K DISKURZU O POJMECH "HRDINSTVÍ, ČEST, VLASTENECTVÍ"

PŘÍSPĚVEK K DISKURSU O POJMECH „HRDINSTVÍ, ČEST, VLASTENECTVÍ“
   „Nezdá se vám, že si s pojmy „hrdinství, čest, vlastenectví“ nevíme rady?“, ptá se Dana Braunová novopečeného náčelníka Generálního štábu Armády ČR generála Pavla v rozhovoru, který publikovalo „Právo“ ve svém Magazínu 7. července 2012.
     Dostalo se jí vojácky řízné odpovědi. Jí nejvýše postavený voják České armády prokázal svůj smysl pro subordinaci. Ta sahá u něho zřejmě až k bezvýhradnému podřizování se kodifikovanému názoru na část historie národa, orámované roky 1948-1989. Podle onoho názoru, jak jej kodifikoval zákon o protiprávnosti komunistického režimu, by přece mělo být každému jasné, že v podstatě nic, co by se týkalo onoho období novodobého „temna“ našeho národa, nezaslouží kladného ocenění. Což má zajisté platit i o Československé lidové armádě (ČSLA).
     Proto na otázku tazatelky odpovídá: „V dřívějším režimu se tyto pojmy zprofanovaly a staly se abstraktními. Teď nám skutečné hodnoty chybí.“ To říká muž, který dobrovolně vstoupil do oné ČSLA, získal tam středoškolské a vysokoškolské vzdělání, pracoval na úrovních, kde byl ve velitelském styku s řadovými vojáky. Jak se lze dozvědět i z jiného jeho interview (A-Report č.7, http://www.mocr.army.cz/assets/multimedia-a-knihovna/casopisy/a-report/areport_-07_2012.pdf) je také mužem, jehož otec byl též v oné armádě „vojákem tělem i duší“. Lze se tedy oprávněně ptát, zda a v jaké míře se oba Pavlové, otec i syn, podíleli na vytváření toho, co obsahuje jeho odpověď na otázku tazatelky. Tedy říci, vojensky čestně a mužně, čím se i on sám, možná i jeho otec, podílel v době jejich služby v ČSLA na profanaci, tedy na zneuctění a znesvěcení oněch pojmů!
     Explicitně lze z jeho slov vyvodit, že teprve generace, kterou reprezentuje on dnes, a která řídí armádu po roce 1989, zná, ke komu jít na radu o tom, co dělat pro to, aby pojmy „vlast, čest, hrdinství“ byly nejen správně vykládány, ale aby se i správně projevovaly. Snad by nám, kteří jsme možná tyto pojmy chápali odlišně, mělo být vysvětleno, v čem spočívaly, a možná ještě spočívají, naše bludy, čím konkrétně jsme se přičinili, že se stalo to, že tyto pojmy byly „zprofanovány a staly se abstraktními“.
     Přiznávám bez okolků, že po patnácti letech služby v oné armádě to nevím a nejsem si svého přičinění v tomto směru vědom. Společné s generálem Pavlem mám to, že, stejně jako on, jsem v oné armádě odsloužil patnáct let. Rozdíl mezi námi je v tom, že v době, kdy on se učil prvním krůčkům na tomto světě, já už musel se svým štábem letecké armády, tedy o stupínek níž, než je Generální štáb, absolvovat odezvu „kubánské raketové krize“ v ČSLA.
