelní horké válce připravovali. A kteří jsou, bohužel, jak je to téměř národním zvykem v naší zemi, zneuctíváni nebo v lepším případě nepřipomínáni a nuceně zapomínáni. V období budování a udržování oné „české aleje MIGů“, tedy až do konce devadesátých let minulého století, jen na letounech typu MIG zahynulo 245 československých pilotů!<br />
A tak se dostávám k meritu názvu svého článku. A meritum spočívá v tom, jak se přistupuje k uctění hrdinů těchto obou válek, jedné horké, druhé studené, jež se odehrály na protilehlých stranách euroasijského kontinentu. <br />
Obě „aleje“ jsou, jak jsem již psal, naprosto nesrovnatelné co do rozsahu, intenzity vzdušných bojů, ztrát na obou stranách konfliktu. Jsou ale také naprosto nesrovnatelné v tom, jak se k oběma „alejím“ postavili Američané a jak se k tomu staví naši činitelé. Když byla dohodou amerických prezidentů se sovětským vůdcem Gorbačovem ukončena studená válka, když byly „pacifikovány“ zbraně a zklidněni vojáci na obou stranách konfliktu, a když se pomalu začínala obnovovat vzájemná důvěra, pozvali Američané v roce 1995 na svůj „Slet Orlů“ jednoho významného účastníka letecké války v Koreji, letce Sovětského svazu. Slet se konal na letecké základně Maxwell, ve městě Montgomery, stát Alabama. Sletu se, kromě svých významných letců a astronautů, zúčastnili i letci cizích států, i těch, kteří proti letcům Spojených států v různých válkách bojovali. Mezi pozvanými byl tedy i velitele 196. gardového stíhacího pluku, který rok bojoval v oné „Aleji Migů“ na Korejském poloostrově, Jevgenij Georgijevič Pepeljajev . Tam mu účastníci setkání vzdali stejnou čest, jako ostatním přítomným. Na shromáždění, kterého se zúčastnil, jej poctili povstáním, stejně jako každého z dalších účastníků. Při tom tento Hrdina Sovětského svazu měl na svém kontě okolo 20 sestřelů amerických strojů v Korejské válce a je počítán mezi nejúspěšnější stíhače oné války!<br />
Zcela jinak se pohlíží na naše stíhače, kteří hájili naši státní hranici. Píše o tom předseda „Historické letky republiky Československé“ Milan Mikulecký. Především zaznamenal, jak se k J. Šrámkovi choval František Peřina, letec-hrdina druhé světové války. Nevnímal jej jako nějakého „komunistického“, ale jako československého pilota, který sloužil ve vzdušných silách své země. <br />
Podotýkám, že Jaroslav Šrámek se nijak netají tím, že byl členem KSČ. Nesnaží se také o to, aby líčil sebe a své bojové druhy, se kterými plnil rozkazy vyplývající z přísahy, jako letce, který střežil režim vládnoucí v naší zemi, ale považuje se za obránce své vlasti. Tak chápe celou svou činnost v československém vojenském letectvu. K ní, kromě sestřelu amerického stíhače, patřilo i to, že byl po pět roků desátým velitelem historického „Zvolenského“ 1. stíhacího leteckého pluku, tedy nástupcem i prvního jeho velitele, generála Františka Fajtla. Podle jeho slov mu služba ve vojenském letectvu, „umožnila prožít pocit, že s nasazením všech duševních a fyzických sil konám vše ve prospěch obrany své Vlasti.“ Plně se ztotožňuji s jeho slovy. Do konce svého života budu žít se stejnými pocity.<br />
Jedinou nejistotu u mne dnes vyvolává ona, mně neznámá, zřejmě dobře zmanipulovaná, terciánka či kvartánka třeboňského gymnásia, která nám, bývalým komunistům, doporučuje, abychom se „odstřihli“ od své minulosti. To opravdu nevím, jak se lze „odstřihnout“ od vlastního minulého života. Ten totiž nebyl jen uspokojením prosté záliby v létání, ale tvrdou, náročnou, často velice nebezpečnou prací, která byla motivována vztahem ke své Vlasti.<br />
Dále Milan Mikulecký píše: „Zřejmě nejstrašnější zážitek mám z jedné společenské akce Historické letky, kde byli oba naši patroni, tedy jak Franta Peřina, tak Jarda Šrámek. V doprovodu tehdejšího ministra Karla Kühnla dorazil nějaký plukovník, a když potom celá skupinka začala debatovat s Jardou, který na dotaz, zda někoho sestřelil, odpověděl po pravdě, pan plukovník ze sebe jen vyrazil: „To byste se měl stydět." Naproti tomu také přítomný americký letecký přidělenec si nechal celou událost převyprávět a vítězi souboje pogratuloval. Tahle naprosto rozdílná reakce ve mně tehdy zanechala hluboký dojem.“<br />
Myslím si, že přemýšlivý a nezaujatý čtenář si sám udělá z těchto, zcela odlišných přístupů, jak je líčí Rus Pepeljajev a Čech Mikulecký, závěr a můj další komentář není potřebný. Rozhodně však oba příklady ukazují, v čem spočívá velikost národa. Ta se neměří velikostí území či počtem jeho obyvatelstva. Ta se měří, kromě jiného, i tím, jak se příslušníci národa staví k minulosti své země. Nebyli to už staří Římané, kteří slovy básníka Ovidia říkali „fas est et ab hoste doceri“, tedy „je vhodné nechat se poučit i od nepřítele“?<br />
S jistým nepochopením musím však také vnímat slova současného náčelníka Generálního štábu generála Petra Pavla, který, v rozhovoru pro Právo dne 7.7.2012, prohlásil, kromě jiného, že „v dřívějším režimu se pojmy hrdinství, čest či vlastenectví zprofanovaly a staly se abstraktními“. Nejsou ona slova jen úlitbou režimu, který jej postavil do této funkce? Bylo by opravdu tak těžké obrátit se, po vzoru amerických činitelů, kteří organizují ony „slety Orlů“, při hledání vzorů hrdinů, kteří teď generálu Pavlovi chybějí, do řad předchůdců současné české armády z období 1945-1989? Snad by to i autoři a žijící signatáři zákona o protiprávnosti komunistického režimu „překousli“ a přiznali, že vedle skutečných kriminálníků, kteří si zaslouží souzení a odsouzení, v oné době také žili a pracovali čestní a stateční muži. Někteří z nich jako stíhači hájili západní hranici státu, když mnohdy s nasazením vlastních životů bránili i to, co bylo i pro ně, jako pro komunisty, Vlastí. Nebylo by na čase přestat se dívat na své spoluobčany jako na nepřátele, jen proto, že byli či jsou příznivci jisté politické strany?<br />
Stydět by se tedy neměl hrdina „války“, který bránil suverenitu své země na hranicích našeho vzdušného prostoru, Jaroslav Šrámek, ale stydět by se měli všichni ti naši činitelé, pro které je prázdným pojmem pojem „Vlast“, a kterým zřejmě je i cizí respektování prvního zákona historie. Jím je, podle slov velikého Římana, Marka Tullia Cicerona, tento: „Bát se jakékoliv lži, nebát se jakékoliv pravdy“.<br />
Snad mi čtenáři mých řádků prominou, že se často obracím pro citáty do antického Říma. Jsme přece dědici toho nejlepšího, co ona civilizace vytvořila, že?<br />
V Třebíči dne 24. prosince 2012 Ing Jaroslav Dvořák<br />
<br />
Poznámka <em>ex post</em><br />
Jevgenij Pepeljajev zemřel 4. ledna 2013 v Moskvě. Byl pochován 6. ledna na Nikolo-Archangelském hřbitově v Balašichinském rajonu Moskevské oblasti. Hřbitov má koordináty: 55:44:38,31 s.š. a 37:53:36,73 v.d.<br />
Na tomto hřbitově je pochováno 39 Hrdinů Sovětského svazu, posádka ponorky Kursk, vojáci, kteří zachraňovali děti v Beslanu, mnoho umělců.<br />
<br />
<br />
<br />
veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-41441807016185712562013-04-16T02:44:00.000-07:002013-04-16T02:44:52.436-07:00DOPIS JEDNOMU ČESKÉMU FILOSOFOVI V dvouměsíčníku Listy číslo 6/2013 zveřejnil český filosof Jan Kuneš článek "Svoboda ve stínu". Na článek jsem reagoval dopisem, který jsem, neznaje poštovní adresu pana Kuneše, poslal redakci Listů, aby jej laskavě zaslala jmenovanému. Protože nepochybuji o tom, že redaktor Burian, kterého jsem o toto zprostředkování požádal, mou prosbu splnil, a do dnešního dne, to jest do 16. dubna 2013 jsem nedostal od pana Kuneše žádnou odpověď na můj dopis, usoudil jsem, že patří k těm lidem, kteří považují pod svou úroveň odpovídat na dopiy. Inu, jiná generace! Nás, starší, učili, že na dopisy se má odpovídat. Když jsem jako vedoucí letecké informační služby měl v letech 1970-1983 čilý korespondenční styk s odpovídajícími agenturami podobné služby ve státech ICAO (na příklad USA, Německo), tak jsem se přesvědčil, že existuje jakýsi usus, jakási lhůta, ve které se na dopis odpovídá. Třeba jen takto: "Váš dotaz na informace jsem obdržel. Protože však příprava naší odpovědi si vyžádá určitou obsáhlejší práci, mějte, prosím, strpení. Odpověď na Vaše otázky obdržíte okamžitě, jakmile požadované informace shromáždíme" A taková odpověď se dávala ve lhůtě ne delší než 7 (slovy sedm) dnů.<br />
A tak jsem se rozhodl dopis panu Kunešovi z ledna 2013, který obsahuje mé stanovisko k některým jeho tvrzením, zveřejnit zde.<br />
Vážený pane Kuneši, <br />
ve svém článku „Svoboda ve stínu“ (Listy 6/2012) jste, kromě jiného, napsal: „Československo spadlo do okupační zóny Sovětského svazu. Ke vzniku této zóny přispívali ti, kteří spojenectví s touto mocí přijali…“ <br />
Na tento výrok bych rád reagoval nejprve ze zcela subjektivních pozic. <br />
5. listopadu 1941 jsem jako žák tercie jihlavského gymnasia přijel vlakem ze svého bydliště v Kostelci do Jihlavy, abych se zúčastnil vyučování. Během vyučování nám bylo ředitelem školy sděleno, že se máme odebrat domů, protože gymnasium je uzavřeno. Později se mí rodiče dozvěděli, že mi nebude dovoleno pokračovat ve studiu na žádné střední škole. Ještě později jsem se dozvěděl, že tento krok byl proveden na nátlak Gestapa (Geheime Staatspolizei Třetí Německé Říše, tedy našeho protektora neboli ochránce) a odůvodněn tím, že se Gestapu dostalo anonymní udání, že někdo ze starších studentů zkarikoval portrét Vůdce Třetí říše A. Hitlera. Ani mí rodiče, ani já, jsme se v té době, ani nikdy později do dnešní doby, nedozvěděli, kdo rozhodl, aby bylo takto s gymnasiem a s jeho studenty naloženo. Pro mne je zde tedy dosud jedno z bílých míst historie, kterou jsem sám prožíval. <br />
Období, které následovalo po uzavření gymnasia, a po něm následujícím zákazu, tedy období, kdy jsem nemohl jednat svobodně podle vlastní vůle a podle vůle mých rodičů, pak trvalo 42 měsíců. Přesně do půlnoci z 1. na 2. května 1945. Tehdy do suterénní jídelny Obchodního domu ve Zlíně, kde jsem spolu s několika svými kamarády (byl jsem tehdy „mladým mužem“ Baťovy školy práce), a s asi dvěma desítkami zlínských občanů, trávil svou poslední válečnou noc. Po půlnoci, když utichly výstřely těžkých zbraní, vstoupili do této jídelny, v doprovodu jednoho z mých spoluobčanů, tři vojáci Rudé armády Sovětského svazu. V ten okamžik jsem celou silou své bytosti pocítil, co to znamená být osvobozen a co znamená osvobození mé země od nacistické okupace. Pocit, který jsem zažíval v té době, byl Osudem dopřán jen málokteré generaci. Chápu, že pro člověka, který se narodil téměř o čtvrt století později, to nemusí říkat nic a obtížně by se mu to vysvětlovalo. Citová zátěž těchto okamžiků byla tak silná, že by ji nedokázal žádný filosof, byť by měl třeba i kvalitu Platóna, „největšího filosofa všech dob“ (Emanuel Rádl), zatlačit do „černé díry“ zapomnění. Tedy ani Vy, pane Kuneši, mne nepřesvědčíte, že jsem, spolu s občany této země, nebyl osvobozen, ale že jsem „spadl do nějaké okupační zóny“. Možná, že Vám ani o to nejde, nevím. <br />
Od onoho okamžiku jsem totiž také „mohl jednat a ke všemu přistupovat z vlastní vůle“ jako svobodný člověk. Jedinými limity, které mou svobodnou volbu omezovaly, byly materielní možnosti, jimiž disponovali mí rodiče v jejich sociálním postavení. <br />
Jistěže byli mezi mými spoluobčany i tací, pro které jejich naditá prkenice byla důležitější, než jakási „abstraktní“ svoboda. Byli tedy v mé zemi i ti, kterým se v Němci okupované zemi žilo dobře a kteří příchod Rudé armády mohli vnímat jako novou okupaci. A že tito mají i dnes své následovníky, o tom nepochybuji. Jistěže mezi nimi byli i lidé, pro které příchod Rudé armády mohl znamenat to, že bude ohrožena jejich svoboda vykořisťovat cizí práci, lidé, pro které peníze a hmotné statky představovaly tu nejvyšší hodnotu, lidé, jejichž morální stav byl kolaborací s nacismem narušen natolik, že v novém režimu nejen hledali možnosti, ale i pomáhali k vytváření podmínek, za kterých by mohli získávat co největší výhody. Byli zde tedy i lidé, jichž povahu a charakter zkazila, tedy zkorumpovala, jejich protektorátní minulost. A to vše se pak přeneslo do následujících režimů, aby doznalo jisté gradace i v režimu polistopadovém. <br />
Když už se jako český filosof řadíte k té skupině Čechů, kteří spatřují roli Rudé armády v roce 1944 a 1945 ne jako osvobození této země, ale jako její okupaci, je to Vaše věc. Máte přece Listinou základních práv a svobod zaručenu svobodu projevu. Jestli se však hněváte na ty, kteří přispívali ke vzniku, Vámi označené „okupační zóny“ Sovětského svazu, tak obracejte, prosím, svůj hněv správným směrem. Obracejte jej i k těm, kteří po řadu let v podstatě, bez nasazení svých životů a životů svých spoluobčanů, jen přihlíželi tomu, jak se Němci s Rusy navzájem vybíjejí (ztratili jsme za války své nejlepší lidi, říká po válce Stalin), vyčkávajíce, nejprve za oceánem, později za kanálem (míněn The English Channel), kdy změny na evropském kontinentě začnou nabývat strukturální podoby. Hněvejte se na Josefa Stalina, který v roce 1944, kdy jeho armáda vyhnala okupanty z vlastní země, příliš úzkostlivě dbal svého slova, které dal západním spojencům, a nezastavil své armády na svých hranicích. Byli to přece jeho spojenci, kteří vytýčili jako politický cíl války bezpodmínečnou kapitulaci Německa. Ta předpokládala, především a hlavně, porážku a kapitulaci jeho ozbrojených sil. Hněvejte se na Stalina i proto, že byl možná poněkud naivní, když si myslel, že se mu, pomocí svých ideových spojenců, podaří vybudovat na svých západních hranicích „cordon sanitaire“. Ten měl přehradit cestu novým napoleónům a hitlerům. Nedomyslel, že stojí na prahu éry mezikontinentálních balistických střel, které z podobného kordonu udělají novou „Maginotovu linii“. Hněvejte se i na americké generály Marshalla a Eisenhowera, kteří nebyli ochotni obětovat život jediného vojáka pro dosažení politických cílů. <br />
Musím se ptát: cožpak jako český filosof nevíte, že válka, která je pokračováním politiky jinými prostředky, když už jednou začne, tak se řídí svými vlastními zákony? A že to byly tyto zákony, které přivedly Rudou armádu až na území Československa? A že cílem tohoto postupu až tak daleko na západ od hranic vlastní země, nebylo ani osvobozování, ani okupace, ale poražení armády Německa? A ta, byť neustále ustupujíc, plnila do posledních chvil před svou kapitulací politické zadání své vlády? A že tak bránila politický systém své země, a tedy obhajovala, jí vlastními prostředky a metodami, politické cíle své vlády? A že tyto cíle nepředstavovaly nic menšího, než zotročení a genocidu celých národů, český národ nevyjímaje? <br />
Americký novinář-válečný zpravodaj - Ralph Ingersoll se k této věci vyjádřil ve své knize „TOP SECRET“ v roce 1946 takto: „Lidé, kteří jsou omráčeni příchodem atomové éry, se mě často ptají: lze mít za to, že jsme skutečně vyhráli válku? Zde je má odpověď:" Vyhráli a ještě jak vyhráli!" Rozbili jsme obrovskou zlou sílu spravedlivou zbraní, nehledě na to, že mnozí z nás si to neuvědomovali, nehledě na to, že cíl tohoto zápasu-svoboda- byl často zahalen duchem soupeření pro soupeření. Americká armáda spolu se svými spojenci, svobodu milujícími národy celého světa, vykonala velikou a slavnou věc tím, že porazila hitlerovskou armádu, která strážila pracovní tábory a koncentráky, která strážila ten systém, jehož tělem a duší tyto tábory byly“. (podtrženo mnou). <br />
A ptám se Vás, pane Kuneši: „Opravdu si myslíte, že lze něco jiného spatřovat i v činnosti Rudé armády?“ Já si to nemyslím. <br />
Později, po skončení války, někdy až v posledních letech, jsem získal další informace, ze kterých jsem si učinil obraz o tom, že onen zákaz studovat na střední škole, který mne a mé spolužáky postihl, byl prvním krokem v realizaci plánu A. Hitlera a jeho aktivních pomahačů a uskutečňovatelů jeho plánů, řešit formou „konečného řešení“ (podle příkladu Židů, které to postihlo, víme, v čem byla podstata onoho „konečného řešení“) i osud českého národa v zemích, na které si germánská rasa dělala nárok. Později, po získání těchto nových informací, jsem výsledek války, který vyústil při uskutečňování, Spojenci vytýčených zásad, až v osvobození mé země od nacistického jha, tedy symbolu útlaku a poddanství, hodnotil tak, že se nejednalo jen o osvobození, ale o záchranu národa před perspektivou jeho germanizace a genocidy, tedy o vyhubení čili o vykořenění a zničení českého národa. <br />
Tento svůj názor, jakož i použité pojmy jako „osvobození, záchrana, genocida“ konfrontuji na prvním místě se Slovníkem jazyka českého F. Trávníčka z roku 1952. Činím to proto, že, jak ukážu později, bych nemusel dojít k dorozumění s Vámi, ač jste bezpochyby Čechem. Vy jste se narodil, a tedy i navštěvoval české školy, přibližně čtyřicet roků po mně. Z jiných Vašich výroků v článku je zřejmé, že chápete význam mnohých slov zcela jinak, než jak je chápu já, člověk staré školy, jinak též podle lexikonu některých našich současných takypolitiků, „dinosaurus“. <br />
Své názory bych rád opřel i o výroky některých představitelů národa, jehož velká část už zažila na vlastní kůži, jak jsou realizovány nacistické genocidní plány a podle nichž mohu usuzovat i na to, jak by byl řešen osud mého národa. Dovolil bych si upozornit Vás na slovesa, která v citovaných výrocích jsou použita. Výroky, které uvedu, byly proneseny v roce 2012. Jednak při červnové návštěvě ruského prezidenta Putina ve Státě Izrael a za druhé při listopadové návštěvě prezidenta Státu Izrael Šimona Peréze v Moskvě. <br />
Stojí za to si jich všimnout. Předesílám, že použité citáty jsou mým překladem z ruštiny, jak byly publikovány na webovských stránkách prezidenta Ruské federace. Začnu ale výrokem, který pronesl Boris Cirulnik, člen městského výboru města Netanija v Izraeli, 25. června 2012: „Bezpochyby jistě nelze podceňovat význam Druhé fronty, ale byli to především vojáci Rudé armády, kteří osvobozovali od fašistického jha nejen Sovětský svaz, ale i evropské země“. <br />
Téhož dne pronáší prezident Státu Izrael při příležitosti odhalení památníku Rudé armády (povšimněte si, prosím, data, kdy byl památník odhalen a kdy to bylo proneseno) tato slova: „Můj národ cítí k ruskému národu velikou vděčnost za to, že jste nás zachránili před hitlerovskými katy, za to, že Rudá armáda byla první, která osvobozovala koncentrační tábory a udělala konec těmto hrůzám.“ <br />
Slova prezidenta státu Izrael pak 25. června 2012 doplnil ještě premiér Netanjahu: „Památník je vyjádřením pocitu obrovských díků, jež izraelský národ cítí k ruskému národu. Jeho statečnost a odvaha sehrály rozhodující roli ve vítězství nad fašismem a zachránily tak evropské Židy od vyhlazení.“<br />
Při otevření Ruského židovského musea v Moskvě 8. listopadu 2012 pak Šimon Perez ještě říká: „Když náš svět zachvátilo za celou lidskou historii největší šílenství, tedy šílenství nacismu, bojoval ruský národ s nacismem tak hrdinsky, že to nemá obdoby. Kolem 30 milionů sovětských občanů, nepředstavitelný počet, za to zaplatilo svým životem. Zachránili svět před hrozným osudem… Hrdinství ruského národa a jeho spojenců, porazilo nacisty rozhodným způsobem a přineslo svobodu lidstvu, lidem, židovskému národu.“ <br />
Ano, tak Židé oceňují, a takových sloves při tom používají, když vzdávají poctu lidem, kteří nejen osvobozovali koncentrační tábory, ale i zachraňovali zbytek evropských Židů, které ještě nestačil Hitler likvidovat. Jen v naší zemi si odlišným, specificky českým, způsobem vážíme hrdinství lidí, kteří nás nejen osvobodili, ale i před osudem, jenž nám byl chystán, zachránili. A jenž byl, možná, také chystán Vašim prarodičům a rodičům. Úmyslně zvýrazňuji slovo „zachránili“. Slovo „osvobodili“ si mnozí, včetně Vás, transformovali na slovo „okupovali“. Říkám také „možná“, protože neznám to, do jaké skupiny by byli Vaši rodiče zařazeni v nacistickém genocidním plánu. <br />
U sebe jsem si téměř jist, tím, že jako syn italského domobrance a legionáře, bych asi patřil do té skupiny českého národa, kterému byl chystán osud být buď fyzicky likvidován nebo vysídlen někam daleko na východ, možná až do Mongolska. Tam nás Čechy, přece Adolf Hitler počítal. Vždyť tento muž v jednom ze svých rozhovorů „za stolem“ prohlásil: „Češi- to nejsou žádní Slované. Stačí, aby si Čech třeba jen jednou nepřistřihl vousy a začnou mu růst směrem dolů. A hned podle toho lze poznat, že mají Češi mongolský původ.“ <br />
Nebyl to Hitlerův kompaňon Göring, který už v roce 1938 hlásal ke řvoucí tlupě svých soukmenovců na norimberském „partajtagu“, že my, Češi, jsme „ubohou rasou trpaslíků, která utlačuje kulturní národ, za kterým se schovává Moskva a věčná maska židovského ďábla“? To tedy byli lidé a ideje, před nimiž český národ byl zachráněn. A od jejichž panských manýrů byl také v roce 1945 osvobozen. Abych uklidnil eventuelní Vaše námitky, tak jsem velice vzdálen názoru, že bych úlohu osvobození a zachránění nepřičítal i západním spojencům, nejen Sovětskému svazu. <br />
Ještě několik poznámek k Vašemu slovníku. Vždycky jsem si vážil lidí, kteří, byť byli jen absolventy základních škol, dokázali používat bezchybně cizí slova. Znám několik takových lidí. Tím více mne zneklidňuje, jestliže český vzdělanec používá cizí slova v rozporu s jejich významem. <br />
Vy, pane Kuneši, na příklad píšete, že „tehdejší Československo bylo uvedeno do marasmu“. Ať beru do ruky jakýkoliv slovník nebo si věc konzultuji třeba s německou verzí wikipédie, tak se dozvídám, že „marasmus“, pochází ze starořeckého slova „μαραίνειν marainein“ a znamená nedostatek proteinů v organismu, někdy též označovaný jako PEM, tedy protein-energy-malnutrition, česky proteino- energetická podvýživa. A ptám se: opravdu lze charakterizovat poválečné Československo, při všech jeho nedostatcích toaletního papíru, dámských vložek, banánů, a podobně, jako stát podvyživený? Komu to chcete, pane Kuneši, vykládat? Nebylo by lepší, kdybyste s podobnými výroky počkal ještě nějakých 10-15 let (Vy k tomu máte ještě potřebný věk, já pravděpodobně už ne), kdy odejdou na věčnost všichni ti, kteří si ještě pamatují a které ještě nepostihla Alzheimerova choroba? A teprve pak to vykládejte třeba terciánkám na třeboňském gymnasiu! <br />
Druhým, zcela nevhodně použitým cizím slovem, je spojení slova „patologie“ s charakterizováním stavu republiky, jak to rovněž děláte. Podle slovníkového významu je patologie vědou., která se zabývá studiem a diagnostikou nemocí a poruch živých systémů. Kdybyste si alespoň dal záležet při používání českého jazyka a použil přídavného jména „patologický“, tak bych Vám snad mohl i prominout. Ale takto jen mohu (či můžu?) pokrčit čelo nad tím, kam až současná jazyková kultura dospěla. Cožpak se dá i takový obor, jakým je filosofie, vykládat jazykem, se kterým by stěží uspěl i maturant při státní maturitě? <br />
S pozdravem a s přáním všeho nejlepšího plukovník letectva v záloze Ing Jaroslav Dvořák. <br />
<br />
<br />
<br />
veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-70229055624482696072013-04-16T01:21:00.001-07:002013-04-16T01:21:35.503-07:00IN MARGINE NĚKTERÝCH ČLÁNKŮ V LISTECH 1/2013<br />
<br />
V Listech (dvouměsíčníku pro kulturu a dialog) číslo 2/2013 bylo v části "Dopisy" uveřejněno torzo mého dopisu, který jsem, jako ohlas na některé články z čísla 1/2013, zaslal redakci. Ta, zřejmě se řídíc zásadou, na kterou upozorňuje na stránce 2 dvoměsíčníku, že "autor souhlasí s úpravami", (zřejmě tedy a priori a bez odmluvy), provedla takové úpravy, že z mého dopisu, který čítal 1691 slov, bylo vypuštěno 1356 slov, tedy cca 80%. Formálně je tedy redakce kryta svým upozorněním. Je-li takový zásah v souladu s proklamovaným "dialogem", já sám pochybuji.<br />
Jak má v takovém případě postupovat člověk, který do dvouměsíčníku už přispívá 22 roků, vytvořil si k tomuto médiu i jistý vnitřní vztah, a pociťuje podobný zásah redakce nejen jako zásadní ovlivnění onoho dialogu, ale jako v jistém smyslu omezení jednoho ze svých základních politických práv, tedy práva "vyjadřovat své názory ...tiskem..." (čl 17 Listiny základních práva a svobod)? Jak vůbec je v naší zemi zajištěno uplatnění onoho základního politického práva? Spočívá to jen na rozhodování vydavatelů a redakcí tiskových médií? A co k takovému postupu členů redakce říká jejich svědomí? Nebylo by poctivější říci autorovi dopisu třeba "váš dopis je příliš dlouhý a nemáme pro něj místo" nebo "vaše názory, které chcete touto formou publikovat, neodpovídají linii vydavatele časopisu" nebo "nespatřujte v našem dvouměsíčníku jediné tiskové medium, které působí na trhu a které se stará o to, aby ono základní politické právo doznávalo svého naplnění" , případně nějaký jiný argument.<br />
Naštěstí existuje prostředek, v němž lze publikovat, aniž by autor byl omezován. Samozřejmě s vědomím toho, že tiskovým médiím, jako jsou na příklad Listy, konkurovat nemůže. Je to tento prostředek, ke kterému se obracím, když mne redakce Listů tak zklamala. A tak níže čtenář mého blogu najde to, co jsem napsal pro Listy, a dalo mi to, věřte, dost námahy, včetně oněch 1356 slov, o které redakce můj dopis, z důvodů mně neznámých, zkrátila. Soudný čtenář jistě dokáže rozpoznat, zda oprávněně či neoprávněně. Následuje celý dopis, který jsem redakci Listů poslal.<br />
<br />
" Když jsem si četl články, jež byly uveřejněny v Listech číslo 1/2013, tak u některých z nich jsem si na okraj udělal poznámky. Protože jsem nepřestal věřit tomu, že Listy jsou dvouměsíčníkem též „pro dialog“, tedy pro „rozmluvu, rozhovor“, zasílám redakci své poznámky k některým z těchto článků. Jako příspěvek do rozhovoru.<br />
Historik Jan Rychlík nás svým článkem, ve shodě s výrokem jednoho z klasiků antiky, nabádá, abychom si říkali pravdu. To koresponduje s názorem M.T.Cicera, který před více než dvěma tisíciletími ve svých promluvách nabádal řečníky, v oné době zřejmě hlavní ovladatele veřejného informačního prostoru, aby se drželi prvního zákona historie. Ten podle Cicera požaduje „nepřipouštět za žádných okolností lež a v žádném případě se nebát pravdy; nepřipouštět ani stín nespravedlivosti, ani stín zloby?“ Odkazuji ty, kteří chtějí znát originál Ciceronových slov, na stránku <a href="http://www.thelatinlibrary.com/cicero/oratore2.shtml#62">http://www.thelatinlibrary.com/cicero/oratore2.shtml#62</a>.<br />
Bude třeba čekat dalších dva tisíce let, než bude onen první zákon historie plně uplatňován? Zatím se to totiž, bohužel, neděje. Měli by ho, podle mého soudu, dbát v prvé řadě historikové. Pochopitelně i politikové, když už se pustí na pole historie. Že to nedělají ani významní evropští politikové, to předvedla německá kancléřka Angela Merkelová ve svém projevu při otevírání výstavy „Berlín 1933-cesta k teroru“. Jen z toho, co bylo v našem tisku uveřejněno, jsem si vytvořil názor, že A. Merkelová zase říká jen část pravdy o tom, čím byl umožněn nástup nacismu.<br />
Dodržovat onen zákon historie má svůj význam i pro to, aby se ona stala naší učitelkou. Tou se může stát jen při splnění dvou podmínek: budeme-li učenlivými a svědomitými žáky a také tehdy, budeme-li moci čerpat z úplných a pravdivých znalostech historie, budeme-li znát pravdu o historii celou, ne jen část. To jsou, podle mého soudu podmínky <em>sine qua non.</em><br />
A proto se při čtení článku historika Rychlíka jej ptám: proč on, při zdůvodňování své téze, že „svět měl být přesvědčen-a dost dlouho tomu věřil-že jen Německo a jeho spojenci páchali zločiny“, vyslovuje jen polovinu pravdy, když si za příklad počínání, kdy tomu tak nebylo, bere jen Sovětský svaz? <br />
Nechápu, proč zamlčuje to, že i západní spojenci páchali zločiny? Proč je zamlčována druhá polovina pravdy? Nebo snad nebylo pravdivým tvrzení anglického historika J.F.C.Fullera, který už brzy po skončení války ve své historické práci o druhé světové válce napsal, že – „návrat k válkám prvobytného divošství uskutečnila Británie a Spojené státy - dvě velké demokracie“? Nebylo projevem onoho divošství třeba bombardování Tokia v březnu 1945? To se projevilo i tím, že poslední vlny bombardérů prolétávaly mrakem páchnoucím hořícími mrtvolami? A těmi hořícími mrtvolami nebyli uniformovaní Japonci. Nebylo projevem oné zločinnosti bombardování Hirošimy a Nagasaki? „Jaký je vlastně rozdíl mezi strašlivým obrazem, který na své cestě zanechával potomek Džingischána, a obrazem, který skýtá Hirošima a Nagasaki?“ Tak se ptá Fuller.<br />
Cožpak použití atomových bomb proti těmto městům nebo kobercové bombardování německých měst, především pak jejich center, kdy záměrnými body byla centra velkoměst, tedy prostory, kde obvykle nejsou vojenské objekty, ale divadla, musea, obrazárny, chrámy, nebylo zjevným porušením Haagské Úmluvy o zákonech a obyčejích pozemní války z 29. července 1899, která byla též 14. března 1902 ratifikována Senátem Spojených států?<br />
Nebylo to tedy v podstatě válečným zločinem? Sám jsem podobné bombardování zažil v listopadu 1944 ve Zlíně a viděl jsem na vlastní oči, že byly bombardovány tovární objekty, které neměly nic společného s vedením války. A spolu s nimi i obytné čtvrti.<br />
Historik Rychlík má samozřejmě pravdu, když upozorňuje na rozdíl mezi tím, kdy soudí vítěz poražené nebo kdy obžalované soudí nezávislý soud. <br />
Jeden z iniciátorů vytvoření atomové bomby a její spolutvůrce, maďarský vědec Leo Scilard, to, ve vztahu k použití atomových bomb, vyjádřil pregnantně ve svém interwiev, které poskytl 15. srpna 1960 žurnálu „U.S.News and World Report“. Říká: „Předpokládejme, že Německo mělo dvě takové bomby dříve, než jsme je měli my. A předpokládejme, že je svrhlo na naše dvě města, dejme tomu jednu na Rochester a druhou na Buffalo. A předpokládejme, že přesto prohrálo válku. Může někdo pochybovat o tom, že bychom takové bombardování označili za válečný zločin, že bychom v Norimberku odsoudili k trestu smrti Němce, odpovědné za takové bombardování, a že bychom je pověsili?“ (<a href="http://www.peak.org/~danneng/decision/usnews.html">http://www.peak.org/~danneng/decision/usnews.html</a>).<br />
Co má společného s pravdou tvrzení historika Rychlíka, že princip kolektivní viny už byl jednoznačně u nás odmítnut? Cožpak zákon o protiprávnosti komunistického režimu nebo některá ustanovení zákona o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů, tedy zákony, které stále figurují ve Sbírce zákonů, nejsou exemplárním příkladem kodifikace principů kolektivní odpovědnosti a kolektivní viny?<br />
Jestliže se šéfredaktor Listů Václav Žák zcela oprávněně ve svém článku ptá, jak může vláda odpovídat za něco, o čem vůbec nerozhodla, pak se stejně lze ptát: „Jak mohou být miliony členů KSČ označeni en bloc za spoluodpovědné z činů, o kterých nerozhodovali?“<br />
Dalším článkem, ke kterému bych chtěl připojit v dialogu Listů své poznámky, je článek historika Vladimíra Claude Fišera. V závěru svého článku zcela kategoricky tvrdí, že „hlavní příčinou invaze do Československa byl pokus o odmítnutí sovětského modelu“. Samotnou stavbou věty se zabývat nechci. V jeho větě je de facto z oběti činu učiněn původce činu. To ale není v tuto chvíli podstatné. Možná tady sehrál svou roli překlad.<br />
Nové sovětské prameny k invazi do Československa, na které se velmi podrobně odvolává, neznám. Avšak už v samotném článku nacházím zásadní rozpor, který ono kategorické tvrzení zpochybňuje. Jak lze takový závěr učinit, když před tím na jiném místě autor přiznává, že mezi dosud chybějícími dokumenty chybějí ty, které se „týkají KGB a armády“?<br />
Můj postoj k této otázce je pamětlivým čtenářům Listů jistě znám. Vedl jsem svého času v této věci na stránkách dvouměsíčníku polemiku s Janem Šternem. Bylo to v číslech 2 a 3 z roku 1995. Obdržel jsem tehdy nálepku člověka „deformovaného profesí a osudem“. Ač je tato otázka od té doby stále předmětem mého zájmu, a ač se snažím vyhledávat a studovat relevantní informace, alespoň ty, které mi zpřístupňuje Internet, nedospěl jsem po sedmnácti letech k jinému názoru. <br />
Tento můj názor spočívá v tvrzení, že právě vojenské aspekty hrály mimořádnou, ne-li rozhodující, roli při rozhodování sovětských a dalších činitelů Varšavské smlouvy o válečné akci proti našemu státu. Oproti roku 1995 jsem modifikoval v poslední době své hodnocení tohoto aktu: nešlo o žádnou „bratrskou pomoc“, nešlo o „vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území“, šlo o válečnou akci, uskutečněnou vůči mé zemi. Šlo o válečný akt uskutečněný všemi jeho účastníky. Svou podstatou plně totiž odpovídá definici, kterou pro pojem „válka“ vypracoval Carl von Clausewitz.<br />
Dovoluji si tvrdit, že do doby, než budou právě ony, podle mého soudu stěžejní, dokumenty, zvláště z oblasti vojenství, zpřístupněny, do té doby budou mít závěry, které Vladimír Claude Fišer prezentuje jako nezpochybnitelné, v nejlepším případě, hypotetický charakter. Jistotu získají historikové, a po nich i laikové, až tehdy, až budou mít přístup i k vojenským dokumentům. To platí jak o dokumentech ruských, tak i o relevantních dokumentech našich dnešních západních spojenců, především Spojených států amerických. <br />
V obou případech jsem velmi skeptický a zcela jistě vím, že se sám nemohu jejich zpřístupnění vůbec dožít. Jestliže na příklad historik Josef Fučík tvrdí, že informace jen o jednom z apokalyptických plánů, o americkém plánu „SIOP 62“, budou sotva někdy zveřejněny, tak si dovoluji tvrdit, že to stejné lze očekávat na ruské straně. „Plán „SIOP-62“ byl označen zvláštním stupněm utajení (ESI- Extremely Sensitive Information), zůstává stále nedostupným a nelze předpokládat, že bude jako celek stěží vůbec kdy odtajněn“. (Josef Fučík, Stín jaderné války nad Evropou, Mladá fronta, Praha, 2010.)<br />
Nesmíme zapomínat, že to, co se odehrávalo kolem roku 1968 a kolem Československa, se odehrávalo v kontextu tak zvané studené války. A pochopit celý kontext- to je ještě pro historiky, a nejen pro historiky, práce na desetiletí. Avšak vracet se opět k meritu věci nechci.<br />
A nakonec několik poznámek k článku Karla Hrubého „Dva otcové“. I když jsem o pět roků mladší, než autor, přece bych se jen osmělil dát mu jednu radu: aby pečlivě sledoval účinek „větru historie“, o kterém sám Stalin, tuším po návratu z Teheránské konference, prohlásil, že je přesvědčen, že tento vítr postupně rozmetá všechnu špínu, která bude na jeho hrob navršena po jeho smrti. Což se, podle mých informací, děje. <br />
V posledních letech dost intenzivně sleduji prostřednictvím Internetu mediální ruskou scénu. Proto bych velice silně oponoval tomu, že Stalinovo jméno je „dnes vyslovováno i staromilci jen s ostychem“. Možná to platí pro Česko, nikoliv však pro Rusko. Jsem přesvědčen, že sami Rusové si postupně vytvoří ucelený, a jakéhokoliv „stínu nespravedlnosti a zloby“ (Cicero) zbavený, obraz. Mají na to plné, a řekl bych výsadní, právo. Jestliže je Stalin označován Karlem Hrubým jako tyran, tedy jako krutovládce či samovládce, pak snad především Rusové, kterým vládl, mají právo říkat, zda tomu tak bylo či nikoliv, zda jeho vládu tak vnímali či nikoliv. My jsme zcela určitě nebyli v pozici občanů, kterým Stalin vládl. <br />
Myslím si, že my, Češi, bychom měli spíše hodnotit to, jak Stalin ovlivnil osud našeho národa. A tady se zase musím odvolat na svou vlastní zkušenost. Ta se v celé nahotě projevila v noci z 1. na 2. května 1945. Pro zážitek oné noci nemám jiné slovo, než osvobození. Později, když jsem se dozvěděl, jaké plány v případě vítězné války měl s českým národem Hitler a spol., tak jsem dospěl k názoru, že nešlo jen o osvobození z okupace, ale o zachránění. Zachránění před osudem genocidy, germanizace, vysídlení. A protože čtyři roky předtím mi Gestapo zakázalo pokračovat ve studiu na jakékoliv střední škole, tak zřejmě i mne čekal osud předurčený Hitlerem pro Slovany. A i mne, sovětští občané, vedení tehdy Stalinem, řečeno slovy Šimona Pereze dne 8. listopadu 2012 v Moskvě, „zachránili před hrozným osudem“.<br />
A když už Karel Hrubý píše o jakémsi „ostychu staromilců“, pak sám, spíše než ostych, pociťuji strach. Strach z toho, že se mi, při jakémkoliv jen náznaku, že se pokusím Stalina, když ne ospravedlňovat, tak alespoň pochopit, dostane nálepky, nebo spíše nadávky, „stalinista“, to v lepším případě. Nebo že budu vystaven mediálnímu lynči, třeba ze strany středoškolských studentů. Pro příklady není třeba chodit daleko."<br />
<br />
veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-58699030306777926152013-03-12T09:00:00.000-07:002013-03-12T09:00:33.220-07:00JSOU PODMÍNKY K TOMU, ABY PAN ZEMAN BYL PREZJSOU PODMÍNKY K TOMU, ABY PAN ZEMAN BYL PREZIDENTEM VŠECH?<br />
<br />
<br />
„Chci být prezidentem všech občanů“. Z inauguračního projevu Miloše Zemana na Pražském hradě. Právo 9. března 2013.<br />
Jako jeden z občanů, který „neuplatnil své aktivní občanství“ (slova prezidenta) tím, že by se zúčastnil druhého kola prezidentské volby, bych přesto chtěl vyjádřit svůj názor, zda považuji pana Miloše Zemana též za svého prezidenta. A to vyjadřuji při plném vědomí toho, že mé jakékoliv stanovisko je k právnímu statutu prezidenta, jakožto zvolené hlavy státu, irelevantní. Miloš Zeman je prezidentem, ať jej za svého prezidenta považuji či nikoliv. A to respektuji. Mé stanovisko bude tedy spíše vyjadřovat můj vnitřní vztah k muži, který se jmenuje Miloš Zeman a který je prezidentem České republiky.<br />
Vycházím nejprve z toho, co vyplývá explicitně z věty, již jsem nahoře citoval. Prezident Zeman neříká, že se už za prezidenta všech občanů považuje, zřejmě také ne proto, že jej volila jen část občanů majících právo volby. Dále z toho vyvozuje, že má zájem stát se (spatřuji v tom budoucí čas slovesa stát se) prezidentem všech, tedy i těch, kteří jej nevolili nebo kteří se volby vůbec nezúčastnili. Jestli je jeho přání uskutečnitelné či nikoliv, nemá v podstatě na výkon jeho funkce vliv. A po pravdě řečeno si myslím, že jej to ani moc nezajímá. Už ve svém inauguračním projevu a posléze, i druhý den po inauguraci, kdy dal najevo v rozhovoru, který poskytl stanici, která se tváří, či která by chtěla být jakousi rodinnou stanicí a být současně „světovou“ (proč jinak by si do svého názvu dávala nečeské slovo „family“, což je ostatně dnes manýra dost rozšířená), ač rovněž takovou není a nikdy se nemůže stát, podle jakých hledisek se bude na určité skupiny občanů dívat a jak je bude sortýrovat.<br />
A nebyl by to Miloš Zeman, jehož bonmoty, které jsou často však více než „bon“ tak "malmoty", už známe více než dvě desetiletí, aby se nesnažil dát najevo všem svým spoluobčanům, jejichž prezidentem se chce stát, svou rádoby intelektuální převahu. A k tomu použil už, v naší zemi téměř standardní, grif: zvolí slova, kterým dává význam, jenž sice není v souladu se slovníkovým významem, tedy významem, jak jim rozumíme pokud možno všichni, ale která mají vzbudit u občanů dojem, že nový prezident je originální a v podstatě jiný, než oněch deset milionů jeho „poddaných“. A že je samozřejmě jiný, než všichni jeho předchůdci v tomto úřadě.<br />
Bohužel, v mých očích to spíše představuje jiné, někdy až zkratkovité, vidění světa, jež se v určitých oblastech může jevit až jako nebezpečné. Na příklad při hodnocení situace, kterou by prezident při výkonu některých svých práv, na příklad práva být vrchním velitelem ozbrojených sil země, měl provádět a na základě toho hodnocení se i kvalifikovaně rozhodovat. <br />
Musím teď uvést nějaký příklad toho, o čem hovořím výše. Markantně se mi prezidentův přístup jevil ve dvou případech: předně v použití pojmu „negativní deviace“ a za druhé v pojmu „zločin“.<br />
Nejprve k pojmu „deviace“. Slovo má nepochybně svůj původ v latinském slovesu „deviare“. Jeho význam je tento: sejít s cesty, odbočit stranou, odchýlit se.(Latinsko-český slovník, Státní pedagogické nakladatelství, Praha,1991). Jestliže prezident říká, že tuto negativní deviaci vidí hlavně u podstatné části českých médií, pak říká jenom „A“. Jako občan, který je ve svém hladu po informacích většinou odkázán jen na média, bych chtěl slyšet ono „B“. A toto „B“, to není jen konkrétní pojmenování mediálních prostředků, které měl na mysli, ale i možná jednotlivých pracovníků těchto médií. Neinformovaný občan by mohl za taková média považovat třeba „Mladou frontu Dnes“, a v ní třeba pány Komárka, Steigerwalda, spisovatele Stránského, redaktorku Bendovou. A při tom by se mohl kardinálně mýlit, protože to třebas není pravda a hlava státu má na mysli někoho úplně jiného. A jestli význam deviace, zejména ve spojení s pojmem „negativní“, může znamenat také odchýlení se od jisté, jedině správné pravdy, pak by bylo třeba alespoň naznačit: v čem se kdo konkrétně odchyluje od oné jedině správné pravdy a navíc i říci, kdo je oprávněn takovou pravdu za, jako jedině správnou, vyhlašovat. Prezident Zeman jistě dobře chápe, jaké vakuum v tomto směru vzniklo poté, kdy už zde není „strana a vláda“, která něco takového dříve dělala. <br />
Bude třeba vytvořit zákony, à la zákon o protiprávnosti komunistického režimu, abychom my, občané věděli, jaký je nejen jedině správný pohled na část našich dějin, ale i na jiné stránky našeho společného života, a každý, kdo bude mít pohled jiný, stane se v očích hlavy státu obyvatelem „ostrova negativní deviace“? Pokud toto vše prezident nebude konkretizovat, bude možno považovat tuto část jeho inauguračního projevu za bonmot, tedy za vtipné rčení, nikoliv za uvážlivé slovo hlavy státu.<br />
Druhým pojmem, jehož výklad poskytl prezident Zeman ve svém rozhovoru, výklad, který mne zneklidňuje, je to, když označil nedodržení slova za zločin. Protože chápu slovo zločin ve shodě s F. Trávníčkem jako „nejtěžší trestný čin“ , pak interpretace, která explicitně vyplývá ze slov prezidenta, by na příklad znamenala, že i nedodržení manželského slibu, což je přece také dáním slova, by bylo zločinem a jako takové by mělo být postihováno stejně jako jsou postihovány jiné nejtěžší trestné činy.<br />
Závěrem, jakožto bývalý voják z povolání, musím napsat, že nejvíce mne zneklidňuje, co bych mohl cítit z prvních projevů prezidenta republiky, je to, že je současně vrchním velitelem ozbrojených sil země, který se sice chystá navštívit naši jednotku v Afgánistánu, ale je ve vojenských věcech, podle mne, naprostým laikem, který neabsolvoval základní vojenskou službu, kde by se mohl naučit zacházet alespoň s osobní zbraní vojáka. A jelikož mám zcela jasnou představu, co znamená slovo „velitel“a jelikož chápu ona slova prezidenta v kontextu s tím, že se už v průběhu volební kampaně projevil jako zastánce preventivní války, na příklad provedením preventivních úderů na odpalovací zařízení Íránu, což není ničím jiným než aktem války, pamatujeme si ještě sami, že války, které dokonce dostaly posléze rozměr války světové, byly zahajovány provedením úderů a jejich vyhlášení teprve následovalo, pak musím vyjádřit nejen zneklidnění, ale doslova zděšení z některých výroků nového českého prezidenta. Protože ty mi, jako občanu státu, neposkytují důvěru, že hlava státu bude vždy promyšleně a uvážlivě jednat a bude hovořit vždy jazykem, kterému i já budu rozumět. <br />
A bez nabytí takové důvěry se obávám, že nebudu moci s klidným svědomím prohlásit, že chci patřit do té množiny občanů, jejichž prezidentem chce pan Miloš Zeman také být.<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-40416137320836977642013-02-07T08:40:00.002-08:002013-02-07T08:40:51.813-08:00ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.13. POKRAČOVÁNÍ.<br />
<br />
<strong>DVANÁCTÁ KAPITOLA.</strong><br />
<strong>SOVĚTSKÝ SVAZ A J. V. STALIN V MÉM ŽIVOTĚ</strong><br />
<strong>I.část</strong><br />
To, že někde ve světě existuje něco, co se nazývá Sovětským svazem a že někde žije člověk, který se nazývá Stalin (byl to národností Gruzínec a jeho gruzínské jméno bylo Džugašvili), jsem poznal někdy uprostřed války. Bylo to asi v době, kdy můj tatínek utajeně začal poslouchat zahraniční rozhlas, jmenovitě BBC. Jestli, kromě poslechu „Londýna“, poslouchal také jiné české vysílání ze zahraničí, to už nevím. Téměř každý večer od jisté doby zaznívala v našem bytě znělka a oznámení „Volá Londýn!“. Když začala válka na východě se Sovětským svazem, začal se zajímat hlavně o tuto válku. Pamatuji si, že si tatínek v té době sehnal jakousi mapu Evropy a začal na mapě vypichovat špendlíky se skleněnými barevnými hlavičkami, linii německo-ruské fronty. <br />
<br />
<em>Proč si myslíte, že se váš tatínek začal více zajímat o válku na východě, kde Německo vedlo válku se Sovětským svazem?</em><br />
No to dnes nemám spolehlivou odpověď. Také asi proto, že jsem se sám o tyto věci moc nezajímal. Nikdy jsem se také svého otce na to nevyptával. Což mne bude mrzet do konce života!<br />
Určitě ale jeho zájem nevyplýval z toho, že by znal Rusko z vlastní zkušenosti z První světové války. On sám byl povolán do armády rakousko-uherské monarchii k 75. pluku. Sídlem tohoto pluku byl Salcburg. Část jeho pluku, zřejmě tedy i doplňovací velitelství, bylo v Jindřichově Hradci. Tam oblast Pelhřimovska patřila a proto otec narukoval v lednu 1917 do Jindřichova Hradce. Hlavní část pluku byla nasazena na ruské frontě, účastnila se i bojů u Zborova. Během roku 1917 se však v Rusku odehrávaly události, které jako jeden z důsledků měly to, že rakouské velitelství mohlo část armády přesunout na italskou frontu. A tak se také stalo, že můj tatínek se ocitl na italské frontě. Tam prožil zbytek války a odtud se také jako příslušník „Sokolského útočného praporu Italské domobrany“ vracel v roce 1919 do vlasti. Možná tam získal jisté poznatky o Rusku od jiných příslušníků 75. pluku. Na podzim roku 1917 se už 75. pluk nachází v prostoru Asiaga na „Planině sedmi obcí“ (Altopiano dei Sette Comuni). A prapor tohoto pluku, do kterého byl tatínek zařazen, se zřejmě někdy v létě roku 1917 připojil k pluku, přesunujícímu se z ruské fronty na frontu italskou. Možná se to stalo už v Maďarsku.<br />
Je docela možné, že v té době u něho vznikaly jisté sympatie ke slovanskému Rusku, jako k zemi, se kterou český národ spojoval své naděje na osvobození z nacistické poroby. Ty byly, obzvláště po zkušenostech roku 1938, určitě silnější, než vztahy k Západu. Ten nás obětoval Hitlerovi, aby si, byť na krátkou dobu, zachránil mír. A jak poukazoval W. Churchill, zachránil pro sebe na krátkou dobu mír, nikoliv však čest. Možná se u mého tatínka projevovalo i to, co tak dráždilo samotného vůdce Třetí říše Adolfa Hitlera.<br />
<br />
<em>Teď vám vůbec nerozumím. Mohl byste mi to vysvětlit?</em><br />
Ano, opírám se o ruského historika I.N.Šumejka. Ten píše ve své práci „Druhá světová . Resetování“ (http://lib.rus.ec/b/212523/read#t28), že Hitler v jednom z „rozhovorů u stolu“ prohlásil do nastražených uší generálů, kteří jej u stolu obklopovali, a to je pro naše téma to hlavní, že „Češi budou vždy spojovat své naděje s „mátuškou“ Ruskem“.<br />
Nevím samozřejmě, kde tatínek získal v době války potřebnou mapu. Avšak vím, že v té době jsem se i já, jako ještě školou povinný chlapec, začal trochu zajímat o válku a začínal si uvědomovat, že to, co se daleko od mé vlasti odehrává, má i velký význam pro tu zemi, ve které jsem se narodil.<br />
Zcela určitě si vzpomínám na jedno ruské jméno, které jsem zaslechl v debatách, kterých jsem, jako zvědavý kluk, byl přítomen. Bylo to jméno Timošenko. Vím, že s tímto jménem bylo spojováno v oněch debatách něco, co by se dalo jednoduše vyjádřit větou „však počkejte, jak jim to Timošenko ukáže“! Semjon Konstantinovič Timošenko - od roku 1940 maršál Rudé armády - byl od roku 1940 až do 19. července 1941 Lidovým komisařem (tedy ministrem) obrany SSSR.<br />
To, o čem hovořím, se muselo, zcela určitě, odehrávat ještě v roce 1943 nebo krátce před tímto rokem. Od léta onoho roku jsem už většinu doby trávil ve Zlíně jako „mladý muž“ Baťovy školy práce. Tam už jsem neměl možnost poslouchat zahraniční rozhlas a zúčastňovat se debat svého tatínka. I mé zájmy byly někde zcela jinde: na hřišti, kde se hrál volejbal či česká házená, či na stadionu, kde se provozovala lehká atletika. Snad tomu uvěříte, či ne?<br />
<br />
<em>Samozřejmě. Proč bych měl mít pochyby o tom, co říkáte?Ned</em><br />
<em> Ned</em>ivte se mé otázce. Můj spolužák z poválečného studia na jihlavském gymnasiu, který mne mohl poznávat po dobu třech roků-od září 1945 do června 1948, napsal knihu vzpomínek, v níž se dotkl i mé osoby. V ní, kromě jiného, dosti zlomyslně napsal, že jsem zřejmě „Lenina musel studovat již během války“. To, když čtenářům své knihy vysvětloval mé postoje, které jsem už v době středoškolského studia zaujímal. Vyprávět o tom, a zabývat se tímto nesmyslem mého spolužáka, by ale bylo na oddělenou debatu, a raději bych se proto teď této otázce vyhnul.<br />
<br />
