ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 10. POKRAČOVÁNÍ

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.
10. POKRAČOVÁNÍ

PREHISTORIE A HISTORIE 46. BOMBARDOVACÍ LETECKÉ DIVIZE

Když jsme se v našich rozhovorech o letectví dostali až sem, zeptal jsem se svého mladého přítele, zda vůbec má nějaký smysl hovořit ještě o něčem, čím bychom dokreslili obraz bombardovacího letectva z počátku druhé poloviny minulého století. To už přece patří historikům, aby se tím zabývali.

„Máte pravdu“, řekl mi můj mladý přítel, „mne to ale zajímá. Jestli mi to nepovíte vy, kdo mi to dnes, kromě vás, ještě může povědět?“ Pokud vím, tak mnoho pamětníků onoho období už nežije. Vy jste vlastně jedním z „posledních žijících Mohykánů“! A historikové? Pochybuji, že se tím někdo z nich bude dnes zabývat. Ještě k tomu nedostali společenskou objednávku, není-liž pravda?
Ano, to je pravda. Dnešní doba má jiné starosti. A k nim rozhodně nepatří to, co by, podle samozvaných soudců historie, spíše mělo být zapomenuto, co by spíše mělo být vrženo do „černé díry“, ze které by ani světýlko neproniklo na povrch. Co na tom, že je to součástí národní historie? Co kdyby se třeba ukázalo, že i z této minulosti lze získat něco užitečného pro dnešek? Co kdyby si někdo dovolil nastolit požadavek nebo se zeptal, zda i toto tvoří součást armádní tradice? Dovedete si představit, že by někdo mohl jen naznačit, že i na této tradici lze vychovávat nové vojáky, nové vojenské letce? Chápete, že toto dnešní politikové, kteří paušálně minulost odsoudili, nemohou připustit? Vždyť by se tím mohla nabourat či zbourat pracně budovaná stavba, opírající se o to, že teprve s jejich příchodem se obnovuje kontinuita národních dějin, která byla na celých čtyřicet let nabourána nějakými bytostmi z jiného světa! Podle pana Paroubka třeba Marťany?
Jestliže však trváte na tom, abych o této části historie vojenského letectva, jíž jsem byl účastníkem a též malinkým podílem i spolutvůrcem, pak si nejprve musíme všimnout období, které předcházelo. Zabývat se dějinami jakéhokoliv objektu či jevu jistě předpokládá dívat se na to, co bylo „před“ i „poté“.
Uvidíme, že náplní poměrně krátké historie poválečného bombardovacího letectva, byla usilovná činnost velikého kolektivu letců, pozemního personálu, pracovníků týlu, i pomocných jednotek. Bez takové cílevědomé a usilovné činnosti nemohlo přijít vyvrcholení v podobě, kterou snad, v jistém smyslu, jí mohlo přisuzoval něco podobného onomu „Plánu 1964“, o němž jsme už hovořli. Vyvrcholením této činnosti snad mělo či mohlo být i to, že vybrané osádce či osádkám bombardovacího letectva bude svěřen „kárající meč“ atomového bombardování.
Historie, nikoliv politici, ještě bude muset vynést soud, zda ono krátké období nejnovější historie této země mělo či nemělo nějaký význam pro tuto zemi. Já, jako spoluúčastník a tedy i spolutvůrce onoho období, budu z tohoto světa odcházet s vědomím, že mělo. Pokud bych toto popřel, pak bych se musel dívat i na tu část svého života, které jsem věnoval československému vojenskému letectvu, jako na promarněné roky, jež pro tuto zemi neměly žádného užitku. Já však i tehdy byl přesvdčen, že to význam mělo a toto své přesvědčení jsem neztratil ani dnes. Naopak mnohé informace, které získávám až v posledních letech, mne jen v mém přesvědčení utvrzují.
To se snad dá pochopit i přesto, že jsem, tak jako vy, dnes a denně masírován současnou propagandou, která hlásá, že ono období tvoří „temnou“ část historie tohoto národa, kterou by z paměti národa bylo třeba vygumovat. A když ji připomínat, tak jen ve špatném.
Zeptal jsem se tedy znovu svého mladého partnera, se kterým vedu rozhovor: „Chcete se touto historií zabývat, když už se jedná o historii, která skončila před téměř padesáti lety?“ Odpověď jsem dostal okamžitě.
Současně jsem upozornil svého partnera, že bych se chtěl dopracovat i k jistým závěrům o tom, jaký to vše mělo dopad na širší souvislost v historii země.

Samozřejmě mě to zajímá, protože i já si myslím, že bez objasnění alespoň některých stránek této historie, nepochopíme dobu současnou. Jsem si vědom i úskalí, které to přinese. Vždyť na tuto dobu moc vzpomínáno není. I já si však myslím, že s minulostí své země se nelze vyrovnat, jak se to dnes žádá, když o ní nebudeme hovořit.
To máte pravdu. Musím ale předeslat, že to, co v dalším ode mne uslyšíte, nebude výsledkem nějaké hluboké studie dokumentů, kterými by jednotlivé mé úvahy byly podloženy. Podařilo se mi však najít a prostudovat v Archivu České armády některé archiválie, o které se opírám. Tyto archiválie, spolu s mou vlastní zkušeností, i mně pomohly pohlédnout do doby, která vzniku divize bombardovacího letectva předcházela.
Pokusím se však o to, abych ze svého pohledu a podle vlastních zkušeností, které jsem sám později, již jako mladý důstojník ČSLA získal, mohl to, co jsem našel v archiváliích, dnes, s jistým časovým odstupem, domyslit. Rozumíte mi?

Samozřejmě. Jsem si vědom toho, že nejste svým povoláním historik, ale jen pamětník. Kromě toho i mně více vyhoví to, jestli věci, již dosti do minulosti vzdálené, osvětlíte vy svým pohledem.
Dnes se vzpomíná převážně z historie jen to, co může podepřít, současnými politiky utilitárně vytvořený pohled na tuto historii. Co se do obrazu, který si současná politika vytvořila, nehodí, byť by to bylo pravdivé, o tom se nehovoří. Výklad historie je tak poplatný současné politice, přesněji řečeno současné převládající ideologii. Ta zajisté není, jak jsme stále ujišťováni, ideologií totalitní či totalizující. I když, pohlédneme-li na samotný pojem „totalita“ nebo „totalitní“, pak už si nebudeme tak zcela jisti tím, že tato doba je prosta všech projevů totalizujícího charakteru.

To je dost odvážné tvrzení. Nemyslíte?
Jistě. Netvrdím, že žijeme v době totality či totalitarismu. Ale mnohé, co nás obklopuje, zejména v informačním prostoru, nese známky totality, tedy směřuje k samotné podstatě pojmu, který je odvozen z latinských slov. Tam „totalis“ znamená „celý, úplný, plný“ a „totalitas“ „celistvost, úplnost“. A není třeba zákonem kodifikovaný pohled na část našich nejnovějších dějin pohledem totalizujícím? Tedy pohledem, který chce od nás všech, bez ohledu na to, jakou máme svou osobní zkušenost, abychom pohlíželi na dobu mezi lety 1948 až 1989 stejně, tedy „cele, úplně, plně“, jak na ni pohlížejí samozvaní soudci historie, sedící ve vládních či parlamentních křeslech nebo lavicích?
Vždyť i známý novinář Petr Uhl napsal v Právu dne 28. ledna 2012, že tak zvané „paměťovézákony“, ke kterým řadí i zákon o protiprávnosti komunistického režimu (jak mi osobně potvrdil), tedy zákony „pro učitelky, aby věděly, jak mají učit“, mají totalitární povahu a do právního řádu demokratického státu nepatří.
Jsem si současně vědom toho, že i pro mne je proto spojeno s určitým riskem vzpomínání a připomínání minulosti , aniž bych se při tom držel zákonem vyhlášeného, a Ústavním soudem posvěceného, pohledu na tu část minulosti národa, do které zapadá to, o čem hovoříme. Při tom se tyto vzpomínky, tento pohled, opírají o mou vlastní zkušenost! A ta je v rozporu s deklaracemi vzpomínaného zákona. Dovedeno do důsledku: jestliže je popírání holocaust považováno za trestný čin, nebude někdy popírání správnosti kodifikovaného pohledu na dějiny, jak jej formuloval zákon o protiprávnosti komunistického režimu, rovněž prohlášeno za trestný čin? Nemyslíte, že bych se nemohl dočkat od dnešních politiků něčeho podobného?
Nejsem sám, kdo takto uvažuje. I bývalý dlouholetý předseda vlády Dr Lubomír Štrougal, jinak erudovaný právník, píše ve své knize „Paměti a úvahy“ (Epocha, Praha, 2009), že „by měl zvažovat, zda se nedopouští neústavní činnosti, když hodnotí druhou polovinu minulého století poněkud jinak“, než jak ji hodnotí zákon o protiprávnosti komunistického režimu.

Vy si tedy myslíte, že i pro vás vzniká určité riziko, jestliže budete o historii 46. bombardovací divize, která se v podstatě odehrála mezi lety 1948 až 1989, hovořit, případně psát, jinak, než v duchu onoho zákona? Že by vás mohl někdo postihovat za to, jestliže vyslovíte něco, co by nebylo v souladu s duchem onoho zákona?
Jistěže takové riziko cítím i já. Nemyslím tím, že bych byl za svá slova postihován tak, jako bych byl postižen v roce 1942 schvalováním atentátu na Heydricha. V takové situaci naše společnost ještě není. V tomto směru už přece jen nastal jistý pokrok. Riziko může v daném případě spočívat v tom, že se mi může dostat nadávky „stalinista“, budu-li třeba o J. Stalinovi hovořit v kladném smyslu a to se určitě stane. Nebo ze mne bude zarytý „benešovec“, když budu vysvětlovat postup prezidenta Beneše a jeho podíl na vytvoření taktického bombardovacího letectva v průběhu Druhé světové války. Nebo budu mít jisté nespecifikované potíže se zveřejněním svých slov a tak dále a podobně.
Musíte si, vážený příteli, uvědomit, že ani prezident Beneš to nemá, v očích některých dnešních „takyhistoriků“ a politiků, jednoduché. Musíme si uvědomit, v jaké době žijeme. Jestliže dnešní generace politiků, kteří nahradili generaci „dinosaurů“, se vede někdy diskuze „na úrovni české hospody“, jak to charakterizuje ministr zahraničí kníže Schwarzenberg, pak musíme počítat i s tím, že se tato „úroveň“ přenese i do hodnocení historie vlastního národa. Léta „polistopadová“ o tom, bohužel, přinesla řadu důkazů!
Stačí si jen přečíst ve čtrnáctideníku „Národní osvobození“ číslo 5/2011 článek „Řemeslné padělání dějin“, který seznamuje čtenáře s knihou „Zamlčené dějiny“. Autorem je historik Tomáš Krystlík. Hned uvidíte, kam také směřují práce některých našich historiků.
V každém případě se budu snažit, abych se držel ciceronské zásady, kterou jsem už citoval výše.
V prehistorii i historii 46. bombardovací letecké divize (dále jen 46. bold), jednoho z leteckých svazků Československé lidové armády, můžeme najít obraz své doby. Vlastní historie pak byla krátká, trvala pouhopouhých 9 roků (1951-1960). Součástí oné doby byly i názory, ne vždy rozumné a odůvodněné, na úlohu letectva ve válce, která měla či mnohla přijít, tedy ve válce „třetí světové“!

Proč si myslíte, že tyto názory nebyly vždy „rozumné a odůvodněné“?
Pro to by se našlo mnoho důkazů. Obecně lze říci, že často bylo reagováno na to, co dělá „druhá strana“ a podle toho jsme se chovali i my. A také mnohdy to bylo ovlivněno tím, jak byly vyhodnoceny zkušenosti války minulé a jak byl brán v úvahu technický vývoj. A jak se vyvíjely názory těch, kdo stál v pozadí politiky i vojenství, tedy vojensko-průmyslový komplex. A kdo tedy „tahal za nitky“!
Snad nejnázornějším příkladem by mohl být příklad z mnohem pozdější doby, tedy z doby, kdy se uvažovalo o umístění bombardovacích prostředků v bližším kosmickém prostoru. Tady bychom se ale dostali hodně daleko od našeho tématu.

To nevadí, pokud mi tím vysvětlíte názor, že bylo reagováno na to, co dělala „druhá strana“. Buďte tak laskav a řekněte mi alespoň stručně, co tím myslíte. Pak se můžeme vrátit k našemu tématu frontového bombardovacího letectva naší armády.
Prosím. Mně osobně se mi jeví jak exemplární případ toho, jak bylo na naší straně, konkrétně teď myslím v Sovětském svazu, reagováno na to, když se v Americe začalo hovořit o vytvoření kosmického prostředku, který bude schopen vynést do kosmu jistý náklad a vrátit jej z oběžné dráhy zpět na zemský povrch. Tento náklad mohl mít třeba podobu jaderných pum. A tento náklad mohl být „vrácen“ na zemský povrch v podobě atomového bombardování. Mohl tedy uskutečňovat něco, co by se podobalo klasické bombardovací misi, kterých americké letectvo v době druhé světové války uskutečnilo v Evropě a v Tichomoří nepočítaně.

Myslíte program „Space shuttle“?
Ano, to myslím. Poslyšte, co o tom píší Rusové dnes. V dalším se budu opírat o názory jimi zveřejněné. V roce 1972 poprvé hovořil prezident Nixon o tom, že byl ve Spojených státech zahájen národní program „Space Shuttle“ . Měly být postaveny 4 exempláře takových letounů, plánovalo se, že bude ročně provedeno 60 startů. Letoun byl schopen vypouštět z oběžné dráhy náklad vážící 14,5 tuny.
Taková informace vyvolala v SSSR velikou pozornost. Zejména mezi vojáky. Ptali se: proč je nutné vyvádět na oběžnou dráhu takový náklad, proč je třeba uvažovat s tím, že velká část nákladu může být spuštěna z oběžné dráhy na zem? Nebylo těžké dovodit, že tímto nákladem mohou být pumy, že jeden raketoplán jich může nést několik- v té době už jejich váhové rozměry byly podstatně sníženy oproti pumám hirošimského typu. I když to na americké straně bylo zdůvodňováno potřebou snížení nákladů na dopravu užitečných nákladů na oběžné dráhy, nebylo těžké vyvodit, že celý program má či může mít cílené vojenské použití. Rusové prostě Američanům nevěřili. Což se, mimochodem, nestalo poprvé!
Závěry, které byly v SSSR po čtyř letech práce učiněny ve vědeckých vojenských institutech , i v institutech civilních, byly jasné: budoucí kosmický letoun mnohonásobného použití může být nosičem jaderných zbraní a může zaútočit na území SSSR prakticky z libovolného místa blízkého vesmíru, může létat vně dosahu systému včasné výstrahy i obrany. Takové závěry vedly k tomu, že byla zahájen program „Energie-Buran“.
8. listopadu 1976 pak ministr obrany D.V.Ustinov schválil takticko- technické zadání na vytvoření mnohonásobně využitelného systému Buran.

Jaké cíle si pro tento systém dával Sovětský svaz?
Především je třeba říci, že Sověti v tomto směru nic nezastírali. Buran byl koncipován jako vojenský systém. Byl zamýšlen jako systém, který by byl schopen komplexně čelit tomu, aby protivník, se kterým se závodilo, tedy Spojené státy, mohl kosmický prostor monopolně využívat pro vojenské účely. Jedině Spojené státy americké byly v té době něčeho podobného schopny.
Systém, kromě toho, měl být schopen zabezpečovat uskutečňování cílených obranných systémů a provádění vojenských aplikačních pokusů. Ty pak měly sloužit k vytvoření velkých kosmických systémů pro použití zbraňových systémů, jež by spočívaly na známých i na nových fyzikálních principech. Kromě toho měl systém umožňovat uvedení na oběžné dráhy a návrat kosmických aparátů, kosmonautů a nákladů.
Díky obrovskému úsilí a zřejmě taky obrovským nákladům, které ještě nikým nebyly kvantifikovány, uskutečnil dne 15.listopadu1988 Buran svůj první a také jediný kosmický let v automatickém režimu, tedy bez posádky. Stalo se to za dvanáct let od doby, kdy byl schválen příslušný realizační program.
Troufám si tedy říci, že realizací amerického programu „Space Shuttle“, byl také splněn další cíl, zdráhám se říci zda hlavní či vedlejší, zda utajený či zastřeně deklarovaný: podílet se na programu „uzbrojování“ Sovětského svazu, a na uzbrojování naší země.