     Jak se generál dívá na pojem „hrdinství“, můžeme poznat z toho, když se odvolává na jednu z postav filmu „Sedm statečných“. I mně se názor, hercem Bronsonem ve filmu vyslovený, zamlouvá. Potvrdil mi jen to, co mi přinesla má životní zkušenost. Už před zhlédnutím onoho filmu mi stačilo, abych si to připomněl na životě svého otce. Ten, jako mladý muž, jehož školní vzdělání představovalo pět tříd venkovské obecné školy, byl povolán v roce 1917 do armády Rakousko-uherské monarchie a velen na italskou frontu. Odtud se v roce 1919 vracel jako příslušník „Sokolského útočného praporu Italské domobrany“. Tedy jako muž, který nevyužil svého práva být repatriován jako zajatec nebo jako příslušník armády, která složila zbraně, ale jako muž, který se do služby v armádě své vlasti přihlásil dobrovolně. S tímto praporem pak, po návratu do osvobozené vlasti, ještě do konce roku 1920 zajišťoval československo-maďarské hranice. Nemusím proto hledat přiklad vlastenectví třeba u vojáků sloužících dnes, nevím pro čí zájmy, třeba v Afgánistánu! Po demobilizaci pak můj otec po celou dobu první republiky a Protektorátu „každý pracovní den (někdy i ve svátek) odcházel do fabriky a tam, stejně jako onen rolník kdesi na americko-mexické hranici, do úmoru dřel, aby uživil rodinu“. Plně souhlasím s generálem, že něco takového lze považovat za opravdové hrdinství. Jen se podivuji, že první voják Armády ČR, nehledá příklady též v armádě, ve které začala jeho vojenská kariéra.
     Jako vojenský letec a armádní funkcionář éry ČSLA, pro kterou generál Pavel, ve shodě se současným vedením ministerstva obrany a vůbec politické „elity“, nenalézá jediné slovo kladného ocenění, bych mu v eventuelním hledání pomohl a zeptal se ho: „Nebyli podobnými hrdiny třeba stovky stíhacích pilotů Československé lidové armády, kteří chránili před vetřelci náš vzdušný prostor, a kteří při plnění tohoto úkolu odcházeli dnes a denně na svá letiště, aby tam „proseděli“ ve svých strojích v pohotovosti číslo 1 nepočítané hodiny?“ Co takové „sezení“ v pohotovosti č. 1 obnášelo?
     „To vyžadovalo sedět v kabině letounu, který byl plně vybaven k provedení bojového úkolu, minimálně 8 hodin v průběhu ostré hotovosti. Sedět celou dobu bez možnosti pohybu nebo změny posedu, stále jen na tvrdé části padáku, kterou byla duralová schránka s kyslíkem“. (Z knihy Jaroslava Šrámka, „Vzpomínky pilota“, Svět křídel, Cheb, 2010).
     Tito muži museli být připraveni, ve dne v noci, za všech povětrnostních podmínek, okamžitě startovat proti narušitelům a potenciálním nositelům absolutní zkázy, a to i tehdy, kdy povětrnostní podmínky byly takové, že neměli jistoty, zda budou moci po splnění úkolu přistát a budou se muset katapultovat, mnohdy s malou nadějí na bezúhonné přežití! A to proto, že i jednotlivé letadlo protivníka, tedy NATO, které směřovalo k našim hranicím, mohlo být nositelem zbraní „Soudného dne“.
     Měl generál Pavel na mysli, že i tato činnost oněch mužů, většinou i otců rodin, kteří takto sloužili své vlasti, rovněž přispívala k profanaci, tedy k zneuctění, znesvěcení pojmu „hrdinství“, „statečnost“?
     Opravdu si lze, myslet, že tito naši stíhači, potomci to strážců našich západních hranic - „Psohlavců“, takto znectívali pojmy „hrdinství, statečnost“? Ne, odmítám podobné hodnocení jejich činnosti. Oni chápali svou činnost jako obranu své vlasti před potenciálním protivníkem, v jehož řadách byli též generálové nacistické „Luftwaffe“ Steihoff či Hartmann, odchovanci to svého vrchního velitele, jenž 14. března 1939 vyhrožoval v Berlíně prezidentu Háchovi, že srovná Prahu se zemí, nebude-li tento ochoten „požádat führera o ochranu českého národa“. Také proti nim tedy byli připraveni vzlétnout naši stíhači, aby tak čelili i letcům, kteří ještě v roce 1945 sestřelovali nad Německem americké, britské i československé letce a náležitě se tím pyšnili!
     A jak je to s pojmem „vlast“? I s ním si nevíme rady? Jeden ze známých novinářů-publicistů mi loni v polemice, kterou jsem s ním měl, napsal: „Československo jsem za svou vlast nikdy nepovažoval - jak také, když jeho soudy mě devět let věznili“. U tohoto muže leží zřejmě mezi pojmy „vlast“ a „režim“ rovnítko. A tady jsem u jádra věci. Co to je vlastně ona „vlast“, tedy pojem, se kterým si podle D. Braunové nevíme rady?