<em>Ano, děkuji. Rád bych se vás zeptal: co si dnes myslíte o roli, kterou ve vašem životě hrál onen fenomén, kterým byl Sovětský svaz. Co si o Sovětském svazu myslíte i poté, co jste jistě měl možnost, kromě vlastních poznatků z doby, o které píšete ve své knize, dozvědět za posledních, dejme tomu, dvacet let. Tedy až do roku 1991, kdy Sovětský svaz, jako subjekt mezinárodního života na této planetě, přestal existovat.</em><br />
Pro mne základním a rozhodujícím měřítkem, podle kterého budu roli Sovětského svazu pro svůj vlastní život posuzovat, je to, co znamenal Sovětský svaz pro můj národ, co znamenal pro zemi, ve které jsem se narodil, ve které jsem prožil celý svůj život a ve které i tento můj život skončí. Co pro mne znamenal zejména v době Druhé světové války, respektive v době evropské války. A samozřejmě i po ní.<br />
<br />
<em>Vy odlišujete pojmy „evropská válka“ a „ druhá světová válka“?</em><br />
<em> </em>Ano, odlišuji. I když, v obou případech, se dopouštím určitého zjednodušení nebo, chcete-li, nepřesnosti. Ani jeden z těchto pojmů totiž nevystihuje přesně podstatu toho, co se v Evropě nebo ve světě odehrávalo. Oba pojmy, jak „evropská“ válka, tak i „světová“ válka, jsou vlastně pojmy konvenční, smluvené.<br />
<br />
<em>Teď vám nerozumím.</em><br />
Myslím, že není až tak obtížné pochopit, v čem spočívá ona konvence, která pracuje s pojmem „druhá světová válka“ nebo též „evropská“ válka. Všimněme si nejprve pojmu „evropská válka“. Vycházejme z toho, co je to Evropa v zeměpisném a v politickém smyslu. Porovnejme to s tím, které státy byly přímo do válečných akcí zapojeny. A hned uvidíme, že řada států stála mimo onen válečný konflikt, že se svými ozbrojenými silami, ačkoliv je měla, války nezúčastnila. Není třeba ony státy, které se války nezúčastnily, vyjmenovávat. Jednalo se samozřejmě o válku, nebo o války, odehrávající se na evropském kontinentě. Nejednalo se však o válku, do které by všechny evropské státy byly zapojeny. Jestliže tedy řekneme „evropská válka“, tak to neznamená nic jiného, než že jsme se domluvili, že všechny válečné akce, které se v uvažovaném období v daném případě mezi roky 1938-1945, odehrávaly, shrneme pod jeden název.<br />
Navíc i ty státy, které se zúčastnily, to neučinily současně, ale postupně. Postupně byly poráženy Německem a jím zcela či částečně okupovány a zbaveny suverenity, která by je charakterizovala jako nezávislý stát. S námi se to stalo právě onoho 15. března 1939. Já si dokonce myslím, že naší zemi válka začala už v roce 1938. K tomu se ale, možná, dostaneme. Nic na tom asi nezmění skutečnost, že nedošlo k vojenskému střetnutí Československa nebo jeho zbytku s Německem. Že ke ztrátě hlavního znaku státu, to jest státní suverenity, došlo podpisem prezidenta Háchy v noci ze 14. na 15. března 1939, je jistě nesporné. Prezident Hácha, v rozporu s tehdejší naší Ústavou, podepsal dokument, v němž žádal hitlerovské Německo, aby náš stát „vzalo pod ochranu“. Nehledě na podpis tehdejší hlavy státu, to však už od té doby bylo považováno za okupaci naší země. Byla to tedy válka, či nebyla? Já si osobně myslím, že se jednalo o akt kapitulace, tedy o něco, čím může skončit válečný konflikt, byť v daném případě nedošlo k jedinému výstřelu či k použití zbraní. Prezident Hácha onen dokument podepsal pod nátlakem, bylo mu vyhrožováno použitím zbraní, tedy válkou se vším všudy a zřejmě usoudil, že Německo svou hrozbu myslí zcela vážně, nikoliv jako blaf. Že podepsal v rozporu s existující Ústavou, na to už upozornil tehdy Sovětský svaz.<br />
<br />
<em>Říkal jste, že na to, že je to v rozporu s naší Ústavou, upozorňoval Sovětský svaz. Kromě toho, vy jdete dokonce ještě zpět do roku 1938. Mohl byste mi to upřesnit?</em><br />
Zajisté. Nejprve k první části vaší otázky. Ve své notě, kterou Sovětský svaz předal 18. března 1939 Německu, se praví, kromě jiného: „Sovětská vláda nezná ústavy žádného státu, která by dávala hlavě státu právo zrušit existenci státu bez souhlasu dotyčného národa…Vzhledem k okolnosti, že chybí jakýkoliv projev národa českého, je třeba označit okupaci Čech německými vojsky a veškerý další postup německé vlády za svévolný, násilný a agresivní“. (Paměti Dr. Beneše, str. 439, Orbis, Praha ,1947).<br />
K tomu snad není třeba dodávat nic.<br />
K druhé části vaší otázky, proč jdu ještě zpět do roku 1938? Dělám to přesto, že vím, že asi nenajdu oporu u různých odborníků na mezinárodní právo a podobně. Proto to také prezentuji jen jako svůj soukromý názor. Budu se opírat o názory klasika teorie války, prusko-ruského důstojníka Carl von Clausewitze. Ten už v prvních odstavcích svého fundamentálního díla „O válce“ jednak definuje válku jako „akt násilí sloužící k donucení protivníka, aby se podrobil naší vůli“. Rozumím této větě tak, že použití zbraní nemusí vždy být podmínkou sine qua non. Vždyť konec konců i to, nazýváme „studenou válkou“, spočívalo v podstatě na tom, že si obě strany, ponechme zatím bez diskuze to, kdo s tím začal, navzájem hrozily použitím zbraní, tedy akty násilí.<br />
Za druhé má Clausewitz za to, že „zápas mezi lidmi pramení v podstatě ze dvou různých zdrojů: z nepřátelské nenávisti a z nepřátelských úmyslů“ a podle něho „ válka není ničím jiným než rozšířeným soubojem“, tedy střetnutím dvou soupeřů. Dva soupeři, které vedle sebe postavila historie, tedy nacistické totalitní Německo a demokratické Československo, se stali soupeři už v okamžiku, kdy se ujal vlády v Německu kancléř Hitler a jeho politická strana NSDAP. Strategickým úmyslem Hitlera, od počátku jeho vlády, se stalo zničení Československa jako státu, přisvojení si jeho území a jeho totální germanizace. Při nejmenším té jeho části, které představovaly Čechy, Morava a Slezsko.<br />
Zápas těchto dvou soupeřů se v roce 1938 dostal do kritické, de facto těsně předválečné situace. Ta se od reálné války lišila jen tím, že ozbrojené složky obou států se ještě nedaly do pohybu a válka se ještě nestala válkou ani de facto ani de iure. O tom, že na straně Hitlera byly vůči Československu jak „nepřátelská nenávist“ tak i „nepřátelské úmysly“, jistě není pochyb a nemusím pro to snášet důkazy. Z tohoto hlediska pak ono smutně proslulé jednání v Mnichově v září 1938, někdy také kamuflované výrazem „konference“, „jednání“ apod., nebylo ničím jiným, než prvním střetnutím války mezi oběma státy. A v tomto střetnutí získal Hitler své první vítězství, sice bez boje a bez nasazení svých ozbrojených sil. Československo však své ozbrojené síly mobilizovalo a to je mnohými považováno už za válečný akt. Hitler svého dosáhl díky mistrovské diplomacii a díky zbabělosti třech dalších mocností, které se na jeho násilné akci podílely. Velká část území suverénního státu, včetně obrovských tam se nacházejících majetků Čechů, byla diktátem odtržena od Československa, tedy od státu, jehož suverenita byla stvrzena Versaillskou smlouvou z 10. září 1919. Tuto smlouvu podepsalo i Německo, sice jako poražený stát, ale její závaznost i pro něj je nezpochybnitelná. <br />
Jako spojenci v této sice nevyhlášené, ale de facto probíhající válce, stáli na straně vítězného Německa tři státy: Itálie, Francie a Velká Británie. A je něco neobvyklého, jestliže se budu na tyto tři státy dívat jako na spojence Hitlera ve válce proti Československu? Při posuzování vraždy jsou také, vedle pachatele, souzeni i jeho komplicové, že? A k těmto komplicům Hitlera musím přiřadit také Polsko a Maďarsko, byť se jednání v Mnichově nezúčastnily. Ale o podíl na „kořisti“, kterou Hitler získal v Mnichově, velice usilovaly.<br />
Co se týče obou posledních jmenovaných států ještě malou poznámku. Je náhodné, že oba tyto státy, Polsko a Maďarsko, se velice ochotně, dalo by se v případě Polska říci i iniciativně, podílely na druhém válečném aktu, který byl vůči naší zemi uskutečněn v srpnu 1968? Nejsmutnější na celé věci je to, že jeden z tehdejších spojenců agresora, Francie, byla smluvně vázána s obětí a byl tedy její postoj klasickým příkladem zrady v mezinárodním měřítku. Nepamatuji si rovněž, že by tatáž Francie byla nějak protestovala proti postupu Sovětského svazu vůči naší zemi v roce 1968.<br />
Bude tedy chybou, jestliže budu považovat za počátek války vůči naší zemi 30. září 1938? Nedávno jsem měl příležitost tento svůj názor veřejně publikovat.<br />
<br />
<em>Můžete mi, prosím, uvést tento příklad?</em><br />
Samozřejmě, v Týdeníku rozhlas napsal jeho redaktor René Kočík krátkou vzpomínku na vánoce roku 1938. A v ní, kromě jiného, napsal, se Karlu Čapkovi zhroutil svět „po mnichovské dohodě“.<br />
K tomu jsem napsal, a bylo publikováno v Týdeníku číslo 1/2013, toto:<br />
„Myslím si, že nikdo v Česku by neměl to, co se odehrálo v září onoho roku v Mnichově, nazývat „dohodou“. Dohoda to mohla být jen pro čtyři aktéry onoho jednání. Ti se navzájem dohodli na ultimatu vůči suverénnímu státu, členu Společnosti národů. Podle ultimata muselo Československo odstoupit velkou část svého území jinému státu. Ultimatum bylo poslední výzvou k přijetí požadavků s hrozbou, že jinak dojde k válce. Jmenovat signatáře onoho diktátu jistě nemusím. Jména určitě znají i, v historii zajisté vzdělané, terciánky či kvartánky třeboňského gymnasia.<br />
Mnichovský diktát, nikoliv smlouva, byl aktem války, byť válka Československu nebyla oficiálně vyhlášena. Při nejmenším však jedním z aktérů bylo ozbrojeným násilím proti naší zemi vyhrožováno a ostatní tři aktéři, svou spoluúčastí na diktátu, tuto hrozbu v podstatě sankcinovali. Podle teoretika války Carl von Clausewitze je válka „aktem násilí s cílem donutit protivníka, aby se podřídil naší vůli“. Je hrozba válkou něčím menším, než samotný akt války? Není. V obou případech je cílem podřízení se vůli, tedy v mnichovském případě podřízení se vůli čtyřech signatářů diktátu. <br />
Přesně v duchu von Clausewitze to hodnotil i prezident Beneš. Ve svém projevu v londýnském rozhlase dne 8. srpna 1942 řekl, že „Mnichovem se začala druhá světová válka a od této chvíle bylo Československo už na frontě…“ (Dr.Edvard Beneš, Paměti, Orbis, Praha, 1947, str. 311). Plně se s názorem prezidenta Beneše shoduji.<br />
Nikdo z účastníků mnichovského jednání se z odpovědnosti za vznik druhé světové války nemůže vyvinit. Nebyla tedy žádná „mnichovská dohoda“, ale byl tu akt násilí zahajující válku s Československem. Ta pak přerostla ve válku evropskou a světovou!“ <br />
V poslední době jsem tento názor uplatnil i v připomínkách k jednomu vystoupení ruské historičky Natalije Naročnické v instituci zvané «Изборский клуб».<br />
<br />
<em>Povězte mi, prosím, o tomto něco více. Vidím z toho, že se zapojujete i do diskuzí, které přesahují hranice státu.</em><br />
Prosím, beze všeho. Na besedě, kterou vedla tato historička se studenty v Litvě, zazněla, kromě jiného také tato její slova: „Náš Fond historické perspektivy vydal sborník článků k výročí Mnichovského dohovoru v roce 2008. Tato výročí Západ přehlédl, navzdory tomu, že právě tehdy započal pohyb k Druhé světové válce“.<br />
K tomu jsem si dovolil zaslat Izborskému klubu toto své vyjádření:<br />
„Nejprve bych se vyjádřil k slovům, že „Západ přehlédl výročí“ Mnichova. Slovo „přehlédl“by bylo možno chápat tak, že se tak stalo z důvodu jakési neopatrnosti. Domnívám se, že se tak stalo zcela záměrně. To „přehlédnutí“ se totiž kryje se snahami přepsat historii. To, co se přihodilo v roce 1938 v Mnichově, a za co by se státy jako Francie a Velká Británie, případně i Itálie, měly stydět při nejmenším po nejbližších tisíc let, zcela ladí s jejich současnou politikou.<br />
Hovořit o ujednání, k němuž dospěli zástupci čtyřech států, jako o „dohovoru“ lze jen v případě, že budeme toto ujednání chápat jako dohovor oněch čtyřech států. Ve vztahu ke státu, který se stal objektem tohoto dohovoru, to bylo diktátem. Ten mu byl sdělen v podobě ultimata. „Ultimatum“ představuje, jak jsem argumentoval, opíraje se o Slovník cizích slov vydaný v Moskvě v roce 1984, „požadavek jednoho státu ke státu druhému, který je doprovázen hrozbou přerušení diplomatických styků nebo použitím ozbrojené síly v případě, že požadavky nebudou v určité lhůtě splněny“. Definice války, tak jak ji vypracoval Karl von Clausewitz, říká, že „válka je akt násilí, který má za cíl donutit protivníka silou, aby se podřídil naší vůli“.<br />
Z toho vyplývá, že to, co bylo výsledkem ujednání v Mnichově, bylo ve skutečnosti aktem násilí, aktem války. Proto měl zcela pravdu jeden z účastníků událostí, byť nebyl přímo účasten oněch rozhovorů, ale byl obětí onoho ujednání, doktor Beneš, a tady jsem opakoval to,co řekl 8. srpna 1942 ve svém projevu v rozhlase v Londýně, který byl vysílán do Československa, že „druhá světová válka má svůj počátek v Mnichově a od tohoto okamžiku se nacházelo Československo na frontě“.<br />
Napsal jsem, že tento výrok prezidenta Beneše je v souladu s názorem N. Naročnické, že se „právě tam začal pohyb ke Druhé světové válce“. Napsal jsem, že jestliže cokoliv se z klidového stavu dostává do pohybu, pak tento pohyb má vždy svůj začátek a svůj konec. A začátek událostí, které postupně přerostly ve světovou válku, se nacházel v Mnichově a konec měl v Berlíně.<br />
Mé tvrzení nemá v žádném případě za cíl jakési soutěžení o prvenství, kdy vlastně začala Druhá světová válka. Souhlasím s tím, že mnohé pojmy jsou pojmy smluvenými. Protože však cílem jedné strany bylo získání světovlády, a toto začalo v Mnichově, tak i tam začínala válka, v níž nezvítězil bohudík ten, kdo ji začal, ale druhá strana. Ta nakonec donutila iniciátora války, aby se podřídil její vůli.<br />
Historické spojení spatřuji v tom, že i ty státy, které se chtěly přiživit na trofejích Mnichova, se aktivně zúčastnily i válečné akce proti Československu v roce 1968. Mám na zřeteli Polsko a Maďarsko.<br />
Vím, že třeba Poláci budou tvrdit, že prvenství patří jim. Kdyby souhlasili s mým tvrzením, pak by ztratili vítr ve svých plachtách. Totéž se týká i Baltických států. Všechny báchorky o významu „paktu Molotov- Ribbentrop“ by ztratily svůj význam.“<br />
Toto jsem tedy napsal do redakce Izborského klubu. Jaká bude odezva, nevím.<br />
Podobně můžeme uvažovat i o válce světové. Cožpak se jí účastnily všechny státy, které v době 1939-1945 tvořily tehdejší svět? Jen se podívejte třeba na Jižní a Střední Ameriku. Který ze států onoho kontinentu nebo subkontinentu se zúčastnil války? V podstatě žádný. A to přece také byly státy-součásti- tehdejšího světa. A o tom, že se ona válka stala válkou „světovou“, můžeme hovořit až v roce 1941, kdy do války vstoupily po agresi Německa a Japonska na jejich území, takové mocnosti jakými byl Sovětský svaz a Spojené státy americké. Stalo se to, jak je známo, v červnu a v prosinci onoho roku.<br />
Rád bych podtrhl skutečnost, že nejde jen o hru se slovy, ale že přesné chápání oněch pojmů má svůj závažný politický význam. V neposlední řadě i význam propagandistický. Ne každý bude ochoten, ze svých zištných důvodů, ochoten podobnou definici oněch pojmů akceptovat. A to z těch důvodů, že by to vzalo, jak jsem už říkal, „vítr z plachet“ jeho politické argumentaci.<br />
<br />
<em>Mohl byste mi, prosím, toto vysvětlit blíže?</em><br />
Samozřejmě. Na příklad naši sousedé Poláci nebudou určitě můj názor akceptovat. A to proto, že jejich výkladu bude více vyhovovat to, jestliže za počátek války bude považováno přepadení jejich země hitlerovským Německem. Za ním totiž bezprostředně následovalo vyhlášení války Německu Velkou Británií a Francií. A toto přepadení Polska následovalo krátce poté, kdy byla podepsána smlouva o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem, tak zvaný „pakt Molotov-Ribbentrop“ ze srpna 1939. To dává Polákům možnost tvrdit, že podepsání oné smlouvy otevřelo cestu ke světové válce, a že „jejich“ válka s Německem byl počátkem druhé světové války. A tím, že to váží na onen pakt, a dávají jeho podepsání do příčinné souvislosti s válkou, pak mohou z jejího rozpoutání vinit stejně Německo, jako Sovětský svaz. A to bez ohledu na to, že do jejich země vstoupila Rudá armáda až poté, kdy bylo Polsko rozbíjeno už 17 dnů německými armádami, a kdy se pro Sovětský svaz stávalo reálným nebezpečím, že bude Wehrmacht ve svém bleskovém postupu pokračovat i poté, kdy dosáhne sovětsko-polských hranic.<br />
Na druhé straně tvrzení prezidenta Beneše, že začátkem války byl 15. březen 1939, eventuelně den, kdy byl podepsán mnichovský diktát, tento argument Poláků vyvrací. Nám naopak dává možnost tvrdit, a tady i já sám budu takový názor podporovat, že cestu ke světové válce neotevřela Smlouva o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem ze srpna 1939, ale mnichovský diktát. K tomuto diktátu se dospělo dohodou čtyřech zúčastněných států. Jestliže ji považuji za počátek druhé světové války, pak mi z toho vyplývá, že na rozpoutání oné druhé světové války mají ony státy, které podepsaly mnichovský diktát, větší podíl, než Sovětský svaz, který do Mnichova pozván nebyl, ač v té době už měl s Československem spojeneckou smlouvu, byl členem Společnosti národů a byl tedy smluvním partnerem jednoho, byť přímo nezúčastněného, účastníka onoho spiknutí proti Československu. Lze se při tom ptát: proč se jednání v Mnichově zúčastnila Francie, jako spojenec Československa? Avšak Sovětský svaz, jako druhý jeho spojenec, pozván nebyl? Nenaznačuje tento fakt sám o sobě, co tímto mělo být Německu naznačeno?<br />
I když nemusíte s mou argumentací souhlasit, tak snad z ní uvidíte, jak je důležité předtím, než začneme o jakékoliv otázce debatovat, musíme mít jasno v pojmech, se kterými budeme pracovat.<br />
Odlišuji tedy tyto dva pojmy. Při tom si uvědomuji, že se liším od, víceméně oficielních, názorů historiků, politiků, politologů a nevím ještě koho. Současně však vím, že je na tuto věc mnoho názorů. A pokud mohu soudit podle informací, které mi zpřístupnil Internet, pak v tomto směru jednotný názor na to neexistuje. A to platí zejména o politicích. Ti si obyčejně dějiny vykládají podle toho, jak se jim to momentálně „hodí do krámu“. Nebo, a to je ještě horší, podle toho, nakolik je znají. V neznalosti dějin, a chtěl bych zdůraznit dokonce dějin vlastního národa, hlavně pak v nerespektování ponaučení, které dějiny přinášejí, představují mnozí naši politikové celkem zdatné reprezentanty. Případně, a o tom nás přesvědčují politikové polistopadové éry, si píší vlastní dějiny a dokonce je kodifikují zákony a nechávají si to potvrdit justicí. Názorným příkladem je zákon o protiprávnosti komunistického režimu číslo 198/93 Sb a Nález Ústavního soudu číslo 14 z téhož roku. <br />
<br />
<em>Máte na mysli konkrétní osoby, když tvrdíte, že mnozí politikové buď neznají dějiny vlastní země nebo že si je vykládají po svém?</em><br />
<em> </em>Jistě. Především je to bývalý prezident Václav Havel. Ten byl, podle mého soudu, typickým představitelem „neználků“ dějin vlastního národa. Respektive představuje v mých očích člověka, který se z dějin vlastního národa moc neučil, či si je vykládal po svém podle toho, jak se to právě hodilo jeho momentálním myšlenkovým konstrukcím. Na něj opravdu seděla slova knížete Metternicha , že politici, „až příliš často přehlížejí dvě elementární skutečnosti: historii a zeměpis“.<br />
<br />
<em>Mohl byste mi konkrétněji říci, kdy se to, podle vás, projevilo u Václava Havla?</em><br />
<em> </em>Samozřejmě. Jen dva příklady. V době, kdy u nás byla diskutována otázka umístění v Brdech amerického radaru protiraketové obrany, jakožto součásti jisté varianty budování protiraketové obrany Spojených států, tak vyslovil svůj názor, nebudu citovat přesně, že bychom to měli Američanům umožnit, protože jsme jim dlužni za to, že díky nim jsme získali svobodu v obou světových válkách. Tento výrok přesvědčivě ukazuje, že Václav Havel neznal ani názory svého předchůdce, do kterého se dokonce stylizoval, prezidenta Masaryka. Ten už v prvním svém projevu dne 22. prosince 1918 prohlásil, že to bylo „naše vojsko, bojující na třech frontách, které nám vybojovalo naši svobodu“. V roce 1943 pak upřesnil prezident Beneš ve svém projevu ke členům obou komor amerického kongresu, že těchto vojáků bylo více než 150000.<br />
Jen si, prosím, uvědomte, že příslušníci našeho zahraničního vojska v Rusku vystoupili už 2. července 1917 se zbraní v ruce proti Rakousku v bitvě u Zborova. Při tom Spojené státy americké vstoupily do války s Rakousko-Uherskem až v listopadu 1917, tedy až půl roku po Zborovu. To, co říkám, vůbec neznamená, že bych chtěl zmenšovat přínos Ameriky pro vítězství nad těmi státy, které světovou válku rozpoutaly. Ale nemíním také nedoceňovat úlohu a postoje našich lidí, kteří za naši svobodu bojovali a také umírali. Už jen proto ne, že k nim patřil také můj otec!<br />
A v Druhé evropské válce? Spojené státy americké do evropské války vstoupily až tehdy, kdy jim po 7. prosinci 1941 vyhlásilo válku Německo a Itálie. A takový významný stát, jakým bylo Tisovo Slovensko. Pokud by toto bylo Německo neučinilo, kde máme záruku, že by Spojené státy do evropské války byly vůbec vstoupily? Vždyť jejich hlavním zájmem bylo Tichomoří. Tím, co říkám, zase nechci nijak snižovat význam účasti Spojených států na porážce hitlerovského Německa. Jen chci potvrdit svůj názor, že prezident Havel historii buď znal málo nebo znalosti historie vlastní země používal jen podle toho, jak se mu to zrovna hodilo.<br />
Musím se ptát: cožpak prezident Havel neznal, že předtím, než Spojené státy do této války vstoupily, tak už 175 našich letců položilo životy v letecké bitvě o Británii?. Nehovořím o jiných československých vojácích, kteří už bojovali s nacistickým Německem dávno předtím, než do války vstoupily Spojené státy americké. <br />
<br />
<em>Chtěl bych se vás zeptat na to, co si myslíte o tvrzení, které někdy slyším, že vedle západních mocností, jakými byly Francie a Anglie, které v Mnichově naznačily Hitlerovi, jakým směrem ve svých výbojích by se měl ubírat, to byly i Spojené státy, které mu v tom pomáhaly?</em><br />
Ano, kloním se k takovému názoru. Nacházím podporu pro tento názor i u ruských historiků. Někteří z nich tvrdí, že je tomu tak. Proč by jinak spousta dokumentů, které by prokazovaly, jakými cestami pomáhaly Spojené státy americké Hitlerovi k tomu, aby získal potřebnou k tomu sílu a výkonnost, podléhaly dosud přísnému utajení a nejsou pro veřejnost, ani pro historky, dostupné?<br />
Ruský politik, doktor historických věd Valentin Michajlovič Falin na příklad (odkazuji na http://regnum.ru/news/analitics/1450687.html) říká:<br />
„Spojené státy neodtajnily mnohé dokumenty oné doby. Kdo přivedl Hitlera k moci? První kontakty s Hitlerem si američtí představitelé zřídili už v listopadu 1922. Pomocník vojenského atašé USA v Německu Smith poslal do Washingtonu telegram, ve kterém shrnul výsledky setkání s Hitlerem. V telegramu citoval tuto Hitlerovu bravuru: „Nečekejte na to, až se budete muset utkat s komunisty na bojišti. Obraťte se na nás, abychom si to s nimi vyřídili my.“ V roce 1923 pak Američané zaopatřili místo u Hitlera Američanovi německého původu Ernstu Franz Sedgwick Hanfstänglovi. V jeho domě se Hitler ukrýval před policií, když zkrachoval jeho „pivní puč“. Hanfstängl nejen že skládal melodie pro pochody útvarů SA a SS. On obstarával i jiné věcičky-kultivoval Hitlera, uváděl jej do vznešených salónů v Mnichově a v jiných městech. Pomáhal budoucímu „führerovi“ formulovat „Mein Kampf“. Jeho zásluhy o NSDAP byly ceněny značně vysoko. Stal se zahraničním tiskovým mluvčím strany a zástupcem tiskové kanceláře Rudolfa Hesse. Za sedmi zámky jsou v USA uchovávány dokumenty, v nichž jsou zaznamenány toky peněz, včetně příspěvků do nacistické pokladny v průběhu dvacátých a třicátých let.“<br />
Falin pochybuje, že budou tyto tajné dokumenty zpřístupněny dokonce ke stému výročí konce Druhé světové války. Nuže! Pokračujme dál.<br />
<br />
<em>Myslíte, že to byla jen Amerika, kdo pomáhal Hitlerovi, aby postavil Německo na koleje směřující k válce? Rusové jsou bez viny? Četl jsem, že i Rusko, respektive Sovětský svaz v mnoha směrech pomáhal ke vzrůstu moci nacistického Německa. </em><br />
Myslím, že musíme přesně odlišovat data, kdy se to, či ono, dělo. Sovětský svaz podepsal v Rapallu dne 16. dubna 1922 smlouvu s Německem. Od té doby s ním měl velmi čilé styky a to i v oblasti vojenství. To však bylo v době, kdy Německo (oficielně nazývané Německou říší) bylo představováno tak zvanou Weimarskou republikou. To byl demokratický stát, který trval od roku 1918 do roku 1933, než přišli k moci nacisté. <br />
Díky Rapallské smlouvě získala Rudá armáda možnost využívat technické vymoženosti německého válečného průmyslu a studovat organizační metody německého generálního štábu. Na druhé straně „Reichswehr“ (později za Hitlera přejmenovaný na „Wehrmacht“), tedy německá armáda, získal možnost připravovat na území Ruska skupiny svých letců, tankistů i chemických specialistů. Mírové smlouvy Německu neumožňovaly, aby to dělalo na vlastním území. A tak obcházel ustanovení mírové smlouvy touto cestou.A v tomto směru bylo pro Německo vítaných pomocníkem Sovětské Rusko, které se necítilo vázáno Versaillskou smlouvou. Vždyť k dojednání této smlouvy ani nebylo pozváno a také ji nepodepsalo, byť bylo spojencem Západu ve válce proti Německu.<br />
<br />
<em>Proč vlastně se Sovětské Rusko nezúčastnilo mírové konference v Paříži? Vždyť Rusko bojovalo na straně západní Aliance?</em><br />
Pařížská mírová konference (Conférence de paix de Paris (1919), tak zní oficelní název této konference, řešila otázku, zda pozvat či nepozvat Sovětské Rusko. To se posuzovalo už před konferencí i v jejím průběhu. Zajímavé je to, že nikdo nepopíral přínos Ruské imperátorské armády k celkovému vítězství. Avšak na konferenci nebyly státní útvary, které se v Rusku vytvořily po bolševické revoluci, pozvány z těchto důvodů: Rusko bylo nazváno „zrádcem spojeneckých zájmů“. A to proto, že podepsalo 3. března 1918 v Brestu s Německem separátní mír, v rozporu s předešlým závazkem jej nepodpisovat. Ten umožnil Německu značně posílit západní frontu, což mohlo mít za následek při nejmenším odvrácení jeho porážky. Druhým důvodem bylo to, že bolševický režim byl považován za dočasný jev a jeho pozvání by bylo možno považovat za jeho přiznání. A to nechtěli učinit. Je zajímavé, jak se ono hodnocení o „dočasnosti“ onoho režimu shodovalo s pozdějším míněním Hitlera, který komunistický režim rovněž považoval za domeček z karet a předpokládal, že jej rozdrtí během dvou-třech měsíců. Za třetí, a to bylo dokonce oficiálně prohlášeno, že konferenci provádí jen země vítězné a Rusko bylo považováno za zemi poraženou a tudíž, stejně jako Německo, nebylo do Paříže pozváno. <br />
Je však zajímavé, že smlouva z Rapalla ze 16. dubna 1922 mezi Německem a SSSR (Le Traité de Rapallo) je považována za jeden z výsledků této konference. Proč tomu tak je, to už je otázka pro specialisty z oblasti mezinárodního práva a neumím to vysvětlit. Jen z toho usuzuji, jak složitým bylo pro západní politiky vůbec vzít na vědomí, neřku-li náležitě zhodnotit, že se v Rusku odehrálo něco, co jen tak nezmizí ze scény světa. A za existenci onoho « něčeho » bude Západ historii nakonec vděčen, až se na scéně objeví germánský nacismus, který představoval návrat od křesťanské civilizace k pohanství, tedy krok při nejmenším o dva tisíce let zpět.. <br />
Takže zpět k naší otázce o spolupráci Německa a SSSR.<br />
V Rusku rovněž mohli Němci cvičit své důstojníky v používání nové výzbroje, jež nesměla být vyráběna a držena na německém území. To ale přece nebyla pomoc Hitlerovi. I když, při zpětném pohledu, který můžeme udělat dnes, to nakonec pomohlo i Hitlerovi. To popřít nelze. Avšak v té době ještě Hitler o získání moci nad Německem jen snil, dával dohromady své „vojsko“, případně organizoval neúspěšné puče.<br />
Situace vzájemné spolupráce mezi Sovětským svazem a Německem se však změnila okamžikem, kdy Hitler získal politickou moc. V přednášce, na kterou jsem se už odvolával, o tom říká V. Falin:<br />
„Okamžikem, kdy se k moci dostal Hitler, se intenzita vztahů mezi SSSR a Německem ostře snížila. Z iniciativy Rusů byla anulována spolupráce mezi Rudou armádou a Reichswehrem. Je známo, že po nějakou dobu před tím přednášel ve Frunzeově akademii i Wilhelm Keitel. Ví se rovněž to, že generál Guderian si osvojoval nové typy tanků na sovětském polygonu. Firma Junkers měla svou filiálku ve Filách, v Samarské oblasti byla v činnosti laboratoř zaměřená na osvojování si chemických zbraní. V prostoru Lipecka byla v provozu letecká škola. Tam připravovali němečtí instruktoři sovětské piloty a cvičili piloty německé. A ohledem na stav, ve kterém bylo Rusko ve dvacátých letech XX. století, však šla spíše pomoc obráceným směrem: z Německa do Ruska.<br />
Když na příklad závody ve Filách získaly určité konstruktérské a výrobní zkušenosti, zaslaly vedení země návrh, a to ještě před příchodem Hitlera k moci, aby byla ukončena spolupráce s firmou Junkers. Rovněž se nepovažovalo za účelné, aby práce na chemických zbraních byly dovedeny do průmyslového stadia. Uprostřed roku 1933, tedy po nástupu Hitlera k moci, byly všechny sféry spolupráce Reichswehru s Rudou armádou anulovány.<br />
Je však zajímavé, že na Západě je jen málo publikací o tom, kolik německých letců se připravovalo v leteckých školách ve Spojených státech, v Itálii, ve Švédsku. Jen útržkovitě se dostávají badatelům do rukou údaje o tom, jaký byl transfer nejnovějších technologií vojenského charakteru do Německa ze Spojených států, ze Švýcarska, ve dvacátých a třicátých letech. Ví se, že prakticky všechny závody v Německu, které vyráběly letecké motory, byly vybaveny americkým zařízeními a že jejich produkce spočívala na amerických licencích. Budeme-li uvažovat objem investic, které přicházely z druhé strany oceánu, pak tento převyšoval třikrát, ano i vícekrát, rozměry toho, co bylo Německo povinno platit podle reparačních závazků. Spolupráce Weimarské republiky, později pak Třetí říše, s americkými partnery byla velice intenzivní. A základ této spolupráce tvořila rusofobie.“<br />
Tolik V. Falin. K tomu bych jen dodal, že základem původní spolupráce, která začala rokem 1922 uzavřením smlouvy v Rapallu bylo to, že oba státy, jak Německo, tak i Ruská federace, odmítaly Versaillskou smlouvu. Jedni proto, že je ponižovala a kladla jim přespříliš tvrdé podmínky pro národní život, druzí možná proto, že se, asi právem, cítili dotčeni tím, jak byly přehlíženy jejich oběti, které přinesl ruský národ v První světové válce ve prospěch vítězství. I když politikou bolševiků bylo mnoho z toho nehodnoceno nebo ztraceno. Což, bohužel, vidíme i dnes.<br />
Existující rusofobie, o které hovoří Falin, má však mnohem hlubší kořeny, než jen z období nacismu. Pokračuje i nyní, jelikož zřejmě její politické, nikoliv národnostní, kořeny jsou hluboko v minulosti.<br />
<em>Proč myslíte? Proč zdůrazňujete politické, respektive mocenské kořeny?</em><br />
Stačí si jen připomenout projev, naštěstí jen kandidáta, Mitt Romneye na úřad prezidenta Spojených států, který pronesl ve Waršavě v létě roku 2012. Doslova řekl, s použitím výrazů studené války, že Rusko představuje nepřítele Spojených států číslo jedna. Když byl poražen, respektive zkolaboval, „komunismus“, tak se veškerá nenávist přenáší na Rusko. Ukazuje se, že jsou tady jiné síly a jiné motivy, než jaké nám byly prezentovány po desítky let studené války. Někteří autoři poukazují na to, že stejní lidé, kteří dříve šířili nenávist ke „komunismu“, dnes jen „kliknuli“ na soubor „rusofobie“. A jede se dál! Možná, jak poukazuje historička Naročnická, s mnohem větší intenzitou, než tomu bylo za doby komunismu. Náš ministr zahraničních věcí „kníže“ Schwarzenberg by mohl posloužit jako modelový příklad toho, jak se přechází z jednoho pohledu na svět na pohled druhý. Stačí jen, aby kdesi někdo stlačil příslušnou klapku keyboardu! V éře počítačů není nic jednoduššího.<br />
Kdo alespoň trochu sleduje názory mnohých dnešních vzdělaných Rusů na to, jak se k Rusku chovají západní režimy, pak musí vidět nové nebezpečí.<br />
<br />
<em>Teď vůbec nevím, o jakém nebezpečí hovoříte.</em><br />
<em> </em>To vám věřím, že to nevidíte, jste-li odkázán jen na to, co nám servíruje současná publicistika a prostředky masové informace. Pro objasnění bych vám rád uvedl jen několik postřehů z aktivit již vzpomínané N. Naročnické Tato dáma je nejen významnou historičkou, ale i aktivním činitelem na různých mezinárodních fórech, kterých se zúčastňuje, a kde zaujímá postoj k politice, kterou Západ ve vztahu k Rusku projevuje. Lze to demonstrovat třeba na otázce tak zvané protiraketové obrany Spojených států.<br />
Jestli jste si všiml, tak je tato otázka v posledních letech jednou z nejvážnějších, v nichž se projevuje nedůvěra ruských činitelů vůči činitelům západním.<br />
Paní Naročnická doslova říká: „Všechno to, co se nepodařilo Němcům realizovat ve XX. století formou dvou velkorozměrových „Drang nach Osten“, se podařilo dnes Anglosasům uskutečnit, a při tom zcela jinými metodami. <br />
Připomíná, že už v roce 1911, tedy v době, kdy o nějakém bolševickém Rusku nebylo ani potuchy, předložila stovka berlínských intelektuálů šovinistický dokument. V něm navrhovali císaři Vilémovi, aby v budoucí válce s Ruskem určil východní hranice budoucí Německé říše na řeve Volze. Tento, v podstatě první, „Drang nach Osten, se, jak je známo, nezdařil.<br />
O druhý pokus se Němci pokusili v Hitlerově době. Lakonicky to zapsal do svého deníku doktor Göbbels: „Nelze strpět, aby na Východě existoval tak ohromný stát“. Všimněte si, prosím, že Göbbels neříká ani slovo o nějakém komunismu. On jen píše „ohromný stát“. Hitler pak v jisté době stanovil východní hranice takového státu 2300 km východně od pohoří Ural.<br />
A paní Naročnická dodává, že tento stát už jen tím, že existuje, neumožňuje nikomu spravovat celý svět a je překážkou pro jakékoliv hegemonistické plány. Tento stát překáží dokonce i v případě, že sám nemá žádné hegemonistické plány.<br />
Mně osobně se zdá, že potvrzení pro svou myšlenku, že se Anglosasům podařilo uskutečnit něco, co se nepodařilo Germánům, tedy Němcům, hledá historička Naročnická jednak v neustálém rozšiřování západní vojenské aliance k hranicím Ruska. A za druhé ve snaze Spojených států vytvořit si pro sebe stoprocentně spolehlivou protiraketovou obranu. Což nemusí znamenat nic jiného, než to, že si Spojené státy chtějí vytvořit pro sebe takové podmínky, ve kterých budou schopny, z této nedobytné a nepřekonatelné pevnosti, hrozit pomocí jaderného zastrašování těm, kdo nebudou ochotny jít stejnou cestou, jakou kráčejí ony. Vždyť přece jen ony, kteří jsou obývány tím „nejlepším národem světa“, jsou kýmsi, (bohem, prozřetelností?), povolány k tomu, aby řídily svět. Myslím, že tak nějak hovořil o americkém národě prezident Obama ve své posledním inauguračním projevu. Jen se lze ptát, jak mnoho jsou od sebe vzdáleny pojmy „nejlepší národ“ a „národ nadlidí“.<br />
Když se počátkem druhé světové války rozhodoval prezident Roosevelt o zahájení prací na vývoji jaderných zbraní, snil o tom, že svět budou řídit tří státy (nevím, které tři státy myslel ale zcela určitě jedním z nich byla Amerika, tedy Spojené státy americké), z nichž jen jeden bude držitelem atomového tajemství. Není tato představa prezidenta Roosevelta ekvivalentem amerického pojetí protiraketové obrany? Jestliže budu mít neproniknutelnou protiraketovou obranu, a zachovám si svůj útočný jaderný potenciál, není to totéž, co chtěl prezident Roosevelt?<br />
Trochu jsme však odběhli od hlavního tématu, kterým je válka německo-sovětská. Chci se podívat na onu válku, a na úlohu Sovětského svazu v ní, tedy na to, co vás nejvíce zajímá, z toho hlediska, jak se ona válka osudově dotýkala našeho národa. Protože rozhodující fází evropské války, tedy války s německým nacismem a italským fašismem, nebyla válka, která začala 1. září 1939, kdy Hitler napadl Polsko, ale byla to válka, kterou zahájil Hitler dne 22. června 1941 agresí proti Sovětskému svazu. V této fázi evropské války, která má počátek právě v onom dni 22. června 1941, se začaly odehrávat bitvy, jež ve svém souhrnu rozhodly i o osudu naší země!<br />
Jak jistě víte, tak 7. prosince téhož roku napadlo Japonsko námořní základnu Spojených států na Havajských ostrovech v zátoce Pearl Harbour. To mělo za následek vyhlášení války Japonsku Spojenými státy. A na to reagovalo v Evropě Německo a Itálie. Byli to spojenci Japonska, cítily se vázány svými závazky k Japonsku a vyhlásily Spojeným státům válku. Je následovaly i další evropské státy. Třeba i Slovensko. A tak se stalo, že do evropské války vstoupily i Spojené státy americké. A místní či lokální války v Evropě a v Asii přerostly ve válku světovou.<br />
Jestliže se tedy budu na tuto válku dívat z tohoto směru, pak mohu vyslovit jen jediný závěr: jestliže by existoval nějaký subjekt, který by byl řídil osudy tohoto světa, a já za takový subjekt ve svých úvahách budu spatřovat „Její Veličenstvo Historii“, pak musím říci, že to bylo její velice šťastné dílo, když dala vzniknout Svazu sovětských socialistických republik, a kdy tento stát uvedla na scénu evropské a světové politiky.<br />
Největší ohrožení země, kterou nazývám svou vlastí, představoval pro náš národ německý nacismus. Ten zcela programově cílil k tomu, aby opanoval prostory, ve kterých český národ žije nejméně půldruhého tisíce let. Náš národ z tohoto prostoru, který miluji, měl být vysídlen nebo, jako etnikum, zničen. A dnes, více než kdy jindy, jsem přesvědčen, že Sovětský svaz byl jedinou reálnou silou, která byla schopna a ochotna těmto plánům čelit a přivést je k absolutnímu krachu. Snad lze pochopit, že to je hlavní důvod pro to, abych po zbytek svého života pociťoval vděčnost těm, kteří náš národ, tím, že zachraňovali sebe, zachránili i nás. Tuto pravdu si neuvědomuji jen já. V posledních dnech se mi dostalo důkazu, že i jiní se na věc takto dívají. Za tuto myšlenku bojuji, kde jen mohu. V poslední době jsem k tomu měl znovu příležitost.<br />
<br />
<em>Můžete mi říci, jaká příležitost to byla?</em><br />
<em> </em>Zajisté mohu. A udělám to rád.<br />
Český filosof Jan Kuneš (* 1969) napsal ve svém článku „Svoboda ve stínu“, který byl uveřejněn v dvouměsíčníku Listy číslo 6/2012, kromě jiného, toto: „Československo spadlo do okupační zóny Sovětského svazu. Ke vzniku této zóny přispívali ti, kteří spojenectví s touto mocí přijali…“<br />
Výrok, že jsme „spadli do okupační zóny Sovětského svazu“ mne popudil natolik, že jsem na něj reagoval dopisem. Ten jsem poslal redakci s prosbou, aby jej předali autorovi, případně zveřejnili. Musel jsem reagovat proto, že jsou zde zaměňovány výrazy „osvobození“ nebo „zachránění“ výrazem jakéhosi „pádu do okupační zóny“. Což je při nejmenším pokusem nahradit realitu jakousi fikcí.<br />
<br />
<em>Proč to vnímáte jinak?</em><br />
Odpovím vám vlastním životním příběhem. 5. listopadu 1941 jsem jako žák tercie jihlavského gymnasia přijel vlakem ze svého bydliště v Kostelci u Jihlavy do Jihlavy, abych se zúčastnil vyučování. Během vyučování nám bylo ředitelem školy sděleno, že se máme odebrat domů, protože gymnasium je uzavřeno. Později se mí rodiče dozvěděli, že mi nebude dovoleno pokračovat ve studiu na žádné střední škole. Ještě později jsem se dozvěděl, že tento krok byl proveden na nátlak Gestapa. Slovo „Gestapo“ je, jak jistě víte, zkratkou pro „Geheime Staatspolizei“ Třetí Německé Říše. Tento stát byl tehdy naším protektorem neboli ochráncem a měl nás tedy především chránit před nástrahami světa. Krok, provedený na nátlak Gestapa, a realizovaný dvěma „ordnery“, byl řediteli gymnasia Vaňkovi odůvodněn tím, že se Gestapu dostalo anonymní udání, že někdo ze starších studentů zkarikoval portrét Vůdce Třetí říše Adolfa Hitlera. Je zajímavé, že na dotaz ředitele, jaký je přikládán význam tomuto anonymu, se mu dostalo odpovědi, že tomuto udání není přikládán žádný význam, ale, že se musí stát tak, jak se stalo. Už samo o sobě to svědčí o jasné zámince a o tom, že tento krok měl zcela jiné pozadí.<br />
Ani mí rodiče, ani já, jsme se v té době, ani nikdy později do dnešní doby, nedozvěděli, kdo rozhodl, aby bylo takto s gymnasiem a s jeho studenty naloženo. Pro mne je zde tedy dosud jedno z bílých míst historie, kterou jsem sám prožíval.<br />
Pro mne období, které následovalo po uzavření gymnasia, a po něm následujícího zákazu, tedy období, kdy jsem nemohl jednat svobodně podle vlastní vůle a podle vůle mých rodičů, pak trvalo 42 měsíců. Přesně do půlnoci z 1. na 2. května 1945. Tehdy jsem ve Zlíně, spolu s několika svými kamarády (byl jsem tehdy „mladým mužem“ Baťovy školy práce), a s asi dvěma desítkami zlínských občanů, trávil svou poslední válečnou noc v suterénní jídelně Obchodního domu. Po půlnoci, když utichly výstřely těžkých zbraní, vstoupili do této jídelny, v doprovodu jednoho z mých spoluobčanů, tři vojáci Rudé armády Sovětského svazu. V ten okamžik jsem celou silou své bytosti pocítil, co to znamená být osvobozen. A co též znamená osvobození mé země od nacistické okupace. Pocity onoho okamžiku a řady po nich následujících dnů, se dají zažít jen jednou v životě. Naštěstí! Podobné zážitky dopřává Osud jen málokteré generaci. Nepřál bych nikomu z těch, kdo začal svět vnímat po tomto datu, aby musel prožít to, co onomu momentu předcházelo, a aby musel na vlastním těle zažívat pocity, které jsem zažíval já. Avšak tyto pocity jsou natolik neopakovatelné a silné, že je lze jen závidět. Zdá se vám to paradoxní, že?<br />
<br />
<em>Snad ano, ale snažím se vás pochopit.</em><br />
<em> </em>Citová zátěž těchto okamžiků byla tak silná, že by mne ani největší filosof všech dob, Platón, neřku český filosof, nedokázal přesvědčit v tom, že jsem, spolu s občany této země, nebyl osvobozen, ale že jsem „spadl do nějaké okupační zóny“.<br />
Od onoho okamžiku jsem totiž také „mohl jednat a ke všemu přistupovat z vlastní vůle“ –tady uvozuji slova Jana Kuneše, jako svobodný člověk. Jedinými limity, které mou svobodnou volbu omezovaly, byly materielní možnosti, jimiž disponovali mí rodiče v jejich sociálním postavení. A tak svobodným jsem se cítil a cítím až do dnešních dnů. A to přesto, že stát, ve kterém jsem žil a stále žiji, mi, čas od času, jistým způsobem omezoval absolutní svobodu. Ta, jak jsem se přesvědčil za celý svůj život, je jednou z velice relativních hodnot a nikdy nedosáhne absolutní hodnoty.<br />
<br />
<em>Myslíte si, že všichni vaši spoluobčané to vnímali stejně jako vy?</em><br />
<em> </em>Jistěže ne. Byli mezi nimi i tací, pro které jejich naditá prkenice byla důležitější, než jakási abstraktní svoboda. Byli tedy v mé zemi i ti, kterým se v okupované zemi žilo dobře a kteří příchod Rudé armády mohli vnímat jako novou okupaci. A že tito všichni mají i dnes své následovníky, o tom nepochybuji. Jistěže mezi nimi byli i lidé, pro které příchod Rudé armády mohl znamenat to, že bude ohrožena jejich svoboda vykořisťovat cizí práci, dnes se decentně říká „podnikat“, byli tu i lidé, pro které jejich prkenice a konta ve švýcarských bankách představovaly tu nejvyšší hodnotu, lidé, jejichž morální stav byl kolaborací s nacismem narušen natolik, že v novém režimu nejen hledali možnosti, ale i pomáhali k vytváření podmínek, za kterých by mohli získávat co největší výhody. Byli zde tedy i lidé, jichž povahu a charakter zkazila, tedy zkorumpovala, jejich protektorátní minulost. A to vše se pak přeneslo do následujících režimů, aby doznalo jisté gradace i v režimu polistopadovém.<br />
Když už se někdo řadí do té skupiny Čechů, kteří spatřují roli Rudé armády v roce 1944 a 1945 ne v osvobození této země, ale v její okupaci, je to jeho věc. Má přece Listinou základních práv a svobod zaručenu svobodu projevu. Jestli se však někdo, jako pan Kuneš, hněvá na ty, kteří přispívali ke vzniku, jím označené „okupační zóny“ Sovětského svazu, tak nechť obrací svůj hněv správným směrem. Ať jej obraí i k těm, kteří po řadu let v podstatě, bez nasazení svých životů, jen přihlíželi tomu, jak se Němci s Rusy navzájem vybíjejí (ztratili jsme za války své nejlepší lidi, říká po válce Stalin), vyčkávajíce, nejprve za oceánem, později za kanálem( míněn The English Channel), kdy změny na evropském kontinentě začnou nabývat strukturální podoby. Ať se hněvají na Josefa Stalina, který v roce 1944, kdy jeho armáda vyhnala okupanty z vlastní země, příliš úzkostlivě dbal svého slova, které dal západním spojencům, a nezastavil své armády na svých hranicích.<br />
Byli to přece Stalinovi spojenci, kteří vytýčili za politický cíl války bezpodmínečnou kapitulaci Německa. Ta předpokládala, především a hlavně, porážku a kapitulaci jeho ozbrojených sil. Ať se na Stalina hněvají i proto, že byl možná poněkud naivní, když si myslel, že se mu, pomocí svých ideových spojenců, podaří vybudovat na svých západních hranicích „cordon sanitaire“. Ten měl přehradit cestu novým „napoleónům“ a novým „hitlerům“. Že nedomyslel, že stojí na prahu éry mezikontinentálních balistických střel, které z podobného kordonu udělají novou „ Maginotovu linii“. Ať se hněvají na americké generály Marshalla a Eisenhowera, kteří nebyli ochotni obětovat život jediného vojáka pro dosažení politických cílů.<br />
Musím se ptát: cožpak tito nahněvaní lidé nevědí, že válka, která je pokračováním politiky jinými prostředky, když už jednou začne, tak se řídí svými vlastními zákony? A že to byly tyto zákony, které přivedly Rudou armádu až na území Československa? A že cílem tohoto postupu až tak daleko na západ od hranic vlastní země, nebylo ani osvobozování, ani okupace, ale poražení nacistické armády a jejích spojenců? A ta, byť neustále ustupujíc, plnila politické zadání své vlády? A že tak bránila politický systém své země, a tedy obhajovala, jí vlastními prostředky a metodami, politické cíle své vlády? A že tyto cíle nepředstavovaly nic menšího, než zotročení a genocidu celých národů, český národ nevyjímaje? <br />
Americký novinář-válečný zpravodaj - Ralph Ingersoll se k této věci vyjádřil ve své knize „TOP SECRET“ v roce 1946 podobně: „Lidé, kteří jsou omráčeni příchodem atomové éry, se mě často ptají: lze mít za to, že jsme skutečně vyhráli válku? Zde je má odpověď:" Vyhráli a ještě jak vyhráli!" Rozbili jsme obrovskou zlou sílu spravedlivou zbraní, nehledě na to, že mnozí z nás si to neuvědomovali, nehledě na to, že cíl tohoto zápasu-svoboda- byl často zahalen duchem soupeření pro soupeření. Americká armáda spolu se svými spojenci, svobodu milujícími národy celého světa, vykonala velikou a slavnou věc tím, že porazila hitlerovskou armádu, která strážila pracovní tábory a koncentráky, která strážila ten systém, jehož tělem a duší tyto tábory byly“. (podtrženo mnou).<br />
A Rudá armáda v oné válce plnila stejnou úlohu jako armáda americká, britská, rumunská, a i naše československá. Její zbraně byly rovněž zbraněmi spravedlivými, nikoliv okupačními.<br />
Později jsem získal další informace, ze kterých jsem si učinil obraz o tom, že onen zákaz studovat na střední škole, který mne a mé spolužáky postihl, byl prvním krokem v realizaci plánu A.Hitlera a jeho aktivních pomahačů a uskutečňovatelů jeho plánů. Těmito plány měl být řešen, formou „konečného řešení“ (podle příkladu Židů, které to postihlo, víme, v čem byla podstata onoho „konečného řešení“), i osud českého národa v zemích, na které si germánská rasa dělala nárok. Později, po získání těchto nových informací, jsem výsledek války, který vyústil při uskutečňování, Spojenci vytýčených zásad, až do osvobození mé země od nacistického jha, tedy symbolu útlaku a poddanství, jsem nabyl přesvědčení, že se nejednalo jen o osvobození, ale o záchranu národa před perspektivou jeho germanizace a genocidy, tedy o vyhubení čili o vykořenění a zničení českého národa.<br />
Vždyť už po porážce Polska začal Hitler uskutečňovat myšlenku germanizace Východní Evropy. První jeho idea spočívalo v tom, že bude z Čech a z Moravy vysídleno 6 milionů Čechů . Jen díky tomu, že průmyslová výroba českých zemí byla tak důležitá pro realizace dalších plánů, že od tohoto programu ustoupil. Zřejmě jen dočasně.<br />
Tento svůj názor, jakož i použité pojmy jako „osvobození, záchrana, genocida“ konfrontuji na prvním místě se Slovníkem jazyka českého F. Trávníčka z roku 1952. Činím to proto, že, jak ukážu později, bych nemusel dojít k dorozumění s českým filosofem Janem Kubešem. Ten se narodil, a tedy i navštěvoval české školy, přibližně čtyřicet roků po mně. Z jeho jiných výroků v článku je zřejmé, že chápe význam mnohých slov zcela jinak, než jak je chápu já, člověk staré školy, jinak též, podle lexikonu některých našich současných takypolitiků, „dinosaurus“.<br />
Své názory bych rád opřel i o výroky některých představitelů národa, jehož velká část už zažila na vlastní kůži, jak se realizují nacistické genocidní plány. Podle toho lze usuzovat i na to, jak by byl řešen osud mého národa. Dovolil bych si upozornit vás na slovesa, která v citovaných výrocích jsou použita. Výroky, které uvedu, byly proneseny v roce 2012. Jednak při červnové návštěvě ruského prezidenta Putina ve Státě Izrael a za druhé při listopadové návštěvě prezidenta Státu Izrael Šimona Peréze v Moskvě.<br />
