SLYŠEL NĚKDY OBAMA O ČELOMEJOVI?
To se ptali Sergěj Ptičkin a Valeriij Rodikov 8.7.2009 v Internetových novinách STOLETÍ.
Měli na mysli z pohledu současnosti projekt systému protiraketové obrany, jehož autorem byl konstruktér Vladimír Nikolajevič Čolomej.
Autoři kladli otázku na dálku prezidentu Obamovi v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto o bezprostřední budoucnosti třetího pozičního rajonu strategické protiraketové obrany území Spojených států v Evropě, konkrétně v Polsku a v Česku. Ještě na tiskové konferenci v Moskvě prezident hovořil o rozmístění tohoto systému poblíž hranic Ruska.Tehdy z toho ještě vyplývalo, že Washington své plány nezměnil.
Věc se má tak, že žádná současná protiraketová obrana není schopna odolat masovému jadernému úderu provedenému pomocí raket. Je schopna zachytit a zničit jen jednotlivé rakety. A země, kterých se Spojené státy obávají, mají k dispozici jen jednotlivé balistické rakety. A vůbec Rusové nechápou, proč je třeba přepadávat nepřátelské rakety z boku, z území Česka a Polska, nikoliv z území, která bezprostředně sousedí se zemí, odkud by mohly startovat. Proč neuvažovali Američané s tím, že by bylo efektivnější rozmístit rakety třeba v Izraeli? Není příčinou jejich úvah něco zcela jiného? Dá se jejich argumentům věřit? Nejsou jejich argumenty jen zástěrkou, která má halit jiné úmysly?
A tady není možná od věci, když bude připomenut projekt obranného protiraketového systému z dávnější doby. Ten vypracoval dvojnásobný Hrdina socialistické práce Vladimír Nikolajevič Čelomej. Nazval jej „Taran“. Toto slovo cosi připomíná z historie Velké vlastenecké války Sovětského svazu. Na příklad mně osobně známý Hrdina Sovětského svazu Poljakov v bitvě u Kurska v létě 1943 taranil nepřátelský letoun, což znamená, že navedl vlastní letoun k fyzické srážce se strojem nepřítele. Takové konání lze jistě považovat za zoufalou snahu obránce vlasti plnit úkol, který mu byl přikázán a který byl odhodlán plnit i za cenu vysokého rizika pro sebe samého. Nebyl jistě jediným pilotem, který se takto zachoval. Ukazuje to však na to, za jakou cenu se bojovalo s nepřítelem. Takové jednání mělo za následek zničení nepřítele a nutnost použít padáku ke své vlastní záchraně. Jeho vlastní stroj byl poškozen srážkou se strojem nepřítele natolik, že nebylo možné s ním pokračovat v letu a vrátit se na své letiště. Že provedení leteckého taranu bylo spojeno i s velkým rizikem pro něj samého, je jasné každému, kdo někdy seděl v letadle.
Veřejnost velmi málo ví o této stránce práce Vladimíra Nikolajeviče Čolomeje. Jestli tedy projekt protiraketové obrany byl takto nazván, jistě si jeho autor byl vědom rizik, s tím spojených. Avšak v situaci, kdy je veden boj na život a na smrt, se uvažuje jinak, než v klidu kanceláří. V čem tedy spočívala základní idea jeho projektu?
Čolomej předpokládal, že k odražení masového útoku mezikontinentálních balistických raket budou jako protirakety použity jeho rakety UR-100 opatřené hlavicí o mohutnosti 10 Mt. Zdůrazňuji 10 megatun čili milionů tun TNT! Raketa UR-100 se velmi vydařila. Byla nasazena v masovém měřítku pro řešení strategických úkolů. V bojové pohotovosti jich bylo okolo jednoho tisíce.
Systém „Taran“ měl zajišťovat odražení masivního raketového úderu s jadernými náložemi, který by směřoval na území Sovětského svazu ze severu. Trasa přes severní pól byla totiž nejkratší cestou do Sovětského svazu ze Spojených států A ty byly v dobách Čolomejových hlavním potenciálním protivníkem.
Útočící mezikontinentální balistické rakety měly být zachycovány radiolokátory dalekého dosahu. Jimi získané údaje měly být předávány jiným doprovodným radiolokátorům, které se nacházely ve vzdálenosti 500 kilometrů od Moskvy a zajišťovaly navedení protiraket UR-100. Ty měly svými supermocnými výbuchy zničit útočící rakety. Serie provedených výbuchů desítek, ale i stovek, hlavic s 10ti megatunovými náložemi, by vytvářely ohnivou zeď. Ta by, podobně jako taran, ničila útočící raketovou armádu. Nesmíme zapomínat, že v době Čolomeje se předpokládalo, že nepřítel může být zničen jen všeničícím masivním úderem. Návrh Čolomeje tedy vypadal zcela logicky.
Bylo by však přesnější, kdyby tento projekt byl nazván „Armagedon“- vytvářel totiž v blízkém kosmickém prostru plápolající, vše spalující peklo, které by zničilo vše, co by se jen do jeho dosahu dostalo. Ani jedna americká raketa by byla k cíli nedoletěla. Lze si jen stěží představit, co všechno by se bylo odehrálo dole na zemi, pod tímto planoucím, vše spalujícím, peklem.
Ke zničení raket, které by směřovaly z jiných směrů se počítalo s jinými komplexy. Ty byly určeny k ničení nevelkých skupin cílů. Byly to komplexy dálkového přepadu (pěrechvata) „A-35“ a komplex bližšího pěrechvata „S-225“. „Taran“ byl stažen z programu protiraketové obrany poté, když z nejvyšších stranických a státních funkcí odešel N.S.Chruščov. A to ne proto, že byl „Taran“ strašný jako takový, ale proto, že Čelomej upadl u nové stranicko-sovětské elity v nemilost.
Mimochodem: úkol odrazit účinně masový úder raket, které budou opatřeny dělicími se hlavicemi, klamnými cíli a rušením, není vyřešen do dnešního dne. Čelomej byl na světě prvním konstruktérem, který navrhl a realizoval v praxi vytvoření unifikovaných mezikontinentálních balistických raket. Jeho rakety byly schopné ničit nepřátelské cíle, které se nacházely tisíce kilometrů daleko, a současně byly schopny odrážet raketové údery. Že řešení takové úlohy není fantazií, to nám předvedla v lednu 2009 Čína. Svou balistickou raketou středního doletu zničila vlastní meteorologickou družici ve výšce 864 km. A snad nikdo nepochybuje o tom, že USA nezaostávají za Čínou, co se týče stavby raket.
Proto byla pro Rusko tak důležitou otázkou umístění americké PRO ve Východní Evropě. Jaké vlastně rakety tam měly být instalovány? Možná že právě unifikované. To znamená rakety, které budou použitelné jak pro „pěrechvat“ tedy jako antirakety, tak pro útok.
Rusové, bohužel, dnes unifikované rakety nemají ve výzbroji. A to ani ve vojscích kosmické obrany ani v Raketových vojscích strategického určení. Ale stále se jistě ptají či ptali: kam měly být směrovány rakety s jadernou hlavicí z Polska? Na „pěrechvat“ nějaké „teroristické“ rakety nebo, nedej Bože, na Moskvu? To byla, a možná i v budoucnosti bude, pro jejich politické, a hlavně vojenské, činitele zásadní otázka. Otázka, na kterou neumějí či na kterou nechtějí najít odpověď ani naši „stratégové“ jako je občan Havel či občan Vondra.
A existuje na ni vůbec odpověď?
A proč se autoři článku ptají, zda prezident Obama zná, jaký projekt protiraketové obrany navrhoval Čelomej? Nebo snad mu někdo při jednání v Moskvě naznačil, že by mohlo být reagováno na původní projekt PRO v Polsku a v Česku podobně? A toho se zalekl? Vždyť jeho rozhodnutí ustoupit od tohoto plánu následovalo poté, když byly informace o projektu „Taran“ zveřejněny, a kdy se autoři článku ptají, zda Obama zná či znal Čolomeje?. Kdy se stalo to, co mnozí naši komentátoři nazývají ústupkem Moskvě či vítězstvím Moskvy a někteří (na příklad senátor Štětina) považují rozhodnutí Obamy za zradu spáchanou na nás!
A zeptejme se přímo: kdo by se nezalekl podobné perspektivní situace, ke které by mohl být vmanévrován stát, který neustále pociťuje, jsa poučen svou pohnutou historií, hrozbu obkličování ze všech stran? Lze vyloučit to, že bude jednou reagovat tak, jak to kdysi dovodil Konrad Lorenz ve své znamenité knize „Tak zvané zlo“: kdy „bojovník nasazuje veškeré síly, neboť nemůže ani uniknout, ani očekávat milost“. Nebyl onen projekt „Taran“ něčím podobným? Nebyl Vladimír Nikolajevič Čolomej právě takovým člověkem, který „třímá v ruce vodíkovou bombu, kterou mu daroval jeho duch“ , a který sice není v kritické chvíli ovládán „agresivním pudem, zděděným po antropopoidních předcích“, ale který byl zahnán do, v podstatě zoufalé a beznadějné, situace, kdy u něho došlo ke „kritické reakci“? Toť otázka!