     Pokusím se formulovat svůj postoj k tomuto pojmu. Nebudu původní. Jen se opřu o názory lidí, které uznávám jako autority. Ač se nejčastěji obracím o radu ke klasikům římské kultury, našel jsem tentokrát odpověď u profesora Pekaře a prezidenta Beneše. Snad nebude od věci, jestliže oživím a připomenu i lidem, jako je současný náčelník Generálního štábu Armády ČR, nejprve názor historika Pekaře. Zdůrazňuji, že jsem ochoten se pod tento názor podepsat. Profesor Pekař se o tom vyslovil ve své přednášce 5. listopadu 1928 (v onen den jsem byl stár přesně 4 měsíce) v cyklu „O smyslu českých dějin“ (publikováno v knize „O smyslu českých dějin“, nakladatelství Rozmluvy, Praha, 1990):
     „Jsme údy téhož kmene, téže rodiny národní, která spoutána je od staletí nejen jazykem a půdou, vlastí fyzickou, ale i vlastí tradice dějinné, poutem společných osudů, vědomím, že každé generaci je řešiti za okolností změněných a přece v jádře podobných tytéž problémy, jež péče o zachování vlastní bytosti ukládala předkům našim, je neměnnou základnou, jež prostupuje a vskutku nese naše dějiny.“

     A navíc ještě názor prezidenta Beneše, který vyslovil ve svém projevu dne 5. října 1938 při své rezignaci na prezidentský úřad: „Vlast, stát a národ to jste vy všichni navzájem, stojící na své rodné půdě.“ (Paměti, část II., Orbis, Praha, 1947).
     Doplnil bych to ještě o svůj vlastní zážitek. Před pěti lety jsem jel z Peruce po silnici číslo 239 do Loun. Když jsem vystoupal serpentinou z Peruce, otevřel se mi najednou pohled, na který se nedá zapomenout. Přispěla k němu i studená fronta, která předtím celý kraj vymetla jako koštětem. V průzračném vzduchu byla jako na dlani krajina Poohří, homole Českého Středohoří a vše to rámovaly Krušné hory.
     Pohledu, který se mi naskytl se nic z toho, co jsem až dosud viděl ve světě i ve vlastní zemi, se nic nemůže rovnat.
     Snad k onomu vizuálnímu dojmu, který jsem si odtud odnesl do zbytku život, přispělo i to, že mi jakési mysteriézní síly šeptaly: „Ano, tady se rodilo to, čemu dnes říkáš „Vlast“, čemu se koříš, co i tebe spojuje i s oním dávným „praotcem Čechem“, co i tebe ještě dnes naplňuje hrdostí nad tím, čím vším tvá země za ta dlouhá staletí prošla.“ Stejně jako Luboš Palata v Týdeníku rozhlas č. 24/2012 vyslovil svou radost nad tím, jak se zachoval praotec Čech, i já jsem rád, že „do žádné jiné krajiny tento náš „Praotec“ nepokračoval“ a projevil se jako pravý prozíravý otec, který chce nejen pro sebe, ale i pro své potomky to nejlepší.
     Ano, tato Pekařova „rodina“, tato Benešova „rodná půda“, i část toho, co jsem viděl ze silnice z Peruce do Loun, to je ona „Vlast“, to je ona „patria“. To je ona matka, která je, podle M.T.Cicerona, matkou nás všech. A to bez ohledu na naše přesvědčení, naše vyznání, naši víru. To jsou ony společné osudy, které v jeden celek spojovaly nejen naše předky, ale které nás všechny spojovaly v poslední válce i v dobách poválečných a spojují až do dnešních dnů. Všechno, co se tehdy událo, ať to bylo dobré či špatné, je naším společným vlastnictvím, kterého se nemůžeme ani nesmíme zříkat, na které nikdo nemá nějaké výsadní právo hospodáře či majitele. Je-li tato vlast v ohrožení, tak jsme ohrožováni všichni, nikdo z nás se nemůže takovému ohrožení vyhnout, jedině snad v případě, že vlastní vilu na Floridě, Bahamách či v Jižní Africe. Nikdo také ale nemá právo nám dnes napovídat nebo diktovat, co a kdo nás ohrožuje, proti komu, s kým a jak se budeme bránit. K tomu máme svůj Generální štáb, aby nám toto, bez ohledu na politickou konjunkturu, říkal.
