VZPOMENE NĚKDO PODZIMU ROKU 1962?

VZPOMENE NĚKDO PODZIMU ROKU 1962?
O ČEM SE HOVOŘILO NA KONFERENCI V HAVANĚ 13. ŘÍJNA 2002

Při zpracování článku byly využity informace ze stránky
http://www.latinamericanstudies.org/cold-war/sovietsbomb.htm

      Odpověď na otázku je v podstatě jednoduchá. Stačí se jen podívat do novin dnešních dnů. Jde jen o to, jak si kdo a na co vzpomene. Nejde přece o líčení podzimního počasí v onom roce. To by asi přitahovalo málokoho. V onom podzimu se odehrávaly události, které svým dosahem ovlivnily svět. Ale mohly také ovlivnit budoucí osud planety v takové míře, jak se to snad nestalo žádným událostem v žádném jiném ročním období novodobé historie světa. Událostem onoho podzimu se dostalo mnoha názvů. Ale asi nejfrekventovanějším je název „kubánská raketová krize“.
      Jakmile se v naší zemi začne o událostech podzimu roku 1962 hovořit ve světle oné krize, pak pohledy na ony události dostanou v naší zemi okamžitě silně politický a zideologizovaný nádech. A jak to snad ani jinak nemůže být, začnou tyto pohledy „rudnout“ a stanou se více či méně protiruskými, protisovětskými a podtextově protikomunistickými. Samozřejmě také  jednoznačně proamerickými. Vždyť události se staly v době, které se v naší zemi  i v SSSR dostalo jasného pojmenování „komunistické totality“ a kdy na druhé straně jedinou zemí, které měla naprosto, ale naprosto, čisté ruce, byly Spojené státy americké. A v oné době se, dle těchto arogantních vykladačů historie, nic záporného, v čem by „neměli prsty“ komunisté, pochopitelně tedy i komunisté sovětští, nemohlo udát. Tím okamžikem také tyto pohledy, pokud mohu soudit podle své zkušenosti, ztrácejí pečeť, byť jen snahy, po objektivitě.
      Jako příklad pro jednostranný pohled na karibskou raketovou krizi, jsem vzal článek, který uveřejnil deník „Právo“ dne 13. října 2012. Stránku, která je obvykle poskytována Miroslavu Šiškovi, aby mohl demonstrovat až encyklopedickou šíři záběru, tentokrát dostal k dispozici Alexandr Petrželka. Titulek jeho článku, pokud ovšem titulek nebyl dílem titulkáře deníku, zní: „Před 50 lety byl svět na pokraji apokalypsy“. A okamžitě je běžný čtenář nalákán na to, aby mohl očekávat, že bude líčeno něco, co si jen stěží dovede představit. Byť by znal nazpaměť 16. kapitolu Zjevení S. Jana. Jak by také? Vždyť autoři oněch „zjevení“ nemohli nahlédnout do XX. století a neměli ani tuchy o tom, kam až lidstvo dospěje za ona tisíciletí od doby, kdy byla sepsána. A nemohli si ani v těch nejbujnějších vidinách představit, co se děje v epicentru a v jeho okolí, když probíhá řetězová reakce radioaktivních prvků a kdy se realizuje slavná Einsteinova rovnice o vztahu hmoty a energie.
      Cožpak autoři „Zjevení svatého Pavla“ mohli jen tušit, že v roce 1962 po narození Krista už bude lidstvo, zvláště jeho „nejvyspělejší“ část, schopno se rouhavě „dotýkat prastarého řádu Vesmíru“ (slova generála G. Marshalla)? Když tedy Alexandr Petrželka píše o apokalypse, má zřejmě na mysli nikoliv to, že „sedm andělů na pokyn Boha vylije na lidstvo sedm koflíků božího hněvu“, ale že se odehraje katastrofa planetárního rozměru. Že se odehraje nikoliv z vůle boží, ale z vůle pomazaných hlav, které v oné době seděly ve Washingtonu v Bílém domě a v Moskevském Kremlu.
