KUNDERA, BĚLOHRADSKÝ A NESAMOZŘEJMÝ ČESKÝ NÁROD
27. června roku 1967 přednesl Milan Kundera, jako člen předsednictva Ústředního výboru Svazu československých spisovatelů (ÚV SČSS) na IV. Sjezdu této organizace úvodní slovo k sjezdovým materiálům (viz protokol tohoto sjezdu, vydaný „Československým spisovatelem“ v Praze v roce 1968). V úvodu svého vystoupení vyzval účastníky sjezdu, aby smysl materiálu, který místo úvodního referátu byl rozeslán účastníkům sjezdu, byl spatřován ve sjednocení se na „některých elementárních stanoviscích“. Na jednom z předních míst svého vystoupení vyslovil M. Kundera názor, že „existence českého národa nebyla nikdy samozřejmostí a právě nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením“. Patřily tyto výroky o nesamozřejmosti českého státu k těm, jež vyžadovaly sjednocení stanovisek? Nevím, a asi to dnes není ani důležité.
Od vyslovení tohoto názoru uplynulo 43 roků, když se český (?)filosof, profesor univerzity v Triestu (Itálie) k otázce tak zvané nesamozřejmosti našeho národa znovu vrátil. Tentokrát ale v souvislostech se sjednocovacími procesy, jež probíhají v Evropě. V Právu dne 24. dubna 2010 zveřejnil článek „Nesamozřejmé národy, samozřejmá Evropa“. I když v tomto svém článku se ani jednou výslovně nezmínil o tom, že k takovým národům řadí i český národ, není obtížné z jeho slov dovodit, že tak uvažuje. Václav Bělohradský ještě zesiluje bližší určení českého národa, které v podobě pojmu „nesamozřejmý“použil Milan Kundera, když hovoří o „velmi nesamozřejmých“ národech.
I když jsem projev Milana Kundery na onom sjezdu nepochybně znal, jinak bych asi neměl protokol tohoto sjezdu ve své knihovně, vím zcela určitě, že jsem existenci národa, jehož příslušníkem jsem se svým narozením stal, nikdy nepovažoval za nesamozřejmou, tedy ani ne za „velmi nesamozřejmou“. Nikdy jsem totiž nepochyboval o tom, že pouť mého národa dějinami světa by nebyla „sama sebou zřejmá, zcela patrná, jasná, evidentní, nepochybná, jasná“. Tak mi alespoň vysvětluje pojem „samozřejmý“ F. Trávníček ve Slovníku jazyka českého ( SN, Praha, 1952). Mé jistoty se zřejmě opíraly o to, co jsem při studiu na jihlavském reálném gymnasium slyšel od svých učitelů dějepisu, češtiny a co jsem si sám z historie českého národa později přečetl nebo shlédl ve filmech a na obrazovce televize.
Nepopírám, že se toto téma, zejména v té podobě, jak ji otevřel V. Bělohradský, dotýká úzce i mne. Celý svůj život (bezmála 82 roků) jsem v této zemi prožil, nikdy nepomyslel na to, že bych svou rodnou zem mohl opustit, a vše, co jsem ve svém životě uvědoměle dělal, a to říkám bez patetizování, ať už to byla patnáctiletá služba v ČSLA či osmnáctiletá práce v civilním letectví, jsem, kromě toho, že jsem živil svou rodinu, dělal s vědomím, že tím prokazuji službu svému národu. Proto se mne osobně i dotýká, jestliže bych měl dožívat svůj život s vědomím, že jsem jej prožil jako příslušník „nesamozřejmého“ nebo dokonce „velmi nesamozřejmého“ národa. Všechno se ve mně příčí při pomyšlení, že bych měl bez výhrad akceptovat argumenty a závěry z nich vyplývající, jak je formuloval V. Bělohradský
Nahlédnutím do slovníků, včetně internetové Wikipedie, jsem si ozřejmil, že „přesná a všeobecně uznávaná definice pojmu národ neexistuje“ http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rod). Přiznávám bez mučení, že definice, kterou kdysi formuloval Josif Stalin, podle které je „národ historicky vyvinutým, stabilním společenstvím jazyka, území, hospodářského života a psychologické skladby, jež se projevují ve společenství kulturním“ je mému chápání pojmu „národ“ nejbližší.
To mne samozřejmě vede k tomu, abych nesouhlasil s tím, jak si pojem „národ“ vykládá Milan Kundera. Pro něho byl v roce 1967 „pojem národa poměrně moderním“ (asi neznal na příklad slova Marca Tullia Cicera „omnes exterae gentes ac nationes“). Tyto „nationes“, to jsou právě ony „národy“, které už zřejmě před dvěma tisíciletími existovaly. Jinak by o nich Cicero nehovořil. To samozřejmě vyvrací výše uvedené tvrzení M. Kundery. Kundera navíc prohlásil, že „existence českého národa nebyla nikdy samozřejmostí a právě nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením“. A další svou argumentací, kterou ve svém vystoupení na sjezdu přednesl, v podstatě zúžil fenomén národa jen na psanou literaturu, když se odvolával na hrstku intelektuálů, kteří „na začátku 19. století se pokusili vzkřísit polozapomenutou češtinu“, aniž vzal v potaz i jiné znaky, kterými lze národ definovat. Zdá se mi podivné, že Kunderovi nedocházelo, že ona „hrstka intelektuálů“ představovala osobnosti, které stály v čele „národního obrození“, tedy „probuzení národa“. A vyvozovat z faktu, že národ neměl svou písemnou literaturu, jakožto jen jednu ze součástí, kterou je definován jazyk, jako „soustava zvukových (a druhotně psaných,) dorozumívacích prostředků znakové povahy, schopná vyjádřit veškeré vědění a představy člověka o světě a jeho vlastní vnitřní prožitky.“(Malá československá encyklopedie), závěr, že jako národ prakticky neexistoval, se mi jeví při nejmenším jako velice zúžený pohled na dějiny národa.
To, že neexistuje všeobecně uznávaná definice pojmu „národ“, umožnilo jak Milanu Kunderovi, tak i profesoru Bělohradskému 1) vytvořit si svou vlastní definici, s ní pracovat a pro její zdůvodnění si ad libitum dokládat své argumenty, jak V. Bělohradský říká „znaky“ a 2) přidávat k pojmu „národ“, rovněž ad libitum přívlastky, jako „samozřejmý“ či „velmi nesamozřejmý“.
Nemohu říci, že bych s oněmi pěti znaky, kterými V. Bělohradský popisuje ony evropské, „velmi nesamozřejmé národy“, mezi které jistě počítá i český národ, zásadně nesouhlasil. A protože jsem celý svůj život prožil v této zemi, dívám se kolem sebe a dělám si svůj názor na svůj národ, bych jeho pět popisných znaků mohl ještě, rovněž ad libitum, doplnit.
Chci se však dotknout jen dvou znaků. Především je to onen druhý znak, tedy „nedostatek smiřujícího vyprávění o minulosti a přebytek znepřátelených pamětí“. Jejich důsledkem je pak, podle něj „škrtání v dějinách jako v nějaké partituře“. Opravdu si lze myslet, že ono „škrtání v dějinách“ je vlastností národa? Není to spíše projev přebytku arogance a ahistorismu u tak zvané politické elity, která drží politickou moc poté, když předešlá garnitura vládců jim ji bez boje odevzdaně předala? Jsou to opravdu reprezentanti celého národa, kteří zpracovali, odhlasovali a podepsali příslušnou, dějiny hodnotící, zákonnou normu, nebo jen domýšliví uzurpátoři výkladu národních dějin, kteří si myslí, že „historie je právním objektem, že Parlament či soudní autority (v našem případě dokonce Ústavní soud) jsou oprávněni definovat historickou pravdu"?
Jak jistě čtenář pochopí, mám zde na mysli především onen ostudný zákon, nazvaný „o protiprávnosti komunistického režimu“. Zákon, který, kromě toho, že zakotvil princip kolektivní viny, v podstatě škrtl celou epochu národních dějin, poslal ji do „černé díry“ mlčení, ostouzení a hanby. A s tím i desítky či statisíce příslušníků národa, kteří nenesou žádnou odpovědnost za zločiny předešlého režimu, kteří poctivě pracovali „na národa roli dědičné“, ale byli de facto ostrakizování nebo odstraněni na smetiště dějin. A to všechno svým výrokem posvětil, světe div se, soud, který je nazván soudem ústavním, tedy bdícím nad dodržováním zákona zákonů!
Plně souhlasím se čtvrtým znakem, aniž bych tím potvrzoval názor profesora, že je tímto znakem definován jen „velmi nesamozřejmý národ“. Takoví lidé, kteří vytvářejí obálky Reflexu, či pánové Vondra a jemu podobní, nebo snad stádečko „štvavých protiobamovských politických komentátorů MfD“- to přece není skupina lidí reprezentujících tento národ! To je jen efeméra, kterých v dějinách tohoto národa byl jistě bezpočet, ale které nejsou těmi činiteli, díky nimž tento „český národ má za sebou neuvěřitelných tisíc let složité cesty, na které byly nejen pády a omyly, ale i heroická vystoupení, hrdinství nesčetných generací. Jen kolik skvělých lidí položilo životy za existenci našeho moderního státu!“ (Slova Petra Hájka, poradce prezidenta Klause v Právu dne 12. prosince 2009)
Profesor Bělohradský má jistě nezadatelné právo vyvozovat z argumentů, kterými popisuje vlastnosti některých evropských národů, včetně národa českého, závěr o „velké nesamozřejmosti“ těchto národů. Je však nakonec velkým historickým štěstím pro tento národ, že jej jako „nesamozřejmý“ nevnímali ti, kdož na polích 1. i 2. světové války pro samostatnost a svobodu tohoto národa pokládali své životy. Kdyby argumenty profesora Bělohradského znali, možná by se zachovali jinak a diskuze, podobná této, by už se nemusela konat.
Nedovedu si rovněž představit svého otce, jehož vzdělání sice představovalo jen pět tříd obecné venkovské školy, který ale přesto, když upadl do italského zajetí, usiloval o to, aby se stal příslušníkem nově se formující československé armády, dobrovolně do jedné z jejích jednotek vstoupil a vzdal se tak možnosti vrátit se do nové vlasti jako repatriovaný zajatec, a pak ještě téměř dva roky hájil novou hranici státu, který si jeho národ vytvořil, že by se takto choval, kdyby znal to, jak se na jeho národ dívají dva Češi - významný spisovatel Milan Kundera, trvale žijící ve Francii, a profesor filosofie Václav Bělohradský -trvale působící na univerzitě v Itálii!
sobota 8. května 2010
neděle 11. dubna 2010
LETECKÉ KATASTROFY A HYENISMUS
LETECKÉ KATASTROFY A HYENISMUS.
10. dubna 2010 postihlo naše severní sousedy velké neštěstí. Při letu prezidenta Polska Kačinského, a jeho velice reprezentativně postaveného doprovodu, do Smolenska, se jejich letadlo krátce před přistáním zřítilo. V jeho troskách, jak se dalo jistě čekat podle charakteru pádu stroje, zahynuly všechny osoby, které byly na palubě.
Jak tomu obvykle bývá při takových událostech, vyrojila se téměř okamžitě řada dohadů o možných příčinách takového leteckého neštěstí. Při tom podrobnosti nejsou vůbec známy, a to včetně podrobností o průběhu letu, o povětrnostních podmínkách, stroji i posádce. Přesto někteří lidé, bohužel, i lidé politicky vysoce postavení, už neopomenuli jistá vyjádření poskytnout.
Jsem člověk, který o vyšetřování podobných událostí něco ví. Osobně jsem řídil vyšetřování katastrofy bulharského letadla u Bratislavy v listopadu 1966 (84 mrtvých), československého letadla u Ptic v roce 1968, zastupoval jsem československý stát při vyšetřování nehod našich letadel v Kanadě v září 1967 a v Tripolisu v červnu 1970.
Vím jak složité, časově i jinak náročné, je vyšetřování podobné nehody. Proto považuji mnohá vyjádření, která jsem už vyslechl ve vysílání televize, za velice ukvapená, často velice účelově laděná a mnohdy se projevující jako jistý druh hyenismu. Za taková považuji i to, které jsem vyslechl z úst pana Václava Havla, bývalého prezidenta této země.
Ve slovníku jazyka českého jsem si vyhledal, že pojem „hyenismus“ znamená také „těžení z neštěstí“. Ano, je tedy hyenismem, jestliže někdo chce takového neštěstí, které se dotkne snad každého člověka, zejména pak těch, kteří něco o letectví vědí, využít či zneužít pro přízemní politické cíle, když prezentuje veřejnosti předčasné ukvapené bláboly o jakési nízké úrovni vybavení letiště a služeb řízení leteckého provozu, o možném dopadu na zhoršení polsko-ruských vztahů a podobně.
Stydím se proto za každého z mých spoluobčanů, který něco takového koná.
