K DISKURZU O POJMECH "HRDINSTVÍ, ČEST, VLASTENECTVÍ"

PŘÍSPĚVEK K DISKURSU O POJMECH „HRDINSTVÍ, ČEST, VLASTENECTVÍ“
   „Nezdá se vám, že si s pojmy „hrdinství, čest, vlastenectví“ nevíme rady?“, ptá se Dana Braunová novopečeného náčelníka Generálního štábu Armády ČR generála Pavla v rozhovoru, který publikovalo „Právo“ ve svém Magazínu 7. července 2012.
     Dostalo se jí vojácky řízné odpovědi. Jí nejvýše postavený voják České armády prokázal svůj smysl pro subordinaci. Ta sahá u něho zřejmě až k bezvýhradnému podřizování se kodifikovanému názoru na část historie národa, orámované roky 1948-1989. Podle onoho názoru, jak jej kodifikoval zákon o protiprávnosti komunistického režimu, by přece mělo být každému jasné, že v podstatě nic, co by se týkalo onoho období novodobého „temna“ našeho národa, nezaslouží kladného ocenění. Což má zajisté platit i o Československé lidové armádě (ČSLA).
     Proto na otázku tazatelky odpovídá: „V dřívějším režimu se tyto pojmy zprofanovaly a staly se abstraktními. Teď nám skutečné hodnoty chybí.“ To říká muž, který dobrovolně vstoupil do oné ČSLA, získal tam středoškolské a vysokoškolské vzdělání, pracoval na úrovních, kde byl ve velitelském styku s řadovými vojáky. Jak se lze dozvědět i z jiného jeho interview (A-Report č.7, http://www.mocr.army.cz/assets/multimedia-a-knihovna/casopisy/a-report/areport_-07_2012.pdf) je také mužem, jehož otec byl též v oné armádě „vojákem tělem i duší“. Lze se tedy oprávněně ptát, zda a v jaké míře se oba Pavlové, otec i syn, podíleli na vytváření toho, co obsahuje jeho odpověď na otázku tazatelky. Tedy říci, vojensky čestně a mužně, čím se i on sám, možná i jeho otec, podílel v době jejich služby v ČSLA na profanaci, tedy na zneuctění a znesvěcení oněch pojmů!
     Explicitně lze z jeho slov vyvodit, že teprve generace, kterou reprezentuje on dnes, a která řídí armádu po roce 1989, zná, ke komu jít na radu o tom, co dělat pro to, aby pojmy „vlast, čest, hrdinství“ byly nejen správně vykládány, ale aby se i správně projevovaly. Snad by nám, kteří jsme možná tyto pojmy chápali odlišně, mělo být vysvětleno, v čem spočívaly, a možná ještě spočívají, naše bludy, čím konkrétně jsme se přičinili, že se stalo to, že tyto pojmy byly „zprofanovány a staly se abstraktními“.
     Přiznávám bez okolků, že po patnácti letech služby v oné armádě to nevím a nejsem si svého přičinění v tomto směru vědom. Společné s generálem Pavlem mám to, že, stejně jako on, jsem v oné armádě odsloužil patnáct let. Rozdíl mezi námi je v tom, že v době, kdy on se učil prvním krůčkům na tomto světě, já už musel se svým štábem letecké armády, tedy o stupínek níž, než je Generální štáb, absolvovat odezvu „kubánské raketové krize“ v ČSLA.
     Jak se generál dívá na pojem „hrdinství“, můžeme poznat z toho, když se odvolává na jednu z postav filmu „Sedm statečných“. I mně se názor, hercem Bronsonem ve filmu vyslovený, zamlouvá. Potvrdil mi jen to, co mi přinesla má životní zkušenost. Už před zhlédnutím onoho filmu mi stačilo, abych si to připomněl na životě svého otce. Ten, jako mladý muž, jehož školní vzdělání představovalo pět tříd venkovské obecné školy, byl povolán v roce 1917 do armády Rakousko-uherské monarchie a velen na italskou frontu. Odtud se v roce 1919 vracel jako příslušník „Sokolského útočného praporu Italské domobrany“. Tedy jako muž, který nevyužil svého práva být repatriován jako zajatec nebo jako příslušník armády, která složila zbraně, ale jako muž, který se do služby v armádě své vlasti přihlásil dobrovolně. S tímto praporem pak, po návratu do osvobozené vlasti, ještě do konce roku 1920 zajišťoval československo-maďarské hranice. Nemusím proto hledat přiklad vlastenectví třeba u vojáků sloužících dnes, nevím pro čí zájmy, třeba v Afgánistánu! Po demobilizaci pak můj otec po celou dobu první republiky a Protektorátu „každý pracovní den (někdy i ve svátek) odcházel do fabriky a tam, stejně jako onen rolník kdesi na americko-mexické hranici, do úmoru dřel, aby uživil rodinu“. Plně souhlasím s generálem, že něco takového lze považovat za opravdové hrdinství. Jen se podivuji, že první voják Armády ČR, nehledá příklady též v armádě, ve které začala jeho vojenská kariéra.
     Jako vojenský letec a armádní funkcionář éry ČSLA, pro kterou generál Pavel, ve shodě se současným vedením ministerstva obrany a vůbec politické „elity“, nenalézá jediné slovo kladného ocenění, bych mu v eventuelním hledání pomohl a zeptal se ho: „Nebyli podobnými hrdiny třeba stovky stíhacích pilotů Československé lidové armády, kteří chránili před vetřelci náš vzdušný prostor, a kteří při plnění tohoto úkolu odcházeli dnes a denně na svá letiště, aby tam „proseděli“ ve svých strojích v pohotovosti číslo 1 nepočítané hodiny?“ Co takové „sezení“ v pohotovosti č. 1 obnášelo?
     „To vyžadovalo sedět v kabině letounu, který byl plně vybaven k provedení bojového úkolu, minimálně 8 hodin v průběhu ostré hotovosti. Sedět celou dobu bez možnosti pohybu nebo změny posedu, stále jen na tvrdé části padáku, kterou byla duralová schránka s kyslíkem“. (Z knihy Jaroslava Šrámka, „Vzpomínky pilota“, Svět křídel, Cheb, 2010).
     Tito muži museli být připraveni, ve dne v noci, za všech povětrnostních podmínek, okamžitě startovat proti narušitelům a potenciálním nositelům absolutní zkázy, a to i tehdy, kdy povětrnostní podmínky byly takové, že neměli jistoty, zda budou moci po splnění úkolu přistát a budou se muset katapultovat, mnohdy s malou nadějí na bezúhonné přežití! A to proto, že i jednotlivé letadlo protivníka, tedy NATO, které směřovalo k našim hranicím, mohlo být nositelem zbraní „Soudného dne“.
     Měl generál Pavel na mysli, že i tato činnost oněch mužů, většinou i otců rodin, kteří takto sloužili své vlasti, rovněž přispívala k profanaci, tedy k zneuctění, znesvěcení pojmu „hrdinství“, „statečnost“?
     Opravdu si lze, myslet, že tito naši stíhači, potomci to strážců našich západních hranic - „Psohlavců“, takto znectívali pojmy „hrdinství, statečnost“? Ne, odmítám podobné hodnocení jejich činnosti. Oni chápali svou činnost jako obranu své vlasti před potenciálním protivníkem, v jehož řadách byli též generálové nacistické „Luftwaffe“ Steihoff či Hartmann, odchovanci to svého vrchního velitele, jenž 14. března 1939 vyhrožoval v Berlíně prezidentu Háchovi, že srovná Prahu se zemí, nebude-li tento ochoten „požádat führera o ochranu českého národa“. Také proti nim tedy byli připraveni vzlétnout naši stíhači, aby tak čelili i letcům, kteří ještě v roce 1945 sestřelovali nad Německem americké, britské i československé letce a náležitě se tím pyšnili!
     A jak je to s pojmem „vlast“? I s ním si nevíme rady? Jeden ze známých novinářů-publicistů mi loni v polemice, kterou jsem s ním měl, napsal: „Československo jsem za svou vlast nikdy nepovažoval - jak také, když jeho soudy mě devět let věznili“. U tohoto muže leží zřejmě mezi pojmy „vlast“ a „režim“ rovnítko. A tady jsem u jádra věci. Co to je vlastně ona „vlast“, tedy pojem, se kterým si podle D. Braunové nevíme rady?
     Pokusím se formulovat svůj postoj k tomuto pojmu. Nebudu původní. Jen se opřu o názory lidí, které uznávám jako autority. Ač se nejčastěji obracím o radu ke klasikům římské kultury, našel jsem tentokrát odpověď u profesora Pekaře a prezidenta Beneše. Snad nebude od věci, jestliže oživím a připomenu i lidem, jako je současný náčelník Generálního štábu Armády ČR, nejprve názor historika Pekaře. Zdůrazňuji, že jsem ochoten se pod tento názor podepsat. Profesor Pekař se o tom vyslovil ve své přednášce 5. listopadu 1928 (v onen den jsem byl stár přesně 4 měsíce) v cyklu „O smyslu českých dějin“ (publikováno v knize „O smyslu českých dějin“, nakladatelství Rozmluvy, Praha, 1990):
     „Jsme údy téhož kmene, téže rodiny národní, která spoutána je od staletí nejen jazykem a půdou, vlastí fyzickou, ale i vlastí tradice dějinné, poutem společných osudů, vědomím, že každé generaci je řešiti za okolností změněných a přece v jádře podobných tytéž problémy, jež péče o zachování vlastní bytosti ukládala předkům našim, je neměnnou základnou, jež prostupuje a vskutku nese naše dějiny.“

     A navíc ještě názor prezidenta Beneše, který vyslovil ve svém projevu dne 5. října 1938 při své rezignaci na prezidentský úřad: „Vlast, stát a národ to jste vy všichni navzájem, stojící na své rodné půdě.“ (Paměti, část II., Orbis, Praha, 1947).
     Doplnil bych to ještě o svůj vlastní zážitek. Před pěti lety jsem jel z Peruce po silnici číslo 239 do Loun. Když jsem vystoupal serpentinou z Peruce, otevřel se mi najednou pohled, na který se nedá zapomenout. Přispěla k němu i studená fronta, která předtím celý kraj vymetla jako koštětem. V průzračném vzduchu byla jako na dlani krajina Poohří, homole Českého Středohoří a vše to rámovaly Krušné hory.
     Pohledu, který se mi naskytl se nic z toho, co jsem až dosud viděl ve světě i ve vlastní zemi, se nic nemůže rovnat.
     Snad k onomu vizuálnímu dojmu, který jsem si odtud odnesl do zbytku život, přispělo i to, že mi jakési mysteriézní síly šeptaly: „Ano, tady se rodilo to, čemu dnes říkáš „Vlast“, čemu se koříš, co i tebe spojuje i s oním dávným „praotcem Čechem“, co i tebe ještě dnes naplňuje hrdostí nad tím, čím vším tvá země za ta dlouhá staletí prošla.“ Stejně jako Luboš Palata v Týdeníku rozhlas č. 24/2012 vyslovil svou radost nad tím, jak se zachoval praotec Čech, i já jsem rád, že „do žádné jiné krajiny tento náš „Praotec“ nepokračoval“ a projevil se jako pravý prozíravý otec, který chce nejen pro sebe, ale i pro své potomky to nejlepší.
     Ano, tato Pekařova „rodina“, tato Benešova „rodná půda“, i část toho, co jsem viděl ze silnice z Peruce do Loun, to je ona „Vlast“, to je ona „patria“. To je ona matka, která je, podle M.T.Cicerona, matkou nás všech. A to bez ohledu na naše přesvědčení, naše vyznání, naši víru. To jsou ony společné osudy, které v jeden celek spojovaly nejen naše předky, ale které nás všechny spojovaly v poslední válce i v dobách poválečných a spojují až do dnešních dnů. Všechno, co se tehdy událo, ať to bylo dobré či špatné, je naším společným vlastnictvím, kterého se nemůžeme ani nesmíme zříkat, na které nikdo nemá nějaké výsadní právo hospodáře či majitele. Je-li tato vlast v ohrožení, tak jsme ohrožováni všichni, nikdo z nás se nemůže takovému ohrožení vyhnout, jedině snad v případě, že vlastní vilu na Floridě, Bahamách či v Jižní Africe. Nikdo také ale nemá právo nám dnes napovídat nebo diktovat, co a kdo nás ohrožuje, proti komu, s kým a jak se budeme bránit. K tomu máme svůj Generální štáb, aby nám toto, bez ohledu na politickou konjunkturu, říkal.
   
