JAK MIREK TOPOLÁNEK PŘEHLÍŽÍ HISTORII

Tatiana Metternichová ve své knize „Svědectví o neobyčejném životě“ napsala, kromě jiného: „Politici, podle Metternicha, až příliš často přehlížejí dvě elementární skutečnosti: historii a zeměpis.“( Tatiana Metternichová, Svědectví o neobyčejném životě, Panorama, Praha, 1992.)
Nejčerstvějším příkladem tohoto tvrzení může posloužit současný český předseda vlády pan Mirek Topolánek.
Ten, podle zpráv televize, dne 8.7.2008 při jednání s ministryní USA Riceovou, vyjádřil názor, že současné jednání se Spojenými státy o prvcích tak zvané protiraketové obrany území Spojených států ve Střední Evropě už je něco jiného, než bylo jednání o přístupu Československa k Marshallovu plánu v roce 1947. V tom má jistě pravdu: dnešní situace je skutečně jiná,než byla před více jak šedesáti lety, tedy v době, kdy od konce války uplynuly pouhé dva roky. V oné válce se také rozhodovalo o tom, zda bude pokračovat existence tohoto národa jako středoevropského etnika.
V době jednání o přístupu Československa k Marshallovu plánu byl ministrem zahraničí Československa Jan Masaryk. Tedy člověk, který se bezesporu spoluzasloužil o to, že po válce mohl být obnoven československý stát v původním rozsahu. Jan Masaryk bezpochyby velice dobře chápal význam Sovětského svazu, našeho spojenectví s ním a jeho zásluhy o to, že československý stát vůbec mohl být obnoven. Mohl také proto v Kremlu dne 9.7.1947, kdy naši delegaci, jíž byl členem, při jednání o přistoupení k americkému Marshallovu plánu, přijal maršál Stalin, kromě jiného prohlásit: „…on, vláda, všechny strany a československý národ nechce udělat nic a neudělá nic proti Sovětskému svazu" ( Orlik I.I., Západ a Praha v únoru 1948, Novaja i novějšaja istorija, Moskva, 2/1998).
Dnes je situace opravdu jiná. Dnes je ministrem zahraničí českého státu kníže Schwarcenberg, o jehož způsobilosti hájit zájmy České republiky pochyboval, a jak se dnes jeví zcela oprávněně, i prezident republiky Václav Klaus. Jednání o vydání souhlasu Spojeným státům k vybudování sofistikované radiolokační stanice v systému tak zvané protiraketové obrany Spojených států, se může jevit tak, že kníže Schwarcenberg více než zájem českého státu hájí zájmy Spojených států amerických.
A to dokonce v tom smyslu, že staví náš stát po boku USA, proti deklarovaným zájmům Ruské federace, která, hodnotíc minulost své země, se oprávněně obává důsledků toho, jestliže k jejím západním hranicím jsou stále vehementněji přisunována vojenská zařízení západní aliance a USA. Ta mohou, jistě že nemusí, za jistých okolností být použita proti zájmům Ruska, tedy proti zájmům jednoho z největších slovanských etnik. Tak je dovršována zásadní změna naší zahraniční politiky a její podřízení zájmům Spojených států amerických. Děje se to, aniž by současná vláda dostala od svého lidu k takovým zásadním krokům mandát!
Dnes vše, co naši zemi poutalo k Rusku, a nebyla to věc jen oněch „temných“ čtyřiceti let, má být zapomenuto, odhozeno na smetiště dějin a naše země z pozice přátel Ruska má být, pomalu, ale jistě přesunována a ukotvena v pozici, jestli ne nepřátel, tak jistě ne-přátel Ruska. Smutné až tragické pro tuto zásadní změnu se autorovi článku jeví to, že je pod úrovní rozlišovacích schopností některých našich politiků rozpoznat rozdíl mezi totalitním k marxistickému socialismu směřujícím Sovětským svazem a dnešním, kapitalismus restaurujícím a demokratizujícím se Ruskem!
A proč bychom tedy za této nové situace nemohli dělat i takové věci, které představitelé Ruska považují za akt ne zrovna přátelský? Ať si třeba prezident republiky tisíckrát zahraničnímu publiku vykládá, že „... k ostatním Slovanům cítíme elementární přátelství a víme, že se v mnohém podobáme. To, že jsme si v minulosti opakovaně vzájemně pomáhali, je také součástí našeho povědomí.“( Václav Klaus, Inaugurační projev na Škole slovanských a východoevropských studií, University College London, 19. října 2005, www.klaus.cz.).
Zdá se, že premiér Topolánek soudí, že i tady je třeba udělat tlustou čáru za minulostí a zapomenout na dobu, kdy jsme jiným Slovanům také pomáhali, kdy jsme ku příkladu pomáhali Rusům, Bělorusům, Ukrajincům v boji s nepřítelem, který usiloval o jejich i naše zotročení. Že je třeba zapomenout na tuto minulost. Koneckonců ti mrtví, kteří v zájmu této pomoci položili svůj život, už na tomto světě o ceně oné pomoci svědčit nebudou.
Jeví se mi to dnes tak, že česká vláda tím, že připouští, aby na našem území vznikla další z bezpočetných vojenských základen, kterými Spojené státy od konce druhé světové války spoutávají do své pavučiny celý svět, jen hraje na ruku vojensko-průmyslovému komplexu USA. Ten zřejmě motivuje americké politiky k podobným krokům jakožto síla, která rozhodným způsobem ovlivňuje americkou zahraniční politiku, dávajíc tím průchod obavám, které už brzy po válce vyslovil D. Eisenhower.
Mirkem Topolánkem vedená vláda se připojuje nakonec k těm silám, které v zájmu svých zisků a prosperity zbrojního průmyslu vyvolávají nedůvěru ve vztahu mezi evropskými státy, ve vztahu naší země k Rusku. Mnohým, a já mezi ně patřím, se to jeví tak, že naše současná vláda zrazuje všechno to, co po několik staletí živilo vztah tohoto národa a jeho politických a kulturních představitelů k největšímu slovanskému národu, národu ruskému a znovu, ve stopách rakouského monarchy, tentokrát pod taktovkou z druhé strany Atlantiku, obrací tento národ proti zájmům Ruska.
Občanu této země, který v těchto dnech dovršil 80 roků svého života, tak nezbývá než věřit, že historie náležitě ocení servilitu osoby současného českého premiéra, i jím vedené vlády, vůči Spojeným státům americkým, a dožívat svůj život ve víře, že současné kroky české vlády budou dříve nebo později eliminovány bez zbytečných obětí tohoto národa.