OZÁŘÍ EVROPU JAS NEBO NA NÍ BUDE "JEN"LEŽET STÍN?

OZÁŘÍ EVROPU JAS „TISÍCŮ PLANOUCÍCH SLUNCÍ“ NEBO NAD NÍ „JEN“ BUDE LEŽET JEJICH STÍN ?
„Když Kršna takto promluvil, zjevil se Ardžunovi ve své pravé podobě: Lesk jeho bytosti byl jasnější než tisíce planoucích sluncí.“ (BHAGAVADGÍTA, Jedenáctý zpěv.)

Čeho jsme dnes svědky.

      Robert Jungk nazval svou knihu, ve které líčí cesty k vytvoření atomové bomby v USA v době Druhé světové války, „Brighter Than A Thousand Suns“, tedy „Jasnější tisíce Sluncí“. K volbě názvu knihy jej zřejmě inspiroval starý indický epos Bhagavadgíta. K němu se v duchu obracel 16. července 1945 jeden z tvůrců bomby, Robert Oppenheimer. Na místě zvaném Alamogordo v Novém Mexiku tam byl přiveden k výbuchu první exemplář této nové zbraně. Všechny svědky onoho experimentu „zachvátil strach z mohutnosti výbuchu“. Tohoto strachu se lidstvo nezbavilo do dnešních dnů.
      Český historik Josef Fučík nazval svou knihu, kterou vydala Mladá fronta v roce 2010, eufemisticky „Stín jaderné války nad Evropou“. Asi tím chtěl vyjádřit, spíše jako básník, než jako historiograf, atmosféru, ve které v Evropě ležel stín v podstatě na všem, co se v letech 1945-1968 odehrávalo v politicko-vojenské sféře. Zabýval se především mnohými dokumenty, které byly v oné době vytvořeny vojáky a politiky (či politiky a vojáky?) na těch nejvyšších úrovní na obou stranách oné pomyslné churchillovské „železné opony“. Jako erudovaný historik požadoval, aby, z tresorů vyjmuté, dokumenty, byly „interpretovány s mimořádnou odpovědností, pokud možno bez ideologické…příměsi“. Historik J. Fučík svou knihou prokázal, že pro něho nebyl prázdným požadavek antiky, který vyslovil M.T.Cicero, že se historie musí bát každé lži a nesmí se bát žádné pravdy („ne quid falsi audeat, ne quid veri non audeat historia“).
      Od roku 1968 však došlo k tolika změnám světa, jež nás obklopuje, že by bylo na místě si položit otázku: leží tento stín nad Evropou ještě stále? Žijeme stále ve strachu, že Evropu ozáří jas větší, než je „jas tisíců Sluncí“? Vždyť politická mapa Evropy byla překreslena tak radikálně, že to nemohlo nemít důsledek i na stíny, jež vyvolávalo tehdejší soupeření dvou společenských systémů. A politika, jak nám vysvětlil už v XIX. století prusko-ruský důstojník a teoretik von Clausewitz, a jak to potvrdil i nový náčelník Generálního štábu Armády ČR generál Pavel (a před ním i jeho předchůdce generál Picek), může za určitých okolností přerůst ve válku. Ta se pak stane jejím pokračováním. Což v atomovém věku musí nutně znamenat i možnost války s použitím těch zbraní, jež přivedla na svět válka minulá.
      Když psal J. Fučík o válečných dokumentech, které by měly být zkoumány s maximální odpovědností a bez ideologického zaujetí, měl zajisté na mysli i dokument, který byl před několika lety „objeven“, a s velkou slávou dán veřejnosti ve známost. Ten měl dosvědčit to, že i Československá lidová armáda (ČSLA), v době, kdy ji plně ovládala organizace „zločinná a zavrženíhodná“, tedy v roce 1964, byla plně zapojena do přípravy k vedení války s použitím jaderných zbraní. Jako člověk, který v ČSLA v oné době sloužil, a ne na nevýznamném místě, nepopírám, že tomu tak bylo. Nikoliv však tak, jak by se mohlo jevit z onoho dokumentu.
      Z pohledu mé vlastní, a zajisté tedy omezené, zkušenosti, tvrdím, že onen dokument nebyl reálným, reálnými skutečnostmi podloženým, plánovacím dokumentem.
      Příznačné je to, že se onen „plánovací dokument“ nestal předmětem široké kvalifikované diskuze. Asi to není náhoda, že se tak nestalo. O takovou diskuzi zřejmě nikdo nestojí. Možná se vyčkává na dobu, kdy už nebude žít žádný z potenciálních diskutujících, který by mohl do diskuze vnést jiný, než, se současnou politikou konvenující, pohled. Až i ta poslední učitelka ve škole bude učit žáčky oficielnímu kodifikovanému názoru na dějiny vlastního národa, pak snad taková diskuze bude provedena.
      Diskuze, vedená v dnešní době, by jistě dokument zpochybnila a možná i prokázala, že se jedná buď o falsum nebo o jakýsi cvičný dokument, který s realitou té doby nemá společného nic. Pokud by ovšem takovou diskuzi vedla skutečně široká odborná veřejnost, nikoliv jen nějaké, účelově založené, myšlenkové líhně („think tanky“).
      Když se rozhlédnu kolem sebe, tak dnes, v roce 2012, už si nemohu připomenout jediného funkcionáře vojenského letectva nebo vojenského letce, který by ještě jako žijící svědek mohl potvrdit má slova, že na příklad ta část operačního plánu z roku 1964, který předpokládal, že bombardovací část letectva ČSLA, svrhne v průběhu operace 19 atomových bomb, není nic jiného než realitou nepodložená fantasmagorie. Vždyť i poslední velitel bombardovacího pluku, jenž byl zrušen v roce 1965 a který měl být údajně též vykonavatelem „Soudného dne“, již shlíží na nás z „leteckého nebe“.
      Opakuji: vůbec netvrdím, že se v ČSLA v oné době otázky použití jaderných zbraní nestudovaly a jejich použití se neprocvičovalo alespoň „na papíře“. Sám jsem se takových činností účastnil a píšu o tom i ve své knize „Letcem ve studené válce“. Je však nebetyčný rozdíl mezi tím, co se procvičuje „na papíře“ a tím, co by mělo být vtěleno do příslušných rozkazů, aby podle nich konali vojenští letci.
