CO NÁM GENERÁL WESLEY CLARK NEEKL NEBO ZAPOMNĚL ŘÍCI

CO NÁM GENERÁL WESLEY CLARK NEŘEKL NEBO ZAPOMNĚL ŘÍCI
Penzionovaný americký generál Wesley Clark poskytl rozhovor zvláštnímu zpravodaji deníku DNES. (MFD, 3. listopadu 2008).
Z řady otázek, které mu zpravodaj deníku položil, zaslouží, z mého pohledu, pozornosti zejména ty, které souvisí s použitím zbraní při řešení mezinárodních konfliktů a s výstavbou vojenského radiolokátoru v Brdech. Podle generála lze při řešení mezinárodních konfliktů nasazovat zbraně pouze „v nejzazším případě“.
Pokud se pak týče případného napadení Spojených států íránskými raketami dalekého doletu odpalovanými z území Íránu a námitek zpravodaje, že preventivní plán na vybudování radiolokátoru v Česku a odpalovacích zařízení v Polsku vznikl mimo rámec NATO, pak se generál odvolává na ustanovení Atlantické smlouvy. Ta zavazuje její členy reagovat na případné napadení, jakmile je napaden kterýkoliv člen Aliance. Generál v podstatě rozšiřuje ustanovení onoho článku smlouvy i na případ, kdy některý stát-člen Aliance ještě není napaden, ale je tady teoretická možnost, či „vznikla myšlenka“, že by napaden mohl být. Čili: na dobu, kdy se má realizovat „preventivní obrana“.
Argumentace generála Clarka strádá několika defekty. Předně neřekl, byť jen vojensky stručně, pravděpodobně proto, že na toto nebyl výslovně dotázán, jak je definován tento „nejzazší případ“, kdo je oprávněn říci, že právě takový okamžik „nejzazšího případu“ nastává a podle jakých konkrétních, a pro všechny průhledných, kritérií, se takový okamžik určuje.
Generál rovněž nevysvětluje, zda lze znění článku č. 5, který zavazuje členské státy Aliance k určitému postupu v případě napadení některého z členů, interpretovat tak široce, že ostatní členové Aliance jsou ustanovením onoho článku vázány i pro případ, kdy u některého z členů, v daném případě tedy u Spojených států amerických, ještě nedošlo k napadení, ale už jen vznikla myšlenka, že by to mohly být ony, které by mohly být íránskými raketami dlouhého doletu odpalovanými z jeho území, napadeny. A že tedy, ještě před reálným napadením, jsou Spojené státy oprávněny preventivně podobný systém protiraketové obrany budovat, a že toto, samo o sobě, už zavazuje ostatní státy, v daném případě Polsko a Česko, plnit svůj závazek a Spojené státy v tomto podporovat. Při své interpretaci článku č. 5 Smlouvy se generál dovolává principů spolupráce a koordinace, kterými se údajně Aliance řídí.
Můžeme tedy jen litovat, že generál neobjasňuje nám, obyčejným občanům členských států, jejichž jménem příslušná vláda rozhodla o vstupu do Aliance, mechanismus přijímání rozhodování v Alianci. A to i v případech, kdy u některého z členů „vznikne myšlenka“ na vybudování ku příkladu systému protiraketové obrany daného státu (USA).
V organizaci, kde by skutečně vládla spolupráce a koordinace (jak on tvrdí), by se dalo (či mělo) předpokládat, že takový členský stát, na příklad Spojené státy americké, u kterých podobná myšlenka vznikla, tuto nejprve prezentují a zdůvodní všem členům Aliance, spolu s nimi vypracují zhodnocení všech skutečností, a pak se kolektivně rozhodnou.
A to už vůbec neposuzuji skutečnost, že by Spojené státy měly, či mohly, předtím věc konzultovat se všemi, ku příkladu s Ruskem, které Spojeným státům vyjádřily podporu v boji s mezinárodním terorismem! Snad nám v této souvislosti mohl generál vysvětlit, proč v této otázce vázne komunikace mezi jedním ze států Aliance, v daném případě Spojenými státy, a Ruskem? Komunikace, které se generál Clark dovolává a která vyplývá ze smlouvy mezi NATO a Ruskem uzavřené? Je opravdu chyba jen na straně Rusů? Proč Amerika, která ráda poučuje celý svět, nejde v tomto případě vzorem a nesnaží se váznoucí komunikaci naladit?
Zatím to vypadá tak, že Spojené státy prosazují a realizují, ve skutečnosti post factum, své myšlenky, dříve, než je k nim zaujato kolektivní stanovisko, a začnou jednat s jednotlivými členy Aliance, v daném případě s Polskem a Českem, ostatní členské státy pak postaví před hotovou věc, a teprve potom si eventuelně vyžadují jejich schválení. Případně připojení se k jejich plánům.
Silně pochybuji, že dokonce v tak kritizované Varšavské smlouvě, ve které jakoby členské státy jednaly pod diktátem Moskvy, existoval takový, zjevně nedokonalý, mechanismus. Stačí uvést jen případ z roku 1968. Tehdy armády několika členů Varšavské smlouvy intervenovaly ve vnitropolitické krizi v Československu. I tehdy si Moskva nechala schválit myšlenku invaze ostatními účastníky této intervence předtím, než byl dán rozkaz k jejímu uskutečnění!
A jsou nasnadě otázky: kdo vlastně jedná v mezinárodních záležitostech, i v rámci Severoatlantické Aliance, arogantně? A v jakém společenství to vlastně naše země je?

JAK MIREK TOPOLÁNEK PŘEHLÍŽÍ HISTORII

Tatiana Metternichová ve své knize „Svědectví o neobyčejném životě“ napsala, kromě jiného: „Politici, podle Metternicha, až příliš často přehlížejí dvě elementární skutečnosti: historii a zeměpis.“( Tatiana Metternichová, Svědectví o neobyčejném životě, Panorama, Praha, 1992.)
Nejčerstvějším příkladem tohoto tvrzení může posloužit současný český předseda vlády pan Mirek Topolánek.
Ten, podle zpráv televize, dne 8.7.2008 při jednání s ministryní USA Riceovou, vyjádřil názor, že současné jednání se Spojenými státy o prvcích tak zvané protiraketové obrany území Spojených států ve Střední Evropě už je něco jiného, než bylo jednání o přístupu Československa k Marshallovu plánu v roce 1947. V tom má jistě pravdu: dnešní situace je skutečně jiná,než byla před více jak šedesáti lety, tedy v době, kdy od konce války uplynuly pouhé dva roky. V oné válce se také rozhodovalo o tom, zda bude pokračovat existence tohoto národa jako středoevropského etnika.
V době jednání o přístupu Československa k Marshallovu plánu byl ministrem zahraničí Československa Jan Masaryk. Tedy člověk, který se bezesporu spoluzasloužil o to, že po válce mohl být obnoven československý stát v původním rozsahu. Jan Masaryk bezpochyby velice dobře chápal význam Sovětského svazu, našeho spojenectví s ním a jeho zásluhy o to, že československý stát vůbec mohl být obnoven. Mohl také proto v Kremlu dne 9.7.1947, kdy naši delegaci, jíž byl členem, při jednání o přistoupení k americkému Marshallovu plánu, přijal maršál Stalin, kromě jiného prohlásit: „…on, vláda, všechny strany a československý národ nechce udělat nic a neudělá nic proti Sovětskému svazu" ( Orlik I.I., Západ a Praha v únoru 1948, Novaja i novějšaja istorija, Moskva, 2/1998).
Dnes je situace opravdu jiná. Dnes je ministrem zahraničí českého státu kníže Schwarcenberg, o jehož způsobilosti hájit zájmy České republiky pochyboval, a jak se dnes jeví zcela oprávněně, i prezident republiky Václav Klaus. Jednání o vydání souhlasu Spojeným státům k vybudování sofistikované radiolokační stanice v systému tak zvané protiraketové obrany Spojených států, se může jevit tak, že kníže Schwarcenberg více než zájem českého státu hájí zájmy Spojených států amerických.
A to dokonce v tom smyslu, že staví náš stát po boku USA, proti deklarovaným zájmům Ruské federace, která, hodnotíc minulost své země, se oprávněně obává důsledků toho, jestliže k jejím západním hranicím jsou stále vehementněji přisunována vojenská zařízení západní aliance a USA. Ta mohou, jistě že nemusí, za jistých okolností být použita proti zájmům Ruska, tedy proti zájmům jednoho z největších slovanských etnik. Tak je dovršována zásadní změna naší zahraniční politiky a její podřízení zájmům Spojených států amerických. Děje se to, aniž by současná vláda dostala od svého lidu k takovým zásadním krokům mandát!
Dnes vše, co naši zemi poutalo k Rusku, a nebyla to věc jen oněch „temných“ čtyřiceti let, má být zapomenuto, odhozeno na smetiště dějin a naše země z pozice přátel Ruska má být, pomalu, ale jistě přesunována a ukotvena v pozici, jestli ne nepřátel, tak jistě ne-přátel Ruska. Smutné až tragické pro tuto zásadní změnu se autorovi článku jeví to, že je pod úrovní rozlišovacích schopností některých našich politiků rozpoznat rozdíl mezi totalitním k marxistickému socialismu směřujícím Sovětským svazem a dnešním, kapitalismus restaurujícím a demokratizujícím se Ruskem!
A proč bychom tedy za této nové situace nemohli dělat i takové věci, které představitelé Ruska považují za akt ne zrovna přátelský? Ať si třeba prezident republiky tisíckrát zahraničnímu publiku vykládá, že „... k ostatním Slovanům cítíme elementární přátelství a víme, že se v mnohém podobáme. To, že jsme si v minulosti opakovaně vzájemně pomáhali, je také součástí našeho povědomí.“( Václav Klaus, Inaugurační projev na Škole slovanských a východoevropských studií, University College London, 19. října 2005, www.klaus.cz.).
Zdá se, že premiér Topolánek soudí, že i tady je třeba udělat tlustou čáru za minulostí a zapomenout na dobu, kdy jsme jiným Slovanům také pomáhali, kdy jsme ku příkladu pomáhali Rusům, Bělorusům, Ukrajincům v boji s nepřítelem, který usiloval o jejich i naše zotročení. Že je třeba zapomenout na tuto minulost. Koneckonců ti mrtví, kteří v zájmu této pomoci položili svůj život, už na tomto světě o ceně oné pomoci svědčit nebudou.
Jeví se mi to dnes tak, že česká vláda tím, že připouští, aby na našem území vznikla další z bezpočetných vojenských základen, kterými Spojené státy od konce druhé světové války spoutávají do své pavučiny celý svět, jen hraje na ruku vojensko-průmyslovému komplexu USA. Ten zřejmě motivuje americké politiky k podobným krokům jakožto síla, která rozhodným způsobem ovlivňuje americkou zahraniční politiku, dávajíc tím průchod obavám, které už brzy po válce vyslovil D. Eisenhower.
Mirkem Topolánkem vedená vláda se připojuje nakonec k těm silám, které v zájmu svých zisků a prosperity zbrojního průmyslu vyvolávají nedůvěru ve vztahu mezi evropskými státy, ve vztahu naší země k Rusku. Mnohým, a já mezi ně patřím, se to jeví tak, že naše současná vláda zrazuje všechno to, co po několik staletí živilo vztah tohoto národa a jeho politických a kulturních představitelů k největšímu slovanskému národu, národu ruskému a znovu, ve stopách rakouského monarchy, tentokrát pod taktovkou z druhé strany Atlantiku, obrací tento národ proti zájmům Ruska.
Občanu této země, který v těchto dnech dovršil 80 roků svého života, tak nezbývá než věřit, že historie náležitě ocení servilitu osoby současného českého premiéra, i jím vedené vlády, vůči Spojeným státům americkým, a dožívat svůj život ve víře, že současné kroky české vlády budou dříve nebo později eliminovány bez zbytečných obětí tohoto národa.

