CO S RUSKEM? A CO S LUBOŠEM DOBROVSKÝM?

V LISTECH, v dvouměsíčníku pro politickou kulturu a občanský dialog, č. 4/2007 si Luboš Dobrovský, novinář, politik, překladatel, v 70. a 80. tých letech XX. století též dělník, od X.1990 do VI.1992 ministr obrany Československé federativní republiky, si svůj článek otitulkoval sugestivní a protektorsky znějící otázkou: „Co s Ruskem?”
Problém, který svou otázkou nastoluje a na který se pokouší dát v článku odpověď, není pro jeho vidění Ruska nijak nový.V rozhovoru, který vedl 22.12.2000 na vlnách Svobodné Evropy formuluje svůj postoj k tomuto problému podobně. Říká: „Vidím nezbytnost začít uvažovat o tom, co s Ruskem (podtrženo mnou), jakým způsobem se k Rusku chovat.” Jestliže v onom vzpomínaném rozhovoru kategoricky vyhlašuje , že „Rusku lze pomoci tak, že nebudeme podporovat kohokoliv, kdo se ocitne v prezidentském křesle”., pak v článku, k němuž píši své stanovisko, dospívá k závěru, že podpořit vzájemné porozumění s Ruskem lze jen tak, že „podpoříme ruskou opozici”. Tedy od toho, co nebudeme dělat, dnes říká, co dělat máme. K tomu se ještě vyjádřím později. Zdá se tedy, že v očích Luboše Dobrovského, kterého jistě nelze podezírat z neznalosti Ruska, je Rusko objektem, nikoliv subjektem mezinárodní politiky. A že tedy je na prvním místě třeba se zamyslet nad tím, co uděláme s tímto „nepoddajným dítkem”, které se začíná chovat jinak, než jak bychom si přáli. A na konci těchto úvah, mají-li vůbec k něčemu vést, bychom měli znát odpovědď, co „my”, tedy ti, kteří stojíme mimo tuto zemi, a kteří jsme od jisté doby sešikováni kolem Spojených států amerických, uděláme, abychom toto neposlušné a nepoddajné Rusko ukáznili, přivedi k rozumu a postavili tam, kam patří. Možná je „srazili na kolena, udělali z něj kolonii a skončili s jakýmkoiliv pokusem odporu jeho národa” (Alexandr Zinověv „Proč se vracím do Ruska”, též F.X.Coquin v Réflexions sur l´assimilation du stalinisme à l´hitlerisme)) a donutili Rusko, aby se kálo nejen za své hříchy současné, ale za hříchy předchůdců, jichž se tito vůči té části lidstva, kterou představujeme, podle nás dopustili. A to ,co bude za hříchy považováno, kam zpět v historii se až půjde,určíme my!
Už první dojem, který jsem při čtení článku získal, byl pocit, že se setkávám s projevem nesmírné domýšlivosti. Cožpak lze postoj k jakémukoliv národu, ať už je malý či velký, připodobňovat (ať už chtěně či nechtěně) k tomu, jak třeba rodiče bědují nad školním vysvědčením svého dítěte, když říkají „co z toho dítěte bude, co s ním budeme dělat”?
Vždyť tady hovoříme o zemi, chci zdůraznit o evropské zemi, o zemi, která je nejen geograficky (navzdory mínění současného francouzského prezidenta), ale i historicky a kulturně, nedílnou a organickou součástí naší evropské civilizace, o zemi s tisíciletou historií, s jejími nesmírnými zásluhami o západní Evropu, když nejprve po staletí zadržovala nápor stepních národů a umožnila tak v podstatě, aby v naší části Evropy se zrodila a dozrála epocha Osvícení, o zemi, která o staletí později spoluzachraňovala Evropu před důsledky činnosti „stád hunské soldatesky, hrnoucích se vpřed jako hejna lezoucích kobylek” (W. Churchill, II. světová válka, III.díl, str.368), o zemi, jejíž zásluhy o záchranu toho nejlepšího, co na starém kontinentě vzniklo, jsou nezpochybnitelné, když za cenu „nadlidského úsilí a...kolosální oběti” (F.XCoquin), výrazně napomohla k přemožení režimu , který se opíral o ideologii iracionálních hodnot krve a rasy, nelze pochybovat, o zemi, která – je třeba ještě pokračovat?
Ve stejný den, kdy jsem si v Moravské zemské knihovně v Brně prostudoval a oxeroxoval článek Luboše Dobrovského v Listech „Co s Ruskem?”, jsem si večer otevřel stránku www.mn.ru a tam si přečetl příspěvek Konstantina Kosačova, předsedy Výboru pro mezinárodní věci Dumy Ruské federace „Rusko-Západ: právo na zájmy”.