      Široce koncipovaná diskuze by, možná, poškodila záměry těch, kteří se na historii chtějí dívat účelově zacíleným pohledem, nikoliv tak, jak si to přál Cicero. Zřejmě postačovalo, když onen dokument vysvětloval bývalý, a jak se mi jeví i silně předpojatý, pracovník Generálního štábu ČSLA Karel Štěpánek a publicista Pavel Minařík. Učinili tak v knize „Československá lidová armáda na Rýnu“. Jejich vyjádření mělo být zvýrazněno a potvrzeno autoritou, kterou představoval první náčelník Generálního štábu České armády generál Pezl. Ten knihu charakterizoval, pravděpodobně v přesvědčení, že sám nepodléhá žádnému „vábení ideologie“, jako „věrohodné svědectví o plánovaném válečném použití ČSLA“. Už na tomto místě tvrdím, že kniha nepodává ono „věrohodné svědectví“.
      Podle toho, co jsem sám od doby, kdy byla vydána kniha J. Fučíka, měl možnost poznat na naší mediální scéně, tak se naše publicistika problematikou „vojny a míru“ prakticky nezaobírá. Zdá se, že ji ani příliš nevzrušuje skutečnost, že řada států stále ještě disponuje arsenály, které jsou více než dostatečné k tomu, aby i z našeho světadílu udělaly světadíl špatně obyvatelný (či vůbec neobyvatelný) pro národy zde žijící. Neslyšel jsem, že by se Francie či Velká Británie jakkoliv podílely na snižování atomových arsenálů. A to na rozdíl od Spojených států a Ruska. Při tom právě těmto dvěma státům by bylo na místě položit otázku: „Proč, proti jakému potenciálnímu nepříteli tyto zbraně potřebujete? Není tomu tak proto, že v minulých stoletích bylo Rusko pro vaše země také častěji protivníkem, než spojencem, a historie ještě neskončila a mohla by se v jiné verzi opakovat?“
      Pokud se týče publicistiky, tak jedinou výjimku, jak jsem zaznamenal, tvoří dvouměsíčník Listy a jeden z pilných jejich přispěvatelů, sociolog, publicista a spisovatel Antonín Rašek.
      Naši publicistiku zanechává dokonce v klidu i případ, kdy v blízkém sousedství, ve Waršavě, jeden americký guvernér, v současnosti už republikány nominovaný na uchazeče o úřad prezidenta Spojených států pronese, doslova „studenoválečnický“, výrok. Prohlašuje, že pro USA, tedy pro demokratickou jadernou velmoc, která atomovou zbraň nejen vyvinula, ale i použila, „je Rusko (tedy druhý, co do kapacity jaderných zbraní, hráč na světové scéně, poznámka má) nepřítelem číslo jedna“. Měli bychom mít na mysli, že tento výrok pronesl onen muž před tím, než byl sjezdem republikánské strany poslán do boje o toto křeslo a že tedy jeho názor není zřejmě jen názorem osobním, ale vyjadřuje názor i těch, kteří jej volili a svou volbou vyjádřili i souhlas s jeho názory.
       Musí jeho výrok i pro nás, jako dnes spojence Spojených států amerických, znamenat i zeměpisné určení místa, kde se nachází nepřítel číslo jedna rovněž naší země? V naší zemi nevyvolají slova Mitt Romneye jediné slovo nesouhlasu. Či snad nepřítel našeho přítele-spojence- je též naším nepřítelem? A mlčením se jen projevuje souhlas? Znamená to i pro Francii a Velkou Británii, dvě evropské jaderné mocnosti, že i pro ně je Rusko nepřítelem číslo jedna a že proto, aby mu čelily, musí udržovat „jaderný prach suchým“? Jediným, kdo nepřímo na výrok Mitt Romneye reagoval, byl v minuých dnech prezident RF V.V.Putin. Což ovšem onomu výroku dává zlověstný nádech.
      Nemohu se nepodivovat tomu, že jsem nezaznamenal, že by se naše MZV, splu se svým šéfem, probudilo z podřimování a že by proneslo byť jediné slovíčko, kterým by reagovalo na takový výrok. Zřejmě bylo v oné době důležitějším, asi z hlediska našich národních zájmů, komentovat výrok jednoho moskevského soudu první instance v kauze tří punkerek, které znesvětily motlitebnu pravoslavné církve. Což, kromě jiného, spíše potvrzuje správnost slov amerického politolga Paul Craig Robertse, staršího spolupracovníka Hoover Institution, že Washington tím, že prezentuje účastnice chuligánského vystoupení v chrámu Krista Spasitele v Moskvě jako „politické vězně v totalitní zemi“ tím nejen démonizuje Putina a vylívá špínu na Rusko, ale odpoutává pozornost veřejného mínění od násilí a zvůle, kterými dnes trpí Syrie.
      Mimochodem: nepotvrzuje nezaujetí postoje naším ministerstvem zahraničních věcí k tomuto studenoválečnickému prohlášení amerického politika, jež zaznělo v našem sousedství, jen naléhavost slov našeho prezidenta, která pronesl 29.8.2012 v projevu k diplomatickém sboru, když řekl, že „cesta k prosazení dobrého jména naší země v zahraničí nevede skrze konformismus a bezbřehou loajalitu vůči návrhům a iniciativám, s nimiž přicházejí naši zahraniční partneři či dokonce spojenci“?
      Myslí si někdo, že naše ministerstvo zahraničí procitne, spolu se svým šéfem, ze svého podřimování a stanovisko zaujme, když se seznámí s posledním projevem současného prezidenta Baraka Obamy? Nikoliv, neprocitlo. Barak Obama označil názor Mitt Romneye za „hrubou chybu“, jestliže nazývá Rusko „nepřítelem číslo jedna“. Učinil tak ve svém vystoupení na sjezdu demokratické strany ve městě Charlotte, North Carolina. Názor Romneye označil jako „zabřednutí do falešných představ studené války“.
      Měli bychom rovněž mít na zřeteli to, že názory vyslovené Mitt Romneyem, se v Americe neztratí ani v případě, že se prezidentem nestane. Také proto ne, že mohou reprezentovat názory určité množiny lidí představujících vojensko-průmyslový komplex. O něm budu ještě psát.