Stojí za to si jich všimnout. Předesílám, že použité citáty jsou mým překladem z ruštiny, jak byly publikovány na webovských stránkách prezidenta Ruské federace. Začnu ale výrokem, který pronesl Boris Cirulnik, člen městského výboru města Netanija v Izraeli, 25. června 2012: „Bezpochyby jistě nelze podceňovat význam Druhé fronty, ale byli to především vojáci Rudé armády, kteří osvobozovali od fašistického jha nejen Sovětský svaz, ale i evropské země“.<br />
Téhož dne pronáší prezident Státu Izrael při příležitosti odhalení památníku Rudé armády (měli by si povšimnout tohoto data i ti mí spoluobčané, kteří v naší zemi obdobné památníky likvidovali nebo zneuctívali po tak zvané „sametové revoluci“ za blahosklonného přihlížení našich předních ústavních činitelů, včetně hlavy našeho státu) tato slova: „Můj národ cítí k ruskému národu velikou vděčnost za to, že jste nás zachránili před hitlerovskými katy, za to, že Rudá armáda byla první, která osvobozovala koncentrační tábory a udělala konec těmto hrůzám.“<br />
Slova prezidenta státu Izrael pak 25. června 2012 doplnil ještě premiér Netanjahu: „Památník je vyjádřením pocitu obrovských díků, jež izraelský národ cítí k ruskému národu. Jeho statečnost a odvaha sehrály rozhodující roli ve vítězství nad fašismem a zachránily tak evropské Židy od vyhlazení.“ <br />
Při otevření Ruského židovského musea v Moskvě 8. listopadu 2012 pak Šimon Perez ještě říká: „Když náš svět zachvátilo za celou lidskou historii největší šílenství, tedy šílenství nacismu, bojoval ruský národ s nacismem tak hrdinsky, že to nemá obdoby. Kolem 30 milionů sovětských občanů, nepředstavitelný počet, za to zaplatilo svým životem. Zachránili svět před hrozným osudem… Hrdinství ruského národa a jeho spojenců, porazilo nacisty rozhodným způsobem a přineslo svobodu lidstvu, lidem, židovskému národu.“<br />
Ano, tak Židé oceňují, a takových sloves při tom používají, když vzdávají poctu lidem, kteří nejen osvobozovali koncentrační tábory, ale i zachraňovali zbytek evropských Židů, které ještě nestačil Hitler likvidovat. Jen v naší zemi si odlišným, specificky českým, způsobem vážíme hrdinství lidí, kteří nás nejen osvobodili, ale i před osudem, jenž nám byl chystán, zachránili. A jenž byl, možná, také chystán prarodičům a rodičům Jana Kuneše. Úmyslně zvýrazňuji slovo „zachránili“. Slovo „osvobodili“ si totiž mnozí, nejen Jan Kuneš, transformovali na slovo „okupovali“. Říkám také, že podobný osud byl „možná, nikoliv bezpodmínečně, chystán rodičům a prarodičům Jana Kuneše. Neznám, do jaké skupiny by byli jeho rodiče zařazeni v nacistickém genocidním plánu.<br />
U sebe jsem si téměř jist tím, že jako syn italského domobrance a legionáře, bych byl patřil do té skupiny českého národa, kterému byl chystán osud být buď fyzicky likvidován nebo vysídlen někam daleko na východ , možná až do Mongolska. Tam nás Čechy, přece Adolf Hitler řadil. Vždyť tento muž, v jednom ze svých rozhovorů „u stolu“, prohlásil: „Češi- to nejsou žádní Slované. Stačí, aby si Čech třeba jen jednou nepřistřihl vousy a začnou mu růst směrem dolů. A hned podle toho lze poznat, že mají Češi mongolský původ.“<br />
Nebyl to Hitlerův kompaňon Göring, který už v roce 1938 hlásal ke řvoucí tlupě svých soukmenovců na norimberském „partajtagu“, že my, Češi, jsme „ubohou rasou trpaslíků, která utlačuje kulturní národ, za kterým se schovává Moskva a věčná maska židovského ďábla“? To tedy byli lidé a ideje, před nimiž český národ byl zachráněn. A od jejichž panských manýrů byl také v roce 1945 osvobozen. <br />
Jen tak mimochodem. Možná byste byl překvapen, kdybyste slyšel, jak se na nás dívali i jiní příslušníci Germánů. Tedy nejen Němci, ale i Angličané.<br />
<br />
<em>Koho a co teď máte na mysli? A myslíte, že nás osvobodil a zachránil pouze Sovětský svaz?</em><br />
Abych vám osvětlil první část své myšlenky, tak poukážu na výroky, které na adresu nás, Čechů, a na prezidenta Beneše, pronesl britský velvyslanec v Německu mnichovské éry, Nevile Henderson. Ten nás, Čechy, charakterizoval jako „свиноголовую“ rasu . Prezident Beneš, tedy absolvent Univerzity Karlovy, pařížské Sorbonny a univerzity v Dijonu, byl pro něho tou největší „свиноголовоj“ ve svém stádu. Chci vám vysvětlit, že jsem poslední citace použil z ruských pramenů, konkrétně z práce historika Utkina o druhé světové válce a nepodařilo se mi dosud nalézt odpovídající český výraz pro to, co znamená slovo „svinogolovoj“. Ale jasně tam slyším slova „svině“ a „hlava“. My, Češi, pravděpodobně nemáme ekvivalent onoho ruského slova, jehož anglický protějšek neznám. A tak jen mohu doufat, že by mi to mohly objasnit buď Irena Dousková, která napsala hru „Hrdý Budžes“ a herečka Barbora Hrzánová. Ta z tribuny ve svatyni českého národa, Národním divadle, se pyšnila tím, že v oné hře mohla „na plnou hubu“ říci, že „Rusáci a komunisté jsou svině“. Možná, že i pan učitel dějepisu na gymnasiu v Teplicích magistr Jiří Řehák by mohl pomoct. Ten zase pro změnu v rozhovoru pro Magazín Práva dne 19. ledna 2013 prohlásil, že „komunismus je svinstvo“. Takže možná někdo z těchto „odborníků“ na to, co se děje a co patří do oblasti vepřového dobytka, by mohli i říci, co si o prezidentu Benešovi myslel významný anglický diplomat, jehož podíl na mnichovském diktátu, tedy také jakémsi „svinstvu“ mezinárodního měřítka, nelze popřít.<br />
K druhé části vaší otázky. Ani v nejmenším nespojuji úlohu osvobození a zachránění našeho národa jen s činností Sovětského svazu. Avšak nesporným je to, že osm z deseti příslušníků ozbrojených sil Německa, a ti tvořili ozbrojenou sílu, jež měla uskutečňovat a zajišťovat realizaci světovládných cílů Německa, bylo v průběhu války buď zabito nebo zajato, tedy zbaveno prostředků, pomocí kterých měly být realizovány světovládné plány, na bojištích Rudé armády. A to jak na území SSSR, tak i na územích jiných států, kam tuto armádu přivedla logika ozbrojeného zápasu.<br />
Co se pak týče názorů předních představitelů Státu Izrael. Ty ostře kontrastují s projevy některých našich polofašizujících veřejných činitelů, kteří po roce 1989, místo toho, aby uctívali památníky, které byly v naší zemi, uznávám, že možná v přehnané míře, postaveny jako výraz díků za naše osvobození, a de facto tedy za naše zachránění před osudem, jež nám chystal Hitler a zločinná cháska kolem něho, tyto památníky buď likvidovali, nebo zneuctili či vandalsky znehodnotili. Uvedl bych jen ty nejvíce odstrašující příklady, které jsou mi známy: tank T-34 na Smíchově v Praze, památník na bývalém náměstí Rudé armády, dnes Moravském náměstí, v Brně, náhrobní desku v Králově Poli v Brně. I v místě mého současného bydliště, v Třebíči jsem našel dva příklady, které nás nectí.<br />
<br />
<em>Věříte tomu, že v plánech nacismu, jak je formoval vůdce Třetí říše, bylo i opanování prostorů Čecha a Moravy a genocida našeho národa?</em><br />
<em> </em>Ano, myslím si to, jsem o tom přesvědčen. Už jsem vám řekl jaké plány chtěl Hiter začít realizovat už v roce 1940. Jako další důkazy bych uvedl některé výroky A. Hitlera, které pronesl při jednom z rozhovorů u stolu. Bylo to konkrétně dne 12.5.1942 večer (kapitola 114 knihy „Rozhovory Hitlera u stolu“). Zde jsou jeho slova: „Cílem mé východní politiky pro budoucnost je to, aby byly osvojeny východní prostory a aby to umožnilo usídlit tam sto milionů zástupců germánské rasy. Bude třeba vyvinout velké úsilí a s neochabující urputností tam umisťovat jeden milion Němců za druhým. Nejpozději do deseti let chci dostat hlášení, že na územích, která budou připojena k Německu, a na těch území, která budou obsazena mými vojsky na východě, už žije nejméně 20 milionů Němců.“<br />
Jindy zase prohlašoval: „Pro německou kolonizaci si zvolíme ty nejlepší země… s jejich obyvateli si poradíme“. Původní obyvatele vytlačíme do Pripjatských bažin, a sami se usídlíme na úrodných rovinách…“ „Máme před sebou jen jeden úkol: uskutečnit germanizaci cestou přivedení tam Němců, a s původními obyvateli naložíme podobně jako bylo naloženo s Indiány“. „Bude zapotřebí, abychom pročesávali území čtvereční kilometr za čtverečním kilometrem, a neustále věšeli lidi.“ <br />
Už jsem uvedl některé výroky Hitlera o nás , o Češích, o Slovanech vůbec. Vím, že podobná slova mohou člověku XXI. století připadat jako něco neskutečného, ale v kontextu jiných Hitlerových výroků, lze věřit tomu, že takto uvažoval a také podle toho jednal.<br />
Snad nemůže být pochyb o tom, že mezi území, která byla připojena k Německu, a kam měly být přesídlovány miliony Němců, patřily i české země. Když navíc Hitler nepovažoval za reálné, či, vzhledem k jejich rasové méněcennosti, i za účelné, všechny původní obyvatele poněmčovat. A jestli část původních obyvatel nebyl schopna být poněmčena, či to z hlediska rasové teorie nebylo u podlidí, kam počítal Slovany, ani účelné, pak ji čekal jen jediný osud: být buď fyzicky zlikvidována nebo přesídlena někam až za hranice své nové říše. Ta měla vzniknout na vybojovaných územích.<br />
Vždyť už v roce 1940 chtěl Hitler započít s realizací plánu na totální germanizaci území Čecha a Moravy. Už v onom roce chtěl vysídlit z tohoto prostoru 6 milionů původních obyvatel, tedy Čechů. Jen skutečnost, že nutně potřeboval tyto země a jejich obyvatelstvo pro uskutečňování svých dobyvatelských plánů, zabránila tomu, aby této plán začal být realizován už v onom roce. Ale s kroky, které měly být jejich součástí, a které by ony jeho ekonomické zájmy neohrozily, se započalo už v té době.<br />
<br />
<em>Co máte na mysli oněmi kroky?</em><br />
Vysvětlím vám to na svém vlastním příkladu. Hitler nás, Čechy, nenáviděl už od svého pobytu ve Vídni. Pro něj jsme byli rovněž méněcennou rasou, podlidmi, jejichž údělem bylo, v lepším případě, jen být sluhy panstva germánské rasy. A jako takoví, podle jeho představ, jsme nemuseli být ani nějak zvlášť vzdělanými. Lapidárně to bylo vyjádřeno myšlenkou, že postačuje, abychom dovedli jen rozpoznávat dopravní značky a nemuseli tedy být zbytečnými oběťmi dopravních nehod. Přece jen sluhové, či lépe řečeno otroci germánských pánů, jakous takous cenu pro Hitlera měli. Podobně i v antickém Římě či na plantážích amerického Jihu nebyli otroci tak zcela nepotřební. A přicházet o neplacenou pracovní sílu jen proto, že by se nedokázali vyhnout střetu s dopravními prostředky, to bylo bylo krajně neekonomické, že?<br />
Realizaci takové politiky jsem poznal už v roce 1941 na vlastní kůži. O tom jsem už hovořil. Přiznávám, pochopitelně, že do patřičných souvislostí jsem si to, co se odehrálo v roce 1941, a o čem vám vypravuji, dal až mnohem později, po válce. Teprve tehdy jsem se seznámil s koncepcemi „konečného řešení“, jež bylo připravováno i českému národu.<br />
Je samozřejmé, že s realizací těchto svých šílených myšlenek mohlo se započít až po vítězné válce. Ovšem za předpokladu, že se vítězem války stane Německo. K čemuž naštěstí, přesněji řečeno ne štěstím, ale zásluhou jistých sil, nedošlo. V době, kdy ony Hitlerovy myšlenky začaly být uskutečňovány, byl český národ ještě významných pomocníkem válečnému úsilí Třetí říše. Jedinou překážkou, která v té době stála na cestě k uskutečnění podobných genocidních plánů vůči Čechům, byl v té době Sovětský svaz. Tato cesta se mohla tedy otevřít jen v případě jeho porážky. <br />
Proto si také myslím, že není zcela přesné, jestliže rok 1944 a 1945, kdy se válka přenesla na naše území a kdy z něj byla postupně vyháněna nacistická armáda, označovat jen za naše osvobození. Opakuji zdůrazňuji: šlo totiž také o to, že dovršovalo něco, co představovalo naši záchranu.<br />
<br />
<em>Vaše úvahy jsou mi srozumitelné. Je mi jasné, proč si myslíte, že válka, kterou vedl Sovětský svaz, tedy zřejmě váš favorit v oné válce, měla pro náš národ tak osudový význam. Opravdu si myslíte, že tady nebyl nikdo jiný, kdo by byl schopen a ochoten německý nacismus zničit? A kdo by tedy byl dokázal zabránit tomu, aby se světovládné plány Hitlera mohly uskutečnit?</em><br />
Nechci spekulovat. Vycházím jen z toho, co vím. Možná, že by věci dospěly tak daleko, že by byl nacismus zničen i jinými silami. Je docela možné, že i uvnitř německého národa by se byly našly síly, kterým by se nakonec bylo podařilo odstranit Hitlerovu kliku a nastolit jiný režim. Jistěže takové síly ve světě byly. Otázka jen je, zda byly ochotny a schopny se jednoznačně identifikovat a spojit k rozhodnému postavení se proti jeho plánům. Zda zde byly dostatečně vlivné a mohutné síly, které by byly ochotny podstoupit i největší oběti. A pokud zde i byly, zda by se tyto síly nebyly spokojily s tím, že Hitler porazil Sovětský svaz, jakožto hlavní sílu Slovanstva a hlavního reprezentanta komunistických myšlenek a že by se byly spokojily s jeho ujištěním, že bude budovat svou tisíciletou říši jen na jeho troskách komunistického Sovětského svazu, potažmo Ruska.<br />
Snad je jasné i vám, že představitelé Sovětského svazu v té době nemuseli uvažovat, a také asi neuvažovali, v tak širokých rozměrech a že v roce 1941 mysleli především na sebe. To však ale nevylučuje, že tím, že řešili především otázku své vlastní záchrany, zachraňovali i nás. My jsme se s tím, jak by se řeklo dnes, „svezli“. Náš osud byl s osudem sovětského, potažmo ruského, národa, spojen právě onou příslušností k rase „podlidí“ (Untermenschen). I my jsme patřili k té množině lidské populace této části Evropy, které v plánech nacismu byla přisuzována úloha, jak říká Natalie Naročnická, „pasáků krav“ a sluhů německého panstva a německé novodobé šlechty.<br />
Proto má zcela pravdu prezident Václav Klaus, když 25. června 2012 v Ležákách pronesl slova, že zničení Lidic a Ležáků „bylo promyšleným činem německých okupantů, který naznačoval možný osud Čechů, pro něž – podle německých nacistů – nemělo být v naší, tisíc let existující vlasti v budoucnu žádné místo. Jen málo scházelo k tomu, aby se osud lidí z Ležáků stal osudem miliónů našich spoluobčanů.“ A to „málo“ byla právě ona porážka nacistického Německa!<br />
Německý nacismus v Lidicích a Ležákách předvedl, jak bude postupováno po vítězné válce, když jim akce našich vojáků, kteří popravili Heydricha, poskytla příležitost k takové demonstraci.<br />
Abychom docenili význam té porážky, kterou německému nacismu uštědřil Sovětský svaz, představme si hypotetickou variantu opačného chodu historických událostí. Bude to jen spekulace, ale i ta nám osvětlí význam toho, jak to zařídila historie de facto.<br />
Opřu se o názor významného ruského historika Anatolije Ivanoviče Utkina, jak jej napsal ve své knize „Druhá světová válka“ (Moskva, 2002, Algoritm, http://militera.lib.ru/h/utkin3/index.html).<br />
Utkin napsal: „Představme si, že byl SSSR v roce 1941 poražen. Že došlo ke spojení Německa s Japonskem , že by došlo k tomu, že Euroasie byla přetvořena ve světovou pevnost, kontrolovanou „osou“ Berlín-Řím-Tokio. Že uvnitř této pevnosti povstala část Indů proti Angličanům, že se Turecko a arabský svět připojilo k „ose. Uvažujme o důsledcích toho, že v této pevnosti žily dvě třetiny obyvatelstva světa, že se zde nacházelo 70 % průmyslových kapacit světa, že by německá a japonská zóna vlivu se zřejmě dokázala postavit Spojeným státům, které na počátku konfliktu měly armádu menší, než byla armáda Belgie. Že uvnitř této říše Heisenberg vytvořil jadernou zbraň, že nafta Perského zálivu se ocitla v jejich rukách, že tato nafta se stala nedosažitelnou pro Anglosasy. Že v této pevnosti Werner von Braun vytvořil v Peenemünde to, co později bude nazváno mezikontinentálními balistickými střelami, že v Pillau (Baltijsk) a v Bremerhavenu byly dokončeny práce na světově nejdokonalejších ponorkách „Schnörchel“. A že tyto byly schopny izolovat námořnictvo USA dokonce v tom případě, že se toto rozvine do největší šířky. Že německý letecký průmysl vytvořil proudové bombardovací letectvo, na němž trval Hitler, a že toto bylo schopno provádět údery na „nereaktivní“ Británii a na Spojené státy.<br />
Cožpak lze považovat za fantazii, že světu nemůže vládnout země, která jako jediná má jedinečný soubor vojenské moci: jaderné zbraně, mezikontinentální rakety, nadzvukové strategické letectvo, nejlepší ponorky? Nemluvě už o tom nejefektivnějším –že bude mít pozemní složku Wehrmachtu s jeho „Tygry“, „Pantery“ a „Ferdinandy“, podporovanou ze vzduchu bitevníky „Junkers-88“?“<br />
<br />
<em>Jistě zajímavý a snad i opodstatněný názor. Mám z něj dospět k závěru, že hlavní silou, která vedla k porážce Německa, Itálie a Japonska v Druhé světové válce, byl podle vás Sovětský svaz?</em><br />
<em> </em>Nikoliv, tak si to nelze vysvětlovat či interpretovat. Bylo by jistě ne zcela správné, kdybychom se pokoušeli vážit na jakýchsi vahách historický význam toho či onoho, co se během oné války událo, a co nakonec vedlo k porážce oněch třech států sdružených do jakési „Osy“. A dělat z toho závěry, kdo se o vítězství více či méně zasloužil. Bude ale spravedlivější uvažovat o tom, kde se nacházelo hlavní pole, na němž se odehrávaly události onoho celosvětového konfliktu. Byla to východní fronta, kterou otevřel Hitler v červnu 1941 nebo to byl Tichooceánský prostor, kde Japonci v prosinci 1941 napadli americkou základnu v Pearl Harbouru? Či to byl vzdušný prostor nad Německem, kde působily hlavní síly strategického letectva Spojených států a Velké Británie?<br />
Osobně nemám pochyb o tom, že tímto polem byla sovětsko-německá fronta. Jakousi, obrazně řečeno, „páteří“ ozbrojených sil Německa, které dokázaly v krátké době porazit Polsko, Francii, Norsko, Belgii, Holandsko, Jugoslávii, Řecko, byl Wehrmacht, tedy pozemní ozbrojené síly, podporované taktickým letectvem- Luftwaffe.<br />
Podstatná část ozbrojených sil hitlerovského Německa a jeho evropských spojenců, přesněji řečeno síly téměř celé Evropy, protože v červnu 1941 už Hitler si podrobil všechny rozhodující evropské státy a ve zbylých měl značné množství těch, kdo jej podporovali, byla nasazena právě do války se Sovětským svazem. Nedávno demonstrovaný seriál České televize o kolaborantech Hitlera jasně ukázal, kdo všechno, se zbraní v ruce, a mnohdy vehementněji, než Wehrmacht, bojoval za nacistické Německo. To na jedné straně. Na straně druhé to pak byla Rudá armáda, hlavní to ozbrojená síla Sovětského svazu. Zdůrazňuji Sovětského svazu, nikoliv Ruska.<br />
<br />
<em>Hovoříte o tom, že na sovětsko-německé frontě se utkaly s Rudou armádou nejen ozbrojené síly Německa, ale i síly jeho spojenců. Koho tím máte na mysli?</em><br />
<em> </em>V žurnále „Столетие“ (stránka http://www.stoletie.ru/rossiya_i_mir/protiv_kogo_vojevala_jevropa_2011-06-22.htm ),napsal Valerij Panov 22. června 2011 článek „Proti komu bojovala Evropa“. V článku, kromě jiného, uvedl , že 20% vojsk, která stály 22. června 1941 na hranicích Sovětského svazu, a neočekávaně tuto hranici překročily, válka byla vyhlášena až po několika hodinách, tvořila vojska spojenců Hitlera. Finsko pro tuto válku vyčlenilo 16 divizí a 3 brigády, Rumunsko 13 divizí a 9 brigád, Maďarsko 4 brigády. O něco později se k nim připojily i síly Itálie a Slovenska a ke konci července 1941 tvořila vojska spojenců Německa téměř 30% sil, nasazených Hitlerem proti Sovětskému svazu.<br />
Vedle toho se Bulharská armáda účastnila okupace Řecka a Jugoslávie a nepřímo tím pomáhala Wehrmachtu na ruské frontě. V srpnu pak byl na východní frontu odeslán „Legion francouzských dobrovolníků“ v počtu víc než 6 tisíc příslušníků. A od října 1941 do konce roku 1943 bojovala na východní frontě na straně Německa též španělská „Modrá divize“. V ní se za onu dobu vystřídalo 47 tisíc mužů.<br />
Už vám je jasné, proč mnohé z těchto států nejsou ochotny příliš se v těchto věcech „párat“? Asi by je trápilo svědomí, že? Zvlášť vehementně si v tomto směru vedou tři baltské státy- Litva, Lotyšsko a Estonsko. Asi vědí proč. Vždyť v německé armádě, převážně pak ve vojscích SS, sloužilo kolem 100 tisíc Lotyšů (je zajímavé připomenout, že lotyšští střelci tvořili v době ruské revoluce významnou část Leninovy osobní gardy), 36 tisíc Litevců a 10 tisíc Estonců. <br />
A víte, co je zajímavé? Že přibližně stejné množství příslušníků těchto národů bojovalo na straně Sovětů. Tato válka byla pro tyto národy svým způsobem válkou občanskou. Není rovněž bez zajímavosti pohlédnout na to, jak se tyto státy chovají dnes. Mnohdy jsou to právě ony státy, které do Rady Evropy překládají materiály stavějící na roveň hitlerovský režim s režimem stalinským a podobně. Jakoby tím chtěly odvést pozornost od toho, jak se mnoho jejich příslušníků chovalo v době, kdy Sovětský svaz nevedl jen válku za svou existenci, ale kdy šlo doslova o existenci evropské civilizace. Laicky, a přiznávám, že zcela zjednodušeně, bych usoudil z toho, co mohu vysledovat v tisku, že protiruské postoje politických elit v těchto jednotlivých státech jsou téměř přímo úměrné jejich účasti na straně Německa ve válce se Sovětským svazem. Čím více příslušníků příslušného národa stálo po boku Hitlera ve válce proti evropské civilizaci, tím intenzivněji dnes se snaží přehlušit své svědomí a snaží se svalit vinu na někoho jiného.<br />
<br />
<em>Když hovoříte o státech, které se podílely od samého počátku na válce Německa se Sovětským svazem, nezdá se vám podivné to, že mezi státy či národy, které stály po boku Německa v oné válce, nejsou Češi? A čím si vůbec vysvětlujete takovou spoluúčast cizích států i těch států, kde nebyly režimy podobné nacistickému?</em><br />
Pro to mám jediné vysvětlení. Ve všech těchto státech, jak nám nakonec ukázal i televizní seriál BBC, vysílaný letos na 2. programu ČTV, byly jisté, více či méně vlivné, síly, sympatizující s nacistickým režimem. A bylo proto přirozené, že se těmto silám podařilo ovlivnit i politické síly k tomu, aby se aktivně do boje se Sověty zapojily.<br />
<br />
<em>Rozumím. Ale pokud vím, tak v českých zemích, tedy v bývalém protektorátu „Böhmen und Mähren“, rovněž aktivně působily fašistické, polofašistické či fašizující politické síly, reprezentované třeba organizací „Vlajka“ či osobou ministra Emanuela Moravce. Přesto se vojensky neúčastnily na tažení na východ.</em><br />
Tady mám jen jedno vysvětlení. Spočívá v tom, že Adolf Hitler Čechům nevěřil a nebyl ochoten jim dát do ruky zbraň. Zřejmě měl na paměti to, co učinili Češi v době Rakousko-uherské monarchie, kdy se čeští vojáci v rakouských uniformách velice záhy postavili do řad nepřátel Rakouska. Svůj názor na Čechy Hitler vyjádřil v jednom ze svých „rozhovorů u stolu“.<br />
<br />
<em>Co to, prosím, byly ony „rozhovory u stolu“ Adolfa Hitlera? Už jste vzpomněl existence těchto rozhovorů. Můžete mi to objasnit?</em><br />
Adolf Hitler měl ve zvyku debatovat se svými spolustolovníky po obědě či večeři a tam vyjevovat své názory na mnoho otázek.<br />
Tyto jeho rozvory zaznamenal jistý Dr.H. Picker. Byly vydány po válce v Německu a četl jsem je v ruském překladu na Internetu. (Dr. H. Picker, „Hitlerovy promluvy u stolu v jeho hlavním stanu v letech 1941-1942“ ( Hitlers Tischgesprache im Führerhauptquartier. 1941-1942), kapitola 33, promluva z března1942. Vydalo Seewald Verlag, Stuttgart. (<a href="http://militera.lib.ru/docs/ww2/db/picker/index.html).V">http://militera.lib.ru/docs/ww2/db/picker/index.html).V</a> jednom z těchto rozhovorů , konkrétně to bylo 23.4.1942 v poledne (v uvedené knize je to uvedeno pod číslem kapitoly 84), se vyjadřoval o vlivu práva nosit zbraň na chování člověka. A tady nás, Čechy, uvedl jako odstrašující příklad. Doslova řekl: „Na příkladu Čechů lze demonstrovat, jak právo nosit zbraň pěstuje u člověka hrdost a důstojnost. Lze to vidět na tom, jakými byli do roku 1938 a jakými jsou teď: nyní zosobňují otrockou pokoru.“<br />
Později, 16.5.1942, večer (kapitola 119), ještě pokračoval těmito slovy: „Je třeba kategoricky zakázat, aby Češi mohli mít, byť početně omezenou, armádu. Protože Čech je nebezpečný i tehdy, jestliže je bezbranný. Bez reptání se podřizuje, nemá-li zbraň, dostane-li však do ruky zbraň, zachvátí jej mánie velikášství.“<br />
K tomu bych jen dodal: je třeba si uvědomit, že v té době Hitler nejenže mohl brát v úvahu jednání Čechů v první světové válce. Zřejmě už také věděl, s jakými výsledky a odhodláním bojovali v roce 1940 českoslovenští letci v Anglii za „Bitvy o Británii“. <br />
Nemohu si odpustit jednu poznámku. Když jsem četl tato Hitlerova slova, tak mi mimoděk přišla do hlavy tato myšlenka: není ono úsilí, které někdy projevují někteří naši politikové a novináři ve směru vytváření toho nejnepříznivějšího dojmu o dnešním Rusku, také jistým vyjádřením obav Hitlera z toho, aby nakonec velká část našeho národa, která jistě má mnoho důvodů, proč se být cítit oklamána tím, čemu se říká „západ“, aby znovu nezačala skládat naděje do oné, obrozené, nikoliv carské, ale demokratické „máťušky“- Ruska? <br />
Mnohdy mám totiž pocit, že naši dnešní „západníci“ se dívají na slovanské Rusko, a vůbec na slovanský svět, očima Hitlera, a že se spíše za naši slovanskou spřízněnost stydí. A jelikož se této staleté náklonnosti Čechů k Rusku bojí, tak vynakládají velké úsilí, za aktivní účasti mediální sféry, na to, aby ve veřejnosti pěstovali spíše odklonění než náklonnost k Rusku a ke všemu ruskému. I v prezidentské kampani při volbě prezidenta v roce 2013 se to projevovalo. <br />
Nebo se stačí jen podívat na to, jak je v tisku prezentována diskuze o dostavbě Temelínské jaderné elektrárny. Více než technické argumenty pro i proti, tak se diskutuje otázka jakési „závislosti“ na Rusku. Jakoby v dnešním světě nebyl jeden stát závislým na druhém. A čím více pokračuje „globalizace“ světa, tím více se tato závislost prohlubuje. Američanům třeba nevadí, že velká část jejich jaderných elektráren „jede“ na ruském jaderném palivu, ale naši „politikové“ si myslí, že bychom se dostali do velké závislosti na Rusku.<br />
Myslím si že zde sedí názor ruského historika Šumejka. Ten otevřeně říká, že antikomunismus byl nahrazen rusofobií. (Игорь Николаевич Шумейко, „Вторая Мировая. Перезагрузка.“, <a href="http://lib.rus.ec/b/212523/read#t28">http://lib.rus.ec/b/212523/read#t28</a>).<br />
<br />
<em>Nezdá se vám, že na věci pohlížíte příliš černě? Nelze přece ze slov jednoho či dvou historiků usuzovat na postoje celého národa. Či dokonce na státní politiku.</em><br />
To zajisté nelze. Nicméně podceňovat takové názory bychom neměli. A že to nejsou jen názory historiků, jsem se přesvědčil před dvěma roky, kdy jsem se zapojil do diskuze v deníku «Известия». Tehdy jeden z diskutujících, samozřejmě mně zcela neznámý člověk, kdesi od Donu, projevoval obdobné názory. Ty se projevily zejména v tom, jak byla jím oceňována úloha nás, Čechů, v boji proti nacismu. <br />
Hlavně pak už jen proto bychom je neměli podceňovat, že, jak se říká, „na každém šprochu pravdy trochu“. Což by i pro nás mělo znamenat, abychom se zamysleli, a to v zájmu duševního zdraví národa, nad naší rolí v boji s nacismem. Nestačí jen vyzdvihovat činnost tisíců našich letců, tankistů a jiných vojáků, kteří čest národa zachraňovali, což se, byť dosti zkresleně a neúplně, dnes dělá. Ozdravění národní morálky by vůbec neuškodilo, kdybychom se i nad svou historií zamysleli, držíce se zásady, kterou velký Cicero považoval za první zákon, kterým by se historie měla řídit: „Ne quid falsi audeat, ne quid veri non audeat historia“. Což volně přeloženo zní takto: „Historie by se měla bát jakékoliv lži a neměla by se bát jakékoliv pravdy“! A strach z pravdy může mít, a také často má, podobu toho, že se o minulosti neříká vše, že se mnohé zamlčuje, že se mnohé přechází, že se říká jen půl pravdy, což ve svém důsledku vyznívá pak jako nepravda, jako lež.<br />
Poslední dny mi přinesly další podněty, abych se nad postojem našich politiků znovu zamyslel. První podnět přišel od ministra vlády České republiky Schwarcenberga. Druhým pak byl projev prezidenta republiky, který měl k členům diplomatického sboru.<br />
Postoj ministra zahraničí mne udivil, i když nikoliv překvapil, tím, s jakou vehemencí a rychlostí komentoval, ve shodě s některými jinými evropskými politiky, rozhodnutí moskevského soudu první instance. Ten odsoudil tři punkerky ke dvěma letům vězení za to, že zneuctily jedno z nejposvátnějších míst pravoslavné církve v Moskvě-chrám Krista zachránce ( храм Христа Спасителя). Tento chrám byl totiž postaven jako poděkování za vítězství Ruska nad Napoleonem v XIX. století, pak byl odstraněn za stalinské éry a znovu postaven po roce 2000.<br />
<em>Mohl byste mi, prosím, upřesnit, co máte na mysli?</em><br />
Milerád, Jistě jste i vy zaregistroval to, co se odehrálo v souvislosti s vystoupením jedné pankové skupiny mladých žen v Moskvě, jaký ohlas to vyvolalo, zejména pak jaký ohlas vyvolal soud nad třemi ženami této skupiny. A náš ministr zahraničí Schwarcenberg si samozřejmě pospíšil se svým vyjádřením k postupu ruského soudu, a to ještě předtím, než rozhodnutí soudu nabylo právní síly. Protože ale den předtím se vyslovila tehdejší ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová, musel i náš ministr přisluhovačně vystoupit. Že prakticky tentýž den označil tehdejší kandidát na úřad prezidenta Spojených států Mitt Romney označil Ruskou federaci za nepřítele číslo jedna Spojených států, tedy našeho spojence, to našeho ministra k žádnému vyjádření nepobídlo. Jeho mlčení jsem osobně považoval za jeho souhlas s vyjádření Mitt Romneye. A tak jsme jen s úlevou přijal to, že se tento člověk nakonec nestal prezidentem mé země. <br />
Co se pak týče otázky, kterou teď diskutujeme, totiž role Evropy a specielně pak role nás, v boji s nacismem, tedy s tím, co sám prezident Klaus v jednom ze svých projevů označil za takové ohrožení národa, jemuž se jiné ohrožení nemůže rovnat.<br />
Zajímá vás, kolik svazků SS bojovalo na straně Německa? Tedy vojsk, která v Norimberku byla označena za zločinná jako celek?<br />
<br />
<em>Jistě. Nikdy jsem o tom ještě žádné podrobnosti neslyšel.</em><em><br /></em><br />
Tak tedy prosím. Nebudeme hovořit o počátečních stadiích války, všechno mělo svůj vývoj, ale z ruských pramenů jsem se dozvěděl podrobnosti o tom, kdo všechno bojoval proti Rudé armádě a komu tato armáda nakonec uštědřila porážku vpravdě historického významu. Snad pro zajímavost bych uvedl Belgičany. Ti zřejmě, oproti nám, Čechům, měli v očích Hitlera mnohem výsadnější postavení.<br />
„Horum omnium fortissimi sunt Belgae“ (tedy, že „nejstatečnějšími mezi obyvateli Galie jsou Belgičané“) píše G.Julius Caesar ve svých „Zápiscích o válce Galské“. Nedivme se proto Hitlerovi, který vzhlížel ke starým Římanům jako ke vzoru, jež by měl následovat při budování své „tisícileté“ říše, že ve svých chorobných snech považoval možná i Belgičany za národ hodný jeho větší přízně, než kterou byl ochoten přisoudit Čechům.<br />
<em>Mohl byste konkrétně říci,v čem se projevovalo to, že vůči Belgičanům byl Hitler v tomto směru vstřícnější?</em><br />
<em> </em>Samozřejmě. Podotýkám, že čerpám z dokumentu , který jsem si stáhl ze stránky http://www.litbash.sitecity.ru/ltext_2206061812.phtml?p_ident=ltext_2206061812.p_2406104009. Tak už v červnu roku 1940 byl u dobrovolníků Holandska a Belgie vytvořen pluk SS „Vestland“. Později to byla dobrovolnická pěší divize vojska SS „Langemark“, jež byla vytvořena z belgických dobrovolníků Ta pak byla od prosince 1943 nasazena na východní frontě u Leningradu, pak na jižní části Východní fronty a později znovu u Narvy. Byla rovněž vytvořena 28. dobrovolnická pěší divize „Valonie“, která po napadení Sovětského svazu se účastnila zimních bojů v roce 1941. V roce 1941 byl z bývalých vojáků belgické armády a z dalších dobrovolníků vytvořen legion „Flandrie“. Velel mu šturmbandführer (podplukovník) SS Lippert.<br />
Jako příklad toho, že na straně Hitlera nebojovali jen vojáci států, které byly Hitlerem okupovány, může posloužit to, že na jaře 1942 byl Vytvořen Britský dobrovolnický sbor SS, v počtu asi 100-120 lidí. V jeho čele stál anglický nacista John Emery. Ten se účastnil bojů v Berlíně, po nich padl do anglického zajetí, byl vojenským polním soudem odsouzen k trestu smrti a pověšen.<br />
Snad toto vše, co uvádím, poslouží jako důkaz toho, jaká vlastně to byla válka, kterou vedlo Německo se Sovětským svazem. Jsou to samozřejmě jen střípky, které by si zasluhovaly zpracování. Kdo však v dnešní době, kdy je prosazována teorie, že ona válka byla vlastně válkou mezi dvěma totalitními monstry, by měl o takové zpracování zájem? Zvláště u nás? Co kdyby se naše veřejnost dovídala, že kromě těch, kteří umírali za svobodu národa na různých frontách druhé světové války, byli i tací, kteří bojovali na straně Hitlera? Má snad být i za touto minulostí udělána tlustá čára? Bojí se naše historie takové pravdy?<br />
Dá se na to usoudit i z toho, že až v říjnu 1944 byl dán souhlas k tomu, aby byla vytvořena 31. pěší divize vojsk SS „Čechy a Morava“, která od března 1945 byla nasazena na východní frontě. Byla tvořena občany protektorátu Čechy a Morava a jak se v některých pramenech uvádí, tvořili ji dobrovolníci z řad tak zvaných „Volksdeutsche“.<br />
<em>Opravdu něco takového existovalo? Je to pro mne úplná novinka.</em><br />
Přiznám se, že i pro mne je to novinka. Když se ale zamýšlím nad některými postoji dnešních našich spoluobčanů, zejména z řad publicistů, z nichž až čiší nenávist ke všemu ruskému, tak se ani nedivím, že se i v protektorátu našli lidé ochotní bojovat proti svému pozdějšímu osvoboditeli. Možná i dnes by se našlo dosti lidí podobného ražení.<br />
V roce 2007 jsem si vyměnil několik mailů s historičkou Natalií Naročnickou, prezidentem Fondu historické perspektivy, jejíž kniha „Za co a s kým jsme bojovali“ vyšla v Česku. Ta mi v mailu dne 12.5.2007 napsala něco, co mne na duši potěšilo.Napsala mi:: „Všimla jsem si toho, že Češi, kteří dokonce jsou právem dotčeni za rok 1968, i když se vrátili do západního prostoru, kam byli zvyklí patřit, velice pečlivě uctívají své veterány. Proto bych si přála, aby všechny politické peripetie nám nezbránily uchovat si dobré vzájemné city a příbuznost. Má babička mi vyprávěla, že mezi německými vojáky, kteří obsadili jejich kraj, byl jeden, který, vstupuje do jejího domu, ji nestrašil a naopak jí řekl, že je Čech, nikoliv Němec a že se jí nic špatného nestane. Aby se nebála a poprosil ji jen o horkou vodu. Babička mu nabídla mléko, avšak on odmítl, protože má žaludeční vřed a mléko mu nedělá dobře.“<br />
V originále to zní takto: „Я вижу как чехи, даже имея правомерную обиду за 1968 год, даже возвратившись в более привычный западный ареал, все же бережно чествуют своих ветеранов. Так хотелось бы, чтобы все перипетии политики не помешали нам сохранить добрые чувства и родство.<br />
Мне моя бабушка рассказывала, что среди немецких солдат, что оккупировали их местность, был один, который войдя в дом не пугал их, а наоборот, сразу сказал, что он чех, а не немец, и ничего плохого от него не будет, чтобы не боялись его, и попросил "вареной водички", а бабушка ему предложила "молочка", а он сказал, что у него язва желудка и ему от молочка плохо.“<br />
Bohužel, účast oné divize zformované z obyvatel protektorátu, není jediným „přínosem“ našeho národa k boji s „bolševismem“, jak nám to bylo prezentováno goebelsovskou propagandou v době, kterou i já pamatuji.<br />
<br />
<em>Máte na mysli ještě něco jiného, než jen účast několika tisíc našich občanů, kteří se zbraní v ruce proti Rudé armádě bojovali?</em><br />
Ano. Znovu bych se odvolal na práci ruského historika Šumejka. Poslyšte, co on na toto téma píše ve své knize. Nemusíme se všemi jeho slovy souhlasit, ale zamyslet bychom se nad nimi měli. Je to poněkud odlišný pohled, než kterým se na sebe díváme my sami.<br />
„Všichni historikové a světové společenství považuje Československo za oběť, za jakési bezbranné jehňátko, které bylo v Mnichově obětováno německému dravci k roztrhání“, píše Šumejko, a pokračuje, „ když však porovnáme poměr vojenských sil Německa a Československa, když budeme přemýšlet o vojensko-průmyslovém potenciálu Československa, o charakteru terénu, který byl neobyčejně příznivý pro obranu, pak uvidíme zřetelně, že Beneš a jeho vláda fakticky dobrovolně před Hitlerem kapitulovali.“ A ještě opírá své názory o názor Churchilla, který uvádí, že jen Škodovy závody, co do velikosti druhý evropský arsenál, vyprodukovaly od srpna 1938 do září tolik vojenské techniky, jako všechny britské závody dohromady.<br />
Šumejko pak s jistou hořkostí píše, že tato evropská dílna, tj. Škodovy závody, spolu s ČKD, pracovala už před válkou i během ní bez jakékoliv stávky či diverzí. Ve skutečnosti tedy Češi v podstatě bojovali proti SSSR, aby se pak k 60. výročí Vítězství prohlásili za zemi okupovanou Sovětským svazem a ničili symboly osvobození Prahy sovětskými vojsky. Tento ruský historik jde ještě dál, když nakonec dovozuje, že sovětské tanky v Československu v roce 1968 jsou jen důsledkem toho, jak se skončila, jak probíhala a jak byla osnována válka. Byly v podstatě důsledkem Mnichova. To vyjadřuje slovy: „Před sovětskými tanky v roce 1968 v Praze, byly české tanky v Minsku, ve Smolensku, i u Stalingradu“<br />
<br />
<em>To je zajisté odvážné tvrzení. Sdílíte stejný názor? Taky bych chtěl slyšet váš názor na to, zda jsme měli v roce 1938 podmínky pro úspěšný boj s hitlerovským Německem.</em><br />
Myslím si, že je to tvrzení velmi zkratkovité. Spíše poslouží jako příklad toho, kam až dospěla politika evropských zemí na sklonku třicátých let. Určitě je pravdou to, že kapacita českého zbrojního průmyslu, který až do konce války, samozřejmě už v té době ne pod jménem „Škodovy závody“, ani pod jménem „ČKD“, tehdy už ve statistikách byly vedeny jako závody německé, vyráběly lehké tanky a samochodky vlastní, české konstrukce. Avšak ta kořist, která se po 15. březnu 1939 dostala bez boje do rukou Němců, byla použita ve válce s Polskem, s Francií a nakonec i s SSSR. Šumejko uvádí, že poslední tank českého původu byl zničen 10. prosince 1941 při osvobozování podmoskevského města Klin.<br />
Co však z knihy Šumejka stojí za zaznamenání je to, jak se odvolává na středověk. Když staví proti sobě naše chování v roce 1938 s chováním Husitů. Zatímco v roce 1938 byla země odevzdána bez boje. Ačkoliv bylo mobilizováno 2 miliony mužů, 469 tanků a 1582 letounů proti 2,2 milionům německých vojáků, 720 tankům a 2500 letounům.<br />
Národ Jana Husa a Jiřího z Poděbrad byl zrazen Evropou rytířů Podvazkového řádu a laureátů Nobelovských cen. Při čemž, a to udivuje i mne, se Šumejko odvolává na znamenité Husity a Tábority a uvádí, že dokonce uprostřed XX. století si sovětští kluci hráli „na Husity“. Šumejko sám byl svědkem a účastníkem toho, jak si stavěli vozovou hradbu z vozíků a beden na ovoce.<br />
To v době, kdy britský velvyslanec v Praze Newton prohlašoval, že „Československo je umělý výtvor, který nemá své kořeny v minulosti“. A teď nemající ani „právo na budoucnost“.<br />
To je samozřejmě jen geopolitický pohled ruského historika. Jaký osud byl připravován nám, Čechům, obývajícím tento geografický prostor půldruhého tisíciletí? Vždyť podle plánů R. Heydricha měla být jedna třetina obyvatel českých zemí germanizována, jedna třetina fyzicky likvidována a jedna třetina vysídlena někam na Východ.<br />
A tam by tuto jednu třetinu národa čekal osud, který určili Hitler s Himmlerem. Nejprve uvedu slova A. Hitlera: „Především nebudeme do východních zemí posílat učitele. V opačném případě ztratíme jak děti, tak i rodiče. Ztratíme celý národ, protože znalosti, které vtlučeme lidem do hlavy, nepropadnou ladem. Nejlepší by bylo, kdyby si tam lidé osvojili jen jazyk gest. Radiem by se jim předávalo jen to, co je pro ně užitečné: hudba v neomezeném množství. K duševní činnosti není třeba je vychovávat.“<br />
Tato Hitlerova slova lze doplnit citáty z Himmlerova memoranda z května roku 1940. Memorandum se nazývalo „Jak zacházet s cizinci na Východě“. Píše se tam: „ Pro neněmecké obyvatele Východu není třeba, aby existovalo vzdělání vyšší, než je čtyřtřídní obecná škola. V této lidové škole se budou učit jen jednoduché počty do pěti set, napsání svého jména a to, že bůh žádá poslušnost vůči Němcům a být čestný, přičinlivý a pořádný. Dovednost číst považuji za zbytečnou. Jiné školy na Východě potřebné nejsou“ (Dr. H. Picker, „Hitlerovy promluvy u stolu v jeho hlavním stanu v letech 1941-1942“ ( Hitlers Tischgesprache im Führerhauptquartier. 1941-1942), kapitola 33, promluva z března1942. Vydalo Seewald Verlag, Stuttgart. (<a href="http://militera.lib.ru/docs/ww2/db/picker/index.html">http://militera.lib.ru/docs/ww2/db/picker/index.html</a>).<br />
Mohl snad zbytek českého národa doufat, že za takových životních podmínek, které jim chystal Hitler a Himmler, mohl národ dát světu nové Husy, Komenské, Palacké, Smetany, Dvořáky, Martinů, Janáčky, Čapky, Masaryky, Mendly, Heyrovské, Bati a další velikány?<br />
A že se nenaplnil takový osud pro náš národ, že se nemohla uskutečnit hypotéza historika Utkina, za to vděčíme tomu, že zde byla moc, která dokázala zastavit, do té doby neporazitelnou německou armádu, že dokázala ještě v roce 1941 před Moskvou uštědřit první těžkou porážku a nakonec v nelítostných bitvách u Stalingradu, Kurska, na Visle a v Berlíně, zvítězit. To, co říkám vůbec nesnižuje význam toho, co pro porážku nacistického Německa udělali jiní, především pak váleční spojenci Sovětského svazu. Ale to, co bylo hlavním v tomto zápase, to bude žít v historii věčně!<br />
O účasti jiných státních příslušníků na válce německo-ruské hovoří i ztráty, které tam ony národy nesly.<br />
<em>Máte k dispozici nějaké údaje?</em><br />
Ano, mám. Jsou pochopitelně z ruských zdrojů. Ale zdá se, že se jedná o zdroje seriózní. Sovětsko-německá fronta čtyřnásobně převyšovala celkové rozměry severoafrického, italského a západního válčiště. V době, kdy 176 svazků Wehrmachtu utrpělo porážku na oněch válčištích, většinou ale až v závěrečné fázi války, kdy osud nacistického Německa už byl zpečetěn, tak Rudá armáda a Rudé Námořnictvo rozbilo 607 divizí. Ty tvořily hlavní síly Třetí říše. Není náhoda, že z celkového počtu zabitých, zajatých a raněných, které mělo Německo, jich 72% připadá na sovětsko-německou frontu.<br />
Výmluvná je rovněž statistika úmrtí zajatců v německých zajateckých táborech. Tak z 235 tisíc amerických a anglických válečných zajatců, tam zahynulo 8300 osob, čili 3,5%. Ale z 5700 tisíc sovětských válečných zajatců, ve většině Rusů, tam těch, kteří zemřeli hladem, v důsledku nemocí nebo byli zastřeleni, bylo okolo 3300 tisíc neboli 57 %.<br />
Nenávratné ztráty ozbrojených sil Německa jen na Východní frontě představuje cifra 7 181,1 tisíc osob a dohromady se svými spojenci je to cifra 8649,3 tisíc osob. Z nich bylo 809 066 Maďarů, 92 867 Italů, 475 070 Rumunů, 84 377 Finů a 6 765 Slováků.<br />
K tomu je třeba připočítat počty těch, kteří se ocitli v sovětském zajetí. Kromě Němců tam byl 1.1 milion neněmeckých občanů. Z nich to bylo 500 tisíc Maďarů, téměř 157 tisíc Rakušanů, 70 tisíc Čechů a Slováků, kolem 50 tisíc Italů, 23 tisíce Francouzů a 50 tisíc Španělů.<br />
<br />
<em>To jsou všechno velice zajímavé údaje. Myslím si však, že bychom, vedle těchto, v podstatě bilančních, údajů, se mohli podívat na jiné důležité aspekty války Německa se Sovětským svazem. Tedy se zemí, kterou se v této části diskuze zabýváme. A jaký význam v celé druhé světové válce přikládáte právě této válce. Souhlasíte?</em><em><br /></em><br />
Zajisté souhlasím. Jen bych rád slyšel, které otázky vás nejvíce zajímají. <br />
<br />
<br />
<br />
veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-39784780261534740042013-02-05T09:23:00.000-08:002013-02-05T09:23:38.950-08:00Jak se polní maršál Paulus stal zajatcem Rudé armády K 70. výročí jedné z nejvýznamnějších událostí historie jsem přeložil článek, který vyšel v elektronických novinách «Столетие». Vkládám jej od svého blogu v naději, že přece jen někdo si v mé zemi přečte jeden z pohledů na Stalingradskou bitvu. Výročí této bitvy, až na malé výjimky, nestálo za to, aby se nevděčná média v Česku věnovala události, která bezesporu ovlivnila i náš dnešní život.<br />
V souladu s požadavkem onoho ruského média uvádím i stránku, na které je originál článku. <a href="http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/kak_plenili_paulusa_231.htm">http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/kak_plenili_paulusa_231.htm</a><br />
<br />
<strong>Jak se německý polní maršál Friedrich Paulus stal zajatcem Rudé armády</strong><br />
Ludmila Ovčinnikova. 1.2.2013<br />
Od okamžiků, kdy bylo obklíčeno německé uskupení u Stalingradu, zahájili naši průzkumníci lov na Pauluse. Velel 6. německé armádě.<br />
Spiklenci pracující v týlu nám sdělovali, že se jeho velitelské stanoviště nacházelo ve stanici Golubinské (48051' 4,44" s.š., 430 33' 13,47" v.d.) tj. asi 120-150 km od Stalingradu.<br />
Jak později vzpomínal pobočník velitele plukovník Adam, byla střelba sovětských tanků, které pronikly do německého týlu a uzavřely gigantický obkličovací kruh, pro velení německého uskupení a osobně pro Pauluse zcela nečekaná. Z obavy před upadnutím do zajetí odjel Paulus se svým štábem pod ochranou tanků v noci ze stanice Golubinské. Jak vyšlo najevo později, dojel Paulus do Stalingradu a tam se etabloval ve sklepení bývalého supermarketu.<br />
Friedrich Paulus byl význačnou postavou německé generality. Hitler prohlašoval, že Pauluse vždy pronásleduje vítězství. Pod jeho velením vtrhly jeho divize v roce 1939 do Polska, v roce 1940 pak okupovaly Belgii a Nizozemí. Generál Paulus byl jedním ze zpracovatelů obludného plánu „Barbarossa“. Tento plán předpokládal, že formou „bleskové války“ bude porážena Rudá armáda a že bude realizována totální genocida sovětského národa.<br />
Mocné uskupení, kterému velel Paulus, se v létě 1942 rozjelo po stepi a hnalo se k Volze, ke Stalingradu. Tam se pak odehrály události, které později otřásly celým světem.<br />
Zdálo se, že od vítězství dělí německá vojska jen jediný, poslední, skok. Avšak obránci města vnutili nepříteli svou taktiku. Bojovalo se o každý dům, o každou ulici. Divize Rudé armády bojovaly v obklíčení, kdy měly za sebou k Volze 300-500 metrů. Generál Paulus nebyl schopen zhodnotit, v jakém rozsahu se Rudá armáda připravuje jej obklíčit.<br />
Jednou mi, jako vojenskému korespondentu, telefonovali veteráni-Stalingraďané: „Do Moskvy přijel z Minska generál I.A.Laskin. Proslavil se tím, že zajal ve Stalingradu polního maršála Pauluse“. Se jménem generála Laskina jsem se nejednou setkala ve válečné literatuře. V době, kdy běžela hrdinná obrana Sevastopolu, byl I.A.Laskin v čele štábu 64. armády, která bránila jižní části města. Zatelefonovala jsem generálovi a velice brzy jsme se setkali.<br />
„Jak jsme se dozvěděli, kde je Paulus?“ začal I.A.Laskin své vyprávění. „Za války mnohé věci řeší náhoda. 30. ledna 1943 se dostavil do přední linie z rozkazem štábní důstojník ze štábu 38. pěší brigády Fjodor Ilčenko. Vojáci brigády vedli v té těžké boje a pomalu postupovali ke středu města. V jednom z domů zajali německého majora a přivedli jej k Ilčenkovi. Při výslechu německý major sdělil, že se generál Paulus nachází nedaleko, v podzemí domu na hlavním náměstí Stalingradu.<br />
Nadporučík Ilčenko to neprodleně radiem ohlásil veliteli brigády. A už za několik minut bylo toto hlášení ve štábu armády. A Fjodor Ilčenko obdržel potřebná zplnomocnění.“<br />
Nadešlo ráno 31. ledna roku 1943. V poloviční tmě uhasínaly nad náměstím signální rakety. Mrtvolným světlem osvětlovaly hromady rozvalin, pokácené sloupy, spečené saze na obrubách kráterů. Nadporučík prostřednictvím překladatele ohlásil do megafonu: „Navrhujeme zastavit palbu! Navrhujeme začít rozhovory o kapitulaci obklíčené německé armády!“ Za určitou dobu vyšel z budovy supermarketu německý důstojník s holí , na níž byl připevněn bílý hadr.Nadporučík Ilčenko s poručíkem Mežírkem, překladatelem, a s několika samopalníky, překročili přední okraj postavení a vyšli na náměstí. Nikdo nemohl vědět, co je očekává za stěnami budovy. Ta byla ještě zahalena do tmy.<br />
Generál I.A. Laskin vyprávěl: „Obdrželi jsme od ILčenka hlášení. Setkal se se zástupci německého velení. Avšak náčelník štábu Schmidt mu sdělil, že Paulus povede rozhovory jen s vyššími důstojníky, kteří budou odpovídat jeho hodnosti. Dostal jsem rozkaz jít do sklepení supermarketu. Spěchali jsme. Vždyť každá hodina bojů znamenal ztráty životů vojáků.<br />
Nikdo nebyl ochoten poslouchat od poraženého Pauluse, že má nějaké zvláštní podmínky pro to, aby se stal zajatcem. Cítili jsme se jako vítězové.<br />
Měli jsem jediný cíl: přijmout plnou a bezpodmínečnou kapitulaci německých vojsk ve Stalingradu.<br />
