ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 9.POKRAČOVÁNÍ

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.
9. POKRAČOVÁNÍ

JAKÉ BYLY MOŽNOSTI NAŠEHO LETECTVA PROVÁDĚT ATOMOVÉ BOMBARDOVÁNÍ V ŠEDESÁTÝCH LETECH XX. STOLETÍ.

Nyní bychom se měli věnovat tomu, jaké možnosti mělo naše vojenské letectvo k provádění atomového bombardování ve prospěch bojové činnosti pozemních armád. A to v době do poloviny šedesátých let XX. století. Konkrétně pak do roku 1964, kdy jsem ještě sloužil v ČSLA. Tedy i k datu, kdy byl zpracován onen „Plán 1964“.
Musím se vrátit znovu k metodice přípravy rozhodnutí na všech stupních velení, konkrétně pak k té její části, kterou jsme nazývali „zhodnocení vlastních vojsk“. Tedy rozhodnutí, ze kterých pak vycházejí bojové rozkazy či směrnice pro vedené bojové činnosti či operace příslušnému veliteli podřízenými vojsky.
Podle sovětské metodiky bylo zhodnocení možností vlastních vojsk (jejich složení, výzbroj, bojové možnosti) povinnou součástí zhodnocení situace před přijetím rozhodnutí, podobně, jako povinnou součástí bylo zhodnocení protivníka. A to platilo pro všechny stupně velení od nejnižšího velitele až po velitele frontu.
Z hlediska frontového letectva, které bylo organizováno v 10. letecké armádě, pak muselo být součástí takového zhodnocení i to, jak toto letectvo 10.LA bylo schopno provést bombardování atomovými bombami. V daném případě se to týkalo 2. a 34. stíhací bombardovací divize (2. a 34. bold) a 25. bombardovacího leteckého pluku (25.bolp).
Nejprve se budu zabývat bombardovacím letectvem. To bylo prezentováno 25. bombardovacím leteckým plukem, který byl dislokován na letišti Přerov. Pluku velel v letech 1963 a1964 můj spolužák z LVA, dnes již zesnulý Jiří Penker.
Tvrdím, že tento 25.bolp nebyl nebyl k provedení takového bombardování připraven a nebyl tudíž schopen je provést. A to ani v roce 1963, ani v roce 1964. Takový úkol mu tedy nemohl být uložen a provedení takového bombardování tudíž nemohlo být také součástí operačního plánu.

Rád bych slyšel vaše argumenty, o které opíráte toto své tvrzení.
Souhrnně řečeno jsou to tyto: atomové pumy nebyly součástí výzbroje ČSLA, 25. bolp neměl ve své výzbroji odpovídající typy letadel- nosičů atomových pum. Nikdo z příslušníků onoho pluku neměl konkrétní znalosti o typech atomových pum vhodných pro bojové použití, nebyly znalosti o manipulaci s takovými pumami, nebyly konkrétní znalosti o způsobech provádění atomového bombardování, bombardovací posádky nebyly k takovému bombardování vycvičeny.
Teď bychom mohli se podrobněji zabývat jednotlivými argumenty. Začal bych tím, zda jsme měli či neměli znalosti o možném použití atomových pum frontovým letectvem ČSLA.
V letech 1957-1960 jsem byl jediným příslušníkem divize, který byl absolventem „Краснознаменной военно-воздушной академии“ (KVVA)- velitelský směr. Tedy velitelského směru na „Letecké vojenské akademii vyznamenané Řádem Rudého praporu“ v SSSR. Až do konce roku 1957, kdy jsem tuto školu absolvoval, jsme na oné akademii neslyšeli ani slovo o tom, že by jako nosičů atomových bomb bylo možno použít letouny typu Il-28.
Po roce 1960 do roku 1964, kdy byl poslední bombardovací útvar, tedy 25. bombardovací pluk, zrušen, nenastoupil k němu žádný důstojník, který by takové znalosti měl. Rovněž ve štábu 10. LA, jenž byl pro tento puk nadřízeným stupněm velení, nebyl nikdo s odpovídajícími znalostmi. Jediným místem, kde bylo možno takové znalosti získat, byly odpovídající učební instituce v SSSR.
Letoun IL-28, kterým byl jediný bombardovací pluk vyzbrojen, tvořil v té době základ frontového, to jest taktického, bombardovacího letectva v celé Varšavské smlouvě (VS). Neslyšeli jsme ani slova o tom, že by už v době mých studií byly k dispozici atomové pumy, které by svými váhovými a rozměrovými parametry byly vhodné k použití frontovým letectvem.
Za celou dobu mých studií v oné akademii, tedy v letech 1954-1957, jsme o takových možnostech nejen neslyšeli, ani jsme metodami používanými pro výuku byť jedenkrát cvičení v použití atomových bomb prováděli.

Proč myslíte, že tomu tak bylo, případně proč si myslíte, že se k vám, jako ke studentům, takové informace nedostaly?
Tuto skutečnost, proč tomu tak bylo, si ani dnes uspokojivě vysvětlit neumím. Mohlo to být proto, že Sověti nechtěli podobné informace dát k dispozici někomu z cizích států. Byť by se bylo jednalo o státy jedné vojenské koalice. Je pravdou, že v oné době ještě nebyla přijata Smlouva o nešíření jaderných zbraní, to se stalo až o deset let později, ale Sověti už zřejmě tehdy úzkostlivě chránili svá tajemství.
Možná také proto, že v této době ještě nebylo použití jaderných pum frontovým letectvem, hlavně po technické a metodické stránce, propracovánо natolik komplexně, aby se to mohlo stát předmětem výuky. Použití atomových pum na bojišti, tedy tam, kde jejich použití mohlo významně ohrozit i vlastní vojska, bylo jistě natolik složité, že musely existovat podrobné předpisy pro jejich použití. Takové předpisy musely určovat nejen technickou stránku manipulace s atomovými pumami, ale určovat i taktiku jejich použití. Vždyť bombardování atomovými pumami frontovým letectvem je jistě něco zcela odlišného a kvalitativně se lišícího od klasického bombardování.
Je ale také možné, že kolem roku 1957, kdy jsem končil svá studia na KVVA v Moninu, už Sověti dospívali k názoru, že frontové bombardovací letectvo, představované v oné době letounem IL-28, už není dostatečně vhodné pro takové úkoly. A nechtěli nám, zahraničním studentům, říkat něco, o čemž už sami nebyli přesvědčeni, že je realizovatelné. A použití jinými druhy vojenského frontového letectva bylo dosud v plenkách především proto, že nebyly k dispozici vhodné typy letadel.