      Oficielní vládní dokumenty naší země se, ve věci jaderných zbraní, omezují jen na vágní formulace, jako „snížení rizika napadení území ČR zbraněmi hromadného ničení“ (Bezpečnostní strategie ČR) nebo „vzhledem k pokračujícímu šíření zbraní hromadného ničení… se ČR… zapojí do mezinárodních projektů obrany proti této hrozbě…“(Vojenská strategie ČR). Tady jsem poněkud sám na rozpacích, jak tomu rozumět. Z formulace není jasné, zda se náš stát zapojí do mezinárodních projektů obrany proti „hrozbě šíření“ či proti „hrozbě jejich použití“ či proti obojímu. Co ale konkrétně náš stát udělá pro to, aby se ono riziko, jež pro náš stát a náš národ vzniká šířením či použitím jaderných zbraní, snížilo na minimum, případně zcela vyloučilo, nečteme v oněch dokumentech nic!
      Jako občan ČR mám, pochopitelně, oprávněný zájem přispět k péči o obranu České republiky. Především pak k péči o obranu před tím, aby mou vlast nepostihl osud země, která bude přeměněna „v doutnající radioaktivní ruiny“ či která bude „dobombardována do kamenného věku“. Schopnost a připravenost toto učinit nemá jen jedna země světa, jak se velikášsky svého času domníval generál Curtis LeMay. Jen v Evropě, pominu-li Rusko, mají tuto schopnost dvě země, z nichž jedna už v době Druhé světové války se nerozpakovala přistoupit k takovým metodám jejího vedení, „které už civilizované národy dávno odvrhly“ (J.F.C.Fuller, The Second World War 1939-1945).
      ČR je zemí, ve které jsem prožil osmdesát čtyři roky svého života. Je také zemí, v níž už dnes žijí dvě mé děti, čtyři má vnoučata a dvě pravnučky. Můj zájem spočívá v tom, aby zemi, ve které budou žít tito mí potomci, nepotkal úděl, který, byť jistě v jiné, mírnější, podobě, potkal mne v letech 1939-1945.
      Od vydání „Bílé knihy o obraně ČR“ (BKOČR) jsem zatím nepocítil jakýkoliv náznak toho, že by vláda stála i o můj příspěvek k obraně ČR. A to navzdory tomu, že ministr obrany píše v BKOČR, že „péče o obranu České republiky je záležitostí všech jejích občanů“. Vypadá to tak, že jsou to zase jen a jen prázdná slova. Jak se mám či mohu, jako občan, podílet i já na této péči? To ministr obrany neříká, spíše u mne vyvolává zmatek, když tvrdí, že „budoucnost ozbrojených sil bude záležitostí všech demokratických stran a vlád“. Vůbec mi totiž neříká, které jsou to strany! Naše Ústava v tomto směru mlčí, jelikož v článku číslo 5 jen říká, jaké strany mohou být součástí našeho politického systému a vůbec je nedělí na demokratické či nedemokratické. Jsou takovými snad jen ty, jež si samy do svého názvu vtělily přívlastek „demokratický“? Ministr obrany není jediným politikem, který v této věci „mlží“. I jeden z uchazečů o úřad prezidenta, Jan Fischer, se v tomto směru vyjadřuje více než mlhavě! A to není dobré! Vždyť se jedná o věc, která se týká skutečně všech občanů této země, nejen té jejich části, možná méně než padesátiprocentní, kteří tvoří elektorát politických stran či budou tvořit elektorát prezidentské volby.
      Je nelogické, když se zeptám, v jaké pozici jsem já, jako člověk, který není členem, sympatizantem či voličem kterékoliv z politických stran, jež se snad deklarují jako strany demokratické? Mně, jakožto nečlenu či antipatizantu oněch stran, nebude v případě nebezpečí svěřena zbraň, abych svou vlast také mohli bránit? Mou záležitostí obrana země v takovém případě není?

Malý exkurs do historie.

      Od prvního použití atomových bomb, jakožto prostředku již ve válce použitého, uplynulo v době, kdy jsem začal na tomto článku pracovat, letos v srpnu již 67 roků. To nabízí vhodnou příležitost, abych k zásadním otázkám naší účasti či spoluúčasti na eventuelním použití atomových zbraní našimi dnešními spojenci, (jsou to tři členové Aliance, kteří takové možnosti mají) vyjádřil svůj názor.
      Byl to náš náčelník generálního štábu generál Rytíř, který už v šedesátých letech minulého století upozorňoval nejvyšší politické činitele státu na to, že v případě jaderné války a při realizaci odhadovaného počtu a síle jaderných úderů na cíle v naší zemi, by bylo třeba činit „ta nejradikálnější opatření k zachování prosté existence národa“. Dnes už neplatí, že by k ohrožení „prosté národní existence“ mohlo dojít? Máme dnes vůbec jasno, co to je ona „prostá existence národa“, o které bychom museli uvažovat i nyní?
      I vědec takového kalibru, jakým je Stephen Hawking, uvažuje o věcech souvisejících s nukleárními zbraněmi, jako o věcech, které „bude muset veřejnost rozhodnout v nejbližší budoucnosti“. To napsal v roce 1995 ve své knize „Černé díry a budoucnost vesmíru“. Usuzuje tak proto, že „ostatní globální problémy, jako je nedostatek potravin či skleníkový efekt, se projevují poměrně dlouhodobě, zatímco jaderná válka může způsobit konec veškerého lidského života na zemi během několika dnů“ (tamtéž). Že by však lidstvo v oněch 17ti letech od vyslovení citovaného názoru Hawkinga nějak výrazně pokročilo v odstraňování této hrozby, se mi nezdá.
      Pokud jsem mohl registrovat, tak výročí atomového bombardování japonských měst bylo vzpomenuto jen v tom smyslu, že si je připomněli občané japonští, jmenovitě každoročně se konající vzpomínkou v Hirošimě. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím projevit onu péči, která je i ode mne explicitně ministrem obrany požadována, nejen jako od občana, ale i jako od vyššího důstojníka v záloze, alespoň tím, že o tom něco napíši. Snad se to, co napíši, dostane k příslušným hlavám a někdo vlivný se nad mými řádky i zamyslí.