V článku ruského poslance, a ne bezvýznamného poslance, mě zaujala, kromě jiného tato věta: „Namísto toho, aby západní politici a hromadné sdělovací prostředky reagovali už obvyklou otázkou „co máme dělat s Ruskem”, bylo by rozumnější, kdyby naši západní partneři střízlivě a nezaujatě se zamysleli nad tím, proč to či ono Moskva dělá? Proč nehledá jiné prostředky, než tak říznou formou soustředit pozornost na problémy mezinárodní bezpečnosti a kontroly nad zbrojením?”
Osobně nemám nic proti Luboši Dobrovskému. Vím ku příkladu, že jeho činnost ve funkci ministra obrany ČSFR je mými kamarády a „přáteli ve zbrani”, kteří prošli v posrpnové éře kalvarií diskriminací, hodnocena kladně. Nerad bych, aby to, co jsem napsal či ještě dále napíši, bral osobně. Spíše chci ukázat, že jeho názory jsou pro mne prezentací ideologie, která dnes předvládá ve vztahu západního světa vůči Rusku, jsouce živena dovedně, koncepčně a s jistým strategickým předstihem prováděného opracovávání světového veřejného mínění. Tato koncepce, jak se mi to jeví, nemusí vůbec být zpracovávána v Pentagonu, či sídle CIA, ale ve správních radách ovládajících, či snažících se ovládnout, zdroje a trh se strategickými surovinami nejrůznějšího organického či anorganického původu.
Kým tedy bychom měli měřit současné Rusko? Jen Putinem? Či těmi, kdo v Rusku „nesouhlasí s Kremlem a nabízejí jinou (jakou konkétně?), přijatelnou (pro koho?) podobu Ruska”? Máme měřit dnešní Rusko postoji „ruských generálů” kteří „až hystericky oponují české a polské participaci na americkém antiraketovém systému”, když sám Luboš Dobrovský považuje jejich odpor za irelevantní, vzhledem k „neexistjícímu nebezpečí”. Luboš Dobrovský si jistě i za svého krátkého působení v roli ministra obrany ujasnil, že základní povinností každého genrálního štábu je soustavné, v reálném čase prováděné,vyhodnocování všeho, co se děje za hranicemi příslušné země a co by mohlo (nikoliv jen toho, co bezpodmínečně musí) ohrozit vlastní zemi a že musí navrhovat, případně deklarovat kroky, které po vojenské stránce budou učiněny k tomu, aby se podobným nebezpečím či rizikům, jak byly vyhodnoceny jím samým, nikoliv tím, jak byly druhou stranou prezentovány, předešlo. Když pak takové počínání profesionálního,odpovědného a za něco odpovídajícího vojáka, je hodnoceno jako výhružka či hysterie, pak už opravdu ztrácím představu o tom, jaký je rozdíl mezi nadávkou či věcnou argumentací!
Nebo budeme měřit Rusko také Gorbačovem, který na tiskové konferenci v Moskvě 27. července t.r. vyjádřil názor, že existuje pocit, že „ve světě vzrůstá neklid, který lze překonat jen politickými cestami (kam jistě nepatří budování nových a nových vojenských základen a zařízení, poznámka má), pouze cestou spolupráce, cestou zvyšování úlohy mezinárodních institucí ( k takové cestě jistě nepatří obcházení OSN, RB,OBSE, pozn.má)”. Či máme měřit Rusko také názorem poslance Dumy Kosačova, který vyzývá k návratu k logice: nejdříve budovat z obou stran partnerství a sbližování a teprve pak rozmisťování vojenských zařízení a vojenskou aktivitu- jestli tato nakonec bude potřebná!
Osobně si myslím, že by nebylo vůbec na škodu měřit Rusko třeba pocity, které zažívají jeho lidé, když vidí, a nemusí je o tom přesvěčovat jejich propaganda, jak je jejich země neustále obkličována ( a to od konce Druhé světové války!) vojenským základnami a bloky, budovanými nejprve proti „šířenému a šířícímu se komunismu”, a po jeho pádu (alespoň v Evropě) vlastně proti komu?
Všem těm, kteří si lámou hlavu otázkou „co s Ruskem” by možná neškodilo, měřit Rusko i pocity, které třeba zažívá možná ona, mně neznámá, „Naděnka” (a miliony dalších Naděnek, Nastěnek), jíž byl adresován dopis postaršího ruského vojáka, který našel svou smrt v Krušných Horách, když, spolu s jinými, spěchal na pomoc povstalecké Praze v květnu 1945 (jistě na rozkaz, ale tím jeho oběť není menší) a v jehož kapse byl tento dopis nalezen:
„Má drahá Naděnko, buď statečná, seber všechny síly. Nechtěl jsme Ti psát, myslel jsem, že Ti všechno povím, až se vrátím domů. Válka už je u konce. Ale Ty se stejně všechno dozvíš, dostaneš úmrtní oznámení. Už jsme zůstali jen my dva, už nemáme více své děti. Včera jsme pohřbili Kolju. Nedokázal jsem jej ochránit, už mi to promiň! Panebože, za co jsme tak trestáni, bylo by lepší, kdyby zabili mne a při tom já jsem prošel celou válkou bez oděrky. Vasja odpočívá v polské zemi a Kolja teď v německé. Spolu s ním pochovali Nastěnčina Voloďju. Až se vrátím nějak už žít budeme, vezmeme si k sobě dvojčata Nastěnky, bude jí lehčeji. Ať už je prokletá tato válka!”