Pokud si vzpomínám, tak ve své knize píšete o tom, že jste jedno cvičení, kde jste se zabývali použitím jaderné munice dálkovým bombardovacím letectvem, jako student KVVA absolvoval. Takže to, co říkáte, není docela pravdivé,ne?
Máte pravdu. Ale obsahem onoho cvičení nebylo vlastní použití atomové pumy, ale řešili jsme jen to, v jaké bojové sestavě by měl pluk dálkového bombardovacího letectva letět a kde by se v této sestavě měl nosič nacházet, aby byla naděje na úspěšné probití se k cíli, který se nacházel v hlubokém týlu nepřátelských vojsk.

Přiznám se, že vůbec teď nerozumím, co máte na mysli, když říkáte, že už tehdy nebyl letoun Il-28 považován za vhodný typ nosiče atomové pumy.
Pokusím se vysvětlit svůj pohled na věc.
Je samozřejmě pravda, že už v roce 1953 byla na polygonu v Semipalatinsku svržena z letounu Il-28 atomová puma malých rozměrů a hmotnosti. Technicky tedy bylo ověřeno, že lze tento letoun k něčemu takovému použít. Avšak technické ověření takových možností ještě nemusí znamenat, že je to možné uskutečnit i v bojových podmínkách. Tam už je třeba brát v úvahu i jiné, velmi důležité faktory.
Při projektování letounu Il-28 se nepředpokládalo, že bude nosičem atomové pumy. Teprve později se to stalo možným, když se změnily rozměrové parametry atomových pum, když se zmenšila jejich hmotnost, když byl letoun technicky dopracován tak, aby s ním bylo možno kalkulovat jako s nosičem atomové pumy.
Dopracování letounu, jak jsem se dozvěděl mnohem později, spočívalo v tom, že pumovnice byla vybavena systémem ohřevu pumy, případně dalším zařízením, které snad bylo v pumovnici představovalo specielní vybavení pro tento účel. O charakteru tohoto specielního vybavení, jakož i o detailech systému ohřevu pumovnice, bohužel, informace nemám ani dnes. Kabiny posádky letounu-nosiče byly vybaveny ochranou proti účinkům světelného záření. Samotné letouny-nosiče byly nastříkány specielní bílou barvou, která snižuje účinky světelného impulsu, jenž vzniká při jaderné reakci.
To, co jsem zde uvedl, však představuje jen technickou stránku problému. Vedle toho je neméně podstatné vědět, jakou taktiku použít, aby bylo možno atomovou pumu dostat tam, kam si to přáli „plánovači“ operace. Jen správná a realizovatelná taktika totiž mohla, spolu s náležitou připraveností posádek a se schopností velitelů zadávajících úkol, zajistit splnění tak náročného úkolu, jakým atomové bombardování nepochybně bylo.

Tomu, co říkáte, rozumím, ale snad by bylo na místě, abyste se o taktické stránce provádění atomových úderů letouny IL-28, rovněž zmínil.
Ano, ale předem upozorňuji, že zde nemohu využít konkrétních znalostí taktiky frontového bombardovacího letectva oné doby. Takové znalosti jsem neměl. Nebylo možno je v té době získat. A tvrdím, že je v roce 1964 v 10. letecké armádě neměl nikdo. Mohu jen vycházet z těch informací, které jsem získal v poslední době. Maximálně pak tyto nové informace podrobit jisté kritice či je zpochybnit.
To vše, kromě jiného, potvrzuje můj závěr o tom, že nebylo možné v roce 1964 zadat jedinému bombardovacímu pluku, který v té době ještě v sestavě frontového československého letectva existoval a byl vyzbrojen letouny IL-28, úkol, aby provedl atomové bombardování, jak o tom uvažuje onen „Plán 1964“.

Jak se vám tedy, ve světle až dosud řečeného, jeví onen plán, který s takovým bombardováním počítal?
Byl to jen plán „jako“. Nikoliv však dokument, podle kterého by vojska front, včetně jeho letectva, mohla vést operaci.

A co taktika?
Z ruských pramenů, konkrétně to je webovská stránka http://www.airwar.ru/enc/bomber/il28.html, jsem se dozvěděl, že při přípravě sovětských posádek, nosičů atomových pum, bylo věnováno hodně péče výcviku spojenému s překonáváním jak pozemních prostředků PVO, tak i odrážení útoků stíhačů protivníka. Roli stíhačů protivníka, při tvorbě použitelné taktiky, hrály letouny MIG-15 a MIG-17.
Cvičné vzdušné boje s nimi prokazovaly, že stíhač, který byl vybaven pouze kanony, měl velmi těžkou úlohu, chtěl-li úspěšně vést vzdušný boj s „dvacetosmičkami“. Při útocích z přední polosféry neměli stíhači žádné šance. Velmi velká rychlost sbližování při vstřícném letu, spolu s poměrně malou vzdáleností, která byla k dispozici pro mířenou palbu, když navíc se stíhač dostával do palby dvou pevných kanonů NR-23, nedávaly šance na úspěch. Pokud ovšem stíhač nebyl vybaven raketami „vzduch-vzduch“ odpovídajících parametrů. Při útocích ze zadní polosféry pak letouny IL-28 mohly využívat přednosti efektivního zadního střeleckého stanoviště. To v kombinaci s velkou rychlostí a manévrovatelností stroje dávalo jisté šance na úspěšnou obranu ve vzdušném boji.
V polovině šedesátých let však by byly letouny IL-28 už musely čelit stíhačům, v jejichž výzbroji byly střely kategorie „vzduch-vzduch“, dokonce vybavených jadernými hlavicemi typu W-54. Letouny Il-28 neměly nejmenší šanci čelit takové zbrani. A nelze pochybovat o tom, že protivník by takovou zbraň použil v případě, že by musel čelit útokům letounů Il-28 nesoucích atomovou pumu! Nepochybuji o tom, že i v zemích NATO platila rovněž zásada, že atomové zbraně se především používají k likvidaci podobných zbraní na straně protivníka!
Podle autorů těch stránek Internetu, o které se opírám, byly posádky letounů-nosičů vybírány a připravovány zvlášť pečlivě. Každá posádka měla své „osobní“ cíle: jeden hlavní a několik záložních. K působení na území Západního Německa na hlavním směru měla takové úkoly plnit 63. letecká divize 57. letecké armády. Jeden nosič Il-28 byl zajišťován skupinou „osmadvacítek“ (nejméně to byla jedna letka krycích letounů a letounů elektronického boje). To, co píše autor na uvedené stránce webu, má jistou souvislost s naším hlavním tématem, tj. s oním „Plánem 1964“.