      Myslím, že nebude na škodu připomenout si, kdy a jak to všechno začalo, a kdo s tím vlastně začal. A kdo tedy by v prvé řadě měl znovu zhodnotit světovou situaci a porovnat ji především se situací a s důvody, které vedly k tomu, že prezident Roosevelt po jistém váhání schválil zahájení projektu „Manhattan“ a kdy jeho nástupce, prezident Truman, rozhodl o atomovém bombardování Japonska. A kdo tím dal impuls k jadernému vyzbrojování světa. Takové zhodnocení by dnes měl být učiněno kolektivně. Držitelů této zbraně už je řada.
      Víme, že na konci projektu „Manhattan“ byly tři experimenty. První se uskutečnil na místě nazvaném „Trinity“ v poušti Nového Mexika. Dalšími dvěma pak byly experimenty s tak zvanými „special bombs“ na dvou japonských městech - na Hirošimě a Nagasaki. Kromě vyloženě experimentálního charakteru obou výbuchů nad japonskými městy, pak tyto se měly stát, a to považuji pro dnešní dobu za podstatné, demonstrací odstrašující síly specielních bomb.
      Kolem účelu použití dvou atomových bomb, se už v roce 1945 rozpoutala velká debata, která, myslím, neutichla dosud. Dnes dostává poněkud jiný směr. Veškeré úsilí se dnes soustřeďuje ne na dosažení stavu ante factum, ač k tomu vyzývali renomovaní činitelé, jako na příklad, dnes již zesnulý, ministr obrany Kennedyho administrativy Robert McNamara. O tvůrcích atomové zbraně, vědcích soustředěných kolem projektu „Manhattan“, ani nepíši. Jejich postoje k použití byly, myslím, většinou jednoznačně záporné. Zdá se, že se veškeré úsilí dnes soustřeďuje k tomu, aby byl zajištěn monopol na tyto zbraně těm několika státům, které je vlastní.
      Nezdá se mi, že by bylo potřebné podrobně se zabývat celou historií projektu „Manhattan“. Ani tím, kolik to všechno stálo. A kolik to stálo nejen Ameriku, ale i země, které ji následovaly, mezi něž, i když nepřímo, patřila i má země. To jsou všeobecně známé věci. Za důležitější považuji zdůraznit, jak pohlížím na pravý důvod vývoje těchto zbraní a na to, zda jejich použití na „bojišti“, kde se od doby, kam až sahá historie válek, vždy rozhodovalo o výsledku boje či války, bylo hlavním důvodem pro jejich použití.
      Výstupem nového zhodnocení světové situace, o kterém hovořím výše, by tedy mělo být v prvé řadě zjištění, zda i dnes existují závažné důvody, podobné těm, pro které se v létě roku 1942 prezident USA F.D.Roosevelt, ve shodě s britským premiérem W. Churchillem, rozhodl, a posléze i nařídil svému ministru války, aby vzal celý projekt do svých rukou.
      Případně zda stále existují důvody, kterými zdůvodňoval potřebu Ameriky být silnou, prezident Eisenhower ve svém projevu, jímž se loučil s křeslem v Bílém domě. Je dobré si připomenout některá jeho slova. Možná nám to pomůže k jisté konfrontaci se současným stavem. D. Eisenhower tvrdil tehdy v roce 1961, že Amerika je ohrožována „sporem, který pohltil svět a který si zaslouží plnou pozornost, protože protivníkem je nepřátelská ideologie, která má globální rozměry, která je svou podstatou ateistická, která je nekompromisní, co se týče svých cílů, která je vychytralá, co se týče svých metod“. Dále prohlásil, že „americké vůdcovství a prestiž je odvislé … i na tom, jak dokážeme používat naši sílu v zájmu míru na celém světa a pokroku celého lidstva.“ Musím se ptát: existuje i dnes toto nebezpečí pro Ameriku a tedy i pro nás?     
      Ptám se, zda je správnou cestou k použití nezpochybnitelné síly Spojených států ta, kterou deklarovali někteří významní účastníci sjezdu republikánů na nominačním sjezdu? „Rusko nesmí… stát na cestě toho, aby americké hodnoty byly šířeny po celé planetě“… „nesmí být zapochybováno o vedoucí roli USA...nelze připouštět, aby Rusko a Čína vetovali naše pokusy obhajovat naše zájmy a šířit naše hodnoty v celém světě“, taková slova tam zaznívala. Lze takovým jazykem vůbec hovořit s velmocemi vlastnícími jistou kapacitu jaderných zbraní?
      Nebude tato myšlenka realizována třeba tak, že si kolem sebe (zdůrazňuji slovo „sebe“) vybudují protivzdušnou a protiraketovou obranu, která bude pro kohokoliv nepřekonatelná. A tím získají pozici, o které možná snil FDR: že budou jedinými, kdo takové zbraně bude vlastnit. Oba takové cíle jsou vlastně ekvivalentní, tedy něčím, co má stejnou hodnotu: buď jsem sám, kdo takovou zbraň vlastní (a takový cíl už je navždy ztracený a nedosažitelný), nebo mám takovou obranu, že ji nikdo žádným způsobem nemůže překonat. To, že se něco podobného zatím za celou lidskou historii nepodařilo nikomu, není pro některé lidi dostatečným ponaučením. Historie je magistra vitae jen pro toho, kdo se z ní chce učit!
      Bude dobré si také připomenout, že v době FDR existovalo silné podezření, že Německo, jemuž stál v čele fanatický likvidátor celých etnik, který usiloval o vládu nad světem, jménem A. Hitler, na takové zbrani pracuje a že existuje, podle názoru vedoucího Národního obranného výzkumného výboru (National Defense Research Committee - NDRC) James Bryant Conanta, důvodné podezření, že Němci jsou možná o rok před Američany v atomovém výzkumu, při čemž „dokonce tříměsíční zaostávání by bylo fatálním“. Mimochodem toto podezření zviklalo i Alberta Einsteina, který reagoval na výzvu atomového vědce Leó Szilárda, původem Maďara, aby poslal dopis prezidentu Rooseveltovi s výzvou, aby se Amerika pustila energicky do práce na osvojení si sil, kterými se, řečeno slovy generála George Marshalla, „dotkne prastarého řádu vesmíru“.
