ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 7. POKRAČOVÁNÍ

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.
7. POKRAČOVÁNÍ

PLÁN POUŽITÍ ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY V DOBĚ VÁLKY ( “PLÁN 1964”)

Než začneme hovořit o Plánu použití ČSLA ve válce (dále jen “Plán 1964”), tak bych nejprve uvedl, jak na můj dopis reagoval profesor Mastný.
30. října 2004 mi poslal dopis, ve kterém poděkoval za dopis můj. Ten podle něho obsahuje zajímavé informace a podněty. Současně mne upozornil na rozsáhlé interview s bývalými československými generály, jež budou publikovány na webovských stránkách.
To, co mi profesor doporučoval, jsem udělal. V první řadě jsem si onen „Plán 1964“ „stáhl“ a vypracoval k němu své připomínky. Ty jsem pak profesoru Mastnému e-mailem odeslal. Bylo to 13. října 2005. 14. října 2005 mi pan profesor potvrdil, že zpráva došla a že na ni odpoví, jakmile se vrátí z Buenos Aires do Washingtonu. Odpovědi jsem se však již nikdy nedočkal. A tak jsem 6. února 2006 znovu profesorovi psal, že si neumím vysvětlit jeho mlčení a ptal jsem se, zda ho má zpráva snad neuspokojila. A zase žádná odpověď.
Proto jsem udělal ještě jeden pokus. 9. června 2006 jsem znovu psal profesoru Mastnému. A tady jsem už byl ostřejší. Položil jsem mu otázku, proč jsem asi nedostal odpověď? Nebylo to proto, že jsem svým příspěvkem poněkud zviklal něčí představu o „Plánu použití ČSLA pro rok 1964“? Možná, že se do „výzkumných“ plánů poněkud nehodí příspěvek, který zpochybňuje autenticitu a věrohodnost onoho dokumentu, tedy dokumentu, který s takovou pompou byl prezentován veřejnosti. Možná, že se mýlím, možná jsou důvody zcela jiné, ale pro mne je mlčení dosti výmluvné.
Zase žádná odpověď. A tak skončila má spolupráce s profesorem Mastným.
Proč toto vše uvádím? Abych vám ukázal, jak to také chodí. Nejprve se nastaví vlídná tvář, ocení se vaše „zajímavé informace a podněty“. Pak ale vašemu partnerovi třeba dojde, že vaše informace a podněty nejsou jaksi v souladu s jeho vlastními představami, a už o vás není zájem. Možná také proto, že nejste generálem, protože jen s generály tu byla ochota celý problém v rámci projektu PHP (Parallel History Project on NATO and the Warshaw Pact) diskutovat. I tak se to může jevit. Protože jen generálové mají „patent na rozum“, jen příspěvky generálů mohou být přínosem.

To se vám nelíbí, že se tento projekt v té části, kde se opírá o osobní názory zúčastněných, orientuje zřejmě jen na generály? Vás se to nějak dotýká, proto, že jste takovou hodnost neměl a že se na vás nikdo neobrátil s žádostí o vyjádření?
Nic osobního v tom samozřejmě není. Žádné věcné opodstatnění nemá skutečnost, že jsou interviewováni jen generálové. To, že někdo dosáhl nějaké hodnosti, ještě nemusí být zárukou toho, že jeho názory budou mít potřebnou hodnotu, že budou mít „hlavu a patu“. V oné době byla v naší armádě celá řada důstojníků, kteří, ač neměli generálskou hodnost, vykonávali činnosti, které „příslušely“ generálům. Taková už byla doba. Nezáleželo vůbec na tom, jaké hodnosti jsme měli. Generál G. Marshall rovněž soudil, že „v armádě je rozhodující funkce, a nikoliv hodnost“. ( DocPhDr Jan Wanner Csc,George C.Marshall, Tvůrce armád a aliancí, Horáček-Paseka,Praha-Litomyšl, 1998).
Já jsem vykonával funkci NŠ 10. letecké armády téměř tři roky. Pro tuto funkci byla plánována hodnost generálporučíka. Já byl plukovník. A přesto jsem vykonával, a myslím, že úspěšně, všechno to, co by bylo požadováno od generálporučíka.
Kdybych se měl kriticky zamyslet jen nad tím, co mnozí naši generálové v těchto rozhovorech řekli a jakým jazykem to řekli, pak bych musel vyslovit vážné pochybnosti o jejich všeobecném i profesním vzdělání. To je ale téma na zcela jinou debatu.
Jenže u mne to vše, co jsem teď řekl, vyvolává pochybnosti o vědecké hodnotě celého projektu, a i o jeho přínosu pro naši historii. Pochybnosti o tomto projektu nemám jen já sám. Historik Josef Fučík ve své knize, kterou vzpomenu ještě dále v našem rozhovoru, píše. „Projekt PHP svou vyhlášenou paralelitu neprokázal a ustrnul v jednostranném pokusu o „vnitřní historii Varšavského paktu“. V něm však zůstává řada závěrů pouhou spekulací.“ ( J. Fučík, Stín jaderné války nad Evropou).
Nicméně s ničím jiným, než s dokumentem, který byl publikován pod názvem „Plán použití Československé lidové armády v době války“ (dále jen „Plán 1964“), jsem nemohl pracovat. Dokument byl uveřejněn na stránce http://www.isn.ethz.ch/php/.
Mé dnešní připomínky už nemají přesně tu podobu, jakou měly v dopise, který jsem poslal profesorovi. Od onoho dopisu uplynula už dosti dlouhá doba. Během této doby jsem mnohé z těchto připomínek ještě zpřesnil či rozvinul. Získal jsem nové poznatky, přečetl jsem si další materiály, zejména pak tři knihy českých autorů, které se Plánem 1964 zabývají. Na dvě z těchto knih jsem reagoval. Jednak příspěvkem do časopisu „Soudobé dějiny“, který je vydáván Ústavem pro soudobé dějiny AVČR. Druhým byl příspěvek redakci dvouměsíčníku Listy. Takže to, co vám řeknu teď, představuje nejen mé názory z doby korespondence s profesorem Mastným, ale i názory dnešní. Budete-li v jakékoliv fázi mít nějakou otázku, nebojte se, a přerušte mne. Tak jsme konec konců postupovali až dosud. Souhlasíte?

Ano, samozřejmě. Jen by mne zajímalo, které knihy máte na mysli, když o nich hovoříte?
Jsou to tyto knihy: 1. „Československá lidová armáda na Rýnu“, autorů Štěpánka a Minaříka. Knihu vydalo Naše vojsko v Praze v roce 2007 .
2. „Stín jaderné války nad Evropou“. Autor Josef Fučík, vydala Mladá fronta v Praze v roce 2010.
3. „Plánování nemyslitelného. Československé válečné plány 1950 – 1990“. Autor Petr Luňák. Vydalo nakladatelství. „Dokořán“ a Ústav pro soudobé dějiny AVČR v Praze v roce 2007.

Mohl byste mi říci, oč se opíráte vy, když si vytváříte svůj názor a své připomínky?
Já své připomínky či poznámky opírám především o znalosti, které jsem nabyl při studiu na Letecké vojenské akademii Řádu Rudého praporu v Moninu (dále jen KVVA), SSSR, v letech 1954-1957 . Pak také o své poznatky, které jsem získal během své služby v ČSLA. A to hlavně v době mezi roky 1957-1964. Samozřejmě že i o další poznatky, které jsem získal z různých zdrojů (knihy, články, interwiev ) v letech pozdějších.

Můžete mi blíže říci něco o škole, na které jste studoval v SSSR? A o svých funkcích v letectvu, které jste zastával a kde jste získával relevantní poznatky?
V době mezi rokem 1954-1957 jsem studoval na výše jmenované vysoké škole, na fakultě pro cizince, specializaci „velitelskou leteckých vzdušných sil (командная ВВС)“ Tak je to napsáno v diplomu této školy.

Rád bych slyšel něco víc o této škole.
Letecká vojenská akademie Řádu Rudého praporu má tuto historii. Akademie byla vytvořena v březnu roku 1940 v osadě Monino Moskevské oblasti. Základ jí tvořila velitelská, operační a šturmanská fakulta a zdokonalovací kurzy náčelníků Letecké vojenské akademie N.E. Žukovského. Do roku 1946 byla nazývána Vojenskou akademií velitelského a šturmanského personálu Vojenských vzdušných sil Rudé armády. Prvním náčelníkem akademie byl generál major letectva Y.M.Pomerancev.

Mohl byste mi, prosím, říct, jaký je význam slova šturman, které používáte?
Slovo „šturman“, které používají Rusové, je převzato z holanského slova „stuurman“. Je tak označován specialista pro vedení lodí, letadel, vzducholodí. K jeho povinnostem v letectvu patří navigační příprava letu, za letu pak stanovení polohy a kursu letadla tak, aby byl let proveden podle plánu. Odpovídá též za kontrolu navigačního zařízení před letem i během letu. V posádce taktického bombardovacího letedla plní též funkci bombometčíka.
Mimochodem: zaznamenal jsem, že ruská odborná terminologie, je „zaplevelena“ mnoha převzatými výrazy. Stejně jako dnes je český jazyk „zaplevelován“ výrazy anglickými. Projevuje se tu nedostatečná péče o vlastní jazyk. Při tom jazyk je jeden z ukazatelů, které charakterizují tu entitu, které říkáme národ. Péče o český jazyk, jak se projevuje zejména v posledních dvaceti letech, se mi jeví jako katastrofální. Ono je jistě viditelnější „starat se“ o lidská práva Tibeťanů, než pečovat o to, bez čeho by vlastní národ nebyl národem.
Tady se lišíme třeba od Francouzů. Ti o svůj jazyk pečují mnohem více už od dob kardinála Richelieu. Ten přece založil Francouzskou akademii v roce 1653, aby dohlížela na čistotu francouzského jazyka. Něco takového bychom i my potřebovali jako sůl. Bohužel, žádného kardinála Richelieu nemáme!
Tak tedy ke slovu „šturman“. Podle leteckého šestijazyčného slovníku odpovídá toto slovo českému „navigátor“, anglickému „navigator“.
Teď dále k „mé“ akademii. Od července roku 1941 do dubna 1944 se akademie nacházela v Orenburgu. Hlavní pozornost byla věnována studiu válečných poznatků a přípravě důstojníků v oblasti organizace bojové činnosti leteckých jednotek, útvarů a svazků.
V roce 1945 byla tato škola vyznamenána Řádem Rudého praporu. A to za úspěchy, kterých dosáhla v přípravě kádrů pro letectvo SSSR. V roce 1946, poté, kdy se na této škole začali připravovat důstojníci z řady socialistických zemí, obdržela akademie nový název a to Letecká akademie vyznamenaná Řádem Rudého praporu. Náčelníkem akademie v té době byl generálporučík F.J. Falalejev. V době, kdy jsem tam studoval já, se stal náčelníkem akademie generál armády, později maršál, Stěpan Akimovič Krasovskij, spoluosvoboditel Československa.
V poválečné době měla akademie čtyři velitelsko-štábní a jednu šturmanskou fakultu. Studovali zde letci, kteří prošli tvrdou zkouškou války. Mezi posluchači bylo kolem 500 hrdinů Sovětského svazu a 28 dvojnásobných Hrdinů SSSR. Studoval tam také trojnásobný hrdina SSSR I.N.Kožedub.
Absolventy Akademie jsou letci kosmonauti G.T. Beregovoj, P.I.Beljajev, G.T. Dobrovolskij, A.A.Gubarev, A.V.Filipčenko, V.A. Šatalov.
Z našich pak Vladimír Remek, i jeho náhradník O. Pelčák .
Mezi zasloužilými letci SSSR a zasloužilými šturmany SSSR je více než 70% absolventy této akademie.
15. dubna 1968 obdržela akademie jméno podle prvního kosmonauta planety J.A. Gagarina. V téže době se na zástavě akademie objevil i vojevůdcovský Řád Kutuzova I. třídy.
V současnosti je tato Letecká vojenská akademie J.A. Gagarina Řádu Rudého praporu a Řádu Kutuzova, podřízena Ministerstvu obrany Ruské federace. (http://zasluga.ru/katalog.php?tovar_id=211).

Snad nebude pro vás nepříjemné, když se zeptám, s jakými pocity dnes, po mnoha desetiletích, se díváte na své studium této akademii?
Proč by to mělo být nepříjemné? Snad proto, že v očích jisté části novodemokratů bych mohl být z titulu studia na této škole potenciálním špiónem? Jaké mám pocity? Jsem stále hrdý na to, že jsem mohl studovat na takové prestižní škole, že jsem se osobně mohl setkat s letci, kteří se podíleli na osvobození mé země, že jsem mohl, díky tříletému pobytu na této škole, blíže poznat Rusko a některé obyvatele této země. Pravda, v té době jsem nevěděl, kdo všechno na této akademii studoval. Současné mé znalosti o tom, kdo to byl, mou hrdost jen zvyšuje. Studium kosmonautů v této akademii, včetně Vladimíra Remka, bylo v té době ještě ukryto pláštěm budoucnosti.
Mne v té době vzrušovalo to, že v době mých studií byl na příklad náčelníkem šturmanské fakulty legendární sovětský letec Alexandr Vasiljevič Běljakov (Александр Васильевич Беляков (1897—1982) . Byl náčelníkem této fakulty v letech 1945-1960.

Čím se proslavil tento letec, když jej nazýváte „legendárním“ letcem? Přiznám se, že o tom nic nevím.
Chápu, že vaší generaci to už nic neříká. Ale v padesátých letech minulého století jsme uměli ocenit výkony, kterými se podobní letci proslavili. A.V. Běljakov se zúčastnil jako člen posádky přeletu napříč Severním ledovým oceánem. Let se uskutečnil bez přistání mezi Moskvou, Petropavlovskem na Kamčatce a ostrovem Udd v Sachalinském zálivu Ochotského moře. Posádku tvořili V.P. Čkalov,velitel, a G.F.Bajdukov jako druhý pilot. Třetím členem posádky byl A.V Běljakov. Dnes každý z členů této posádky má v prostoru cíle tehdejšího letu, „svůj“ ostrov. Ostrov Udd se dnes jmenuje „Čkalov“. Přelet byl 9374 km dlouhý a uskutečnili jej na letounu ANT-25 ve dnech 20.-22. července 1936. V té době to byl vynikající výkon, jenž se stal součástí historie letectví.
O rok později,18.-20. července 1937, posádka ve stejném složení , tedy s Běljakovem jako šturmanem, poprvé na světě uskutečnila přelet bez přistání po trati Moskva-Severní pól- Vancouver v USA. Ten byl dlouhý 8504 km. Posádka tohoto letounu byla přijata v USA dokonce i prezidentem Rooseveltem v Bílém domě. Mimochodem: prezident Roosevelt sehrál významnou roli už v době, kdy se tento let připravoval. Takový let se nemohl uskutečnit bez náležité diplomatické přípravy. A tehdy se prezident USA F.D. Roosevelt podílel na tom, aby se tento let uskutečnil. Tak byl význam tohoto letu tehdy v Americe ceněn. (Zpracováno podle článku Lva Vjatkina ve „Století“,
http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/iz_ameriki_v_sssr_chkalovskim_marshrutom_2011-12-29.htm z 29.12. 2011).
Málokdo dnes ví, že to byl v roce 1933 velvyslanec SSSR v USA Majskij, který na příkaz Sovětské vlády jednal o předpokládaném letu posádky Čkalov, Gromov, Bajdukov přes severní pól do Ameriky. Živě a velmi vstřícně na tuto myšlenku reagoval i prezident Spojených států. Ten však vyslovil vstřícný návrh: Američané musí uskutečnit let ze Spojených států do Moskvy po stejné trati, aby byly oba kontinenty „spojeny“ leteckou tratí. To bylo sovětskou stranou okamžitě akceptováno.
K přeletu z Ameriky do SSSR se začal připravovat známý americký pilot Willie Post (1898 - 1934). Byl to pilot, který jako první samostatně uskutečnil let kolem světa s mezipřistáními. Před uskutečněním letu do SSSR však na Aljašce havaroval a zahynul.
Po něm se začal připravovat James Mattern (1905 – 1988). Ten ale také havaroval a po havarii ze zdravotních důvodů přestal létat. Stal se z něj podnikatel, který prodával letecké vybavení.
Nakonec se let mezi Washingtonem a Moskvou uskutečnil až 18. června 1987. Tedy až poté, kdy skončila Druhá světová válka a i válka studená. Let provedl americký pilot Millard Harmon. Přiznám se, že jsem v té době o něčem podobném u nás neslyšel. I v Sovětském svazu, jak jsem se dozvěděl, málokdo o něm slyšel. Letci-profesionálové jím však byli nadšeni. Byl to pilot, který už v té době překonal 134 světových rekordů. Létal dokonce nad smutně proslulým Bermudským trojúhelníkem.
K uskutečnění přeletu, který se měl uskutečnit k 50. výročí čkalovského letu z Ruska do Ameriky, byli velice nápomocni Hrdina Sovětského svazu Georgij Filippovič Bajdukov, syn Čkalova Igorij a jeho vnuk Valerij Čkalov. Vzdálenost mezi Washingtonem a Moskvou překonala posádka, v níž byl i Steve Hanibill, a od sovětských hranic i sovětský navigátor, to byla podmínka podmiňující souhlas sovětských úřadů k letu, Vladislav Zacharov, za 41 hodin 31 minut 18 sekund.
Americký tisk, konkrétně „The Washington Post“ to zaznamenal dne 19. června 1987 zprávou, že jednašedesátiletý Millard Harmon , učitel z Delmaru ve státě New Yorku v penzi, přistál se svým jednomotorovým letadlem v Moskvě. Stalo se to dva roky poté, když byl při uskutečnění podobného letu v Moskvě zadržen. Zadržen a krátkodobě internován byl údajně proto, že v té době nebyly soukromé lety nad územím SSSR povoleny. V roce 1987 se mu však dostalo přivítání jako VIP.
25. března 2008 se pak v novinách „Alabany Times Union“ objevil článek o tom, že pilot Millard Harmon z Delawaru věnoval svůj milovaný jednomístný Beech-36, postavený v roce 1969 firmou Beechcraft, museu „Heritage Museum Beechcraft“ v Tuklahomě v Tennesee . Tím také tento, v Americe proslavený, pilot ukončil svou leteckou kariéru.
Jeho letoun, nastříkaný červenou a bílou barvou, se jmenoval „Ten Romeo“. Nástřik letounu měl symbolizovat jeho rekordní lety. K nim patřil i rychlostní rekord k dosažení Severního pólu. Před rozpadem Sovětského svazu byl s tímto letounem v Rusku dvakrát a uskutečnil celkem čtyři lety dobré vůle do této země.
Výše uvedené jsem zpracoval podle stránky http://www.highbeam.com/doc/1P2-1328554.html.
O tom, jak je přelet posádky Čkalov, Bajdukov, Běljakov stále ve Spojených státech hodnocen, svědčí to, že 20. května 1974 byl ve Vancouvru (stát Washington, USA) vytvořen „Čkalovský výbor transpolárního přeletu“, jako nekomerční společenská organizace. 20. července 197 byl tam, všimněte si, prosím data, odehrálo se to uprostřed „studené války“!, tedy 38 roků poté, kdy tam posádka, jíž členem byl i Běljakov, přistála, „jako projev úcty k velkému ruskému národu“, otevřen památník. Ten byl nazván „Čkalovským monumentem“. I jedna ulice tam nese jeho jméno.
Jak bych tedy mohl nebýt hrdý na to, že jsem na takové škole studoval? Můj pocit hrdosti ale ostře kontrastuje s pocitem ukřivděnosti, který jsem zažil, a zažívám dodnes, v souvislosti se zákonem našeho parlamentu číslo 181 ze dne 8. června 2007. Zákon se jmenuje „O Ústavu pro studium totalitních režimů a o archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů“. Tento zákon, podLe mne jeden z nejostudnějších, které „zdobí“ náš právní řád, podepsali prezident Klaus, předseda vlády Topolánek a předseda Poslanecké sněmovny Vlček, tedy lidé, kteří se, kromě jiného, chlubí tím, jakými jsou demokraty.

