NÁRODNÍ DĚJINY PATŘÍ NÁM VŠEM

NÁRODNÍ DĚJINY PATŘÍ NÁM VŠEM

28. října 2009 se v Pantheonu Národního muzea v Praze konalo slavnostní shromáždění k 91. výročí vzniku Československé publiky. Hlavní projev tam pronesla paní Anděla Dvořáková, předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu.
Kromě jiného v tomto kriticky laděném projevu formulovala jistou výzvu všem těm, komu leží na srdci osud a budoucnost národa. Řekla: „Musíme probouzet v národu pocit hrdostí nad naší minulostí“. Tato její výzva je jistě opřena zkušeností, kterou získává v každodenní praxi funkcionářky této významné organizace.
Mám za to, že by sloveso „probouzet“, které cílí toto úsilí především k mladé generaci, by mělo být doplněno ještě slovesem „pěstovat“. Jsem totiž přesvědčen, že do jisté míry ve značné části národa, zvláště pak v generaci, která také něco pamatuje a ještě nepodlehla ideologii a propagandě pošlapávání všeho kladného, co se odehrálo v době po skončení Druhé světové války až do dnešních dnů, taková hrdost existuje a není třeba ji probouzet.
Ani u mladé generace nevypadá situace beznadějně. Rád bych připomněl třeba výroky současného výkvětu naší sportovní mládeže, účastnice olympijských her ve Vancouveru a medailistky těchto her MartinySáblíkové. Pokud jsem měl možnost číst některé její výroky, vždy zdůrazňovala pocit hrdosti na příslušnost k českému národu. I z jejího obličeje, v okamžicích, kdy přebírala pocty nejvyšší, zlaté olympijské medaile, bylo lze z její tváře vyčíst to, co pociťovala ve chvílích, kdy byla hrána národní hymna a na stožár stoupala červenobílá vlajka s modrým klínem.
V čísle 24 čtrnácti deníku Českého svazu bojovníků za svobodu a československé obce legionářské „Národní osvobození“, který referoval o vzpomínaném slavnostním shromáždění, byl uveřejněn dopis patnáctiletého Pavla Šimka (paulmwcz@gmail.com). Ten ve svém příspěvku, kromě toho, že vyslovuje obavy, zda podpisem Lisabonské smlouvy nebude ohrožen jeho domov v tak zvaném pohraničí, tedy na území až do roku 1945 obývaném sudetskými Němci, píše: „Tuhle zemi bych za žádnou nevyměnil, a proto se chci zeptat, co můžu proto udělat?...kdyby se něco naskytlo, s čím bych mohl pomoci, dejte mi určitě vědět. Moc díky! Ať žije vlast!“
Musím se přiznat, že oba tyto příklady, jak Martiny Sáblíkové, tak Pavla Šimka, mne, v mém věku 82 roků, dojímají a současně naplňují optimismem. Jestli nám rostou v naší mladé generaci takoví lidé, nemusíme mít o budoucnost národa, a o hrdost k němu, obavy.To tvrdím i přesto, že některá období národních dějin, včetně těch nejnovějších, příliš důvodů k hrdosti neposkytují.
Vztah k dějinám vlastního národa je zapotřebí nejen probouzet, ale i kultivovat, pěstovat. Taková kultivace není záležitostí výlučně historiků, ale nás všech, včetně tiskových médií.
Mnohem náročnějším tématem je vymezení rozsahu a obsahu toho, co je součástí naší minulosti, na kterou bychom měli být hrdi. Myslím si, že tady nevystačíme s jednostrannými, politicky či ideologicky orientovanými, soudy. Nevystačíme ani s tím, budeme-li naše dějiny dělit na různé časové úseky a o jednom z nich pět jen chválu, druhý pak jako celek zatracovat. Neboť v každém z nich lze nalézt příklady pro nespokojenost, ale i příklady pro důvod k hrdosti. Neměli bychom tolerovat, jestliže kdokoliv, kterákoliv politická síla či hnutí, si z čistě konjunkturálních důvodů či v zájmu předvolebního zápasu, přisvojuje právo rozhodovat o tom, co z národních dějin zasluhuje opovržení či odmítání a co je hodno toho, aby se stalo předmětem hrdosti. Případně určovat, která etapa národních dějin zasluhuje adoraci, někdy až nekritickou, a která etapa musí být jako celek odsouzena. Na národní dějiny nemá nikdo výhradní nárok. Národní dějiny nejsou výlučným hájemstvím nikoho.
Něco podobného se týká i takového pojmu jako je „vlast“, „vlastenectví“. Už klasik římské kultury Marcus Tullius Cicero prohlašoval před dvěma tisíci lety, že „patria communis est parens omnium nostrum“ (Řeči proti Catilinovi) – „vlast je společnou matkou nás všech“. Podobně ani historie, dějiny národa, nebude nikdy skutečnou historií, jestliže nebude současně také „světlem pravdy“ (lux veritatis). A pravda nestrpí jednostrannost či konjunkturalismus. Když se prezident Beneš při svém odchodu do druhého exilu loučil 5. října 1938 s československým lidem, prohlásil, opíraje se o slova prezidenta Masaryka, že „vlast, stát a národ, to jste vy všichni navzájem, stojící na své rodné půdě“.
Skutečná historie nestrpí, aby se kdokoliv stavěl do role soudce, který bude známkovat či soudit minulost, tedy dějiny národa. Ano, na naše dějiny bychom měli být hrdi bez ohledu na naše přesvědčení, vyznání, politickou orientaci, bez ohledu na to, zda jsme liberály či socialisty, komunisty či antikomunisty, věřícími či ateisty. Každý politický subjekt, ať je to politická strana či politik, má jistě právo pronášet svůj úsudek o národních dějinách, o jejich jednotlivých etapách. Nemá však právo vnucovat svůj pohled na dějiny třeba tím, že toto své hodnocení vtělí do zákona a ten prosadí třeba jen těsnou většinou zákonodárců, kteří nikdy nereprezentují většinu národa. To není nic jiného než arogance. A vrcholem podobné arogance je pak to, jestliže si své hodnocení nechá „posvětit“ Ústavním soudem, tedy institucí, která by měla dozírat nad ústavností všech zákonodárných aktů, tedy dozírat nad tím, aby každý zákon splňoval všechna kritéria ústavnosti z hlediska všech občanů a ne jen, někdy velice úzké, skupiny pasující se na politickou elitu národa..
To, co jsem napsal výše, se bezprostředně týká také vymezení toho, co je součástí naší minulosti, na kterou bychom měli být hrdi a na co bychom pocit hrdosti měli pěstovat. Týká se to bezprostředně i té části našich dějin, která je časově orámována roky 1948 a 1989. Ano, v tomto období se jistě událo mnoho věcí, které nejsou hodny kladného ocenění a na které mnozí z nás mají právo nevzpomínat v dobrém. Je ale také plné poctivé, nezištné práce, oddané služby vlasti. Ani na to by nemělo být zapomínáno. Každá doba si zaslouží, aby byla nazírána objektivně, nezaujatě, aby pohled na dějiny, tedy dějepis, nebyl podřizován politickým cílům, mnohdy jen z pohledu domnělého „vítězství“ nad „vládci“ doby minulé a to podle zásady, že vítěz má pravdu vždycky. Jen takové dějiny, jen taková minulost, na kterou bude nazíráno komplexně a nezaujatě, si zaslouží, abychom pěstovali hrdost na ni.