Jaká souvislost zde podle vás je?
57. letecká armáda, která byla rozmístěna na Západní Ukrajině, měla podle onoho plánu částí svých sil působit v rámci ČsF a to až do pátého či šestého dne operace. V sestavě této armády byly letecké pluky, které byly cvičeny, a zřejmě také příslušným způsobem materiálně vybavené k atomovému bombardování. Byl to především její 408. bombardovací letecký pluk, jehož letoun je v uvedené publikaci vybrán jako ukázka toho, jakou barvou byl letoun nastříkán.
Není na celé věci podivné to, že do sestavy československého frontu jsou zařazeny svazky a útvary 57. letecké armády, při čemž ani jeden z nich, který byl připravován k provádění atomových úderů –byly to 212. a 408. bombardovací letecký pluk- Československému frontu přiděleny nejsou? Na druhé straně pak od československých bombardérů se požaduje, aby provedli atomové údery. Ač k tomu nemají ani příslušný materiál, ani znalosti, ani odpovídající výcvik. Není to paradox?

Máte pravdu, že to podivné je. Máte pro to nějaká vysvětlení?
To opravdu nemám. Jen to znovu podporuje můj názor, že „Plán 1964“ není reálným plánem, sestaveným na základě nepopiratelných a reálných možností, ale že je to pouhá fikce.
Podle autora oněch webovských stránek, a nezdá se, že by to byl autor neinformovaný a věcí neznalý, byla vytvořena i taktika, která měla zajistit úspěšnost atomového bombardování. Hlavním cílem této taktiky bylo zajistit úspěšné proniknutí nosiče až k cíli. Cíl se totiž mohl nacházet ve značné operační hloubce protivníka.
Ona taktika spočívala v následujícím: letoun-nosič nejprve poletí ve skupině. To znemožní protivníkovi jeho okamžitou identifikaci. Pro úsporu paliva vystoupá skupina, ve které budou rovněž letouny radiotechnického rušení, až do výšky praktického dostupu. Směrem k cíli pak bude výška letu postupně snižována, aby se skupina vyhnula nebo znesnadnila zjištění nepřátelskými radary.
Část letounů se pak od nosiče odpoutá a letoun-nosič nakonec letí k cíli v krajně malé výšce osamoceně. To samo o sobě v podmínkách západoevropského válčiště by nebylo snadné s ohledem na konfiguraci terénu. V určité vzdálenosti před cílem letoun-nosič „vyskočí“ do výšky 1000 m, aby bombometčík mohl zaměřit cíl a odhodit pumu. Okamžitě po odhozu pumy provádí letoun klesavou zatáčku ve směru zpět od cíle. Předpokládalo se, že se tak vyhne účinkům tlakové vlny a že i účinek světelného záření na stroj bude malý. Nakolik tento předpoklad byl ověřen výpočty, to už autor neuvádí
Máme-li věřit slovům autora oněch řádek o procvičované taktice, pak musím říci, že mám velké pochyby o tom, že by bylo možno takovým způsobem překonat protivníka, se kterým by bylo mělo letectvo Varšavské smlouvy co do činění. To už vůbec nehovořím o tom, že by při bombardování atomovou pumou z výšky 1000 m, bylo možno zajistit i tu minimální bezpečnost posádky před účinky vlastní zbraně. Když k tomu ještě připočtu to, že se dokonce uvažovalo s tím, že letoun nebude schopen se vrátit na základnu v důsledku velké spotřeby paliva při tak složitém manévrování, pak vše řečené spíše mlčky předpokládá, že nosič atomové pumy bude předurčen k sebeobětování.
A to by představovalo morálku, kterou nemohu akceptovat. Ani japonští kamikaze nebyli k něčemu takovému nuceni. Jestliže by se cíleně a plánovitě počítalo při takovém bombardování se ztrátou posádky a uvažovalo se, že kalkulovaná ztráta posádky by byla považována za plánovanou a akceptovatelnou cenu, kterou zaplatíme za zničení cíle, pak by nás podobné úvahy vrátily někam do starověku. Že by někdo v naší letecké armádě v roce 1964 takto uvažoval, považuji za nesmysl.

Proč se vám toto jeví tak důležitým?
Při klasickém bombardování nemusí osádka bombardovacího letounu vůbec uvažovat nad tím, jaký vliv na ni a jeho letoun budou mít výbuchy jím svržených pum. Atomový výbuch však vyvolává takové účinky, které hranice účinků klasických pum vysoce převyšují. Působí nejen na objekt bombardování, ale i na samotnou posádku stroje, který je provádí. To už vůbec nehovořím o účincích na další posádky, které třeba s nosičem letí v jedné formaci, či které provádí jeho stíhací doprovod a ochranu. Některé účinky atomového výbuchu jsou zcela nové, při výbuchu klasických pum se nevyskytující. K těmto patří především světelný impuls a pronikavá radiace.
Už při bombardování Hirošimy a a Nagasaki byly tyto otázky ochrany osádky, která provádí bombardování, předmětem usilovného zkoumání. Abych alespoň částečně objasnil podstatu těchto otázek, uvedu slova generála Grovese o bombardování Hirošimy: „ Aby letoun-nosič atomové pumy byl schopen vzdálit se do bezpečné vzdálenosti od místa výbuchu, musel být proveden manévr, který až do té doby praktikován nebyl. Jakmile se puma odpoutala od letounu, musel tento provést ostrou klesavou zatáčku o 150o. To zajišťovalo, že letoun bude v okamžiku, kdy jej dostihne tlaková vlna, vystaven zatížení jen dvakrát převyšujícím gravitační sílu. To znamenalo, že ve vzdálenosti 16 km od místa výbuchu pumy o ekvivalentu 20 kt, bylo zatížení konstrukce vyvolané tlakovou vlnou dvakrát nižší, než na jaké byl letoun konstruován. K výbuchu pumy došlo v průběhu toho manévru, tlaková vlně to trvalo 50 sekund, než dostihla letoun, a ten už v tom okamžiku byl 24 km od cíle.“ (http://militera.lib.ru/memo/usa/groves/ index.html).
Z toho vidíte, s jakou bezpečností posádky letounu a vlastního stroje se kalkulovalo v Hirošimě. K tomu bych jen dodal toto: v době, kdy jsem si osvojoval jako pilot letoun Il-28, jsem neznal, na jaké přetížení byl tento stroj kalkulován. Teprve v roce 1958, kdy se letoun pilotovaný Stanislavem Havlíčkem rozpadl pod účinky turbulence v bouřkovém mraku, jsme se dozvěděli, že lámacími zkouškami, které se provádí při vývoji každého letoun, bylo stanoveno, že křídlo letounu Il-28 mělo „právo“ se ulomit pod účinkem síly, převyšující sílu gravitační asi 7 krát! Jakou tlakovou sílu by představovala tlaková vlna, která by dostihla letoun II-28, jenž by svrhl pumu ve výšce 1000 metrů a pak jen prováděl zatáčku opačným směrem? To snad by autor vzpomínaného článku měl vědět, že?
To je ale jen jedna stránka věci. Bombardování Hirošimy z důvodů bezpečnosti posádky bylo provedeno z výšky 10.000 metrů, aby bylo možno zajistit splnění těchto kritérií. Američané určitě nebyli zastánci filosofie „kamikaze“, když takto dbali o svou posádku. Mysleli na ni více, než na ty desetitisíce obyvatel Hirošimy, kteří zahynou v jediném okamžiku výbuchu
I když, a to musím říci po přečtení názorů jednoho z pilotů našeho stíhacího bombardovacího letectva, že už nejsem tak dalece přesvědčen o tom, že by od našich pilotů nebylo požadováno něco takového, co prováděli „sebevrazi“ japonští!