Vy myslíte, že Američané si postavili za cíl „uzbrojit“ i naši zemi?
Zajisté si to myslím. Prezident Reagan sice hovořil jen o „uzbrojování SSSR“, ale explicitně to znamenalo i uzbrojování nás, jako spojenců Sovětského svazu. I my jsme, jako součást tábora či koalice, se kterou byla studená válka vedena, byli objektem tohoto „uzbrojování“. Bylo by naivní si myslet, že nás se politika „uzbrojování“ netýkala. Ani byste nevěřil, kam až tato politika sahala. I v civilním letectví jsme to pociťovali. Odkazuji vás na stranu 253 své knihy, kde krátce píšu o konfliktu kolem zapisovačů parametrů letu a hovorů posádky. Embargo těchto přístrojů ze strany západních zemí- to také bylo součástí oné „války“. I když to v podstatě znamenalo, že jsme nemohli využívat vyspělých technických zařízení, sloužících bezpečnosti létání! I nedostatek pomerančů na našem trhu by se tím dal objasnit. To ale dnešní ideologové a propagandisté nechtějí slyšet.
Co s tím mají dělat pomeranče? To vůbec nechápu.
Chci tím jen říct, že všechny tyto programy, a k nim bezesporu patří i výstavba našeho bombardovacího letectva, jak o ní budeme hovořit, si vyžádaly obrovské množství finančních prostředků, které se pak nedostávaly jinde. Třeba pro nákup tropického ovoce. Často dnešní propagandisté svádějí všechny nedostatky minulého režimu, nedostatek pomerančů, toaletního papíru a nevím čeho ještě, na neefektivnost centralizovaného, plánovaného hospodářství. A často se jako příklad opačného stavu uvádějí naše sousedy- Rakousko, Německo. Aniž bych podceňoval pracovitost občanů těchto zemí a efektivnější hospodářský systém, nemohu nevidět, že ani Rakousko, ani Německo (toto až do určité doby) do zbrojních závodů zapojeny nebyly. A mohly použít ty peníze, které tak ušetřily, do rozvoje svého hospodářství, infrastruktury a ta dále. V jejich rozpočtech žádná položka, kterou by bylo možno označit jako „vynucené uzbrojováním“ neexistovala!
Co se týče „Burana“, tak snad stojí za zmínku, že automatické přistání Buranu se uskutečnilo na dráze Bajkonurského kosmodromu. Nehledě na boční vítr o rychosti 61,2 km/hod, ukončil Buran svůj výběh po přistání, jež následovalo po dvou obletech zeměkoule, ve vzdálenosti pouhých 3 m stranou a 10 m podélně od cílového bodu.
Bylo to poprvé v historii, kdy vesmírný koráb, těchto rozměrů a složitosti, přistál poté, kdy byl vynesen na oběžnou dráhu jedinou raketou, na oběžné dráze manévroval, vstoupil zpět do atmosféry a přistál, jsa řízen pouze automatikou. Stal se tak, kromě jiného, i dokladem vysoké úrovně sovětské vědy, technologie a schopnosti lidí, kteří jej vytvořili a úspěšně exploatovali. Bohužel, jeho konec byl neslavný. Ten už byl svědkem jiné stránky těchto „schopností“. Skončil svůj život, na rozdíl od dvou amerických „šatlů“, na zemi. Stalo se to 12.května 2002 za prozaických okolností. Zřítila se střecha budovy, kde byl hangárován, když na střeše prováděla její údržbu parta, zřejmě také „vysoce kvalifikovaných“, pracovníků. Zahynulo při tom osm pracovníků, „vesmírný člunek“ byl zničen spolu s maketou rakety Energia. To je, bohužel, také jeden z důsledků poměrů v Rusku.
Kromě jiného nám tento příklad může posloužit i jako důkaz toho, k jakým „uzbrojovacím“ důsledkům takové závody ve zbrojení vedly!
Po malém odbočení teď, jestli dovolíte, přejdeme k podstatě této části našich rozhorů.
Poměrně dlouho trvající diskuze o charakteru, rozsahu a obsahu našeho letectva vedly nakonec i k rozhodnutí o zřízení leteckého svazku letectva bombardovacího.
Jestliže startovní pozici těchto diskuzí položíme na časovou osu, pak se odvíjely od konce války a od návratu a instalace naší vlády v Praze, a trvaly více než šest roků. A jak dále uvidíme, výsledkem pak bylo zřízení něčeho, co mohlo být považováno za svazek schopný bojového nasazení, jen s přimhouřením obou očí.
Po poměrně krátké době života divize vedl, závratným tempem pokračující, vývoj názorů na použití tohoto druhu frontového letectva ke zrušení divize. Je na místě se dnes ptát, zda všechno to, co bylo vloženo do jejího formování, výcviku a stmelování, všechny ty ohromné prostředky a úsilí velkého kolektivu lidí, zajišťovalo jistou návratnost. A explicitně by pak mohly vyvolávat v myslích oněch tisíců poctivých a své práci oddaných mužů pocity, že jejich práce ve prospěch vytvoření bombardovacího letectva byla prací zbytečnou. A že by tedy i na část svých životů, kterou této práci věnovali, měli nazírat jako na de facto ztracený a promarněný život.

Promiňte, vy hovoříte o návratnosti prostředků vložených do výstavby letectva. Je to vhodný termín, který používáte? Vždyť ona návratnost se mohla projevit jen ve válce,není-liž pravda?
Máte samozřejmě pravdu. Jen jsem tím chtěl, velice zjednodušeně, vyjádřit myšlenku, že i prostředky vložené do něčeho takového, jako byla bojeschopnost vojenského letectva, by měly rezultovat v něčem konkrétním. Tady tím konkrétním bylo snad jen to, zda to přispělo k upevnění odstrašující síly, které i naše letectvo bylo součástí. Naštěstí ne reálná válka.
Je docela možné, že bylo i záměrem a základním motivem těch, kdož připravovali a kodifikovali zákon, který celé období národní historie poslal do „vyhnanství“, toto: vtlouci celé generaci občanů této země do hlavy myšlenku, že jejich život byl promarněn a že proto také nezasluhuje ani to, aby byl náležitě hodnocen a oceněn. Z názorů některých dnešních historiků a zákonodárců by se explicitně dalo dedukovat, že celá generace dožívajících leteckých veteránů studené války, by mohla počítat i s tím, že i jejich důchodové požitky, které si vysloužili za svou službu vlasti, budou uznány za nepatřičné, že budou proto kráceny ve prospěch jiné skupiny občanů této země. Tedy ve prospěch té skupiny občanů, kteří se v důsledku nového, revizionistického politického pohledu na naše nedávné dějiny, respektive v důsledku účelové machinace našich vládnoucích politiků s dějinami, ocitli „na druhé straně barikády“, než na které jsme stáli my, letci ČSLA. Dnešní vyznamenávání a oceňování lidí z druhé strany barikády studené války, by tomuto „novému“ pohledu na dějiny i napovídalo.

Nezlobte se, ale vaše slova se mi jeví až příliš dramatická a neodpovídající reáliím dnešní doby.
Myslíte? Tak si dovolím opřít svůj názor o veřejně publikovaná slova také jednoho historika, který je současně zákonodárcem našeho parlamentu. V deníku Právo publikoval dne 7.5. 2011 poslanec TOP 09 a historik Zdeněk Bezecný, názory, které vyvolávají u mne při nejmenším pocity potenciálně ukřivděného.

Mohl byste tuto myšlenku zpřesnit?
Poslanec a historik Bezecný sice hovoří jen o dvou skupinách občanů, kteří by se měli stát prvními oběťmi této novodobé, již demokratické, diskriminace: jsou to, podle jeho slov, „esenbáci (sic!) a pohraničníci“, kteří jsou jako důchodci na tom prý lépe, než ti, „kdo stáli na druhé straně barikády“. Uvědomte si, prosím, že tím, kdo stanovil průběh oné „barikády“, podle kterého bude určováno, kdo na jaké straně stál, bude ex proposito (tedy podle záměru, plánu), bude tak zvaně demokratický stát, představovaný zákonodárnou mocí. Tedy v našem případě mocí, která si uzurpovala právo hodnotit dějiny a určovat, co v nich bylo správného a co ne, a kdo tedy bude, pohledem do zpětného zrcátka, určovat, kudy probíhala ona „barikáda“, a která strana této barikády byla správná a která nesprávná.
Nezakrývám, že mým cílem je toto období vojenských dějin obhájit, aniž bych jakkoliv měl v úmyslu zakrývat chyby, ke kterým, jako při jakémkoliv lidském díle, jistě došlo. A kterým v mnoha případech jistě bylo možné předejít při uvážlivějším postupu. Na druhé straně ale chci zdůraznit, že mám neustále na zřeteli atmosféru doby, ve které se toto vše odehrávalo. Tedy ty vnější podmínky, které v oné době ve světě, a tedy i v mé zemi, panovaly.

Jaké vnější podmínky máte na mysli?
Především bych chtěl zdůraznit, že obsahem činnosti velikého kolektivu lidí, kteří tvořili historii bombardovacího letectva ČSLA, nebylo ukájení jakési kratochvíle či jakéhosi koníčka. Což není popřeno ani skutečností, že mnozí z nás přišli k vojenskému letectvu ze záliby k létání a teprve časem se z nich stali uvědomělí obránci své vlasti. Odkázal bych zde na knihu svého spolužáka Jiřího Šrámka „Vzpomínky stíhače“, která vyšla v loňském roce.
Byl jsem částí tohoto kolektivu, žil jsem dnes a denně mezi těmito lidmi, poznával jsem jejich názory, tužby i přání. I když, a to je jistě pravda, kterou opakuji, že mnozí do tohoto kolektivu přicházeli proto, aby se realizovala jejich touha po létání, jiní třeba proto, že k tomu byli povoláni rozkazem o branné povinnosti. Příslušníky onoho kolektivu byli jak vojáci z povolání, tak i vojáci základní služby, kteří tam plnili svou vlasteneckou povinnost. I s nimi jsem měl kontakt.
Vždyť na příklad mechanikem mého letounu, od kterého jsem k letu připravený letoun přebíral a i jeho práci svěřoval svůj život, byl „záklaďák“. Musím na tomto místě zdůraznit, že jsem se nesetkával s žádnými mladými muži, kteří by se v něčem podobali těm „hrdinům“, jak se líčí také někteří „znalci armády“ z řad literátů, jako jsou pánové Škvorecký, Švandrlík, Havel. A kteří jsou dnes často na obrazovkých televizorů terčem posměchu. Či kteří jsou dnes odměňováni a glorifikováni.
Po mne je však neoddiskutovatelnou věcí to, že se má vlast v tomto období nacházela ve stavu permanentního ohrožení. O existenci plánů, které takovým ohrožením být mohly, jsme již hovořili dostatečně obsáhle. Dnes je to mnohými popíráno, dokonce věci došly tak daleko, že činnost některých mých občanů, kteří podporovali přímo či nepřímo ty síly ve světě, kteří naši zemi takové potenciální ohrožení připravovali, by měla být oceňována a odměňována.

Tomu vůbec nerozumím, co mi teď říkáte.
Ukážu vám to na jednom příkladě. Byl přijat zákon o tak zvaném třetím odboji. Podle § 4 odst. 1 tohoto tohoto zákona bude za protikomunistický odboj nebo odpor považována i „spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu“.
To tedy neznamená nic jiného, než to, že občan, který znal informace důležité pro obranu této země, a tyto informace předal agentovi zpravodajské služby „demokratického státu“, tedy státu, který v oné době stál vůči naší zemi v nepřátelském postavení, bude za toto předání, pro obranu země důležitých, informací, dnes tento občan odměněn i finančně. Tedy penězi, které i já jsem ve formě daní do státní kasy předal! Jinými slovy řečeno: zrada vlastní země, možná dokonce v některém případě i porušení přísahy, bude povýšeno lege artis na hrdinství. Rád bych se dozvěděl, zda ještě někde na této planetě existuje druhý stát, který by se ke svým občanům takto choval. Moc by mne to zajímalo!

Já už vám rozumím. Ale tito lidé obhajují svou činnost proti této zemi tím, že nesouhlasili s režimem, který zde existoval. A když tento režim byl dokonce zákonem odsouzen a prohlášen za nelegitimní, pak v jeho duchu všechno toto, by mělo legitimním být. Nebo se mýlím?
Ano, takové argumenty také slýchávám. K něčemu takovému dochází, jestliže není respektována zásada, že lex prescipit, non respicit. Čili: zákon se může vztahovat jen na věci a na skutečnosti, ke kterým došlo po jeho vydání, nikoliv na věci, které se staly před jeho vydáním. Cožpak ale lze nějakou lidskou činnost, třeba činnost konanou ve prospěch daného režimu, zpětně prohlásit za nezákonnou, jestliže takovou nebyla v době, kdy byla vykonána?
Budu konkrétnější:v roce 1951 v této zemi byl určitý politický režim. V témž roce jsem přísahal, že nebudu váhat nasadit i svůj život, jestliže má vlast, reprezentovaná navenek tímto režimem, bude ohrožena. Dovedete si představit takovou absurditu, že by má přísaha byla dnes prohlášena za falešnou, za protiprávní? Mohl bych jít ještě k absurdnějším příkladům. V roce 1954 jsem uzavíral sňatek, což to se konalo rovněž podle tehdy platných zákonů. Měl bych považovat v roce 1989, kdy se zde změnil režim, můj sňatek za neprávoplatný?
A obráceně: cožpak lze nějakou lidskou činnost se zpětnou platností prohlásit za zákonnou, jestliže v době, kdy se odehrála, takovou nebyla? Nemám právnické vzdělání, ale prostý selský rozum mi říká, že něco podobného není možné.
Nedávno mi jeden, jinak dost známý, novinář, na mé připomínky k jeho článku napsal, že nemůže Československo považovat za svou vlast, protože byl v té době z politických důvodů trestně stíhán. Kdybychom v této debatě měli pokračovat dál, potom bychom si museli ujasnit takové pojmy jako je „politický režim“ a „vlast“. To přece není jedno a totéž.
Mne až překvapuje naivita podobných lidí, kteří ve své nenávisti byli ochotni jít až tak daleko, že kalkulovali s novou válkou. Asi si mysleli, že zbraně, které by v takové válce byly použity, by rozlišovaly mezi příznivci a odpůrci režimu v té zemi, proti které se vede válka. I dědictví desítek generací, které vytvořily to, co představuje materielní základnu toho, čemu říkáme „vlast“, by vzalo za své. Uvědomte si, třeba, že termojaderná puma o ekvivalentu 1,5 Mt by smetla z povrchu země takový národní poklad, jakým je Praha. A že politická a administrativní centra tohoto typu byla jedním z cílů použití jaderných a termojaderných zbraní, o tom snad nikdo nemůže pochybovat! Cožpak lze vyloučit to, že ten, kdo se „spojil a agentem zpravodajské služby demokratického státu“, nepomáhal svým dílem k tomu, když byly určovány i cíle takového bombardování? Cožpak to nebyl právě jeden z „demokratických států“, který už takové zbraně použil?

Už vaší argumentaci rozumím. Rád bych ale pokračoval v tématu budování bombardovacího letectva v poválečné době.
Jsem pro. Jako vše, má i historie 46. bombardovací letecké divize i svou prehistorii. Někdy se této prehistorii také říká kontext. Tato prehistorie sahá do období druhé světové války, a dokonce i dost daleko před její počátek. A pochopitelně do několika roků po jejím skončení. Chceme-li znát a pochopit historii divize, musíme se zabývat i její prehistorii.
Důležité místo v této prehistorii mají tedy politicko-vojenská rozhodnutí prezidenta Beneše, vrchního velitele čs. ozbrojených sil. A samozřejmě také účast našich letců, a jimi získaná zkušenost na bojištích Druhé světové války, měly svůj význam. Co se pak týče bombardovacího letectva, tak to byla téměř výhradně zkušenost našich letců v řadách RAF, tedy na Západním bojišti. To však byla zkušenost stíhacích letců a letců strategického bombardovacího letectva, případně průzkumných letců. Avšak bez významu jistě nebyla ani skutečnost, že londýnští činitelé naší vlády, včetně vrchního velitele, měli bezprostřední, někdy i osobní, styk právě s takovými letci.
Ve svazku Rudé armády, kde působila naše „smíšená letecká divize“, součástí této „směsky“ bombardovací jednotka nebyla. V této divizi bylo jen několik střemhlavých bombardérů Pe-2. Ty by bylo možno počítat za zárodek lehkého bombardovacího letectva, se kterým se počítalo i pro dobu poválečnou. Což pochopitelně nemohlo nemít odezvu i v myšlení našich vojenských činitelů, kteří zastávali po válce rozhodující funkce a zajisté se podíleli na formulování naší vojenské doktríny. Sám jsem se přesvědčil o tom při jednom setkání s tehdejším ministrem obrany generálem Lomským.