     Nemohu nezmínit ještě jeden aspekt rozhovoru NGŠ pro deník Právo. Týká se jeho srovnávání dob Varšavské smlouvy s dobou dnešního našeho včlenění do NATO.
     Nedělám si iluze o tom, že v době Varšavské smlouvy byl nějaký ideální stav, pokud se týkalo hodnocení vojensko-politické situace a příprav odpovídajících rozhodnutí. Míra servility našeho politického vedení, a v návaznosti i nejvyšších vojenských špiček, vůči příslušným orgánům v Moskvě byla vysoká. Názorně se to projevilo v době kubánské raketové krize. Ač jsem onu dobu v armádě prožíval a věci s touto krizí související později studoval, nezaznamenal jsem jediný signál, který by ukazoval na to, že zásadní rozhodnutí, která v té době činilo sovětské vedení, byla konzultována či připravována ve spolupráci s námi. A to i přesto, že existovala Varšavská smlouva, že jsem i já sám na vlastní kůži pociťoval důsledky této krize, i když jsem, a to přiznávám otevřeně, ani tehdy si neuvědomoval, co vše je v sázce .
     A to se týká i americké strany. Ač jsem o kubánské raketové krizi rovněž prostudoval řadu materiálů i západní provenience, nezaznamenal jsem rovněž jediný doklad toho, že by se prezident Kennedy se svými nejbližšími spolupracovníky, choval odlišně od toho, jak se chovali politikové v Moskvě. Že by svá rozhodnutí alespoň konzultoval se svými spojenci v NATO. Ani jeho rozhodnutí, která, spolu s rozhodnutími sovětského a kubánského vedení (tady se opírám o názor McNamary), přivedla svět na okraj propasti globální jaderné katastrofy, nebyla připravována způsobem, kterým se, podle generála Pavla, dnes postupuje v NATO. Na rozdíl prý od Varšavské smlouvy. Jaké byly, po rozuzlení karibské krize, teď padesát let poté, předloženy důkazy, že se to nyní bude dít jinak? Či se opět musíme spoléhat jen na sliby a věřit slepě, že to jiné opravdu bude?
     Nemohu se naopak zbavit přesvědčení, že se v této oblasti nacházíme stále v situaci, a tady se znovu odvolám na profesora Pekaře, když tento vysvětluje, jak došlo k defenestraci 23. května 1618, která de facto zahájila třicet let trvající válku. Profesor Pekař píše: „Ostatek zdá se, že v moderních demokraciích nebývá to při rozhodování o nejzásadnějších otázkách budoucnosti národní jiné; často rozhodne jen několik mužů, někdy i mužů pochybné kompetence; lidu ponechá se obyčejně v takovém případě právo projevit nadšený souhlas“. (J. Pekař, Bílá Hora, vyšla nákladem Vesmíru v Praze v r. 1921; citováno podle knihy „O smyslu českých dějin“, Rozmluvy, Praha, 1990).
     Stačí jen se zamyslet nad výsledky průzkumů veřejného mínění, které vypovídají o tom, jakou důvěru dnes mají vlády, hlava státu či parlament v očích lidu. Možná, že mnozí z nás po takovém zamyšlení dojdou k názoru, že o kompetentnosti jejich bylo by možno s úspěchem pochybovat.
     Ve svém příspěvku se víceméně obracím k některým otázkám rozhovoru náčelníka Generálního štábu Armády ČR generála Pavla, jak byl uveřejněn v deníku „Právo“.
     Tyto otázky ale mají, podle mého soudu, mnohem širší význam, než aby byly omezeny jen na armádu. Dotýkají se nejen té garnitury vojáků, již jsou stále přesvědčeni, že sloužili své vlasti, nikoliv že byli jen oporou totalitního režimu a kteří mohou být právem dotčeni tím, jestliže je někdo viní z toho, že profanovali, tedy znectívali a znesvěcovali, takové pojmy, jakými jsou pojmy „vlastenectví, čest, hrdinství“.

VZPOMENE NĚKDO PODZIMU ROKU 1962?

VZPOMENE NĚKDO PODZIMU ROKU 1962?
O ČEM SE HOVOŘILO NA KONFERENCI V HAVANĚ 13. ŘÍJNA 2002

Při zpracování článku byly využity informace ze stránky
http://www.latinamericanstudies.org/cold-war/sovietsbomb.htm