VÁCLAV HAVEL, KOMIČNO,TRAGIČNO ČI...?

Profesoru politické sociologie v Terstu Václavu Bělohradskému připadá komickým prohlášení Václava Havla, že bez USA by Československo nevzniklo. (Václav Bělohradský, Ano Evropě, ale jaké?, Právo 4.6.6.2008). Nevím jaký televizní rozhovor Václava Havla má profesor na zřeteli. Já jen vím, že loni , v souvislosti s diskuzí o „radaru“ v Brdech, vyjádřil Václav Havel v rozhovoru pro Právo dne 15. září 2007 názor, že jsme dlužníky Spojených států, neboť bez nich by nevznikla ani první, ani třetí republika.
Více než komedií, spíše tragedií je, jestliže bývalý prezident Československé socialistické, později České, republiky Václav Havel nezná nebo nechce vidět nesporná historická fakta:
2. července 1917 vystoupili u Zborova bývalí občané Rakouska-Uherska,; původem z českých zemí, se zbraní v ruce proti rakouské armádě, aby přinesli svůj podíl k porážce země, která je do války mobilizovala a aby tak vybojovali jeden z prvních bojů za budoucí samostatnost své vlasti. Spojené státy americké vyhlásily Rakousko-Uhersku válku až o půl roku později, tedy 7. prosince 1917! Byly to tedy Spojené státy, bez nichž by náš novodobý stát nevznikl? Nebo na tom měli svůj podíl i občané budoucího státu? Neměl snad pravdu prezident Masaryk, když ve svém prvním poselství Národnímu shromáždění dne 22.prosince 1918 prohlásil, že „naše vojsko bojující na třech frontách, vybojovalo nám naši svobodu“ (Milan Machovec, Tomáš G. Masaryk, Melantrich, Praha, 1968)?
A pro to, abychom mohli být zařazeni mezi vítězné státy ve válce druhé, položily naše národy, vzhledem k počtu obyvatel, také možná větší oběti než Amerika. A tyto oběti již občané Československa přinášeli v době, kdy Amerika ještě za oceánem čekala na svůj Pearl Harbour. A kdy východní Slované, Rusové, Bělorusové, Ukrajinci půl roku bojovali nejen za svou vlastní svobodu, ale i za naši budoucí svobodu? V době, kdy Spojené státy stále ještě váhaly s tím, aby se zapojily do války proti Německu, už bojovali Čechoslováci v letecké bitvě o Británii, u Tobruku, elita národa umírala nikoliv jako ovce, ale jako příslušníci bojujícího národa, na popravištích v Kobylisích, Kounicových kolejích a na mnoha jiných místech!
To by i bývalý prezident měl vědět! Jestliže pak tato nesporná historická fakta záměrně či ignoranstsky opomíjí, pak to rozhodně nemá nic společného s komedií. Možná ani tragedie to není, je to spíše projev až neskutečné servility vůči Spojeným státům americkým! I za takové myšlenky je Václav Havel považován za jednoho ze sta největších myslitelů XX. století?

OBRÁNKYNĚ VLASTI PANÍ VLASTA PARKANOVÁ

OBRÁNKYNĚ VLASTI PANÍ VLASTA PARKANOVÁ
Dlouho jsem přemýšlel, jak najít slova, kterými bych charakterizoval názory ministryně obrany, doktorky práv Vlasty Parkanové na problematiku armády, jak je vyjádřila před jistou dobou v rozhovoru v Pátku Lidových novin s redaktorem Darkem Šmídem.
Po několikerém přečtení onoho rozhovoru už to vím: je to veliká arogance, je to pohled ženy, která si myslí, že současně s tím, jak se dostala na výsluní politické moci, do vlády, a převzala resort obrany země, dostala současně i monopol na rozum, získala kompetenci soudit minulost armády, při čemž historii předlistopadové armády zná jen z doslechu či z románové literatury, nemajíc z této armády jakoukoliv osobní zkušenost.
Z rozhovoru vyplývá, že paní Parkanová nehodnotí předlistopadovou armádu podle toho jaká byla, ale jakou měla být podle jejích dnešních představ. A tak vidí minulou armádu, o které si myslí, že teprve pod jejím vedením překonává pozůstatky minulosti, jako veskrze špatnou, hlavně pak proto, že byla řízena komunisty. Zcela jasně je z jejího rozhovoru poznat, že nechápe či nechce chápat, že i před její érou mohli přicházet a sloužit v armádě lidé mající tu „správnou hrdost a vlasteneckou pýchu“!
Paní Parkanová ve své pýše se zřejmě považuje za součást té skupiny občanů této země, kteří si přisvojili výlučný monopol na posuzování toho co je či není vlastenecké. Jejímu pojetí je zřejmě na hony vzdálená představa, kterou vyslovil před dvěma tisíciletími Marcus Tullius Cicero: Patria communis est parens omnium nostrum ( „vlast je společnou matkou nás všech“). Tedy matkou všech nás, ať jsme třeba demokraty různých mastí (občanští, sociální, lidoví), monarchisté, anarchisté, komunisté, antikomunisté, katolíci, protestanté, neznabozi.
Myslím, že paní ministryně, když už tak vehementně horuje za to, aby „v demokratické a svobodné“ společnosti byl resort obrany řízen civilní osobou, by si měla především ujasnit, jaké vlastně ministerstvo to spravuje.
Má tento státní úřad opravdu právo honosit se názvem „národní obrana“? Je to pravdu ministerstvo obrany? K jaké obraně této země, k obraně proti komu se naše armáda, složená jen z profesionálů, připravuje? Cožpak už i ta poměrně krátká doba více než dvaceti let, která uplynula od okamžiku, kdy obě světové supervelmoci –USA a SSSR - se rozhodly ukončit studenou válku, neposkytly dostatek důkazů o tom, že činnost této profesionální armády, počínaje její přípravou a výcvikem a konče jejím současným použitím, neodpovídá zdaleka realitě , kterou bychom mohli dedukovat z pojmu „národní obrana“? Beze známky jakéhokoliv ostychu vyslovuje Vlasta Parkanová názor, že předlistopadová armáda „byla zneužívána komunisty“, ač by určitě se dostala do velkých nesnází, kdyby měla na konkrétních případech prokázat v jakém směru a kdy byla ona armáda zneužívána, oproti jejímu poslání. Není spíše pravdou to, že o „zneužívání“ armády by se dalo hovořit spíše dnes? Cožpak nasazení, byť jen části naší armády, mimo území naší země, které má sotva něco společného s obranou této země, není skutečným jejím zneužitím?
Paní ministryně se nám, prosťáčkům, snaží explicitně vylíčit, že, na rozdíl od jakýchsi dřívějších „blbečků“ z „armády zašlých časů“, které nám s velkou dávkou fantazie a fabulace vylíčili Škvorecký či Švandrlík, jsou příslušníky dnešní, „alespoň z části změněné armády“, povětšinou jen „skvělí kluci, inteligentní, slušní, zdvořilí, perfektně vojensky vycvičení“. To přece nejsou podle ní žádní žoldnéři, či kontraktoři (bylo by zajímavé znát znění kontraktů, na jejichž základě jsou tito lidé do armády najímáni), ačkoliv by asi těžko nám paní Parkanová vysvětlovala za jaký cíl, závazek či za jaký politický či ideologický program, kromě materielních výhod (současných i budoucích) a finančních odměn, bojují a také umírají naši vojáci ku příkladu ve vzdáleném Afganistanu a proti jakému konkrétnímu a bezprostřednímu nebezpečí, které by hrozilo naší zemi, tam nasazují své životy?
Podle paní ministryně bychom si asi měli „sedat na zadek“, když bychom ku příkladu ve vojenské policii, uviděli, „fakt bouráky“, lidi perfektně vojensky vycvičené, k tomu lidi nesmírně lidské, kultivované, prostě něco jiného, než by napovídala představa jakéhosi „blbečka“, jak nám je barvitě vylíčili pánové Škvorecký či Švandrlík..
Určitě by stálo za to, kdyby nám paní ministryně vysvětlila, jaká že to spojitost existuje mezi pojmy „demokracie“ a „svoboda“ a odbornou nekvalifikovaností příslušného ministra resortu? Nebo snad tento ministr nespoluodpovídá za organizaci a všestrannou přípravu země k vlastní obraně? Nepřipojuje svůj podpis na dokumenty pro obranu země zásadního významu? Opravdu k tomu stačí být příslušníkem politické strany, která je možná jen dočasným účastníkem vládní koalice, aby byly získána kvalifikace potřebná k odpovědnému posuzování otázek spojených s obranou země? Pokud ovšem by se jednalo o skutečnou obranu země, nikoliv jen o „přenášení“ do vlastní země toho, co bylo rozhodnuto na jiných, odborných či politických úrovních, (dříve v Moskvě, dnes v Bruselu či Washingtonu)!
Maně si vzpomínám na líčení Prokopa Drtiny, který uvádí ve své knize „Československo můj osud“, jak Dr Beneš, jakmile se stal prezidentem republiky a tedy i vrchním velitelem branných sil země, se s velikým úsilím věnoval studiu odborných vojenských otázek. To jen v našich nejnovějších dějinách se stalo možným, aby na postu prezidenta, a vedle něj téměř stejnou dobu v křesle ministra obrany, po řadu let vysedávali lidé, kteří ve vojenských otázkách prosluli neuvěřitelnou mírou nevědomosti o vojenské problematice! Jen za jejich vrchního velení a ministrování, mohlo dojít k totální degradaci obranyschopnosti země, kdy tento, téměř posvátný, úkol, byl de facto vložen do cizích rukou a podřízen cizím zájmům, s nimiž nás často pojí jen vágní a všeobecné proklamace o uctívání stejných civilizačních hodnot.
Vyjádření ministryně, že „je úplně jedno“, kdo v křesle ministra obrany sedí, by se dalo odbýt větou: „Podle toho to také v resortu ministerstva a s obranyschopností země vypadá. Stačí jen pohlédnout na stav, ve kterém je, kdysi tak slavný a téměř soběstačný český zbrojní průmysl (tuto mou myšlenku by asi ministryně Parkanová odbyla tvrzením, že za tento průmysl odpovídá někdo jiný), či výběr stíhaček pro vojenské letectvo, transportérů pro pěchotu atd apod!“
Závěrem: přečíst si podobné „bláboly“, jakými nás nakrmila ve svém rozhovoru ministryně obrany (sic!) České republiky Vlasta Parkanová a zachovat si klidnou mysl- k tomu je zapotřebí opravdu maximum duševních sil.
Mohlo by to být i nad síly lidí, kteří obranyschopnosti této země věnovali velkou část svého aktivního života a kteří vidí, jak jejich práce, (ku příkladu celých dvou generací poválečných letců, kteří dožívají své životy jako vojenští důchodci), je lidmi, podobnými Vlastě Parkanové , destruována. Nebylo by divu, kdyby z jejich úst zazněla slova : „Pane Bože, co se to s tímto národem událo a děje, že trpí a musí trpět, aby takoví lidé, s takovými názory, jaké má JUDr Vlasta Parkanová, zasedají ve vládě této země a odpovídají za resort tak zvané „obrany země“?“