Mohl byste mi říci, o jaké setkání šlo? A co z něj vyvozujete pro dnešní naši debatu?
Ano, zajisté. Mé setkání s ministrem Lomským začalo poněkud úsměvně. Odehrálo se na podzim roku 1969. Tehdy jsem z titulu zástupce velel 46. bombardovací letecké divizi. Velitel divize plukovník Končír studoval v Brně na Vojenské akademii Antonína Zápotockého. Jako nejvyšší vojenský funkcionář v Přerově jsem byl také náčelníkem posádky Přerov. A tehdy mi ohlásil sekretariát ministra obrany Lomského, že ministr přijede se svými kolegy střílet bažanty a zajíce do honitby na letišti a v přiléhajícím lese. Pochopitelně bylo mou povinností se ministrovi hlásit Pochopitelně jsem měl na sobě vojenskou uniformu. Což jsem také udělal.
První slova, která jsem však od něho slyšel, když sestoupil ze žebříku „ Av-14ctky“, a když jsem se mu předepsaným působem ohlásil, byla: „Jak to, že nejste oblečen v mysliveckém?“ Zarazila mne tato výtka a tak jsem se jen omluvil se slovy, že myslivectví neprovozuji. „Budete přesto chodit při honu vedle mne!“ Znělo to jako rozkaz a uposlechl jsem. Ministra doprovázel i jeho sovětský poradce, generál, jehož jméno ssi nepamatuji. Pamatuji si jen, že díky jeho zacházení s nabitou střelnou zbraní, jsem měl několikrát v době honitby pocit ohrožení. To je ale jiná kapitola.
V průběhu honu se mne generál Lomský též ptal, co si myslím o bitevním letectvu. To bylo tehdy představováno letouny IL-10, nástupci slavných „černých smrtí“, letounů Il-2, „šturmoviků“. Jimi se „rudí“ letci, včetně našich, v průběhu války nesmazatelně zapsali do její historie. V té době byl velitelství naší divize podřízen 32. bitevní pluk, a to od doby, kdy byl zrušen 29. bombardovací letecký pluk. Bitevní pluk byl dislokován v Trenčíně, a byl letouny Il-10 vyzbrojen.
Proč se mne ministr Lomský na to ptá v průběhu honu na zajíce a bažanty, jsem netušil. Jen si vzpomínám, že jsem vyslovil, podotýkám, že s jistou nesmělostí, která vyplývala z respektu k člověku takového kalibru, názor, že už současná doba v jistém smyslu tento druh letectva překonává, zvláště pak překonává typy letounů válečné generace.
Vycítil jsem však, že ministr se nemůže zbavit svých zážitků, které získal jako voják na frontě Druhé světové války. Že nemůže „udělat tlustou čáru“ za svou minulostí , zapomenout na svou vlastní válečnou zkušenost z doby před bezmála patnácti lety. A v té době však patnáct let ve vývoji letecké zbrojní techniky a vojenského myšlení představovalo obrovský krok kupředu. V replice mi ministr zdůrazňoval pocity vojáků útočících či bránících se na zemi, kteří mají nad svými hlavami vlastní bitevní letadla. Tedy pocity, které jistě jako člověk, jenž prošel válkou, měl hluboko „pod kůží“.
Teprve později, možná až dnes, si uvědomuji, jak obtížné bylo pro generála Lomského, hrdinu Druhé světové války, se loučit s tímto druhem letectva, s oněmi „šturmoviky“. Zřejmě však už v té době probíhaly na úrovni ministerstva úvahy o potřebě nahradit staré šturmoviky novými typy letadel, a nejen novými typy letadel, ale i novou taktikou, ovlivněnou též vývojem atomových zbraní.
V té chvíli jsem vůbec netušil, že se smráká i nad bombardovacím letectvem, jehož se podobné úvahy týkaly rovněž. Tedy letectva, které jsem tehdy na honu ministra obrany reprezentoval já. „Raketová doktrína“, která tak zatemňovala mysl Nikity Chruščova, už si našla cestu i do pracoven ministra a Generálního štábu.
Z jara následujícího roku jsem pak na letišti Přerov podával hlášení za nastoupené velitelství divize a 24. a 25. bolp. Generál Hlavatý nám přijel sdělit, že divize bude tohoto roku rozpuštěna!
Když si dnes vybavuji tuto svou debatu s ministrem Lomským z doby před více jak padesáti lety a konfrontuji ji s názory dnešního ministra obrany Vondry, vidím, jak dnešní ministr to má o mnoho jednodušší. Ten už není zatížen žádnou svou vlastní válečnou zkušeností. Pro něj není uměním řešit rovnici, ve které na jedné straně je vše sovětské, potažmo ruské, jen jakési „haraburdí“, a na druhé straně je všemožně vychvalovaná „západní“ technika. To je přece tak jednoduché, že takovou rovnici dokáže vyřešit ve věcech vojenských úplný ignorant, že?
Zatímco pro jeho předchůdce byla, možná, jeho válečná zkušenost až příliš zatěžujícím balastem.
Nemohu se samozřejmě vyhnout i jinému srovnání těchto dvou mužů v čele resortu, který stále nese, ač ne zcela právem, ve svém názvu přívlastek „národní“ a ve kterém jsem já pracoval patnáct let. Na jedné straně tu byl muž, který po dlouhé roky cestou ze Sokolova do Prahy nasazoval dnes a denně svůj život za osvobození své země zpod nacistického jha, muž, který svůj statečný postoj k této zemi prokázal i v jiných krizových obdobích, například v srpnu 1968, a z jehož slov byla cítit starost o její bezpečnost.
Na druhé straně je muž, jehož vojenská kvalifikace je možná prokazována „modrou knížkou“, muž, kterého do vrcholné politiky vynesla spoluúčast v tak zvaném disentu, o jehož skutečně státotvorné roli pro tuto zemi lze s úspěchem pochybovat, muž, za nímž nejsou vidět žádné konkrétní výsledky, muž, který si dovoluje opovržlivě se vyjadřovat o vrcholném díle letecké techniky jako o „haraburdí“. A to jen proto, že se toto dílo „narodilo“ v zemi, kterou on z duše nenávidí. (Poznámka.- Tyto řádky psány před koncem března 2012, tedy před datem, kdy ještě neskončily, bohužel, aféry kolem ministra Vondry.)
Budeme však raději pokračovat v naší besedě. Vrátíme se k době, kdy prezident Československé republiky Dr. Edvard Beneš uprostřed ještě neskončené války cestuje v prosinci 1943 z Londýna do Moskvy. Byla to, pro další osudy našeho státu, cesta historická. Jak ukázala budoucnost, kterou my už dnes známe, ovlivnila tato cesta, a to, co v Moskvě tehdy bylo dojednáno, životy našich národů na několik desetiletí dopředu. Československou armádu a její letectvo nevyjímajíce. A uskutečnění této cesty je dnes asi tím hlavním, co je prezidentu Benešovi vytýkáno dnešními „neodemokraty“.
Hlavním cílem této cesty bylo dojednání a podepsání se Sovětským svazem Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Podle představ prezidenta měla tato smlouva být, a skutečně také po dobu téměř celého zbytku dvacátého století byla, „pevnou zárukou pro Československo, jeho lepší budoucnosti a jeho úzké politické a vojenské spolupráce“ (Dr Edvard Beneš, Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství, Orbis, Praha, 1947). Úmyslně jsem podtrhl slovo „vojenské“, neboť má úzkou návaznost na téma naší debaty. Pokud pak se týče vojenského letectva, navázala tato cesta na dřívější spolupráci s Moskvou. Ta započala jistou návštěvou, která se uskutečnila 30. května 1935.

O jakou návštěvu se tehdy jednalo?
Byla to oplátka za předchozí návštěvu sovětské delegace v Československu. Dne 30.5.1935 odletěl do Moskvy, se souhlasem vrchního velitele prezidenta Beneše, přednosta III. (leteckého) odboru MNO divizní generál Jaroslav Fajfr. Letěl tam na palubě, předtím do Československa dodaného, francouzského bombardovacího letounu Marcel Bloch MB 200. Výsledkem této cesty, na kterou tedy navazuje cesta prezidenta Beneše, a dalších jednání se sovětskou stranou, bylo to, že bylo do Československa dodáno 61 kusů dvoumotorových bombardovacích letounů Tupolevovy konstrukce TU SB-2. Byly též zahájeny přípravy licenční výroby těchto strojů pod označením B-71 u nás. Tento letoun se výborně osvědčil ve válce ve Španělsku, kde jich bylo nasazeno 200 kusů. Letoun mohl nést 600 kg pum.
Lze tedy říci, že tehdy, v podmínkách první republiky, byla zahájena konkrétní spolupráce československého vojenského letectva s letectvem sovětským. To, co se tehdy událo na poli výstavby československého bombardovacího letectva, představuje de facto jeho začátky.
Tato spolupráce trvala pak nepřetržitě 54 roků, prošla úspěšnou zkouškou Druhé světové i „studené“ války a dlouhým obdobím jiné války, války studené. Byla přerušena až politickým převratem v roce 1989. Zda toto přerušení bylo ku prospěchu tohoto národa, ukáže až historie. Vy, mladý muži, máte šanci se dožít toho, jaké poučení poskytne historie. Já asi takovou šanci už nemám!

Jak si vysvětlujete, že došlo k takovému odklonu od vyloženě profrancouzsky orientované vojenské politiky Československa k Sovětskému svazu?
Jak jsem sám pochopil prezidenta Beneše, byl on člověkem, který opíral veškeré naděje na zajištění bezpečnosti své země o spolupráci s Francií. Postupně však i on nemohl nevidět, že na francouzské straně vzrůstá neochota k prohlubování spolupráce, že tam jsou zpochybňovány poznatky o rostoucí síle Německa a o jeho světovládných cílech, že francouzské veřejné mínění dává přednost heslu „všechno je lepší, než válka“, že jak Francie, tak i Velká Británie nejsou ochotny zasáhnout proti Hitlerovi.
Na druhé straně nesl i jako vrchní velitel obrovskou odpovědnost za zajištění obrany a suverenity své země, že tato odpovědnost nevyplývala z nějakého diktátu „shora“, ale z jeho niterného přesvědčení a ze zažitého a pevně si osvojeného smyslu pro odpovědnost.
Troufám si bez obalu říci, že prezident Beneš se takto choval ne z nějaké ideové náklonnosti, kterou by cítil vůči režimu sovětskému, ale z poznané nutnosti. Jednal tedy naprosto svobodně.
Mnohými u nás je tato část činnosti prezidenta Beneše za Druhé světové války snad nejvíce kritizována a dokonce odsuzována. Hlavně pak proto, že prý nás odsoudila do role sovětského souputníka a téměř otrockého následovníka Sovětského svazu ve všem, a zajisté též v budování vojenského letectva. Nebude na škodu, jestli vám řeknu, jak se na to dívám já. Aniž bych si jakkoliv přisvojoval právo činnost prezidenta hodnotit.
Takové hodnocení je třeba přenechat historii a vyčkat ještě potřebnou dobu. Ještě je příliš brzo na takové hodnocení. Když se koncem minulého století ve Francii ptali čínského vůdce Teng Siao-pinga, který tam byl na návštěvě, na to, co si myslí o francouzské revoluci, odpověděl jim tento moudrý Číňan, že je ještě příliš brzo na její hodnocení. A to už bylo dvě stě let po jejím uskutečnění! Myslím, že i pro nás dva ještě uplynulo málo času, aby bylo možno takové hodnocení provádět, aniž bychom byli příliš ovlivněni přítomností!
Sám bych se nechtěl dostat do pozice namyšlených českých zákonodárců, kteří si už dokonce troufli hodnocení naší nejbližší minulosti kodifikovat a zesměšnit tím dokonce pojem a obsah samotného práva.
Jediným mým cílem tedy je, vysvětlit si tuto cestu a pochopit důvody, které prezidenta Beneše k takovému kroku vedly.
Sám československý prezident považoval „ cestu do Moskvy za čin, který byl logickým vyvrcholením politiky a cest jeho velkých předchůdců z roku 1848, z roku 1867, ze začátku tohoto století, a ovšem politiky a cest Masarykových před první světovou válkou i za ní“. Postoj prezidenta Beneše také, možná podvědomě, vyjadřoval vztah našeho národa k Rusku. Vztah, které si byl vědom i Hitler!

Hitler si byl vědom vztahu Čechů k Rusku? To je pro mne úplná novinka. Odkud to, prosím, máte?
Přiznávám, že i já jsem byl překvapen, když jsem o tom četl v knize mladého ruského historika Igora Nikolajeviče Šumějka „Druhá světová. Resetování“ ( Вторая мировая. Перезагрузка, Moskva, Veče, 2009). Podle něj Adolf Hitler ve svých „Besedách u stolu“ pronesl tato slova: „V naší třídě malí Češi plakali, když se dozvěděli, že v japonsko-ruské válce padl Port Artur. A od tohoto okamžiku jsem začal mít rád Japonsko“. A generálům, kteří mu dělali u stolu společnost, a slyšeli tato slova, pak říká: „Češi vždycky budou spoléhat na „matušku Rus“(http://lib.rus.ec/b/212523/read#t28).
Myslím si, že i naši dnešní naši vůdcové by se měli důkladně zamyslet nad tím, co řekl prezident Beneš. Ani Hitlerova slova by nemusela být irelevantní pro ty naše politiky, kteří by, jsouce nepoučeni historií, chtěli někdy vést naše vojáky v řadách armád NATO, třeba po boku Poláků nebo Litevců, do Ruska.
Prezident Beneš si přál, a to byl jistě jeden z jeho politických cílů, aby ve shodě se Sovětským svazem a Polskem došlo „k plné dohodě za účelem skoncování s imperialistickým a krvelačným , „Drangem nach Osten” Německa a aby tento „Drang”, jak se projevil ve válce právě probíhající, byl nejen ukončen, ale byl také „definitivně zaražen”. Náš stát stál v první linii sil čelících tomuto „drangu”. Není snad pochyby v tom, že i naše vojenské letectvo i ve vojenské oblasti mělo rovněž stát v první linii tohoto boje. Měl jsem sám možnost v poslední době se k této věci veřejně vyjádřit.

Co to, prosím vás, onen „Drang“ je? Slovu „Osten“ rozumím, ale význam slova „Drang“ nechápu plně. Můžete mi jej vysvětlit? A co myslíte tím, že jste měl v poslední době možnost se k tomu veřejně vyjádřit?
Byl jsem před několika lety ve stejné situaci jako vy, že jsem pátral po tom, co vlastně výraz „Drang“ znamená.
Podle renomovaného slovníku Deutches Wőrterbuch, nakladatelství Brockhaus Wahrig, má toto slovo několik významů. Jen zřídka znamená tlak nebo nátlak. Častěji jeho význam spočívá v „naléhavé, tělesné“ potřebě (dringendes, kőrperliches Bedürfniss). Nebo též je jakýmsi „vnitřním pudem, silnou potřebou něčeho, touhou po něčem, třeba po svobodě nebo po pomstě (inner Trieb, starkes Bedürfniss nach etwas, Sehnsucht nach Freiheit, nach Rahe). Někdy také znamená bouři nebo útok.
Jako příklad se ve slovníku uvádí „konat něco z vnitřní potřeby“ (etwas aus Inneren Drang tun) či „pociťovat v sobě jakousi neodolatelnou, náhlou, prudkou potřebu (einen unwiderstehlichen, plőtzlichen, heftigen Drang in sich fühlen, verspüren) nebo také „být touhou po něčem jat, posedlý“ (von einem Drang nach etwas ergriffen, besessen sein).
Předložka „nach“ pak znamená „do“ (místně) nebo „po“ (časově).
Z toho jsem si vyvodil, že právě z těchto převažujících významů vyplývaly i obavy jak prezidenta Beneše, tak jeho předchůdce a učitele Masaryka. Prezident Masaryk to vyjádřil po skončení První světové války těmito slovy: „Starý, staletý německý nápor na východ měl být dovršen konečným podmaněním východních národů, v prvé řadě slovanských, a celý průběh války a vítězství Německa uskutečňovaly pangermánský plán.”
V poslední době jsem posílal krátké vyjádření k roli prezidenta Beneše, zejména pak v tom smyslu, zda se zasloužil o tento stát. Spisovatel Jiří Stránský napsal do Týdeníku rozhlas, že je toho názoru, že se prezident Beneš o tento stát nezaloužil. Na to jsem reagoval příspěvkem, který byl publikován. V něm jsem vyjádřil názor, že se zasloužil o stát měrou, o které by si všichni jeho následovníci mohli nechat jen zdát. A to také proto, že si uvědomil, kde je skutečná síla, schopná tento staletý nápor odrazit. A kromě toho více než jiní pochopil, že by se v době, kdy tento „Drang nach Osten“ dostal podobu Hitlerových plánů, nejednalo jen o podmanění našeho národa, ale o jeho totální likvidaci v geografickém prostoru, který obývá půldruhého tisíce let. A historie mu dala plně za pravdu! To je také odpověď na druhou část vaší otázky.
Současná ruská historička Natalie Naročnickaja soudí, že v nové podobě tento „pangermánský“ plán získává pro Rusko novou formu v podobě rozšiřování NATO. V něm se pak projevuje onen první význam slova „Drang“. Že totiž znamená „tlak“ nebo „nátlak“.
Naročnickaja vyjadřuje svůj názor těmito slovy: „Směr, ve kterém má být vytlačováno Rusko na severovýchod Euroasie a rozvrh rozšiřování NATO přesně opakuje konfiguraci dvou germánských „Drang nach Osten“ XX.tého století. Chtějí nás vytlačit do tundry, chtějí nás vytlačit tam, kde země zamrzá do hloubky dvou metrů, kde jsou vzdálenosti mezi průmyslovými středisky a zdroji surovin tisíce kilometrů, kde rentabilita libovolné výroby je objektivně nízká, dosahujíc až konkurenční neschopnosti, výstupy na trhy jsou omezeny a tak dále. Určili nám místo kdesi za Polárním kruhem. Mapa pangermanistů z roku 1911 přesně souhlasí s mapou a s rozvrhem rozšiřování NATO: nejprve tam jsou zahrnuty nejbližší země, odtrhuje se Pobaltí, pak tam jako asociovaný člen vstupuje Ukrajina a další. Není třeba nás klamat v tom smyslu, že podstatou mezinárodních vztahů ve XX.tém století byl zápas totality se svobodným světem. Zápas probíhal kvůli tomu, aby bylo Rusko vytlačeno na severozápad Euroasie a aby mu byly odebrány ty dvě pozice, které z něho ve své době udělaly velkou mocnost, bez které v Evropě nevystřelil jediný kanon- to jest Balt a Černé moře. V tom spočívá ona „východní otázka“. Zisky Petra Velikého nedávají klidný spánek stařence Evropě.“
Až sem citace slov ruské, mezinárodně známé, historičky. Bylo to zveřejněno v roce 2009 v časopise „Sojuznoje gosudarstvo“ č. 37, na příslušné web stránce pak zveřejněno13.10.2009. Odkazuji též na webovskou stránku http:rusarmageddon.narod.ru/obrasheeniy/nn_in1.htm.
Můžete si snadno domyslet, jak mohou reagovat na různé kroky západních politiků političtí představitelé Ruska, jestliže se tam zakoření podobné pocity? Lze si vůbec představit, k jakým důsledkům by takové uplatňování politiky vůči Rusku mohlo vést?