Odjížděli jsme po zasněžené cestě, na okrajích které stavěli ženisté tabule s nápisy: „Pozor, miny!“ Čím blíže k bojové linii, tím více byly slyšet dávky z automatů, štěkot kulometů. Na hlavním náměstí jsme vyčkávali po nějakou dobu za hromadou kamení. V oknech supermarketu byly vidět palebné pozice chráněné cihlami a pytli s pískem. Jak jsme zjistili později, byla budova chráněna třemi tisíci vojáků a důstojníků. Prostřednictvím megafonu jsme oznámili, že přicházejí představitelé Rudé armády. Nikdo nám však nevyšel vstříc. Na náměstí byla jen jedna cestička, ostatní přístupy k budově byly zaminovány. O tom jsme byli uvědoměni. Rozhodli jsme se, že nebudeme vyčkávat na to, až ženisté skončí svou práci. Po stejné cestičce, kterou prošel Ilčenko, jsme se dali do pohybu k fašistickému doupěti.<br />
Bylo nás pět, se mnou byl ještě velitel praporu Latyšev, tlumočník Stěpanov a dva samopalníci. Když jsme přišli ke vchodu do budovy, uviděli jsme sevřenou řadu německých důstojníků. Řada uzavírala vchod do podzemí. Dívali se na nás sveřepě. Když naše skupina přišla těsně k nim, ze svého místa se nepohnuli. Co jsme měli dělat? Svými rameny jsme je od vchodu odsunuli a začali jsme sestupovat do temného sklepení očekávajíce, že budeme střeleni do zad“.<br />
Skupina generála Laskina přicházela přijmout kapitulaci jménem stovek tisíců obyvatele města.Němci vtrhli do Stalingradu jako trestná výprava. Bombardováním a dělostřeleckou palbou ničili obytné domy, školy, nemocnice, divadla, muzea.<br />
Lidé ve spálených ulicích a v zemljankách se jen modlili: „Jen abychom se nedostali do rukou Němců…“<br />
<em> Když se němečtí vojáci přiblížili ke krytům, kde se ukrývaly převážně ženy s dětmi, tak tam házeli granáty. Raněné stříleli na místě, živé tloukli pažbami a vyháněli do stepi. Někteří z nich se pak ocitli v koncentračních táborech, jiní byli transportováni na otrocké práce do Německa.</em><br />
„Když jsme se ocitli v podzemí, které byly přeplněno hitlerovci, nevěděli jsme vůbec, kterým směrem máme jít“, pokračoval ve vyprávění generál I.A.Laskin, „Šli jsme mlčky. Báli jsme se, že Němci, když uslyší ruskou řeč, začnou v panice střílet. Kráčeli jsme ve tmě, hmatali jsme po stěně v naději, že nakonec narazíme na nějaké dveře. Nakonec jsme narazili na kliku a vstoupili do osvětlené místnosti. Okamžitě jsme zjistili podle uniforem, že tam jsou generálové a plukovníci. Přistoupil jsem ke stolu, který byl uprostřed místnosti a nahlas jsem přes tlumočníka ke všem přítomným prohlásil: „Jsme zástupci Rudé armády. Všichni vstaňte. Odevzdejte zbraně!“ Někteří se postavili, někteří váhali. Opakoval jsem rozkaz ještě jednou hlasitěji. Nikdo z nich se nijak nebránil. Jeden za druhým začali říkat svá jména. V místnosti byl náčelník štábu generál Schmidt, velitel jižní skupiny vojsk generál Roske a jiní nejvyšší vojenští činitelé.<br />
Generál Roske prohlásil, že jej velitel Paulus zmocnil k vedení rozhovorů. Vyžádal jsem si okamžité setkání s Paulusem. Schmidt prohlásil, že „to není možné. Velitel byl Hitlerem povýšen na polního maršála, ale v daném okamžiku armádě nevelí. Navíc není zdráv“. Okamžitě mi blesklo hlavou: „Možná, že se zde hraje nějaká hra a podařilo se jim přemístit Pauluse na jiné místo?“ Avšak postupně v průběhu výslechu generálů se stalo jasným, že se Paulus nachází blízko, v tomto podzemí. Požadoval jsem, aby se náčelník štábu Schmidt odebral k Paulusovi a sdělil mu naše podmínky kapitulace německých vojsk. Na můj rozkaz pak Schmidta následoval velitel praporu Latyšev s tím aby zřídil u kabinetu Pauluse naše dozorčí stanoviště. Do místnosti nikoho nevpouštět a nedovolovat nikomu odejít. U dveří se postavil vojín Petr Artuchov.<br />
V tuto dobu se naše skupina, která byla zmocněna převzít kapitulaci německých vojsk, značně zvětšila. Připojili se k nám náčelník operačního oddělení armády G.S.Lukin, náčelník průzkumného oddělení I.M.Ryžkov, velitel 38. pěší brigády I.D.Burmakov a další důstojníci. Rovněž se připojila skupina průzkumníků.<br />
Dali jsme generálům Schmidtovi a Roskemu požadavek, aby vydal okamžitě všem vojskům, která jsou obklíčena u Stalingradu rozkaz, aby zastavily palbu a nekladly jakýkoliv odpor.<br />
<em>Generál Roske si sedl k psacímu stroji. V této době začali naši důstojníci odzbrojovat německé vojáky. V koutě se na jedné kupě hromadily pistole, samopaly. Byl to skutečně symbolický obrázek.</em><br />
Začali jsme kontrolovat telefonní síť, která ve štábu byla, abychom znali, jaké rozkazy jsou předávány vojskům.<br />
Generál Roske nám ukázal text rozkazu, který on sám nazval „rozloučením“. Obsah rozkazu byl tento: „Hlad, zima, svévolná kapitulace jednotlivých útvarů neumožňuje, aby bylo možno vojskům velet. Aby nedošlo k všeobecné smrti vojáků, rozhodli jsme se přistoupit na rozhovory o skončení bojových akcí. Sovětský svaz garantuje, že v zajetí bude se zajatci zacházeno lidsky a budou se moci vrátit domů po skončení války. Takový konec- to je samotný osud, kterému se musí všichni vojáci podřídit.<br />
Nařizuji: Okamžitě složit zbraně. Vojáci a důstojníci si mohou s sebou vzít nutné věci…“<br />
Když jsem pročetl rozkaz, požádal jsem generála Roskeho, aby v něm bylo jasně řečeno: „Všichni vojáci a důstojníci se musí organizovaně vzdát do zajetí“. Roske si znovu sedl k psacímu stroji a dopsal tam tento důležitý pokyn. Současně nám však sdělil, že nemají spojení se severní skupinou vojsk, a boje tam ještě pokračují. Před našimi zraky se dostal štáb do pohybu. Naposled ve Stalingradě. S použitím mnoha telefonů předávali spojaři svými ochraptělými, nachlazenými hlasy text rozkazu vojskům.<br />
Potom jsme za poučníkem Adamem vstoupili k Paulusovi.<br />
<em>Podzemní místnost, ve které byl Paulus, nebyla velká, spíše se podobala sklepu. Polní maršál chodil jako chycené zvíře s rukama založenýma za zády podél betonové stěny.</em><br />
Představil jsem se a prohlásil Pauluse za zajatce. Paulus lámanou ruštinou pronesl, zřejmě již dávno připravenou, frázi: „Polní maršál Paulus se vzdává Rudé armádě do zajetí“. Co nás tehdy udivilo, bylo to, že ve svém prohlášení se vlastně vyjadřuje ke své uniformě. V této situaci považoval za nutné nám sdělit, že byl pouze před dvěma dny povýšen do hodnosti maršála. Avšak novou uniformu nemá. Proto stojí před námi v uniformě generál-plukovníka. Paulus nám sdělil, že se seznámil s textem rozkazu o kapitulaci a že s ním souhlasí. Požádali jsme jej, aby nám řekl, jaké poslední rozkazy obdržel od Hitlera. Paulus odpověděl, že Hitler nařídil u Volhy dále bojovat a vyčkat příchodu tankových skupin. Jelikož jsme měli zprávy, že štáb německé armády nemá spojení se skupinou svých vojsk, které pokračují v bojích v severní části Stalingradu, požadoval jsem, aby tam Paulus poslal důstojníky s rozkazem o kapitulaci. Paulus však to odmítl s tím, že už je teď zajatec a nemá tudíž právo dávat rozkazy svým vojákům.<br />
Po rozbití německých vojsk u Stalingradu byl v Německu vyhlášen třídenní smutek. Jaká to lekce historie! Když jsem naslouchala I.A. Laskinovi, tak jsem si najednou pomyslela na různé osudy dvou generálů-V.Čujkova a F. Pauluse.<br />
V.I.Čujkov velel 62. armádě. Když se po celou dobu obrany nacházel v krytu na svažitém břehu Volhy, nesl se svými vojáky mnohá strádání. Při setkání mi vyprávěl:<br />
„Které dny byly těmi nejtěžšími? Je obtížné označit je z té celé řadě dní nepřetržitých útoků. Jednou se Němcům podařilo zapálit nádrže s naftou, které stály na břehu řeky. Hořící nafta tekla po strmém svahu, vše na své cestě smetala. Sotva jsme stačili vyběhnout ven ze svých krytů. Ukryli jsme se stranou, ve strži. Jak se říká, vlasy mi vstávaly na hlavě: co když za této situace ztratíme možnost velet vojskům? Začali jsme radiem obvolávat velitele divizí a brigád, aby věděli: velitelství armády zůstává na místě a řídí bojovou činnost. Naše kryty, v nichž se nacházel štáb armády, byly jen kilometr-dva od úpatí Mamajevské mohyly. Stávalo se, že němečtí samopalníci se probíjeli tak blízko, že i ochrana štábu musela bojovat.<br />
<em>Je třeba otevřeně říci: já, spolu s náčelníkem štábu Krylovem a se členem vojenské rady Gurovem, jsme seděli s pistolemi v ruce. Byli jsme připraveni se zabít: nenechat se zajmout!</em><br />
Generál Čujkov dojde jako velitel 8. gardové armády do Berlína. Stane se, že právě k jeho velitelskému stanovišti, jež se nacházelo v blízkosti Reichstagu, vyjde jako k prvnímu z říšské kanceláře parlamentář. Sdělí, že německá vojska jsou připravena kapitulovat a že Hitler spáchal sebevraždu. V.I.Čujkov se stane maršálem, dvojnásobným Hrdinou Sovětského svazu. Zanechá závěť: chce být pohřben na Mamajevské mohyle, vedle hrobů svých vojáků.<br />
Polní maršál Paulus projde v sovětském zajetí dramatickou cestou. V roce 1944 se připojí k hnutí německých důstojníků „Svobodné Německo“. Ještě před koncem války podepíše prohlášení k německému národu: „Německo válku prohrálo. Německo se musí zříci Adolfa Hitlera, musí zřídit novu státní moc, která skončí válku a vytvoří národu podmínky pro další život a pro vytvoření mírových, dokonce přátelských, vztahů s našimi dnešními protivníky.“ Na Norimberském procesu Paulus vystoupí jako svědek a uvede skutečnosti, kterými obviní vedoucí činitele fašistické říše. Díky podivné shodě okolností opustí tento svět 17 roků po válce právě v den výročí rozbití německých vojsk u Stalingradu.<br />
I.A. Laskin pak vypráví: „Vyšli jsme z podzemí. Pauluse a skupinu zajatých generálů jsme měli dopravit do míst, kde byl umístěn štáb 64. armády. Tehdy jsem si zvlášť všimnul situace, která nás obklopovala. Jak se za tu dobu, kdy jsme byli ve fašistickém štábu, vše změnilo. Kolem budovy už nebyla německá stráž. Naši vojáci, kterým velel plukovník I.D.Burmakov, už ji vzali do zajetí. V sousedních ulicích už byli jen Rudoarmějci“ Později napíše plukovník Adam ve svých pamětech:<br />
<em> „Zevnějšek vojáků Rudé armády se mi jevil symbolicky- byl to zevnějšek vítězů. Naši vojáci nebyli biti, nebyli stříleni. Sovětští vojáci uprostřed zničeného města tahali z kapes kousky chleba a dávali je hladovým zajatcům.“</em><br />
Válka však ve městě zírala z okenních otvorů spálených domů, z každého kráteru, ze sněhem zasypaných náhrobků bratrských hrobů. Jak lze pochopit takový soucit našich vojáků k zajatcům, kteří ještě včera na ně mířili svými zbraněmi?<br />
Tyto city lidské důstojnosti, které projevovali sovětští vojáci- to je také část naší historie. Ta je neméně významná, jako je významná památka velikého vítězství ve Stalingradě.<br />
Radiové stanice celého světa přinášely zprávy o vítězství na Volze. Na adresu vojenského vedení země a do Stalingradu přicházely mnohé gratulace.<br />
Tak na příklad od Franklina D. Roosevelta, prezidenta USA: „Sto šedesát dní epochální obrany, jakož i její rozhodný výsledek, který dnes oslavují všichni Američané, vytvoří jednu z nejkrásnějších kapitol této války národů, jež se spojily v boji s nacismem“.<br />
Z jugoslávských novin „Borba“: „Vděčná srdce národů světa nadšeně tlučou a zdraví vojáky Rudé armády, kteří zvítězili ve Stalingradě“.<br />
<em> Spisovatel Thomas Mann: „ Vítězná obrana Stalingradu představuje jeden z hrdinských činů, o kterém bude historie vždy vyprávět s největší pokorou“.</em><br />
<em> </em>Básník Pablo Neruda: „Stalingrad- to je Řád statečnosti na prsou planety“.<br />
Král Velké Británie poslal meč, na kterém je napsáno: „Občanům Stalingradu, pevným jako ocel, věnuje král Jiří VI na znamení velkého nadšení britského národa“.<br />
…Na snímcích, které byly ve Stalingradě zhotoveny v onen vítězný den, jež jsou dnes ochraňovány v různých světových muzeích, zůstaly jen skromné a ničím přitažlivé obrázky. Na bedně od nábojů sedí voják a píše dopis. Vojáci se sešli kolem harmonikáře. Ze zemljanek vynášejí ženy své přeživší děti. Všichni se táhnou s esšálky k polní kuchyni, která čadí před zřícenou stěnou. Nedaleko na sněhu spí vojáci, tisknouce k sobě pušky. Poprvé za poslední půl roku není slyšet dělostřelecká palba, nevybuchují bomby. Ticho se stalo první odměnou vojákům vítězného města. Strašné zvuky války utichly. Plný četných ran se Stalingrad vracel do života.<br />
P.S. Nedávno jsem četla v «Аргументах и фактах», že se Paulus v posledních letech svého života omlouval občanům Stalingradu. Četla jsem podobnou omluvu s velikým údivem. Jen moje rodina utrpěla ve Stalingradě strašlivé ztráty- pod účinky bomb a ostřelování zahynulo čtrnáct lidí. Pamatuji si jejich tváře i hlasy. Viděla jsem, jak byly shazovány bomby na domy v naší ulici, které byly v plamenech. Omluva Palusa byla možná jen proto, že jej naši vojáci zahnali nakonec do sklepení stalingradského domu a donutili jej, aby se vzdal do zajetí. Jinak by byl tento velitel dále napínal všechny své síly, aby byl uskutečněn zvířecký plán „Barbarossa“. Až poté, když se vrátil ze zajetí, nejednou opakoval. „Ruský národ neporazí nikdo!“<br />
<br />
P.P.S. K tomu překladatel článku Ludmily Ovčinikové jen dodává: 29. ledna 1943 posílá Paulus Hitlerovi tento pozdrav k výročí převzetí politické moci:<br />
„Vůdci! K výročí dne převzetí moci zdraví 6. armáda svého Vůdce: Stále ještě vlaje nad Stalingradem prapor s hákovým křížem. Náš boj může být, pro žijící a budoucí generace, příkladem toho, že Německo bude vítězit, jestliže nebude kapitulovat ani v těch nejbezvýchodnějších situacích. Sláva mému vůdci. Paulus, generálplukovník.“ ( „An den Führer! Zum Jahrestage Ihrer Machtübernahme grüßt die 6. Armee ihren Führer. Noch weht die Hakenkreuzfahne über Stalingrad. Unser Kampf möge den lebenden und kommenden Generationen ein Beispiel dafür sein, auch in der hoffnungslosesten Lage nie zu kapitulieren, dann wird Deutschland siegen. Heil mein Führer! Paulus, Generaloberst.“ Viz http://de.wikipedia.org/wiki/Friedrich_Paulus)<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-59457826328031411772012-12-31T05:05:00.000-08:002012-12-31T05:05:40.134-08:00PŘÍSPĚVEK KE KAUZE "ZÁKON DIMY JAKOVLEVA"<em>Dne 31 prosince 2012 jsem přeložil komentář Ministerstva Ruské federace k zákonu „Dimy Jakovleva“. V zájmu pravdy, která je v našich médiích buď zamlčována nebo zkreslována se záměrem, co nejvíc poškozovat Rusko, vkládám tento překlad na svůj blog v naději, že alespoň někdo si jej přečte a třeba si poopraví nebo doplní svůj názor.</em><br />
<em>Uvádím stránku, kde je onen komentář v ruském originále publikován.</em><br />
<em>http://www.mid.ru/brp_4.nsf/newsline/D113DE6CB6A55D7844257AE2004F6637</em><br />
<br />
KOMENTÁŘ MINISTERSTVA ZAHRANIČÍ RUSKA K SITUACI O OSVOJOVÁNÍ SI RUSKÝCH DĚTI OBČANY USA<br />
Kolem dnešního podpisu „Zákona Dimy Jakovleva“ ruským prezidentem V.V. Putinem se v amerických politických a společenských kruzích rozbíhá propagační kampaň, jejímž cíle je dokázat, že osvojování si ruských dětí občany Spojených států je takřka jediná cesta, jak mohou tyto děti získat šťastnou budoucnost.<br />
Protože dostáváme otázky, proč jmenovitě Američanům bylo zakázáno osvojování si, chceme oznámit toto.<br />
Je pravdou to, že je v Americe hodně lidí, kteří mají vřelé srdce a kteří jsou připraveni předat svou lásku osvojeným synům a dcerám, včetně těch, kteří mají omezené možnosti. To je však jen část pravdy. Bohužel, mince má i svou druhou stranu. Ta spočívá v tom, že jsou naši malí občánci osvojováni i lidmi jiného druhu, kdy se dostávají do žalostné situace bez jakékoliv právní ochrany. To není jen otázka statistiky (i když ani tato není tak optimistická, jak je to vykládáno v USA), ale otázkou osudu, někdy je to dokonce i otázka práva dítěte na život.<br />
Máme-li hovořit o statistice, pak ty údaje, které byly dány ve známost a které svědčí o smrti ruských dětí, jež zemřely rukama amerických osvojovatelů (bylo to od roku 1996 19 neplnoletých), jsou jen vrcholem ledovce. Jsou to jen prokázané případy, které jsou široce známy. Oficielní statistika v této věci v USA neexistuje. Jestliže v prostředcích masové informace se z těch či oněch příčin nedostanou informace o původu dítěte, které by hovořily o původu dítěte, pak prakticky nelze se dozvědět o ruských kořenech oběti. Jakmile přijede dítě, které má být osvojeno v USA, do země, pak okamžitě osvojené dítě získává americké občanství, jakož i americké jméno a příjmení.<br />
Situace v USA vcelku s osvojováním si dětí nepatří mezi nejlepší. Podle informací nevládní organizace „American Professional Society on Abuse od Children“ tam každé čtvrté mezinárodní osvojení končí neúspěšně a má za následek psychologické nebo fyzické poškození dítěte.<br />
Poplach vyvolává i celkově surové zacházení s dětmi. Podle informací nevládní organizace „Childhelp“ umírá každý den v USA průměrně pět dětí v důsledku surového zacházení. Podle údajů ochránců lidských práv se 50-60% případů smrti dítěte, které pochází z ruk rodičů, utajuje. Důsledkem je, že, jak to vypočítali v nestátní organizaci „Národní koalice k zastavení počtu dětských smrtí v důsledku násilí“ (NCECAD) , překročil počet usmrcených dětí počet Američanů, kteří zemřeli za stejné období v místech, kde probíhaly války.<br />
Na příklad ani v Itálii, ani ve Španělsku, tedy ve státech, které jen nepatrně zaostávají od USA, co se týče počtu osvojených ruských dětí (v roce 2011 to bylo 965-USA, 798-Itálie, 685-Španělsko) nebyly zaznamenány tak křiklavé případy surového zacházení s osvojenými dětmi, tím méně pak jejich smrti.<br />
Nejsou potvrzeny ani rozšiířované informace, že Američané si osvojují v Rusku jen invalidní děti. V roce 2011 z 965 Američany osvojených ruských dětí, bylo, podle různých pramenů, jen mezi 44 až 89 případy neplnoletých s omezenými možnostmi.<br />
Je na místě také připomenout, že USA (spolu se Somálskem a Jižním Sudánem) nejsou členem Úmluvy OSN o právech dítěte. Zdůvodňuje se to tím, že tato univerzální úmluva podkopává „tradiční principy“ amerického zákonodárství a výchovy. Podle údajů nevládní organizace „Práva rodičů“ je takovým „tradičním principem“ i „rozumný výprask“ (reasonable spankings= rozumné naplácání na zadek). Ve školách 19 států USA jsou dovoleny tělesné tresty. Podle informací řady společenských organizací bijí dvě třetiny rodičů děti rukou do obličeje.<br />
Obhájce „tradičních výchovných metod“ rovněž neuspokojuje to, že Úmluva zaručuje dětem takové svobody, jako je právo volit si své náboženství, právo „být vyslechnut“, právo na volný čas. V USA rovněž není zaveden zákaz vynášet neplnoletým doživotní rozsudky.<br />
V případě, kdy dochází k neúspěchům při osvojení si cizích dětí, je jak americká společnost, tak i právní orgány a soudy nakloněny stavět se na stranu osvojitelů a ne osvojených. K ruským dětem je to aplikováno tak, že je spatřována příčina neúspěchů ve „špatné dědičnosti“ nebo v „dětství v dětských domovech“. Navíc se v USA vytvořila skupina pseudoexpertů- „psychologů“, kteří jsou za odpovídající odměnu (300-400 dolarů za hodinu) připraveni dokazovat existenci tak zvaného „reaktivního rozkladu připoutání“, jestliže pochází dítě z naší země.<br />
S pomocí takových „specialistů“ se podařilo těm Američanům, kteří se vysmívají osvojovaným dětem z Ruska, aby se vyhnuli odpovědnosti nebo aby se jim dostalo jen symbolických trestů. V roce 2008 soud Feerfaxu zcela osvobodil M. Harrisona, který nechal svého 21 měsíčního syna připoutaného devět hodin v autě v padesátistupňovém vedru. Manželé Kraverovi dostali 16 měsíců vězení za „zabití z neopatrnosti“ I. Skorobogatova (po jeho smrti bylo na chlapcově těle nalezeno 80 ran, včetně těžké rány na mozku). B. Dykstra byl uznán nevinným na smrti osvojeného I. Kragynceva, nehledě na to, že soudní znalci prohlásili, že je nepravděpodobná otcova verze, že chlapec spadl ze žebříku.<br />
Při tom za analogické přestupky vůči americkým dětem jsou jejich rodiče, jak se stalo téměř pravidlem, odsuzováni až doživotně. Specielně, nedávno bylo v tisku oznámeno, že matka dostala 99 roků vězení za to, že přibila ke stěně ruce své dcery. Jiná dostala doživotní vězení za to, že utloukla k smrti své čtyřleté dítě.<br />
<br />
Přeloženo 28. prosince 2012.<br />
<br />
<br />
<br />
veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-59974941286266220632012-12-10T10:21:00.000-08:002012-12-10T10:21:58.472-08:00ALEJ MIGŮ V KOREJI A V ČESKOSLOVENSKU<br />
<br />
Před 60ti lety zuřila na Korejském poloostrově krvavá válka. Tato, v podstatě občanská válka, vypukla jen pět roků poté, kdy tam, současně se skončením Druhé světové války, skončila i desítky let trvající japonská koloniální okupace. Po porážce Japonska v roce 1945 byla Korea bez konzultace s korejskou reprezentací rozdělena vítěznými státy, USA a SSSR, na dvě části, severní, ovládanou Sovětským svazem, a jižní, ovládanou USA. Jejich hranici tvořila 38. rovnoběžka. Obě velmoci se nedokázaly dohodnout na sjednocení země a tak v roce 1948 se v obou částech poloostrova vytvořily dva státy. Každý z těchto států pretendoval na kontrolu nad celým poloostrovem, což nakonec vedlo k válce. <br />
Ta začala v roce 1950. Postupně se do ní zapojily i třetí země: na straně Severní Koreje Čínská lidová republika svými dobrovolníky, a Sovětský svaz především svým stíhacím letectvem. Na straně Jižní Koreje vystoupily pod vlajkou OSN hlavně Spojené státy americké. Ty byly v letecké válce, která byla součástí války mezi Severní a Jižní Koreou, zastoupeny svým strategickým bombardovacím letectvem reprezentovaným letouny B-29, letectvem průzkumným, které představovaly letouny B-45 a letectvem taktickým, zastoupeným především letouny F-84 a F-86. <br />
Jedním z úkolů taktického letectva USA na čínsko-korejské hranici bylo vybojování nadvlády ve vzduchu. Tento úkol vyplýval z vojenské doktríny USA. Nadvláda ve vzduchu byla potřebná k tomu, aby část taktického letectva mohla nerušeně uskutečňovat další svůj doktrinální úkol. Jím byla izolace bojiště. Izolace bojiště měla být především zajištěna tím, že by byly zničeny, přerušeny nebo paralyzovány komunikační a zásobovací cesty mezi územím Číny a Koreje. Odtud byla do Korejské demokratické republiky přesunována pomoc, jak lidská, tak materiální. <br />
Původním úkolem sovětského letectva bylo přecvičení korejských pilotů na soudobé proudové letouny, aby tak korejské letectvo bylo schopno samostatně plnit své válečné úkoly. Později pak byli sovětští letci vtaženi či zapojeni do bojů, které byly součástí oné války. Stalo se to třeba tak, jak o tom vypráví velitel 196. sovětského stíhacího pluku Pepeljajev. 1. dubna 1951 se přesunul jeho pluk se svými 30 MIG-15 z čínského území na letiště Andun na území Koreje v bezprostřední blízkosti korejsko-čínské hranice, aby odtud vedl bojovou činnost v sestavě 324. divize. Té velel proslavený stíhač Velké vlastenecké války Kožedub.<br />
Už první nebo druhý den po přesunu, se nad letištěm objevilo kolem 30 letounů F-86. Jaký úkol měly tyto letouny plnit, Pepeljajev neříká. Avšak dvě letky stíhačů jeho pluku odstartovaly a zavázaly se do vzdušného boje s americkými letci. Kdo vydal veliteli pluku k tomu rozkaz, neříká. Určitě nemohl velitel pluku zvednout své stíhače a vést je do boje s letouny americkými, bez toho, že by předtím nedostal k něčemu takovému potřebný rozkaz. Zdá se velice nepravděpodobné, že by také mohl vydat rozkaz k napadení amerických stíhačů, aniž by měl jasno, že se tyto letouny nad letištěm, kde byl umístěn, „neobjevily“ jen tak, bez zjevných útočných úmyslů, a nechystaly se sovětské letouny na letišti napadnout. Je také málo pravděpodobné, že sovětští stíhači odstartovali teprve poté, kdy se americké stroje nad letištěm „objevily“. Přece jen ke startu dvou letek stíhačů je potřebný určitý čas a pokud by americké letouny přiletěly s cílem ničit sovětské letouny na letišti, pak by bylo málo pravděpodobné, že by se start sovětských stíhačů obešel bez ztrát ještě před tím, než byl zahájen vzdušný boj.<br />
Zdá se tedy, že přílet amerických stíhačů nad letiště Andun byl jistou formou bojového průzkumu. O tom by svědčilo i to, že se po tomto boji americké letouny F-86 nad letištěm Andun neobjevily do konce pobytu tam 196. stíhacího pluku, tj. do 1. dubna 1952.<br />
Úplný obraz o tom, jak byl uveden do činnosti mechanismus zapojení sovětských stíhačů do boje s americkými letci, nejsem schopen si udělat. K tomu postrádám znalost příslušných rozhodnutí a rozkazů nejvyššího sovětského i amerického velení. Jen obtížně si však mohu představit, že by američtí letci nevěděli, čí letectvo se na ono letiště přesunulo. <br />
Z toho, co bylo zatím publikováno na stránkách ruských médií, však vyplývá, že bojový úkol sovětského letectva se omezoval jen na to, aby nebylo americkému letectvu dovoleno izolovat bojiště, to jest prostory, kde probíhala pozemní válka.<br />
O tom, jak sovětští letci chápali své poslání, vypráví Pepelajev toto: „Mí letci, i já osobně, jsme velice dobře chápali, že nebojujeme za svou Vlast, že nebojujeme za své nejbližší. Že chráníme své přátele a že plníme rozkazy nadřízených a své vlády. (V čele oné sovětské vlády v oné době ještě stál J.V.Stalin. Poznámka má.) Nepožadoval jsem proto od svých podřízených, aby prolévali svou krev a nasazovali svůj život za každou cenu. Nebojovali jsme proto, abychom ničili nepřátelské letouny za každou cenu, ale byli jsme rozhodnuti neumožňovat protivníkovi, aby sestřeloval naše kamarády. Hlavně pak jsme mu nechtěli dovolit, aby bombardoval objekty, které jsme měli chránit. Snažili jsme se proto protivníka vytlačit z prostoru, který jsme měli chránit. Naše taktika ve vzdušném boji byla víc obranná, než útočná“.<br />
Příznačným v tomto směru je i postoj veteránů Velké vlastenecké války, kteří také byli v pluku Pepeljajeva. On sám píše, že tito veteráni Velké vlastenecké války, velice zkušení a již vyznamenaní bojovníci, neprojevovali, až na výjimky, v bojích zvláštní agresivitu a přání bojovat. Nemyslí tím velitele 324. stíhací divize, kterému jeho pluk podléhal, I.N.Kožeduba. Ten měl z Moskvy výslovný zákaz zúčastňovat se vzdušných bojů. To považuje Pepeljajev za správné, protože by určitě letci protivníka, tedy Američané, na něj uspořádali skutečný hon, aby jako trofej získali „skalp“ takového esa!<br />
Taktika sovětských letců tedy především spočívala v tom, aby americkému letectvu nebylo dovoleno přerušit komunikační spoje přes řeku Amnok (čínsky Ja-lu). Ta tvořila hranici mezi územím Severní Koreje a Čínou. Přes tuto řeku v jejím dolním toku probíhaly hlavní zásobovací komunikace. A aby nebylo rovněž dovoleno zničit hydrocentrály na řece Amnok, jistě velice důležité pro zásobování země elektrickou energií. Že se sovětskému letectvu podařilo tento úkol splnit, vyplývá z toho, že po celou dobu války nebyly tyto komunikace přerušeny. To nakonec vedlo k tomu, že válka mohla skončit úspěšně pro severní stranu: jen masivní výsadek amerického námořnictva nakonec způsobil přelom ve válce. Ta pak skončila příměřím, trvajícím dodnes.<br />
Někteří ruští autoři jdou ještě dále v hodnocení důsledků činnosti sovětského letectva. Ty hodnotí z mnohem širšího hlediska. Tak Nikolaj Georgijevič Bodrichin, ruský spisovatel, historik letectví, píše v předmluvě k druhému vydání knihy Pepeljajeva «Миги» против «Сейбров». — М.: Яуза, Эксмо, 2005: „Pod dojmem úspěchů sovětského letectva se vláda G. Trumana neodhodlala zaútočit na SSSR ze vzduchu. Při tom byl takový útok v rámci preventivní války předpokládán v plánu „Dropshot“. V tomto plánu se předpokládalo napadnout 73 sovětských měst třemi sty atomovými bombami. Avšak dovednost, statečnost a vůle sovětských letců, které byly v Koreji demonstrovány, donutily protivníka, aby se takových plánů vzdal.“ Bylo-li tomu skutečně tak, to se asi dozvědí až naši potomci.<br />
A tak se v druhém roce války rozhořela v severozápadní části korejského poloostrova letecká válka, ve které se střetly dvě vůle: na jedné straně vůle amerického letectva zabránit spojencům Koreje zásobovat bojující armády a na druhé straně vůle sovětských letců nedovolit americkému letectvu realizovat tento cíl. V podstatě došlo k první, a zatím naštěstí i k jediné, rusko-americké letecké válce. Byla to také první vzdušná válka, ve které na obou stranách byla nasazena letadla nové generace, než se kterými před pěti-šesti lety končila válka světová. Na ruské straně byly masově nasazeny letouny MIG-15 , také ve variantě MIG-15bis, a na americké straně letouny F-86 „Sabre“.<br />
Prostor, ve kterém se odehrávala podstatná část oné letecké války, byl později americkými letci nazván „MIG Alley“, tedy „Alej Migů“. O tom, jaký byl její výsledek, jsem již psal. Nehodlám se zabývat tím, jaké ztráty na té či oné straně přinesli letci obou států. Údaje o tom se dost navzájem liší.<br />
Charakteristickým pro tento odlišný pohled je to, co o tom píše ve své knize jeden z účastníků, onen Pepeljajev, velitel 196. stíhacího leteckého pluku, Hrdina Sovětského svazu. Pepeljajev má na svém kontě 20 sestřelů v této válce a je považován za jedno z leteckých es této války. Jako takový byl také pozván na „Slet Orlů“, který se uskutečnil v roce 1995 na letecké základně Maxwell ve městě Montgomery, stát Alabama, USA. Kromě jiného líčí v knize zážitek právě z tohoto sletu. Píše: „Dostal jsem mnoho otázek. Hlavně směřovaly k taktice a k bojovým možnostem letounu MIG-15. Některé otázky měly i škodolibý podtext, protože většina posluchačů v sále měla za to, že jejich letectvo je neporazitelné a že mělo v Korejské válce absolutní převahu ve vzduchu a že poměr vítězství amerického letectva nad protivníkem byl 13:1 ve prospěch Američanů. Nemohli ani pochopit a nešlo jim do hlavy, že 196. sovětský pluk, kterému jsem velel, měl v bojích s jejich spoluobčany na severovýchodě Koreje poměr vítězství 10:1 ve svůj prospěch. Sestřelil více než 100 letounů a ztratil 10 kusů MIG-15.“<br />
Korejská válka, byť byla omezena jen na poloostrov ve východní části Asie, byla jen součástí mnohem širšího konfliktu, který zasáhl velkou část severní polokoule planety. Tento konflikt trvající až do konce osmdesátých let dvacátého století, jsme si zvykli nazývat studenou válkou. Někteří historici a badatelé jsou toho názoru, že počátkem této studené války bylo atomové bombardování japonských měst Hirošima a Nagasaki. Ztotožňuji se s takovým názorem. Podstatou této války totiž byla kultivace strachu, majícího svůj počátek v červenci 1945 v poušti Alamogordo a v bombardování Hirošimy a Nagasaki. Tento strach pramenil z děsivých účinků nového prostředku vedení války, kterým se lidstvo dotklo samotné podstaty vesmíru. <br />
Ve stejné době, kdy běžela na plné obrátky válka v Koreji, tak o několik tisíc kilometrů západněji se rozbíhalo jiné dějství onoho celosvětového dramatu. Jeho součástí byla i naše země. Ta se v důsledku historického vývoje stala součástí stejné fronty, jakou byla korejská, čínská a sovětská vojska ve východní Asii.<br />
I na naší straně hranice, kterou od věků střežili Chodové, oni Jiráskovi „Psohlavci“, byla konstruována a budována podobná „alej Migů“. Počáteční fáze této „války“ nebyly pro naše letectvo příliš úspěšné. Pilot 5. stíhacího pluku, který byl dislokován na letišti Líně u Plzně, Jaroslav Šrámek, o tom píše ve své knize „Vzpomínky pilota“ toto: „Docházelo k častému narušování československého vzdušného prostoru americkými letouny, a to jak v příhraničním pásmu, tak i do vnitrozemí.“ Pohotovostní vrtulové letouny válečné doby, známé „messerschmitty“ BF-109, neměly vůči letounům, kterými v té době už disponovalo letectvo Spojených států, dislokované v Evropě, „žádné předpoklady úspěšného zásahu“. Tak tomu však bylo až do 10. března roku 1953. V ten den vnikla na naše území dvojice stíhačů na letounech F-84 „Thunderjet“. Střetli se však s dvojicí našich stíhačů pilotujících letadla MIG-15: poručíkem Šrámkem a poručíkem Forstem. <br />
A této dvojici stíhačů bylo „Jejím Veličenstvem Historií“ přisouzena role ukončit období, kdy, jak píše J. Šrámek, „časté a beztrestné narušování československého vzdušného prostoru nesmírně profesně pokořovalo československé stíhače“. Ti už v oné době začínali být vyzbrojeni stejnými letouny, s jakými bojovali sovětští stíhači na východě Asie. A mohli se tedy postavit letounům F-84 ve vzdušném boji, ke kterému došlo. A tento souboj skončil sestřelením jednoho z narušitelů a útěkem druhého na území Německa. Velitelem dvojice amerických stíhačů a sestřeleným pilotem byl poručík Warren G.A. Brown. Údajně měl tento pilot za sebou zkušenost války v Koreji.<br />
Jestli jsem použil pro vyjádření toho, co znamenal onen souboj, pokud vím tak první a jediný svého druhu při ostraze výsostného československého území jejího vzdušného prostoru stejný výraz, jaký použili američtí letci v korejské válce, tedy „alej migů“, nedělám to proto, abych prováděl jakékoliv kvantitativní či kvalitativní srovnání obou bojišť. Srovnání není možné: měřítka byla rozdílná. Ale co do významu jsou obě bojiště srovnatelná. Pochopitelně ne ani svými důsledky. Na naší hranici neprobíhala skutečná vzdušná válka, ale jen jednotlivé zásahy proti nerušitelům výsostného československého území. Tato, v podstatě „studená vzdušná válka“, byla vedena také velice úporně, byly do ní vloženy obrovské prostředky, úsilí a vůle stran. Ona válka měla i své oběti. Nebyly to oběti v podobě sestřelených čs. letců, ale byly to oběti na životech těch, kteří se k eventuelní horké válce připravovali. A kteří jsou, bohužel, jak je to téměř národním zvykem v naší zemi, zneuctíváni nebo v lepším případě nepřipomínáni a nuceně zapomínáni. V období budování a udržování oné „české aleje MIGů“, tedy až do konce devadesátých let minulého století, jen na letounech typu MIG zahynulo 245 československých pilotů!<br />
Je na místě, abych se zde na dálku zeptal oné terciánky či kvartánky třeboňského gymnasia, zda o této věci také něco ví od svých pedagogů, eventuelně rodičů, a zda by též chtěla i od dožívajících, možná už jen několika desítek československých stíhačů, kteří byli v oné „aleji migů“ angažováni, aby se i oni od této své minulosti „odstřihli“ a jak by to měli udělat!<br />
Mnozí dnes v naší zemi nejsou ochotni nejen přiznat, ale ani dokonce o této válce hovořit. Maximálně ji odsoudit jako obhajobu komunistického režimu. Cožpak dnes je někdo ochoten přiznat, že bylo období, kdy po čtyřiadvacet hodin denně směřovaly k našim hranicím letouny strategického letectva USA, plně připravené provést zničující jaderné a termojaderné údery na cíle na našem území? Že v určitém období to byla jedna osmina strategických letounů, která byla nepřetržitě ve vzduchu, byla plně připravena k provedení úderů na konkrétní cíle a která se vracela od určité linie zpět na své základny jen v případě, že neobdržela rozkaz tuto linii překročit a pokračovat ke stanoveným cílům? A stačilo někdy jen málo, aby se plány změnily v realitu. Jak píše známý neuropatolog a vědecký esejista MUDr František Koukolík ve své knize „Jak si lidé hrají“, že na příklad americký prezident Nixon, tedy vrchní velitel armády Spojených států amerických, tedy muž vybavený obrovskou pravomocí, „ v průběhu politické krize… v posledních dnech svého úřadu vzlykal, tloukl pěstmi do stěn a přemýšlel o tom, že vydá rozkaz začít atomovou válku… a ministr obrany John Schlesinger musel zajistit, aby žádný z případných Nixonových rozkazů ozbrojené síly neuposlechly“.<br />
V čem jsou obě „aleje“ naprosto nesrovnatelné, je to, jak se k oběma „alejím“ postavili Američané a jak se k tomu staví naši činitelé. Když byla dohodou amerických prezidentů se sovětským vůdcem Gorbačovem ukončena studená válka, když byly „pacifikovány“ zbraně a když se pomalu začínala obnovovat vzájemná důvěra, pozvali Američané na svůj „Slet Orlů“, kromě svých významných letců a astronautů i velitele 196. gardového stíhacího pluku, který rok bojoval v oné „Aleji Migů“ na Korejském poloostrově, Jevgenije Georgijeviče Pepeljajeva . Tam mu vzdali stejnou čest, jako ostatním přítomným. Na shromáždění, kterého se zúčastnil, jej poctili povstáním, stejně jako každého z dalších účastníků.<br />
Zcela jinak se pohlíží na naše stíhače, kteří hájili naši státní hranici. Píše o tom předseda „Historické letky republiky Československé“ Milan Mikulecký. Především zaznamenal, jak se k J. Šrámkovi choval František Peřina, hrdina druhé světové války. Nevnímal jej jako nějakého „komunistického“, ale jako československého pilota, který sloužil ve vzdušných silách své země.<br />
Dále Milan Mikulecký píše: „Zřejmě nejstrašnější zážitek mám z jedné společenské akce Historické letky, kde byli oba naši patroni, tedy jak Franta Peřina, tak Jarda Šrámek. V doprovodu tehdejšího ministra Karla Kühnla dorazil nějaký plukovník, a když potom celá skupinka začala debatovat s Jardou, který na dotaz, zda někoho sestřelil, odpověděl po pravdě, pan plukovník ze sebe jen vyrazil: „To byste se měl stydět." Naproti tomu také přítomný americký letecký přidělenec si nechal celou událost převyprávět a vítězi souboje pogratuloval. Tahle naprosto rozdílná reakce ve mně tehdy zanechala hluboký dojem.“<br />
Pro naši zemi je tedy příznačné něco jiného. V televizi v současnosti probíhá pětačtyřicetidílný seriál „Zdivočelá země“. Údajně mapuje naši historii v letech 1945-1990. Neviděl jsem ani jeden z dílů. Občas však čtu článečky autora stejnojmenné knihy spisovatele Jiřího Stránského a dovedu si proto představit, jaký je jeho pohled na historii, kterou údajně mapuje. Tedy na tu část naší historie, kterou jsem sám prožíval nikoliv jako pasivní účastník, ale jako spolutvůrce v tom rozsahu, který je dostupný pro jedince. A mohu také porovnávat s obdobím po roce 1990. Výsledkem tohoto mého porovnání je to, že země, ve které jsem se narodil, a ve které jsem prožil dosavadní život, se mi i dnes, po 23 letech tak zvané revoluce, tedy pronikavého převratu společnosti, jeví jako země nejen materiálně, ale především morálně, pustnoucí, tedy zdivočelá. Co jiného, než morální zpustlostí, je to, když jsou naruby převraceny mnohé hodnoty, ve kterých mne vychovávali mí rodiče, prostí lidé práce, kdy jsou hrdinové vyhledáváni mezi vrahy a kdy jsou tito dokonce předsedou vlády vyznamenáváni, kdy je uplatňován princip kolektivní viny, kdy jsou na zákon povyšovány akty vlastizrady, kdy namísto morálky, která by měla být na prvním místě, jsou na toto místo stavěny peníze, zisk za každou cenu? <br />
Při jakýmkoliv výhradám, které bych mohl mít, a mám, k americkým politikům toho nejvyššího ranku, nemohu jiným Američanům upřít jedno: dokážou hodnotit a uznat kvality svého soupeře i protivníka ve válce, dokážou uznat kvality řadových bojovníků, dokážou se odpoutat od ideologických klišé, dokážou si podat ruce i s těmi, s nimiž se v jiné době, v jiných podmínkách utkávali ve vzdušných bojích, kdy žádná ideologie nemůže stát výše, než je povinnost letce splnit úkol ve vzdušné sféře planety, kdy jen dovednost, mistrovství a vůle mohou rezultovat v úspěch.<br />
Jak uboze vyhlíží pak onen, mně neznámý plukovník, provázející českého ministra (!) obrany, když odsuzuje bojového pilota na lavici hanby jen proto, že se „provinil“ tím, že plnil slova přísahy, kterou složil své Vlasti jako dvacetiletý muž! <br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-46643394936677448562012-11-19T05:54:00.003-08:002012-11-19T05:54:40.949-08:00KAM KRÁČÍ ČESKÁ JUSTICE?KAM KRÁČÍ ČESKÁ JUSTICE?<br />
<br />
<br />
Předseda Ústavního soudu, JUDr Pavel Rychetský, poskytl deníku Právo dne 15. září 2012 rozhovor, v němž prohlásil, kromě jiného, že „v naší zemi došlo k úpadku demokracie“ a že dochází k „demontáži ústavního demokratického právního státu“. <br />
Známý publicista, šéfredaktor „Listů“, Václav Žák, vyslovuje jisté pochybnosti nad prací justice, když svůj článek ve stejném deníku nadepsal dne 16.11.2012 takto: „Otazníky nad rozsudkem: když justice vstupuje do politiky“. Zabývá se rozhodnutím pražského městského soudu v případě údajné korupce Víta Bárty a Jaroslava Škárky.<br />
V rozhovoru doktora Rychetského nelze ani z jednoho slova usoudit, že na úpadku demokracie a demontáži ústavního demokratického právního řádu by se jakkoliv mohla podílet také justice, ač podle Ústavy soudní moc tvoří jeden ze třech pilířů, na nichž spočívá demokratický stát.<br />
A co říci Václavu Žákovi? Dalo by se odpovědět několika slovy: justice nevstupuje do české politiky až nyní, není proto na místě použití přítomného času slovesa „vstupovati“. Stalo se to už na počátku devadesátých let minulého století. Třeba tím, že se plně postavila za zákonodárnou a výkonnou moc, která kodifikovala něco, k čemu ji nikdo nezmocnil. A pokračuje to asi dále.<br />
Rád bych svůj názor na oba problémy, hlavně pak na problém, na nějž upozorňuje předseda Ústavního soudu, rozvinul blíže. Snad to současně bude relevantní i k tomu, o čem píše Václav Žák.<br />
Jestli je pravda to, co tvrdí P. Rychetský, a já připouštím, že by mohl mít pravdu, pak má na úpadku demokracie a na demontáži právního státu svůj podíl i Ústavní soud, jakožto nejvyšší soudní instance. O jiných složkách justice nebudu hovořit. Nelze explicitně vinu za to svalovat na všechny ostatní, kromě justice. <br />
Jestli hovoříme o úpadku čehokoliv, tedy i demokracie a právního státu, pak musíme eo ipso vycházet z toho, že už zde jakási úroveň byla a po ní následuje „úpadek“. Výraz „úpadek“ nám, starším, vysvětluje F. Trávníček ve Slovníku jazyka českého, jako „pád, velký pokles, silné zhoršení stavu (na př. mravů…). Podtrhl bych v této souvislosti slovo „mravy“, protože od úpadku mravů se, podle mého soudu, odvíjí i onen pokles.<br />
P. Rychetský má za to, že příčina by mohla být v tom, že se „zcela vytratil polistopadový étos z politiky“. Onen étos, vyjádřený kromě jiného heslem „Nejsme jako oni“, se totiž začal velice rychle naplňovat zcela jiným obsahem. Obsah nového, respektive obživlého, étosu snad nejlépe odpovídá tomu, co tak pregnantně vyjádřil Horatius ve svých Listech slovy: „O, cives, cives, quaerenda pecunia primum est, virtus post nummos“ (Občané, občané, nejprve si musíte nahrabat peněz, ctnost až po penězích přijde). A peníze se staly tím, jak nás učí jistý guru tržní sféry, co se dostalo „až“ na první místo!<br />
Velice brzo se potvrdilo, že slova, přednesená z balkonu Melantricha nebo z tribuny na Letné, sice povzbuzovala, ale nakonec to bylo ony pověstné příklady, které táhly. A kladných příkladů, zvláště u lidí stojících v čele, bylo jen velice málo. A tak i morálka velice rychle degradovala a nemalou zásluhu na tom mají i vlivní lidé. Stačí si vzpomenout jen na slova Václava Havla, která vykřikoval v roce 1989, (jak nám to nedávno připoměla ČT), že přijme prezidentský úřad jen v případě, že Alexandr Dubček bude předsedou Národního shromáždění. O nějakou dobu později pak bez rozpaků podepsal zákon, který nejen z Dubčeka, ale dokonce z velké části jeho volitelů do úřadu prezidenta, udělal zločince nebo pomahače zločinu. Bylo by vůbec možné, aby v „zemích na západ od nás“, (do uvozovek dávám termín, použitý P. Rychetským) byl v čele státu člověk, který by do funkce byl zvolen zločinci nebo jejich pomahači? Byť by jejich příslušnost k organizaci „zločinné a zavrženíhodné“ byla, v rozporu se starou zásadou, že lex prospicit, non respicit, kodifikována až později? Nesehrálo toto vše svou velkou roli v destrukci morálky?<br />
Jaký vliv na morální stav naší společnosti mohl mít zákon, který na principu kolektivní odpovědnosti a viny, de facto rozdělil společnost podle účelově zvolených kritérií, na občany hodné a nehodné nebo méně hodné? Zákon, který na místo toho, aby byl zákonem, který má lidem říkat, co musí či co nesmí dělat, určuje, co si lidé mají či nemají myslet o svých dějinách? Jestli je na budově Karlovy univerzity napsáno „lex civium dux“ má to snad znamenat, že ono „ducere“ má vést občany také k jednotnému, tedy totalitnímu, pohledu na dějiny? Nemyslím si to.<br />
Od kdy vůbec je téměř za oficielní v našem státě považována zcestná Jaspersova filosofie o kolektivní vině? Cožpak jsme neprošli etapou, kdy jiná filosofie, jež rovněž aplikovala princip kolektivní odpovědnosti, byla dokonce ústavně zakotvena v našem právním řádu? To už může být klidně považována za oficielní filosofie, která dělí lidi na „podlidi“ a „nadlidi“.<br />
Jakou historickou hodnotu má třeba tvrzení zákona, že se komunistický režim „spojil s cizí mocností“? Když všichni víme, že onen režim byl právním nástupcem režimu, který s touto cizí mocností uzavřel spojeneckou smlouvu už v roce 1935, posléze ji potvrdil v roce 1943, tedy smlouvu, jejíž platnost stvrdilo vlastní krví mnoho občanů. Kdo vůbec dal vládě a zákonodárcům mandát k tomu, aby vynášeli soud nad historií?<br />
A jak se k tomuto zákonu postavil Ústavní soud? Nejen že zákon nezrušil, ale oportunisticky se postavil za onen soud na dějinami, který je jednostranný , vůči mnohým nespravedlivý a tedy nemravný. V mých očích už svým stanoviskem jen potvrdil Ústavní soud marxistickou tézi, že „právo je na zákon povýšená vůle vládnoucí třídy“. V nových podmínkách bych možná řekl ne „vládnoucí třídy“, ale „vládnoucí partokracie“ nebo ještě lépe „pecuniokracie“. Mysleli si snad soudci Ústavního soudu, kteří schválili Nález číslo 14 ze dne 21.12.1993, že tím, že prohlásí zákon jen za jakousi deklaraci, udělají ze lži pravdu? <br />
Druhým zákonem, který zůstal zcela nepovšimnut institucí, která je „soudním orgánem ochrany ústavnosti“ (čl. 83 Ústavy), je zákon č. 181/2007Sb z 8.6.2007. Jestli platí čl.1 Listiny základních práv a svobod, tak jak je možné, že může být občan zbaven spolehlivosti lege artis jen proto, že absolvoval vysokou školu v SSSR, aniž byla jeho spolehlivost přezkoumána nezávislým soudem? Existuje vůbec ve světě, včetně světa „západně od našich hranic“, v zákonodárství něco podobného? Pochybuji. Takové ustanovení je ekvivalentní tomu, jako kdyby tam bylo zapsáno místo „absolvování školy v SSSR“, že je ze zákona zbaven spolehlivosti člověk tmavé pleti nebo muslim či Cikán.<br />
Za jistý projev právního nihilismu českého státu pak považuji ustanovení zákona 262/2011 Sb, kde se stanoví, že „formou odboje a odporu proti komunismu se rozumí též….spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu…“. Což znamená, že v našem státě je povýšeno na právní normu, podle které občan může být i odměněn, (jako se to už stalo letos 28. října) to, co snad ve všech státech světa, je považováno za vlastizradu. Prakticky totiž ten občan, tedy i občan vázaný přísahou, který spolupracoval se zahraniční rozvědkou cizí země a dodával této rozvědce informace, jež ona země, byť by byla zemí tak zvaně demokratickou, (konec konců nebyla to demokratická země, která v roce 1945 jako první použila atomové zbraně proti japonským městům?) mohla využít k plánování úderů zbraněmi hromadného ničení proti jeho zemi, má zásluhy o boj proti vlastní zemi. Nemohu věřit tomu, že by zákonodárci nevěděli, že zbraně hromadného ničení byly takovými nazvány proto, že ničení jimi vyvolané je „hromadné“ a nerozlišuje v cíli lidi vinné od nevinných, tedy na příklad ani ne komunisty od jejich odpůrců. <br />
A jak se k tomuto poslednímu, z mnou citovaných zákonů, postavila česká justice, specielně Ústavní soud? Pokud mohu soudit, tak nijak. Zřejmě „nikdo z aktivně legitimovaných subjektů tohoto státu nepodal tomuto ochránci ústavnosti řádně předložený návrh, který by opravňoval tento soud k tom, aby zahájil příslušné řízení“ (Rychetský). Konkrétně řízení o zrušení mnu citované právní normy. A tento soud se žádnou horlivostí v tomto směru nevykázal. <br />
A tak si všichni mohou spokojeně mýt ruce. Co na tom, že to třeba někomu v této demokratické zemi vadí? Vždyť vše se děje v rámci boje s komunismem, že? Tím je přece ospravedlněno vše, že? A vždycky se najdou argumenty, proč to či ono nelze udělat! A tady přece musí všechny ohledy jít stranou, je tady přece tolik jiných starostí! I to je, bohužel, součást jakési nové morálky!<br />
A tak i naše justice „v smutném tichu jede dál a dál, močálem černým, kolem holých skal“.<br />
Nebyl to Václav Havel, který ve svém prvním novoročním projevu ve funkci prezidenta Československé socialistické republiky hovořil o „pokleslé justici“? Nemám po dvaceti třech letech právo ptát se: došlo v tomto směru k zásadnímu obratu směrem k lepšímu? Obávám se, že jako občan tohoto státu, podle informací, které se k mým očím a k mému sluchu dostávají, nemohu na podobnou otázku odpovědět kladně. Všechny tři, mnou citované zákony, se mne hluboce dotýkají svou nespravedlností a nemorálností. A česká justice se nemůže tvářit, že na tom nemá svůj podíl. Ten sice nedovedu definovat, ale který pociťuji! Příklady, které jsem uvedl, bych to chtěl jen demonstrovat.<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-1472719357786860062012-11-15T02:08:00.000-08:002012-11-15T02:08:18.200-08:00BOJ O MOSKVU-BOJ O BUDOUCNOST CIVILIZACE.<br />
<br />
<br />
<br />
BOJ O MOSKVU-BOJ O BUDOUCNOST CIVILIZACE.
