ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 8. POKRAČOVÁNÍ

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.
8. POKRAČOVÁNÍ

AMERICKÉ ATOMOVÉ BOMBARDOVÁNÍ

Rád bych se teď krátce zabýval bombardováním, které poprvé v historii provedlo strategické letectvo Spojených států amerických, než budeme hovořit o tom, jaké byly v první polovině šedesátých let minulého století možnosti letectva ČSLA. Tedy v době, kterou by měl představovat „Plán 1964“, a kterou jsem sám v řadách armády aktivně prožíval.
Myslím, že nám to umožní, abychom si při tom objasnili určité aspekty použití atomových pum. Musím předeslat, že americké bombardování z roku 1945 a eventuelní atomové bombardování československým frontovým letectvem, jsou podle mého soudu z vojenského hlediska dvě „discipliny“ vojenského použití této nové zbraně těžko srovnatelné.
Americké bombardování japonských měst atomovými pumami bylo v podstatě pokračováním bombardování japonských a německých měst municí, která do té doby byla k dispozici. Nechci se zabývat mezinárodně právními aspekty obou takových bombardování. Použití konvenčních pum nebylo žádnými úmluvami zakázáno, pokud jeho cílem bylo bombardování vojenských objektů nebo objektů armádám sloužících.
Bombardování frontovým letectvem, jež by se bylo uskutečňovalo výhradně proti vojenským objektům či objektům majícím bezprostřední význam pro bojující armády, nebylo rovněž zakázáno. To na rozdíl od tak zvaného strategického bombardování, jehož provádění bylo z hlediska platných konvencí při nejmenším sporné, jestli ne vůbec zakázané.
Bombardování naším frontovým letectvem, ke kterému jsem se i já jako pilot připravoval a jež jsem organizoval či učil se organizovat i jako velitel a štábní pracovník bombardovací divize či štábu armády, bylo tedy takovou činností, jež nebyla v rozporu s mezinárodním právem. A proto post factum nemohu než vyjádřit uspokojení, že jsem se jako československý voják nepřipravoval k něčemu, za co bych se musel stydět. A jsem rád, že nemusím zpytovat svědomí a případně se stydět i ve zpětném pohledu za to, že jsem chtěl dělat něco, co „už civilizované národy dávno odvrhly“ (J.F.C.Fuller, The Second World War 1939- 1945, London, 1948).
Avšak navrhuji, abychom opustili tuto stránku naší diskuze, která snad, vedle mezinárodně-právních aspektů, patří k morálním hlediskům. Zaměříme se na věcnou stránku problému. Souhlasíte?

Ano, souhlasím, a moc mne bude zajímat, jak se na ono první bombardování „atomového věku“ díváte vy. Jen bych prosil, abyste mi vysvětlil, proč někdy říkáte „bomba“ a jindy „puma“.
To je spíše lingvistický problém. Čeština připouští oba výrazy. „Letecký šestijazyčný terminologický slovník“, který v roce 1963 vydala Státní letecká správa v Nakladatelství dopravy a spojů, definuje pojem „puma“ nikoliv „bomba““. Mimochodem jde o jedno ze dvou lexikálních děl, podle mého soudu vynikající úrovně, prezentující období „zlatého věku čs.letetcví“. Slovník svědčí o znamenité odborné úrovni jeho zpracovatelů a lektorů- pracovníků Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu, A velice mne těší, že jednoho ze sestavitelů tohoto slovníku, Ing Jožku Špelinu, mohu považovat za svého kamaráda.

Říkáte jedno z lexikálních děl. Existuje ještě další?
Ano, existuje. Mám na mysli Anglicko-český letecký slovník. Ten zpracoval klektiv autorů Výzkumného a zkušebního ústavu pod vedením Jiřího Kučery v roce 1984 a dalších letech. Tento slovník rovněž reprezentuje ono „zlaté období“ , nikoliv dobu „temna“ československého letectví. Zvažte, že základ autorského kolektivu onoho slovníku tvořilo z počátku 115 specialistů tohoto, stále ještě perspektivního, oboru, kterým je letectví. Jen se lze dnes po dvacetidvou letech restaurace kapitalismu ptát: kde je konec těmto specialistům, kdo přišel na jejich místa? Odpověď na takovou otázku však už leží mimo rámec naší debaty.
Nemůžete se proto pozastavovat nad tím, že jeden z těchto slovníků beru vždy do ruky, když si potřebuji ujasnit či osvěžit některé letecké pojmy a že tento slovník považuji za nepřekonanou lexikální autoritu. A proto výraz „puma“, se kterým pracuje onen první slovník, používám i tentokrát.
A teď k věci. Nechci se vůbec široce zabývat tím, jak se tento výrobek, nazvaný atomová puma, který svými účinky byl určen k hromadnému, nebo v případě termojaderné verze k absolutnímu, ničení, vyvíjel, byl zhotoven a proč se tak stalo. O tom existuje jistě celá literatura a bezpočet názorů. Pro jejich použití i proti jejich použití. Mohu jen říci, jak se toto bombardování jeví mně a v čem vidím hlavní jeho poslání.