      Odpověď na otázku je v podstatě jednoduchá. Stačí se jen podívat do novin dnešních dnů. Jde jen o to, jak si kdo a na co vzpomene. Nejde přece o líčení podzimního počasí v onom roce. To by asi přitahovalo málokoho. V onom podzimu se odehrávaly události, které svým dosahem ovlivnily svět. Ale mohly také ovlivnit budoucí osud planety v takové míře, jak se to snad nestalo žádným událostem v žádném jiném ročním období novodobé historie světa. Událostem onoho podzimu se dostalo mnoha názvů. Ale asi nejfrekventovanějším je název „kubánská raketová krize“.
      Jakmile se v naší zemi začne o událostech podzimu roku 1962 hovořit ve světle oné krize, pak pohledy na ony události dostanou v naší zemi okamžitě silně politický a zideologizovaný nádech. A jak to snad ani jinak nemůže být, začnou tyto pohledy „rudnout“ a stanou se více či méně protiruskými, protisovětskými a podtextově protikomunistickými. Samozřejmě také  jednoznačně proamerickými. Vždyť události se staly v době, které se v naší zemi  i v SSSR dostalo jasného pojmenování „komunistické totality“ a kdy na druhé straně jedinou zemí, které měla naprosto, ale naprosto, čisté ruce, byly Spojené státy americké. A v oné době se, dle těchto arogantních vykladačů historie, nic záporného, v čem by „neměli prsty“ komunisté, pochopitelně tedy i komunisté sovětští, nemohlo udát. Tím okamžikem také tyto pohledy, pokud mohu soudit podle své zkušenosti, ztrácejí pečeť, byť jen snahy, po objektivitě.
      Jako příklad pro jednostranný pohled na karibskou raketovou krizi, jsem vzal článek, který uveřejnil deník „Právo“ dne 13. října 2012. Stránku, která je obvykle poskytována Miroslavu Šiškovi, aby mohl demonstrovat až encyklopedickou šíři záběru, tentokrát dostal k dispozici Alexandr Petrželka. Titulek jeho článku, pokud ovšem titulek nebyl dílem titulkáře deníku, zní: „Před 50 lety byl svět na pokraji apokalypsy“. A okamžitě je běžný čtenář nalákán na to, aby mohl očekávat, že bude líčeno něco, co si jen stěží dovede představit. Byť by znal nazpaměť 16. kapitolu Zjevení S. Jana. Jak by také? Vždyť autoři oněch „zjevení“ nemohli nahlédnout do XX. století a neměli ani tuchy o tom, kam až lidstvo dospěje za ona tisíciletí od doby, kdy byla sepsána. A nemohli si ani v těch nejbujnějších vidinách představit, co se děje v epicentru a v jeho okolí, když probíhá řetězová reakce radioaktivních prvků a kdy se realizuje slavná Einsteinova rovnice o vztahu hmoty a energie.
      Cožpak autoři „Zjevení svatého Pavla“ mohli jen tušit, že v roce 1962 po narození Krista už bude lidstvo, zvláště jeho „nejvyspělejší“ část, schopno se rouhavě „dotýkat prastarého řádu Vesmíru“ (slova generála G. Marshalla)? Když tedy Alexandr Petrželka píše o apokalypse, má zřejmě na mysli nikoliv to, že „sedm andělů na pokyn Boha vylije na lidstvo sedm koflíků božího hněvu“, ale že se odehraje katastrofa planetárního rozměru. Že se odehraje nikoliv z vůle boží, ale z vůle pomazaných hlav, které v oné době seděly ve Washingtonu v Bílém domě a v Moskevském Kremlu.
      Katastrofa planetárních rozměrů by byla zcela jistě nastala, kdyby byly použity všechny ty prostředky k vedení jaderné války, které v té chvíle byly nahromaděny v míře více než dostatečné. Američané měli 5000 jaderných náloží, Sověti 300. Už z toho je patrné, kdo byl schopen oné katastrofě dát planetární rozměr. Kvantitativní poměr v jaderných hlavicích zde byl 16:1 ve prospěch USA. Autor článku v „Právu by se jistě byl zpronevěřil holywoodskému klišé, kdyby čtenáře neujistil, že tady opět byli na svých místech kladní westernoví hrdinové, „rozvážní, chladnokrevní“ američtí hoši, oblečení do uniforem amerických velitelů, kteří zabránili tomu, aby se vše nedalo nesprávným směrem.
      Jako člověk, který mnoho hodin strávil brouzdáním po stránkách internetu, se jen podivuji autorovi vzpomínaného článku, že se pohybuje, co se týče informací o tom, co a jak probíhalo, snad nějakých dvacet-třicet let zpátky. Či si snad mám obdivovat jeho optimismu, když se, řečeno slovy Jana Wericha, domnívá, že „co čtenář, to blbec“?
      Dvě formulace dotčeného článku v deníku „Právo“ mi poslouží jako příklad jednostranného pohledu, s jakým je líčena ona krize a jak jsou uváděny některé detaily z jejího průběhu.
      První je tato. Cituji. „Moskva svým postupem dostala svět na okraj horké jaderné války“. Druhá pak zní: „Jen rozvaha a chladnokrevnost amerických velitelů tehdy odvrátila přímý střet".
      K prvnímu tvrzení. Jedním z aktérů této krize a posléze i jedním z účastníků několika konferencí, na kterých se za účasti amerických, sovětských a kubánských představitelů vyhodnocovala krize a vyvozovalo se z ní ponaučení, byl ministr obrany Kennedyho administrativy té doby Robert McNamara. Na druhé straně to byl armádní generál Anatolij Ivanovič Gribkov, aktivní účastník rozpracování a realizace operace „Anadyr“, v roce 1962 náčelník operační správy Generálního štábu Sovětské armády, tedy náčelník nejvýznamnější správy onoho orgánu.
      22.5.1997, zaslal McNamara Gribkovovi dopis, v němž, kromě jiného, uvedl, že tím, kdo v říjnu 1962 uvedl svět na práh války, byl Sovětský svaz, Kuba a Spojené státy. Bylo to podle McNamary důsledkem toho, že ve všech třech zemích se činila rozhodnutí na základě neověřených informací, nesprávného úsudku a chybných kalkulací. A z toho dovozoval, že „jestliže se dopustíme chyb při rozhodování o použití jaderných zbraní, pak nebude možné se z takových chyb poučit, protože takové chyby povedou ke zničení národů“. Jinými slovy k oné apokalypse, o které hovoří A. Petrželka.
      Chtěl bych obrátit pozornost k tomu, kdo v oné kritické době činil rozhodnutí, která mohla být začátkem oné apokalypsy a kdo tedy rozhodoval o osudu lidstva? Byli to vždy jen Kennedy a Chruščov? Nikoliv. Oba tito činitelé, kteří byli vrchními veliteli ozbrojených sil svých zemí, tedy muži oprávněnými dělat ta nejzásadovější rozhodnutí, se postupně dostávali do vleku lidí, postavených ve vojenské hierarchii mnohem níže a jednajících buď s úmyslem škodit záměrům svých nejvyšších velitelů nebo postavených do situací, kdy se měli rozhodovat jen na základě své vlastní volné úvahy, nikoliv podle přísně stanovených instrukcí. Jednoduše řečeno: vrchní velitelé na obou stranách Atlantiku přestávali být pány situace. O osudu lidstva rozhodovali ti, kteří měli nejblíže ve svém dosahu spoušť.
      A v tom spočívá, podle mého soudu, hlavní ponaučení z krize, které je nedoceňováno, až bagatelizováno.
      Kdo sloužil, byť krátce, v armádě ví, že v žádné armádě světa nekoná žádný voják, ať je to pěšák, tankista, letec, námořník, nic, k čemu by nedostal od svého nadřízeného rozkaz. Jestli akceptujeme tuto zásadu, pak se musíme ptát:
      1. Kdo vydal rozkaz pilotovi výzvědného letadla U-2, aby dne 27. října, tedy v době, kdy atmosféra byla „nabita“ k prasknutí, vzletěl, přeletěl hranice suverénního státu Kuba a prováděl tam bez souhlasu kubánské vlády úkoly průzkumu? A pak se samozřejmě můžeme ptát, kdo dal rozkaz protiletadlovým prostředkům, které v té době byly dislokovány se souhlasem kubánské vlády na kubánském území, a které ve věku atomových zbraní v tak vypjaté situaci mohlo být považováno za nosiče atomové zbraně (Hirošimu také zničil jeden jediný letoun!), aby odpálily rakety a onen letoun sestřelily.
      2. Kdo vyslal další letoun U-2, který pilotoval major C. Maultbe, do oblasti Severního ledového oceánu, aniž by zajistil se stoprocentní jistotou, že tento bude schopen a odhodlán dodržovat rozkaz svého vrchního velitele prezidenta Kennedyho nepřibližovat se k hranicím výsostného území SSSR blíže než na 100 km?