Jsou události, které je třeba připomínat i tehdy, jestliže jejich výročí nejsou kulatá. Ve starověku k takovým patřila nepochybně bitva u Thermopyl. Utkali se tam vojáci Sparty, které vedl Leonidas, s vojsky Peršanů. Statečný boj Sparťanů skončil jejich porážkou jen díky zradě, která umožnila perským vojskům vpadnout do týlu řeckých vojáků. V soutěsce u Thermopyl pak zbylí Sparťané, včetně svého vůdce Leonida, padli.<br />
Řecký básník Simonidés z Keu složil na jejich počest světoznámý epitaf:<br />
Ὦ ξεῖν’, ἀγγέλλειν Λακεδαιμονίοις ὅτι τῇδε<br />
κείμεθα, τοῖς κείνων ῥήμασι πειθόμενοι.<br />
Ó xein', angellein Lakedaimoniois hoti téde<br />
keimetha tois keinón rhémasi peithomenoi.<br />
<br />
Epitaf byl přeložen mnohými, Marcem Tuliem Ciceronem počínaje. V jeho podání zní: <br />
Dic, hospes, Spartae nos te hic vidisse iacentes,<br />
dum sanctis patriae legibus obsequimur.<br />
Což bych překládal takto:<br />
Poutníče, zvěstuj ve Spartě, žes nás tu viděl ležící mrtvými<br />
Když poslušni jsme byli svatých zákonů vlasti.<br />
<br />
Anglický spisovatel, básník, vědec John Ruskin (1819- 1900) o verších Simonida prohlásil, že jde o nejvznešenější výrok, jaký kdy člověk vyslovil. A to proto, že jsou tato slova vyjádřením poslušnosti ve své nejvyšší formě. Není to totiž poslušnost pramenící ze zákona, ale poslušnost dobrovolná, která vyplývá z přesvědčení. Ona slova jsou současně pramenem a podstatou dosud známých hrdinských činů v pravém smyslu slova pojmu „hrdinství“. Jsou to slova objasňující nejen činy, ale osvědčující vůdcovství vůdce velkého národa.<br />
John Ruskin nemohl v XIX. století tušit, že se ve století XX. odehraje něco podobného, co by mělo být připomínáno, možná nejméně tak dlouho, jako je připomínána bitva u Thermopyl z doby před 25 staletími. Takovou událostí, která předurčila další chod evropských, a nejen evropských, dějin, byla bitva o Moskvu.<br />
<br />
Bitva se odehrávala v době od 30. září 1941 do 20. dubna 1942 na vzdálených, bližších a nejbližších přístupech k hlavnímu městu tehdejšího Svazu sovětských socialistických republik – Moskvě. Bitva svým rozsahem, hlavně pak počtem vojáků, množstvím zúčastněné techniky na obou stranách fronty a úporností bojovníků na obou stranách fronty, byla největší bitvou Druhé světové války.<br />
V této bitvě utrpěla vojska Třetí německé říše první velkou porážku. To mělo pro další chod války osudový význam. A to proto, že Hitler koncipoval celou svou tehdejší politiku na předpokladu, že způsob, který se mu tak osvědčil v předešlých válkách na evropském kontinentě, tak zvaná „blesková válka“ (Blitzkrieg), mu i v této bitvě, jež obdržela kódový ozev „Tajfun“, přinese obdobný výsledek. A tím také, že bude zcela splněn hlavní cíl plánu“Barbarossa“. Jím nebylo nic menšího, než porážka Sovětského svazu. Ta mu měla uvolnit ruce k uskutečňování další fáze světovládných plánů. Jen málo světových politiků a vojenských odborníků nevěřilo, že se mu to podaří.<br />
Po dosažení cílů plánu „Barbarossa“ měl následovat další postup na cestě za světovládou. Vedle porážky Velké Británie už by se bylo hrálo i o osudy států Blízkého a Středního Východu, a dokonce i Indie. Do cesty se mu však postavila síla, se kterou nepočítal či kterou osudově podcenil. Zdroje této síly byly podobné, jako tomu bylo před 25 stoletími u Thermopyl. Tato síla způsobila krach doktríny bleskové války. Plán „Barbarossa“ ztroskotal a hitlerovské Německo se rázem ocitlo před perspektivou vleklé války. K jejímu vítěznému završení však Německo nemělo ani dostatek vojenské síly, ani materiálních zdrojů a ani morálních sil.<br />
Na scénu opět, tak jako v Řecku, vystoupil, tentokrát nikoliv básník, který by vytvořil epitaf, ale žurnalista Alexandr Jurjevič Krivickij. Ten v článku „O 28 padlých hrdinech“ vložil do úst politruka, tedy zástupce velitele pro politickou výchovu, Vasilije Georgijeviče Kločkova, slova: „Велика Россия, а отступать некуда, — позади Москва“, V překladu zní: „Rusko je veliké, ale ustupovat není kam, za zády máme Moskvu“. Tato slova, údajně pronesená ke skupině vojáků 316. pěší divize Panfilova, byla pak zveřejněna v deníku Rudé armády „Krasnaja zvězda“ dne 22. ledna 1942. V článku se vyprávělo o hrdinství panfilovců, kteří 16. listopadu 1941 zastavili, za cenu svých životů, u křižovatky Dubosekovo na Volokolamské dálnici útok německých tanků.<br />
<br />
Dnes jistě nemá podstatný význam spekulovat o tom, zda citovaná slova řeckého básníka nebo ruského žurnalisty byla či nebyla pronesena. Podstatným je to, že jak čin řeckých bojovníků v Thermopylách, tak i čin ruských obránců Moskvy, byly projevem obrovské morální síly obránců, kteří bojovali za svou vlast. Tito muži byli motivováni ne honbou za slávou a penězi, ale vztahem k tomu, co představuje onen posvátný pojem „Vlast“.<br />
Tak jako čin obránců u Thermopyl dal Řekům pocit morální síly nad dobyvateli v podobě perských útočníků, tak čin panfilovců u Moskvy dal sovětským vojákům sílu k odporu vůči německým útočníkům a stal se jedním z kamínků oné mozaiky, která nakonec způsobila zásadní zlom v průběhu války Německa a Sovětského svazu, ale i přelom v průběhu celé druhé světové války. <br />
Jako přelom ve válce byla bitva o Moskvu hodnocena jak vojenskými i politickými činiteli, včetně německé generality. A to nakonec i dalo důvod k tomu, aby mohl 8. listopadu 2012 prezident Státu Izrael Šimon Perez v Moskvě prohlásit, že „když náš svět zachvátilo, za celou lidskou historii největší, šílenství, tedy šílenství nacismu, bojoval ruský národ s nacismem tak hrdinsky, že to nemá obdoby“.<br />
Proto si dovoluji svým příspěvkem připomenout bitvu o Moskvu a udělat i jistou paralelu s bitvou u Thermopyl. Mám za to, že je to třeba připomínat i v naší zemi, kromě jiného i proto, že jsou u nás vyznamenáváni, i prezidentem republiky, lidé, kteří pod záminkou boje s komunistickým režimem zrazovali svou vlast. Podle mého soudu jsou činy těchto lidí zrazujících svou vlast v úplném protikladu těm činům, kterých byl svědkem starověk v bitvě u Thermopyl a novověk v bitvě o Moskvu.<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-48671501218304936392012-10-21T08:19:00.000-07:002012-10-21T08:19:18.492-07:00K DISKURZU O POJMECH "HRDINSTVÍ, ČEST, VLASTENECTVÍ"PŘÍSPĚVEK K DISKURSU O POJMECH „HRDINSTVÍ, ČEST, VLASTENECTVÍ“<br />
<em><span style="color: black;">„Nezdá se vám, že si s pojmy „hrdinství, čest, vlastenectví“ nevíme rady?“,</span></em> ptá se Dana Braunová novopečeného náčelníka Generálního štábu Armády ČR generála Pavla v rozhovoru, který publikovalo „Právo“ ve svém Magazínu 7. července 2012.<br />
Dostalo se jí vojácky řízné odpovědi. Jí nejvýše postavený voják České armády prokázal svůj smysl pro subordinaci. Ta sahá u něho zřejmě až k bezvýhradnému podřizování se kodifikovanému názoru na část historie národa, orámované roky 1948-1989. Podle onoho názoru, jak jej kodifikoval zákon o protiprávnosti komunistického režimu, by přece mělo být každému jasné, že v podstatě nic, co by se týkalo onoho období novodobého „temna“ našeho národa, nezaslouží kladného ocenění. Což má zajisté platit i o Československé lidové armádě (ČSLA).<br />
Proto na otázku tazatelky odpovídá: „V dřívějším režimu se tyto pojmy zprofanovaly a staly se abstraktními. Teď nám skutečné hodnoty chybí.“ To říká muž, který dobrovolně vstoupil do oné ČSLA, získal tam středoškolské a vysokoškolské vzdělání, pracoval na úrovních, kde byl ve velitelském styku s řadovými vojáky. Jak se lze dozvědět i z jiného jeho interview (A-Report č.7, http://www.mocr.army.cz/assets/multimedia-a-knihovna/casopisy/a-report/areport_-07_2012.pdf) je také mužem, jehož otec byl též v oné armádě „vojákem tělem i duší“. Lze se tedy oprávněně ptát, zda a v jaké míře se oba Pavlové, otec i syn, podíleli na vytváření toho, co obsahuje jeho odpověď na otázku tazatelky. Tedy říci, vojensky čestně a mužně, čím se i on sám, možná i jeho otec, podílel v době jejich služby v ČSLA na profanaci, tedy na zneuctění a znesvěcení oněch pojmů! <br />
Explicitně lze z jeho slov vyvodit, že teprve generace, kterou reprezentuje on dnes, a která řídí armádu po roce 1989, zná, ke komu jít na radu o tom, co dělat pro to, aby pojmy „vlast, čest, hrdinství“ byly nejen správně vykládány, ale aby se i správně projevovaly. Snad by nám, kteří jsme možná tyto pojmy chápali odlišně, mělo být vysvětleno, v čem spočívaly, a možná ještě spočívají, naše bludy, čím konkrétně jsme se přičinili, že se stalo to, že tyto pojmy byly „zprofanovány a staly se abstraktními“. <br />
Přiznávám bez okolků, že po patnácti letech služby v oné armádě to nevím a nejsem si svého přičinění v tomto směru vědom. Společné s generálem Pavlem mám to, že, stejně jako on, jsem v oné armádě odsloužil patnáct let. Rozdíl mezi námi je v tom, že v době, kdy on se učil prvním krůčkům na tomto světě, já už musel se svým štábem letecké armády, tedy o stupínek níž, než je Generální štáb, absolvovat odezvu „kubánské raketové krize“ v ČSLA. <br />
Jak se generál dívá na pojem „hrdinství“, můžeme poznat z toho, když se odvolává na jednu z postav filmu „Sedm statečných“. I mně se názor, hercem Bronsonem ve filmu vyslovený, zamlouvá. Potvrdil mi jen to, co mi přinesla má životní zkušenost. Už před zhlédnutím onoho filmu mi stačilo, abych si to připomněl na životě svého otce. Ten, jako mladý muž, jehož školní vzdělání představovalo pět tříd venkovské obecné školy, byl povolán v roce 1917 do armády Rakousko-uherské monarchie a velen na italskou frontu. Odtud se v roce 1919 vracel jako příslušník „Sokolského útočného praporu Italské domobrany“. Tedy jako muž, který nevyužil svého práva být repatriován jako zajatec nebo jako příslušník armády, která složila zbraně, ale jako muž, který se do služby v armádě své vlasti přihlásil dobrovolně. S tímto praporem pak, po návratu do osvobozené vlasti, ještě do konce roku 1920 zajišťoval československo-maďarské hranice. Nemusím proto hledat přiklad vlastenectví třeba u vojáků sloužících dnes, nevím pro čí zájmy, třeba v Afgánistánu! Po demobilizaci pak můj otec po celou dobu první republiky a Protektorátu „každý pracovní den (někdy i ve svátek) odcházel do fabriky a tam, stejně jako onen rolník kdesi na americko-mexické hranici, do úmoru dřel, aby uživil rodinu“. Plně souhlasím s generálem, že něco takového lze považovat za opravdové hrdinství. Jen se podivuji, že první voják Armády ČR, nehledá příklady též v armádě, ve které začala jeho vojenská kariéra.<br />
Jako vojenský letec a armádní funkcionář éry ČSLA, pro kterou generál Pavel, ve shodě se současným vedením ministerstva obrany a vůbec politické „elity“, nenalézá jediné slovo kladného ocenění, bych mu v eventuelním hledání pomohl a zeptal se ho: „Nebyli podobnými hrdiny třeba stovky stíhacích pilotů Československé lidové armády, kteří chránili před vetřelci náš vzdušný prostor, a kteří při plnění tohoto úkolu odcházeli dnes a denně na svá letiště, aby tam „proseděli“ ve svých strojích v pohotovosti číslo 1 nepočítané hodiny?“ Co takové „sezení“ v pohotovosti č. 1 obnášelo?<br />
<em>„To vyžadovalo sedět v kabině letounu, který byl plně vybaven k provedení bojového úkolu, minimálně 8 hodin v průběhu ostré hotovosti. Sedět celou dobu bez možnosti pohybu nebo změny posedu, stále jen na tvrdé části padáku, kterou byla duralová schránka s kyslíkem“.</em> (Z knihy Jaroslava Šrámka, „Vzpomínky pilota“, Svět křídel, Cheb, 2010).<br />
Tito muži museli být připraveni, ve dne v noci, za všech povětrnostních podmínek, okamžitě startovat proti narušitelům a potenciálním nositelům absolutní zkázy, a to i tehdy, kdy povětrnostní podmínky byly takové, že neměli jistoty, zda budou moci po splnění úkolu přistát a budou se muset katapultovat, mnohdy s malou nadějí na bezúhonné přežití! A to proto, že i jednotlivé letadlo protivníka, tedy NATO, které směřovalo k našim hranicím, mohlo být nositelem zbraní „Soudného dne“. <br />
Měl generál Pavel na mysli, že i tato činnost oněch mužů, většinou i otců rodin, kteří takto sloužili své vlasti, rovněž přispívala k profanaci, tedy k zneuctění, znesvěcení pojmu „hrdinství“, „statečnost“?<br />
Opravdu si lze, myslet, že tito naši stíhači, potomci to strážců našich západních hranic - „Psohlavců“, takto znectívali pojmy „hrdinství, statečnost“? Ne, odmítám podobné hodnocení jejich činnosti. Oni chápali svou činnost jako obranu své vlasti před potenciálním protivníkem, v jehož řadách byli též generálové nacistické „Luftwaffe“ Steihoff či Hartmann, odchovanci to svého vrchního velitele, jenž 14. března 1939 vyhrožoval v Berlíně prezidentu Háchovi, že srovná Prahu se zemí, nebude-li tento ochoten „požádat führera o ochranu českého národa“. Také proti nim tedy byli připraveni vzlétnout naši stíhači, aby tak čelili i letcům, kteří ještě v roce 1945 sestřelovali nad Německem americké, britské i československé letce a náležitě se tím pyšnili!<br />
A jak je to s pojmem „vlast“? I s ním si nevíme rady? Jeden ze známých novinářů-publicistů mi loni v polemice, kterou jsem s ním měl, napsal: „Československo jsem za svou vlast nikdy nepovažoval - jak také, když jeho soudy mě devět let věznili“. U tohoto muže leží zřejmě mezi pojmy „vlast“ a „režim“ rovnítko. A tady jsem u jádra věci. Co to je vlastně ona „vlast“, tedy pojem, se kterým si podle D. Braunové nevíme rady? <br />
Pokusím se formulovat svůj postoj k tomuto pojmu. Nebudu původní. Jen se opřu o názory lidí, které uznávám jako autority. Ač se nejčastěji obracím o radu ke klasikům římské kultury, našel jsem tentokrát odpověď u profesora Pekaře a prezidenta Beneše. Snad nebude od věci, jestliže oživím a připomenu i lidem, jako je současný náčelník Generálního štábu Armády ČR, nejprve názor historika Pekaře. Zdůrazňuji, že jsem ochoten se pod tento názor podepsat. Profesor Pekař se o tom vyslovil ve své přednášce 5. listopadu 1928 (v onen den jsem byl stár přesně 4 měsíce) v cyklu „O smyslu českých dějin“ (publikováno v knize „O smyslu českých dějin“, nakladatelství Rozmluvy, Praha, 1990):<br />
<em> „Jsme údy téhož kmene, téže rodiny národní, která spoutána je od staletí nejen jazykem a půdou, vlastí fyzickou, ale i vlastí tradice dějinné, poutem společných osudů, vědomím, že každé generaci je řešiti za okolností změněných a přece v jádře podobných tytéž problémy, jež péče o zachování vlastní bytosti ukládala předkům našim, je neměnnou základnou, jež prostupuje a vskutku nese naše dějiny.“</em><em><br /></em><br />
A navíc ještě názor prezidenta Beneše, který vyslovil ve svém projevu dne 5. října 1938 při své rezignaci na prezidentský úřad: <em>„Vlast, stát a národ to jste vy všichni navzájem, stojící na své rodné půdě.“ </em>(Paměti, část II., Orbis, Praha, 1947).<br />
Doplnil bych to ještě o svůj vlastní zážitek. Před pěti lety jsem jel z Peruce po silnici číslo 239 do Loun. Když jsem vystoupal serpentinou z Peruce, otevřel se mi najednou pohled, na který se nedá zapomenout. Přispěla k němu i studená fronta, která předtím celý kraj vymetla jako koštětem. V průzračném vzduchu byla jako na dlani krajina Poohří, homole Českého Středohoří a vše to rámovaly Krušné hory.<br />
Pohledu, který se mi naskytl se nic z toho, co jsem až dosud viděl ve světě i ve vlastní zemi, se nic nemůže rovnat.<br />
Snad k onomu vizuálnímu dojmu, který jsem si odtud odnesl do zbytku život, přispělo i to, že mi jakési mysteriézní síly šeptaly: „Ano, tady se rodilo to, čemu dnes říkáš „Vlast“, čemu se koříš, co i tebe spojuje i s oním dávným „praotcem Čechem“, co i tebe ještě dnes naplňuje hrdostí nad tím, čím vším tvá země za ta dlouhá staletí prošla.“ Stejně jako Luboš Palata v Týdeníku rozhlas č. 24/2012 vyslovil svou radost nad tím, jak se zachoval praotec Čech, i já jsem rád, že „do žádné jiné krajiny tento náš „Praotec“ nepokračoval“ a projevil se jako pravý prozíravý otec, který chce nejen pro sebe, ale i pro své potomky to nejlepší. <br />
Ano, tato Pekařova „rodina“, tato Benešova „rodná půda“, i část toho, co jsem viděl ze silnice z Peruce do Loun, to je ona „Vlast“, to je ona „patria“. To je ona matka, která je, podle M.T.Cicerona, matkou nás všech. A to bez ohledu na naše přesvědčení, naše vyznání, naši víru. To jsou ony společné osudy, které v jeden celek spojovaly nejen naše předky, ale které nás všechny spojovaly v poslední válce i v dobách poválečných a spojují až do dnešních dnů. Všechno, co se tehdy událo, ať to bylo dobré či špatné, je naším společným vlastnictvím, kterého se nemůžeme ani nesmíme zříkat, na které nikdo nemá nějaké výsadní právo hospodáře či majitele. Je-li tato vlast v ohrožení, tak jsme ohrožováni všichni, nikdo z nás se nemůže takovému ohrožení vyhnout, jedině snad v případě, že vlastní vilu na Floridě, Bahamách či v Jižní Africe. Nikdo také ale nemá právo nám dnes napovídat nebo diktovat, co a kdo nás ohrožuje, proti komu, s kým a jak se budeme bránit. K tomu máme svůj Generální štáb, aby nám toto, bez ohledu na politickou konjunkturu, říkal.<br />
<br />
Nemohu nezmínit ještě jeden aspekt rozhovoru NGŠ pro deník Právo. Týká se jeho srovnávání dob Varšavské smlouvy s dobou dnešního našeho včlenění do NATO.<br />
Nedělám si iluze o tom, že v době Varšavské smlouvy byl nějaký ideální stav, pokud se týkalo hodnocení vojensko-politické situace a příprav odpovídajících rozhodnutí. Míra servility našeho politického vedení, a v návaznosti i nejvyšších vojenských špiček, vůči příslušným orgánům v Moskvě byla vysoká. Názorně se to projevilo v době kubánské raketové krize. Ač jsem onu dobu v armádě prožíval a věci s touto krizí související později studoval, nezaznamenal jsem jediný signál, který by ukazoval na to, že zásadní rozhodnutí, která v té době činilo sovětské vedení, byla konzultována či připravována ve spolupráci s námi. A to i přesto, že existovala Varšavská smlouva, že jsem i já sám na vlastní kůži pociťoval důsledky této krize, i když jsem, a to přiznávám otevřeně, ani tehdy si neuvědomoval, co vše je v sázce .<br />
A to se týká i americké strany. Ač jsem o kubánské raketové krizi rovněž prostudoval řadu materiálů i západní provenience, nezaznamenal jsem rovněž jediný doklad toho, že by se prezident Kennedy se svými nejbližšími spolupracovníky, choval odlišně od toho, jak se chovali politikové v Moskvě. Že by svá rozhodnutí alespoň konzultoval se svými spojenci v NATO. Ani jeho rozhodnutí, která, spolu s rozhodnutími sovětského a kubánského vedení (tady se opírám o názor McNamary), přivedla svět na okraj propasti globální jaderné katastrofy, nebyla připravována způsobem, kterým se, podle generála Pavla, dnes postupuje v NATO. Na rozdíl prý od Varšavské smlouvy. Jaké byly, po rozuzlení karibské krize, teď padesát let poté, předloženy důkazy, že se to nyní bude dít jinak? Či se opět musíme spoléhat jen na sliby a věřit slepě, že to jiné opravdu bude?<br />
Nemohu se naopak zbavit přesvědčení, že se v této oblasti nacházíme stále v situaci, a tady se znovu odvolám na profesora Pekaře, když tento vysvětluje, jak došlo k defenestraci 23. května 1618, která de facto zahájila třicet let trvající válku. Profesor Pekař píše: <em>„Ostatek zdá se, že v moderních demokraciích nebývá to při rozhodování o nejzásadnějších otázkách budoucnosti národní jiné; často rozhodne jen několik mužů, někdy i mužů pochybné kompetence; lidu ponechá se obyčejně v takovém případě právo projevit nadšený souhlas“.</em> (J. Pekař, Bílá Hora, vyšla nákladem Vesmíru v Praze v r. 1921; citováno podle knihy „O smyslu českých dějin“, Rozmluvy, Praha, 1990).<br />
Stačí jen se zamyslet nad výsledky průzkumů veřejného mínění, které vypovídají o tom, jakou důvěru dnes mají vlády, hlava státu či parlament v očích lidu. Možná, že mnozí z nás po takovém zamyšlení dojdou k názoru, že o kompetentnosti jejich bylo by možno s úspěchem pochybovat.<br />
Ve svém příspěvku se víceméně obracím k některým otázkám rozhovoru náčelníka Generálního štábu Armády ČR generála Pavla, jak byl uveřejněn v deníku „Právo“.<br />
Tyto otázky ale mají, podle mého soudu, mnohem širší význam, než aby byly omezeny jen na armádu. Dotýkají se nejen té garnitury vojáků, již jsou stále přesvědčeni, že sloužili své vlasti, nikoliv že byli jen oporou totalitního režimu a kteří mohou být právem dotčeni tím, jestliže je někdo viní z toho, že profanovali, tedy znectívali a znesvěcovali, takové pojmy, jakými jsou pojmy „vlastenectví, čest, hrdinství“.<br />
<br />
<br />
<br />
veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-72680975530702206552012-10-19T19:14:00.000-07:002012-10-19T19:14:31.652-07:00VZPOMENE NĚKDO PODZIMU ROKU 1962?VZPOMENE NĚKDO PODZIMU ROKU 1962?<br />
<span style="font-size: x-small;">O ČEM SE HOVOŘILO NA KONFERENCI V HAVANĚ 13. ŘÍJNA 2002</span><span style="font-size: x-small;"><br /></span><br />
Při zpracování článku byly využity informace ze stránky<br />
<a href="http://www.latinamericanstudies.org/cold-war/sovietsbomb.htm">http://www.latinamericanstudies.org/cold-war/sovietsbomb.htm</a><br />
<br />
Odpověď na otázku je v podstatě jednoduchá. Stačí se jen podívat do novin dnešních dnů. Jde jen o to, jak si kdo a na co vzpomene. Nejde přece o líčení podzimního počasí v onom roce. To by asi přitahovalo málokoho. V onom podzimu se odehrávaly události, které svým dosahem ovlivnily svět. Ale mohly také ovlivnit budoucí osud planety v takové míře, jak se to snad nestalo žádným událostem v žádném jiném ročním období novodobé historie světa. Událostem onoho podzimu se dostalo mnoha názvů. Ale asi nejfrekventovanějším je název „kubánská raketová krize“.<br />
Jakmile se v naší zemi začne o událostech podzimu roku 1962 hovořit ve světle oné krize, pak pohledy na ony události dostanou v naší zemi okamžitě silně politický a zideologizovaný nádech. A jak to snad ani jinak nemůže být, začnou tyto pohledy „rudnout“ a stanou se více či méně protiruskými, protisovětskými a podtextově protikomunistickými. Samozřejmě také jednoznačně proamerickými. Vždyť události se staly v době, které se v naší zemi i v SSSR dostalo jasného pojmenování „komunistické totality“ a kdy na druhé straně jedinou zemí, které měla naprosto, ale naprosto, čisté ruce, byly Spojené státy americké. A v oné době se, dle těchto arogantních vykladačů historie, nic záporného, v čem by „neměli prsty“ komunisté, pochopitelně tedy i komunisté sovětští, nemohlo udát. Tím okamžikem také tyto pohledy, pokud mohu soudit podle své zkušenosti, ztrácejí pečeť, byť jen snahy, po objektivitě.<br />
Jako příklad pro jednostranný pohled na karibskou raketovou krizi, jsem vzal článek, který uveřejnil deník „Právo“ dne 13. října 2012. Stránku, která je obvykle poskytována Miroslavu Šiškovi, aby mohl demonstrovat až encyklopedickou šíři záběru, tentokrát dostal k dispozici Alexandr Petrželka. Titulek jeho článku, pokud ovšem titulek nebyl dílem titulkáře deníku, zní: „Před 50 lety byl svět na pokraji apokalypsy“. A okamžitě je běžný čtenář nalákán na to, aby mohl očekávat, že bude líčeno něco, co si jen stěží dovede představit. Byť by znal nazpaměť 16. kapitolu Zjevení S. Jana. Jak by také? Vždyť autoři oněch „zjevení“ nemohli nahlédnout do XX. století a neměli ani tuchy o tom, kam až lidstvo dospěje za ona tisíciletí od doby, kdy byla sepsána. A nemohli si ani v těch nejbujnějších vidinách představit, co se děje v epicentru a v jeho okolí, když probíhá řetězová reakce radioaktivních prvků a kdy se realizuje slavná Einsteinova rovnice o vztahu hmoty a energie.<br />
Cožpak autoři „Zjevení svatého Pavla“ mohli jen tušit, že v roce 1962 po narození Krista už bude lidstvo, zvláště jeho „nejvyspělejší“ část, schopno se rouhavě „dotýkat prastarého řádu Vesmíru“ (slova generála G. Marshalla)? Když tedy Alexandr Petrželka píše o apokalypse, má zřejmě na mysli nikoliv to, že „sedm andělů na pokyn Boha vylije na lidstvo sedm koflíků božího hněvu“, ale že se odehraje katastrofa planetárního rozměru. Že se odehraje nikoliv z vůle boží, ale z vůle pomazaných hlav, které v oné době seděly ve Washingtonu v Bílém domě a v Moskevském Kremlu. <br />
Katastrofa planetárních rozměrů by byla zcela jistě nastala, kdyby byly použity všechny ty prostředky k vedení jaderné války, které v té chvíle byly nahromaděny v míře více než dostatečné. Američané měli 5000 jaderných náloží, Sověti 300. Už z toho je patrné, kdo byl schopen oné katastrofě dát planetární rozměr. Kvantitativní poměr v jaderných hlavicích zde byl 16:1 ve prospěch USA. Autor článku v „Právu by se jistě byl zpronevěřil holywoodskému klišé, kdyby čtenáře neujistil, že tady opět byli na svých místech kladní westernoví hrdinové, „rozvážní, chladnokrevní“ američtí hoši, oblečení do uniforem amerických velitelů, kteří zabránili tomu, aby se vše nedalo nesprávným směrem.<br />
Jako člověk, který mnoho hodin strávil brouzdáním po stránkách internetu, se jen podivuji autorovi vzpomínaného článku, že se pohybuje, co se týče informací o tom, co a jak probíhalo, snad nějakých dvacet-třicet let zpátky. Či si snad mám obdivovat jeho optimismu, když se, řečeno slovy Jana Wericha, domnívá, že „co čtenář, to blbec“?<br />
Dvě formulace dotčeného článku v deníku „Právo“ mi poslouží jako příklad jednostranného pohledu, s jakým je líčena ona krize a jak jsou uváděny některé detaily z jejího průběhu.<br />
První je tato. Cituji. „Moskva svým postupem dostala svět na okraj horké jaderné války“. Druhá pak zní: „Jen rozvaha a chladnokrevnost amerických velitelů tehdy odvrátila přímý střet".<br />
K prvnímu tvrzení. Jedním z aktérů této krize a posléze i jedním z účastníků několika konferencí, na kterých se za účasti amerických, sovětských a kubánských představitelů vyhodnocovala krize a vyvozovalo se z ní ponaučení, byl ministr obrany Kennedyho administrativy té doby Robert McNamara. Na druhé straně to byl armádní generál Anatolij Ivanovič Gribkov, aktivní účastník rozpracování a realizace operace „Anadyr“, v roce 1962 náčelník operační správy Generálního štábu Sovětské armády, tedy náčelník nejvýznamnější správy onoho orgánu. <br />
22.5.1997, zaslal McNamara Gribkovovi dopis, v němž, kromě jiného, uvedl, že tím, kdo v říjnu 1962 uvedl svět na práh války, byl Sovětský svaz, Kuba a Spojené státy. Bylo to podle McNamary důsledkem toho, že ve všech třech zemích se činila rozhodnutí na základě neověřených informací, nesprávného úsudku a chybných kalkulací. A z toho dovozoval, že „jestliže se dopustíme chyb při rozhodování o použití jaderných zbraní, pak nebude možné se z takových chyb poučit, protože takové chyby povedou ke zničení národů“. Jinými slovy k oné apokalypse, o které hovoří A. Petrželka.<br />
Chtěl bych obrátit pozornost k tomu, kdo v oné kritické době činil rozhodnutí, která mohla být začátkem oné apokalypsy a kdo tedy rozhodoval o osudu lidstva? Byli to vždy jen Kennedy a Chruščov? Nikoliv. Oba tito činitelé, kteří byli vrchními veliteli ozbrojených sil svých zemí, tedy muži oprávněnými dělat ta nejzásadovější rozhodnutí, se postupně dostávali do vleku lidí, postavených ve vojenské hierarchii mnohem níže a jednajících buď s úmyslem škodit záměrům svých nejvyšších velitelů nebo postavených do situací, kdy se měli rozhodovat jen na základě své vlastní volné úvahy, nikoliv podle přísně stanovených instrukcí. Jednoduše řečeno: vrchní velitelé na obou stranách Atlantiku přestávali být pány situace. O osudu lidstva rozhodovali ti, kteří měli nejblíže ve svém dosahu spoušť.<br />
A v tom spočívá, podle mého soudu, hlavní ponaučení z krize, které je nedoceňováno, až bagatelizováno.<br />
Kdo sloužil, byť krátce, v armádě ví, že v žádné armádě světa nekoná žádný voják, ať je to pěšák, tankista, letec, námořník, nic, k čemu by nedostal od svého nadřízeného rozkaz. Jestli akceptujeme tuto zásadu, pak se musíme ptát: <br />
1. Kdo vydal rozkaz pilotovi výzvědného letadla U-2, aby dne 27. října, tedy v době, kdy atmosféra byla „nabita“ k prasknutí, vzletěl, přeletěl hranice suverénního státu Kuba a prováděl tam bez souhlasu kubánské vlády úkoly průzkumu? A pak se samozřejmě můžeme ptát, kdo dal rozkaz protiletadlovým prostředkům, které v té době byly dislokovány se souhlasem kubánské vlády na kubánském území, a které ve věku atomových zbraní v tak vypjaté situaci mohlo být považováno za nosiče atomové zbraně (Hirošimu také zničil jeden jediný letoun!), aby odpálily rakety a onen letoun sestřelily.<br />
2. Kdo vyslal další letoun U-2, který pilotoval major C. Maultbe, do oblasti Severního ledového oceánu, aniž by zajistil se stoprocentní jistotou, že tento bude schopen a odhodlán dodržovat rozkaz svého vrchního velitele prezidenta Kennedyho nepřibližovat se k hranicím výsostného území SSSR blíže než na 100 km? <br />
Kdo vydal rozkaz dvěma stíhačům na aljašské základně Eielson AFB, aby vzletěli na pomoc majorovi C. Maultbemu v letounu U-2, nacházejícímu se údajně v nouzi, když vlétl do výsostného vzdušného prostoru SSSR nad poloostrovem Čukotka? Startujícími letouny byly dva stíhací letouny F-102 Delta Dagger. Pod křídly jednoho z nich byly zavěšeny dvě rakety „vzduch-vzduch“ GAR-11 Falcon s jadernými hlavicemi. Rakety GAR-11, později označené jako AIM-26 Falcon, byly vybaveny nukleární hlavicí o síle 0,25 kilotun. Ta byla označena jako W-54. Lze vědět, jaký by byl další vývoj událostí, kdyby bylo došlo ke vzdušnému boji amerických a sovětských stíhačů a byla při tomto souboji nad územím SSSR přivedena k výbuchu ona nukleární hlavice střely „vzduch-vzduch“?<br />
Když se o této skutečnosti dozvěděl ministr McNamara (!?), tak zbledl a začal křičet, že to znamená válku se Sovětským svazem a že prezident Kennedy musí neprodleně volat Moskvu. Horká linka mezi Washingtonem a Moskvou ještě neexistovala. Prezident Kennedy, když mu bylo podáno o tomto hlášení, se zachoval chladnokrevně a prohlásil, že vždy se „najde čubčí syn“, který pokazí věc, jež se vyvíjí zdárně. Můžeme se jistě ptát, koho měl konkrétně na mysli prezident, když se vyjádřil o „čubčím synu“. To už se asi nedozvíme, ale zcela určitě to byl někdo z vojenských činitelů. Nikdo jiný nebyl oprávněn dát rozkaz stíhačům PVO, vzletět z AFB Eielson, ač se v žádném případě nejednalo o obranu vzdušného prostoru Spojených států, ale o vzlet s úmyslem vniknout eventuelně do suverénního vzdušného prostoru SSSR a tam vstoupit do boje s použitím jaderné zbraně!<br />
3. Kdo vydal v sobotu 25. října 1962 v 17:29 místního času rozkaz americkému torpédoborci Cony, aby zaútočil pěti hlubinnými granáty na sovětskou ponorku B-29, která se plavila v mezinárodních vodách?<br />
O činnosti posádky sovětské ponorky, která na tento útok reagovala, vydal svědectví jeden ze třech mužů přítomných na palubě oné ponorky, Vadim Orlov. Ten publikoval své vzpomínky na ony kritické momenty a hovořilo se o tom též na třídenní konferenci, která se konala v Havaně v roce 2002 pod záštitou Kubánské vlády, Národního bezpečnostního archivu USA a Brownovy univerzity. Konference se osobně zúčastnil Fidel Castro, bývalý ministr obrany USA McNamara, Arthur M. Schlesinger Jr, dřívější poradce prezidenta Kennedyho a držitel Pulitzerovy ceny za historii, ruský armádní generál V. Gribkov a další významní aktéři krize a badatelé o její historii. <br />
Nebude na škodu uvést osoby a obsazení onoho dramatu na sovětské straně. Ponorka označená jako B-29 byla součástí 69. brigády. Ponorky této brigády prováděly radiotechnický průzkum. Ponorce velel zkušený námořník podplukovník (kapitan vtorogo ranga) Valentin Savickij. Na palubě byl rovněž přítomen náčelník štábu 69. brigády podplukovník (kapitan vtorogo ranga) Vasil Aleksandrovič Archipov. Politickým zástupcem kapitána byl Ivan Semjonovičm Maslenikov. Vadim Pavlovič Orlov byl velitelem Skupiny zvláštního určení (OSNAZ), která se na ponorce přepravovala na Kubu, aby tam zřídila stanoviště pro provádění radiotechnického průzkumu.<br />
V době, kdy americké torpédoborce zahájily útok na ponorku, nebyla už v ponorce dobrá situace. Během dlouhé podhladinové plavby došlo postupně k vybití akumulátorů. Pracovalo jen nouzové osvětlení. Teplota na ponorce dosahovala 45-50o, v sekci motorů přes 60o. Bylo nesnesitelné dusno. Obsah CO2 překročil kritickou hranici. Někdo z lodní stráže se svalil. Za ním druhý, třetí…Začali padat jako kostky domina. To trvalo asi 4 hodiny. Američané nejprve házeli granáty. Pak na ponorku udeřili něčím silnějším- asi hlubinnou bombou. „Mysleli jsme, že je všemu konec“, říká Orlov.<br />
Po tomto útoku vyčerpaný Savickij, který navíc neměl spojení s Hlavním štábem, se rozzuřil. Zavolal k sobě důstojníka, který měl na starosti jaderné torpédo a nařídil mu, aby je přivedl do stavu bojové pohotovosti.<br />
„Možná, že nahoře už začala válka a my tady děláme kotrmelce“, křičel vzrušeně a motivoval tím svůj rozkaz. „Teď do nich bouchneme, sami zahyneme, je potopíme všechny, ale našemu námořnictvu hanbu neuděláme!“<br />
Zde je na místě ujasnit, jaké instrukce pro použití jaderné zbraně obdržel kapitán ponorky. Ponorka vyplula směrem na Kubu 1. října 1962. Velitel ponorky neobdržel jasné instrukce, co se týče použití jaderné munice, kterou ponorka disponovala. Vasilij A. Archipov se před vyplutím snažil získat instrukce u zástupce vrchního velitele Vojenského námořnictva V.A. Fokina. Ptal se: „Nemám jasno v tom, soudruhu admirále, proč s sebou bereme atomové zbraně? Kdy a jak jich máme použít?“ Admirál Fokin nebyl s to, dát jasnou odpověď. Náčelník štábu Severního loďstva mu však řekl, že jaderná munice může být použita v případě, že ponorka bude napadena tak, že bude poškozena („otvor v trupu“) nebo na základě specielního rozkazu z Moskvy. ( <a href="http://www.peoples.ru/military/admiral/vasiliy_arhipov">http://www.peoples.ru/military/admiral/vasiliy_arhipov</a>)<br />
Na místě by byla i druhá otázka: jakým způsobem bylo na ponorce přijímáno rozhodnutí v případě, že instrukce z Moskvy k použití nebudou k dispozici a rozhodovat bude nucen kapitán? V tomto směru jsem se nic jasného zatím nedozvěděl. Nejsem námořník, ale analogicky s letectvím vím, že kapitán je tou osobou, která činí konečná rozhodnutí, pokud mají za cíl zajistit bezpečnost posádky a osob na palubě jeho stroje (letadla). Totéž zřejmě platí i pro námořnictvo. V našem případě však nešlo o rozhodnutí směřující k bezpečnému dokončení plavby, ale o rozhodnutí, jak reagovat na silové prostředky použité americkým námořnictvem. Zda použít tu nejúčinnější zbraň, kterou měla ponorka k dispozici, s vědomím, že to může iniciovat jadernou válku.<br />
Jak víme dnes, byl si kapitán Savickij vědom své situace a než dal rozkaz k odpálení torpéda, radil se i se svým nadřízeným, jenž v té době byl na palubě ponorky. Jím byl Vasilij Archipov, tedy náčelník štábu nadřízeného velitelství, jemuž byl na zemi podřízen. V otázce velení ponorce s cílem přivedení její posádky bezpečně do přístavu, nebylo o nedílné velitelské pravomoci kapitána pochyb. Avšak v otázce použití jaderného torpéda zřejmě kapitán Savickij nemohl nevzít v úvahu radu Archipova a rozkaz k odpálení jaderného torpéda nedal.<br />
Proto také oprávněně je Archipov považován za muže, který v onen okamžik zachránil svět před jadernou apokalypsou. Tak to také ocenil ředitel Národního bezpečnostního archivu USA Thomas Blanton na vzpomínané konferenci v Havaně těmito slovy: „Ponaučení z toho je to, že chlapec (boy) jménem Vasilij Archipov zachránil svět“ („The lesson from this is that a guy called Vasili Arkhipov saved the world“).<br />
A to také vedlo Italy k tomu, že v roce 2003 označili Vasilije Archipova za jeho „statečnost, mužnost a odvahu“, „andělem dnešních dnů“. Bohužel posmrtně, proto odměnu převzala jeho žena, učitelka Olga Grigorjevna Archipová.<br />
Mně tedy zbývá jen položit otázku: „Kdo v této kritické situaci zachoval více rozvahy a chladnokrevnosti? Byli to američtí námořníci, kteří možná celou věc brali jako zábavu, když na jednom z torpédoborců, podle svědectví sovětských námořníků, když se vynořili na hladinu, tancovali za doprovodu džezového orchestru? Či to byl náčelník štábu 69. brigády Vasilij Archipov a spolu s ním i velitel ponory B-29 Valentin Savickij, kteří, jsouce v mezinárodních vodách napadeni americkými válečnými loděmi, se nedali vyprovokovat k použití jaderné zbraně, jež by, asi nepochybně, znamenalo odvetu od amerických sil a následující eskalaci, a které by přivedlo lidstvo k onomu židovskému Armageddonu, kdy „všickni ostrovové pominuli, a horové nejsou nalezeny“ (Zjevení S. Jana 16.17)?<br />
Zbývá se jen otázat, zda by po onom Armageddonu ještě na planetě zůstal někdo, kdo „by pokládal válku za něco nepochopitelného a odporného“, jak to předpokládá ono zjevení.<br />
Co říci závěrem? Nemohu vyslovit nic jiného, než že nepřestávám žasnout, že ještě v roce 2012 mohou v Česku existovat publicisté, kteří do omrzení jsou ochotni opakovat vedle pravd i polopravdy, pravdu zamlčovat a tím se zpronevěřovat jedné z důležitých zásad antiky, vyjádřené M.T.Ciceronem: „Ať se historie bojí každé lži a ať se nebojí žádné pravdy“.<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-8170972622210441722012-10-17T07:18:00.003-07:002012-10-17T07:18:53.912-07:00OZÁŘÍ EVROPU JAS NEBO NA NÍ BUDE "JEN"LEŽET STÍN?<strong>OZÁŘÍ EVROPU JAS „TISÍCŮ PLANOUCÍCH SLUNCÍ“ NEBO NAD NÍ „JEN“ BUDE LEŽET JEJICH STÍN ?</strong><br />
<em><span style="background-color: white;">„Když</span><span style="background-color: white;"> Kršna takto promluvil, zjevil se Ardžunovi ve své pravé podobě: Lesk jeho bytosti byl jasnější než tisíce planoucích sluncí.“ (BHAGAVADGÍTA, Jedenáctý zpěv.)</span></em><br />
<span style="background-color: white;"></span><br />
<strong>Čeho jsme dnes svědky.</strong><strong><br /></strong><br />
Robert Jungk nazval svou knihu, ve které líčí cesty k vytvoření atomové bomby v USA v době Druhé světové války, „Brighter Than A Thousand Suns“, tedy „Jasnější tisíce Sluncí“. K volbě názvu knihy jej zřejmě inspiroval starý indický epos Bhagavadgíta. K němu se v duchu obracel 16. července 1945 jeden z tvůrců bomby, Robert Oppenheimer. Na místě zvaném Alamogordo v Novém Mexiku tam byl přiveden k výbuchu první exemplář této nové zbraně. Všechny svědky onoho experimentu „zachvátil strach z mohutnosti výbuchu“. Tohoto strachu se lidstvo nezbavilo do dnešních dnů.<br />
Český historik Josef Fučík nazval svou knihu, kterou vydala Mladá fronta v roce 2010, eufemisticky „Stín jaderné války nad Evropou“. Asi tím chtěl vyjádřit, spíše jako básník, než jako historiograf, atmosféru, ve které v Evropě ležel stín v podstatě na všem, co se v letech 1945-1968 odehrávalo v politicko-vojenské sféře. Zabýval se především mnohými dokumenty, které byly v oné době vytvořeny vojáky a politiky (či politiky a vojáky?) na těch nejvyšších úrovní na obou stranách oné pomyslné churchillovské „železné opony“. Jako erudovaný historik požadoval, aby, z tresorů vyjmuté, dokumenty, byly „interpretovány s mimořádnou odpovědností, pokud možno bez ideologické…příměsi“. Historik J. Fučík svou knihou prokázal, že pro něho nebyl prázdným požadavek antiky, který vyslovil M.T.Cicero, že se historie musí bát každé lži a nesmí se bát žádné pravdy („ne quid falsi audeat, ne quid veri non audeat historia“).<br />
Od roku 1968 však došlo k tolika změnám světa, jež nás obklopuje, že by bylo na místě si položit otázku: leží tento stín nad Evropou ještě stále? Žijeme stále ve strachu, že Evropu ozáří jas větší, než je „jas tisíců Sluncí“? Vždyť politická mapa Evropy byla překreslena tak radikálně, že to nemohlo nemít důsledek i na stíny, jež vyvolávalo tehdejší soupeření dvou společenských systémů. A politika, jak nám vysvětlil už v XIX. století prusko-ruský důstojník a teoretik von Clausewitz, a jak to potvrdil i nový náčelník Generálního štábu Armády ČR generál Pavel (a před ním i jeho předchůdce generál Picek), může za určitých okolností přerůst ve válku. Ta se pak stane jejím pokračováním. Což v atomovém věku musí nutně znamenat i možnost války s použitím těch zbraní, jež přivedla na svět válka minulá.<br />
Když psal J. Fučík o válečných dokumentech, které by měly být zkoumány s maximální odpovědností a bez ideologického zaujetí, měl zajisté na mysli i dokument, který byl před několika lety „objeven“, a s velkou slávou dán veřejnosti ve známost. Ten měl dosvědčit to, že i Československá lidová armáda (ČSLA), v době, kdy ji plně ovládala organizace „zločinná a zavrženíhodná“, tedy v roce 1964, byla plně zapojena do přípravy k vedení války s použitím jaderných zbraní. Jako člověk, který v ČSLA v oné době sloužil, a ne na nevýznamném místě, nepopírám, že tomu tak bylo. Nikoliv však tak, jak by se mohlo jevit z onoho dokumentu. <br />
Z pohledu mé vlastní, a zajisté tedy omezené, zkušenosti, tvrdím, že onen dokument nebyl reálným, reálnými skutečnostmi podloženým, plánovacím dokumentem.<br />
Příznačné je to, že se onen „plánovací dokument“ nestal předmětem široké kvalifikované diskuze. Asi to není náhoda, že se tak nestalo. O takovou diskuzi zřejmě nikdo nestojí. Možná se vyčkává na dobu, kdy už nebude žít žádný z potenciálních diskutujících, který by mohl do diskuze vnést jiný, než, se současnou politikou konvenující, pohled. Až i ta poslední učitelka ve škole bude učit žáčky oficielnímu kodifikovanému názoru na dějiny vlastního národa, pak snad taková diskuze bude provedena. <br />
Diskuze, vedená v dnešní době, by jistě dokument zpochybnila a možná i prokázala, že se jedná buď o falsum nebo o jakýsi cvičný dokument, který s realitou té doby nemá společného nic. Pokud by ovšem takovou diskuzi vedla skutečně široká odborná veřejnost, nikoliv jen nějaké, účelově založené, myšlenkové líhně („think tanky“). <br />
Když se rozhlédnu kolem sebe, tak dnes, v roce 2012, už si nemohu připomenout jediného funkcionáře vojenského letectva nebo vojenského letce, který by ještě jako žijící svědek mohl potvrdit má slova, že na příklad ta část operačního plánu z roku 1964, který předpokládal, že bombardovací část letectva ČSLA, svrhne v průběhu operace 19 atomových bomb, není nic jiného než realitou nepodložená fantasmagorie. Vždyť i poslední velitel bombardovacího pluku, jenž byl zrušen v roce 1965 a který měl být údajně též vykonavatelem „Soudného dne“, již shlíží na nás z „leteckého nebe“.<br />
Opakuji: vůbec netvrdím, že se v ČSLA v oné době otázky použití jaderných zbraní nestudovaly a jejich použití se neprocvičovalo alespoň „na papíře“. Sám jsem se takových činností účastnil a píšu o tom i ve své knize „Letcem ve studené válce“. Je však nebetyčný rozdíl mezi tím, co se procvičuje „na papíře“ a tím, co by mělo být vtěleno do příslušných rozkazů, aby podle nich konali vojenští letci.<br />
Široce koncipovaná diskuze by, možná, poškodila záměry těch, kteří se na historii chtějí dívat účelově zacíleným pohledem, nikoliv tak, jak si to přál Cicero. Zřejmě postačovalo, když onen dokument vysvětloval bývalý, a jak se mi jeví i silně předpojatý, pracovník Generálního štábu ČSLA Karel Štěpánek a publicista Pavel Minařík. Učinili tak v knize „Československá lidová armáda na Rýnu“. Jejich vyjádření mělo být zvýrazněno a potvrzeno autoritou, kterou představoval první náčelník Generálního štábu České armády generál Pezl. Ten knihu charakterizoval, pravděpodobně v přesvědčení, že sám nepodléhá žádnému „vábení ideologie“, jako „věrohodné svědectví o plánovaném válečném použití ČSLA“. Už na tomto místě tvrdím, že kniha nepodává ono „věrohodné svědectví“.<br />
Podle toho, co jsem sám od doby, kdy byla vydána kniha J. Fučíka, měl možnost poznat na naší mediální scéně, tak se naše publicistika problematikou „vojny a míru“ prakticky nezaobírá. Zdá se, že ji ani příliš nevzrušuje skutečnost, že řada států stále ještě disponuje arsenály, které jsou více než dostatečné k tomu, aby i z našeho světadílu udělaly světadíl špatně obyvatelný (či vůbec neobyvatelný) pro národy zde žijící. Neslyšel jsem, že by se Francie či Velká Británie jakkoliv podílely na snižování atomových arsenálů. A to na rozdíl od Spojených států a Ruska. Při tom právě těmto dvěma státům by bylo na místě položit otázku: „Proč, proti jakému potenciálnímu nepříteli tyto zbraně potřebujete? Není tomu tak proto, že v minulých stoletích bylo Rusko pro vaše země také častěji protivníkem, než spojencem, a historie ještě neskončila a mohla by se v jiné verzi opakovat?“<br />
Pokud se týče publicistiky, tak jedinou výjimku, jak jsem zaznamenal, tvoří dvouměsíčník Listy a jeden z pilných jejich přispěvatelů, sociolog, publicista a spisovatel Antonín Rašek. <br />
Naši publicistiku zanechává dokonce v klidu i případ, kdy v blízkém sousedství, ve Waršavě, jeden americký guvernér, v současnosti už republikány nominovaný na uchazeče o úřad prezidenta Spojených států pronese, doslova „studenoválečnický“, výrok. Prohlašuje, že pro USA, tedy pro demokratickou jadernou velmoc, která atomovou zbraň nejen vyvinula, ale i použila, „je Rusko (tedy druhý, co do kapacity jaderných zbraní, hráč na světové scéně, poznámka má) nepřítelem číslo jedna“. Měli bychom mít na mysli, že tento výrok pronesl onen muž před tím, než byl sjezdem republikánské strany poslán do boje o toto křeslo a že tedy jeho názor není zřejmě jen názorem osobním, ale vyjadřuje názor i těch, kteří jej volili a svou volbou vyjádřili i souhlas s jeho názory. <br />
Musí jeho výrok i pro nás, jako dnes spojence Spojených států amerických, znamenat i zeměpisné určení místa, kde se nachází nepřítel číslo jedna rovněž naší země? V naší zemi nevyvolají slova Mitt Romneye jediné slovo nesouhlasu. Či snad nepřítel našeho přítele-spojence- je též naším nepřítelem? A mlčením se jen projevuje souhlas? Znamená to i pro Francii a Velkou Británii, dvě evropské jaderné mocnosti, že i pro ně je Rusko nepřítelem číslo jedna a že proto, aby mu čelily, musí udržovat „jaderný prach suchým“? Jediným, kdo nepřímo na výrok Mitt Romneye reagoval, byl v minuých dnech prezident RF V.V.Putin. Což ovšem onomu výroku dává zlověstný nádech.<br />
Nemohu se nepodivovat tomu, že jsem nezaznamenal, že by se naše MZV, splu se svým šéfem, probudilo z podřimování a že by proneslo byť jediné slovíčko, kterým by reagovalo na takový výrok. Zřejmě bylo v oné době důležitějším, asi z hlediska našich národních zájmů, komentovat výrok jednoho moskevského soudu první instance v kauze tří punkerek, které znesvětily motlitebnu pravoslavné církve. Což, kromě jiného, spíše potvrzuje správnost slov amerického politolga Paul Craig Robertse, staršího spolupracovníka Hoover Institution, že Washington tím, že prezentuje účastnice chuligánského vystoupení v chrámu Krista Spasitele v Moskvě jako „politické vězně v totalitní zemi“ tím nejen démonizuje Putina a vylívá špínu na Rusko, ale odpoutává pozornost veřejného mínění od násilí a zvůle, kterými dnes trpí Syrie. <br />
Mimochodem: nepotvrzuje nezaujetí postoje naším ministerstvem zahraničních věcí k tomuto studenoválečnickému prohlášení amerického politika, jež zaznělo v našem sousedství, jen naléhavost slov našeho prezidenta, která pronesl 29.8.2012 v projevu k diplomatickém sboru, když řekl, že „cesta k prosazení dobrého jména naší země v zahraničí nevede skrze konformismus a bezbřehou loajalitu vůči návrhům a iniciativám, s nimiž přicházejí naši zahraniční partneři či dokonce spojenci“?<br />
Myslí si někdo, že naše ministerstvo zahraničí procitne, spolu se svým šéfem, ze svého podřimování a stanovisko zaujme, když se seznámí s posledním projevem současného prezidenta Baraka Obamy? Nikoliv, neprocitlo. Barak Obama označil názor Mitt Romneye za „hrubou chybu“, jestliže nazývá Rusko „nepřítelem číslo jedna“. Učinil tak ve svém vystoupení na sjezdu demokratické strany ve městě Charlotte, North Carolina. Názor Romneye označil jako „zabřednutí do falešných představ studené války“.<br />
Měli bychom rovněž mít na zřeteli to, že názory vyslovené Mitt Romneyem, se v Americe neztratí ani v případě, že se prezidentem nestane. Také proto ne, že mohou reprezentovat názory určité množiny lidí představujících vojensko-průmyslový komplex. O něm budu ještě psát.<br />
Oficielní vládní dokumenty naší země se, ve věci jaderných zbraní, omezují jen na vágní formulace, jako „snížení rizika napadení území ČR zbraněmi hromadného ničení“ (Bezpečnostní strategie ČR) nebo „vzhledem k pokračujícímu šíření zbraní hromadného ničení… se ČR… zapojí do mezinárodních projektů obrany proti této hrozbě…“(Vojenská strategie ČR). Tady jsem poněkud sám na rozpacích, jak tomu rozumět. Z formulace není jasné, zda se náš stát zapojí do mezinárodních projektů obrany proti „hrozbě šíření“ či proti „hrozbě jejich použití“ či proti obojímu. Co ale konkrétně náš stát udělá pro to, aby se ono riziko, jež pro náš stát a náš národ vzniká šířením či použitím jaderných zbraní, snížilo na minimum, případně zcela vyloučilo, nečteme v oněch dokumentech nic!<br />
Jako občan ČR mám, pochopitelně, oprávněný zájem přispět k péči o obranu České republiky. Především pak k péči o obranu před tím, aby mou vlast nepostihl osud země, která bude přeměněna „v doutnající radioaktivní ruiny“ či která bude „dobombardována do kamenného věku“. Schopnost a připravenost toto učinit nemá jen jedna země světa, jak se velikášsky svého času domníval generál Curtis LeMay. Jen v Evropě, pominu-li Rusko, mají tuto schopnost dvě země, z nichž jedna už v době Druhé světové války se nerozpakovala přistoupit k takovým metodám jejího vedení, „které už civilizované národy dávno odvrhly“ (J.F.C.Fuller, The Second World War 1939-1945). <br />
ČR je zemí, ve které jsem prožil osmdesát čtyři roky svého života. Je také zemí, v níž už dnes žijí dvě mé děti, čtyři má vnoučata a dvě pravnučky. Můj zájem spočívá v tom, aby zemi, ve které budou žít tito mí potomci, nepotkal úděl, který, byť jistě v jiné, mírnější, podobě, potkal mne v letech 1939-1945.<br />
Od vydání „Bílé knihy o obraně ČR“ (BKOČR) jsem zatím nepocítil jakýkoliv náznak toho, že by vláda stála i o můj příspěvek k obraně ČR. A to navzdory tomu, že ministr obrany píše v BKOČR, že „péče o obranu České republiky je záležitostí všech jejích občanů“. Vypadá to tak, že jsou to zase jen a jen prázdná slova. Jak se mám či mohu, jako občan, podílet i já na této péči? To ministr obrany neříká, spíše u mne vyvolává zmatek, když tvrdí, že „budoucnost ozbrojených sil bude záležitostí všech demokratických stran a vlád“. Vůbec mi totiž neříká, které jsou to strany! Naše Ústava v tomto směru mlčí, jelikož v článku číslo 5 jen říká, jaké strany mohou být součástí našeho politického systému a vůbec je nedělí na demokratické či nedemokratické. Jsou takovými snad jen ty, jež si samy do svého názvu vtělily přívlastek „demokratický“? Ministr obrany není jediným politikem, který v této věci „mlží“. I jeden z uchazečů o úřad prezidenta, Jan Fischer, se v tomto směru vyjadřuje více než mlhavě! A to není dobré! Vždyť se jedná o věc, která se týká skutečně všech občanů této země, nejen té jejich části, možná méně než padesátiprocentní, kteří tvoří elektorát politických stran či budou tvořit elektorát prezidentské volby.<br />
Je nelogické, když se zeptám, v jaké pozici jsem já, jako člověk, který není členem, sympatizantem či voličem kterékoliv z politických stran, jež se snad deklarují jako strany demokratické? Mně, jakožto nečlenu či antipatizantu oněch stran, nebude v případě nebezpečí svěřena zbraň, abych svou vlast také mohli bránit? Mou záležitostí obrana země v takovém případě není?<br />
<br />
<strong>Malý exkurs do historie. </strong><strong><br /></strong><br />
Od prvního použití atomových bomb, jakožto prostředku již ve válce použitého, uplynulo v době, kdy jsem začal na tomto článku pracovat, letos v srpnu již 67 roků. To nabízí vhodnou příležitost, abych k zásadním otázkám naší účasti či spoluúčasti na eventuelním použití atomových zbraní našimi dnešními spojenci, (jsou to tři členové Aliance, kteří takové možnosti mají) vyjádřil svůj názor.<br />
Byl to náš náčelník generálního štábu generál Rytíř, který už v šedesátých letech minulého století upozorňoval nejvyšší politické činitele státu na to, že v případě jaderné války a při realizaci odhadovaného počtu a síle jaderných úderů na cíle v naší zemi, by bylo třeba činit „ta nejradikálnější opatření k zachování prosté existence národa“. Dnes už neplatí, že by k ohrožení „prosté národní existence“ mohlo dojít? Máme dnes vůbec jasno, co to je ona „prostá existence národa“, o které bychom museli uvažovat i nyní?<br />
I vědec takového kalibru, jakým je Stephen Hawking, uvažuje o věcech souvisejících s nukleárními zbraněmi, jako o věcech, které „bude muset veřejnost rozhodnout v nejbližší budoucnosti“. To napsal v roce 1995 ve své knize „Černé díry a budoucnost vesmíru“. Usuzuje tak proto, že „ostatní globální problémy, jako je nedostatek potravin či skleníkový efekt, se projevují poměrně dlouhodobě, zatímco jaderná válka může způsobit konec veškerého lidského života na zemi během několika dnů“ (tamtéž). Že by však lidstvo v oněch 17ti letech od vyslovení citovaného názoru Hawkinga nějak výrazně pokročilo v odstraňování této hrozby, se mi nezdá.<br />
Pokud jsem mohl registrovat, tak výročí atomového bombardování japonských měst bylo vzpomenuto jen v tom smyslu, že si je připomněli občané japonští, jmenovitě každoročně se konající vzpomínkou v Hirošimě. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím projevit onu péči, která je i ode mne explicitně ministrem obrany požadována, nejen jako od občana, ale i jako od vyššího důstojníka v záloze, alespoň tím, že o tom něco napíši. Snad se to, co napíši, dostane k příslušným hlavám a někdo vlivný se nad mými řádky i zamyslí.<br />
Myslím, že nebude na škodu připomenout si, kdy a jak to všechno začalo, a kdo s tím vlastně začal. A kdo tedy by v prvé řadě měl znovu zhodnotit světovou situaci a porovnat ji především se situací a s důvody, které vedly k tomu, že prezident Roosevelt po jistém váhání schválil zahájení projektu „Manhattan“ a kdy jeho nástupce, prezident Truman, rozhodl o atomovém bombardování Japonska. A kdo tím dal impuls k jadernému vyzbrojování světa. Takové zhodnocení by dnes měl být učiněno kolektivně. Držitelů této zbraně už je řada.<br />
Víme, že na konci projektu „Manhattan“ byly tři experimenty. První se uskutečnil na místě nazvaném „Trinity“ v poušti Nového Mexika. Dalšími dvěma pak byly experimenty s tak zvanými „special bombs“ na dvou japonských městech - na Hirošimě a Nagasaki. Kromě vyloženě experimentálního charakteru obou výbuchů nad japonskými městy, pak tyto se měly stát, a to považuji pro dnešní dobu za podstatné, demonstrací odstrašující síly specielních bomb. <br />
Kolem účelu použití dvou atomových bomb, se už v roce 1945 rozpoutala velká debata, která, myslím, neutichla dosud. Dnes dostává poněkud jiný směr. Veškeré úsilí se dnes soustřeďuje ne na dosažení stavu ante factum, ač k tomu vyzývali renomovaní činitelé, jako na příklad, dnes již zesnulý, ministr obrany Kennedyho administrativy Robert McNamara. O tvůrcích atomové zbraně, vědcích soustředěných kolem projektu „Manhattan“, ani nepíši. Jejich postoje k použití byly, myslím, většinou jednoznačně záporné. Zdá se, že se veškeré úsilí dnes soustřeďuje k tomu, aby byl zajištěn monopol na tyto zbraně těm několika státům, které je vlastní. <br />
Nezdá se mi, že by bylo potřebné podrobně se zabývat celou historií projektu „Manhattan“. Ani tím, kolik to všechno stálo. A kolik to stálo nejen Ameriku, ale i země, které ji následovaly, mezi něž, i když nepřímo, patřila i má země. To jsou všeobecně známé věci. Za důležitější považuji zdůraznit, jak pohlížím na pravý důvod vývoje těchto zbraní a na to, zda jejich použití na „bojišti“, kde se od doby, kam až sahá historie válek, vždy rozhodovalo o výsledku boje či války, bylo hlavním důvodem pro jejich použití.<br />
Výstupem nového zhodnocení světové situace, o kterém hovořím výše, by tedy mělo být v prvé řadě zjištění, zda i dnes existují závažné důvody, podobné těm, pro které se v létě roku 1942 prezident USA F.D.Roosevelt, ve shodě s britským premiérem W. Churchillem, rozhodl, a posléze i nařídil svému ministru války, aby vzal celý projekt do svých rukou. <br />