Zpracováno podle ruského tisku v říjnu 2009.
úterý 27. října 2009
neděle 18. října 2009
RUSKO BUDE MÍT NOVOU VOJENSKOU DOKTRINU
Nová redakce, jak je to v Rusku nazýváno, vojenské doktríny, podle všeho stále ponechává možnost provedení preventivních jaderných úderů. Tak to alespoň před krátkou dobou údajně prohlásil sekretář Bezpečnostní Rady Ruské Federace Nikolaj Platonovič Petrušev.
Je nasnadě otázka, proč dochází ke změně vojenské doktríny. Vysvětluje se to tím, že dosavadní vojenská doktrína odpovídala přechodnému období. Tímto „přechodným obdobím“ je zřejmě míněno období po skončení studené války. Nyní byl proveden nový rozbor vojensko-strategické situace a toho, jak se tato bude vyvíjet až do roku 2020. V dosavadní doktríně byl kladen důraz na vojenské konflikty velkého rozměru. To odpovídalo onomu období, kdy proti sobě stály NATO, tedy hlavně USA, a státy Varšavské smlouvy, tedy hlavně Sovětský svaz. Teď však se důraz přesunuje k lokálním válkám a ozbrojeným konfliktům.
Nasnadě by bylo se ptát, proč právě rok 2020 by měl být rokem, kdy skončí období, pro něž bude nová redakce vojenské doktriny Ruska platit. Co se očekává, že nastane v roce 2020? Rovněž bychom se měli ptát, jak jsou v pojetí autorů doktríny definovány lokální války a ozbrojené konflikty.
Rusko zřejmě bere v úvahu to, že vojenská ohrožení, či nebezpečí, kterým Rusko čelilo až dosud, neodešla do historie. Jako příklad, že vojenská ohrožení či nebezpečí stále trvají, se uvádí, že pokračuje úsilí NATO přijímat nové členy, vojenská činnost tohoto bloku sílí, intenzivně probíhají strategická cvičení USA, včetně toho, že jsou propracovávány otázky velení pro použití strategických jaderných sil. Navíc ještě působí destabilizující činitelé, jakými jsou snahy po šíření jaderných, chemických a biologických technologií, snahy vyrobit prostředky hromadného ničení, stoupá hladina mezinárodního terorismu, přiostřuje se boj o palivo-energetické zdroje a zdroje jiných surovin. Ani vnitřní vojenská nebezpečenství, kterým musí Rusko čelit, nejsou likvidována. Jako důkaz tohoto tvrzení se uvádí situace na Kavkaze.
Tím vším je zdůvodněno to, že Vojenská doktrína musí být zpřesněna. Musí zajišťovat pružnou a včasnou reakci na probíhající i perspektivní změny vojensko-politické a vojensko-strategické situace a to ve střednědobém horizontu. Zřejmě tedy rok 2020 je považován za časovou hranici střední doby. Není třeba velké fantazie k tomu, abychom zde vycítili dozvuky stále ještě trvající diskuze o tom, za jakých podmínek došlo k napadení Ruska, potažmo Sovětského svazu, v roce 1941 a zda, případně jak tomu bylo možno čelit, eventuelně, kde jsou hlavní příčiny počátečních neúspěchů ve Velké vlastenecké válce. Či kdo tyto neúspěchy zavinil. Bylo by možné se divit, kdyby se činitelé Ruska, od jeho generality, přes čelní politiky a nakonec až po poslední občany, se těmito osudovými otázkami nezabývali a nevyvozovali odpovídající závěry?
Nová doktrina předpokládá, že vojenské konflikty se budou členit na války velkého rozměru, regionální a lokální války. Rovněž ozbrojené konflikty, jak mezistátní tak i vnitřní, budou předmětem formulací této vojenské doktríny.
Nová redakce vojenské doktríny považuje za nejdůležitější úkol předcházení jakémukoliv vojenského konfliktu a zadržování těch, kdo by jej chtěli začít. Budou formulovány i základní přístupy, jak takové úkoly řešit. Rusko, podle všeho, má za to, že je přípustné použití ozbrojených sil k tomu, aby byla odražena agrese proti němu a proti jeho spojencům, aby byl zachován, případně obnoven mír podle rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN a podle rozhodnutí jiných dalších struktur kolektivní bezpečnosti.
Co se pak týče ustanovení o možnosti použít jaderné zbraně, pak tato část vojenské doktríny je formulována tak, aby si Ruská federace zachovala status jaderné mocnosti, která je schopna pomocí jaderných zbraní bránit potenciálním nepřátelům v tom, aby rozpoutali agresi proti Rusku a jeho spojencům. Toto vše je pro dohlednou budoucnost prioritou Ruska.
V doktríně budou rovněž zpřesněny podmínky, za jakých lze užít jaderných zbraní i v případě, kdy dojde k agresi útočníkem, který používá pouze klasické, tj. nejaderné bojové prostředky. To se má týkat nejen války velkých rozměrů, ale i válek regionálních, dokonce i válek lokálních.
Z řečeného vyplývá, že i nepřítel, který by nedisponoval jadernými zbraněmi, může za jistých okolností čelit použití jaderných zbraní ze strany Ruska. Domyšleno do důsledků, jsou jaderné zbraně považovány ne za něco zcela extrémního, ale za něco, co je v podstatě rovnocenné nejaderným prostředkům, ale pouze se od nich lišící jen charakterem a rozsahem účinků.
Nově bude uvedena i variabilní možnost použití jaderných zbraní v závislosti na situaci a úmyslech pravděpodobného nepřítele. To znamená, že v případě, kdy vznikne pro bezpečnost země kritická situace. Uvažovanou variabilitu si lze představit i tak, že může být proveden preventivní nebo předstihový jaderný úder na nepřítele.
Je jasné, že podobné formulace si vyžádají vyčerpávající definici pojmů, jako je „pro bezpečnost země kritická situace“, případně definování podmínek, které oprávní k použití jaderných zbraní i proti nepříteli, který jadernými prostředky nedisponuje. Dá se očekávat, že nová ustanovení doktríny vyvolají ve světě hodně otázek. Lze si jen přát, aby definice těchto pojmů byly natolik přesné, vyčerpávající a nedvojsmyslné, aby nebylo možné vykládat je nejednoznačně. V opačném případě by vyvolávaly více nedůvěry než důvěry.
Lze jen doufat, že autoři této doktríny se dostatečně poučili i z kubánské raketové krize. Tehdy na příklad, podle tvrzení bývalého ministra obrany USA McNamary, došlo k vyhrocení krize proto, že rozhodnutí na obou hlavních stranách konfliktu bylo činěno na základě „neprůkazné informace, nesprávného hodnocení a chybných propočtů“(NcNamara v dopise sovětskému generálovi Gribkovovi z 22. května 1997). A nesprávné hodnocení může být důsledkem nejednoznačného chápání záměrů druhé strany. Vojenská doktrína, která by postrádala jednoznačné definice kritických pojmů, může k nesprávnému hodnocení vést.
Předpokládá se, že doktrína bude prezidentovi Ruské federace předložena k podpisu koncem roku.
V této souvislosti byla diskutována i otázka protiraketové obrany, kde došlo v důsledku rozhodnutí americké administrativy k dramatickému rozuzlení situace, jež se výrazně dotklo i Česka.
Podle vyjádření sekretáře Bezpečnostní Rady Ruska je problematika protiraketové obrany jedním z nejdůležitějších problémů. Existuje nezrušitelné a neoddiskutovatelné spojení mezi strategickými útočnými a obrannými zbraněmi. Proto ruská strana vítá rozhodnutí americké administrativy, týkající se budování třetího rajonu strategické protiraketové obrany USA, jejíž prvky měly být také umístěny v Česku a v Polsku. Ruská strana takové rozhodnutí považuje za konstruktivní.
Takovým stanoviskem je ale zasazován úder některým našim politikům (občan V.Havel, senátor Štětina a další), kteří považují rozhodnutí prezidenta Obamy za jakýsi ústupek Moskvě či za její vítězství, eventuelně za zradu nás, jako spojence Ameriky. Občan Havel svého času považoval americký radar v Brdech za jakousi maličkost, ve které bychom měli Američanům vyhovět. Nebylo to poprvé, kdy tak projevil naprostou ignoranci v záležitostech strategických vztahů mezi dvěma nejsilnějšími jadernými mocnostmi světa.