Co tím myslíte teď?
Chtěl jsem o tom hovořit až v souvislosti s posuzováním bojových možností stíhacích bombardovacích pilotů, ale když už jsme problém „nakousli“, tak se k tomu vyjádřím teď.
Bývalý pilot 28. stíhacího bombardovacího pluku Ing Kloboučník píše ve svém článku, který zveřejnil ve Zpravodaji Svazu letců číslo 54/2010, toto: „V druhé polovině roku 1966 jsem byl na velitelství 10. letecké armády seznamován s úkoly, které bychom jako nosiči atomových pum měli plnit… dospěl jsem tehdy k závěru, že piloti, kteří budou úkol provádět, se nevrátí, neboť taktický dolet Su-7 je malý…“ Bylo mi vysvětleno, že „…pravděpodobná ztráta pilotů je bolestivá, ale jiného východiska není. Dojde-li jim při návratu palivo, opustí letoun a budou se snažit vrátit se po zemi zpět.“
Ani se mi nechce věřit, že by s něčím takovým bylo v naší armádě záměrně kalkulováno. Za doby mého působení tomu tak nebylo a pociťuji velké zadostiučinění, že jsem se takovými myšlenkami v době mé služby ani zabývat nemusel.

Musím se přiznat, že i pro mne je šokující taková představa. I když, na druhé straně, každý voják musí počítat s tím, že v boji zahyne.
Ano, s tím samozřejmě každý voják počítá. Dokonce je součástí přísahy připravenost obětovat i svůj život na obranu vlasti. Jistě každý z nás, kdo se jako pilot připravoval k účasti ve válce, musel počítat s tím, že může ztratit i svůj život. Pro letce taková eventualita byla, řekl bych, samozřejmou. To se mohlo stát i v míru. Každý vzlet byl spojen s určitým rizikem. Ale učili jsme se čelit takové situaci. Nebyli jsme do situace, kdy by nám bylo hrozilo neodvratné nebezpečí ztráty života, cílevědomě posíláni.
Vzpomínám si, že na závěr každé předběžné přípravy k letové akci u pluku v Brně, bylo její součástí tak zvaná hra letu: byli jsme přezkušováni z toho, jak řešit nouzové či havarijní situace. Jako příklad: „Při vzletu, krátce po odpoutání před dosažením určité rychlosti, (na příklad u „síbla“ to bylo 180 km/hod), dojde k vysazení motoru. Jaká bude vaše činnost?“ A musel jsem být schopen přesně odpovědět, co udělám. Nejednat v takovém okamžiku správně, mohlo znamenat jistou katastrofu. A podobných příkladů bych mohl uvést řadu.
Samozřejmě, že jsme si byli dobře vědomi toho, že v případě, kdybychom počátkem padesátých let museli vstoupit do boje na letounech „Siebel“, že by málokdo z nás mohl přežít. Byly to stroje pro válku v té době už nepoužitelné.
Ale to, o čem píše Ing Kloboučník, je něco zcela jiného. Tady měl být pilot vyslán zaútočit na cíl tak vzdálený, že neměl šanci se vrátit bezpečně na své území. To už je něco zcela jiného, než počítat s tím, že je mu dán úkol, který je spojen s rizikem ztráty vlastního života. To je naprosto něco jiného, než to, kdy se letec v průběhu plnění svého úkolu ocitne v situaci, které musí čelit a které je schopen čelit se strojem, jenž mu byl svěřen a je připraven svým výcvikem, aby takové situaci byl schopen čelit.