Případně zda stále existují důvody, kterými zdůvodňoval potřebu Ameriky být silnou, prezident Eisenhower ve svém projevu, jímž se loučil s křeslem v Bílém domě. Je dobré si připomenout některá jeho slova. Možná nám to pomůže k jisté konfrontaci se současným stavem. D. Eisenhower tvrdil tehdy v roce 1961, že Amerika je ohrožována „sporem, který pohltil svět a který si zaslouží plnou pozornost, protože protivníkem je nepřátelská ideologie, která má globální rozměry, která je svou podstatou ateistická, která je nekompromisní, co se týče svých cílů, která je vychytralá, co se týče svých metod“. Dále prohlásil, že „americké vůdcovství a prestiž je odvislé … i na tom, jak dokážeme používat naši sílu v zájmu míru na celém světa a pokroku celého lidstva.“ Musím se ptát: existuje i dnes toto nebezpečí pro Ameriku a tedy i pro nás? <br />
Ptám se, zda je správnou cestou k použití nezpochybnitelné síly Spojených států ta, kterou deklarovali někteří významní účastníci sjezdu republikánů na nominačním sjezdu? „Rusko nesmí… stát na cestě toho, aby americké hodnoty byly šířeny po celé planetě“… „nesmí být zapochybováno o vedoucí roli USA...nelze připouštět, aby Rusko a Čína vetovali naše pokusy obhajovat naše zájmy a šířit naše hodnoty v celém světě“, taková slova tam zaznívala. Lze takovým jazykem vůbec hovořit s velmocemi vlastnícími jistou kapacitu jaderných zbraní?<br />
Nebude tato myšlenka realizována třeba tak, že si kolem sebe (zdůrazňuji slovo „sebe“) vybudují protivzdušnou a protiraketovou obranu, která bude pro kohokoliv nepřekonatelná. A tím získají pozici, o které možná snil FDR: že budou jedinými, kdo takové zbraně bude vlastnit. Oba takové cíle jsou vlastně ekvivalentní, tedy něčím, co má stejnou hodnotu: buď jsem sám, kdo takovou zbraň vlastní (a takový cíl už je navždy ztracený a nedosažitelný), nebo mám takovou obranu, že ji nikdo žádným způsobem nemůže překonat. To, že se něco podobného zatím za celou lidskou historii nepodařilo nikomu, není pro některé lidi dostatečným ponaučením. Historie je magistra vitae jen pro toho, kdo se z ní chce učit!<br />
Bude dobré si také připomenout, že v době FDR existovalo silné podezření, že Německo, jemuž stál v čele fanatický likvidátor celých etnik, který usiloval o vládu nad světem, jménem A. Hitler, na takové zbrani pracuje a že existuje, podle názoru vedoucího Národního obranného výzkumného výboru (National Defense Research Committee - NDRC) James Bryant Conanta, důvodné podezření, že Němci jsou možná o rok před Američany v atomovém výzkumu, při čemž „dokonce tříměsíční zaostávání by bylo fatálním“. Mimochodem toto podezření zviklalo i Alberta Einsteina, který reagoval na výzvu atomového vědce Leó Szilárda, původem Maďara, aby poslal dopis prezidentu Rooseveltovi s výzvou, aby se Amerika pustila energicky do práce na osvojení si sil, kterými se, řečeno slovy generála George Marshalla, „dotkne prastarého řádu vesmíru“. <br />
Tento dopis jistě sehrál ne nevýznamnou roli. Koneckonců sami víme z vlastní historie, jakou roli v politice mohou sehrát dopisy adresované politikům jiných zemí. Jistě není těžké vžít se do uvažování prezidenta, kterému napíše vědec takového jména a kalibru, jakým byl Albert Einstein!<br />
Einstein později, po válce, prohlásil, že kdyby byl věděl, že Hitler ve stejném roce rozhodl zastavit všechny podobné práce, byl by tento dopis nikdy neposlal. Co nevěděl Einstein, měla či mohla vědět americká rozvědka. Ta však, jak se to později stalo téměř pravidelným úkazem, „prospala“ řadu informací, jež byly pro USA a pro svět vrcholně důležité. Jestli to tehdy věděla či ne, to už se asi má generace nedozví. Jen namátkou bych za další takové osudové momenty „prospání“ považoval prosinec 1941 (Pearl Harbour), 1962 (sovětské jaderné zbraně na Kubě), 1968 (soustředění invazních vojsk Varšavské smlouvy u čs. hranic), 1990 (příprava vpádu S. Husaina do Kuvajtu), 1992 (zbraně hromadného ničení v Iráku), září 2001 (New York a Washington). Není podobné „prospání“ více než podezřelé?<br />
Ve stejném roce, ve kterém se rozhodoval Roosevelt s Churchillem, rozhodl tedy Hitler, aby podobné práce byly v Německu zastaveny a aby se pokračovalo jen na těch projektech, jež mohou přinést užitek do půl roku. Jak je možné, že něco takového americká rozvědka neodhalila? Nebo to bylo odhaleno, ale zájmy politiky byly jiné? Tak jako možná i v jiných případech? Musíme si uvědomit, že i rozvědka, a jí získané informace, slouží především politice a jejím cílům! Soudím, že tresory americké rozvědky jsou těmi nejzakrytějšími v celých Spojených státech! Možná, že už v tom někdo viděl ohromný byznys!<br />
<br />
<strong>Morální stránka vlastnictví a použití atomových zbraní.</strong><br />
Antonín Rašek horuje v Listech 3/2012 za jaderné odzbrojení. Lze s ním souhlasit. Musím ale vyjádřit svůj jistý nesouhlas s jeho názorem, respektive s jím použitým tvarem slovesa, že s iniciativou o provedení jaderného odzbrojení „mohou“ přijít Američané a že s ní dokonce „přicházejí“. A že jim v tom kdosi nepomáhá, a jak jinak se mohou vyslovovat čeští publicisté, že to je Rusko. Tvrdím, že Američané ne že „mohou“, ale „musí“. Musí proto, že to byli oni, kdo to všechno začal, kdo vehnal svět do závodů v atomovém vyzbrojování a že je tedy jejich hlavní morální povinností s takovým odzbrojováním začít. Zdůrazňuji slovo „morální“.<br />
Nic jiného, než apelovat na morálku, která mimochodem prochází, podle mého soudu, a asi nejsem osamocen v takovém názoru, tou nejtěžší krizí, z níž se odvozují i krize ostatní, nelze. Donutit Američany silou k takovému kroku, na to jistě nikdo v dnešním světě nemá ani prostředky, ani sílu. Ale přesvědčit je, že onen „atomový projekt“ a jeho realizace v podobě použití dvou atomových bomb, byl od samého počátku chybný a založený na nesprávných a neověřených předpokladech, a že strádal mnohými morálními kazy, to by snad svět dokázal! A že je tedy co napravovat! I malé země, nevlastnící jaderné zbraně, jako je Česká republika, by takové přesvědčovací práci mohly napomoci. Jen chtít!<br />
Jakmile by se dostaly věci do pohybu tímto směrem, odpadl by úkol zabránit zvětšování počtu států, které atomovou zbraň chtějí mít. Jestliže se tak děje, tak je to ne proto, a o tom jsem hluboce přesvědčen, že by snad chtěly napadnout a zničit Spojené státy čí západní svět. Takový plán by snad mohl vzniknout jen v hlavě duševně pomateného člověka, který nedokáže spočítat kolik je dvakrát dvě. A počty ovládají Arabové stejně dobře, jako je ovládá Evropa neb Amerika. O tom jistě není pochyb. <br />
Ambiciózní státy chtějí tuto braň mít proto, aby získaly statut, které mají jiné státy, rovněž „velmoci“ nebo alespoň „velké státy“. Vlastnictví atomových zbraní se, bohužel, stalo jedním z rozhodujících kritérií, podle kterého se státům dostává statutu velmoci. Pro podporu svého tvrzení bych se obrátil k názorům, již zesnulého tajemníka Francouzské akademie a významného spisovatele Maurice Druona. V rozhovoru, který uveřejnily Listy v čísle 3/1996, tvrdil tento renomovaný člověk, odvolávaje se při tom na generála Charlese de Gaulla, že „osud (!) Francie je spjat s její vojenskou mocí“ a „Francie bez atomové zbraně by nebyla tím, čím je dnes“. Pokusme si položit otázku: nemohou si představitelé dnešního Íránu myslet totéž?<br />
Abych byl správně pochopen. Nehoruji vůbec pro to, aby se třeba Írán stal dalším členem „jaderného klubu“. Jen si myslím, že při hodnocení, tedy při poměřování čehokoliv, musíme mít jedno měřítko. Proč by Írán, který je rozlohou třikrát větší než Francie, obyvatel má více než ona, země, která byla od starověku nejvýznamnějším kulturním a hospodářským centrem Asie, země, která oplývá obrovskými zásobami ropy a zemního plynu, země, jíž historie není zatížena něčím tak hanebným jako byl „Mnichov 1938“, nemohl mít obdobné pretense?<br />
K čemu jsou dnes atomové arsenály takových zemí, jakými jsou Francie, Velká Británie a další? Jaké jsou, ne stoprocentní, ale několikasetprocentní záruky toho, že tyto arsenály jednoho dne nebudou uvedeny do činnosti? K čemu jsou lidstvu diskuze o tom, jestli je tato planeta „zelená či modrá“, nebude-li řešena kardinální otázka, zda je to planeta „jaderná či bezjaderná“?<br />
Hlásím se k tomu, že jsem svého času, jako voják z povolání, s použitím těchto zbraní kalkuloval a učil se je používat. Od oné doby však uplynulo bezmála padesát roků. Ony roky jsem neprožil bez toho, že bych se touto otázkou, bez přehánění, nezabýval velice často, a snad mi bude uvěřeno, když řeknu, že jsem za tu dobu i „zmoudřel“.<br />
Ve skutečnosti se v obou japonských případech nejednalo o bojový prostředek, který za očekávaný a žádaný efekt měl mít kapitulaci Japonska. Pokud by tento účinek měl být očekáván jako ten hlavní, pak bych těžko mohl chápat, proč oba západní partneři tak usilovali o získání Stalinova slibu vstoupit se zbraní do války s Japonskem. Ten slib získali v Jaltě, tedy v únoru 1945, kdy už práce na vývoji atomové zbraně pokročily daleko, a kdy se už dalo očekávat, že projekt „Manhattan“ bude úspěšně dokončen. Mýlím se, když se domnívám, že použití atomových bomb nebylo tím hlavním cílem pro ukončení války s Japonskem?<br />
Někteří historikové (na příklad Martin J. Shervin), kteří studovali postoje prezidenta Roosevelta k atomovému projektu, mají za to, že tento politik věřil tomu „že bomba může být použita pro vytvoření světového mírového systému“ a měl při tom za to, že „hrozba jejího použití bude efektivnější, než jakékoliv jiné možnosti mezinárodní spolupráce.“ F.D. Roosevelt šel ve svých úvahách ještě dále, když uvažoval, že „svět bude kontrolován „čtyřmi policisty“, z nichž však jen „jen jeden bude mít vládu nad atomovou zbraní.“ Všimněme si, prosím, toho, že v těchto úvahách, které byly na samém počátku rozhodování o spuštění celého manhattanského projektu, není použito ani jedno slovo o tom, že by použití této zbraně mělo vést k ukončení války. „Hrozba“ použití tohoto ničivého prostředku, „kontrola světa monopolním držitelem tajemství“- to jsou slova, která předurčují nikoliv vojenské, ale politické záměry. A politika je tím, co určuje úkoly pro vojenství. K tomu se nakonec hlásí i naši NGŠ, ať se jmenují Picek nebo Pavel.<br />
<br />
<strong>V čem spočíval hlavní cíl použití atomových bomb proti japonským městům?</strong><br />
Že použití atomových bomb v Japonsku bylo v podstatě jen pokračováním experimentů, kterými měly být ověřeny především účinky zbraně, nikoliv bojovým prostředkem, který měl zásadně ovlivnit situaci na bojišti a ve válce, bych chtěl dovodit dále. <br />
V případě Hirošimy šlo o potvrzení technické realizace použití jiných štěpných materiálů, než tomu bylo při zkoušce v Novém Mexiku a později v Nagasaki. Tam jako štěpného materiálu bylo použito plutonium, zatímco v Hirošimě to byl uran 235. Jeho použití bylo do té doby zdůvodňováno jen teoreticky. A v obou případech se pak jednalo o experiment na lidech obývajících tato velkoměsta a o zjištění účinků na takové objekty, jakým je soudobé velkoměsto.<br />
Že se jednalo především o experiment, usuzuji, kromě jiného, i podle toho, že strategické letectvo v Tichomoří, poté, kdy proběhla volba možných cílů, obdrželo zákaz bombardovat uvedená města až do té doby „klasickými“ prostředky. Bylo přece třeba ověřit účinky těchto „bomb“. Vyhodnocení účinků by bylo zkresleno, ne-li znemožněno, kdyby se kryly s účinky předešlého bombardování. Americké letectvo používalo proti japonským městům převážně zápalné bomby, které byly velmi účinné na města, v nichž převládala dřevěná zástavba. Jak by tedy bylo možno určit v Hirošimě, co shořelo pod účinkem tepelného impulsu vyvolaného atomovou reakcí a co shořelo v důsledku předešlého bombardování zápalnými bombami?<br />
Oběma bombardováním dávalo experimentální charakter rovněž to, jaká pozornost byla věnována určení výšky, ve které měla být štěpná reakce iniciována.<br />
„Jeden z nejsložitějších úkolů spočíval v určení nebo alespoň v hrubém ocenění výbušné síly bomby... Jestliže v důsledku chyby bude výška výbuchu značně vyšší než optimální, pak naše úsilí vyústí v efektní pyrotechnické představení, které pro objekt bude neškodné.“ To jsou slova vedoucího celého projektu generála Grovese. Tedy člověka, který měl v rukou nejen řízení celého projektu „Manhattan“, ale i hlavní slovo při rozhodování o cílech a který pak rozhodl v rozporu s přáním svého vrchního velitele prezidenta Trumana. (Citováno z Groves L.R. Now It Can Be Told. The story of Manhattan project. — NY: Harper & Brothers, 1962 (<a href="http://militera.lib.ru/memo/usa/groves/index.html">http://militera.lib.ru/memo/usa/groves/index.html</a>).<br />
Vážení čtenáři těchto řádků, cítíte ten cynismus, tu absolutní absenci lidské morálky, v těchto slovech? Snažme se vžít do myšlení onoho moderního uzurpátora moci vykonavatele „Soudného dne“ nad občany japonských měst! Máte rozhodnout o svržení a o přivedení k výbuchu atomové bomby nad velkoměsty, kde žijí statisíce neozbrojených obyvatel, z velké části ženy, děti, staří lidé, a máte obavy, abyste nevyvolali jen (!) „efektní pyrotechnické představení“. Vy přece musíte mít zájem na tom, aby co nejvíce z města bylo zničeno, co nejvíce lidí za živa zpopelněno, zabito, zmrzačeno, zasaženo radiací, která je bude po zbytek života pomalu, ale vytrvale zabíjet!<br />
Jen tak bude vyvolán onen žádaný a očekávaný strach celého světa, který se o důsledcích atomového bombardování dozví! Jen tak bude dosaženo onoho účinku, se kterým uvažoval i prezident FDR!<br />
Morální pohled na ono bombardování nejpřiléhavějším způsobem vyjádřil jeden z tvůrců těchto bomb, americký vědec maďarského původu, Leo Szilard. Ten dal v roce 1960 onomu bombardování toto ohodnocení: <br />
<em> „Předpokládejme, že Německo mělo dvě takové bomby předtím, než jsme my měli jedinou. A předpokládejme, že je použilo, dejme tomu na taková města, jako je Buffalo a Rochester, a předpokládejme, že přesto prohrálo válku. Může kdokoliv pochybovat o tom, že bychom prohlásili takové bombardování našich měst za válečný zločin, a ty Němce, kteří byli za něj odpovědní, bychom v Norimberku odsoudili k trestu smrti a že bychom je pověsili?“</em> ("President Truman Did Not Understand," U.S. News & World Report, August 15, <a href="http://www.peak.org/~danneng/decision/usnews.html">http://www.peak.org/~danneng/decision/usnews.html</a>)<br />
Světlo „větší tisíců Sluncí“ nad Hiroshimou a Nagasaki vytvořilo také stín, který, obrazně řečeno historkem Fučíkem, leží od této doby na celém světě. Uvažování nad problematikou možné atomové války se už pravděpodobně nezbavím do konce života. Mohl by to také důsledek toho, že jsem člověkem „deformovaným svou profesí a osudem“ jak mě kdysi onálepkoval Jan Štern v Listech 2/1995. S tím ale nic nenadělám, zvlášť když jsem naopak přesvědčen o tom, že je mou povinností, jako člověka vzdělaného v tomto oboru, nemlčet a vyslovovat na věc svůj názor, když cítím, že se v mé zemi nedostává pozornosti tématu, který je stále, ať se nám to líbí či ne, v národním zájmu národa, který tu žije. <br />
Bez ohledu na to, zda budu chápat národní zájem tak, jak se na něj díval v šedesátých letech minulého století NGŠ O. Rytíř, když nekonkrétně hovořil o „energických opatřeních“, jež bude třeba konat k tomu, aby „byla zachována prostá existence“ národa, v případě masového napadení atomovými zbraněmi, nebo se budu dívat očima politologa Oskara Krejčího, který jej spatřuje v tom, aby národ „měl co nejvíce přátel a žádného nepřítele“- tak si myslím, že by naši dnešní politikové měli konat, když už nekonali politikové šedesátých let. A že dnešní politikové nekonají, spatřuji důkaz i v tom, že jsou ignorovány takové výroky, jako byl již vzpomínaný výrok Mitt Romneye ve Waršavě. Ať nám řeknou naši politikové, zda i oni považují či budou považovat Rusko, tedy druhou po Americe atomovou velmoc, za „nepřítele číslo jedna“, stane-li se Romney americkým prezidentem. Nebo ať se od takového výroku hlasitě distancují. V této věci přece musíme mít jasno.<br />
<br />
<strong>Vojenské konsekvence.</strong><br />
Jestli se k těmto věcem vyjadřuji, tak je to také proto, že jsem nenapravitelným optimistou. Stále věřím, že třeba přece jen někdo důležitý se nad mými slovy i zamyslí a bude ve své činnosti k nim i přihlížet. To dělám přesto, že mě mí kamarádi, kteří prošli jako já podobnou cestou služby své vlasti v ČSLA, varují, když mi říkají: „To, co píšeš či říkáš, je marné volání. Nynější vládnoucí garnitura nás zcela odepsala a také vymazala ze seznamu občanů, jimž je třeba věnovat jakoukoliv pozornost“. Jiný z mých kamarádů vyslovuje pochybnost „ zda dnešní generace ve vrcholných vojenských funkcích je vůbec schopna pochopit, co se jim snažíš říci“. <br />
Hlavním důvodem, proč to dělám, je to, že v základních dokumentech, ve kterých by, podle mého soudu, měly být vyjádřeny zásadní postoje těch, kteří jsou či byli v uplynulých dvou desetiletích u kormidla a na kapitánském můstku naší národní lodi, zásadní stanovisko k jaderným zbraním postrádám. A když si pak přečtu třeba v interview NGŠ generála Pavla jeho slova, že „naše účast v Afgánistánu není nějakým rozmarem generálů“, ale, že „se tak děje na základě politického rozhodnutí, přijatého na nejvyšší úrovni“, má nejistota o osud země, kde po mé smrti budou žít i mé děti, vnoučata i pravnoučata, jen vzrůstá. Kdo je a kde sídlí ona „nejvyšší úroveň“, která rozhoduje? Jaký třeba je podíl generálního štábu Armády České republiky na přípravě takového rozhodnutí?<br />
Mým přesvědčením totiž je to, že generální štáb armády kterékoliv země je, či měl by být, nejvyšší odbornou vojenskou složkou způsobilou odpovědně hodnotit veškerá vnější ohrožení a nebezpečí, jež mohu vzniknout pro vlastní zemi. A tato, na politice a vládnoucí ideologii, nezávislá hodnocení musí předkládat politickým místům, nikoliv se za jejich rozhodnutí schovávat. Nejsem si jist, zda takovou pozici zajímá náš GŠ. Potřebujeme vůbec takový Generální štáb, který bude jen poslušným vykonavatelem politických rozhodnutí, který bude jen „srážet kufry“ a konat jen to, co mu přikáže politické vedení? Samozřejmě chápu, že náčelník Generálního štábu nebude veřejně říkat, jaká doporučení své vládě dává či nedává. Jsou ale i jiné možnosti, jak veřejnost přesvědčit o tom, že je na svém místě a „nesráží jen kufry“ před svou vládou nebo ministrem, který je ve vojenství laikem, kvalifikovaným jen „modrou knížkou“.<br />
Byl jsem několik let náčelníkem štábu leteckého svazu, tedy o jeden stupeň níže, než je GŠ, a vím zcela přesně, jak se musí chovat takový funkcionář vůči svému veliteli a vůči nadřízenému velení. Ale i v době, které se dostalo přízviska „totalitní“, jsem měl možnost samostatně myslet, zpracovat a předložit Vojenské radě 10. letecké armády materiály, které byly dokonce velice kritické vůči rozhodnutím Generálního štábu a MNO. A některé jejich požadavky považovat za nesplnitelné. Jednou jsem si dokonce vysloužil to, že přijel do Hradce Králové kvůli projednání materiálu, který jsem předložil Vojenské radě, osobně ministr Lomský. Tam jsem se s ním názorově střetl. Ani jemu se nelíbilo, když si někdo z podřízených dovolil kritizovat jeho ministerstvo a GŠ, ale nepocítil jsem žádný postih za své „rebelantství".<br />
Stojí za námahu pátrat po tom, jak se vůbec určitá politická rozhodnutí, která jsou pak direktivou pro vojenské vrcholné orgány, rodí? <br />
Předchůdce současného NGŠ, dnešní první náměstek ministra obrany, generál Picek v „Bílé knize obrany ČR“ (BKOČR) napsal: „Bylo by nesmyslné, aby se politické hledisko podrobovalo hledisku vojenskému, neboť politika zplodila válku; jen ona může třídit a posuzovat myšlenky, ale válka je jen nástroj, a ne obráceně. Zůstává tedy možné jen podřízení vojenského hlediska hledisku politickému.“ Odvolává se na, v mnoha směrech už překonaného, klasika teorie vojenství prusko-ruského důstojníka von Clausewitze. Jistě tedy bude otázkou prvořadé důležitosti, jak a kým je generováno ono politické hledisko, ze kterého pak rezultuje hledisko vojenské. Nespočívají kořeny politického rozhodnutí právě v ekonomice či v ekonomických zájmech občanů, nebo skupiny občanů, dané země? A jakou roli, v zemi ne nevýznamné i pro zemi naši, má ona skupina občanů, jež představuje vojensko-průmyslový komplex (VPK)? Neměl pravdu bývalý prezident USA D. Eisenhower, který ve svém projevu na rozloučenou, když opouštěl svůj úřad po osmi letech prezidentování, tvrdil, že „ekonomický, politický, dokonce duchovní, vliv vojensko-průmyslového komplexu země je cítit v každém městě, v každém státním úřadě, v každé ministerské kanceláři...a pod jeho vlivem se nachází vše: naše dřina, naše zdroje, naše živobytí…?“ Je tento VPK dostatečně hlídán, aby nezískal, ať už vědomě či nechtěně, „neopodstatněný vliv, protože riziko jeho zhoubného vlivu, který by vedl k chybně cílené moci, existuje a bude existovat.“? To se ptám, odvolávaje se na slova Bílý dům opouštějícího, prezidenta Eisenhowera? (Projev prezidenta Eisenhowera na rozloučenou s občany , přednesený 17. ledna 1961 a přenášený televizí po území USA<br />
<a href="http://en.wikisource.org/wiki/Eisenhower%27s_farewell_address">http://en.wikisource.org/wiki/Eisenhower%27s_farewell_address</a>).<br />
Jak naše politická reprezentace, která, a tady se zase odvolám na onu BKOČR, v níž současný ministr obrany Vondra deklaruje, že „péče o obranu České republiky je záležitostí všech jejích občanů“, zajišťuje, že se otázky obrany ČR, jež jsou nesporně formulovány politickými místy, stanou „záležitostí všech občanů“?. Jako občan tohoto státu, který disponuje všemi, Ústavou zaručenými, právy, jsem nezaznamenal jediný případ, kdy bych byl vtahován do procesu, aby otázky obrany ČR byly i mou záležitostí? Slovo „záležitost“ znamená přece nejen věc, na které mi záleží, ale také věc, o které se se mnou někdo radí, o kterou bych se mohl starat, která se i mne týká .<br />
Jestliže jsou podobným způsobem deklarovány určité principy, pak by ve společnosti, která je demokratickou nejen de iure, ale i de facto, mělo být zařízeno, aby každý občan měl možnost přímo ovlivňovat něco, co je též jeho záležitostí. Je to vyčerpáno jen tím, že jen strany, které mají šanci mít své poslance v zákonodárném sboru, budou mít něco podobného zakotveno ve svých volebních programech, aby podle toho mohl občan přistupovat k volební urně? A co ti občané, jejichž političtí favorité se do parlamentu nedostanou nebo, i když se dostanou, budou nedemokraticky zařazeni mezi strany „ne demokratické“, s nimiž nebude jednáno a kterým nebude dopřáno podílet se i na moci výkonné? Jak si to třeba představují někteří kandidáti ne prezidentský úřad?<br />
Abych se ale vrátil k zodpovězení otázky, kterou jsem umístil do titulu svého článku. Zase bych si dovolil odvolat se na názor S. Hawkinga, se kterým se ztotožňuji. Píše: „ …strach z nukleárního konfliktu ustoupil z lidského vědomí. Nebezpečí však stále hrozí…stačila by počítačová chyba nebo vzpoura některé skupiny, která má zbraně na starosti, a vypukne globální válka…hlavní hrozbou je, že jaderný konflikt mezi dvěma menšími státy (a těch už je několik, poznámka má) by mohl do války vtáhnout i velmoci s jejich obrovskými arsenály“.<br />
Nad Evropou a nad celým světem však stále spočívá hrozba, že ony obrovské arsenály těchto ničivých a super ničivých zbraní, budou jednou uvedeny do činnosti. Žádný mechanismus, který by něco takového zcela vylučoval, zatím neexistuje. Světoví politikové, tedy vládci nad našimi osudy, však své úsilí zaměřují vedlejším směrem, aby tak odvedli naši pozornost od toho podstatného, a usilují o tak zvané „nešíření“? Hovoří o tom americký prezident, hovoří o tom ruský prezident, je to vtěleno dokonce do BKOČR! Nehovoří se, a hlavně se nejedná o tom, jak odstranit tuto hrozbu. Zdá se, že stále ještě mají rozhodující vliv lidé, kteří, hovořeno slovy FDR, se nezbavili snu, že se jim jednou nakonec podaří dostat pod svou kontrolu celý svět. <br />
Nejsou nakonec ekonomické zájmy tou nejsilnější motivací i pro politiku? Neřekl kdysi kdosi, že „politiku a její dějiny je nutno vysvětlovat z ekonomických vztahů a jejich vývoje a ne naopak“? <br />
Podle mého soudu se dnes celý svět nachází na rozcestí. Ví se dobře, kam vedou jednotlivé cesty. Chybí však rozhodnost a vůle zvolit tu správnou. Pořád se někdo kojí iluzí, že donutí svět, aby šel tou cestou, kterou on považuje za nejschůdnější a nejsprávnější. Bude opravdu vždy záležet jen na tom, kdo v zemích, které mají rozhodující vliv, se stane prezidentem? A v jaké vlastně situaci se svět nachází, jestliže o jeho osudu bude rozhodovat to, kdo stane v čele státu, byť státu mocného a silného? Kde máme získat jistotu, že se dostane skutečná moc do těch nejsprávnějších rukou a především hlav? <br />
To je, podle mého soudu hlavní otázka dnešní doby! Od jejího zodpovězení bude zodpovězena i otázka, kterou jsem vložil do titulku svého článku.<br />
V Třebíči dne 17. října 2012.<br />
<br />
<br />
<br />
veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-23821400494977471222012-10-04T00:59:00.000-07:002012-10-04T00:59:27.045-07:00MINISTR SCHWARZENBERG A PREZIDENT RF V.V.PUTINMINISTR SCHWARZENBERG A PREZIDENT RF PUTIN<br />
<br />
<br />
Ministr české (!) vlády, jemuž bylo svěřeno řízení resortu zahraničních věcí, pan Karel Schwarzenberg, si při svém posledním pobytu na území Spojených států amerických, řečeno jazykem lidu z českého Podkrkonoší (Jaroslav Zaorálek, Lidová rčení, nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1963), zase jednou „pustil hubu na špacír“.<br />
Když jej předtím „vrchnost“, představovaná státní sekretářkou USA paní Hillary Clintonovou, poklepala na rameno, tak si zřejmě pospíšil, aby osvědčil svou věrnost, a s téměř slouhovskou oddaností (tak to alespoň na mne působí) si „vzal si na paškál“ prezidenta Ruské Federace Vladimíra Vladimíroviče Putina.<br />
Podle deníku Lidové noviny ze dne 27. září 2012 doslova řekl: „Putin zavedl agresivní autokracii“, „nemůžeme přistoupit na to, že nějaká světová velmoc ovládá své sousedy. Neměli bychom mít iluze o režimu, jaký Putin zavedl“, „Putin izoluje Rusko od vlivu západní společnosti“.<br />
Aniž bych se chtěl pouštět do hlubokého rozboru výroků ministra zahraničí mé země, musím vyslovit alespoň některé myšlenky, které jeho slova ve mně vyvolávají. <br />
Především je zarážející to, jak český diplomat, dokonce na půdě jiného státu, nikoliv z čí do očí, jak by se slušelo na gentlemana, jmenuje prezidenta suverénního státu, se kterým, pokud se nemýlím, máme dokonce diplomatické vztahy. Připomínám si, že dokonce Adolf Hitler, který Čechy již od svého mládí bytostně nenáviděl, a samozřejmě nenáviděl také tehdejšího prezidenta Československa Dr, Beneše, o tomto muži hovořil jako o „Herr“ Benešovi. Po českého ministra však je prezident RF jen „Putin“. Možná, že tak oslovuje pan Schwarzenberg své poddané a sluhy na svém panství, ale ve vztahu k hlavě státu jiné země, to považuji za nepřípustné. A to ani ne, jestliže by to pronášel v nějaké krčmě u piva. Pan Schwarzenberg si možná neuvědomuje, ač by měl, že z takových výroků se vytváří atmosféra, která pak může rezultovat i útok na hlavu státu, jak se to stalo v Chrastavě.<br />
Ač velice pečlivě sleduji vše, co se odehrává v Rusku, samozřejmě jen podle toho, co je mi přístupno v Internetu, a toho není málo!, tak nenacházím jediný projev toho, co pan Schwarzenberg nazývá „agresivní autokracií“ tedy přeloženo do češtiny, ve které má ministr zřejmě velké slabiny, znamená „útočnou, výbojnou samovládu“.<br />
Jestli snad některá, s námi sousedící velmoc, což v případě České republiky nemůže být nikdo jiný, než Německo (s jinou velmocí nesousedíme), nás chce ovládnout, aniž ministr konkretizuje, o koho se jedná a v čem se ona snaha po ovládnutí projevuje, pak to není nic jiného, než poplašná zpráva. Ta by měla být oficielními místy buď potvrzena nebo vyvrácena. Jinak to nemůže vyvolat nic jiného, než neklid. Osobně si ještě pamatuji, co znamenalo „ovládnutí“ naší země sousední velmocí v letech 1939-1945. <br />
Jestli někdo v Rusku izoluje národ od vlivu západní společnosti, a neřekne, v čem tento konkrétní vliv Západu, od kterého prezident Putin izoluje Rusko, spočívá, pak bych si mohl myslet, že je to i izolace od zhoubného vlivu všech možných thrillerů, zabijáckých praktik, masového zabíjení, extrémního erotismu apod. Pak bych jen litoval, že k takové izolaci náš stát, bohužel, ještě nepřistoupil.<br />
Závěrem: výroky, které pronesl ministr Schwarzenberg, jsou pro mne, jako pro občana naprosto nepřijatelné a mohu se jen děsit toho, že by snad muž, s podobnými pohledy na Rusko, mohl usednout do křesla hlavy státu.<br />
<br />
<br />
<br />
veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-84402472798381001462012-09-16T02:58:00.000-07:002012-09-16T02:58:09.163-07:00RUSKO JE DÉMONIZOVÁNORUSKO JE DÉMONIZOVÁNO<br />
Co soudí americký politolog Paul Roberts o „kauze“ Pussy Riot.<br />
(«РОССИЮ ДЕМОНИЗИРУЮТ...»<br />
Американский политолог отвечает на вопросы «ЗАВТРА»)<br />
<br />
Na toto téma s ním besedoval Jevgenij Popov. Záznam byl zveřejněn v novinách "ЗАВТРА" 12. září 2012 ( <a href="http://www.zavtra.ru/content/view/rossiyu-demoniziruyut/">http://www.zavtra.ru/content/view/rossiyu-demoniziruyut/</a>). Přeložil z ruštiny autor tohoto blogu. Otázky Jevgenije Popova jsou psány kurzivou. Překlad není doslovný.<br />
Kdo to je Paul Roberts? Byl pomocníkem ministra financí v administrativě Ronalda Reagana. Je americkým politologem. Publikoval nedávno několik článků o případu Pussy Riot. Články vyvolaly bouřlivou reakci ve Spojených státech i ve světě.<br />
Paul Roberts říká, že případ Pussy Riot je součástí procesu, který má démonizovat Putina a Rusko. A to proto, že překážejí Washingtonu v tom, aby mohl realizovat své plány týkající se Syrie a Íránu.<br />
Je nesmyslné si myslet, že vláda Spojených států má nějakou starost o nějaké tři ženy ženy v Rusku v době, kdy vede války s občany suverénních států. Škody, které už byly způsobeny těmto suverénním státům, jsou obrovské. Jsou to statisíce mrtvých, včetně žen, dětí a starých lidí na vesnicích. Jejich osud však nikoho nezajímá. Je to téma, které nezajímá ani státní sekretářku Hillary Clinton. Do rvačky o Pussy Riot se však vrhla velice rychle. Nemyslím si , že bylo třeba zavírat do vězení tyto tři ženy. Reakce na jejich vystoupení však byla organizována. Nikdo předtím o těchto ženách neslyšel, to přece nejsou žádní „Beatles“.<br />
<em> V čem spočívá role Hillary Clinton?</em><br />
Vše je jednoduché a všichni to dobře vědí. Jestliže s Amerikou spolupracujete, pak je vše v pořádku a nezáleží na tom, jestli je u vás demokracie nebo nelidská diktatura. Jestliže však tato spolupráce absentuje, pak budetet démonizován, udělají z vás zástupce pekla. Myslím si, že v okamžiku, kdy začal Putin trvat na dodržování mezinárodního práva, okamžitě byl zapsán na „černou listinu“. Je samozřejmé, že dloudobá dominance Velké Británie a pak Spojených států vedly k tomu, že angličtina proniká v mezinárodních záležitostech všude. Proto je i síla americké propagandy tou největší silou.<br />
<em>V čem tedy spočívá role Hillary Clinton?</em><em><br /></em><br />
Prohlášení státní sekretářky USA je signálem pro všechny země NATO, pro všechny spojence Ameriky. Tento signál okamžitě pronikne všude: „O.K., všichni se vrhneme na Putina“. Viděli jsme, jak se to děje. Úloha Hillary Clinton se omezila jen na to, že jednoduše řekla: „O.K., nebudeme telefonovat odděleně každému z vás, tady máte náš názor na tuto věc, a můžete konat!“<br />
<em> Podle reakce na onu výzvu lze snadno vidět, kdo je „náš“ a kdo je „cizí“. Aktivisté ochrany lidských práv nám však říkali, že to je politická akce, která je namířena proti Putinovi. Není to chybné tvrzení?</em><br />
Ano, byla to politická akce namířená proti Putinovi. Já tvrdím, že organizace jako je na příklad „Human Rights Watch“ nebo „Amnesty International“ by se neměly tak podřizovat vládě Spojených států. Oslabuje to důvěru k těmto organizacím a komplikuje to jejich možnosti bránit lidská práva. Jestli se však na ně podíváte, tak zjistíte, že je tam méně starostí o ženy z Pussy Riot, ale že převažuje snaha pošpinit Putina. Je to však jeho chyba? Ne, není: jestli existuje zákon a vy se jím řídíte, ale Putin řekne: „Ne, neřiďte se zákonem“, pak se začne žít ne podle zákona, ale podle Putina, a tehdy se on stane despotem, diktátorem. Jestliže však žijete podle zákona, musíte jej dodržovat.<br />
Druhý moment spočívá v tomto: kdyby měl Putin dokonce možnost legálním způsobem změnit rozhodnutí soudu, pak to pod takovým tlakem nemůže udělat. Pokud by to udělal, bylo by možno říci: podívejte se, podlehl tlaku ze zahraničí, je to slabý vůdce, s ním není třeba počítat. Všichni nespokojenci pak začnou hledat podporu u Spojených států. To pak vyvolá velký neklid v Rusku, tedy to, co si právě Washington přeje. Slabé Rusko, slabá Čína- to je pro Spojené státy výborná věc. Rozeštvávat lidi v těcho zemích libovolným způsobem je v zájmu USA.<br />
Jestliže by všichni, kdo dělají povyk okolo Pussy Riot, chtěli skutečně těmto ženám pomoci, pak by neútočili na Putina. Museli by vytvořit atmosféru, ve které by Putin musel změnit rozsudek. To však nedělají. Právě proto říkám, že ve skutečnosti jim o tyto ženy nejde. Používají jich jen k tomu, aby vrazili Putinovi do zad nůž. Všechny vášně okolo Pussy Riot jsou jen „krokodýlími slzami“. Jestliže jste ve stavu války s několika zeměmi, jestliže tam posíláte bezpilotní letouny, jestliže bombardujete školy a nemocnice, jestliže bombardujete staré lidi ve vesnicích, jaký byste měli důvod pro to, abyste projevovali starost o tři ženy, které jsou odsouzeny ke dvěma rokům vězení?<br />
<em>Kdyby někdo zorganizoval v něteré z amerických církví podobnou „bohoslužbu“, jak by na to reagovala moc?</em><br />
V různých státech jsou podobné činy hodnoceny různě. Na jednom místě by je možná potrestali, v druhém spíše ne. Jestliže by k něčemu podobnému došlo třeba v židovské synagoze, pak by to mohla federální vláda prohlásit za zločin, kterým se projevuje nenávist, protože je to namířeno proti Židům. Může se do toho vložit Ministerstvo spravedlnosti nebo Federální agentura bdící nad dodržováním právních poměrů. Ty mohou pak vyslovit cokoliv. Třeba jen to, že se jedná o místní extremismus.<br />
<em>V čem je příčina toho, že hvězdy šoubyznysu jako třeba Robert de Niro, Paul Mc Cartney, Madonna, začali ještě před provedením soudu v Moskvě vystupovat na podporu Pussy Riot?</em><br />
Těžko říci. Zřejmě ze stejných důvodů, jako to dělali ostatní. Byla to zkouška loajality. Byla to zkouška, jak funguje systém „svůj-cizí“. Nemyslím si, že by třeba Madonna cokoliv znala ze zákonů Ruska nebo věděla něco o „tvorbě“ této skupiny.<br />
<em> Proč vy nejste příslušníkem skupiny „svých“?</em><em><br /></em><br />
Proč jsem se nestal částí této propagační mašinérie?<br />
<em> Ano.</em><br />
Protože poté, kdy došlo k rozpadu SSSR, byla v USA vytvořena a uvedena do života velice nebezpečná ideologie. Nazývají ji neokonservatismem. Ve své podstatě je to marxismus v té nejnebezpečnější formě. Podstata této idelogie spočívá v tom, že my Američané, jsme výjimečným národem. A z toho důvodu máme právo diktovat svou vůli světu. V tom je hlavní ponaučení, které nemá alternativu. Proč nemá? Protože jakmile se objeví taková ideologie, pak pro ni neexistuje mezinárodní právo, neexistují místní zákony, neexistuje Ústava USA, neexistuje morálka. Vláda zrušila „Habeas Corpus Act“. Vláda dnes říká, že může uvěznit své občany a držet je za mřížemi bez soudu a bez potrestání. To znamená, že může zabíjet americké občany bez jakéhokoliv soudu. Jsou to mimořádná opatření policejního státu. Jestliže by byl něco takového požadoval Ronald Reagan, pak by jej byli okamžitě obvinili z „impeachmentu“.Dnes jsou však všichni zastrašeni a akceptovali novou totalitu. A totalita je vždy agresivní. Neokonservativci zaútočili na Irák na základě lživého tvrzení, že tam jsou zbraně hromadného ničení. Zaútočli na Afgánistán, ačkoliv víme, že Talibánci neměli nic společného s tragédií 11. září. Jestliže pozorujete ve své zemi takové změny, jestliže vidíte úlohu propagandy, která pracuje na tom, aby vaše země byla vehnána do nové totality, pak musíte volit. O tom jde řeč. Řeč nejde o třech ruských ženách, které uvěznili na dva roky, řeč jde o agresivní ideologii o výjimečnosti Spojených států. Zní to stejně jako zněla slova Adolfa Hitlera a arijské nadřazenosti. O takové nadřazenosti vypovídají prohlášení z Washingtonu. Jestliže kráčíte po takové cestě, jestliže hlásáte svou nadřazenost, jestliže hovoříte o své nadřazenosti, pak kráčíte po stejné cestě, po které kráčel Adolf Hitler se svou koncepcí nadřazenosti „arijské rasy“ a jednoduše řečeno pášete zločin. Je to velice nebezpečná ideologie.<br />
<em>V Rusku je to stále častěji nazýváno „tržním fašismem“. Jak daleko, podle vás, došlo omezení práv a svobod v současných Spojených státech?</em><br />
Pohleďte na věc Juliana Assangea. Představitelé Washingtonu hlásají, že je to špion, jelikož zveřejnil tajné dokumenty, které kazí pověst vlády USA. V dobách Vietnamské války jistý Daniel Berrot zveřejnil tajné dokumety Pentagonu v novinách „The New York Times“. Vláda jej nemohla pronásledovat v důsledku Prvního ústavního dodatku. Tato ochrana však dnes zmizela, popírají její existenci ve věci Assangea, který uvízl na velvyslanectví Ekvadoru v Londýně. Jsem přesvědčen, že Londýňané podle pokynů z Washingtonu mu nedovolí odejít, dokonce ani tehdy ne, jestliže bude označen za uprchlíka. Je podezření, že jej vydají do Švédska, Američané budou požadovat jeho vydání, Švédové to udělají, a bude odsouzen jako špion. To jasně dokazuje, že První dodatek Ústavy už v podstatě neexistuje. Sice existuje, ale vládě je lhostejný.<br />
<em> Je zde podezření, že Američané jsou dnes cílevědomě izolováni od plných a důvěryhodných informací o událostech ve světě, že se jim prostě lže, jak se to stalo ve věci Pussy Riot. Je tomu tak?</em><br />
V době vlády Clintona pět velkých megaspolečností koupilo všechna média. Dnes tato fungují jako propagandistický mechanismus. Tento mechanismus nemůže proti vládě vystupovat, protože vláda vydává licence na zveřejňování informací. Rovněž nemohou vystupovat proti korporacím, protože od nich získávají peníze za reklamu. Proto musíte využívat Internet, hledat nezávislé zdroje, kterým důvěřujete, včetně zdrojů zahraničních. Dokonce ani poté nemůžete vědět všechno, můžete vědět jen o něco více než vědí druzí. Nevím, zda toto všechno zná i naše elita. Mám podezření, že je přesycena arogancí a sebechválou, předpoklady, nikoliv však realitou. V takové situaci, kdy je zde nebezpečná ideologie a slabá informovanost, se velice podobáme Titaniku a můžeme se setkat s katastrofou. Nechci, aby k něčemu takovému došlo.<br />
<br />
<strong> Až sem tedy překlad podstatných částí rozhovoru. K tomu chci připojit několik svých poznámek.</strong><br />
Chování českého ministra zahraničí knížete Schwarcenberga v této věci mi jen potvrzuje názor Robertse, jak vše funguje. Ministra české vlády nechává v klidu studenoválečnické prohlášení Mitt Romneye ve Varšavě o tom, že „Rusko je nepřítelem Spojených států číslo jedna“ a konsekvence takového prohlášení pro český národ. Český národ mu nestojí za to, aby se k takovému názoru vyjádřil a sdělil, zda i on, jako přítel Ameriky, sdílí s Mitt Romneyem stejný názor nebo se od něj distancuje. Soudím, že máme právo to znát, zejména proto, že pan Schwarcenberg se také bude ucházet o naše hlasy v boji o úřad prezidenta.<br />
Avšak rozhodnutí soudu první instance v Moskvě ve věci „zdivočelých vagin“ (můj vlastní překlad anglických slov „Pussy Riot“), které pro mezinárodní postavení České republiky nemá absolutně žádný význam, jej okamžitě probudí z podřimování (pro něho zřejmě dost častý <em>modus vivendi</em>) a výrok soudu ve svém prohlášení odsoudí, aniž vyčká, jak by slušelo člověku v jeho postavení, alespoň toho, až tento rozsudek nabyde právní síly. Proč to asi dělá? Vždyť podobné vyjádření vládního úředníka není ničím jiným, než hrubým vměšováním se do vnitřních věcí suverénního státu , neboť představuje nepřípustný nátlak na jednání justice i vládních činitelů státu, s nímž, kromě jiného, máme diplomatické vztahy. To už nepřipomínám staletou historii vztahů českého a ruského národa. To si, podle mého soudu, nesmí ministr zahraničí jakéhokoliv státu, dovolit. Což samozřejmě platí nejen pro našeho ministra, ale i pro ministry Německa, Francie. U těchto snad lze jejich chování považovat za přežitky, které je pronásledují z minulosti svých zemí. Stačí si jen připomenout, jakou roli jejich předchůdci hráli třeba v Mnichově v roce 1938! Ale český ministr?<br />
Proč to udělal ministr mé země, pro to mám jediné vysvětlení: motivací nemůže být nic jiného než zarytá nenávist k Rusku. Tu může v takové chvíli ministr projevit, protože cítí za svými zády podporu mocných, kterým zřejmě slouží více, než vlastní zemi. Myslím, že chtěl tímto také ukázat národu, o jehož hlasy se bude ucházet jako kandidát na úřad prezidenta, že „kašle“ na slova současného prezidenta, který právě k funkcionářům jeho resortu prohlásil, že „cesta k prosazení dobrého jména naší země v zahraničí nevede skrze konformismus a bezbřehou loajalitu vůči návrhům a iniciativám, s nimiž přicházejí naši zahraniční partneři či dokonce spojenci.“ Asi zastává názor, že právě „konformismus a bezbřehá loajalita“, výběrově uskutečňovaná, by měly tvořit vůdčí ideu v práci jeho resortu, eventuelně budoucí hlavy státu.<br />
16. září 2012.<br />
<br />
veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-58938925367779362542012-08-26T01:19:00.006-07:002012-08-26T01:19:56.696-07:00VOLHA V PLAMENECH<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif; font-size: large;"><strong>Zdálo se toho dne, že je Volha v plamenech…</strong></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;">V historii Stalingradu je den 23. srpna 1942 dnem smutku.</span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span>
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;">Autorkou článku je Ludmila Ovčiniková a byl zveřejněn dne 23.8.2012 na této stránce „Století“: <a href="http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/v_tot_den_kazalos_chto_gorit_volga_118.htm">http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/v_tot_den_kazalos_chto_gorit_volga_118.htm</a></span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Článek jsme přeložil a vkládám do svého blogu jako svůj příspěvek, kterým chci přispět k tomu, aby se informace o tom, co se odehrávalo ve Stalingradě 23. srpna 1942 a v měsících, které následovaly, a co významně přispělo k obratu ve Druhé světové válce, dostalo k co největšímu okruhu občanů této planety. A co by nemělo být zapomínáno kdekoliv ve světě, specielně pak v mé zemi. Od tohoto data se odvíjely i události, které přispěly k záchraně českého národa. Jestli se kdysi říkalo, že u Madridu se bojovalo i za Prahu, tak to dvojnásob platí pro Stalingrad.</span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span>
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;">Teď následuje vlastní překlad článku.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span>
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> <strong>„Před sedmdesáti roky vtrhli do Stalingradského nebe letci nacistické Luftwaffe a spáchali válečný zločin, který nemůže být promlčen.</strong></span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Z dětství si pamatuji, že se na dvorcích hlavního města každoročně 23. srpna shromažďovali sousedé, vzpomínali na své nejbližší. Konce nebrala vyprávění o tom, jakým zázrakem se stalo, že zůstali naživu ti, kdo v té době byl ve Stalingradě.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Jeden novinář „Krasnoj zvězdy“ se zeptal maršála A.M.Vasilevského: „Na který den války si vzpomíná jako na ten nejtěžší“? Po zamyšlení odpověděl maršál: „Byl to 23. srpen 1942 ve Stalingradě“.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Mnozí Stalingraďané si pamatovali ono teplé jitro svátečního dne. V předvečer slyšeli obyvatelé v radiu zprávy „Sovinformbyra“, ze kterých vyplývalo, že se bojuje v ohybu řeky Don. Podobné zprávy už slyšeli víc než měsíc. Zvykli si na ně. Těm obyvatelům, kteří neznali situaci na Donu, se zdálo, že se fronta nehýbe. Ráno toho dne dělníci nastoupili do směn k martinským pecím, k montážním pásům, k soustruhům. Dveře obchodů se otevíraly. Objevily se nové plakáty o programech kin.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Ve Stalingradě v té době žilo více než 400 tisíc obyvatel. K nim ještě přibylo 300 tisíc utečenců ze západních oblastí. Nehledě na to, že válka už bouřila 70-100 kilometrů od města, evakuovalo se ne více než 100 tisíc obyvatel.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Stalingrad byl velkým průmyslovým centrem válečného průmyslu. Byl zde jediný závod na jihu země, který vyráběl tanky. Na závodě „Barikády“ se vyráběla v té době nejlepší děla. Hutníci „Rudého Října“ odlévali ocel pro pancíře. Připomeňme si onu dobu. Byl vydán proslulý Stalinův rozkaz, ve kterém se říkalo: „Dále ustupovat znamená nejen zahubit sebe, ale zahubit i Vlast. Ani krok zpátky“.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> V dílnách byly vylepeny plakáty: „Vše pro frontu“. A tak se i pracovalo. Stalingradští dělníci neodcházeli celé dny ze závodů. Podle krutých zákonů války, nesměli pracující opouštět pracoviště bez souhlasu. Avšak ti obyvatelé Stalingradu, kteří neměli co dělat s výrobou, starci, ženy s dětmi, mohli město opustit.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> U Volhy nestál nikdo s puškou, kdo by překážel evakuaci. Každá rodina věděla: na parnících není místa dost, ale jsou tady ještě lodičky. Ale jak opustit svůj dům? Nechat tu svého otce, který odešel do fabriky? Lehce se odpovídá na takové otázky těm, kteří nemuseli dělat podobná rozhodnutí… </span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Onoho dne se však situace náhle změnila. Mám ve svém novinářském archivu vyprávění I.J. Melnikova. Byl sekretářem stranického výboru Traktorového závodu: „23. srpna jsme se spolu s velkými skupinami dělníků odebrali do stepi, abychom tam budovali obranné linie. Kopali jsme protitankové příkopy, budovali jsme okopy. Pak najednou jsme z dálky od cesty, uslyšeli plesknutí. Běželi k nám lidé a křičeli: „Tanky! Německé tanky!“ Bylo obtížné něčemu takovému uvěřit. Věděli jsme , že fronta je u Donu, nějakých 70 km od města. Nařídili jsme: „Všichni odejít úžlabinami k osadě“.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> O tom, jakým překvapením bylo objevení se německých tanků na severním okraji Stalingradu, napsal později první tajemník oblastního výboru strany A.S. Čujanov: „ Zavolal mi ředitel traktorového závodu K.A. Zadorožný: „Německé tanky a pěchota jsou půldruhého kilometru od závodu“, říká mi vzrušeným hlasem. Taková zpráva pro mě byla, jakoby mě někdo udeřil obuškem do hlavy: „Nemýlíš se?“ ptám se. „Ne, nemýlím, vidím německé tanky ze svého okna“.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Toto datum bylo v papírech německého velení zvlášť zdokumentováno.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Hitler prohlásil: „Vyčkáme do 23. srpna. Rusové u Volhy tak zpanikaří, že budou utíkat, neohlížejíce se, až za Ural, na Sibiř…V letošním létě budou Sověti zničeni zcela. Záchrana pro ně neexistuje“.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> 19.srpna zřídili němečtí vojáci přepravu přes řeku Don u stanice Trechostrovské. 23. srpna smetli pak jejich tanky zákopy a úkryty našich pěšáků, kteří bránili donskou linii. Po rovné stepi, nesetkávaje se s odporem, se řítil maximální rychlostí 14. německý tankový sbor k severnímu okraji Stalingradu. Za tanky následovala pěchota, sedící na automobilech. A téhož dne, k 16. Hodině, došli Němci k Volze. Ještě nikdy se jejich vojska nedostala tak hluboko do nitra Ruska. Tankisté, když vyskákali na břeh Volhy, oslavovali vítězství. Pak pózovali před objektivy aparátů s pozadím říční krajiny. Veliteli 6. armády Paulusovi bylo podáno hlášení a k němu připevněn snímek. „Jsme u Volhy“. Událost zaznamenal i filmový kameraman. A v Berlíně bude brzy hlasatel oznamovat za zvuků řízné hudby text, který připravil ministr propagandy Goebbels: „Zvítězili jsme u Volhy. Neodcházejte od svých přijimačů ať uslyšíte hlášení o pádu Stalingradu!“</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Stalingrad se ocitl ve smrtelném ohrožení. Naše divize se ještě v ony dni nacházely desítky kilometrů od města, držely linii v celém ohybu Donu. Vzniklo nebezpečí jejich obklíčení. </span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> V těchto hodinách se odehrály události, které se staly předehrou velké bitvy, když začaly boje o každý metr stalingradské půdy.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Německá armáda se dostala k Volze blízko Traktorového závodu, který vyráběl vynikající tanky- „třicetčtyřky“. Zabránit Němcům v dalším pohybu po stalingradským ulicím mohly teď už jen tanky, které byly připraveny k tomu, aby byly odeslány na frontu a oddíly dělníků.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Čtěte, co mi vyprávěli veteráni-tovární zaměstnanci.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> S.M.Lopatin, dílovedoucí jedné z dílen: „Ozval se zvonek telefonu: okamžitě k řediteli závodu. Všichni seděli mlčky, soustředění. Ředitel závodu Zaporožný nám nařídil: vyvést všechny tanky, které byly na továrním dvoře, na bojovou linii, dělnickým oddílům vydat kulomety a pušky. Tyto oddíly byly vytvořeny v každé dílně. Zaujmout obranu továrního sídliště“.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Bývalý hlavní dispečer závodu S.K. Uminský: „Nevěděli jsme, kolik sil měl nepřítel, který postoupil k závodu. Nevěděli jsme, co bude ráno, co bude za hodinu. Ale nestalo se, že bych byl potkal někoho, kdo by zpanikařil nebo opustil své pracovní místo. Toho dne jsem byl ve spojení se všemi dílnami. Do montážního cechu bylo třeba rychle předávat jednotlivé uzly a detaily, pokračovali jsme ve výrobě tanků, z řad dělníků byly vytvářeny tankové posádky“.</span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Bývalý dílenský mistr V.G. Sologubov: „Ráno jsme přišli do práce a večer jsme se chápali zbraní. Tak jak jsme byli, v pracovních oděvech, jsme odcházeli bránit město. Oddíly domobranců se tvořily v každé dílně“.</span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Později napsal známý historik A.I.Utkin, jehož rodiče ve Stalingradě bojovali, o těchto domobrancích, kteří jako první se postavili na obranu Stalingradu, toto:</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> „Bylo obtížné je zastrašit tanky- oni sami je vyráběli. Němci se v těchto lidech setkali s muži, kteří, s ochotou k sebeobětování, od dávných dob se zakódovanou historickou pamětí, milovali svou zem a kteří byli pro ni připraveni k jakýmkoliv obětem“.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Oddíly dělníků obsazovaly obranné linie podél starého přítoku Volhy- říčky Mečetky. Ta začínala v stepi v mělké rokli, u stěny traktorového závodu už vytvořila strmé, vysoké břehy: zde pak na jejím břehu kopali domobranci zákopy, spojovací chodby. Jediný most, který byl přes říčku, byl v zaměřovačích jejich tanků. A za Mečetkou už začínaly pozice nepřátel.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Mezi těmi, kdo v těchto znepokojivých hodinách vstoupil do oddílů dělníků, bylo mnoho těch, kteří sem přišli jako účastníci počátků výstavby závodu. Byli to lidé se zvláštním osudem. Přijížděli na základě komsomolských výzev, většinou z vesnic, byli to lidé, kteří si osvojovali profese stavbařů, kteří udivovali zemi rychlostí, se kterou se závod stavěl- za pouhých11 měsíců postavili na břehu Volhy mohutné objekty závodu. Do Stalingradu přivážely vlaky nejnovější zařízení, jež byla zakoupena v zahraničí. Tato zařízení byla pak instalována v dílnách. Ale už od prvních dnů pracoval závod jako v horečce. Smontované agregáty traktorů se rozpadaly. Nové komplikované procesy nebylo možno osvojovat si jen pomocí populárního hesla „Dáš!“ Bylo třeba se učit v každé pracovní směně, také pod vedením zahraničních specialistů. Ti byli získáváni zárukou vysokých výdělků. Vlastních inženýrů byl nedostatek. Každému bylo umožněno, by se učil: na sídlišti byla zřízena technická učiliště, technika a Institut mechaniky. V oněch letech se stát takovým způsobem staral o pracující, kteří byli budoucností země. Pro ty, kteří chtěli získat vzdělání, to nebyla lehká doba. Z dílen, ještě unaveni pracovní směnou, šli dělníci do učeben a poslucháren. Do závodu přišli jako pologramotní lidé, aby se z nich stali zkušení mistři, inženýři, tedy ti, kdo musel zachraňovat zemi, když přišla válka. Tanky, které byly postaveny ve Stalingradském traktorovém závodě, bojovaly na mnohých frontách, pomohly zachránit Moskvu.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Nad hlubokým korytem Mečetky zaznívaly kulometné dávky. Vedle domobranců zaujali obranu kursanté vojenského učiliště, pluk divize NKVD, oddíl mořské pěchoty. Po válce bylo zveřejno hlášení generála von Wittersheima generálovi Paulusovi o prvních bojích u Volhy: „Svazky Rudé armády protiútočí, jsou podporovány obyvateli Stalingradu, již projevují výjimečnou statečnost. Obyvatelstvo se samo chápe zbraní, na bojišti leží padlí dělníci ve svých pracovních oblecích, tisknou v rukách pušku nebo pistoli. Mrtvoly ve svých pracovních oděvech ztuhly ve věžích tanků. Nic podobného jsme do této doby neviděli.“</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Ve stejnou dobu, kdy německé tanky dosáhly okrajů Stalingradu, vzlétly z letišť stovky německých letadel. Celé město bylo odsouzeno ke zničení.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Barbarský rozkaz k tomu vydal velitel 4. letecké armády generál Richthofen. Německé letouny se přiblížily k městským čtvrtím v sevřených pravidelných formacích.Ve Stalingradě byl vyhlášen letecký poplach, který už odvolán nebyl. Jelikož ve městě ještě v té době se nenacházela naše vojska, byla vzdušná akce namířena proti civilnímu obyvatelstvu. Výbuchy ničily střechy i podlaží domů, jejich stěny se hroutily. Lidé hynuli pod rozvalinami, padali pod účinky střepin, dusili se v zavalených sklepích. Kobercové bombardování představovalo systém, který se mohl zrodit jen podle logiky a představ skutečných zabijáků. Letadla z malých výšek zasypávala čtvrti, kde bylo mnoho dřevěných domů, zápalnými bombami. Do hořících domů byly svrhávány trhavé bomby, které rozmetávaly úlomky hořících trámů a střech, oheň se rozšiřoval do sousedních ulic. „Bílé bestie“ Luftwaffe ostřelovaly letem v přízemních výškách lidi, kteří ulicemi utíkali do bezpečí. Maršál A.I.Jeremenko později napsal: „Během války jsem prožil mnohé. Ale to, co jsme uviděli 23. srpna 1942 ve Stalingradě na nás zapůsobilo jako těžká můra. Uprostřed městské zástavby to vybuchovalo, z naftových nádrží tekla hořící nafta do Volhy. Zdálo se, že Volha hoří.“</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Od počátku Druhé světové války s jejími mnohými zkázami neviděl svět ještě takové neštěstí.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Na město tehdy útočilo 600 letadel. Tato letadla se po odhozu bomb vracela na svá letiště, doplňovala se a znovu svrhávala svůj ničivý náklad na město.Bombardování pokračovalo i v následujících dnech.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Bylo možné, aby v takovém pekle,uprostřed výbuchů a požárů, se projevilo ještě milosrdenství? Historie desítek zachráněných dokazuje, že i něco takového je možné!