      Kdo vydal rozkaz dvěma stíhačům na aljašské základně Eielson AFB, aby vzletěli na pomoc majorovi C. Maultbemu v letounu U-2, nacházejícímu se údajně v nouzi, když vlétl do výsostného vzdušného prostoru SSSR nad poloostrovem Čukotka? Startujícími letouny byly dva stíhací letouny F-102 Delta Dagger. Pod křídly jednoho z nich byly zavěšeny dvě rakety „vzduch-vzduch“ GAR-11 Falcon s jadernými hlavicemi. Rakety GAR-11, později označené jako AIM-26 Falcon, byly vybaveny nukleární hlavicí o síle 0,25 kilotun. Ta byla označena jako W-54. Lze vědět, jaký by byl další vývoj událostí, kdyby bylo došlo ke vzdušnému boji amerických a sovětských stíhačů a byla při tomto souboji nad územím SSSR přivedena k výbuchu ona nukleární hlavice střely „vzduch-vzduch“?
      Když se o této skutečnosti dozvěděl ministr McNamara (!?), tak zbledl a začal křičet, že to znamená válku se Sovětským svazem a že prezident Kennedy musí neprodleně volat Moskvu. Horká linka mezi Washingtonem a Moskvou ještě neexistovala. Prezident Kennedy, když mu bylo podáno o tomto hlášení, se zachoval chladnokrevně a prohlásil, že vždy se „najde čubčí syn“, který pokazí věc, jež se vyvíjí zdárně. Můžeme se jistě ptát, koho měl konkrétně na mysli prezident, když se vyjádřil o „čubčím synu“. To už se asi nedozvíme, ale zcela určitě to byl někdo z vojenských činitelů. Nikdo jiný nebyl oprávněn dát rozkaz stíhačům PVO, vzletět z AFB Eielson, ač se v žádném případě nejednalo o obranu vzdušného prostoru Spojených států, ale o vzlet s úmyslem vniknout eventuelně do suverénního vzdušného prostoru SSSR a tam vstoupit do boje s použitím jaderné zbraně!
      3. Kdo vydal v sobotu 25. října 1962 v 17:29 místního času rozkaz americkému torpédoborci Cony, aby zaútočil pěti hlubinnými granáty na sovětskou ponorku B-29, která se plavila v mezinárodních vodách?
      O činnosti posádky sovětské ponorky, která na tento útok reagovala, vydal svědectví jeden ze třech mužů přítomných na palubě oné ponorky, Vadim Orlov. Ten publikoval své vzpomínky na ony kritické momenty a hovořilo se o tom též na třídenní konferenci, která se konala v Havaně v roce 2002 pod záštitou Kubánské vlády, Národního bezpečnostního archivu USA a Brownovy univerzity. Konference se osobně zúčastnil Fidel Castro, bývalý ministr obrany USA McNamara, Arthur M. Schlesinger Jr, dřívější poradce prezidenta Kennedyho a držitel Pulitzerovy ceny za historii, ruský armádní generál V. Gribkov a další významní aktéři krize a badatelé o její historii.
      Nebude na škodu uvést osoby a obsazení onoho dramatu na sovětské straně. Ponorka označená jako B-29 byla součástí 69. brigády. Ponorky této brigády prováděly radiotechnický průzkum. Ponorce velel zkušený námořník podplukovník (kapitan vtorogo ranga) Valentin Savickij. Na palubě byl rovněž přítomen náčelník štábu 69. brigády podplukovník (kapitan vtorogo ranga) Vasil Aleksandrovič Archipov. Politickým zástupcem kapitána byl Ivan Semjonovičm Maslenikov. Vadim Pavlovič Orlov byl velitelem Skupiny zvláštního určení (OSNAZ), která se na ponorce přepravovala na Kubu, aby tam zřídila stanoviště pro provádění radiotechnického průzkumu.
      V době, kdy americké torpédoborce zahájily útok na ponorku, nebyla už v ponorce dobrá situace. Během dlouhé podhladinové plavby došlo postupně k vybití akumulátorů. Pracovalo jen nouzové osvětlení. Teplota na ponorce dosahovala 45-50o, v sekci motorů přes 60o. Bylo nesnesitelné dusno. Obsah CO2 překročil kritickou hranici. Někdo z lodní stráže se svalil. Za ním druhý, třetí…Začali padat jako kostky domina. To trvalo asi 4 hodiny. Američané nejprve házeli granáty. Pak na ponorku udeřili něčím silnějším- asi hlubinnou bombou. „Mysleli jsme, že je všemu konec“, říká Orlov.
      Po tomto útoku vyčerpaný Savickij, který navíc neměl spojení s Hlavním štábem, se rozzuřil. Zavolal k sobě důstojníka, který měl na starosti jaderné torpédo a nařídil mu, aby je přivedl do stavu bojové pohotovosti.
     „Možná, že nahoře už začala válka a my tady děláme kotrmelce“, křičel vzrušeně a motivoval tím svůj rozkaz. „Teď do nich bouchneme, sami zahyneme, je potopíme všechny, ale našemu námořnictvu hanbu neuděláme!“
      Zde je na místě ujasnit, jaké instrukce pro použití jaderné zbraně obdržel kapitán ponorky. Ponorka vyplula směrem na Kubu 1. října 1962. Velitel ponorky neobdržel jasné instrukce, co se týče použití jaderné munice, kterou ponorka disponovala. Vasilij A. Archipov se před vyplutím snažil získat instrukce u zástupce vrchního velitele Vojenského námořnictva V.A. Fokina. Ptal se: „Nemám jasno v tom, soudruhu admirále, proč s sebou bereme atomové zbraně? Kdy a jak jich máme použít?“ Admirál Fokin nebyl s to, dát jasnou odpověď. Náčelník štábu Severního loďstva mu však řekl, že jaderná munice může být použita v případě, že ponorka bude napadena tak, že bude poškozena („otvor v trupu“) nebo na základě specielního rozkazu z Moskvy. ( http://www.peoples.ru/military/admiral/vasiliy_arhipov)
       Na místě by byla i druhá otázka: jakým způsobem bylo na ponorce přijímáno rozhodnutí v případě, že instrukce z Moskvy k použití nebudou k dispozici a rozhodovat bude nucen kapitán? V tomto směru jsem se nic jasného zatím nedozvěděl. Nejsem námořník, ale analogicky s letectvím vím, že kapitán je tou osobou, která činí konečná rozhodnutí, pokud mají za cíl zajistit bezpečnost posádky a osob na palubě jeho stroje (letadla). Totéž zřejmě platí i pro námořnictvo. V našem případě však nešlo o rozhodnutí směřující k bezpečnému dokončení plavby, ale o rozhodnutí, jak reagovat na silové prostředky použité americkým námořnictvem. Zda použít tu nejúčinnější zbraň, kterou měla ponorka k dispozici, s vědomím, že to může iniciovat jadernou válku.
      Jak víme dnes, byl si kapitán Savickij vědom své situace a než dal rozkaz k odpálení torpéda, radil se i se svým nadřízeným, jenž v té době byl na palubě ponorky. Jím byl Vasilij Archipov, tedy náčelník štábu nadřízeného velitelství, jemuž byl na zemi podřízen. V otázce velení ponorce s cílem přivedení její posádky bezpečně do přístavu, nebylo o nedílné velitelské pravomoci kapitána pochyb. Avšak v otázce použití jaderného torpéda zřejmě kapitán Savickij nemohl nevzít v úvahu radu Archipova a rozkaz k odpálení jaderného torpéda nedal.
      Proto také oprávněně je Archipov považován za muže, který v onen okamžik zachránil svět před jadernou apokalypsou. Tak to také ocenil ředitel Národního bezpečnostního archivu USA Thomas Blanton na vzpomínané konferenci v Havaně těmito slovy: „Ponaučení z toho je to, že chlapec (boy) jménem Vasilij Archipov zachránil svět“ („The lesson from this is that a guy called Vasili Arkhipov saved the world“).
      A to také vedlo Italy k tomu, že v roce 2003 označili Vasilije Archipova za jeho „statečnost, mužnost a odvahu“, „andělem dnešních dnů“. Bohužel posmrtně, proto odměnu převzala jeho žena, učitelka Olga Grigorjevna Archipová.
      Mně tedy zbývá jen položit otázku: „Kdo v této kritické situaci zachoval více rozvahy a chladnokrevnosti? Byli to američtí námořníci, kteří možná celou věc brali jako zábavu, když na jednom z torpédoborců, podle svědectví sovětských námořníků, když se vynořili na hladinu, tancovali za doprovodu džezového orchestru? Či to byl náčelník štábu 69. brigády Vasilij Archipov a spolu s ním i velitel ponory B-29 Valentin Savickij, kteří, jsouce v mezinárodních vodách napadeni americkými válečnými loděmi, se nedali vyprovokovat k použití jaderné zbraně, jež by, asi nepochybně, znamenalo odvetu od amerických sil a následující eskalaci, a které by přivedlo lidstvo k onomu židovskému Armageddonu, kdy „všickni ostrovové pominuli, a horové nejsou nalezeny“ (Zjevení S. Jana 16.17)?
      Zbývá se jen otázat, zda by po onom Armageddonu ještě na planetě zůstal někdo, kdo „by pokládal válku za něco nepochopitelného a odporného“, jak to předpokládá ono zjevení.
      Co říci závěrem? Nemohu vyslovit nic jiného, než že nepřestávám žasnout, že ještě v roce 2012 mohou v Česku existovat publicisté, kteří do omrzení jsou ochotni opakovat vedle pravd i polopravdy, pravdu zamlčovat a tím se zpronevěřovat jedné z důležitých zásad antiky, vyjádřené M.T.Ciceronem: „Ať se historie bojí každé lži a ať se nebojí žádné pravdy“.