      Katastrofa planetárních rozměrů by byla zcela jistě nastala, kdyby byly použity všechny ty prostředky k vedení jaderné války, které v té chvíle byly nahromaděny v míře více než dostatečné. Američané měli 5000 jaderných náloží, Sověti 300. Už z toho je patrné, kdo byl schopen oné katastrofě dát planetární rozměr. Kvantitativní poměr v jaderných hlavicích zde byl 16:1 ve prospěch USA. Autor článku v „Právu by se jistě byl zpronevěřil holywoodskému klišé, kdyby čtenáře neujistil, že tady opět byli na svých místech kladní westernoví hrdinové, „rozvážní, chladnokrevní“ američtí hoši, oblečení do uniforem amerických velitelů, kteří zabránili tomu, aby se vše nedalo nesprávným směrem.
      Jako člověk, který mnoho hodin strávil brouzdáním po stránkách internetu, se jen podivuji autorovi vzpomínaného článku, že se pohybuje, co se týče informací o tom, co a jak probíhalo, snad nějakých dvacet-třicet let zpátky. Či si snad mám obdivovat jeho optimismu, když se, řečeno slovy Jana Wericha, domnívá, že „co čtenář, to blbec“?
      Dvě formulace dotčeného článku v deníku „Právo“ mi poslouží jako příklad jednostranného pohledu, s jakým je líčena ona krize a jak jsou uváděny některé detaily z jejího průběhu.
      První je tato. Cituji. „Moskva svým postupem dostala svět na okraj horké jaderné války“. Druhá pak zní: „Jen rozvaha a chladnokrevnost amerických velitelů tehdy odvrátila přímý střet".
      K prvnímu tvrzení. Jedním z aktérů této krize a posléze i jedním z účastníků několika konferencí, na kterých se za účasti amerických, sovětských a kubánských představitelů vyhodnocovala krize a vyvozovalo se z ní ponaučení, byl ministr obrany Kennedyho administrativy té doby Robert McNamara. Na druhé straně to byl armádní generál Anatolij Ivanovič Gribkov, aktivní účastník rozpracování a realizace operace „Anadyr“, v roce 1962 náčelník operační správy Generálního štábu Sovětské armády, tedy náčelník nejvýznamnější správy onoho orgánu.
      22.5.1997, zaslal McNamara Gribkovovi dopis, v němž, kromě jiného, uvedl, že tím, kdo v říjnu 1962 uvedl svět na práh války, byl Sovětský svaz, Kuba a Spojené státy. Bylo to podle McNamary důsledkem toho, že ve všech třech zemích se činila rozhodnutí na základě neověřených informací, nesprávného úsudku a chybných kalkulací. A z toho dovozoval, že „jestliže se dopustíme chyb při rozhodování o použití jaderných zbraní, pak nebude možné se z takových chyb poučit, protože takové chyby povedou ke zničení národů“. Jinými slovy k oné apokalypse, o které hovoří A. Petrželka.
      Chtěl bych obrátit pozornost k tomu, kdo v oné kritické době činil rozhodnutí, která mohla být začátkem oné apokalypsy a kdo tedy rozhodoval o osudu lidstva? Byli to vždy jen Kennedy a Chruščov? Nikoliv. Oba tito činitelé, kteří byli vrchními veliteli ozbrojených sil svých zemí, tedy muži oprávněnými dělat ta nejzásadovější rozhodnutí, se postupně dostávali do vleku lidí, postavených ve vojenské hierarchii mnohem níže a jednajících buď s úmyslem škodit záměrům svých nejvyšších velitelů nebo postavených do situací, kdy se měli rozhodovat jen na základě své vlastní volné úvahy, nikoliv podle přísně stanovených instrukcí. Jednoduše řečeno: vrchní velitelé na obou stranách Atlantiku přestávali být pány situace. O osudu lidstva rozhodovali ti, kteří měli nejblíže ve svém dosahu spoušť.