Už z toho, co jste řekl, se mi zdá, že asi nesdílíte názor, všeobecně uznávaný, že hlavním důvodem, pro který byly pumy použity v Hirošimě a v Nagasaki, bylo co nejrychlejší ukončení války proti Japonsku a záchrana životů amerických vojáků, kteří by zahynuli v případě, že by se ve válce proti Japonsku pokračovalo bez jejich použití. To znamená provedením invaze japonských ostrovů a jejich obsazením americkou armádou.
Ano, máte pravdu. Osobně zastávám názor, že hlavní důvody, proč bylo těchto pum použito, bylo důvody jiné, než o jakých se nás určitá část publicistiky snaží přesvědčit. Že tedy hlavní důvody pro použití atomových pum daleko přesahovaly ty důvody, které bychom mohli označit jako důvody vojenské. To znamená důvody, které by sloužily k vedení a k brzkému ukončení války v Pacifiku. V poslední době jsem si prostudoval řadu materiálů, které byly v této věci uveřejněny na webovských stránkách. Je k nim přístup na Internetové síti.
Zejména pak to bylo zveřejnění materiálů tak zvaného „cílového výboru“ (Target Committee, Los Alamos, May 10-11, 1945; Minutes of the second meeting of the Target Committee Los Alamos, May 10-11, 1945) a paměti generála Grovese (Groves L.R. Now It Can Be Told. The story of Manhattan project. — NY: Harper & Brothers, 1962. Ruské vydání je na stránce http://militera.lib.ru/memo/usa/groves/ index.html).
Z těchto materiálů jsem si udělal názor, že hlavním důvodem přivedení atomových pum nad městy Hirošima a Nagasaki k výbuchu, po jejich svržení z letounů strategického bombardovacího letectva v srpnu 1945, bylo de facto pokračování testů, z nichž první byl v červenci téhož roku proveden v poušti Nového Mexika. A současně bylo cílem vytvořit pro celou poválečnou epochu, která trvá do dnešních dnů, atmosféru strachu. Tedy terorizovat svět! Cožpak latinské slovo „terror“ znamená něco jiného, než „strach, děs, hrůzu, bázeň“? A de facto zahájit též tak zvanou „studenou válku“.
V Novém Mexiku byl proveden test nazvaný Trinity. Byl prvním testem výrobku, který byl později zařazen do arsenálu vojenských zbraní. Stalo se to 16. července 1945, 56 km (35 mil) jihovýchodně od Socorro v Novém Mexiku. Jednalo se o pokusný výbuch implozního plutoniového jaderného zařízení, které využívalo energie uvolněné při vytvoření nadkritického množství prvků uranové řady a spuštění tak příslušné jaderné reakce. Toto zařízení bylo umístěno na speciálně pro tyto účely postavené ocelové konstrukci.
Jaderná puma „Fat Man“, která byla později svržena na Nagasaki, byla stejného typu. Detonace zbraně byla ekvivalentní výbuchu 20 kilotun trinitrotoluenu (TNT).
Při bombardování Hirošimy byla použita puma uranového typu, kdy jako štěpný materiál byl použit uran 235. Tento typ pumy předtím vyzkoušen nebyl. Použití tohoto typu pumy v Hirošimě, bylo tedy testem i v technickém slova smyslu. Tedy především technickým experimentem. Měl zde být prakticky ověřen jiný typ pumy.
Podstatný rozdíl mezi prvním testem v Novém Mexiku a testy v Hirošimě a v Nagasaki ale spočíval, podle mého soudu, v tomto: pokusný výbuch v Novém Mexiku (USA) byl proveden tak, aby nikdo z jeho účastníků neutrpěl vážné poškození svého zdraví a nebyl zabit.
Testy v Japonsku byly provedeny ve městech obývaných lidmi: drtivou většinu těchto obyvatel pak tvořili, na válečných činnostech přímo nezúčastnění, lidé, asi ve své většině starci, ženy a děti. A pokud měl být někdo ochráněn od účinku výbuchů, pak to byly v prvé řadě posádky strojů, které nesly pumy, a posádky těch strojů, které je doprovázely či jinak zajišťovaly jejich provedení a záznam jejich účinků. K tomu, aby životy a zdraví vykonavatelů těchto testů byly ochráněny, vyvinuli experimentátoři mimořádné úsilí. Na životech Japonců, kteří byli těmto testům podrobeni, už jim tak dalece nezáleželo. Vždyť to byli docela obyčejní „japs“ nebo jak je tehdy někteří titulovali. Rozhodně nepatřili k anglosaské rase!
Tedy tyto dva testy, které už bez obalu byly nazvány bombardováním (v příslušném rozkaze se nařizuje, aby byla svržena „special bomb“), byly provedeny v rozporu s mezinárodními úmluvami, jež byly ratifikovány též Senátem Spojených států.
V tom byly tyto testy, po právní a morální stránce, totožné s bombardováním, které zahájil v roce 1940 Hitler bombardováním anglických měst a na které později intenzivně navázaly Spojené státy a Velká Británie. Touto stránkou bombardování japonských měst atomovými pumami se však zabývat nechci, protože bychom se dostali k podstatně širšímu tématu, než je tento.

Oč opíráte své tvrzení, že šlo o testy?
Kromě toho, co jsem už řekl, je třeba se seznámit s tím, čím se zabýval onen zvláště k tomu vytvořený výbor, onen „Target Comitee“. Už předtím však byla provedena velká práce spočívající ve výběru cílů. Podívejme se, co o tom říká generál Groves. A bude vám možná mé tvrzení jasnější.