      Tento dopis jistě sehrál ne nevýznamnou roli. Koneckonců sami víme z vlastní historie, jakou roli v politice mohou sehrát dopisy adresované politikům jiných zemí. Jistě není těžké vžít se do uvažování prezidenta, kterému napíše vědec takového jména a kalibru, jakým byl Albert Einstein!
      Einstein později, po válce, prohlásil, že kdyby byl věděl, že Hitler ve stejném roce rozhodl zastavit všechny podobné práce, byl by tento dopis nikdy neposlal. Co nevěděl Einstein, měla či mohla vědět americká rozvědka. Ta však, jak se to později stalo téměř pravidelným úkazem, „prospala“ řadu informací, jež byly pro USA a pro svět vrcholně důležité. Jestli to tehdy věděla či ne, to už se asi má generace nedozví. Jen namátkou bych za další takové osudové momenty „prospání“ považoval prosinec 1941 (Pearl Harbour), 1962 (sovětské jaderné zbraně na Kubě), 1968 (soustředění invazních vojsk Varšavské smlouvy u čs. hranic), 1990 (příprava vpádu S. Husaina do Kuvajtu), 1992 (zbraně hromadného ničení v Iráku), září 2001 (New York a Washington). Není podobné „prospání“ více než podezřelé?
      Ve stejném roce, ve kterém se rozhodoval Roosevelt s Churchillem, rozhodl tedy Hitler, aby podobné práce byly v Německu zastaveny a aby se pokračovalo jen na těch projektech, jež mohou přinést užitek do půl roku. Jak je možné, že něco takového americká rozvědka neodhalila? Nebo to bylo odhaleno, ale zájmy politiky byly jiné? Tak jako možná i v jiných případech? Musíme si uvědomit, že i rozvědka, a jí získané informace, slouží především politice a jejím cílům! Soudím, že tresory americké rozvědky jsou těmi nejzakrytějšími v celých Spojených státech! Možná, že už v tom někdo viděl ohromný byznys!

Morální stránka vlastnictví a použití atomových zbraní.
      Antonín Rašek horuje v Listech 3/2012 za jaderné odzbrojení. Lze s ním souhlasit. Musím ale vyjádřit svůj jistý nesouhlas s jeho názorem, respektive s jím použitým tvarem slovesa, že s iniciativou o provedení jaderného odzbrojení „mohou“ přijít Američané a že s ní dokonce „přicházejí“. A že jim v tom kdosi nepomáhá, a jak jinak se mohou vyslovovat čeští publicisté, že to je Rusko. Tvrdím, že Američané ne že „mohou“, ale „musí“. Musí proto, že to byli oni, kdo to všechno začal, kdo vehnal svět do závodů v atomovém vyzbrojování a že je tedy jejich hlavní morální povinností s takovým odzbrojováním začít. Zdůrazňuji slovo „morální“.
      Nic jiného, než apelovat na morálku, která mimochodem prochází, podle mého soudu, a asi nejsem osamocen v takovém názoru, tou nejtěžší krizí, z níž se odvozují i krize ostatní, nelze. Donutit Američany silou k takovému kroku, na to jistě nikdo v dnešním světě nemá ani prostředky, ani sílu. Ale přesvědčit je, že onen „atomový projekt“ a jeho realizace v podobě použití dvou atomových bomb, byl od samého počátku chybný a založený na nesprávných a neověřených předpokladech, a že strádal mnohými morálními kazy, to by snad svět dokázal! A že je tedy co napravovat! I malé země, nevlastnící jaderné zbraně, jako je Česká republika, by takové přesvědčovací práci mohly napomoci. Jen chtít!
      Jakmile by se dostaly věci do pohybu tímto směrem, odpadl by úkol zabránit zvětšování počtu států, které atomovou zbraň chtějí mít. Jestliže se tak děje, tak je to ne proto, a o tom jsem hluboce přesvědčen, že by snad chtěly napadnout a zničit Spojené státy čí západní svět. Takový plán by snad mohl vzniknout jen v hlavě duševně pomateného člověka, který nedokáže spočítat kolik je dvakrát dvě. A počty ovládají Arabové stejně dobře, jako je ovládá Evropa neb Amerika. O tom jistě není pochyb.
      Ambiciózní státy chtějí tuto braň mít proto, aby získaly statut, které mají jiné státy, rovněž „velmoci“ nebo alespoň „velké státy“. Vlastnictví atomových zbraní se, bohužel, stalo jedním z rozhodujících kritérií, podle kterého se státům dostává statutu velmoci. Pro podporu svého tvrzení bych se obrátil k názorům, již zesnulého tajemníka Francouzské akademie a významného spisovatele Maurice Druona. V rozhovoru, který uveřejnily Listy v čísle 3/1996, tvrdil tento renomovaný člověk, odvolávaje se při tom na generála Charlese de Gaulla, že „osud (!) Francie je spjat s její vojenskou mocí“ a „Francie bez atomové zbraně by nebyla tím, čím je dnes“. Pokusme si položit otázku: nemohou si představitelé dnešního Íránu myslet totéž?
      Abych byl správně pochopen. Nehoruji vůbec pro to, aby se třeba Írán stal dalším členem „jaderného klubu“. Jen si myslím, že při hodnocení, tedy při poměřování čehokoliv, musíme mít jedno měřítko. Proč by Írán, který je rozlohou třikrát větší než Francie, obyvatel má více než ona, země, která byla od starověku nejvýznamnějším kulturním a hospodářským centrem Asie, země, která oplývá obrovskými zásobami ropy a zemního plynu, země, jíž historie není zatížena něčím tak hanebným jako byl „Mnichov 1938“, nemohl mít obdobné pretense?
      K čemu jsou dnes atomové arsenály takových zemí, jakými jsou Francie, Velká Británie a další? Jaké jsou, ne stoprocentní, ale několikasetprocentní záruky toho, že tyto arsenály jednoho dne nebudou uvedeny do činnosti? K čemu jsou lidstvu diskuze o tom, jestli je tato planeta „zelená či modrá“, nebude-li řešena kardinální otázka, zda je to planeta „jaderná či bezjaderná“?