Tvůrci ruské vojenské doktríny však berou v úvahu, že Američané se plánů na rozvinutí globální strategické protiraketové obrany nevzdali. Jen korigují své plány, posunují lhůty, využívají nové technologie, rozšiřují okruh účastníků této obrany. Dá se proto očekávat, že ruská strana bude v této oblasti chtít, aby jí byly v tomto směru objasněny americké plány, což je důležité k tomu, aby se pěstovala důvěra mezi všemi.
Z rozhovoru, který byl publikován na stránkách listu Izvěstija, vyplývá, že jak Rusko, tak i další účastníci mezinárodních vztahů, kteří by mohli být považováni za objekty ať už odvetných či preventivních jaderných ruských úderů, musí vykonat ještě mnoho, aby byla nastolena atmosféra plné důvěry. Existující podezírání má své hluboké kořeny už z období jak Druhé světové války, jak dnes je možno poznávat z uveřejňovaných dokumentů, tak zejména z období studené války. Dnes se ukazuje, že nedůvěra studené války měla své kořeny v aktech z období Druhé světové války vyvolávajících nedůvěru. Takový řetěz nedůvěr by mohl pokračovat i v období, které je před námi. Proto bude asi největším a nejtěžším úkolem současnosti onu historicky založenou nedůvěru odstraňovat. Každý, i malé Česko, může svým dílem k odstraňování nedůvěry přispět. Jestli se to podaří,může si svět odechnout. Ne-li, pak nám asi není pomoci.
Studená válka byla ukončena vzájemnou dohodou mezi dvěma nejsilnějšími a nejvlivnějšími účastníky. Nebyla však stvrzena žádnou „mírovou smlouvou“, je mnohdy jednostranně interpretována jako vítězství síly, ač ve své podstatě byla vítězstvím rozumu. Neboť rozum to byl, který přivedl k jednomu stolu nejprve prezidenty Reagana a Gorbačova, později Bushe staršího a Gorbačova. Jen a jen rozum může zajistit to, že nebudou spuštěny mechanismy, se kterými nově editovaná ruská vojenská doktrina bude počítat.
Zpracováno s využitím deníku Izvěstija ze 17. října 2009.
Je nasnadě otázka, proč dochází ke změně vojenské doktríny. Vysvětluje se to tím, že dosavadní vojenská doktrína odpovídala přechodnému období. Tímto „přechodným obdobím“ je zřejmě míněno období po skončení studené války. Nyní byl proveden nový rozbor vojensko-strategické situace a toho, jak se tato bude vyvíjet až do roku 2020. V dosavadní doktríně byl kladen důraz na vojenské konflikty velkého rozměru. To odpovídalo onomu období, kdy proti sobě stály NATO, tedy hlavně USA, a státy Varšavské smlouvy, tedy hlavně Sovětský svaz. Teď však se důraz přesunuje k lokálním válkám a ozbrojeným konfliktům.
Nasnadě by bylo se ptát, proč právě rok 2020 by měl být rokem, kdy skončí období, pro něž bude nová redakce vojenské doktriny Ruska platit. Co se očekává, že nastane v roce 2020? Rovněž bychom se měli ptát, jak jsou v pojetí autorů doktríny definovány lokální války a ozbrojené konflikty.
Rusko zřejmě bere v úvahu to, že vojenská ohrožení, či nebezpečí, kterým Rusko čelilo až dosud, neodešla do historie. Jako příklad, že vojenská ohrožení či nebezpečí stále trvají, se uvádí, že pokračuje úsilí NATO přijímat nové členy, vojenská činnost tohoto bloku sílí, intenzivně probíhají strategická cvičení USA, včetně toho, že jsou propracovávány otázky velení pro použití strategických jaderných sil. Navíc ještě působí destabilizující činitelé, jakými jsou snahy po šíření jaderných, chemických a biologických technologií, snahy vyrobit prostředky hromadného ničení, stoupá hladina mezinárodního terorismu, přiostřuje se boj o palivo-energetické zdroje a zdroje jiných surovin. Ani vnitřní vojenská nebezpečenství, kterým musí Rusko čelit, nejsou likvidována. Jako důkaz tohoto tvrzení se uvádí situace na Kavkaze.
Tím vším je zdůvodněno to, že Vojenská doktrína musí být zpřesněna. Musí zajišťovat pružnou a včasnou reakci na probíhající i perspektivní změny vojensko-politické a vojensko-strategické situace a to ve střednědobém horizontu. Zřejmě tedy rok 2020 je považován za časovou hranici střední doby. Není třeba velké fantazie k tomu, abychom zde vycítili dozvuky stále ještě trvající diskuze o tom, za jakých podmínek došlo k napadení Ruska, potažmo Sovětského svazu, v roce 1941 a zda, případně jak tomu bylo možno čelit, eventuelně, kde jsou hlavní příčiny počátečních neúspěchů ve Velké vlastenecké válce. Či kdo tyto neúspěchy zavinil. Bylo by možné se divit, kdyby se činitelé Ruska, od jeho generality, přes čelní politiky a nakonec až po poslední občany, se těmito osudovými otázkami nezabývali a nevyvozovali odpovídající závěry?
Nová doktrina předpokládá, že vojenské konflikty se budou členit na války velkého rozměru, regionální a lokální války. Rovněž ozbrojené konflikty, jak mezistátní tak i vnitřní, budou předmětem formulací této vojenské doktríny.
Nová redakce vojenské doktríny považuje za nejdůležitější úkol předcházení jakémukoliv vojenského konfliktu a zadržování těch, kdo by jej chtěli začít. Budou formulovány i základní přístupy, jak takové úkoly řešit. Rusko, podle všeho, má za to, že je přípustné použití ozbrojených sil k tomu, aby byla odražena agrese proti němu a proti jeho spojencům, aby byl zachován, případně obnoven mír podle rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN a podle rozhodnutí jiných dalších struktur kolektivní bezpečnosti.
Co se pak týče ustanovení o možnosti použít jaderné zbraně, pak tato část vojenské doktríny je formulována tak, aby si Ruská federace zachovala status jaderné mocnosti, která je schopna pomocí jaderných zbraní bránit potenciálním nepřátelům v tom, aby rozpoutali agresi proti Rusku a jeho spojencům. Toto vše je pro dohlednou budoucnost prioritou Ruska.
V doktríně budou rovněž zpřesněny podmínky, za jakých lze užít jaderných zbraní i v případě, kdy dojde k agresi útočníkem, který používá pouze klasické, tj. nejaderné bojové prostředky. To se má týkat nejen války velkých rozměrů, ale i válek regionálních, dokonce i válek lokálních.
Z řečeného vyplývá, že i nepřítel, který by nedisponoval jadernými zbraněmi, může za jistých okolností čelit použití jaderných zbraní ze strany Ruska. Domyšleno do důsledků, jsou jaderné zbraně považovány ne za něco zcela extrémního, ale za něco, co je v podstatě rovnocenné nejaderným prostředkům, ale pouze se od nich lišící jen charakterem a rozsahem účinků.
Nově bude uvedena i variabilní možnost použití jaderných zbraní v závislosti na situaci a úmyslech pravděpodobného nepřítele. To znamená, že v případě, kdy vznikne pro bezpečnost země kritická situace. Uvažovanou variabilitu si lze představit i tak, že může být proveden preventivní nebo předstihový jaderný úder na nepřítele.
Je jasné, že podobné formulace si vyžádají vyčerpávající definici pojmů, jako je „pro bezpečnost země kritická situace“, případně definování podmínek, které oprávní k použití jaderných zbraní i proti nepříteli, který jadernými prostředky nedisponuje. Dá se očekávat, že nová ustanovení doktríny vyvolají ve světě hodně otázek. Lze si jen přát, aby definice těchto pojmů byly natolik přesné, vyčerpávající a nedvojsmyslné, aby nebylo možné vykládat je nejednoznačně. V opačném případě by vyvolávaly více nedůvěry než důvěry.
Lze jen doufat, že autoři této doktríny se dostatečně poučili i z kubánské raketové krize. Tehdy na příklad, podle tvrzení bývalého ministra obrany USA McNamary, došlo k vyhrocení krize proto, že rozhodnutí na obou hlavních stranách konfliktu bylo činěno na základě „neprůkazné informace, nesprávného hodnocení a chybných propočtů“(NcNamara v dopise sovětskému generálovi Gribkovovi z 22. května 1997). A nesprávné hodnocení může být důsledkem nejednoznačného chápání záměrů druhé strany. Vojenská doktrína, která by postrádala jednoznačné definice kritických pojmů, může k nesprávnému hodnocení vést.
Předpokládá se, že doktrína bude prezidentovi Ruské federace předložena k podpisu koncem roku.
V této souvislosti byla diskutována i otázka protiraketové obrany, kde došlo v důsledku rozhodnutí americké administrativy k dramatickému rozuzlení situace, jež se výrazně dotklo i Česka.