Jaká je souvislost vašeho studia v Moninu s tímto zákonem?
Podle tohoto zákona, který by měl být řazen spíše mezi leges barbarorum, než mezi zákony demokratického právního státu, jsem byl na principu kolektivní viny, a to bez toho, že by nějaký soud vynesl jakýkoliv výrok vůči mé osobě, zbaven „spolehlivosti“, sice jen pro účely tohoto zákona, což nijak nezmenšuje diskriminační charakter onoho ustanovení, a to jen proto, že jsem, kromě svého členství v KSČ, absolvoval vysokou vojenskou školu v Sovětském svazu.

Není to příliš osobní, jestliže toto ustanovení zákona vztahujete na svou osobu?
Za nic jiného, než za svou osobní urážku, to považovat nemohu. Mohl bych se zeptat, jak si vůbec mohou zákonodárci dovolit něco podobného napsat do zákonu země? To má něco společného s právními poměry ve státě, jestliže jsou jeho občané na politickou objednávku společensky diskriminováni? Jestliže jsou občané, bez soudu, bez toho, že by byla zkoumána individuelní činnost každého z nich, prohlášeni za občany nespolehlivé?
Čím se to liší od postupu komunistických mocipánů, kteří mi v roce 1970, poté kdy jsem byl zbaven členské legitimace KSČ, odebrali de facto možnost vycestovat do Libye, abych mohl pokračovat v práci, kterou mne předtím pověřili, abych tam mohl zastupovat Československo ve věci šetření nehody jeho letadla, jež tam havarovalo? Ničím. Jen se tím naši zákonodárci ztotožňují s arogantními metodami komunistické moci. A při tom hlásají, že je třeba se s minulostí vyrovnat. To ale nelze udělat tak, že budou diskriminační metody minulého režimu jen v jiné formě přejímány a uplatňovány. Pro mne osobně je to jen vyjádřením „zamindrákovanosti“ dnešních našich zákonodárců, kteří asi nemají čisté ruce. A kteří se mylně domnívají, že se, špíny na svých rukou, zbaví tím, že ji budou házet na někoho jiného.
Přijetí a podpis tohoto zákona považuji za osobní diskriminaci, a za odsouzeníhodný hanebný čin. Osobně to vnímám jako urážku člověka, který celý život pro tuto zemi poctivě pracoval, který jí přísahal ochotu obětovat svůj život pro její obranu, který se této přísaze nikdy nezpronevěřil, který se ani ničím proti této zemi neprovinil, naopak, který ji, podle svých možností, vždy hájil a pro ni pracoval. Vraťme se však k debatě o „Plánu 1964“.

A co tedy vaše služba v ČSLA? Co jste tam získal pro posouzení onoho plánu?
Mezi rokem 1957 až 1960 jsem byl zástupcem velitele 46. bombardovací letecké divize a jako pilot se cvičil v bojovém použití letounu Il-28 (listopad 1957- červen 1960). Po zrušení divize jsem byl odvelen do Prahy k 7. letecké armádě.
1.10.1960 byl vytvořen smíšený operační svaz letectva. Dostalo se mu názvu 7. armáda letectva a protivzdušné obrany státu (7. A LaPVOS). Této armádě velel generál Zdeněk Kamenický. Plukovník Josef Kúkel byl velitelem letectva tohoto svazu a já byl ustanoven jeho náčelníkem štábu. Nařízením NGŠ ČSLA č. j. 006190/OMS z 22.4.1961 byl pak zřízen 1. samostatný smíšený letecký sbor (1. ssls). Do tohoto sboru bylo od 1.9.1961 vyčleněno letectvo, které bylo určeno pro podporu pozemních vojsk. Velením byl pověřen generál major Jozef Kúkel. Já se stal jeho náčelníkem štábu. Posléze nařízením NGŠ ČSLA č. j. 008442/18/62-OMS z 21.3.1962 byla ze sboru k 1.5.1962 vytvořena 10. letecká armáda. Jejím velitelem byl generál Josef Kúkel a já se stal náčelníkem štábu tohoto leteckého uskupení.
Tuto funkci jsem zastával až do konce srpna 1964. Dnem 1. září 1964 jsem byl uvolněn do zálohy a po domluvě mezi ministry obrany Lomským a dopravy Indrou, a samozřejmě po souhlase příslušného oddělení ÚVKSČ, v jehož nomenklatuře jsem byl, jsem byl převeden do resortu dopravy. V tomto resortu jsem pak dosloužil až do odchodu do starobního důchodu v roce 1983.
Co se pak týče onoho „Plánu 1964“, tak jsem čerpal z materiálů, které byly součástí projektu Parallel History Project on NATO and the Warshaw Pact (http://www.isn.ethz.ch/php/index.htm). Též jsem čerpal z projevu generála Otakara Rytíře z března 1968. Vlastnil jsem magnetofonovou pásku s tímto projevem, ten jsem pak na psacím stroji přepsal a autenticitu onoho přepisu mi ověřili mí přátelé, kteří generála Rytíře, a jeho charakteristický a nezaměnitelný způsob mluvy, osobně znali. Byli to, dnes již zesnulí, generálové Emil Hájek a generál Zdeněk Huml. Magnetofonový pásek s tímto projevem jsem svého času předal Ústavu soudobých dějin AV ČR.

Říkáte, že jste byl převeden do resortu dopravy. To se dělo bez vašeho souhlasu?
Nikoliv. Tak „totalitní“ onen režim přece jen nebyl. Byl se mnou proveden na politické půdě pohovor, byly mi sděleny důvody, pro které bych měl opustit resort, který mě vyškolil na vojenského pilota, poskytl mi i náležité vzdělání a výcvik, umožnil mi absolvování prestižní vysoké školy. Bylo mi vysvětleno, na jakou funkci bych měl v resortu dopravy přejít, co se ode mne očekává, byl jsem dotázán, zda souhlasím. Když jsem řekl „ano, souhlasím“ bylo mi jen s uspokojením sděleno: „To jsme rádi, že souhlasíš, jinak bys to dostal jako stranický úkol!“ Takže takto se prováděla tak zvaná kádrová práce. Alespoň s lidmi mého tehdejšího postavení a v těch resortech, o nichž jde řeč. Na počátku bylo přesvědčování a v případě jeho neúspěchu by pak případně bylo použito odvolání na na stranickou disciplinu.

Jak jste se za služby v ČSLA dostal k pracím na plánu 1964 v Generálním štábu armády?
Nebyl jsem důstojníkem, který by byl kádrovým pracovníkem GŠ ČSLA. Přímo na plánu jsem nepracoval. K tomu jsem se jako náčelník štábu letecké armády pochopitelně nedostal. O tom, že má, celkem asi pět pracovních dnů trvající, činnost na GŠ, mohla mít jistou návaznost na onen plán, se jen, a myslím, že důvodně, domnívám. Rozhodně jsem však k němu měl blíže, než řada generálů, se kterými byl v rámci projektu „PHP“ veden rozhovor.
Interviewovaný generál Pezl, který v té době byl řadovým pracovníkem Operační správy Generálního štábu, o tom v rozhovoru s Karlem Siebrem dne 11. listopadu 2003 (Oral History Interviews with Cezchoslovak Generals) říká, podotýkám, že velmi nepřesně: „Na některých základních úkolech plánování se potom podílely i skupiny asi pěti lidí z armád. Ti zpracovávali operační zámysl, který byl přijat“. Vidíte, zase tady máme pětičlennou skupinu, o které hovoří generál Hájek, když vzpomíná na rozhovory s příslušníky štábu 4. sovětské letecké armády v roce 1968.
Takovou „základní skupinou armády“, která se podílela „na základních úkolech plánování“ byla i pětičlenná skupina, jíž jsem byl členem. Pod „základními úkoly plánování“ myslí zřejmě generál Pezl nejen vlastní zpracovávání dokumentu, tedy onoho „Plánu 1964“, ale všechny činnosti, které sestavování onoho dokumentu, který „objevil“ Petr Luňák, předcházely.
Tím, že se odvolávám na slova generála Pezla, chci jen potvrdit, že i práce skupiny 10. letecké armády z roku 1963 mohla souviset s přípravou onoho plánu. Chtěl bych ale předeslat, že se neshoduji s tím, jak generál Pezl nazývá celý souhrn činností, který předchází zpracování vlastního plánu. Dost mě udivuje, že nerespektuje terminologii, která byla na vojenských vysokých školách Sovětského svazu, pravděpodobně také i na VAAZ, používána.
Tato činnost jako celek předcházející vlastnímu vedení bojové činnosti, byla totiž zahrnována pod pojem „organizace bojové činnosti“. Jestli tuto činnost nazveme „plánováním“, budiž. I to je možné. Ale nesmíme ji pak zužovat jen do sestavení jakéhosi plánu. Organizace bojové činnosti, chceme-li se v pojetí sovětské vojenské vědy dostat o stupínek výše, pak budeme hovořit o „organizaci činnosti vojsk v operaci“, představovala soubor činností, jichž zpracování plánu bylo jen součástí.
Podotýkám, že mnou uvedený termín „organizace činnosti vojsk v operaci“ je jen můj pracovní název. Vycházím z toho, že pojem „bojová činnost“ byl používán pro vyjádření vojenských aktivit vojsk do stupně divize. A touto oblastí činnosti vojsk se zabývá taktika. Přejdeme-li na stupeň vyšší, tedy k činnosti armád, skupin armád, frontů, pak se jí zabývá operační umění. A strategie? Ta se zabývá činností armád ve válce.
V dokumentaci, kterou se budeme zabývat, je to však prezentováno tak, jakoby zpracování plánu, jak oni říkají „plánu použití“ (jak nehezký a nepřípadný je to výraz!) byl vrcholem, či tvořil hlavní obsah, činnosti, která předchází vlastnímu jejímu vedení. Ve skutečnosti hlavním v celé oné etapě bylo něco zcela jiného.

Jak vy interpretujete pojem „základní úkoly plánování“? Tedy jak vy říkáte „organizace bojové činnosti“?
Rozhodně to nechápu jen jako zpracování vlastního dokumentu, který by byl nazván „plánem“, ale jako soubor činností, které zpracování vlastního plánu předcházely. Jen bych rád, aby pojem „plánování“ nebyl chápán tak, že obsahuje jen vlastní zpracování jakéhosi plánu. Ale že to je celý komplex činností, které musí být vykonány, aby bylo možno říci, že bylo v oblasti přijímání rozhodnutí a z nich vycházející tvorba štábních dokumentů učiněno vše, co je pro vedení bojové činnost potřebné.
Zpracování vlastního plánu činnosti, ať už ČSLA jako celku či Československého frontu nebo i činnosti letecké armády, bylo finální, závěrečnou, poslední fází, v celé řadě činností, které zpracování plánu předcházejí. O těchto nesmírně důležitých činnostech, které mají podstatný a nezastupitelný význam pro zpracování vlastního plánu, není, bohužel, ve vzpomínané literatuře ani zmínka. Rovněž v rozhovorech, které byly provedeny v rámci projektu PHP, se o tom málokterý z interviewovaných generálů zmiňuje, a pokud ano, tak jen velmi stručně, a řekl bych i povrchně a nepřesně. O tom ale ještě budu hovořit.

O co se opíráte, když tvrdíte, že zpracování plánu předchází řada nesmírně důležitých činností, kterým ale není věnována pozornost? Které to jsou činnosti?
Vycházím z toho, co jsem řekl už ve své první větě této části našeho rozhovoru. Že se opírám o znalosti získané při studiu na KVVA. Zde upřesňuji: a to v té části výuky, která se týká metodiky práce velitelů a štábů při organizování bojové činnosti. Vzpomeňte si, že už tam, kde jsem vás seznamoval s Leteckou akademií v Moninu, jsem, opíraje se o ruské prameny, uváděl, že připravovala velitelské kádry k té fázi jejich činnosti, která se nazývá „organizací bojové činnosti“. To znamená, že velitelé a štáby byli připravováni pro taktický stupeň vojsk.
Téměř jako kánon v sovětské armádě na všech stupních velení, tedy i na stupni operačním, platilo, a naše armáda toto přejímala, že sled činností velitele a štábů byl tento: přijetí nebo převzetí úkolu, ujasnění si úkolu, zhodnocení situace, přijetí rozhodnutí velitelem, schválení tohoto rozhodnutí tím, kdo vydával úkol, tedy nadřízeným stupněm velení. Pak následovalo vydání rozkazů podřízeným a zpracování plánu činnosti, byl-li takový plán potřebný, a organizace součinnosti.
Na nižších stupních velení, třeba letky či ještě pluku a divize, se plán nezpracovával. Nebyl potřebný, protože se těmto jednotkám úkol na dobu delší, než jeden den, nevydával. A obsáhnout činnost jednoho dne bylo možno bez nějakého dokumentu, který bychom mohli nazvat plánem. Pokud tedy budeme dále hovořit o „plánování“ činnosti ČSLA pro případ války, pak bych se rád držel tohoto schématu a zabýval se postupně jednotlivými fázemi onoho procesu: pochopitelně v té jeho části, kterou z hlediska činnosti frontového letectva považuji za podstatnou.