Máte vy osobně představu o tom, k čemu by taková politika mohla vést?
Nechci se pouštět do nějakých obsáhlých spekulací na toto téma. Je obtížné dělat prognózy možného historického vývoje. Kvalifikaci prognostika nemám, v naší zemi jsou tady jiní, kteří se pyšní touto kvalifikací.
Osobně jsem ale přesvědčen, že pokud se nepodaří Západu vnitřně rozložit Rusko a získat tam vlivné politické síly, které by za něj udělaly tuto práci, tak vnější tlak tímto směrem může rezultovat jen v opačný výsledek. Je všeobecně známo, že ruský národ má zcela výjimečný vztah ke své zemi a v dobách, kdy cítí ohrožení samotné podstaty své existence, dokáže nalézt vnitřní síly, mistrně využít přírodních podmínek, ve kterých po tisíciletí žije, aby odolal vnějšímu tlaku.
Pregnantně to již před lety vyjádřil, dnes již tragicky zesnulý, generál Aleksandr Lebeď. Ten ve své knize „ Za děržavu obidno“ (redakce "Moskevské pravdy, 1995, Moskva) napsal slova, která charakterizují situaci tak, jakou se jeví i mně na základě toho, s čím se seznamuji prostřednictvím Internetu. Chcete, abych vám slova generála citoval?

Samozřejmě.
Tak tedy zde jsou:
„Nové, lepkavé, zhoubné jařmo, které na naši zemi postupuje ze všech stran, není namířeno proti materiální obálce državy, ale proti Duši národa. Nepřítel je strašný tím, že je neviditelný. Nelze s ním zkřížit meč. Nelze ho zasáhnout kulí. Ale je tady. Rozbíjí a ničí základní morální zdroje, které nám zanechali naši předkové a nahrazuje je náhražkou idejí, které jsou nám cizí. Vytváří všemožné sekty, strany, společenské organizace nejasného zaměření a v pravoslavné Rusi hlásá pravoslaví v angličtině. Vytváří politický, ekonomický chaos, popuzuje národy proti sobě, a pro své potěšení vyvolává nejrůznější ozbrojené konflikty a občanské války. Povzbuzuje rozmach zločinnosti a brání boji s ní. Organizuje „odliv mozků" a ničí tím intelektuální potenciál ruského státu. Dělá vše pro to, aby proces rozpadu státu se stal nevratným, a v mnoha případech už se mu to více než podařilo. Zdá se mu, že jeho cíl už je blízko.
Ale mýlí se. Neví, že odpor Slovanů se v extrémních případech zdesateronásobuje, a nikdo nerozumí tomu, proč se tak děje. Zapomínají, že Rusové pomalu zapřahají, ale rychle jedou. Nedochází mu, že péro stlačované ruské trpělivosti je stlačeno k hranici, jež nemá v historii obdobu a že stačí už jen málo, aby se vymrštilo očišťující silou, jež smete všechnu pěnu, hnus, zkaženost. A Rusko se znovu narodí“.
A k tomu bych ještě přidal svou vlastní úvahu. Nebylo by dobré, kdyby Západ, dnes bohužel i včetně naší účasti, vytvářel kolem Ruska situace, kdy by se tato země stále více cítila v postavení obklíčené pevnosti, případně byla dotlačena do pozice „kritické reakce“. I člověk, jakožto určitý druh živočicha se za jistých okolností chová tak, že se u něj projevuje podobný rys bojovného chování jako u krysy zahnané do úzkých. O tom nás poučuje nositel Nobelovy ceny za lékařství a fyziologii Konrád Lorenz. Za určitých okolností by se u člověka. I ve společenství lidí- v národě, by se mohla projevit tak zvaná kritická reakce, kdy „bojovník nasazuje veškeré síly, neboť nemůže ani uniknout, ani očekávat milost“ (Konrád Lorenz, Tak zvané zlo, Mladá fronta, Praha, 1992).
Když si pečlivě přečtete Vojenskou doktrínu Ruské federace, pak tam můžete najít vyjádření tohoto principu! Konec konců strategie vzájemného garantovaného zničení, která byla tak frekventována v minulém století, není ničím jiným! A nebyla omezena jen na Rusko či na Sovětský svaz!

V jakém směru spatřujete to, že by se Rusko mohlo ocitnout v „pozici kritické reakce“? Jak se to odráží ve vojenské doktríně?
V článku 22 vojenské doktríny Ruském federace se počítá s možností použití jaderných zbraní. Jejich použití je zřejmě považováno za krajní opatření v takovém případě, kdy „je ohrožena samotná existence státu“ („когда под угрозу поставлено само существование государства“).
Je pochopitelné, že je obtížné vytvořit model situace, kdy prezident Ruské federace dojde k názoru, že nastala situace, kdy je ohrožena samotná existence státu, a rozhodne se použít jaderné zbraně. Sám si takovou situaci představit nedovedu. Rozhodně to ale nebude situace tak jednoduchá, jako v případě krysy, která je zahnána do úzkých a místo útěku se obrátí proti svému pronásledovateli. Tedy situace, kterou uvedl jako příklad ve své práci Konrád Lorenz. Vztahy kteréhokoliv státu ke svému okolí nejsou jistě tak jednoduché, aby se daly popsat jednoduchým příkladem. Avšak už sama existence takového ustanovení ukazuje na to, že taková situace à priori vyloučena není.

Co by pak měly dělat státy, pokud nechtějí, aby situace dospěla až do takových kritických pozic. Tuto otázku myslím obecně, nikoliv jen ve vztahu k Rusku.
Teď jste se dotkl podstaty problému. Dá se na to odpovědět obecně: chovat se k sobě navzájem tak, aby u nikoho nevzniklo podezření, že je třeba usilováno o takový krajní případ: o ohrožení samotné existence kteréhokoliv státu. To ale znamená, že je zapotřebí, byť jen v myšlenkách, představit sami sebe na místě našeho protivníka.
Vezměme třeba jen zkušenost „studené války“. Analytik kořenů studené války Arthur M.Schlesinger, Jr.ve své práci „The Cycles of American History“ (Houghton Mifflin Company,Boston) o tom píše: „Jakékoliv poctivé zhodnocení studené války si žádá, abychom se transponovali na protivníkovo místo“ a dále pokračuje: „musíme se snažit pochopit, že Rusové mohli v sovětské realitě nesprávně chápat naše signály. My si ale rovněž musíme ověřit, zda jsme přiměřeně rozuměli i my jim“ (http://www.gumer.info/bibliotek_Buks/History/shlez/index.php).

Myslíte si, že dostačuje to, abychom dobře chápali svého potenciálního protivníka?
Domnívám se, že to je základní podmínka. Ale takový stát, jakým je třeba Rusko, tedy stát disponující obrovským arsenálem atomových zbraní a prostředků k jejich dopravě k možným cílům, by také měl konkrétně definovat a vyhlásit, co bude považovat za činnost, jež jím samým bude kvalifikována jako „činnost ohrožující jeho „samotnou existenci“. Tady se, podle mého soudu, nevystačí s nějakými obecnými politologickými výroky o tom, co existenci státu představuje. U státu se staletou či tisíciletou historií, jakým je ruský stát, se může taková definice, takové vymezení, lišit od našich představ.
Musíme předpokládat, že „naše signály“ nemusí vždy být druhou stranou správně pochopeny.
Musíme také ale pochopit a předpokládat, že druhá strana našeho eventuelního sporu nebude slepě věřit jen tomu, co říkáme my, ale bude provádět vlastní hodnocení naší činnosti, našich úmyslů. To, bohužel, přes veškerá ponaučení minulosti, se stále neděje.

V jakých případech tomu tak je i nyní?
Je to zcela jednoduché. Vezměme jen příklad rozšiřování NATO směrem k ruským hranicím. Západ Evropy, a tam patříme i my, nejen geograficky (geograficky jsme součástí západní Evropy byli vždy), ale i politicky, tvrdí, že toto rozšiřování není proti Rusku namířeno a že je neohrožuje.

Moment, prosím. Říkáte, že jsme vždy byli geograficky součástí Západní Evropy. Pro mne je toto vaše tvrzení překvapivé. Oč je opíráte vy?
Neopírám se o nic jiného, než o ruské prameny. Konkrétně mám na mysli Атлас мира. Je to kartografické dílo vynikající úrovně. Přivezl jsem si tento atlas v roce 1957 z Moskvy. Atlas vydala v roce 1954 Hlavní správa geodezie a kartografie Ministerstva vnitřních věcí SSSR na základě Usnesení Rady ministrů SSSR.
Na listrech číslo 88 a 89 najdete politickou mapu Západní Evropy. A tam názorně uvidíte, které státy tuto část Evropy tvoří. Na listech číslo 90 až 137 pak najdete mapy států, které částí Západní Evropy jsou.
Rozumím, ale to se značně rozchází s pojmy, kterými často operují politikové, kteří nás často řadí do Evropy Východní, maximálně Střední.
To máte pravdu, ale něco takového vypovídá o něčem jiném.

O čem, prosím?
Vypovídá to pravděpodobně o tom, že tito politikové mají chabé znalosti zeměpisu. Na něco podobného upozorňovala jistá Taťána Metternichová, tedy vnučka knížete Metternicha. Jak píše ve své knize na straně 215 „Svědectví o neobyčejném životě“, (vydala Panorama, Praha, 1992,), že „politici až příliš často přehlížejí dvě elementární skutečnosti: historii a zeměpis“.
Diskuzí na toto téma bychom se ale dostali příliš daleko od toho hlavního, čím se zabýváme. Budu tedy pokračovat.
Ale Rusové, jak jsme již viděli například citovaných slov N. Naročnické, to vnímají zcela jinak, k našim slovům jsou hluší a stále mají naléhavější pocit, že cíle tohoto rozšiřování jsou jiné, než co se tvrdí. A samotné NATO svou konkrétní činností jim jejich názory jen potvrzuje. Činnost Aliance už dávno přesáhla rámce původní Úmluvy.
Jako příklad toho, jakou cestou se mohou brát dějiny, uvedu fabuli hlavního redaktora ruského periodika „Zavtra“ Aleksandra Prochanova z 30. března 2011 v čísle 13 (906).( http://zavtra.ru/cgi//veil//data/zavtra/11/906/11.html).
„Na samotném počátku je uvnitř suverénního státu vyprovokován krvavý konflikt. Má podobu povstání proti ústavnímu režimu. Hlava státu, která potlačuje tento konflikt pomocí síly, je démonizována. Je prohlášena za krvavého netvora, zosobněním pekla, zatímco jeho oběti jsou líčeny jako oběti nelítostného lidožrouta. Humanitní část lidstva je vyzvána, aby tyto povstalce chránila (třeba formou „havlovského“ humanitního bombardování, dodávám já).
Proti zlovolnému vůdci (v podobě třeba Muamara Kaddafího) je nasazeno letectvo a námořní síly. Režim se hroutí a on sám je v poutech dopraven do Haagu. Tam je, podobně jako Slobodan Miloševič, otráven pomalu působícími jedy. Nebo je mu, podobně jako v Iráku Saddámu Husseinovi, nasazena na krk příšerná škrtící smyčka („udavka“). Lidská práva se stávají částí válečné strategie, jsou drobným písmem napsána na trupy stíhačů-bombardérů, na hlavice bojových raket a na těla chytrých vakuových bomb. Třetí světová válka začíná ve jménu ochrany lidských práv.“
Až sem slova A. Prochanova z Ruska.
A já bych je doplnil vlastním hypotetickým příkladem. Třeba v Kaliningradské oblasti Ruské federace, dříve Východním Prusku, nějací „povstalci“, podobně jako se to stalo v Libyi, povstanou, budou požadovat odtržení od Ruska, budou požadovat pomoc RB OSN, a když tato „pomoc“ bude vetována, tak se Aliance rozhodne jednat samostatně. A máme tady hned problém, který bude ruská vláda řešit podle výše citovaného článku své vojenské doktríny.

To ale hodně fabulujete.
Jistěže. Vmýšlím si situaci, která může nastat, jestliže se státy nebudou řídit zásadami, o kterých jsem hovořil.
To jsme se ale už dostali hodně daleko od cesty prezidenta Beneše do Moskvy v roce 1943, že?

Nemyslím si, že by to bylo na škodu. Vždyť určité souvislosti sahají až do našich dnů.
Lze se tedy podivovat nad tím, že prezident Beneš si vyvozoval, že tento pud, tato touha, tento tlak, nebudou definitivně potlačeny porážkou Německa v Druhé světové válce, tak jako nebyly potlačeny jeho porážkou ve válce první? A že tady existuje trvalé ohrožení českého národa, jakožto národa slovanské větve? A že tedy viděl záruku ve spojenectví se Sovětským svazem, potažmo s Ruskem, v němž největší slovanský národ hrál a hraje rozhodující roli? Rád bych zdůraznil, že tyto obavy neměl jen prezident Beneš. I sovětští představitelé obavy z budoucího Německa měli.

Můžete uvést příklad?
Samozřejmě. Při rozhovoru Stalina s Benešem v moskevském divadle v prosinci 1943 vyjadřuje maršál Vorošilov, blízký to spolupracovník Stalina, názor, že „bude zase nová válka“. Stalin tomu sekunduje, když říká „Germánce nezměníte, zase se začnou připravovat na novou válku a za čas zase dojde k nové válce.“ Později potvrzuje Stalin tuto myšlenku v projevu, který přednesl 6. listopadu 1944 na slavnostním zasedání moskevského Sovětu poslanců. Tam říká: „Bylo by naivností se domnívat, že se (Německo) nepokusí obnovit svou moc a podniknout novou agresi. Je všeobecně známo, že němečtí vládcové se již nyní k nové válce připravují“.
A nebyli to jen Sověti, kdo se něčeho podobného obával.

Máte na mysli ještě někoho jiného?
Budete možná překvapen, ale i Američané měli, možná ještě mají, podobné obavy. I když oni nehovoří o obavách z „Drangu nach Osten“. Ten Američany neohrožuje, oni nejsou východně od Německa, ale na opačné straně zeměkoule.

Teď vám nerozumím vůbec.
Pokusím se vám to objasnit na příkladu založení Severoatlantického paktu. Všeobecně se v naší zemi kultivuje verze, že hlavním důvodem k jeho založení, bylo zabránit Sovětskému svazu, a tedy komunisty ovládané velmoci, aby rozšiřovala silou svůj vliv západním směrem. To je jistě pravda. Takovou motivaci lze hlavně u Spojených států, pochopit. Ale to je jen pravda částečná.
Bývalý zástupce předsedy výboru Státní dumy Ruské federace pro mezinárodní věci Leonid Eduardovič Sluckij však napsal do Nězavisimoj gazety dne 26.9.2000 slova o tom, že je třeba doufat, že „bude dosaženo naplňování druhého strategického cíle NATO. Oním cílem bylo držet Německo na uzdě“.
Že tento poslanec moskevské Dumy nebyl daleko od pravdy, by se dalo usoudit i z prohlášení amerického senátu ze 4.5.1998. Tehdy tam byl schvalován protokol o přistoupení Polska, Maďarska a Česka k Severoatlantické smlouvě z roku 1949. „Senát USA prohlásil v protokolu, že účelem existence NATO je „zabránit návratu hegemonistické velmoci ohrožující Evropu“. Píše o tom Henry Kissinger v knize „ Potřebuje Amerika zahraniční politiku ?“ (BBArt, Praha, 2002.)
Je náhodné, že americký senát nenazývá konkrétně onu „hegemonistickou velmoc“, která by se mohla navrátit? A která to byla velmoc, jež se chtěla stát hegemonem Evropy? To si my starší ještě pamatujeme, aniž musíme sahat po knihách různých historiků, politologů, politiků! Bylo to především Německo v podobě nacistické Třetí říše. A později snad Sovětský svaz, i když já bych osobně pochyboval, že cílem Sovětského svazu bylo stát se hegemonem nad celou Evropou.
Motivace Sovětského svazu, podle mého soudu, byla zcela jiná. Velice se však hodilo západním státům, když jim k tomu praktická politika Sovětů poskytla záminku, aby touto motivací odůvodnili zřízení NATO. I když skutečné cíle, jak ukazuje nynější doba, byly mnohem širší a směřující ke vzdálenější budoucnosti.
Vždyť v roce 1998 už „komunistický“ Sovětský svaz, jako velmoc podezíraná a obviňovaná z exportu „komunismu“, a tedy velmoc usilující pod touto záštitou o hegemonii nad Evropou, neexistoval! A jedinou velmocí na evropském kontinentu, jež dříve o hegemonii v Evropě usilovala, a mohla by se vrátit jako potenciální hegemon, zůstávalo Německo!