</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Nehledě na smrtelné riziko snažili se obyvatelé pomáhat jeden druhému. Za dané situace se to rovnalo hrdinství. Stávalo se, že sousedé, když zjistili, že jsou lidé zavaleni troskami, běželi je vykopávat, vytahovat raněné. Před smrtí zachraňovali neznámí lidé. Je mnoho takových vyprávění. Velitelka zdravotně-sanitárního praporu Místní protivzdušné obrany (MPVO) K.S Bogdanovová si vzpomíná: „Bojovnicemi MPVO se staly dobrovolnice-děvčata, studentky, žákyně desátých tříd, úřednice. Všechny se sešly při poplachu. Jak jsme pracovaly? Vzpomínám si: přiběhla žena a říká: „Vedle nádraží to zavalilo sklep, jsou tam desítky obyvatel. Na místě jsme zjistily, že východ je zavalen. Měly jsme k dispozici jen rýče a sochory. Po několik hodin jsme střídaly jedna druhou a prorážely úzký prolez. Lidé se pomalu dostávali ven.“ „Začala hořet vojenská nemocnice uprostřed Staligradu“, vyprávěla mi bojovnice MPVO K.A.Kameněvová, „společně s pracovníky nemocnice začaly jsme zachraňovat raněné. Vběhneš do pokoje těžce raněných a ze všech stran se k tobě natahují ruce. Nevím, kde se v nás brala síla. Běžím po schodišti s nosítky, narážím do stěny a působím raněnému bolest. Ale on nás ještě povzbuzuje: „Jen odvážně, sestřičky“.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Bombardováním městských ulic se Němci snažili zabíjet co nejvíce lidí.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Podle slov akademika A.I.Utkina však se „z této surovosti nezrodila bojácnost uštvaného zvířete, ale vyvolávala poslední slova umírajícího: „pomsti to!“ Je téměř neuvěřitelné vyprávění o tom, jak se během tohoto bombardování utvářely nové oddíly dělníků. Vytvářeny byly v každém rajonu Stalingradu. Bojová linie na Mečetce byla doplňována stále novými bojovníky. Dělníci ze závodu „Barikády“ přitáhli děla. Domobranci- metalurgové ze závodu „Rudý říjen“ přišli s puškami. A co znamenalo tehdy dostávat se hořícímu ulicemi až k přednímu kraji! Zaznamenala jsem si vyprávění mistra závodu na zpracování a obrábění dřeva B.M.Borodina. „23. srpna nám ve sklepě za rachotu bombardování vydali zbraně. Abychom se dostali až k Mečetce, museli jsme městem projít celých patnáct kilometrů. Doslova jsme se probíjeli hořícími čtvrtěmi. A tak jsme došli až k traktorovému závoru. A tam nám přidělili úsek obrany“.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Boje u Mečetky okamžitě získaly stalingradský charakter.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Elitním německým jednotkám se nepodařilo obsadit město s chodu. Pět dní dělnické oddíly, pod ochranou tanků a dělostřelectva, držely obranu.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Šestého dne jejich zákopy obsadily kádrové jednotky Rudé armády.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Obyvatelé města, které postihlo toto neštěstí, žili ve svých sklepích a podzemních úkrytech s nadějí, že se jim podaří dostat se k Volze. Tam bylo možné se zachránit, přepravit se na druhý břeh řeky: na levém břehu byly cesty do nitra země. Z ruin města se k Volze táhli lidé. Nesli své děti, táhli káry s raněnými. Avšak ještě z dálky viděli, že nad řekou se válí dým, jsou slyšet výbuchy: přepravy se staly místem pobíjení Stalingradců. Na břehu Volhy byly k dispozici ještě obyčejné výletní parníky, čluny, bárky. Nebyly vůbec přizpůsobeny k vedení války. Němečtí letci dobře viděli, kdo sedí na jejich palubách: že jsou to většinou vystrašené ženy a děti. Tito hleděli na přibližující se letce s hrůzou. Věděli, že do nich, i když už třeba budou tonout, bude stříleno z palubních kulometů. Na břehu byl slyšet strašný křik. Tam obyvatelé města, kteří čekali na přepravu přes řeku, si ryli lopatkami a vyhrabávali vlastníma rukama v zemi jámy, aby se ukryli před střepinami. Do skupin utečenců shazovali němečtí letci bomby. Byla to exekuce nad nevinnými lidmi, která dosahovala nevídaných rozměrů. Kapitáni lodí pokračovali v plavbě po řece, která se pěnila výbuchy bomb, kličkovali, aby se vyhnuli přilétávajícím letadlům, obeplouvali místa, kde hořela nafta. Námořníci hasili požáry na palubách, pomáhali raněným, nepřetržitě opravovali své lodi. Znovu a znovu se vraceli na pravý břeh, kde na ně už čekali další uprchlíci. Každá plavba mohla i pro ně být tou poslední. Nehledě na toto vše se podařilo námořníkům vyvézt z města desítky tisíc uprchlíků.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Příšerná taktika vybíjení obyvatelstva dostala novou tvář, když později došlo k bojům v ulicích Stalingradu. Při obsazování čtvrtí, z nichž už byly jen ruiny, házeli Němci granáty do sklepů, kde ještě se ukrývali obyvatelé města, ostatní byli pak ozbrojenými vojáky vyháněni do stepi. Mnoho obyvatel se ocitlo v koncentračních táborech, někteří z nich byli odebráni matkám a dětem a dopravováni na práce do Německa.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Kolik lidí bylo zabito barbarským bombardováním, kolik jich utonulo ve Volze, kolik jich zemřelo za ostnatým drátem koncentračních táborů, kolik se jich nevrátilo z Německa z otrocké práce - to nedokáže spočítat nikdo. Byly rodiny, které skočily totálně. „Rozpadlo se spojení časem…“ Město utrpělo ztráty, které se promítly do osudů všech dalších pokolení.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Na pozadí těchto tragických událostí není snadné vyznat se v historických fantaziích. Avšak i tyto fantazie už zakořenily. A nelze o nich pomlčet.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> V době Chruščova byl nalezen i viník vybití obyvatelů města. Pochopitelně tím viníkem byl Stalin. Jakoby to byl on, kdo zvláštním rozkazem zakázal avekuaci města. Za celých 70 let však žádný podobný dokument nebyl nalezen. Při tom toto tvrzení není jenom obviněním genalissima, ale představuje bolestivý úder obyvatelům Stalingradu. Na čem toto tvrzení spočívá? 20. července 1942, tedy v době, kdy se ještě bojovalo u Donu, telefonoval Stalin, který byl zneklidněn ukvapeným odjezdem z města některých vedoucích pracovníků, prvnímu tajemníkovi oblastního výboru strany A.S. Čujanovovi. Požadoval, aby se do města neprodleně vrátilo velitelství Stalingradského vojenského okruhu, aby se skončilo s podobným panickými a evakuačními náladami a prohlásil: „Stalingrad nebude odevzdán“. Zachovaly se dokumenty, jež svědčí o tom, že: přepravy pracovaly nepřetržitě, evakuace obyvatelstva probíhala jak před tímto rozhovorem, tak i po něm. Volgogradská historička T. Pavlovová uvádí ve své historické studii obsah dokumentu, který byl připraven na základě pokynů A.N.Kosygina, tehdy zástupce Předsedy Rady lidových komisařů SSSR. Uvádí se v něm, že do poloviny září roku 1942 odjelo ze Stalingradu do Čeljabinské oblasti 63.500 obyvatel, do Sverdlovské oblasti 53.700 atd. Celkem v ony dny prošlo evakuačními body 164.200 Stalingradců. Tato evakuace se prováděla snad navzdory příkazu vůdce? Představit si něco podobného v oněch letech je prostě nemožné! Dokud žili účastníci těchto událostí, neměly výmysly podobného druhu šanci. Dnes se však v tom či onom vydání přetřásají těžkosti, jež jsou spojeny s tímto smutným datem. Při tom se hovoří ani ne tak o zločinech Němců proti lidskosti, ale jsou jen posuzována již „upečená fakta“.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> 2. února roku 1943 se celý svět dozvěděl o velkém vítězství u Volhy. Jménem „Stalingrad“ byly nazývány ulice, náměstí, na jeho poctu byly skládány básně, byly komponovány písně.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Od břehů Volhy odcházela vojska západním směrem. V oněch dnech byly zhotoveny i známé letecké snímky: Stalingrad se ze vzduchu jevil jako neživá kamenná poušť. Všude jen betonové bloky, spálené ulice, ve kterých čněly k nebi komínová tělesa. 90 procet obytného fondu bylo zničeno. Přesto však ve zničeném městě doutnal život. Ze sklepů vylézali lidé, kteří to přežili. A byli takoví! Do rodných míst se pěšky nebo jako spolucestující vraceli lidé z vesnic na druhé straně Volhy, z oblastí, které byly zbaveny okupantů. Na přechodnou dobu obsazovali vojenské úkryty a zemljanky. Od Uralu, ze Sibiře, kam všude vedly cesty evakuace, se vracely karavany Stalingradců. Dnes se to zdá neuvěřitelným, ale bylo tomu tak: za pouhé čtyři a půl měsíce se po cestičkám, které byly odminovány, vrátili lidé do svého traktorového závodu. 12.června roku 1943 vyjela z vrat zničeného závodu první kolona tanků, které tam, pod otevřeným nebem, byly opraveny. Na věži každého z těchto tanků bylo napsáno: „Stalingradská odpověď“. Taková byla tedy odpověď obyvatel zvítězivšího města.</span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Až do dnešního dne žije ve Volgogradu následující tradice: každým rokem 23. srpna přicházejí jeho obyvatelé k bratrské mohyle na Náměstí padlých bojovníků.</span><span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"> Ve stejný den se i u Kremelské zdi u „věčného ohně“ sejdou i děti bývalého válečného Stalingradu, kteří žijí v Moskvě. Kdykoliv přicházím s kyticí spolu s krajany k pamětnímu kameni „Stalingrad“, trápí mne jedna nezodpovězená otázka: proč ví celý svět o barbarských náletech na Londýn a o zničení Drážďan, ale tragedie Stalingradu zůstává ve světě téměř neznámou? Dokonce ve specielních výzkumných pracech, jež jsou věnovány Stalingradské bitvě, se často o tomto zločinu, který byl spáchán na obyvatelích města, se často píše jen v jedné řádce. Proč tragédie, která se odehrála ve Stalingradě, by neměla být potomky promyšlena a proč by neměla být součástí světové historie jakožto svědectví o obětech nestvůrného válečného zločinu…"</span><br />
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;"><br /></span>
<span style="font-family: Arial, Helvetica, sans-serif;">Přeloženo 24. a 25. srpna 2012. Přeložil http://veter.anus@seznam.cz.</span><br />
<br />
veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-38654483988709449972012-08-16T08:26:00.000-07:002012-08-16T08:26:22.572-07:00NEZNÁMÝ ROK 1937 V SOVĚTSKÉM SVAZU V následujícím článku uvádím vlastní překlad článku, který byl uveřejněn na této stránce:http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/neizvestnyj_37-j_778.htm.<br />
<br />
Článek jsem nazval NEZNÁMÝ ROK 1937 V SOVĚTSKÉM SVAZU. Představuje v podstatě rozhovor, který s doktorem historie Jurijem Nikolajevičem Žukovem vedl pozorovatel „Litěraturnoj gazety“ Vladimír Suchomlinov. <br />
J. N. Žukov se narodil 22.ledna 1938. Je to sovětský ruský historik, doktor historie, hlavní vědecký spolupracovník Institutu ruské historie Ruské akademie věd. Je absolventem Historicko-archivářského institutu, pracoval jako novinář v tiskové agentuře „Novosti“. V roce 1976 obhájil kandidátskou, v roce 1992 pak doktorskou, disertační práci, řídil zpracování encyklopedií „Moskva“, „Občanská válka a zahraniční intervence v SSSR“. Je autorem šesti monografií, stovky vědeckých článků z historie SSSR období let 1917-1954. Je znám svými vědeckými a vědecko-publicistickými pracemi o Stalinovi a o „stalinské epoše“. Slova Suchomlinova jsou v článku psána italikou.<br />
<br />
<strong> <em>Letošní rok je obarven smutnou barvou- uplynulo 75 roků od doby, kdy se spousta našich občanů dostala do mlýnice „masových stalinských represí“. Stovky tisíc lidí v letech 1937-1938 byly zbaveny života jako „nepřátelé lidu“. Množství materiálů v tisku, v TV, na Internetu je věnováno tomuto tématu. Mnozí nepochybují o tom, že se tak stalo proto, že byl v čele SSSR diktátor Josef Stalin, který jednal tak proto, aby si upevnil svou osobní moc a vypořádal se se svými konkurenty.</em></strong><br />
<em><strong> Uvádějí se určité číselné údaje, je vzpomínáno osudů konkrétních lidí, často se však nebere do úvahy to, za jaké situace k těmto represím docházelo, co jim předcházelo, jaké procesy uvnitř země a mimo ni ovlivňovaly průběh událostí. Jsou postaveny opravdu všechny tečky nad „i“? Nakolik jsou sporné důvody, které se zdají být nespornými?</strong></em><br />
<em><strong> Brát do úvahy různé faktory, odhalit pozadí událostí v celé jejich nahotě, to vše neznamená ospravedlňovat to, co je neospravedlnitelné. Nikdy však není pozdě dobrat se pravdy, upřesnit hodnocení, vyvodit správné závěry. Takový přístup odpovídá historii země, historii magické, protikladné, ale současně velké. Dokážeme vidět její velikost nebo v ní nalézáme převážně jen stránky, za které se musíme stydět? Jsme dobrými studenty?</strong></em><br />
<em><strong> Je tomu už víc než třicet let, kdy jsem, jako mladý žurnalista, besedoval se starým zkušebním letcem, Hrdinou Sovětského svazu, o roce 1937. Ptal jsem se jej, kde on tehdy byl. Byl jsem mladý chlapec, řekl mi, žil jsem na vesnici u Kijeva. Do vesnice se vrátily písně, zmizel hlad. „Hodně jsme pili a radovali se ze života“. Vy jste my na mou otázku, když jsem se ptal, jak lidé prožívali druhou polovinu třicátých let, řekl po telefonu. „S radostí!“ Nemá to cosi společného…</strong></em><br />
<em> </em>To je normální! My dosud žijeme, celá země žije - v historii, do určité míry mytologizované. Významné události jsou často zatlačovány do pozadí, masírují se buď do očí bijící fakta, nebo ta, která jsou výhodná pro politickou moc. Obraz historie je však třeba vidět ve všech barvách. Jen se podívejte, co je dnes hlavním předmětem kritiky u hlavní opozice, ano i u všech lidí. Je to úředník-byrokrat. Už to není ani komunista, ani bolševik. Avšak všichni, ať na levici či na pravici, včetně těch, kteří sedí v Kremlu, jsou zajedno v tom, že největším neštěstím pro zemi je tento byrokrat. Při tom, když v letech 1937-1938 začali posílat do vězení byrokraty, a úder směřoval v první řadě na ně…<br />
<br />
<em> <strong>Téměř 500 tisíc byrokratů všech úrovní (především pak straníků) bylo odvoláno z funkcí a potrestáno.</strong></em><br />
<em> </em>Ano, ano.. Všichni se zaradovali. Spojovali si dohromady dvě věci. A to: nájezd na byrokraty a zveřejněnou Ústavu z roku 1936. Ta byla nazvána stalinskou. Měl jsem v archivech v rukách koncepty ústavy a viděl jsem na vlastní oči, že několik těch nejdůležitějších článků bylo napsáno vlastní rukou Stalina. Lidé dostali Základní zákon a informace o tom, že jsou odvolávání a posíláni do vězení ti, kteří stáli nad nimi a kteří se nad nimi vyvyšovali. A lidé začali zpívat.<br />
Předešlá Ústava (zpracovaná v roce 1923) měla dvě části. V preambuli se psalo, že svět je rozdělen na dva nepřátelské tábory – na tábor socialismu a tábor imperialismu. Tyto tábory se nutně střetnou a jasné je, kdo zvítězí. Vznikne Všesvětový svaz sovětských socialistických republik. Hlavní část ústavy pak byla psána rovněž v duchu let 1917-1918. Podle zákona značná část obyvatelstva (každoročně se tato část měnila) se dostávala na seznam tak zvaných „lišenců“. To byli lidé zbavení občanských práv, především práva volebního. Byli to lidé, rozlišovaní v první řadě podle sociálního původu- byly to děti statkářů, četníků, rodových aristokratů. Kromě toho to byli „nepmani“, kulaci…<br />
V nové Ústavě nebylo ani náznaku na to, že svět je rozdělen do dvou nepřátelských táborů. Za druhé tam strana byla vzpomenuta jen v článku 126. Bylo to v 10. hlavě, kde se hovořilo o právech a povinnostech občanů. V té části se hovořilo o tom, že občané mají právo vytvářet společenské organizace, jejichž jádro může v nich, nebo ve většině z nich, tvořit také společenská organizace - komunistická strana. To byl článek 126. Připomeňme si brežněvovskou Ústavu...<br />
<br />
<em> <strong> Šestý článek.</strong></em><br />
Ano. A ještě dále. Systém voleb. Až do té doby někteří měli, jiní neměli, právo volit a být voleni. Existovala nerovnost. Hlas dělníka se rovnal třem hlasům rolníka: formálně, čistě formálně, byla tak realizována diktatura proletariátu. To se rušilo. Samotné volby. Podle Ústavy z roku 1923 byly třístupňové (to znesnadňovalo svobodu volby) a bez alternativ.<br />
<em> </em><br />
<em><strong> Co však bylo zakotveno v Ústavě z roku 1936 a co stanovil volební zákon z roku 1937?</strong></em><br />
Především: nepočítalo se se žádnými „líšenci“. S výjimkou těch, kteří tohoto práva byli zbaveni na základě rozhodnutí soudu. Bylo zavedeno všeobecné volební právo. Přímé hlasování. Každý hlasoval pro konkrétního kandidáta do Nejvyššího Sovětu. Stalin i Molotov tento orgán otevřeně nazývali parlamentem. Volby měly být tajné, alternativní. Zákon určoval, že na každé místo musí být navrženi minimálně 2-3 kandidáti. Toto ustanovení bylo právě tím ustanovením, které vedlo k tomu, co lidé pak nazvali „ježovčinou“ a co je dnes nesprávně nazýváno masovými represemi.<br />
<br />
<em> <strong>Proč najednou říkáte „nesprávně“?</strong></em><br />
Slovo „ represe“ znamená „útisk, útlak, trest“. Trest je použitelný nejen vůči politickým soupeřům, ale předpokládá též to, že člověk může být odsouzen a potrestán za vraždu, násilí, banditizmus, loupež, úplatek, rabování. Dnes je pojem „represe“ používán jen proto, aby pod společného jmenovatele byli zahrnuti všichni uvěznění, včetně zločinců, vlasovců, včetně těch, kteří v době války sloužili v útvarech SS, včetně banderovců…. Všechny je třeba dát na jednu hromadu. Někoho jsi zabil, znásilnil a jsi odsouzen-jsi tedy rovněž oběť represí, jsi rovněž oběť stalinského teroru. Je to velice dovedný tah.<br />
Jsou na světě číselné údaje, které zveřejnili Solženicyn, Razgon, Antonov-Ovsejenko. Poslední ve své knize „Portrét tyrana“ píše, že počet těch, kteří byli vystaveni represím, představoval jen v letech 1935 až 1940 téměř 19 milionů lidí.<br />
<br />
<em> <strong> Pokud vím, tak reálné počty jsou zcela jiné. I když jsou obrovské. K nejvyššímu trestu bylo odsouzeno kolem 800 tisíc lidí.</strong></em><em><br /></em><br />
Ano, tolik, ale od roku 1921 do roku 1953. Z tohoto počtu v letech 1937-1938 to bylo 681.692 osob.<br />
<br />
<em> <strong>To však stejně představuje velké město našich spoluobčanů, kteří byli popraveni. Jsou mezi nimi i ti, kteří se ničím neprovinili.</strong></em><br />
Solženicyn uváděl zcela fantastická čísla. On měl za to, že za všechny roky sovětské moci bylo vystaveno represím 110 milionů lidí. Západní sovětologové operovali v době studené války s cifrou 50-60 milionů. Když začala „pěrestrojka“, tak tuto cifru ještě snížili na 20 milionů. V našem institutu pracuje doktor historických věd Viktor Nikolajevič Zemskov. Jako člen nevelké skupiny prověřoval po dobu několika let znovu v archivech to, jaká byla skutečná čísla těch, kteří byl vystaveni represím. Konkrétně pak těch, kteří byli postiženi podle článku číslo 58. Dospěl ke konkrétním cifrám. Když byla zveřejněny, tak se na Západě strhl pokřik. Bylo jim řečeno: prosím, tady máte k dispozici archivy. Přijeli, prověřili a nakonec byli nuceni souhlasit. Tak se mají věci. Tak tedy konkrétně!<br />
Rok 1935: podle článku 58 bylo uvězněno a odsouzeno 267 tisíc, z nich k nejvyššímu trestu (tj. k trestu smrti) bylo odsouzeno 1229 osob. V roce 1936 to bylo 274 tisíc a k trestu smrti odsouzeno 1118 osob. Pak následovalo vyšplouchnutí. V roce 1937 uvěznili a odsoudili podle článku 58 více než 790 tisíc a popraveno bylo 353 tisíce. V roce 1938 bylo odsouzeno více než 554 tisíce a popraveno více než 328 tisíc. Pak následoval pokles. V roce 1939 bylo odsouzeno okolo 64 tisíc a popraveno 2552 osob, v roce 1940 kolem 72 tisíc a popraveno 1949 osob.<br />
Celkem za období mezi lety 1921 a 1953 bylo odsouzeno 4,060.306 osob, z nich do vězení a do táborů posláno 2,634.397 osob. Zbývá tedy pochopit, proč se ta stalo. A proč právě v letech 1937-1938 došlo k tak hrozným věcem?<br />
<br />
<em> <strong> Ano, toto „proč“ ale vzrušuje stále.</strong></em><br />
Pro začátek: kdo je vinen? Říká se: Stalin. Ano, jako člověk, který stál v čele země, nese hlavní odpovědnost. Jak vše ale probíhalo?<br />
Je červen roku 1937. Má se konat sjezd Sovětů. Předtím proběhlo plénum strany, kde byl posouzen volební zákon. Už předtím však přicházejí od prvních tajemníků oblastních výborů, krajských výborů, ústředních výborů svazových republik pravidelně telegramy, které obsahují prosby o souhlas s uvězněním inženýrů, ředitelů závodů.<br />
Stalin pokaždé odpovídal krátce a kategoricky: nesouhlasím Po plénu však souhlasil. S čím souhlasil? Souhlasil s tím, co dnešní naši „demokraté“ pečlivě zapomínají.<br />
Krátce po plénu, které podpořilo nový volební zákon s alternativními kandidáty, hrnuly se do Moskvy šifrované telegramy. Tajemníci oblastních výborů, krajských výborů, svazových republik prosili o schválení tak zvaných limitů. Tyto limity představovaly počty těch, které bylo možno uvěznit, popravit nebo odeslat do míst vzdálených. Nejhorlivějším mezi všemi byla „oběť stalinského režimu“ Ajche: byl tehdy prvním tajemníkem Západosibiřského krajského výboru strany. Požadoval právo zastřelit 10800 osob. Na druhém místě byl Chruščov, který stál v čele Moskevského oblastního výboru. Ten požadoval souhlas k zastřelení „jen“ 8500 osob. Na třetím místě byl první tajemník Azovsko-černomořského krajského výboru (dnes je to Don a Severní Kavkaz) Jevdokimov. Ten požadoval souhlas se zastřelením 6644 osob a s odesláním 7 tisíc osob do tábora. Telegramy s krvežíznivými žádostmi posílali i další tajemníci. Ty však obsahovaly jen skromnější čísla: půldruhého tisíce, dva tisíce…<br />
Po půl roce, kdy se Chruščov stal prvním tajemníkem ústředního výboru Ukrajiny, obsahovala jedna z jeho prvních depeší do Moskvy žádost o souhlas se zastřelením 20000 osob. A při tom už tam první řada represí proběhla.<br />
<br />
<em> <strong>V čem spočívala motivace těchto požadavků?</strong></em><br />
V jediné věci: psali, že NKVD právě odhalilo ozbrojenou spikleneckou organizaci, která připravuje povstání. Uskutečnit v takové situaci alternativní volby prý nelze. A to ne do té doby, dokud nebudou likvidovány tyto, domnělé, spiklenecké organizace.<br />
Zajímavé je i to, co se dělo na samotném plénu při projednávání zákona o volbách. Nikdo nevystupoval otevřeně, ale z nějakých důvodů téměř všichni „krvežízniví“ se odebírali jeden za druhým ke Stalinovi v předvečer pléna do jeho kabinetu…Po jednom, ve dvou, ve třech…Po těchto návštěvách Stalin kapituloval.<br />
Proč se tak stalo? Lze to pochopit. V této době si uvědomil, že ministr vnitra Ježov, se mu prakticky nepodřizuje.<br />
<br />
<em><strong> Tomu nelze uvěřit!</strong></em><strong><br /></strong><br />
Pročpak ne? Jakožto bývalý tajemník oblastního výboru, byl Ježov zajedno s ostatními.<br />
To znamenalo jediné: jestliže jim Stalin odepře podporu, pak vystoupí na tribunu někdo z členů ÚV a řekne: „Drazí soudruzi! Stalin svou veškerou poslední činností prokazuje, že je revizionistou, oportunistou, že zrazuje věc Října, Leninovu závěť, že zradil naši Revoluci“. A uvedli by ne jeden, ale desítky příkladů.<br />
<br />
<strong><em> To znamená, že se Stalin buď zachoval zbaběle a bál se, že ztratí svou moc, nebo prostě hrál svou hru. Jak to lze objasnit? Avšak já jsem vás přerušil…</em></strong><br />
Podívejme se na příklady. Rok 1934, září, SSSR vstupuje do Ligy národů, která byla naší propagandou charakterizována jako nástroj imperialismu. V květnu 1935 je pak podepsána smlouva s Francií a s Československem o společné obraně v případě německé agrese.<br />
V lednu 1935 se objevují zprávy o přepracovávání Ústavy. A brzo tedy se už „skupina soudruhů“ dovídá, jaké změny jsou na obzoru.<br />
V červenci 1935 se odehrává Sedmý, poslední, kongres Kominterny, kde jeho vedoucí Georgij Dimitrov prohlašuje, že od nynějška se musí komunisté, jestliže se chtějí dostat k moci, o to snažit ne cestou revoluce, ale demokratickou cestou. Ve volbách. Navrhuje, aby byly vytvářeny Lidové fronty: komunisté společně se socialisty, s demokraty. A takový obrat byl z hlediska skalních bolševiků zradou. Komunisté podle nich jdou cestou dohovoru s nepřáteli komunismu, se sociálními demokraty.<br />
<br />
<em><strong> Ruší se tvrdé schéma: komunismus versus imperialismus.</strong></em><br />
Ano, je to tak. Pokračujme. Rok 1936. Ze scény Kamenného divadla Tajrova je stažena komická opera Borodina „Bohatýři“ v novém libretu Děmjana Bědného. Je publikováno usnesení o příčinách tohoto kroku. Vysvětluje se, že prý Bědnyj urážlivým způsobem charakterizoval hrdiny starého ruského eposu a očernil kladné stránky naší historie – příchod křesťanství do Ruska. A byl zde ještě konkurz na učebnici historie, na kterou bylo v roce 1917 zapomenuto, došlo o obnově historických fakult, které byly uzavřeny v roce 1918. V roce 1934 bylo zřízeno vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. A to navzdory mínění ultralevých. O rok později jsou znovu vytvářeny kozácké oddíly… To není zdaleka vše. Rusko je navraceno do Ruska…<br />
Koncem roku 1935 poskytl Stalin interview americkému žurnalistovi Howardovi. Řekl mu, že brzy budeme mít novou Ústavu, bude nový systém voleb a že dojde k zuřivé bitvě mezi kandidáty, protože je bude navrhovat nejen strana, ale jakákoliv společenská organizace, dokonce jen skupina lidí.<br />
Najednou došlo k diskuzím mezi členy ÚV: co to znamená, to i popové budou moci navrhovat kandidáty? Odpovídá se jim: a proč ne? I kulaci? Nikoliv kulaci, ale lid, tak se to vysvětluje. Vše to polekalo partokracii. <br />
<span style="color: blue;"> Má poznámka. Slovo partokracie je pojem, který vyjadřuje faktické řízení země, jež uskutečňují vrcholné orgány stranického aparátu; zahrnuje stranické pracovníky, kteří mají v rukách reálnou moc. V nejširším smyslu slova je to takový systém, kdy celý politický systém země spočívá na politických stranách, bez kterých nemůže existovat. Lze se jen ptát, zda něčím podobným není i zastupitelská demokracie našeho typu?</span><br />
Velká část prvních tajemníků si uvědomila, že nadělala mnoho škod. Především v průběhu kolektivizace došlo k velkým přehmatům. Za druhé zde byly velké chyby, k nimž došlo během první pětiletky.<br />
Velmi mnoho prvních tajemníků bylo pologramotnými lidmi. Bylo výjimkou, jestliže to byli absolventi církevní výběrové školy u Rusů nebo židovské náboženské školy u Židů. Jak tito lidé mohli kontrolovat výstavbu průmyslových gigantů? Snažili se řídit, aniž čemukoliv rozuměli. Důsledkem toho byl vzrůst nespokojenosti u zemědělců, dělníků, inženýrů, protože tito všichni jejich „řízení“ pociťovali na sobě.<br />
<br />
<strong><em> Vytvářel se inženýrský stav, mnohé se měnilo, bylo obtížné ukrývat šídlo v pytli.</em></strong><br />
Místní straničtí vůdci se báli alternativních voleb, když by se vedle nich objevil jeden - dva kandidáti. A nezískat mandát poslance Nejvyššího Sovětu, mohlo znamenat, že v Moskvě, na Kádrové správě ÚVVKS(b), řeknou: „Soudruhu, lidé tě nepodpořili. Hledej si proto práci, na kterou budeš stačit, nebo se jdi učit“. Stalin v těch letech nejedenkrát říkal, proč si člověk, který se dostal na vysokou funkci, myslí, že všechno zná. Ačkoliv ve skutečnosti nezná nic. To byla přímá narážka, partokraté zpozorněli.<br />
A semkli se, jako jakákoliv jiná korporace, a přinutili Stalina, že se v roce 1937 vzdal myšlenky alternativních voleb a tím jej, ve skutečnosti, diskreditovali.<br />
V únoru 1938 byl na řádném plénu ÚV učiněn pokus zastavit represe. Vystoupil Malenkov, který v té době byl náčelníkem Správy kádrů ÚV, a otevřeně kritizoval ty, kteří se zvlášť protivili.<br />
Obrátil se k Postyševovi (tem předtím pracoval na Ukrajině, v tomto okamžiku byl prvním tajemníkem Kujbyševského oblastního výboru) a zeptal se jej: „Už jste zavřel ve své oblasti celý sovětský, komsomolský, stranický aparát, jak dlouho ještě to potrvá?“ Postyšev odpověděl: „Zavíral jsem, zavírám a budu zavírat. Je to moje povinnost“. Malenkov se obrací na Bigorova, prvního tajemníka Azerbajdžanu: „Jak můžete podepisovat dokumenty na zastřelení a na uvěznění, ve kterých nejsou ani jména, jen počty těch, které je třeba zavřít nebo popravit?“ Ten mlčel.<br />
Stalin musel rychle odvolat Ježova, jehož rukama byly prováděny nezastavitelné represe.<br />
<br />
<em><strong> Tehdy se říkalo: rukavice Ježova. Podívejme se tedy, jakým on byl!</strong></em><br />
Povolali z Tbilisi Beriju, který byl tehdy právě zvolen tajemníkem Zakavkazského krajského výboru strany a jmenovali jej náčelníkem Hlavní správy státní bezpečnosti- to byla trestající složka NKVD. Ale Berija se s Ježovem nedokázal vypořádat. Koncem listopadu 1938 byl Ježov povolán ke Stalinovi. V kanceláři byli přítomni Vorošilov Molotov. Jak lze soudit, nestačila jedna hodina na to, aby Ježova donutili opustit funkci.<br />
Podařilo se mi najít varianty jeho „abdikace“. Je napsána na různých papírech. Jeden papír, to je obyčejný bílý list. Druhý je linkovaný papír, třetí čtverečkovaný… Dávali mu to, co bylo po ruce, jen proto, aby to bylo dokumentováno. Zpočátku byl Ježov ochoten se vzdát všeho, kromě funkce lidového komisaře. K tomu rozhodnutí ale nedošlo. Na funkci byl jmenován Berija.<br />
Krátce na to opustilo lágry více než milion osob. Vzpomeňme jen historii Rokossovského. Takových bylo mnoho. V těch oblastech, kde byly ty nejodpornější represe, byli uvězněni příslušníci NKVD, kteří falšovali spisy, byli souzeni ve veřejných soudech. Informace byly zveřejňovány v místním tisku. Něco takového už ale nebylo v době, kdy se rehabilitace prováděly za Chruščova. Současně prováděl Berija čistku v NKVD. Můžete si vzít k ruce jakýkoliv zpravodaj o kádrech, bylo jich vydáno několik. V NKVD tvořili horní i střední úroveň řízení většinou pologramotní Židé. Většina z nich byla poslána na onen svět nebo do táborů. Na jejich místa pak brali lidi buď s vysokoškolským vzděláním, nebo i s neukončeným, z třetích nebo čtvrtých ročníků. Převážně to byli Rusové. Tehdy i došlo k ostrému poklesu počtu osob, které byly odsuzovány do vězení.<br />
<br />
<strong><em> Došlo jen k poklesu, k přerušení však nedošlo.</em></strong><br />
Jestliže hovoříme o článku 58, nesmíme zapomínat na jednu věc. Mé kolegyni, doktorce historie Galině Michajlovně Ivanovové se podařil jeden objev, který je zajímavým z hlediska pochopení té doby. Před válkou i po ní profesionální zločinci podle jejich pravidel nesměli pracovat a také nepracovali. Avšak do táborů každého půlroku přijížděl výjezdní soud. Ten zjišťoval, zda nejsou porušována pravidla režimu vězňů. Ti, kdo odmítali pracovat, byli souzeni pro sabotáž. A na sabotáž se rovněž vztahoval onen článek 58. Proto je třeba vidět, že pod tento článek spadali nejen „Stalinově skupině“ političtí nepřátelé, nebo ti, kteří k ní byli počítáni, ale i zločinci odmítající pracovat. Samozřejmě, že i skuteční špioni, diverzanti, a i těch nebylo málo.<br />
Musím také poznamenat, že proběhl v květnu 1937 proces o tak zvaném spiknutí v NKO, tedy v Lidovém komisariátu obrany.<br />
Přetrvává představa, že skoro celý velitelský sbor armády a námořnictva byl vystaven represím. Badatel O.F. Suvenirov vydal knihu s údaji o vojácích (do posledního jedince), kteří byl uvězněni v letech 1935-1939: jsou tam uvedena: příjmení, jméno, otčestvo, datum narození, hodnost, funkce, kdy uvězněn, rozsudek. Je to tlustá kniha. Z ní vyplývá, že 75% těch, kdo byl vystaven represím v resortu komisariátu obrany, že to byli komisaři, vojenští právníci, vojenští intendanti, vojenští lékaři, vojenští inženýři. Je tedy legendou i to, že bylo zničeno celé velení armády.<br />
Říká se, jak by to bylo vypadalo, kdyby byli zůstali na živu Tuchačevskij, Jakir a další. Položím otázku: „Jaké bitvy s cizími armádami vyhráli tito naši maršálové a generálové?“<br />
<br />
<strong><em> Prohráli polskou kampaň.</em></strong><strong><br /><em></em></strong><br />
Ano, to je vše! Nikde jinde nebojovali. Při tom je známo, že jakákoliv občanská válka se velice liší od války mezi státy.<br />
V „kauze NKO“ se nalézá zajímavý detail. Když přednášel Stalin na Vojenské radě doklad „O vojensko-politickém spiknutí“, pak se soustředil na tom, že toto spiknutí bylo vyvrcholením případu, který v roce 1935 obdržel název „Klubko“ (Клубок).<br />
<br />
<strong><em> Mám za to, že ne všichni vědí, co to představuje.</em></strong><br />
Koncem roku 1934 poslal Svanidze, Stalinův švagr, bratr jeho první ženy, jenž pracoval ve finanční sféře, Stalinovi dopis, ve kterém upozornil na to, že existuje spiknutí proti „Stalinově centristické skupině“. Kdo tvořil tuto skupinu? Byl tam samotný Stalin, pak Molotov-předseda vlády, Ordžonikidze- ten řídil výstavbu těžkého průmyslu, Vorošilov-lidový komisař obrany, Litvinov-lidový komisař zahraničních věcí, který realizoval aktivní politiku sbližování se západními demokraciemi, Vyšinskij- od roku 1935 prokurátor SSSR, tedy člověk, který vrátil do Leningradu všechny osoby, které odtud byly vysídleny po vraždě Kirova, člověk, který osvobodil kolem 800 tisíc rolníků, kteří strádali z důvodů tak zvaných „třech klásků“. Do této skupiny také patřil Ždanov, ten nahradil Kirova v Leningradě a dva, velice důležití muži z aparátu ÚV: Stěcký, který vedl Oddělení agitace a propagandy a Jakovlev (Epštejn), tvůrce nejmasovějších tiskovin „Rolnické noviny“ («Крестьянская газета») a „Chudina“ ( «Беднота»), talentovaný novinář. Oba byli členy komise pro tvorbu Ústavy, Jakovlev byl autorem volebního zákona.<br />
Po vzpomínaném plénu z roku 1937, na kterém partokraté podpořili volební zákon jen formálně, byl Stěckij a Jakovlev uvězněni a zastřeleni. Na tyto se dnes nevzpomíná, ale nad Tuchačevským, Uborevičem, Jakirem a dalšími se roní slzy.<br />
<br />
<strong><em> Vypadá to tedy tak, že Stalin by vynucen tyto dva obětovat.</em></strong><strong><br /><em></em></strong><br />
Ano, vypadá to tak. Probíhal zuřivý zápas. Pro všechny je hrdinou Bucharin. Když však jeho pozvali na ÚV k vážnému rozhovoru, začal tím, že předložil seznam svých žáků. Tím je přinášel jako oběť. Znamená to jediné: jakmile pocítil, že to s ním nevypadá dobře, pospíšil si, aby místo sebe odevzdal jiné.<br />
<br />
<strong><em> Slyšel jsem takovou definici: rok 1937 byl rokem odplaty směřující vůči leninské gardě, a roky 1934 a 1935 byly k tomu přípravou.</em></strong><br />
Tak může mluvit básník, která uvažuje v obrazech. Je to však jednodušší. Dokonce po vítězství Říjnové revoluce nepřemýšlel Lenin, Trocký, Zinovjev a mnozí další o tom, že socialismus může zvítězit v zaostalém Rusku. S nadějemi se dívali na průmyslově rozvinuté Spojené státy, Německo, Velkou Británii, Francii. Carské Rusko, co se týče průmyslového rozvoje, bylo až za maličkou Belgií. Na to se zapomíná. Jaké prý bývalo Rusko! Ale v První světové válce jsme zbraně kupovali u Angličanů, Francouzů, Japonců, Američanů.<br />
Bolševické vedení se spoléhalo ( o tom velice jasně psal Zinovjev v „Pravdě“) pouze na revoluci v Německu. Jestliže prý se Rusko spojí s Německem, pak bude možné budovat socialismus.<br />
Avšak ještě v létě 1935 psal Stalin Zinovjevovi: „Jestliže na komunistickou stranu Německa spadne moc s nebe, tato nebude schopna ji udržet.“ Stalin byl jediným člověkem ve vedení, který nevěřil ve světovou revoluci. Byl přesvědčen, že naší hlavní nadějí je samotné Sovětské Rusko.<br />
Co následovalo? K revoluci v Německu nedošlo. V naší zemi byl zahájen NEP. Za několik měsíců celá země zasténala. Podniky byly zavírány, objevily se miliony nezaměstnaných, ti dělníci, kteří si udrželi práci, dostávali 10-20 procent toho, co před revolucí, rolníci, místo odevzdávání daní v potravinách, museli platit potravinové daně, ale tyto daně byla takové, že je rolníci nebyli schopni platit. Sílil banditismus: politický, zločinný. Dochází k něčemu, až dosud nevídanému, k ekonomickému banditismu: chudáci, aby mohli zaplatit daně a uživit rodinu, přepadají vlaky. Bandy vznikají dokonce mezi studenty. Aby se mohli učit a neumřeli hladem, potřebují peníze. Dostávají se k nim tak, že zabíjejí nepmany. Ano, do takové situace se vyvinul NEP. Rozvracel stranické a sovětské kádry. Všude panovalo úplatkářství. Předseda selského sovětu, milicionář, ti všichni berou za jakoukoliv službu peníze. Ředitelé závodů opravují své byty na účet svého závodu, kupují si na účet závodu přepych. Tak to pokračovalo od roku 1921 do roku 1928.<br />
Trocký a jeho pravá ruka v ekonomice Preobraženskij si vymysleli, že přenesou revoluční plamen do Asie, a budou připravovat k tomu kádry v našich východních republikách tak, že se tam urychleně postaví fabriky, aby tam byl „vypěstován“ k tomu potřebný proletariát.<br />
Stalin navrhl jinou variantu: výstavbu socialismu v jedné, samostatné zemi. Při tom neřekl ani jedenkrát, kdy bude socialismus vybudován. Řekl: „vybudován“ a po několika letech upřesnil: je třeba během deseti let vybudovat průmysl. Těžký průmysl. Jinak budeme zničeni. To prohlásil v únoru 1931. Zmýlil se jen nepatrně. Po 10ti letech a 4 měsících byl SSSR napaden Německem.<br />
Zásadními rozdíly byly rozdíly v názorech Stalinovy skupiny a skupiny skalních bolševiků. Není důležité, jestli byli levičáky, jako Trocký a Zinovjev, nebo pravičáci jako Rykov a Bucharin. Všichni spoléhali na revoluci v Evropě… Podstata tedy není v odplatě za něco a vůči někomu, ale v ostrém zápase o stanovení kurzu, kterým se má ubírat vývoj země.<br />
<br />
<strong><em> Chcete říci, že období, které je v mnoha očích dobou stalinských represí, bylo obdobím, kdy se z mnohých příčin nepodařilo realizovat pokus o vytvoření demokracie?</em></strong><br />
Nová Ústava měla k tomu vést. Stalin chápal, že pro člověka té doby je demokracie něco nedosažitelného. Nelze od žáčka první třídy chtít, aby znal vyšší matematiku. Ústava roku 1936- to byly šatičky pro dospívání. Podívejme se třeba na vesnici. Je tam uliční výbor, obyvatelé 10-20 domů si volí někoho, kdo bude odpovídat za stav ulice. Sami si jej vybírají. Nikdo jim nepřikazuje. Za tím následuje snaha naučit se nebýt lhostejným k tomu, co se děje za tvým plotem, jaký je tam pořádek. A tak dále, a tak dále…Lidé byli podvědomě vtahováni do samosprávy. Právě tím byla za sovětské vlády postupně likvidována tvrdá vertikála moci.<br />
Paradoxem je to, že jsme se toho všeho zbavili v průběhu pseudodemokratických reforem počátku 90.tých let. Je třeba si uvědomit: zbavili jsme se základů demokracie. Dnes se hlásá: vracíme se k volbě těch, kdo jsou v čele administrací, měst, k volbám ve vládnoucí straně…Toto všechno však,to všechno u nás už bylo.<br />
Když Stalin začínal politické reformy v roce 1935, vyslovil tuto důležitou myšlenku: „Musíme osvobodit stranu od hospodářské činnosti“. Okamžitě však dodal, že se tak nestane rychle. Hovořil o tom i Malenkov na XVIII. stranické konferenci v únoru roku 1941. Pak tady byl ještě únor 1944. Před plénem, které bylo jediným plénem v době války, se uskutečnilo jednání Politbyra. Byl posouzen návrh usnesení. Ten podepsali Stalin, Malenkov, Molotov. V tomto návrhu, mám-li pětistránkový text krátce objasnit, se říkalo: stranické výbory krajů, oblastí, okruhů, měst si ke své práci přibírají ty nejchytřejší a nejtalentovanější, ale to nepřináší žádný užitek. Svými nařízeními zasahují do všech oblastí života. Jestli však není dosaženo toho, co chtěli, pak nesou odpovědnost sovětské orgány jako vykonavatelé. Je třeba omezit činnost stranických výborů pouze na práci agitační a propagační, na účast ve výběru kádrů. Vše ostatní je věcí sovětských orgánů. Politbyro však tento návrh zamítlo, ačkoliv v něm spočíval smysl reformy strany.<br />
Ještě předtím, v roce 1937, pronesl Stalin při posuzování volebního zákona, tuto větu: „Ať už je to štěstím nebo neštěstím, máme jen jednu stranu“. Je očividné, že se opakovaně vracel k myšlence, že je třeba vyjmout státní orgány z každodenní kontroly stranou. A jestli se toto podaří, pak vytvořit pro existující stranu konkurenci. Stalin však zemřel, aniž toho dosáhl.<br />
<br />
<strong><em> Mimochodem, v souvislosti s jeho smrtí se obyčejně soustřeďuje pozornost na takovou událost, jakou bylo uvěznění a zastřelení Beriji. Je to to nejvýznamnější?</em></strong><br />
Po smrti Stalina zrušil Malenkov, jako předseda vlády SSSR a Stalinův nejbližší spolupracovník, všechny výsady stranické nomenklatury. Na příklad to byly měsíční peněžní odměny („obálky“), jejichž výše byla dvakrát, třikrát, někdy i pětkrát větší než plat. Dokonce tyto odměny nebyly brány ani v úvahu při výpočtu stranických příspěvků. Zrušena byla Léčebně-sanitární správa, byla zrušena sanatoria, odebrána osobní auta. Plat spolupracovníků státních orgánů byl zvýšen 2-3krát. Straničtí pracovníci podle všeobecně akceptované stupnice hodnot se stali mnohem níže hodnocenými než pracovníci státního aparátu.<br />
Útok na výsady pracovníků stranické nomenklatury, jež byla skryta před nežádoucími zraky, však trval pouhé tři měsíce. Stranické kádry se spojily, začaly si stěžovat tajemníkovi ÚV Chruščovovi na „potlačovaní“ svých práv. Žádali, aby alespoň něco z toho, co nemají jiní, bylo zachováno.<br />
Chruščov dosáhl toho, že tato rozhodnutí Malenkova byla zrušena, všechny „ztráty“ nomenklatury byly s přídavkem vráceny. A Chruščov byl na zářijovém plénu ÚV jednohlasně zvolen prvním tajemníkem. Ačkoliv na plénu v březnu bylo rozhodnuto tuto funkci zrušit. Mělo se přejít ke kolektivnímu vedení.<br />
Malenkova brzy poslali na práci za Ural. A započalo- jestli lze vůbec hovořit o systému vnitřní výstavby moci- nekrvavé, kompromisnické období, kdy stranická nomenklatura se přesouvala sem a tam ze sovětských do stranických orgánů a naopak a stávala se tak samoregulovatelnou. Výsledkem byla stagnace, degradace moci, což nakonec dospělo až k událostem let 1991a 1993.<br />
<br />
<strong><em> Vypadá to tedy tak, že rozhodnutí Malenkova, která jste vzpomněl, jsou nerealizovaným snažením Stalina?</em></strong><strong><br /><em></em></strong><br />
Je mnoho důvodů k takovým úvahám.<br />
<br />
<strong><em> Byla to odpověď, vlastně revanš ze strany tehdejší nomenklatury?</em></strong><br />
Samozřejmě. Když hodnotíme ona léta, lze tvrdit, že se Stalin snažil vytvořit mocnou ekonomiku. Dosáhl toho. A stali jsme se jednou ze supervelmocí. Došlo k tomu až po jeho smrti, avšak základy položil on.<br />
Snažil se omezit moc byrokratů, pokoušel se učit lid demokracii, aby tato, třeba až v pozdějších generací, se dostala do jeho krve a těla. Vše to odhodil Chruščov. A později i Brežněv, jestliže budeme soudit byť jen podle toho, v jakém článku Ústavy je vzpomenuta strana. Důsledkem toho bylo to, že se do jednoho celku slil stranický a státní aparát s morálkou partokracie: vládnout, ale za nic neodpovídat. Vzpomeňte si, že ve filmu „Volha-Volha“ říká Byvalov vorařovi: „Já budu volat a ty budeš odpovídat“. Proto tento systém tak brzo jakoby zkrachoval, ačkoliv ve skutečnosti nejen že se zachoval, ale stonásobně zesílil. Dříve existovaly jakési kontrolní mechanizmy. Dejme tomu, že něco nebylo někde tam, kde jsi žil, takové jako by mělo být, mohl sis stěžovat na okruhový výbor a tam reagovali. Existoval Výbor státní kontroly. To byl prostředek ke kontrole nad byrokraty.<br />
V důsledku kontrarevoluce let 1991-1993 se byrokraté zbavili jakékoliv kontroly nad sebou, zbavili se uzdy. Nyní máme systém, který dozrává z minulosti: vzpomeňme jen děl Puškina, Gogola, Suchého-Kobylina, Saltykova-Ščedrina…Pokoušeli se systém zlomit, ale ten se zachoval a rozkvetl do plného květu.<br />
<br />
<strong><em> Říkáte „pokoušeli se zlomit“. Máte tím na mysli roky 1934,1935 nebo 1937?</em></strong><br />
Roky 1937 a 1938 jsou lety odporu vůči partokracii. Podařilo se. Boj s ní vedl Státní výbor obrany též v roce 1941. Podařilo se na to na dobu války. V roce 1944 ale následoval úplný nezdar, který se opakoval v roce 1953. Jak se všem zdálo, tak se to podařilo Jelcinovi…<br />
<br />
<strong><em> Nechápu! Byl Jelcin pro nás, pro naši zemi plusem či minusem?</em></strong><br />
Pod záminkou rozrušení byrokratického systému zničil všechny způsoby kontroly nad byrokraty. Tito se stali absolutně nekontrolovatelnými. Jasným vyjádřením toho je náš systém moci. V něm úředníci, kteří mají v parlamentu převahu byť jednoho hlasu, mohou prosazovat libovolné zákony ke svému prospěchu.<br />
A máme-li se vrátit k roku 1937, pak by čtenářům bylo dobré připomenout toto: na každého uvězněného byla nejméně dvě udání. Tak to bylo.<br />
<br />
<strong><em> Udávat, či neudávat- to je osobní volba. Ale odsuzovat- to je něco zcela jiného.</em></strong><br />
<br />
<strong><em><span style="background-color: white; color: blue;">Poznámka autora překladu. Článek ještě bude mít pokračování.</span></em></strong><br />
<strong><span style="background-color: white;"><span style="color: blue;"></span><br /></span></strong>
<em></em><span style="background-color: white;"></span><br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-61505210167836214652012-07-28T05:30:00.000-07:002012-07-28T13:40:11.300-07:00O VLASTENECTVÍ, CTI A STATEČNOSTI<br />
O VLASTENECTVÍ, CTI, STATEČNOSTI.<br />
<br />
V červenci letošního roku poskytl nový Náčelník GŠ Armády České republiky generál Petr Pavel interview Daně Braunové, pracovnici deníku „Právo“. Rozhovor byl zveřejněn v Magazínu Práva 7.7.2012.<br />
Generál Pavel se roku 1975, kdy začal studovat na Vojenském gymnasiu Jana Žižky z Trocnova v Opavě, stal příslušníkem ČSLA. V této armádě, která byla později za vrchního velitele V. Havla pod záminkou jeho demagogických argumentů zbavena onoho přívlastku „lidová“, tedy v uniformě armády, která podle „Bílé knihy o obraně ČR“ byla oporou totalitního režimu, odsloužil celých 14 let. Armáda mu umožnila vystudovat střední i vysokou školu. Po ukončení vojenských škol v Opavě a ve Vyškově zastával až do roku 1988 funkce na úrovni velitele čety a roty. Ve vojenských školách a ve velitelských funkcích na těch nejnižších velitelských úrovních (velitel čety, velitel roty) prožil tedy roky tak zvané normalizace, které byly poznamenány, kromě jiného, diskriminací mnoha vojáků z povolání.<br />
Podle mých vlastních zkušeností byli v průběhu „normalizačních“ procedur vyhozeni z armády lidé kvalifikovaní a zkušení a na jejich místa často přišli lidé méně kvalifikovaní a méně zkušení. To si dovoluji tvrdit, ač jsem v té době už aktivním příslušníkem armády nebyl. Ale řadu důstojníků, kteří byli mými nejbližšími přáteli a o jejichž integritě a morálních vlastnostech nemám nejmenších pochyb, se stala obětí čistek. Také jsem znal mnohé z těch, kteří přišli na jejich místo.<br />
Tato změna v kvalifikační a zkušenostní úrovni byla přirozená. Vždyť základními hledisky, podle kterých se prováděly kádrové přesuny, nebyla hlediska kvalifikační a zkušenostní, ale hlediska vysloveně politická. Hlavním, tak zvaně politickým kritériem, byl postoj důstojníka k vojenskému zásahu některých států Varšavské smlouvy do vnitřních záležitostí země. Příslušníkem armády, vojákem z povolání, zůstal jen ten, kdo z vlastního přesvědčení bez výhrad schvaloval vojenskou intervenci některých států Varšavské smlouvy nebo se dokázal dovedně přetvařoval, že s ní souhlasí. Sám si více cením těch důstojníků, kteří schvalovali intervenci, jsouce přesvědčeni o její správnosti a nevyhnutelnosti, než těch, kteří ji schvalovali z oportunistických hledisek. <br />
Generál Pavel vlastní zkušenost z armády „přednormalizační“ nemá a nemohl mít. Přesto ve svém rozhovoru vynáší soud o tom, jak pojmy je „vlastenectví, čest, hrdinství“ kultivovala armáda předlistopadová, tedy v období celých čtyřiceti předlistopadových let (roky 1948-1989). Celé toto období zahrnuje do pojmu „dřívější režim“. To tedy znamená, že svá tvrzení opírá z velké části o argumenty „z druhé ruky“. Do vojenského gymnasia v Opavě nastoupil až v roce 1975, tedy v době, kdy už armáda byla „normalizována“. V době od svého nástupu do této školy až do příchodu k vojenským jednotkám uplynulo dalších osm let, kdy byl víceméně příslušníkem vojenských zařízení se zvláštním režimem, kterými vojenské školy jsou. Rozhodně to nezahrnuje celou armádu. Nicméně tato jeho, velice omezená, zkušenost ze služby v oné ČSLA, a nulová zkušenost z doby přednormalizační, jej zřejmě, podle jeho vlastního přesvědčení, opravňuje k tomu, aby obě armády porovnával i v takových sférách, jako jsou projevy vojenské cti, vlastenectví, hrdinství. Při tom nerozlišuje armádu „dřívějšího režimu“ na období přednormalizační a období normalizační. Ač to byly v jistém smyslu kvalitativně odlišné armády. Osobně se podivuji tomu, odkud se bere jeho domýšlivost soudit o něčem, co může znát jen z doslechu a v čem mu chybí vlastní zkušenost.<br />
Prezident republiky V. Klaus apeloval ve svém projevu, který měl na Severní Moravě u příležitosti 60. výročí konce druhé světové války, abychom na minulost nepohlíželi jinak než z pozic historických, to jest abychom minulost neinterpretovali jinak, než jak ji prožily miliony spoluobčanů. Nemělo by totéž platit i při pohledu na ČSLA?<br />
Co se týče mé osoby, pak jsem v přesně opačné situaci. Poměry v normalizované armádě a v armádě polistopadové neznám. Netroufl bych si tedy jakkoliv hodnotit to, jak na pojmy „vlast, čest, hrdinství“ pohlížejí dnešní vojáci a hlavně jak s projevují v jejich praktické činnosti. To, že dnes někteří z nich se účastní tak zvaných „misí“ v Afgánistánu, samo o sobě žádné důkazy o tom, že by se projevy jejich vlastenectví, hrdinství a vojenské cti zásadně odlišovaly od vojáků ČSLA, nepřináší. Na příklad jeden z nejzkušenějších letců ČSLA -místopředseda Svazu letců Ing Jiří Macura - charakterizuje motivaci, představy a ideály současných letců, především pilotů tak, že tyto především zajímá „kde budou sloužit, na čem budou létat, kdy budou posláni na zahraniční misi, <u>s jakým rizikem a co za to…</u>“ (podtrženo mnou)“. ( Ing Jiří Macura, „Zamyšlení nad 90. výročím“, Zpravodaj Svazu letců, číslo 49, srpen 2008). Lze něco takového hodnotit jako projevy vlastenectví? Pochybuji. Já v tom spíše vidím projev „žoldnerizace“ armády, vracející armádu někam do období třicetileté války. Rozhodně bych takové projevy či snahy nezařazoval mezi kvality, které potřebuje každá armáda. Nebyl to už sám velký Clausewitz, který psal, že „morální hodnoty mají ve válce to nejdůležitější místo“?<br />
Sám jsem službě v ČSLA věnoval 15 roků svého života (1949-1964), získal jsem kvalifikaci pilota II. třídy, absolvoval jsem s „červeným diplomem“, vysokou válečnou leteckou školu v SSSR (důsledkem toho bylo též, že jsem byl lege artis zbaven občanské spolehlivosti), prošel jsem řadou velitelských funkcí v bombardovací divizi, po patnáctileté službě jsem byl na základě politického rozhodnutí převeden do resortu dopravy, když jsem předtím, po tři poslední roky své služby v armádě, vykonával funkci náčelníka štábu 10. letecké armády.<br />
V době, kdy dnešní NGŠ si osvojoval první krůčky na tomto světě, jsem už, jako člověk nadělený vysokou odpovědností, musel řešit složité problémy spojené s výstavbou, přípravou a stmelováním štábu leteckého svazu. A to vše v době tak zvané „berlínské“ a „kubánské“ krize let 1961 a 1962, kdy válka s použitím jaderných zbraní byla téměř na spadnutí.<br />
Co se týče pojmů „hrdinství“, „vlast“ „čest“ zastává generál názor, že tyto pojmy byly v dřívějším režimu zprofanovány a staly se abstraktními. Implicitně to znamená, že byly profanovány a abstrahizovány i v době , kdy on i jeho otec v oné armádě sloužili. Je třeba totiž podotknout, že i jeho otec v ČSLA sloužil a podle slov, která vyslovil generál Pavel v jiném rozhovoru (A-Report č. 7), byl jeho otec „vojákem tělem i duší“. <br />
Když se hovoří o hrdinství, tak připomíná jednoho z hrdinů z filmu „Sedm statečných“. Konkrétně slova herce Bronsona, jež říká jednomu z chlapců vesnické komunity, kterou sedm statečných ochraňuje, proti Calverovým hrdlořezům, aby viděli hrdiny ve svých otcích, kteří „jdou každý den na pole, aby tam dřeli a živili tak svou rodinu“. Zastávám v tomto stejný názor s generálem.<br />
Na potvrzení svého názoru jsem však nemusel čekat na vynikající hollywoodský film „Sedm statečných“. Stačilo mi vzpomenout si svého otce. Ten jako dvacetiletý muž byl povolán v roce 1917 do První světové války. Z ní se pak, po jejím skončení vracel jako příslušník „Útočného sokolského praporu Italské domobrany“. Tedy místo toho, aby se z italské fronty vracel jako repatriovaný italský zajatec nebo jako příslušník poražené rakouské armády, vracel se jako muž, který projevil svůj postoj k vlasti tím, že dobrovolně vstoupil do italské domobrany. Ta byla součástí nově se tvořivší československé armády. Později mu byl přiznán statut legionáře. Po návratu do osvobozené vlasti ještě rok sloužil na slovensko-maďarské hranici a pomáhal upevňovat tam hraniční režim nového státu. Po demobilizaci pak jako tovární topič rovněž každý den po celou dobu první republiky a Protektorátu odcházel do fabriky, kde rovněž jako topič u parních kotlů „dřel, aby uživil svou rodinu“. <br />
A proto bych se zeptal generála Pavla: „Nemyslíte, že je třeba, když už hledáte vzory hrdinství, hledat vzory statečnosti jen v amerických filmech? Nebylo by možné hledat vzory podobných hrdinů, třeba v ČSLA, ze které jste vzešel? Nebyli takovými hrdiny třeba stovky stíhacích pilotů Československé lidové armády, kteří chránili před vetřelci náš vzdušný prostor? Ti také dnes a denně přicházeli na svá letiště, usedali do svých strojů, aby v nich „proseděli“ v pohotovosti číslo 1 nepočítané hodiny?“ Co takové „sezení“ v pohotovosti č. 1 obnášelo? Bylo ekvivalentní dřině rolníků, kdesi na americko-mexickém pomezí?<br />
Podívejme se na to, co o takovém „sedění“ píše jeden z pilotů. „To vyžadovalo sedět v kabině letounu, který byl plně vybaven k provedení bojového úkolu, minimálně 8 hodin v průběhu ostré hotovosti. Sedět celou dobu bez možnosti pohybu nebo změn y posedu, stále jen na tvrdé části padáku, kterou byla duralová schránka s kyslíkem“. (Z knihy Jaroslava Šrámka, „Vzpomínky pilota“, Svět křídel, Cheb, 2010).<br />
Tito muži museli být připraveni ve dne v noci, za jakýchkoliv povětrnostních podmínek, okamžitě startovat proti narušitelům, a to i tehdy, kdy povětrnostní podmínky byly takové, že neměli jistoty, zda budou moci po splnění úkolu přistát a budou se muset katapultovat, mnohdy s malou nadějí na bezúhonné přežití? Měl generál Pavel na mysli, že i tato činnost oněch mužů, mnohdy už otců rodin, kteří takto sloužili své vlasti za „dřívějšího režimu“, přispívala k profanaci, tedy k zneuctění, znesvěcení pojmu „hrdinství“, „statečnost“? Přiznat toto, by však znamenalo podkopávat ideovou stavbu, kterou si vytvořil dnešní režim v podobě zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Chápu, že toto si NGŠ nemůže dovolit. Mohl by ale o těchto věcech raději mlčet!<br />
Generálu Pavlovi by snad nebylo třeba objasňovat, že se činnost těchto statečných mužů- strážců našeho vzdušného prostoru, odehrávala v dobách, kdy ve stejnou dobu, také nepřetržitě po dobu 24 hodin denně, směřovaly, až do určité čáry, kterou směli překročit až na výslovný rozkaz, k určeným cílům na území našeho státu jiní muži, kteří měli v pumovnicích na závěsech svých letadel zavěšenu munici takové ničivé síly, jež byla způsobilá přeměnit v „dýmající radioaktivní ruiny“ (termín, kterým operoval velitel strategického letectva USA generál Curtis LeMay) takové země, jakou bylo Rusko či země naše? Nebo dobombardovat naši zemi do doby kamenné, jak se jim to podařilo v Iráku v roce 1991? Tím se přece pyšnil v Ženevě americký ministr Baker v rozhovoru s tehdejším iráckým ministrem Tarikem Azísem. Za povšimnutí zde slouží jedna věc: představitel národa, jehož svědomí musí být zatíženo genocidou původního obyvatelstva Ameriky, genocidním vedením vietnamské války, se vyvyšuje nad národem, který žije v kolébce lidské civilizace, v dávné Mezopotámii, a svou technologickou převahu uplatňuje k tomu, že dobombarduje irácký národ do doby kamenné? Je možné si představit vyšší míru arogance?<br />
Či toto vše je jen propagandou? Nebo snad není pravdou, že existovaly plány v podobě SIOP-62, které toto vše měly realizovat, tedy plány, které do dnešní doby nebyly odtajněny a sotva někdy odtajněny budou? O existenci takových plánů se ve školách na Západě, které generál absolvoval,nic neučili?<br />
Ze slov generála jsem nabyl přesvědčení, že nedokáže docenit, nebo to nechce vidět a přiznat, že v jiné době, v jiné politické konstelaci, v jiných mezinárodních podmínkách, mohli v ČSLA sloužit také muži, kteří věděli, co to je vojenská čest a pro které tato země nebyla jen zemí, kterou spravovala, podle soudu jiných povýšenců, „zločinná a zavrženíhodná“ organizace, ale pro které tato země byla jejich vlastí, které bylo vyhrožováno, která byla zastrašována či odstrašována, že tedy země, kterou bránili, byla něčím mnohem cennějším, než kterýkoliv politický režim, současný nevyjímaje. „Patria communis est parens omnium nostrum.“ Tak se na pojem „vlast“ díval jeden z velikánů římské kultury M.T.Cicero.<br />