Rozumím. Ale, pokud vím, v KVVA jste se připravoval jen na činnost na taktickém stupni, to jest do stupně pluk a divize. Tady však hovoříme o stupni vyšším, podle sovětské metodiky stupni operačním, není-liž pravda?
Ano, v tom máte naprostou pravdu. Opakuji jen to, co jsem už řekl dříve. I v mé další činnosti už na štábu armády, kdy jsem se zúčastňoval cvičení velkého rozsahu, tedy té činnosti, která už se skrývá pod pojmem „operační umění“, jsem nezaznamenal jediný případ, kdy by tento sled činností velitelů a jejich štábů nebyl dodržen. Ne proto, že by to bylo dogma, ale proto, že to má svou logiku, že se vycházelo ze zkušeností války. Byly to postupy, kterými se řídili velitelé a štáby v době války. Z toho usuzuji, že platily pro všechny stupně velení, tedy i pro ty stupně nejvyšší. Zdůrazňuji, že tyto postupy mají svou logiku, kterou nelze obejít.
Nedodržování těchto postupů, podceňování jednotlivých kroků, nekvalitníjejich provedení, pak vede k tomu, že se prohrává boj, bitva, ale že se prohrává celá válka.

Teď bych velice rád slyšel o vás vedení alespoň jednoho příkladu z historie, kdy nedostaky nebo prohřešky v tomto směru vedly k prohře ve válce. Můžete mi to na nějakém příkladu vysvětlit?
Jistě a rád. Aniž bychom se pouštěli do rozsáhlých rozborů z historie válek. Proč myslíte, že německý Wehrmacht, který během několika let dokázal rozdrtit mohutné evropské armády a končil války s celými státy během několika týdnů či měsíců, utrpěl už v prvním půlroce války s Ruskem takové porážky, že se už nedokázal vzchopit a nakonec byl poražen takovým způsobem, že to bude po tisíciletí zářit dějinami, jako září dějinami porážka Římanů Hanibalem u Kán (Cannae) 2. srpna roku 216 před Kristem? Bylo to hlavně proto, že velení Wehrmachtu, a není rozhodující, která jména toto velení reprezentují, naprosto selhalo při oceňování svých vlastních možností, hrubě podcenilo svého protivníka a navíc naprosto nedocenilo význam faktoru prostoru, času a povětrnostních podmínek, se kterými se mohou setkat jeho armády v Bělorusku, na Ukrajině a v Rusku. V tom, podle mého soudu, spočívají hlavní příčiny, na jedné straně porážky a na druhé straně vítězství, co udivilo, udivuje a bude udivovat svět.

Teď bych se rád zeptal: proč vám tak chybí znalost těch plánovacích kroků, které podle vás měly předcházet zpracování Plánu 1964?
Proč? Protože teprve znalost těchto, zpracování vlastního plánu předcházejících, kroků, myslím tím konkrétní znalost jejich obsahu, tedy ne jen toho, zda se konaly, mi dovolí udělat si konečný úsudek o autenticitě onoho dokumentu. To znamená o jeho hodnověrnosti, o jeho pravosti v tom smyslu, zda to byl skutečně dokument, podle kterého měla být vedena činnost vojsk naší země v případě vzniku války.
Teprve znalost oněch kroků by mi dala jistotu, zda se jedná či nejedná jen o jakýsi cvičný dokument, kde „papír snese všechno“, že se nejedná o falsum, ale o dokument, podle které naše země měla aktivně vstoupit do války, vedené s použitím jaderných zbraní. Teprve znalost těchto, plánu předcházejících kroků, by mi dala jistotu, že se má země měla zúčastnit případné války, která bezprostředně a přímo ohrožovala samotnou existence státu i národa.
Generál Rytíř o několik let později, tedy v roce 1968, de facto akceptuje provedení zničujících jaderných úderů na Německo, „…bude válka, padne sedm úderů na Německo, Německo bude zlikvidováno, osm se říkalo, ne sedm, já jsem se spletl…“ (projev z počátku roku 1968, Ústav pro soudobé dějiny).
Někdy kolem roku 1964, ve svém dokladu, který přednesl pravděpodobně nejvyšším státním funkcionářům, říká, že „náš stát se všemi svými zdroji bude vystaven velmi soustředěnému útoku a úderu zbraní hromadného ničení nepřítele do celé jeho hloubky, což si vynutí přijímat na teritoriu nejradikálnější opatření k zachování prosté existence našich národů“ . (Rytíř v roce 1964-65, Fučík, Stín…).
Osobně si nedovedu představit, jakými radikálními opatřeními by bylo možno zachovat prostou existenci národa, na jehož území (tedy na 127.896 km2 při 15,395.970 obyvatelích v roce 1983) by explodovaly desítky či stovky jaderných a termojaderných pum. Vždyť už v roce 1960 „ se počítalo s tím, že NATO by mohlo napadnout 40 až 45 objektů v naší zemi s použitím 63 až 75 atomových pum a náloží s účinností od 10 kt do 5 Mt (z toho 21 úderů na letiště). Do D5 (tedy do 5. dne války) bylo třeba počítat s 260 až 325 údery nukleárními zbraněmi mohutnosti mezi 2 kt až 5 Mt“ (Luňák, Plánování nemyslitelného, Dokořán+ Ústav pro soudobé dějiny, Praha, 2007).
Po takovém Armageddonu by snad bylo možno doufat, že alespoň jeskyně Pekárna v Moravském krasu, kterou lidské plémě obývalo 1000 let, by zůstala vhodným útulkem pro těch několik desítek přeživších. Ale dělat nějaká radikální opatření k záchraně národa? Když jsme před tím připustili, abychom se takové války zúčastnili a tedy i připustili, že na nás dopadnou tyto údery? Kdo by tato opatření dělal? Někdo, kdo by měl od Boha výsadu, že to se zdravým rozumem a v náležité fyzické kondici přežije?
Teprve konkrétní znalost všech kroků, které musely předcházet zpracování onoho plánu, by mi dovolila udělat si a vyslovit konečný úsudek i o lidech, kteří vedli v oné době tuto zemi, udělat si úsudek o jejich smyslu pro odpovědnost za osud národa, v jehož čele stáli, a, pokud se týče vojenských činitelů nejvyšší úrovně, z nichž některé jsem osobně znal, úsudek i o jejich skutečných kvalitách nejen jako vojenských profesionálů, ale i jako mužů-vlastenců. Teprve znalost toho všeho by mi umožnila, abych i touto cestou si dovolil vyjádřit memento pro politické představitele dneška, aby se v tomto směru poučili z chyb svých předchůdců, od kterých převzali v roce 1989 správu této země a správu tohoto státu.

Zdá se mi, že je jistý časový nesoulad mezi Plánem 1964 a vaší prací na GŠ, o které říkáte, že se uskutečnila v roce 1963.
Ano, tak se to jistě může jevit. Já si sice dnes nejsem naprosto jist datem, kdy jsme na GŠ pracovali. Vím však zcela bezpečně, že to bylo po rozuzlení „Karibské krize“, tedy mezi podzimem roku 1962 a jarem roku 1964, kdy už jsem věděl, že ČSLA opustím.
Také vím zcela bezpečně, jaké byly hlavní výstupy tehdejší naší práce. Tyto „výstupy“ měly formu konkrétních bojových rozkazů. Ty jsem osobně koncipoval a pak i spolupodepisoval s velitelem armády. Jistě by se dalo přesně zjistit, kdy jsme na GŠ pracovali. Pokud se ovšem dokumentace GŠ ještě nachází v archivech a nebyla skartována. Či předána ke studiu dnešním našim spojencům, tehdejším protivníkům, k hlubokému studiu. Bylo by ostatně velice zajímavé dozvědět se, jak je v podobných případech postupováno, když je celý stát převeden z jednoho tábora do druhého, z jedné strany fronty studené války na stranu druhou. Má vůbec v podobných případech státní servilita nějaké, zákonem stanovené, meze? Nevím!

To jsou zajímavé otázky. Jednak nerozumím tomu, když říkáte, že náš stát byl „převeden z jedné fronty studené války na druhou stranu fronty“. Druhou otázkou pak je, co se mohlo stát s archivovanou dokumentací přísně tajného charakteru, jíž obsahem byly úkoly čs. armády v případě války? Myslím, co se s nimi stalo po zrušení Varšavské smlouvy a po vstupu naší země do NATO?
Otázky a odpovědi na ně jsou nejen zajímavé, ale také velice důležité. Nejprve tedy k první otázce. Pozastavujete se nad tím, že náš stát byl převeden z jedné strany fronty studené války na stranu druhou. Vaše nejistota v tomto směru může vyplývat z úvahy, že studená válka již neprobíhá a tedy i postavení bývalých protivníků je dnes zcela jiné. To se však může tak jevit jen při pohledu politologů či propagandistů, možná také některých politiků. Profesionální voják se na toto však podobným způsobem dívat nemůže. Ten musí stále vycházet z reálií. A mezi ně patří vojenské doktríny, budování armád, nemyslím tím budování, co do šíře, ale jejich stálé zdokonalování, vývoj a osvojování si nové techniky a tak dále a tak podobně.
Neoddiskutovatelnou reálií je to, že se náš stát stal členem Severoatlantické aliance a tedy i její vojenské složky NATO- a že promyšleně, cíleně, byla podkopána schopnost státu samostatně bránit svou existenci a jeho obrana byla téměř stoprocentně vložena do cizích rukou.

Myslíte si, že předtím, než náš stát se stal členem Severoatlantické aliance, byl schopen se bránit sám, samostatně?
Jistěže nebyl, jestliže budeme reálně vycházet z tehdejší situace, kdy proti sobě nestály jednotlivé státy, ale uskupení států. I tehdy jsme byli schopni bránit se proti soustředěnému útoku ze strany tehdejšího pravděpodobného protivníka jen ve spojenectví se státy Varšavské smlouvy. Co se ale odehrálo po roce 1989, to už je situace zcela jiná: dnes už naše armáda, či to, co se ještě armádou suverénního státu může nazývat, je koncipována k řešení zcela jiných úkolů. Že by to byly úkoly obranné, jak by i vyplývalo z názvu ministerstva, které ji řídí, si lze fabulovat jen s velikou dávkou fantazie.
Kdy tedy vezmeme jen jednu z uvedených položek-vojenskou doktrínu- pak na jedné straně musíme vidět, že naše doktrína je asi zcela totožná se současnou doktrínou NATO. Na druhé straně stojí doktrína Ruské federace.

Proč zrovna berete v úvahu Ruskou federaci?
A koho jiného bych měl za potenciálního protivníka považovat? Nikoho jiného na evropském kontinentu nevidím.
A Ruská federace, pokud je mi známo, považuje stále NATO, za prvořadou hrozbu pro svůj stát.

Opravdu je to tak?
Ano, jen se podívejme, co se uvádí ve vojenské doktríně Ruské federace (http://www.scrf.gov.ru/documents/33.html). Mezi vnějšími vojenskými nebezpečími, jež ohrožují Rusko, je tam na prvním místě uvedena „snaha dát silovému potenciálu Organizace Atlantické smlouvy (NATO) globální funkce, které budou realizovány s narušením norem mezinárodního práva“ a „snaha přiblížit vojenskou infrastrukturu zemí-členů NATO k hranicím Ruské federace, kromě jiného též cestou rozšiřování tohoto bloku“.
Pro nás, jako členy aliance NATO, to samozřejmě znamená jediné. Jestliže taková činnost NATO bude námi podporována a my se na oněch aktivitách budeme podílet, pak se náš stát, oproti, desítky let trvajícímu, spojenectví se Sovětským svazem, potažmo Ruskem, stává dnes jeho potenciálním protivníkem, který může být v Rusku považován za toho, kdo je vojensky může ohrožovat.
To je reálie, kterou nelze nerespektovat, bez ohledu na to, zda s názorem, který je vtělen do ruské doktríny, souhlasíme či nesouhlasíme. Žádný vojenský činitel, kdekoliv ve světě, nemůže kalkulovat jen s tím, co o něm říká, či čím jej ujišťuje, druhá strana, která stojí potenciálně na protivné straně. Rozhodujícím není tedy to, co si o naší činnosti myslíme my, ale to, jak je tato naše činnost hodnocena druhou stranou. Bez diskuze je ale to, že poprvé od roku 1935 stojí naše země na straně těch, kteří proti Rusku stáli už v době studené války, respektive před rokem 1989. Ostatně: cožpak dnešní mediální sféra, která je plně ve službách státní politiky, nepracuje intenzivně k tomu, aby bylo Rusko u nás jako potenciální protivník vnímáno?

Nezlobte se, ale myslím si, že v tomto okamžiku silně přeháníte. Sám nepozoruji, že by u nás byla vedena protiruská propaganda, zejména ne ve směru ovlivňování naší veřejnosti.
Nemám vám za zlé, že si to myslíte. Pro mne třeba to, co se odehrálo kolem pohřbu bývalého prezidenta V. Havla, je pro mne naopak důkazem, že tomu tak je. Jinak si neumím vysvětlit některé články tisku.

Které články máte na mysli? A který tisk?
Mohl bych o tom podrobněji hovořit, ale to bychom hodně odešli od tématu. Myslím si, že se k tomu ještě dostaneme, že nás k této otázce dovede logika našeho rozhovoru.
Tak tedy k Druhé části vaší otázky. Ta směřuje k osudu vojenské dokumentace, která sloužila k přípravě na vedení války. Jaký je její osud v době, kdy naše země přešla na stranu „protivníka“, tedy do tábora toho, před nímž tato dokumentace byla dříve pečlivě utajována?
Odpověď na tuto otázku je pro mne důležitá hlavně proto, že by mohla podstatně podepřít mé pochybnosti o autenticitě onoho „Plánu 1964“. Sám neznám na ni odpověď a mohu jen spekulovat. V poslední době jsem se dozvěděl, že na příklad u našich severních sousedů, Poláků, tato otázka vyvolala jistou diskuzi.

Co máte na mysli?
Na stránce http://www.novpol.ru/index.php?id=777 z 3/2007 jsem četl záznam besedy s Terezou Rakovskou Harm-Stoneovou. Jmenovaná žena je či byla (nevím, zda je ještě mezi živými) politoložkou, specialistkou na oblast vnitřní a zahraniční politiky zemí bývalého sovětského bloku, profesorkou Karltonské univerzity v Ottawě (Kanada). Byla ředitelkou Institutu výzkumů SSSR a Východní Evropy Karltonské univerzity (1972-1974), přednášela ve Vojenské námořní akademii USA v Annapolisu (1989-1990), byla vědeckou spolupracovnicí Harvardského střediska studií Ruska. Je autorkou početných článků a monografií, které jsou věnovány mezinárodním vztahům uvnitř SSSR, nejnovější historii zemí Střední a Východní Evropy, jakož i zemí bývalého SSSR. V letech 1984-1986 byla redaktorkou a spoluautorkou v Ottawě vydané monografie, která byla věnována politické a vojenské integrace zemí Varšavské smlouvy. Tedy dostatečně úctyhodné renomé, že?

Co tedy bylo v Polsku diskutováno a jaký to má vztah k naší účasti ve Varšavské smlouvě? V daný moment pak k otázce zveřejnění tajných dokumentů. A proč vás toto tak zajímá?
Nejprve tedy několik vět o tom, co bylo v souvislosti s odtajněním archivů Varšavské smlouvy diskutováno v Polsku. Toto odtajnění se uskutečnilo na základě rozhodnutí polského ministra obrany Bronislava Sikorského. Politici strany „Právo a spravedlnost“ to považovali za správné.
Na druhé straně představitel strany „Občanská platforma“, současný polský prezident Bronislav Komorovský, měl za to, že zveřejnění dokumentů Varšavské smlouvy, zvláště pak válečných plánů, postaví do nepříznivého světla USA a NATO, protože jejich pumami a raketami měla být zničena polská města.
Nejzuřivějšími odpůrci takového zveřejnění byli straničtí představitelé „Svazu demokratických levých sil“, z nichž někteří prohlásili, že „Polsko tím porušilo úmluvu, která byla jednomyslně přijata státy-účastníky Varšavské smlouvy v době rozpuštění toho paktu z roku 1991 o neodtajňování dokumentace“.
To je i pro nás velice důležitá zpráva, neboť se přímo dotýká zveřejnění onoho „Plánu 1964“. Můžeme se tedy oprávněně ptát, zda „nalezení“ a zveřejnění našeho „Plánu 1964“ nebylo rovněž hrubým porušením úmluvy, kterou v době rozpuštění Varšavské smlouvy i představitelé naší země uzavřeli. Jasná odpověď na takovou otázku by také vnesla světlo na to, zda se jedná či nejedná o reálný plán, jako o součást dokumentace, jež měla stále zůstat utajena před veřejností.
A či si máme myslet, že v tomto směru se naše vedení nechová o mnoho lépe, než se choval Hitler, který uzavřené smlouvy dodržoval jen do té míry, pokud to považoval za, pro sebe, výhodné. Jestli onen „plán 1964“ byl zveřejněn navzdory úmluvě, že jako součást dokumentace Varšavské smlouvy, bude utajen do té doby, dokud se všechny zúčastněné strany na odtajnění nedohodnou, pak je na místě otázka, proč nebyla zveřejněna řada dalších, nesmírně závažných, dokumentů, ze kterých by bylo možno usoudit na mnoho dalších věcí. Možná, že naše politické vedení se chová obdobně,jak to i připouští jmenovaná profesorka.