      Hlásím se k tomu, že jsem svého času, jako voják z povolání, s použitím těchto zbraní kalkuloval a učil se je používat. Od oné doby však uplynulo bezmála padesát roků. Ony roky jsem neprožil bez toho, že bych se touto otázkou, bez přehánění, nezabýval velice často, a snad mi bude uvěřeno, když řeknu, že jsem za tu dobu i „zmoudřel“.
      Ve skutečnosti se v obou japonských případech nejednalo o bojový prostředek, který za očekávaný a žádaný efekt měl mít kapitulaci Japonska. Pokud by tento účinek měl být očekáván jako ten hlavní, pak bych těžko mohl chápat, proč oba západní partneři tak usilovali o získání Stalinova slibu vstoupit se zbraní do války s Japonskem. Ten slib získali v Jaltě, tedy v únoru 1945, kdy už práce na vývoji atomové zbraně pokročily daleko, a kdy se už dalo očekávat, že projekt „Manhattan“ bude úspěšně dokončen. Mýlím se, když se domnívám, že použití atomových bomb nebylo tím hlavním cílem pro ukončení války s Japonskem?
      Někteří historikové (na příklad Martin J. Shervin), kteří studovali postoje prezidenta Roosevelta k atomovému projektu, mají za to, že tento politik věřil tomu „že bomba může být použita pro vytvoření světového mírového systému“ a měl při tom za to, že „hrozba jejího použití bude efektivnější, než jakékoliv jiné možnosti mezinárodní spolupráce.“ F.D. Roosevelt šel ve svých úvahách ještě dále, když uvažoval, že „svět bude kontrolován „čtyřmi policisty“, z nichž však jen „jen jeden bude mít vládu nad atomovou zbraní.“ Všimněme si, prosím, toho, že v těchto úvahách, které byly na samém počátku rozhodování o spuštění celého manhattanského projektu, není použito ani jedno slovo o tom, že by použití této zbraně mělo vést k ukončení války. „Hrozba“ použití tohoto ničivého prostředku, „kontrola světa monopolním držitelem tajemství“- to jsou slova, která předurčují nikoliv vojenské, ale politické záměry. A politika je tím, co určuje úkoly pro vojenství. K tomu se nakonec hlásí i naši NGŠ, ať se jmenují Picek nebo Pavel.

V čem spočíval hlavní cíl použití atomových bomb proti japonským městům?
      Že použití atomových bomb v Japonsku bylo v podstatě jen pokračováním experimentů, kterými měly být ověřeny především účinky zbraně, nikoliv bojovým prostředkem, který měl zásadně ovlivnit situaci na bojišti a ve válce, bych chtěl dovodit dále.
      V případě Hirošimy šlo o potvrzení technické realizace použití jiných štěpných materiálů, než tomu bylo při zkoušce v Novém Mexiku a později v Nagasaki. Tam jako štěpného materiálu bylo použito plutonium, zatímco v Hirošimě to byl uran 235. Jeho použití bylo do té doby zdůvodňováno jen teoreticky. A v obou případech se pak jednalo o experiment na lidech obývajících tato velkoměsta a o zjištění účinků na takové objekty, jakým je soudobé velkoměsto.
      Že se jednalo především o experiment, usuzuji, kromě jiného, i podle toho, že strategické letectvo v Tichomoří, poté, kdy proběhla volba možných cílů, obdrželo zákaz bombardovat uvedená města až do té doby „klasickými“ prostředky. Bylo přece třeba ověřit účinky těchto „bomb“. Vyhodnocení účinků by bylo zkresleno, ne-li znemožněno, kdyby se kryly s účinky předešlého bombardování. Americké letectvo používalo proti japonským městům převážně zápalné bomby, které byly velmi účinné na města, v nichž převládala dřevěná zástavba. Jak by tedy bylo možno určit v Hirošimě, co shořelo pod účinkem tepelného impulsu vyvolaného atomovou reakcí a co shořelo v důsledku předešlého bombardování zápalnými bombami?
      Oběma bombardováním dávalo experimentální charakter rovněž to, jaká pozornost byla věnována určení výšky, ve které měla být štěpná reakce iniciována.
      „Jeden z nejsložitějších úkolů spočíval v určení nebo alespoň v hrubém ocenění výbušné síly bomby... Jestliže v důsledku chyby bude výška výbuchu značně vyšší než optimální, pak naše úsilí vyústí v efektní pyrotechnické představení, které pro objekt bude neškodné.“ To jsou slova vedoucího celého projektu generála Grovese. Tedy člověka, který měl v rukou nejen řízení celého projektu „Manhattan“, ale i hlavní slovo při rozhodování o cílech a který pak rozhodl v rozporu s přáním svého vrchního velitele prezidenta Trumana. (Citováno z Groves L.R. Now It Can Be Told. The story of Manhattan project. — NY: Harper & Brothers, 1962 (http://militera.lib.ru/memo/usa/groves/index.html).
      Vážení čtenáři těchto řádků, cítíte ten cynismus, tu absolutní absenci lidské morálky, v těchto slovech? Snažme se vžít do myšlení onoho moderního uzurpátora moci vykonavatele „Soudného dne“ nad občany japonských měst! Máte rozhodnout o svržení a o přivedení k výbuchu atomové bomby nad velkoměsty, kde žijí statisíce neozbrojených obyvatel, z velké části ženy, děti, staří lidé, a máte obavy, abyste nevyvolali jen (!) „efektní pyrotechnické představení“. Vy přece musíte mít zájem na tom, aby co nejvíce z města bylo zničeno, co nejvíce lidí za živa zpopelněno, zabito, zmrzačeno, zasaženo radiací, která je bude po zbytek života pomalu, ale vytrvale zabíjet!
      Jen tak bude vyvolán onen žádaný a očekávaný strach celého světa, který se o důsledcích atomového bombardování dozví! Jen tak bude dosaženo onoho účinku, se kterým uvažoval i prezident FDR!