Plukovník letectva v.v. Ing Jaroslav Dvořák.
10. dubna 2010 postihlo naše severní sousedy velké neštěstí. Při letu prezidenta Polska Kačinského, a jeho velice reprezentativně postaveného doprovodu, do Smolenska, se jejich letadlo krátce před přistáním zřítilo. V jeho troskách, jak se dalo jistě čekat podle charakteru pádu stroje, zahynuly všechny osoby, které byly na palubě.
Jak tomu obvykle bývá při takových událostech, vyrojila se téměř okamžitě řada dohadů o možných příčinách takového leteckého neštěstí. Při tom podrobnosti nejsou vůbec známy, a to včetně podrobností o průběhu letu, o povětrnostních podmínkách, stroji i posádce. Přesto někteří lidé, bohužel, i lidé politicky vysoce postavení, už neopomenuli jistá vyjádření poskytnout.
Jsem člověk, který o vyšetřování podobných událostí něco ví. Osobně jsem řídil vyšetřování katastrofy bulharského letadla u Bratislavy v listopadu 1966 (84 mrtvých), československého letadla u Ptic v roce 1968, zastupoval jsem československý stát při vyšetřování nehod našich letadel v Kanadě v září 1967 a v Tripolisu v červnu 1970.
Vím jak složité, časově i jinak náročné, je vyšetřování podobné nehody. Proto považuji mnohá vyjádření, která jsem už vyslechl ve vysílání televize, za velice ukvapená, často velice účelově laděná a mnohdy se projevující jako jistý druh hyenismu. Za taková považuji i to, které jsem vyslechl z úst pana Václava Havla, bývalého prezidenta této země.
Ve slovníku jazyka českého jsem si vyhledal, že pojem „hyenismus“ znamená také „těžení z neštěstí“. Ano, je tedy hyenismem, jestliže někdo chce takového neštěstí, které se dotkne snad každého člověka, zejména pak těch, kteří něco o letectví vědí, využít či zneužít pro přízemní politické cíle, když prezentuje veřejnosti předčasné ukvapené bláboly o jakési nízké úrovni vybavení letiště a služeb řízení leteckého provozu, o možném dopadu na zhoršení polsko-ruských vztahů a podobně.
Stydím se proto za každého z mých spoluobčanů, který něco takového koná.
Plukovník letectva v.v. Ing Jaroslav Dvořák.
úterý 16. března 2010
PONĚKUD JINÝ POHLED NA FILM AVATAR
PONĚKUD JINÝ POHLED NA FILM AVATAR
Předesílám, že anglo-americký film AVATAR, režírovaný Jamesem Cameronem, jsem neviděl a ani neuvidím (pokud v přijatelné době nepoběží na některém z televizních kanálů a nebudu v té chvíli mít něco důležitějšího ke zhlédnutí). À priori mám jistou nedůvěru k tomu, co nabízí, dnes spíše barnumská, než seriózní, reklama. A čím intenzivnější, čím nabubřelejší, křiklavější, tedy barnumštější, tato reklama je, tím má nedůvěra je větší. Přiznávám, že jsem „zakořeněn“ v jiné době, kdy se „dobré zboží chválilo samo“.
Nicméně debatu, kterou jsem zachytil na stránkách Internetu, zejména pak debata, kterou byla vedena o tomto filmu na východ od této země, mne přivedla k tomu, abych něco k této debatě přičinil.
Z toho, co jsem na Internetu přečetl a co napsali mí spoluobčané (vůbec nemám ambice provádět jakýsi rozbor všeho, co se na Internetu k jakékoliv otázce vyskytuje, to je nad lidské síly), mi potvrdila starou pravdu. Rozhodující je úhel pohledu a, řekl bych, světonázor diskutéra. Někdo v tomto filmu nachází „po technické a režijní stránce nevyprecizovanější dílo“, jaké kdy viděl, někdo lituje času, který zhlédnutí filmu věnoval, jiný zase na něj pohlíží „zelenýma“ očima. Samozřejmě že jsou i tací, kteří neopomenou tasit a od boku střelit na „od reality zjevně odtrženého paňácu či latentního sociopata, vymytého tak dokonale jako je hlavní postava filmu plukovník Quaritch“, který sedí na Pražském Hradě.
Nejvíce mne ale zaujalo to, co jsem četl, česká kotlino, div se! na stránkách „Století“ (Столетие). A protože jsem vyplnil svou důchodcovskou nudu překladem toho, co jsem považoval za nejpodstatnější, nabízím to na svém blogu k širšímupoužití. Jako “stará struktura” lépe vládnu ruštinou, tedy jazykem Puškina, než jazykem Shakespeara a našich novodobých přátel. A tak jsem něco z toho, co jsme přečetl, převedl do rodné řeči. Pro ty, kteří snad pochybují o mých překladatelských schopnostech uvádím i stránku, kde si lze můjpřeklad ověřit.
Co filmu říká Vladimír Viktorovič Timakov, ruský historik a veřejný činitel z Tuly? Podívejme se:
Ve filmu „Avatar“ spatřuje velice zajímavou filosofickou, jak on říká, linii.
Podobenství o událostech v jiné části Galaktiky se zaplétá do i skutečných zemských reálií. „Avatar“ se zvedá ne jen do filosofické, ale do historiosofické výšky. Tento film je ve skutečnosti pokáním za historii západní civilizace. Katastrofa pozemšťanů na planetě Pandora je ve skutečnosti katastrofou Západu.
Film není pouze osobním dílem Camerona. V Hollywoodu se tak filmy nedělají. „Avatar“ souzní s náladami části západní civilizace, reaguje na poptávku západního masového publika a působí na společenské vědomí.
Obyvatelé Pandory, kteří tvoří plemeno Navi, ačkoliv nevlastní vysoké technické vymoženosti, se nalézají na vyšší duševní úrovni, než „lidé s nebe“. Slyší hlasy svých předků, s úctou se chovají ke zvířatům, rozlišují ty nejjemnější vůně a zvuky, orientují se podle toku energií. Avšak pro podstatnou část přistěhovalců z Ameriky to však není zajímavé. Technologická civilizace nevnímá duševní a ekologické přednosti jiných světů. Tato civilizace přichází pouze pro své obohacení. V ohromných bagrech, které vykořeňují všechno živé, lze spatřovat ty metody, pomocí kterých byla „osvojována“ Amerika a další území. Plemena místních obyvatel Navi, kteří se zachraňují před bombardováním pozemšťanů a táhnou za sebou těla mrtvých a raněných- to jsou jednoduše plemena Indiánů Cherokee a Dakotů, kteří odcházejí do rezervací. Vypalování Pandory, jedovaté plyny- to je přece Vietnam! Rakety z vrtulníků-to je Jugoslavie, Irák! Vše to připomíná historii Západu. A Cameron to natočil ve formě pokání.
Jinotajový jazyk Camerona je dostatečně rozpoznatelný: západní civilizace rušila svatyně jiných civilizací, podřizovala si vše ve prospěch spotřeby.
Plukovník Quaritsch, velitel specielního oddílu, vyzývá své podřízené, aby udělali takovou díru v paměti národa Navi, aby si tito vůbec nic nepamatovali. Není toto koncentrovaným vyjádřením podstaty conquistadorů, fašistů i soudobých amerických globalistů? Ačkoliv epocha kosmické expedice na Pandoru je od nás oddělena propastí času, účinkují v ní zcela dnešní lidé, typičtí „stoprocentní Američané“.
Tito američtí cestovatelé, když se ocitnou „v kůži“ místních obyvatelů Navi, ostře přehodnocují své životní cennosti. Na místě divoké planety, kterou obývají primitivní bytosti, se jim otevírá nový svět, svět duševní harmonie. Na konci filmu se Jake Sully vzdává své civilizace a zůstává na Pandoře s místními lidmi. To vše představuje hluboký symbolismus. Cameron tímto příkladem ve skutečnosti propaguje vzdání se vlastního „já“. Nutí k zamyšlení se nad myšlenkami o nadřazenosti své civilizace nad ostatními, vyzývá k zamyšlení se nad mnohotvárností světa, našeho reálného světa, kde je každý národ svým způsobem jedinečný.
V podobě amerických přistěhovalců jsou ve filmu představeni duševně nemocní lidé. Ano, co se týká zevnějšku jsou tito lidé představeni jako energičtí, cílevědomí, svým způsobem přitažliví. Tentýž plukovník Quaritsch upřímně věří ve správnost svého mesiánství, jedná důsledně v zájmu své civilizace. Se stejnou jistotou a pedantičností konali své zločiny fašističtí důstojníci. Taková posedlost jen prohlubuje vinu Západu vůči lidstvu.
Fašismus byl zrozen celou západní civilizací. Toto lze vysledovat třeba v západní fantastice. Ve „Válce světů“ G. Wellse, v „Tarzanovi“nebo v „Princezně z Marsu“, lze vycítit nadřazenost západního člověka.
Západní člověk se v souladu s takovými pocity může stát buď vychovatelem nebo cvičitelem (viz dnešní Irák, Afgánistán) nebo také karatelem (viz bývalá Jugoslavie). Extrapolace podobného literárního uvažování do reality vedla k fašismu. Ve svém podvědomí se oni sami polekali, když uviděli, k čemu vede dovedení jejich ideologie do konce.
Od roku 1945 se takové pocity postupně mění. Západ má čemu se učit. Existují hodnoty, kterých si ani dříve nevšiml. Se všemi svými „přednostmi“ je Západ nebezpečný pro svět a dokonce i pro sebe samého. Cameron to vyjádřil v koncentrované podobě.
Cameronovo varování je varováním Západu. Cameron ukazuje, co zasáhne západní civilizaci, jestliže bude pokračovat v dosavadním „kurzu“. Film končí zcela poučně:příchozí utrpí zdrcující porážku.
V syžetu filmu se projevují podvědomé výčitky svědomí a obavy západního člověka, nepřekonané fantomy jeho rodové minulosti. Dokonce samotná příroda se postaví proti příchozím! Na pomoc plemenům Pandory, na výzvu Přírody, povstane i divoká zvěř. V tom lze vidět souběžnou, možná dokonce i samotným režisérem nezachytitelnou, historickou paralelu. Není náhodou, že v západním vědomí je zakotven i krach dobyvatelských pochodů Napoleona a Hitlera do Ruska. Ty jsou pevně spojeny s odporem prostředí: nekonečné prostory, bláto, ruské mrazy.
Snad se stane, že Cameron nezůstane oslyšen, že Západ učiní odpovídající závěry… Pokud ještě není pozdě.
Západ ještě není připraven k tomu, aby se veřejně přiznal. Ale samotný fakt ažiotáže kolem „Avatara“ mluví sám za sebe. „Avatar“ dosáhl toho, že se začalo hovořit o problémech, přitáhl pozornost inteligence, vidělo jej miliony diváků. Západní civilizace prožívá určité pokání za to, co napáchala. Příčinou tohoto pokání není nějaká vnitřní duševní práce. Je to důsledek toho, že jejich metody ztrácí účinnost a setkávají se s rostoucím odporem. Řeč se nevede teď o určitých politických kruzích na Západě, ale o západní civilizaci jako celku. Ona ještě pokračuje v nástupu ze setrvačnosti všude tam, kde se nesetkává s dostatečným odporem. Ale už vyčerpala svůj vnitřní náboj útočné domýšlivosti.
Euroatlantický svět stojí na prahu vážného přehodnocení svých cenností. Čeká jej ne jednoduchá volba.
I v ruské elitě dochází k určitému procesu „fašizace“myšlení. Pod pojmem „fašizace“ nejsou míněni skinheadi apod. To je jiné téma, to je téma zoufalých lidí,kteří jsou na sociálním dně,toé je téma doby a podmínek, kdy je mládež ponechávána sama sobě, aby pozorovala tvořící se sociální nespravedlivost a hledala viníky.
Pod fašizací jsou míněny pocity vyvolenosti elity. V této „elitě“ se zakořeňují pocity, že oni jsou nadřazenými lidmi a že vedle nich se potácejí jacísi dvounožci. To jsou pocity plukovníka Quaritsche a byznysmena Parkera z Avataru.
Takové pocity jsou zcela cizí ruské kultuře. Díla takových klasiků, jako je Tolstoj, Dostojevkij, jsou proniknuta odvržením takových vztahů k lidem.“
Až sem tedy si dovoluj prezentovat nikoliv své, ale cizí myšlenky. Ty však mne tak silně a přesvědčivě zaujaly, že ani necítím potřebu si je zhlédnutím filmu potvrzovat.
Předesílám, že anglo-americký film AVATAR, režírovaný Jamesem Cameronem, jsem neviděl a ani neuvidím (pokud v přijatelné době nepoběží na některém z televizních kanálů a nebudu v té chvíli mít něco důležitějšího ke zhlédnutí). À priori mám jistou nedůvěru k tomu, co nabízí, dnes spíše barnumská, než seriózní, reklama. A čím intenzivnější, čím nabubřelejší, křiklavější, tedy barnumštější, tato reklama je, tím má nedůvěra je větší. Přiznávám, že jsem „zakořeněn“ v jiné době, kdy se „dobré zboží chválilo samo“.