Vojenskému profesionálu, jakým je NGŠ Pavel, musí být jasno, že použití zbraní hromadného, a v případě termojaderných zbraní totálního, ničení, kterými nám neustále bylo vyhrožováno, by znamenalo ničení všech. To nejsou zbraně, které by dokázaly odlišit komunisty od antikomunistů, demokraty či liberály od diktátorů. Eo ipso: ten, kdo čelil nebo učil se čelit použití takových zbraní, nemůže být označen za člověka, který by profanoval takové pojmy jako je hrdinství, čest, vlast či který by jen poskytoval oporu totalitnímu režimu.<br />
Tím, co říkám, nechci idealizovat ČSLA a nechci podceňovat vojáky, kteří působí třeba v afgánské misi (ve středověku byly podobné mise nazývány „křížovými výpravami“). O tom, že Češi jsou dobrými vojáky není třeba chodit do středověku, ani do bývalé Jugoslávie či do dnešního Afgánistánu. O tom získali kladné mínění jiní, počínaje B. Mussolinim přes carské generály a politiky, až k W. Churchillovi. Konec konců ani A.Hitler v rozhovorech se svými spolustolovníky se tím netajil a proto až do posledních chvil nacistické říše odmítal dát souhlas k tomu, aby Čechům byla svěřena zbraň, s výjimkou snad vládních vojáků, tedy nikoliv na frontě.<br />
Stejně jako dnešní armáda není podle slov generála „spolkem svatých“, tak ani ČSLA nebyla takovým spolkem. Avšak zasluhuje si při nejmenším stejnou úctu a respekt, který je požadován pro armádu dnešní. Opak se však má stát pravdou. Má se to stát tak, že bude stokrát opakována lež? Osobně pochybuji, že na této planetě ještě existuje nějaký jiný stát, který by na část tradic své armády pohlížel stejným způsobem, jako to razí dnešní ministerstvo obrany ve své „Bílé knize“? Na tvorbě které se, jak jsem se dočetl na Internetu, podílel i generál Pavel.<br />
Co se pak týče tak zvané profanace pojmu „vlast“, ke kterému došlo podle generála Pavla v minulém režimu, tak soudím naopak, že dnes je pojem „vlast“ více zprofanováván tím, že jsou naše bojové jednotky, na které i já jako důchodce přispívám svými daněmi, posílány ne tam a tehdy, když je ohrožena naše vlast, ale tam, kam je posílá naše politické vedení podle přání jiného politického vedení. Nikoliv tedy na základě odborného hodnocení, které by vypracovaly příslušné složky, jako je třeba generální štáb armády. Rozdíl od doby minulé spočívá jen v zeměpisném místě, kde jsou činěna zásadní politická rozhodnutí, kterým se pak naše politické vedení víceméně servilně podřizuje. Co dříve byla Moskva, to je dnes Washington nebo Brusel.<br />
Mohu souhlasit s názorem novopečeného náčelníka Generálního štábu, že armáda, včetně svého generálního štábu, je vykonavatelem politických rozhodnutí. Mám snad věřit tomu, že se tím vyčerpává úloha Generálního štábu? V každém státě, který má svou armádu, je a musí být nejvyšší její složka, ve většině případů tedy generální štáb, také orgánem, který nejen realizuje to, co od něho požaduje politické vedení. Pokud současně nebo dokonce s předstihem nepřipravuje pro politická místa odborně fundovaná hodnocení, závěry a doporučení, na jejichž podkladě pak rozhoduje politické vedení státu, pak je jeho existence zbytečná.<br />
Nedělám si iluze o tom, že v době Varšavské smlouvy byl nějaký ideální stav, pokud se týkalo hodnocení vojensko-politické situace a přípravy odpovídajících rozhodnutí. Určitě míra servility našeho politického vedení a v návaznosti i nejvyšších vojenských špiček vůči příslušným orgánům v Moskvě byla vysoká. Názorně se to projevilo v době kubánské raketové krize. Nezaznamenal jsem jediný signál, který by ukazoval na to, že zásadní rozhodnutí, která v té době činilo sovětské velení, byla konzultována či připravována ve spolupráci s námi. A to i přesto, že bychom možné důsledky nesli všichni, neboť při neúspěšném řešení této krize by byla následovala všeobecná jaderná válka. Konkrétní zážitky možných důsledků, aniž jsem tehdy znal všechny souvislosti, jsem jako náčelník štábu 10. letecké armády v oněch třech podzimních měsících roku 1962 pociťoval dnes a denně.<br />
Totéž ale platí, podle mého soudu, i o americké straně. Ač jsem o kubánské raketové krizi prostudoval řadu materiálů i západní provenience, nezaznamenal jsem také jediný doklad toho, že by prezident Kennedy se svými nejbližšími spolupracovníky, se choval odlišně od moskevského vedení, a že by jeho rozhodnutí, která, spolu s rozhodnutími sovětského a kubánského vedení (tady se opírám o názor McNamary), přivedla svět na okraj propasti globální jaderné katastrofy, byla činěna způsobem, který vyzdvihuje generál Pavel ve svém rozhovoru. Jak mám věřit tomu, že by se to dělo nyní? Jak mám věřit tomu, že by kterýkoliv z třech členů Aliance, kteří vlastní jaderné zbraně, se radil se všemi svými spojenci zda, kdy a jak své zbraně použije? Dovede si někdo představit třeba „Francii sladkou, hrdý Albion, které jsme tak milovali“, že by se snížili k tomu a radili se s námi, když nadejde čas dělat zásadní rozhodnutí, jež se budou dotýkat jejich životních velmocenských zájmů? Nebyl to prezident Chirac, který už jednou napomínal naše představitele, aby „raději mlčeli“? Budou se s námi radit vždy, když jejich eventuelní rozhodnutí k použití jaderných zbraní přivolá i na své spojence odvetu protivníka, který by takovému použití dovedl čelit? A takový protivník existuje! A jak to, že stále jen slyšíme o jednáních ke snížení jaderných zbraní mezi Moskvou a Washingtonem a proč nejsou taková jednání vedena mezi Moskvou a Paříží či Londýnem? Ti rovněž vlastní stovky jaderných zbraní. Proti komu je drží v pohotovosti. Vždyť nebezpečí sovětského komunismu, kterým to obhajovali v minulosti, už pominulo! Ostatně: cožpak lze vůbec mluvit o nějakém velení armádám v reálně běžícím čase v době krize či války, jestliže by byly zachovávány procedury, o kterých hovoří? Není to všechno zase jen, do hezkých slov balená, propaganda?<br />
Proč bychom měli věřit tomu, že už nejsme zase jen rukojmími těch, kteří o použití těchto zbraní v Paříži, Londýně, Washingtonu budou rozhodovat, ač důsledky poneseme i my. Proč bychom tomu měli věřit, když jsme jako občané nebyli ani dotázáni, zda souhlasíme s připojením se k Alianci, ve které tři členové tyto zbraně vlastní, a kdy budou možná autonomně rozhodovat o jejich použití při aplikaci článku č. 5 Smlouvy?<br />
Když už generál Pavel, z pozice své nové funkce, hovoří o věcech, jež za jistých situací mohou mít zásadní význam pro život či smrt tohoto národa, tak by nám měl vysvětlit a přesvědčit nás, proč bychom najednou měli věřit bezmezně těm, kteří snovali plány podobné plánu SIOP-2, či těm, jichž předchůdci „ponechali v roce 1938 Československo na pospas osudu“ a kdy v důsledku jejich činnosti „doznaly zdrcující porážky rytířskost, čest a soucítění s malým národem“ (uvozuji slova W.Churchilla z díla Druhá světová válka.I-.díl., strana 289, Lidové noviny, Praha, 1992). Kde se najednou u nich vzala rytířskost a čest, o které možná jsou vedeny učené přednášky na školách, které generál Pavel absolvoval, ale jež se nějak zvlášť neprojevují v mezinárodní politice? Cožpak na příklad válka proti Iráku, pro kterou tak horoval Tony Blair, tedy představitel země, jež v roce 1938 ztratila podle W. Chuchilla čest, nebyla odůvodňována lží, že Saddám Hussain vlastní zbraně hromadného ničení? A tak dále a podobně!<br />
Pisatel těchto řádků, ač má stále hodnost plukovníka v záloze, už dávno nepodléhá povolávací povinnosti. Stále však si zachovává důstojnost a čest vojáka, který patnáct roků poctivě, svědomitě, bez ohledu na osobní pohodlí a čas, často i na úkor vlastní rodiny, se věnoval československému vojenskému letectvu, a který tedy z vlastní zkušenosti ví, že tvrzení generála Pavla, že v armádě, ve které sloužil, byly zprofanovány takové pojmy, jako je „vlastenectví, čest, hrdinství“, není nic jiného, než ideologické klišé a…<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-89264388627873841442012-07-14T02:40:00.000-07:002012-07-14T02:40:15.537-07:00O JEDNOM VELMI AKTUELNÍM ROZHOVORUO JEDNOM VELMI AKTUÁLNÍM ROZHOVORU<br />
<br />
<br />
Jednašedesátiletý poslanec Evropského parlamentu, člen Demokratické strany, italský sociolog a politik Giuseppe Arlacchi, poskytl ruským elektronickým novinám «Столетие» rozhovor na téma „tvorba míru a NATO“. Rozhovor byl uveřejněn na stránce http://www.stoletie.ru/politika/pino_arlakki_nato_zanimajetsa_mifotvorchestvom_724.htm dne 4.7.2012.<br />
<br />
Soudím, že by se nad jeho slovy měli zamyslet, případně vyvodit i potřebné závěry z takového zamyšlení se, i lidé, kteří u nás koncipují a realizují zahraniční politiku a i ti naši spoluobčané, kteří se ucházejí či hodlají ucházet o prezidentský úřad. Od nich bych dokonce očekával, že k vysloveným otázkám zaujmou jednoznačné stanovisko. Vždyť prezident republiky je podle Ústavy osobou, která zastupuje stát navenek a která sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, a má tudíž významné místo v tvorbě a realizaci zahraniční politiky státu. Od jeho postojů a činnosti bude tedy zahraniční politika státu významně záviset.<br />
O tom, že tomu tak skutečně je, už dali nedvojsmyslně najevo i dva uchazeči o úřad prezidenta – Jan Fischer a Přemysl Sobotka. V rozhovorech, které poskytli „Právu“, a jež byly uveřejněny v deníku dne 30. června a 7. července 2012, se zcela jednoznačně vyjádřili k tomu, s kým jsou ochotni, v podobě jimi jmenované vlády, při tvorbě zahraniční politiky spolupracovat.<br />
Z odpovědí Giuseppe Arlacchiho jsem vyjmul ty myšlenky, které se mi jeví pro naši zemi nanejvýš aktuelní. Osobně jsem byl v jisté části diskuzí počátkem devadesátých let angažován. První zakladatel dvouměsíčníků Listy Jiří Pelikán, svého času rovněž poslanec evropského parlamentu, mi v roce 1994 psal, že byl můj článek „Myslí už sovětští generálové nově“ byl použit prezidentem Cossigem v debatě, která v devadesátých létech minulého století probíhala v Itálii o tajných jednotkách NATO „Gladio“ (slovo odvozeno od latinského „gladius“, tedy „meč“). V jakém smyslu byl můj článek použit, jsem se, bohužel, nedozvěděl. Zdá se však, že jednotky „Gladio“ byly by v případě války použity jako svým způsobem partyzánské jednotky v týlu sovětských vojsk, či vojsk Varšavské smlouvy. Inspirace východní německo-sovětskou frontou a boji Titových partyzánů je zřejmá Také ale měly posloužit k řešení vnitropolitických krizí v případě ostrého vychýlení se situace vlevo. Pak že NATO byla od počátku jen obrannou organizací! Arlacchi však tvrdí, že ani otevření archivů po pádů komunismu nepotvrdilo záměry Mosky zachvátit Západ. Tyto tajné jednotky NATO byly vytvořeny na základě, od samého počátku vykonstruovaných a lživých, skutečností. Mnoho autorů dnes dokazuje, že vojenská moc Američanů byla již tehdy v Evropě tak silná, že se v Bruselu, tedy v hlavním stanu NATO, nikdo vážně neobával napadení ze strany SSSR.<br />
Arlacchi rovněž projevuje nesouhlas s americkými politiky, kteří tvrdili, že studená válka představovala období míru. Naopak: kultivace údajné „sovětské hrozby“ vyvolala mnoho vojenských konfliktů. Války však byly vedeny rukama „třetích“ zemí. V mnoha zemích se odehrávaly velké teroristické akce a vojenské puče. <br />
Podle dokumentů „Gladio“ byla za jednu z hrozeb považována Italská komunistická strana. To navzdory tomu, že se vzdala revolučních metod svého boje, že měla velkou autoritu, že v době války bojovala společně s hnutím „Odporu“. „Rudé nebezpečí“ v Itálii- to byl rovněž mýtus. To říká Arlacchi jako člověk v Komunistické straně Itálie neangažovaný, ač je z toho někdy podezírán. Na příklad když přišel v roce 1997 do funkce v OSN, tak jej představitel USA Wiliam Richardson obvinil, že je komunista. Řekl jsem mu, že není a že by bylo velice obtížné vysvětlovat mu, proč je mu to dokonce líto. Připomněl Američanovi, jak se IKS zasloužila o demokracii v zemi. V době, kdy agenti „Gladio“ prováděli v šedesátých a sedmdesátých letech teroristické akty, tak v té době se komunisté aktivně zúčastnili výstavby demokracie“.<br />
NATO podle Arlucchiho neustále zveličuje ohrožení bezpečnosti v těch zemích, jež jsou jeho členy. Filosofie této organizace spočívá v tom, že vždycky někde existuje silný nepřítel, který chce ovládnout celý svět. Jakmile zanikl Sovětský svaz, jakožto „zlo“ stvořené Severoatlantickým blokem, okamžitě vy vstal před NATO obrovský problém. K řešení tohoto „problému“ hledá nového nepřítele, byť menšího kalibru. Takového virtuálního nepřítele si pak vytváří tím, že se vměšuje do cizích věcí. Vždyť největším problémem pro NATO dnes je potřeba zdůvodnit svou existenci. Dnes již všichni chápou, že poté, kdy přestala existovat Varšavská smlouva, vyvstává zákonitě otázka: proč nadále existuje Aliance? V Bruselu jsou dnes zaměstnáni nejvíce problémem jak najít a vytvořit pro sebe hrozbu.<br />
Podle poslance Arlacchiho neexistují dnes hrozby, které by existenci NATO ospravedlňovaly. Boj s terorismem je třeba vést ne tanky, ne letadly, ne ponorkami. Takový boj musí vést specielní služby či policie. My v Evropě přece neočekáváme jakékoliv napadení. Proto jsou téměř ve všech zemích snižovány rozpočty na obranu. Není daleko doba, kdy nám občané dají otázku: proč máme dávat své peníze na boj s mýty?<br />
Arlacchi se kromě jiného odvolává i na Halforda Johna Mackindera, anglického geografa. Ten je rovněž považován za otce geopolitiky a geostrategie (1861-1947). Mackinder svého času tvrdil, že spojenectví Ruska se zbytkem Evropy by mohlo vytvořit nejmohutnější světovou alianci. Proto také je dnes něčemu takovému ze strany USA kladen největší odpor. Arlacchi tvrdí, že to je také hlavní důvod, proč ideolog USA Zbygniev Bržezinskij tomuto tématu věnuje maximum pozornosti. V tom totiž spočívá dnes největší starost amerických stratégů. Proto se také Američané snaží provokovat Rusko a „odříznout“ je od Evropy.<br />
Poslanec Arlacchi také soudí, že studená válka nebyla bitvou kapitalismu s komunismem, ale reálným jejím cílem bylo Rusko. Titíž lidé, kteří vystupovali aktivně proti Sovětskému svazu, vystupují dnes proti Rusku. Tedy proti zemi, která oplývá přírodními zdroji. Právě proto kladou překážky sblížení Evropy a Ruska. Tento antagonismus Ruska a Evropy má své křeny hluboko v minulosti, což vše přináší světu ohromné škody.<br />
Propaganda NATO je velice efektivní a daří se jí vytvářet nepřítele i tam, kde žádný neexistuje. Tyto natovské mýty však stále ještě nacházejí ohlas u mnoha lidí ve světě.<br />
Je pochopitelné, že ti lidé, kteří mají v NATO velice dobře placenou práci, se budou snažit si tuto práci udržet i tehdy, kdy už se sami přesvědčí, že jejich existence žádný význam nemá.Jejich permanentním úkolem a povinností je nacházet nové a nové hrozby. Je docela možné, že vojenskou hrozbou se stane i nedostatek pitné vody na zeměkouli. <br />
„Věřme tedy tomu“, říká poslanec Evropského parlamentu Giuseppe Arlacchi, že „lidé v NATO dnes nejvíce trpí bolestmi hlavy, které jsou důsledkem toho, že musí stále hledat nové a nové hrozby“.<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-89995815224640769532012-07-03T04:03:00.001-07:002012-07-03T04:03:48.825-07:00UCHAZEČ O PREZIDENTSKÝ ÚŘAD A ČESKÁ ÚSTAVAUCHAZEČ O PREZIDENTSKÝ ÚŘAD A ČESKÁ ÚSTAVA<br />
<br />
<br />
Uchazeč o prezidentský úřad Jan Fischer poskytl Janu Martínkovi a Jiřímu Ovčáčkovi rozhovor. Byl publikován v deníku „Právo“ 30. června 2012. V rozhovoru, kromě jiného, odpověděl na otázku, zda by jako prezident jmenoval případně vládu s účastí komunistů, toto:<br />
„Nejmenoval bych žádnou vládu, kde by se objevil politický subjekt, jehož program, vize či přesvědčení by nebyl v souladu se zahraničněpolitickým směřováním země, demokratickými hodnotami a demokratickými principy, na nichž je tato společnost postavena“.<br />
Z těchto slov je zřejmé, jak pan Fischer ctí to, co je napsáno v Ústavě České republiky. Tam je v článku číslo 5 stanoveno zcela jednoznačně, že politický systém v tomto státě je založen na soutěži politických stran, které mají především umožnit lidu této země, aby vykonával státní moc prostřednictvím, též moci výkonné, tedy prostřednictvím vlády. Článek 5 pak limituje účast v této soutěži, a explicitně tedy i ve vládě, jen respektováním „základních demokratických principů“ a odmítnutím „násilí jako prostředku k prosazení svých zájmů“. <br />
Pan Fischer si tato ústavní omezení už předem rozšířil, řekl bych velice volně, o podmínku „souladu se zahraničněpolitickým směřováním země“ a o podmínku souladu s „demokratickými hodnotami“. V obou těchto případech se jedná o pojmy, které lze zcela volně interpretovat a které nejsou na úrovni Ústavy jednoznačně definovány. Zejména se to pak týká onoho. „zahraničněpolitického směřování“ země. <br />
Má tím třeba být míněna i naše účast ve vojenskopolitických či politickovojenských blocích? Vždyť náš lid, a tady mám na mysli nejen jakousi, ve volbách získanou, „většinu“ národa, ale každého oprávněného a svéprávného jednotlivce, nebyl třeba požádán o souhlas s připojením se k Severoatlantické smlouvě-NATO“, tedy ke smlouvě, která se už dnes zcela nepochybně rozchází s původními záměry, které k jejímu uzavření vedly. Byla třeba v některých volbách či všelidovém hlasování položena otázka, zda každý oprávněný volič souhlasí s účastí na této smlouvě bez jakéhokoliv omezení, tedy i bez omezení toho, kdy, za jakých podmínek použije jeden z členů této aliance jaderné zbraně při uplatňování článku č. 5? <br />
Ač nejsem politicky pasivním občanem této země, nevzpomínám si, že bych byl kdykoliv požádán o výslovný všeobecný souhlas s použitím těchto zbraní Aliancí. Při tom si myslím, že každý občan by měl být zákonem zavázán, že <u>musí</u> (záměrně podtrhuji slovo "musí") k této otázce, jež může nakonec rozhodnout o existenci či neexistenci národa, říci své „ano“ nebo „ne“. A že taková otázka měla být každému občanu položena předtím, než stát k vojenskopolitické smlouvě, kde někteří její členové disponují jadernými zbraněmi, položena.<br />
Bude v interpretaci uchazeče o prezidentský úřad nesplněním jeho podmínky, když některá politická organizace bude mít na příklad ve svém programu neutralitu této země a na základě toho získá od voličů významný mandát? Bude to v interpretaci uchazeče o prezidentský úřad rovněž znamenat, že požadavek o neutralitu země, třeba podle příkladu Švýcarska nebo Rakouska, bude považovat za nesouhlas se „zahraničněpolitickým“ směřováním země“? <br />
Zdůrazňuji, že nejsem, a to už od roku 1970, tedy také od doby, kdy pan Fischer usiloval o získání legitimace KSČ, členem ani sympatizantem KSČ nebo KSČM, a v žádném případě se nestavím za program, vize či přesvědčení těch občanů této země, kteří se sdružují v řadách KSČM. Pokud ale mohu soudit podle informací, které mám, tak je na naší politické scéně více subjektů, které na současné „zahraničně politické směřování“, jež bylo rozhodnuto bez jednoznačného mandátu lidu této země k takovému rozhodnutí, mají jiný názor, než strany, které od roku 1989 udržují zákonodárnou a výkonnou moc v této zemi. A které usilují o podíl na státní moci.<br />
Co znamená, v pojetí uchazeče o prezidentský úřad, dbát „ochrany menšiny“ (článek č.6 Ústavy)? Znamená to jen to, že menšina nesmí být za svůj názor pronásledována, nebo také to, že nesmí být diskriminována třeba tím, že jí bude odpírána spoluúčast na vládnutí? Zdá se mi, že slova uchazeče o prezidentské křeslo pana Fischera, jak jsou nahoře citována, tedy slova pronesená na počátku velební kampaně, by à priori mohla znamenat právě toto.<br />
<br />
<br />
<br />veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-4916283947837460050.post-45054424444772021352012-06-20T08:17:00.000-07:002012-06-20T08:17:38.380-07:00ČESKÉ VOJSKO A SVĚT. POHLED LETECKÉHO VETERÁNA.<br />
ČESKÉ VOJSKO A SVĚT. POHLED LETECKÉHO VETERÁNA.<br />
<br />
<em> Úvodní poznámky:- Dále uvedený článek představuje můj příspěvek dvouměsíčníku "Listy". S mým souhlasem redakce periodika příspěvek zkrátila a zveřejnila v čísle 3/2012 pod titulkem "Pohled leteckého veterána". Publikovaná verze nebyla mnou verifikována. S publikovanou verzí ale v zásadě souhlasím, jelikož podstaty se redakční úpravy významně nedotkly. Nicméně jsem se rozhodl publikovat zde úplnou verzi, jelikož obsahuje některé informace a některá má stanoviska, která považuji za důležitá. </em><br />
<em> Za nejdůležitější mezi nimi považuji to, že by občané tohoto státu měli, bez jakýchkoliv vytáček a kamufláží, znát, zda a za jakých podmínek se naši představitelé v NATO budou podílet na rozhodování jiných účastníků Aliance- držitelů jaderných zbraní- o použití těchto zbraní vojenskými činiteli Aliance. A zda budou rovnoprávni s ostatními členy Aliance při takovém rozhodování s právem veta na takové použití. Od plnoprávnosti našich představitelů při rozhodování v této věci totiž může záviset život a další osud tohoto národa. Soudím, že občané tohoto státu i v té nejzapadlejší vesničce či samotě mají neocizitelné právo to znát!</em><br />
<em> Když si představím, že by právo rozhodovat o takové zasadní věci mohli mít i lidé, kteří jsou podezíráni z korupce a z okrádání nás všech, tak mne jímá stejná hrůza, jaká jímala skupinu vědců v poušti Nového Mexika v červenci 1945!</em><br />
<br />
Protože jsem dosud neztratil iluzi o tom, že platí to, co je napsáno na obálce časopisu LISTY, že je totiž také dvouměsíčníkem pro dialog, tedy pro „rozmluvu, rozhovor“, rád bych přinesl svou „trošku do mlýna“ k rozhovoru o tématu, o němž píše v čísle 2/2012 Antonín Rašek. Jestli je to v krátké době už podruhé, kdy se zapojuji do dialogu k článkům A. Raška, tak by to mohlo být, jako v tomto případě, také proto, že se s ním cítím v jistém smyslu částečně spřízněn. Pokud se nemýlím, tak jsme oba v jisté době sloužili v Československé lidové armádě (ČSLA). Ta byla, podle „Bílé knihy o obraně ČR“ (BKOČR), aniž jsem to já osobně, až do svého současného věku, tušil, „jednou z opor nového totalitního systému“. A z toho titulu si zřejmě, podle autorů BKOČR, nezaslouží, aby z její éry cokoliv tvořilo součást tradic České armády. Už z tohoto důvodu proto také nemohu souhlasit s kategorickým požadavkem A. Rašky, že je BKOČR „nutné brát vážně“.<br />
Sám se s tím, jak onen dokument definuje poslání ČSLA v části „tradice“, nemohu při nejlepší vůli ztotožnit. Bude to asi také proto, že nestavím rovnítko mezi pojmy „režim“ a „vlast“. Režimy přicházejí a odcházejí, avšak to, čemu říkáme „vlast“, tady zůstává. A to už více než tisíc let! <br />
Až do konce svého života budu žít v přesvědčení, že jsem se celých patnáct roků svého života, to jest od roku 1949 do roku 1964, připravoval k obraně své vlasti. Toto své stanovisko opírám, kromě jiného, i o text přísahy, kterou jsem složil v roce 1951. Zatím mi nikdo nepodal přesvědčivý důkaz o tom, že tato má činnost v oněch letech byla neodůvodněná a nepotřebná. Nikdo mne zatím nepřesvědčil, že jsem udělal ve své životní volbě zásadní chybu, když jsem dobrovolně vstoupil v roce 1949 do armády a stal se vojákem z povolání, tedy vojenským profesionálem. Že jsem snad měl spíše následovat ty, kteří se dali cestou zcela opačnou. Tedy někdy až cestou vlastizrady. A kteří jsou proto dnes, k mému velkému údivu a pohoršení, glorifikováni, vyznamenáváni a dokonce odměňováni. I z mých peněz, jakožto plátce daní. Čím více jsou otevírány archivy a jejich dokumenty zpracovávány historiky, a já se prostřednictvím Internetu, případně prostřednictvím knih, k novým informacím dostávám, tím více sílí mé přesvědčení, že tato země, v době mé služby v ČSLA, ohrožována byla nebo při nejmenším byla zastrašována (decentně se říkalo „odstrašována“, ač byla podstata, to jest vyvolávání strachu, stejná) tím, že takové ohrožení může nastat.<br />
Poslední článek A. Rašky se úzce dotýká problematiky, kterou tedy mám, zřejmě doživotně, „pod kůží“. Autor se, kromě jiného, snaží vysvětlit ve svém článku čtenářům, v jakém bezpečnostním prostředí, respektive v jakém prostředí, které by bezpečnost naší země mohlo ohrozit, se naše země nachází dnes, a jakým způsobem na to vládnoucí kruhy, při udržování či budování našeho vojska, reagují. Živím se nadějí, že bych svým příspěvkem do dialogu o tomto tématu mohl i čímsi přispět. A vyplnit malou, ale opravdu jen malou porcí, tu mezeru, kde, podle A. Raška, chybí „kvalifikovaná veřejná i odborná diskuze“. To jest diskuze o bezpečnostní politice České republiky. Jestli jsou k tomu tou nejvhodnější tribunou LISTY, to už jistě posoudí redakce. Soudím, že ano, když už poskytla A. Raškovi své stránky na toto téma.<br />
Nerad bych se mýlil, ale zdá se mi, že A. Rašek se pohybuje v jakémsi virtuálním světě, jestliže si myslí, že by v naší zemi mohlo vzniknout jakési uskupení v rámci existujících „think tanků“, kde by mohly být otázky bezpečnostní politiky diskutovány z různých pohledů, dokonce na úrovni „neformálního poradního orgánu vlády a Bezpečnostní rady státu“. Nebo si snad A. Raška myslí, že by přístup do takové „myšlenkové nádrže, myslivny, mozkovny“ nebyl přísně limitován? A že by tam měli přístup třeba bývalí členové „zločinné a zavrženíhodné organizace“ nebo vyšší důstojníci a generálové ČSLA a absolventi válečných škol v některém ze států bývalé Varšavské smlouvy, především v Sovětském svazu? Tedy občané v podstatě „druhé kategorie“, kteří jsou doživotně ocejchováni členstvím v této organizaci? Sám si myslím, že s podobnými „think tanky“ bude třeba počkat až do doby, kdy zemře poslední pamětník a účastník éry ČSLA, kdy už budou žít jen lidé, už od obecné školy si osvojivší „jedině správnou“ interpretaci národních dějin, jak byla kodifikována příslušnými zákony. A když už v této zemi nebude žít nikdo, kdo by do této „jedině správné“ interpretace oné dějinné etapy, zarámované roky 1948 až 1989, chtěl a mohl mluvit.<br />
A.Raškovi jistě není neznámo, že byl v tomto směru učiněn už jistý pokus, do kterého byli částečně zaangažováni i generálové předlistopadové, v ojedinělých případech i polistopadové, české armády. Pokus se nazýval „Souběžný historický projekt o NATO a o Waršavské smlouvě“ ( můj překlad názvu „Parallel History Project on NATO and the Warsaw Pact“ – PHP). Ten údajně měl, vedle historie NATO, osvětlit i historii Varšavského paktu. Podle historika Josefa Fučíka, který, krom jiného, je autorem knihy „Stín jaderné války nad Evropou“ .(Mladá fronta, Praha, 2010), onen projekt svou vyhlášenou paralelitu neprokázal a ustrnul v jednostranném pokusu o „vnitřní historii Varšavského paktu“. Řada závěrů tohoto projektu, tedy vlastně i vnitřní historie naší armády, zůstává, podle F. Fučíka, pouhou spekulací. <br />
Podle mého názoru je toto hodnocení projektu českým historikem velmi „měkké“. Podle mého soudu skončil projekt fiaskem. Co jiného, než fiasko je to, když se rozhovorů, v rámci projektu uskutečňovaných, odmítne zúčastnit řada československých generálů. Bylo jich nejméně 14, plus bývalý ministr Vacek. Rozhovorů, uskutečněných v rámci tohoto projektu, se odmítli zúčastnit také polští a východoněmečtí generálové. Motivaci jejich odmítnutí neznám.<br />
To už vůbec nehovořím o tom, že mnoho vojenských profesionálů v hodnostech nižších, než generálů, by k tomu rovněž mělo co říci, však dotazováni nebyli. Americký generál George Marshall zdůrazňoval, že v armádě je důležitá zastávaná funkce, nikoliv hodnost. Sám jsem po čtyři roky vykonával funkci, pro kterou byla plánována hodnost generál poručíka, na příslušných dokumentech pro vedení války jsem pracoval, a při tom jsem měl „jen“ hodnost plukovníka. Snad mi bude uvěřeno, že ze mne v tomto okamžiku nemluví uražená ješitnost. Chci jen zdůraznit, že už samotný výběr lidí, kteří jsou přizváni k podobnému projektu, může limitovat i jeho výsledky. Ostatně: kdo si záznamy rozhovorů s československými generály, které vedl Karel Sieber, přečetl, tak možná dojde k podobnému závěru o profesionální, hlavně pak o morální, úrovni některých z těchto intervieovaných lidí, k jakému došel historik Fučík ve své knize.<br />
Sám jsem se z vlastní iniciativy v jistém smyslu tohoto projektu zúčastnil. Stalo se to poté, kdy profesor Vojtěch Mastný, jeden z přímých aktérů projektu, poskytl rozhovor redaktorovi Práva. Já na jeho slova písemně reagoval, a nakonec mu i zaslal do Ameriky své připomínky k „plánu použití ČSLA z roku 1964“. <br />
Za tyto připomínky mi bylo poděkováno. Jaký byl jejich další osud, to už jsem se nedozvěděl. <br />
Historik Fučík má názor, že „stále chybí nepředpojaté a věcné posouzení významu a úlohy ČSLA v daném období“. Mám stejný názor. Jen zběžné nahlédnutí do BKOČR to jen potvrzuje. „Při tom tato armáda patřila tehdy mezi významné vojenské síly v Evropě, ve které během studené války vykonali službu statisíce československých občanů. V naší současné společnosti je dosud poměřována především z politických hledisek; navíc z různých důvodů kompromitována pamflety odpíračů vojenské služby a nositelů „modrých knížek“ i švandrlíkovskou satirickou reprodukcí“. Uvozuji slova Josefa Fučíka. Bylo by zapotřebí velké dávky fantazie představit si, že by byl v naší zemi po roce 1989 vůbec někdo, kdo by byl ochoten iniciovat a realizovat projekt, který by si vytýčil jako cíl „nepředpojatě a věcně posoudit význam a úlohu ČSLA“. Vždyť už v roce 1993 byl vynesen na úrovni zákona o protiprávnosti komunistického režimu politický, ideologicky podložený, soud nad dějinným obdobím let 1948 - 1989. K čemu po takovém zákonodárném aktu iniciovat jakési „věcné a nepředpojaté posouzení významu a úlohy ČSLA“? Když už na to máme zákon! A ten přece udělal definitivní tečku za hodnocením nejnovějších národních dějin!<br />
Konec konců se ptám: je vůbec dnes v naší zemi nějaká vlivná politická síla, která by takové „nepředpojaté a věcné“ posouzení chtěla slyšet? Je tu dnes někdo, kdo by chtěl slyšet jiné názory na bezpečnost státu, než jen ty, které by opěvovaly současné bezpečnostní, tak zvané „ zakotvení“ našeho státu pod křídly NATO? Cožpak vůbec existuje v naší zemi politika, která by o něco takového měla zájem? Pohybuji se v této zemi už bezmála osmdesát čtyři roky, a proto nemohu říci nic jiného, než: „Pochybuji!“ K tomu, aby v této zemi něco podobného vzniklo, by musela být vytvořena odpovídající atmosféra. A musela by zde být politická vůle takovou atmosféru vytvořit. Až příliš je však tady zakotvena snaha slyšet jen jednu pravdu, mít jen jeden pohled na dějiny vlastní země. Lze se jen ptát: nevypadá to jako nová totalita?<br />
Mé vlastní zkušenosti ze spolupráce s vydavateli a redakcí Listů, spolupráce, která začala pře více než dvaceti lety, jsou naopak v tomto směru více než dobré. Vždyť začátkem této mé spolupráce s dvouměsíčníkem byl můj článek „Myslí už sovětští generálové nově?“ (Listy 4/1991). Kterého autora by nepotěšila a nepovzbudila slova, ještě tehdy žijícího prvního zakladatele a vydavatele Listů, poslance Evropského Parlamentu, Jiřího Pelikána, který mi v osobním dopise v roce 1994 napsal, že překlad onoho mého článku předal prezidentovi Italské republiky Cossigovi, ač byl původně určen ke zveřejnění v deníku „Corriere dela Serra“. Když se zveřejnění neuskutečnilo, důvody mi Jiří Pelikán sdělil, avšak nechci je opakovat, tak článek prezident Cossiga použil v neveřejném slyšení v debatě, která v Itálii probíhala o organizaci zvané „GLADIO“ (kódový název NATO „STAND BY“)? Podle slov Jiřího Pelikána můj článek tak nakonec „posloužil k dobré věci“.<br />
O tom, zda mé další příspěvky na vojenské téma, jakým byl třeba můj článek „Opravdu národní, opravdu obranná strategie“ (Listy 3/2001), rovněž posloužily dobré věci, o tom jsem se, pochopitelně, nedozvěděl pranic. Kdo by také v atmosféře až okatého přezírání názorů lidí, kteří sloužili, podobně jako A. Rašek, v armádě, jež byla „oporou totalitního státu“, stál o mé názory? Kdo by také z dnešních „všeználků“ stál o názory člověka, který, stejně jako A. Rašek, sloužil v armádě, jež možná byla a jest, v očích současných soudců nad historií, také napůl zločineckou organizací, když byla oporou zločinného režimu? Co na tom, že mnoho příslušníků vojenského letectva, v oné poslední válce, díky Bohu jen studené, položilo na oltář vlasti své životy, stejně jako je na oltář vlasti položili jejich předchůdci v Druhé světové válce, tedy ve válce až nadmíru horké? Cena lidského života v obou těchto válkách je zřejmě, v očích dnešních soudců nad dějinami, rozdílná. Proto ztracené životy jedněch jsou, zcela právem, vzpomínány s úctou, zatímco životy druhých nestojí ani za zmínku. Politika dvou měřítek se projevuje i tady.<br />
Ve studené válce na československé straně jen na letounech typu MIG zahynulo 245 pilotů. Je pravdou, že to byly nebojové ztráty (naštěstí!). Ale i ty se počítají. Tak jako se do ztrát letců, kteří zahynuli, a tudíž „nedoletěli“, počítají i ti, kteří ztratili svůj život při výcvikových a nebojových letech v Anglii za Druhé světové války. Jejich jména jsou přesto napsána na Pamětní desce Čs. národního domu v Londýně, vedle jmen těch letců, kteří zahynuli ve vzdušném boji. Odkazuji na knihu F. Louckého, západo-východního letce, jenž po jistou dobu pracoval i v organizace, kterou jsem řídil, „Mnozí nedoletěli“ (Naše vojsko, Praha, 1989). <br />
V případě oněch 245 letců, a tato cifra by byla mnohem vyšší, kdybych k ní přičetl další čs. letce, kteří v době studené války na našem území položili svůj život. Šlo o životy mladých mužů, kteří se připravovali k obraně vlasti. Tuto vlast tehdy sice spravovala organizace „zločinná a zavrženíhodná“, jak ji kvalifikovali moderní soudci nad dějinami, ale i tato vlast, kromě jiných vlastí, byla v té době ve stavu permanentního ohrožení. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem už tehdy znal konkrétně, v čem ono ohrožení spočívalo. Nic jsem nevěděl o existenci takových plánů, jakým byl plán „Totality“ z roku 1945, či pozdější „Dropshot“ a další. Nic jsem rovněž nevěděl o plánu „Unthinkable“ z roku 1945, kdy W. Churchill chtěl podle tohoto plánu zahájit válku proti svému spojenci, jemuž musel být tak zavázán, s pomocí též nedemobilizovaných německých vojáků, Poláků a možná i našich letců, kteří tehdy, až do roku 1946, podléhali britskému velení.<br />
Ale ti, kdo určovali vojenskou politiku v SSSR, tedy v příslušných orgánech našeho tehdejšího spojence, v oné době o takových plánech věděli. A nic na tom nemění skutečnost, že mnohé z plánů byly jen strašáky, jimiž bylo třeba vyvolávat atmosféru strachu. Měl bych se dnes, poté, kdy byla zveřejněna spousta informací o existenci plánů, které v podstatě znamenaly smrt tohoto národa, domnívat, že to vše bylo jen výmyslem tehdejších propagandistů z řad oné zavrženíhodné organizace? Nebo snad není pravdou, že existoval u našeho dnešního spojence na fiskální rok 1962 třeba plán označený SIOP-62 (Single Integrated Operational Plan)? Ten představoval mohutný úder více než třech tisíc dvou set jaderných náloží na 1060 cílů na území SSSR, Číny a jejich spojeneckých zemí (tedy i Československa) v Asii a Evropě. Bude snad existence tohoto plánu zpochybňována tím, že tento plán „ zůstává stále nedostupným a nelze předpokládat, že bude jako celek stěží vůbec kdy odtajněn?“ ( Josef Fučík, „Stín jaderné války nad Evropou“, Mladá fronta, Praha, 2010). Proč asi nebude tento plán nikdy odtajněn? Nebude to třeba proto, že bychom se dozvěděli, kolik a jakých jaderných a termojaderných bomb bylo určeno v tomto plánu ke zničení Prahy, Brna, Ostravy, Plzně a dalších měst? Dozvíme se to vůbec někdy, dozví se to vůbec někdy naše děti, vnoučata, pravnoučata, naši potomci?<br />
Mám se snad domnívat, že náčelník Generálního štábu ČSLA generál Rytíř si „cucal z prstu“, když předkládal Vojenské komisi obrany dne 15.12.1960 hodnocení záměrů pravděpodobného protivníka (tedy NATO), že naše území na celou jeho hloubku by mohlo očekávat úder 63 až 75 atomových pum a náloží o ekvivalentu 10kt až 5Mt trinitrotoluenu? A že do pátého dne války bylo třeba počítat s tím, že naše území postihne 260 až 325 úderů o ekvivalentu 2 kt až 5Mt? <br />
Pomůže nějak k hodnocení charakteristiky oné doby to, jestliže budeme strkat hlavu do písku a tvářit se, že nic takového neexistovalo? A to jen proto, že ten, kdo v oné době vytvářel podobné plány, je dnes naším spojencem? A eo ipso z toho dedukovat, že ten, kdo něčemu takovému, co mohlo postihnout naši zemi, svou činností potenciálně napomáhal, se choval hrdinsky a zaslouží si ocenění, avšak ten, kdo tomu čelil, či připravoval se na to, aby tomu dovedl čelit, nezasluhuje nic jiného, než, v nejlepším případě, zapomnění či zneuznávání? Případně vypálení do čela cejchu, že v podstatě byl „oporou totalitního režimu“, nikoliv obráncem toho, čemu říkáme „vlast“, a co bylo, je a vždycky bude „matkou nás všech“ bez rozdílu jakékoliv víry, přesvědčení, politické příslušnosti? Cožpak nějak pomůže historické pravdě, jestliže se budeme tvářit, že je nad jakoukoliv pochybnost vyloučeno, že by proti naší zemi byly použity zbraně „hromadného“ ničení v rozsahu, jako o nich dokládal tehdejší NGŠ generál Rytíř Radě obrany státu? Opravdu máme přestat věřit jeho slovům, že „náš stát se všemi svými zdroji bude vystaven velmi soustředěnému útoku a úderu zbraní hromadného ničení, což si vynutí přijímat na teritoriu nejradikálnější opatření k zachování prosté existence našich národů“? Zamysleme se, prosím, nad slovy o zachování „prosté existence našich národů“. Nebyl to jistý ministr zahraničí jaderné supervelmoci, který v Ženevě v roce 1991 řekl tehdejšímu ministru Iráku Taríku Azisovi: „Dobombardovali jsme vás do jeskynní éry“. Není „prostá existence národa“ a „jeskynní éra“ v podstatě jedno a totéž? Když o tom dnes přemýšlím, tak si říkám: ještě že jsou v Moravském krasu jeskyně podobné jeskyni „Pekárna“, kterou obývali příslušníci lidského plemene po dobu tisíce let. Tam by snad po dobu dalšího tisíce let mohli najít útočiště lidé, kteří by přežili onen „soustředěný útok a úder zbraní hromadného ničení“.<br />
Bude z tradic české armády navždy vyloučena část historie její předchůdkyně a lidí ji představujících, kteří tomuto ohrožení byli připraveni čelit? Vždyť iniciátoři pořízení BOKČR, její autoři a schvalovatelé něco takového explicitně naznačují. A to všechno se děje v době, kdy se hlásíme k tak zvané euroatlantické civilizaci, jejíž kořeny jsou už v antice. Už tehdy jeden z jejích velikánů hlásal „ne quid falsi dicere audeat, ne quid veri non audeat historia“? Česky: „Ať se historie neopovažuje tvrdit nic nepravdivého, ani zamlčet nic pravdivého“! To ale říkejme lidem, kteří vědomky či nevědomky představují, ač jsou třeba nositeli vysokoškolských titulů, to, co britský historik Fuller nazýval „kadokracií“!<br />
Výše řečené neuvádím proto, abych kohokoliv chtěl obviňovat ze vzniku té situace a atmosféry, do které byl vržen svět po srpnu 1945, kdy byly poprvé použity atomové zbraně. Chci jen ukázat na to, v jakém kontextu se vše na poli bezpečnosti odehrávalo ve světě a pochopitelně i v naší zemi. A co v podstatě, možná v poněkud v jiné formě, přetrvává do dnešních dnů? Tedy i do dnů, kdy jsou zpracovávány a schvalovány různé „strategie a bílé knihy“? Že základním rysem tohoto kontextu bylo vyvolání a udržování docela obyčejného lidského pocitu strachu. Ten se zmocnil už těch vědců, kteří v poušti Nového Mexika přihlíželi první zkoušce atomové pumy, a který po Hirošimě a Nagasaki vedl k tomu, že po vzoru Američanů, se Rusové, Francouzi, Angličané, Číňané, Indové, Pakistánci a další vrhli, jako rozumu zbavení, do vyzbrojování se jadernými zbraněmi, do jejich zdokonalování a hromadění. Důsledky, ke kterým to vedlo, a které stále ještě nejsou překonány, všichni známe. A co BOKČR?<br />
Považuji za jeden z hlavních nedostatků vzpomínané BKOČR a navazujících dalších dokumentů, jako je třeba strategie národní bezpečnosti, že zcela pomíjí to, jak se k použití jaderných zbraní v rámci uplatňování Severoatlantické smlouvy staví náš stát. A. Rašek sice píše cosi o „nové strategické koncepci NATO“, na jejíž tvorbě participovala u nás „dosud nejrozsáhlejší odborná bezpečnostní komunita“ (kdo to konkrétně byl?). Avšak jaký byl konkrétní výstup, pokud se týče jaderných zbraní, to už nevíme! Má náš národ rovněž počítat s tím, že při uplatňování článku č.5 Severoatlantické smlouvy, ať už bude použit v náš prospěch či budeme se na jeho uplatnění podílet, jej může stihnout podobný osud, jako by jej stihl v případě realizace některého ze SIOP předlistopadové éry? Že rovněž bude národ, či co z něj zbude, postaven před úkol „zachování své prosté existence“? Můj osobní názor je ten, že by náš stát měl jednoznačně deklarovat, že při uplatnění článku č.5 Severoatlantické smlouvy nemá náš stát zájem, aby kterýkoliv z členů Aliance, a dnes už to není jen jeden, jako tomu bylo v době existence Waršavské smlouvy, ale jsou tu tři členové Aliance, kteří jsou schopni jaderné zbraně použít, tyto zbraně v náš prospěch použil a že nejsme ochotni participovat na jejich použití v prospěch jiných. Či snad musíme počítat už à priori s tím, že už v příslušných plánech Aliance se s něčím takovým počítá automaticky a že nebude v takových případech požadován konsensus všech členů?<br />
V tomto směru se na příklad Ruská federace chová vůči světu mnohem otevřeněji a upřímněji, když použití těchto zbraní nevylučuje a říká ve své doktríně, kdy je nutno s jejich použitím z jejich strany počítat. To jen my schováváme hlavu do písku a v příslušných dokumentech se o tom nenachází ani zmínka! Opravdu náš stát má zase být v tomto směru něčím rukojmím? Bude změna oproti minulosti spočívat jen v tom, že zatímco dříve jsme byli rukojmím jedné velmoci, která rozhodovala o tom, kdy a za jakých podmínek budeme vtaženi po jejím boku do jaderné války (psal jsem o tom ve své knize „Letcem ve studené válce“ na straně 170) a měli jsme v podstatě jen vzít na vědomí, že tyto zbraně budou použity i v rámci operací naší armády, třeba i z našeho území, že dnes jsme rukojmím třech jaderných velmocí, které jsou členy stejné Aliance jako náš stát? Soudím, že národ má právo znát, zda a za jakých podmínek bude muset čelit osudu přímého účastníka války s použitím jaderných zbraní Aliancí, jíž je členem, či zda tyto účinky budou pro národ jen vedlejšími účinky, kterým nebude možno se vyhnout, budou-li v Evropě tyto zbraně použity. Tak jako se jim třeba nevyhne náš neutrální soused - Rakousko.<br />
Nemůže vést k ničemu dobrému, jestliže budeme schovávat hlavu do písku také před skutečností, že během studené války, která byla jen jistým pokračováním Druhé světové války, došlo rovněž ke katastrofálnímu poklesu morálky a k uplatňování dvou měřítek, podle kterých je měřeno chování lidí, národů a států.<br />
Britský historik Fuller, když se zabýval druhou světovou válkou, došel k závěru, že „státy-vítězové První světové války- nevytěžily z tohoto konfliktu žádné ponaučení a poté, kdy proběhla Druhá světová válka, je zřejmé, že se rovněž ničemu nenaučily. Už tehdy nepochopily toto: jestliže je válka nástrojem politiky, pak musí politika, má-li mít tvořivý charakter, spočívat na mravnosti. Jestliže mravnost nepůjde bok po boku s vědou, pak budou státy ovládány hmotnými principy a nakonec z nich zůstane jen prach.“ Poznamenávám, že třeba v roce 1962 mnoho nechybělo, aby z nás všech nebyl sice prach, ale radioaktivní popel, nebo též, jak se vyjádřil generál Curtis LeMay, „dýmající radioaktivní trosky“. A že „věk neobyčejných, nevšedních lidí je pryč“, píše dále Fuller, „a byl nahrazen dobou chátry, holoty. Gentleman, přímý to potomek idealizovaného křesťanského rytíře, vzor to mnohých generací, byl vytlačen hrubým, nevzdělaným člověkem.“ (Fuller J.F.C. The Second World War 1939-1945. A Strategical and Tactical History. — London, 1948.)<br />
Jak jinak mohla vypadat i studená válka, která byla de facto pokračováním „horké“ války světové, kdyby politika spočívala na mravnosti a tudíž i válka, která byla jejím pokračováním, spočívala na mravních základech. A nejsme svědky toho, že nemravné války pokračují i nadále? Cožpak válka proti Iráku, která byla zahájena na základě lži, válka, v níž „byla zničena a vydrancována muzea v kolébce lidské civilizace“, to nejsou, prosím, slova politika, ale slova famózního amerického lyžaře Bode Millera (Bode Miller, Rychlá jízda, Snow Press, Vsetín, 2005), byla jinou válkou? Neukazuje to, kromě jiného, na to, že hlavní krizí, kterou prochází celá západní společnost, je především krizí morálky? Nad jiné tuto skutečnost potvrdila loňská válka za svržení Kadaffího režimu a za osobní likvidaci jeho vůdce Muamára Kadaffího v Libyi. Už celé odůvodnění této války, její mezinárodní či blokové ukotvení, hlavně pak její realizace a završení- to byl přímo exemplární případ toho, jak mohou být války dneška vzdáleny době „idealizovaného středověkého rytířství“. Není obtížné ztotožnit se s názory, že to, co bylo světu prezentováno jako akce na ochranu civilních obyvatel, spíše připomínalo dobu pohanskou nebo starověk.<br />
Za jeden z momentů, který považuji za rozhodující pro utváření a udržování určité bezpečnostního prostředí v celosvětovém měřítku, považuji problém tak zvané „převahy“. Nositel Nobelovy ceny míru prezident Barak Obama, poté, když prezentoval novou bezpečnostní strategii Spojených států, pronesl tato slova: „Svět musí vědět, že USA nehodlají ztrácet svou převahu“. Nemohu pochybovat o dvou věcech: že součástí této převahy, pro kterou prezident Obama horuje, musí být i převaha v oblasti vojenské a za druhé, že v tomto směru nejsou Spojené státy osamoceným ostrovem, ale nacházejí se ve světě, který na tuto snahu, mohu říci výzvu, bude nějakým způsobem reagovat. To už znám ze středoškolské fyziky, že tlak budí protitlak, akce vyvolává reakci.<br />
Ze svého pohledu si myslím, že mám právo se ptát: v zájmu čeho či koho a vůči komu bude tato převaha vytvářena a udržována i s menším, stále však větším, než dostatečným, vynakládáním prostředků? Co se týče vojenské převahy, pak si dovoluji tvrdit, že nic není obtížněji definovatelného a udržovatelného, než převaha vojenská. Kvantifikovat se samozřejmě dají poměry počtu jaderných hlavic, raket, letadel, tanků, děl, ponorek a tak dále. Kvantitativní převaha však zdaleka ještě nevytváří i převahu kvalitativní. Stačí si jen připomenout rok 1941. I tehdy si Hitler, a s ním možná většina světa, myslel, že má nad Sovětským svazem dostatečnou převahu k tomu, aby byl schopen s ním skoncovat ještě před příchodem zimy. Málokdo z významných činitelů na západě Evropy a v Americe, s výjimkou snad jediného prezidenta Beneše, věřil, že Sovětský svaz vydrží nápor nacistické vojenské mašinérie déle než 3-4 měsíce. Stačilo jen několik měsíců války k tomu, aby ona drtivá převaha Hitlerovských vojsk se začala vytrácet.<br />
Ruský historik Utkin tuto situaci počátku války charakterizoval těmito slovy: „Na jedné straně byla německá armáda, jež byla vyzbrojena všemi technickými prostředky vyspělé civilizace, armáda ovládající způsoby, které se opíraly o, po staletí hromaděné, zkušenosti vedení války. Tyto zkušenosti byly obnoveny v letech 1939-1941. Byla to armáda doplněná na plné stavy převážně průmyslovými dělníky, metodickými, iniciativními, ukázněnými, vychovanými v duchu bezpodmínečné rasové nadřazenosti. A proti ní stála naše armáda, která sice vynikala odvěkou připraveností k sebeobětování, tradičním stoicismem, bezpodmínečnou oddaností Vlasti. To vše však bylo oslabeno přestávkou v tradiční vojenské výchově, vedené profesionálními vojáky, která ji po pět století dělala neporazitelnou. Tato armáda byla oslabena zničením nového velitelského dorostu, což bylo vyvoláno občanskou válkou, zavládnuvším terorem, jenž ubíjel iniciativu, podnikavost, svobodu analýzy, rozvážnost a odpovědnost.“ (A.I.Utkin, Druhá světová válka, Moskva, Algoritm, 2002; <a href="http://militera.lib.ru/h/utkin3/index.html">http://militera.lib.ru/h/utkin3/index.html</a>).<br />
A stačilo několik měsíců války, aby nastoupil zlom ve vztahu oněch činitelů, které ještě na počátku války znamenaly německou převahu. „Rusové poznali, jako vždy více srdcem než rozumem, že je v sázce něco více, než jenom jakási evropská hra, pravděpodobně se to stalo v srpnu 1941 pod Vjazmou, na cestách "smolenščiny"-kdy se objevil pocit obrany, ne na život, ale na smrt, rodného krbu, otcovského domu, hrobů předků, milované ženy a dětí, které ti dala - vše to změnilo duši vojáka“ (A.V.Zubov, doktor historie, Jiná válka,1939-1945, edice Rossija XX. věk, Rossijskij gosudarstvěnnyj gumanitarnyj institut, 1996).<br />
Byl to Gruzínec Džugašvili -Stalin, stojící v té době v čele země, který už ve svém projevu z 3. července 1941 a následně ve svém projevu k nastoupeným jednotkám Rudé armády 7 listopadu 1941, dokázal, možná intuitivně, možná cíleně, anticipovat tuto novou, až do té doby neviditelnou, sílu, která se nakonec stala silou rozhodující v onom zápase o válečnou převahu. Už tehdy on, snad jako jediný, s výjimkou možná W. Churchilla, dokázal vycítit onu sílu, která nakonec bude rezultovat ve vítězství. Byl to on, kdo už v prvních dnech války vycítil, že je tu něco, co pak v roce 1944 potvrdil vyslanci Harrimanovi: „Naši vojáci nebojují za komunismus, oni bojují za „maťušku Rossiju“. Tak se měly věci tenkrát a tak by tomu bylo možná i v budoucnu, přes dnešní, jen o sílu se opírající, převahu americkou.<br />
Co se týče přezírání názorů vojenských profesionálů předlistopadové éry bych se rád zeptal, zda právě toto není jednou z příčin toho, proč je „účast občanské veřejnosti na tvorbě a realizaci bezpečnostní politiky nízká“, jak konstatuje A. Rašek? Pro to, jak se naši vládci chovají ke kádrům z předešlých režimů či z vývojových etap země, by se těžko nalézala analogie jinde. I ruští bolševici se v tomto směru chovali ke starým kádrům, kteří vyrostli v carské armádě, jinak. Příkladem může třeba být náčelník generálního štábu Rudé armády éry Velké vlastenecké války Šapošnikov, kterého si Stalin vážil tak, že, vedle maršála Rokosovského, rovněž vojáka bývalé carské armády, byl jediným, kterého oslovoval křestním jménem a otčestvem. <br />
„Podíváme-li se do historie občanské války a uděláme si seznam velitelů armád Rudé armády, pak zjistíme, že z 90% to byli carští generálové nebo plukovníci, kteří nikdy nebyli vystaveni represím, nikdo se jich ani nedotkl, v klidu zemřeli před válkou nebo až po válce v době zaslouženého odpočinku nebo jako penzisté“, to jsou slova doktora historie J.N.Žukova. (viz <a href="http://www.dynacon.ru/content/articles/568/">http://www.dynacon.ru/content/articles/568/</a>).<br />
To jen náš stát, v době, kdy vrchními veliteli ozbrojených sil byli K.Gottwald, G.Husák,V.Havel, si mohl dovolit vyhazovat z armády a z jakékoliv další spoluúčasti na tvorbě bezpečnostní politiky, staré, zkušené a vzdělané kádry. Náš polistopadový stát dělá „tlustou čáru za minulostí“ tak, že takové lidi hodí do stejného pytle s kriminálníky, případně je zbaví en bloc a lege artis občanské spolehlivosti, a de facto je tak zažene do duševního ghetta, kde mají právo pouze mlčet a mlčky se dívat na to, jak mnohé výsledky jejich celoživotního úsilí jsou destruovány lidmi, kteří, podle slov A. Raška, mají „dobrodružné sklony, nejsou schopni cokoliv strategického rozhodnout, jsou naivními entuziasty či osobnostmi, o kterých po dobu výkonu funkce pomalu nikdo ani neslyšel“. A já bych dodal, a kterým jako vrchní velitel ozbrojených sil velí člověk, který pohlížel na armádu očima satiriků Škvoreckého či Švandrlíka, a který projevoval ve vztahu k vojenství velkou míru ignorance. <br />
Avšak snahu o přispění k otázkám bezpečnosti tohoto státu nevzdávám! Jestliže jsem podstatnou část příspěvku věnoval otázkám úzce souvisejícím s tradicemi národa, tedy s udržováním souvislosti s minulostí, pak musím považovat za podmínku sine qua non, že tato minulost bude hodnocena objektivně, nezávisle a v maximální míře apoliticky. <br />
V roce 60. výročí konce války pronesl prezident Václav Klaus na Severní Moravě projev, ve kterém, kromě jiného řekl: „Často slyšíme úvahy, v nichž je konec Druhé světové války interpretován jinak, než jak jej prožili miliony našich spoluobčanů…Nemáme právo pohlížet na minulost z jiných pozic, než z pozic historických.“ (http://www.ln.mid.ru/brp_4.nsf/sps/091195668ECBC03FC3256FFA004E45E8). Plně se se slovy prezidenta ztotožňuji. Soudím, že i pro studenou válku, který rovněž probíhala v letech 1948-1989, platí totéž. Její součástí byla i historie ČSLA. Ani tuto historii nelze interpretovat jinak, než jak ji prožívali občané, kteří v dané době v této armádě sloužili. Nikdo, ani zákonodárci, ani soudcové Ústavního soudu, nemá právo pohlížet na onu minulost z jiných pozic, než z pozic historických. A měl by každý dbát při tom zásady, kterou vyslovil klasik římské kultury, jak jsem jej citoval už výše. Mohu jen litovat, že prezident Klaus stejně neuvažoval, když měl na stole k podpisu zákony, které jsou s jím proklamovanými principy v rozporu.<br />
Nepopírám tvrzení autorů BKOČR, že po roce 1948 byla československá armáda přestavěna podle sovětských armádních řádů, že mnoho válečných hrdinů, zejména těch, kteří bojovali na západních frontách, bylo neprávem uvězněno a že k plnému uznání jejich odvahy a zásluh došlo až po roce 1989. Považuji za svůj osobní přínos, že jsem měl po roce 1964 možnost některým z nich poskytnou pomoc k tomu, aby mohli, po létech diskriminace a po částečném uznání jejich zásluh, uplatnit své schopnosti a znalosti v civilním letectví. Vzpomenu jen F. Fajtla, L. Šroma a F. Louckého, které jsem zaměstnal v organizaci, již jsem řídil. <br />
Nemohu však nevzpomenout i dalších válečných hrdinů, kteří se významně uplatnili v ČSLA, které jsem poznal a s nimiž jsem v různé míře i přímo spolupracoval nebo se od nich i učil. Namátkou jmenuji jen F. Rypla, M. Guljaniče, V. Frose, P. Kocfeldu, J. Kúkela, J. Činčára, B. Lomského. V. Janka . O Rytíře. To všechno byli muži, kteří prošli ohněm války, kteří bojovali v nebi Francie, Velké Británie, Polska, Slovenska, Moravy, kteří prošli bojovou cestu od Buzuluku až do Prahy a kteří se podíleli na rozbití nacistické válečné mašinérie a na osvobozování porobených zemí, včetně země vlastní.<br />
A že pomáhali stavět armádu podle sovětských řádů? Jednak to bylo v souladu s rozhodnutími vrchního velitele Dr. Beneše, za druhé se s tím započalo už v průběhu války – či si snad někdo myslí, že ve svazku Rudé armády mohla bojovat čs. jednotka podle jiných, než sovětských řádů- za třetí to byly řády vítězící a vítězné armády, za čtvrté, že armádní řád, to není snůška nějakých ideologických pouček, ale souhrn předpisů, podle kterých velitelé organizují a vedou boj a podle kterých si v boji vedou jeho účastníci. Asi se v tomto směru liším od autorů BKOČR, z jejichž slov lze explicitně usuzovat, že výstavba armády podle sovětských řádů znamenala nějaký minus. Mám opačný názor.<br />
Byl bych rád, kdyby tento můj příspěvek byl považován za projev snahy pomoci řešit otázky budování či údržby naší armády a za projev víry, že slova ze záhlaví časopisu o tom, že je též časopisem „pro dialog“, nejsou jen prázdnou proklamací. A snad mi bude i uvěřeno, že mé aktivity v tomto směru jsou i projevem toho, že stejně jako v roce 1951, kdy jsem tuto zemi považoval za svou vlast, a slavnostně jí přísahal, ji i dnes, navzdory tomu, že jsem, na základě zvráceného a zcestného principu kolektivní viny, považován režimem, tedy vládami, parlamentem a hlavou státu, za osobu spoluodpovědnou za kriminální činy, které ve jménu tohoto státu spáchali někteří jiní lidé, že lege artis, tedy bez soudu, jsem byl zbaven jisté občanské spolehlivosti, stále za svou vlast považuji.<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />veteranushttp://www.blogger.com/profile/04487970191300434041noreply@blogger.com0