Promiňte, mohl byste mi říci, kdo to byl onen generál Groves?
Generálporučík Leslie Richard Groves (17. srpna 1896, Albany, New York – 13. července 1970, Walter Reed Army Medical Center, Washington, D.C.) byl americký vojenský inženýr, který byl pověřen dohledem na výstavbu budovy Pentagonu a vedením úspěšného projektu Manhattan, jehož cílem bylo vyrobit během 2. světové války americkou atomovou bombu. A prakticky ověřit závěry, ke kterým se v té době dopracovala fyzika atomového jádra. Řízením tak zvaného „Inženýrského projektu Manhattan“ byl jako brigádní generál pověřen v září 1942. Tento projekt byl jím řízen ve všech jeho fázích: vědeckých, výrobních, bezpečnostních a též při plánování použití atomových pum. Za jeho řízení byly vybudovány objekty v Oak Ridge, Hanfordu a v Los Alamos v Novém Mexiku.
Co se týče plánů na použití či testování atomových pum v Japonsku, psal generál Groves:
„V určitou dobu bylo stanoveno, aby jako cíle byly vybrány objekty, jejichž bombardování nejradikálnějším způsobem ovlivní rozhodnost japonského národa pokračovat ve válce. Kromě toho (podtrženo mnou) musí mít tyto objekty válečný význam a musí v nich být dislokovány důležité štáby nebo vojenská uskupení nebo musí být středisky válečného průmyslu. Aby bylo možno přesně určit stupeň destrukce, nesmí být tyto objekty silně poškozeny bombardováním“ (opět podtrženo mnou). (Groves L.R., Now It Can Be Told. The story of Manhattan project. — NY: Harper & Brothers, 1962.)
Všimněte si, prosím, jedné věci. Nejprve je formulován, v podstatě hypotetický, cíl bombardování, tj. „ovlivnit rozhodnost japonského národa pokračovat ve válce“. Pak jsou definovány v podstatě technické, tedy hlavní, cíle těchto testů.
K prvnímu cíli bych uvedl toto. Cožpak to byl japonský národ a ne jeho císař, nadělený téměř božskou pravomocí, kdo rozhodne o pokračování ve válce? Jakoby na takové, Grovesem předpokládané, v podstatě ale v japonském císařství nerealizovatelné, rozhodování národa, mohlo mít vliv bombardování jednoho či dvou měst, o kterém se národ sice může, ale nemusí dozvědět, aniž by si mohl učinit představu, co takové bombardování představuje.
Byl to také japonský císař, nikoliv národ, který de facto 14.8. rozhodl o kapitulaci a podpořil své rozhodnutí slovy: „ Nepřítel začal používat novou a nejkrutější bombu, jejíž ničivé účinky jsou nevyčíslitelné a která si bere za oběť mnoho nevinných životů“. ( DocPhDr Jan Wanner, Csc (*1940),George C. Marshall, Tvůrce armád a aliancí, Horáček-Paseka,Praha, Litomyšl, 1998).
Atomová puma byla na Nagasaki shozena 9. srpna v 11 hodin 01 minut. Sovětská armáda vpadla do Mandžuska na úsvitu téhož dne. Jakmile se o vpádu sovětské armády do Mandžuska dozvěděl tehdejší premiér Japonska baron Kantáro Suzuki, svolal Nejvyšší radu, která byla zřízena pro vedení války. Bylo by zajímavé dozvědět se, v kolik přesně hodin byla svolána Nejvyšší rada, která byla zřízena pro vedení války. Bylo to před svržením atomové pumy na Nagasaki nebo až po něm? Dalo by to jasnou odpověď, co bylo hlavním motivem pro toto svolání rady. Zda jím byla informace o vpádu sovětských vojsk do Mandžuska či informace o svržení pumy na Nagasaki.
Na tomto zasedání byla projednávána otázka kapitulace. Suzuki přítomným řekl: „Vstup Sovětského svazu do války, který se uskutečnil dnes ráno, nás staví s konečnou platností do bezvýchodné situace. Pokračování ve válce se stává nemožným“. V citovaných slovech není ani zmínka o atomovém bombardování Nagasaki.
14. srpna pak jeho kabinet rozhodl o přijetí bezpodmínečné kapitulace.
V té době to byli jen účastníci testu Trinity, kteří měli určitou představu o tom, co se vlastně děje, když je inciována neřízená jaderná reakce. A ti v okamžicích, kdy se nad pouští Nového Mexika začala tvořit ohnivá koule výbuchu, byli „zachváceni pocity strachu“ a pocity „bytostí, které uvolnily síly, až do té doby se nacházející ve stavu nedotknutelnosti“ (R.Jungk, Brighter than a Thousand Suns, New York,1958). Byl to generál G. Marshall, který prohlásil, že použitím atomových zbraní se dotýkáme „prastarého řádu vesmíru“ .
Navzdory požadavku prezidenta Trumana, který 25. července 1945 nařídil, aby atomová puma byla použita, při čemž „kladl důraz na to, že bude puma svržena na „čistě vojenský“ cíl (podtrženo mnou) tak, aby cílem byly „vojenské objekty, vojáci a námořníci, nikoliv ženy a děti“ (Harry S. Truman, Diary, July 25, 1945), byly obě pumy svrženy na velkoměsta, kde byly či mohly být „vojenské objekty, vojáci a námořníci“. Nebyly však čistě vojenským cílem, protože tam zcela určitě byly ve velkém počtu ženy a děti neúčastnící se války jako vojáci či uniformovaní občané.
Současně ale je nařizováno, aby určené cíle-velkoměsta - nebyly vystaveny „konvenčnímu“ bombardování a jím silně poškozeny, a to proto, „aby bylo možno přesně určit stupeň destrukce“. Také Groves uvádí, že „poté, kdy byla vybrána města jako cíle, byl poslán štábu Leteckých sil armády na ostrově Guam rozkaz, aby tato města nebyla bombardována bez souhlasu Válečného ministerstva.“
Cožpak není takováto definice cílů definicí pro testování? Neříká se tímto omezením toto: musíme mít k dispozici takové cíle, které předtím nikdo příliš nepoškodil, abychom mohli získat co nejhodnotnější výsledky testů? Ředitel projektu, jehož výsledkem bylo zkonstruování jaderných pum, se přece musí dozvědět, jaká destrukce bude výbuchem pumy vyvolána, že? Zda její účinek se nebude krýt s účinky předešlého klasického bombardování? Kdo by se pak měl rozebrat a vyznat v tom, co bylo způsobeno předchozím klasickým bombardováním a co bylo způsobeno jaderným výbuchem? Cítíte ten cynismus experimentátorů? Kdo by pak objektivně posoudil, zda účinek atomového výbuchu byl skutečně takový, s jakým bylo kalkulováno? Že při tom zahynou desetitisíce nevinných? To už je jen jakýsi „vedlejší“ účinek testu!
Další citace slov generála jen dokládá tento jeho přístup k bombardování jako k testům, které mají být provedeny v Japonsku.
„Jedním z nejsložitějších úkolů spočíval v pokusu určit nebo jen zhruba ohodnotit výbušnou sílu pumy. Velikost ničivé síly zcela odvisela od výšky, ve které bude puma přivedena k výbuchu. Bude-li tato výška menší či větší než určená hodnota, pak se ničivý účinek pumy zmenší. Jestliže v důsledku chyby bude bod výbuchu značně výše, než aby byl optimální, pak se naše úsilí „zmrskne“ na efektní pyrotechnické představení. Vypočítali jsme, že v případě, kdy chyba, co se týče výšky, bude řádově tvořit 40% směrem k jejímu zmenšení nebo 14% směrem nahoru, pak se plocha vážných destrukcí zmenší o 25%“. (Groves). Zcela jednoznačně jsou to limity zadavatele experimentátora, nikoliv vojáka, který má splnit určitý, vojenskými hledisky motivovaný, rozkaz!

Jak si vysvětlujete, že při výběru cílů nebylo respektováno stanovisko prezidenta? Opravdu nebylo cílem ničit vojáky, námořníky, vojenské objekty?
Není to jediný případ z historie, kdy vojáci nerespektovali rozkazy svého vrchního velitele a jednali tak, že v některých přípdech mohliodkonce vyprovokovat jadernou válku.

