KDY NASTAL SOUMRAK KRÁLŮ VZDUCHU?

V roce 2000 vyšla v Praze v nakladatelství ARES,DEUS kniha „Soumrak králů vzduchu”. Autory knihy jsou Jiří Fidler a Jiří Rajlich. Kniha obsahuje velké množství zajímavých materiálů z historie čs. vojenského letectva z období po skončení druhé světové války z období roků 1945 až 1950. Mnohá tvrzení, včetně názvu knihy, však mohou být předmětem polemiky či nesouhlasu.
Cítím jako svou profesionální i členskou povinnost Svazu letců České republiky vyjádřit své názory k otázkám, jejichž podstatu vyjadřuje dále uvedený citát z této knihy:
„Rok 1950 byl posledním rokem „starého“ letectva v Československu, kdy vzduch býval naším mořem, kdy tento prostor brázdili čeští králové vzduchu ve vrtulových letounech. Následující období již patřilo převážně jiným letounům i jiným pilotům-vzduch ovládly proudové letouny a mysl nás všech (více či méně) nová ideologie, která označila za nepřátelské téměř vše, co patřilo k významnému, ctěnému či oblíbenému v minulosti. Tento přelom nepřišel v jediném okamžiku, ale postupně nazrával celou druhou polovinu čtyřicátých let. Nese-li kniha název Soumrak králů vzduchu, označuje v přeneseném slova smyslu také období soumraku pro celou československou společnost před čtyřmi desítkami let vlády tmy.“
Období po roce 1950, kdy podle autorů knihy nastal soumrak pro celou československou společnost, a autoři knihy nedvojsmyslně dávají najevo, že českosloveské vojenské letctvo z oné doby nevylučují, představuje dobu, kterou většina dnešních členů Svazu letců, i těch, kteří ještě dožívají svůj život mimo rámec této organizace prožila v československém vojenském letectvu a , kromě jiného, se z tohoto důvodu těší i zákonným důchodovým požitkům z této činnosti vyplývajícím.
V citovaných názorech autorů knihy se jasně zrcadlí soud nad dějinami. Soud, který pronášejí či pronášeli nikoliv historikové, jedině k takovým soudům povolaní, ale lidé, kteří ještě nevystřízlivěli z opojení mocí, jež jim bez boje a osobních zásluh spadla do klína. Lidé, kteří si myslí, že tuto moc mohou využít, či ještě lépe zneužít, podle zásady, že vítěz "bere vše"a že "má vždycky pravdu" a že je oprávněn vynášet i historické soudy, byť k tomu není ani povolán ani kvalifikován. Zdá se mi, že autoři knihy, historikové, ony soudy samozvaných soudců nad historií často nekriticky přijímají.
Na prvním místě bych si rád ujasnil, kdo to byli oni „čeští králové vzduchu“. Jakými vlastnostmi byli nadáni či si je osvojili, aby se jim dostalo tohoto vznešeného titulu. V čem se vlastnosti, které měli jejich následovníci, kteří po roce 1950 začali brázdit toto „naše moře”, tedy vzdušný prostor nad výsostným územím našeho státu, od nich lišily.
V čem podstatném byla kvalita letců po roce 1950 jiná, odlišná natolik, že těmto letcům už zřejmě nepatří epitheton „králů vzduchu“, ale, kteří na rozdíl od předešlých, už snad jsou jen jakýmsi "leteckým plebsem"?
Spočíval opravdu onen rozdíl mezi kvalitou letců před rokem 1950 jen v tom, že tito „noví“ letci již začali létat na strojích další generace- na letounech proudových? Či to, že mysli oné nové generace letců „ovládla (více či méně) jiná ideologie“? A co má vůbec ideologie co dělat s kvalitou vojenských letců, jejichž hlavním posláním je příprava k obraně vlasti?
To, čemu říkáme „vlast“, které přísahali jak letci před rokem 1950, tak i po něm, není pojmem ideologickým!