Vzpomínka na generála Zdeňka Humla

VZPOMÍNKA NA GENERÁLA ZDEŇKA HUMLA

Dne 26. dubna 2008 odešel do leteckého nebe inženýr generálmajor Zdeněk Huml. Řízením Osudu se to stalo ve stejný den, kdy zemřela žena, která jej jako jeho manželka doprovázela bezmála šedesát let, paní Jarmila Humlová, jinak jeho Mila.
Znal jsem tohoto muže bezmála šedesát let od okamžiku, kdy jsem v červenci 1949 nastoupil do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Rotný Zdeněk Huml byl jedním z instruktorů, jejichž úkolem bylo vymýtit z nás, mladých budoucích leteckých orlů, všechny zbytky civilního chování (nebo alespoň většinu z nich), a naučit nás základům pořadového výcviku. To se tehdy, a myslím si, že oprávněně, považovalo za základ výcviku každého vojáka, včetně letců: naučit se pořadovým cvikům, naučit se zacházet s puškou, hodit granát, osvojit si základy střelby z pěchotních zbraní.
Později jsem se se Zdeňkem setkal v Letecké akademii Řádu Rudého praporu (KVVA), dnes akademie Jurije Gagarina v Moninu u Moskvy. Zdeněk tam studoval na týlové fakultě, já na fakultě velitelsko-štábní, a tak jsme se po dobu jednoho roku vídali, hlavně v době večerní a o víkendech. Když si tehdy Zdeněk koupil své první auto, Moskviče, podnikali jsme spolu i výlety do okolí Monina.
Po ukončení svého studia na KVVA, když jsem jako zástupce velitele 46. bombardovací letecké divize nastoupil do Přerova a tam odsloužil tři roky v této funkci, jsem se se Zdeňkem setkával už jako s velitelem technické divize. Ta zásobovala bojovou divizi vším, co je pro výcvik a každodenní život potřebné. Díky jeho práci jsme nikdy neměli nedostatek kerosinu pro proudové motory, či cvičných i ostrých bomb, kterými jsme bombardovali cíle na polygonu v prostoru Libavá.
V letech 1961 až 1964, kdy jsem byl náčelníkem štábu, nejprve 10. leteckého sboru, později 10. letecké armády, jsem se se Zdeňkem zase setkal. Zasedali jsme spolu ve Vojenské radě tohoto leteckého svazu a byli spolu v nejtěsnějším pracovním kontaktu. Jakby také ne: já odpovídal za chod štábu armády, Zdeněk řídil práci jejího týlu. Nikdy nemohu zapomenout na počátky našeho působení v Hradci Králové v roce 1961, kdy na pozadí „berlínské krize“ jsme stmelovali své pracovní vztahy i v polních podmínkách. Kromě toho Zdeněk zajišťoval požadavky mého štábu na přestavbu budov. Ta předtím sloužila jiným účelům a bylo nutno ji adaptovat pro práci příslušníků štábu vyššího leteckého svazu. Zdeněk se svým štábem sídlil v objektech bývalé LVA na letišti ve Věkoších , tedy tam, kde začala naše „známost“ v roce 1949.
A jak bych mohl nepřipomenout vzrušené období „karibské krize“ v roce 1962? Tehdy jsme po dobu třech měsíců v polních podmínkách řešili společně složité otázky velení a příprav na válku, zatímco politikové na obou stranách Atlantiku pracovali nad tím, jak zničující termojadernou světovou válku odvrátit, když předtím neuváženými kroky její vznik připravili. Ani jednou jsem v oněch chvílích nezaznamenal u Zdeňka jakékoliv zakolísání a pochybnost ve správnost našeho počínání. Oba jsme byli vázáni stejnou přísahou své Vlasti! Oba jsme byli přesvědčeni, že stojíme na správné straně barikády!
Po mém ochodu do civilu v roce 1964 jsem se už, v té době už jako s rodinným přítelem, setkával se Zdeňkem při různých, veskrze civilních, příležitostech, nejčastěji pak na jeho chalupě v Orlických horách.
Za téměř šedesát let života jsem měl příležitost poznat, kým vlastně Zdeněk Huml byl. Poznal jsem v něm muže, u něhož se už v roce 1939, kdy spolu se svými spolužáky z měšťanské školy v Mirošově, z Míšova, Trokavce, Skořice, pozoroval nad svým rodným krajem letadla nacistické Luftwaffe označená na křídlech a směrovce maltézským křížem a svastikou, formoval vztah k zemi, kde se narodil a prožil celý svůj život, k zemi, kterou nazýváme svou Vlastí.
V době, kdy po skončení války pocítil, že naše Vlast by mohla být znovu ohrožena, vedla jej láska k ní a k letectví k tomu, že vstoupil do vojenského letectva. Začal svou dráhu ve VOŠLM (Vojenská odborná škola leteckých mechaniků) v Liberci a posléze se dal na cestu pracovníka týlu. Kromě absolvování týlové fakulty KVVA, získal později i vzdělání toho nejvyššího stupně v Akademii generálního štábu Sovětské armády – „Vorošilovce“. V přesvědčení, že slouží své Vlasti, matce nás všech, pracoval ve vojenském letectvu, součásti to „ národa roli dědičné“, oddaně, bez zakolísání a nezištně.
Za všechno toto, jak už se stává v této zemi téměř národním mravem, se mu dostalo příslušné „odměny“. Nejprve to byl vyhazov z armády, když si dovolil mít vlastní názor na to, čemu se v roce 1968 začalo říkat „bratrská pomoc“. Krátce po změně politických poměrů v roce 1989 byl reaktivován, rehabilitován a povýšen do hodnosti generála. Vím, že do konce svého života trpce nesl události roku 1968, které pro něj znamenaly velké zklamání a zmar nadějí, se kterými se zapojil v roce 1945 do budování obranyschopnosti země.
Další „odměnou“, které se mu dostalo od své Vlasti pak bylo to, že byl „lege artis“ označen pro bývalou příslušnost ke Komunistické straně, za spoluodpovědného ze zločinů, které spáchali jiní. Vím, že to pro něj bylo další trpké zklamání. A nakonec za to, že plnil závazek daný přísahou , a jako ukázněný voják odešel studovat na vysoké vojenské školy do SSSR, byl pak v roce 2007 zákonem č. 181 označen za „nespolehlivého“. Jak reagoval na toto jsem se už, bohužel, nedozvěděl.
Život Zdeňka Humla, čestného, poctivého a nezištně jednajícího muže, by tak bylo možno označit za modelový příklad toho, jak se v této zemi s takovými lidmi jedná!
Vzpomínat na Zdeňka Humla a nepřipomenout jeho vztah ke své „Mile“, by bylo neodpustitelné. Ve svém posledním dopise, který mi poslal necelé tři týdny před svou smrtí, napsal: „…už opravdu nevím zdali tento můj dopis není poslední. Je mi dost často velmi zle, ale soustředěním své vůle se starám o Milu,…ale kdybych měl, jak se říká, padnout na čumák-nikdy se nevzdám…“
Je třeba ještě něco dodávat, aby plně vyzněla charakteristika českého vojenského letce, statečného, poctivého a obětavého vlastence a muže?
Odchodem Zdeňka Humla k věčnému odpočinku ztrácí jeho rodina vzorného a milujícího otce a dědečka.
Ztrácí ale i naše letecká rodina! Ztrácí muže, kamaráda, soudruha, který se nikdy nezpronevěřil vojenské přísaze a jehož přínos budování poválečného vojenského letectva jistě zná a oceňuje celý kolektiv leteckých veteránů, s nimiž jej pojilo opravdové přátelství mužů! A chci věřit, že jej ocení i vojenská historie!
V Brně dne 3. května 2008. Ing Jaroslav Dvořák.