Opravdu byste mohl uvést ještě jiný případ takového nerespektování rozkazu prezidenta?
Samozřejmě. Je ale z pozdější doby. V sobotu 27. října 1962 (tato sobota je taky někdy nazývána „černou“), kdy vrcholila karibská krize, byl nad Sibiří detekován a téměř sestřelen americký U-2 . Letoun se nad územím SSSR, tedy nad Sibiří, ocitl ne proto, že by zbloudil, protože jeho navigační zařízení bylo ovlivněno polární září, jak se tento incident snažila posléze vysvětlovat americká strana. Stalo se to proto, že generál Curtis LeMay, náčelník štábu vzdušných sil USA, „se nepodřídil Kennedyho rozkazu, aby byly přerušeny všechny lety nad sovětským územím“ http://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9A%D0%B0%D1%80%D0%B8%D0%B1%D1%81%D0%BA%D0%B8%D0%B9_%D0%BA%D1%80%D0%B8%D0%B7%D0%B8%D1%81.
Je pravda, že v Hirošimě jako záměrný bod pro bombardování bylo zvoleno místo, nacházející se nedaleko od rozmístění štábu japonské armády. Jaký to byl štáb, nevím. Pravděpodobně to ale nebyl Generální štáb. Jistě v důsledku exploze zahynulo v Hirošimě i hodně vojáků, jistě byly poškozeny či zničeny objekty, které pracovaly pro válku.
Nemohu si ale pomoci, když tvrdím, že to vše jen byl vedlejší účinek takového testování jaderné zbraně. Podobně jako v Drážďanech o půl roku dříve byly zasaženy i vojenské objekty nebo objekty důležité pro chod války. Ale za jako cenu se to stalo? Tak musím klást otázku.
Destrukční zóna v Hirošimě sahala 1,6 km od epicentra a obsáhla 4,5 km2. Podle japonských úřadů dosáhl počet zabitých a bezvěstných 71 tisíc lidí, raněných bylo 68 tisíc.
„Hlavní výsledek náletu na Hirošimu nespočíval ve způsobených destrukcích a škodách způsobených válečnému potenciálu Japonska, ani ne v tom, že bylo zcela zničeno 50% budov, že bylo zabito dvacet tisíc vojáků a tisíce jiných obyvatel bylo buď zabito nebo těžce raněno“. To jsou slova generála Grovese. Za povšimnutí stojí vyčíslení obětí na životech: přesná cifra zabitých vojáků, avšak co se týče civilistů, jsou to jen „tisíce“. Že tyto „tisíce“ představují několikanásobně vyšší počet oproti zabitým vojákům, to se decentně neuvádí!
„ Mnohem důležitějším výsledkem bylo to, že exploze atomové pumy, jak jsme i očekávali, donutila japonské vůdce k tomu, aby pochopili bezvýchodnost své situace“, píše generál Groves. Avšak japonský císař to viděl trochu jinak. Nehovoří o „bezvýchodnosti situace“, ale o tom, že puma má „nevyčíslitelné ničivé účinky“ a že „si bere za oběť mnoho nevinných životů“! Takže sami si můžeme porovnat, který z těchto dvou výroků je humánnější.
Hlášení, které odeslal jistý Paesons, obsahovalo slova: „Výsledky zcela odpovídají propočtům. Totální úspěch. Viditelné následky jsou větší, než to bylo v Novém Mexiku. Podmínky v letounu po svržení pumy jsou normální“.
Generál Marshall byl střízlivější, když vyjádřil názor, že není třeba projevovat přílišné nadšení z tohoto úspěchu, protože pravděpodobně způsobil smrt tisíců lidí. Na to Graves: „Tyto oběti se mne dotýkají méně, než osud amerických vojáků-účastníků nechvalně známého Bataanského pochodu.“ Když pak vyšli do haly, poklepal mu generál Arnold po ramenou a řekl: „Jsem rád, že jste to řekl, plně s vámi souhlasím.“
Totéž cítil každý, podle přesvědčení Grovese, každý kádrový voják, zvláště jestli zastával odpovědnou funkci. Že šlo o diametrálně odlišné události- Bataanský pochod a atomové bombardování měst, to generála Grovese příliš nevzrušovalo. Podstatný rozdíl je snad v tom, že při onom Bataanském pochodu se jednalo o nelidské zacházení s vojenskými zajatci ze strany japonských vojenských velitelů, příčící se mezinárodním konvencím, za které byli viníci po zásluze potrestáni. Při atomovém bombardování šlo vysloveně o nesplnění rozkazu vrchního velitele neusmrcovat civilní osoby, ženy a děti, což se uskutečnilo rovněž v rozporu s mezinárodními konvencemi. Za které však nikdo potrestán nebyl. Naopak. Či snad atomové bombardování mělo být aktem pomsty?
A ještě jedna věc charakterizuje přístup těch, kdož bombardování realizovali. Je to „návratnost“ finančních prostředků, které byly do vývoje, výroby a odzkoušení atomové pumy vloženy, a které by bez jejich použití se mohly mnohýmm, včetně americké veřejnosti, tedy daňovým poplatníkům, zdát zbytečně vyhozenými penězi. Tento přístup je charakterizován rozhovorem, který se odehrál před vzletem letounu na Nagasaki s atomovou pumou na palubě. Viceadmirál Purnell se před vzletem otázal velitele letounu B-29, který nesl pumu zvanou „Fat Man“ („Tlouštík)“, majora Charlese W. Sweeney-ho : „Mladý muži, jestli pak víš, kolik stála tato puma?“ „Vím“, odpověděl tento, „kolem 25 milionů dolarů“. „Tak vidíš, snaž se tedy o to, aby tyto peníze nebyly zatraceny nadarmo“.