Mohl byste mi stručně říci, v čem, podle vás, spočívala motivace Sovětského svazu?
To, co teď řeknu, nejsem schopen dokázat a dokumentovat na nějakých listinách. Bude to představovat jen můj osobní názor. Domnívám se, že po tak hrozné válce, která v nikdy nevídaném rozsahu poškodila samotnou podstatu národů, které obývaly Sovětský svaz, neměl tento jiný zájem, než aby kolem něj byly státy spřátelené, jejichž územím by už nikdy nemohl přicházet nepřítel cestami Napoleona a Hitlera.
Že se tyto států postupně transformovaly do států vazalských, nebylo ani tak důsledkem činnosti ruských politiků, ale důsledkem činnosti politiků těchto zemí. Patřila k nim i naše země. U nás přece „každá babička zná písmo svaté lépe, než biskupové“. Nelze se ani divit tomu, že naši „takékomunisté“ à la Gottwald, Nejedlý, Bilak dělali mnohem více, než se od nich žádalo a mnohem více než žádala samotná marxistická teorie. Položme si otázku: proč se stejně vasalskou zemí nestala Jugoslávie? Nebylo to, kromě jiného, také proto, že Tito se nedostal do takového poníženého postavení, jako naši představitelé, kteří se celou válku nacházeli v Moskvě? Chovali se tam a tehdy tak, že je nikdo nemohl držet ve strachu, že se na ně něco „provalí“?
Prezident Beneš svou cestou do Moskvy, jednáním tam a závěry, které v té době učinil, prokázal, podle mého soudu, svou mimořádnou prozíravost a schopnosti hodnotit situaci ve světě. A to jak situaci právě probíhající války, tak i situaci poválečnou. Tím se odlišoval a vynikal nad jiné politické či vojenské činitele Západu.

Koho co teď máte na mysli?
Jako příklad uvedu amerického vysoce postaveného generála G.Marshalla. Tento, bezesporu vynikající americký voják a politický činitel, se v roce 1941 domníval, stejně jako většina západních politiků, že Sovětský svaz nevydrží nápor nacistického Německa déle než tři měsíce. Už tehdy ale prezident Beneš, jako snad jediný západní státník, byl přesvědčen, že se tak nestane a že nakonec to bude Sovětský svaz, kdo se stane vítězem nad Německem.
Na konci března 1944 předseda sboru náčelníků štábů USA, tentýž generál G. Marshall, píše s jistými obavami svému prezidentu, že „sovětská vojska nepřekročí hranice z roku 1941, leda v případě úspěšné vyloďovací operace přes kanál, nebo když se Německo náhle zhroutí”()“…the Soviets will not attempt to go beyond the 1941 boundary exept in case of succesfull cross-Channel operation and/or a German collapse.” Podle Vojtech Mastny, Russia´s Road to the Could War, Diplomacy, Warfare, and the Politics of Communism, 1941-1945, New York, Columbia University Press 1979, s. 158).
Prezident Beneš ale, na rozdíl od skeptického George Marshalla, už v lednu 1944 říká Charlesu de Gaullovi, že jeho „zemi osvobodí Rudá armáda” (Charles de Gaulle, Válečné paměti 1940/1944, Naše vojsko, Praha,1989). To říká De Gaullovi v době, kdy údajně „až do konce dubna 1944 sovětský generální štáb ofenzivní plány (rozuměj, plány na další postup do nitra Střední Evropy, pozn. má) zpracovány neměl” (V. Prečan, Invaze 1944, Soudobé dějiny, 4-5/1994, Praha).
Podle svědectví MauriceThoreze, předsedy Komunistické strany Francie, sice údajně „ u sovětských vůdců v jisté době „existovala idea dojít až do Paříže” . To prý Maurici Thorezovi přiznal J.V.Stalin 18.11.1947 (M.M. Marinskij, J.V.Stalin a Maurice Thorez, 1944-1947. Nové materiály. Novaja i novějšaja istorija, Moskva, 1/1996).
Nevíme však, co to byla ona „jistá doba“, kdy taková idea u sovětských vůdců vznikla. Z toho, co řekl doktor Prečan, se dá vyvodit, že tomu tak nebylo před koncem dubna 1944. Jestli to bylo před či po invazi spojenců do Normandie, to také s určitostí nevíme.
Mohlo to také být až koncem roku 1944, kdy se západní invazní vojska dostala do velkých problémů po německé protiofenzivě v Ardennách. Pokud by byla tato německá protiofenziva měla úspěch,- na tom, že se tak nestalo, měla jistě svůj podíl i Rudá armáda svými útočnými operacemi, které po prosbě západních spojenců, nařídilo vrchní velení Rudé armády-, a pokud by tento úspěch skončil porážkou invazních vojsk, a jejich zahnáním zpět do moře, což se také vyloučit nedalo, co by pak zbývalo Sovětskému svazu, jestliže by byl musel dokončit porážku nacistické armády sám? Nepochybně postupovat třeba až do Paříže. Osobně nepochybuji, že Rudá armáda byla v takové kondici, že by to byla dokázala.
V této souvislosti by bylo na místě připomenout, že v době, kdy se spojenci dostali v Ardennách do velkých potíží, vázali jugoslávští patrtyzáni nejméně 13 (některé zdroje říkají, že dokonce 20) německých divizí. Dovedete si představit, co se mohlo státv prosinci 1944, kdyby Hilter měl tyto divize k dispozici? Za to ale se dostalo Jugoslávii patřičné „odměny“ v roce 1991: amerického bombardování Bělehradu! To ale hodně odbíháme od našeho tématu.
Teď jsme ale ještě dlouho před takovou, dnes již zcela jen hypotetickou, možností vývoje událostí na frontách Druhé světové války v Evropě.
Do Moskvy ale prezident Beneš neodjíždí jen proto, aby byl přítomen podpisu smlouvy. Jedná rovněž se sovětskými představiteli o vojenské spolupráci v době války, a, co je pro naše téma zvlášť důležité, i o poválečné spolupráci při výstavbě československých ozbrojených sil, včetně letectva.
Jedním z důležitých dokumentů, které president Beneš předává sovětské vládě, je “Memorandum o vojenských otázkách”. V něm se, kromě jiného, nastolují otázky poválečné součinnosti československé armády s Rudou armádou, aplikace sovětské válečné doktríny, využití v boji se osvědčivších a vyzkoušených typů letadel, výstavby lehkého bombardovacího letectva, výměny zkušeností v letectví. (Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939-1945. Dokumenty, díl 2 (červenec 1943-březen 1945), dokument č. 64, 1943, 16.12. Moskva - Memorandum o vojenských otázkách, Státní ústřední archiv v Praze, Praha, 1999).

Jak chápete vy pojem „lehké bombardovací letectvo“? Přiznám se, že v tom zcela jasno nemám. Když čtu leteckou literaturu, tak se spíše setkávám s pojmy „lehké“ nebo „střední“ bombardovací letouny. Avšak dělit letectvo na jakési „lehké“ letectvo či nějaké jiné, které by se odlišovalo kritérii hmotnosti letadel, mne poněkud mate. A proč si myslíte, že v uvedeném memorandu se nehovoří o jiných druzích letectva?
Máte pravdu. Ani já nemám jasnou představu v tom, co mysleli autoři memoranda prezidenta Beneše pro jednání v Moskvě v roce 1943, když tam včlenili formulaci o „lehkém bombardovacím letectvu“. V té době pravděpodobně mohli vycházet jen z těch informací, které se k nim uprostřed války dostávaly.
Pro československé plánovače kolem prezidenta Beneše, bylo „lehkým“ to letectvo, jež bylo představováno lehkými bombardovacími letouny. Jimi disponovali tehdejší naši spojenci, tj. na prvním místě Velká Británie a Sovětský svaz. Na britské straně to byl velice se osvědčivší britský lehký bombardovací letoun de Havilland D.H. 98 „Mosquito“. Na sovětské straně to byl v roce 1943, rovněž se už osvědčivší, víceúčelový střemhlavý lehký bombardovací letoun Petljakov Pe-2.

Jakými parametry se tyto „lehké“ bombardovací letouny lišily od „středních“ či „těžkých“ bombardérů?
Lehký bombardér představuje relativně malou a rychlou kategorii vojenských bombardovacích letadel. Byly to většinou dvoumotorové nebo také jednomotorové letouny schopné nést okolo 500-1000 kg pum.
Jako jejich výrobci jsou uváděny firmy Fairey Battle, Mitsubishi Ki-51, Lockheed Hudson a Martin Baltimore. Některé z nich jsou představovány střemhlavými bombardéry, jakými byly Vultee A-31 Vengeance a víceúčelový Petlajkov Pe-2 nebo bitevní letadla jako na příklad Breda Ba.65 a Iljušin Il-2 šturmovik. Několik typů dvoumotorových lehkých bombardérů se stalo úspěšnými, když byly transformovány na těžké nebo noční stíhače. Takovým, velice úspěšným, typem lehkých bombardérů, byl britský lehký bombardovací letoun de Havilland D.H. 98 „Mosquito“.
Letci lehkých bombardovacích letounů Druhé světové války byli pověřováni úkoly, jež dnes plní letci moderních bitevních letounů nebo stíhači- bombardéři.
Střední bombardovací letoun byl, na rozdíl od lehkých bombardérů, určen k tomu, aby operoval se střední pumovou zátěží na střední vzdálenosti. Tento název jej má odlišit nejen od lehkých bombardérů, ale také od velkorozměrných těžkých bombardérů .
Pojem „střední bombardér“ byl užíván před i v průběhu Druhé světové války, kdy vývoj motorů umožnil, aby letouny byly „šity na míru“ svému poslání. Střední bombardér měl být schopen nést okolo 1800 kg pum na vzdálenost okolo 2400- 3200 km. U těžkých bombardérů pak nominální pumovou zátěží mělo být 3600 kg. U lehkých to bylo kolem 900 kg. Toto rozlišení se uprostřed války začalo vytrácet, když stíhací letouny začínaly mít schopnost nést 900 kg nákladů a stále vzrůstající výkony motorů umožňovaly, aby projektanti „lehkých“ bombardérů, později proudových stíhačů-bombardérů, byly schopny plnit ty úkoly, které dříve plnily střední bombardéry.
Po válce pak byly střední bombardovací letouny navrhovány tak, aby disponovaly stejnými výkony a schopnostmi donést pumy do stejných vzdáleností, jako tomu bylo v průběhu války, avšak začaly být nazývány taktickými bombardéry.
Jako příklady poválečných středních bombardérů mohou posloužit anglická Electric Canberra a sovětský Iljušin Il-28, podle kódů NATO „Beagle“.
Jako příklad středního bombardéru válečných let pak může posloužit Tupolev Tu-2. Též to byl americký Martin B-57. Ten byl vývojově odvozen od anglické „Canberry“.
Výstavba lehkého bombardovacího letectva tedy v československé armádě navazovala právě na to, co bylo zahájeno v třicátých letech. A co bylo potvrzeno zkušenostmi Rudého letectva na frontách války a též letectva západních spojenců. Bylo to zřejmě v souladu i s představami o charakteru budoucí eventuelní války v Evropě.
Co se pak týče jiných druhů letctva, které nejsou v memorandu vzpomínány, tak si myslím, že prezident Beneš plně spoléhal na to, že u stíhacích letounů dokáže náš průmysl úspěšně navázat na předválečné výsledky. Vždyť naše stíhací letouny představovaly tehdy evropskou třídu. Je tragédií, nebo spíše ostudou, že po listopadu 1989 byl náš letecký průmysl doveden do takového stavu, kdy už ani toto neumíme!

Řekněte mi, prosím, na co myslíte teď?
Jen těžko se mi o tom hovoří. Co jiného, než tragédií je skutečnost, že naše země, která byla zbrojnicí Rakousko-uherské monarchie, později byla schopna vyzbrojit podstatnou část své armády, za války, sice nedobrovolně, se stala zbrojnicí nacistického Německa, v poválečné době vyráběla několik typů letadel, včetně letadel tryskových stíhaček, dnes shání letadla pro své stíhací letectvo, kde se jen dá. Už jen to ukazuje na propastný rozdíl mezi lidmi, kteří stáli tehdy v čele státu a lidmi, kteří tam stáli po roce 1989.
A to ještě dnešním glorifkátorům polistopadové éry nestačí. Kromě onoho „pomníku“ v podobě trosek našeho letectva a leteckého průmyslu, má být po muži, který měl na likvidaci československého a českého leteckého průmyslu lví podíl, ještě má být vykázána ta posmrtná čest, že po něm snad bude nazváno hlavní národní letiště! To asi hlavně proto, aby všem, kdo naší země přilétávají, bylo připomínáno jméno muže, který na plačtivém stavu toho, o čem hvořím, měl hlavní podíl. Vraťme se ale do roku 1943.
To, co prezident Beneš do svého memoranda zahrnul, nebyly jen jeho osobní názory, ale podkladem pro ně byl materiál, který před 4.11.1943 vypracoval Čs. štáb pro vybudování branné moci. Sám prezident pak v telegramu ministru Ingrovi potvrdil po jednání, že „Stalin sám vyhlásil plný souhlas s memorandem, souhlasí s tím, co jsem mu předal…“. To pak potvrzuje i velvyslanec Fierlinger v záznamu, který pořídil o rozhovoru Beneše se Stalinem dne 18.12. V záznamu Fierlinger rovněž zapsal, že „Stalin konstatuje, že memorandum o vojenských věcech, jež mu prezident předložil, plně akceptuje a…souhlasí s tím, že výzbroj sovětské a čs. armády po této válce má být přibližně stejného typu, ale podotýká, že Američané a jiné státy mají některé druhy výtečných zbraní, které je třeba převzít…“ Což se také stalo. Po roce 1945 byly totiž Československu prodány anglická „Mosquita“. V roce 1948 jich bylo ve variantě FB.VI dodáno 19 kusů.
Jak je vidět, tak Stalin nenaléhal na to, aby naše armáda se vyzbrojovala výhradně letouny sovětské provenience. Podobný přístup projevoval i v jiných otázkách. Jako předseda Státního výboru obrany souhlasil s tím, aby i naši vojáci, bojující na straně Rudé armády, nosili uniformy předmnichovské republiky.

Co o tomto víte?
30. prosince 1943, tedy krátce po jednání Stalina s Benešem, bylo v Kremlu vydáno usnesení Státního výboru obrany číslo 4859 o dodatečném formování československých vojenských útvarů na území SSSR. V bodě 13 tohoto usnesení se stanoví, že vojáci těchto československých vojenských jednotek v SSSR budou nosit takové uniformy a označení, které měla československá armáda před rokem 1938.
Museli bychom se zeptat dnes již zesnulého ministra Čepičky, který ve své servilitě vůči všemu, co bylo sovětské, horlivě zaváděl i „pogony“ carské armády, jestli o takovém usnesení něco věděl. Opět se tady projevoval onen „syndrom české babičky“.
Co se pak týče letecké techniky, která měla tvořit základ našeho vojenského letectva, pak by vás mohl zaujmout postoj, kterýn v této věci zaujímal J.V.Stalin.

V čem spočíval?
Stalin zřejmě neměl výhrady proto tomu, aby naše letectvo mělo ve výzbroji i letadla „Američanů a jiných států“. Sám na to prezidenta Beneše upozorňoval. Což také popírá tézi mnohých našich publicistů, že nám Sovětský svaz diktoval všechno. Proč by také měl mít námitky? Měl ještě všechny důvody předpokládat, že má co do činění s poctivými partnery. Pro Stalina to totiž v roce 1943 byly ještě Amerika a Británie spojenci, s jejichž spojenectvím zřejmě byl ochoten počítat i nadále. Vždyť i Rudá armáda a její letectvo používalo výzbroj, kterou dodávali západní spojenci.
Stalin nemohl v té době ještě vůbec tušit, jaký zásadní obrat od válečného spojenectví učiní jeden z těchto jeho spojenců, sir Winston Churchill. Ten už v dubnu 1945, kdy se válka s hitlerovským Německem blížila vítěznému konci, nařídil svému štábu připravit operaci proti Rudé armádě.

Jak se toto, podle vás, promítá do dnešních dnů?
V současné době se u nás začíná znovu diskutovat vybavení našeho letectva nadzvukovými stíhačkami. V tisku se objevily zprávy, že byli vyzváni výrobci v některých státech, aby předložili své nabídky. Myslíte, že byli vyzváni výrobci v Rusku? Tedy v té zemi, odkud jsme po několik desetiletí nakupovali nadzvukové stroje? Tedy v zemi, kde jsme nakupovali leteckou techniku už v třicátých letech XX. století? Tedy v zemi, která je i dnes vyrábí na úrovni, která nijak neustupuje třeba letounům švédské provenience?
Samozřejmě, že ani v nejbujnější fantazii si nedovedu představit, že by s něčím takovým přišel dnešní ministr Vondra.
A při tom Rusko už není ani pro Ameriku, jak je to často deklarováno, tedy pro našeho spojence v NATO, potenciálním nepřítelem. A neprojevili bychom tedy zájem o nákup letounů u nepřítele. Ale pro naše politiky zřejmě potenciálním nepřítelem Rusko je. Pro ně, možná také pro Brusel (myšleno velení NATO), je zřejmě nepřijatelné, aby některý ze států-členů Severoatlantické aliance, nakupoval letadla u potenciálního „ne-přítele“.
Ale otázka, kterou jsem nadhodil, a která je jistě hypotetická, by ukázala jak moc se situace, ve které byl v roce 1943 prezident Beneš, liší od té, ve které je naše země teď. Samozřejmě, že neočekávám ani to, že by náš Svaz letců se k této věci nějak vyjádřil, ač sdružuje letce, kteří po desítky let létali na ruských strojích a znají jejich kvality a vědí, že málo v čem letadla sovětské provenience ustupovaly západním analogům. A to už vůbec nehovořím o tom, jakým přínosem pro náš letecký průmysl by byla konkrétní spolupráce našeho průmyslu s průmyslem ruským. K tomu však doba, respektive vládnoucí „elita“, ještě nedospěla.
Mimořádně předvídavý byl prezident Beneš při hodnocení perspektiv spolupráce Západu se Sovětským Ruskem. Ukazuje na příčiny mnichovské krize a tvrdí, že kdyby rozpor mezi Západem a Sovětským svazem,(který přivedl k Mnichovu, pozn. má) „trval i po této druhé světové válce, došlo by znovu k nové světové katastrofě…”. K této katastrofě, jak víme, ještě nedošlo, ale „studená” válka, která se brzy po skončení války „horké” rozhořela, k ní měla blízko.
Skepticky se prezident vyjadřoval i o západních spojencích, když tvrdil, že „Washington a Londýn nám nejsou příliš nakloněny.” „Churchill se o nás stará jen málo. …”. To se pak potvrdilo i v únoru 1948, kdy západní státy málo zajímalo, jakým směrem půjdepolitický vývoj. Zájmy vojensko-průmyslového komplexu stályna prvním místě.
Lze se tedy prezidentu Benešovi divit, že nemohl, po zradě, kterou Západ na naší zemi spáchal v roce 1938, pociťovat bůhví jakou důvěru k západním spojencům? A že tedy hledal záruky v zemi, která se na Mnichovském diktátu nepodílela, která byla ochotna naší zemi vojensky pomoci?