Podle vyjádření sekretáře Bezpečnostní Rady Ruska je problematika protiraketové obrany jedním z nejdůležitějších problémů. Existuje nezrušitelné a neoddiskutovatelné spojení mezi strategickými útočnými a obrannými zbraněmi. Proto ruská strana vítá rozhodnutí americké administrativy, týkající se budování třetího rajonu strategické protiraketové obrany USA, jejíž prvky měly být také umístěny v Česku a v Polsku. Ruská strana takové rozhodnutí považuje za konstruktivní.
Takovým stanoviskem je ale zasazován úder některým našim politikům (občan V.Havel, senátor Štětina a další), kteří považují rozhodnutí prezidenta Obamy za jakýsi ústupek Moskvě či za její vítězství, eventuelně za zradu nás, jako spojence Ameriky. Občan Havel svého času považoval americký radar v Brdech za jakousi maličkost, ve které bychom měli Američanům vyhovět. Nebylo to poprvé, kdy tak projevil naprostou ignoranci v záležitostech strategických vztahů mezi dvěma nejsilnějšími jadernými mocnostmi světa.
Tvůrci ruské vojenské doktríny však berou v úvahu, že Američané se plánů na rozvinutí globální strategické protiraketové obrany nevzdali. Jen korigují své plány, posunují lhůty, využívají nové technologie, rozšiřují okruh účastníků této obrany. Dá se proto očekávat, že ruská strana bude v této oblasti chtít, aby jí byly v tomto směru objasněny americké plány, což je důležité k tomu, aby se pěstovala důvěra mezi všemi.
Z rozhovoru, který byl publikován na stránkách listu Izvěstija, vyplývá, že jak Rusko, tak i další účastníci mezinárodních vztahů, kteří by mohli být považováni za objekty ať už odvetných či preventivních jaderných ruských úderů, musí vykonat ještě mnoho, aby byla nastolena atmosféra plné důvěry. Existující podezírání má své hluboké kořeny už z období jak Druhé světové války, jak dnes je možno poznávat z uveřejňovaných dokumentů, tak zejména z období studené války. Dnes se ukazuje, že nedůvěra studené války měla své kořeny v aktech z období Druhé světové války vyvolávajících nedůvěru. Takový řetěz nedůvěr by mohl pokračovat i v období, které je před námi. Proto bude asi největším a nejtěžším úkolem současnosti onu historicky založenou nedůvěru odstraňovat. Každý, i malé Česko, může svým dílem k odstraňování nedůvěry přispět. Jestli se to podaří,může si svět odechnout. Ne-li, pak nám asi není pomoci.
Studená válka byla ukončena vzájemnou dohodou mezi dvěma nejsilnějšími a nejvlivnějšími účastníky. Nebyla však stvrzena žádnou „mírovou smlouvou“, je mnohdy jednostranně interpretována jako vítězství síly, ač ve své podstatě byla vítězstvím rozumu. Neboť rozum to byl, který přivedl k jednomu stolu nejprve prezidenty Reagana a Gorbačova, později Bushe staršího a Gorbačova. Jen a jen rozum může zajistit to, že nebudou spuštěny mechanismy, se kterými nově editovaná ruská vojenská doktrina bude počítat.
Zpracováno s využitím deníku Izvěstija ze 17. října 2009.
pátek 16. října 2009
CO SI NEPŘEJE VEDOUCÍ BRNĚNSKÉ REDAKCE MFD
Vedoucí brněnské redakce MF DNES Karel Škrabal ve svém článku „Být jako v Rusku. To bych si ze všeho nejvíc nepřál.“, který vyšel v deníku dne 1.července 2009, dává zcela jednoznačně najevo, jaké city jej ovládají, když se pustí do tématu týkajícího se Ruska. Jako náhodnému čtenáři MfD by mi mohlo být lhostejné, koho má Karel Škrabal rád či koho nenávidí. Mohlo by mi rovněž být „ukradené“ jakou linii v naší mediální sféře v této věci představuje MF DNES, či snaží se představovat, tento deník.
Jestliže se však ale v jeho slovech do našich časů, řečeno slovy Václava Bělohradského, „vrací kultura polarizace, kterou generace modrých košil nastolila v padesátých letech“, těžko lze zůstat stranou a mlčet.
Snad nebude obtížné pochopit, že jsou v této zemi i jiní, kteří se „o budoucnost a svobodu Česka“ strachují ne méně než vedoucí brněnské redakce MF DNES. Patřím k nim. Jako příslušník těchto „jiných“ bych se velice rád dozvěděl, co přesně je pod pojmem „euroatlantická civilizace“ míněno. Málo slovních spojení je v poslední době tak frekventováno, jako toto, aniž je definováno, co tento pojem znamená.
Vysvětlí nám už konečně někdo, co znamená? A proč Rusko představuje, podle pana Škrabala, něco jiného, než součást této civilizace? Bez náležitého vysvětlení, bychom se my, méně vzdělaní, mohli domnívat, že do civilizace té části světa, kterou jsme si navykli nazývat Evropou a která je omývána Atlantickým oceánem, Rusko nepatří.
Že naše země a její občané v ní žijící, patří do civilizačního okruhu, který je nazýván „evropským“ a později i „euroatlantickým“, je evidentní nejméně půldruhého tisíciletí. A tato příslušnost naší země a lidí narozených a v ní po celý svůj život žijící k této civilizaci, vůbec není odvislá od režimu, či režimů, které za tuto dobu v naší zemi vládly. S tím nic nenaděláme, pokud zde chceme žít a nechceme se přemístit do jiného civilizačního okruhu.
Nepochybuji ani okamžik, že tato euroatlantická civilizace přinesla pro celoplanetární rozvoj mnoho dobrého, čím se můžeme pyšnit. Je ale mnoho věcí, kterými se pyšnit nemůžeme, ba za které se můžeme dokonce stydět. Rovněž ale nemáme morální právo se nad jiné civilizace „vytahovat“. A zdá se mi až nehorázné přisvojovat si jakési právo určovat, kdo k euroatlantické civilizaci patří či nepatří
Kníže Metternich kdysi konstatoval, že politikové se dopouštějí jedné zásadní chyby: že nerespektují historii a zeměpis. Platí to jen o politicích? Pan Škrabal mne osobně přesvědčuje, že ne. Z jeho slov dokonce pociťuji, že to není v jeho případě chyba, ale úmysl, možná i zlý.
Jakákoliv věda, chce-li se nazývat vědou, by měla respektovat výsledky věd jiných. Stejně tak publicistika či politologie, by se měla opírat o výsledky věd a ne o jakési pavědecké názory! Geografie, která už před dávnou dobou definovala hranice Evropy, je vědou, kterou by měli respektovat i novináři MfD! A vše, co se odehrálo či odehrává na území Evropy bylo a je součástí evropské civilizace! A vylučovat z této civilizace Rusko, které tvoří ne nepodstatnou část Evropy, nelze. Zejména pak s přihlédnutím k tomu, co tato země pro Evropu znamenala a vykonala
Nebylo to Rusko, které po staletí tvořilo hráz proti nájezdům stepních národů a umožnilo tak západní části Evropy, aby se tam realizovalo etapa osvícenství?
Nebylo to Rusko, které zmařilo světovládné plány Hitlera a zabránilo tak tomu (netvrdím, že samo), aby evropská civilizace dostala zcela jinou tvář založenou na obludných teoriích krve a rasy?
„Není ruská kultura jedním z velkých pramenů evropských civilizačních statků“ (Václav Bělohradský)? A nejen evropských, ale i „atlantických“. Jakou tvář by ku příkladu měla americká populární hudba, kdyby jejími spolutvůrci nebyli takové osobnosti ruského původu (nemyslím tím jen slovanského) jakými byli George Gershwin, Irving Berlin či Vernon Duke?
Paradoxně působí, jestliže se pan Škrabal snaží nás přesvědčit, že „euroatlantická civilizace“ je něco jiného, a snad i lepšího a dokonalejšího než to, co je v Rusku?
Jaké to vlastně byly „přednosti“, kterými se tak zvaná evropská či euroatlantická civilizace, na rozdíl od ruské, vyznamenaly?
Byly to snad křižácké války, kdy „do arabského světa, který byl tehdy na vysoké kulturní úrovni, bohatý a vzdělaný , přijeli na návštěvu křižáci, tito křesťanští rytíři z Evropy a vyvraždili tam muže, ženy, děti-Araby jako Židy, prostě všechny, kdo nebyl křesťany a zničili v západní Asii a severní Africe veškerý duchovní a vědecký život a neznesvětili tak civilizaci příliš pokročilou na to, aby ji jejich malé arogantní mozečky pochopily“ (Tom Robbins)?
Byla to snad třicetiletá náboženská válka, která pustošila Střední a Západní Evropu tak, že po ní bylo o třicet procent (u mužů dokonce o padesát procent) méně obyvatelstva, než před ní?