      Morální pohled na ono bombardování nejpřiléhavějším způsobem vyjádřil jeden z tvůrců těchto bomb, americký vědec maďarského původu, Leo Szilard. Ten dal v roce 1960 onomu bombardování toto ohodnocení:
      „Předpokládejme, že Německo mělo dvě takové bomby předtím, než jsme my měli jedinou. A předpokládejme, že je použilo, dejme tomu na taková města, jako je Buffalo a Rochester, a předpokládejme, že přesto prohrálo válku. Může kdokoliv pochybovat o tom, že bychom prohlásili takové bombardování našich měst za válečný zločin, a ty Němce, kteří byli za něj odpovědní, bychom v Norimberku odsoudili k trestu smrti a že bychom je pověsili?“ ("President Truman Did Not Understand," U.S. News & World Report, August 15, http://www.peak.org/~danneng/decision/usnews.html)
      Světlo „větší tisíců Sluncí“ nad Hiroshimou a Nagasaki vytvořilo také stín, který, obrazně řečeno historkem Fučíkem, leží od této doby na celém světě. Uvažování nad problematikou možné atomové války se už pravděpodobně nezbavím do konce života. Mohl by to také důsledek toho, že jsem člověkem „deformovaným svou profesí a osudem“ jak mě kdysi onálepkoval Jan Štern v Listech 2/1995. S tím ale nic nenadělám, zvlášť když jsem naopak přesvědčen o tom, že je mou povinností, jako člověka vzdělaného v tomto oboru, nemlčet a vyslovovat na věc svůj názor, když cítím, že se v mé zemi nedostává pozornosti tématu, který je stále, ať se nám to líbí či ne, v národním zájmu národa, který tu žije.
      Bez ohledu na to, zda budu chápat národní zájem tak, jak se na něj díval v šedesátých letech minulého století NGŠ O. Rytíř, když nekonkrétně hovořil o „energických opatřeních“, jež bude třeba konat k tomu, aby „byla zachována prostá existence“ národa, v případě masového napadení atomovými zbraněmi, nebo se budu dívat očima politologa Oskara Krejčího, který jej spatřuje v tom, aby národ „měl co nejvíce přátel a žádného nepřítele“- tak si myslím, že by naši dnešní politikové měli konat, když už nekonali politikové šedesátých let. A že dnešní politikové nekonají, spatřuji důkaz i v tom, že jsou ignorovány takové výroky, jako byl již vzpomínaný výrok Mitt Romneye ve Waršavě. Ať nám řeknou naši politikové, zda i oni považují či budou považovat Rusko, tedy druhou po Americe atomovou velmoc, za „nepřítele číslo jedna“, stane-li se Romney americkým prezidentem. Nebo ať se od takového výroku hlasitě distancují. V této věci přece musíme mít jasno.

Vojenské konsekvence.
      Jestli se k těmto věcem vyjadřuji, tak je to také proto, že jsem nenapravitelným optimistou. Stále věřím, že třeba přece jen někdo důležitý se nad mými slovy i zamyslí a bude ve své činnosti k nim i přihlížet. To dělám přesto, že mě mí kamarádi, kteří prošli jako já podobnou cestou služby své vlasti v ČSLA, varují, když mi říkají: „To, co píšeš či říkáš, je marné volání. Nynější vládnoucí garnitura nás zcela odepsala a také vymazala ze seznamu občanů, jimž je třeba věnovat jakoukoliv pozornost“. Jiný z mých kamarádů vyslovuje pochybnost „ zda dnešní generace ve vrcholných vojenských funkcích je vůbec schopna pochopit, co se jim snažíš říci“.
      Hlavním důvodem, proč to dělám, je to, že v základních dokumentech, ve kterých by, podle mého soudu, měly být vyjádřeny zásadní postoje těch, kteří jsou či byli v uplynulých dvou desetiletích u kormidla a na kapitánském můstku naší národní lodi, zásadní stanovisko k jaderným zbraním postrádám. A když si pak přečtu třeba v interview NGŠ generála Pavla jeho slova, že „naše účast v Afgánistánu není nějakým rozmarem generálů“, ale, že „se tak děje na základě politického rozhodnutí, přijatého na nejvyšší úrovni“, má nejistota o osud země, kde po mé smrti budou žít i mé děti, vnoučata i pravnoučata, jen vzrůstá. Kdo je a kde sídlí ona „nejvyšší úroveň“, která rozhoduje? Jaký třeba je podíl generálního štábu Armády České republiky na přípravě takového rozhodnutí?
      Mým přesvědčením totiž je to, že generální štáb armády kterékoliv země je, či měl by být, nejvyšší odbornou vojenskou složkou způsobilou odpovědně hodnotit veškerá vnější ohrožení a nebezpečí, jež mohu vzniknout pro vlastní zemi. A tato, na politice a vládnoucí ideologii, nezávislá hodnocení musí předkládat politickým místům, nikoliv se za jejich rozhodnutí schovávat. Nejsem si jist, zda takovou pozici zajímá náš GŠ. Potřebujeme vůbec takový Generální štáb, který bude jen poslušným vykonavatelem politických rozhodnutí, který bude jen „srážet kufry“ a konat jen to, co mu přikáže politické vedení? Samozřejmě chápu, že náčelník Generálního štábu nebude veřejně říkat, jaká doporučení své vládě dává či nedává. Jsou ale i jiné možnosti, jak veřejnost přesvědčit o tom, že je na svém místě a „nesráží jen kufry“ před svou vládou nebo ministrem, který je ve vojenství laikem, kvalifikovaným jen „modrou knížkou“.
      Byl jsem několik let náčelníkem štábu leteckého svazu, tedy o jeden stupeň níže, než je GŠ, a vím zcela přesně, jak se musí chovat takový funkcionář vůči svému veliteli a vůči nadřízenému velení. Ale i v době, které se dostalo přízviska „totalitní“, jsem měl možnost samostatně myslet, zpracovat a předložit Vojenské radě 10. letecké armády materiály, které byly dokonce velice kritické vůči rozhodnutím Generálního štábu a MNO. A některé jejich požadavky považovat za nesplnitelné. Jednou jsem si dokonce vysloužil to, že přijel do Hradce Králové kvůli projednání materiálu, který jsem předložil Vojenské radě, osobně ministr Lomský. Tam jsem se s ním názorově střetl. Ani jemu se nelíbilo, když si někdo z podřízených dovolil kritizovat jeho ministerstvo a GŠ, ale nepocítil jsem žádný postih za své „rebelantství".
      Stojí za námahu pátrat po tom, jak se vůbec určitá politická rozhodnutí, která jsou pak direktivou pro vojenské vrcholné orgány, rodí?
