RUSKO BUDE MÍT NOVOU VOJENSKOU DOKTRINU

Nová redakce, jak je to v Rusku nazýváno, vojenské doktríny, podle všeho stále ponechává možnost provedení preventivních jaderných úderů. Tak to alespoň před krátkou dobou údajně prohlásil sekretář Bezpečnostní Rady Ruské Federace Nikolaj Platonovič Petrušev.
Je nasnadě otázka, proč dochází ke změně vojenské doktríny. Vysvětluje se to tím, že dosavadní vojenská doktrína odpovídala přechodnému období. Tímto „přechodným obdobím“ je zřejmě míněno období po skončení studené války. Nyní byl proveden nový rozbor vojensko-strategické situace a toho, jak se tato bude vyvíjet až do roku 2020. V dosavadní doktríně byl kladen důraz na vojenské konflikty velkého rozměru. To odpovídalo onomu období, kdy proti sobě stály NATO, tedy hlavně USA, a státy Varšavské smlouvy, tedy hlavně Sovětský svaz. Teď však se důraz přesunuje k lokálním válkám a ozbrojeným konfliktům.
Nasnadě by bylo se ptát, proč právě rok 2020 by měl být rokem, kdy skončí období, pro něž bude nová redakce vojenské doktriny Ruska platit. Co se očekává, že nastane v roce 2020? Rovněž bychom se měli ptát, jak jsou v pojetí autorů doktríny definovány lokální války a ozbrojené konflikty.
Rusko zřejmě bere v úvahu to, že vojenská ohrožení, či nebezpečí, kterým Rusko čelilo až dosud, neodešla do historie. Jako příklad, že vojenská ohrožení či nebezpečí stále trvají, se uvádí, že pokračuje úsilí NATO přijímat nové členy, vojenská činnost tohoto bloku sílí, intenzivně probíhají strategická cvičení USA, včetně toho, že jsou propracovávány otázky velení pro použití strategických jaderných sil. Navíc ještě působí destabilizující činitelé, jakými jsou snahy po šíření jaderných, chemických a biologických technologií, snahy vyrobit prostředky hromadného ničení, stoupá hladina mezinárodního terorismu, přiostřuje se boj o palivo-energetické zdroje a zdroje jiných surovin. Ani vnitřní vojenská nebezpečenství, kterým musí Rusko čelit, nejsou likvidována. Jako důkaz tohoto tvrzení se uvádí situace na Kavkaze.
Tím vším je zdůvodněno to, že Vojenská doktrína musí být zpřesněna. Musí zajišťovat pružnou a včasnou reakci na probíhající i perspektivní změny vojensko-politické a vojensko-strategické situace a to ve střednědobém horizontu. Zřejmě tedy rok 2020 je považován za časovou hranici střední doby. Není třeba velké fantazie k tomu, abychom zde vycítili dozvuky stále ještě trvající diskuze o tom, za jakých podmínek došlo k napadení Ruska, potažmo Sovětského svazu, v roce 1941 a zda, případně jak tomu bylo možno čelit, eventuelně, kde jsou hlavní příčiny počátečních neúspěchů ve Velké vlastenecké válce. Či kdo tyto neúspěchy zavinil. Bylo by možné se divit, kdyby se činitelé Ruska, od jeho generality, přes čelní politiky a nakonec až po poslední občany, se těmito osudovými otázkami nezabývali a nevyvozovali odpovídající závěry?
Nová doktrina předpokládá, že vojenské konflikty se budou členit na války velkého rozměru, regionální a lokální války. Rovněž ozbrojené konflikty, jak mezistátní tak i vnitřní, budou předmětem formulací této vojenské doktríny.
Nová redakce vojenské doktríny považuje za nejdůležitější úkol předcházení jakémukoliv vojenského konfliktu a zadržování těch, kdo by jej chtěli začít. Budou formulovány i základní přístupy, jak takové úkoly řešit. Rusko, podle všeho, má za to, že je přípustné použití ozbrojených sil k tomu, aby byla odražena agrese proti němu a proti jeho spojencům, aby byl zachován, případně obnoven mír podle rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN a podle rozhodnutí jiných dalších struktur kolektivní bezpečnosti.
Co se pak týče ustanovení o možnosti použít jaderné zbraně, pak tato část vojenské doktríny je formulována tak, aby si Ruská federace zachovala status jaderné mocnosti, která je schopna pomocí jaderných zbraní bránit potenciálním nepřátelům v tom, aby rozpoutali agresi proti Rusku a jeho spojencům. Toto vše je pro dohlednou budoucnost prioritou Ruska.
V doktríně budou rovněž zpřesněny podmínky, za jakých lze užít jaderných zbraní i v případě, kdy dojde k agresi útočníkem, který používá pouze klasické, tj. nejaderné bojové prostředky. To se má týkat nejen války velkých rozměrů, ale i válek regionálních, dokonce i válek lokálních.
Z řečeného vyplývá, že i nepřítel, který by nedisponoval jadernými zbraněmi, může za jistých okolností čelit použití jaderných zbraní ze strany Ruska. Domyšleno do důsledků, jsou jaderné zbraně považovány ne za něco zcela extrémního, ale za něco, co je v podstatě rovnocenné nejaderným prostředkům, ale pouze se od nich lišící jen charakterem a rozsahem účinků.