Jak také lze chápat výraz "občanský dialog"

Po přečtení svého vlastního příspěvku do Listů, který je dvouměsíčníkem také pro „občanský dialog“, jak byl uveřejněn v čísle 1/2008 v části nazvané „Stručně“ na straně 109-111,, musím opravit a zpřesnit původní mé tvrzení, které jsem napsal do „poznámky“ ve svém příspěvku do blogu. Redakce nazvala můj příspěvek „Opomíjené souvislosti“. Já jsem nazval příspěvek do blogu „Americký radar v Brdech, protiraketové rakety v Polsku a slovanská vzájemnost“. Obsahově je můj článek v blogu totožný s mým příspěvkem do Listů.
To, co bylo zveřejněno v Listech, však představuje jen část toho, co jsem napsal a zaslal redakci. Až s puntičkářskou pečlivostí bylo vypuštěno vše, co představuje kritiku Václava Havla. Bylo ponecháno jen to, co nemůže „svatozář“ nad jeho hlavou třeba jen zčásti potřísnit. Každý, kdo si přečte můj úplný článek, jak je zveřejněn zde v mém blogu, může posoudit, zda jsem se dopustil vůči Václavu Havlovi nějakých urážek, použil vůči němu vulgarismy, kterými tak překypuje a dává příklad naše politická scéna, aby byly zdůvodněny zásahy redakce do mého příspěvku.
Ve svém příspěvku jsem možná jen tvrdšími slovy poukázal na jistou neznalost Václav Havla či vědomé přehlížení jím historie vlastního národa a jeho malou kompetentnost v otázkách branných. Podle mého soudu bylo jen štěstím pro tento národ, že za dobu jeho vrchního velení branným silám země, nemusela se branná schopnost národa projevit třeba tak, jak by tomu bylo v případě napadení země.
Nebyla horlivost, se kterou po několikaletém váhání prosazoval náš vstup do NATO, jen výrazem toho, že si uvědomoval, jak byla schopnost národa bránit se vlastními silami podkopána za jeho vrchního velení do té míry, že taková obrana nebyla možná a bylo nutno se spolehnout na nějakou Alianci? (Což je ad hoc otázka nad rámec tohoto příspěvku!)
Je pro mne až úsměvné vidět, že byly z mého příspěvku ku příkladu vypuštěny věty o našich stíhacích pilotech, kteří ve dne i v noci, za všech povětrnostních podmínek, střežili naši státní hranici a že jejich služba Vlasti v dobách „studené“ války, do kterých ne jejich vinou byla naše země zavlečena, nebyla rozhodně žádnou „snadnou“ prací, jak by si třeba mohl myslet bývalý vrchní velitel branných sil či spisovatel Václav Havel!
Nebudu se pouštět do dalších podrobností, z nichž bych mohl dokazovat přístup redakce k mému příspěvku. Lhal bych, kdybych se tvářil tak, že se mne přístup redakce nedotýká. Zásah redakce do mého příspěvku, jehož konečné znění nebylo mnou autorizováno, jen naznačuje, jakým směrem se také může ubírat „občanský dialog“. Jestli to je či má něco společného s cenzurou, která, jak je známo, je v našem státě „nepřípustná“ (Listina základních práva a svobod, oddíl druhý, čl. 17, odst. (3)), to nechť posoudí každý sám porovnáním toho, co publikuji v blogu a co jsem ve stejném rozsahu poslal redakci Listů, s tím, co bylo v Listech publikováno.
Ostatně stálo by za úvahu prodiskutovat, třeba v rámci "občanského dialogu", samotný pojem "cenzura", který ve svém původním latinském smyslu také může znamenat "svědomité, přísné prošetřování, posuzování" (Latinsko-český slovník, SPN, Praha,1957), zda a v jaké míře je toto prováděno třeba redakcí tiskových médií ve svobodné společnosti. A zda takové "přísné prošetřování a posuzování", jehož výsledkem třebas je podstatné krácení příspěvku, není někdy na újmu práv každého"vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem..." (čl.17 Listiny základních práva a svobod). Já si jen na základě svých dvou konkrétních poznatků z posledního půl roku činím závěr, že se základními právy a svobodami v naší zemi, není vše „zlatem, co se třpytí“!