Cožpak toto bombardování nebylo také velkým byznysem, kdy se musí pečovat o návratnost vložených prostředků?
V Nagasaki nebyla puma svržena do bodu původně určeného, ale o dva kilometry severněji. Vybuchla tedy mezi dvěma závody Mitsubiši, které se nacházely v údolí řeky Urukami, a zcela zničila tyto velké vojenské podniky. Ačkoliv tlaková vlna a požáry vyvolaly v městě velkou destrukci a způsobily velký počet obětí, byla celková škoda menší, než by byla ta, kterou by byl vyvolal výbuch ve vypočítaném bodě.
Konec konců pokusný charakter výbuchu potvrzuje i ministerstvo války USA, když ve svém prohlášení uvádí, že „se výbuch pumy uskutečnil v takové výšce nad zemí tak, aby destrukce způsobené tlakovou vlnou byly maximální, ale radioaktivní produkty se rozptýlily v podobě mraku“. Co kdyby radioaktivní produkty zasáhly také někoho jiného, než Japonce?
Generál Groves, strůjce a hlavní organizátor těchto testů na japonských městech, se pak, s jistou dávkou cynismu, hlásil k pocitům, jež podle něj „nejpřesvědčivěji vyjádřil Robert Oppenheimer, když mu byla předána svitek listin „Za zásluhy“. Tyto svitky představovaly odměny laboratořím v Los Alamos. Oppenheimer tehdy prohlásil:
„S velkým zadostiučiněním a uznáním přebírám tento svitek jménem laboratoří v Los Alamos, jménem všech žen a mužů, jejichž práce a nadšení toto dílo vytvořili. Budeme doufat, že v nadcházejících letech se budeme moci pyšnit tímto svitkem a vším tím, čeho jsou symbolem. Avšak dnes naše pýcha nemůže nebýt zahalena hlubokým neklidem. Jestliže se stane, že arsenály budou naplněny atomovými pumami ničení, pak bezpochyby přijde doba, kdy lidstvo bude proklínat slova, jakými jsou „Los Alamos“ a „Hirošima“. Lidé na naší planetě se buď spojí, nebo zahynou. Hrůza a destrukce vyvolané touto poslední válkou diktují tuto myšlenku. Exploze atomových pum prokázaly krutost této myšlenky. Jiní lidé, v jiné době již vyslovovali podobná slova- jen se to týkalo jiné výzbroje a jiných válek. Ale úspěchu nedosáhli. Ale ten, kdo vysloví dnes myšlenku, že tato slova nejsou k ničemu, pak v bludišti vrtkavosti historie nás o tom ale nepřesvědčí. Výsledky naší práce neposkytují lidstvu jinou volbu, než aby byl vytvořen jednotný svět, svět spočívající na zákonech a na humanismu“.
A co muž, který jako nejvyšší velitel a hlava státu, který provedl toto bombardování v rozporu s tím, že už dávno předtím bylo americkým Senátem ratifikováno v mezinárodní konvenci zakazující podobné bombardování? Co prezident Truman? Cítil on nějaké výčitky?
Pravděpodobně ne. Když mu spolutvůrce této pumy Robert Oppenheimer řekl po barbarském bombardování japonských měst, že společně se svými kolega cítí „na svých rukách krev“, odpověděl prezident: „To je maličkost, dá se to lehce umýt vodou“.
Diskuze o tomto tématu jistěže nebyla ukončena do dnešního dne. (http://royallib.ru/book/orlov_aleksandr/taynaya_bitva_sverhdergav.htm)
Možná, že ještě vyjdou na světlo fakta, která ji pomohou dokončit. Stále ještě nemá historie dostatečný odstup od tohoto bombardování a všeho, co s ním souviselo. Pro mne osobně ale je morální stránka jasná, a to s konečnou platností. Nikdy ve zbytku svého života nebudu stranit myšlence, která se i v tomto bombardování projevila. Vedení takové války, kdy letecká zbraň, kterou jsem i já sám se učil ovládat, je použita k úmyslnému a cílenému zabíjení nevinných a na válce přímo nezúčastněných a tudíž neozbrojených starců, žen a dětí, považuji za odporující všemu tomu, k čemu dospěla lidská civilizace. Ať už byly cílem takového bombardování Coventry, Londýn, Hamburg, Drážďany či Praha nebo Zlín, Hirošima nebo Nagasaki.
Jsem šťasten, že jsem se na přípravě a realizaci jako pilot bombardovacího letectva ČSLA na něčem takovém nemusel podílet. Zvláště poté, kdy atomové bombardování bylo odsouzeno nejen autoritativními institucemi té doby, ale i vojenskými činiteli, kteří byli schopni posoudit jeho vliv na další průběh války v Pacifiku a na její vítězné ukončení.

