BOJ O MOSKVU-BOJ O BUDOUCNOST CIVILIZACE.

BOJ O MOSKVU-BOJ O BUDOUCNOST CIVILIZACE.         Jsou události, které je třeba připomínat i tehdy, jestliže jejich výročí nejsou kulatá. Ve starověku k takovým patřila nepochybně bitva u Thermopyl. Utkali se tam vojáci Sparty, které vedl Leonidas, s vojsky Peršanů. Statečný boj Sparťanů skončil jejich porážkou jen díky zradě, která umožnila perským vojskům vpadnout do týlu řeckých vojáků. V soutěsce u Thermopyl pak zbylí Sparťané, včetně svého vůdce Leonida, padli.
      Řecký básník Simonidés z Keu složil na jejich počest světoznámý epitaf:
Ὦ ξεῖν’, ἀγγέλλειν Λακεδαιμονίοις ὅτι τῇδε
κείμεθα, τοῖς κείνων ῥήμασι πειθόμενοι.
Ó xein', angellein Lakedaimoniois hoti téde
keimetha tois keinón rhémasi peithomenoi.

      Epitaf byl přeložen mnohými, Marcem Tuliem Ciceronem počínaje. V jeho podání zní:
Dic, hospes, Spartae nos te hic vidisse iacentes,
dum sanctis patriae legibus obsequimur.
Což bych překládal takto:
      Poutníče, zvěstuj ve Spartě, žes nás tu viděl ležící mrtvými
      Když poslušni jsme byli svatých zákonů vlasti.

      Anglický spisovatel, básník, vědec John Ruskin (1819- 1900) o verších Simonida prohlásil, že jde o nejvznešenější výrok, jaký kdy člověk vyslovil. A to proto, že jsou tato slova vyjádřením poslušnosti ve své nejvyšší formě. Není to totiž poslušnost pramenící ze zákona, ale poslušnost dobrovolná, která vyplývá z přesvědčení. Ona slova jsou současně pramenem a podstatou dosud známých hrdinských činů v pravém smyslu slova pojmu „hrdinství“. Jsou to slova objasňující nejen činy, ale osvědčující vůdcovství vůdce velkého národa.
      John Ruskin nemohl v XIX. století tušit, že se ve století XX. odehraje něco podobného, co by mělo být připomínáno, možná nejméně tak dlouho, jako je připomínána bitva u Thermopyl z doby před 25 staletími. Takovou událostí, která předurčila další chod evropských, a nejen evropských, dějin, byla bitva o Moskvu.
     
      Bitva se odehrávala v době od 30. září 1941 do 20. dubna 1942 na vzdálených, bližších a nejbližších přístupech k hlavnímu městu tehdejšího Svazu sovětských socialistických republik – Moskvě. Bitva svým rozsahem, hlavně pak počtem vojáků, množstvím zúčastněné techniky na obou stranách fronty a úporností bojovníků na obou stranách fronty, byla největší bitvou Druhé světové války.
      V této bitvě utrpěla vojska Třetí německé říše první velkou porážku. To mělo pro další chod války osudový význam. A to proto, že Hitler koncipoval celou svou tehdejší politiku na předpokladu, že způsob, který se mu tak osvědčil v předešlých válkách na evropském kontinentě, tak zvaná „blesková válka“ (Blitzkrieg), mu i v této bitvě, jež obdržela kódový ozev „Tajfun“, přinese obdobný výsledek. A tím také, že bude zcela splněn hlavní cíl plánu“Barbarossa“. Jím nebylo nic menšího, než porážka Sovětského svazu. Ta mu měla uvolnit ruce k uskutečňování další fáze světovládných plánů. Jen málo světových politiků a vojenských odborníků nevěřilo, že se mu to podaří.
      Po dosažení cílů plánu „Barbarossa“ měl následovat další postup na cestě za světovládou. Vedle porážky Velké Británie už by se bylo hrálo i o osudy států Blízkého a Středního Východu, a dokonce i Indie. Do cesty se mu však postavila síla, se kterou nepočítal či kterou osudově podcenil. Zdroje této síly byly podobné, jako tomu bylo před 25 stoletími u Thermopyl. Tato síla způsobila krach doktríny bleskové války. Plán „Barbarossa“ ztroskotal a hitlerovské Německo se rázem ocitlo před perspektivou vleklé války. K jejímu vítěznému završení však Německo nemělo ani dostatek vojenské síly, ani materiálních zdrojů a ani morálních sil.
      Na scénu opět, tak jako v Řecku, vystoupil, tentokrát nikoliv básník, který by vytvořil epitaf, ale žurnalista Alexandr Jurjevič Krivickij. Ten v článku „O 28 padlých hrdinech“ vložil do úst politruka, tedy zástupce velitele pro politickou výchovu, Vasilije Georgijeviče Kločkova, slova: „Велика Россия, а отступать некуда, — позади Москва“, V překladu zní: „Rusko je veliké, ale ustupovat není kam, za zády máme Moskvu“. Tato slova, údajně pronesená ke skupině vojáků 316. pěší divize Panfilova, byla pak zveřejněna v deníku Rudé armády „Krasnaja zvězda“ dne 22. ledna 1942. V článku se vyprávělo o hrdinství panfilovců, kteří 16. listopadu 1941 zastavili, za cenu svých životů, u křižovatky Dubosekovo na Volokolamské dálnici útok německých tanků.
     
      Dnes jistě nemá podstatný význam spekulovat o tom, zda citovaná slova řeckého básníka nebo ruského žurnalisty byla či nebyla pronesena. Podstatným je to, že jak čin řeckých bojovníků v Thermopylách, tak i čin ruských obránců Moskvy, byly projevem obrovské morální síly obránců, kteří bojovali za svou vlast. Tito muži byli motivováni ne honbou za slávou a penězi, ale vztahem k tomu, co představuje onen posvátný pojem „Vlast“.
      Tak jako čin obránců u Thermopyl dal Řekům pocit morální síly nad dobyvateli v podobě perských útočníků, tak čin panfilovců u Moskvy dal sovětským vojákům sílu k odporu vůči německým útočníkům a stal se jedním z kamínků oné mozaiky, která nakonec způsobila zásadní zlom v průběhu války Německa a Sovětského svazu, ale i přelom v průběhu celé druhé světové války.
      Jako přelom ve válce byla bitva o Moskvu hodnocena jak vojenskými i politickými činiteli, včetně německé generality. A to nakonec i dalo důvod k tomu, aby mohl 8. listopadu 2012 prezident Státu Izrael Šimon Perez v Moskvě prohlásit, že „když náš svět zachvátilo, za celou lidskou historii největší, šílenství, tedy šílenství nacismu, bojoval ruský národ s nacismem tak hrdinsky, že to nemá obdoby“.
      Proto si dovoluji svým příspěvkem připomenout bitvu o Moskvu a udělat i jistou paralelu s bitvou u Thermopyl. Mám za to, že je to třeba připomínat i v naší zemi, kromě jiného i proto, že jsou u nás vyznamenáváni, i prezidentem republiky, lidé, kteří pod záminkou boje s komunistickým režimem zrazovali svou vlast. Podle mého soudu jsou činy těchto lidí zrazujících svou vlast v úplném protikladu těm činům, kterých byl svědkem starověk v bitvě u Thermopyl a novověk v bitvě o Moskvu.