Nicméně debatu, kterou jsem zachytil na stránkách Internetu, zejména pak debata, kterou byla vedena o tomto filmu na východ od této země, mne přivedla k tomu, abych něco k této debatě přičinil.
Z toho, co jsem na Internetu přečetl a co napsali mí spoluobčané (vůbec nemám ambice provádět jakýsi rozbor všeho, co se na Internetu k jakékoliv otázce vyskytuje, to je nad lidské síly), mi potvrdila starou pravdu. Rozhodující je úhel pohledu a, řekl bych, světonázor diskutéra. Někdo v tomto filmu nachází „po technické a režijní stránce nevyprecizovanější dílo“, jaké kdy viděl, někdo lituje času, který zhlédnutí filmu věnoval, jiný zase na něj pohlíží „zelenýma“ očima. Samozřejmě že jsou i tací, kteří neopomenou tasit a od boku střelit na „od reality zjevně odtrženého paňácu či latentního sociopata, vymytého tak dokonale jako je hlavní postava filmu plukovník Quaritch“, který sedí na Pražském Hradě.
Nejvíce mne ale zaujalo to, co jsem četl, česká kotlino, div se! na stránkách „Století“ (Столетие). A protože jsem vyplnil svou důchodcovskou nudu překladem toho, co jsem považoval za nejpodstatnější, nabízím to na svém blogu k širšímupoužití. Jako “stará struktura” lépe vládnu ruštinou, tedy jazykem Puškina, než jazykem Shakespeara a našich novodobých přátel. A tak jsem něco z toho, co jsme přečetl, převedl do rodné řeči. Pro ty, kteří snad pochybují o mých překladatelských schopnostech uvádím i stránku, kde si lze můjpřeklad ověřit.
Co filmu říká Vladimír Viktorovič Timakov, ruský historik a veřejný činitel z Tuly? Podívejme se:
Ve filmu „Avatar“ spatřuje velice zajímavou filosofickou, jak on říká, linii.
Podobenství o událostech v jiné části Galaktiky se zaplétá do i skutečných zemských reálií. „Avatar“ se zvedá ne jen do filosofické, ale do historiosofické výšky. Tento film je ve skutečnosti pokáním za historii západní civilizace. Katastrofa pozemšťanů na planetě Pandora je ve skutečnosti katastrofou Západu.
Film není pouze osobním dílem Camerona. V Hollywoodu se tak filmy nedělají. „Avatar“ souzní s náladami části západní civilizace, reaguje na poptávku západního masového publika a působí na společenské vědomí.
Obyvatelé Pandory, kteří tvoří plemeno Navi, ačkoliv nevlastní vysoké technické vymoženosti, se nalézají na vyšší duševní úrovni, než „lidé s nebe“. Slyší hlasy svých předků, s úctou se chovají ke zvířatům, rozlišují ty nejjemnější vůně a zvuky, orientují se podle toku energií. Avšak pro podstatnou část přistěhovalců z Ameriky to však není zajímavé. Technologická civilizace nevnímá duševní a ekologické přednosti jiných světů. Tato civilizace přichází pouze pro své obohacení. V ohromných bagrech, které vykořeňují všechno živé, lze spatřovat ty metody, pomocí kterých byla „osvojována“ Amerika a další území. Plemena místních obyvatel Navi, kteří se zachraňují před bombardováním pozemšťanů a táhnou za sebou těla mrtvých a raněných- to jsou jednoduše plemena Indiánů Cherokee a Dakotů, kteří odcházejí do rezervací. Vypalování Pandory, jedovaté plyny- to je přece Vietnam! Rakety z vrtulníků-to je Jugoslavie, Irák! Vše to připomíná historii Západu. A Cameron to natočil ve formě pokání.
Jinotajový jazyk Camerona je dostatečně rozpoznatelný: západní civilizace rušila svatyně jiných civilizací, podřizovala si vše ve prospěch spotřeby.
Plukovník Quaritsch, velitel specielního oddílu, vyzývá své podřízené, aby udělali takovou díru v paměti národa Navi, aby si tito vůbec nic nepamatovali. Není toto koncentrovaným vyjádřením podstaty conquistadorů, fašistů i soudobých amerických globalistů? Ačkoliv epocha kosmické expedice na Pandoru je od nás oddělena propastí času, účinkují v ní zcela dnešní lidé, typičtí „stoprocentní Američané“.
Tito američtí cestovatelé, když se ocitnou „v kůži“ místních obyvatelů Navi, ostře přehodnocují své životní cennosti. Na místě divoké planety, kterou obývají primitivní bytosti, se jim otevírá nový svět, svět duševní harmonie. Na konci filmu se Jake Sully vzdává své civilizace a zůstává na Pandoře s místními lidmi. To vše představuje hluboký symbolismus. Cameron tímto příkladem ve skutečnosti propaguje vzdání se vlastního „já“. Nutí k zamyšlení se nad myšlenkami o nadřazenosti své civilizace nad ostatními, vyzývá k zamyšlení se nad mnohotvárností světa, našeho reálného světa, kde je každý národ svým způsobem jedinečný.
V podobě amerických přistěhovalců jsou ve filmu představeni duševně nemocní lidé. Ano, co se týká zevnějšku jsou tito lidé představeni jako energičtí, cílevědomí, svým způsobem přitažliví. Tentýž plukovník Quaritsch upřímně věří ve správnost svého mesiánství, jedná důsledně v zájmu své civilizace. Se stejnou jistotou a pedantičností konali své zločiny fašističtí důstojníci. Taková posedlost jen prohlubuje vinu Západu vůči lidstvu.
Fašismus byl zrozen celou západní civilizací. Toto lze vysledovat třeba v západní fantastice. Ve „Válce světů“ G. Wellse, v „Tarzanovi“nebo v „Princezně z Marsu“, lze vycítit nadřazenost západního člověka.
Západní člověk se v souladu s takovými pocity může stát buď vychovatelem nebo cvičitelem (viz dnešní Irák, Afgánistán) nebo také karatelem (viz bývalá Jugoslavie). Extrapolace podobného literárního uvažování do reality vedla k fašismu. Ve svém podvědomí se oni sami polekali, když uviděli, k čemu vede dovedení jejich ideologie do konce.
Od roku 1945 se takové pocity postupně mění. Západ má čemu se učit. Existují hodnoty, kterých si ani dříve nevšiml. Se všemi svými „přednostmi“ je Západ nebezpečný pro svět a dokonce i pro sebe samého. Cameron to vyjádřil v koncentrované podobě.
Cameronovo varování je varováním Západu. Cameron ukazuje, co zasáhne západní civilizaci, jestliže bude pokračovat v dosavadním „kurzu“. Film končí zcela poučně:příchozí utrpí zdrcující porážku.
V syžetu filmu se projevují podvědomé výčitky svědomí a obavy západního člověka, nepřekonané fantomy jeho rodové minulosti. Dokonce samotná příroda se postaví proti příchozím! Na pomoc plemenům Pandory, na výzvu Přírody, povstane i divoká zvěř. V tom lze vidět souběžnou, možná dokonce i samotným režisérem nezachytitelnou, historickou paralelu. Není náhodou, že v západním vědomí je zakotven i krach dobyvatelských pochodů Napoleona a Hitlera do Ruska. Ty jsou pevně spojeny s odporem prostředí: nekonečné prostory, bláto, ruské mrazy.
Snad se stane, že Cameron nezůstane oslyšen, že Západ učiní odpovídající závěry… Pokud ještě není pozdě.
Západ ještě není připraven k tomu, aby se veřejně přiznal. Ale samotný fakt ažiotáže kolem „Avatara“ mluví sám za sebe. „Avatar“ dosáhl toho, že se začalo hovořit o problémech, přitáhl pozornost inteligence, vidělo jej miliony diváků. Západní civilizace prožívá určité pokání za to, co napáchala. Příčinou tohoto pokání není nějaká vnitřní duševní práce. Je to důsledek toho, že jejich metody ztrácí účinnost a setkávají se s rostoucím odporem. Řeč se nevede teď o určitých politických kruzích na Západě, ale o západní civilizaci jako celku. Ona ještě pokračuje v nástupu ze setrvačnosti všude tam, kde se nesetkává s dostatečným odporem. Ale už vyčerpala svůj vnitřní náboj útočné domýšlivosti.
Euroatlantický svět stojí na prahu vážného přehodnocení svých cenností. Čeká jej ne jednoduchá volba.
I v ruské elitě dochází k určitému procesu „fašizace“myšlení. Pod pojmem „fašizace“ nejsou míněni skinheadi apod. To je jiné téma, to je téma zoufalých lidí,kteří jsou na sociálním dně,toé je téma doby a podmínek, kdy je mládež ponechávána sama sobě, aby pozorovala tvořící se sociální nespravedlivost a hledala viníky.
Pod fašizací jsou míněny pocity vyvolenosti elity. V této „elitě“ se zakořeňují pocity, že oni jsou nadřazenými lidmi a že vedle nich se potácejí jacísi dvounožci. To jsou pocity plukovníka Quaritsche a byznysmena Parkera z Avataru.
Takové pocity jsou zcela cizí ruské kultuře. Díla takových klasiků, jako je Tolstoj, Dostojevkij, jsou proniknuta odvržením takových vztahů k lidem.“
Až sem tedy si dovoluj prezentovat nikoliv své, ale cizí myšlenky. Ty však mne tak silně a přesvědčivě zaujaly, že ani necítím potřebu si je zhlédnutím filmu potvrzovat.
NATALIJE NAROČNICKÁ V POŘADU VIS-A-VIS SE SVĚTEM
Natalije Naročnická v pořadu „vis-à-vis se světem“
Natalije Alexejevna Naročnická, dcera významného ruského historika A.L.Naročnického, je doktorkou historických věd, v současnosti, kromě jiného, hlavou Pařížského oddělení ruského Institutu demokracie a spolupráce, politolog. U nás vyšla její kniha „Rusko a jeho místo ve světě. Za co a s kým jsme bojovali“,(Ottovo nakladatelství, Praha , 2006). V programu „Hlas Ruska“ s ní besedoval p. Oganesjan. Není od věci se s názory Natalie Naročnické, jak se projevily v oné besedě, blíže seznámit. Stojí to za to.
Nejprve na dotaz posluchačky pořadu hovoří o tom, jaký význam dává návštěvě prezidenta Medvěděva v Paříži. Pochopitelně se i při návštěv hlavy Ruské federace hovořilo o, dnes velice módním, tématu-lidských právech. Podle názoru Naročnické jsou lidská práva porušována všude. Co se na příklad týče justice, řešící problémy pohlavně nedospělých dětí, a to může být jedním z příkladů, pak ve Francii, kde má ona své mimomoskevské pracoviště, odebírají s lehkým srdcem matkám děti. O tom se ani Trockému nesnilo. On na příklad byl pro to, aby jednoleté děti byly rodičům odebírány ke správné výchově, protože jinak budou uctívat rodiče, přijímat jejich světový názor, ctít jejich ikony.
Dnes není ani pro Německo, ani pro Francii výhodné mít spory s Ruskem. Vzpomíná na loňské vystoupení Francois Fillona v Jaroslavi v Rusku, kde francouzský předseda vlády řekl: „Potřebujeme Rusko, které bude pyšné na svou historii“. Seděla jsem vedle Thierry de Montbriala (ředitele francouzského Institutu pro mezinárodní vztahy)“, říká Naročnická, „ a vyjekla jsem: „Oh!“ A on mně na to: „C´est vrai“ („Je to pravda!“). (Při tom téhož pána Naročnická ve své knize kritizuje v souvislosti s naprosto nevědeckou interpretací totožnosti nacismu a bolševismu. Str. 95 její knihy. Poznámka má.)
Co se týče vztahu k Rusku, jsou v Evropě dnes dvě tendence: na jedné straně jsou tu zarytí atlantisté. Ti se orientují výlučně na Ameriku. A pak jsou zde druzí. Ti stále více prosazují názory, že bez Ruska v nastupujícím století, kdy se mění poměry sil, kdy dynamismus rozvoje se přesouvá do Asie, kdy už nelze vůbec zastavit Čínu, Indii, musí Evropa učinit taková rozhodnutí, že bez Ruska příslušná rozhodnutí činit nelze. Co asi na podobné názory říkají naši politikové od leva do prava? S jakou tendencí by se oni identifikovali? Lze však od našich politiků, kteří se dokážou roky vyžívat na sporech o poplatcích za lékaře, něco takového očekávat? Že by také otázky podobného charakteru učinily tématem předvolebního zápasu?