Byla to snad Bartolomějská noc, během které bylo vyvražděno přibližně šestkrát více lidí, než v Rusku za třicet let vlády Ivana Hrozného, tedy za vlády, která byla spojena s expanzí, krutostí, represemi (N. Naročnickaja)?
Byl to snad kolonialismus, který bezohledně kořistil na obrovské části zeměkoule, kdy ku příkladu „v osmnáctém a devatenáctém století těžil britský kapitál z Indie pět set liber za každou investovanou libru…“ (Louis Bromfield)?
Bylo to snad šíření křesťanství, které bylo „největším vražděním v našich dějinách“ (V.Bělohradský)?
Byl to snad návrat k válkám prvobytného divošství, který uskutečnila Britanie a Spojené státy, které druhou světovou válku „mongolizovaly“ ve stylu Tuluje, mladšího syna Džingischána. Ten nikdy nepotřeboval nechávat za sebou okupační posádky, kudy prošel, nezůstalo nic, kromě rozvalin. Ve městech čítajících tisíce obyvatel, nezůstávalo živého nic: dokonce ani ne pes nebo kočka? Čím se tento strašlivý obraz liší od obrazu, který skýtá Hirošima a Nagasaki? (J.F.C.Fuller).
Bylo to snad Rusko, které jako první použilo atomovou bombu bez významného důvodu pro vedení války s Japonskem, s hlavním úmyslem uvrhnout svět do permanentního strachu, děsu, hrůzy (latinsky terror)?
Dalo by se jistě pokračovat ve výčtu „předností“, kterými oplývá tato „západní“ či také „euroatlantická civilizace“, na rozdíl třeba od té části Evropy, kterou obývají Rusové a kde působí už po staletí východní větev křesťanství?.
Jestli tedy pan Škrabal se snaží čtenáře MfD přesvědčit o jakési výlučnosti této civilizace, ke které patříme, ať už se nám to líbí či nelíbí, pak by měl mít na zřeteli to, že čtenáři jeho slov, byť jsou jen čtenáři náhodnými, mohou být i lidé nadaní schopností uvažovat samostatně, lidé, kteří nesnáší, když se z nich někdo snaží dělat hlupáky, jak se o to svého času pokoušeli soudruzi Jakeš, Bilak, Fojtík a jim podobní!
Jestliže se však ale v jeho slovech do našich časů, řečeno slovy Václava Bělohradského, „vrací kultura polarizace, kterou generace modrých košil nastolila v padesátých letech“, těžko lze zůstat stranou a mlčet.
Snad nebude obtížné pochopit, že jsou v této zemi i jiní, kteří se „o budoucnost a svobodu Česka“ strachují ne méně než vedoucí brněnské redakce MF DNES. Patřím k nim. Jako příslušník těchto „jiných“ bych se velice rád dozvěděl, co přesně je pod pojmem „euroatlantická civilizace“ míněno. Málo slovních spojení je v poslední době tak frekventováno, jako toto, aniž je definováno, co tento pojem znamená.
Vysvětlí nám už konečně někdo, co znamená? A proč Rusko představuje, podle pana Škrabala, něco jiného, než součást této civilizace? Bez náležitého vysvětlení, bychom se my, méně vzdělaní, mohli domnívat, že do civilizace té části světa, kterou jsme si navykli nazývat Evropou a která je omývána Atlantickým oceánem, Rusko nepatří.
Že naše země a její občané v ní žijící, patří do civilizačního okruhu, který je nazýván „evropským“ a později i „euroatlantickým“, je evidentní nejméně půldruhého tisíciletí. A tato příslušnost naší země a lidí narozených a v ní po celý svůj život žijící k této civilizaci, vůbec není odvislá od režimu, či režimů, které za tuto dobu v naší zemi vládly. S tím nic nenaděláme, pokud zde chceme žít a nechceme se přemístit do jiného civilizačního okruhu.
Nepochybuji ani okamžik, že tato euroatlantická civilizace přinesla pro celoplanetární rozvoj mnoho dobrého, čím se můžeme pyšnit. Je ale mnoho věcí, kterými se pyšnit nemůžeme, ba za které se můžeme dokonce stydět. Rovněž ale nemáme morální právo se nad jiné civilizace „vytahovat“. A zdá se mi až nehorázné přisvojovat si jakési právo určovat, kdo k euroatlantické civilizaci patří či nepatří
Kníže Metternich kdysi konstatoval, že politikové se dopouštějí jedné zásadní chyby: že nerespektují historii a zeměpis. Platí to jen o politicích? Pan Škrabal mne osobně přesvědčuje, že ne. Z jeho slov dokonce pociťuji, že to není v jeho případě chyba, ale úmysl, možná i zlý.
Jakákoliv věda, chce-li se nazývat vědou, by měla respektovat výsledky věd jiných. Stejně tak publicistika či politologie, by se měla opírat o výsledky věd a ne o jakési pavědecké názory! Geografie, která už před dávnou dobou definovala hranice Evropy, je vědou, kterou by měli respektovat i novináři MfD! A vše, co se odehrálo či odehrává na území Evropy bylo a je součástí evropské civilizace! A vylučovat z této civilizace Rusko, které tvoří ne nepodstatnou část Evropy, nelze. Zejména pak s přihlédnutím k tomu, co tato země pro Evropu znamenala a vykonala
Nebylo to Rusko, které po staletí tvořilo hráz proti nájezdům stepních národů a umožnilo tak západní části Evropy, aby se tam realizovalo etapa osvícenství?
Nebylo to Rusko, které zmařilo světovládné plány Hitlera a zabránilo tak tomu (netvrdím, že samo), aby evropská civilizace dostala zcela jinou tvář založenou na obludných teoriích krve a rasy?
„Není ruská kultura jedním z velkých pramenů evropských civilizačních statků“ (Václav Bělohradský)? A nejen evropských, ale i „atlantických“. Jakou tvář by ku příkladu měla americká populární hudba, kdyby jejími spolutvůrci nebyli takové osobnosti ruského původu (nemyslím tím jen slovanského) jakými byli George Gershwin, Irving Berlin či Vernon Duke?
Paradoxně působí, jestliže se pan Škrabal snaží nás přesvědčit, že „euroatlantická civilizace“ je něco jiného, a snad i lepšího a dokonalejšího než to, co je v Rusku?
Jaké to vlastně byly „přednosti“, kterými se tak zvaná evropská či euroatlantická civilizace, na rozdíl od ruské, vyznamenaly?
Byly to snad křižácké války, kdy „do arabského světa, který byl tehdy na vysoké kulturní úrovni, bohatý a vzdělaný , přijeli na návštěvu křižáci, tito křesťanští rytíři z Evropy a vyvraždili tam muže, ženy, děti-Araby jako Židy, prostě všechny, kdo nebyl křesťany a zničili v západní Asii a severní Africe veškerý duchovní a vědecký život a neznesvětili tak civilizaci příliš pokročilou na to, aby ji jejich malé arogantní mozečky pochopily“ (Tom Robbins)?
Byla to snad třicetiletá náboženská válka, která pustošila Střední a Západní Evropu tak, že po ní bylo o třicet procent (u mužů dokonce o padesát procent) méně obyvatelstva, než před ní?
Byla to snad Bartolomějská noc, během které bylo vyvražděno přibližně šestkrát více lidí, než v Rusku za třicet let vlády Ivana Hrozného, tedy za vlády, která byla spojena s expanzí, krutostí, represemi (N. Naročnickaja)?
Byl to snad kolonialismus, který bezohledně kořistil na obrovské části zeměkoule, kdy ku příkladu „v osmnáctém a devatenáctém století těžil britský kapitál z Indie pět set liber za každou investovanou libru…“ (Louis Bromfield)?
Bylo to snad šíření křesťanství, které bylo „největším vražděním v našich dějinách“ (V.Bělohradský)?
Byl to snad návrat k válkám prvobytného divošství, který uskutečnila Britanie a Spojené státy, které druhou světovou válku „mongolizovaly“ ve stylu Tuluje, mladšího syna Džingischána. Ten nikdy nepotřeboval nechávat za sebou okupační posádky, kudy prošel, nezůstalo nic, kromě rozvalin. Ve městech čítajících tisíce obyvatel, nezůstávalo živého nic: dokonce ani ne pes nebo kočka? Čím se tento strašlivý obraz liší od obrazu, který skýtá Hirošima a Nagasaki? (J.F.C.Fuller).
Bylo to snad Rusko, které jako první použilo atomovou bombu bez významného důvodu pro vedení války s Japonskem, s hlavním úmyslem uvrhnout svět do permanentního strachu, děsu, hrůzy (latinsky terror)?
