NATALIJE NAROČNICKÁ V POŘADU VIS-A-VIS SE SVĚTEM

Natalije Naročnická v pořadu „vis-à-vis se světem“

Natalije Alexejevna Naročnická, dcera významného ruského historika A.L.Naročnického, je doktorkou historických věd, v současnosti, kromě jiného, hlavou Pařížského oddělení ruského Institutu demokracie a spolupráce, politolog. U nás vyšla její kniha „Rusko a jeho místo ve světě. Za co a s kým jsme bojovali“,(Ottovo nakladatelství, Praha , 2006). V programu „Hlas Ruska“ s ní besedoval p. Oganesjan. Není od věci se s názory Natalie Naročnické, jak se projevily v oné besedě, blíže seznámit. Stojí to za to.
Nejprve na dotaz posluchačky pořadu hovoří o tom, jaký význam dává návštěvě prezidenta Medvěděva v Paříži. Pochopitelně se i při návštěv hlavy Ruské federace hovořilo o, dnes velice módním, tématu-lidských právech. Podle názoru Naročnické jsou lidská práva porušována všude. Co se na příklad týče justice, řešící problémy pohlavně nedospělých dětí, a to může být jedním z příkladů, pak ve Francii, kde má ona své mimomoskevské pracoviště, odebírají s lehkým srdcem matkám děti. O tom se ani Trockému nesnilo. On na příklad byl pro to, aby jednoleté děti byly rodičům odebírány ke správné výchově, protože jinak budou uctívat rodiče, přijímat jejich světový názor, ctít jejich ikony.
Dnes není ani pro Německo, ani pro Francii výhodné mít spory s Ruskem. Vzpomíná na loňské vystoupení Francois Fillona v Jaroslavi v Rusku, kde francouzský předseda vlády řekl: „Potřebujeme Rusko, které bude pyšné na svou historii“. Seděla jsem vedle Thierry de Montbriala (ředitele francouzského Institutu pro mezinárodní vztahy)“, říká Naročnická, „ a vyjekla jsem: „Oh!“ A on mně na to: „C´est vrai“ („Je to pravda!“). (Při tom téhož pána Naročnická ve své knize kritizuje v souvislosti s naprosto nevědeckou interpretací totožnosti nacismu a bolševismu. Str. 95 její knihy. Poznámka má.)
Co se týče vztahu k Rusku, jsou v Evropě dnes dvě tendence: na jedné straně jsou tu zarytí atlantisté. Ti se orientují výlučně na Ameriku. A pak jsou zde druzí. Ti stále více prosazují názory, že bez Ruska v nastupujícím století, kdy se mění poměry sil, kdy dynamismus rozvoje se přesouvá do Asie, kdy už nelze vůbec zastavit Čínu, Indii, musí Evropa učinit taková rozhodnutí, že bez Ruska příslušná rozhodnutí činit nelze. Co asi na podobné názory říkají naši politikové od leva do prava? S jakou tendencí by se oni identifikovali? Lze však od našich politiků, kteří se dokážou roky vyžívat na sporech o poplatcích za lékaře, něco takového očekávat? Že by také otázky podobného charakteru učinily tématem předvolebního zápasu?
Veřejné mínění ve Francii je, podle míněněí Naročnické, mnohem pestřejší, než by bylo možno soudit podle tisku. Jak už prý správně říkal Molotov: „Nečtěte sovětský tisk, je v něm málo pravdy“. Francouzská akademická obec má k Rusku lepší vztah, v každém případ je loajálnější, než tisk. Neplatí, náhodou, něco podobného i u nás, ptám se já?
Velcí liberálové, velicí Francouzi minulosti, kteří šli pro své přesvědčení na popraviště, by se obraceli v hrobě, kdyby viděli, že kriteriem svobody se staly demonstrace sodomitů a transsexuálů.