OZÁŘÍ EVROPU JAS NEBO NA NÍ BUDE "JEN"LEŽET STÍN?

OZÁŘÍ EVROPU JAS „TISÍCŮ PLANOUCÍCH SLUNCÍ“ NEBO NAD NÍ „JEN“ BUDE LEŽET JEJICH STÍN ?
„Když Kršna takto promluvil, zjevil se Ardžunovi ve své pravé podobě: Lesk jeho bytosti byl jasnější než tisíce planoucích sluncí.“ (BHAGAVADGÍTA, Jedenáctý zpěv.)

Čeho jsme dnes svědky.

      Robert Jungk nazval svou knihu, ve které líčí cesty k vytvoření atomové bomby v USA v době Druhé světové války, „Brighter Than A Thousand Suns“, tedy „Jasnější tisíce Sluncí“. K volbě názvu knihy jej zřejmě inspiroval starý indický epos Bhagavadgíta. K němu se v duchu obracel 16. července 1945 jeden z tvůrců bomby, Robert Oppenheimer. Na místě zvaném Alamogordo v Novém Mexiku tam byl přiveden k výbuchu první exemplář této nové zbraně. Všechny svědky onoho experimentu „zachvátil strach z mohutnosti výbuchu“. Tohoto strachu se lidstvo nezbavilo do dnešních dnů.
      Český historik Josef Fučík nazval svou knihu, kterou vydala Mladá fronta v roce 2010, eufemisticky „Stín jaderné války nad Evropou“. Asi tím chtěl vyjádřit, spíše jako básník, než jako historiograf, atmosféru, ve které v Evropě ležel stín v podstatě na všem, co se v letech 1945-1968 odehrávalo v politicko-vojenské sféře. Zabýval se především mnohými dokumenty, které byly v oné době vytvořeny vojáky a politiky (či politiky a vojáky?) na těch nejvyšších úrovní na obou stranách oné pomyslné churchillovské „železné opony“. Jako erudovaný historik požadoval, aby, z tresorů vyjmuté, dokumenty, byly „interpretovány s mimořádnou odpovědností, pokud možno bez ideologické…příměsi“. Historik J. Fučík svou knihou prokázal, že pro něho nebyl prázdným požadavek antiky, který vyslovil M.T.Cicero, že se historie musí bát každé lži a nesmí se bát žádné pravdy („ne quid falsi audeat, ne quid veri non audeat historia“).
      Od roku 1968 však došlo k tolika změnám světa, jež nás obklopuje, že by bylo na místě si položit otázku: leží tento stín nad Evropou ještě stále? Žijeme stále ve strachu, že Evropu ozáří jas větší, než je „jas tisíců Sluncí“? Vždyť politická mapa Evropy byla překreslena tak radikálně, že to nemohlo nemít důsledek i na stíny, jež vyvolávalo tehdejší soupeření dvou společenských systémů. A politika, jak nám vysvětlil už v XIX. století prusko-ruský důstojník a teoretik von Clausewitz, a jak to potvrdil i nový náčelník Generálního štábu Armády ČR generál Pavel (a před ním i jeho předchůdce generál Picek), může za určitých okolností přerůst ve válku. Ta se pak stane jejím pokračováním. Což v atomovém věku musí nutně znamenat i možnost války s použitím těch zbraní, jež přivedla na svět válka minulá.
      Když psal J. Fučík o válečných dokumentech, které by měly být zkoumány s maximální odpovědností a bez ideologického zaujetí, měl zajisté na mysli i dokument, který byl před několika lety „objeven“, a s velkou slávou dán veřejnosti ve známost. Ten měl dosvědčit to, že i Československá lidová armáda (ČSLA), v době, kdy ji plně ovládala organizace „zločinná a zavrženíhodná“, tedy v roce 1964, byla plně zapojena do přípravy k vedení války s použitím jaderných zbraní. Jako člověk, který v ČSLA v oné době sloužil, a ne na nevýznamném místě, nepopírám, že tomu tak bylo. Nikoliv však tak, jak by se mohlo jevit z onoho dokumentu.
      Z pohledu mé vlastní, a zajisté tedy omezené, zkušenosti, tvrdím, že onen dokument nebyl reálným, reálnými skutečnostmi podloženým, plánovacím dokumentem.
      Příznačné je to, že se onen „plánovací dokument“ nestal předmětem široké kvalifikované diskuze. Asi to není náhoda, že se tak nestalo. O takovou diskuzi zřejmě nikdo nestojí. Možná se vyčkává na dobu, kdy už nebude žít žádný z potenciálních diskutujících, který by mohl do diskuze vnést jiný, než, se současnou politikou konvenující, pohled. Až i ta poslední učitelka ve škole bude učit žáčky oficielnímu kodifikovanému názoru na dějiny vlastního národa, pak snad taková diskuze bude provedena.
      Diskuze, vedená v dnešní době, by jistě dokument zpochybnila a možná i prokázala, že se jedná buď o falsum nebo o jakýsi cvičný dokument, který s realitou té doby nemá společného nic. Pokud by ovšem takovou diskuzi vedla skutečně široká odborná veřejnost, nikoliv jen nějaké, účelově založené, myšlenkové líhně („think tanky“).
      Když se rozhlédnu kolem sebe, tak dnes, v roce 2012, už si nemohu připomenout jediného funkcionáře vojenského letectva nebo vojenského letce, který by ještě jako žijící svědek mohl potvrdit má slova, že na příklad ta část operačního plánu z roku 1964, který předpokládal, že bombardovací část letectva ČSLA, svrhne v průběhu operace 19 atomových bomb, není nic jiného než realitou nepodložená fantasmagorie. Vždyť i poslední velitel bombardovacího pluku, jenž byl zrušen v roce 1965 a který měl být údajně též vykonavatelem „Soudného dne“, již shlíží na nás z „leteckého nebe“.
      Opakuji: vůbec netvrdím, že se v ČSLA v oné době otázky použití jaderných zbraní nestudovaly a jejich použití se neprocvičovalo alespoň „na papíře“. Sám jsem se takových činností účastnil a píšu o tom i ve své knize „Letcem ve studené válce“. Je však nebetyčný rozdíl mezi tím, co se procvičuje „na papíře“ a tím, co by mělo být vtěleno do příslušných rozkazů, aby podle nich konali vojenští letci.
      Široce koncipovaná diskuze by, možná, poškodila záměry těch, kteří se na historii chtějí dívat účelově zacíleným pohledem, nikoliv tak, jak si to přál Cicero. Zřejmě postačovalo, když onen dokument vysvětloval bývalý, a jak se mi jeví i silně předpojatý, pracovník Generálního štábu ČSLA Karel Štěpánek a publicista Pavel Minařík. Učinili tak v knize „Československá lidová armáda na Rýnu“. Jejich vyjádření mělo být zvýrazněno a potvrzeno autoritou, kterou představoval první náčelník Generálního štábu České armády generál Pezl. Ten knihu charakterizoval, pravděpodobně v přesvědčení, že sám nepodléhá žádnému „vábení ideologie“, jako „věrohodné svědectví o plánovaném válečném použití ČSLA“. Už na tomto místě tvrdím, že kniha nepodává ono „věrohodné svědectví“.
      Podle toho, co jsem sám od doby, kdy byla vydána kniha J. Fučíka, měl možnost poznat na naší mediální scéně, tak se naše publicistika problematikou „vojny a míru“ prakticky nezaobírá. Zdá se, že ji ani příliš nevzrušuje skutečnost, že řada států stále ještě disponuje arsenály, které jsou více než dostatečné k tomu, aby i z našeho světadílu udělaly světadíl špatně obyvatelný (či vůbec neobyvatelný) pro národy zde žijící. Neslyšel jsem, že by se Francie či Velká Británie jakkoliv podílely na snižování atomových arsenálů. A to na rozdíl od Spojených států a Ruska. Při tom právě těmto dvěma státům by bylo na místě položit otázku: „Proč, proti jakému potenciálnímu nepříteli tyto zbraně potřebujete? Není tomu tak proto, že v minulých stoletích bylo Rusko pro vaše země také častěji protivníkem, než spojencem, a historie ještě neskončila a mohla by se v jiné verzi opakovat?“
      Pokud se týče publicistiky, tak jedinou výjimku, jak jsem zaznamenal, tvoří dvouměsíčník Listy a jeden z pilných jejich přispěvatelů, sociolog, publicista a spisovatel Antonín Rašek.
      Naši publicistiku zanechává dokonce v klidu i případ, kdy v blízkém sousedství, ve Waršavě, jeden americký guvernér, v současnosti už republikány nominovaný na uchazeče o úřad prezidenta Spojených států pronese, doslova „studenoválečnický“, výrok. Prohlašuje, že pro USA, tedy pro demokratickou jadernou velmoc, která atomovou zbraň nejen vyvinula, ale i použila, „je Rusko (tedy druhý, co do kapacity jaderných zbraní, hráč na světové scéně, poznámka má) nepřítelem číslo jedna“. Měli bychom mít na mysli, že tento výrok pronesl onen muž před tím, než byl sjezdem republikánské strany poslán do boje o toto křeslo a že tedy jeho názor není zřejmě jen názorem osobním, ale vyjadřuje názor i těch, kteří jej volili a svou volbou vyjádřili i souhlas s jeho názory.
       Musí jeho výrok i pro nás, jako dnes spojence Spojených států amerických, znamenat i zeměpisné určení místa, kde se nachází nepřítel číslo jedna rovněž naší země? V naší zemi nevyvolají slova Mitt Romneye jediné slovo nesouhlasu. Či snad nepřítel našeho přítele-spojence- je též naším nepřítelem? A mlčením se jen projevuje souhlas? Znamená to i pro Francii a Velkou Británii, dvě evropské jaderné mocnosti, že i pro ně je Rusko nepřítelem číslo jedna a že proto, aby mu čelily, musí udržovat „jaderný prach suchým“? Jediným, kdo nepřímo na výrok Mitt Romneye reagoval, byl v minuých dnech prezident RF V.V.Putin. Což ovšem onomu výroku dává zlověstný nádech.
      Nemohu se nepodivovat tomu, že jsem nezaznamenal, že by se naše MZV, splu se svým šéfem, probudilo z podřimování a že by proneslo byť jediné slovíčko, kterým by reagovalo na takový výrok. Zřejmě bylo v oné době důležitějším, asi z hlediska našich národních zájmů, komentovat výrok jednoho moskevského soudu první instance v kauze tří punkerek, které znesvětily motlitebnu pravoslavné církve. Což, kromě jiného, spíše potvrzuje správnost slov amerického politolga Paul Craig Robertse, staršího spolupracovníka Hoover Institution, že Washington tím, že prezentuje účastnice chuligánského vystoupení v chrámu Krista Spasitele v Moskvě jako „politické vězně v totalitní zemi“ tím nejen démonizuje Putina a vylívá špínu na Rusko, ale odpoutává pozornost veřejného mínění od násilí a zvůle, kterými dnes trpí Syrie.
      Mimochodem: nepotvrzuje nezaujetí postoje naším ministerstvem zahraničních věcí k tomuto studenoválečnickému prohlášení amerického politika, jež zaznělo v našem sousedství, jen naléhavost slov našeho prezidenta, která pronesl 29.8.2012 v projevu k diplomatickém sboru, když řekl, že „cesta k prosazení dobrého jména naší země v zahraničí nevede skrze konformismus a bezbřehou loajalitu vůči návrhům a iniciativám, s nimiž přicházejí naši zahraniční partneři či dokonce spojenci“?
      Myslí si někdo, že naše ministerstvo zahraničí procitne, spolu se svým šéfem, ze svého podřimování a stanovisko zaujme, když se seznámí s posledním projevem současného prezidenta Baraka Obamy? Nikoliv, neprocitlo. Barak Obama označil názor Mitt Romneye za „hrubou chybu“, jestliže nazývá Rusko „nepřítelem číslo jedna“. Učinil tak ve svém vystoupení na sjezdu demokratické strany ve městě Charlotte, North Carolina. Názor Romneye označil jako „zabřednutí do falešných představ studené války“.
      Měli bychom rovněž mít na zřeteli to, že názory vyslovené Mitt Romneyem, se v Americe neztratí ani v případě, že se prezidentem nestane. Také proto ne, že mohou reprezentovat názory určité množiny lidí představujících vojensko-průmyslový komplex. O něm budu ještě psát.
      Oficielní vládní dokumenty naší země se, ve věci jaderných zbraní, omezují jen na vágní formulace, jako „snížení rizika napadení území ČR zbraněmi hromadného ničení“ (Bezpečnostní strategie ČR) nebo „vzhledem k pokračujícímu šíření zbraní hromadného ničení… se ČR… zapojí do mezinárodních projektů obrany proti této hrozbě…“(Vojenská strategie ČR). Tady jsem poněkud sám na rozpacích, jak tomu rozumět. Z formulace není jasné, zda se náš stát zapojí do mezinárodních projektů obrany proti „hrozbě šíření“ či proti „hrozbě jejich použití“ či proti obojímu. Co ale konkrétně náš stát udělá pro to, aby se ono riziko, jež pro náš stát a náš národ vzniká šířením či použitím jaderných zbraní, snížilo na minimum, případně zcela vyloučilo, nečteme v oněch dokumentech nic!
      Jako občan ČR mám, pochopitelně, oprávněný zájem přispět k péči o obranu České republiky. Především pak k péči o obranu před tím, aby mou vlast nepostihl osud země, která bude přeměněna „v doutnající radioaktivní ruiny“ či která bude „dobombardována do kamenného věku“. Schopnost a připravenost toto učinit nemá jen jedna země světa, jak se velikášsky svého času domníval generál Curtis LeMay. Jen v Evropě, pominu-li Rusko, mají tuto schopnost dvě země, z nichž jedna už v době Druhé světové války se nerozpakovala přistoupit k takovým metodám jejího vedení, „které už civilizované národy dávno odvrhly“ (J.F.C.Fuller, The Second World War 1939-1945).
      ČR je zemí, ve které jsem prožil osmdesát čtyři roky svého života. Je také zemí, v níž už dnes žijí dvě mé děti, čtyři má vnoučata a dvě pravnučky. Můj zájem spočívá v tom, aby zemi, ve které budou žít tito mí potomci, nepotkal úděl, který, byť jistě v jiné, mírnější, podobě, potkal mne v letech 1939-1945.
      Od vydání „Bílé knihy o obraně ČR“ (BKOČR) jsem zatím nepocítil jakýkoliv náznak toho, že by vláda stála i o můj příspěvek k obraně ČR. A to navzdory tomu, že ministr obrany píše v BKOČR, že „péče o obranu České republiky je záležitostí všech jejích občanů“. Vypadá to tak, že jsou to zase jen a jen prázdná slova. Jak se mám či mohu, jako občan, podílet i já na této péči? To ministr obrany neříká, spíše u mne vyvolává zmatek, když tvrdí, že „budoucnost ozbrojených sil bude záležitostí všech demokratických stran a vlád“. Vůbec mi totiž neříká, které jsou to strany! Naše Ústava v tomto směru mlčí, jelikož v článku číslo 5 jen říká, jaké strany mohou být součástí našeho politického systému a vůbec je nedělí na demokratické či nedemokratické. Jsou takovými snad jen ty, jež si samy do svého názvu vtělily přívlastek „demokratický“? Ministr obrany není jediným politikem, který v této věci „mlží“. I jeden z uchazečů o úřad prezidenta, Jan Fischer, se v tomto směru vyjadřuje více než mlhavě! A to není dobré! Vždyť se jedná o věc, která se týká skutečně všech občanů této země, nejen té jejich části, možná méně než padesátiprocentní, kteří tvoří elektorát politických stran či budou tvořit elektorát prezidentské volby.
      Je nelogické, když se zeptám, v jaké pozici jsem já, jako člověk, který není členem, sympatizantem či voličem kterékoliv z politických stran, jež se snad deklarují jako strany demokratické? Mně, jakožto nečlenu či antipatizantu oněch stran, nebude v případě nebezpečí svěřena zbraň, abych svou vlast také mohli bránit? Mou záležitostí obrana země v takovém případě není?