Co na toto říkala profesorka Rakovská?
Její odpověď je zajímavá. Jednak proto, že jsem se dozvěděl potvrzení toho, o čem jsem už hovořil, že totiž při rozpuštění Varšavské smlouvy byla uzavřena úmluva o tom, jak má být naloženo s relevantní dokumentací. Profesorka se na jedné straně dovolává jednoho ze základních principů mezinárodního práva, že „pacta servanda sunt“, to jest, že smlouvy se musí plnit. Tuto zásadu chápu tak, že smlouvy s emus plnit do té doby, pokud se účastníci smlouvy nedohodnou, že už smlouvu plnit neí třeba. Opačný případ je nazýván věrolomností. Proto také Sovětský svaz byl oprávněn hodnotit své napadení hitlerovským Německem 22. června 1941 jako věrolomné napadení. To bylo v rozporu se smlouvou o nenapadení uzavřenou v roce 1939.
Na druhé straně profesorka Rakovská připouští, že smlouvy není třeba dodržovat. Říká, že je třeba věnovat pozornost tomu, kdo a proč onu smlouvu uzavřel a podle toho s ní jednat.
Čili jinými slovy: smlouvu budu dodržovat jen podle vlastní úvahy. Nikoliv podle toho, k čemu jsem se zavázal, a tedy, že ji mohu rozvázat jen po dohodě s druhou smluvní stranou. Dovedení této myšlenky do důsledků znamená, podle mého názoru, že jakoukoliv smlouvu budu dodržovat jen potud, pokud se mi to bude hodit. Chápete, že při takovém přístupu se veškeré mezinárodní právo zhroutí? A zhroutí se nejen právo mezinárodní. To bych si troufal tvrdit, ač nejsem právní odborník. To mi napovídá selský rozum.
Nepostupovali naši „objevitelé“ onoho „Plánu použití ČSLA ve válce“ z roku 1964 podle této zásady? Nekráčeli také ve stopách A.Hitlera, který trhal uzavřené smlouvy, jestliže uvážil, že je pro něj nevýhodné se jimi nadále řídit?
Anebo, a to je druhá možnost: bylo kýmsi umožněno, aby byl tento „Plán 1964“ byl dán veřejnosti k dispozic tím, že bude „nalezen“ a zveřejněn také proto, že sice nikdy nebyl součástí souboru veškeré operační dokumentace Generálního štábu ČSLA, a že je tudíž z hlediska jeho vydání bývalému „protivníkovi“ neškodný a jeho publikování tedy není v rozporu s dohodou, která byla uzavřena v okamžiku likvidace Varšavské smlouvy? Že se však po jeho „nalezení a zveřejnění“ bude velice hodit jako propagandistický nástroj ve službách zákona o protiprávnosti komunistického režimu?
Všechny tyto otázky by měly být zodpovězeny, abychom si mohli učinit konečný závěr o tom, jaký dokument to vlastně byl „nalezen“ a publikován!

To bylo vše, co lze vyvodit z onoho rozhovoru s profesorkou Rakovskou?
Nikoliv. Další, pro naši debatu důležitou, informací je to, že v Polsku byl rozhodnutím ministra Sikorského odtajněn tak zvaný „plán válečné činnosti“ («план военных действий»). Všimněte si, že je v Polsku použit zcela jiný název dokumentu, než u nás. A to zřejmě název analogického dokumentu. V naší zemi je prezentován jako „plán použití“ («план использования»). V Polsku použitý výraz je mnohem výstižnější a realitě odpovídající. Lze se tedy, pochopitelně, také ptát: jestliže, jak se to říká u nás, bylo cosi kýmsi v Moskvě nadiktováno a námi v podstatě bez odmluv a námitek přijímáno, jak si vysvětlíme skutečnost, že směrem k naší zemi někdo nadiktuje výraz «использование» a v diktátě směrem k našim sousedům použije zcela odlišný výraz? Jak vidíte, otázky spíše přibývají, než by jich mělo ubývat! Samozřejmě, že to jen vrší důvody k mým pochybnostem o autenticitě dokumentu.
Ve vztahu k Plánu 1964 , jak usuzuji, je však zřejmě relevantní, že jsem se v roce 1963, jako člen pracovní skupiny 10. letecké armády (10.LA), podílel v Generálním štábu ČSLA na rozpracování dokumentace pro počáteční etapu případné války. Tehdy jsme tomu říkali „ostrá“ dokumentace. Tuto pracovní skupinu tvořili: velitel 10. letecké armády generál Josef Kúkel, náčelník operačního oddělení armády plukovník František Záboj, hlavní letovod-šturman armády plukovník František Richter, náčelník týlu armády plukovník, pozdější generál, Zdeněk Huml a já jako náčelník štábu armády.
Mezi dobou, kdy jsme v tomto složení na GŠ ČSLA pracovali, a dobou, kdy jsem studoval onen „Plán 1964“ a kdy jsem zpracovával připomínky pro profesora Mastného, uplynulo více než čtyřicet let. Za tuto dobu mnoho podrobností z této práce si už nepamatuji. Mnohé by snad mohlo oživit to, kdybych dostal do ruky dokumenty, které jsem tam zpracovával a spolu s velitelem armády, jak mi to příslušelo podle vojenských řádů, podepisoval. Avšak zásadní věci, jako metodika práce, hlavní její obsah, si však pamatuji velice dobře. Také proto, že metodika práce byla standardní pro armády Varšavské smlouvy, cvičili jsme se podle ní, dokonce bych použil výrazu, že nám to dnes a denně bylo „vtloukáno“ do hlavy. Tato metodika určovala, jak má vypadat činnost velitele a štábů při organizaci bojové činnosti ve válce. Podtrhuji, že budu používat pojem „bojová činnost“, ač se jednalo o vyšší, z hlediska dělení vojenského umění, stupeň, stupeň operační.

Jistě bylo pro vás neobvyklé, že jste měl, spolu se svými soudruhy, pracovat na něčem tak významném.
Nebudu skrývat, že tato práce byla pro nás všechny zcela nová, svým charakterem ojedinělá, činnost, jejíž dopady jsme si velice dobře uvědomovali. Věděli jsme, že se zde nejedná o jakousi cvičnou dokumentaci, kde „papír snese vše“, ale o přípravu dokumentů, podle kterých, třeba příštího dne, by se byli museli rozhodovat velitelé divizí a pluků, a podle kterých by byli lidé posíláni do boje, aby nasazovali své životy a jistě i umírali.
Vím zcela určitě, že nikdo z nás nebral svou práci tam na lehkou váhu, protože si byl vědom vysoké odpovědnosti. Mimochodem: dovedete se dnes vžít do myšlení mužů, kteří dělají takovou odpovědnou práci, plníce rozkazy a slova přísahy, jsouce přesvědčeni, že slouží své vlasti, když jejich činnost je po několika desetiletích jinými muži, z nichž mnozí se pod všemožnými záminkami vyhnuli té nejčestnější povinnosti, která může být muži uložena, bude označena za činnost zločinnou či zločinu pomáhající?
Jakoby v této době už neexistoval na druhé straně oceánu genocidní plán, který počítal s tím, že i této zemi budou zasazeny možná desítky či stovky z oněch více než třech tisíc atomových úderů? Plán či podobným plánům jsme čelili. O tom jsem přesvědčen ještě dnes, po tolika letech! I když, a to musím podtrhnout, v oné době jsme o existenci těchto plánů, neměli tušení. Což jistě neplatilo o příslušných činitelích v Moskvě. Ti ony plány určitě znali, díky dobré práci své rozvědky, A možná i díky tomu, že informace o tom, že takové plány existují, byla součástí politiky vyvolávání strachu!

Nejsou to, promiňte mi, jen vaše osobní názory? Jak ona práce byla chápána všemi ostatními z vaší pětičlenné skupiny?
Nikoho z oněch čtyřech dalších členů naší skupiny se už nemohu optat na jejich dnešní názor. Všichni již odpočívají, když ne v leteckém nebi, tak ale jistě na cestě do něj! Nebyl jsem sám, kdo si uvědomoval závažnost této práce. O všech čtyřech dalších mužích z naší skupiny, zejména pak o jejich morálce a vztahu k tomu, co nazýváme svou vlastí, nemám nejmenší pochyby.
Konec konců o jejich postojích k této zemi snad dosvědčí i toto: žádný z těchto pěti mužů neposkvrnil v roce 1968 svou čest, všichni se postavili kriticky k invazi do naší země a za tyto své postoje i pak pykali. Zbavením členství ve straně, které tolik věnovali (to by bylo to nejméně tragické!), odstraněním od své dosavadní práce, vyhozením z armády. Jako příklad bych uvedl plukovníka Františka Richtera: ten po vyhazovu z armády, když jen „o vlas“ unikl fyzické likvidaci, která by jej byla čekala v případě ustanovení tak zvané „dělnicko-rolnické vlády“, pracoval jistou dobu jako dřevorubec. Když si chtěl studiem na průmyslovce získat nějakou civilní profesi, tak mu jeho žádosti nebylo vyhověno. Každý z této pětice mužů-vojáků této země-byl nějakým způsobem diskriminován.
Teď bych ale rád pokračoval rozhovorem o vlastním „Plánu 1964“. O tom, zda se jednalo skutečně o plán činnosti ČSLA v tak rozsáhlé operaci, jak by z něho vyplývalo, budeme hovořit později. Nejprve ale chci se ještě vrátit k již nadhozenému tématu. Chci podrobněji pohovořit o jednom slově, které v názvu zveřejněného dokumentu bylo použito. Jedná se o slovo „použití“. V ruském, generálem Voštěrou ručně psaném, dokumentu, je použit pojem „использование“. Podle německého generála Dejma, který se k tomu také vyjadřoval, měl být použit případnější pojem „применение“. Generál Zachariáš, který se k tomu rovněž vyslovil, si myslí, že „smysl obou slov je v podstatě stejný“ a jedná se „jenom o chybu toho, kdo to psal“. Takový názor akceptovat nemohu. Oba pojmy „использоваание“ i „применение“ nevystihují přesně podstatu věci a neměly být použity. I když „применение“ by mohlo být přece jen poněkud bližší k vystižení toho, oč šlo.
Podle „Slovníku ruského jazyka“, Moskva, Russkij jazyk, 1984, má slovo „применение“ tento význam: „provést ve skutečnosti“ („осуществить на деле“), na příklad „použít novou metodu“ (применить новый метод), nebo „přijmout přísná opatření“ (применить строгие меры). „Použít“, „upotřebit“ (tedy „применить“) však celou armádu jednoho státu, to se mi jeví jako nemístné a nevhodné. Snad v pojetí některých sovětských generálů, pro něž možná celá československá armáda by byla v oné válce skutečně jen „věcí na jednorázové použití“.
Jako ještě méně vhodné se mi jeví použití slova „использование“. Význam tohoto ruského slova spočívá ve vyjádření toho, že něco bylo použito užitečně. Na příklad „využít specialistu“, „použít materiál“. „využít příležitost“, využít maximálně techniku“, „využít zkušenost odborníků“.
V tomto smyslu ale nejde jen o nevhodně použitá slova v ruském překladu. Ani v českém jazyce nebyla věnována dostatečná péče významové čistotě jazyka, když byla spojena dvě slova „plán“ a „použití“.

Opravdu si myslíte, že je to až tak důležité, jak je dokument nazván?
To si opravdu myslím. Název každého dokumentu musí vystihovat jeho podstatu. Není náhodou to, jakou pozornost věnují na příklad Američané názvu svých vojenských operací, důkazem pro toto mé tvrzení? A to navzdory tomu, že je to zlehčováno až zesměšňováno již vzpomínaným Ingersollem?

Co teď máte na mysli?
Americký novinář Ralph Ingersoll ve své knize „Top secret“, o které jsme už hovořili, vypráví s velkou dávkou sarkasmu tuto příhodu: „Den poté, kdy Patton překročil Rýn, vystoupil jako první na ranním shromáždění malý záložní podplukovník, který u nás sloužil jako styčný důstojník s 3. armádou. Přijel k nám v předvečer z místa přepravy. Doložil s klidnou tváří: „Generál Patton a třetí armáda Spojených států včera překročili Rýn bez toho, že by byl uskutečněn předběžný výsadek parašutistů, bez toho, že by celé britské a americké námořnictvo tomu pomáhalo, bez toho, že by byla vytvořena největší dýmová clona-největší v historii současné války- aniž si zajistil: zásobování proviantem na tři měsíce a podporu ještě jedné americké armády, aniž provedl dělostřeleckou přípravu a dokonce aniž vymyslel pro tuto operaci kódový název". To jsou hodně kousavá slova, že?
V našem případě šlo o mnohostrannou činnost ohromných lidských mas a vojenské techniky ve válce a myslet si či uvažovat à priori o tom, že toto bude „použito“ jako nějaká věc či nástroj, aby to buď bylo obětováno, nebo aby se z toho staly nakonec jen ubohé zbytky toho, co bylo s tak obrovským úsilím vytvořeno, se mi nejeví vhodným. Nejde ale o jazykovou stránku. Znova zdůrazňuji, že jde o samotnou podstatu toho, co má každý dokument, tedy i tento „plán“ představovat. Zřejmě autoři tohoto plánu si nebyli vůbec jisti, jak nazvat operaci, která měla být uskutečněna podle toho plánu: jednalo se o obranou či útočnou nebo nějakou jinou variantu válečné operace? Anebo to rovněž považovali za jakousi hru, která je spíše virtuální než něco, co by v reálném životě mělo naději na úspěch?
Možná, že se dokonce báli použít slovo „útočný“, aby je snad někdo neobvinil z agresivních úmyslů. Možná, že ani nečetli celé dílo „O válce“ teoretika válečnictví Clausewitze, který se v tomto směru vyjádřil zcela jednoznačně.

Mohl byste mi objasnit, proč se znovu dovoláváte Clausewitze?
Prosím. Hovořil jsem o tom již dříve. Stojí to však za opakování. Clausewitz vyslovil a zdůvodňoval myšlenku, že „…rychlý, důrazný přechod k útoku…je nejskvělejší stránkou obrany; kdo na něj nemyslí, anebo spíše, kdo jej nezařadí do pojmu obrany, ten nikdy nepochopí převahu obrany…je hrubým omylem, chápeme-li útok vždy jen jako přepad a představujeme-li si tedy obranu jen jako tíseň a zmatek.” (Carl von Clausewitz, O válce. Vydala Academia, Praha, 2008).
Soudím, že k tomu není třeba cokoliv dodávat.

Proč přikládáte takový význam převzetí úkolu pro ČSLA?
Je to zejména proto, že se jednalo o úkol, který svým významem a dopadem přesahoval vše, co bylo možné si až do té doby představit. Jednalo se totiž o použití jaderných zbraní Československou lidovou armádou. V podstatě tedy o zapojení naší země do jaderné války. A navíc s použitím cizích zbraní! Zbraní, které nebyly součástí výzbroje naší armády!
Má proto, zejména dnes, z historického pohledu, zcela mimořádný význam znalost toho, kdo může takový úkol uložit armádě státu, který z hlediska mezinárodně-právního postavení je státem suverénním, členem celosvětové organizace – Organizace spojených národů. A kdo tedy v tomto státě byl oprávněn takový úkol převzít.

Proč říkáte, že znalost toho má svůj význam i dnes?
Protože i dnes jsme členy vojenské aliance, v níž při nejmenším tři členové jsou vlastníky jaderných zbraní. Nelze tedy vyloučit, že při plnění článku č. 5 Severoatlantické smlouvy budou použity jaderné zbraně některým z těchto členů. A že i naše armáda bude jistým způsobem s jejich použitím spojena. A to přesto, že jsem zatím neslyšel, že by třeba naše současné letectvo bylo k použití těchto zbraní cvičeno a že by jich mohlo použít obdobným způsobem, jak by to snad vyplývalo z „plánu 1964“. Nebo že by naši političtí představitelé důsledně a nekompromisně prohlásili, že náš stát, jako člen Severoatlantické smlouvy, se nikdy nehodlá stát někým, kdo použije jaderných zbraní či kdo bude žádat o to, aby takové zbraně byly v jeho prospěch použity.
Pravděpodobný protivník však těžko bude rozlišovat, která z armád aliance v daném konfliktu tyto zbraně používá a bude schopen selektivně čelit jen tomu, kdo je používá. Protivník bude pohlížet na svého nepřítele jako na celek. O tom snad nelze pochybovat. To, co se v současnosti odehrává kolem Američany budovaného systému PRO, můj názor jen potvrzuje.

