neděle 9. listopadu 2008

CO NÁM GENERÁL WESLEY CLARK NEEKL NEBO ZAPOMNĚL ŘÍCI

CO NÁM GENERÁL WESLEY CLARK NEŘEKL NEBO ZAPOMNĚL ŘÍCI
Penzionovaný americký generál Wesley Clark poskytl rozhovor zvláštnímu zpravodaji deníku DNES. (MFD, 3. listopadu 2008).
Z řady otázek, které mu zpravodaj deníku položil, zaslouží, z mého pohledu, pozornosti zejména ty, které souvisí s použitím zbraní při řešení mezinárodních konfliktů a s výstavbou vojenského radiolokátoru v Brdech. Podle generála lze při řešení mezinárodních konfliktů nasazovat zbraně pouze „v nejzazším případě“.
Pokud se pak týče případného napadení Spojených států íránskými raketami dalekého doletu odpalovanými z území Íránu a námitek zpravodaje, že preventivní plán na vybudování radiolokátoru v Česku a odpalovacích zařízení v Polsku vznikl mimo rámec NATO, pak se generál odvolává na ustanovení Atlantické smlouvy. Ta zavazuje její členy reagovat na případné napadení, jakmile je napaden kterýkoliv člen Aliance. Generál v podstatě rozšiřuje ustanovení onoho článku smlouvy i na případ, kdy některý stát-člen Aliance ještě není napaden, ale je tady teoretická možnost, či „vznikla myšlenka“, že by napaden mohl být. Čili: na dobu, kdy se má realizovat „preventivní obrana“.
Argumentace generála Clarka strádá několika defekty. Předně neřekl, byť jen vojensky stručně, pravděpodobně proto, že na toto nebyl výslovně dotázán, jak je definován tento „nejzazší případ“, kdo je oprávněn říci, že právě takový okamžik „nejzazšího případu“ nastává a podle jakých konkrétních, a pro všechny průhledných, kritérií, se takový okamžik určuje.
Generál rovněž nevysvětluje, zda lze znění článku č. 5, který zavazuje členské státy Aliance k určitému postupu v případě napadení některého z členů, interpretovat tak široce, že ostatní členové Aliance jsou ustanovením onoho článku vázány i pro případ, kdy u některého z členů, v daném případě tedy u Spojených států amerických, ještě nedošlo k napadení, ale už jen vznikla myšlenka, že by to mohly být ony, které by mohly být íránskými raketami dlouhého doletu odpalovanými z jeho území, napadeny. A že tedy, ještě před reálným napadením, jsou Spojené státy oprávněny preventivně podobný systém protiraketové obrany budovat, a že toto, samo o sobě, už zavazuje ostatní státy, v daném případě Polsko a Česko, plnit svůj závazek a Spojené státy v tomto podporovat. Při své interpretaci článku č. 5 Smlouvy se generál dovolává principů spolupráce a koordinace, kterými se údajně Aliance řídí.
Můžeme tedy jen litovat, že generál neobjasňuje nám, obyčejným občanům členských států, jejichž jménem příslušná vláda rozhodla o vstupu do Aliance, mechanismus přijímání rozhodování v Alianci. A to i v případech, kdy u některého z členů „vznikne myšlenka“ na vybudování ku příkladu systému protiraketové obrany daného státu (USA).
V organizaci, kde by skutečně vládla spolupráce a koordinace (jak on tvrdí), by se dalo (či mělo) předpokládat, že takový členský stát, na příklad Spojené státy americké, u kterých podobná myšlenka vznikla, tuto nejprve prezentují a zdůvodní všem členům Aliance, spolu s nimi vypracují zhodnocení všech skutečností, a pak se kolektivně rozhodnou.
A to už vůbec neposuzuji skutečnost, že by Spojené státy měly, či mohly, předtím věc konzultovat se všemi, ku příkladu s Ruskem, které Spojeným státům vyjádřily podporu v boji s mezinárodním terorismem! Snad nám v této souvislosti mohl generál vysvětlit, proč v této otázce vázne komunikace mezi jedním ze států Aliance, v daném případě Spojenými státy, a Ruskem? Komunikace, které se generál Clark dovolává a která vyplývá ze smlouvy mezi NATO a Ruskem uzavřené? Je opravdu chyba jen na straně Rusů? Proč Amerika, která ráda poučuje celý svět, nejde v tomto případě vzorem a nesnaží se váznoucí komunikaci naladit?
Zatím to vypadá tak, že Spojené státy prosazují a realizují, ve skutečnosti post factum, své myšlenky, dříve, než je k nim zaujato kolektivní stanovisko, a začnou jednat s jednotlivými členy Aliance, v daném případě s Polskem a Českem, ostatní členské státy pak postaví před hotovou věc, a teprve potom si eventuelně vyžadují jejich schválení. Případně připojení se k jejich plánům.
Silně pochybuji, že dokonce v tak kritizované Varšavské smlouvě, ve které jakoby členské státy jednaly pod diktátem Moskvy, existoval takový, zjevně nedokonalý, mechanismus. Stačí uvést jen případ z roku 1968. Tehdy armády několika členů Varšavské smlouvy intervenovaly ve vnitropolitické krizi v Československu. I tehdy si Moskva nechala schválit myšlenku invaze ostatními účastníky této intervence předtím, než byl dán rozkaz k jejímu uskutečnění!
A jsou nasnadě otázky: kdo vlastně jedná v mezinárodních záležitostech, i v rámci Severoatlantické Aliance, arogantně? A v jakém společenství to vlastně naše země je?