Vy si opravdu myslíte, že Sovětský svaz byl ochoten nám pomoci v roce 1938?
To není jen názor můj. Opírám se především zase o názor člověka, který o situaci v oné době byl infomován lépe, než kdokoliv jiný. Prezident Beneš o tom píše toto: „…po stránce vojenských příprav k přímé obraně proti nacistickému útoku zůstávali jsme v září 1938 se Sovětským svazem naprosto sami….”. Z této věty si odvozuji, že Sovětský svaz, jestliže spolu s námi organizoval vojenské přípravy proti nacistickému útoku, byl i ochoten své závazky, z takového jednání vyplývající, plnit. Nešlo však v dané geografické situaci jen o ochotu, ale i o možnosti.
Poskytnout v té době státu, jakým bylo Československo, vojenskou pomoc, jestliže ten,kdo má takovou pomoc poskytnout, nemá, s pomoc potřebující zemí, společné hranice, lze jen se souhlasem států, přes jejichž území vedou potřebné pozemní komunikace a letecké koridory. Československo v té době společnou hranici s SSSR nemělo a Polsko nebylo ochotno souhlasit s průchodem sovětských vojsk do Československa.

Bylo o tom s Polskem jednáno?
Už v roce 1935, kdy byla dojednávána smlouva s Francií a pak i s námi, která měla čelit plánům Hitlera, chtěli Sověti uzavřít podobnou smlouvu i s Poláky. Ti ale kategoricky odmítli. Dokonce prohlašovali, že ani jeden ruský voják nikdy nesmí vstoupit na polskou zem. A jestli i vstoupí, tak na něj bude pohlíženo jako na agresora. Naopak: sami Poláci podpisují smlouvu s Hitlerem. To alespoň tvrdí ruský historik J.N.Žukov na semináři v Moskvě.Ten se uskutečnil nedávno a jeho stenografický záznam byl publikován na stránce http://www.dynacon.ru/content/articles/568/ФЕНОМЕН СТАЛИНА.
Později, v létě roku 1939, ještě před podepsáním Smlouvy o neútočení mezi Německem a SSSR, jednaly v Moskvě delegace Francie a Velké Británie o smlouvě, která měla postavit hráz expanzi Hitlera. Polsko bylo údajně požádáno, aby sdělilo, zda bude souhlasit s průchodem sovětských vojsk, jestliže by si to realizace připravované smlouvy vyžádala. Polská strana jasně řekla na požadavek Sovětů: ne, to nedovolíme. “Sovětská letadla budeme v takovém případě sestřelovat”, prohlásili Poláci.
Nemyslím si, že o rok dříve, tedy v září 1938, bylo by stanovisko Polska jiné. Jen si, prosím, vzpomeňme, že jakmile byl podepsán Mnichovský diktát, začalo prohitlerovsky zaměřené Polsko uplatňovat své územní pořadavky na československé území. Dokonce se cítilo být uraženo tím, že nebylo do Mnichova k dělení Československa, pozváno.
Druhá možnost samozřejmě také byla: vynutit si průchod polským územím a vzdušným prostorem silou. To by však znamenalo válku polsko-sovětskou. Za původce takové války by jistě bylo označeno Československo a „bolševický” Sovětský svaz.
Vcelku lze říci, že prezident Beneš, i jako hlava státu i jako vrchní velitel ozbrojených sil Československa, učinil v období moskevské návštěvy v roce 1943 politicko-vojenská rozhodnutí zásadního strategického významu. Tato jeho rozhodnutí vyplynula z pronikavého hodnocení světové a evropské situace, promítlo se do nich nejen hluboké zhodnocení situace, ale I jeho celoživotní politická zkušenost.
Prezident tak připravil půdu a položil základ pro práci svých budoucích nástupců na téměř celé půlstoletí dopředu. Teprve převrat roku 1989 a konec “studené války” přinesl zvrat a zásadní změnu této Benešovy politicko-vojenské a strategické koncepce.
V roce 1943 však v důsledku politicko-vojenské orientace Dr Beneše, jež logicky vyplývala z naší účasti na druhé světové válce a z boje našeho národa o přežití, došlo ke spojení osudu našich národů s osudem největšího slovanského národa, s Ruskem.
Toto vše bylo jeho nástupci po listopadu 1989 zcela zrevidováno a osud našeho národa znovu spojen s osudem států západních, včetně Německa. A to navzdory historickému zklamání, které nám západní spojenci připravili v době, pro další osudy našich národů, tak významné.
Z propagandistického hlediska v době, kdy byly ještě příliš živé zážitky druhé světové války, bylo poměrně snadné využít strašáku nového „Drang nach Osten“, aby byla zdůvodňována opatření, jež vedení státu a vrchní velitel branné moci na úseku budování armády a letectva prováděl, opatření, jež vedla k velice těsnému až servilnímu přimknutí se vojenskému úsilí, doktríně, výzbroji, strategii, taktice, kádrové přípravě Sovětské armády.

Dnes je nepochybně známé, že několik roků po skončení války, došlo k mohutné výstavbě čs. armády, včetně jejího letectva. Čím si to vysvětlujete?
Bezpodmínečnou kapitulací nacistického Německa do rukou spojenců bylo dosaženo hlavního cíle, pro který byla vytvořena koalice západních států a SSSR. Součástí této koalice byl i náš stát.
Na evropské mezinárodní scéně přestaly působit síly solidarity, které spojence přivedly k vítězství nad Německem. Začaly znovu působit síly, prosazující vlastní, ve své podstatě egoistické, cíle světových velmocí i jednotlivých států.
Někteří američtí historici se domnívají, že „po smrti Roosevelta a konce Druhé světové války se Spojené státy cílevědomě vzdali politiky spolupráce z válečných dob a, jsouce povzbuzeny vlastnictvím atomové bomby, vstoupily na cestu agrese, aby vyloučily jakýkoliv ruský vliv ve východní Evropě a vytvořily na samotné hranici se Sovětským svazem demokratické kapitalistické státy“. (Arthur M.Schlesinger, Jr.,The Cycles of American History, Houghton Mifflin Company,Boston http://www.gumer.info/bibliotek_Buks/History/shlez/index.php).
V důsledku postupu Rudé armády do Střední Evropy a osvobození podstatné části území Československa, včetně hlavního města Prahy, touto vojenskou silou, mohla být, po převzetí politické moci v zemi Komunistickou stranou, v plné své síle naplňována ta část Smlouvy mezi ČSR a SSSR a záměrů prezidenta Beneše a londýnské vlády, která se týkala poválečné vojenské spolupráce. Československo bylo smluvně, a po únoru 1948 i ideologicky, svázáno se SSSR. Pokud by vzniklo či hrozilo nové nebezpečí, ať už skutečné nebo virtuální, ze západního směru, nemuselo nové vedení státu po únoru 1948 vymýšlet nic jiného, než důsledně naplňovat smluvní závazky našeho státu vůči SSSR z doby války.
Prezident Beneš ve svém memorandu z prosince 1943 zastával názor, že Československo musí „využít sovětskou válečnou doktrínu pro zvláštní vojenskou situaci ČSR“. ( Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939-1945. Dokumenty, díl 2 (červenec 1943-březen 1945), dokument č. 64, 1943, 16.12. Moskva - Memorandum o vojenských otázkách, Státní ústřední archiv v Praze, Praha, 1999).
Není pochyb, že hlavní osobou, jejíž názory tvořily základ sovětské válečné doktríny poválečných let, jestli vůbec tato doktrína v ucelené podobě existovala, byl sovětský vůdce, vítěz války, maršál J.V.Stalin. Snad nevyvolává pochyby, že tvůrci sovětské doktríny museli vycházet důsledně z jeho názorů. Nerespektovat tyto by jistě znamenalo, že by vůbec taková doktrína nespatřila světlo světa.
Něco podobného se přihodilo i s názory významného sovětského stratéga A.A.Svěčina, před válkou.

Kdo to byl onen Svěčin? Nikdy jsem takové jméno neslyšel.
O této osobě jsem se krátce zmínil už ve své knize. Jestli vás tato osoba zajímá, pak vás odkáži na to, co chci o tomto muži napsat ve své další knize, jestli se mi ji podaří vydat. Teď bychom se příliš vzdálili od našeho tématu. Jen krátce řeknu, že se jednalo o člověka velice znalého v oblasti strategie a svým osudem také příkladem tragických stránek ruské vojenské historie. V souvislosti s jeho osobou nutně také přijde zmínka o Jakirovi i o popravišti Komunarka.

To vše mne velmi zajímá. Umožní mi to udělat si představu o věcech, s nimiž se v té či oné podobě setkávám v tisku. A hlavně mi to pomůže pochopit i vás jako člověka, který po dlouhou dobu byl členem KSČ a jistě se na mnoho věcí dnes dívá jinak, než dříve.
Rád se k tomu vyjádřím. Jen vás prosím, abyste pochopil toto: mé názory jsou názory člověka, který není vzdělán v právních věcech, v historiografii, politologii. Můj přístup k pramenným materiálům je nulový. Jsem odkázán jen na to, co se o věcech dovídám v tisku, co si přečtu v knihách či co si najdu na vyhledávači Google . Z toho všeho si vytvářím názory své. To, co teď vyslovím, jsou tedy jen mé osobní názory a zdaleka si nepřisvojuji právo považovat je za konečnou pravdu.
Tak tedy nejprve o Jakirovi. Podle toho, co jsem se o Jakirovi dozvěděl z ruských publikací, jeví se mi tento muž jako rozporuplná a svým způsobem tragická osobnost celé fáze ruské, respektive sovětské, společnosti z období mezi rokem 1917 a smrtí J. Stalina. Přesněji řečeno: druhým časovým mezníkem, mezníkem po pravdě historickým, nebyla ani tak smrt Stalina, ale byl jím projev N.S.Chruščova na XX. sjezdu KSSS. Ohlas této řeči jsem zažil přímo v Sovětském svazu a i toto bylo samo o sobě velice významným momentem mého pobytu tam.

Co tím chcete říci?
Jak tento projev doslova otřásl tehdejší atmosférou v SSSR svědčí i to, jak my, studenti KVVA, jsme s ním byli seznámeni. Stalo se to tak, že poprvé a také naposled za celou tříletou dobu mého pobytu tam, jsem, spolu s ostatními zahraničními studenty, byl na základě rozkazu náčelníka akademie účasten shromáždění, kde nás jeden z předních funkcionářů akademie seznámil s obsahem projevu Chruščova. Hlavně pak s tím, co byl onen „kult osobnosti“ Stalina. Důsledek vystoupení Chruščova se pak projevil i u některých lektorů. Ti o mnoha věcech začali hovořit mnohem otevřeněji, než tomu bylo předtím. Dokonce jsme pak i v některých přednáškách některých lektorů slyšeli, jak se čistky, nazývané také „velkým terorem“ nebo „represemi“ projevovaly v armádě.

Co si vy myslíte období, které bylo některými lidmi nazváno jako období „velkého teroru“?
Je pro mne opravdu obtížné, abych si o tom všem udělal naprosto nezávislý a objektivní úsudek. Myslím si, že celé toto období bude ještě dlouho předmětem zkoumání historiků, politologů a nevím jakých ještě specialistů. Ti by měli nepředpojatě, na podkladě hluboké analýzy vnějších i vnitřních objektivních a subjektivních příčin vysvětlit, nikoliv obhájit, toto období sovětské, respektive ruské historie. Pro mne osobně je to v každém případě obrazem tragédie té doby a té země, kde se vše odehrávalo.
V jiné době a v jiné podobě se děje něco, co v ruské historii se neodehrává poprvé.

Co máte na mysli teď?
31. května roku 1908 napsal Lev Nikolajevič Tolstoj v Jasné Poljaně otevřený dopis caru Mikuláši II. Dopis nazval „Nemohu mlčet“. Stojí za to, abych citoval alespoň jeho první věty. Umožní nám to udělat si jistou paralelu mezi onou dobou a dobou o třicet let pozdější. Tak tedy celosvětová literární celebrita v dopise píše:
„Sedm rozsudků trestu smrti: dva v Petěrburgu, jeden v Moskvě, dva v Penze, dva v Rize. Čtyři popravy: dvě v Chersonu, jedna ve Vilně, jedna v Oděse. A to je v každých novinách. A pokračuje to ne týden, ne měsíc, ne rok, ale celé roky. A to se děje v Rusku, v tom Rusku, kde lid má za to, že každý zločinec je v podstatě nešťastný člověk, v tom Rusku, ve kterém až do posledních let byla zákonem zakázán trest smrti. Připomínám si, jak jsem na existenci tohoto zákazu byl kdysi před Evropany pyšný, a teď už po druhý, třetí rok nekončící popravy.
Beru do ruky dnešní noviny. 9. května, čtu cosi hrozného: „Dnes bylo v Chersonu na Střelbickém poli pověšeno dvacet rolníků za to, že napadli usedlost statkáře z Jelizavetskohradského újezdu. Dvacet lidí z počtu těch lidí, z plodů jejichž práce žijeme, těch samých lidí, které jsme ze všech sil kazili a stále kazíme, počínaje jedem vodky a těmi lžemi, kterým sami nevěříme, ale které se jim snažíme vnutit všemi silami- dvacet právě takových lidí je zadušeno provazem, který na jejich hrdla dali právě ti lidé, jež tito pověšenci svou prací krmí a odívají.“
Až sem tedy slova L.N.Tolstého. Musím se ptát: nepřipomíná to v něčem třicátá léta represí třicátých let, nenavazují tím bolševici na onu dobu teroru carské moci? Není zde jistá analogie?

Myslím si, že nelze srovnávat ony desítky popravených rolníků za vlády cara, s těmi tisíci a statisíci popravenými v době teroru po bolševické revoluci, nemyslíte?
Jistě že ne. Kvantitativní srovnání zde provést nelze. Jde spíše o podstatu oněch poprav z carské doby a z doby porevoluční. A podstata, podle mého soudu, spočívá v neúctě k lidskému životu. A rozdíl? Ten je především v „pokroku“, kterého bylo za oněch několik desítek let dosaženo. I tady se projevil vliv průmyslové revoluce. Podstata rovněž spočívá v tom, že „sociálnědemokratičtí bolševici“ Ruska, později sami sebe nazvavší „komunistickými bolševiky“, nemuseli nic vymýšlet. Stačilo jen zdokonalovat ony metody masového ničení lidí, převést je na „průmyslové koleje“. A téměř k dokonalosti je přivedli nacističtí a jiní likvidátoři nevinných lidí, kteří vymysleli plynové komory a kremace obětí. A ještě dále pokročili ti, kteří se už obešli bez plynových komor a spalovali oběti žárem „tisíců sluncí“ vytvořeným fúzí prvků uranové řady.
Bohužel, musím také přiznat, že českoslovenští bolševici, v čele s Klementem Gottwaldem, se stali až příliš horlivými a učenlivými žáky bolševiků ruských. A zostudili komunistické hnutí v naší zemi na mnoho generací, jestli ne navždy.

Hovoříte také o možných vnějších příčinách těchto událostí. Co máte na mysli?
Já osobně si myslím, že při posuzování toho, proč právě v roce 1937 byly rozpoutány ony „masové represe“ v SSSR, kterým podlehlo za oběť velké množství lidí převážně vyššího článku vedení země a velení armády, musíme mít na zřeteli to, o čem třeba píše prezident Beneš ve svých pamětech. Posuďte sám.
Dr Beneš píše, že v roce 1936 a 1937 probíhala jistá jednání mezi československou a německou vládou o rozšíření Smlouvy ze 16. října 1925, jež byla mezi oběma státy tehdy uzavřena. V tomto směru prezident Beneš připravil návrh, smlouvy, která rozšiřovala starou smlouvu, a poslal ji do Berlína. Avšak v polovině ledna 1937 dostal Dr Beneš z Berlína neoficielní zprávu, že Hitler má nyní jiná jednání. Tato jednání, budou-li úspěšná, budou mít vliv i na československé věci. Dr Beneš píše, že tuto informaci získal podřeknutím se Hitlerova vyjednavače hraběte Trauttmannsdorffa. S ním prezident jednal už od listopadu roku 1936.
Jak se ukázalo, byla to Hitlerova jednání se sovětským protistalinskými spiklenci, maršálem Tuchačevským, Rykovem a ostatními. Hitler čekal, že se tato jednání podaří uzavřít v jeho prospěch a neměl tudíž zájem na rychlém ukončení jednání s Československem. Bylo by to opravdu změnilo celou situaci v Evropě, kdyby se bylo protistalinským spiklencům za pomoci Hitlera podařilo zvrátit poměry v Sovětském svazu. „Stalin to však včas předešel“, píše prezident Beneš ve svých Pamětech.
Pro mne osobně to znamená, že zde byly jisté mezinárodní okolnosti, které napomohly rozpoutání oněch represí. Bylo je možno chápat jako jakousi formu sebeobrany, která se v očích vnějšího pozorovatele, jakým byl prezident Beneš, mohla jevit tak, jako „předejití“ plánů Adolfa Hitlera Stalinem.
Nebyly to však jen vnější okolnosti, které vyvolaly ony represe. Je třeba si uvědomit, že k tomu, aby dosáhly tak kolosálních rozměrů, zde musela být i masa iniciátorů, pomahačů a vykonavatelů. V poslední době jsem měl možnost se známit se zcela novým pohledem na věc. Tento nový pohled jsem získal i po přečtení onoho stenografického záznamu o semináři, který se konal v Moskvě nedávno.