Mohl byste toto, prosím, upřesnit.
Beze všeho. Ruskem je budování tak zvaného evropského systému PRO vnímáno a oceňováno jako budování prvního strategického sledu protiraketové obrany amerického území. A nejen ruští vojenští odborníci, ale i nejvyšší představitelé Ruska, jako na příklad prezident Mdvěděv, dávají nepokrytě najevo, že by jejich údery byly vedeny na kterýkoliv prvek tohoto systému. Tedy i třeba ten, který se bude nacházet na našem území. To má svou vojenskou logiku, byť by to někteří naši publicisté či politici hodnotili jako „vyhrožování“.

Co na tom vidíte tak mimořádného, že se počítalo i s tím, že atomové zbraně použije i naše armáda? Vždyť s použitím jaderných zbraní se počítalo, jistě i cvičilo. I sám jste se cvičil v používání těchto zbraní, jak o tom píšete ve své knize. A nebylo snad na tom nic mimořádného, jestli tyto zbraně mají být použity, či ne? Když už dvakrát ve dvacátém století tato zbraň použita byla?
Máte pravdu v tom, že nešlo o použití zcela nové zbraně, ještě nikdy předtím nepoužité. Ostatně: jestli to byla zbraň či nikoliv, co bylo použito v době Druhé světové války, to jsme si již vysvětlili nebo se k tomu ještě dostaneme.
Poté když byly atomové pumy použity proti Japonsku, tak se po válce o nich hovořilo velice otevřeně jako o zbraních hromadného ničení. Postupně se držiteli těchto zbraní stalo několik velmocí. To vše je jistě pravdou. Ale tentokrát je měla použít armáda našeho státu, byť v rámci činnosti celé Varšavské smlouvy. Naše armáda, konkrétně její vojenské letectvo, měla použít zbraň, jinými slovy letecké pumy, které nebyly součástí její výzbroje.

Skutečnost, že tyto pumy nebyly součástí výzbroje naší armády, přece nemůže mít nějaký zásadní význam, nebo ano?
Tady se mýlíte. Každá zbraň, každý druh munice, všechen materiál, kterým armáda má disponovat, musí být nejprve přijat do výzbroje armády. O každé zbrani, o každém druhu munice, o každém druhu letecké pumy, který se má stát součástí výzbroje armády, musí voják, který ji má použít, získat spoustu informací a být i náležitě vycvičen s tím, jak s takou zbraní, municí, leteckou pumou, nakládat. Dovedete si třeba představit, že byste si koupil zcela nový typ televizoru a neobdržel k němu návod k obsluze? A zde se jednalo o typ pumy, o které žádný příslušník 10. letecké armády neměl absolutně žádnou znalost, s níž neměl absolutně žádnou zkušenost.
I poučování v tomto směru, neřku-li výcvik, kterého se některým letcům v oněch letech dostalo, spíše připomínalo jakousi dětskou hru.
Poslyšte, co o tom píše jeden z příslušníků 28. stíhacího bombardovacího pluku, tedy pluku, u něhož se piloti připravovali k provádění odhozu atomových pum (AP) z letounů Su-7BM:
„V roce 1964 jsem dostal příkaz dostavit se, spolu s dalšími kolegy, na přerovské letiště. Byli jsme tam přivedeni k hangáru, vedle kterého byl zaparkován velkokapacitní vrtulník Mi-6 se sovětskými výsostnými znaky. V hangáru byl umístěn letoun Su-7BM, vedle letounu stál manipulační vozík přikrytý plachtou. Byli jsme seznámeni se způsobem využití letounu jako nosiče atomové pumy a přístrojem PBK- 2, který zabezpečoval její automatický odhoz. Pro použití AP musí být namontován specielní závěsník, který je vybaven zařízením pro kontrolu a aktivaci AP před letem. Byla odstraněna plachta z vozíku, na kterém AP ležela. Bylo nám sděleno, že puma má malou ráži- bližší údaje však nám nesdělili. Pumu jsem si pozorně prohlížel, hmátnul jsem na ni a zdálo se mi, že část jejího pláště byla zhotovena z kompozitu. Myslím si, že to byla maketa, důkaz pro to ale nemám.“ (Ing Josef Kloboučník, Zpravodaj Svazu letců ČR, č. 54/2010).
Lze si myslet, že taková instruktáž může být dostačující pro použití AP? Vůbec už nehovořím o tom, s jakými pocity asi vnímali všechno to, co se o svých budoucích úkolech, jako vykonavatelů „Posledního soudu“ mysleli muži, kteří k použití takové zbraně byli určeni. Nakolik sami byli vnitřně smířeni se svou úlohou v případné válce, jakmile jejich uvažování přesáhlo rámec výcviku, který z hlediska pilotního byl jistě velice přitažlivý a který, podle vyjádření jednoho z nich, velice rádi létali. Vždyť to v podstatě byla vyšší pilotáž. A těžko by se mezi stíhači našel někdo, kdo by něco takového nelétal rád! A nemyslíte, že i takové úvahy mohou být pro vojáka, který má něco podobného pak vykonávat, nedůležité? Tito muži přece nebyli jakýmisi dobře vycvičenými automaty, kteří by nepřemýšleli o svém „džobu“!
Ani první použití AP, o kterém rozhodl prezident Spojených států Truman v roce 1945, se neobešlo bez námitek, protestů a ostré kritiky i ze strany významných lidí z řad vojáků. To už nehovořím o vědcích, kteří tyto prostředky vytvořili a kteří se proti jejich použití stavěli od okamžiku, kdy mohli vidět účinek prvního pokusného výbuchu v Novém Mexiku v červenci 1945 a kteří tak měli živé zážitky z toho, jak se „Zbraň Soudného Dne“ chová.

Můžete mi uvést nějaký příklad takového protestu?
Zajisté. Je zajímavé, že nejostřejší protest přicházel z úst vojáka nejvyššího postavení, konkrétně amerického admirála Leahyho. Admirál William Daniel Leahy( 1875 – 1959) získal svou reputaci jako administrátor a štábní pracovník. Neformálně byl také prvním náčelníkem Sboru náčelníků štábu: Reprezentoval také Američany ve spojeneckém Kombinovaném sboru náčelníků štábů. Zúčastnil se, kromě jiného, také zásadního rozhodování o použití armády Spojených států během Druhé světové války.
Po provedené zkoušce atomové bomby řekl prezidentu Trumanovi: „Toto je nejhloupější věc, kterou jsme kdy vyrobili. Tato bomba neměla nikdy vybuchnout, a to říkám jako odborník na výbušniny.“
Poté, kdy bomba byla vyzkoušena, byl kategoricky proti tomu, aby byla použita v Hirošimě a v Nagasaki. Ve svých pamětech pak napsal: „ Jakmile byla bomba vyzkoušena, ocitl se prezident Truman tváří v tvář rozhodnutí, zda ji použít. Nestranil této myšlence, ale nabyl přesvědčení, že by mohlo její použití zkrátit válku s Japonskem a zachránit americké životy. Já sám mám názor, že použití této barbarské zbraně v Hirošimě a v Nagasaki nemělo žádný materielní účinek na naši válku s Japonskem. Japonsko bylo ve skutečnosti přemoženo a připraveno kapitulovat v důsledku efektivní blokády a bombardování s použitím konvenčních zbraní. Mé osobní mínění je to, že tím, že jsme byli prvními, kdo ji použil, akceptovali jsme mravní standardy patřící barbarům z temného středověku. Není třeba se učit vést války takovým způsobem, války nemohou být vybojovány tím, že zabíjíme ženy a děti.“
To prohlásil významný americký vojenský činitel na konci Druhé světové války. Z jeho slov můžete vycítit, že kromě toho, že tento muž byl vojákem nejvyššího postavení, ale že byl také člověkem vysoké morálky! Jak moc se jeho uvažování lišilo od uvažování generála Grovese! Pro něho to byl naopak zase jen jeden z experimentů, kterými byl uchvacován. Že objektem experimentu byly ženy, děti, starci- to už překračovalo rámec jeho „takémorálky“
V době, kterou se zabýváme teď v naší debatě my, už existovalo stanovisko Spojených národů k použití jaderných a termojaderných zbraní. Zakládajícími členy této organizace, a tedy i státy s vysokou morální odpovědností, byly i některé státy Varšavské smlouvy, jmenovitě Sovětský svaz, Polsko a Československo.
Myslím si, že stojí za to, abychom si stanovisko OSN zde připomněli. Protože toto stanovisko tvoří ono morální milieu, ve kterém byl onen plán, a vše, co mu předcházelo, tvořen. Toto stanovisko je zakotveno v Deklaraci OSN o zákazu použití jaderných a termojaderných zbraní. Zapsáno je toto stanovisko v usnesení č. 1653 (XVI) Valného shromáždění z 24. listopadu 1961
Valné shromáždění OSN prohlásilo, že:
a)použití jaderných a termojaderných zbraní odporuje duchu, liteře a cílům Organizace spojených národů a proto přímo porušuje Stanovy Organizace spojených národů;
b)použití jaderných a termojaderných zbraní překračuje rámec válečných operací a způsobí lidstvu a civilizaci masové zničení a útrapy a proto je v protikladu k principům mezinárodního práva a zákonům lidskosti;
c)použití jaderných a termojaderných zbraní představuje válku namířenou nejen proti tomu či onomu protivníkovi nebo proti těm či oněm protivníkům, ale proti lidstvu jako celku, protože i národy světa, které se dané války nezúčastní, budou vystaveny všem útrapám, které použitím takových zbraní budou vyvolány;
d)na kterýkoliv stát, který použije jaderné nebo termojaderné zbraně, je třeba pohlížet jako na stát, který porušuje Stanovy Organizace spojených národů, jako na stát, který si vede v protikladu k zákonům lidskosti a jenž se dopouští zločinům proti lidskosti a proti civilizaci.

Myslíte si, že ti, kdo formulovali úkol pro ČSLA, měli toto vše na zřeteli? Kromě toho OSN hovoří jen o tom, že tyto zbraně jsou použity, nikoliv o tom, zda se s jejich použití počítá, či zda se sestavují plány na jejich použití.
Ano, z čistě teoretického hlediska máte pravdu, že Organizace spojených národů jen v deklaratorní formě odsuzuje jen jejich případné budoucí použití. Při tom odsudek OSN má takovou formu, že nemá statut závazného usnesení či nějaké mezinárodně uznané právní normy, která by použití takových zbraní zakazovala. Jako se to už dávno předtím stalo se zbraněmi chemickými.
V tom koneckonců spočívá dilema jaderného věku. Na jedné straně jsou vynalezeny podobné zbraně, a nepochybuji ani chvíli o tom, že ti, kdo je vynalezli, zkonstruovali a posléze i vyzkoušeli, byli vedeni poctivými úmysly přispět k vítězství ve válce. Na druhé straně stejní lidé či státy, které takové zbraně vynalezli nebo je vlastní, jejich použití odsuzují. Ve své praktické činnosti se však tváří, jakoby tyto odsudky neexistovaly. Není v tom pokrytectví? Takovým způsobem má být vytvářena vyšší morálka lidské společnosti, po které dnes všichni tak volají?
Zdá se, že ti, kdo nařídili, aby Československá lidová armáda použíla jaderné zbraně, pokud ovšem bude prokázáno, že takový úkol byl vůbec vydán, rezoluci OSN v úvahu nebrali. Zřejmě proto ne, že z politických míst, která jsou vojákům nadřazena, ani takový požadavek, neobdrželi.

Ano, nešlo zde o jejich použití, ale jen o plánování jejich použití. Není v tom rozdíl?
Ano, je v tom obrovský rozdíl. Ale cožpak se tyto plány nedělají proto, aby jednou byly realizovány?
Generální štáby všech zemí, jistě také GŠ Sovětské armády, i náš GŠ, se už v míru zabývají rozpracováváním plánů pro všechny možné varianty. Tedy i pro variantu s použitím či bez použití jaderných zbraní. O tom, která z těchto variant bude pak použita, rozhodují v určitém okamžiku až politická místa. Nicméně, podle mého soudu, už rozpracovávání té varianty, v níž se počítá s použitím jaderných zbraní, zvláště pak v zemi, která jaderné zbraně nevlastní, by se nemělo dít bez „posvěcení“ z nejvyšších politických míst. A o to tady jde. Akceptování takové varianty totiž znamená učinit zásadní rozhodnutí, rozhodnutí, které se při realizaci takového plánu stane pro zemi a národ osudovým.
Lze se jen, v druhé dekádě XXI. století ptát, zda si naši političtí reprezentanti, byť už by byli přesvědčeni, tak jako byli přesvědčeni jejich přechůdci, že stojí na „jedině správné straně“, kladou podobné otázky. A nejen to: uvažují vůbec o tom, když se mnohdy vehementně zapojují do mezinárodního procesu tak zvaného „nešíření“, tj. brání dalším státům, jako je třeba Írán, aby získali jadernou zbraň, že by se také zeptali: a co uděláme my?
My stále budeme jen pokračovat v úsilí, jak dosáhnout toho, abychom mohli pravděpodobného protivníka přelstít, abychom dokázali překonat jeho PVO, abychom dokázali své jaderné nálože dopravit tam, kam potřebujeme? Neměli bychom spíše začít tím, že se začneme toho amorálního arsenálu postupně, před očima celé světové veřejnosti zbavovat, až dosáhneme okamžiku, kdy tyto zbraně přestanou vůbec existovat?
V těchto úvahách se nutně dostaneme až k morální stránce všech činností spojených s jadernými zbraněmi. A tady spatřuji obrovský rozpor mezi slovy a činy v mezinárodním měřítku.
V těchto dnech jsem se dočetl, že světoznámý anglický vědec Hawking vyjádřil názor, že není příliš žádoucí toužit po setkání s jinými mimozemskými civilizacemi. Protože bychom se také mohli setkat s civilizací, která bude na mnohem vyšším stupni vývoje a mohla by nám přisoudit osud, který postihl původní obyvatele Ameriky. Ti nakonec byli vyhubeni tak zvanou vyšší civilizací, kterou tam přinesli Evropané.
I naše civilizace, myslím tím celoplanetární civilizaci, by tak mohla dopadnout po kontaktu s nějakou vyšší kosmickou civilizací. A když o tom přemýšlím a konfrontuji své myšlenky s tím, co dnes a denně vidím kolem sebe, pak docházím k závěru, že by to bylo zcela na místě! Rozhodně se mi morálka dnešního světa nejeví jako ta nejvyšší meta vývoje lidstva, které lze dosáhnout. A vůbec nejhorší je to, že nepozoruji ani snahu po dosažení vyššího stupně. A to bez ohledu na to, kolik hlavních náboženství a ideologií na tom pracuje!
Vraťme se však k tomu, jakou cestou se úkol pro československou armádu k použití atomových zbraní, dostal. Bohužel, v tomto směru nám dosud historická věda neposkytla jediný věrohodný důkaz. Vše se v publikacích, o kterých jsem informován, a na které se odvolávám, spíše podobá řečem „jedna paní povídala“. Vždyť ani jeden z autorů, dokonce ani ti, kteří jsou pasováni na všeznalce z oboru operačně-strategického plánování, nepřinesli jediný písemný důkaz o tom, že takový úkol byl skutečně vydán. Můžeme tedy jen a jen spekulovat v tom či onom směru.

Vy si myslíte, že vojenští plánovači a stratégové jednali o své újmě, bez „posvěcení“ svého jednání z politické úrovně?
V tom právě spatřuji, že je „zakopán pes“. Varšavská smlouva, tedy základní mezinárodně platný právní dokument v tomto směru neobsahovala žádné ustanovení. Ač by, podle mého soudu, obsahovat měla. Šel bych dokonce ještě dál.
Myslím si, že každý stát, který přistupuje k podobné smlouvě, ať se jednalo o bývalé Československo v případě Varšavské smlouvy, nebo se dnes jedná o Českou republiku v případě Severoatlantické smlouvy, by měl jednoznačně dát najevo, zda si přeje či souhlasí s tím, aby při realizaci příslušného článku smlouvy, v posledním případě článku č. 5, směly či nesměly státy, které mu přijdou na pomoc, použít jaderné zbraně. Protože souhlas s takovým použitím může znamenat pro stát, který si takovou pomoc přeje, konec jeho existence. Tedy vlastně souhlas s vlastní sebevraždou. Tu nelze kompenzovat či oddálit jakýmikoliv „radikálními opatřeními“, o kterých snad snil náčelník našeho Generálního štábu generál Rytíř.