A co japonští kamikadze?
Ano, ale ani tam provedení něčeho takového nebylo nařizováno. Vždyť i japonští kamikadze byli z počátku dobrovolníci. Teprve později byli často mladí muži ke vstupu do těchto jednotek vybízeni. Neexistuje ale žádný záznam o tom, že by některý z nich byl k účasti nucen či že by voják, který odmítl, byl nějakým způsobem perzekvován.
Za první i druhé světové války byl používán ve vzdušných soubojích též tak zvaný taran. To byl způsob zničení nepřátelského stroje tím, že pilot vlastním strojem narazil do soupeře nebo vlastní vrtulí poškodil ocasní kormidla nepřátelského letounu tak, že se tento zřítil. Zde se jednalo o nouzovou taktiku, navíc nebezpečnou pro útočícího pilota, která mnohdy končila i jeho smrtí.
Můj učitel taktiky stíhacího letectva a později též vedoucí mé diplomové práce v Moninu, major Poljakov, obdržel za provedení taranu německého letounu v bitvě u Kurska titul hrdiny Sovětského svazu. I zde ta však bylo něco, co nebylo nařízeno, co bylo důsledkem jeho, zcela svobodného, rozhodnutí.
Požadovat něco podobného od našich pilotů stíhačů-bombardérů neodpovídá našemu evropskému pojetí vedení boje. Kalkulovat s něčím podobným považuji za neakceptovatelné. Za svého působení v ČSLA jsem se s něčím podobným nesetkal, aniž bych něco podobného od svých podřízených požadoval.
Použití podobné „taktiky“ nepovažuji za přijatelné ani v případě, kdy měl pilot nést atomovou pumu, a kdy, kalkulováno snad čistě obchodnicky, by se taková oběť „rentovala“. Vést ale válku takovým způspbem považuji za naprosto nepřijatelné!
Pokud se tedy týče použití letounů Il-28 jako nosičů atomových pum, jsem dospěl k přesvědčení o tom, že důkladné studium a zvažování možností těchto strojů, včetně akceptovatelné taktiky jejich použití, vedlo nakonec k záporným závěrům a bylo jednou z příčin toho, že jsme tyto otázky v Moninu nestudovali ani v době, kdy už svržení atomové pumy na polygonu Semipalatinsku letounem typu Il-28 bylo provedeno.
Myslím si dokonce, že s takovým bombardováním se vážně neuvažovalo ani v roce 1964, protože letoun Il-28 byl již tehdy uznán za typ pro takové bombardování nepoužitelný. Ne pro své letové a technické charakteristiky. Ty mohl vyhovět podmínkám polygonního bombardování. Ale v době, kdy existovaly již velice účinné protiletadlové obrany bojujících armád, již letouny Il-28 použitelné nebyly. Takovou obranu již v oné době představovaly protiletadlové střely HAWK, jež zasahovaly cíle ve výškách od 100 m do výšky 10.000 metrů.
Letoun Il-28 měl teoretický dostup 11.200 metrů. Sám jsem se dne 17.7.1958 pokusil dosáhnout této výšky, a s jistými obtížemi se mi podařilo dosáhnout výšky 10.800 metrů. Pravděpodobně to tehdy souviselo i s teplotními poměry, které v naší zemi panují v červenci a které záporným směrem ovlivňují výkony proudových motorů. Při tom jsem v pumovnici neměl žádnou pumu, letoun byl „prázdný“. Když si uvědomíte, že atomová puma „Taťjana“, (RDS-4T), určená též pro letouny Il-28, měla hmotnost 1200 kg, pak vám musí být jasné, že i výška 10.000 metrů s takovou zátěží by byla pro letouny IL-28 obtížně dosažitelná. To už nehovořím o tom, že na hranici dostupu letounu není pilotáž jednoduchá a prakticky vylučuje provedení jakéhokoli manévru, třeba jen zatáčky s malým náklonem. Těžko si lze představit, že by v takové výšce mohl ještě pilot dělat ostřejší manévr, který by si třeba vyžadovalo střetnutí se stíhači, aniž by riskoval neočekávanou ztrátu výšky?
A navíc asi nebylo prokázáno, že by letoun byl schopen se vzdálit do bezpečné vzdálenosti od epicentra výbuchu, pokud by nebyly pumy opatřeny padákem. O tom, že by bylo možno uskutečňovat bombardování s použitím pum, jež by se snášely na padáku, jsme samozřejmě rovněž žádné informace neměli. A bombardování podobným způsobem je zajisté zase zcela něco jiného, než bombardování „klasické“. A podobných otázek by jistě bylo mnohem více. Z toho vyvozuji, že už v roce 1964 nebylo ani sovětskými plánovačů s použitím letounů Il-28 jako nosičů atomových pum vážně uvažováno.
A že to dohromady byly podstatné důvody, proč ani letouny Il-28A, tedy varianta uzpůsobená pro úlohu nosiče atomových pum nebyly do výzbroje československé armády zařazeny. To jen podporuje mé pochybnosti o autenticitě „Plánu 1964“, který s takovými letouny, jako s nosiči atomových pum kalkuloval!

Myslíte si, že ani vaši soudruzi, letci Sovětského svazu, kteří současně s vámi v KVVA studovali, podobné informace neměli?
To posoudit nemohu. Se sovětskými studenty-důstojníky- jsme kontakt neměli. My takový kontakt nevyhledávali, oni také ne..
Zůstává však skutečností, že už 23. srpna 1953 byla na Semipalatinském polygonu svržena z letounu Il-28 atomová bomba malých rozměrů označená jako RDS-T. Je rovněž dnes již známou skutečností, že v době karibské raketové krize v roce 1962 byly pro letouny Il-28A, které tam byly dopraveny v bednách, s předstihem dovezeny atomové bomby o výbušné síle ekvivalentní 2 až 6 kt. Informace o tomto jsem získal až v devadesátých letech XX. století
Ve své diplomové práci, jíž tématem bylo ničení atomového dělostřelectva USA, které tehdy reprezentovala děla ráže 280mm, jsem s použitím atomových bomb nesených letouny Il-28, neuvažoval. Při tom však jednou z teoretických zásad pro použití jaderných prostředků v té době bylo: především je použít k ničení obdobných prostředků protivníka. Důvod, proč jsem tyto prostředky nemohl použít, byl jediný: od zadavatele tématu jsem k disposici atomové prostředky nedostal a musel jsem tedy použít klasickou bombardovací munici shazovanou z letounů Il-28.

Pokusil jste se někdy získat vysvětlení?
Ano, pokusil. V roce 2011 jsem se pokusil o písemný kontakt s dosud ještě v Moskvě žijícím mým vedoucím diplomové práce Hrdinou SSSR Poljakovem. Na dopis, který jsem mu napsal, a v němž jsem se dotazoval, zda by mi tuto okolnost mohl vysvětlit, jsem, bohužel, odpověď nedostal.

Byl, kromě vás, v divizi ještě někdo, kdo by takové znalosti mohl mít?
Rovněž navigátoři- bombometčíci na letounech Il-28, absolventi KVVA, kteří sloužili u 46. bold v oné době, potřebné znalosti o bombardování s použitím atomových bomb rovněž neměli.
Pokud byli u divize absolventi Vojenské akademie Antonína Zápotockého, byla situace obdobná zvláště také proto, že tato vysoká škola přebírala v podstatě osnovy výuky z KVVA, a to dokonce s jistým skluzem-zpožděním. Ani u 10. letecké armády, až do roku 1964 nikdo potřebné konkrétní vědomosti o atomových zbraních, neměl.
Když používám množné číslo a říkám „my jsme neměli“, nemám tím na mysli jen piloty či bombometčíky. Myslím tím veškerý letecký personál, tedy i personál pozemní. Leteckou munici, tedy i atomové pumy, musí někdo skladovat, ve skladech o ně pečovat, musí je umět dopravit na letiště k letounům, zavěsit je do pumovnice, uvést do stavu bojového použití atd.

