SLYŠEL NĚKDY OBAMA O ČELOMEJOVI,

SLYŠEL NĚKDY OBAMA O ČELOMEJOVI?
To se ptali Sergěj Ptičkin a Valeriij Rodikov 8.7.2009 v Internetových novinách STOLETÍ.
Měli na mysli z pohledu současnosti projekt systému protiraketové obrany, jehož autorem byl konstruktér Vladimír Nikolajevič Čolomej.
Autoři kladli otázku na dálku prezidentu Obamovi v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto o bezprostřední budoucnosti třetího pozičního rajonu strategické protiraketové obrany území Spojených států v Evropě, konkrétně v Polsku a v Česku. Ještě na tiskové konferenci v Moskvě prezident hovořil o rozmístění tohoto systému poblíž hranic Ruska.Tehdy z toho ještě vyplývalo, že Washington své plány nezměnil.
Věc se má tak, že žádná současná protiraketová obrana není schopna odolat masovému jadernému úderu provedenému pomocí raket. Je schopna zachytit a zničit jen jednotlivé rakety. A země, kterých se Spojené státy obávají, mají k dispozici jen jednotlivé balistické rakety. A vůbec Rusové nechápou, proč je třeba přepadávat nepřátelské rakety z boku, z území Česka a Polska, nikoliv z území, která bezprostředně sousedí se zemí, odkud by mohly startovat. Proč neuvažovali Američané s tím, že by bylo efektivnější rozmístit rakety třeba v Izraeli? Není příčinou jejich úvah něco zcela jiného? Dá se jejich argumentům věřit? Nejsou jejich argumenty jen zástěrkou, která má halit jiné úmysly?
A tady není možná od věci, když bude připomenut projekt obranného protiraketového systému z dávnější doby. Ten vypracoval dvojnásobný Hrdina socialistické práce Vladimír Nikolajevič Čelomej. Nazval jej „Taran“. Toto slovo cosi připomíná z historie Velké vlastenecké války Sovětského svazu. Na příklad mně osobně známý Hrdina Sovětského svazu Poljakov v bitvě u Kurska v létě 1943 taranil nepřátelský letoun, což znamená, že navedl vlastní letoun k fyzické srážce se strojem nepřítele. Takové konání lze jistě považovat za zoufalou snahu obránce vlasti plnit úkol, který mu byl přikázán a který byl odhodlán plnit i za cenu vysokého rizika pro sebe samého. Nebyl jistě jediným pilotem, který se takto zachoval. Ukazuje to však na to, za jakou cenu se bojovalo s nepřítelem. Takové jednání mělo za následek zničení nepřítele a nutnost použít padáku ke své vlastní záchraně. Jeho vlastní stroj byl poškozen srážkou se strojem nepřítele natolik, že nebylo možné s ním pokračovat v letu a vrátit se na své letiště. Že provedení leteckého taranu bylo spojeno i s velkým rizikem pro něj samého, je jasné každému, kdo někdy seděl v letadle.

Veřejnost velmi málo ví o této stránce práce Vladimíra Nikolajeviče Čolomeje. Jestli tedy projekt protiraketové obrany byl takto nazván, jistě si jeho autor byl vědom rizik, s tím spojených. Avšak v situaci, kdy je veden boj na život a na smrt, se uvažuje jinak, než v klidu kanceláří. V čem tedy spočívala základní idea jeho projektu?
Čolomej předpokládal, že k odražení masového útoku mezikontinentálních balistických raket budou jako protirakety použity jeho rakety UR-100 opatřené hlavicí o mohutnosti 10 Mt. Zdůrazňuji 10 megatun čili milionů tun TNT! Raketa UR-100 se velmi vydařila. Byla nasazena v masovém měřítku pro řešení strategických úkolů. V bojové pohotovosti jich bylo okolo jednoho tisíce.
Systém „Taran“ měl zajišťovat odražení masivního raketového úderu s jadernými náložemi, který by směřoval na území Sovětského svazu ze severu. Trasa přes severní pól byla totiž nejkratší cestou do Sovětského svazu ze Spojených států A ty byly v dobách Čolomejových hlavním potenciálním protivníkem.
Útočící mezikontinentální balistické rakety měly být zachycovány radiolokátory dalekého dosahu. Jimi získané údaje měly být předávány jiným doprovodným radiolokátorům, které se nacházely ve vzdálenosti 500 kilometrů od Moskvy a zajišťovaly navedení protiraket UR-100. Ty měly svými supermocnými výbuchy zničit útočící rakety. Serie provedených výbuchů desítek, ale i stovek, hlavic s 10ti megatunovými náložemi, by vytvářely ohnivou zeď. Ta by, podobně jako taran, ničila útočící raketovou armádu. Nesmíme zapomínat, že v době Čolomeje se předpokládalo, že nepřítel může být zničen jen všeničícím masivním úderem. Návrh Čolomeje tedy vypadal zcela logicky.
Bylo by však přesnější, kdyby tento projekt byl nazván „Armagedon“- vytvářel totiž v blízkém kosmickém prostru plápolající, vše spalující peklo, které by zničilo vše, co by se jen do jeho dosahu dostalo. Ani jedna americká raketa by byla k cíli nedoletěla. Lze si jen stěží představit, co všechno by se bylo odehrálo dole na zemi, pod tímto planoucím, vše spalujícím, peklem.
Ke zničení raket, které by směřovaly z jiných směrů se počítalo s jinými komplexy. Ty byly určeny k ničení nevelkých skupin cílů. Byly to komplexy dálkového přepadu (pěrechvata) „A-35“ a komplex bližšího pěrechvata „S-225“. „Taran“ byl stažen z programu protiraketové obrany poté, když z nejvyšších stranických a státních funkcí odešel N.S.Chruščov. A to ne proto, že byl „Taran“ strašný jako takový, ale proto, že Čelomej upadl u nové stranicko-sovětské elity v nemilost.