Naročnická se ptá: jakými mezinárodně-právními dokumenty jsou upraveny pojmy, kdy se lze vměšovat do cizích věcí a kdy ne? Neexistuje žádné rozpracování těchto otázek. „Humanitární interventi“ pak pod vlajkou lidských práv bombardují suverénní státy. Nebo po takovém bombardování volají! A to je přece rovněž významná stránka lidských práv. Jak byla šetřena či jak jsou šetřena lidská práva nevinných občanů, kteří jsou často cílem i těch nejsofistikovanějších zbraní použitých proti Jugoslavii či dnes používaných proti občanům Iráku či Afgánistánu? Ty nás zajímají méně, než třeba práva občanů Číny žijících v Tibetu? Jestlipak lidská práva těchto lidí leží na srdci americkým zákonodárcům či americkému ministerstvu zahraničí, které každoročně vydává příslušnou zprávu, stejně tak, jako jim leží na srdci třeba práva Romů v Česku?
V jedné z debat bylo N. Naročnické vytýkáno to, že podle nové vojenské doktríny Ruské federace je v existenci NATO spatřována hrozba Rusku. Na to ona: „V doktríně je přesně řečeno, v čem my spatřujeme hrozbu. Ne v prosté existenci NATO, ale v tom, že se této organizaci dávají globální funkce pro použití vojenské moci. A ta může být ve světě realizována v protikladu s mezinárodním právem. To vyvolává znepokojení nejen v Rusku, ale všude“.
Kromě již vzpomínané knihy „Za co a s kým jsme bojovali“, vyšlav Rusku kniha „Partitura Druhé světové války“ a „Jalta-45“. Co vyvolává hněv a rozčilení paní Naročnické, je nejen to, že je snižována úloha Sovětského svazu ve válce, ve které Hitler ztratil na východní frontě desetkrát či dvacetkrát víc divizí, než na Západě. Ale v tom, že se prostě převrací samotný smysl války. Začala být zobrazována jako válka za americkou demokracii, ve které západní demokracie byly nuceny se dočasně spojit s jedním z totalitních monster, které údajně nebylo o nic lepší než Hitler. Když pak bylo hitlerovské monstrum zničeno, a Sovětský svaz sehrál při tom rozhodující úlohu, bylo pak třeba, podle těchto falsifikátorů dějin, v průběhu celé „studené války“ až do krachu Sovětského svazu dobíjet toto druhé monstrum. Zcela se záměrně pomíjí neoddiskutovatelná skutečnost, že válka byla společně vedena za život evropských národů. A nejen evropských. Hitlerovská doktrína nerovnosti lidí a národů, dala výzvu nejen stávajícím hranicím států. Hitler přece prohlásil, že Evropa musí být germánským státem. Byla to výzva křesťanskému chápání důstojnosti každé osoby a každého národa. By to ústup od křesťanské monoteistické civilizace k pohanství, míní N. Naročnická..
K tomu se již krátce po válce vyjádřil jeden americký novinář, když byl dotázán, jakou válku to vůbec Amerika vedla. Napsal: „Rozbili jsme obrovskou zlou sílu spravedlivou zbraní,… spolu se svými spojenci, svobodu milujícími národy celého světa, jsme vykonali velikou a slavnou věc tím, že jsme porazili hitlerovskou armádu, která strážila pracovní tábory a koncentráky, která strážila ten systém, jehož tělem a duší tyto tábory byly.“ ( Ralph Ingersoll:TOP SECRET,1946, vyšlo v ruštině v "Gosudarstvěnnoje izdatělstvo innostrannoj litěratury" v r. 1947, Moskva, pod titulem "Sověršenno sekretno"). K tomu není třeba co dodávat. Každý, trochu věci znalý a nezaujatý, člověk ví, kde byly hlavní síly této nacistické armády, tedy onoho mocenského jádra nacistického systému, rozbity!