Teď bych namítl, proč by si měl takovou podmínku klást ve vztahu k použití jaderných zbraní, když tak nečiní ani ve vztahu k jiným zbraním? Ostatně: jestli takové zbraně budou v eventuelní válce použity, pak jistě jejich účinky se nedotknou jen těch, kdo takové zbraně použije, ale i jiných, na konfliktu nezúčastněných?
Na vašich názorech je jistě hodně opodstatněného. Mějme ale stále na paměti, že jaderné, zvláště pak termojaderné, zbraně, jsou něčím zcela kvalitativně odlišným od toho, co až dosud historie válek poznala. Jejich účinky jsou natolik děsivé a neohraničené, že osudově zasahují celý národ, nikoliv jen bojující armádu.
Soudím, že žádná reprezentace státu nemá od svých voličů, a tedy od zřizovatelů státu, tak široký mandát, jež by opravňoval tuto reprezentaci k tomu, aby sama o takovém osudovém kroku rozhodla. A toto, podle mého názoru, platilo v době, kdy jsme byli smluvními partnery Varšavské smlouvy a platí to i dnes, kdy jsme smluvními partnery Severoatlantické smlouvy.
Podobně jako to nečinila Varšavská smlouva, tak ani Severoatlantická smlouva, nezavazuje či neomezuje v žádném směru kteréhokoliv účastníka, jakých zbraní použije v případě aplikace článku č. 5. A co se týče našeho členství v NATO, je to ještě složitější. Ve Varšavské smlouvě jsme byli v tomto smyslu rukojmími jedné jaderné velmoci, pakliže jsme jí dali právo, aby o rozhodnutí těchto zbraní rozhodla sama, bez našeho souhlasu.
V případě NATO jsme dokonce rukojmími třech států, jež jsou členy této aliance a jsou také vlastníky jaderných zbraní. A budeme takovými rukojmími do té doby, pokud nebudeme mít právo spolurozhodovat o použití jaderných zbraní ve prospěch kteréhokoliv členského státu, jenž byl napaden a na jehož obranu by pakt NATO vystoupil. Máme takové právo? Nevím.

Vy si tedy myslíte, že bychom snad mohli i dnes být ve stejné situaci jako v době, kdy jsme byli členem Varšavské smlouvy a kdy snad rozhodnutí o použití jaderných zbraní spočívalo výhradně na politicích Sovětského svazu a kdy snad naši političtí představitelé se na tvorbě takového rozhodnutí nepodíleli?
To nevím, zatím nám politici a historikové v tomto směru nedali žádné vysvětlení. Nevím, zda v době Varšavské smlouvy byla situace skutečně taková, že na vypracování rozhodnutí o použití jaderných zbraní se naši politici podíleli či nepodíleli. Rovněž nevím, jaký mechanismus existuje v rámci NATO, a nemohu tedy kategoricky vyloučit hypotézu, že bychom mohli být ve stejné či ještě komplikovanější situaci, kdy jaderné zbraně aliance vlastní tři velmoci-členové NATO- Spojené státy, Velká Británie, Francie.
Jak líčí celou věc představitelé Generálního štábu z předlistopadové doby, včetně jeho náčelníka, by se dalo usuzovat, že naši političtí představitelé se na takovém rozhodování nepodíleli. I některé formulace dokumentu, o němž hovoříme, tedy onoho „Plánu 1964“, by svědčily rovněž pro toto.

Které formulace máte na mysli?
Onen dokument se v bodě 2 odvolává na to, že „my“ – neznámo, kdo bude představovat ono“my“- obdržíme „zvláštní nařízení velitele spojených ozbrojených sil“. A tady právě je „vakuum“ v našich znalostech! Nevíme kým a jak byla stanovena kompetence onoho velitele Spojených ozbrojených sil, jak se na stanovení těchto kompetencí podíleli političtí představitelé států-členů Varšavské smlouvy, prostě všechno to, o čem jsme hovořili. A co je ještě důležitější: jak se náš stát podílel na vypracování rozhodnutí velitele spojených ozbrojených sil, tedy na tvorbě rozhodnutí, kterým je zahajována válka s použitím jaderných zbraní!
Jestli tomu skutečně bylo, že se na vypracování toho všeho naši lidé, ať už z politické či vojenské sféry, nepodíleli, a jestliže toto bude potvrzeno, pak bude mé odsouzení jejich jednání ještě kategoričtější. Zdá se mi neuvěřitelné a odporující zdravému smyslu, že by kdokoliv na místě představitelů státu, ať už to byl prezident jakožto vrchní velitel ozbrojených sil či kdokoliv další z Rady obrany státu, mohl na svou úlohu v tomto směru rezignovat. A že by se alespoň nepokusil vahou celé své autority intervenovat při politických konzultacích, čas od času na nejvyšší úrovni prováděných. To není jen otázka armádního velení, kdy si na jistou praxi stěžuje NGŠ generál Rytíř.
Ten ve svém projevu z počátku roku 1968 v rámci projednávání tak zvaného Akčního plánu v armádě, hovoří o tom, že „už deset roků se dohadujeme nad tím, aby vznikl nějaký vojenský orgán Varšavské smlouvy, který by se zabýval „vojenskou koncepcí“. Sice nevysvětluje, co míní pod slovem „vojenská koncepce“, ale z kontextu se dá usoudit, že by se mělo jednat o koaliční dokument, který by řešil základní věci vojenského rázu. A mezi takové jistě patří i otázka použití jaderných zbraní. Jestli říkám „použití jaderných zbraní“, tak mám na mysli celý komplex otázek, které v souvislosti s tím musí být řešeny na koaliční úrovni. Což je vysoce aktuelní i teď, když jsme členy jiné koalice.

Vy si myslíte, že to nebylo dostatečné, že se to mělo řešit ještě na vyšší úrovni, na úrovni politických orgánů a činitelů?
Ano, to se domnívám. Znovu opakuji: použití jaderných zbraní přímo a osudově zasahuje život celého národa, v rozsahu celého státního území. Jde o bytí či nebytí národa. A tady je nastolena kardinální otázka národních zájmů. A tu nemohou vyřešit vojáci. Ti jsou jen a jen vykonavateli politiky, jestliže akceptujeme Clausewitzovu tézi o tom, co to je válka.

Myslíte si, že dnes v rámci Severoatlantického smlouvy je situace jiná?
Vaše otázka míří do současnosti a proto má poučení z minulosti v tomto směru zásadní význam. Dnes, více než dříve, se musíme ptát, jak je použití jaderných zbraní řešeno na politické úrovni při realizaci ustanovení Severoatlantické smlouvy.
Rozhoduje se tu společně na politické úrovni členských států, kde jsou si členové údajně rovnoprávní, a kde by rozhodnutí podobného rázu mělo být výsledkem jednomyslného konsensu, nikoliv přenecháním rozhodovacího práva jednomu členskému státu? V případě NATO pak třem státům? To rovněž nevím. Obávám se, že v tomto směru se naše polistopadové politické vedení země ze zkušeností vlastních politických předchůdců nepoučilo a poučovat se nehodlá!
Raději vše odbude demagogickou frází, kterou si vtělí do vlastní interpretace dějin národa, a zařadí ji do Zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Jestliže, podle něj, se „komunistický režim spojil s cizí mocností“, a i proto byl také odsouzen jako „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“, pak se přece nebudeme učit od takového režimu, že? Že to však vše bylo součástí národních dějin, to znamená, že se to týkalo celého národa, nejen jedné jeho části, to už dnešní vládci nepovažují za hodné pozornosti!
Ve svých úvahách bych šel ještě dál. Použití jaderných zbraní v evropském prostoru významně, možná též osudově, zasáhne do života národů a států, které nejsou členy žádného z paktů, jsou neutrálními státy. Jak oni k tomu přijdou, že někdo v jejich sousedství použije tyto zbraně a oni budou rovněž zasaženi jejich účinky? Musíme se tedy ptát, kdo dal státům, které jsou vlastníky jaderných zbraní, právo je použít i při vědomí toho, že jejich použití poškodí, pravděpodobně osudově i ty, kteří zůstávají stranou konfliktu? Myslím si, že mezinárodní společenství, které se zrodilo ve Druhé světové válce, tady dosud nesehrálo roli, kterou by sehrát mělo.
Takže, co z tohoto vámi vysloveného, považujete za podstatné pro zkoumání našeho problém?
Nedovedu si představit, že by tak nesmírně závažný úkol pro československou armádu, kterým bylo masové použití jaderných zbraní (v průběhu operace měla vojska ČsF použít 96 raket s jadernou náloží a 19 leteckých atomových pum), tedy v podstatě zatažení celé země do atomové války se všemi z toho vyplývajícími důsledky, se mohlo uskutečnit bez souhlasu našeho politického vedení. A že by takový úkol mohl být vydáván způsobem, jak to na příklad líčí generál Vitanovský, že „my jsme (kdo to je oni „my“?) byli pozváni do Moskvy, v Moskvě se nadiktovalo za prvé, za druhé, za třetí, za čtvrté, za páté udělejte to a to, my jsme odzdravili, přijeli domů a prostě realizovali; to, co nám řekli“.
Opravdu si máme myslet, že takový krok nesmírného mezinárodně-politického dosahu pro náš stát, mohl být nařízen „směrnicí pro jednotlivé armády Varšavské smlouvy“… a „na základě této směrnice, kterou jsme tam dostali v jednom exempláři, jsme přijeli domů…specielním aeroplánem (podtr.mnou)... dokument jsme převezli na Generální štáb na tak zvaný operační sál, nemohl nikam po cestě přijít…“(z rozhovoru s generálem Vitanovským dne 20. listopadu 1990, Archiv ÚSD AV ČR, signatura R-105).
Jen „malý“ detail: pro dopravu této směrnice z Moskvy do Prahy neplatilo to, co se píše v knize Štěpánka a Minaříka, že „dokumentace nesměla být do Moskvy a zpět do Prahy přepravována letadlem, ale pouze vlakem, a to ve zvlášť vyčleněném prostoru určeného vagonu“ ? Kdo má vlastně pravdu? Generál Vitanovský nebo jeho podřízený Štěpánek? Čemu či komu máme věřit?

Chcete snad tím naznačit, že pochybujete o tom, zda taková rozhodnutí šla vůbec po nějaké politické linii, jak by to předpokládala Varšavská smlouva? Že na příklad otázky použití atomových zbraní v eventuelní válce s pravděpodobným protivníkem, tj. státy NATO, nebyl respektován článek 3 Varšavské smlouvy? Ten přece stanoví, že se smluvní strany budou radit „o všech důležitých mezinárodních otázkách, které se týkají jejich společných zájmů“. Myslíte, že použití jaderných zbraní není takovou důležitou mezinárodní otázkou?
Ano, pochybuji, že tato rozhodnutí šla po politické linii Varšavské smlouvy. A budu pochybovat do té doby, dokud mi nebude historiky, na podkladě pramenných materiálů, objasněno, jakým způsobem byly v rámci Varšavské smlouvy tyto otázky řešeny. Od historiků bych zejména očekával, že nám sdělí, jak v rámci Varšavské smlouvy byly řešeny otázky použití atomových zbraní, jakým způsobem byla tato otázka řešena na úrovni členských států smlouvy, jaké bylo zásadní rozhodnutí o jejich použití v případech, kde by bylo podle smlouvy postupováno, jakým způsobem se postupovalo při hodnocení mezinárodní situace v případě ohrožení některého ze států, v jakých případech bylo podle smlouvy uvažováno i o použití jaderných zbraní, komu smlouva svěřovala kompetenci činit rozhodnutí o jejich použití vůbec a o rozsahu jejich použití.
Nakolik jsem si prostudoval Varšavskou smlouvu, publikovanou třeba v knize Štěpánka a Minaříka, nenalézám tam žádné závazné ustanovení. Škoda jen, že takoví lidé, jak byl spoluautor knihy Štěpánek, se nám nepokusili objasnit mechanismy, které tomto směru fungovaly v rámci Varšavské smlouvy. Vždyť tento muž byl, podle generála Pezla, byl člověkem, majícím „ dokonalý přehled o všech otázkách…plánovaného použití vojsk ČSLA ve válečném konfliktu na evropském válčišti“ (píše armádní generál Ing Karel Pezl v Předmluvě ke knize). Místo těchto důležitých informací tento spoluautor knihy připustil, že v knize byla uvedena spousta „ ideologicko-propagandistického balastu“, který si lze přečíst v jakékoliv agitačně-propagační brožurce.
Odbýt všechno větou, že „jsme v Moskvě odzdravili, přijeli domů a prostě realizovali to, co nám řekli“, jak to pravil generál Vitanovský, se mi jeví jako nevěrohodné a nedůstojné pověsti, která o tomto generálovi panuje.
A nic taková věta neříká o úloze a odpovědnosti naší generality za osud své země! Svalovat vše jen na Moskvu a říkat jen, že jsme museli „maul halten und weiter dienen“? Jestli tomu tak skutečně bylo, pak bych se sám sebe musel ptát: zda jsem já osobně měl co dělat v takové armádě, kde jsou špičky post factum prezentovány jako ovce jdoucí na porážku?
Ze svých pozdějších zkušeností, sice už jako civilisty, vím, že nejvíce, co Rusové nenáviděli, bylo pokrytectví, servilismus. A naopak dovedli ocenit pevný postoj, jestliže byl tento opodstatněný a odůvodněný. Byť by s ním nemuseli souhlasit. Nevěřím, že na úrovni armádních špiček tomu bylo jinak.
Musím se v této souvislosti ale ptát: co konkrétního učinili naši nejvyšší armádní představitelé, myslím tím především ministra obrany a náčelníka GŠ, směrem k vlastním politickým špičkám, jestliže by se byli setkali s podobným jednáním ze strany některých sovětských představitelů? Nemohli nám autoři podobných knih uvést alespoň jediný písemně doložený případ, kdy by se byli takoví vojenští představitelé, jako byl generál Vitanovský nebo generál Rytíř, energicky postavili za zájmy své vlastní země?
Generál Rytíř ve svém projevu z března roku 1968 sice říká, že na neuspokojivý stav, který spočíval v celé koncepci velení v rámci Varšavské smlouvy, „byli upozorňováni jak sovětští představitelé, tak i naši představitelé“, ale není uveden žádný doklad takového tvrzení. Nějaký dopis, nějaká písemná analýza čs. armádního velení, nějaké vystoupení na Radě obrany státu či ve Vojenské komisi obrany ÚV KSČ, která by byla adresována uvedeným představitelům, existuje či neexistuje?
Musím se domnívat, že pokud taková upozornění existovala, tak možná byla pronesena jen někde u stakanu vodky. Upozorňovat na toto z jara roku 1968, když Varšavská smlouva v té době existovala už 13 roků, a upozorňovat na to jen na jakémsi shromáždění důstojníků, které se zabývalo „akčním plánem KSČ“, to asi je velice málo, co bychom měli očekávat od náčelníka Generálního štábu ČSLA! Jestli došlo k takovému upozorňování až po takové době, pak si nutně musím myslet, že tito lidé nebyli po celou dobu na své místě! Což bych musel považovat za své velké vlastní zklamání. Protože jsem těmto lidem, jakožto lidem, kteří prošli válkou, věřil.

Měl byste nějaké vysvětlení pro to, že někteří z těchto lidí, mám na mysli generála Vitanovského a generála Pezla, o těchto věcech otevřeně hovořili až po změně politických poměrů, a že dříve, ač si jistě uvědomovali postavení, ve kterém se naše země a naše armáda nacházela, v podstatě mlčeli?
Jisté vysvětlení, zdůrazňuji však, že je to jen můj názor nepodepřený rozhovorem s kterýmkoliv z nich, či opírající se o nějaký dokument, mám. Mám svou zkušenost , tentokrát už z civilního letectví, kdy jsem měl také mnoho kontaktů s lidmi, poměrně vysokého postavení, v SSSR. Určit zde, jakou hrálo svou roli to, do jakého postavení se naše země dostala politikou Gottwalda, Kopeckého, Nejedlého, v armádě pak Čepičky a dalších, toť téma pro budoucí historiky. Je jasné, že jakákoliv práce na nějakm zásadním dokumentu armádního velení, která by reprezentovala názory většiny znalých a autoritou nadělených mužů na úrovni ministra, náčelníka generálního štábu, náměstků ministra, byla ztěží možná, aniž by to zjistili ti další vlivní činitelé, kteří by z idelogických pozic dokázali takovou práci odsoudit jako antisovětskou, a její autory zlikvidovat, byť ne fyzicky. Pro takové oponenty byly zkušenosti sovětské z doby před válkou, k nezaplacení. Nezpochybňuji proto výroky à la „odzdravili a jeli jsem domů a vykonali, co se od nás žádalo“.
Taková práce se stala prakticky možnou až počátkem „pražského jara“. Otzkouje, zda si zde zase jen mnozí „nepřihřívali svou polívčičku“, aby po roce 1989 mohli publikovat své!
Vím ze zkušenosti, jak vyloženě odborné práci bylo možno snadno dát nálepku „protisovětskou“ se všemi, i osobními, důsledky pro autory. Zejména na armádním poli to jistě představovalo velice citlivé téma a těžko bylo možné přesvědčit politické špičky, které sam byl nejednotné, že by se nejednalo o úsilí směřující k oslabení spojenectví, ale naopak k jeho posílení. Proto také oněm mužům na hlavních místech v armádě nic nevytýkám, protože si dovedu dobře představit, jaké prostředí pro tvůrčí, koncepční práci existovalo. Tragédií zřejmě je, že ani sovětská místa ve velení Varšavské smlouvy o takovou práci zájem nemělo a ve svých, často velikášských phledech na svět i sebe samé, vidělo v ní spíše snahy po podrývání obranyschopnosti paktu. Nakolik je to poučné i pro dnešní elity, nevím. Myslím si však, že situace nebude o nic přiznivější. Stačí se jen rozhlédnout po Evropské unii, kde třeba bývalý francouzský prezident Chirac radí našim představitelům, aby „raději mlčeli“. Obdoné postoje by se našly i u bývalého ministra USA Rumsfelda. A uvnitř NATO? Je tomu jinak?