„Patria communis est parens omnium nostrum“ - „Vlast je společnou matkou nás všech” (Cicero)! Ať jsme jakéhokoliv přesvědčení, víry, náboženského vyznání, původu ! Vlast- tedy ona „matka” nedělá rozdílu mezi těmi, kterým historie a Osud poskytly možnost za vlast bojovat a umírat ve válce „horké“ a druhým vykonávat své poslání obránce vlasti „jen“ za války „studené“!
A lze za kriterium odlišnosti považovat jiné typy letadel? Místo vrtulových proudové? Je oprávněné považovat ty letce, kteří létali na vrtulových strojích dvacátých a třicátých let za „krále vzduchu“ a letce, kterým technický pokrok v jiné době „přihrál“ jiné stroje, s jinými výkony, jiných vlastností, považovat za něco méně cenného? Co už by je neopravňovalo k tomu, aby jim byl přidělen epitheton „král vzduchu“?
Nebo snad to, že ti první létali v době, kdy letectvo a letci byli považováni za něco zcela výjimečného ( a byli v tom duchu také vychováváni) už jen proto, že se jednalo o činnost od dob Ikarových neprovozovanou, zatímco generace po roce 1950 již vstoupila do doby, kdy letectvo, zejména pak letectvo vojenské, doznalo nesmírný rozvoj především v technické oblasti i v jeho využití pro vedení války?
Tedy v době, kdy již i naše obyvatelstvo mělo zážitky a vjemy z činnosti letectva, které se už odlišovaly od zážitků a vjemů z dob předválečných? Takový rozdíl už připustit lze: jinak se jistě bude dívat na letce člověk, který je viděl v období první republiky jen při různých leteckých dnech a akrobatických exhibicích a jinak člověk, který zažil byť jediný nálet „kotlářů“ či strategické bombardování civilního města!
Jsem přesvědčen, že dělící čára, kterou se pokoušejí vytvořit a nakreslit autoři knihy, je zcela falešná, vykonstruovaná. Cíl této konstrukce by se implicitně mohl jevit takto: dehonestovat onu generaci či generace těch, kteří se stali letci v období světa rozděleného na soutěžící a soupeřící tábory a vylíčit je, oproti těm prvním, tedy oproti oněm „králům“, jejichž soumrak už přišel, za lidi sloužící vlasti už v jiných mocenských podmínkách, a tedy, alespoň náznakově, je označit za lidi nezaluhující si úcty a obdiv!
Nemohu v této souvislosti se neodvolat na slova generála Karla Mrázka (1910-1992), muže, který bojoval v řadách RAF. Řekl je, asi dva roky před svou smrtí, jednomu z mužů-generálů čs. voj. letectva-, kteří v ČSLA sloužili většinou v době po roce 1950: „Ano, my jsme bojovali, nasazovali životy, mnozí za svobodu vlasti umírali. Vy jste čs. vojenské letectvo udrželi v síle (podtrženo mnou). Dnes je tomu tak, že na nás si občas vzpomenou a vojenské letectvo?“ (Zpravodaj SL ČR č. 40, str. 32, genmjr. Zdeněk Huml, „Příliš krátké přátelství to bylo“).
Druhou otázkou, která si zasluhuje, aby byla objasněna, je to, zda období historie československého vojenského letectva mezi léty 1945 a 1950 představuje soumrak a období, které následovalo po roce 1950, je součástí jakéhosi období „vlády tmy“. Má mít takové označení, navýsost ideologicky zaměřené, vůbec místo v knize, která je koncipována jako příspěvek do „dějin vojenského letectva“? Opravdu si autoři myslí, že ony stovky či tisíce letců, kteří v dalších téměř čtyřiceti letech létali v řadách vojenského letectva ČSLA, všichni do jednoho jsou ochotni strávit nařčení či podezření, že sloužili „vládě tmy“? Že ona léta si, kromě opovržení či zapomnění, nezasluhují žádné kladné ohodnocení?
Kým jiným, než rovněž „králi vzduchu“ byli ti, kteří mistrně ovládali své stroje, všichni ti, kteří udivovali svými výkony, ať už se jmenovali Zvara, Mošna, Kamenický, Kúkel, Kvarda, či zda to byli členové akrobatických skupin na proudových strojích, kteří předváděli něco do té doby nevídaného, možná dokonce předstihující různé "Red Arrows" a další? To nebyli rovněž „králové vzduchu“? Nepřísluší jim takové označení jen proto, že v rozděleném světě nemohli své mistrovství předvádět na různých soutěžích v Curychu a jinde?