Dalo by se jistě pokračovat ve výčtu „předností“, kterými oplývá tato „západní“ či také „euroatlantická civilizace“, na rozdíl třeba od té části Evropy, kterou obývají Rusové a kde působí už po staletí východní větev křesťanství?.
Jestli tedy pan Škrabal se snaží čtenáře MfD přesvědčit o jakési výlučnosti této civilizace, ke které patříme, ať už se nám to líbí či nelíbí, pak by měl mít na zřeteli to, že čtenáři jeho slov, byť jsou jen čtenáři náhodnými, mohou být i lidé nadaní schopností uvažovat samostatně, lidé, kteří nesnáší, když se z nich někdo snaží dělat hlupáky, jak se o to svého času pokoušeli soudruzi Jakeš, Bilak, Fojtík a jim podobní!
JIŘÍ HANÁK A PŘEPISOVÁNÍ DĚJIN
Málokterý novinář jako pan Hanák dokáže v jednom „sloupku“ namíchat vynikající „eintopf“ z pravd, polopravd a nepravd. Podařilo se mu to znovu v Právu dne 22. srpna 2009. Když pak takový „eintopf“ okoření jadrnou češtinou, vznikne z toho skvělá potrava pro tisíce expertů na politiku, kterými se hemží české hospody či pro intelektuální „elitu“, která zaplavuje svými moudry internetové blogy.
Škoda jen, že nám, hloupějším a méně intelektualizovaným, pan Hanák, kromě jiného, nevysvětlil: 1. Proč Smlouva o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem z 23. srpna 1939 (nikoliv „spojenecká smlouva Hitlera se Stalinem“-smlouva o neútočení“ a „spojenecká smlouva“ to snad není jedno a totéž!) „zvedla stavidla druhé světové války“, zatímco deklarace o neútočení, kterou rok předtím uzavřelo Německo s Anglií a Francií, zřejmě neměla ani stín podobného účinku. Nikdy nečetl pan Hanák o plánu „Weiss“, ve kterém bylo stanoveno datum zahájení vpádu do Polska a v němž byl zpracován plán tohoto útoku? Tento plán byl zpracován a schválen Hitlerem v dubnu téhož roku!
2. Jak se dá technicky objasnit to, že zatímco přes polské území se východním směrem valily německé tanky, západním směrem, zřejmě rovněž přes polské území, jiná železniční spojení nebyla k dispozici, se valily expresní nákladní vlaky s ropou, surovinami a potravinami.
Pan Hanák považuje jakési prohlášení sto čtyřiceti německých intelektuálů, kteří se zřejmě snaží učinit z oběti viníka, za „skutečně průlomové“. Má zřejmě pravdu, ale „průlomovým“ se někomu může jevit poněkud v jiném pojetí. Nám, starším, kteří leccos pamatujeme, se takovým asi bude jevit proto, že český novinář se o takové prohlášení opírá ve své argumentaci. Spočítal už někdo, kolik německých intelektuálů podporovalo světovládné plány Adolfa Hitlera a jeho ideologii nadčlověčenství, nadřazenosti nordické rasy a německé krve?
Myslím si, že dnešní němečtí intelektuálové by ještě po řadu generací měli napomáhat ke zpytování národního svědomí a mlčet a žádný český novinář by se o podobná prohlášení neměl opírat!
Na tento můj mail odpovědělo Právo svým mailem (odpověď obsahovala řadu překlepů, nerespektovala diakritiku českého jazyka, což vše přičítám spěchu a jisté zlobě, se kterou byl e-mail zpracováván). V dalším jsem jej tedy upravil, abych odstranil chyby redakce Práva. E-mail redakce zněl: „Vážený pane, spojenecká smlouva následovala o tři týdny smlouvu o neútočení. Byla "zpečetěna společně prolitou krvi", zřejmě polskou. Stalinova slova. Tušilo se o ní, byla však tajná, vyplula po zhroucení SSSR a po otevření jeho archivu. Mimo jiné umožňovala německým válečným lodím v bojích proti britské flotile používat ruský přístav Murmansk. A tak dále, na to jsou celé knihovny. Tož tak, je dobré něco vědět a pak teprve psát. Buďte hodně zdráv. Jiří Hanák.“
Na tuto dost arogantní a poučující odpověď Práva, jsem reagoval a dne 9.9.2009 jsem odeslal Právu toto:
„Vážený pane Hanáku,
ve „sloupku“ Práva ze dne 22. srpna 2009 jste psal a) jednou jako o „německo-sovětském paktu“, b) podruhé jako o „spojenecké smlouvě Hitlera se Stalinem“. V obou případech jste obojí datoval do 23. srpna 1939. Na to jsem já reagoval. O nějaké jiné smlouvě či paktu, který(á), by následoval(a) tři týdny po smlouvě o neútočení, nebyla řeč. Ruskou verzi smlouvy (nazývá se „Dogovor o něnapaděnii meždu Germanijej i Sovětskim sojuzom) jsem si znovu přečetl na stránce http://www.hist.doc.net/history/ru/dogo1939.htm. Nenašel jsem tam jedinou formulaci, ze které by se dalo usoudit, že se jedná o „spojenectví“. Je ale docela možné, že máme různé znalosti rodného jazyka proto, že jsme do české školy chodili každý v jiné době a dáváme českým slovům nestejný význam. Já jsem středoškolské studium končil v červnu 1948. Asi by bylo od pouhého nahodilého čtenáře Práva, který, podle Vás toho ještě málo přečetl, přesto píše, aniž něco předem zví, příliš troufalé poprosit Vás, abyste sdělil, kde se mohu dočíst o smlouvě, kterou máte na mysli Vy. Na rozdíl od toho, o čem jste psal ve zmíněném sloupku. Rovněž bych rád znal pramen, ze kterého jste citoval Stalinova slova o „zpečetění společně prolitou krví“. Stalin toho řekl jistě ve svém životě hodně. Třeba také v roce 1943 toto: "Vím, že po mé smrti bude na můj hrob navršena hromada špíny, ale vítr historie ji nemilosrdně rozfouká.": (Felix Čujev, Soldaty imperii. Besedy. Vzpomínky. Dokumenty. Vyd. Kovčeg, Moskva, 1998.) S pozdravem Jaroslav Dvořák.“
Na toto jsem už žádnou odpověď neobdržel. Alespoň ne do 16.10.2009, kdy toto píši a vkládám do svého blogu.
Škoda jen, že nám, hloupějším a méně intelektualizovaným, pan Hanák, kromě jiného, nevysvětlil: 1. Proč Smlouva o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem z 23. srpna 1939 (nikoliv „spojenecká smlouva Hitlera se Stalinem“-smlouva o neútočení“ a „spojenecká smlouva“ to snad není jedno a totéž!) „zvedla stavidla druhé světové války“, zatímco deklarace o neútočení, kterou rok předtím uzavřelo Německo s Anglií a Francií, zřejmě neměla ani stín podobného účinku. Nikdy nečetl pan Hanák o plánu „Weiss“, ve kterém bylo stanoveno datum zahájení vpádu do Polska a v němž byl zpracován plán tohoto útoku? Tento plán byl zpracován a schválen Hitlerem v dubnu téhož roku!
2. Jak se dá technicky objasnit to, že zatímco přes polské území se východním směrem valily německé tanky, západním směrem, zřejmě rovněž přes polské území, jiná železniční spojení nebyla k dispozici, se valily expresní nákladní vlaky s ropou, surovinami a potravinami.
Pan Hanák považuje jakési prohlášení sto čtyřiceti německých intelektuálů, kteří se zřejmě snaží učinit z oběti viníka, za „skutečně průlomové“. Má zřejmě pravdu, ale „průlomovým“ se někomu může jevit poněkud v jiném pojetí. Nám, starším, kteří leccos pamatujeme, se takovým asi bude jevit proto, že český novinář se o takové prohlášení opírá ve své argumentaci. Spočítal už někdo, kolik německých intelektuálů podporovalo světovládné plány Adolfa Hitlera a jeho ideologii nadčlověčenství, nadřazenosti nordické rasy a německé krve?
Myslím si, že dnešní němečtí intelektuálové by ještě po řadu generací měli napomáhat ke zpytování národního svědomí a mlčet a žádný český novinář by se o podobná prohlášení neměl opírat!