Co myslíte oním „ideologickým balastem“, bez kterého bychom se mohli dobře obejít a kterého nás mohli autoři ušetřit?
Je toho v knize Štěpánka a Minaříka celá spousta. Jako příklad uvedu některé výrazy či formulace, aniž bych je obšírně komentoval: „vítězství „spojenců“ ve druhé světové válce“. Ptám se proč ty uvozovky u slova „spojenec“? Nebýt tohoto spojenectví byl by osud Evropy i světa zcela jiný!
„Řídícím centrem dějin československého státu se stala Moskva“ .Cožpak lze chod dějin státu řídit?
„Politický puč v roce 1948“ . Jestli byl přechod moci v únoru 1948 pučem, tedy „pokusem o převrat“ , co pak byl přechod moci od jedné politické garnitury k druhé v listopadu-prosinci 1989? To nebyl „politický puč“, kdy vedení státu předává politickou moc sice parlamentní cestou, jak tomu bylo v únoru 1948, ale pod nátlakem ? Možná též pod hrozbou občanské války, jak jsme toho svědky v posledních letech v řadě států Středomoří a Středního Východu?
„Vazalská podřízenost vůči SSSR“. Tady si autoři ani nevzali do ruky slovník českého jazyka, který vysvětluje pojem „vazal“ a z toho odvozený pojem „vasalská podřízenost“.
„Ztráta prestiže armády v důsledku „sovětizace“ . Ač jsem v armádě odsloužil patnáct let, nevím, co bych měl považovat za její sovětizaci! Že jsme přebírali válečné zkušenosti země, která dokázala zvítězit nad hitlerovským Wehrmachtem, tím naše armáda ztratila prestiž? V čích očích tuto prestiž ztratila? Že ministr Čepička zavedl hodnostní označení ruské armády, lze obtížně označit jako sovětizaci. Vždyť to byla označení ruské armády, která byla zavedena sovětským vedením v době, kdy se měnil charakter války na válku vlasteneckou, tedy na válku za záchranu vlasti, nikoliv za záchranu komunistického režimu. Protože se záhy ukázalo, že Hitlerovi nejde o zničení komunismu, ale o porobení a zotročení slovanských národů.
„Hrůzný průběh raketo-jaderné války rozpracovaný v operačních plánech vojsk Varšavské smlouvy“. Že ve stejné době třeba americký plán SIOP-62 počítal s provedením více než 3000 atomových úderů, též jistě na cíle v naší zemi, to nebylo nic, co by vyvolávalo ještě dnes hrůzu?
Že naše armáda byla „vycvičena a vyzbrojena „za zády“ občanů našeho státu k plnění mocenských cílů Svazu sovětských socialistických republik“. Jako bychom my, kteří jsme v této armádě odsloužili desítky let, včetně pana Štěpánka, který pracoval 14 let na operačním oddělení operační správy GŠ, nebyli občany této země a dělali něco za jejich zády! Že byly určité práce haleny do roušky státního tajemství, to snad bylo jen specifikum naší armády? Všechny ostatní armády, co jich je na světě, se chovají zcela jinak a vše, co dělají, dělají veřejně před očima veřejnosti?
Zřízení raketové základny na Kubě označeno je označeno jako „nevídaná provokace SSSR“. Instalace raket Jupiter v bezprostředním sousedství se Sovětským svazem takovou provokací nebylo?
A mohl bych pokračovat ještě dál při vypočítávání toho, co považuji za ideologický a propagandistický balast, který do takové knihy nepatří! A který snižuje podobnou knihu na úroveň brožurek pro politické školení mužstva, vhodný pouze pro literární díla Škvoreckého ši Švandrlíka.
Nabývám z vašich slov dojem, že máte silné pochybnosti o tom, jak byla ve skutečnosti realizována Varšavská smlouva, konkrétně ve vztahu k naší zemi. Nemám pravdu?
Nemýlíte se. Chybí mi totiž mnoho informací, které bych musel znát, aby byly mé pochyby rozptýleny či potvrzeny.
Silně pochybuji o tom, jak je to někdy prezentováno, že vše bylo „diktováno Moskvou“. Měli bychom mít jasno, jaký podíl na takovém rozhodování měli naši činitelé. Zda opravdu byli v pozici těch, kteří jen vyslechli rozkazy a příkazy, „odzdravili“ a jeli domů, a pak tady jen „remcali“, neinformovali politické vedení o hloubce celé problematiky a nepožadovali od politického vedení naší země, aby pozvedlo svůj hlas, jako hlas zástupců našeho národa, jehož osud, v případě všeobecné jaderné války, byl smrtelně ohrožen. Je velice jednoduché svalovat vinu na druhého, zvláště poté, kdy se tento „druhý“ už nemůže nijak bránit.
Jestliže však naši představitelé na všechno servilně kývali, tak jako možná servilně kývají vůči Spojeným státům i politikové současní, pak by to byla tedy úplná tragedie a totální selhání našich nejvyšších představitelů.

A co ono „ujasnění úkolu“?
Jestliže velitel, a to velitel na kterémkoliv stupni velení, obdrží od nadřízeného úkol, ať už mu je předán v písemné či ústní formě, musí přesvědčit nadřízeného velitele, že jím postavený úkol správně pochopil. Jen v takovém případě může nadřízený velitel očekávat, že bude takový úkol plněn tak, jak si to nadřízený představoval. To je tak zvané ujasnění si úkolu.
Co to znamenalo v daném případě? Tedy v případě, kdy poprvé v poválečném období obdržela ČSLA úkol použít jaderné zbraně? Tedy zbraně, které sama nevlastnila a které neměla ve své výzbroji, a s jejichž použitím nikdo z jejích příslušník neměl žádné zkušenosti?

Chcete mi snad říci, že vy jako voják jste spolužitím takových zbraní neuvažoval?
Jistě že ano. To neskrývám. A pociťoval jsem a pociťuji dodnes velkou úlevu, dnes bych řekl za příznivý akt Osudu, že jsem nemusel v této práci pokračovat a mohl se věnovat práci pro letectví v civilním sektoru.
Nechci se jakkoli vymlouvat a omlouvat se za svou tehdejší činnost ve vojenských funkcích. Ale snad nebude pro vás obtížné uznat, že je jedna věc „používat“ tyto zbraně při nějakých válečných hrách a je něco zcela jiného zpracovat oficielní dokument, mající charakter rozkazu, který nařídí použití takových zbraní. Je nebetyčný rozdíl mezi cvičnou dokumentací a dokumentací pro válku.
Mám za to, že ujasňování si tohoto všeho při obdržení úkolu na provedení operace s použitím jaderných zbraní, přesahovalo rámec armádních činitelů. Uvědomovali si toto vůbec čelní představitelé státu, když byli o něčem takovém informováni, o co vlastně kráčí? A informoval je vůbec někdo o dosahu něčeho takového? Byly zhodnoceny i mezinárodně-právní aspekty takových činů?
Teď bych se rád zabýval dvěma částmi onoho dokumentu. Je to na prvém místě tak zvané „zhodnocení protivníka“ a pak úkol provést bombardování s použitím atomových pum. Nemáte námitek?

Nikoliv. Rád si poslechnu vaše úvahy o těchto dvou věcech. Jen bych rád věděl, proč dáváte takový důraz na „zhodnocení protivníka“, jak vy to nazýváte.
Hned vám to vysvětlím. Války se nevedou pro jakousi zábavu. Dochází k nim tehdy, jestliže někdo chce ve své politice „pokračovat jinými, tedy válečnými, vojenskými, prostředky“. Což zjednodušeně znamená, že my vstupujeme do války tehdy, jestli nás někdo napadl nebo už věci dospěly do takového stadia, že se stává nevyhnutelným, že nás napadne. A takový moment, kdy se to stává podle našeho uvážení nevyhnutelným, musí a může vyplynout jen z provedeného zhodnocení našeho pravděpodobného protivníka.
Můj celkový dojem je, že se v „Plánu 1964“ spíše jedná o jakýsi výčet činností protivníka, známý ze všeobecných publikací v odborných žurnálech, nikoliv o zhodnocení předpokládaných záměrů konkrétního protivníka ve směru činnosti Československého frontu a zhodnocení toho, zda protivník sktečně má takové úmysly, proč jich nabyl a zda je schopen tyto úmysly se silami, které má k dispozici, uskutečnit.
Za hlavní závěr, který zde postrádám, bych považoval zhodnocení toho, zda, proč a jakým způsobem chce protivník použít jaderné zbraně. Je to snad proto, že nevěří, že by svých cílů mohl dosáhnout s pomocí klasických prostředků vedení války?
Je dostatečně známou věcí, jak složitým bylo ve válce s Japonskem rozhodování amerických politických, vojenských, tehdy ještě i vědeckých činitelů, o tom, zda vytvořených jaderných zbraní použít, proti jakým cílům budou použity, v jaké době, v jaké posloupnosti atd. Zvláště když bylo v té době nutné nalézt pro jejich použití jiné zdůvodnění, které by zamaskovalo skutečnédůvody.
Nemyslím si, že rozhodnutí o použití jaderných zbraní pravděpodobným protivníkem v šedesátých letech minulého století v Evropě by bylo jednodušší. Hlavně také proto to nebylo jednodušší, že už zde proti NATO stál protivník, který byl schopen odpovědět stejnými prostředky. Možná ne stejnou silou, ale tato schopnost tu už byla.
Dá se předpokládat, že i rozhodování na naší straně by nebylo o nic jednodušší. Zvláště za situace, kdy by naše rozhodování mělo být reakcí na činnost druhé strany. A hlavně pak za situace, kdy protivník měl významnou převahu jak v počtu jaderných náloží, tak i v prostředcích jejich dopravy k cílům. V tomto směru onen plán neobsahuje byť jen jediný náznak úvah na toto téma. Jako hotová věc, jakožto podmínka sine qua non, se bere to, že protivník tyto zbraně použije.
Asi odpovídalo tehdejším poměrům, že bylo konečné rozhodnutí svěřeno sovětským činitelům (nevíme, jak se stalo, že toto bylo svěřeno výhradně Sovětům). Není jistě věcí tohoto plánu, aby tam byly obšírně vysvětlovány důvody, proč bylo, jako s hotovou věcí, počítáno s tím, že protivník tyto zbraně použije. Z pohledu dnešního dne je to spíše věcí historiků, aby nám toto vše vysvětlili. Nicméně se domnívám, že i v rozhodnutí velitele ČsF, jehož rozpracováním je onen „plán 1964“, by se to mělo nějakým způsobem odrazit.
Formulace, které jsou v „plánu 1964“ uvedeny, se však omezují jen na výčet toho, co bude, podle našich předpokladů objektem jaderných úderů protivníka. Že to budou „hlavní politická a ekonomická centra státu“, že to budou „vojska, letiště, komunikační zly a zásobovací základny“, že to budou „objekty v hloubce obrany“. Tedy ty objekty, které by zajisté byly cílem úderů raket, letectva dělostřelectva protivníka i v případě, že by válka byla vedena bez jaderných zbraní.
Takový výčet pravděpodobných cílů bychom si zajisté mohli přečíst v jakémkoliv článku v odborném tisku či slyšet v jakékoliv přednášce lektorů na vysoké škole. To ale nejsou závěry ze zhodnocení protivníka, který stojí před námi a se kterým budeme válčit.
Na příklad z toho, jak je v „plánu 1964“ charakterizována možná činnost protivníka, nelze vůbec odvodit, za jakých podmínek použije protivník jaderných zbraní, které z výčtu úkolů, jež mají být jimi řešeny, bude plnit letectvo NATO a jaké prostředky a metody k tomu použije a podobně. Z takových závěrů lze pak odvozovat i úkoly našeho letectva, které by tomu mělo zabránit a podobně.
Lze se samozřejmě ptát, jestli k takovému zhodnocení měli naši zpravodajci potřebnou kvalifikaci. Bez toho nelze informace, získané o protivníkovi, náležitě využít, ocenit, zhodnotit. Jestli toho schopni nebyli, pak bychom museli učinit závěr, že jsme na vedení války nebyli vůbec připraveni a že vše, co jsme dělali, bylo jen hrou. Nebo jsme skutečně byli jen slepými vykonavateli rozkazů? Vést válku s nepřítelem, jehož konkrétní úmysly neznáme a jehož předpokládanou činnost nedovedeme ani správně odhadnout, nelze.
Já si spíše myslím, že to, co říkám, je jen jeden z dalších důkazů toho, že nemáme co do činění se skutečným dokumentem pro vedení války, ale jen s nějakým cvičným pracovním dokumentem, při tom s dokumentem nevalné odborné a jazykové, souhrnně možno říci, nevalné štábní úrovně. Dokumentem, jehož „nalezení a zveřejnění“ bylo motivováno spíše snahou někoho očernit, než snahou přispět k poučení.
Zhodnocení protivníka, a z něho vydedukované záměry protivníka, jak je v „Plánu 1964“ uvedeno, připomínají spíše formulace zapracované do nějakého cvičného dokumentu, vytvořeného kdesi v GŠ SA nebo v útvaru, který připravoval spojenecká cvičení. Nás by spíše mělo zajímat, jakým dílem se naši zpravodajci podíleli na získávání informací o protivníkovi a na zhodnocení těchto informací v těch nejvyšších složkách velení Varšavské smlouvy. Jistě se jako koaliční partneři měli na takovém zhodnocení podílet. Poud ne, tak jsme jen byli slepými nástroji někoho jiného. Opravdu i tady jsme vše svěřili do cizích, by opět spřátelených rukou? A proto se musíme ptát: jak to vypadá dnes? V rámci NATO?
Také bezvýhradně svěříme oceňování toho, co by mohlo pro státy NATO, či pro některého z jeho členů představovat nebezpečí, jemuž je třeba čelit ve smyslu článku číslo 5 Severoatlantické smlouvy i s použitím jaderných zbraní?
Nebudeme permanentně vystavováni situaci, kdy nás někdo bude přesvědčovat o něčem, co je důvodem k zahájení války, ač se pak ukáže, že takový důvod k zahájení války nebyl nad jakoukoliv pochybnost podložen tisíckrát prověřenými důkazy?
Situace s tak zvanými zbraněmi hromadného ničení, kterými údajně disponoval Saddám Hussejn, a jejichž existence později nebyla prokázána, je dostatečně poučná. Je zajímavé, že ti, kdož tímto zdůvodňovali nutnost zahájit proti Iráku preventivní válku, se ani nenamáhali s vysvětlováním, že v případě nutnosti použijí stejné zbraně, kterými údajně disponoval Hussejn. Už to samo o sobě ukazuje na lživost argumentace.
Na podkladě závěrů ze zhodnocení možností a úmyslů Saddáma Hussajna, tedy Iráku, byla zahájena válka a později se ukázalo, že skutečnost nepotvrdila předpoklady, s nimiž se do války vstupovalo. A že tyto závěry nebyly opřeny o konkrétní zpravodajské zdroje, nebyly tedy skutečným hodnocením protivníka, ale jen dovedně vykonstruovanými lžemi. A ve své podstatě jen záminkou pro rozpoutání zničující války.
To, že se jednalo o lživé informace, které se pochopitelně dostaly až tam, kde byly zhodnoceny a kde na jejich podkladě byla zahájena invaze, poskytl německé tajné službě irácký občan Rafíd Alván Džanábí, utečenec z Iráku. Tento utečenec to přiznal v únoru 2011 deníku The Guardian. Jen civilních obětí této invaze je více než sto tisíc! (Adéla Dražanová, Přiznávám, lhal jsem o Saddámových zbraních, Mladá fronta Dnes,17.2.2011).
Jen si představte: na základě lživých, neprověřených informací, je zahajována válka, ve které hynou statisíce civilistů, ve které jsou ničeny nesmírné, a často nenahraditelné, materielní hodnoty! Jen si představte, že na základě neprověřených údajů je Irák, tedy země, kde vznikaly základy naší civilizace, je tato kolébka naší civilizace „dobombardována do jeskynní éry“! Zdá se, že se tento pojem stal oblíbeným argumentem některých arogantních politiků. Jako příklad může posloužit operace „Pouštní bouře“ z roku 1991. Při ní rozbombardovali Američané nejen vojenské objekty, ale zničili celou infrastrukturu země: cesty, mosty, elektrárny, závody a fabriky, kanalizační a vodohospodářské systémy. Udělali to se zvláštní surovostí.
A nakonec ministr americké vlády Jim Baker řekl na setkání v Ženevě v lednu 1991 ministru zahraničí Iráku Tariku Azisovi: „My (to znamená Američané) jsme vás zničili, dobombardovali jsme Irák do jeskynní éry“.(Nězavisimaja gazeta z 9.2.2002). Slyšíte tu bezbřehou aroganci? Představitel země, jejíž historie čítá jen několik století a jíž kultura spočívá, kromě jiného, i na kulturách Středního Východu, říká představiteli země, jíž kultura čítá několik tisíciletí, že svými zbraněm jsou schopni vrátit zemi do prehistorie?
Jiní Američané se na to však dívají jinak. „Pomyslete na mrtvé a raněné, na miliony věnované ničení, na vydrancovaná a zničená musea v kolébce lidské civilizace“, píše famózní americký lyžař Bode Miller, tedy člověk celým svým životem vzdálený od politiky a od zbrojařských koncernů. (Bode Miller § Jack McEnamy, Rychlá jízda,Snow Press s.r.o. , Vsetín, 2005).
Příklad zahájení války proti Iráku názorně ukázal, jaké nebezpečí zde je. Nebudeme jednou přesvědčováni o tom, že v zájmu naší obrany musí být použity jaderné zbraně, že musí být použity dokonce preventivně, protože někdo je chce použít proti nám? Nestane se v budoucnu to, že budeme vtaženi do jaderné války a pak se ukáže, že se to stalo na základě klamného, nebo dokonce lživého, důvodu?
Nabízí se tedy dnes stejná otázka, jakou klademe ve vztahu k historii Varšavské smlouvy. Budeme zase odkázáni jen a jen na to, co nám „naservíruje“ náš spojenec, který má k dispozici největší kapacitu prostředků, aby získal informace, na jejichž základě bude schopen ohodnocovat záměry a možnosti pravděpodobného protivníka? Který také ale disponuje obrovskou mediální mašinérií „propírání mozků“ (brain washing), a bude nás přesvědčovat o „nevyvratitelných“ důvodech pro zahájení jaderné války? Musíme si uvědomovat, že války v současné době začínají mít zcela jiný charakter, než tomu bylo v období třicátých a čtyřicátých let minulého století.

