KAM KRÁČÍ ČESKÁ JUSTICE?
Předseda Ústavního soudu, JUDr Pavel Rychetský, poskytl deníku Právo dne 15. září 2012 rozhovor, v němž prohlásil, kromě jiného, že „v naší zemi došlo k úpadku demokracie“ a že dochází k „demontáži ústavního demokratického právního státu“.
Známý publicista, šéfredaktor „Listů“, Václav Žák, vyslovuje jisté pochybnosti nad prací justice, když svůj článek ve stejném deníku nadepsal dne 16.11.2012 takto: „Otazníky nad rozsudkem: když justice vstupuje do politiky“. Zabývá se rozhodnutím pražského městského soudu v případě údajné korupce Víta Bárty a Jaroslava Škárky.
V rozhovoru doktora Rychetského nelze ani z jednoho slova usoudit, že na úpadku demokracie a demontáži ústavního demokratického právního řádu by se jakkoliv mohla podílet také justice, ač podle Ústavy soudní moc tvoří jeden ze třech pilířů, na nichž spočívá demokratický stát.
A co říci Václavu Žákovi? Dalo by se odpovědět několika slovy: justice nevstupuje do české politiky až nyní, není proto na místě použití přítomného času slovesa „vstupovati“. Stalo se to už na počátku devadesátých let minulého století. Třeba tím, že se plně postavila za zákonodárnou a výkonnou moc, která kodifikovala něco, k čemu ji nikdo nezmocnil. A pokračuje to asi dále.
Rád bych svůj názor na oba problémy, hlavně pak na problém, na nějž upozorňuje předseda Ústavního soudu, rozvinul blíže. Snad to současně bude relevantní i k tomu, o čem píše Václav Žák.
Jestli je pravda to, co tvrdí P. Rychetský, a já připouštím, že by mohl mít pravdu, pak má na úpadku demokracie a na demontáži právního státu svůj podíl i Ústavní soud, jakožto nejvyšší soudní instance. O jiných složkách justice nebudu hovořit. Nelze explicitně vinu za to svalovat na všechny ostatní, kromě justice.
Jestli hovoříme o úpadku čehokoliv, tedy i demokracie a právního státu, pak musíme eo ipso vycházet z toho, že už zde jakási úroveň byla a po ní následuje „úpadek“. Výraz „úpadek“ nám, starším, vysvětluje F. Trávníček ve Slovníku jazyka českého, jako „pád, velký pokles, silné zhoršení stavu (na př. mravů…). Podtrhl bych v této souvislosti slovo „mravy“, protože od úpadku mravů se, podle mého soudu, odvíjí i onen pokles.
P. Rychetský má za to, že příčina by mohla být v tom, že se „zcela vytratil polistopadový étos z politiky“. Onen étos, vyjádřený kromě jiného heslem „Nejsme jako oni“, se totiž začal velice rychle naplňovat zcela jiným obsahem. Obsah nového, respektive obživlého, étosu snad nejlépe odpovídá tomu, co tak pregnantně vyjádřil Horatius ve svých Listech slovy: „O, cives, cives, quaerenda pecunia primum est, virtus post nummos“ (Občané, občané, nejprve si musíte nahrabat peněz, ctnost až po penězích přijde). A peníze se staly tím, jak nás učí jistý guru tržní sféry, co se dostalo „až“ na první místo!
Velice brzo se potvrdilo, že slova, přednesená z balkonu Melantricha nebo z tribuny na Letné, sice povzbuzovala, ale nakonec to bylo ony pověstné příklady, které táhly. A kladných příkladů, zvláště u lidí stojících v čele, bylo jen velice málo. A tak i morálka velice rychle degradovala a nemalou zásluhu na tom mají i vlivní lidé. Stačí si vzpomenout jen na slova Václava Havla, která vykřikoval v roce 1989, (jak nám to nedávno připoměla ČT), že přijme prezidentský úřad jen v případě, že Alexandr Dubček bude předsedou Národního shromáždění. O nějakou dobu později pak bez rozpaků podepsal zákon, který nejen z Dubčeka, ale dokonce z velké části jeho volitelů do úřadu prezidenta, udělal zločince nebo pomahače zločinu. Bylo by vůbec možné, aby v „zemích na západ od nás“, (do uvozovek dávám termín, použitý P. Rychetským) byl v čele státu člověk, který by do funkce byl zvolen zločinci nebo jejich pomahači? Byť by jejich příslušnost k organizaci „zločinné a zavrženíhodné“ byla, v rozporu se starou zásadou, že lex prospicit, non respicit, kodifikována až později? Nesehrálo toto vše svou velkou roli v destrukci morálky?
Jaký vliv na morální stav naší společnosti mohl mít zákon, který na principu kolektivní odpovědnosti a viny, de facto rozdělil společnost podle účelově zvolených kritérií, na občany hodné a nehodné nebo méně hodné? Zákon, který na místo toho, aby byl zákonem, který má lidem říkat, co musí či co nesmí dělat, určuje, co si lidé mají či nemají myslet o svých dějinách? Jestli je na budově Karlovy univerzity napsáno „lex civium dux“ má to snad znamenat, že ono „ducere“ má vést občany také k jednotnému, tedy totalitnímu, pohledu na dějiny? Nemyslím si to.