Veřejné mínění ve Francii je, podle míněněí Naročnické, mnohem pestřejší, než by bylo možno soudit podle tisku. Jak už prý správně říkal Molotov: „Nečtěte sovětský tisk, je v něm málo pravdy“. Francouzská akademická obec má k Rusku lepší vztah, v každém případ je loajálnější, než tisk. Neplatí, náhodou, něco podobného i u nás, ptám se já?
Velcí liberálové, velicí Francouzi minulosti, kteří šli pro své přesvědčení na popraviště, by se obraceli v hrobě, kdyby viděli, že kriteriem svobody se staly demonstrace sodomitů a transsexuálů.
Naročnická se ptá: jakými mezinárodně-právními dokumenty jsou upraveny pojmy, kdy se lze vměšovat do cizích věcí a kdy ne? Neexistuje žádné rozpracování těchto otázek. „Humanitární interventi“ pak pod vlajkou lidských práv bombardují suverénní státy. Nebo po takovém bombardování volají! A to je přece rovněž významná stránka lidských práv. Jak byla šetřena či jak jsou šetřena lidská práva nevinných občanů, kteří jsou často cílem i těch nejsofistikovanějších zbraní použitých proti Jugoslavii či dnes používaných proti občanům Iráku či Afgánistánu? Ty nás zajímají méně, než třeba práva občanů Číny žijících v Tibetu? Jestlipak lidská práva těchto lidí leží na srdci americkým zákonodárcům či americkému ministerstvu zahraničí, které každoročně vydává příslušnou zprávu, stejně tak, jako jim leží na srdci třeba práva Romů v Česku?
V jedné z debat bylo N. Naročnické vytýkáno to, že podle nové vojenské doktríny Ruské federace je v existenci NATO spatřována hrozba Rusku. Na to ona: „V doktríně je přesně řečeno, v čem my spatřujeme hrozbu. Ne v prosté existenci NATO, ale v tom, že se této organizaci dávají globální funkce pro použití vojenské moci. A ta může být ve světě realizována v protikladu s mezinárodním právem. To vyvolává znepokojení nejen v Rusku, ale všude“.
Kromě již vzpomínané knihy „Za co a s kým jsme bojovali“, vyšlav Rusku kniha „Partitura Druhé světové války“ a „Jalta-45“. Co vyvolává hněv a rozčilení paní Naročnické, je nejen to, že je snižována úloha Sovětského svazu ve válce, ve které Hitler ztratil na východní frontě desetkrát či dvacetkrát víc divizí, než na Západě. Ale v tom, že se prostě převrací samotný smysl války. Začala být zobrazována jako válka za americkou demokracii, ve které západní demokracie byly nuceny se dočasně spojit s jedním z totalitních monster, které údajně nebylo o nic lepší než Hitler. Když pak bylo hitlerovské monstrum zničeno, a Sovětský svaz sehrál při tom rozhodující úlohu, bylo pak třeba, podle těchto falsifikátorů dějin, v průběhu celé „studené války“ až do krachu Sovětského svazu dobíjet toto druhé monstrum. Zcela se záměrně pomíjí neoddiskutovatelná skutečnost, že válka byla společně vedena za život evropských národů. A nejen evropských. Hitlerovská doktrína nerovnosti lidí a národů, dala výzvu nejen stávajícím hranicím států. Hitler přece prohlásil, že Evropa musí být germánským státem. Byla to výzva křesťanskému chápání důstojnosti každé osoby a každého národa. By to ústup od křesťanské monoteistické civilizace k pohanství, míní N. Naročnická..
K tomu se již krátce po válce vyjádřil jeden americký novinář, když byl dotázán, jakou válku to vůbec Amerika vedla. Napsal: „Rozbili jsme obrovskou zlou sílu spravedlivou zbraní,… spolu se svými spojenci, svobodu milujícími národy celého světa, jsme vykonali velikou a slavnou věc tím, že jsme porazili hitlerovskou armádu, která strážila pracovní tábory a koncentráky, která strážila ten systém, jehož tělem a duší tyto tábory byly.“ ( Ralph Ingersoll:TOP SECRET,1946, vyšlo v ruštině v "Gosudarstvěnnoje izdatělstvo innostrannoj litěratury" v r. 1947, Moskva, pod titulem "Sověršenno sekretno"). K tomu není třeba co dodávat. Každý, trochu věci znalý a nezaujatý, člověk ví, kde byly hlavní síly této nacistické armády, tedy onoho mocenského jádra nacistického systému, rozbity!
„Zde nejsou na místě spory o tom, jestli stát byl dobrým či špatným. To, co se špatného stalo, stalo se ne se státem, ale s Vlastí. Nejsou to tytéž pojmy. I když v každé etapě dějin je Vlast představována státem. Jestliže k tobě přichází cizinec proto, aby tvůj národ přeměnil na otroky bez kultury, bez jazyka, přeměnil občany státu v pasáky prasat a ve své sluhy, kteří nebudou mít vlastní historii, pak se něco špatného děje s Vlastí. Stát jako politická instituce má vždycky hříchy a je nedokonalý. A proto musíme chránit to, zač jsme bojovali, za právo na vlastní historii. My Rusové či Sověti“, říká Naročnická, „jsme zachránili Evropu i ve fyzickém smyslu slova. V plánu „Ost“ se předpokládalo, že bude třeba zmenšit počet obyvatel Střední Evropy o 40 milionů. To znamenalo, že velká část slovanského obyvatelstva měla být prakticky vyhubena. A nebyla by žádná Evropská unie s její demokracií a lidskými právy“.
A nebylo by rovněž zastupitelstvo města Brna, které dnes schvaluje hanobení památníku padlých Rudoarmějců-osvoboditelů v Králově Poli, dodávám já.
Situace je, bohužel, taková, že jestliže v Americe někdo z příštích pokolení se zeptá, kdo s kým bojoval, odpověď bude: demokratické země bojovaly proti dvěma totalitním monstrům a veškeré vítězství je zásluhou Ameriky. A co Rusko? Ano, tam také něco vytrpěli… Ponese se to v duchu Bushe: „My jsme osvobodili Evropu“.
Není dnes čas na to, aby byly čteny takové lekce, jako že absolutní role Ameriky je zřejmá. Jestliže dojde ke kataklyzmatům všesvětového měřítka, pak se svět bez Ruska neobejde.
Můžeme překonat a ovládnut výzvy, které s sebou nese rozvoj světa, jen za podmínky, že vybudujeme harmonické vztahy v rámci našich zájmů. Stane-li se politika Obamy skutečným „resetem“ novým kurzem Roosevelta nebo se přemění v doktrínu Trumana, který obklíčil Sovětský svaz kolem dokola základnami, ještě uvidíme.
Co se týče mentality Američanů a Evropanů, zdá se N. Naročnické, že jsou různé. Podle AleksiseToquevilla, na kterého odkazuje, není v Americe absolutně žádná svoboda slova, i když je deklarována. Jestliže ji totiž využijete, stanete se nepotřebnými. Američané opakují stále jedno totéž, a to už do dob prvních přistěhovalců. Stále se nacházejí ve stavu sebelásky. V Evropě pak jsou naopak vidět fundamentální základy národa a velké ambice aristokracie. My, Rusové, patříme k evropské kultuře, tj. ke kultuře křesťanské kultuře, kde je hrdinou zhmotnělá povinnost. Avšak Amerika- to je určitý klon kalvinismu. Úspěch je zde nade vším. Pro ně úspěch na zemi je důkazem toho, že si nás vybral Bůh. Čím jste úspěšnější, tím jste blíže Bohu. Američané jsou prostoduší, dobrodušní, velice čestní. Jejich mentalita je jednoduchá, stejná jako u našeho dvanáctiletého děcka. Málo čtou.
Zesílený tlak na nekomunistické Rusko ukazuje, že předmětem boje nebyli bolševici a komunistické ideje. Tyto pro Západ už nebyly vůbec nebezpečné, třeba už jen proto ne, že koncem XX. století byly absolutně nepřitažlivé. Předmětem tlaku bylo velikoděržaví Sovětského svazu. Je třeba, podle Naročnické, uznat, že Rusko je tak veliké, že neustále projevuje přání samo si volit cestu. Už svou existencí nedovoluje, aby svět byl řízen jen z jednoho centra.
Jsme proti dosavadní periodizaci Druhé světové války, proti tomu, že započala až napadením Polska.
Na zasedání Evropské komise v Istambulu bylo vypracováno doporučení, jak je třeba vykládat evropskou historii. Cesta vede k jednotné učebnici historie Evropy v rámci Evropské unie. Ve Francii nenajdete učebnici historie, která by byla zpracována podle nějaké směrnice. Někdo považuje Jeanne d´ Arc za hrdinku, jiný ji považuje za čarodějnici. Nenajdete tam nic o Kateřině Medicejské, která během jedné Bartolomějské noci nechala podřezat 80 tisíc lidí, tj. šestkrát více, než bylo zavražděno za třicet let.za panování Ivana Hrozného.
K tomu bych se rád dotázal: budeme i v naší zemi mít jednotný názor na dějiny Evropy a tedy i naší země? Kdo bude pověřen vypracováním těchto „jedině správných dějin“?. Nebudou to třeba u nás ti autoři zákonů, kterými menšinová část národa si přisvojila právo vykládat dějiny a dát tomu dokonce zákonnou formu? Nedojde na to, co už kdysi, po přijetí zákona o protiprávnosti komunistického režimu, prohlásil tehdejší předseda Parlamentu , že tento zákon je určitým receptem pro učitele dějepisu, jak vykládat nejmladší dějiny naší země? Jestli by tomu tak skutečně mělo být, tak nás „potěš Pánbůh“! A jen bychom si museli přát, aby se zde narodil nový Masaryk, který by pozvedl svůj hlas proti těmto novým „rukopisům“! Protože v opačném případě se nebude výklad dějin opírat o výzkumy historiků, ale o to, co si o dějinách myslí ta či ona politická garnitura!
V debatě, o které píši, se rovněž, možná jen okrajově, debatovalo i o Trockém. Podle Naročnické existují ve světě dnes ohromné síly, které jsou silně zainteresovány v rehabilitaci Trockého. Možná hlavně proto, že je považován za oběť Stalina a tak už z tohoto titulu si obhajobu zasluhuje. Jeho názory, jeho praktická politika ve dvacátých letech, to už není to podstatné. Představuje-li Stalin v jejich očích démona všech časů a národů, pak naopak Trockého chrání všichni. Ačkoliv Stalin byl stejný jako Lenin, jako Trocký. Tyto síly nikoho takového nedělají z Cromwella, nebo z Robespiera, či z Dantona. Když kráčíte po bulváru Saint Germain v Paříži, vidíte tam památník Dantonovi. A ten zalil krví celou Francii. Co se týče počtu obětí na jednoho obyvatele, pak počet obětí Francouzské revoluce nebyl nikdy ve XX. století překročen. Tehdy tekla krev potokem. Podle Naročnické tam během několika dnů podřezali 200 tisíc sedláků s celými rodinami jen proto, že zachovávali věrnost králi.
Ze sborníku Trockého článků, který vydal až v emigraci, vyplývá, že jestliže by byla zvítězila jeho linie, obětí by nebylo méně, než za Stalina. Spíše víc. On se nevzrušoval samotným faktem represí, ale tím, že protivníci nejsou stříleni. Píše tam: „Když jsme my stříleli, stříleli jsme vědouce, koho střílíme. Je třeba vědět, podle jakého paragrafu se střílí. Protože my jsme jakobínci a vy jste termidoriáni reakce. Vy střílíte revolucionáře, ale je třeba, jako dříve, střílet základní ruské třídy, gymnasistky, inženýry, architekty a strhávat kříže“.
„Dala bych přednost tomu“, říká Naročnická, „kdybych se byla narodila bez revoluce, bez Lenina, bez Trockého. Jako historik však nemohu nevidět: oni nenávidí Stalina na pro samotné represe, ačkoli jsou strašné, protože bezpochyby morálně znehodnocují ty úspěchy, kterých bylo dosaženo. Protože to, co se týče represí, pak to, co se dělo ve dvacátých letech bez Stalina, bylo ještě horší“. Můj otec mi říkal: „Tou nejhorší dobou byla doba leninská“. Říkal, že bez soudu, bez soudního procesu, každý den v Černigově, kde on žil, klepala na dvéře „trojka“, odváděla gymnasistky, architekty, učitele a střílela je“.
„Stalin je nenáviděn za to, že vytvořil velký stát, ač v jiné formě, je nenáviděn za Jaltu, za Postupim“, tak uzavírá tuto část besedy historička Natalie Naročnická.
.
Natalije Alexejevna Naročnická, dcera významného ruského historika A.L.Naročnického, je doktorkou historických věd, v současnosti, kromě jiného, hlavou Pařížského oddělení ruského Institutu demokracie a spolupráce, politolog. U nás vyšla její kniha „Rusko a jeho místo ve světě. Za co a s kým jsme bojovali“,(Ottovo nakladatelství, Praha , 2006). V programu „Hlas Ruska“ s ní besedoval p. Oganesjan. Není od věci se s názory Natalie Naročnické, jak se projevily v oné besedě, blíže seznámit. Stojí to za to.