Na tento můj mail odpovědělo Právo svým mailem (odpověď obsahovala řadu překlepů, nerespektovala diakritiku českého jazyka, což vše přičítám spěchu a jisté zlobě, se kterou byl e-mail zpracováván). V dalším jsem jej tedy upravil, abych odstranil chyby redakce Práva. E-mail redakce zněl: „Vážený pane, spojenecká smlouva následovala o tři týdny smlouvu o neútočení. Byla "zpečetěna společně prolitou krvi", zřejmě polskou. Stalinova slova. Tušilo se o ní, byla však tajná, vyplula po zhroucení SSSR a po otevření jeho archivu. Mimo jiné umožňovala německým válečným lodím v bojích proti britské flotile používat ruský přístav Murmansk. A tak dále, na to jsou celé knihovny. Tož tak, je dobré něco vědět a pak teprve psát. Buďte hodně zdráv. Jiří Hanák.“
Na tuto dost arogantní a poučující odpověď Práva, jsem reagoval a dne 9.9.2009 jsem odeslal Právu toto:
„Vážený pane Hanáku,
ve „sloupku“ Práva ze dne 22. srpna 2009 jste psal a) jednou jako o „německo-sovětském paktu“, b) podruhé jako o „spojenecké smlouvě Hitlera se Stalinem“. V obou případech jste obojí datoval do 23. srpna 1939. Na to jsem já reagoval. O nějaké jiné smlouvě či paktu, který(á), by následoval(a) tři týdny po smlouvě o neútočení, nebyla řeč. Ruskou verzi smlouvy (nazývá se „Dogovor o něnapaděnii meždu Germanijej i Sovětskim sojuzom) jsem si znovu přečetl na stránce http://www.hist.doc.net/history/ru/dogo1939.htm. Nenašel jsem tam jedinou formulaci, ze které by se dalo usoudit, že se jedná o „spojenectví“. Je ale docela možné, že máme různé znalosti rodného jazyka proto, že jsme do české školy chodili každý v jiné době a dáváme českým slovům nestejný význam. Já jsem středoškolské studium končil v červnu 1948. Asi by bylo od pouhého nahodilého čtenáře Práva, který, podle Vás toho ještě málo přečetl, přesto píše, aniž něco předem zví, příliš troufalé poprosit Vás, abyste sdělil, kde se mohu dočíst o smlouvě, kterou máte na mysli Vy. Na rozdíl od toho, o čem jste psal ve zmíněném sloupku. Rovněž bych rád znal pramen, ze kterého jste citoval Stalinova slova o „zpečetění společně prolitou krví“. Stalin toho řekl jistě ve svém životě hodně. Třeba také v roce 1943 toto: "Vím, že po mé smrti bude na můj hrob navršena hromada špíny, ale vítr historie ji nemilosrdně rozfouká.": (Felix Čujev, Soldaty imperii. Besedy. Vzpomínky. Dokumenty. Vyd. Kovčeg, Moskva, 1998.) S pozdravem Jaroslav Dvořák.“
Na toto jsem už žádnou odpověď neobdržel. Alespoň ne do 16.10.2009, kdy toto píši a vkládám do svého blogu.
JIŘÍ ŠEDIVÝ, RADAR A RAKETY
JIŘÍ ŠEDIVÝ, RADAR A RAKETY
Jiří Šedivý,bývalý náčelník Generálního štábu České republiky publikoval v Mladé frontě Dnes dne 24.září 2009 článek: Radar ne? Tak rakety. V něm, kromě jiného, uvedl:
že v Česku se s radarem spojilo mnohem závažnější téma, zda bude ČR opět pod větším vlivem Ruska, zda budeme mít další mechanismy, jak se bránit tlaku Ruska, který v posledních letech neustále sílí;
že kdyby nebyl radar, velmi pravděpodobně by si Rusko a s ním část české prorusky orientované společnosti našlo jinou záminku;
že president Obama s určitou dávkou nezkušenosti z historie Ruska sází na lepší vztahy s Ruskem a více vyjednávání. Je to, podle p. Šedivého, důležitý pokus, ale on má za to, že se ho Rusové pokusí zneužít ve svůj prospěch;
že USA při rozmístění potřebné části systému budou mnohem blíže ruským hranicím a v celém jeho okolí. Měl by být na příklad využíván systém Aegis na plovoucích platformách-lodích;
že v kombinaci s raketami PATRIOT může být účinný i proti ruským raketám umístěným v Kaliningradu. Má za to, že bude Rusku vadit ještě více, než původně uvažovaný systém, který měl mít hodně omezené možnosti, co se týče počtu ničených raket;
že případné zapojení Ruska do celkového systému nemůže tento fakt změnit;
že až se Rusové proberou z omámení z vítězství , pravděpodobně nás čeká hodně napjatých diskuzí a určitě ne moc přátelské vztahy mezi USA a Ruskem- pokud jeden neustoupí a nevzdá se svých současných rozhodnutí , protože hlavní hrozba, Írán,nezmizela.
Využil jsem možnosti, kdy jmenovaný činitel NATO měl svou stránku v rámci předvolební kampaně, do předčasných voleb, které se neuskutečnily. Tato stránka měla tuto adresu: http://www.jirisedivy.cz. Udělal jsme to v naděj, že se dočkám nějakého ohlasu od autora článku. Až do 15.10.2009, kdy píši toto, se tak nestalo. Dochází mi, že jsem nedocenil pýchu a aroganci některých našich politiků, domnívaje se, že jim budu stát za nějakou odpověď. Dnes se přesvědčuji, že se skončením předvolební kampaně, skončila i snaha zviditelnit se jako kandidát ve volbách že nemohu odezvu na své připomínky k jeho článku, čekat. Nu což. Alespoň touto cestou vyšlu signál někam do informačního prostoru.
Na výše uvedenou adresu jsem odeslal toto:
„Vážený pane generále,
využívám možnosti, kterou mi nabízí Vaše stránka a sděluji Vám svůj názor na některá tvrzení obsažená v článku, který jste publikoval v Mladé frontě Dnes 24. září 2009. Jsem si plně vědom svého nerovnoprávného postavení: zatímco Vám jistě jako funkcionáři NATO poskytne své stránky snad kterýkoliv deník v ČR, mně taková možnost dána není. V tomto směru mám za posledních dvacet let zkušenosti více než dostačující.
Předesílám, že se řadím k té části české společnosti, která je prorusky orientována. Není tomu tak proto, že bych, podobně jako prezident USA Obama, strádal „určitými dávkami nezkušenosti z historie Ruska“. Naopak: jsem poměrně dobře s historií Ruska seznámen a s tím, co znamenalo pro mou zemi. Také díky tomu, že jsem se dějepisu učil ještě v době, kdy přepisování historie, s výjimkou snah „rukopisů“, nedoznalo takového rozmachu, jakého jsme svědky v této době. (Maturoval jsem v červnu 1948.) Jsem si dobře vědom toho, co Rusko v novověké historii pro Evropu znamenalo a za co Evropa, a má země na prvním místě, Rusku vděčí.
Abych se kriticky stavěl k snahám americké administrativy využít mou zemi jako nástupiště realizaci svých dlouhodobých strategických plánů, jež jsou jistě zaměřeny i na Rusko, („je nespravedlivé, aby bohatství Sibiře patřilo jen jednomu státu“, Madeleine Albrightová) nepotřebuji hledat nějakou záminku. O to se Američané postarají sami.
Být prorusky orientován pro mne neznamená být orientován protiamericky. Jenom nesnáším servilitu, se kterou tak zvaná politická elita, která se probudila v posledních dvaceti letech, počínaje bývalým prezidentem Havlem, k Americe chová. Chci, abychom se Spojeným státy měli přátelské vztahy, nehledě na to, že má země jistě byla po řadu desetiletí cílem jaderného bombardování. Pravděpodobně jen „humanitárního“. Přiznávám, že i já jsem se učil na takovou hrozbu odpovídat adekvátně. Jestli „studená válka“ v pojetí druhé poloviny XX. století skutečně skončila, mělo by se to projevovat hlavně činy.
Stejně tak chci, abychom měli dobré vztahy se svými sousedy bližšími i vzdálenějšími. Budování těchto vztahů, o které se nepochybně snaží i Rusové, však Vy, bohužel, chápete jako jakýsi „v posledních letech stále sílící tlak Ruska“. Na budování dobrých vztahů s Ruskem nemůže naše země jakkoliv prodělat. Naopak.
Ptám se: co se ještě musí stát, aby bylo pochopeno, že je historicky opodstatněným zájmem Ruska mít na své západní hranici sousedy, kteří nepůjdou stopami Napoleona či Hitlera? Je opravdu tak těžké pochopit podezření, se kterým Rusové pohlížejí na každý krok, který jim silně může připomínat staré pangermánské plány, onen starý, jen do nového hávu zabalený, „Drang nach Osten“?
Vážený pane generále, už z titulku Vašeho článku je zřejmé, že se snažíte celý problém buď zatemňovat nebo bagatelizovat. Vy, jakožto vojenský profesionál, vzdělaný jak východními, tak západními vojenskými školami, jistě dobře chápete, že rakety a radar nejsou jedno a totéž. Jestli činnost raket či antiraket si lze stěží při dnešních technologiích představit bez radaru, tak radar takových parametrů, jaký měl být zřízen v Brdech, není v mírové době ničím jiným, než špionážním zařízením, které doplňuje informace strategického charakteru, získané jinými prostředky. A může fungovat zcela samostatně. Je zcela přirozené, že každý stát, a Vy jako bývalý náčelník generálního štábu ČR to jist dobře víte, který jen trochu dbá o svou bezpečnost, se musí všemi dostupnými prostředky proti takové špionáži svého výsostného území bránit. Dobře si jistě pamatujeme, k čemu vedla politika tak zvaného „otevřeného nebe“ prosazovaná presidentem Eisenhowerem a jak skončil Powers se svým U2.