Myslíte, že si tato munice vyžaduje zvláštní způsob manipulace? Dočetl jsem se, že v druhé polovině šedesátých let byla podepsána dohoda s československou vládou o vybudování skladů pro jadernou munici. Tak jaký problém se skladováním?
Snad pochopíte, že nemohu znát podrobnosti. Odešel jsem z armády koncem léta 1964. Ale dovedu si představit, že přípravy k atomovému bombardování frontovým letectvem nebyly jednoduchou záležitostí. Poté, když jsem si přečetl, co všechno muselo být učiněno před atomovým bombardováním japonských měst, než letouny-nosiče vzlétly z Tichomořského ostrova Tinian, tak si dovedu představit, že ani po deseti letech to nebylo nic jednoduchého zajistit vše, co si vyžadovala příprava k atomovému bombardování.
A což teprve předletová manipulace s takovou municí? O tom, co tato obnáší, jsme nevěděli absolutně nic.
A mít na svém území sklady pro jadernou munici a mít tuto munici ve výzbroj vlastního letectva, to jsou dvě zcela rozdílné věci. Osobně nevěřím tomu, že by byli Sověti kdykoliv, třeba i v průběhu války, ochotni tuto munci předat jinému státu nebo jeho armádě.
A co mi řeknete o letounech-nosičích? Myslím tím letouny Il-28, které tvořily výzbroj bombardovacího pluku, který měl takové bombardování uskutečnit?
Kromě toho, co jsem už o tomto typu letounů řekl dříve, pak mohu jen dodat, že pokud se týče letounů Il-28, pak podle dosud mně známých pramenů, byl jako nosič uvažován letoun Il-28 v modifikaci Il-28A.

Hovoříte o systému ohřevu bomby v pumovnici letounu. Tomu nerozumím.
Bohužel, ani já vám vaši nejasnost rozptýlit nemohu. Proč je takový systém potřebný, nevím. Vím jenom to, že podobný problém bylo nutno řešit i u letounu Tu-4, který byl postaven v SSSR jako věrný duplikát letonu B-29, se kterým bylo uskutečněno první atomové bombardování v historii..
Jakmile měl Sovětský svaz v roce 1949 k dispozici svou atomovou bombu, byla též k dispozici Tu-4A. To byla věrná kopie amerického letoun B-29. Letun Tu-4A rovněž měl ohřev pumovnic. Usuzuji, že atomová bomba je, či byla v té době, takovým zařízením, které pro dosažení správné funkce, musí se v pumovnici před použitím nacházet v jakýchsi „komfortních“ podmínkách. Ty spočívaly v udržování určité teploty.
Co se týče letounu IL-28, tak ani jediný exemplář té modifikace, která mohla být použita pro dopravu atomové bomby, nebyl ve výzbroji 46. bold. Ani 25. bombardovací letecký pluk, který jediný zůstal součástí 10. LA po roce 1960, kdy byla 46. bold zrušena, neměl ve své výzbroji jediný stroj této modifikace. A to až do roku 1965, kdy byl pluk zrušen.
Pouze hypoteticky jsme u divize v té době uvažovali, že pro atomovou pumu byl určen závěs o nosnosti 3000 kg. Na letounu bylo rovněž možné instalovat pomocné startovací rakety, pravděpodobně pro start s bombou o hmotnosti 3000 kg. Bomby o hmotnosti 3000 kg však nikdy shazovány nebyly, rovněž výcvik s použitím startovacích raket prováděn nebyl.
Svůj názor na to, že letoun IL28 už počátkem šedesátých let nebyl považován za vhodný k dopravě atomových pum k cíli, jsem si podepřel i z jiných pramenů.

Co máte na mysli?
V jednom z amerických materiálů jsem se dočetl, že ani v době „Kubánské raketové krize“ nepočítali Američané vážně s tím, že by letouny IL-28, které byly přepravovány na Kubu, byly použity jako nosiče atomových pum. Ač s takovou možností při odpovídaajícíh jednáních o zažehnání krize Američané argumentovali.

Můžete být, prosím, konkrétnější?
Prosím. Na stránkách http:www..gwu.edu/~nsarchiv/nsa/cuba/mis_cvi/620928_6211025%20Chronology%201.pdf byla zveřejněna chronologie událostí oné krize. Pro den 28. září 1962 bylo zveřejněno toto: „Letadla, která prováděla námořní průzkum a fotografovala lodi směřující na Kubu, zjistila, že na sovětské lodi Kasimov je přepravováno 10 velkých beden. Když byly prostudovány rozměry a tvary těchto beden, dospěli analytici k přesvědčení, že jsou v těchto bednách přepravovány lehké bombardovací letouny IL-28.“
A teď to důležité pro námi diskutovaný problém. Podle amerického hodnocení byly „letouny IL-28 v té době staré už dvanáct let. Z výzbroje letectva Sovětského svazu už byly stahovány v roce 1960. Ačkoliv z technického hlediska byly způsobilé nést nukleární zbraně, nebyla už jim nikdy svěřována úloha nosičů nukleárních zbraní“.
Na tom nemění nic ani to, že navzdory tomuto mínění amerických expertů, používal prezident Kennedy ve své korespondenci s N. Chruščovem jako argument i to, že jsou na Kubě, kromě raket „země-země“, i letouny Il-28 určené k atomovému bombardování. Pro mne osobně je toto zase argumentem, který jen potvrzuje mé přesvědčení, že cílem rozmístění sovětských vojsk na Kubě, nebyl skutečný úmysl jich použít proti americké armádě, ale měl posloužit jen jako odstrašující argument. Byl to právě jen onen „ježek puštěný do kalhot protivníka“, nic víc. Nebudu přece posílat tisíce kilometrů na druhou stranu zeměkoule prostředky, o nichž vím, že je v boji stejně použít nemohu a použít nehodlám.
K tomu jen dodávám, že v roce 1960 byla zrušena v Československu 46. bombardovací letecká divize. To podporuje i výše uvedený americký názor. I když ještě dalších pět roků existoval a pokračoval ve výcviku 25. bolp.