Mimochodem: úkol odrazit účinně masový úder raket, které budou opatřeny dělicími se hlavicemi, klamnými cíli a rušením, není vyřešen do dnešního dne. Čelomej byl na světě prvním konstruktérem, který navrhl a realizoval v praxi vytvoření unifikovaných mezikontinentálních balistických raket. Jeho rakety byly schopné ničit nepřátelské cíle, které se nacházely tisíce kilometrů daleko, a současně byly schopny odrážet raketové údery. Že řešení takové úlohy není fantazií, to nám předvedla v lednu 2009 Čína. Svou balistickou raketou středního doletu zničila vlastní meteorologickou družici ve výšce 864 km. A snad nikdo nepochybuje o tom, že USA nezaostávají za Čínou, co se týče stavby raket.
Proto byla pro Rusko tak důležitou otázkou umístění americké PRO ve Východní Evropě. Jaké vlastně rakety tam měly být instalovány? Možná že právě unifikované. To znamená rakety, které budou použitelné jak pro „pěrechvat“ tedy jako antirakety, tak pro útok.
Rusové, bohužel, dnes unifikované rakety nemají ve výzbroji. A to ani ve vojscích kosmické obrany ani v Raketových vojscích strategického určení. Ale stále se jistě ptají či ptali: kam měly být směrovány rakety s jadernou hlavicí z Polska? Na „pěrechvat“ nějaké „teroristické“ rakety nebo, nedej Bože, na Moskvu? To byla, a možná i v budoucnosti bude, pro jejich politické, a hlavně vojenské, činitele zásadní otázka. Otázka, na kterou neumějí či na kterou nechtějí najít odpověď ani naši „stratégové“ jako je občan Havel či občan Vondra.
A existuje na ni vůbec odpověď?
A proč se autoři článku ptají, zda prezident Obama zná, jaký projekt protiraketové obrany navrhoval Čelomej? Nebo snad mu někdo při jednání v Moskvě naznačil, že by mohlo být reagováno na původní projekt PRO v Polsku a v Česku podobně? A toho se zalekl? Vždyť jeho rozhodnutí ustoupit od tohoto plánu následovalo poté, když byly informace o projektu „Taran“ zveřejněny, a kdy se autoři článku ptají, zda Obama zná či znal Čolomeje?. Kdy se stalo to, co mnozí naši komentátoři nazývají ústupkem Moskvě či vítězstvím Moskvy a někteří (na příklad senátor Štětina) považují rozhodnutí Obamy za zradu spáchanou na nás!
A zeptejme se přímo: kdo by se nezalekl podobné perspektivní situace, ke které by mohl být vmanévrován stát, který neustále pociťuje, jsa poučen svou pohnutou historií, hrozbu obkličování ze všech stran? Lze vyloučit to, že bude jednou reagovat tak, jak to kdysi dovodil Konrad Lorenz ve své znamenité knize „Tak zvané zlo“: kdy „bojovník nasazuje veškeré síly, neboť nemůže ani uniknout, ani očekávat milost“. Nebyl onen projekt „Taran“ něčím podobným? Nebyl Vladimír Nikolajevič Čolomej právě takovým člověkem, který „třímá v ruce vodíkovou bombu, kterou mu daroval jeho duch“ , a který sice není v kritické chvíli ovládán „agresivním pudem, zděděným po antropopoidních předcích“, ale který byl zahnán do, v podstatě zoufalé a beznadějné, situace, kdy u něho došlo ke „kritické reakci“? Toť otázka!
Zpracováno podle ruského tisku v říjnu 2009.