K bombardování Drážďan v únoru 1945 anglo-americkým strategickým letectvem

K bombardování Drážďan v únoru 1945 anglo-americkým strategickým letectvem.

V čtrnáctideníku Českého svazu bojovníků za svobodu a československé obce legionářské „ Národní osvobození“ číslo 2/ 2010 byl uveřejněn článek Pavla Uhlíře s názvem „Bombardování Drážďan“. Ve svém článku spekuluje autor s tím, že šedesáté páté výročí, které připadlo na 13. února 2010, se stane příležitostí pro přepisovače dějin. Jak se to dost často stává, ta k i v tomto případě se autor ani nepokouší označit ony přepisovače dějin. I když je asi dobře zná, protože očekává, že tito, pro nás neznámí, „přepisovači dějin“, budou zveřejňovat jen své „ nejnovějších smyšlenky a domněnky“. Z jeho článku se dá vyvodit, že přepisováním dějin zřejmě bude vyprávění jen o bombardování „ničivými bombami“, při čemž o bombardování Německa a všech nacistických území „bílými bombami“, to znamená letáky, nepadne ani zmínka.
Kromě jiného se autor odvolává na řeč Winstona Churchilla, který údajně dne 21. září 1943 prohlásil v Dolní sněmovně, že po dosažení vzdušné převahy v roce 1944 bude anglo-americké letectvo schopno zničit s malými ztrátami každou budovu, která bude v širokém slova smyslu válečně důležitá, ve dne, v noci, přesně a metodicky.
Soudím, že by nebylo od věci podívat se na strategické bombardování německých měst, mezi něž jistě patří i bombardování Drážďan před samým koncem války, očima britského vojáka, vojenského historika a stratéga Johna Fredericka Charlese Fullera. , CB, CBE, DSO (1. září 1878 – 10. únor 1966). Budu se opírat o jeho knihu The Second World War 1939-1945 (Eyre & Spottiswoode, London, 1948). Ono strategické bombardování bylo součástí tak zvané „třetí fronty“.
Na to, jak se splnila slova britského premiéra ze září 1943 v reálu války, se mohu podívat vlastníma očima, jakožto člověka, který zažil americké bombardování Zlína 20. listopadu 1944. Také jako očima člověka, který se po řadu let připravoval k bojové činnosti jako pilot taktického bombardovacího letectva v rámci 46. bombardovací letecké divize ČSLA , kromě jiného také vystudoval znamenitou válečnou školu sovětského vojenského letectva, dnes nesoucí jméno prvního kosmonauta světa Jurje Gagarina, tedy jako člověka, který o použití letecké zbraně ve válce, jmenovitě pak o použití bombardovacího letectva, něco ví.
Fuller byl k Churchillovi a vůbec ke strategickému bombardování německých měst, a nejen německých, velice kritický. (Poznamenávám, že slova Fullera, která budu citovat, jsem čerpal z ruského překladu jeho knihy, který vyšel v Moskvě v roce 1956, tedy nikoli z originálu knihy. Tento dvojí překlad může mít za následek ne zcela perfektní převod, kterým by byl překlad z angličtiny do češtiny.)
„Strategické bombardování, jež započalo z iniciativy Churchilla, bylo chybné nejen z morálního hlediska, ale nebylo ospravedlnitelné ani vojenskými hledisky, politicky znamenalo sebevraždu“, píše Fuller a dodává: „Churchill tak nenáviděl nepřítele, že se vrátil k takovým metodám vedení války, které už civilizované národy dávno odvrhly“.
A já se ptám: chtěl snad sir Winston tímto přispět k výdobytkům tak zvané euro-atlantické civilizace, ke které patříme? Nevím.
Dále se pak ptám: je taková nenávist hodná následování? Nenávist, jež nedělá rozdíl mezi těmi, kteří jsou nenávisti hodni, a těmi nevinnými, bezbrannými, neozbrojenými, kteří nakonec většinu obětí činů, zplozených takovou nenávistí, tvoří? Za sebe odpovídám: „NE!“
Ale vraťme se k Fullerovi, který pokračuje: „Autoři myšlenek o strategickém bombardování a jeho významu pro vítězství ve válce, vycházeli z přesvědčení, že lidé jsou zbabělci.“… „Británie a Spojené státy se tak vrátily k válkám prvobytného divošství!“… „Západní spojenci vedli válku v Evropě ve jménu spravedlnosti, humanity a křesťanství. Vyhráli však válku takovými prostředky, které válku "mongolizovaly" a tedy i mír, který po ní následoval, byl "mongolizován".