Či letecký svět udivující Bláha, Bezák, Šouc, Jirmus a další? I když tito létali pod vlajkami aeroklubů, tedy jako civilisté? (V době předválečné něco podobného neexistovalo a nebylo snad ani možné, a tak stát reprezentovali na mezinárodních kolbištích letci vojenští.)
Nebyli také „králi vzduchu“ všichni ti stíhači, kteří chránili vzdušné hranice státu, kteří startovali proti narušitelům československého vzdušného prostoru za podmínek, kdy nebylo jisto, zda budou na některém z letišť takové povětrnostní podmínky, které jim dovolí přistát? A co ty tisíce letců, kteří se dnes a denně, ve dne v noci, připravovali k vedení bojové činnosti či kteří odseděli tisíce hodin v ostré hotovosti připraveni kdykoliv ke startu proti narušitelům? To nebyli „králové vzduchu“?
Jestli by toto vše chtěli svou metaforou popřít autoři knihy, pak musí očekávat, že budou obviněni z předpojatosti, která s opravdovou historiografií má málo společného! Takový výklad a chápání historie by opravdu nemělo nárok na to, aby historie byla oním "lux veritatis", tedy „světlem pravdy”!
Nemohu pochopit, že lidé, kteří opravdu tíhnou k letectví, třeba jako historici, by mohli podobným způsobem jedny vynášet a ty druhé ponižovat, jedny považovat za "krále", druhé za jakýsi "plebs"!
Jestli by roky 1945-1950 byly skutečně jen "soumrakem", po němž následovala "tma", jak bych si měl vysvětlit, že v době této "tmy" nastal po roce 1951 „kvalitativně (podtr. mnou) i kvantitativně obrovský skok ve vývoji československého letectva“ (jak se píše na 92. straně knihy „Soumrak králů vzduchu”)? Odkud přišly, kde se vzaly, ony "nové generace učitelů, instruktorů a vědců, kteří obnovili snahu o vybudování samostatného moderního leteckého výzkumnictví a školství“ (tamtéž na straně 71)? Atd. a pod.
Jestli po soumraku let 1945-1950 nastala noc, co potom následovalo po této noci? Lze to, co po oné "vládě tmy" následovalo, nazvat "dnem"? Snad! Jen když ale připustíme, že jen ve dne lze v historicky krátké době destruovat a zničit to, co bylo výsledkem práce celé jedné či dvou generací letců? Po roce 1989, tedy zřejmě po oněch téměř 40 letech, kdy podle autorů knihy vládla v celé československé společnosti, tedy i v armádě, ona "tma", byla během několika let zničena bojová síla československého vojenského letectva, rozprášeny pluky a divize, které se formovaly a stmelovaly desetiletí, byla destruována infrastruktura vojenského letectva, bojeschopnost letectva byla de facto přivedena k nule!
Důsledkem této destrukce bylo ku příkladu to, že v době konání "summitu" NATO v Praze v roce 2002 nebylo naše stíhací letectvo, až do roku 1989 bezesporu schopné ochránit vzdušný prostor země, způsobilé k tomu, aby ochránilo ze vzduchu tuto schůzku nejvyšších představitelů Aliance a muselo si vzdušnou ochranu objednat u spojenců!
Noví političtí vůdci této země, včetně vrchního velitele ozbrojených sil, se po roce 1989 chovali vůči tomu, co rozumíme pod pojmem „vlast“ a čehož součástí je i branná síla země, tak, jakoby to bylo jejich vlastním dílem, jen jejich výhradním vlastnictvím, jejich hájemstvím, se kterým mohou nakládat podle své libovůle, aniž hledají konsensus s občany své země!
Destrukce vojenského letectva po roce 1989, kdy generál Mrázek se cítí oprávněn položit otázku „a čím je dnes vojenské letectvo?“ je skutečným symbolem onoho "dne", který nastal po „vládě noci“!