Koho myslíte teď?
Vyberu jen několik z nich. Počínaje od známých komentátorů prestižních deníků, po církevní činitele a vědce, bylo mnoho těch, kteří toto bombardování odsoudili. „Stali jsme se dědici Džingischánova pláště,“, napsal v editorialu New York Times Hansom Baldwin, „a stali jsme se v celé historii lidstva těmi, kteří ospravedlňují krajní surovosti při vedení války“. Joseph P. Kennedy, otec budoucího prezidenta Spojených států, byl prostě zděšen. Vedoucí list amerických katolíků Commonweal napsal, že jména Hirošima a Nagasaki jsou jmény americké hanby a viny.
Rovněž tehdejší hlava katolické církve papež Pius XII vyjádřil názor, že každá válečná akce, která nečiní rozdíl mezi ničením celých velkých měst nebo oblastí od jejich obyvatel je zločinem proti Bohu a lidstvu. Vatikánský list Osservatore Romano napsal 7. srpna 1945, že poslední válka vede ke katastrofickým závěrům, protože neobyčejně ničivá zbraň představuje pokušení pro naše potomky a ukazuje jen na to, jak málo se učíme z historie.

Jak se na toto bombardování dívali vojenští činitelé? Ti přece, jako profesionálové, kteří se asi málo zabývají nějakými morálními či politickými aspekty své činnosti, museli být „uneseni“ představou, že se jim dostala do ruky zbraň dosud nevídaných účinků?
Ano, to je důležitá otázka. Jak vojenští činitelé hodnotili význam atomového bombardování pro další vývoj války a pro její ukončení?
Uvedu několik příkladů. Velitel amerických armád v Pacifiku generál McArthur vyjadřoval při četných příležitostech názor, že on i jeho štáb byli přesvědčeni, že atomové bombardování Japonska z vojenského hlediska bylo naprosto zbytečné. Podle něho bylo Japonsko už před tímto bombardováním na pokraji zhroucení a kapitulace. Podobný názor měl i generál Curtis LeMay. Podle jeho názoru neznamenaly atomové pumy pro skončení války nic.
Jestli názory vojenských činitelů byly upřímné, či bylo jen jejich snahou dát ruce pryč od toho, co bylo vehementně odsouzeno, lze těžko říci. Nicméně o něčem vypovídá.
Na závěr bych jen uvedl názor Leo Scillarda a názor anglického historika J.F.Fullera.
Leo Scillard byl atomový vědec narozený v Maďarsku. Významně se podílel na vývoji atomové pumy, avšak byl proti jejímu použití v Japonsku. V roce 1960 se vyjádřil takto: „Jestliže by byli Němci svrhli atomové bomby na města místo nás, označili bychom jimi provedené atomové bombardování měst za válečný zločin, obžalovali bychom je z toho zločinu v Norimberku a pověsili bychom je“.
J.F.C.Fuller oponoval tomuto bombardování tvrzením, že západní spojenci vedou válku v Evropě a na Dálném Východě ve jménu spravedlnosti, humanity a křesťanství. Ale vyhrát tuto válku takovými prostředky, které válku „mongolizovaly“, se s tímto tvrzením neshoduje. Fuller měl za to, že i mír, který po ní následoval, bude „mongolizován“. (J.F.C.Fuller, The Second World War 1939- 1945, London, 1948).
Což se také stalo!

Proč si to myslíte? Cožpak mír, ve kterém žijeme, je mongolizován?
Moc jsem přemýšlel nad touto poslední Fullerovou větou. A dávám mu za pravdu. Mír, který následoval po roce 1945, je skutečně mongolizován. Je mongolizován v myslích stratégů, kteří rozpracovávají plány atomové války, a teď neodlišuji žádné z nich podle národnosti či geografie, kde pracují. Jen uvažuji nad jejich myšlením. Když se podíváme na ony desítky plánů na použití atomových zbraní v době studené války, a podobné plány jistě existují v sejfech všech generálních štábů těch států, které jaderné zbraně vlastní, tedy plánů, o kterých jsme až dosud měli možnost se dozvědět, že existovaly, či existují, když pomyslím na všechny ty politiky, kteří takové plány schvalují či nařizují, aby byly zpracovány, pak už v pozadí strůjců a zpracovatelů těchto plánů nemohu vidět jiné lidské bytosti, než takové, jaké nám prezentuje historie v podobě Džingischána. Při čemž to, co dělal Džingischán na územích, která vybojoval, by proti atomové válce bylo jen dětskou hrou.
Je něco jiného, než projev mongolizace myšlení, když velitel strategického letectva USA generál Curtis LeMay se utěšuje tím, že po válce, kterou by rád rozpoutal, zůstanou z Ruska jen „dýmající radioaktivní ruiny“? To tisícinásobně převyšuje důsledky toho, co z Ruska zbylo po nájezdech Džingischánových armád!

Zaznívaly jen odsudky toho bombardování? Nebo také bylo slyšet hlasy, které je zdůvodňovaly a schvalovaly?
Pochopitelně od těch, kdož atomové bombardování nařídili či od těch, kteří je uskutečnili, bychom stěží mohli očekávat, že svá vlastní rozhodnutí či své vlastní činy budou odsuzovat.
Poslechněte si, co o tom píše Mark Weber z Institutu pro historické zkoumání v článku „Byla Hirošima potřebná?“
(Institute for Historical review, http://www.ihr.org/jhr/v16/v16n3p-4_Weber.html).
Prezident Truman vytrvale obhajoval to, že použil atomové pumy, a prohlašoval, že to „zachránilo miliony životů tím, že zkrátilo válku. Při obhajování svého rozhodnutí došel až tak daleko, že prohlásil: „ Svět věnuje pozornost tomu, (že) zda shoz atomové pumy na Hirošimu měl vojenské zdůvodnění. Bylo to proto, že i my jsme si přáli vyhnout se při tomto prvním útoku, jak to jen bylo možné, zabíjení civilistů“.
Bylo to nesmyslné zdůvodňování, protože fakticky většinu obětí tvořili civilisté. Ve své oficielní Zprávě Spojených států o strategickém bombardování (United States Strategic Bombing Survey), která byla vydána roku 1946, se praví: „Hirošima a Nagasaki byly vybrány jako cíle proto, že v nich byly koncentrovány lidské aktivity a populace“.
Jestliže byly atomové bomby svrženy proto, aby to vyvolalo nátlak na japonské vůdce destruktivní silou této nové zbraně, mohlo toho být dosaženo i tak, že by byly použity na izolovanou vojenskou základnu. K tomu nebylo nutné ničit velkoměsto. A jakkoliv bylo obtížné zdůvodnit bombardování Hirošimy, bylo ještě těžší zdůvodnit bombardování Nagasaki.
Ve stejné době většina Američanů akceptovala, a dosud možná i akceptuje, oficielní zdůvodňování bombardování. Američané přivykli surovému propagandistickému obrazu „japončíků“, kteří byli líčeni jako „podlidská hovada“. Většina Američanů v roce 1945 z celého srdce uvítala novou zbraň, která byla schopna zničit většinu ohavných Asiatů a pomohla pomstít útok na Pearl Harbour. Mladí Američané, kteří bojovali s Japonci, nakonec říkali „Díky, Bože, za atomovou pumu“. Většině mužů, kteří byli vděčni za tuto zbraň, se zdálo, že tato ukončí válku a že oni se budou moci rychle vrátit domů.
Po červenci 1943, kdy ohnivá bouře zničila Hamburg, kdy uprostřed února 1945 byl proveden holocaust Drážďan, po prvním ohnivém bombardování Tokia a dalších japonských měst, mnozí američtí vůdci, jako na příklad generál Leslie Groves, to později komentovali tak, že si „už přivykli na masy zabíjených civilistů“. Pro prezidenta Trumana nehrálo zabití desítek tisíc japonských civilistů žádnou roli při jeho rozhodování o použití atomových pum.
Myslím, že to, co jsem uvedl, dostatečně vysvětluje, jak bylo na použití atomových pum reagováno. Je třeba jistě vzít v úvahu, že rozhodování i postoje v této věci byly podstatně ovlivněny kontextem doby, tj. válkou a bezprostředními zážitky jeho účastníků. Žádné rozhodnutí či jeho hodnocení se neodehrávalo vně tohoto kontextu. Nejsem psycholog, abych vše mohl vysvětlit z hlediska lidského chování.
Co však považuji za znepokojivější je to, že jak političtí tak vojenští činitelé z let pozdějších, kdy bezprostřední zážitky z války už odešly, se jako rozumu zbavení vrhli do dalšího hromadění těchto zbraní a do zpracování plánů na jejich použití. Po Američanech, kteří to vše začali, je následovali Rusové, Francouzi, Angličané a další příslušníci lidského rodu. A tento zběsilý běh k vlastní záhubě, který měl jeden z kulminačních vrcholů v roce 1962, tedy jen 17 roků po katastrofách Hirošimy a Nagasaki, ještě neskončil. Dokonce se dostal do takového stadia, kdy o iniciaci atomové války by byli nerozhodovali nejvyšší političtí činitelé, ale řadoví vojenští velitelé toho nejnižšího stupně!
Džin, který byl vypuštěn z láhve v poušti Nového Mexika a nad japonskými městy, stále ještě nebyl zahnán zpět. A to navzdory tomu, že mnozí z těchto činitelů, jako na příklad americký ministr obrany McNamara, zprvu horlivý zastánce jejich použití, se na konci svého života spolu s desítkami dalších generálů a admirálů stává přesvědčeným zastáncem jejich úplného odstranění z vojenských arsenálů.