Americký radar v Brdech, protiraketové rakety v Polsku a slovanská vzájemnost

„ AMERICKÝ RADAR V BRDECH,PROTIRAKETOVÉ RAKETY V POLSKU A SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST“.
(Poznámka.-Následuje úplná a redakčně neupravovaná verze příspěvku, který je uveřejňován v 1. čísle Listů, dvouměsíčníku pro politickou kulturu a občanský dialog, ročník 2008, pod názvem „Americký radar v Brdech-opomíjené souvislosti“).
Ve všech diskuzích, které se v Česku vedou v souvislosti se stavbou amerického radaru v Brdech, který spolu s raketami v Polsku má tvořit součást obrany Spojených států amerických proti možnému raketovému údaru na cíle na území Spojených států amerických,jsem nezaznamenal diskuzi jednoho důležitého momentu: že je to potřetí v novodobé historii této země, myslím tím nejméně historii posledních dvou století, kdy český národ a současný jeho stát je vybízen či žádán, aby se otevřeně postavil proti oficielně deklarovaným zájmům největšího slovanského národa a jeho současnému státnímu útvaru- Ruské federaci.
Nehodlám zaujímat stanovisko k americkým plánům na vybudování sil pro umístění a odpalování antiraket na území Polska. Je to součást komplexního plánu USA na vybudování protiraketové obrany území Spojených států na evropském území. Je jistě věcí samotných Poláků, aby si svůj postoj ujasnili. Pro vztahy s Ruskem však lze jistě stěží najít paralelu mezi českou a polskou historií, snad s výjimkou poválečných let. I když postoj současné polské vlády je již poněkud odlišný od vlády jednoho z bratrů Kaczinských, nelze zatím z výroků posledních dnů usuzovat, že se jasně protiruský postoj na polské straně změnil.(„Nová polská vláda má výhrady k raketovému štítu“, www.idnes.cz, 7.1.2008). Ten dosavadní by spíše nepřímo dokazoval, že aplaudování americkému plánu v Polsku by více vypovídalo o tom, že je tento americký plán namířen proti Rusku. Cožpak Poláci a Baltové, kteří mají jistě historicky opodstatněné zkušenosti s Ruskem, zvláště když si z historie vyberou jen ty momenty, které ospravedlní jejich dnešní politiku a odvrhnou ty, které do ní nezapadají, by těmto plánům Spojených států amerických v této části Evropy tolik tleskali, kdyby nebyly namířeny proti Rusku?
Z historie vlastní země bych ale uvedl několik příkladů.
Prvním případem, který chci připomenout, je rok 1914. Tehdy rakouský monarcha zmobilizoval své poddané-Čechy, Moravany a Slezany do války proti dvěma slovanským národům: nejprve proti Srbsku, pak následovalo Rusko. Jak nakonec dopadla válka, do které byli mobilizováni, víme.
Příklad rakouského pěšího pluku č. 28 „Pražských dětí”, který dne 3. dubna 1915 hromadně v Karpatech přešel na stranu „nepřítele”, tj. na ruskou stranu fronty, je dostatečně výmluvný. Tento čin byl svým měřítkem ojedinělý, ne však jediný. Na dané skutečnosti nemění nic fakt, že „z téměř milionu českých vojáků sloužících na straně rakouské monarchie, značná část zdatně bojovala až do samého konce monarchie” (Historie a vojenství 4. XLV/1996, Josef Fučík,Pražský pěší pluk č. 28 na italské frontě 1915-1918).
Druhý příklad znám od svého „bojového druha“, s nímž jsem prožil i „horké“ chvilky na palubě proudového bombardéru. Jeho tatínek, otec 11 dětí, jinak obyčejný zedník, když byl zmobilizován do první světové války a měl jít do útoku proti ruským jednotkám, odmítl to. „Nic mi neudělali, nevím, proč bych měl na ně střílet!“, prohlásil. Zbytek války prožil v Brně na Špilberku. Příklad rovněž dostatečně výmluvný!
Ze své „branže” - letectví, bych chtěl uvést příklad třetí z období druhé evropské války. Je to příklad slovenských letců, kteří poté, když byli nasazeni do války proti Sovětskému svazu, přelétávali na stranu Rudé armády. Zapojili se tak de facto do boje na stranu těch, k nimž asi cítili něco více, než jen to, čím by snad byli povinováni vůči vlastnímu státu. Jiní zase, když se vyskytla příležitost, povstali proti svému režimu a přešli na opačnou stranu. A nebylo to jen proto, že by se stavěli na stranu komunismu. Myslím, že pocity slovanské sounáležitosti zde hrály ne poslední roli při jejich rozhodování. Můj bývalý velitel 10. letecké armády generál Kúkel je jedním z takových příkladů.
To, co jsem uvedl je symptomatické pro zobrazení toho, jak se historie mnohdy ubírá zcela jinými cestami, než jak by si to její „pomazaní tvůrci” přáli a vyprojektovali. A že lidé v uniformách, onen příslovečný „kanonefutr“ se v kritických chvílích zachová zcela jinak, než jak si přejí jeho nadřízení, když se z podvědomí vynoří na povrch hodnoty, o nichž se bylo možno domnívat, že již spí hlubokým spánkem.
Tím vůbec nechci předjímat, že by se vojáci profesionální armády ČR zachovali v eventuelní válce, do které jsme pomalu, ale s tvrdošíjností hodné jiných věcí, zatahováni, podobně, jako se zachovali jejich předkové v První i Druhé světové válce. Konec konců: jedním z důvodů, pro které jsou vytvářeny profesionální armády, je to, aby jejich příslušníci dělali to, co chce plátce žoldu a ne to, co by třeba v danou chvíli velel vztah ke své vlasti či jakési pocity slovanské sounáležitosti! Pohnutky, jimiž jsou tito čeští vojáci motivováni dnes, ale nemusí být pohnutkami neměnnými. Mohou zde být i motivy jiné, třeba v dané chvíli netušené. Mohly by to býti třeba pocity slovanské sounáležitosti i přesto, že kult slovanství už v naší zemi není pěstován tak, jak tomu bylo třeba v době, kdy náš národ vzhlížel k východním i jižním Slovanům v době před první světovou válkou. V dnešní době nejsou pocity slovanské sounáležitosti kultivovány snad i záměrně. Asi by se to jaksi nehodilo do konceptu jakési výlučnosti „západní“ (rozuměj též „neruské“) civilizace.
Prezident republiky Václav Klaus v Inauguračním projevu na Škole slovanských a východoevropských studií, (University College London, 19. října 2005) řekl, že „samozřejmě jsme Slované a nemám žádný důvod či motivaci na to zapomínat nebo se za to stydět. K ostatním Slovanům cítíme elementární přátelství a víme, že se v mnohém podobáme. To, že jsme si v minulosti opakovaně vzájemně pomáhali , je také součástí našeho povědomí” (www.vaclavklaus.cz 21.12.2005). Jistě tím neměl na mysli „pomoc” podobnou té, jakou byla výzva k bombardování Srbska letectvem NATO, která zaznívala dokonce z Pražského Hradu!
Je dobré připomenout si i slova prezidenta Havla, která nepronesl někde u piva, ale na půdě amerického kongresu. Nebudu citovat doslova, ale význam jeho slov byl tento: „Chcete-li nám pomoci, pomáhejte hlavně Sovětskému svazu”. A nebyl Sovětský svaz též, či možná především, státem východních Slovanů? Nemyslím, že jeho slova, byť by nesla v té době známky jistého mravního exhibicionismu, musela ztratit svůj význam jen proto, že Sovětský svaz už neexistuje a jeho nástupcem se stala Ruská federace. Tedy stát multietnický, v němž ale slovanští Rusové tvoří etnikum nesporně důležité. Jemu už není třeba pomáhat?
Nemohu si nijak srovnat v hlavě, že by onou pomocí, jak o ní hovořili oba prezidenti, bylo rozšiřování a budování vojenských bloků či nových a nových zařízení, přisunovaných k hranicím Ruska, když o takovou pomoc Rusové nestojí, nežádají ji a dokonce se jim jeví jak je ohrožující. A to navzdory tomu, že je podobná „pomoc” deklarována jako „přibližování zóny míru a demokracie k hranicím Ruska”. Či jako budování zařízení, která jsou líčena jako vyloženě obranná, ale která se zajisté bez problémů mohou stát zařízeními sloužícími, buď přímo nebo nepřímo, útoku.
„Jestliže část strategického jaderného potenciálu USA se ocitne v Evropě a bude nás podle názoru vojenských odborníků ohrožovat, budeme vynuceni učinit odpovídající kroky jako odpověď na tuto hrozbu“, říká prezident Putin na tiskové konferenci 4. června 2007. Chápat taková slova jako vyhrožování či projev agresivity lze jen stěží či jako slova motivovaná zlým úmyslem.
Názor vojenských odborníků lzе doložit citací z článku v «Независимом военном обозрении». V čísle 23 (432) z 24. června roku 2005 tam Jevgenij Grigorjev uvádí, že NATO nemá v úmyslu měnit svou strategickou koncepci, která „v jaderných zbraních spatřuje fundamentální politický smysl: udržet mír a předejít násilí“. Dále komentátor uvažuje: ať už tato „pojistka“ má vojenský či politický smysl, Rusko bezpochyby patří do seznamu adresátů takových prostředků. Tato pojistka v kvantitativním vyjádření v roce 2005 představovala okolo 500 jednotek jaderných prostředků, které jsou stále umístěny v amerických arsenálech na evropském kontinentu, což lze vyjádřit jako „500 Hirošim“. Tolik ruský vojenský odborník, kterému ruští politici a ruská veřejnost jistě také naslouchají! Jakýmpak asi cílům je přiřazeno těchto „500 Hirošim“?
A že by se útoku neměl obávat stát, který už v předvečer války s Německem byl ukolébáván ujištěními, že divize Wehrmachtu jsou přisunovány k jeho hranicím proto, aby byly oddáleny od možných úderů západního letectva? S budováním podobných základen, jakými je proponované stanoviště amerického radaru v Brdech či sila pro antirakety v Polsku jde ruku v ruce rozšiřování NATO.
Jak uvádí ruská historička N. Naročnickaja „rozpis rozšiřování NATO na východ přesně opakuje konfiguraci dvou německých „Drang nach Osten“ XX. století. Mapa pangermanistů z roku 1911 přesně souhlasí s mapou rozšiřování NATO: nejprve to budou nejbližší země, pak Baltika a pak jako přidružení členové Ukrajina atd.“ A co se hlásalo v císařském Německu v roce 1914? Po bolševismu ještě nebyla ani stopa, ale 100 intelektuálů už podepsalo petici, že hranice Německa musí být na Volze. V roce 1935 pak zapsal Josef Goebels do svého deníku: „Rusko musí být rozděleno. Nemůžeme strpět, aby na Východě byl takový ohromný stát“. Toho všeho se nemá nový ruský stát obávat?
Jistě lze taková prohlášení bagatelizovat, ale měli bychom chápat, i druhou stranu- Rusy, že se na věci takto na základě svých vlastních nepřenosných historických zkušeností mohou dívat. A co hlavního: nedívat se na současné Rusko jako na poražený stát,kterému je možno diktovat svou vůli.