„Zde nejsou na místě spory o tom, jestli stát byl dobrým či špatným. To, co se špatného stalo, stalo se ne se státem, ale s Vlastí. Nejsou to tytéž pojmy. I když v každé etapě dějin je Vlast představována státem. Jestliže k tobě přichází cizinec proto, aby tvůj národ přeměnil na otroky bez kultury, bez jazyka, přeměnil občany státu v pasáky prasat a ve své sluhy, kteří nebudou mít vlastní historii, pak se něco špatného děje s Vlastí. Stát jako politická instituce má vždycky hříchy a je nedokonalý. A proto musíme chránit to, zač jsme bojovali, za právo na vlastní historii. My Rusové či Sověti“, říká Naročnická, „jsme zachránili Evropu i ve fyzickém smyslu slova. V plánu „Ost“ se předpokládalo, že bude třeba zmenšit počet obyvatel Střední Evropy o 40 milionů. To znamenalo, že velká část slovanského obyvatelstva měla být prakticky vyhubena. A nebyla by žádná Evropská unie s její demokracií a lidskými právy“.
A nebylo by rovněž zastupitelstvo města Brna, které dnes schvaluje hanobení památníku padlých Rudoarmějců-osvoboditelů v Králově Poli, dodávám já.
Situace je, bohužel, taková, že jestliže v Americe někdo z příštích pokolení se zeptá, kdo s kým bojoval, odpověď bude: demokratické země bojovaly proti dvěma totalitním monstrům a veškeré vítězství je zásluhou Ameriky. A co Rusko? Ano, tam také něco vytrpěli… Ponese se to v duchu Bushe: „My jsme osvobodili Evropu“.
Není dnes čas na to, aby byly čteny takové lekce, jako že absolutní role Ameriky je zřejmá. Jestliže dojde ke kataklyzmatům všesvětového měřítka, pak se svět bez Ruska neobejde.
Můžeme překonat a ovládnut výzvy, které s sebou nese rozvoj světa, jen za podmínky, že vybudujeme harmonické vztahy v rámci našich zájmů. Stane-li se politika Obamy skutečným „resetem“ novým kurzem Roosevelta nebo se přemění v doktrínu Trumana, který obklíčil Sovětský svaz kolem dokola základnami, ještě uvidíme.
Co se týče mentality Američanů a Evropanů, zdá se N. Naročnické, že jsou různé. Podle AleksiseToquevilla, na kterého odkazuje, není v Americe absolutně žádná svoboda slova, i když je deklarována. Jestliže ji totiž využijete, stanete se nepotřebnými. Američané opakují stále jedno totéž, a to už do dob prvních přistěhovalců. Stále se nacházejí ve stavu sebelásky. V Evropě pak jsou naopak vidět fundamentální základy národa a velké ambice aristokracie. My, Rusové, patříme k evropské kultuře, tj. ke kultuře křesťanské kultuře, kde je hrdinou zhmotnělá povinnost. Avšak Amerika- to je určitý klon kalvinismu. Úspěch je zde nade vším. Pro ně úspěch na zemi je důkazem toho, že si nás vybral Bůh. Čím jste úspěšnější, tím jste blíže Bohu. Američané jsou prostoduší, dobrodušní, velice čestní. Jejich mentalita je jednoduchá, stejná jako u našeho dvanáctiletého děcka. Málo čtou.
Zesílený tlak na nekomunistické Rusko ukazuje, že předmětem boje nebyli bolševici a komunistické ideje. Tyto pro Západ už nebyly vůbec nebezpečné, třeba už jen proto ne, že koncem XX. století byly absolutně nepřitažlivé. Předmětem tlaku bylo velikoděržaví Sovětského svazu. Je třeba, podle Naročnické, uznat, že Rusko je tak veliké, že neustále projevuje přání samo si volit cestu. Už svou existencí nedovoluje, aby svět byl řízen jen z jednoho centra.
Jsme proti dosavadní periodizaci Druhé světové války, proti tomu, že započala až napadením Polska.
Na zasedání Evropské komise v Istambulu bylo vypracováno doporučení, jak je třeba vykládat evropskou historii. Cesta vede k jednotné učebnici historie Evropy v rámci Evropské unie. Ve Francii nenajdete učebnici historie, která by byla zpracována podle nějaké směrnice. Někdo považuje Jeanne d´ Arc za hrdinku, jiný ji považuje za čarodějnici. Nenajdete tam nic o Kateřině Medicejské, která během jedné Bartolomějské noci nechala podřezat 80 tisíc lidí, tj. šestkrát více, než bylo zavražděno za třicet let.za panování Ivana Hrozného.