Co myslíte tím, že o zahájení atomové války by byli mohli rozhodovat ti nejnižší řadoví vojenští velitelé bez souhlasu nejvyšších politických činitelů?
Myslím tím to, že se rozpoutání všeobecné jaderné války dostávalo zpod kontroly politiků. V roce 1945 byla provedena spousta porad vojenských, vědeckých i politických činitelů, byla zpracována spousta dokumentů, než věci dospěly tak daleko, že nakonec prezident Truman rozhodl o tom, že vyrobené atomové pumy budou použity. V roce 1962, v době tak zvané „kubánské raketové krize“, dospěly věci tak daleko, že o tom, bude-li či nebude-li zahájena válka s použitím atomových zbraní, už nerozhodovali političtí činitelé. Rozhodnutí už spočívalo v rukách těch vojáků, kteří měli, obrazně řečeno, „ruku na spoušti“. Od jejich momentálního psychického stavu, od toho, v jaké situaci se tito vojáci nacházeli, záviselo, zda ona spoušť bude stisknuta či nikoliv.

Mohl byste mi to vysvětlit blíže?
Jistě že mohu. Použiju k tomu dva příklady. Bude to vyprávění o dvou událostech, které se odehrály ve dvou, od sebe velice vzdálených, částech zeměkoule. Jedna se odehrála v prostoru Čukotského poloostrova, tedy někde kolem 175o k západu od Greenwhiche, druhá v Sargasovém moři, západní to části Atlantického oceánu , tedy někde mezi 30o a 70o k západu od Greenwhiche. Odehrály se 27. října 1962, tedy v den, kdy vrcholilo jednání prezidenta Kennedyho s ministerským předsedou Chruščovem.
Odehrály se tedy v den, nazvaný také „černou sobotou“, který později McNamara charakterizoval těmito slovy: „Večer 27. 10. 1962 jsem odcházel z Bílého domu od prezidenta. Byl jasný podzimní večer. A tehdy jsem si pomyslel „možná, že už nikdy nespatřím tak krásný sobotní večer.“ Tento můj pocit vyjadřoval úroveň krize, úroveň napětí, které panovalo ve světě.“(Pravda –tiskový orgán KSSS- č. 42 z 11. 2. 1989, Rozhovor s McNamarou, který vedl G. Vasiljev.).
Jedna událost se odehrála ve vzduchu, druhá pod hladinou moře. Vyjdu z toho, co vyprávěl jistý Vadim Pavlovič Orlov o plavbě sovětské ponorky B-59 v době Kubánské krize na Kubu. Ponorka patřila do 69. brigády, jíž hlavním úkolem bylo provádění radiotechnického průzkumu. S podobným úkolem také plula na Kubu, kde mělo být zřízeno stanoviště s obdobným úkolem. Odpor, s jakým se ponorka po celou dobu plavby setkávala ze strany NATO, byl podle něj překvapující. Nejprve po nich pátraly norské hydroplány, na úrovni Farerských ostrovů (7o z.d.) to byly anglické „shacletony“ (Avro Shackleton), pak jejich úlohu převzaly americké „neptuny“ (Lockheed P-2). Při dosažení Sargasového moře (30o-70o z.d.) je „vzali do prádla“ američtí námořníci z pátrací-úderné skupiny z letadlové lodi USS Randolph. Ponorku sledovalo 14 povrchových plavidel. Američtí námořníci si vedli zcela profesionálně. Podle všech kánónů námořního umění uzavřeli ponorku do kruhu, házeli po ní hlubinné granáty, které vybuchovaly přímo vedle ponorky. Situace se pro námořníky na ponorce stávala neobyčejnou, docela šokující.
Na ponorce postupně došlo k vybití akumulátorů. Pracovalo jen nouzové osvětlení. Teplota na ponorce dosahovala 45-50o, v sekci motorů přes 60o. Bylo nesnesitelné dusno. Obsah CO2 překročil kritickou hranici. Někdo z lodní stráže se svalil. Za ním druhý, třetí…Začali padat jako kostky domina. To trvalo asi 4 hodiny. Pak na ně Američané udeřili něčím silnějším- asi hlubinnou bombou. Na ponorce si mysleli, že je všemu konec.
Po útoku hlubinnou bombou se vyčerpaný kapitán ponorky Savickij, který navíc neměl spojení s Hlavním štábem, rozzuřil. Zavolal k sobě důstojníka, který měl na starosti jaderné torpédo a nařídil mu, aby je přivedl do stavu bojové pohotovosti.
„Možná, že nahoře už začala válka a my tady děláme kotrmelce“, křičel vzrušeně a motivoval tím svůj rozkaz. „Teď do nich bouchneme, sami zahyneme, je potopíme všechny, ale našemu námořnictvu hanbu neuděláme!“
Jaderné torpédo naštěstí ale neodpálili. Savickij se nakonec ovládl. Po poradě s náčelníkem štábu brigády podplukovníkem (kapitanom vtorogo ranga) Vasilem Aleksandrovičem Archipovem a politrukem Ivanem Semjonovičem Maslenikovem se rozhodl vzplout na hladinu. Echoletem byl dán signál, který podle mezinárodních pravidel znamená „ponorka vzplouvá na hladinu“. Pronásledovatelé ponorky na to zvolnili rychlost pronásledování.
Po vzplutí, asi ve 4 hodiny ráno, nařídil kapitán, aby byla vztyčena vlajka SSSR a na nejbližší torpédoborec, který byl asi ve vzdálenosti 40-50 m od ponorky, byla signalizována tato zpráva: „ Loď patří Svazu sovětských socialistických republik. Přestaňte s provokacemi. Kapitán“.
Když ještě kolem ponorky bylo 11 torpédoborců, na jednom z nich se objevil na palubě malý džezový orchestr, začal hrát a námořníci tancovali.