      A v tom spočívá, podle mého soudu, hlavní ponaučení z krize, které je nedoceňováno, až bagatelizováno.
      Kdo sloužil, byť krátce, v armádě ví, že v žádné armádě světa nekoná žádný voják, ať je to pěšák, tankista, letec, námořník, nic, k čemu by nedostal od svého nadřízeného rozkaz. Jestli akceptujeme tuto zásadu, pak se musíme ptát:
      1. Kdo vydal rozkaz pilotovi výzvědného letadla U-2, aby dne 27. října, tedy v době, kdy atmosféra byla „nabita“ k prasknutí, vzletěl, přeletěl hranice suverénního státu Kuba a prováděl tam bez souhlasu kubánské vlády úkoly průzkumu? A pak se samozřejmě můžeme ptát, kdo dal rozkaz protiletadlovým prostředkům, které v té době byly dislokovány se souhlasem kubánské vlády na kubánském území, a které ve věku atomových zbraní v tak vypjaté situaci mohlo být považováno za nosiče atomové zbraně (Hirošimu také zničil jeden jediný letoun!), aby odpálily rakety a onen letoun sestřelily.
      2. Kdo vyslal další letoun U-2, který pilotoval major C. Maultbe, do oblasti Severního ledového oceánu, aniž by zajistil se stoprocentní jistotou, že tento bude schopen a odhodlán dodržovat rozkaz svého vrchního velitele prezidenta Kennedyho nepřibližovat se k hranicím výsostného území SSSR blíže než na 100 km?
      Kdo vydal rozkaz dvěma stíhačům na aljašské základně Eielson AFB, aby vzletěli na pomoc majorovi C. Maultbemu v letounu U-2, nacházejícímu se údajně v nouzi, když vlétl do výsostného vzdušného prostoru SSSR nad poloostrovem Čukotka? Startujícími letouny byly dva stíhací letouny F-102 Delta Dagger. Pod křídly jednoho z nich byly zavěšeny dvě rakety „vzduch-vzduch“ GAR-11 Falcon s jadernými hlavicemi. Rakety GAR-11, později označené jako AIM-26 Falcon, byly vybaveny nukleární hlavicí o síle 0,25 kilotun. Ta byla označena jako W-54. Lze vědět, jaký by byl další vývoj událostí, kdyby bylo došlo ke vzdušnému boji amerických a sovětských stíhačů a byla při tomto souboji nad územím SSSR přivedena k výbuchu ona nukleární hlavice střely „vzduch-vzduch“?
      Když se o této skutečnosti dozvěděl ministr McNamara (!?), tak zbledl a začal křičet, že to znamená válku se Sovětským svazem a že prezident Kennedy musí neprodleně volat Moskvu. Horká linka mezi Washingtonem a Moskvou ještě neexistovala. Prezident Kennedy, když mu bylo podáno o tomto hlášení, se zachoval chladnokrevně a prohlásil, že vždy se „najde čubčí syn“, který pokazí věc, jež se vyvíjí zdárně. Můžeme se jistě ptát, koho měl konkrétně na mysli prezident, když se vyjádřil o „čubčím synu“. To už se asi nedozvíme, ale zcela určitě to byl někdo z vojenských činitelů. Nikdo jiný nebyl oprávněn dát rozkaz stíhačům PVO, vzletět z AFB Eielson, ač se v žádném případě nejednalo o obranu vzdušného prostoru Spojených států, ale o vzlet s úmyslem vniknout eventuelně do suverénního vzdušného prostoru SSSR a tam vstoupit do boje s použitím jaderné zbraně!
      3. Kdo vydal v sobotu 25. října 1962 v 17:29 místního času rozkaz americkému torpédoborci Cony, aby zaútočil pěti hlubinnými granáty na sovětskou ponorku B-29, která se plavila v mezinárodních vodách?