   
     Nemohu nezmínit ještě jeden aspekt rozhovoru NGŠ pro deník Právo. Týká se jeho srovnávání dob Varšavské smlouvy s dobou dnešního našeho včlenění do NATO.
     Nedělám si iluze o tom, že v době Varšavské smlouvy byl nějaký ideální stav, pokud se týkalo hodnocení vojensko-politické situace a příprav odpovídajících rozhodnutí. Míra servility našeho politického vedení, a v návaznosti i nejvyšších vojenských špiček, vůči příslušným orgánům v Moskvě byla vysoká. Názorně se to projevilo v době kubánské raketové krize. Ač jsem onu dobu v armádě prožíval a věci s touto krizí související později studoval, nezaznamenal jsem jediný signál, který by ukazoval na to, že zásadní rozhodnutí, která v té době činilo sovětské vedení, byla konzultována či připravována ve spolupráci s námi. A to i přesto, že existovala Varšavská smlouva, že jsem i já sám na vlastní kůži pociťoval důsledky této krize, i když jsem, a to přiznávám otevřeně, ani tehdy si neuvědomoval, co vše je v sázce .
     A to se týká i americké strany. Ač jsem o kubánské raketové krizi rovněž prostudoval řadu materiálů i západní provenience, nezaznamenal jsem rovněž jediný doklad toho, že by se prezident Kennedy se svými nejbližšími spolupracovníky, choval odlišně od toho, jak se chovali politikové v Moskvě. Že by svá rozhodnutí alespoň konzultoval se svými spojenci v NATO. Ani jeho rozhodnutí, která, spolu s rozhodnutími sovětského a kubánského vedení (tady se opírám o názor McNamary), přivedla svět na okraj propasti globální jaderné katastrofy, nebyla připravována způsobem, kterým se, podle generála Pavla, dnes postupuje v NATO. Na rozdíl prý od Varšavské smlouvy. Jaké byly, po rozuzlení karibské krize, teď padesát let poté, předloženy důkazy, že se to nyní bude dít jinak? Či se opět musíme spoléhat jen na sliby a věřit slepě, že to jiné opravdu bude?
     Nemohu se naopak zbavit přesvědčení, že se v této oblasti nacházíme stále v situaci, a tady se znovu odvolám na profesora Pekaře, když tento vysvětluje, jak došlo k defenestraci 23. května 1618, která de facto zahájila třicet let trvající válku. Profesor Pekař píše: „Ostatek zdá se, že v moderních demokraciích nebývá to při rozhodování o nejzásadnějších otázkách budoucnosti národní jiné; často rozhodne jen několik mužů, někdy i mužů pochybné kompetence; lidu ponechá se obyčejně v takovém případě právo projevit nadšený souhlas“. (J. Pekař, Bílá Hora, vyšla nákladem Vesmíru v Praze v r. 1921; citováno podle knihy „O smyslu českých dějin“, Rozmluvy, Praha, 1990).
     Stačí jen se zamyslet nad výsledky průzkumů veřejného mínění, které vypovídají o tom, jakou důvěru dnes mají vlády, hlava státu či parlament v očích lidu. Možná, že mnozí z nás po takovém zamyšlení dojdou k názoru, že o kompetentnosti jejich bylo by možno s úspěchem pochybovat.
     Ve svém příspěvku se víceméně obracím k některým otázkám rozhovoru náčelníka Generálního štábu Armády ČR generála Pavla, jak byl uveřejněn v deníku „Právo“.
     Tyto otázky ale mají, podle mého soudu, mnohem širší význam, než aby byly omezeny jen na armádu. Dotýkají se nejen té garnitury vojáků, již jsou stále přesvědčeni, že sloužili své vlasti, nikoliv že byli jen oporou totalitního režimu a kteří mohou být právem dotčeni tím, jestliže je někdo viní z toho, že profanovali, tedy znectívali a znesvěcovali, takové pojmy, jakými jsou pojmy „vlastenectví, čest, hrdinství“.