K tomu bych se rád dotázal: budeme i v naší zemi mít jednotný názor na dějiny Evropy a tedy i naší země? Kdo bude pověřen vypracováním těchto „jedině správných dějin“?. Nebudou to třeba u nás ti autoři zákonů, kterými menšinová část národa si přisvojila právo vykládat dějiny a dát tomu dokonce zákonnou formu? Nedojde na to, co už kdysi, po přijetí zákona o protiprávnosti komunistického režimu, prohlásil tehdejší předseda Parlamentu , že tento zákon je určitým receptem pro učitele dějepisu, jak vykládat nejmladší dějiny naší země? Jestli by tomu tak skutečně mělo být, tak nás „potěš Pánbůh“! A jen bychom si museli přát, aby se zde narodil nový Masaryk, který by pozvedl svůj hlas proti těmto novým „rukopisům“! Protože v opačném případě se nebude výklad dějin opírat o výzkumy historiků, ale o to, co si o dějinách myslí ta či ona politická garnitura!
V debatě, o které píši, se rovněž, možná jen okrajově, debatovalo i o Trockém. Podle Naročnické existují ve světě dnes ohromné síly, které jsou silně zainteresovány v rehabilitaci Trockého. Možná hlavně proto, že je považován za oběť Stalina a tak už z tohoto titulu si obhajobu zasluhuje. Jeho názory, jeho praktická politika ve dvacátých letech, to už není to podstatné. Představuje-li Stalin v jejich očích démona všech časů a národů, pak naopak Trockého chrání všichni. Ačkoliv Stalin byl stejný jako Lenin, jako Trocký. Tyto síly nikoho takového nedělají z Cromwella, nebo z Robespiera, či z Dantona. Když kráčíte po bulváru Saint Germain v Paříži, vidíte tam památník Dantonovi. A ten zalil krví celou Francii. Co se týče počtu obětí na jednoho obyvatele, pak počet obětí Francouzské revoluce nebyl nikdy ve XX. století překročen. Tehdy tekla krev potokem. Podle Naročnické tam během několika dnů podřezali 200 tisíc sedláků s celými rodinami jen proto, že zachovávali věrnost králi.
Ze sborníku Trockého článků, který vydal až v emigraci, vyplývá, že jestliže by byla zvítězila jeho linie, obětí by nebylo méně, než za Stalina. Spíše víc. On se nevzrušoval samotným faktem represí, ale tím, že protivníci nejsou stříleni. Píše tam: „Když jsme my stříleli, stříleli jsme vědouce, koho střílíme. Je třeba vědět, podle jakého paragrafu se střílí. Protože my jsme jakobínci a vy jste termidoriáni reakce. Vy střílíte revolucionáře, ale je třeba, jako dříve, střílet základní ruské třídy, gymnasistky, inženýry, architekty a strhávat kříže“.
„Dala bych přednost tomu“, říká Naročnická, „kdybych se byla narodila bez revoluce, bez Lenina, bez Trockého. Jako historik však nemohu nevidět: oni nenávidí Stalina na pro samotné represe, ačkoli jsou strašné, protože bezpochyby morálně znehodnocují ty úspěchy, kterých bylo dosaženo. Protože to, co se týče represí, pak to, co se dělo ve dvacátých letech bez Stalina, bylo ještě horší“. Můj otec mi říkal: „Tou nejhorší dobou byla doba leninská“. Říkal, že bez soudu, bez soudního procesu, každý den v Černigově, kde on žil, klepala na dvéře „trojka“, odváděla gymnasistky, architekty, učitele a střílela je“.
„Stalin je nenáviděn za to, že vytvořil velký stát, ač v jiné formě, je nenáviděn za Jaltu, za Postupim“, tak uzavírá tuto část besedy historička Natalie Naročnická.

.