Uvádíte, že tam také byli popraveni nejvyšší vojenští náčelníci. Co byste mi v té souvislosti řekl k názorům, že poprava těchto vojenských náčelníků, jak mohu často číst v různých publikacích, byla jednou z hlavních příčin katastrof, které utrpěla Rudá armáda v létě a na podzim roku 1941, tedy v prvním půl roce války s Německem?
Ano, to se opravdu píše a stalo se to už dokonce jakýmsi klišé. Zejména v souvislosti s obviňováním J.V.Stalina ze všech neúspěchů počátečního období války.
Je pravda, že v průběhu oněch masových represí přišla Rudá armáda a Vojenské námořnictvo v předvečer přibližující se války o desítky až stovky vysokých důstojníků a velitelů. Čistky, které byly součástí této kampaně za „očištění“ armády od „spikleneckých a nepřátelských“elementů, se v tom či onom směru dotkly okolo 16,8% vojáků z povolání z celkového počtu 178000 kádrových důstojníků, které armáda a loďstvo měly. Mezi nimi byli i tři maršálové v čele s Tuchačevským. Je také ale pravda, že někteří z postižených byli do armády vráceni a vynikajícím způsobem se osvědčili v průběhu války. Byli to jmenovitě pozdější maršál a polský ministr obrany Rokossovskij, nebo generál Gorbatov. A další.
Odstranění vojenských náčelníků až po jejich fyzickou likvidaci jistě sehrálo určitou zápornou úlohu v počátečním období války, podle mého soudu však nikoliv úlohu rozhodující. Jistě mají pravdu ruští autoři, kteří usuzují, že se „výsledky této politiky pak projevily částečně v době sovětsko-finské války v roce 1940 a na počátku Velké vlastenecké války“. Nemyslím si však, že důsledky těchto čistek a represí sehrály tak fatální úlohu, jaká je této skutečnosti někdy přisuzována. Příčiny oněch neúspěchů spočívaly v něčem jiném.

To by mne zajímalo, v čem vy vidíte příčiny těchto neúspěchů až katastrofálních rozměrů, respektive jaké máte argumenty pro své tvrzení.
Předně: zatím jsem nikde neviděl kvalitativní rozbor, který by přinesl konkrétní důkazy o tom, jak se kvalita oněch lidí, vystavených represím, odlišovala v lepším směru od kvality těch, kteří přišli na jejich místo. Až dosud známe jen počty, tedy kvantitativní ukazatele. Rád bych znal kvalitativní rozbor, který by prokazoval, že odstranění jedněch a jejich nahrazení jinými muselo nutně znamenat kvalitativní pokles výkonnosti armády jako celku. Už to, o čem se hovořilo na onom semínáři, dává důvody k zamyšlení.

Můžete být konkrétnější?
Současný ruský historik J.N.Žukov tvrdí, že devět desetin těch, kteří byli z Rudé armády propuštěni, uvězněni a posléze zastřeleni, byli především političtí pracovníci, vojenští právníci, vojenští intendanti, pracovníci zdravotní služby. To údajně vyplývá z přesných rozborů, které už byly publiovny. Odkazuje na knihu Suvenirova, kterou vydalo nakladatelství TERRA.
Kromě toho, argumentuje Žukov: říká se, že byli odstraněni ti nejtalentovanější. Ptá se: „Může mi však někdo doložit, kde a jaká vítězství získal Tuchačevskij, Kurk, Uborevič, Geldman? Nikdo nedokáže pojmenovat bitvy, ve kterých by oni vybojovali vítězství. Neexistují takové bitvy“.
Za druhé: jestliže by úspěchy německé armády při realizaci plánu „Barbarosa“ v Sovětském svazu byly vysvětlovány hlavně jako důsledek těchto čistek, čím by pak byly vysvětleny doslova spektakulární a omračující úspěchy Wehrmachtu proti armádám Francie, Velké Británie, Polska, Jugoslávie, kterých bylo dosaženo v letech předchozích? Armády, které tam čelily Wehrmachtu, přece neutrpěly čistkami a represemi a přesto nebyly schopny německým armádám odolat a hroutily se během dnů a týdnů!
Příčiny těchto neúspěchů vidím hlavně v tom, že sovětská armáda, hlavně pak v nejvyšších stupních své hierarchie, podobně jako armády francouzská a britská, nedokázaly náležitě ocenit to, k čemu přivedl vývoj nových druhů zbraní, především pak letectva a motorizovaných, respektive tankových zbraní. A na sovětské straně možná i to, že takoví stratégové, jakým byl na příklad A.A.Svěčin, nedokázali přesvědčit vedení země, především pak J.Stalina, o svých názorech. Což se na straně Hitlera některým generálům, na příklad Erichu von Mannsteinovi a H. Guderianovi, podařilo.
Tanky a letadla se sice už objevila na válečném poli první světové války, avšak budoucnost je teprve čekala. Vojenští stratégové, zřejmě i sovětští, stále žili jen představami první světové války, především války poziční a nebyli schopni docenit úlohu manévru, který byl umožněn rozvojem tankových a motorizovaných zbraní a letectva.
Paradoxem bylo to, že to byli angličtí teoretici J.A.S. Fuller a Liddel Hart , kteří přišli s novými pohledy na použití tankových vojsk. Avšak jejich myšlenky byly ignorovány nejen v Anglii a Francii, ale i v Sovětském svazu. A museli přijít Němci Heinz Guderian a Adolf Hitler, kteří dokázali překonat i odpor vlastní generality a prosadit to, co potom rezultovalo v „bleskovou válku“ a přineslo Wehrmachtu taková vítězství, s jakými se tato armáda nesetkala za celou svou historii.
Nejen to: jak bych si měl vysvětlit to, že na příklad maršál Žukov v lednu 1942 u Moskvy nařizuje svým podřízeným: „Jestliže chcete, abychom vás ponechali ve svých funkcích, pak musíte: skončit s trestuhodnými čelními útoky na obydlená místa; skončit s čelními útoky na výšiny, ze kterých lze dobře ostřelovat terén; musíte útočit pouze roklinami, lesním porostem a po špatně protivníkem ostřelovaném terénu.“ Takový rozkaz přece jasně svědčí o tom, že ani nižší velitelé, kterých se rozhodně nedotknuly čistky a represe, nedokázali správně řídit boj svých jednotek, když musel velitel frontu vydávat podobné dispozice těm nejnižším velitelským stupňům!
Nesmíme rovněž zapomínat, proti komu vlastně Sovětskýsvaz bojoval. Stalo se už zvykem opakovat, že Sovětský svaz byl napaden Německem. Je ale třeba mít na zřeteli, že Německo mělo v té době své válečné spojence: Finsko, Maďarsko, Rumunsko, Chorvatsko, Italii. Své dobrovolníky vyslalo Polsko i Španělsko. Do války proti Rusku šlo i Slovensko, dobrovolníci z Holandska, Francie, Srbska, Černé Hory. I Poláci vytvořili své pluky. Žukov ironizuje, že my Češi jsme na to šli jinak: ve svých vojenských fabrikách jsme pro Hitlera vyráběli letadla, munici, tanky. Vychází z toho, že stejně jako v roce 1812 bojovalo Rusko prakticky s celou Evropou .
Britský dokumentární cyklus „Kolaborovali s nacisty“, který vysílá Česká televize , ukazuje více než přesvědčivě, kolik pomahačů měl Hitler při svém východním tažení v různých evropských zemích. I když to, samozřejmě, nevysvětluje počáteční neúspěchy Rudé armády.
Po tomto velkém odbočení, bychom mohli pokračovat v debatě o hlavním tématu, tj. o budování bombardovacího letectva. Souhlasíte?

Samozřejmě.
Nelze taktéž pochybovat o tom, že i českoslovenští vůdci, konkrétně nový, po Dr Benešovi nastoupivší, vrchní velitel čs. branné moci, prezident K. Gottwald, se důsledně, a jak se později ukazovalo až přespříliš důsledně, opíral o názory J.V.Stalina . K.Gottwalda k oné důslednosti bezpochyby neomylně vedla ideová spřízněnost, kult Stalinovy osobnosti a náležitý mocenský tlak.
Názory na poválečný vývoj, zvláště pak názory na vznik nové války Sovětského svazu s bývalými spojenci či s jejich novými spojenci, nebyly jednotné. S možností nové války s Německem, možná v dlouhodobější perspektivě, uvažoval Stalin už v roce 1943.
Úplná jednota v sovětském vedení v názorech na blízkost možné války, ale zřejmě nebyla. Jistý západní autor napsal, že „Stalin strach z války, který sám vyvolával, úmyslně přeháněl, úplný výmysl to z jeho strany nebyl“ .(John L. Graddis „Theory and the End of the Cold War“, International Security 17, č. 3 (1992-93), str. 5-58) . Na druhé straně nejbližší Stalinův spolupracovník, Vjačeslav Molotov prohlásil v roce 1947 v rozhovoru s čs. velvyslancem Jiřím Horákem , „že si nemyslí, že se blíží válka“. ( Horákova zpráva o rozhovoru s Molotovem 22.10.1947, Zprávy ZÚ Moskva,1947,294/B/47,Mzv. Vojtěch Mastný, Studená válka a sovětský pocit nejistoty 1947-1953. Stalinova léta. Praha, Aurora, 2001).

Vy si opravdu myslíte, že strach zde hrál jistou motivující úlohu při rozhodování takových lidí, jakými byl třeba Stalin?
Ano, myslím si to. Nejde tady o Stalinův strach o vlastní osobu. Spíše se jednalo o strach z možné války, ve které by tentokrát už byly použity atomové zbraně nejen v podobě experimentů, ale ve které by byly použity podobně, jako bylo použito dělostřelectvo a letectvo ve válce minulé. Avšak s nepředstavitelně jinými účinky.
Konec konců: nebylo jejich použití ke konci války proti japonským městům motivováno především potřebou vyvolání strachu před těmito zbraněmi? O tom jsme už přece hovořili, že jejich vojenský efekt byl až na druhém místě při rozhodování o jejich použití. Na prvním místě bylo vyvolání celosvětové psychózy, která by usnadnila prosazování politických cílů. Mějme, prosím, stále na mysli základní poučku von Clausewitze o to, co to je válka!
Především tady byly politické cíle a k jejich dosahování měla stačit i hrozba, že politika, jíž cílem bude třeba porážka komunismu, se bude nakonec uskutečňovat i válkou s použitím těchto zbraní. Byl to jeden z velkých vojáků Druhé světové války, pozdější prezident USA, D. Eisenhower, který napsal: „Domníval jsem se, že strach, všeobecný strach, bude nakonec přece jen slavit úspěch tam, kde státnický um ani náboženství dosud neuspěly. (Dwight D. Eisenhower,Invaze do Evropy,Praha, Naše vojsko, 1994).
Ano, dnes už by to mohlo být všem nám zřejmé: celá poválečná epocha, celá studená válka, která vznikla, byla v podstatě jen pokračováním politiky vedené jinými prostředky. Tato politika byla zásadně ovlivněna a podmíněna strachem z války s použitím jaderných zbraní! Mně osobně se všechno ostatní, co vytvořila propaganda na obou stranách oné pomyslné fronty, jeví jen jako „omáčka“, jako závoj podstatného: udržovat svět v permanentním strachu!
Obav z nové války se Stalin nezbavil ani později. Dokonce ani v době, kdy už byl Sovětský svaz úspěšný ve vývoji atomové zbraně. Jak tvrdí Žores a Roj Medvěděvovi, úspěšný pokus SSSR uskutečnit výbuch atomové bomby, ke kterému došlo 29.8.1949, nebyl světu oznámen proto, že se „Stalin bál, aby se Američané nepokusili zasadit sovětským atomovým projektům preventivní úder.“ . A když „uprostřed listopadu 1952 dostal hlášení o pokusu s americkou vodíkovou pumou, potvrdil si tím své přesvědčení, že Spojené státy se zcela vážně připravují k válce se Sovětským svazem.“ (Žores a Roj Medveděvovi , Neznámý Stalin, Academia, Praha, 2003).
Mimochodem. Tehdejší názory J.V.Stalina na to, že se „Spojené státy zcela vážně připravují k válce se Sovětským svazem“, doznaly svého potvrzení v poslední době, kdy byla zveřejněna řada dokladů o těchto záměrech.

Co máte na mysli těmito doklady?
Svědectví o tom, jak názory J.V.Stalina ovlivnily názory a chování K. Gottwalda, podává historik Kaplan. V rozhovorech s Alexejem Čepičkou, které vedl v roce 1968, uvádí Kaplan v této věci toto: „ V září 1948 rozmlouval na Krymu Gottwald se Stalinem. Gottwald odjížděl na Krym v přesvědčení, že se třetí války nedožije, ale po návratu hovořil se strachem a s rozčarováním: “Čeká nás válka, naše pokolení ji prožije ještě potřetí. Musíme se věnovat armádě, která až dosud byla zanedbávána.“ (Vozvyšenije i paděnije Alekseje Čepički, Vzestup a pád Alexeje Čepičky, Karel Kaplan, Voprosy istoriji, Moskva, 10/99).
V takovéto atmosféře, tedy v atmosféře převládajícího strachu z nové, ještě mnohem ničivější války, byla tedy přijímána první rozhodnutí nového vedení státu a velení armády pro budování armády. Ta měla být s to vystoupit společně se Sovětskou armádou v duchu již přijaté smlouvy v případě, že by ze západu hrozila Československu, jako spojenci SSSR, nová válka.
Pravděpodobnost úvah o možné válce Západu proti SSSR si mohl Stalin vydedukovat snadno. Což taková možnost nevyplývala už ze silně emotivního projevu W. Churchilla z 22. června 1941? Churchill v něm slibuje veškeru možnou pomoc Rusku v boji proti Hitlerovi. Současně však dává najevo i svůj odpor ke komunismu, představovanému tehdy sovětským státem, když říká: „Nacistický režim není k rozeznání od nejhorších rysů komunismu….Neodvolávám jediné slovo z toho, co jsem o komunismu kdy řekl..“ (W.S.Churchill, Druhá světová válka, III.díl, str, 367, Lidové noviny, Praha, 1993). Bylo by těžké pochopit, kdyby si byl Stalin k tomu doplnil „…a co jsem kdy udělal a co ještě udělám, až se k tomu naskytne příležitost?“
A co se asi odehrávalo v mysli J.V.Stalina, když se dozvěděl o existenci tajných plánů W. Churchilla pro válku proti SSSR?
Dnes víme, že někdy v dubnu 1945 nařizuje předseda válečného kabinetu a ministr války Velké Britanie W. Churchill svému Štábu spojeného plánování vypracovat plány operace „Nemyslitelné“ (Unthinkable), která v podstatě představovala začátek války proti SSSR.
Všeobecným cílem operace bylo vnutit Sovětskému svazu vůli Spojených států a Britského impéria. Byla to v podstatě orientace na totální válku, válku dlouhou a drahou. Spoléhali přitom na plnou podporu polské armády, na využití německé pracovní síly, průmyslového potenciálu Německa a částečně i na bojovou sílu některých svazků německé armády. Plán po zpracování v květnu 1945 byl odeslán Sboru náčelníků štábů. 8.6.1946 pak následoval závěr Sboru náčelníků štábů zapsaný v dokumentu, který podepsal polní maršál A. Brook a náčelníci štábů letectva a námořnictva. Ze závěrů vyplývalo, že o tom, zda začít válku proti SSSR či ne, rozhodoval poměr sil, který v té době byl v neprospěch Západu.
O tom, že vedení SSSR o existenci tohoto plánu znalo, se dnes téměř nepochybuje. Sovětská rozvědka v Anglii byla jednou z nejefektivnějších. Profesor Edingburgské univerzity D. Ericson se domnívá, že předpoklad, že sovětské vedení vědělo o existenci tohoto plánu, pomáhá objasnit to, „proč maršál Žukov neočekávaně v červnu 1945 rozhodl o přeskupení sil, když obdržel z Moskvy rozkaz upevnit obranu a detailně prostudovat dislokaci vojsk západních spojenců. Nyní jsou příčiny jasné: Churchillův plán byl v Moskvě znám a stalinský generální štáb přijal odpovídající protiopatření“. (O.A.Pževskij, Tajné vojenské plány W. Churchilla proti SSSR v květnu 1945, Novaja i novějšaja istorija, Moskva, 3/1999).)
Pro J.V.Stalina nebylo ani nic obtížného, aby poté, když vyhodnotil zkušenosti probíhající korejské války, překonal svou váhavost, pokud se týče doby vzniku možné války, a došel k názoru, který vyslovil na přísně tajné poradě politických a vojenských činitelů z jara 1951. Porady se zúčastnil Rudolf Slánský a A. Čepička. J.V.Stalin tam údajně prohlásil, že „válka (v Koreji) ukázala vojenskou slabost a ne převahu Ameriky a že se v ní naopak ukázala síla socialistických armád, což mělo velký význam i pro Evropu a pro socialistický tábor, který si udržuje v Evropě vojenskou převahu, kterou Amerika a její spojenci nemohou překonat v krátkém čase“ Stalin dále vyslovil názor, že tato „vojenská převaha socialistických států je dočasná a že se udrží maximálně čtyři-pět let. Za tuto dobu budou doplněny armády západo-evropských států, bude posílena americká armáda. Ta také bude schopna ve větší šíři použít atomové zbraně. Tyto čtyři-pět roků musí socialistické země využít k tomu, aby změnily celou Evropu, osvobodily ji vojenskou silou od kapitalismu a přeměnily ji na socialistickou.“( Vozvyšenije i paděnije Alekseje Čepički, Vzestup a pád Alexeje Čepičky, Karel Kaplan, Voprosy istoriji, Moskva, 10/99, podtr. mnou).
Alexej Čepička, který se stal ministrem národní obrany z jara roku 1950, věřil v reálnost stalinského plánu pochodu do Evropy, nepochyboval o správnosti Stalinova hodnocení situace, ani o přesnosti a detailech tohoto plánu a jako muž číslo dvě ve vedení státu na poli obrany, jistě bez váhání přijal také názor svého vrchního velitele, se kterým se tento vrátil v roce 1948 z Krymu, že je třeba „se věnovat armádě, která až dosud byla zanedbávána..“ Bohužel však Alexeji Čepičkovi ušlo, že Stalin, jako především veliký pragmatik, velice brzo od toho plánu ustoupil.
Jako ministr obdařený nejvyšší pravomocí na poli armády se pak Alexandr Čepička jal energicky plnit konkrétní úkoly, jež každá země byla povinna splnit v průběhu čtyřech let. A být připravena plnit ty úkoly, které by byly následovaly v okamžiku zahájení „evropského pochodu". Součástí všech těchto plánů bylo pak i zvětšení rozsahu zbrojení. Rovněž vytváření velké armády pokračovalo zesíleným tempem a stalo se úkolem číslo jedna.
Za jeden z projevů tohoto zesíleného tempa výstavby naší armády a letectva lze považovat i rozhodnutí, aby školení a výcvik nových důstojník-letců, který až do roku 1949 probíhal v Letecké vojenské akademii (LVA) v Hradci Králové v tříletých bězích, byl zkrácen na dva roky. Já sám jsem byl účastníkem prvního, do období dvou let zkráceného, školení důstojníků-letců.