Nejprve na dotaz posluchačky pořadu hovoří o tom, jaký význam dává návštěvě prezidenta Medvěděva v Paříži. Pochopitelně se i při návštěv hlavy Ruské federace hovořilo o, dnes velice módním, tématu-lidských právech. Podle názoru Naročnické jsou lidská práva porušována všude. Co se na příklad týče justice, řešící problémy pohlavně nedospělých dětí, a to může být jedním z příkladů, pak ve Francii, kde má ona své mimomoskevské pracoviště, odebírají s lehkým srdcem matkám děti. O tom se ani Trockému nesnilo. On na příklad byl pro to, aby jednoleté děti byly rodičům odebírány ke správné výchově, protože jinak budou uctívat rodiče, přijímat jejich světový názor, ctít jejich ikony.
Dnes není ani pro Německo, ani pro Francii výhodné mít spory s Ruskem. Vzpomíná na loňské vystoupení Francois Fillona v Jaroslavi v Rusku, kde francouzský předseda vlády řekl: „Potřebujeme Rusko, které bude pyšné na svou historii“. Seděla jsem vedle Thierry de Montbriala (ředitele francouzského Institutu pro mezinárodní vztahy)“, říká Naročnická, „ a vyjekla jsem: „Oh!“ A on mně na to: „C´est vrai“ („Je to pravda!“). (Při tom téhož pána Naročnická ve své knize kritizuje v souvislosti s naprosto nevědeckou interpretací totožnosti nacismu a bolševismu. Str. 95 její knihy. Poznámka má.)
Co se týče vztahu k Rusku, jsou v Evropě dnes dvě tendence: na jedné straně jsou tu zarytí atlantisté. Ti se orientují výlučně na Ameriku. A pak jsou zde druzí. Ti stále více prosazují názory, že bez Ruska v nastupujícím století, kdy se mění poměry sil, kdy dynamismus rozvoje se přesouvá do Asie, kdy už nelze vůbec zastavit Čínu, Indii, musí Evropa učinit taková rozhodnutí, že bez Ruska příslušná rozhodnutí činit nelze. Co asi na podobné názory říkají naši politikové od leva do prava? S jakou tendencí by se oni identifikovali? Lze však od našich politiků, kteří se dokážou roky vyžívat na sporech o poplatcích za lékaře, něco takového očekávat? Že by také otázky podobného charakteru učinily tématem předvolebního zápasu?
Veřejné mínění ve Francii je, podle míněněí Naročnické, mnohem pestřejší, než by bylo možno soudit podle tisku. Jak už prý správně říkal Molotov: „Nečtěte sovětský tisk, je v něm málo pravdy“. Francouzská akademická obec má k Rusku lepší vztah, v každém případ je loajálnější, než tisk. Neplatí, náhodou, něco podobného i u nás, ptám se já?
Velcí liberálové, velicí Francouzi minulosti, kteří šli pro své přesvědčení na popraviště, by se obraceli v hrobě, kdyby viděli, že kriteriem svobody se staly demonstrace sodomitů a transsexuálů.
Naročnická se ptá: jakými mezinárodně-právními dokumenty jsou upraveny pojmy, kdy se lze vměšovat do cizích věcí a kdy ne? Neexistuje žádné rozpracování těchto otázek. „Humanitární interventi“ pak pod vlajkou lidských práv bombardují suverénní státy. Nebo po takovém bombardování volají! A to je přece rovněž významná stránka lidských práv. Jak byla šetřena či jak jsou šetřena lidská práva nevinných občanů, kteří jsou často cílem i těch nejsofistikovanějších zbraní použitých proti Jugoslavii či dnes používaných proti občanům Iráku či Afgánistánu? Ty nás zajímají méně, než třeba práva občanů Číny žijících v Tibetu? Jestlipak lidská práva těchto lidí leží na srdci americkým zákonodárcům či americkému ministerstvu zahraničí, které každoročně vydává příslušnou zprávu, stejně tak, jako jim leží na srdci třeba práva Romů v Česku?
V jedné z debat bylo N. Naročnické vytýkáno to, že podle nové vojenské doktríny Ruské federace je v existenci NATO spatřována hrozba Rusku. Na to ona: „V doktríně je přesně řečeno, v čem my spatřujeme hrozbu. Ne v prosté existenci NATO, ale v tom, že se této organizaci dávají globální funkce pro použití vojenské moci. A ta může být ve světě realizována v protikladu s mezinárodním právem. To vyvolává znepokojení nejen v Rusku, ale všude“.
Kromě již vzpomínané knihy „Za co a s kým jsme bojovali“, vyšlav Rusku kniha „Partitura Druhé světové války“ a „Jalta-45“. Co vyvolává hněv a rozčilení paní Naročnické, je nejen to, že je snižována úloha Sovětského svazu ve válce, ve které Hitler ztratil na východní frontě desetkrát či dvacetkrát víc divizí, než na Západě. Ale v tom, že se prostě převrací samotný smysl války. Začala být zobrazována jako válka za americkou demokracii, ve které západní demokracie byly nuceny se dočasně spojit s jedním z totalitních monster, které údajně nebylo o nic lepší než Hitler. Když pak bylo hitlerovské monstrum zničeno, a Sovětský svaz sehrál při tom rozhodující úlohu, bylo pak třeba, podle těchto falsifikátorů dějin, v průběhu celé „studené války“ až do krachu Sovětského svazu dobíjet toto druhé monstrum. Zcela se záměrně pomíjí neoddiskutovatelná skutečnost, že válka byla společně vedena za život evropských národů. A nejen evropských. Hitlerovská doktrína nerovnosti lidí a národů, dala výzvu nejen stávajícím hranicím států. Hitler přece prohlásil, že Evropa musí být germánským státem. Byla to výzva křesťanskému chápání důstojnosti každé osoby a každého národa. By to ústup od křesťanské monoteistické civilizace k pohanství, míní N. Naročnická..
K tomu se již krátce po válce vyjádřil jeden americký novinář, když byl dotázán, jakou válku to vůbec Amerika vedla. Napsal: „Rozbili jsme obrovskou zlou sílu spravedlivou zbraní,… spolu se svými spojenci, svobodu milujícími národy celého světa, jsme vykonali velikou a slavnou věc tím, že jsme porazili hitlerovskou armádu, která strážila pracovní tábory a koncentráky, která strážila ten systém, jehož tělem a duší tyto tábory byly.“ ( Ralph Ingersoll:TOP SECRET,1946, vyšlo v ruštině v "Gosudarstvěnnoje izdatělstvo innostrannoj litěratury" v r. 1947, Moskva, pod titulem "Sověršenno sekretno"). K tomu není třeba co dodávat. Každý, trochu věci znalý a nezaujatý, člověk ví, kde byly hlavní síly této nacistické armády, tedy onoho mocenského jádra nacistického systému, rozbity!
„Zde nejsou na místě spory o tom, jestli stát byl dobrým či špatným. To, co se špatného stalo, stalo se ne se státem, ale s Vlastí. Nejsou to tytéž pojmy. I když v každé etapě dějin je Vlast představována státem. Jestliže k tobě přichází cizinec proto, aby tvůj národ přeměnil na otroky bez kultury, bez jazyka, přeměnil občany státu v pasáky prasat a ve své sluhy, kteří nebudou mít vlastní historii, pak se něco špatného děje s Vlastí. Stát jako politická instituce má vždycky hříchy a je nedokonalý. A proto musíme chránit to, zač jsme bojovali, za právo na vlastní historii. My Rusové či Sověti“, říká Naročnická, „jsme zachránili Evropu i ve fyzickém smyslu slova. V plánu „Ost“ se předpokládalo, že bude třeba zmenšit počet obyvatel Střední Evropy o 40 milionů. To znamenalo, že velká část slovanského obyvatelstva měla být prakticky vyhubena. A nebyla by žádná Evropská unie s její demokracií a lidskými právy“.
A nebylo by rovněž zastupitelstvo města Brna, které dnes schvaluje hanobení památníku padlých Rudoarmějců-osvoboditelů v Králově Poli, dodávám já.
Situace je, bohužel, taková, že jestliže v Americe někdo z příštích pokolení se zeptá, kdo s kým bojoval, odpověď bude: demokratické země bojovaly proti dvěma totalitním monstrům a veškeré vítězství je zásluhou Ameriky. A co Rusko? Ano, tam také něco vytrpěli… Ponese se to v duchu Bushe: „My jsme osvobodili Evropu“.
Není dnes čas na to, aby byly čteny takové lekce, jako že absolutní role Ameriky je zřejmá. Jestliže dojde ke kataklyzmatům všesvětového měřítka, pak se svět bez Ruska neobejde.
Můžeme překonat a ovládnut výzvy, které s sebou nese rozvoj světa, jen za podmínky, že vybudujeme harmonické vztahy v rámci našich zájmů. Stane-li se politika Obamy skutečným „resetem“ novým kurzem Roosevelta nebo se přemění v doktrínu Trumana, který obklíčil Sovětský svaz kolem dokola základnami, ještě uvidíme.
Co se týče mentality Američanů a Evropanů, zdá se N. Naročnické, že jsou různé. Podle AleksiseToquevilla, na kterého odkazuje, není v Americe absolutně žádná svoboda slova, i když je deklarována. Jestliže ji totiž využijete, stanete se nepotřebnými. Američané opakují stále jedno totéž, a to už do dob prvních přistěhovalců. Stále se nacházejí ve stavu sebelásky. V Evropě pak jsou naopak vidět fundamentální základy národa a velké ambice aristokracie. My, Rusové, patříme k evropské kultuře, tj. ke kultuře křesťanské kultuře, kde je hrdinou zhmotnělá povinnost. Avšak Amerika- to je určitý klon kalvinismu. Úspěch je zde nade vším. Pro ně úspěch na zemi je důkazem toho, že si nás vybral Bůh. Čím jste úspěšnější, tím jste blíže Bohu. Američané jsou prostoduší, dobrodušní, velice čestní. Jejich mentalita je jednoduchá, stejná jako u našeho dvanáctiletého děcka. Málo čtou.
Zesílený tlak na nekomunistické Rusko ukazuje, že předmětem boje nebyli bolševici a komunistické ideje. Tyto pro Západ už nebyly vůbec nebezpečné, třeba už jen proto ne, že koncem XX. století byly absolutně nepřitažlivé. Předmětem tlaku bylo velikoděržaví Sovětského svazu. Je třeba, podle Naročnické, uznat, že Rusko je tak veliké, že neustále projevuje přání samo si volit cestu. Už svou existencí nedovoluje, aby svět byl řízen jen z jednoho centra.
Jsme proti dosavadní periodizaci Druhé světové války, proti tomu, že započala až napadením Polska.
Na zasedání Evropské komise v Istambulu bylo vypracováno doporučení, jak je třeba vykládat evropskou historii. Cesta vede k jednotné učebnici historie Evropy v rámci Evropské unie. Ve Francii nenajdete učebnici historie, která by byla zpracována podle nějaké směrnice. Někdo považuje Jeanne d´ Arc za hrdinku, jiný ji považuje za čarodějnici. Nenajdete tam nic o Kateřině Medicejské, která během jedné Bartolomějské noci nechala podřezat 80 tisíc lidí, tj. šestkrát více, než bylo zavražděno za třicet let.za panování Ivana Hrozného.
K tomu bych se rád dotázal: budeme i v naší zemi mít jednotný názor na dějiny Evropy a tedy i naší země? Kdo bude pověřen vypracováním těchto „jedině správných dějin“?. Nebudou to třeba u nás ti autoři zákonů, kterými menšinová část národa si přisvojila právo vykládat dějiny a dát tomu dokonce zákonnou formu? Nedojde na to, co už kdysi, po přijetí zákona o protiprávnosti komunistického režimu, prohlásil tehdejší předseda Parlamentu , že tento zákon je určitým receptem pro učitele dějepisu, jak vykládat nejmladší dějiny naší země? Jestli by tomu tak skutečně mělo být, tak nás „potěš Pánbůh“! A jen bychom si museli přát, aby se zde narodil nový Masaryk, který by pozvedl svůj hlas proti těmto novým „rukopisům“! Protože v opačném případě se nebude výklad dějin opírat o výzkumy historiků, ale o to, co si o dějinách myslí ta či ona politická garnitura!