Později se ponorce podařilo vyklouznout z obklíčení a odplula na Bermudy.
To je tedy jeden příběh onoho dne. Odkazuji na stránku http://www.edu/~usarchiv/rus/CubanMissile Crisis.html.
Druhý příběh se odehrál téhož dne nad poloostrovem Čukotka, přesněji řečeno nad Čukotským mořem.
V ten den jeden americký letoun U-2, který odstartoval z Eielson Air Force Base, prováděl rutinní sběr atmosférických vzorků v oblasti Severního ledového oceánu. Podobné lety se v době kubánské krize prováděly denně. S ohledem na vypjatou mezinárodní atmosféru měli američtí piloti striktní příkaz, údajně vydaný samotným prezidentem, nepřibližovat se k výsostným hranicím SSSR na vzdálenost menší, než bylo 100 km. V důsledku údajné navigační chyby, která byla později zdůvodňována polární září, jež ovlivnila práci navigační aparatury, se však letoun dostal do sovětského vzdušného prostoru. Jakmile zjistil americký pilot chybu, ke které došlo, porušil radiové ticho a otevřenou řečí žádal své velitelství na Aljašce o pomoc. Rozhovor byl zachycen Sověty. Letoun byl rovněž odhalen sovětskými pozemními radary. Sovětští stíhači dislokovaní na ostrově Wrangel odstartovali s rozkazem sestřelit narušitele.
Jakmile byli ve vzduchu sovětští stíhači, byli zvednuti i na Aljašce stíhači američtí. Ti měli zabránit sestřelu vlastního U-2 a napomoci zbloudivší posádce. Co je na tomto příběhu nejdůležitějším je to, že američtí stíhači na letounech F-102 Delta Dagger měli zavěšeny pod křídly jednu či více raket „vzduch-vzduch“ GAR -11 Falcon (AIM -29) s jadernými hlavicemi W-54 . Trinitrotoluenový ekvivalent těchto hlavic měl hodnotu 0,25 kt, tedy 250 tun TNT.
V 11 hodin 20 minut washingtonského času se o tomto dozvěděl americký ministr obrany McNamara. McNamara byl v té době v místnosti, kde zasedal zvláštní výbor vytvořený prezidentem na počátku krize. Podle očitých svědků Mc Namara v okamžiku, kdy se k němu zpráva o vzletu stíhačů se zavěšenými jadernými raketami dostala, zbledl a začal křičet: „To je válka se Sovětským svazem. Prezident se musí okamžitě spojit s Moskvou. (V té době ještě nefungovala přímá linka po spojení prezidenta s hlavou Sovětského svazu.) A krajně rozčilený opustil místnost“.
Prezident se k tomu údajně postavil klidněji a prohlásil: „Vždycky se najde čubčí syn, který je schopný věc překazit.“ Mínil tím čubčím synem místního leteckého velitele na Aljašce nebo šéfa leteckých sil generála LeMaye, který, možná, onoho stíhače a letoun U-2 nad sovětské území poslal? To se asi nikdy nedozvíme.
O tom, že mají američtí stíhači zavěšeny rakety s jadernými hlavicemi, neměla sovětská strana ani potuchy.
Stejně tak američtí námořníci v Kargasovém moři neměli tušení, že ponorka, kterou v mezinárodních vodách obtěžovali a ohrožovali, má k dispozici jaderné torpédo.
Podobných „úzkých“ míst v celkové koncepci používání atomových zbraní bylo na obou stranách fronty studené války více.

Co teď máte na mysli?
Uvažte, prosím, že v obou případech se s veškerou nahotou projevuje dilema atomového věku. Na zbraň, která se svými účinky vymyká všemu, co až do té doby znala vojenská historie, se začíná pohlížet jen jako na něco, v podstatě obyčejného, co se od předešlých druhů zbraní liší jen mohutností svých účinků. Vůbec se nepřemýšlí o tom, že zde, podobně jako při sblížení dvou podkritických mas štěpného materiálu dochází k řetězové reakci, mohlo by i zde, v uvažování kompetentních činitelů, kteří nemají prostředky k tomu, aby se v danou chvíli mohli alespoň kontaktovat a, v krajním případě, si vyhlásit válku, může dojít k nekontrolovatelné eskalaci vzájemného střetnutí. Ne, zde je vše ponecháno živelnosti!
Celý systém válečnictví té doby, jmenovitě stadium vyhlášení války či zahájení vzájemného střetnutí armád na bojišti, není na tuto zcela novou etapu vedení válek nastaven. Na jednom místě odstartuje stíhač, který na své letounu nese střelu ekvivalentní 250 tunám klasické výbušniny a chystá se vniknout, případně vnikne, na území jiného státu a tam eventuelně odpálí svou raketu a to zřejmě bez vědomí či přímého rozkazu svého nadřízeného ministra obrany. Na jiném místě operuje ponorka s jadernými torpédy tisíce kilometrů od svého mateřského přístavu a kapitánu ponorky je v podstatě ponecháno na libovůli použít tento prostředek atomové války podle vlastního uvážení.
Vývoj a vyzbrojování armád je dovedeno do stadia, kdy „seržant či poručík mohou zahájit jadernou válku“. Taková hypotetická možnost byla založena ve vývoji jaderných hlavic W-54, které byly určeny nejen pro výzbroj stíhacích přepadových letounů, jak se ukázalo v Čukotském incidentu z roku 1962, ale i k podpoře jednotlivých rot a kdy tyto prostředky mohl podle své úvahy použít dokonce velitel praporu.
(J. Fučík, Stín jaderné války nad Evropou, Mladá fronta, Praha, 2010).