Malý exkurs do historie.

      Od prvního použití atomových bomb, jakožto prostředku již ve válce použitého, uplynulo v době, kdy jsem začal na tomto článku pracovat, letos v srpnu již 67 roků. To nabízí vhodnou příležitost, abych k zásadním otázkám naší účasti či spoluúčasti na eventuelním použití atomových zbraní našimi dnešními spojenci, (jsou to tři členové Aliance, kteří takové možnosti mají) vyjádřil svůj názor.
      Byl to náš náčelník generálního štábu generál Rytíř, který už v šedesátých letech minulého století upozorňoval nejvyšší politické činitele státu na to, že v případě jaderné války a při realizaci odhadovaného počtu a síle jaderných úderů na cíle v naší zemi, by bylo třeba činit „ta nejradikálnější opatření k zachování prosté existence národa“. Dnes už neplatí, že by k ohrožení „prosté národní existence“ mohlo dojít? Máme dnes vůbec jasno, co to je ona „prostá existence národa“, o které bychom museli uvažovat i nyní?
      I vědec takového kalibru, jakým je Stephen Hawking, uvažuje o věcech souvisejících s nukleárními zbraněmi, jako o věcech, které „bude muset veřejnost rozhodnout v nejbližší budoucnosti“. To napsal v roce 1995 ve své knize „Černé díry a budoucnost vesmíru“. Usuzuje tak proto, že „ostatní globální problémy, jako je nedostatek potravin či skleníkový efekt, se projevují poměrně dlouhodobě, zatímco jaderná válka může způsobit konec veškerého lidského života na zemi během několika dnů“ (tamtéž). Že by však lidstvo v oněch 17ti letech od vyslovení citovaného názoru Hawkinga nějak výrazně pokročilo v odstraňování této hrozby, se mi nezdá.
      Pokud jsem mohl registrovat, tak výročí atomového bombardování japonských měst bylo vzpomenuto jen v tom smyslu, že si je připomněli občané japonští, jmenovitě každoročně se konající vzpomínkou v Hirošimě. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím projevit onu péči, která je i ode mne explicitně ministrem obrany požadována, nejen jako od občana, ale i jako od vyššího důstojníka v záloze, alespoň tím, že o tom něco napíši. Snad se to, co napíši, dostane k příslušným hlavám a někdo vlivný se nad mými řádky i zamyslí.
      Myslím, že nebude na škodu připomenout si, kdy a jak to všechno začalo, a kdo s tím vlastně začal. A kdo tedy by v prvé řadě měl znovu zhodnotit světovou situaci a porovnat ji především se situací a s důvody, které vedly k tomu, že prezident Roosevelt po jistém váhání schválil zahájení projektu „Manhattan“ a kdy jeho nástupce, prezident Truman, rozhodl o atomovém bombardování Japonska. A kdo tím dal impuls k jadernému vyzbrojování světa. Takové zhodnocení by dnes měl být učiněno kolektivně. Držitelů této zbraně už je řada.
      Víme, že na konci projektu „Manhattan“ byly tři experimenty. První se uskutečnil na místě nazvaném „Trinity“ v poušti Nového Mexika. Dalšími dvěma pak byly experimenty s tak zvanými „special bombs“ na dvou japonských městech - na Hirošimě a Nagasaki. Kromě vyloženě experimentálního charakteru obou výbuchů nad japonskými městy, pak tyto se měly stát, a to považuji pro dnešní dobu za podstatné, demonstrací odstrašující síly specielních bomb.
      Kolem účelu použití dvou atomových bomb, se už v roce 1945 rozpoutala velká debata, která, myslím, neutichla dosud. Dnes dostává poněkud jiný směr. Veškeré úsilí se dnes soustřeďuje ne na dosažení stavu ante factum, ač k tomu vyzývali renomovaní činitelé, jako na příklad, dnes již zesnulý, ministr obrany Kennedyho administrativy Robert McNamara. O tvůrcích atomové zbraně, vědcích soustředěných kolem projektu „Manhattan“, ani nepíši. Jejich postoje k použití byly, myslím, většinou jednoznačně záporné. Zdá se, že se veškeré úsilí dnes soustřeďuje k tomu, aby byl zajištěn monopol na tyto zbraně těm několika státům, které je vlastní.
      Nezdá se mi, že by bylo potřebné podrobně se zabývat celou historií projektu „Manhattan“. Ani tím, kolik to všechno stálo. A kolik to stálo nejen Ameriku, ale i země, které ji následovaly, mezi něž, i když nepřímo, patřila i má země. To jsou všeobecně známé věci. Za důležitější považuji zdůraznit, jak pohlížím na pravý důvod vývoje těchto zbraní a na to, zda jejich použití na „bojišti“, kde se od doby, kam až sahá historie válek, vždy rozhodovalo o výsledku boje či války, bylo hlavním důvodem pro jejich použití.
      Výstupem nového zhodnocení světové situace, o kterém hovořím výše, by tedy mělo být v prvé řadě zjištění, zda i dnes existují závažné důvody, podobné těm, pro které se v létě roku 1942 prezident USA F.D.Roosevelt, ve shodě s britským premiérem W. Churchillem, rozhodl, a posléze i nařídil svému ministru války, aby vzal celý projekt do svých rukou.
      Případně zda stále existují důvody, kterými zdůvodňoval potřebu Ameriky být silnou, prezident Eisenhower ve svém projevu, jímž se loučil s křeslem v Bílém domě. Je dobré si připomenout některá jeho slova. Možná nám to pomůže k jisté konfrontaci se současným stavem. D. Eisenhower tvrdil tehdy v roce 1961, že Amerika je ohrožována „sporem, který pohltil svět a který si zaslouží plnou pozornost, protože protivníkem je nepřátelská ideologie, která má globální rozměry, která je svou podstatou ateistická, která je nekompromisní, co se týče svých cílů, která je vychytralá, co se týče svých metod“. Dále prohlásil, že „americké vůdcovství a prestiž je odvislé … i na tom, jak dokážeme používat naši sílu v zájmu míru na celém světa a pokroku celého lidstva.“ Musím se ptát: existuje i dnes toto nebezpečí pro Ameriku a tedy i pro nás?     
      Ptám se, zda je správnou cestou k použití nezpochybnitelné síly Spojených států ta, kterou deklarovali někteří významní účastníci sjezdu republikánů na nominačním sjezdu? „Rusko nesmí… stát na cestě toho, aby americké hodnoty byly šířeny po celé planetě“… „nesmí být zapochybováno o vedoucí roli USA...nelze připouštět, aby Rusko a Čína vetovali naše pokusy obhajovat naše zájmy a šířit naše hodnoty v celém světě“, taková slova tam zaznívala. Lze takovým jazykem vůbec hovořit s velmocemi vlastnícími jistou kapacitu jaderných zbraní?
      Nebude tato myšlenka realizována třeba tak, že si kolem sebe (zdůrazňuji slovo „sebe“) vybudují protivzdušnou a protiraketovou obranu, která bude pro kohokoliv nepřekonatelná. A tím získají pozici, o které možná snil FDR: že budou jedinými, kdo takové zbraně bude vlastnit. Oba takové cíle jsou vlastně ekvivalentní, tedy něčím, co má stejnou hodnotu: buď jsem sám, kdo takovou zbraň vlastní (a takový cíl už je navždy ztracený a nedosažitelný), nebo mám takovou obranu, že ji nikdo žádným způsobem nemůže překonat. To, že se něco podobného zatím za celou lidskou historii nepodařilo nikomu, není pro některé lidi dostatečným ponaučením. Historie je magistra vitae jen pro toho, kdo se z ní chce učit!
      Bude dobré si také připomenout, že v době FDR existovalo silné podezření, že Německo, jemuž stál v čele fanatický likvidátor celých etnik, který usiloval o vládu nad světem, jménem A. Hitler, na takové zbrani pracuje a že existuje, podle názoru vedoucího Národního obranného výzkumného výboru (National Defense Research Committee - NDRC) James Bryant Conanta, důvodné podezření, že Němci jsou možná o rok před Američany v atomovém výzkumu, při čemž „dokonce tříměsíční zaostávání by bylo fatálním“. Mimochodem toto podezření zviklalo i Alberta Einsteina, který reagoval na výzvu atomového vědce Leó Szilárda, původem Maďara, aby poslal dopis prezidentu Rooseveltovi s výzvou, aby se Amerika pustila energicky do práce na osvojení si sil, kterými se, řečeno slovy generála George Marshalla, „dotkne prastarého řádu vesmíru“.
      Tento dopis jistě sehrál ne nevýznamnou roli. Koneckonců sami víme z vlastní historie, jakou roli v politice mohou sehrát dopisy adresované politikům jiných zemí. Jistě není těžké vžít se do uvažování prezidenta, kterému napíše vědec takového jména a kalibru, jakým byl Albert Einstein!
      Einstein později, po válce, prohlásil, že kdyby byl věděl, že Hitler ve stejném roce rozhodl zastavit všechny podobné práce, byl by tento dopis nikdy neposlal. Co nevěděl Einstein, měla či mohla vědět americká rozvědka. Ta však, jak se to později stalo téměř pravidelným úkazem, „prospala“ řadu informací, jež byly pro USA a pro svět vrcholně důležité. Jestli to tehdy věděla či ne, to už se asi má generace nedozví. Jen namátkou bych za další takové osudové momenty „prospání“ považoval prosinec 1941 (Pearl Harbour), 1962 (sovětské jaderné zbraně na Kubě), 1968 (soustředění invazních vojsk Varšavské smlouvy u čs. hranic), 1990 (příprava vpádu S. Husaina do Kuvajtu), 1992 (zbraně hromadného ničení v Iráku), září 2001 (New York a Washington). Není podobné „prospání“ více než podezřelé?
      Ve stejném roce, ve kterém se rozhodoval Roosevelt s Churchillem, rozhodl tedy Hitler, aby podobné práce byly v Německu zastaveny a aby se pokračovalo jen na těch projektech, jež mohou přinést užitek do půl roku. Jak je možné, že něco takového americká rozvědka neodhalila? Nebo to bylo odhaleno, ale zájmy politiky byly jiné? Tak jako možná i v jiných případech? Musíme si uvědomit, že i rozvědka, a jí získané informace, slouží především politice a jejím cílům! Soudím, že tresory americké rozvědky jsou těmi nejzakrytějšími v celých Spojených státech! Možná, že už v tom někdo viděl ohromný byznys!

Morální stránka vlastnictví a použití atomových zbraní.
      Antonín Rašek horuje v Listech 3/2012 za jaderné odzbrojení. Lze s ním souhlasit. Musím ale vyjádřit svůj jistý nesouhlas s jeho názorem, respektive s jím použitým tvarem slovesa, že s iniciativou o provedení jaderného odzbrojení „mohou“ přijít Američané a že s ní dokonce „přicházejí“. A že jim v tom kdosi nepomáhá, a jak jinak se mohou vyslovovat čeští publicisté, že to je Rusko. Tvrdím, že Američané ne že „mohou“, ale „musí“. Musí proto, že to byli oni, kdo to všechno začal, kdo vehnal svět do závodů v atomovém vyzbrojování a že je tedy jejich hlavní morální povinností s takovým odzbrojováním začít. Zdůrazňuji slovo „morální“.
      Nic jiného, než apelovat na morálku, která mimochodem prochází, podle mého soudu, a asi nejsem osamocen v takovém názoru, tou nejtěžší krizí, z níž se odvozují i krize ostatní, nelze. Donutit Američany silou k takovému kroku, na to jistě nikdo v dnešním světě nemá ani prostředky, ani sílu. Ale přesvědčit je, že onen „atomový projekt“ a jeho realizace v podobě použití dvou atomových bomb, byl od samého počátku chybný a založený na nesprávných a neověřených předpokladech, a že strádal mnohými morálními kazy, to by snad svět dokázal! A že je tedy co napravovat! I malé země, nevlastnící jaderné zbraně, jako je Česká republika, by takové přesvědčovací práci mohly napomoci. Jen chtít!
      Jakmile by se dostaly věci do pohybu tímto směrem, odpadl by úkol zabránit zvětšování počtu států, které atomovou zbraň chtějí mít. Jestliže se tak děje, tak je to ne proto, a o tom jsem hluboce přesvědčen, že by snad chtěly napadnout a zničit Spojené státy čí západní svět. Takový plán by snad mohl vzniknout jen v hlavě duševně pomateného člověka, který nedokáže spočítat kolik je dvakrát dvě. A počty ovládají Arabové stejně dobře, jako je ovládá Evropa neb Amerika. O tom jistě není pochyb.
      Ambiciózní státy chtějí tuto braň mít proto, aby získaly statut, které mají jiné státy, rovněž „velmoci“ nebo alespoň „velké státy“. Vlastnictví atomových zbraní se, bohužel, stalo jedním z rozhodujících kritérií, podle kterého se státům dostává statutu velmoci. Pro podporu svého tvrzení bych se obrátil k názorům, již zesnulého tajemníka Francouzské akademie a významného spisovatele Maurice Druona. V rozhovoru, který uveřejnily Listy v čísle 3/1996, tvrdil tento renomovaný člověk, odvolávaje se při tom na generála Charlese de Gaulla, že „osud (!) Francie je spjat s její vojenskou mocí“ a „Francie bez atomové zbraně by nebyla tím, čím je dnes“. Pokusme si položit otázku: nemohou si představitelé dnešního Íránu myslet totéž?
      Abych byl správně pochopen. Nehoruji vůbec pro to, aby se třeba Írán stal dalším členem „jaderného klubu“. Jen si myslím, že při hodnocení, tedy při poměřování čehokoliv, musíme mít jedno měřítko. Proč by Írán, který je rozlohou třikrát větší než Francie, obyvatel má více než ona, země, která byla od starověku nejvýznamnějším kulturním a hospodářským centrem Asie, země, která oplývá obrovskými zásobami ropy a zemního plynu, země, jíž historie není zatížena něčím tak hanebným jako byl „Mnichov 1938“, nemohl mít obdobné pretense?
      K čemu jsou dnes atomové arsenály takových zemí, jakými jsou Francie, Velká Británie a další? Jaké jsou, ne stoprocentní, ale několikasetprocentní záruky toho, že tyto arsenály jednoho dne nebudou uvedeny do činnosti? K čemu jsou lidstvu diskuze o tom, jestli je tato planeta „zelená či modrá“, nebude-li řešena kardinální otázka, zda je to planeta „jaderná či bezjaderná“?
      Hlásím se k tomu, že jsem svého času, jako voják z povolání, s použitím těchto zbraní kalkuloval a učil se je používat. Od oné doby však uplynulo bezmála padesát roků. Ony roky jsem neprožil bez toho, že bych se touto otázkou, bez přehánění, nezabýval velice často, a snad mi bude uvěřeno, když řeknu, že jsem za tu dobu i „zmoudřel“.
      Ve skutečnosti se v obou japonských případech nejednalo o bojový prostředek, který za očekávaný a žádaný efekt měl mít kapitulaci Japonska. Pokud by tento účinek měl být očekáván jako ten hlavní, pak bych těžko mohl chápat, proč oba západní partneři tak usilovali o získání Stalinova slibu vstoupit se zbraní do války s Japonskem. Ten slib získali v Jaltě, tedy v únoru 1945, kdy už práce na vývoji atomové zbraně pokročily daleko, a kdy se už dalo očekávat, že projekt „Manhattan“ bude úspěšně dokončen. Mýlím se, když se domnívám, že použití atomových bomb nebylo tím hlavním cílem pro ukončení války s Japonskem?
      Někteří historikové (na příklad Martin J. Shervin), kteří studovali postoje prezidenta Roosevelta k atomovému projektu, mají za to, že tento politik věřil tomu „že bomba může být použita pro vytvoření světového mírového systému“ a měl při tom za to, že „hrozba jejího použití bude efektivnější, než jakékoliv jiné možnosti mezinárodní spolupráce.“ F.D. Roosevelt šel ve svých úvahách ještě dále, když uvažoval, že „svět bude kontrolován „čtyřmi policisty“, z nichž však jen „jen jeden bude mít vládu nad atomovou zbraní.“ Všimněme si, prosím, toho, že v těchto úvahách, které byly na samém počátku rozhodování o spuštění celého manhattanského projektu, není použito ani jedno slovo o tom, že by použití této zbraně mělo vést k ukončení války. „Hrozba“ použití tohoto ničivého prostředku, „kontrola světa monopolním držitelem tajemství“- to jsou slova, která předurčují nikoliv vojenské, ale politické záměry. A politika je tím, co určuje úkoly pro vojenství. K tomu se nakonec hlásí i naši NGŠ, ať se jmenují Picek nebo Pavel.