V debatě, o které píši, se rovněž, možná jen okrajově, debatovalo i o Trockém. Podle Naročnické existují ve světě dnes ohromné síly, které jsou silně zainteresovány v rehabilitaci Trockého. Možná hlavně proto, že je považován za oběť Stalina a tak už z tohoto titulu si obhajobu zasluhuje. Jeho názory, jeho praktická politika ve dvacátých letech, to už není to podstatné. Představuje-li Stalin v jejich očích démona všech časů a národů, pak naopak Trockého chrání všichni. Ačkoliv Stalin byl stejný jako Lenin, jako Trocký. Tyto síly nikoho takového nedělají z Cromwella, nebo z Robespiera, či z Dantona. Když kráčíte po bulváru Saint Germain v Paříži, vidíte tam památník Dantonovi. A ten zalil krví celou Francii. Co se týče počtu obětí na jednoho obyvatele, pak počet obětí Francouzské revoluce nebyl nikdy ve XX. století překročen. Tehdy tekla krev potokem. Podle Naročnické tam během několika dnů podřezali 200 tisíc sedláků s celými rodinami jen proto, že zachovávali věrnost králi.
Ze sborníku Trockého článků, který vydal až v emigraci, vyplývá, že jestliže by byla zvítězila jeho linie, obětí by nebylo méně, než za Stalina. Spíše víc. On se nevzrušoval samotným faktem represí, ale tím, že protivníci nejsou stříleni. Píše tam: „Když jsme my stříleli, stříleli jsme vědouce, koho střílíme. Je třeba vědět, podle jakého paragrafu se střílí. Protože my jsme jakobínci a vy jste termidoriáni reakce. Vy střílíte revolucionáře, ale je třeba, jako dříve, střílet základní ruské třídy, gymnasistky, inženýry, architekty a strhávat kříže“.
„Dala bych přednost tomu“, říká Naročnická, „kdybych se byla narodila bez revoluce, bez Lenina, bez Trockého. Jako historik však nemohu nevidět: oni nenávidí Stalina na pro samotné represe, ačkoli jsou strašné, protože bezpochyby morálně znehodnocují ty úspěchy, kterých bylo dosaženo. Protože to, co se týče represí, pak to, co se dělo ve dvacátých letech bez Stalina, bylo ještě horší“. Můj otec mi říkal: „Tou nejhorší dobou byla doba leninská“. Říkal, že bez soudu, bez soudního procesu, každý den v Černigově, kde on žil, klepala na dvéře „trojka“, odváděla gymnasistky, architekty, učitele a střílela je“.
„Stalin je nenáviděn za to, že vytvořil velký stát, ač v jiné formě, je nenáviděn za Jaltu, za Postupim“, tak uzavírá tuto část besedy historička Natalie Naročnická.
.
sobota 6. března 2010
NÁRODNÍ DĚJINY PATŘÍ NÁM VŠEM
NÁRODNÍ DĚJINY PATŘÍ NÁM VŠEM
28. října 2009 se v Pantheonu Národního muzea v Praze konalo slavnostní shromáždění k 91. výročí vzniku Československé publiky. Hlavní projev tam pronesla paní Anděla Dvořáková, předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu.
Kromě jiného v tomto kriticky laděném projevu formulovala jistou výzvu všem těm, komu leží na srdci osud a budoucnost národa. Řekla: „Musíme probouzet v národu pocit hrdostí nad naší minulostí“. Tato její výzva je jistě opřena zkušeností, kterou získává v každodenní praxi funkcionářky této významné organizace.
Mám za to, že by sloveso „probouzet“, které cílí toto úsilí především k mladé generaci, by mělo být doplněno ještě slovesem „pěstovat“. Jsem totiž přesvědčen, že do jisté míry ve značné části národa, zvláště pak v generaci, která také něco pamatuje a ještě nepodlehla ideologii a propagandě pošlapávání všeho kladného, co se odehrálo v době po skončení Druhé světové války až do dnešních dnů, taková hrdost existuje a není třeba ji probouzet.
Ani u mladé generace nevypadá situace beznadějně. Rád bych připomněl třeba výroky současného výkvětu naší sportovní mládeže, účastnice olympijských her ve Vancouveru a medailistky těchto her MartinySáblíkové. Pokud jsem měl možnost číst některé její výroky, vždy zdůrazňovala pocit hrdosti na příslušnost k českému národu. I z jejího obličeje, v okamžicích, kdy přebírala pocty nejvyšší, zlaté olympijské medaile, bylo lze z její tváře vyčíst to, co pociťovala ve chvílích, kdy byla hrána národní hymna a na stožár stoupala červenobílá vlajka s modrým klínem.
V čísle 24 čtrnácti deníku Českého svazu bojovníků za svobodu a československé obce legionářské „Národní osvobození“, který referoval o vzpomínaném slavnostním shromáždění, byl uveřejněn dopis patnáctiletého Pavla Šimka (paulmwcz@gmail.com). Ten ve svém příspěvku, kromě toho, že vyslovuje obavy, zda podpisem Lisabonské smlouvy nebude ohrožen jeho domov v tak zvaném pohraničí, tedy na území až do roku 1945 obývaném sudetskými Němci, píše: „Tuhle zemi bych za žádnou nevyměnil, a proto se chci zeptat, co můžu proto udělat?...kdyby se něco naskytlo, s čím bych mohl pomoci, dejte mi určitě vědět. Moc díky! Ať žije vlast!“
Musím se přiznat, že oba tyto příklady, jak Martiny Sáblíkové, tak Pavla Šimka, mne, v mém věku 82 roků, dojímají a současně naplňují optimismem. Jestli nám rostou v naší mladé generaci takoví lidé, nemusíme mít o budoucnost národa, a o hrdost k němu, obavy.To tvrdím i přesto, že některá období národních dějin, včetně těch nejnovějších, příliš důvodů k hrdosti neposkytují.
Vztah k dějinám vlastního národa je zapotřebí nejen probouzet, ale i kultivovat, pěstovat. Taková kultivace není záležitostí výlučně historiků, ale nás všech, včetně tiskových médií.
Mnohem náročnějším tématem je vymezení rozsahu a obsahu toho, co je součástí naší minulosti, na kterou bychom měli být hrdi. Myslím si, že tady nevystačíme s jednostrannými, politicky či ideologicky orientovanými, soudy. Nevystačíme ani s tím, budeme-li naše dějiny dělit na různé časové úseky a o jednom z nich pět jen chválu, druhý pak jako celek zatracovat. Neboť v každém z nich lze nalézt příklady pro nespokojenost, ale i příklady pro důvod k hrdosti. Neměli bychom tolerovat, jestliže kdokoliv, kterákoliv politická síla či hnutí, si z čistě konjunkturálních důvodů či v zájmu předvolebního zápasu, přisvojuje právo rozhodovat o tom, co z národních dějin zasluhuje opovržení či odmítání a co je hodno toho, aby se stalo předmětem hrdosti. Případně určovat, která etapa národních dějin zasluhuje adoraci, někdy až nekritickou, a která etapa musí být jako celek odsouzena. Na národní dějiny nemá nikdo výhradní nárok. Národní dějiny nejsou výlučným hájemstvím nikoho.
Něco podobného se týká i takového pojmu jako je „vlast“, „vlastenectví“. Už klasik římské kultury Marcus Tullius Cicero prohlašoval před dvěma tisíci lety, že „patria communis est parens omnium nostrum“ (Řeči proti Catilinovi) – „vlast je společnou matkou nás všech“. Podobně ani historie, dějiny národa, nebude nikdy skutečnou historií, jestliže nebude současně také „světlem pravdy“ (lux veritatis). A pravda nestrpí jednostrannost či konjunkturalismus. Když se prezident Beneš při svém odchodu do druhého exilu loučil 5. října 1938 s československým lidem, prohlásil, opíraje se o slova prezidenta Masaryka, že „vlast, stát a národ, to jste vy všichni navzájem, stojící na své rodné půdě“.
Skutečná historie nestrpí, aby se kdokoliv stavěl do role soudce, který bude známkovat či soudit minulost, tedy dějiny národa. Ano, na naše dějiny bychom měli být hrdi bez ohledu na naše přesvědčení, vyznání, politickou orientaci, bez ohledu na to, zda jsme liberály či socialisty, komunisty či antikomunisty, věřícími či ateisty. Každý politický subjekt, ať je to politická strana či politik, má jistě právo pronášet svůj úsudek o národních dějinách, o jejich jednotlivých etapách. Nemá však právo vnucovat svůj pohled na dějiny třeba tím, že toto své hodnocení vtělí do zákona a ten prosadí třeba jen těsnou většinou zákonodárců, kteří nikdy nereprezentují většinu národa. To není nic jiného než arogance. A vrcholem podobné arogance je pak to, jestliže si své hodnocení nechá „posvětit“ Ústavním soudem, tedy institucí, která by měla dozírat nad ústavností všech zákonodárných aktů, tedy dozírat nad tím, aby každý zákon splňoval všechna kritéria ústavnosti z hlediska všech občanů a ne jen, někdy velice úzké, skupiny pasující se na politickou elitu národa..
To, co jsem napsal výše, se bezprostředně týká také vymezení toho, co je součástí naší minulosti, na kterou bychom měli být hrdi a na co bychom pocit hrdosti měli pěstovat. Týká se to bezprostředně i té části našich dějin, která je časově orámována roky 1948 a 1989. Ano, v tomto období se jistě událo mnoho věcí, které nejsou hodny kladného ocenění a na které mnozí z nás mají právo nevzpomínat v dobrém. Je ale také plné poctivé, nezištné práce, oddané služby vlasti. Ani na to by nemělo být zapomínáno. Každá doba si zaslouží, aby byla nazírána objektivně, nezaujatě, aby pohled na dějiny, tedy dějepis, nebyl podřizován politickým cílům, mnohdy jen z pohledu domnělého „vítězství“ nad „vládci“ doby minulé a to podle zásady, že vítěz má pravdu vždycky. Jen takové dějiny, jen taková minulost, na kterou bude nazíráno komplexně a nezaujatě, si zaslouží, abychom pěstovali hrdost na ni.
28. října 2009 se v Pantheonu Národního muzea v Praze konalo slavnostní shromáždění k 91. výročí vzniku Československé publiky. Hlavní projev tam pronesla paní Anděla Dvořáková, předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu.
Kromě jiného v tomto kriticky laděném projevu formulovala jistou výzvu všem těm, komu leží na srdci osud a budoucnost národa. Řekla: „Musíme probouzet v národu pocit hrdostí nad naší minulostí“. Tato její výzva je jistě opřena zkušeností, kterou získává v každodenní praxi funkcionářky této významné organizace.
Mám za to, že by sloveso „probouzet“, které cílí toto úsilí především k mladé generaci, by mělo být doplněno ještě slovesem „pěstovat“. Jsem totiž přesvědčen, že do jisté míry ve značné části národa, zvláště pak v generaci, která také něco pamatuje a ještě nepodlehla ideologii a propagandě pošlapávání všeho kladného, co se odehrálo v době po skončení Druhé světové války až do dnešních dnů, taková hrdost existuje a není třeba ji probouzet.
Ani u mladé generace nevypadá situace beznadějně. Rád bych připomněl třeba výroky současného výkvětu naší sportovní mládeže, účastnice olympijských her ve Vancouveru a medailistky těchto her MartinySáblíkové. Pokud jsem měl možnost číst některé její výroky, vždy zdůrazňovala pocit hrdosti na příslušnost k českému národu. I z jejího obličeje, v okamžicích, kdy přebírala pocty nejvyšší, zlaté olympijské medaile, bylo lze z její tváře vyčíst to, co pociťovala ve chvílích, kdy byla hrána národní hymna a na stožár stoupala červenobílá vlajka s modrým klínem.
V čísle 24 čtrnácti deníku Českého svazu bojovníků za svobodu a československé obce legionářské „Národní osvobození“, který referoval o vzpomínaném slavnostním shromáždění, byl uveřejněn dopis patnáctiletého Pavla Šimka (paulmwcz@gmail.com). Ten ve svém příspěvku, kromě toho, že vyslovuje obavy, zda podpisem Lisabonské smlouvy nebude ohrožen jeho domov v tak zvaném pohraničí, tedy na území až do roku 1945 obývaném sudetskými Němci, píše: „Tuhle zemi bych za žádnou nevyměnil, a proto se chci zeptat, co můžu proto udělat?...kdyby se něco naskytlo, s čím bych mohl pomoci, dejte mi určitě vědět. Moc díky! Ať žije vlast!“
Musím se přiznat, že oba tyto příklady, jak Martiny Sáblíkové, tak Pavla Šimka, mne, v mém věku 82 roků, dojímají a současně naplňují optimismem. Jestli nám rostou v naší mladé generaci takoví lidé, nemusíme mít o budoucnost národa, a o hrdost k němu, obavy.To tvrdím i přesto, že některá období národních dějin, včetně těch nejnovějších, příliš důvodů k hrdosti neposkytují.
Vztah k dějinám vlastního národa je zapotřebí nejen probouzet, ale i kultivovat, pěstovat. Taková kultivace není záležitostí výlučně historiků, ale nás všech, včetně tiskových médií.