Jaké to byly názory, o něž se opíralo vytváření „velké armády“.
O výsledku války jistě rozhoduje souhra velkého množství činitelů. Troufne si dnes někdo pochybovat, že rozhodující autoritou, jejíž úsudek v oné době byl nezpochybnitelný, byl úsudek Nejvyššího velitele z doby války - maršála Sovětského svazu J.V.Stalina?
On to byl, kdo již ve svém rozkaze č. 70 z 1. května 1944 prohlašoval, že úspěchy Rudé armády, a v té době už jich bylo nemálo, „byly umožněny správnou strategií a taktikou velení, vysokou morálkou vojáků a velitelů, vybavením armády prvotřídní válečnou technikou, vysokým uměním a výcvikem… letců…“ ( J.V.Stalin, O Veliké vlastenecké válce Sovětského svazu, str.127, Svoboda, Praha, 1945).)
V. Mastný se vyjadřuje s lehkým opovržením, o tom, že „Stalin (ani v době, kdy už byla na světě jaderná zbraň a kdy ji dokonce už měl i SSSR) nepokládal jadernou zbraň za dostatečný důvod, aby se vzdal své banální(?) teorie „trvale působících faktorů“? Jeho teorie připisovala největší význam takovým věcem jako je počet jednotek, jejich palebná síla, velení, jejich vybavení a jejich morálka)“ a že, „dokud byl Stalin naživu, ignorovala sovětská vojenská doktrína revoluční strategické důsledky jaderných zbraní“ (Hubert S. Dinerstein, „War and the Soviet Union:Nuclear Weapons and the Revolution in Soviet Military and Political Thinking, Praeger, New York, 1956, a Raymont L. Garthoff, Soviet Strategy in the Nuclear Age, Praeger, New York, 1958.
Stalin rozhodně nebyl ukvapeným člověkem, který by vynášel své soudy spatra, bez pečlivého zvažování všech dostupných informací. To se projevilo i tehdy, když se dovídal o výsledcích některých zkoušek atomových zbraní, které prováděli Američané.
Bezprostředně po skončení války pokračovaly Spojené státy ve zdokonalování svých zbraní. A to i přesto, že měly na jejich vlastnictví monopol a ještě byla poměrně vzdálená doba, kdy i Sovětský svaz a jiné státy tuto zbraň získaly. 1. července 1946 byla na příklad provedena nová zkouška na atolu Bikini v Tichém oceánu. Bylo rozhodnuto prověřit zde také, jaký účinek bude mít výbuch na válečné lodi. Jako cíl byla zvolena bitevní loď Nevada, která přežila japonský nálet na Pearl Harbour v roce 1941. K pozorování této zkoušky byli pozváni i představitelé Sovětského svazu. Byli to M.G. Meščerjakov, S.P. Alexandrov a novinář A.M.Chochlov. Očekávalo se, že výbuch zcela zničí všechny objekty vystavené jeho účinků, a vyvolává u všech zúčastněných ohromení z těchto účinků.
Očekávaný efekt se však nedostavil. Dokonce hlavní objekt, na který byla puma svržena, bitevní loď Nevada, se nepotopila, živá zvířata na ostatních plavidlech, která měla být zničena, většinou zůstala živými. Do Kremlu bylo zasláno toto hlášení: 1. Puma vybuchla nad vodou na úrovni hladiny blízko u bitevní lodi. 2. Lodi prokázaly neobyčejnou životnost, v důsledku čehož se materiální účinky projevily jako nepatrné oproti očekávaným. 3. Celkové rozčarování nad výsledky vzdušného výbuchu na hustě rozmístěné lodi, jsou střídány nadějí, že zničujících výsledků by bylo dosaženo při podhladinovém výbuchu.
Zdá se, že tyto informace, spolu s tím, že v Sovětském svazu pokračovaly práce na sestrojení vlastní atomové pumy, poskytly Stalinovi důvody pro to, aby prohlásil v interview dopisovateli „Sunday Times“, že „atomové bomby jsou určeny k tomu, aby zastrašily lidi slabých nervů, že však samy o sobě nemohou rozhodovat o výsledcích války.“ (Orlov Alexandr Semjonovič, akademik RAEN, doktor historie, profesor, plukovník ve výslužbě, Tajná bitva supervelmocí,
(http://www.koob.ru/orlov_alex/taynaya_bitva_sverhderjav)
Je jisté, že Stalin dobře ovládal i základní metody propagandy. Vždyť měl za sebou desítky roků revoluční práce. A ta se bez propagandy idejí neobejde. A že i uvedené prohlášení neslo jistý propagandistický náboj směřující hlavně k uklidnění sovětské veřejnosti.
Dá se tedy předpokládat, že v době, kdy v armádním československém velení uzrávaly názory na rozsah a obsah výstavby armády, která by byla schopna v eventuelním „evropském pochodu“ vystoupit po boku Sovětské armády, nikdo nezpochybňoval názory J.V.Stalina o trvale působících činitelích. Třeba také proto, že nikdo ( tedy ani Stalin!) s jadernou válkou v Evropě v té době vážně nepočítal!
Také jistě nikdo, včetně vrchního velitele prezidenta Gottwalda, se neodvážil zpochybňovat potřebu se co nejtěsněji opírat o veškerou teorii i praxi použití letectva, které získala Rudá, potažmo Sovětská, armáda ve válce. Vždyť to byla armáda, která zvítězila nad armádou nacistického Německa. A takto formulovaný argument již sám o sobě nesl obrovský ideologický náboj! Nebude tedy asi chybou, jestliže se v dalším, pokud nebude možno se opřít o naše čs. písemné prameny, budeme opírat o to, čím byl vývoj vojenského letectva charakterizován v té době v SSSR.
Zahájení výstavby československého lehkého bombardovacího letectva tedy zapadá do doby, kdy v Sovětském svazu, hlavně pak u vrchního velení jeho armády, kulminují názory na místo a úlohu tohoto druhu letectva v pozemní válce. Nejvýraznějším projevem těchto, v podstatě ještě o zkušenosti skončené války se opírajících představ, bylo rozhodnutí J.V.Stalina z jara roku 1952 vybudovat ohromnou armádu frontového bombardovacího letectva. Toto rozhodnutí jistě nebylo podnětem pro rozhodování politicko-vojenských míst v Československu o výstavbě lehkého či taktického či frontového bombardovacího letectva. Název si, prosím, vyberte sám a bez rozpaků můžete postavit mezi všechny tři pojmy rovnítko. Jen může být jistým vysvětlením tehdejších, jistě rozšířených názorů na význam taktického bombardovacího letectva.

Můžete mi, prosím, říci něco bližšího o rozhodnutí Stalina, o kterém hovoříte?
Ano. Jen se ale odvolám na N.N.Ostroumova, generál poručíka letectva ve výslužbě, kandidáta vojenských věd. Vylíčil, co se tehdy dělo, v článku „Армада, которая не взлетела“ (Vojenno- istoričeskij žurnal, Moskva, 10/1992).
Vzpomíná na dobu, kdy v roce 1952 vrchní velitel letectva (Vojenno- vozdušnych sil -VVS) maršál letectva P.F. Žigarjov na neodkladně svolané poradě sděluje, že „obdržel příkaz (ukazanije) soudruha Stalina, aby přikročil k formování sta (100) nových divizí reaktivních bombardérů frontového letectva k dalším 60ti již existujícím“ . V době, kdy Stalin učinil toto rozhodnutí, byl už v SSSR plně osvojen a masově vyráběn bombardovací letoun s proudovými pohonnými jednotkami – Il-28 , jehož vývoj byl započat v letech 1946-1947 v OKB (Opytno konstruktorskoje bjuro) Sergeje Vladimiroviče Iljušina. Letoun Il-28 „se stal počátkem 50. let základním frontovým, v našem tehdejším pojetí lehkým či středním bombardérem sovětských leteckých sil“ (Sovětskaja vojennaja mošč ot Stalina po Gorbačova, Vydavatelský dům „Vojennyj parad“, Moskva, 1999).
Rozhodnutí J.V.Stalina se tedy mohlo opírat o existenci jednoho z nejlepších letounů této kategorie té doby, respektive šlo ruku v ruce s tím, jakého nevídaného pro takový typ letounu rozsahu výroby, byl dosaženo.

Můžete mi říci, jaký vůbec byl rozsah výroby letounů Il-28 a jaký vůbec byl osud toho typu frontového bombardéru v SSSR?
Ano, a je to i na místě v souvislosti s otázkou, kterou se v naší besedě zabýváme, totiž s výstavbou československé divize frontového bombardovacího letectva.
Letoun byl vyráběn v letech 1949-1958. Údaje o počtu vyrobených kusů se v různých pramenech liší. Nejautoritativnější pramen, o který se opírám, hovoří o 6316 vyrobených kusech. Musíte uznat, že je to cifra, která, když uvážíte, že se jednalo o mírovou dobu, bere doslova dech. Dech ale bere, alespoň můj dech i to, jak s těmito stroji bylo posléze nakládáno, když bylo v době „raketové manie“ shledáno, že už nemají „budoucnost“
Poslyšte, co o tom píše autor webovské stránky, na kterou se odvolám. Je to stránka http://www.airwar.ru/enc/bomber/il28.html, ze které cituji:
„Počátkem šedesátých let byla do historie letounu Il-28 napsána ještě jedna stránka. Bohužel to byla temná stránka. Pod vlivem raketo-jaderné doktríny převládl názor, že pilotované letectvo ztratilo svůj význam. Počty frontového bombardovacího letectva se začaly krátit. Většina letounů Il-28, dokonce těch, které stačily nalétat sotva 60-100 hodin, byly zničeny barbarským způsobem. Toto ničení začalo jak na běžícím pásu. V některých posádkách byly příslušné rozkazy prováděny s obzvláštním úsilím. Když nestačili letouny rozřezávat autogenem, tak použili tanky, které je drtily. Že spolu s tím byly nelítostně ničeny i osudy tisíců letců, je samozřejmé. Veteráni, kteří toto vše zažili, na to dnes vzpomínají s bolestí. Tento vandalismus by velením letectva tolerován. Je pravda, že mnohé letouny sloužily až do poloviny osmdesátých let, mnohdy jen jako tahače terčů pro vzdušné střelby. Jedna taková letka byla dislokována i na letišti Zvolen na Slovensku. Některým letounům Il-28 se dostalo i takové „pocty“, že se mohly v sestavě 7. pluku frontového letectva zúčastnit vpádu do Československa v srpnu 1968!“
Tolik tedy z vyprávění autora článku na uvedené stránce. To mělo svůj odraz i v historii naší bombardovací letecké divize. O tom ale ještě budeme mít příležitost pohovořit.

Kdo to vlastně byl S.V. Iljušin?
Je na místě, abych o něm uvedl několik informací .
Sergej Vladimirovič Iljušin (1894-1977) byl od roku 1935 hlavní, v letech 1956-1970 generální konstruktér. Vytvořil svou vlastní školu stavby letadel. Pod jeho vedením byly vytvořeny bitevní stroje Il-2, Il-10, bombardéry Il-4 a IL-28, dopravní letouny IL-12, IL-14, IL-18 a IL-62. Třeba vytvoření bitevního Il-2 si vyžádalo řešení mnohých problémů, mezi nimi i využití pancíře jako silového prvku konstrukce letounu. V OKB (Opytno konstruktorskoje bjuro) Iljušina bylo vždy věnováno mnoho úsilí ekonomickým otázkám stavby letadel. Proudový bombardér Il-28 se co do objemu prací při stavbě přibližoval letounům stíhacím.

A proč bylo v Československu uvažováno právě o zřízení jedné bombardovací divize? A proč byla jen jedna?
Musím se bez skrupulí přiznat, že fundovanou odpověď na vaši otázku nemám. Získat ji, to je práce pro erudovaného historika, který by musel prostudovat spoustu archivního materiálu. A nejen naší provenience, ale i materiálů sovětských. Ty určitě nejsou irelevantní k našim. Takovou možnost jsem neměl a ani nejsem pro takovou práci vybaven. Ani svou kvalifikací, ani materiálně. Konec konců: osobně i pochybuji, že by někdo u nás měl zájem o to, aby takové studie byly provedeny. Současné politické vedení země takovou objednávku historikům nezadá. Jemu přece stačí odbýt vše frází, že se vše dělalo „pod diktátem Moskvy“ Jaký podíl na takovém rozhodování měli naši lidé, to už nikoho nezajímá. Vždyť to přece byli přece lidé, kteří byli post factum označeni za „zločince“, kterým osudy této země na srdci neležely, že?
Sám tedy jen mohu předpokládat, že velení armády, v němž počátkem padesátých let převažovali vojáci, kteří přišli do osvobozené země z Východu (Svoboda, Procházka, Lomský, Rytíř, Janko a další) zde vycházeli z vlastních zkušeností. Opírali se též o zkušenosti letectva Rudé armády z období Velké vlastenecké války. Viděli, jak bylo frontové letectvo organizováno v Rudé armádě.
Jako příklad lze uvést 8. sovětskou leteckou armádu. Ta podporovala boje 4. Ukrajinského frontu. Tento front se podstatnou měrou podílel na karpatsko-dukelské operaci a na osvobozovacích bojích slovenské části republiky. Součástí 8. letecké armády byla též jedna bombardovací divize. Byla to 321. letecká divize.( Andrej Andrejevič Grečko, „Čerez Karpaty“, Vojennoje izdatělstvo, Moskva, 1970).
V oněch padesátých letech vznikaly zárodky toho, co bylo realizováno později, v šedesátých letech. Co však bylo realizováno už v jiné podobě, neboť si to vynutil vývoj. K vytvoření letecké armády, tedy leteckého svazu, který byl určen k ochraně ze vzduchu a k podpoře bojové činnosti Československého frontu, došlo až počátkem šedesátých let. Sestava letecké armády však už byla jiná, než s jakou se možná uvažovalo počátkem let padesátých, kdy se připravovalo rozhodnutí o zřízení bombardovací divize. Projevily se už vlivy bouřlivého rozvoje raketových zbraní a subjektivní interpretace jejich významu. Bombardovací letectvo frontového významu z let druhé světové války bylo degradováno a posléze i zrušeno. To je však další kapitola historie.
Jak jsme viděli, byly v sestavě leteckých armád frontového letectva z let války, vedle divizí stíhacího a bitevního letectva, i svazky (divize) taktického bombardovacího letectva. Jejich počet kolísal od jedné bombardovací letecké divize až ke třem svazkům. Na příklad ve výše již upomínané vzpomínce uvádí generál Ostroumov, že v každé letecké armádě sovětského letectva počátkem padesátých let bylo „do třech svazků bombardovacích“ (Vojenno istoričeskij žurnal, Moskva, 10/1992).
K okamžiku zrodu 46. bombardovací letecké divize tedy stále ještě převládají v myslích nejvyšších vojenských činitelů zkušenosti Velké vlastenecké války SSSR a jejich, mnohdy nekriticky až dogmaticky přejímaná, interpretace.