V čem spočíval hlavní cíl použití atomových bomb proti japonským městům?
      Že použití atomových bomb v Japonsku bylo v podstatě jen pokračováním experimentů, kterými měly být ověřeny především účinky zbraně, nikoliv bojovým prostředkem, který měl zásadně ovlivnit situaci na bojišti a ve válce, bych chtěl dovodit dále.
      V případě Hirošimy šlo o potvrzení technické realizace použití jiných štěpných materiálů, než tomu bylo při zkoušce v Novém Mexiku a později v Nagasaki. Tam jako štěpného materiálu bylo použito plutonium, zatímco v Hirošimě to byl uran 235. Jeho použití bylo do té doby zdůvodňováno jen teoreticky. A v obou případech se pak jednalo o experiment na lidech obývajících tato velkoměsta a o zjištění účinků na takové objekty, jakým je soudobé velkoměsto.
      Že se jednalo především o experiment, usuzuji, kromě jiného, i podle toho, že strategické letectvo v Tichomoří, poté, kdy proběhla volba možných cílů, obdrželo zákaz bombardovat uvedená města až do té doby „klasickými“ prostředky. Bylo přece třeba ověřit účinky těchto „bomb“. Vyhodnocení účinků by bylo zkresleno, ne-li znemožněno, kdyby se kryly s účinky předešlého bombardování. Americké letectvo používalo proti japonským městům převážně zápalné bomby, které byly velmi účinné na města, v nichž převládala dřevěná zástavba. Jak by tedy bylo možno určit v Hirošimě, co shořelo pod účinkem tepelného impulsu vyvolaného atomovou reakcí a co shořelo v důsledku předešlého bombardování zápalnými bombami?
      Oběma bombardováním dávalo experimentální charakter rovněž to, jaká pozornost byla věnována určení výšky, ve které měla být štěpná reakce iniciována.
      „Jeden z nejsložitějších úkolů spočíval v určení nebo alespoň v hrubém ocenění výbušné síly bomby... Jestliže v důsledku chyby bude výška výbuchu značně vyšší než optimální, pak naše úsilí vyústí v efektní pyrotechnické představení, které pro objekt bude neškodné.“ To jsou slova vedoucího celého projektu generála Grovese. Tedy člověka, který měl v rukou nejen řízení celého projektu „Manhattan“, ale i hlavní slovo při rozhodování o cílech a který pak rozhodl v rozporu s přáním svého vrchního velitele prezidenta Trumana. (Citováno z Groves L.R. Now It Can Be Told. The story of Manhattan project. — NY: Harper & Brothers, 1962 (http://militera.lib.ru/memo/usa/groves/index.html).
      Vážení čtenáři těchto řádků, cítíte ten cynismus, tu absolutní absenci lidské morálky, v těchto slovech? Snažme se vžít do myšlení onoho moderního uzurpátora moci vykonavatele „Soudného dne“ nad občany japonských měst! Máte rozhodnout o svržení a o přivedení k výbuchu atomové bomby nad velkoměsty, kde žijí statisíce neozbrojených obyvatel, z velké části ženy, děti, staří lidé, a máte obavy, abyste nevyvolali jen (!) „efektní pyrotechnické představení“. Vy přece musíte mít zájem na tom, aby co nejvíce z města bylo zničeno, co nejvíce lidí za živa zpopelněno, zabito, zmrzačeno, zasaženo radiací, která je bude po zbytek života pomalu, ale vytrvale zabíjet!
      Jen tak bude vyvolán onen žádaný a očekávaný strach celého světa, který se o důsledcích atomového bombardování dozví! Jen tak bude dosaženo onoho účinku, se kterým uvažoval i prezident FDR!
      Morální pohled na ono bombardování nejpřiléhavějším způsobem vyjádřil jeden z tvůrců těchto bomb, americký vědec maďarského původu, Leo Szilard. Ten dal v roce 1960 onomu bombardování toto ohodnocení:
      „Předpokládejme, že Německo mělo dvě takové bomby předtím, než jsme my měli jedinou. A předpokládejme, že je použilo, dejme tomu na taková města, jako je Buffalo a Rochester, a předpokládejme, že přesto prohrálo válku. Může kdokoliv pochybovat o tom, že bychom prohlásili takové bombardování našich měst za válečný zločin, a ty Němce, kteří byli za něj odpovědní, bychom v Norimberku odsoudili k trestu smrti a že bychom je pověsili?“ ("President Truman Did Not Understand," U.S. News & World Report, August 15, http://www.peak.org/~danneng/decision/usnews.html)
      Světlo „větší tisíců Sluncí“ nad Hiroshimou a Nagasaki vytvořilo také stín, který, obrazně řečeno historkem Fučíkem, leží od této doby na celém světě. Uvažování nad problematikou možné atomové války se už pravděpodobně nezbavím do konce života. Mohl by to také důsledek toho, že jsem člověkem „deformovaným svou profesí a osudem“ jak mě kdysi onálepkoval Jan Štern v Listech 2/1995. S tím ale nic nenadělám, zvlášť když jsem naopak přesvědčen o tom, že je mou povinností, jako člověka vzdělaného v tomto oboru, nemlčet a vyslovovat na věc svůj názor, když cítím, že se v mé zemi nedostává pozornosti tématu, který je stále, ať se nám to líbí či ne, v národním zájmu národa, který tu žije.
      Bez ohledu na to, zda budu chápat národní zájem tak, jak se na něj díval v šedesátých letech minulého století NGŠ O. Rytíř, když nekonkrétně hovořil o „energických opatřeních“, jež bude třeba konat k tomu, aby „byla zachována prostá existence“ národa, v případě masového napadení atomovými zbraněmi, nebo se budu dívat očima politologa Oskara Krejčího, který jej spatřuje v tom, aby národ „měl co nejvíce přátel a žádného nepřítele“- tak si myslím, že by naši dnešní politikové měli konat, když už nekonali politikové šedesátých let. A že dnešní politikové nekonají, spatřuji důkaz i v tom, že jsou ignorovány takové výroky, jako byl již vzpomínaný výrok Mitt Romneye ve Waršavě. Ať nám řeknou naši politikové, zda i oni považují či budou považovat Rusko, tedy druhou po Americe atomovou velmoc, za „nepřítele číslo jedna“, stane-li se Romney americkým prezidentem. Nebo ať se od takového výroku hlasitě distancují. V této věci přece musíme mít jasno.