Z lidského hlediska Vás chápu, že musíte obhajovat zájmy organizace, ve které zaujímáte významné místo. „Cuius panem edo, illius carmina edo“, říkali už staří Římané. Předem však pochybovat o záměrech druhé strany, tedy Ruska, a už předem je podezírat z toho, že se současné rozhodnutí americké administrativy budou „zneužívat ve svůj prospěch“, snad proto, že jsou „omámeni z vítězství“, to není dobrým příslibem pro budoucnost. Zejména ne od představitele země s takovou historií vztahů s Ruskem, jako má země naše! A to přes trpkou zkušenost jednoho období, která se odehrála právě v době, kdy „studená válka“ běžela na plné obrátky!
Bývalý náčelník štábu 10. letecké armády plukovník v záloze Ing Jaroslav Dvořák. 27.9.2009.
Jiří Šedivý,bývalý náčelník Generálního štábu České republiky publikoval v Mladé frontě Dnes dne 24.září 2009 článek: Radar ne? Tak rakety. V něm, kromě jiného, uvedl:
že v Česku se s radarem spojilo mnohem závažnější téma, zda bude ČR opět pod větším vlivem Ruska, zda budeme mít další mechanismy, jak se bránit tlaku Ruska, který v posledních letech neustále sílí;
že kdyby nebyl radar, velmi pravděpodobně by si Rusko a s ním část české prorusky orientované společnosti našlo jinou záminku;
že president Obama s určitou dávkou nezkušenosti z historie Ruska sází na lepší vztahy s Ruskem a více vyjednávání. Je to, podle p. Šedivého, důležitý pokus, ale on má za to, že se ho Rusové pokusí zneužít ve svůj prospěch;
že USA při rozmístění potřebné části systému budou mnohem blíže ruským hranicím a v celém jeho okolí. Měl by být na příklad využíván systém Aegis na plovoucích platformách-lodích;
že v kombinaci s raketami PATRIOT může být účinný i proti ruským raketám umístěným v Kaliningradu. Má za to, že bude Rusku vadit ještě více, než původně uvažovaný systém, který měl mít hodně omezené možnosti, co se týče počtu ničených raket;
že případné zapojení Ruska do celkového systému nemůže tento fakt změnit;
že až se Rusové proberou z omámení z vítězství , pravděpodobně nás čeká hodně napjatých diskuzí a určitě ne moc přátelské vztahy mezi USA a Ruskem- pokud jeden neustoupí a nevzdá se svých současných rozhodnutí , protože hlavní hrozba, Írán,nezmizela.
Využil jsem možnosti, kdy jmenovaný činitel NATO měl svou stránku v rámci předvolební kampaně, do předčasných voleb, které se neuskutečnily. Tato stránka měla tuto adresu: http://www.jirisedivy.cz. Udělal jsme to v naděj, že se dočkám nějakého ohlasu od autora článku. Až do 15.10.2009, kdy píši toto, se tak nestalo. Dochází mi, že jsem nedocenil pýchu a aroganci některých našich politiků, domnívaje se, že jim budu stát za nějakou odpověď. Dnes se přesvědčuji, že se skončením předvolební kampaně, skončila i snaha zviditelnit se jako kandidát ve volbách že nemohu odezvu na své připomínky k jeho článku, čekat. Nu což. Alespoň touto cestou vyšlu signál někam do informačního prostoru.
Na výše uvedenou adresu jsem odeslal toto:
„Vážený pane generále,
využívám možnosti, kterou mi nabízí Vaše stránka a sděluji Vám svůj názor na některá tvrzení obsažená v článku, který jste publikoval v Mladé frontě Dnes 24. září 2009. Jsem si plně vědom svého nerovnoprávného postavení: zatímco Vám jistě jako funkcionáři NATO poskytne své stránky snad kterýkoliv deník v ČR, mně taková možnost dána není. V tomto směru mám za posledních dvacet let zkušenosti více než dostačující.
Předesílám, že se řadím k té části české společnosti, která je prorusky orientována. Není tomu tak proto, že bych, podobně jako prezident USA Obama, strádal „určitými dávkami nezkušenosti z historie Ruska“. Naopak: jsem poměrně dobře s historií Ruska seznámen a s tím, co znamenalo pro mou zemi. Také díky tomu, že jsem se dějepisu učil ještě v době, kdy přepisování historie, s výjimkou snah „rukopisů“, nedoznalo takového rozmachu, jakého jsme svědky v této době. (Maturoval jsem v červnu 1948.) Jsem si dobře vědom toho, co Rusko v novověké historii pro Evropu znamenalo a za co Evropa, a má země na prvním místě, Rusku vděčí.
Abych se kriticky stavěl k snahám americké administrativy využít mou zemi jako nástupiště realizaci svých dlouhodobých strategických plánů, jež jsou jistě zaměřeny i na Rusko, („je nespravedlivé, aby bohatství Sibiře patřilo jen jednomu státu“, Madeleine Albrightová) nepotřebuji hledat nějakou záminku. O to se Američané postarají sami.
Být prorusky orientován pro mne neznamená být orientován protiamericky. Jenom nesnáším servilitu, se kterou tak zvaná politická elita, která se probudila v posledních dvaceti letech, počínaje bývalým prezidentem Havlem, k Americe chová. Chci, abychom se Spojeným státy měli přátelské vztahy, nehledě na to, že má země jistě byla po řadu desetiletí cílem jaderného bombardování. Pravděpodobně jen „humanitárního“. Přiznávám, že i já jsem se učil na takovou hrozbu odpovídat adekvátně. Jestli „studená válka“ v pojetí druhé poloviny XX. století skutečně skončila, mělo by se to projevovat hlavně činy.
Stejně tak chci, abychom měli dobré vztahy se svými sousedy bližšími i vzdálenějšími. Budování těchto vztahů, o které se nepochybně snaží i Rusové, však Vy, bohužel, chápete jako jakýsi „v posledních letech stále sílící tlak Ruska“. Na budování dobrých vztahů s Ruskem nemůže naše země jakkoliv prodělat. Naopak.
Ptám se: co se ještě musí stát, aby bylo pochopeno, že je historicky opodstatněným zájmem Ruska mít na své západní hranici sousedy, kteří nepůjdou stopami Napoleona či Hitlera? Je opravdu tak těžké pochopit podezření, se kterým Rusové pohlížejí na každý krok, který jim silně může připomínat staré pangermánské plány, onen starý, jen do nového hávu zabalený, „Drang nach Osten“?
Vážený pane generále, už z titulku Vašeho článku je zřejmé, že se snažíte celý problém buď zatemňovat nebo bagatelizovat. Vy, jakožto vojenský profesionál, vzdělaný jak východními, tak západními vojenskými školami, jistě dobře chápete, že rakety a radar nejsou jedno a totéž. Jestli činnost raket či antiraket si lze stěží při dnešních technologiích představit bez radaru, tak radar takových parametrů, jaký měl být zřízen v Brdech, není v mírové době ničím jiným, než špionážním zařízením, které doplňuje informace strategického charakteru, získané jinými prostředky. A může fungovat zcela samostatně. Je zcela přirozené, že každý stát, a Vy jako bývalý náčelník generálního štábu ČR to jist dobře víte, který jen trochu dbá o svou bezpečnost, se musí všemi dostupnými prostředky proti takové špionáži svého výsostného území bránit. Dobře si jistě pamatujeme, k čemu vedla politika tak zvaného „otevřeného nebe“ prosazovaná presidentem Eisenhowerem a jak skončil Powers se svým U2.
Z lidského hlediska Vás chápu, že musíte obhajovat zájmy organizace, ve které zaujímáte významné místo. „Cuius panem edo, illius carmina edo“, říkali už staří Římané. Předem však pochybovat o záměrech druhé strany, tedy Ruska, a už předem je podezírat z toho, že se současné rozhodnutí americké administrativy budou „zneužívat ve svůj prospěch“, snad proto, že jsou „omámeni z vítězství“, to není dobrým příslibem pro budoucnost. Zejména ne od představitele země s takovou historií vztahů s Ruskem, jako má země naše! A to přes trpkou zkušenost jednoho období, která se odehrála právě v době, kdy „studená válka“ běžela na plné obrátky!
Bývalý náčelník štábu 10. letecké armády plukovník v záloze Ing Jaroslav Dvořák. 27.9.2009.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
