V knize „Soumrak králů vzduchu” (Fidler, Rajlich, ARES,DEUS, Praha. 2000) je, kromě jiného, rozebírána otázka návratu československých letců z Anglie po skončení Druhé světové války. Píše se tam:..Čs. leteckým jednotkám ve Velké Britanii byl povolen návrat do vlasti až tři měsíce po skončení války.Je zřejmé, že zde hrály roli především politické vlivy-šlo o záměr udržet letectvo ve Velké Britanii co nejdéle, aby důležitá rozhodnutí ohledně výstavby nového letectva a rozhodující řídící místa v něm (zvláště funkce velitele letectva a jeho náčelníka štábu) mohly v předstihu zaujmout osoby přijatelné pro nový establishment , v němž byli velkou měrou zastouperni komunisté:”
Tuto otázku by bylo třeba podrobit důkladnému historickému zkoumání a neodbývat ji jen spekulativním uvažováním o politických vlivech.
Předně je známo, že důležitá rozhodnutí o výstavbě vojenského letectva (včetně poválečné výstavby) již byla koncipována za války v roce 1943. Rozhodně se tak stalo před tím, než prezident Beneš odjížděl do Moskvy k jednání o spojenecké smlouvě se Sovětským svazem. Memoranda, která v Moskvě prezident Beneš předložil sovětské vládě 16.prosince 1943, nebyla výplodem jen jeho mozku. Podklad pro ně byl materiál vypracovaný před 14.11.1943 Štábem pro vybudování branné moci . A z těchto dokumentů se pak odvíjela další rozhodnutí týkající se výstavby letectva v poválečném období, které je předmětem pojednání v uvedené knize.
Jak se uvádí v knize na straně 19, byly československé perutě ve Velké Britanii ve formální (co to znamená?) podřízenosti 301th Wing Transport Command RAF, respektive 11th Group Fighter Command RAF až do února 1946,kdy definitivně přestaly existovat jako jednotky Royal Air Force.
Za druhé i v Londýně, na straně britských činitelů, byla v době, kdy končila válka s nacistickým Německem, přijímána rozhodnutí, která osud československých leteckých jednotek, jako součásti Royal Air Force na ostrovech, a jejich návrat do vlasti, mohla významně ovlivnit. A zřejmě i ovlivnila. K takovým zásadním rozhodnutím jistě patřilo i rozhodnutí ministerského předsedy a ministra obrany Velké Britanie W. Churchilla učiněné někdy v dubnu-květnu 1945, aby jeho generální štáb zpracoval plán operace proti Rudé armádě s kódovým názvem "Nemyslitelné" (český název plánu jsem použil jako překlad ruského názvu „Němyslimoje“, který jsem nalezl v ruském tisku). Tedy operace, jejíž zahájení by bezesporu znamenalo zahájení války se Sovětským svazem. Cílem operace bylo "podřídit Rusko vůli USA a Britského imperia". Tato operace měla být zahájena 1. července 1945.
V operaci se počítalo dokonce s využitím ještě ne demobilizovaných jednotek Wehrmachtu (jen v Norsku bylo asi 400000 německých vojáků). Jak by pro plánování a případné uskutečnění této operace mohli britští vojenští plánovači nepočítat s čs.vojáky, zvláště letci, kteří se při obraně ostrovů tak osvědčili? Svou kvalifikací i ideově? Asi by nebylo už tak složité je pro válku proti Sovětskému svazu získat a použít. Zvlášť když stále podléhali britskému velení a ideovému vlivu!
Když 8. června 1945 doložili náčelníci štábu Churchillovi, že „operace je neuskutečnitelná v důsledku převahy Rudé armády", byly plány operace "Nemyslitelné" odloženy, a jak se ukázalo, natrvalo. A přestaly také důvody, proč držet naše letce na ostrovech.
Lze se oprávněně ptát: kdo rozhodoval o tom, aby byli čs. letci zadržováni ve Velké Britanii co nejdéle či kdo dával (či odpíral) souhlas k tomu, aby se mohli vrátit do vlasti dříve? Nebyl to náhodou někdo z britské strany? Třeba britská vláda, které ještě v květnu 1945 předsedal, a od konce července 1945 už nepředsedal W. Churchill?
čtvrtek 25. října 2007
KDY NASTAL SOUMRAK KRÁLŮ VZDUCHU?
V roce 2000 vyšla v Praze v nakladatelství ARES,DEUS kniha „Soumrak králů vzduchu”. Autory knihy jsou Jiří Fidler a Jiří Rajlich. Kniha obsahuje velké množství zajímavých materiálů z historie čs. vojenského letectva z období po skončení druhé světové války z období roků 1945 až 1950. Mnohá tvrzení, včetně názvu knihy, však mohou být předmětem polemiky či nesouhlasu.
Cítím jako svou profesionální i členskou povinnost Svazu letců České republiky vyjádřit své názory k otázkám, jejichž podstatu vyjadřuje dále uvedený citát z této knihy:
„Rok 1950 byl posledním rokem „starého“ letectva v Československu, kdy vzduch býval naším mořem, kdy tento prostor brázdili čeští králové vzduchu ve vrtulových letounech. Následující období již patřilo převážně jiným letounům i jiným pilotům-vzduch ovládly proudové letouny a mysl nás všech (více či méně) nová ideologie, která označila za nepřátelské téměř vše, co patřilo k významnému, ctěnému či oblíbenému v minulosti. Tento přelom nepřišel v jediném okamžiku, ale postupně nazrával celou druhou polovinu čtyřicátých let. Nese-li kniha název Soumrak králů vzduchu, označuje v přeneseném slova smyslu také období soumraku pro celou československou společnost před čtyřmi desítkami let vlády tmy.“
Období po roce 1950, kdy podle autorů knihy nastal soumrak pro celou československou společnost, a autoři knihy nedvojsmyslně dávají najevo, že českosloveské vojenské letctvo z oné doby nevylučují, představuje dobu, kterou většina dnešních členů Svazu letců, i těch, kteří ještě dožívají svůj život mimo rámec této organizace prožila v československém vojenském letectvu a , kromě jiného, se z tohoto důvodu těší i zákonným důchodovým požitkům z této činnosti vyplývajícím.
V citovaných názorech autorů knihy se jasně zrcadlí soud nad dějinami. Soud, který pronášejí či pronášeli nikoliv historikové, jedině k takovým soudům povolaní, ale lidé, kteří ještě nevystřízlivěli z opojení mocí, jež jim bez boje a osobních zásluh spadla do klína. Lidé, kteří si myslí, že tuto moc mohou využít, či ještě lépe zneužít, podle zásady, že vítěz "bere vše"a že "má vždycky pravdu" a že je oprávněn vynášet i historické soudy, byť k tomu není ani povolán ani kvalifikován. Zdá se mi, že autoři knihy, historikové, ony soudy samozvaných soudců nad historií často nekriticky přijímají.
Na prvním místě bych si rád ujasnil, kdo to byli oni „čeští králové vzduchu“. Jakými vlastnostmi byli nadáni či si je osvojili, aby se jim dostalo tohoto vznešeného titulu. V čem se vlastnosti, které měli jejich následovníci, kteří po roce 1950 začali brázdit toto „naše moře”, tedy vzdušný prostor nad výsostným územím našeho státu, od nich lišily.
V čem podstatném byla kvalita letců po roce 1950 jiná, odlišná natolik, že těmto letcům už zřejmě nepatří epitheton „králů vzduchu“, ale, kteří na rozdíl od předešlých, už snad jsou jen jakýmsi "leteckým plebsem"?
Spočíval opravdu onen rozdíl mezi kvalitou letců před rokem 1950 jen v tom, že tito „noví“ letci již začali létat na strojích další generace- na letounech proudových? Či to, že mysli oné nové generace letců „ovládla (více či méně) jiná ideologie“? A co má vůbec ideologie co dělat s kvalitou vojenských letců, jejichž hlavním posláním je příprava k obraně vlasti?
To, čemu říkáme „vlast“, které přísahali jak letci před rokem 1950, tak i po něm, není pojmem ideologickým!
„Patria communis est parens omnium nostrum“ - „Vlast je společnou matkou nás všech” (Cicero)! Ať jsme jakéhokoliv přesvědčení, víry, náboženského vyznání, původu ! Vlast- tedy ona „matka” nedělá rozdílu mezi těmi, kterým historie a Osud poskytly možnost za vlast bojovat a umírat ve válce „horké“ a druhým vykonávat své poslání obránce vlasti „jen“ za války „studené“!
A lze za kriterium odlišnosti považovat jiné typy letadel? Místo vrtulových proudové? Je oprávněné považovat ty letce, kteří létali na vrtulových strojích dvacátých a třicátých let za „krále vzduchu“ a letce, kterým technický pokrok v jiné době „přihrál“ jiné stroje, s jinými výkony, jiných vlastností, považovat za něco méně cenného? Co už by je neopravňovalo k tomu, aby jim byl přidělen epitheton „král vzduchu“?
Nebo snad to, že ti první létali v době, kdy letectvo a letci byli považováni za něco zcela výjimečného ( a byli v tom duchu také vychováváni) už jen proto, že se jednalo o činnost od dob Ikarových neprovozovanou, zatímco generace po roce 1950 již vstoupila do doby, kdy letectvo, zejména pak letectvo vojenské, doznalo nesmírný rozvoj především v technické oblasti i v jeho využití pro vedení války?
Tedy v době, kdy již i naše obyvatelstvo mělo zážitky a vjemy z činnosti letectva, které se už odlišovaly od zážitků a vjemů z dob předválečných? Takový rozdíl už připustit lze: jinak se jistě bude dívat na letce člověk, který je viděl v období první republiky jen při různých leteckých dnech a akrobatických exhibicích a jinak člověk, který zažil byť jediný nálet „kotlářů“ či strategické bombardování civilního města!
Jsem přesvědčen, že dělící čára, kterou se pokoušejí vytvořit a nakreslit autoři knihy, je zcela falešná, vykonstruovaná. Cíl této konstrukce by se implicitně mohl jevit takto: dehonestovat onu generaci či generace těch, kteří se stali letci v období světa rozděleného na soutěžící a soupeřící tábory a vylíčit je, oproti těm prvním, tedy oproti oněm „králům“, jejichž soumrak už přišel, za lidi sloužící vlasti už v jiných mocenských podmínkách, a tedy, alespoň náznakově, je označit za lidi nezaluhující si úcty a obdiv!
Nemohu v této souvislosti se neodvolat na slova generála Karla Mrázka (1910-1992), muže, který bojoval v řadách RAF. Řekl je, asi dva roky před svou smrtí, jednomu z mužů-generálů čs. voj. letectva-, kteří v ČSLA sloužili většinou v době po roce 1950: „Ano, my jsme bojovali, nasazovali životy, mnozí za svobodu vlasti umírali. Vy jste čs. vojenské letectvo udrželi v síle (podtrženo mnou). Dnes je tomu tak, že na nás si občas vzpomenou a vojenské letectvo?“ (Zpravodaj SL ČR č. 40, str. 32, genmjr. Zdeněk Huml, „Příliš krátké přátelství to bylo“).
Druhou otázkou, která si zasluhuje, aby byla objasněna, je to, zda období historie československého vojenského letectva mezi léty 1945 a 1950 představuje soumrak a období, které následovalo po roce 1950, je součástí jakéhosi období „vlády tmy“. Má mít takové označení, navýsost ideologicky zaměřené, vůbec místo v knize, která je koncipována jako příspěvek do „dějin vojenského letectva“? Opravdu si autoři myslí, že ony stovky či tisíce letců, kteří v dalších téměř čtyřiceti letech létali v řadách vojenského letectva ČSLA, všichni do jednoho jsou ochotni strávit nařčení či podezření, že sloužili „vládě tmy“? Že ona léta si, kromě opovržení či zapomnění, nezasluhují žádné kladné ohodnocení?
Kým jiným, než rovněž „králi vzduchu“ byli ti, kteří mistrně ovládali své stroje, všichni ti, kteří udivovali svými výkony, ať už se jmenovali Zvara, Mošna, Kamenický, Kúkel, Kvarda, či zda to byli členové akrobatických skupin na proudových strojích, kteří předváděli něco do té doby nevídaného, možná dokonce předstihující různé "Red Arrows" a další? To nebyli rovněž „králové vzduchu“? Nepřísluší jim takové označení jen proto, že v rozděleném světě nemohli své mistrovství předvádět na různých soutěžích v Curychu a jinde?
Či letecký svět udivující Bláha, Bezák, Šouc, Jirmus a další? I když tito létali pod vlajkami aeroklubů, tedy jako civilisté? (V době předválečné něco podobného neexistovalo a nebylo snad ani možné, a tak stát reprezentovali na mezinárodních kolbištích letci vojenští.)
Nebyli také „králi vzduchu“ všichni ti stíhači, kteří chránili vzdušné hranice státu, kteří startovali proti narušitelům československého vzdušného prostoru za podmínek, kdy nebylo jisto, zda budou na některém z letišť takové povětrnostní podmínky, které jim dovolí přistát? A co ty tisíce letců, kteří se dnes a denně, ve dne v noci, připravovali k vedení bojové činnosti či kteří odseděli tisíce hodin v ostré hotovosti připraveni kdykoliv ke startu proti narušitelům? To nebyli „králové vzduchu“?
Jestli by toto vše chtěli svou metaforou popřít autoři knihy, pak musí očekávat, že budou obviněni z předpojatosti, která s opravdovou historiografií má málo společného! Takový výklad a chápání historie by opravdu nemělo nárok na to, aby historie byla oním "lux veritatis", tedy „světlem pravdy”!
Nemohu pochopit, že lidé, kteří opravdu tíhnou k letectví, třeba jako historici, by mohli podobným způsobem jedny vynášet a ty druhé ponižovat, jedny považovat za "krále", druhé za jakýsi "plebs"!
Jestli by roky 1945-1950 byly skutečně jen "soumrakem", po němž následovala "tma", jak bych si měl vysvětlit, že v době této "tmy" nastal po roce 1951 „kvalitativně (podtr. mnou) i kvantitativně obrovský skok ve vývoji československého letectva“ (jak se píše na 92. straně knihy „Soumrak králů vzduchu”)? Odkud přišly, kde se vzaly, ony "nové generace učitelů, instruktorů a vědců, kteří obnovili snahu o vybudování samostatného moderního leteckého výzkumnictví a školství“ (tamtéž na straně 71)? Atd. a pod.
Jestli po soumraku let 1945-1950 nastala noc, co potom následovalo po této noci? Lze to, co po oné "vládě tmy" následovalo, nazvat "dnem"? Snad! Jen když ale připustíme, že jen ve dne lze v historicky krátké době destruovat a zničit to, co bylo výsledkem práce celé jedné či dvou generací letců? Po roce 1989, tedy zřejmě po oněch téměř 40 letech, kdy podle autorů knihy vládla v celé československé společnosti, tedy i v armádě, ona "tma", byla během několika let zničena bojová síla československého vojenského letectva, rozprášeny pluky a divize, které se formovaly a stmelovaly desetiletí, byla destruována infrastruktura vojenského letectva, bojeschopnost letectva byla de facto přivedena k nule!
Důsledkem této destrukce bylo ku příkladu to, že v době konání "summitu" NATO v Praze v roce 2002 nebylo naše stíhací letectvo, až do roku 1989 bezesporu schopné ochránit vzdušný prostor země, způsobilé k tomu, aby ochránilo ze vzduchu tuto schůzku nejvyšších představitelů Aliance a muselo si vzdušnou ochranu objednat u spojenců!
Noví političtí vůdci této země, včetně vrchního velitele ozbrojených sil, se po roce 1989 chovali vůči tomu, co rozumíme pod pojmem „vlast“ a čehož součástí je i branná síla země, tak, jakoby to bylo jejich vlastním dílem, jen jejich výhradním vlastnictvím, jejich hájemstvím, se kterým mohou nakládat podle své libovůle, aniž hledají konsensus s občany své země!
Destrukce vojenského letectva po roce 1989, kdy generál Mrázek se cítí oprávněn položit otázku „a čím je dnes vojenské letectvo?“ je skutečným symbolem onoho "dne", který nastal po „vládě noci“!
Cítím jako svou profesionální i členskou povinnost Svazu letců České republiky vyjádřit své názory k otázkám, jejichž podstatu vyjadřuje dále uvedený citát z této knihy:
„Rok 1950 byl posledním rokem „starého“ letectva v Československu, kdy vzduch býval naším mořem, kdy tento prostor brázdili čeští králové vzduchu ve vrtulových letounech. Následující období již patřilo převážně jiným letounům i jiným pilotům-vzduch ovládly proudové letouny a mysl nás všech (více či méně) nová ideologie, která označila za nepřátelské téměř vše, co patřilo k významnému, ctěnému či oblíbenému v minulosti. Tento přelom nepřišel v jediném okamžiku, ale postupně nazrával celou druhou polovinu čtyřicátých let. Nese-li kniha název Soumrak králů vzduchu, označuje v přeneseném slova smyslu také období soumraku pro celou československou společnost před čtyřmi desítkami let vlády tmy.“
Období po roce 1950, kdy podle autorů knihy nastal soumrak pro celou československou společnost, a autoři knihy nedvojsmyslně dávají najevo, že českosloveské vojenské letctvo z oné doby nevylučují, představuje dobu, kterou většina dnešních členů Svazu letců, i těch, kteří ještě dožívají svůj život mimo rámec této organizace prožila v československém vojenském letectvu a , kromě jiného, se z tohoto důvodu těší i zákonným důchodovým požitkům z této činnosti vyplývajícím.
V citovaných názorech autorů knihy se jasně zrcadlí soud nad dějinami. Soud, který pronášejí či pronášeli nikoliv historikové, jedině k takovým soudům povolaní, ale lidé, kteří ještě nevystřízlivěli z opojení mocí, jež jim bez boje a osobních zásluh spadla do klína. Lidé, kteří si myslí, že tuto moc mohou využít, či ještě lépe zneužít, podle zásady, že vítěz "bere vše"a že "má vždycky pravdu" a že je oprávněn vynášet i historické soudy, byť k tomu není ani povolán ani kvalifikován. Zdá se mi, že autoři knihy, historikové, ony soudy samozvaných soudců nad historií často nekriticky přijímají.
Na prvním místě bych si rád ujasnil, kdo to byli oni „čeští králové vzduchu“. Jakými vlastnostmi byli nadáni či si je osvojili, aby se jim dostalo tohoto vznešeného titulu. V čem se vlastnosti, které měli jejich následovníci, kteří po roce 1950 začali brázdit toto „naše moře”, tedy vzdušný prostor nad výsostným územím našeho státu, od nich lišily.
V čem podstatném byla kvalita letců po roce 1950 jiná, odlišná natolik, že těmto letcům už zřejmě nepatří epitheton „králů vzduchu“, ale, kteří na rozdíl od předešlých, už snad jsou jen jakýmsi "leteckým plebsem"?
Spočíval opravdu onen rozdíl mezi kvalitou letců před rokem 1950 jen v tom, že tito „noví“ letci již začali létat na strojích další generace- na letounech proudových? Či to, že mysli oné nové generace letců „ovládla (více či méně) jiná ideologie“? A co má vůbec ideologie co dělat s kvalitou vojenských letců, jejichž hlavním posláním je příprava k obraně vlasti?
To, čemu říkáme „vlast“, které přísahali jak letci před rokem 1950, tak i po něm, není pojmem ideologickým!
„Patria communis est parens omnium nostrum“ - „Vlast je společnou matkou nás všech” (Cicero)! Ať jsme jakéhokoliv přesvědčení, víry, náboženského vyznání, původu ! Vlast- tedy ona „matka” nedělá rozdílu mezi těmi, kterým historie a Osud poskytly možnost za vlast bojovat a umírat ve válce „horké“ a druhým vykonávat své poslání obránce vlasti „jen“ za války „studené“!
A lze za kriterium odlišnosti považovat jiné typy letadel? Místo vrtulových proudové? Je oprávněné považovat ty letce, kteří létali na vrtulových strojích dvacátých a třicátých let za „krále vzduchu“ a letce, kterým technický pokrok v jiné době „přihrál“ jiné stroje, s jinými výkony, jiných vlastností, považovat za něco méně cenného? Co už by je neopravňovalo k tomu, aby jim byl přidělen epitheton „král vzduchu“?
Nebo snad to, že ti první létali v době, kdy letectvo a letci byli považováni za něco zcela výjimečného ( a byli v tom duchu také vychováváni) už jen proto, že se jednalo o činnost od dob Ikarových neprovozovanou, zatímco generace po roce 1950 již vstoupila do doby, kdy letectvo, zejména pak letectvo vojenské, doznalo nesmírný rozvoj především v technické oblasti i v jeho využití pro vedení války?
Tedy v době, kdy již i naše obyvatelstvo mělo zážitky a vjemy z činnosti letectva, které se už odlišovaly od zážitků a vjemů z dob předválečných? Takový rozdíl už připustit lze: jinak se jistě bude dívat na letce člověk, který je viděl v období první republiky jen při různých leteckých dnech a akrobatických exhibicích a jinak člověk, který zažil byť jediný nálet „kotlářů“ či strategické bombardování civilního města!
Jsem přesvědčen, že dělící čára, kterou se pokoušejí vytvořit a nakreslit autoři knihy, je zcela falešná, vykonstruovaná. Cíl této konstrukce by se implicitně mohl jevit takto: dehonestovat onu generaci či generace těch, kteří se stali letci v období světa rozděleného na soutěžící a soupeřící tábory a vylíčit je, oproti těm prvním, tedy oproti oněm „králům“, jejichž soumrak už přišel, za lidi sloužící vlasti už v jiných mocenských podmínkách, a tedy, alespoň náznakově, je označit za lidi nezaluhující si úcty a obdiv!
Nemohu v této souvislosti se neodvolat na slova generála Karla Mrázka (1910-1992), muže, který bojoval v řadách RAF. Řekl je, asi dva roky před svou smrtí, jednomu z mužů-generálů čs. voj. letectva-, kteří v ČSLA sloužili většinou v době po roce 1950: „Ano, my jsme bojovali, nasazovali životy, mnozí za svobodu vlasti umírali. Vy jste čs. vojenské letectvo udrželi v síle (podtrženo mnou). Dnes je tomu tak, že na nás si občas vzpomenou a vojenské letectvo?“ (Zpravodaj SL ČR č. 40, str. 32, genmjr. Zdeněk Huml, „Příliš krátké přátelství to bylo“).
Druhou otázkou, která si zasluhuje, aby byla objasněna, je to, zda období historie československého vojenského letectva mezi léty 1945 a 1950 představuje soumrak a období, které následovalo po roce 1950, je součástí jakéhosi období „vlády tmy“. Má mít takové označení, navýsost ideologicky zaměřené, vůbec místo v knize, která je koncipována jako příspěvek do „dějin vojenského letectva“? Opravdu si autoři myslí, že ony stovky či tisíce letců, kteří v dalších téměř čtyřiceti letech létali v řadách vojenského letectva ČSLA, všichni do jednoho jsou ochotni strávit nařčení či podezření, že sloužili „vládě tmy“? Že ona léta si, kromě opovržení či zapomnění, nezasluhují žádné kladné ohodnocení?
Kým jiným, než rovněž „králi vzduchu“ byli ti, kteří mistrně ovládali své stroje, všichni ti, kteří udivovali svými výkony, ať už se jmenovali Zvara, Mošna, Kamenický, Kúkel, Kvarda, či zda to byli členové akrobatických skupin na proudových strojích, kteří předváděli něco do té doby nevídaného, možná dokonce předstihující různé "Red Arrows" a další? To nebyli rovněž „králové vzduchu“? Nepřísluší jim takové označení jen proto, že v rozděleném světě nemohli své mistrovství předvádět na různých soutěžích v Curychu a jinde?
Či letecký svět udivující Bláha, Bezák, Šouc, Jirmus a další? I když tito létali pod vlajkami aeroklubů, tedy jako civilisté? (V době předválečné něco podobného neexistovalo a nebylo snad ani možné, a tak stát reprezentovali na mezinárodních kolbištích letci vojenští.)
Nebyli také „králi vzduchu“ všichni ti stíhači, kteří chránili vzdušné hranice státu, kteří startovali proti narušitelům československého vzdušného prostoru za podmínek, kdy nebylo jisto, zda budou na některém z letišť takové povětrnostní podmínky, které jim dovolí přistát? A co ty tisíce letců, kteří se dnes a denně, ve dne v noci, připravovali k vedení bojové činnosti či kteří odseděli tisíce hodin v ostré hotovosti připraveni kdykoliv ke startu proti narušitelům? To nebyli „králové vzduchu“?
Jestli by toto vše chtěli svou metaforou popřít autoři knihy, pak musí očekávat, že budou obviněni z předpojatosti, která s opravdovou historiografií má málo společného! Takový výklad a chápání historie by opravdu nemělo nárok na to, aby historie byla oním "lux veritatis", tedy „světlem pravdy”!
Nemohu pochopit, že lidé, kteří opravdu tíhnou k letectví, třeba jako historici, by mohli podobným způsobem jedny vynášet a ty druhé ponižovat, jedny považovat za "krále", druhé za jakýsi "plebs"!
Jestli by roky 1945-1950 byly skutečně jen "soumrakem", po němž následovala "tma", jak bych si měl vysvětlit, že v době této "tmy" nastal po roce 1951 „kvalitativně (podtr. mnou) i kvantitativně obrovský skok ve vývoji československého letectva“ (jak se píše na 92. straně knihy „Soumrak králů vzduchu”)? Odkud přišly, kde se vzaly, ony "nové generace učitelů, instruktorů a vědců, kteří obnovili snahu o vybudování samostatného moderního leteckého výzkumnictví a školství“ (tamtéž na straně 71)? Atd. a pod.
Jestli po soumraku let 1945-1950 nastala noc, co potom následovalo po této noci? Lze to, co po oné "vládě tmy" následovalo, nazvat "dnem"? Snad! Jen když ale připustíme, že jen ve dne lze v historicky krátké době destruovat a zničit to, co bylo výsledkem práce celé jedné či dvou generací letců? Po roce 1989, tedy zřejmě po oněch téměř 40 letech, kdy podle autorů knihy vládla v celé československé společnosti, tedy i v armádě, ona "tma", byla během několika let zničena bojová síla československého vojenského letectva, rozprášeny pluky a divize, které se formovaly a stmelovaly desetiletí, byla destruována infrastruktura vojenského letectva, bojeschopnost letectva byla de facto přivedena k nule!
Důsledkem této destrukce bylo ku příkladu to, že v době konání "summitu" NATO v Praze v roce 2002 nebylo naše stíhací letectvo, až do roku 1989 bezesporu schopné ochránit vzdušný prostor země, způsobilé k tomu, aby ochránilo ze vzduchu tuto schůzku nejvyšších představitelů Aliance a muselo si vzdušnou ochranu objednat u spojenců!
Noví političtí vůdci této země, včetně vrchního velitele ozbrojených sil, se po roce 1989 chovali vůči tomu, co rozumíme pod pojmem „vlast“ a čehož součástí je i branná síla země, tak, jakoby to bylo jejich vlastním dílem, jen jejich výhradním vlastnictvím, jejich hájemstvím, se kterým mohou nakládat podle své libovůle, aniž hledají konsensus s občany své země!
Destrukce vojenského letectva po roce 1989, kdy generál Mrázek se cítí oprávněn položit otázku „a čím je dnes vojenské letectvo?“ je skutečným symbolem onoho "dne", který nastal po „vládě noci“!
CO S RUSKEM? A CO S LUBOŠEM DOBROVSKÝM?
V LISTECH, v dvouměsíčníku pro politickou kulturu a občanský dialog, č. 4/2007 si Luboš Dobrovský, novinář, politik, překladatel, v 70. a 80. tých letech XX. století též dělník, od X.1990 do VI.1992 ministr obrany Československé federativní republiky, si svůj článek otitulkoval sugestivní a protektorsky znějící otázkou: „Co s Ruskem?”
Problém, který svou otázkou nastoluje a na který se pokouší dát v článku odpověď, není pro jeho vidění Ruska nijak nový.V rozhovoru, který vedl 22.12.2000 na vlnách Svobodné Evropy formuluje svůj postoj k tomuto problému podobně. Říká: „Vidím nezbytnost začít uvažovat o tom, co s Ruskem (podtrženo mnou), jakým způsobem se k Rusku chovat.” Jestliže v onom vzpomínaném rozhovoru kategoricky vyhlašuje , že „Rusku lze pomoci tak, že nebudeme podporovat kohokoliv, kdo se ocitne v prezidentském křesle”., pak v článku, k němuž píši své stanovisko, dospívá k závěru, že podpořit vzájemné porozumění s Ruskem lze jen tak, že „podpoříme ruskou opozici”. Tedy od toho, co nebudeme dělat, dnes říká, co dělat máme. K tomu se ještě vyjádřím později. Zdá se tedy, že v očích Luboše Dobrovského, kterého jistě nelze podezírat z neznalosti Ruska, je Rusko objektem, nikoliv subjektem mezinárodní politiky. A že tedy je na prvním místě třeba se zamyslet nad tím, co uděláme s tímto „nepoddajným dítkem”, které se začíná chovat jinak, než jak bychom si přáli. A na konci těchto úvah, mají-li vůbec k něčemu vést, bychom měli znát odpovědď, co „my”, tedy ti, kteří stojíme mimo tuto zemi, a kteří jsme od jisté doby sešikováni kolem Spojených států amerických, uděláme, abychom toto neposlušné a nepoddajné Rusko ukáznili, přivedi k rozumu a postavili tam, kam patří. Možná je „srazili na kolena, udělali z něj kolonii a skončili s jakýmkoiliv pokusem odporu jeho národa” (Alexandr Zinověv „Proč se vracím do Ruska”, též F.X.Coquin v Réflexions sur l´assimilation du stalinisme à l´hitlerisme)) a donutili Rusko, aby se kálo nejen za své hříchy současné, ale za hříchy předchůdců, jichž se tito vůči té části lidstva, kterou představujeme, podle nás dopustili. A to ,co bude za hříchy považováno, kam zpět v historii se až půjde,určíme my!
Už první dojem, který jsem při čtení článku získal, byl pocit, že se setkávám s projevem nesmírné domýšlivosti. Cožpak lze postoj k jakémukoliv národu, ať už je malý či velký, připodobňovat (ať už chtěně či nechtěně) k tomu, jak třeba rodiče bědují nad školním vysvědčením svého dítěte, když říkají „co z toho dítěte bude, co s ním budeme dělat”?
Vždyť tady hovoříme o zemi, chci zdůraznit o evropské zemi, o zemi, která je nejen geograficky (navzdory mínění současného francouzského prezidenta), ale i historicky a kulturně, nedílnou a organickou součástí naší evropské civilizace, o zemi s tisíciletou historií, s jejími nesmírnými zásluhami o západní Evropu, když nejprve po staletí zadržovala nápor stepních národů a umožnila tak v podstatě, aby v naší části Evropy se zrodila a dozrála epocha Osvícení, o zemi, která o staletí později spoluzachraňovala Evropu před důsledky činnosti „stád hunské soldatesky, hrnoucích se vpřed jako hejna lezoucích kobylek” (W. Churchill, II. světová válka, III.díl, str.368), o zemi, jejíž zásluhy o záchranu toho nejlepšího, co na starém kontinentě vzniklo, jsou nezpochybnitelné, když za cenu „nadlidského úsilí a...kolosální oběti” (F.XCoquin), výrazně napomohla k přemožení režimu , který se opíral o ideologii iracionálních hodnot krve a rasy, nelze pochybovat, o zemi, která – je třeba ještě pokračovat?
Ve stejný den, kdy jsem si v Moravské zemské knihovně v Brně prostudoval a oxeroxoval článek Luboše Dobrovského v Listech „Co s Ruskem?”, jsem si večer otevřel stránku www.mn.ru a tam si přečetl příspěvek Konstantina Kosačova, předsedy Výboru pro mezinárodní věci Dumy Ruské federace „Rusko-Západ: právo na zájmy”.
V článku ruského poslance, a ne bezvýznamného poslance, mě zaujala, kromě jiného tato věta: „Namísto toho, aby západní politici a hromadné sdělovací prostředky reagovali už obvyklou otázkou „co máme dělat s Ruskem”, bylo by rozumnější, kdyby naši západní partneři střízlivě a nezaujatě se zamysleli nad tím, proč to či ono Moskva dělá? Proč nehledá jiné prostředky, než tak říznou formou soustředit pozornost na problémy mezinárodní bezpečnosti a kontroly nad zbrojením?”
Osobně nemám nic proti Luboši Dobrovskému. Vím ku příkladu, že jeho činnost ve funkci ministra obrany ČSFR je mými kamarády a „přáteli ve zbrani”, kteří prošli v posrpnové éře kalvarií diskriminací, hodnocena kladně. Nerad bych, aby to, co jsem napsal či ještě dále napíši, bral osobně. Spíše chci ukázat, že jeho názory jsou pro mne prezentací ideologie, která dnes předvládá ve vztahu západního světa vůči Rusku, jsouce živena dovedně, koncepčně a s jistým strategickým předstihem prováděného opracovávání světového veřejného mínění. Tato koncepce, jak se mi to jeví, nemusí vůbec být zpracovávána v Pentagonu, či sídle CIA, ale ve správních radách ovládajících, či snažících se ovládnout, zdroje a trh se strategickými surovinami nejrůznějšího organického či anorganického původu.
Kým tedy bychom měli měřit současné Rusko? Jen Putinem? Či těmi, kdo v Rusku „nesouhlasí s Kremlem a nabízejí jinou (jakou konkétně?), přijatelnou (pro koho?) podobu Ruska”? Máme měřit dnešní Rusko postoji „ruských generálů” kteří „až hystericky oponují české a polské participaci na americkém antiraketovém systému”, když sám Luboš Dobrovský považuje jejich odpor za irelevantní, vzhledem k „neexistjícímu nebezpečí”. Luboš Dobrovský si jistě i za svého krátkého působení v roli ministra obrany ujasnil, že základní povinností každého genrálního štábu je soustavné, v reálném čase prováděné,vyhodnocování všeho, co se děje za hranicemi příslušné země a co by mohlo (nikoliv jen toho, co bezpodmínečně musí) ohrozit vlastní zemi a že musí navrhovat, případně deklarovat kroky, které po vojenské stránce budou učiněny k tomu, aby se podobným nebezpečím či rizikům, jak byly vyhodnoceny jím samým, nikoliv tím, jak byly druhou stranou prezentovány, předešlo. Když pak takové počínání profesionálního,odpovědného a za něco odpovídajícího vojáka, je hodnoceno jako výhružka či hysterie, pak už opravdu ztrácím představu o tom, jaký je rozdíl mezi nadávkou či věcnou argumentací!