Vojenské konsekvence.
      Jestli se k těmto věcem vyjadřuji, tak je to také proto, že jsem nenapravitelným optimistou. Stále věřím, že třeba přece jen někdo důležitý se nad mými slovy i zamyslí a bude ve své činnosti k nim i přihlížet. To dělám přesto, že mě mí kamarádi, kteří prošli jako já podobnou cestou služby své vlasti v ČSLA, varují, když mi říkají: „To, co píšeš či říkáš, je marné volání. Nynější vládnoucí garnitura nás zcela odepsala a také vymazala ze seznamu občanů, jimž je třeba věnovat jakoukoliv pozornost“. Jiný z mých kamarádů vyslovuje pochybnost „ zda dnešní generace ve vrcholných vojenských funkcích je vůbec schopna pochopit, co se jim snažíš říci“.
      Hlavním důvodem, proč to dělám, je to, že v základních dokumentech, ve kterých by, podle mého soudu, měly být vyjádřeny zásadní postoje těch, kteří jsou či byli v uplynulých dvou desetiletích u kormidla a na kapitánském můstku naší národní lodi, zásadní stanovisko k jaderným zbraním postrádám. A když si pak přečtu třeba v interview NGŠ generála Pavla jeho slova, že „naše účast v Afgánistánu není nějakým rozmarem generálů“, ale, že „se tak děje na základě politického rozhodnutí, přijatého na nejvyšší úrovni“, má nejistota o osud země, kde po mé smrti budou žít i mé děti, vnoučata i pravnoučata, jen vzrůstá. Kdo je a kde sídlí ona „nejvyšší úroveň“, která rozhoduje? Jaký třeba je podíl generálního štábu Armády České republiky na přípravě takového rozhodnutí?
      Mým přesvědčením totiž je to, že generální štáb armády kterékoliv země je, či měl by být, nejvyšší odbornou vojenskou složkou způsobilou odpovědně hodnotit veškerá vnější ohrožení a nebezpečí, jež mohu vzniknout pro vlastní zemi. A tato, na politice a vládnoucí ideologii, nezávislá hodnocení musí předkládat politickým místům, nikoliv se za jejich rozhodnutí schovávat. Nejsem si jist, zda takovou pozici zajímá náš GŠ. Potřebujeme vůbec takový Generální štáb, který bude jen poslušným vykonavatelem politických rozhodnutí, který bude jen „srážet kufry“ a konat jen to, co mu přikáže politické vedení? Samozřejmě chápu, že náčelník Generálního štábu nebude veřejně říkat, jaká doporučení své vládě dává či nedává. Jsou ale i jiné možnosti, jak veřejnost přesvědčit o tom, že je na svém místě a „nesráží jen kufry“ před svou vládou nebo ministrem, který je ve vojenství laikem, kvalifikovaným jen „modrou knížkou“.
      Byl jsem několik let náčelníkem štábu leteckého svazu, tedy o jeden stupeň níže, než je GŠ, a vím zcela přesně, jak se musí chovat takový funkcionář vůči svému veliteli a vůči nadřízenému velení. Ale i v době, které se dostalo přízviska „totalitní“, jsem měl možnost samostatně myslet, zpracovat a předložit Vojenské radě 10. letecké armády materiály, které byly dokonce velice kritické vůči rozhodnutím Generálního štábu a MNO. A některé jejich požadavky považovat za nesplnitelné. Jednou jsem si dokonce vysloužil to, že přijel do Hradce Králové kvůli projednání materiálu, který jsem předložil Vojenské radě, osobně ministr Lomský. Tam jsem se s ním názorově střetl. Ani jemu se nelíbilo, když si někdo z podřízených dovolil kritizovat jeho ministerstvo a GŠ, ale nepocítil jsem žádný postih za své „rebelantství".
      Stojí za námahu pátrat po tom, jak se vůbec určitá politická rozhodnutí, která jsou pak direktivou pro vojenské vrcholné orgány, rodí?
      Předchůdce současného NGŠ, dnešní první náměstek ministra obrany, generál Picek v „Bílé knize obrany ČR“ (BKOČR) napsal: „Bylo by nesmyslné, aby se politické hledisko podrobovalo hledisku vojenskému, neboť politika zplodila válku; jen ona může třídit a posuzovat myšlenky, ale válka je jen nástroj, a ne obráceně. Zůstává tedy možné jen podřízení vojenského hlediska hledisku politickému.“ Odvolává se na, v mnoha směrech už překonaného, klasika teorie vojenství prusko-ruského důstojníka von Clausewitze. Jistě tedy bude otázkou prvořadé důležitosti, jak a kým je generováno ono politické hledisko, ze kterého pak rezultuje hledisko vojenské. Nespočívají kořeny politického rozhodnutí právě v ekonomice či v ekonomických zájmech občanů, nebo skupiny občanů, dané země? A jakou roli, v zemi ne nevýznamné i pro zemi naši, má ona skupina občanů, jež představuje vojensko-průmyslový komplex (VPK)? Neměl pravdu bývalý prezident USA D. Eisenhower, který ve svém projevu na rozloučenou, když opouštěl svůj úřad po osmi letech prezidentování, tvrdil, že „ekonomický, politický, dokonce duchovní, vliv vojensko-průmyslového komplexu země je cítit v každém městě, v každém státním úřadě, v každé ministerské kanceláři...a pod jeho vlivem se nachází vše: naše dřina, naše zdroje, naše živobytí…?“ Je tento VPK dostatečně hlídán, aby nezískal, ať už vědomě či nechtěně, „neopodstatněný vliv, protože riziko jeho zhoubného vlivu, který by vedl k chybně cílené moci, existuje a bude existovat.“? To se ptám, odvolávaje se na slova Bílý dům opouštějícího, prezidenta Eisenhowera? (Projev prezidenta Eisenhowera na rozloučenou s občany , přednesený 17. ledna 1961 a přenášený televizí po území USA
http://en.wikisource.org/wiki/Eisenhower%27s_farewell_address).
      Jak naše politická reprezentace, která, a tady se zase odvolám na onu BKOČR, v níž současný ministr obrany Vondra deklaruje, že „péče o obranu České republiky je záležitostí všech jejích občanů“, zajišťuje, že se otázky obrany ČR, jež jsou nesporně formulovány politickými místy, stanou „záležitostí všech občanů“?. Jako občan tohoto státu, který disponuje všemi, Ústavou zaručenými, právy, jsem nezaznamenal jediný případ, kdy bych byl vtahován do procesu, aby otázky obrany ČR byly i mou záležitostí? Slovo „záležitost“ znamená přece nejen věc, na které mi záleží, ale také věc, o které se se mnou někdo radí, o kterou bych se mohl starat, která se i mne týká .
      Jestliže jsou podobným způsobem deklarovány určité principy, pak by ve společnosti, která je demokratickou nejen de iure, ale i de facto, mělo být zařízeno, aby každý občan měl možnost přímo ovlivňovat něco, co je též jeho záležitostí. Je to vyčerpáno jen tím, že jen strany, které mají šanci mít své poslance v zákonodárném sboru, budou mít něco podobného zakotveno ve svých volebních programech, aby podle toho mohl občan přistupovat k volební urně? A co ti občané, jejichž političtí favorité se do parlamentu nedostanou nebo, i když se dostanou, budou nedemokraticky zařazeni mezi strany „ne demokratické“, s nimiž nebude jednáno a kterým nebude dopřáno podílet se i na moci výkonné? Jak si to třeba představují někteří kandidáti ne prezidentský úřad?
      Abych se ale vrátil k zodpovězení otázky, kterou jsem umístil do titulu svého článku. Zase bych si dovolil odvolat se na názor S. Hawkinga, se kterým se ztotožňuji. Píše: „ …strach z nukleárního konfliktu ustoupil z lidského vědomí. Nebezpečí však stále hrozí…stačila by počítačová chyba nebo vzpoura některé skupiny, která má zbraně na starosti, a vypukne globální válka…hlavní hrozbou je, že jaderný konflikt mezi dvěma menšími státy (a těch už je několik, poznámka má) by mohl do války vtáhnout i velmoci s jejich obrovskými arsenály“.
      Nad Evropou a nad celým světem však stále spočívá hrozba, že ony obrovské arsenály těchto ničivých a super ničivých zbraní, budou jednou uvedeny do činnosti. Žádný mechanismus, který by něco takového zcela vylučoval, zatím neexistuje. Světoví politikové, tedy vládci nad našimi osudy, však své úsilí zaměřují vedlejším směrem, aby tak odvedli naši pozornost od toho podstatného, a usilují o tak zvané „nešíření“? Hovoří o tom americký prezident, hovoří o tom ruský prezident, je to vtěleno dokonce do BKOČR! Nehovoří se, a hlavně se nejedná o tom, jak odstranit tuto hrozbu. Zdá se, že stále ještě mají rozhodující vliv lidé, kteří, hovořeno slovy FDR, se nezbavili snu, že se jim jednou nakonec podaří dostat pod svou kontrolu celý svět.
      Nejsou nakonec ekonomické zájmy tou nejsilnější motivací i pro politiku? Neřekl kdysi kdosi, že „politiku a její dějiny je nutno vysvětlovat z ekonomických vztahů a jejich vývoje a ne naopak“?
      Podle mého soudu se dnes celý svět nachází na rozcestí. Ví se dobře, kam vedou jednotlivé cesty. Chybí však rozhodnost a vůle zvolit tu správnou. Pořád se někdo kojí iluzí, že donutí svět, aby šel tou cestou, kterou on považuje za nejschůdnější a nejsprávnější. Bude opravdu vždy záležet jen na tom, kdo v zemích, které mají rozhodující vliv, se stane prezidentem? A v jaké vlastně situaci se svět nachází, jestliže o jeho osudu bude rozhodovat to, kdo stane v čele státu, byť státu mocného a silného? Kde máme získat jistotu, že se dostane skutečná moc do těch nejsprávnějších rukou a především hlav?
      To je, podle mého soudu hlavní otázka dnešní doby! Od jejího zodpovězení bude zodpovězena i otázka, kterou jsem vložil do titulku svého článku.
      V Třebíči dne 17. října 2012.

MINISTR SCHWARZENBERG A PREZIDENT RF V.V.PUTIN

MINISTR SCHWARZENBERG A PREZIDENT RF PUTIN


     Ministr české (!) vlády, jemuž bylo svěřeno řízení resortu zahraničních věcí, pan Karel Schwarzenberg, si při svém posledním pobytu na území Spojených států amerických, řečeno jazykem lidu z českého Podkrkonoší (Jaroslav Zaorálek, Lidová rčení, nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1963), zase jednou „pustil hubu na špacír“.
     Když jej předtím „vrchnost“, představovaná státní sekretářkou USA paní Hillary Clintonovou, poklepala na rameno, tak si zřejmě pospíšil, aby osvědčil svou věrnost, a s téměř slouhovskou oddaností (tak to alespoň na mne působí) si „vzal si na paškál“ prezidenta Ruské Federace Vladimíra Vladimíroviče Putina.
     Podle deníku Lidové noviny ze dne 27. září 2012 doslova řekl: „Putin zavedl agresivní autokracii“, „nemůžeme přistoupit na to, že nějaká světová velmoc ovládá své sousedy. Neměli bychom mít iluze o režimu, jaký Putin zavedl“, „Putin izoluje Rusko od vlivu západní společnosti“.
     Aniž bych se chtěl pouštět do hlubokého rozboru výroků ministra zahraničí mé země, musím vyslovit alespoň některé myšlenky, které jeho slova ve mně vyvolávají.
     Především je zarážející to, jak český diplomat, dokonce na půdě jiného státu, nikoliv z čí do očí, jak by se slušelo na gentlemana, jmenuje prezidenta suverénního státu, se kterým, pokud se nemýlím, máme dokonce diplomatické vztahy. Připomínám si, že dokonce Adolf Hitler, který Čechy již od svého mládí bytostně nenáviděl, a samozřejmě nenáviděl také tehdejšího prezidenta Československa Dr, Beneše, o tomto muži hovořil jako o „Herr“ Benešovi. Po českého ministra však je prezident RF jen „Putin“. Možná, že tak oslovuje pan Schwarzenberg své poddané a sluhy na svém panství, ale ve vztahu k hlavě státu jiné země, to považuji za nepřípustné. A to ani ne, jestliže by to pronášel v nějaké krčmě u piva. Pan Schwarzenberg si možná neuvědomuje, ač by měl, že z takových výroků se vytváří atmosféra, která pak může rezultovat i útok na hlavu státu, jak se to stalo v Chrastavě.
     Ač velice pečlivě sleduji vše, co se odehrává v Rusku, samozřejmě jen podle toho, co je mi přístupno v Internetu, a toho není málo!, tak nenacházím jediný projev toho, co pan Schwarzenberg nazývá „agresivní autokracií“ tedy přeloženo do češtiny, ve které má ministr zřejmě velké slabiny, znamená „útočnou, výbojnou samovládu“.
     Jestli snad některá, s námi sousedící velmoc, což v případě České republiky nemůže být nikdo jiný, než Německo (s jinou velmocí nesousedíme), nás chce ovládnout, aniž ministr konkretizuje, o koho se jedná a v čem se ona snaha po ovládnutí projevuje, pak to není nic jiného, než poplašná zpráva. Ta by měla být oficielními místy buď potvrzena nebo vyvrácena. Jinak to nemůže vyvolat nic jiného, než neklid. Osobně si ještě pamatuji, co znamenalo „ovládnutí“ naší země sousední velmocí v letech 1939-1945.
     Jestli někdo v Rusku izoluje národ od vlivu západní společnosti, a neřekne, v čem tento konkrétní vliv Západu, od kterého prezident Putin izoluje Rusko, spočívá, pak bych si mohl myslet, že je to i izolace od zhoubného vlivu všech možných thrillerů, zabijáckých praktik, masového zabíjení, extrémního erotismu apod. Pak bych jen litoval, že k takové izolaci náš stát, bohužel, ještě nepřistoupil.
     Závěrem: výroky, které pronesl ministr Schwarzenberg, jsou pro mne, jako pro občana naprosto nepřijatelné a mohu se jen děsit toho, že by snad muž, s podobnými pohledy na Rusko, mohl usednout do křesla hlavy státu.