Teď opravdu nevím, co máte na mysli. Jak se dnešní války liší od válek minulosti? V čem je podstatná odlišnost? Mohl byste mi to vysvětlit?
Samozřejmě. Poučným v tomto směru je článek, který byl publikován na stránkách „Století“ . Autorem je jistý Sergěj Ptičkin. (http://www.stoletie.ru/rossiya_i_mir/livija_neizvestnaja_vojna_novogo_pokolenija_2011-09-05.htm). Článek je nazván: „Libye:neznámá válka nové generace“. Byl publikován 5. září 2011. V článku rozebírají ruští vojenští analytikové průběh libyjské války. Uvedu jen několik hlavních myšlenek z onoho článku o válce nové generace.
Poprvé byly použity nové formy mohutné agitační mašinérie: internet a družicová televize. Poprvé byly postaveny dekorace velkých rozměrů, které imitovaly jednotlivé části některých libyjských měst, včetně Tripolisu, aby prostřednictvím televize mohlo být působeno na světové veřejné mínění. Bylo použito toho, co dal světu Holywood a jeho msitři na vytváření „světa snů“. Jak posléze vyšlo najevo, zdroj dýmu, nahromaděné a zapálené pneumatiky, ruiny budov – to byly filmové dekorace. A jak se ukázalo, zapůsobilo to nejen na světovou veřejnost, po desetiletí kultivovanou filmovou produkcí, ale i na ctihodné členy Rady bezpečnosti OSN.
Byla zřízena tak zvaná bezletová zona, což, jak se ukázalo, nebylo nic jiného, než carte blanche pro letectvo NATO. Musím říct, že jako letecký profesionál jsem nevycházel z údivu, když jsem se dovídal, jak široce a pružně byla využita ona, tak zvaná „bezletová zóna“ ke změně politického režimu.

Mohli bychom se u této otázky zastavit? Rád bych slyšel vaše hodnocení jako vojenského letce. Jak vy se díváte na zřízení oné bezletové zóny a na to, jak byla realizována..
Prosím. Čl. 17 rezoluce RB OSN stanovil, že „žádný stát nesmí dovolit, aby jakékoliv letadlo registrované v Libyjské arabské Džamahíriji nebo vlastněné či provozované libyjskými společnostmi, vzletělo, přistálo nebo přelétávalo území Libye, s výjimkou toho, kdy je to předem odsouhlaseno Výborem nebo, kdy si to vyžádají případy nouzového přistání“.
Představoval jsem se v úloze leteckého velitele, který by dostal takový úkol. Jakým způsobem bych zajišťoval plnění takového úkolu. Zcela nepochybně bych zřídil kontrolu ze vzduchu všech letišť na libyjském území a hlídkujícím stíhačům vydal rozkaz buď přinutit ono letadlo k přistání a v případě neuposlechnutí rozkazu sestřelit každý letoun, který by hodlal vzletět, přistát na těchto letištích, případně vletět do vzdušného prostoru Libye.
Pochopitelně bych musel řešit situaci, kdy by tito hlídkující stíhači byli ostřelováni prostředky protivzdušné obrany. Bylo by jistě zdůvodněné, jestliže by tyto prostředky byly napadeny a ničeny. Samozřejmě, abych musel počítat i s tím, že mně podřízené letecké síly ponesou i ztráty. Otázkou jen zůstává, zda by takové riziko ztrát vlastních vojáků byla ochotna nést veřejnost států, které by tam své stíhače vyslaly. Jedna věc je v očích oné „veřejnosti“, jestliže jsou zabíjeni jiní lidé, jinou věcí pak je, jestliže musí počítat i s tím, že oběťmi budou i vlastní „hoši“.
Je to něco podobného jako při bránění vrahovi v provádění jeho činů. Jestliže bude bráněno vrahovi, aby vykonal svůj čin, musí se také počítat s rizikem s tím spojeným. Takové riziko musí nést každý voják, který je poslán do války. Tedy i letec, který má za úkol plnit politické zadání Rady bezpečnosti. Samozřejmě, že operace proti pozemním prostředkům PVO by mohla mít i nevinné oběti na straně civilních obyvatel Libye. S takovým rizikem se jistě muselo počítat. Avšak zvažování tohoto rizika a odpovědnost za důsledky této činnosti, už ale spočívala na těch, kteří zřízení bezletové zóny nařídili. Ti museli vážit, zda opatření, která nařizují proto, aby, jak se zdůvodňovalo, bylo ochráněno civilní obyvatelstvo, nepřinesou onomu obyvatelstvu ještě větší ztráty. Což se nakonec potvrdilo a celá akce, kterou provedl západní svět vůči Libyii, není v mých očích ničím jiným, než ostudným selháním orgánu, který by měl dbát na bezpečnost světa a který vyslechl argumenty některých vlivných politiků a který se, možná až příliš, nechal ovlivnit propagandisticky vytvořenou atmosférou v Libyi, již si nikdo z členů Rady bezpečnosti, nebyl schopen představit ves vé realitě. Lze se ptát: jaké vůbec zdroje informací o skutečné situaci v Libyi měli členové Rady bezpečnosti? Kdo jim a v jaké podobě potřebné informace dodával?
Jen se potvrdilo to, před čím v The Guardian varoval Julian Borger v březnu 2011, když napsal, že „bezletovou zónu nelze zřídit bez toho, že by byly bombardovány objekty libyjské PVO. Je nutno pro americké piloty a pro piloty jiných zemí učinit libyjské nebe bezpečným. To však může vyvolat oběti mezi civilním obyvatelstvem“. (Článek měl název „A no-fly zone over Libya? The case for and against). Publikováno 15.3.2011 v ruské verzi na stránce http://www.inosmi.ru/world/20110316/167406570.html.
V těchto dnech se znovu potvrdilo pokrytectví některých západních politiků, kteří se vyjadřují k teroristickému aktu, jenž se odehrál v jihofrancouzském Toulouse. Tam jeden náboženský fanatik zastřelil tři malé židovské děti. Prezident Francie Sarkozy odsoudil, zcela oprávněně, tento akt, ačkoliv o rok dříve byl jedním z iniciátorů ostudné intervence v Libyi. Při ní zahynulo jistě mnoho dětí, mezi nimi i dva vnukové hlavy státu. Není to do nebe volající pokrytectví?
Tolik tedy mé vyjádření k oné „bezletové zóně“.
Libye se stala (cíleně či spontánně?) střelnicí pro ověřování efektivity sítí vedené války (boje). Je to nová vojenská doktrína nebo též teorie síťového vedení války (anglicky network-centric warfare, rusky сетецентрическая война) . Právě taková válka je považována za válku nové generace.
Koncepce sítí vedeného boje (války) předpokládá, že bojová síla vojenského uskupení bude znásobena tím, že bude vytvořena informačně- komunikační síť, jež bude spojovat zdroje informací, které získává průzkum, s orgány velení a s prostředky ničení nebo potlačení. Tato síť musí zajistit, že se prakticky v reálném čase dostane k vykonavatelům operací ověřená a úplná informace o situaci. V důsledku toho se urychlí proces velení silám a prostředkům, zvětší se tempo operací, zvýší se účinnost, se kterou jsou zasahovány nepřátelské síly. Současně je zachovávána nízká zranitelnost vlastních vojsk a je zvyšována úroveň samosynchronizace bojové činnosti.
Veškerá bojová technika ozbrojených sil Libye dostala cifrové označení a v takové podobě pak byla vložena do mohutných počítačů. Podobně dostaly svá čísla všechny stavby, které mohly být zajímavé jako vojenské cíle. Chytré rakety mohly být přesně naváděny nejen na kterýkoliv objekt, ale dokonce na jeho část- okno, střechu, sklepení. Průzkumné družice pak sleovaly přemisťování vojenské techniky v reálném čase v jakékoliv denní či noční době. Letouny NATO mající formální právo operovat v Libyjském nebi, se nacházely vysoko a daleko, takže nikdo nemohl mít nejmenší představu o tom, odkud přiletěly roje raket nebo těžké letecké pumy. Zda je posílají vládní síly či síly opozice. Stačilo jen, aby tank či obrněný transportér vyjel ze svého úkrytu a už byl zaměřen. Jeho zničení pak bylo jen otázkou času. Tanky, obrněné transportéry, jednotlivá děla a vše ostatní bylo rozbíjeno na kousky raketami, které přilétaly neznámo odkud. Celé libyjské území bylo nepřetržitě skenováno družicemi a pomocí bezpilotních letounů.
Tolik jen stručně o válce v Libyi v roce 2011, o válce, která je nazývána válkou nové generace. V ní si její teoretikové mohli, jako na střeleckém a bombardovacím polygonu, ověřovat všechny detaily vedení takové války. Podle mého úsudku nebyla Libye v roce 2011 jen místem, kde by ohněm a mečem byla implantována určitá forma demokracie, ale střelnicí, kde byly ověřovány metody vedení jiných válek, které lidstvo ještě čekají!
Vraťme se tedy, po tomto malém odbočení, k základním tématu našich rozhovorů.Je pochopitelné, že i v rámci takové aliance, jakou představuje NATO, nebudou všichni členové aliance ve stejné pozici, pokud se týká možností získávat v potřebné šíři a hloubce informace o pravděpodobných úmyslech potenciálních nepřátel aliance. Musel bych fantazírovat, kdybych si myslel, že náš stát může disponovat stejnými zpravodajskými prostředky, jakými disponují třeba Spojené státy americké. Ale možnost, abychom k výsledkům takového průzkumu měli rovný přístup a mohli je tedy i samostatně hodnotit a jim i oponovat, mít musíme. Jinak budeme zase jen a jen závislí na někom jiném, jako jsme byli závislí v šedesátých letech minulého století na „Moskvě“, kdy se zpracovával onen „plán 1964“.
Budeme závislí třeba i na tom, že nám zase bude někdo tvrdit, že jsme ohroženi, třeba tentokrát pro změnu íránskými raketami s jadernou hlavicí, a že je proto třeba preventivně zasáhnout, my nebudeme schopni si toto tvrzení ověřit a přesto potvrdíme svůj souhlas s rozhodnutím někoho jiného? Nemůže se stát, že nás někdo obelže úmyslně či nás uvede v omyl nechtěně, protože se sám bude mýlit? Tak jako se mýlil při zásahu proti Saddámu Hussejnovi? Či jak to bylo od nás „Moskvou“ požadováno v šedesátých letech minulého století?
Podstatu celého problému vidím v tom, že politikové jsou ve velké, v daném případě možná osudové, závislosti. Také proto, že vyhodnocování všech zpravodajských informací je nesmírně složitou záležitostí. Vyžaduje i náležitou kvalifikaci. Stačí se vrátit do dob Karibské krize. Robert Kennedy o tom napsal: „16.10.1962 podali experti Ústřední zpravodajské služby vládě vysvětlení k předloženým snímkům. Jen oni v nich spatřovali zárodky raketové základny, laik to poznat nemohl, včetně prezidenta, spíše to připomínalo základy domu či fotbalové hřiště“. (Robert Kennedy, „13 Days", Editions de la Seine, Paris, 1969).

Zdá se mi, že zhodnocení protivníka v celém procesu organizace bojové činnosti přikládáte až příliš velký význam. Nemýlím se?
Rozhodně se nemýlíte. Nejsou ale na místě slova „až příliš“. Považuji tuto fázi celého procesu organizace operace či plánování operace za fázi velice důležitou. A při rozhodování toho, zda, kdy a jak začít válku nebo do ní vstoupit, bude tato fáze tou nejdůležitější a možná osudovou. Stačí se jen vrátit k datu 22. června 1941. Kolik jen názorů už bylo o činnosti sovětského vedení, konkrétně pak J. Stalina, napsáno. Jsou o tom napsány, a jistě ještě budou, celé knihy.
Zhodnocení našeho protivníka, správné ohodnocení jeho cílů, jeho úmyslů, jeho výzbroje a zbraní, které hodlá použít, to je to nejdůležitější, od čeho se pak odvozuje rozhodnutí k zahájení operace či k zahájení války. Je pochopitelné, že takové hodnocení protivníka nebude činěno na úrovni velitele frontu, řekl bych ne ani na úrovni velení Varšavské smlouvy tehdy a velení NATO nyní.
Při kritickém pohledu na tuto část onoho „Plánu 1964“, tedy na bod 1 nazvaný „Závěry z hodnocení nepřítele“ na straně. 145 knihy „Československá lidová armáda na Rýnu“ ( Štěpánek a Minařík), musím říci, že odborná úroveň tohoto hodnocení nepřítele se mi jeví jako velice chabá a naprosto nedostatečná pro to, aby na základě takového hodnocení bylo možno přijmout správné rozhodnutí k zahájení a úspěšnému vedení oné operaci.
To mi slouží jako další důkaz toho, že se nejedná o skutečný operační dokument, ale jen o jakýsi informativní či cvičný materiál.
Všimněme si, že i v našem „plánu 1964“ se říká, že „…československá armáda rozvíjí Československý front…“ a plní stanovené úkoly „ na základě „zvláštního nařízení od hlavního velitele spojených ozbrojených sil“. A tento velitel spojených ozbrojených sil může vydat toto „zvláštní nařízení“ buď poté, kdy sám usoudil na základě zhodnocení protivníka, že musí zahájit válečnou činnost, nemá-li se zpronevěřit poslání, které mu bylo určeno. A to v případě, že byl nadělen takovou pravomocí. A tady bych se sám ptal našich historiků: byl takovou pravomocí nadělen velitel Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy nebo nebyl?
Je nepřirozené očekávat, že to musí být politické vedení, které rozhodne, aby bylo „pokračováno v politice jinými prostředky“, než jsou prostředky mírové? Taková je logika věcí v duchu nikým nezpochybněné téze Carl von Clausewitze o tom, co je válka.
Nedostatečná znalost záměrů protivníka, neověřené informace o něm, nesprávný úsudek o jeho záměrech a v důsledku toho i chybné kalkulace to byly, které v polovině XX. století „postihly“ jak Spojené státy, tak Sovětský svaz, a nakonec i maličkou Kubu. To vše přivedlo celý svět v říjnu 1962 na pokraj zničující termojaderné války. K takovému závěru došel tehdejší ministr obrany Spojených států, aktér oněch událostí, Robert McNamara.
Rád bych teď přešel k otázce, jež se úzce dotýká realit, které jsem sám prožíval, tj. přípravou našeho bombardovacího nebo stíhacího-bombardovacího letectva na atomové bombardování.
Souhlasíte?

Ano, jsem nesmírně zvědav na to, co mi povíte.