PRO JAKIU VÁLKU HORUJE SPISOVATEL ARNOŠT LUSTIG?

PRO JAKOU VÁLKU HORUJE SPISOVATEL ARNOŠT LUSTIG?
Bez nadsázky světoznámý český spisovatel Arnošt Lustig se v rozhovoru s Danou Emingerovou vyjádřil, kromě jiného, také k činům bratrů Mašínů. Rozhovor byl 28. ledna 2010 zveřejněn v „Magazínu Dnes“ číslo 4 .
Arnošt Lustig v něm o Mašínech pravil: „Jsou to hrdinové, kteří vyhlásili válku totalitě v době, kdy socialismus popravoval i ženy. Přijali filosofii války: zabij, nebo tě zabijí…“
Tento výrok člověka, pro kterého jistě nebylo neznámým pojmem to, co to je válka, člověka, který na vlastní oči viděl, jak jsou vražděni lidé, kteří se „provinili“ jen tím, že svým narozením se stali příslušníky jisté rasy či byli kvalifikováni jako „podlidé“, u mne vyvolává při nejmenším podiv. Jakou filosofii války to člověk, jako je Arnošt Lustig, vyznává? Cožpak v jakékoliv válce, a to při nejmenším od konce XIX. - začátku XX.století, kdy byly přijaty jisté mezinárodní konvence (Haagská konvence z roku 1889 a 1907) o způsobech vedení války, je přípustné zabíjet neozbrojené lidi, se kterými se jiný člověku setká při realizaci jeho, byť sebeušlechtilejších, plánů? Byť by to byla válka „svatá“, džihád, či válka proti komunistické totalitě!
V této souvislosti jsem si připomněl jinou filosofii. Ta našla své vyjádření v určitém dokumentu, který se nazýval „Poučení německému vojákovi“. V tomto dokumentu bylo napsáno: „Nemáš srdce, nemáš nervy, ve válce je nepotřebuješ. Musíš u sebe zničit lítost a soucit, zabíjej každého Rusa, neváhej, máš-li před sebou starce nebo ženu, dívenku či chlapce. Zabíjej, tím zachráníš sebe před smrtí, zajistíš lepší budoucnost pro svou rodinu a navěky se proslavíš.“(Sborník zpráv Mimořádné státní komise o zločinech německo-fašistických uchvatitelů, Moskva, 1946).
Ptám se: čím se tyto dvě filosofie liší? Snad jen dobou a okolnostmi, za nichž byly napsány či realizovány, eventuelně tím, že jedna z nich je ex post preferována. Podstatou však nikoliv!
Věc však má ještě jeden aspekt. V době, kdy došlo k činům bratrů Mašínů, kteří si podle Arnošta Lustiga přisvojili právo vyhlásit válku „totalitě“, zde probíhala ještě jedna válka. Válka, do které byla zavlečena celá naše země, tedy vlast, jak bratrů Mašínů, tak jejich obětí, tak Arnošta Lustiga, tak i vlast má, jenž se v té době připravoval v řadách vojenského letectva k její obraně. Byla to válka „studená“. Ta tvořila kontext, vně kterého nebylo možné posuzovat téměř nic. Rozhodně ne ani činy bratrů Mašínů!
Či snad chce Arnošt Lustig popřít, že naše země byla v této válce přímým účastníkem? Já nechci v žádném případě diskutovat, zda oprávněně či neoprávněně, zda jsme si účast v této válce zvolili dobrovolně, či nás k ní přivedl dějinný vývoj světa, jehož jsme byli součástí. Jen chci konstatovat holý fakt: byli jsme účastníky této války, všichni bychom byli vystaveni riziku smrti, kdyby tato válka byla přerostla ve válku skutečnou. To se mohlo stát kdykoliv. Mnozí z nás, a já jsem k těmto mnohým patřil, pociťovali, že naše vlast je ohrožena či mohla být ohrožena a vstoupil jsem dobrovolně do řad ČSLA. A také jsem této vlasti přísahal, „kdykoliv na rozkaz vlády a prezidenta“ ji bránit i s nasazením vlastního života.
Nemohu posoudit, zda bratři Mašínové či Arnošt Lustig byli vázáni něčím tak posvátným, jako je přísaha své vlasti. Té vlasti, která, řečeno slovy Marca Tullia Cicera „je matkou nás všech“. Nemohu posoudit, nakolik kdokoliv z mých spoluobčanů byl ochoten brát vážně slova přísahy. Jistě se najdou i tací, pro které přísaha (někdy i prezidentský slib), je jen soubor prázdných slov, se kterým lze nakládat podle své úvahy. Nikdy bych nechtěl k takovým lidem patřit.
Můj pohled na bratry Mašíny je v tomto směru jednoznačný: jejich čin nelze jakkoliv ospravedlnit ani z hlediska toho, že podle Arnošta Lustiga vedli svou válku proti totalitě a byli tedy oprávněni zabíjet každého, kdo se jim, podle jejich hodnocení, postavil do cesty, ani z hlediska toho, v jaké situaci byla v té době jejich země v mezinárodním měřítku!
A co se týče výše uvedených názorů Arnošta Lustiga, o jehož názory se opírají dokonce poslanci Parlamentu jsou pro mne velikým zklamáním!