Od kdy vůbec je téměř za oficielní v našem státě považována zcestná Jaspersova filosofie o kolektivní vině? Cožpak jsme neprošli etapou, kdy jiná filosofie, jež rovněž aplikovala princip kolektivní odpovědnosti, byla dokonce ústavně zakotvena v našem právním řádu? To už může být klidně považována za oficielní filosofie, která dělí lidi na „podlidi“ a „nadlidi“.
Jakou historickou hodnotu má třeba tvrzení zákona, že se komunistický režim „spojil s cizí mocností“? Když všichni víme, že onen režim byl právním nástupcem režimu, který s touto cizí mocností uzavřel spojeneckou smlouvu už v roce 1935, posléze ji potvrdil v roce 1943, tedy smlouvu, jejíž platnost stvrdilo vlastní krví mnoho občanů. Kdo vůbec dal vládě a zákonodárcům mandát k tomu, aby vynášeli soud nad historií?
A jak se k tomuto zákonu postavil Ústavní soud? Nejen že zákon nezrušil, ale oportunisticky se postavil za onen soud na dějinami, který je jednostranný , vůči mnohým nespravedlivý a tedy nemravný. V mých očích už svým stanoviskem jen potvrdil Ústavní soud marxistickou tézi, že „právo je na zákon povýšená vůle vládnoucí třídy“. V nových podmínkách bych možná řekl ne „vládnoucí třídy“, ale „vládnoucí partokracie“ nebo ještě lépe „pecuniokracie“. Mysleli si snad soudci Ústavního soudu, kteří schválili Nález číslo 14 ze dne 21.12.1993, že tím, že prohlásí zákon jen za jakousi deklaraci, udělají ze lži pravdu?
Druhým zákonem, který zůstal zcela nepovšimnut institucí, která je „soudním orgánem ochrany ústavnosti“ (čl. 83 Ústavy), je zákon č. 181/2007Sb z 8.6.2007. Jestli platí čl.1 Listiny základních práv a svobod, tak jak je možné, že může být občan zbaven spolehlivosti lege artis jen proto, že absolvoval vysokou školu v SSSR, aniž byla jeho spolehlivost přezkoumána nezávislým soudem? Existuje vůbec ve světě, včetně světa „západně od našich hranic“, v zákonodárství něco podobného? Pochybuji. Takové ustanovení je ekvivalentní tomu, jako kdyby tam bylo zapsáno místo „absolvování školy v SSSR“, že je ze zákona zbaven spolehlivosti člověk tmavé pleti nebo muslim či Cikán.
Za jistý projev právního nihilismu českého státu pak považuji ustanovení zákona 262/2011 Sb, kde se stanoví, že „formou odboje a odporu proti komunismu se rozumí též….spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu…“. Což znamená, že v našem státě je povýšeno na právní normu, podle které občan může být i odměněn, (jako se to už stalo letos 28. října) to, co snad ve všech státech světa, je považováno za vlastizradu. Prakticky totiž ten občan, tedy i občan vázaný přísahou, který spolupracoval se zahraniční rozvědkou cizí země a dodával této rozvědce informace, jež ona země, byť by byla zemí tak zvaně demokratickou, (konec konců nebyla to demokratická země, která v roce 1945 jako první použila atomové zbraně proti japonským městům?) mohla využít k plánování úderů zbraněmi hromadného ničení proti jeho zemi, má zásluhy o boj proti vlastní zemi. Nemohu věřit tomu, že by zákonodárci nevěděli, že zbraně hromadného ničení byly takovými nazvány proto, že ničení jimi vyvolané je „hromadné“ a nerozlišuje v cíli lidi vinné od nevinných, tedy na příklad ani ne komunisty od jejich odpůrců.
A jak se k tomuto poslednímu, z mnou citovaných zákonů, postavila česká justice, specielně Ústavní soud? Pokud mohu soudit, tak nijak. Zřejmě „nikdo z aktivně legitimovaných subjektů tohoto státu nepodal tomuto ochránci ústavnosti řádně předložený návrh, který by opravňoval tento soud k tom, aby zahájil příslušné řízení“ (Rychetský). Konkrétně řízení o zrušení mnu citované právní normy. A tento soud se žádnou horlivostí v tomto směru nevykázal.
A tak si všichni mohou spokojeně mýt ruce. Co na tom, že to třeba někomu v této demokratické zemi vadí? Vždyť vše se děje v rámci boje s komunismem, že? Tím je přece ospravedlněno vše, že? A vždycky se najdou argumenty, proč to či ono nelze udělat! A tady přece musí všechny ohledy jít stranou, je tady přece tolik jiných starostí! I to je, bohužel, součást jakési nové morálky!
A tak i naše justice „v smutném tichu jede dál a dál, močálem černým, kolem holých skal“.
Nebyl to Václav Havel, který ve svém prvním novoročním projevu ve funkci prezidenta Československé socialistické republiky hovořil o „pokleslé justici“? Nemám po dvaceti třech letech právo ptát se: došlo v tomto směru k zásadnímu obratu směrem k lepšímu? Obávám se, že jako občan tohoto státu, podle informací, které se k mým očím a k mému sluchu dostávají, nemohu na podobnou otázku odpovědět kladně. Všechny tři, mnou citované zákony, se mne hluboce dotýkají svou nespravedlností a nemorálností. A česká justice se nemůže tvářit, že na tom nemá svůj podíl. Ten sice nedovedu definovat, ale který pociťuji! Příklady, které jsem uvedl, bych to chtěl jen demonstrovat.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat