Americký radar v Brdech, protiraketové rakety v Polsku a slovanská vzájemnost

„ AMERICKÝ RADAR V BRDECH,PROTIRAKETOVÉ RAKETY V POLSKU A SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST“.
(Poznámka.-Následuje úplná a redakčně neupravovaná verze příspěvku, který je uveřejňován v 1. čísle Listů, dvouměsíčníku pro politickou kulturu a občanský dialog, ročník 2008, pod názvem „Americký radar v Brdech-opomíjené souvislosti“).
Ve všech diskuzích, které se v Česku vedou v souvislosti se stavbou amerického radaru v Brdech, který spolu s raketami v Polsku má tvořit součást obrany Spojených států amerických proti možnému raketovému údaru na cíle na území Spojených států amerických,jsem nezaznamenal diskuzi jednoho důležitého momentu: že je to potřetí v novodobé historii této země, myslím tím nejméně historii posledních dvou století, kdy český národ a současný jeho stát je vybízen či žádán, aby se otevřeně postavil proti oficielně deklarovaným zájmům největšího slovanského národa a jeho současnému státnímu útvaru- Ruské federaci.
Nehodlám zaujímat stanovisko k americkým plánům na vybudování sil pro umístění a odpalování antiraket na území Polska. Je to součást komplexního plánu USA na vybudování protiraketové obrany území Spojených států na evropském území. Je jistě věcí samotných Poláků, aby si svůj postoj ujasnili. Pro vztahy s Ruskem však lze jistě stěží najít paralelu mezi českou a polskou historií, snad s výjimkou poválečných let. I když postoj současné polské vlády je již poněkud odlišný od vlády jednoho z bratrů Kaczinských, nelze zatím z výroků posledních dnů usuzovat, že se jasně protiruský postoj na polské straně změnil.(„Nová polská vláda má výhrady k raketovému štítu“, www.idnes.cz, 7.1.2008). Ten dosavadní by spíše nepřímo dokazoval, že aplaudování americkému plánu v Polsku by více vypovídalo o tom, že je tento americký plán namířen proti Rusku. Cožpak Poláci a Baltové, kteří mají jistě historicky opodstatněné zkušenosti s Ruskem, zvláště když si z historie vyberou jen ty momenty, které ospravedlní jejich dnešní politiku a odvrhnou ty, které do ní nezapadají, by těmto plánům Spojených států amerických v této části Evropy tolik tleskali, kdyby nebyly namířeny proti Rusku?
Z historie vlastní země bych ale uvedl několik příkladů.
Prvním případem, který chci připomenout, je rok 1914. Tehdy rakouský monarcha zmobilizoval své poddané-Čechy, Moravany a Slezany do války proti dvěma slovanským národům: nejprve proti Srbsku, pak následovalo Rusko. Jak nakonec dopadla válka, do které byli mobilizováni, víme.
Příklad rakouského pěšího pluku č. 28 „Pražských dětí”, který dne 3. dubna 1915 hromadně v Karpatech přešel na stranu „nepřítele”, tj. na ruskou stranu fronty, je dostatečně výmluvný. Tento čin byl svým měřítkem ojedinělý, ne však jediný. Na dané skutečnosti nemění nic fakt, že „z téměř milionu českých vojáků sloužících na straně rakouské monarchie, značná část zdatně bojovala až do samého konce monarchie” (Historie a vojenství 4. XLV/1996, Josef Fučík,Pražský pěší pluk č. 28 na italské frontě 1915-1918).
Druhý příklad znám od svého „bojového druha“, s nímž jsem prožil i „horké“ chvilky na palubě proudového bombardéru. Jeho tatínek, otec 11 dětí, jinak obyčejný zedník, když byl zmobilizován do první světové války a měl jít do útoku proti ruským jednotkám, odmítl to. „Nic mi neudělali, nevím, proč bych měl na ně střílet!“, prohlásil. Zbytek války prožil v Brně na Špilberku. Příklad rovněž dostatečně výmluvný!
Ze své „branže” - letectví, bych chtěl uvést příklad třetí z období druhé evropské války. Je to příklad slovenských letců, kteří poté, když byli nasazeni do války proti Sovětskému svazu, přelétávali na stranu Rudé armády. Zapojili se tak de facto do boje na stranu těch, k nimž asi cítili něco více, než jen to, čím by snad byli povinováni vůči vlastnímu státu. Jiní zase, když se vyskytla příležitost, povstali proti svému režimu a přešli na opačnou stranu. A nebylo to jen proto, že by se stavěli na stranu komunismu. Myslím, že pocity slovanské sounáležitosti zde hrály ne poslední roli při jejich rozhodování. Můj bývalý velitel 10. letecké armády generál Kúkel je jedním z takových příkladů.
To, co jsem uvedl je symptomatické pro zobrazení toho, jak se historie mnohdy ubírá zcela jinými cestami, než jak by si to její „pomazaní tvůrci” přáli a vyprojektovali. A že lidé v uniformách, onen příslovečný „kanonefutr“ se v kritických chvílích zachová zcela jinak, než jak si přejí jeho nadřízení, když se z podvědomí vynoří na povrch hodnoty, o nichž se bylo možno domnívat, že již spí hlubokým spánkem.
Tím vůbec nechci předjímat, že by se vojáci profesionální armády ČR zachovali v eventuelní válce, do které jsme pomalu, ale s tvrdošíjností hodné jiných věcí, zatahováni, podobně, jako se zachovali jejich předkové v První i Druhé světové válce. Konec konců: jedním z důvodů, pro které jsou vytvářeny profesionální armády, je to, aby jejich příslušníci dělali to, co chce plátce žoldu a ne to, co by třeba v danou chvíli velel vztah ke své vlasti či jakési pocity slovanské sounáležitosti! Pohnutky, jimiž jsou tito čeští vojáci motivováni dnes, ale nemusí být pohnutkami neměnnými. Mohou zde být i motivy jiné, třeba v dané chvíli netušené. Mohly by to býti třeba pocity slovanské sounáležitosti i přesto, že kult slovanství už v naší zemi není pěstován tak, jak tomu bylo třeba v době, kdy náš národ vzhlížel k východním i jižním Slovanům v době před první světovou válkou. V dnešní době nejsou pocity slovanské sounáležitosti kultivovány snad i záměrně. Asi by se to jaksi nehodilo do konceptu jakési výlučnosti „západní“ (rozuměj též „neruské“) civilizace.
Prezident republiky Václav Klaus v Inauguračním projevu na Škole slovanských a východoevropských studií, (University College London, 19. října 2005) řekl, že „samozřejmě jsme Slované a nemám žádný důvod či motivaci na to zapomínat nebo se za to stydět. K ostatním Slovanům cítíme elementární přátelství a víme, že se v mnohém podobáme. To, že jsme si v minulosti opakovaně vzájemně pomáhali , je také součástí našeho povědomí” (www.vaclavklaus.cz 21.12.2005). Jistě tím neměl na mysli „pomoc” podobnou té, jakou byla výzva k bombardování Srbska letectvem NATO, která zaznívala dokonce z Pražského Hradu!
Je dobré připomenout si i slova prezidenta Havla, která nepronesl někde u piva, ale na půdě amerického kongresu. Nebudu citovat doslova, ale význam jeho slov byl tento: „Chcete-li nám pomoci, pomáhejte hlavně Sovětskému svazu”. A nebyl Sovětský svaz též, či možná především, státem východních Slovanů? Nemyslím, že jeho slova, byť by nesla v té době známky jistého mravního exhibicionismu, musela ztratit svůj význam jen proto, že Sovětský svaz už neexistuje a jeho nástupcem se stala Ruská federace. Tedy stát multietnický, v němž ale slovanští Rusové tvoří etnikum nesporně důležité. Jemu už není třeba pomáhat?
Nemohu si nijak srovnat v hlavě, že by onou pomocí, jak o ní hovořili oba prezidenti, bylo rozšiřování a budování vojenských bloků či nových a nových zařízení, přisunovaných k hranicím Ruska, když o takovou pomoc Rusové nestojí, nežádají ji a dokonce se jim jeví jak je ohrožující. A to navzdory tomu, že je podobná „pomoc” deklarována jako „přibližování zóny míru a demokracie k hranicím Ruska”. Či jako budování zařízení, která jsou líčena jako vyloženě obranná, ale která se zajisté bez problémů mohou stát zařízeními sloužícími, buď přímo nebo nepřímo, útoku.
„Jestliže část strategického jaderného potenciálu USA se ocitne v Evropě a bude nás podle názoru vojenských odborníků ohrožovat, budeme vynuceni učinit odpovídající kroky jako odpověď na tuto hrozbu“, říká prezident Putin na tiskové konferenci 4. června 2007. Chápat taková slova jako vyhrožování či projev agresivity lze jen stěží či jako slova motivovaná zlým úmyslem.
Názor vojenských odborníků lzе doložit citací z článku v «Независимом военном обозрении». V čísle 23 (432) z 24. června roku 2005 tam Jevgenij Grigorjev uvádí, že NATO nemá v úmyslu měnit svou strategickou koncepci, která „v jaderných zbraních spatřuje fundamentální politický smysl: udržet mír a předejít násilí“. Dále komentátor uvažuje: ať už tato „pojistka“ má vojenský či politický smysl, Rusko bezpochyby patří do seznamu adresátů takových prostředků. Tato pojistka v kvantitativním vyjádření v roce 2005 představovala okolo 500 jednotek jaderných prostředků, které jsou stále umístěny v amerických arsenálech na evropském kontinentu, což lze vyjádřit jako „500 Hirošim“. Tolik ruský vojenský odborník, kterému ruští politici a ruská veřejnost jistě také naslouchají! Jakýmpak asi cílům je přiřazeno těchto „500 Hirošim“?
A že by se útoku neměl obávat stát, který už v předvečer války s Německem byl ukolébáván ujištěními, že divize Wehrmachtu jsou přisunovány k jeho hranicím proto, aby byly oddáleny od možných úderů západního letectva? S budováním podobných základen, jakými je proponované stanoviště amerického radaru v Brdech či sila pro antirakety v Polsku jde ruku v ruce rozšiřování NATO.
Jak uvádí ruská historička N. Naročnickaja „rozpis rozšiřování NATO na východ přesně opakuje konfiguraci dvou německých „Drang nach Osten“ XX. století. Mapa pangermanistů z roku 1911 přesně souhlasí s mapou rozšiřování NATO: nejprve to budou nejbližší země, pak Baltika a pak jako přidružení členové Ukrajina atd.“ A co se hlásalo v císařském Německu v roce 1914? Po bolševismu ještě nebyla ani stopa, ale 100 intelektuálů už podepsalo petici, že hranice Německa musí být na Volze. V roce 1935 pak zapsal Josef Goebels do svého deníku: „Rusko musí být rozděleno. Nemůžeme strpět, aby na Východě byl takový ohromný stát“. Toho všeho se nemá nový ruský stát obávat?
Jistě lze taková prohlášení bagatelizovat, ale měli bychom chápat, i druhou stranu- Rusy, že se na věci takto na základě svých vlastních nepřenosných historických zkušeností mohou dívat. A co hlavního: nedívat se na současné Rusko jako na poražený stát,kterému je možno diktovat svou vůli.
V čísle 5 časopisu Foreign Affairs napsal prezident Nixonova střediska Dmitri K. Simes: „Základní chybou Washingtonu je jeho náklonnost zacházet s postsovětským Ruskem jako s poraženým nepřítelem. Spojené státy a Západ skutečně vyhrály studenou válku, ale vítězství jedné strany nemusí bezpodmínečně znamenat porážku druhé“. A pokračuje: „Když NATO, nehledě na vážné námitky Ruska a bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, začalo válku proti Srbsku, došla ruská elita a národ k závěru, že byli hluboce oklamáni a že Severoatlantická aliance je jako dříve namířena proti Rusku.“ (Losing Russia.The Costs of Renewed Confrontation.Dimitri K. Simes,Foreign Affairs, November/December 2007).
Nebylo by na škodu, kdyby si i mnozí naši politici připomněli poučení, která z kubánské krize roku 1962 vyvodil bratr tehdejšího prezidenta JFK Robert a které, podle mého soudu, je platné po dnešní den. Bylo to v době, kdy americká administrativa ještě uznávala morální aspekty mezinárodní politiky. Dnešní situace zajisté ještě zdaleka není tak dramatická, jakou byla v říjnu roku 1962, tedy před 45 lety. Ještě na štěstí není, ale mohla by se takovou stát!
Robert Kennedy tehdy napsal: „Je nanejvýš důležité umět se vžít do role toho druhého, neponižovat protivníka, nesnižovat jeho prestiž..nepřivést protivníka do situace, kdy dojde k závěru, že ohrožujeme jeho národní bezpečnost nebo jej veřejně urážíme tak, že si jej přestane vážit vlastní národ a národy světa-pak je válka nevyhnutelná.“( Robert Kennedy , „Thirteeen days: the memoir of Cuban missile crisis“, W.W.Norton&Company, New York, 1969").
První náměstek ministra zahraničí České republiky Tomáš Pojar se snaží přesvědčit ruské čtenáře, že Rusko nemusí mít žádné obavy z organizace NATO.
Píše: „NATO bezpochyby nepředstavuje hrozbu státu, jehož hlavním městem je Moskva. Existuje Rada „Rusko-NATO“, která má dvě desítky pracovních skupin. Na úrovni této Rady, stejně jako na dvoustranném základě jsou mezi Ruskou federací a jednotlivými státy-členy Severoatlantické smlouvy- realizovány početné projekty spolupráce, stále probíhají konzultace, probíhá výměna informací.“ (Tomáš Pojar, Зачем Чешской Республике ПРО, „ Россия в глобальной политике". № 6, Ноябрь - Декабрь 2007).
Jakoby v Rusku už museli zapomenout na svou trpkou historickou zkušenost, když podepsali pakt Ribbentrop-Molotov o neútočení a necelé dva roky na to byli věrolomně napadeni signatářem tohoto paktu! Opravdu si musíme myslet, že v Rusku už nemají důvody být podezíravými, když vidí, s jakou lehkostí jsou porušovány normy mezinárodního práva a jsou bombardovány státy, které byly spoluzakladateli Organizace spojených národů a s nimiž tam útočníci sdílejí křesla? To si Michail Gorbačov vymýšlí, když tvrdí, že z těch slibů, které jim byly dány Spojenými státy a které nebyly splněny, by se dal sestavit dlouhý seznam a že mají všechny důvody Američanům nevěřit? Konec konců: když lze na základě lživých důvodů zahájit válku proti Iráku, proč by, za jiných okolností a pod jinou záminkou, nemohlo být bombardováno Rusko? Vždyť „USA jsou schopny udeřit jadernými zbraněmi na Rusko, aniž by se zmohlo na odvetu“ (Antonín Rašek, Rusko před prezidentskými volbami“, Listy č. 6/2007, str. 67). Třeba poté, až se stane funkční protiraketová obrana Spojených států na evropském kontinentě, včetně radaru v Brdech a odpalovacích zařízení v Polsku.
Věřit bezmezně takovým ujištěním snad od Rusů ani nemůže nikdo chtít! Není to totalita, chtít od Rusů, aby přijali americké názory na cíl budování této obrany, jestliže oni sami to vnímají jinak?
Konec konců i prezident Klaus v rozhovoru pro časopis Economix 9.10.2007 vyslovil názor, že považuje za logické, když se Rusům „protiraketové základny kousek od svého teritoria nelíbí” a „opačný názor by byl pro něj překvapením”. „Rusku bychom měli umožnit, aby hájilo své vlastní zájmy. Má na to plné právo” (www.vaclavklaus.cz). Nebude obhajobou jejich zájmů též obhajování práva na využívání surovinových zdrojů na svém území? Třeba když slyší slova nikoliv bezvýznamné osobnosti Madeleine Albrightové, která údajně prohlásila, že „je nespravedlivé, jestliže kolosální přírodní bohatství Sibiře náleží pouze Rusku”? (Z televizní besedy prezidenta Putina s občany své země v říjnu roku 2007).
Myslím, že se dnes našim politikům, pokud slova obou prezidentů o pomoci slovanskému Rusku nejsou pro ně jen prázdnou frází, nabízí obrovská šance: nejen slovy, ale skutky tuto pomoc realizovat.
Jestli byl dne 9. července 1947 ministr Jan Masaryk při jednání v Moskvě o naší účasti na Marshallově plánu schopen říci do očí Stalinovi a Molotovovi, že „on, vláda, všechny strany a československý národ nechce udělat nic a neudělá nic proti Sovětskému svazu"(Orlik Igor Ivanovič, Západ a Praha v únoru 1948, Novaja i novějšaja istorija, Moskva, 2/1998), proč by něco podobného nemohli dnes říci naši politikové Američanům?
Nemyslím si, že by bylo proti duchu našeho dnešního spojenectví se Spojenými státy zprostředkovávaného (!) Severoatlantickou smlouvou, kdyby naši politikové oficiálně sdělili Američanům, že sice budeme plnit své smluvní závazky vůči svým spojencům, jež vyplývají ze Severoatlantické smlouvy, ke které jsme přistoupili, jakmile tito budou napadeni, ale není v našem zájmu diktovaném slovanskou sounáležitostí, abychom dělali či podporovali takové kroky, které by mohly být v Rusku vnímány jak akce namířené proti jeho základním zájmům, především zájmům obranným, protože k Rusku chováme „pocity elementárního přátelství”. Je příliš odvážná taková myšlenka či návrh? Neházím tímto jen hrách na stěnu? Či „margaritas ante porcos“?
Snad ještě platí to, co řekl či napsal Václav Havel v říjnu 1989, že „ v podmínkách velké svobody slova na slovech nezáleží jen zdánlivě” a že se „vždycky vyplatí být ke slovům podezíraví a dávat si na ně pozor a žádná opatrnost tu nemůže být dostatečně velká”. Opravdu už dnes nemusíme být podezíraví ke slovům, která pronáší třeba americký prezident, že Rusko už není nepřítelem Ameriky, jestliže tato slova nejsou provázena odpovídajícími činy? Nemáme podezírat jeho slova ani po zkušenostech se slovy o zbraních hromadného ničení, jimiž byla ospravedlněna agrese proti Iráku?
Nemohu se zbavit pocitu, že celá propagandistická kampaň, která je Američany, a v téměř servilní závislosti i českými politickými kruhy, rozpoutána, je zaměřena hlavně na bagatelizování problému. Odvádí se pozornost k druhořadým, alespoň z hlediska nás všech druhořadým, stránkám problému, jako jsou možná ohrožení zdraví občanů v Brdech a okolí. Odděluje se problém radaru v Čechách od celkového systému, kterému má sloužit -”kdyby všichni budovali jen radary, byl by na světě mír” (Václav Havel v Právu dne 15. září 2007). Nelze se tvářit jako se tváří Václav Havel, že radar je jen jakousi věcí „sám o sobě“.
Každý, kdo alespoň trochu zná historii vývoje a použití tohoto radiotechnického prostředku, ví již od dob předcházejících druhé světové válce, že radar byl vyvíjen a používán vždy jen jako zařízení sloužící něčemu: odhalování letadel směřujících ku příkladu z Německa k bombardování Londýna, k navádění stíhačů na narušitele státní hranice, k řízení letového provozu na letových cestách, později k odhalování odpalu raket atd apod. Je smutné, jestliže takové základní věci nezná či nechce znát člověk, který dokonce po řadu let byl vrchním velitelem branných sil této země! Možná by stačilo, kdyby si Václav Havel přečetl 9. kapitolu z díla Sir Winstona Churchilla „Druhá světová válka, I. Díl „Blížící se bouře“, str.135 (Lidové noviny, Praha, 1992), aby se mu ozřejmilo, co to vlastně radar je!Jestli někdo není schopen vidět, že výkonný radar v blízkosti hranic suverénního státu je něco podobného jako když někdo nahlíží pomocí dalekohledu do oken mé ložnice, pak Rusové na to takto pohlížet, a oprávněně, mohou.
A už vůbec nerozumím argumentům, které jsou pronášeny na podporu toho, proč máme pomáhat Američanům v jejich snaze budovat PRO, jako že „Amerika brání Evropu především morálně a psychologicky”. To už Rusko je z Evropy definitivně odepsáno, že nemusí být bráněno či že se má obrana zbytku Evropy budovat na jeho úkor či že „Evropa” musí být bráněna dokonce proti němu? Co to je za morálku? Co to je za psychologii? Že vůči Americe máme snad ještě nezaplacený dluh, protože „bez Američanů bychom nevyhráli tak snadno studenou válku” a podobně (všechny citace v odstavci jsou slovy Václava Havla z rozhovoru pro Právo dne 15. září 2007)?
Argument V. Havla, že Americe něco dlužíme, odmítám kategoricky: vznik svého prvního samostatného státu zaplatilo svými životy a strádáním percentuelně možná stejné množství příslušníků tohoto národa jako národa amerického. A za vymanění se z rakouského područí a za svůj stát už Čechoslováci 2. července 1917 bojovali proti rakouské armádě v bitvě u Zborova, zatímco Spojené státy vyhlásily válku Rakousku-Uhersku až 7.prosince 1917!
A pro to, abychom mohli být zařazeni mezi vítězné státy ve válce druhé, položily naše národy, vzhledem k počtu obyvatel,také možná větší oběti než Amerika. A tyto oběti již občané Československa přinášeli v době, kdy Amerika ještě za oceánem čekala na svůj Pearl Harbour. Už před tím bojovali Čechoslováci proti nacismu v letecké bitvě o Británii, u Tobruku, elita národa umírala nikoliv jako ovce, ale jako příslušníci bojujícího národa, na popravištích v Kobylisích, Kounicových kolejích a na mnoha jiných místech! To by i bývalý prezident měl vědět!
Čili: aniž bych jakkoliv chtěl snižovat význam americké účasti v první a druhé evropské a světové válce, žádný dluh, který bychom měli splácet, nemáme, jen jistou vděčnost za to, že do válek, v nichž už my jsme bojovali, se nakonec Američané také zapojili, to ano! A že jejich míra zapojení, kvantitativně měřeno, byla nesrovnatelně větší než naše zapojení, to lze uznat. Ale kvantitativní měřítka zde zdaleka nemohou vyjádřit vše. Vděčnost? Ano, tu jistě cítíme, avšak nejen vůči Americe. Rusko udělalo pro nás také mnoho, za co mu můžeme být vděčni a neměli bychom mu dnes dělat něco, co se mu nelíbí! Nebo snad máme dnešnímu Rusku odplácet za to, co nám udělal v roce 1968 ve zcela odlišné mezinárodní situaci a za jiného politického vedení jeho předchůdce Sovětský svaz? Za to přece dnešní Rusko nemůže být činěno odpovědným! A pykat za to!
A snadné vítězství ve studené válce? Snadným se toto vítězství může jevit jen ze spisovatelského křesla. Když už někdo opravdu chce použít pro rozuzlení desetiletí trvajícího konfliktu mezi dvěma společenskými systémy slovo „vítězství“, (ne všichni jsou ochotni takový výraz akceptovat, protože neodpovídá realitě), pak by měl mít na zřeteli toto: vítězství to bylo, ale jen vítězství zdravého rozumu, který se projevil na obou stranách, a lze je personifikovat jmény Gorbačov-Reagan. „Sovětský vůdce Gorbačov, ruský prezident Jelcin a jejich poradci měli za to, že přešli na stranu USA jako vítězové ve studené válce“ ( Dimitri K. Simes, tamtéž).
Výsledek tohoto konfliktu lze spíše zařadit k té kategorii vítězství, kterým se proslavil epirský král Pyrrhos! Tato „válka” skončila a na jejím kontě mezi ztrátami zůstaly nenávratně nesmírné materielní hodnoty - stačí se jen rozhlédnout po našich bývalých vojenských letištích! Sám znám dobře třeba letiště Hradčany u Mimoně. Přistával jsem tam 11. září 1951 ještě na trávu, později tam několik roků létal z betonové dráhy. A když jsem se tam byl podívat v roce 2007, byl jsem prostě zděšen, co se stalo ze zařízení, do jehož výstavby byly vloženy obrovské materielní prostředky! To jsou ony výsledky „vítězství“? Naštěstí je tu ještě historie, která vše postaví na své místo!
„Všichni jsme prohráli ve studené válce a všichni jsme vyhráli tím, že skončila” (Gorbačov na tiskové konferenci 27. 7.2007). Těžko lze nesouhlasit s výrokem prezidenta Putina, že tato studená válka byla spíše „tragedií ve vzájemných vztazích mezi Amerikou a Ruskem“ (Putin v rozhovoru s časopisem Time 12.12.2007), než oslavovat virtuální vítězství v ní!
Václav Havel by se měl zeptat třeba našich stíhacích pilotů, kteří „odseděli” tisíce hodin v „ostrých” hotovostech v kabině stíhacích letadel na řadě československých letišť v připravenosti kdykoliv startovat proti narušitelům hranic, aniž měli jistotou, že budou moci přistát pro špatné povětrnostní podmínky, do nichž startovali, zda to byl „lehký“ džob.
A co by mu asi řekli američtí letci, kteří směřovali v předlouhých letech v kabině amerických strategických bombardérů s termojadernými bombami na palubě ke svým cílům, aby přeměnili v popel celá velkoměsta, mezi nimiž možná byla i Praha, a čekali jen na rozkaz překročit linii, od které se museli bez takového rozkazu se svým nákladem vracet, aniž onu linii překročili? Jestli pak nám naši američtí přátelé někdy sdělí, které cíle v Československu byly cíli pro atomové bombardování?
Jak by asi svou službu hodnotili ruští námořníci, kteří na palubě sovětských ponorek s jadernými torpédy po celé týdny „odpočívali“ pod příkrovem arktického ledu a čekali na podobné rozkazy? Pochybuji, že by tito všichni hovořili o „snadnosti” vítězství v této „válce”.
Bohužel, v celé diskuzi kolem radaru v Brdech takové otázky jsou diskutovány jen málo a ti, kdož by k tomu mohli říci své slovo, příležitost k tomu nedostávají vůbec nebo jsou už tak odevzdaní, že je ani říci nechtějí. Když vidí, jak se na jejich názory dbá či jak se jich dokonce bojí politická elita, jsoucí u mocenského kormidla!
A vůbec se nediskutuje, podle mého soudu zásadní otázka: jakými cestami pokračovat ve stavbě domu, jehož architekturu schválila a základy položila konference v Helsinkách v roce 1975, domu, ve kterém bude panovat vzájemná důvěra mezi všemi nájemníky, snaha po neustálém kultivování této důvěry, jejím obnovování a znovunalézání na jednotlivých stupních historického vývoje!
Právě k budování potřebné důvěry by se dnes mělo soustředit strategické úsilí všech těch států, které chtějí budovat svět beze strachu z jaderné války, beze strachu z terorismu. Bohužel, v tomto směru se pokrok ubírá kupředu jen velmi pomalu. Vzpomínaný Tomáš Pojar se ve svém článku podrobně zabývá strategickými koncepcemi NATO, Ruské federace i naší země. (Nevím z jakého důvodu zapomíná při tom na strategii USA.) Dochází k téměř jednoznačnému závěru, že všechny tyto strategie se shodují v tom, že hlavním nebezpečím je šíření zbraní hromadného ničení a prostředků jejich dopravy k cílům.
Z těchto závěrů by bylo snadné dospět k potřebě společné strategické spolupráce v této oblasti. Zvláště proto, že jsou zde prokazatelné historické zkušenosti, čeho lze dosáhnout takovou strategickou spoluprací. Cožpak by bylo možno porazit nacistické Německo a imperialistické Japonsko ve druhé světové válce bez toho, že by demokratické Spojené státy a Velká Britanie neuzavřely strategické spojenectví s totalitním Sovětským svazem? Nikdo dnes snad nepochybuje o tom, že bez takového strategického spojenectví by nebylo ani společného vítězství! Jestli to bylo tehdy možné, proč to není možné dnes? Vždyť obě rozhodující strany- USA i Rusko- jsou zajedno pokud se týče cílů boje proti terorismu i proti šíření ZHN. Co brání tomu, aby se domluvili na vypracování společného zhodnocení reálných nebezpečí a opatření, jak jim čelit? A to na strategické úrovni? Proč jedna strana chce získat jisté výhody a to přes odpor a proti zájmům strany druhé? A proč česká politika se staví na jednu stranu tím, že ku příkladu hodlá podpořit vybudování amerického radaru na svém území? Vždyť je také signatářem Helsinských dohod o posilování vzájemné(!)důvěry!
Lze budovat vzájemnou důvěru, jestliže budeme k jedné ze stran tohoto „konfliktu“ přistupovat z pozice: „co s vámi máme udělat?“ Je správnou cestou k budování vzájemné důvěry, jestliže jedna strana- americká či západní- bude druhé straně- Rusku- říkat: „My na vás čekáme, chceme vás přijmout do své rodiny, do naší civilizované rodiny.“ Je protismyslné, jestliže se prezident Putin ptá: „Na základě čeho jste ale rozhodli, že je vaše civilizace tou nejlepší? Jsou mnohem starší civilizace, než je civilizace americká“. (Putin v interwiev listu TIME).
V roce 1995 vydal již zesnulý „afgánský“ generál Alexandr Lebeď knihu «За державу обидно" (redakce Moskevské pravdy, 1995, Moskva). V ní napsal, kromě jiného: „Odpor Slovanů se v extrémních případech zdesateronásobuje, a nikdo nerozumí tomu, proč se tak děje. Pero stlačované ruské trpělivosti je stlačeno k hranici, jež nemá v historii obdobu a stačí už jen málo, aby se vymrštilo očišťující silou…“
Nejsme svědky toho, že něco podobného se děje v současnosti? Že to, co mnozí naši komentátoři považují za obnovu jakéhosi ruského imperialismu, může být právě oním rozpínajícím se stlačeným perem ruské trpělivosti? Cožpak opravdu se lze domnívat, že národ, který dal světu takové osobnosti jako je Puškin, Gogol, Čechov, Dostojevskij, Tolstoj, Turgeněv, Pasternak, Solženicyn, Čajkovskij, Glinka, Musorgskij, Rachmaninov, Stravinskij, Mendělejev, Ciolkovskij, Pavlov, Sacharov, Koroljov, Iljušin, Šaljapin, Nurejev, Rostropovič, Kutuzov, Žukov, Čkalov, Gagarin, Gorbačov – je třeba pokračovat? strpí, aby tak zvaná „civilizační role“ Západu vůči Rusům byla uskutečňovaná z pozice „ještě nejsou zcela civilizovaní, jsou ještě trochu divocí, nedávno slezli se stromů,. Proto je musíme trochu přičísnout, oni to sami neumí, oholit je, umýt z nich špínu.“ (Putin ve vzpomínaném interwiev).
Cožpak si, místo zatracování či ponižování, nezaslouží obdiv a pomoc národ, který „podstoupil strašlivé utrpení, aby vyzkoušel za lidstvo nové formy života společenského, hospodářského, duchovního. Je možné (dnes už je to jisté, dodávám já), že se zmýlil, že jich nenalezl. Ale pokus byl tak opravdivý a tak děsivý přímo svým odhodláním, že stojí osamocený v dějinách.“ To jsou slova F.X. Šaldy (Miloslav Ransdorf, Mistr Jan Hus). A rád bych dodal, že tento národ sám, bez cizí pomoci, se dokázal zbavit systémů, které jej deptaly, utlačovaly a nedávaly mu svobodu dýchat a žít. A který za toto vše zasluhuje naši podporu a pomoc. Určitě se nám to vyplatí!
Myslím, že mnozí naši publicisté i politici by se měli zamyslet nad tím, zda se na Rusko nedívají podobně jak to vnímá V.Putin. A zřejmě i politická elita dnešního Ruska a většina Rusů, když získala ve volbách tak drtivou většinu. Rozhodně si myslím, že v zemi, která má ještě tolik nedostatků jako má země naše, že nemá důvody pyšnit se svou demokratičností, by měly mnohem zdrženlivěji zaznívat hlasy, které známkují poměry v Rusku, určují to, kdo je či není demokratickou opozicí apod.
Rád bych se také odvolal na názor francouzského historika Francois Xavier Coquina, s nímž se ztotožňuji: „Zapomíná se, že ani Rusko ani Rusové si nepřejí transformovat se do demokracie západního typu a nechtějí hodit přes palubu svou vlastní kulturu a národní hodnoty- hodnoty sociální, egalitní a kolektivní, jakož i hodnoty solidární demokracie (zatím ještě více teoretické než reálné), že se dívají na naši liberálně-individualistickou, při tom nerovnoprávnou, plutokratickou a merkantilní demokracii, ne méně kriticky, než my sami hodnotíme ruskou skutečnost. Ať už se to dotýká samozvaných demokratizátorů jakkoliv-je věcí samotného Ruska, aby si zvolilo demokratický režim, který bude odpovídat jeho tisícileté historii a zájmům, a nebude se podřizovat žádnému vnějšímu vměšování soudobých křižáků; nemáme právo vnucovat Rusku demokratický „model” na klíč, nemáme právo zřizovat nad Rusy dohled s negativním podtextem, a to pod záminkou boje s jejich přepokládaným sklonem k totalitě.“ A „…bylo by rozumnější uznat, že neexistuje ideální demokracie, že je tolik „demokracií”, kolik je národů a států s jejich vlastní kulturou a historií“.( „ Réflexions sur l´assimilation du stalinisme à l´hitlerisme , Europe-2006, janvier-février 2006, No 921-9, p. 283-307)“.
A neškodilo by připomenout si, kdo všechno byl účastníkem a signatářem dohod z Helsinek, že to byla i tato země, a zda úsilí, které předcházelo těmto dohodám, nevyznívá naprázdno ve světle toho, co se dnes v Evropě chystá a připravuje i na poli tak zvané protiraketové obrany Spojených států! A co je na první pohled v rozporu s pocity slovanské sounáležitosti, které, jak věřím, v tomto národě ještě nevymřely!

V Brně v lednu-únoru 2008.