V čísle 5 časopisu Foreign Affairs napsal prezident Nixonova střediska Dmitri K. Simes: „Základní chybou Washingtonu je jeho náklonnost zacházet s postsovětským Ruskem jako s poraženým nepřítelem. Spojené státy a Západ skutečně vyhrály studenou válku, ale vítězství jedné strany nemusí bezpodmínečně znamenat porážku druhé“. A pokračuje: „Když NATO, nehledě na vážné námitky Ruska a bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, začalo válku proti Srbsku, došla ruská elita a národ k závěru, že byli hluboce oklamáni a že Severoatlantická aliance je jako dříve namířena proti Rusku.“ (Losing Russia.The Costs of Renewed Confrontation.Dimitri K. Simes,Foreign Affairs, November/December 2007).
Nebylo by na škodu, kdyby si i mnozí naši politici připomněli poučení, která z kubánské krize roku 1962 vyvodil bratr tehdejšího prezidenta JFK Robert a které, podle mého soudu, je platné po dnešní den. Bylo to v době, kdy americká administrativa ještě uznávala morální aspekty mezinárodní politiky. Dnešní situace zajisté ještě zdaleka není tak dramatická, jakou byla v říjnu roku 1962, tedy před 45 lety. Ještě na štěstí není, ale mohla by se takovou stát!
Robert Kennedy tehdy napsal: „Je nanejvýš důležité umět se vžít do role toho druhého, neponižovat protivníka, nesnižovat jeho prestiž..nepřivést protivníka do situace, kdy dojde k závěru, že ohrožujeme jeho národní bezpečnost nebo jej veřejně urážíme tak, že si jej přestane vážit vlastní národ a národy světa-pak je válka nevyhnutelná.“( Robert Kennedy , „Thirteeen days: the memoir of Cuban missile crisis“, W.W.Norton&Company, New York, 1969").
První náměstek ministra zahraničí České republiky Tomáš Pojar se snaží přesvědčit ruské čtenáře, že Rusko nemusí mít žádné obavy z organizace NATO.
Píše: „NATO bezpochyby nepředstavuje hrozbu státu, jehož hlavním městem je Moskva. Existuje Rada „Rusko-NATO“, která má dvě desítky pracovních skupin. Na úrovni této Rady, stejně jako na dvoustranném základě jsou mezi Ruskou federací a jednotlivými státy-členy Severoatlantické smlouvy- realizovány početné projekty spolupráce, stále probíhají konzultace, probíhá výměna informací.“ (Tomáš Pojar, Зачем Чешской Республике ПРО, „ Россия в глобальной политике". № 6, Ноябрь - Декабрь 2007).
Jakoby v Rusku už museli zapomenout na svou trpkou historickou zkušenost, když podepsali pakt Ribbentrop-Molotov o neútočení a necelé dva roky na to byli věrolomně napadeni signatářem tohoto paktu! Opravdu si musíme myslet, že v Rusku už nemají důvody být podezíravými, když vidí, s jakou lehkostí jsou porušovány normy mezinárodního práva a jsou bombardovány státy, které byly spoluzakladateli Organizace spojených národů a s nimiž tam útočníci sdílejí křesla? To si Michail Gorbačov vymýšlí, když tvrdí, že z těch slibů, které jim byly dány Spojenými státy a které nebyly splněny, by se dal sestavit dlouhý seznam a že mají všechny důvody Američanům nevěřit? Konec konců: když lze na základě lživých důvodů zahájit válku proti Iráku, proč by, za jiných okolností a pod jinou záminkou, nemohlo být bombardováno Rusko? Vždyť „USA jsou schopny udeřit jadernými zbraněmi na Rusko, aniž by se zmohlo na odvetu“ (Antonín Rašek, Rusko před prezidentskými volbami“, Listy č. 6/2007, str. 67). Třeba poté, až se stane funkční protiraketová obrana Spojených států na evropském kontinentě, včetně radaru v Brdech a odpalovacích zařízení v Polsku.
Věřit bezmezně takovým ujištěním snad od Rusů ani nemůže nikdo chtít! Není to totalita, chtít od Rusů, aby přijali americké názory na cíl budování této obrany, jestliže oni sami to vnímají jinak?
Konec konců i prezident Klaus v rozhovoru pro časopis Economix 9.10.2007 vyslovil názor, že považuje za logické, když se Rusům „protiraketové základny kousek od svého teritoria nelíbí” a „opačný názor by byl pro něj překvapením”. „Rusku bychom měli umožnit, aby hájilo své vlastní zájmy. Má na to plné právo” (www.vaclavklaus.cz). Nebude obhajobou jejich zájmů též obhajování práva na využívání surovinových zdrojů na svém území? Třeba když slyší slova nikoliv bezvýznamné osobnosti Madeleine Albrightové, která údajně prohlásila, že „je nespravedlivé, jestliže kolosální přírodní bohatství Sibiře náleží pouze Rusku”? (Z televizní besedy prezidenta Putina s občany své země v říjnu roku 2007).
Myslím, že se dnes našim politikům, pokud slova obou prezidentů o pomoci slovanskému Rusku nejsou pro ně jen prázdnou frází, nabízí obrovská šance: nejen slovy, ale skutky tuto pomoc realizovat.
Jestli byl dne 9. července 1947 ministr Jan Masaryk při jednání v Moskvě o naší účasti na Marshallově plánu schopen říci do očí Stalinovi a Molotovovi, že „on, vláda, všechny strany a československý národ nechce udělat nic a neudělá nic proti Sovětskému svazu"(Orlik Igor Ivanovič, Západ a Praha v únoru 1948, Novaja i novějšaja istorija, Moskva, 2/1998), proč by něco podobného nemohli dnes říci naši politikové Američanům?
Nemyslím si, že by bylo proti duchu našeho dnešního spojenectví se Spojenými státy zprostředkovávaného (!) Severoatlantickou smlouvou, kdyby naši politikové oficiálně sdělili Američanům, že sice budeme plnit své smluvní závazky vůči svým spojencům, jež vyplývají ze Severoatlantické smlouvy, ke které jsme přistoupili, jakmile tito budou napadeni, ale není v našem zájmu diktovaném slovanskou sounáležitostí, abychom dělali či podporovali takové kroky, které by mohly být v Rusku vnímány jak akce namířené proti jeho základním zájmům, především zájmům obranným, protože k Rusku chováme „pocity elementárního přátelství”. Je příliš odvážná taková myšlenka či návrh? Neházím tímto jen hrách na stěnu? Či „margaritas ante porcos“?
Snad ještě platí to, co řekl či napsal Václav Havel v říjnu 1989, že „ v podmínkách velké svobody slova na slovech nezáleží jen zdánlivě” a že se „vždycky vyplatí být ke slovům podezíraví a dávat si na ně pozor a žádná opatrnost tu nemůže být dostatečně velká”. Opravdu už dnes nemusíme být podezíraví ke slovům, která pronáší třeba americký prezident, že Rusko už není nepřítelem Ameriky, jestliže tato slova nejsou provázena odpovídajícími činy? Nemáme podezírat jeho slova ani po zkušenostech se slovy o zbraních hromadného ničení, jimiž byla ospravedlněna agrese proti Iráku?
Nemohu se zbavit pocitu, že celá propagandistická kampaň, která je Američany, a v téměř servilní závislosti i českými politickými kruhy, rozpoutána, je zaměřena hlavně na bagatelizování problému. Odvádí se pozornost k druhořadým, alespoň z hlediska nás všech druhořadým, stránkám problému, jako jsou možná ohrožení zdraví občanů v Brdech a okolí. Odděluje se problém radaru v Čechách od celkového systému, kterému má sloužit -”kdyby všichni budovali jen radary, byl by na světě mír” (Václav Havel v Právu dne 15. září 2007). Nelze se tvářit jako se tváří Václav Havel, že radar je jen jakousi věcí „sám o sobě“.
Každý, kdo alespoň trochu zná historii vývoje a použití tohoto radiotechnického prostředku, ví již od dob předcházejících druhé světové válce, že radar byl vyvíjen a používán vždy jen jako zařízení sloužící něčemu: odhalování letadel směřujících ku příkladu z Německa k bombardování Londýna, k navádění stíhačů na narušitele státní hranice, k řízení letového provozu na letových cestách, později k odhalování odpalu raket atd apod. Je smutné, jestliže takové základní věci nezná či nechce znát člověk, který dokonce po řadu let byl vrchním velitelem branných sil této země! Možná by stačilo, kdyby si Václav Havel přečetl 9. kapitolu z díla Sir Winstona Churchilla „Druhá světová válka, I. Díl „Blížící se bouře“, str.135 (Lidové noviny, Praha, 1992), aby se mu ozřejmilo, co to vlastně radar je!Jestli někdo není schopen vidět, že výkonný radar v blízkosti hranic suverénního státu je něco podobného jako když někdo nahlíží pomocí dalekohledu do oken mé ložnice, pak Rusové na to takto pohlížet, a oprávněně, mohou.
A už vůbec nerozumím argumentům, které jsou pronášeny na podporu toho, proč máme pomáhat Američanům v jejich snaze budovat PRO, jako že „Amerika brání Evropu především morálně a psychologicky”. To už Rusko je z Evropy definitivně odepsáno, že nemusí být bráněno či že se má obrana zbytku Evropy budovat na jeho úkor či že „Evropa” musí být bráněna dokonce proti němu? Co to je za morálku? Co to je za psychologii? Že vůči Americe máme snad ještě nezaplacený dluh, protože „bez Američanů bychom nevyhráli tak snadno studenou válku” a podobně (všechny citace v odstavci jsou slovy Václava Havla z rozhovoru pro Právo dne 15. září 2007)?
Argument V. Havla, že Americe něco dlužíme, odmítám kategoricky: vznik svého prvního samostatného státu zaplatilo svými životy a strádáním percentuelně možná stejné množství příslušníků tohoto národa jako národa amerického. A za vymanění se z rakouského područí a za svůj stát už Čechoslováci 2. července 1917 bojovali proti rakouské armádě v bitvě u Zborova, zatímco Spojené státy vyhlásily válku Rakousku-Uhersku až 7.prosince 1917!
A pro to, abychom mohli být zařazeni mezi vítězné státy ve válce druhé, položily naše národy, vzhledem k počtu obyvatel,také možná větší oběti než Amerika. A tyto oběti již občané Československa přinášeli v době, kdy Amerika ještě za oceánem čekala na svůj Pearl Harbour. Už před tím bojovali Čechoslováci proti nacismu v letecké bitvě o Británii, u Tobruku, elita národa umírala nikoliv jako ovce, ale jako příslušníci bojujícího národa, na popravištích v Kobylisích, Kounicových kolejích a na mnoha jiných místech! To by i bývalý prezident měl vědět!
Čili: aniž bych jakkoliv chtěl snižovat význam americké účasti v první a druhé evropské a světové válce, žádný dluh, který bychom měli splácet, nemáme, jen jistou vděčnost za to, že do válek, v nichž už my jsme bojovali, se nakonec Američané také zapojili, to ano! A že jejich míra zapojení, kvantitativně měřeno, byla nesrovnatelně větší než naše zapojení, to lze uznat. Ale kvantitativní měřítka zde zdaleka nemohou vyjádřit vše. Vděčnost? Ano, tu jistě cítíme, avšak nejen vůči Americe. Rusko udělalo pro nás také mnoho, za co mu můžeme být vděčni a neměli bychom mu dnes dělat něco, co se mu nelíbí! Nebo snad máme dnešnímu Rusku odplácet za to, co nám udělal v roce 1968 ve zcela odlišné mezinárodní situaci a za jiného politického vedení jeho předchůdce Sovětský svaz? Za to přece dnešní Rusko nemůže být činěno odpovědným! A pykat za to!