      O činnosti posádky sovětské ponorky, která na tento útok reagovala, vydal svědectví jeden ze třech mužů přítomných na palubě oné ponorky, Vadim Orlov. Ten publikoval své vzpomínky na ony kritické momenty a hovořilo se o tom též na třídenní konferenci, která se konala v Havaně v roce 2002 pod záštitou Kubánské vlády, Národního bezpečnostního archivu USA a Brownovy univerzity. Konference se osobně zúčastnil Fidel Castro, bývalý ministr obrany USA McNamara, Arthur M. Schlesinger Jr, dřívější poradce prezidenta Kennedyho a držitel Pulitzerovy ceny za historii, ruský armádní generál V. Gribkov a další významní aktéři krize a badatelé o její historii.
      Nebude na škodu uvést osoby a obsazení onoho dramatu na sovětské straně. Ponorka označená jako B-29 byla součástí 69. brigády. Ponorky této brigády prováděly radiotechnický průzkum. Ponorce velel zkušený námořník podplukovník (kapitan vtorogo ranga) Valentin Savickij. Na palubě byl rovněž přítomen náčelník štábu 69. brigády podplukovník (kapitan vtorogo ranga) Vasil Aleksandrovič Archipov. Politickým zástupcem kapitána byl Ivan Semjonovičm Maslenikov. Vadim Pavlovič Orlov byl velitelem Skupiny zvláštního určení (OSNAZ), která se na ponorce přepravovala na Kubu, aby tam zřídila stanoviště pro provádění radiotechnického průzkumu.
      V době, kdy americké torpédoborce zahájily útok na ponorku, nebyla už v ponorce dobrá situace. Během dlouhé podhladinové plavby došlo postupně k vybití akumulátorů. Pracovalo jen nouzové osvětlení. Teplota na ponorce dosahovala 45-50o, v sekci motorů přes 60o. Bylo nesnesitelné dusno. Obsah CO2 překročil kritickou hranici. Někdo z lodní stráže se svalil. Za ním druhý, třetí…Začali padat jako kostky domina. To trvalo asi 4 hodiny. Američané nejprve házeli granáty. Pak na ponorku udeřili něčím silnějším- asi hlubinnou bombou. „Mysleli jsme, že je všemu konec“, říká Orlov.
      Po tomto útoku vyčerpaný Savickij, který navíc neměl spojení s Hlavním štábem, se rozzuřil. Zavolal k sobě důstojníka, který měl na starosti jaderné torpédo a nařídil mu, aby je přivedl do stavu bojové pohotovosti.
     „Možná, že nahoře už začala válka a my tady děláme kotrmelce“, křičel vzrušeně a motivoval tím svůj rozkaz. „Teď do nich bouchneme, sami zahyneme, je potopíme všechny, ale našemu námořnictvu hanbu neuděláme!“
      Zde je na místě ujasnit, jaké instrukce pro použití jaderné zbraně obdržel kapitán ponorky. Ponorka vyplula směrem na Kubu 1. října 1962. Velitel ponorky neobdržel jasné instrukce, co se týče použití jaderné munice, kterou ponorka disponovala. Vasilij A. Archipov se před vyplutím snažil získat instrukce u zástupce vrchního velitele Vojenského námořnictva V.A. Fokina. Ptal se: „Nemám jasno v tom, soudruhu admirále, proč s sebou bereme atomové zbraně? Kdy a jak jich máme použít?“ Admirál Fokin nebyl s to, dát jasnou odpověď. Náčelník štábu Severního loďstva mu však řekl, že jaderná munice může být použita v případě, že ponorka bude napadena tak, že bude poškozena („otvor v trupu“) nebo na základě specielního rozkazu z Moskvy. ( http://www.peoples.ru/military/admiral/vasiliy_arhipov)
       Na místě by byla i druhá otázka: jakým způsobem bylo na ponorce přijímáno rozhodnutí v případě, že instrukce z Moskvy k použití nebudou k dispozici a rozhodovat bude nucen kapitán? V tomto směru jsem se nic jasného zatím nedozvěděl. Nejsem námořník, ale analogicky s letectvím vím, že kapitán je tou osobou, která činí konečná rozhodnutí, pokud mají za cíl zajistit bezpečnost posádky a osob na palubě jeho stroje (letadla). Totéž zřejmě platí i pro námořnictvo. V našem případě však nešlo o rozhodnutí směřující k bezpečnému dokončení plavby, ale o rozhodnutí, jak reagovat na silové prostředky použité americkým námořnictvem. Zda použít tu nejúčinnější zbraň, kterou měla ponorka k dispozici, s vědomím, že to může iniciovat jadernou válku.