Nebo budeme měřit Rusko také Gorbačovem, který na tiskové konferenci v Moskvě 27. července t.r. vyjádřil názor, že existuje pocit, že „ve světě vzrůstá neklid, který lze překonat jen politickými cestami (kam jistě nepatří budování nových a nových vojenských základen a zařízení, poznámka má), pouze cestou spolupráce, cestou zvyšování úlohy mezinárodních institucí ( k takové cestě jistě nepatří obcházení OSN, RB,OBSE, pozn.má)”. Či máme měřit Rusko také názorem poslance Dumy Kosačova, který vyzývá k návratu k logice: nejdříve budovat z obou stran partnerství a sbližování a teprve pak rozmisťování vojenských zařízení a vojenskou aktivitu- jestli tato nakonec bude potřebná!
Osobně si myslím, že by nebylo vůbec na škodu měřit Rusko třeba pocity, které zažívají jeho lidé, když vidí, a nemusí je o tom přesvěčovat jejich propaganda, jak je jejich země neustále obkličována ( a to od konce Druhé světové války!) vojenským základnami a bloky, budovanými nejprve proti „šířenému a šířícímu se komunismu”, a po jeho pádu (alespoň v Evropě) vlastně proti komu?
Všem těm, kteří si lámou hlavu otázkou „co s Ruskem” by možná neškodilo, měřit Rusko i pocity, které třeba zažívá možná ona, mně neznámá, „Naděnka” (a miliony dalších Naděnek, Nastěnek), jíž byl adresován dopis postaršího ruského vojáka, který našel svou smrt v Krušných Horách, když, spolu s jinými, spěchal na pomoc povstalecké Praze v květnu 1945 (jistě na rozkaz, ale tím jeho oběť není menší) a v jehož kapse byl tento dopis nalezen:
„Má drahá Naděnko, buď statečná, seber všechny síly. Nechtěl jsme Ti psát, myslel jsem, že Ti všechno povím, až se vrátím domů. Válka už je u konce. Ale Ty se stejně všechno dozvíš, dostaneš úmrtní oznámení. Už jsme zůstali jen my dva, už nemáme více své děti. Včera jsme pohřbili Kolju. Nedokázal jsem jej ochránit, už mi to promiň! Panebože, za co jsme tak trestáni, bylo by lepší, kdyby zabili mne a při tom já jsem prošel celou válkou bez oděrky. Vasja odpočívá v polské zemi a Kolja teď v německé. Spolu s ním pochovali Nastěnčina Voloďju. Až se vrátím nějak už žít budeme, vezmeme si k sobě dvojčata Nastěnky, bude jí lehčeji. Ať už je prokletá tato válka!”
V poslední době, zejména díky Internetu a svému zájmu o Rusko, který mne provází od studentských let, v neposlední řadě i díky znalosti jazyka,mám možnost ku příkladu o prezidentu Putinovi se dovídat nejen to, co mi prezentují naše hromadné sdělovací prostředky, ale přečíst či prostudovat si projevy jeho, jakož i projevy ministra Lavrova , poslankyně Naročnické a dalších. U nikoho ze jmenovaných jsem nevypozoroval, že by prezident Putin či kdokoliv z nich, „trval na nevyvratitelnosti Ťjutčevova tvrzení o nepoznatelnosti Ruska” tak, jak je intepretuje Luboš Dobrovský. A což tak se na tento Ťjutčevův verš podívat tak, že měl na mysli, že Rusko nelze poznat JEN rozumem, ale že je třeba k tomu, abychom je poznali, přibrat i duši, cit? Za tři roky, které jsem v Rusku sám prožil, si myslím, že je to neméně důležité. Což ostatně platí nejen pro poznávání Ruska!
A jestli Luboš Dobrovský některé názory politiků či generálů Ruska chápe jako výhružku, tedy jako něco, čeho se musíme bát, pak oponuji: nevidím jediný vnitřní důvod Ruska ( a to je pro zahraniční politiku, podle mého soudu, rozhodující), pro který by Rusko potřebovalo k řešení hromady vlastních problémů, tedy země „bohaté na zdroje a talenty” (Gorbačov), výboje a rozšiřování svého imperia v jakékoliv podobě. Jestli TGM požadoval pro utvrzení demokracie v naší zemi po roce 1918 nějakých 50 let, kterých se jí nedostalo a důsledky vidíme dodnes, proč by takovou možnost neměla dostat tak obrovská a „výrazně nehomogenní země”?
Máme po těchto „výhružkách” mít z Ruska strach? Tvrdím že ne! Musíme mít spíše strach z těch, kteří by chtěli z Ruska učinit ze všech stran základnami a vojenskými zařízeními obklíčenou zemi, vybudit v nich pocity, podobné těm, které v nich formovali po staletí stepní národy a pak nájezdy napoleonovských a hitlerovských armád.
Můžeme mít strach z Ruska, které by bylo zatlačeno do pozice, „ve které bojovník nasazuje veškeré síly, neboť nemůže ani uniknout, ani očekávat milost” (Konrad Lorenz, Takzvané zlo,Kolumbus, Praha,1992). A že by se mohlo k něčemu takovému schylovat ? Nepodceňujme ku příkladu to, co se děje v ruské pravoslavné církvi. Metropolita Kirill v Danilovském klášteře prezentoval manifest „Ruská doktrina. Citát z ní je dostatečně výmluvný: „Je důležitá psychologická výchova ruské vládoucí elity-musí celému světu ukázat svou rozhodnost k použití jaderných zbraní v kritickém momentu a nebát se při tom žádných mezinárodních tribunálů. Musíme zkřížit rozvoj a obnovu jaderno-strategického arsenálu země s psychologickými operacemi, které přesvědčí celý svět o ruské rozhodnosti a nemilosrdnosti.” Tato doktrina má přdstavovat eschatologickou strategii Ruska na všechny časy historie (Ogoňok, 37/2007).
Aby se mně pan Štern nemusel ptát, jako se to už stalo, a co navrhujete, když kladete otázku „co s Lubošem Dobrovským”? Navrhuji jen jediné: potýkat se s jeho názory, polemizovat s nimi. A v obecnějším měřítku: skoncovat s podceňováním Ruska a věřit, že tak jako se Rusko dokázalo od „stalinismu osvobodit svými silami navzdory všem západním prognozám” (F.X.Coquin), že si dokáže vybudovat takovou formu demokracie, která bude odpovídat jeho tradicím, historii, kulturním hodnotám a která bude demokratickou i v případě, že nebude plně odpovídat západní koncepci demokracie, která je, nevím na základě jakého oprávnění, považována za jedině správnou a pro všechny země vhodnou formu demokracie. A připojuji se v tomto smyslu k výzvě francouzského historika Coquina: „Nepleťme si postupování demokracie s vybojováním nových trhů nebo strategických předmostí, nevytvářejme novou, tentokrát demokratickou variantu netrpělivosti a totality”. A to ani vůči Rusku!
Problém, který svou otázkou nastoluje a na který se pokouší dát v článku odpověď, není pro jeho vidění Ruska nijak nový.V rozhovoru, který vedl 22.12.2000 na vlnách Svobodné Evropy formuluje svůj postoj k tomuto problému podobně. Říká: „Vidím nezbytnost začít uvažovat o tom, co s Ruskem (podtrženo mnou), jakým způsobem se k Rusku chovat.” Jestliže v onom vzpomínaném rozhovoru kategoricky vyhlašuje , že „Rusku lze pomoci tak, že nebudeme podporovat kohokoliv, kdo se ocitne v prezidentském křesle”., pak v článku, k němuž píši své stanovisko, dospívá k závěru, že podpořit vzájemné porozumění s Ruskem lze jen tak, že „podpoříme ruskou opozici”. Tedy od toho, co nebudeme dělat, dnes říká, co dělat máme. K tomu se ještě vyjádřím později. Zdá se tedy, že v očích Luboše Dobrovského, kterého jistě nelze podezírat z neznalosti Ruska, je Rusko objektem, nikoliv subjektem mezinárodní politiky. A že tedy je na prvním místě třeba se zamyslet nad tím, co uděláme s tímto „nepoddajným dítkem”, které se začíná chovat jinak, než jak bychom si přáli. A na konci těchto úvah, mají-li vůbec k něčemu vést, bychom měli znát odpovědď, co „my”, tedy ti, kteří stojíme mimo tuto zemi, a kteří jsme od jisté doby sešikováni kolem Spojených států amerických, uděláme, abychom toto neposlušné a nepoddajné Rusko ukáznili, přivedi k rozumu a postavili tam, kam patří. Možná je „srazili na kolena, udělali z něj kolonii a skončili s jakýmkoiliv pokusem odporu jeho národa” (Alexandr Zinověv „Proč se vracím do Ruska”, též F.X.Coquin v Réflexions sur l´assimilation du stalinisme à l´hitlerisme)) a donutili Rusko, aby se kálo nejen za své hříchy současné, ale za hříchy předchůdců, jichž se tito vůči té části lidstva, kterou představujeme, podle nás dopustili. A to ,co bude za hříchy považováno, kam zpět v historii se až půjde,určíme my!
Už první dojem, který jsem při čtení článku získal, byl pocit, že se setkávám s projevem nesmírné domýšlivosti. Cožpak lze postoj k jakémukoliv národu, ať už je malý či velký, připodobňovat (ať už chtěně či nechtěně) k tomu, jak třeba rodiče bědují nad školním vysvědčením svého dítěte, když říkají „co z toho dítěte bude, co s ním budeme dělat”?
Vždyť tady hovoříme o zemi, chci zdůraznit o evropské zemi, o zemi, která je nejen geograficky (navzdory mínění současného francouzského prezidenta), ale i historicky a kulturně, nedílnou a organickou součástí naší evropské civilizace, o zemi s tisíciletou historií, s jejími nesmírnými zásluhami o západní Evropu, když nejprve po staletí zadržovala nápor stepních národů a umožnila tak v podstatě, aby v naší části Evropy se zrodila a dozrála epocha Osvícení, o zemi, která o staletí později spoluzachraňovala Evropu před důsledky činnosti „stád hunské soldatesky, hrnoucích se vpřed jako hejna lezoucích kobylek” (W. Churchill, II. světová válka, III.díl, str.368), o zemi, jejíž zásluhy o záchranu toho nejlepšího, co na starém kontinentě vzniklo, jsou nezpochybnitelné, když za cenu „nadlidského úsilí a...kolosální oběti” (F.XCoquin), výrazně napomohla k přemožení režimu , který se opíral o ideologii iracionálních hodnot krve a rasy, nelze pochybovat, o zemi, která – je třeba ještě pokračovat?
Ve stejný den, kdy jsem si v Moravské zemské knihovně v Brně prostudoval a oxeroxoval článek Luboše Dobrovského v Listech „Co s Ruskem?”, jsem si večer otevřel stránku www.mn.ru a tam si přečetl příspěvek Konstantina Kosačova, předsedy Výboru pro mezinárodní věci Dumy Ruské federace „Rusko-Západ: právo na zájmy”.
V článku ruského poslance, a ne bezvýznamného poslance, mě zaujala, kromě jiného tato věta: „Namísto toho, aby západní politici a hromadné sdělovací prostředky reagovali už obvyklou otázkou „co máme dělat s Ruskem”, bylo by rozumnější, kdyby naši západní partneři střízlivě a nezaujatě se zamysleli nad tím, proč to či ono Moskva dělá? Proč nehledá jiné prostředky, než tak říznou formou soustředit pozornost na problémy mezinárodní bezpečnosti a kontroly nad zbrojením?”
Osobně nemám nic proti Luboši Dobrovskému. Vím ku příkladu, že jeho činnost ve funkci ministra obrany ČSFR je mými kamarády a „přáteli ve zbrani”, kteří prošli v posrpnové éře kalvarií diskriminací, hodnocena kladně. Nerad bych, aby to, co jsem napsal či ještě dále napíši, bral osobně. Spíše chci ukázat, že jeho názory jsou pro mne prezentací ideologie, která dnes předvládá ve vztahu západního světa vůči Rusku, jsouce živena dovedně, koncepčně a s jistým strategickým předstihem prováděného opracovávání světového veřejného mínění. Tato koncepce, jak se mi to jeví, nemusí vůbec být zpracovávána v Pentagonu, či sídle CIA, ale ve správních radách ovládajících, či snažících se ovládnout, zdroje a trh se strategickými surovinami nejrůznějšího organického či anorganického původu.
Kým tedy bychom měli měřit současné Rusko? Jen Putinem? Či těmi, kdo v Rusku „nesouhlasí s Kremlem a nabízejí jinou (jakou konkétně?), přijatelnou (pro koho?) podobu Ruska”? Máme měřit dnešní Rusko postoji „ruských generálů” kteří „až hystericky oponují české a polské participaci na americkém antiraketovém systému”, když sám Luboš Dobrovský považuje jejich odpor za irelevantní, vzhledem k „neexistjícímu nebezpečí”. Luboš Dobrovský si jistě i za svého krátkého působení v roli ministra obrany ujasnil, že základní povinností každého genrálního štábu je soustavné, v reálném čase prováděné,vyhodnocování všeho, co se děje za hranicemi příslušné země a co by mohlo (nikoliv jen toho, co bezpodmínečně musí) ohrozit vlastní zemi a že musí navrhovat, případně deklarovat kroky, které po vojenské stránce budou učiněny k tomu, aby se podobným nebezpečím či rizikům, jak byly vyhodnoceny jím samým, nikoliv tím, jak byly druhou stranou prezentovány, předešlo. Když pak takové počínání profesionálního,odpovědného a za něco odpovídajícího vojáka, je hodnoceno jako výhružka či hysterie, pak už opravdu ztrácím představu o tom, jaký je rozdíl mezi nadávkou či věcnou argumentací!