V poslední době, zejména díky Internetu a svému zájmu o Rusko, který mne provází od studentských let, v neposlední řadě i díky znalosti jazyka,mám možnost ku příkladu o prezidentu Putinovi se dovídat nejen to, co mi prezentují naše hromadné sdělovací prostředky, ale přečíst či prostudovat si projevy jeho, jakož i projevy ministra Lavrova , poslankyně Naročnické a dalších. U nikoho ze jmenovaných jsem nevypozoroval, že by prezident Putin či kdokoliv z nich, „trval na nevyvratitelnosti Ťjutčevova tvrzení o nepoznatelnosti Ruska” tak, jak je intepretuje Luboš Dobrovský. A což tak se na tento Ťjutčevův verš podívat tak, že měl na mysli, že Rusko nelze poznat JEN rozumem, ale že je třeba k tomu, abychom je poznali, přibrat i duši, cit? Za tři roky, které jsem v Rusku sám prožil, si myslím, že je to neméně důležité. Což ostatně platí nejen pro poznávání Ruska!
A jestli Luboš Dobrovský některé názory politiků či generálů Ruska chápe jako výhružku, tedy jako něco, čeho se musíme bát, pak oponuji: nevidím jediný vnitřní důvod Ruska ( a to je pro zahraniční politiku, podle mého soudu, rozhodující), pro který by Rusko potřebovalo k řešení hromady vlastních problémů, tedy země „bohaté na zdroje a talenty” (Gorbačov), výboje a rozšiřování svého imperia v jakékoliv podobě. Jestli TGM požadoval pro utvrzení demokracie v naší zemi po roce 1918 nějakých 50 let, kterých se jí nedostalo a důsledky vidíme dodnes, proč by takovou možnost neměla dostat tak obrovská a „výrazně nehomogenní země”?
Máme po těchto „výhružkách” mít z Ruska strach? Tvrdím že ne! Musíme mít spíše strach z těch, kteří by chtěli z Ruska učinit ze všech stran základnami a vojenskými zařízeními obklíčenou zemi, vybudit v nich pocity, podobné těm, které v nich formovali po staletí stepní národy a pak nájezdy napoleonovských a hitlerovských armád.
Můžeme mít strach z Ruska, které by bylo zatlačeno do pozice, „ve které bojovník nasazuje veškeré síly, neboť nemůže ani uniknout, ani očekávat milost” (Konrad Lorenz, Takzvané zlo,Kolumbus, Praha,1992). A že by se mohlo k něčemu takovému schylovat ? Nepodceňujme ku příkladu to, co se děje v ruské pravoslavné církvi. Metropolita Kirill v Danilovském klášteře prezentoval manifest „Ruská doktrina. Citát z ní je dostatečně výmluvný: „Je důležitá psychologická výchova ruské vládoucí elity-musí celému světu ukázat svou rozhodnost k použití jaderných zbraní v kritickém momentu a nebát se při tom žádných mezinárodních tribunálů. Musíme zkřížit rozvoj a obnovu jaderno-strategického arsenálu země s psychologickými operacemi, které přesvědčí celý svět o ruské rozhodnosti a nemilosrdnosti.” Tato doktrina má přdstavovat eschatologickou strategii Ruska na všechny časy historie (Ogoňok, 37/2007).
Aby se mně pan Štern nemusel ptát, jako se to už stalo, a co navrhujete, když kladete otázku „co s Lubošem Dobrovským”? Navrhuji jen jediné: potýkat se s jeho názory, polemizovat s nimi. A v obecnějším měřítku: skoncovat s podceňováním Ruska a věřit, že tak jako se Rusko dokázalo od „stalinismu osvobodit svými silami navzdory všem západním prognozám” (F.X.Coquin), že si dokáže vybudovat takovou formu demokracie, která bude odpovídat jeho tradicím, historii, kulturním hodnotám a která bude demokratickou i v případě, že nebude plně odpovídat západní koncepci demokracie, která je, nevím na základě jakého oprávnění, považována za jedině správnou a pro všechny země vhodnou formu demokracie. A připojuji se v tomto smyslu k výzvě francouzského historika Coquina: „Nepleťme si postupování demokracie s vybojováním nových trhů nebo strategických předmostí, nevytvářejme novou, tentokrát demokratickou variantu netrpělivosti a totality”. A to ani vůči Rusku!