Nově bude uvedena i variabilní možnost použití jaderných zbraní v závislosti na situaci a úmyslech pravděpodobného nepřítele. To znamená, že v případě, kdy vznikne pro bezpečnost země kritická situace. Uvažovanou variabilitu si lze představit i tak, že může být proveden preventivní nebo předstihový jaderný úder na nepřítele.
Je jasné, že podobné formulace si vyžádají vyčerpávající definici pojmů, jako je „pro bezpečnost země kritická situace“, případně definování podmínek, které oprávní k použití jaderných zbraní i proti nepříteli, který jadernými prostředky nedisponuje. Dá se očekávat, že nová ustanovení doktríny vyvolají ve světě hodně otázek. Lze si jen přát, aby definice těchto pojmů byly natolik přesné, vyčerpávající a nedvojsmyslné, aby nebylo možné vykládat je nejednoznačně. V opačném případě by vyvolávaly více nedůvěry než důvěry.
Lze jen doufat, že autoři této doktríny se dostatečně poučili i z kubánské raketové krize. Tehdy na příklad, podle tvrzení bývalého ministra obrany USA McNamary, došlo k vyhrocení krize proto, že rozhodnutí na obou hlavních stranách konfliktu bylo činěno na základě „neprůkazné informace, nesprávného hodnocení a chybných propočtů“(NcNamara v dopise sovětskému generálovi Gribkovovi z 22. května 1997). A nesprávné hodnocení může být důsledkem nejednoznačného chápání záměrů druhé strany. Vojenská doktrína, která by postrádala jednoznačné definice kritických pojmů, může k nesprávnému hodnocení vést.
Předpokládá se, že doktrína bude prezidentovi Ruské federace předložena k podpisu koncem roku.
V této souvislosti byla diskutována i otázka protiraketové obrany, kde došlo v důsledku rozhodnutí americké administrativy k dramatickému rozuzlení situace, jež se výrazně dotklo i Česka.
Podle vyjádření sekretáře Bezpečnostní Rady Ruska je problematika protiraketové obrany jedním z nejdůležitějších problémů. Existuje nezrušitelné a neoddiskutovatelné spojení mezi strategickými útočnými a obrannými zbraněmi. Proto ruská strana vítá rozhodnutí americké administrativy, týkající se budování třetího rajonu strategické protiraketové obrany USA, jejíž prvky měly být také umístěny v Česku a v Polsku. Ruská strana takové rozhodnutí považuje za konstruktivní.
Takovým stanoviskem je ale zasazován úder některým našim politikům (občan V.Havel, senátor Štětina a další), kteří považují rozhodnutí prezidenta Obamy za jakýsi ústupek Moskvě či za její vítězství, eventuelně za zradu nás, jako spojence Ameriky. Občan Havel svého času považoval americký radar v Brdech za jakousi maličkost, ve které bychom měli Američanům vyhovět. Nebylo to poprvé, kdy tak projevil naprostou ignoranci v záležitostech strategických vztahů mezi dvěma nejsilnějšími jadernými mocnostmi světa.
Tvůrci ruské vojenské doktríny však berou v úvahu, že Američané se plánů na rozvinutí globální strategické protiraketové obrany nevzdali. Jen korigují své plány, posunují lhůty, využívají nové technologie, rozšiřují okruh účastníků této obrany. Dá se proto očekávat, že ruská strana bude v této oblasti chtít, aby jí byly v tomto směru objasněny americké plány, což je důležité k tomu, aby se pěstovala důvěra mezi všemi.
Z rozhovoru, který byl publikován na stránkách listu Izvěstija, vyplývá, že jak Rusko, tak i další účastníci mezinárodních vztahů, kteří by mohli být považováni za objekty ať už odvetných či preventivních jaderných ruských úderů, musí vykonat ještě mnoho, aby byla nastolena atmosféra plné důvěry. Existující podezírání má své hluboké kořeny už z období jak Druhé světové války, jak dnes je možno poznávat z uveřejňovaných dokumentů, tak zejména z období studené války. Dnes se ukazuje, že nedůvěra studené války měla své kořeny v aktech z období Druhé světové války vyvolávajících nedůvěru. Takový řetěz nedůvěr by mohl pokračovat i v období, které je před námi. Proto bude asi největším a nejtěžším úkolem současnosti onu historicky založenou nedůvěru odstraňovat. Každý, i malé Česko, může svým dílem k odstraňování nedůvěry přispět. Jestli se to podaří,může si svět odechnout. Ne-li, pak nám asi není pomoci.
Studená válka byla ukončena vzájemnou dohodou mezi dvěma nejsilnějšími a nejvlivnějšími účastníky. Nebyla však stvrzena žádnou „mírovou smlouvou“, je mnohdy jednostranně interpretována jako vítězství síly, ač ve své podstatě byla vítězstvím rozumu. Neboť rozum to byl, který přivedl k jednomu stolu nejprve prezidenty Reagana a Gorbačova, později Bushe staršího a Gorbačova. Jen a jen rozum může zajistit to, že nebudou spuštěny mechanismy, se kterými nově editovaná ruská vojenská doktrina bude počítat.

Zpracováno s využitím deníku Izvěstija ze 17. října 2009.