Nebo budeme měřit Rusko také Gorbačovem, který na tiskové konferenci v Moskvě 27. července t.r. vyjádřil názor, že existuje pocit, že „ve světě vzrůstá neklid, který lze překonat jen politickými cestami (kam jistě nepatří budování nových a nových vojenských základen a zařízení, poznámka má), pouze cestou spolupráce, cestou zvyšování úlohy mezinárodních institucí ( k takové cestě jistě nepatří obcházení OSN, RB,OBSE, pozn.má)”. Či máme měřit Rusko také názorem poslance Dumy Kosačova, který vyzývá k návratu k logice: nejdříve budovat z obou stran partnerství a sbližování a teprve pak rozmisťování vojenských zařízení a vojenskou aktivitu- jestli tato nakonec bude potřebná!
Osobně si myslím, že by nebylo vůbec na škodu měřit Rusko třeba pocity, které zažívají jeho lidé, když vidí, a nemusí je o tom přesvěčovat jejich propaganda, jak je jejich země neustále obkličována ( a to od konce Druhé světové války!) vojenským základnami a bloky, budovanými nejprve proti „šířenému a šířícímu se komunismu”, a po jeho pádu (alespoň v Evropě) vlastně proti komu?
Všem těm, kteří si lámou hlavu otázkou „co s Ruskem” by možná neškodilo, měřit Rusko i pocity, které třeba zažívá možná ona, mně neznámá, „Naděnka” (a miliony dalších Naděnek, Nastěnek), jíž byl adresován dopis postaršího ruského vojáka, který našel svou smrt v Krušných Horách, když, spolu s jinými, spěchal na pomoc povstalecké Praze v květnu 1945 (jistě na rozkaz, ale tím jeho oběť není menší) a v jehož kapse byl tento dopis nalezen:
„Má drahá Naděnko, buď statečná, seber všechny síly. Nechtěl jsme Ti psát, myslel jsem, že Ti všechno povím, až se vrátím domů. Válka už je u konce. Ale Ty se stejně všechno dozvíš, dostaneš úmrtní oznámení. Už jsme zůstali jen my dva, už nemáme více své děti. Včera jsme pohřbili Kolju. Nedokázal jsem jej ochránit, už mi to promiň! Panebože, za co jsme tak trestáni, bylo by lepší, kdyby zabili mne a při tom já jsem prošel celou válkou bez oděrky. Vasja odpočívá v polské zemi a Kolja teď v německé. Spolu s ním pochovali Nastěnčina Voloďju. Až se vrátím nějak už žít budeme, vezmeme si k sobě dvojčata Nastěnky, bude jí lehčeji. Ať už je prokletá tato válka!”
V poslední době, zejména díky Internetu a svému zájmu o Rusko, který mne provází od studentských let, v neposlední řadě i díky znalosti jazyka,mám možnost ku příkladu o prezidentu Putinovi se dovídat nejen to, co mi prezentují naše hromadné sdělovací prostředky, ale přečíst či prostudovat si projevy jeho, jakož i projevy ministra Lavrova , poslankyně Naročnické a dalších. U nikoho ze jmenovaných jsem nevypozoroval, že by prezident Putin či kdokoliv z nich, „trval na nevyvratitelnosti Ťjutčevova tvrzení o nepoznatelnosti Ruska” tak, jak je intepretuje Luboš Dobrovský. A což tak se na tento Ťjutčevův verš podívat tak, že měl na mysli, že Rusko nelze poznat JEN rozumem, ale že je třeba k tomu, abychom je poznali, přibrat i duši, cit? Za tři roky, které jsem v Rusku sám prožil, si myslím, že je to neméně důležité. Což ostatně platí nejen pro poznávání Ruska!
A jestli Luboš Dobrovský některé názory politiků či generálů Ruska chápe jako výhružku, tedy jako něco, čeho se musíme bát, pak oponuji: nevidím jediný vnitřní důvod Ruska ( a to je pro zahraniční politiku, podle mého soudu, rozhodující), pro který by Rusko potřebovalo k řešení hromady vlastních problémů, tedy země „bohaté na zdroje a talenty” (Gorbačov), výboje a rozšiřování svého imperia v jakékoliv podobě. Jestli TGM požadoval pro utvrzení demokracie v naší zemi po roce 1918 nějakých 50 let, kterých se jí nedostalo a důsledky vidíme dodnes, proč by takovou možnost neměla dostat tak obrovská a „výrazně nehomogenní země”?
Máme po těchto „výhružkách” mít z Ruska strach? Tvrdím že ne! Musíme mít spíše strach z těch, kteří by chtěli z Ruska učinit ze všech stran základnami a vojenskými zařízeními obklíčenou zemi, vybudit v nich pocity, podobné těm, které v nich formovali po staletí stepní národy a pak nájezdy napoleonovských a hitlerovských armád.
Můžeme mít strach z Ruska, které by bylo zatlačeno do pozice, „ve které bojovník nasazuje veškeré síly, neboť nemůže ani uniknout, ani očekávat milost” (Konrad Lorenz, Takzvané zlo,Kolumbus, Praha,1992). A že by se mohlo k něčemu takovému schylovat ? Nepodceňujme ku příkladu to, co se děje v ruské pravoslavné církvi. Metropolita Kirill v Danilovském klášteře prezentoval manifest „Ruská doktrina. Citát z ní je dostatečně výmluvný: „Je důležitá psychologická výchova ruské vládoucí elity-musí celému světu ukázat svou rozhodnost k použití jaderných zbraní v kritickém momentu a nebát se při tom žádných mezinárodních tribunálů. Musíme zkřížit rozvoj a obnovu jaderno-strategického arsenálu země s psychologickými operacemi, které přesvědčí celý svět o ruské rozhodnosti a nemilosrdnosti.” Tato doktrina má přdstavovat eschatologickou strategii Ruska na všechny časy historie (Ogoňok, 37/2007).
Aby se mně pan Štern nemusel ptát, jako se to už stalo, a co navrhujete, když kladete otázku „co s Lubošem Dobrovským”? Navrhuji jen jediné: potýkat se s jeho názory, polemizovat s nimi. A v obecnějším měřítku: skoncovat s podceňováním Ruska a věřit, že tak jako se Rusko dokázalo od „stalinismu osvobodit svými silami navzdory všem západním prognozám” (F.X.Coquin), že si dokáže vybudovat takovou formu demokracie, která bude odpovídat jeho tradicím, historii, kulturním hodnotám a která bude demokratickou i v případě, že nebude plně odpovídat západní koncepci demokracie, která je, nevím na základě jakého oprávnění, považována za jedině správnou a pro všechny země vhodnou formu demokracie. A připojuji se v tomto smyslu k výzvě francouzského historika Coquina: „Nepleťme si postupování demokracie s vybojováním nových trhů nebo strategických předmostí, nevytvářejme novou, tentokrát demokratickou variantu netrpělivosti a totality”. A to ani vůči Rusku!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