Mnohem náročnějším tématem je vymezení rozsahu a obsahu toho, co je součástí naší minulosti, na kterou bychom měli být hrdi. Myslím si, že tady nevystačíme s jednostrannými, politicky či ideologicky orientovanými, soudy. Nevystačíme ani s tím, budeme-li naše dějiny dělit na různé časové úseky a o jednom z nich pět jen chválu, druhý pak jako celek zatracovat. Neboť v každém z nich lze nalézt příklady pro nespokojenost, ale i příklady pro důvod k hrdosti. Neměli bychom tolerovat, jestliže kdokoliv, kterákoliv politická síla či hnutí, si z čistě konjunkturálních důvodů či v zájmu předvolebního zápasu, přisvojuje právo rozhodovat o tom, co z národních dějin zasluhuje opovržení či odmítání a co je hodno toho, aby se stalo předmětem hrdosti. Případně určovat, která etapa národních dějin zasluhuje adoraci, někdy až nekritickou, a která etapa musí být jako celek odsouzena. Na národní dějiny nemá nikdo výhradní nárok. Národní dějiny nejsou výlučným hájemstvím nikoho.
Něco podobného se týká i takového pojmu jako je „vlast“, „vlastenectví“. Už klasik římské kultury Marcus Tullius Cicero prohlašoval před dvěma tisíci lety, že „patria communis est parens omnium nostrum“ (Řeči proti Catilinovi) – „vlast je společnou matkou nás všech“. Podobně ani historie, dějiny národa, nebude nikdy skutečnou historií, jestliže nebude současně také „světlem pravdy“ (lux veritatis). A pravda nestrpí jednostrannost či konjunkturalismus. Když se prezident Beneš při svém odchodu do druhého exilu loučil 5. října 1938 s československým lidem, prohlásil, opíraje se o slova prezidenta Masaryka, že „vlast, stát a národ, to jste vy všichni navzájem, stojící na své rodné půdě“.
Skutečná historie nestrpí, aby se kdokoliv stavěl do role soudce, který bude známkovat či soudit minulost, tedy dějiny národa. Ano, na naše dějiny bychom měli být hrdi bez ohledu na naše přesvědčení, vyznání, politickou orientaci, bez ohledu na to, zda jsme liberály či socialisty, komunisty či antikomunisty, věřícími či ateisty. Každý politický subjekt, ať je to politická strana či politik, má jistě právo pronášet svůj úsudek o národních dějinách, o jejich jednotlivých etapách. Nemá však právo vnucovat svůj pohled na dějiny třeba tím, že toto své hodnocení vtělí do zákona a ten prosadí třeba jen těsnou většinou zákonodárců, kteří nikdy nereprezentují většinu národa. To není nic jiného než arogance. A vrcholem podobné arogance je pak to, jestliže si své hodnocení nechá „posvětit“ Ústavním soudem, tedy institucí, která by měla dozírat nad ústavností všech zákonodárných aktů, tedy dozírat nad tím, aby každý zákon splňoval všechna kritéria ústavnosti z hlediska všech občanů a ne jen, někdy velice úzké, skupiny pasující se na politickou elitu národa..
To, co jsem napsal výše, se bezprostředně týká také vymezení toho, co je součástí naší minulosti, na kterou bychom měli být hrdi a na co bychom pocit hrdosti měli pěstovat. Týká se to bezprostředně i té části našich dějin, která je časově orámována roky 1948 a 1989. Ano, v tomto období se jistě událo mnoho věcí, které nejsou hodny kladného ocenění a na které mnozí z nás mají právo nevzpomínat v dobrém. Je ale také plné poctivé, nezištné práce, oddané služby vlasti. Ani na to by nemělo být zapomínáno. Každá doba si zaslouží, aby byla nazírána objektivně, nezaujatě, aby pohled na dějiny, tedy dějepis, nebyl podřizován politickým cílům, mnohdy jen z pohledu domnělého „vítězství“ nad „vládci“ doby minulé a to podle zásady, že vítěz má pravdu vždycky. Jen takové dějiny, jen taková minulost, na kterou bude nazíráno komplexně a nezaujatě, si zaslouží, abychom pěstovali hrdost na ni.
VÍTĚZNÝ MARŠÁL, KTERÝ UPADL V NEMILOST
VÍTĚZNÝ MARŠÁL, KTERÝ UPADL V NEMILOST
18. června 2009 uplynulo 35 roků od úmrtí nejslavnějšího vojevůdce Veliké Vlastenecké války Sovětského svazu Georgije Žukova. Letos, kdy v květnu uplyne 65 roků od skončení Druhé světové války, není od věci tohoto maršála Sovětského svazu alespoň něčím připomenout.
O osobě Žukova vznikla celá řada mýtů. V čísle 25 ruské publikace „Argumenty a fakta“ ze 17. června 2009 o nich pojednává historik Aleksej Isajev. Z článku ruského historika jsem vybral toto.
Mýtus první. Na Chalchin-Golu porazil Japonce Žukov.
Úspěch sovětských vojsk na Chalchin-Golu v roce 1939 byl dlouho spojována vyloženě s Žukovem, tehdy nositelem hodnosti divizní komisař. Při tom hlavním sovětským velitelem v Mongolsku nebyl on, ale armádní komisař 2. stupně Grigorij Štern. Velikou roli sehrála i letecká skupina, které velel zástupce náčelníka Vojenských vzdušných sil Rudé armády Jakov Smuškevič. Příslušníky této skupiny bylo též 11 Hrdinů Sovětského svazu. Jak Štern tak i Smuškevič byli posléze uvězněni a zastřeleni v roce 1941.
Bylo by však chybou zcela popírat Žukovovy zásluhy. Zejména proto ne, že tehdy rychle a energicky zareagoval na japonský útok v červnu 1939. Tento útok málem vedl k obklíčení a ke zničení sovětských vojsk.
Mýtus druhý. Žukov nebyl geniálním vojevůdcem, ale „řezníkem“, který dosahoval úspěch za cenu vysokých ztrát svých vojáků.
Skutečností však je, že v bitvě pod Moskvou v lednu roku 1942 nařizoval přímo a tvrdě svým podřízeným: „Chcete-li, abyste si zachovali své funkce, vyžaduji: přestat s čelními útoky na výšiny, které jsou dobře ostřelovány, je třeba útočit stržemi, lesem a po špatně ostřelovaném terénu“. Asi lze souhlasit s tím, že takový rozkaz se málo podobá rozkazům „řezníka“.
Ještě průkaznější je statistika. Během protiúderu u Moskvy představovaly nenávratné ztráty Západního frontu, kterému velel Žukov, 13, 5% od celkového počtu vojsk, zatímco u Kalininského frontu generálplukovníka Koněva tvořily tyto ztráty 14, 2%. V Rževsko-Vjazemské operaci u Žukova představovaly ztráty 20,9%, u Koněva 35, 6%. Ve Vislo-Oderské operaci byly ztráty 1. Běloruského frontu 1, 7% od počátečního počtu, u Ukrajinského frontu Koněva 2, 4%. Tuto „soutěž“ vyhrával Žukov po celou válku.
Mýtus třetí. Příčinou toho, že Žukov upadl po válce v nemilost, bylo jeho nevhodné chování. Ať se hovoří o pokuse o vojenský převrat, nebo o vyvážení z Německa kořistní veteše.
Fenomén Napoleona Bonaparte, generála, který uchvátil trůn, otravoval mocné v různých zemích a v různé době.
Z „bonapartismu“obvinil Žukova první sekretář ÚVKSSS Nikita Chruščov. Avšak v době, kdy byl Žukov odvoláván z funkce ministra obrany v roce 1957, nemohla být žádná řeč o spiknutí. Maximum, co rozhodl Žukov, bylo to, že snížil úlohu politických orgánů v armádě.
Co se týče trofejí, pak obvinění na adresu Žukova zazněla už v roce 1948. V usnesení Politického byra ÚV VKS(b) se říká: „Soudruh Žukov zneužíval svého služebního postavení k vlastnímu obohacování. Docházelo k tomu tak, že si přivlastnil a vyvezl z Německa pro osobní potřebu velké množství různých cenností“. Žukov k tomu dal své písemné vyjádření, ve kterém píše: „Přiznávám jako svou velkou chybu, že jsem pro svou rodinu a své příbuzné nakoupil jisté věci. Ty jsem ale zaplatil svými penězi, jež byly mým platem. Je samozřejmé, že úroveň platu maršála Sovětského svazu mu umožňovala nakupovat cenné věci a kožichy, ale nedostatečná jeho ostýchavost v této věci, sehrála svou roli proti Žukovovi v poválečných politických hrátkách.
Mýtus čtvrtý. V průběhu cvičení na polygonu Tockoje hnal Žukov vojáky přes „atomový hřib“, aby se zjistilo, jak působí radiace na bojeschopnost vojsk.
Cvičení vojsk s použitím jaderných bojových prostředků byla započata v USA dříve, než v SSSR. Manévry, o kterých se zde hovoří, byly zahájeny na střelnici Tockoje 14. září 1954. Z letounu byla svržena atomová bomba o ekvivalentu 40 kilotun. Vybuchla ve výšce 350 metrů ve vzdálenosti 4- 5 km od vojáků. Ti byli v okamžiku výbuchu skryti v zákopech a v pancéřových krytech. Několik hodin po výbuchu prošly cvičící útvary terénem několik set metrů od epicentra výbuchu. Všichni vojáci byli oblečeni v oděvech protichemické ochrany, mnozí byli v tancích a obrněných transportérech. Úroveň radiace se do té doby značně snížila, nemohlo být ani řeči o tom, že by byli ohroženi na životě. Nebezpečnou zónou prošlo okolo 3 tisíc osob z celkového počtu 45 tisíc, které se cvičení zúčastnily.
Dodatkem. Podle mínění amerických historiků je se jménem Žukov nerozlučně spojena řada vítězství v epochálních bitvách, jež změnily průběh druhé světové války. Podle jejich mínění ztělesňuje Žukov čest a odvahu ruského národa, je symbolem velikých vítězství a národní nezávislosti."
18. června 2009 uplynulo 35 roků od úmrtí nejslavnějšího vojevůdce Veliké Vlastenecké války Sovětského svazu Georgije Žukova. Letos, kdy v květnu uplyne 65 roků od skončení Druhé světové války, není od věci tohoto maršála Sovětského svazu alespoň něčím připomenout.
O osobě Žukova vznikla celá řada mýtů. V čísle 25 ruské publikace „Argumenty a fakta“ ze 17. června 2009 o nich pojednává historik Aleksej Isajev. Z článku ruského historika jsem vybral toto.
Mýtus první. Na Chalchin-Golu porazil Japonce Žukov.
Úspěch sovětských vojsk na Chalchin-Golu v roce 1939 byl dlouho spojována vyloženě s Žukovem, tehdy nositelem hodnosti divizní komisař. Při tom hlavním sovětským velitelem v Mongolsku nebyl on, ale armádní komisař 2. stupně Grigorij Štern. Velikou roli sehrála i letecká skupina, které velel zástupce náčelníka Vojenských vzdušných sil Rudé armády Jakov Smuškevič. Příslušníky této skupiny bylo též 11 Hrdinů Sovětského svazu. Jak Štern tak i Smuškevič byli posléze uvězněni a zastřeleni v roce 1941.
Bylo by však chybou zcela popírat Žukovovy zásluhy. Zejména proto ne, že tehdy rychle a energicky zareagoval na japonský útok v červnu 1939. Tento útok málem vedl k obklíčení a ke zničení sovětských vojsk.
Mýtus druhý. Žukov nebyl geniálním vojevůdcem, ale „řezníkem“, který dosahoval úspěch za cenu vysokých ztrát svých vojáků.
Skutečností však je, že v bitvě pod Moskvou v lednu roku 1942 nařizoval přímo a tvrdě svým podřízeným: „Chcete-li, abyste si zachovali své funkce, vyžaduji: přestat s čelními útoky na výšiny, které jsou dobře ostřelovány, je třeba útočit stržemi, lesem a po špatně ostřelovaném terénu“. Asi lze souhlasit s tím, že takový rozkaz se málo podobá rozkazům „řezníka“.
Ještě průkaznější je statistika. Během protiúderu u Moskvy představovaly nenávratné ztráty Západního frontu, kterému velel Žukov, 13, 5% od celkového počtu vojsk, zatímco u Kalininského frontu generálplukovníka Koněva tvořily tyto ztráty 14, 2%. V Rževsko-Vjazemské operaci u Žukova představovaly ztráty 20,9%, u Koněva 35, 6%. Ve Vislo-Oderské operaci byly ztráty 1. Běloruského frontu 1, 7% od počátečního počtu, u Ukrajinského frontu Koněva 2, 4%. Tuto „soutěž“ vyhrával Žukov po celou válku.
Mýtus třetí. Příčinou toho, že Žukov upadl po válce v nemilost, bylo jeho nevhodné chování. Ať se hovoří o pokuse o vojenský převrat, nebo o vyvážení z Německa kořistní veteše.