Jaké však byly možnosti stíhacího bombardovacího letectva armády? Co mi můžete říci k tomu?
Ještě na půdě brněnské odbočky Svazu letců jsem se jednou obrátil s dotazem ke kamarádům, z nichž někteří létali u stíhačů-bombardérů na letounech Su –7BM . A to už byly stroje schopné svými výkony být nosiči atomových pum.
Od jednoho z nich, podplukovníka Milana Kratochvíla, jsem získal základní informace o výcviku stíhačů-bombardérů k eventuelnímu shazování atomových pum. Byl to výcvik manévru a odhozu pumy, kdy je tato odhazována ze zakřiveného letu ve vertikální rovině. Takové bombardování se nazývá bombardováním ze strmého stoupavého letu (toss bombing, Anglicko-český letecký slovník,VZLÚ, Praha,1984). Puma je odhazována v momentě, kdy letoun provádí akrobatický obrat zvaný překrut (Immelmann turn), nachází se v jeho první stoupavé fázi a tangenta dráhy letu v okamžiku odhozu pumy svírá s horizontem úhel 45o nebo úhel 110o.
V prvním případě je nejdůležitějším prvkem přípravy k takovému bombardování určení bodu, ve kterém je zahájen tento obrat, a směru letu v tomto okamžiku. Bod, kdy je zahajován manévr, musí být určen v takové vzdálenosti od cíle, aby dráha, po které se puma bude po odhozu pohybovat jako volně vržené těleso, zabezpečovala přesné dosažení epicentra výbuchu pumy na (nebo nad) stanoveném cíli. Směr letu v okamžiku odhozu pumy, dráha letu pumy po odhozu a cíl (epicentrum výbuchu pumy) musí být v jedné vertikální rovině.
V druhém případě, kdy je puma odhazována v okamžiku, kdy tangenta dráhy letu svírá s vodorovnou rovinou úhel 110o, je manévr zahajován v okamžiku, kdy letoun prolétává nad cílem. Směr letu v daném případě není rozhodující.
Podplukovník Kratochvíl sloužil u 20. stíhacího leteckého pluku, který se později stal stíhacím bombardovacím plukem. Kromě tohoto pluku byl ke stejným úkolům předurčen i 28. stíhací bombardovací letecký pluk. Oba pluky byly od té doby označovány jako pluky specielního určení. Podplukovník Kratochvíl odsloužil u těchto pluků úctyhodných 32 roků.
Asi v roce 1963 začali piloti provádět na letounech MIG-15- bis specielní výcvik odhozu atomové pumy. Cvičně byly odhazovány jednak cvičné pumy CCP-70-100 (cementové cvičné pumy) a též ostré pumy označené jako OFAB-100 (осколочно-фугасные авиационные бомбы – «oskoločno-fugasnyje aviacionnyje bomby»-tříštivo-trhavé letecké pumy). On sám v roce 1963 uskutečnil 4 odhozy a v roce 1964 šest odhozů.
V roce 1965 se jeho pluk přeškolil na letouny Su-7SB, 28. pluk o rok dříve. Na letounu SU-7SB provedl 60 cvičných odhozů. Mezi nimi byly dva odhozy za ztížených povětrnostních podmínek ve dne při oblačnosti 600-300 metrů.
Co se týče vlastního výcviku na letounech MIG-15bis, pak jeho hlavním obsahem bylo získání návyku příletu k cíli v malé výšce velkou rychlostí, identifikace cíle, správné zaujetí bojového kurzu, včasné zahájení manévru, dosažení požadovaného G (gravitační síly), udržení vertikální roviny manévru, pozorování umělého horizontu a určení podle něj přesného okamžiku odhozu pumy a ukončení manévru.
K cíli se přilétávalo ve výšce 200-300 metrů ve vodorovném letu, pak byl zahajován vertikální manévr, při němž přetížení dosahovalo 5,5g, to znamená, že organismus pilota byl zatěžován silou pětapůlkrát větší, než je síla zemské tíže. V horní části manévru bylo dosahováno výšky 3200 m. Po odhozu letěla puma asi 41 sekund.
Výcvik prováděný na letounech typu MIG se pak zúročil po přeškolení na nadzvukový letoun SU-7BM. Pilotáž tohoto letounu velmi brzy zvládli, poněvadž piloti 1. letky byli vycvičeni v úrovni pilotů 1.třídy. Pilot 1. třídy byl vycvičen v létání za normálních i ztížených povětrnostních podmínek ve dne i v noci.
Podle názoru podplukovníka Kratochvíla byli piloti 20. stíhacího bombardovacího pluku (sbolp) jakž takž připraveni k bombardování ze strmého stoupavého letu na letounech typu SU v roce 1966. Piloti 28. sbolp o rok dříve, tedy v roce 1965. A od tohoto okamžiku bylo snad možné kalkulovat s jejich použitím jako nosičů atomových pum a jako atomových bombardérů. Nikoliv však v roce 1964, tedy v roce vzniku „plánu 1964“.
Na dokreslení toho, jak probíhala příprava k takovému bombardování lze uvést, že mezi oběma pluky probíhala "permanentní soutěž". V roce 1966 vyhrál soutěž v bombardování ze zakřiveného letu, kdy puma byla odhazována v okamžiku, kdy byl dosažen úhel 110o mezi vodorovnou rovinou a tangenciálou křivky, podplukovník Kratochvíl. Cenu mu osobně předával MNO armádní generál Bohumír Lomský.
V roce 1967 byla na polygonu Malacky provedena další soutěž „O štít MNO“ v odhozu imitovaných jaderných pum. Soutěž v odhozu při dosažení úhlu 45o, vyhrál nadporučík Arlt od 28.sbolp. Odměnu mu předával osobně ministr obrany. Leteckou část soutěže řídil generál Emil Hájek, tehdy funkcionář 10.LA.
Z uvedeného je vidět i to, jaký význam tomuto způsobu bombardování atomovými pumami posádkami stíhacího bombardovacího letectva přisuzoval i tehdejší ministr národní obrany. Pro něho zcela určitě nebyly používané letouny „starým haraburdím“, jak se později povýšenecky vyjadřoval jeho nástupce ministr Vondra.
V roce 1977 se pak započalo s výcvikem pro odhoz atomových pum i za ztížených povětrnostních podmínek ve dne. Jako povětrnostní minimum, za kterého byl výcvik prováděn, bylo stanoveno pokrytí oblohy z 8/8. To v řeči laiků znamená, že oblačnost tvořila souvislou, celou oblohu pokrývající, vrstvu. Spodní základna mraků byla ve výšce 600m a horní základna ve 3000m. To proto, aby půlvýkrut z polohy letu „na zádech“ do polohy vodorovného letu, kterým byl manévr ukončován, byl proveden nad mraky. Tímto způsobem na příklad podplukovník Kratochvíl provedl 2 odhozy a tento způsob prováděl jako instruktor na SU-7U.
O problematice výcviku pilotů v bombardování ze stoupání na letounech SU-7bm by se dalo napsat více. Jistě není bez zajímavosti, že v začátcích tohoto výcviku museli řešit postupně některé úkoly spolu s techniky. Takovými úkoly byl na příklad výběr umělých horizontů, na nichž byly zvýrazněny rysky pro odhoz pumy. Zpočátku zkoušeli využít přístroje pro automatický odhoz, který byl k tomuto účelu instalován na palubě letounu. Do přístroje se vkládalo devět informací. Po určité době však došli k jednoznačnému závěru: bude lepší pracovat bez pomoci přístroje dodaného spolu s letouny. Už toto svědčí o tom, že ani po technické stránce tato věc, ze strany dodavatelů letounů a techniky zajišťující odhozy atomových pum, propracována nebyla a že zde musely nastoupit ony proslavené „české ručičky“.
Podplukovník Kratochvíl mi napsal, že tento způsob odhozu pum ze strmého stoupavého letu létali piloti rádi, protože vyhovoval naturelu stíhacího pilota. Byli jedinci, kteří dosahovali výtečných výsledků. Zejména ti, kteří měli rádi přesnost (tak zvaní „letci – vědci“), si přišli na svoje. Současně ale dobře věděli, k jaké bojové činnosti jsou cvičeni a jaké mohou být reálné důsledky odhozu atomové munice.
Je třeba podotknout, že počátky této metody odhozu atomových pum pocházejí ze Západu a sovětská metodika jen přebírala zkušenosti západních letců. Takto prováděný odhoz atomové pumy měl zajišťovat, že se pilot nedostane do epicentra výbuchu pumy, kterou odhodil, nebo do jeho nebezpečné blízkosti.
Dalším opatřením, které mělo seznamovat velitele a štáby s problematikou manipulace s atomovými pumami, byla praktická ukázka, která se uskutečnila až v roce 1965 na letišti Hradčany. Byl demonstrován letecký transport jaderných pum pro taktické letectvo ČSLA. Ukázky se zúčastnili představitelé Generálního štábu ČSLA a Vojenské rady 10.LA.
Všimněte si, prosím, že to bylo až v roce, který následoval po zpracování onoho „Plánu 1964“, jež s takovým bombardováním údajně počítal!
Ing Kloboučník uvádí ve své publikaci, že on sám dospěl k názoru, že, vzhledem k taktickému doletu letoun SU-7 a vzdálenosti, ve které by se nacházely objekty bombardování, by se piloti po provedení odhozu nevrátili na své letiště.
Na konkrétní dotazy směřující k tomu, jak a kde budou pumy uskladněny, kdo bude pumy zavěšovat na letouny a podobně, mu bylo odpovězeno, že „veškerou manipulaci s atomovými pumami budou Sověti provádět a zabezpečovat sami“.
Aniž bych tyto informace podroboval rozboru a kritice, pak jen potvrzují můj názor, že v roce 1964 nebyl letecký personál 10. letecké armády připraven k tomu, aby realizoval bombardování atomovými pumami. A že ty úkoly, které mělo letectvo údajně plnit podle „Plánu 1964“, byly naprosto nereálné. A to samo o sobě zpochybňuje realizovatelnost onoho plánu.