      Předchůdce současného NGŠ, dnešní první náměstek ministra obrany, generál Picek v „Bílé knize obrany ČR“ (BKOČR) napsal: „Bylo by nesmyslné, aby se politické hledisko podrobovalo hledisku vojenskému, neboť politika zplodila válku; jen ona může třídit a posuzovat myšlenky, ale válka je jen nástroj, a ne obráceně. Zůstává tedy možné jen podřízení vojenského hlediska hledisku politickému.“ Odvolává se na, v mnoha směrech už překonaného, klasika teorie vojenství prusko-ruského důstojníka von Clausewitze. Jistě tedy bude otázkou prvořadé důležitosti, jak a kým je generováno ono politické hledisko, ze kterého pak rezultuje hledisko vojenské. Nespočívají kořeny politického rozhodnutí právě v ekonomice či v ekonomických zájmech občanů, nebo skupiny občanů, dané země? A jakou roli, v zemi ne nevýznamné i pro zemi naši, má ona skupina občanů, jež představuje vojensko-průmyslový komplex (VPK)? Neměl pravdu bývalý prezident USA D. Eisenhower, který ve svém projevu na rozloučenou, když opouštěl svůj úřad po osmi letech prezidentování, tvrdil, že „ekonomický, politický, dokonce duchovní, vliv vojensko-průmyslového komplexu země je cítit v každém městě, v každém státním úřadě, v každé ministerské kanceláři...a pod jeho vlivem se nachází vše: naše dřina, naše zdroje, naše živobytí…?“ Je tento VPK dostatečně hlídán, aby nezískal, ať už vědomě či nechtěně, „neopodstatněný vliv, protože riziko jeho zhoubného vlivu, který by vedl k chybně cílené moci, existuje a bude existovat.“? To se ptám, odvolávaje se na slova Bílý dům opouštějícího, prezidenta Eisenhowera? (Projev prezidenta Eisenhowera na rozloučenou s občany , přednesený 17. ledna 1961 a přenášený televizí po území USA
http://en.wikisource.org/wiki/Eisenhower%27s_farewell_address).
      Jak naše politická reprezentace, která, a tady se zase odvolám na onu BKOČR, v níž současný ministr obrany Vondra deklaruje, že „péče o obranu České republiky je záležitostí všech jejích občanů“, zajišťuje, že se otázky obrany ČR, jež jsou nesporně formulovány politickými místy, stanou „záležitostí všech občanů“?. Jako občan tohoto státu, který disponuje všemi, Ústavou zaručenými, právy, jsem nezaznamenal jediný případ, kdy bych byl vtahován do procesu, aby otázky obrany ČR byly i mou záležitostí? Slovo „záležitost“ znamená přece nejen věc, na které mi záleží, ale také věc, o které se se mnou někdo radí, o kterou bych se mohl starat, která se i mne týká .
      Jestliže jsou podobným způsobem deklarovány určité principy, pak by ve společnosti, která je demokratickou nejen de iure, ale i de facto, mělo být zařízeno, aby každý občan měl možnost přímo ovlivňovat něco, co je též jeho záležitostí. Je to vyčerpáno jen tím, že jen strany, které mají šanci mít své poslance v zákonodárném sboru, budou mít něco podobného zakotveno ve svých volebních programech, aby podle toho mohl občan přistupovat k volební urně? A co ti občané, jejichž političtí favorité se do parlamentu nedostanou nebo, i když se dostanou, budou nedemokraticky zařazeni mezi strany „ne demokratické“, s nimiž nebude jednáno a kterým nebude dopřáno podílet se i na moci výkonné? Jak si to třeba představují někteří kandidáti ne prezidentský úřad?
      Abych se ale vrátil k zodpovězení otázky, kterou jsem umístil do titulu svého článku. Zase bych si dovolil odvolat se na názor S. Hawkinga, se kterým se ztotožňuji. Píše: „ …strach z nukleárního konfliktu ustoupil z lidského vědomí. Nebezpečí však stále hrozí…stačila by počítačová chyba nebo vzpoura některé skupiny, která má zbraně na starosti, a vypukne globální válka…hlavní hrozbou je, že jaderný konflikt mezi dvěma menšími státy (a těch už je několik, poznámka má) by mohl do války vtáhnout i velmoci s jejich obrovskými arsenály“.
      Nad Evropou a nad celým světem však stále spočívá hrozba, že ony obrovské arsenály těchto ničivých a super ničivých zbraní, budou jednou uvedeny do činnosti. Žádný mechanismus, který by něco takového zcela vylučoval, zatím neexistuje. Světoví politikové, tedy vládci nad našimi osudy, však své úsilí zaměřují vedlejším směrem, aby tak odvedli naši pozornost od toho podstatného, a usilují o tak zvané „nešíření“? Hovoří o tom americký prezident, hovoří o tom ruský prezident, je to vtěleno dokonce do BKOČR! Nehovoří se, a hlavně se nejedná o tom, jak odstranit tuto hrozbu. Zdá se, že stále ještě mají rozhodující vliv lidé, kteří, hovořeno slovy FDR, se nezbavili snu, že se jim jednou nakonec podaří dostat pod svou kontrolu celý svět.
      Nejsou nakonec ekonomické zájmy tou nejsilnější motivací i pro politiku? Neřekl kdysi kdosi, že „politiku a její dějiny je nutno vysvětlovat z ekonomických vztahů a jejich vývoje a ne naopak“?
      Podle mého soudu se dnes celý svět nachází na rozcestí. Ví se dobře, kam vedou jednotlivé cesty. Chybí však rozhodnost a vůle zvolit tu správnou. Pořád se někdo kojí iluzí, že donutí svět, aby šel tou cestou, kterou on považuje za nejschůdnější a nejsprávnější. Bude opravdu vždy záležet jen na tom, kdo v zemích, které mají rozhodující vliv, se stane prezidentem? A v jaké vlastně situaci se svět nachází, jestliže o jeho osudu bude rozhodovat to, kdo stane v čele státu, byť státu mocného a silného? Kde máme získat jistotu, že se dostane skutečná moc do těch nejsprávnějších rukou a především hlav?
      To je, podle mého soudu hlavní otázka dnešní doby! Od jejího zodpovězení bude zodpovězena i otázka, kterou jsem vložil do titulku svého článku.
      V Třebíči dne 17. října 2012.