Proč říká Fuller „mongolizovali“? Tady se odvolává na Ukrajině narozeného a v Anglii se usadivšího novináře a historika Michaela Prawdina, který líčí činnost Tuluje, mladšího syna Džingischána: „Nikdy nepotřeboval nechávat za sebou okupační posádky, kudy prošel, nezůstalo nic, kromě rozvalin. Ve městech, kterými prošel, nezůstávalo živého nic: dokonce ani ne pes nebo kočka." Fuller se ptá: "Jaký je vlastně rozdíl mezi tímto strašlivým obrazem a obrazem, který skýtá Hirošima a Nagasaki?". A já si dovoluji se ptát: „Byly rozbombardované Drážďany a jiná německá města něčím jiným?“
J.F.C.Fuller volil jistě velice tvrdá slova, nad kterými, jak se ukázalo, se nezamysleli iniciátoři kobercového bombardování ve Vietnamu či „bezkontaktního“ bombardování civilních objektů, mostů a jiných v Bělehradě či Bagdádu. Nad těmito slovy se nezamysleli, pokud je vůbec znali, ani ti, kdo dali do oběhu pojem tak zvaného „humanitárního bombardování“.
Bombardování Zlína v listopadu 1944 bylo samozřejmě něčím jiným, než bombardování civilního města s význačnými kulturními památkami, jakým byly Drážďany. Z mého, víceméně odborného, pohledu však bombardování Zlína bylo naprostým selháním těch proklamací, se kterými vystoupil W. Churchill rok předtím. Jestli tímto selháním bylo selhání zpravodajců, kteří definovali cíle bombardování, či selhání velitelů, kteří vydávali rozkazy letcům, nebo selhání letců, kteří rozkazy lajdácky realizovali v ideálních bojových a povětrnostních podmínkách, si netroufám soudit. Skutečností však je, že z Baťových závodů, kde se v jedné jejich části vyráběla, i za mé osobní účasti, klasická baťovská produkce- boty- a v druhé části závodu válečná produkce zbraní, byla bombardována právě část v podstatě s civilní výrobou. Objekty, kde se vyráběly zbraně, zůstaly nedotčeny. Ne náhodou se objevovaly názory, že ono bombardování mělo málo co společného s vedením války, ale bylo cíleno mnohem dále, do mírové doby. Netroufám si v tomto směru dělat nezpochybnitelné závěry. Ty mohou učinit až historikové, kteří budou mít k dispozici příslušné dokumenty. Jestli vůbec bude někdo s to, dopátrat se nezpochybnitelných závěrů.
Bombardování Zlína jistě bylo něčím jiným, než bombardování Drážďan. Protože jsem ale bombardování Zlína sám prožil, vím, že zážitky oněch několika desítek vteřin od okamžiku, kdy se otevřely pumovnice „létajících pevností“, do momentu, kdy ony dvě stě šedesát dvě pětisetlibrové bomby začaly na zemi explodovat a kdy „tlak vzduchu nadouval plíce a tiskl oděv na tělo“ (jak píše další očitý svědek onoho bombardování Ludvík Vaculík v předmluvě ke knize Viléma Sachera, Krvavé velikonoce), si nesu po celý život. A právě proto se dovedu vžít i do pocitů obyvatel Drážďan, Bělehradu či Bagdádu a vím, že všechny řeči o tak zvaném „humanistickém bombardování“ nejsou ničím jiným, než, měkce řečeno, žvasty, bláboly lidí, kteří nevědí, o čem hovoří. Onen „strach, děs a hrůza“, který takové bombardování vyvolává, to je to, co bylo zaseto a co sklízí naše generace, neboť, a tady opět použiji slov J.F.C. Fullera „kdo seje vítr, sklidí bouři, zlo rodí zlo“.
Žádný chvályhodný cíl, kterým jistě byla porážka takového nepřítele, jakým bylo nacistické Německo, „ neospravedlňoval použití takových prostředků vedení války, které odporují všem zvyklostem války a požadavkům humanity. Jestliže bychom se za takové stanovisko postavili, pak bude možno pod záminkou zkrácení války a záchrany lidských životů ospravedlnit jakékoliv krutosti“. Opět jsem použil slov J.F.C.Fullera. A jaké byly použity v Drážďanech onoho únorového dne roku 1945..
Od bombardování Drážďan před šedesáti pěti lety vede, podle mého soudu, přímá linie až k newyorkským „dvojčatům“! Podstata teroru zůstala stejná! A to bez ohledu na to, zda k vyvolání tohoto strachu, děsu a hrůzy u bezbranných a neozbrojených lidí použije strategického letectva, dopravních letadel či výbušnin, jimiž se opásá, a bez ohledu na to, zda k jejich ospravedlnění použije jakoukoliv ideologii či náboženskou víru! Zdůrazňuji, že český význam latinského slova „terror“ je „strach, děs, hrůza, bázeň“ (Latinsko-český slovník, SPN, Praha, 1991).
Jestli to, co jsem výše napsal, bude považováno za překreslování či přepisování dějin, to už ovlivnit nemohu. Nanejvýš si jen utvrdím, k jakému jazykovému „Babylonu“ dospěla naše civilizace.
2. března 2010.