Vaší argumentaci rozumím. Co mi však není vůbec jasné, je to, jak se mohlo stát, že něco podobného se dostalo do dokumentu, který je teď prezentován jako důkaz toho, že ČSLA v roce 1964 měla v rámci plánované operace atomové bombardování provádět. A v mých očích to zpochybňuje samotný fakt, že takový úkol vůbec mohl být „Moskvou“ uložen.
Máte pravdu. I já sdílím vaše pochyby. Navíc se mi jeví při nejmenším podivné, že se „podařilo“ v archivních materiálech najít jen tento „Plán 1964“, aniž byly nalezeny dokumenty návazné, jako je na příklad plán předchozí či plán následný, nebo dokument, kterým byla třeba Směrnice GŠ Sovětské armády či velitelství Varšavské smlouvy. Rovněž musím postrádat dokumenty, které vyplývaly z „Plánu 1964“, jako je operační směrnice armádám, bojové rozkazy divizím a plukům atd.
Nezdá se věrohodné, že by Generální štáb ČSLA, a samozřejmě také nadřízený velitel Varšavské smlouvy, mohli nebrat v úvahu bojové možnosti čs. stíhacího bombardovacího a bombardovacího letectva, úroveň výcviku jeho osádek, stupeň připravenosti technického a jiného pomocného personálu.
Jak mohl ministr národní obrany SSSR armádní generál Bohumír Lomský, náčelník generálního štábu ČSLA generálplukovník Otakar Rytíř, náčelník operační správy generálního štábu generálmajor Václav Vitanovský, případně vyhotovitel plánu generálmajor Jan Voštěra, podepsat dokument, ve kterém se plánovalo, že 10.LA použije 19 atomových bomb, aniž k tomu byla vyzbrojena,vycvičena a tudíž způsobilá? Cožpak lze si myslet, že všichni tito funkcionáři byli jen slepými vykonavateli směrnic GŠ SA? Nemyslím si to!
A nakonec: jak mohl něco takového podepsat, sice ve vojenských věcech laik, ale z titulu svého ústavního postavení vrchní velitel ozbrojených sil ČSSR, Antonín Novotný, a něco podobného požadovat od své armády?
Při všech možných výhradách k těmto funkcionářům, které jistě z politického či odborného hlediska lze mít, jak o nich na příklad hovoří ve svém interview v roce 1990 generál Vitanovský, nelze předpokládat, že to byli neodpovědní ignoranti, kteří si neuvědomovali dosah svých rozhodnutí a vážnosti svých podpisů na dokumentech pro vedení války!
Toto vše jen zesiluje mé podezření, že se nejedná o autentický dokument pro vedení války, ale o jakýsi „cvičný“ dokument, kdy „papír snese vše“!
Z mnou uvedených důvodů si proto myslím, že nelze tento dokument brát vážně pro vědeckou historickou práci. Ta by měla zkoumat fenomén „studené války“ bez ideologické zaujatosti, či lépe řečeno předpojatosti!
Takový, „zcela náhodou nalezený“, dokument může snad posloužit jako propagandistický nástroj v rukou těch, kteří dnes vedou boj s minulostí pod vlajkou „primitivního antikomunismu“, snaží se přepisovat historii, diskreditovat ve všech směrech tehdejší vedení státu, vedení ČSLA, včetně velení 10.LA, a nepřímo tak muže, představující tyto složky armády, vylíčit jako slepé, nemyslící a vůči vlastním lidem a vlastní zemi neodpovědné, někdy až zločinné, loutky.
Jako propagandistický nástroj „dokazující“ oprávněnost formulací zákona o protiprávnosti komunistického režimu v očích a uších nemyslících, fanatických antikomunistů, může být takový dokument dobrý. Nikoliv však pro toho, kdo se chce řídit zásadou, kterou vyslovil už Marcus Tullius Cicero: „Ne quid falsi dicere audeat, ne quid veri non audeat historia“ –„Ať se historie neopovažuje tvrdit nic nepravdivého, ani zamlčet nic pravdivého“. To ale chtějme od politických fanatiků, kteří dnes vládnou!