Fenomén Napoleona Bonaparte, generála, který uchvátil trůn, otravoval mocné v různých zemích a v různé době.
Z „bonapartismu“obvinil Žukova první sekretář ÚVKSSS Nikita Chruščov. Avšak v době, kdy byl Žukov odvoláván z funkce ministra obrany v roce 1957, nemohla být žádná řeč o spiknutí. Maximum, co rozhodl Žukov, bylo to, že snížil úlohu politických orgánů v armádě.
Co se týče trofejí, pak obvinění na adresu Žukova zazněla už v roce 1948. V usnesení Politického byra ÚV VKS(b) se říká: „Soudruh Žukov zneužíval svého služebního postavení k vlastnímu obohacování. Docházelo k tomu tak, že si přivlastnil a vyvezl z Německa pro osobní potřebu velké množství různých cenností“. Žukov k tomu dal své písemné vyjádření, ve kterém píše: „Přiznávám jako svou velkou chybu, že jsem pro svou rodinu a své příbuzné nakoupil jisté věci. Ty jsem ale zaplatil svými penězi, jež byly mým platem. Je samozřejmé, že úroveň platu maršála Sovětského svazu mu umožňovala nakupovat cenné věci a kožichy, ale nedostatečná jeho ostýchavost v této věci, sehrála svou roli proti Žukovovi v poválečných politických hrátkách.
Mýtus čtvrtý. V průběhu cvičení na polygonu Tockoje hnal Žukov vojáky přes „atomový hřib“, aby se zjistilo, jak působí radiace na bojeschopnost vojsk.
Cvičení vojsk s použitím jaderných bojových prostředků byla započata v USA dříve, než v SSSR. Manévry, o kterých se zde hovoří, byly zahájeny na střelnici Tockoje 14. září 1954. Z letounu byla svržena atomová bomba o ekvivalentu 40 kilotun. Vybuchla ve výšce 350 metrů ve vzdálenosti 4- 5 km od vojáků. Ti byli v okamžiku výbuchu skryti v zákopech a v pancéřových krytech. Několik hodin po výbuchu prošly cvičící útvary terénem několik set metrů od epicentra výbuchu. Všichni vojáci byli oblečeni v oděvech protichemické ochrany, mnozí byli v tancích a obrněných transportérech. Úroveň radiace se do té doby značně snížila, nemohlo být ani řeči o tom, že by byli ohroženi na životě. Nebezpečnou zónou prošlo okolo 3 tisíc osob z celkového počtu 45 tisíc, které se cvičení zúčastnily.
Dodatkem. Podle mínění amerických historiků je se jménem Žukov nerozlučně spojena řada vítězství v epochálních bitvách, jež změnily průběh druhé světové války. Podle jejich mínění ztělesňuje Žukov čest a odvahu ruského národa, je symbolem velikých vítězství a národní nezávislosti."
pátek 5. března 2010
PRO JAKIU VÁLKU HORUJE SPISOVATEL ARNOŠT LUSTIG?
PRO JAKOU VÁLKU HORUJE SPISOVATEL ARNOŠT LUSTIG?
Bez nadsázky světoznámý český spisovatel Arnošt Lustig se v rozhovoru s Danou Emingerovou vyjádřil, kromě jiného, také k činům bratrů Mašínů. Rozhovor byl 28. ledna 2010 zveřejněn v „Magazínu Dnes“ číslo 4 .
Arnošt Lustig v něm o Mašínech pravil: „Jsou to hrdinové, kteří vyhlásili válku totalitě v době, kdy socialismus popravoval i ženy. Přijali filosofii války: zabij, nebo tě zabijí…“
Tento výrok člověka, pro kterého jistě nebylo neznámým pojmem to, co to je válka, člověka, který na vlastní oči viděl, jak jsou vražděni lidé, kteří se „provinili“ jen tím, že svým narozením se stali příslušníky jisté rasy či byli kvalifikováni jako „podlidé“, u mne vyvolává při nejmenším podiv. Jakou filosofii války to člověk, jako je Arnošt Lustig, vyznává? Cožpak v jakékoliv válce, a to při nejmenším od konce XIX. - začátku XX.století, kdy byly přijaty jisté mezinárodní konvence (Haagská konvence z roku 1889 a 1907) o způsobech vedení války, je přípustné zabíjet neozbrojené lidi, se kterými se jiný člověku setká při realizaci jeho, byť sebeušlechtilejších, plánů? Byť by to byla válka „svatá“, džihád, či válka proti komunistické totalitě!
V této souvislosti jsem si připomněl jinou filosofii. Ta našla své vyjádření v určitém dokumentu, který se nazýval „Poučení německému vojákovi“. V tomto dokumentu bylo napsáno: „Nemáš srdce, nemáš nervy, ve válce je nepotřebuješ. Musíš u sebe zničit lítost a soucit, zabíjej každého Rusa, neváhej, máš-li před sebou starce nebo ženu, dívenku či chlapce. Zabíjej, tím zachráníš sebe před smrtí, zajistíš lepší budoucnost pro svou rodinu a navěky se proslavíš.“(Sborník zpráv Mimořádné státní komise o zločinech německo-fašistických uchvatitelů, Moskva, 1946).
Ptám se: čím se tyto dvě filosofie liší? Snad jen dobou a okolnostmi, za nichž byly napsány či realizovány, eventuelně tím, že jedna z nich je ex post preferována. Podstatou však nikoliv!
Věc však má ještě jeden aspekt. V době, kdy došlo k činům bratrů Mašínů, kteří si podle Arnošta Lustiga přisvojili právo vyhlásit válku „totalitě“, zde probíhala ještě jedna válka. Válka, do které byla zavlečena celá naše země, tedy vlast, jak bratrů Mašínů, tak jejich obětí, tak Arnošta Lustiga, tak i vlast má, jenž se v té době připravoval v řadách vojenského letectva k její obraně. Byla to válka „studená“. Ta tvořila kontext, vně kterého nebylo možné posuzovat téměř nic. Rozhodně ne ani činy bratrů Mašínů!
Či snad chce Arnošt Lustig popřít, že naše země byla v této válce přímým účastníkem? Já nechci v žádném případě diskutovat, zda oprávněně či neoprávněně, zda jsme si účast v této válce zvolili dobrovolně, či nás k ní přivedl dějinný vývoj světa, jehož jsme byli součástí. Jen chci konstatovat holý fakt: byli jsme účastníky této války, všichni bychom byli vystaveni riziku smrti, kdyby tato válka byla přerostla ve válku skutečnou. To se mohlo stát kdykoliv. Mnozí z nás, a já jsem k těmto mnohým patřil, pociťovali, že naše vlast je ohrožena či mohla být ohrožena a vstoupil jsem dobrovolně do řad ČSLA. A také jsem této vlasti přísahal, „kdykoliv na rozkaz vlády a prezidenta“ ji bránit i s nasazením vlastního života.
Nemohu posoudit, zda bratři Mašínové či Arnošt Lustig byli vázáni něčím tak posvátným, jako je přísaha své vlasti. Té vlasti, která, řečeno slovy Marca Tullia Cicera „je matkou nás všech“. Nemohu posoudit, nakolik kdokoliv z mých spoluobčanů byl ochoten brát vážně slova přísahy. Jistě se najdou i tací, pro které přísaha (někdy i prezidentský slib), je jen soubor prázdných slov, se kterým lze nakládat podle své úvahy. Nikdy bych nechtěl k takovým lidem patřit.
Můj pohled na bratry Mašíny je v tomto směru jednoznačný: jejich čin nelze jakkoliv ospravedlnit ani z hlediska toho, že podle Arnošta Lustiga vedli svou válku proti totalitě a byli tedy oprávněni zabíjet každého, kdo se jim, podle jejich hodnocení, postavil do cesty, ani z hlediska toho, v jaké situaci byla v té době jejich země v mezinárodním měřítku!
A co se týče výše uvedených názorů Arnošta Lustiga, o jehož názory se opírají dokonce poslanci Parlamentu jsou pro mne velikým zklamáním!
Bez nadsázky světoznámý český spisovatel Arnošt Lustig se v rozhovoru s Danou Emingerovou vyjádřil, kromě jiného, také k činům bratrů Mašínů. Rozhovor byl 28. ledna 2010 zveřejněn v „Magazínu Dnes“ číslo 4 .
Arnošt Lustig v něm o Mašínech pravil: „Jsou to hrdinové, kteří vyhlásili válku totalitě v době, kdy socialismus popravoval i ženy. Přijali filosofii války: zabij, nebo tě zabijí…“
Tento výrok člověka, pro kterého jistě nebylo neznámým pojmem to, co to je válka, člověka, který na vlastní oči viděl, jak jsou vražděni lidé, kteří se „provinili“ jen tím, že svým narozením se stali příslušníky jisté rasy či byli kvalifikováni jako „podlidé“, u mne vyvolává při nejmenším podiv. Jakou filosofii války to člověk, jako je Arnošt Lustig, vyznává? Cožpak v jakékoliv válce, a to při nejmenším od konce XIX. - začátku XX.století, kdy byly přijaty jisté mezinárodní konvence (Haagská konvence z roku 1889 a 1907) o způsobech vedení války, je přípustné zabíjet neozbrojené lidi, se kterými se jiný člověku setká při realizaci jeho, byť sebeušlechtilejších, plánů? Byť by to byla válka „svatá“, džihád, či válka proti komunistické totalitě!
V této souvislosti jsem si připomněl jinou filosofii. Ta našla své vyjádření v určitém dokumentu, který se nazýval „Poučení německému vojákovi“. V tomto dokumentu bylo napsáno: „Nemáš srdce, nemáš nervy, ve válce je nepotřebuješ. Musíš u sebe zničit lítost a soucit, zabíjej každého Rusa, neváhej, máš-li před sebou starce nebo ženu, dívenku či chlapce. Zabíjej, tím zachráníš sebe před smrtí, zajistíš lepší budoucnost pro svou rodinu a navěky se proslavíš.“(Sborník zpráv Mimořádné státní komise o zločinech německo-fašistických uchvatitelů, Moskva, 1946).
Ptám se: čím se tyto dvě filosofie liší? Snad jen dobou a okolnostmi, za nichž byly napsány či realizovány, eventuelně tím, že jedna z nich je ex post preferována. Podstatou však nikoliv!
Věc však má ještě jeden aspekt. V době, kdy došlo k činům bratrů Mašínů, kteří si podle Arnošta Lustiga přisvojili právo vyhlásit válku „totalitě“, zde probíhala ještě jedna válka. Válka, do které byla zavlečena celá naše země, tedy vlast, jak bratrů Mašínů, tak jejich obětí, tak Arnošta Lustiga, tak i vlast má, jenž se v té době připravoval v řadách vojenského letectva k její obraně. Byla to válka „studená“. Ta tvořila kontext, vně kterého nebylo možné posuzovat téměř nic. Rozhodně ne ani činy bratrů Mašínů!
Či snad chce Arnošt Lustig popřít, že naše země byla v této válce přímým účastníkem? Já nechci v žádném případě diskutovat, zda oprávněně či neoprávněně, zda jsme si účast v této válce zvolili dobrovolně, či nás k ní přivedl dějinný vývoj světa, jehož jsme byli součástí. Jen chci konstatovat holý fakt: byli jsme účastníky této války, všichni bychom byli vystaveni riziku smrti, kdyby tato válka byla přerostla ve válku skutečnou. To se mohlo stát kdykoliv. Mnozí z nás, a já jsem k těmto mnohým patřil, pociťovali, že naše vlast je ohrožena či mohla být ohrožena a vstoupil jsem dobrovolně do řad ČSLA. A také jsem této vlasti přísahal, „kdykoliv na rozkaz vlády a prezidenta“ ji bránit i s nasazením vlastního života.
Nemohu posoudit, zda bratři Mašínové či Arnošt Lustig byli vázáni něčím tak posvátným, jako je přísaha své vlasti. Té vlasti, která, řečeno slovy Marca Tullia Cicera „je matkou nás všech“. Nemohu posoudit, nakolik kdokoliv z mých spoluobčanů byl ochoten brát vážně slova přísahy. Jistě se najdou i tací, pro které přísaha (někdy i prezidentský slib), je jen soubor prázdných slov, se kterým lze nakládat podle své úvahy. Nikdy bych nechtěl k takovým lidem patřit.
Můj pohled na bratry Mašíny je v tomto směru jednoznačný: jejich čin nelze jakkoliv ospravedlnit ani z hlediska toho, že podle Arnošta Lustiga vedli svou válku proti totalitě a byli tedy oprávněni zabíjet každého, kdo se jim, podle jejich hodnocení, postavil do cesty, ani z hlediska toho, v jaké situaci byla v té době jejich země v mezinárodním měřítku!
A co se týče výše uvedených názorů Arnošta Lustiga, o jehož názory se opírají dokonce poslanci Parlamentu jsou pro mne velikým zklamáním!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