A snadné vítězství ve studené válce? Snadným se toto vítězství může jevit jen ze spisovatelského křesla. Když už někdo opravdu chce použít pro rozuzlení desetiletí trvajícího konfliktu mezi dvěma společenskými systémy slovo „vítězství“, (ne všichni jsou ochotni takový výraz akceptovat, protože neodpovídá realitě), pak by měl mít na zřeteli toto: vítězství to bylo, ale jen vítězství zdravého rozumu, který se projevil na obou stranách, a lze je personifikovat jmény Gorbačov-Reagan. „Sovětský vůdce Gorbačov, ruský prezident Jelcin a jejich poradci měli za to, že přešli na stranu USA jako vítězové ve studené válce“ ( Dimitri K. Simes, tamtéž).
Výsledek tohoto konfliktu lze spíše zařadit k té kategorii vítězství, kterým se proslavil epirský král Pyrrhos! Tato „válka” skončila a na jejím kontě mezi ztrátami zůstaly nenávratně nesmírné materielní hodnoty - stačí se jen rozhlédnout po našich bývalých vojenských letištích! Sám znám dobře třeba letiště Hradčany u Mimoně. Přistával jsem tam 11. září 1951 ještě na trávu, později tam několik roků létal z betonové dráhy. A když jsem se tam byl podívat v roce 2007, byl jsem prostě zděšen, co se stalo ze zařízení, do jehož výstavby byly vloženy obrovské materielní prostředky! To jsou ony výsledky „vítězství“? Naštěstí je tu ještě historie, která vše postaví na své místo!
„Všichni jsme prohráli ve studené válce a všichni jsme vyhráli tím, že skončila” (Gorbačov na tiskové konferenci 27. 7.2007). Těžko lze nesouhlasit s výrokem prezidenta Putina, že tato studená válka byla spíše „tragedií ve vzájemných vztazích mezi Amerikou a Ruskem“ (Putin v rozhovoru s časopisem Time 12.12.2007), než oslavovat virtuální vítězství v ní!
Václav Havel by se měl zeptat třeba našich stíhacích pilotů, kteří „odseděli” tisíce hodin v „ostrých” hotovostech v kabině stíhacích letadel na řadě československých letišť v připravenosti kdykoliv startovat proti narušitelům hranic, aniž měli jistotou, že budou moci přistát pro špatné povětrnostní podmínky, do nichž startovali, zda to byl „lehký“ džob.
A co by mu asi řekli američtí letci, kteří směřovali v předlouhých letech v kabině amerických strategických bombardérů s termojadernými bombami na palubě ke svým cílům, aby přeměnili v popel celá velkoměsta, mezi nimiž možná byla i Praha, a čekali jen na rozkaz překročit linii, od které se museli bez takového rozkazu se svým nákladem vracet, aniž onu linii překročili? Jestli pak nám naši američtí přátelé někdy sdělí, které cíle v Československu byly cíli pro atomové bombardování?
Jak by asi svou službu hodnotili ruští námořníci, kteří na palubě sovětských ponorek s jadernými torpédy po celé týdny „odpočívali“ pod příkrovem arktického ledu a čekali na podobné rozkazy? Pochybuji, že by tito všichni hovořili o „snadnosti” vítězství v této „válce”.
Bohužel, v celé diskuzi kolem radaru v Brdech takové otázky jsou diskutovány jen málo a ti, kdož by k tomu mohli říci své slovo, příležitost k tomu nedostávají vůbec nebo jsou už tak odevzdaní, že je ani říci nechtějí. Když vidí, jak se na jejich názory dbá či jak se jich dokonce bojí politická elita, jsoucí u mocenského kormidla!
A vůbec se nediskutuje, podle mého soudu zásadní otázka: jakými cestami pokračovat ve stavbě domu, jehož architekturu schválila a základy položila konference v Helsinkách v roce 1975, domu, ve kterém bude panovat vzájemná důvěra mezi všemi nájemníky, snaha po neustálém kultivování této důvěry, jejím obnovování a znovunalézání na jednotlivých stupních historického vývoje!
Právě k budování potřebné důvěry by se dnes mělo soustředit strategické úsilí všech těch států, které chtějí budovat svět beze strachu z jaderné války, beze strachu z terorismu. Bohužel, v tomto směru se pokrok ubírá kupředu jen velmi pomalu. Vzpomínaný Tomáš Pojar se ve svém článku podrobně zabývá strategickými koncepcemi NATO, Ruské federace i naší země. (Nevím z jakého důvodu zapomíná při tom na strategii USA.) Dochází k téměř jednoznačnému závěru, že všechny tyto strategie se shodují v tom, že hlavním nebezpečím je šíření zbraní hromadného ničení a prostředků jejich dopravy k cílům.
Z těchto závěrů by bylo snadné dospět k potřebě společné strategické spolupráce v této oblasti. Zvláště proto, že jsou zde prokazatelné historické zkušenosti, čeho lze dosáhnout takovou strategickou spoluprací. Cožpak by bylo možno porazit nacistické Německo a imperialistické Japonsko ve druhé světové válce bez toho, že by demokratické Spojené státy a Velká Britanie neuzavřely strategické spojenectví s totalitním Sovětským svazem? Nikdo dnes snad nepochybuje o tom, že bez takového strategického spojenectví by nebylo ani společného vítězství! Jestli to bylo tehdy možné, proč to není možné dnes? Vždyť obě rozhodující strany- USA i Rusko- jsou zajedno pokud se týče cílů boje proti terorismu i proti šíření ZHN. Co brání tomu, aby se domluvili na vypracování společného zhodnocení reálných nebezpečí a opatření, jak jim čelit? A to na strategické úrovni? Proč jedna strana chce získat jisté výhody a to přes odpor a proti zájmům strany druhé? A proč česká politika se staví na jednu stranu tím, že ku příkladu hodlá podpořit vybudování amerického radaru na svém území? Vždyť je také signatářem Helsinských dohod o posilování vzájemné(!)důvěry!
Lze budovat vzájemnou důvěru, jestliže budeme k jedné ze stran tohoto „konfliktu“ přistupovat z pozice: „co s vámi máme udělat?“ Je správnou cestou k budování vzájemné důvěry, jestliže jedna strana- americká či západní- bude druhé straně- Rusku- říkat: „My na vás čekáme, chceme vás přijmout do své rodiny, do naší civilizované rodiny.“ Je protismyslné, jestliže se prezident Putin ptá: „Na základě čeho jste ale rozhodli, že je vaše civilizace tou nejlepší? Jsou mnohem starší civilizace, než je civilizace americká“. (Putin v interwiev listu TIME).
V roce 1995 vydal již zesnulý „afgánský“ generál Alexandr Lebeď knihu «За державу обидно" (redakce Moskevské pravdy, 1995, Moskva). V ní napsal, kromě jiného: „Odpor Slovanů se v extrémních případech zdesateronásobuje, a nikdo nerozumí tomu, proč se tak děje. Pero stlačované ruské trpělivosti je stlačeno k hranici, jež nemá v historii obdobu a stačí už jen málo, aby se vymrštilo očišťující silou…“
Nejsme svědky toho, že něco podobného se děje v současnosti? Že to, co mnozí naši komentátoři považují za obnovu jakéhosi ruského imperialismu, může být právě oním rozpínajícím se stlačeným perem ruské trpělivosti? Cožpak opravdu se lze domnívat, že národ, který dal světu takové osobnosti jako je Puškin, Gogol, Čechov, Dostojevskij, Tolstoj, Turgeněv, Pasternak, Solženicyn, Čajkovskij, Glinka, Musorgskij, Rachmaninov, Stravinskij, Mendělejev, Ciolkovskij, Pavlov, Sacharov, Koroljov, Iljušin, Šaljapin, Nurejev, Rostropovič, Kutuzov, Žukov, Čkalov, Gagarin, Gorbačov – je třeba pokračovat? strpí, aby tak zvaná „civilizační role“ Západu vůči Rusům byla uskutečňovaná z pozice „ještě nejsou zcela civilizovaní, jsou ještě trochu divocí, nedávno slezli se stromů,. Proto je musíme trochu přičísnout, oni to sami neumí, oholit je, umýt z nich špínu.“ (Putin ve vzpomínaném interwiev).
Cožpak si, místo zatracování či ponižování, nezaslouží obdiv a pomoc národ, který „podstoupil strašlivé utrpení, aby vyzkoušel za lidstvo nové formy života společenského, hospodářského, duchovního. Je možné (dnes už je to jisté, dodávám já), že se zmýlil, že jich nenalezl. Ale pokus byl tak opravdivý a tak děsivý přímo svým odhodláním, že stojí osamocený v dějinách.“ To jsou slova F.X. Šaldy (Miloslav Ransdorf, Mistr Jan Hus). A rád bych dodal, že tento národ sám, bez cizí pomoci, se dokázal zbavit systémů, které jej deptaly, utlačovaly a nedávaly mu svobodu dýchat a žít. A který za toto vše zasluhuje naši podporu a pomoc. Určitě se nám to vyplatí!
Myslím, že mnozí naši publicisté i politici by se měli zamyslet nad tím, zda se na Rusko nedívají podobně jak to vnímá V.Putin. A zřejmě i politická elita dnešního Ruska a většina Rusů, když získala ve volbách tak drtivou většinu. Rozhodně si myslím, že v zemi, která má ještě tolik nedostatků jako má země naše, že nemá důvody pyšnit se svou demokratičností, by měly mnohem zdrženlivěji zaznívat hlasy, které známkují poměry v Rusku, určují to, kdo je či není demokratickou opozicí apod.
Rád bych se také odvolal na názor francouzského historika Francois Xavier Coquina, s nímž se ztotožňuji: „Zapomíná se, že ani Rusko ani Rusové si nepřejí transformovat se do demokracie západního typu a nechtějí hodit přes palubu svou vlastní kulturu a národní hodnoty- hodnoty sociální, egalitní a kolektivní, jakož i hodnoty solidární demokracie (zatím ještě více teoretické než reálné), že se dívají na naši liberálně-individualistickou, při tom nerovnoprávnou, plutokratickou a merkantilní demokracii, ne méně kriticky, než my sami hodnotíme ruskou skutečnost. Ať už se to dotýká samozvaných demokratizátorů jakkoliv-je věcí samotného Ruska, aby si zvolilo demokratický režim, který bude odpovídat jeho tisícileté historii a zájmům, a nebude se podřizovat žádnému vnějšímu vměšování soudobých křižáků; nemáme právo vnucovat Rusku demokratický „model” na klíč, nemáme právo zřizovat nad Rusy dohled s negativním podtextem, a to pod záminkou boje s jejich přepokládaným sklonem k totalitě.“ A „…bylo by rozumnější uznat, že neexistuje ideální demokracie, že je tolik „demokracií”, kolik je národů a států s jejich vlastní kulturou a historií“.( „ Réflexions sur l´assimilation du stalinisme à l´hitlerisme , Europe-2006, janvier-février 2006, No 921-9, p. 283-307)“.
A neškodilo by připomenout si, kdo všechno byl účastníkem a signatářem dohod z Helsinek, že to byla i tato země, a zda úsilí, které předcházelo těmto dohodám, nevyznívá naprázdno ve světle toho, co se dnes v Evropě chystá a připravuje i na poli tak zvané protiraketové obrany Spojených států! A co je na první pohled v rozporu s pocity slovanské sounáležitosti, které, jak věřím, v tomto národě ještě nevymřely!