      Jak víme dnes, byl si kapitán Savickij vědom své situace a než dal rozkaz k odpálení torpéda, radil se i se svým nadřízeným, jenž v té době byl na palubě ponorky. Jím byl Vasilij Archipov, tedy náčelník štábu nadřízeného velitelství, jemuž byl na zemi podřízen. V otázce velení ponorce s cílem přivedení její posádky bezpečně do přístavu, nebylo o nedílné velitelské pravomoci kapitána pochyb. Avšak v otázce použití jaderného torpéda zřejmě kapitán Savickij nemohl nevzít v úvahu radu Archipova a rozkaz k odpálení jaderného torpéda nedal.
      Proto také oprávněně je Archipov považován za muže, který v onen okamžik zachránil svět před jadernou apokalypsou. Tak to také ocenil ředitel Národního bezpečnostního archivu USA Thomas Blanton na vzpomínané konferenci v Havaně těmito slovy: „Ponaučení z toho je to, že chlapec (boy) jménem Vasilij Archipov zachránil svět“ („The lesson from this is that a guy called Vasili Arkhipov saved the world“).
      A to také vedlo Italy k tomu, že v roce 2003 označili Vasilije Archipova za jeho „statečnost, mužnost a odvahu“, „andělem dnešních dnů“. Bohužel posmrtně, proto odměnu převzala jeho žena, učitelka Olga Grigorjevna Archipová.
      Mně tedy zbývá jen položit otázku: „Kdo v této kritické situaci zachoval více rozvahy a chladnokrevnosti? Byli to američtí námořníci, kteří možná celou věc brali jako zábavu, když na jednom z torpédoborců, podle svědectví sovětských námořníků, když se vynořili na hladinu, tancovali za doprovodu džezového orchestru? Či to byl náčelník štábu 69. brigády Vasilij Archipov a spolu s ním i velitel ponory B-29 Valentin Savickij, kteří, jsouce v mezinárodních vodách napadeni americkými válečnými loděmi, se nedali vyprovokovat k použití jaderné zbraně, jež by, asi nepochybně, znamenalo odvetu od amerických sil a následující eskalaci, a které by přivedlo lidstvo k onomu židovskému Armageddonu, kdy „všickni ostrovové pominuli, a horové nejsou nalezeny“ (Zjevení S. Jana 16.17)?
      Zbývá se jen otázat, zda by po onom Armageddonu ještě na planetě zůstal někdo, kdo „by pokládal válku za něco nepochopitelného a odporného“, jak to předpokládá ono zjevení.
      Co říci závěrem? Nemohu vyslovit nic jiného, než že nepřestávám žasnout, že ještě v roce 2012 mohou v Česku existovat publicisté, kteří do omrzení jsou ochotni opakovat vedle pravd i polopravdy, pravdu zamlčovat a tím se zpronevěřovat jedné z důležitých zásad antiky, vyjádřené M.T.Ciceronem: „Ať se historie bojí každé lži a ať se nebojí žádné pravdy“.