V Brně v lednu-únoru 2008.

Что нам делать с Россией. Что нам делать с Лубошем Добровским?

Na svém blogu publikuji ruskou verzi mého článku, který byl zveřejněn v dvouměsíčníku Listy číslo 5/2007. V ruské verzi jej publikuji proto, že o něj byl v Rusku projeven zájem.

ЧТО НАМ ДЕЛАТЬ С РОССИЕЙ. ЧТО НАМ ДЕЛАТЬ С ЛУБОШЕМ ДОБРОВСКИМ?
В журнале Листы но. 4/2207 Лубош Добровский, журналист, политик, пререводчик, в 70- и 80-тых годах рабочий, от октября 1990 г.по июнь 1992 министр обороны Чехословацкой федеративной республики, в 1996-2000 годах посол Чешской республики в Российской федерации, написал статью, в заголовок которой поставил суггестивный и протекторским тоном звучащий вопрос: „Что нам делать с Россией”.
Постановка вопроса, на которую Добровский пытается дать ответ в данной статье, не новая для его видения России. 22-го декабря 2000 г. он на волнах Свободной Европы формулировал свое отношение к этой проблеме подобным способом. Он говорил: „Я вижу, что является необходимостью начать обдумывать, что надо делать с Россией, каким образом в отношении этой страны себе вести”. В этом разговоре категорически провозглашает, что России „можно момочь лишь тем, что не будем поддерживать тех, которые сидят в кресле президентском”. В своей новой статье он приходит к заключению, что поддержка взаимного пониманя возможна лишь так, что мы „будем поддерживатть оппозицию”. От того, что мы не будем делать, переходит Добровский к тому, что мы должны делать. Кажется, что в глазах Лубоше Добровского, которого нельзя подозревать из незнания России, Россия не является субљектом, а обљектом международной политики.
Следовательно, на первом месте мы должны обдумывать, что мы сделаем с этим „воспитанию не поддающимся ребенком”, который начинает вести себя по другому нежели мы хотим. В конце этих рассуждений нам надо знать ответ, что „мы”, имеется в виду те, которые сейчас стоим в строю вокруг США, сделаем, чтобы поставит этого непослушного и неподатливого ребенка на то место, куда ему приказано. Может быть, что потребуется „поставить Россию на колени, превратить ее в колонию, покончить с любой попыткой сопротивления со стороны ее народа” (Александр Зиновев, „Почему я возвращаюсь в Россию” или Франсуа Кокен „Размышления об отоджествлении сталинизма и гитлеризма”) и принудить Россию каяться не только в грехах настоящих но и в тех, которые сделали предшественники в отношении той части человечества, которую мы предсдтавляем. И мы определим в которых грехах она должна каяться и по какой исторический срок вспять при этом пойдем!
Уже мое первое впечатление при чтении этой статьи было, что я встречаюсь с выражением безграничной заносчивости. Разве можно строить отношения к любой стране, независимо то того она ли небольшая или большая таким образом, что мы на нее будем смотреть способом, которым смотрят родители на свое дитя и спрашивают: „Что будет с этим нашим ребенком, что мы с ним будем делать”?
Ведь мы здесь говорим о стране, я подчеркиваю европейской стране, которая не только с географической стороны (вопреки тому, какого мнения новый французский президент), но и исторически и культурно является частью евпропейской цивилизации, о стране имеющей тысячилетнюю историю, о стране , которая имет огромные заслуги перед западной Европой, охраняя ее столетиями перед нашествием степных народов и которая тем самим способстововала тому, что в Западной Европе могла созрать эпоха Просвещения, о стране, которая спустья столетия помогла спасти Европу перед последствями того, когда „стаи гуннской военщины ползли вперед как стаи саранчей” (У.Черчилл, Вторая мировая война), о стране, заслуги которой о сохранение того лучшего, что возникло на старом континенте являются вне сомнений, когда ценой „нечеловеческих усилий и колоссальных жертв” (Ф.Кокен), помогла решающим способом к рагрому режима, который опирался на идеологию иррациональных ценностей крови а расы, нельзя сомневаться в стране...является потребным продолжать?
В тот же день, когда я в Моравской земской библиотеке прочитал статью Лубоше Добровского „Что нам делать с Россией” я открыл страницу www.mn.ru и прочел статью Константина Косачева, председателя Комитета Думы по международным делам „Россия-Запад: право на интересы”. В ней привлекло мое внимание следующее предложение:”Вместо привычной уже для западных политиков и СМИ реакции в духе „Что нам делать с Россией?” было бы разумнее трезво непредвзято задуматься над тем, почему Москва это делает? Почему она не видит иных стредств, как в столь резкой форме заострить внимание на проблемах международной безопасности и контроля над вооружениями?”
Лично я ничего не имею против Лубошу Добровскому. Я знаю к примеру, что его работу в должности министра обороны мои „друзья по оружию”, которые потерпели дискриминацией, по исправлению допущенного, оценивают положительно. Я не желаю, чтобы он то, что я пишу и еще буду писать, понимал как личное оскорбление. Я хочу показать, что его взгляды представляют идеологию, которая сегодня преобладает в западном мире по отношению к России. Эта идеология питается умело, концептуально, с определеным стратегическим замыслом, и ее целью является обработка мирового общественного мнения в должном направлении. Эта концепция совсем не должна быть выработана в зданиях Пентагона или в CIA, но в менегжментах влиятельных организаций, которые овладают или стремятся овладеть источниками и рынком стратегического сырья различного органического или анорганическго происхождения.
Кем тогда мерить совеременную Россию? Лишь Путиным? Или теми, кто в „России не согласны с Кремлем и предлагают другой (какой конкретно?), приемлимый (для кого?) взгляд России”? Обязаны мы мерить современную Россию через глаза „русских генералов”, которые „истерически воспринимают чешское и польское участие на строительстве американскоЙ ПРО”, если лично Лубош Добровский считает, что их взгляды беспочвенны, так как „опасности нет”? Лубош Добровский наверно во время своего короткого пребывания на посту министра обороны узнал, что основной обљязанностью всякого генерального штаба является систематическая, в реальном времени проводимая, оценка всего, что творится за границей его страны, и что могло (не только то, что обљязательно должно) угрожать безопасности собственной страны и предлагать, эвентуально обљявлять, мероприятия, которые с военной точки зрения будут делаться, чтобы опередить опасности или риски, которые ими самыми будут как таковые оценены а не так, как их оценивают другие. Если такие шаги военных представителей, которые несут ответственность, будут оцениваться как угрозы или истерия, потом уже я лично теряю представление о том, какая разница между ругательством и деловой аргументацией.
Или мы будем мерить Россию Горбачебым, который на пресс-конференции в июле месяце в Москве сказал, что „существует ощущение нарастания мировой смуты, из которой нужно выходить только политическими путями (куда наверно не входит строительство новых и новых баз и устройств, мое замечание), толко вваимодействуя, при повышении роли международных институтов” (куда не входит обход ООН, СБ, ОБСЕ, мое замечание). Или мы должны мерить Россию и по взглядам депутата Думы Косачева, который призывает: „сначала партнерство и сближение, причем обоюдное,а уж потом размещение вооружений и военная активность (если в них тогда вообще будет необходимость)”.
Я лично убежден, что совсем не будет вредно, если будем мерить Россию посредничеством чувств, которые испытывают его жители, которые видят, а никто из них не нуждается в том, чтобы был убеждаем собственной пропагандой, что его страну окружают (от конца Второй мировой войны) военными базами и военными блоками, которые сначала строились под предлогом задержания коммунизма”, и после его падении именно против кого?
Все те, которые ломают свою голову над вопросом „что с Россией”, не зря было бы, мерить Россию теми чубствами, которые переживала мне незнакомая Надя (и миллионы многих других Надей, Настей и им подобных), которой было адресовано письмо , которое лежало в кармане у пожилого старшего сержанта, убитого 8 мая 1945 года в Рудных горах в скоротечном бою на пути к Праге.
"Дорогая моя Надя, крепись, собери все силы. Не хотел тебе писать, думал, вернусь домой и все расскажу. Войне-то уже конец. Да все равно ты узнаешь, потому что получишь похоронку. Остались мы с тобой вдвоем, нет у нас больше деток. Вчера похоронили Колю. Не уберег я его, ты уж прости! Господи, за что нам такое наказание, лучше бы меня, а я всю войну прошел без царапины. Вася в польской земле, а Коля теперь - в немецкой. Вместе с ним захоронили и Настиного Володю. Приду - как-нибудь будем жить, возьмем двоих у Настеньки, ей легче будет. Будь она проклята, эта война!"( Izvěstija 1-ое мая 2005,"Вася в польской земле, а Коля теперь - в немецкой" ).
Благодаря Интернету и моему интерессу к России, который провожает меня со студенческх времен, и благодаря знанию языка, у меня есть возможность узнавать к примеру президента Путина не только из того, что мне представляют СМИ, но читать в подлинике выступления его, министра Лаврова, депутата Нарочницкой и многих других лиц политической сцены. Ни у единого из них я не наблюдал, чтобы любой из них „ настаивал на неоспоримости стихов Тютчева о непознаваемости России умом, как его стихи интерпретирует Лубош Добровский. А что если посморим не этот стих с той сороны, если случайно не имел в виду, что Россию нельзя узнать ЛИШЬ посредством разума, но что для того чтобы узнать Россию необходимо привлечь и чувства и душу? За эти три года, которые я лично пережил в России, я понял, что это не менее важно. Что в свою очередь касается не только России!
И если Лубош Добровский некоторые взгляды политиков или генералов России понимает как угрозу, как что-нибуть чего мы должны бояться, тогда возражаю: я не вижу единого основания внутренного порядка (и это для внешней политики решающее), которое потребовалось бы при решении своих проблем, для страны „ богатой ресурсами и талантами ” (Горбачев), расширения своей империи в любой форме. Если Томаш Масарик требовал для утверждения демократии в нашей стране после 1918 г.минимально 50 лет, которых ей не досталось и результаты видны по сегоняйший день, почему стране так „негомогенной” как Россия не надлежало бы не менее лет?
Должны мы бояться России? Я убежден что нет. Мы должны бояться тех, которым хотелось бы видеть Россию со всех сторон окруженную базами а военными устройствами, которые стремятся создавать у них чувства, которые возникали в течение столетий под давлением степных народов и посже нашествиями армий Наполеона и Гитлера.
Мы можем бояться России, которая будет оттеснена на позицию „ в которой боец напрягает все силы, так как он не может ни уходить ни ждать милости” (Конрад Лоренц, Так называемое зло). Является возможным, что мы приближаемся к чему нибудь подобному?
Мы не можем неодооценивать к примеру то, что происходит в русской православной церкви. Митрополит Кирилл в Даниловом монастыре презентировал манифест „Русская доктрина”. В ней авторы призывают”скрестить православие с атомным оружием”. Это эсхатологическая стратегия России на все время истории.
Цитата из ней: „Важно психологическое воспитание русской правящей элиты- она должна показать всему миру свою решимость применять ядерное оружие в критический момент, не боясь никаких международных трибуналов. Мы должны скрестить развитие и обновление ядерно-стратегического арсенала страны с психологическими операциями, нацеленными на убеждение всего мира в русской решительности и беспощадности” (Огонек 37/2007).
Чтобы ответить на мой вопрос „что сделать с Лубошем Добровским” предлагаю единственное: воевать с его взглядами, вести полемику с ним. И в более общем виде: покончить с недооценкой России и верить что Россия, которая „сумела избавиться собственными силами от сталинизма вопреки западним прогнозам” (Ф.К.Кокен) сумеет построить такую демократию, которая будет в соответствии с ее традициями, историей, культурными ценностями и которая будет демократией и в случае, что не будет в полном соответсвтвии с западной концепцией демократии, которая, не знаю на каком основании, считается единственно правильной и для всех стран приемлимой демократией. И со своей стороны я подключаюсь к воззвании французского историка Кокена: „Нельзя заменять поступление демократии с завоевыванием рынков или стратегических форпостов, не надо создавать новый, на этот раз демократический вариант нетерпения и тотализма”. А то и в отношении к России!