SOVĚTSKÁ PONORKA B-59 SE PLAVÍ NA KUBU
V říjnu 1962, tedy uprostřed onoho období podivného míru, který je také nazýván „studenou válkou“, se plavila na Kubu sovětská ponorka B-59. Ač byl mír, byly nervy těch, kteří drželi prsty na spoušti zbraňových systémů, jež byly schopny v kterémkoliv okamžiku uvrhnout nic netušící svět do propasti termojaderné války, napnuty někdy až k prasknutí. V takových okamžicích ale na svých místech byli i muži, kteří si přesto zachovali chladnou hlavu. A díky těmto mužům můžeme dnes volně, neříkám, že vždy svobodně, mezi oběma pojmy je totiž mnohdy propast, se k této době vracet a dokonce se pokoušet z ní něco vytěžit pro budoucnost.
Ponorka vyplula směrem na Kubu 1. října 1962. Velitel ponorky neobdržel jasné instrukce, co se týče použití jaderné munice, kterou ponorka disponovala. Před odplutím hledal odpověď na tuto otázku člen posádky ponorky jistý V.A.Archipov u zástupce vrchního velitele Vojenského námořnictva V.A. Fokina. Ptal se: „Nemám jasno v tom, soudruhu admirále, proč s sebou bereme atomové zbraně? Kdy a jak jich máme použít?“ Admirál Fokin nebyl s to, dát jasnou odpověď. Náčelník štábu Severního loďstva mu však řekl, že jaderná munice může být použita v případě, že ponorka bude napadena tak, že bude poškozena („otvor v trupu“) nebo na základě specielního rozkazu z Moskvy. (http://www.peoples.ru/military/admiral/vasiliy_arhipov).
Onen Rus, plným jménem Vasilij Alexandrovič Archipov se nakonec stal mužem, díky němuž se nestalo to, co se stát mohlo, že tedy nedošlo k jadernému sebezničení lidstva. Po čtyřiceti letech, tedy v roce 2002, označil ředitel amerického Národního bezpečnostního archivu Thomas Blanton tohoto muže za „chlapa, který zachránil svět“, když prohlásil: „The lesson from this is that a guy called Vasili Arkhipov saved the world,'' V roce 2003 jej pak i Italové za tuto jeho statečnost, mužnost a odvahu označili za „anděla dnešních dnů“ a posmrtně jej odměnili. Odměnu převzala jeho žena, učitelka Olga Grigorjevna Archipová.
Před líčením toho, co se odehrálo onoho října na palubě ponorky plující na Kubu, stojí za to předeslat, že Archipov sehrál důležitou roli i na palubě ponorky K-19. V létě roku 1961 se zúčastnil plavby této první sovětské atomové ponorky. Ta byla později nazvána „plavající Hirošimou“. Archipov byl na palubě jako dublér kapitána podplukovníka Nikolaje Zatějeva. 4. července došlo na ponorce k havárii, která hrozila atomovým výbuchem. V době, kdy byla havárie likvidována, se odehrál konflikt, který hrozil vzpourou. Několik důstojníků se postavilo proti kapitánovi, chtělo ponorku potopit a posádku vylodit na ostrově Jan Mayen. V takové situaci učinil kapitán rozhodná opatření, aby předešel vzpouře. Nařídil, aby veškeré střelné zbraně byly potopeny. To se také stalo. Jen sobě a několika dalším funkcionářům ponechal pistole. Podplukovník Archipov se postavil za kapitána. Díky tomu byla kázeň na ponorce obnovena.
Na palubě sovětské ponorky označené B-59 , projektu 641, v kódu NATO označeného jako „Foxtrot“, byl Vasilij Alexandrovič Archipov druhým či třetím v pořadí mužem, který spolu s kapitánem Valentinem Grigorjevičem Savickým a politrukem, tedy již ne komisařem, Maslenikovem, měl pravomoc, v případě jednomyslného souhlasu tohoto triumvirátu, dát rozkaz k odpálení torpéda s jadernou hlavicí.
O průběhu plavby a o situaci, ve které k jaderné celosvětové apokalypse byl jen krůček, podal svědectví další člen posádky Vadim Pavlovič Orlov.
Vadim Pavlovič Orlov byl velitelem Skupiny zvláštního určení (OSNAZ), která se rovněž plavila na ponorce. Ovládal angličtinu. Jeho otec, bývalý důstojník Rudé armády, byl v roce 1945 velen do Spojených států. Tam odjel s celоu svou rodinou. A tam se naučil anglicky.
Ponorky 69. brigády, v jejíž sestavě byla i ponorka B-59, prováděly radiotechnický průzkum. Kapitán Savickij neměl ke skupině OSNAZ z počátku dobrý vztah. Skupina čítala 9 mužů. Měla potřebnou aparaturu k vedení radiového průzkumu. Část skupiny měla na Kubě rozvinout pozemní stanoviště k vedení takového průzkumu. Úkolem skupiny bylo také zajišťování bezpečné plavby ponorky. Tomu se kapitán divil. Později, když mu začali předávat informace o činnosti protiponorkových sil NATO, tak se jeho vztah ke skupině změnil.
Skupina znala trasu a cíl cesty. Bez této znalosti nebylo možno její činnost organizovat. Odpor ze strany NATO, s jakým se setkali, však nečekali. Nejprve po ponorce pátraly norské hydroplány. Na úrovni Farerských ostrovů (7o z.d.) to pak byly anglické „shacletony“ (Avro Shackleton). Později jejich úlohu převzaly americké „neptuny“ (Lockheed P-2).
Soudě podle všeho, ponorka odhalena nebyla. Nejméně pak ne do té doby, než dosáhla Sargasového moře (30o-70o z.d.). A tam ji „vzali do prádla“. Proti ponorce působila pátrací-úderná skupina letadlové lodi USS Randolph. Sledovalo ji 14 povrchových plavidel, mezi nimi 11 torpédoborců. Že má ponorka na své palubě atomovou munici, neměli Američané ani tušení. Možná, že v opačném případě by se byli chovali vůči ponorce jinak. Kdo ví.
Polohy ponorky i amerických lodí byly na palubě ponorky plotovány (to znamená, že byl veden zákres jejich poloh ). Z počátku unikali dosti úspěšně. Avšak i američtí námořníci byli mazaní hoši. Podle všech kánónů námořního umění uzavřeli ponorku do kruhu, házeli hlubinné granáty, které vybuchovaly přímo vedle ponorky. Zdálo se jim, že sedí v kovovém sudu, do kterého buší kovadlina. Situace se pro ponorku stávala neobyčejnou, docela šokující.
Postupně došlo k vybití akumulátorů. Pracovalo jen nouzové osvětlení. Teplota na ponorce dosahovala 45-50o, v sekci motorů přes 60o. Bylo nesnesitelné dusno. Obsah CO2 překročil kritickou hranici. Někdo z lodní stráže se svalil. Za ním druhý, třetí…Začali padat jako kostky domina. To trvalo asi 4 hodiny. Pak na ponorku udeřili Američané něčím silnějším- asi hlubinnou bombou. Na ponorce si mysleli, že je všemu konec.
Po tomto útoku se vyčerpaný Savickij, který navíc neměl spojení s Hlavním štábem, rozzuřil. Zavolal k sobě důstojníka, který měl na starosti jaderné torpédo a nařídil mu, aby je přivedl do stavu bojové pohotovosti.
„Možná, že nahoře už začala válka a my tady děláme kotrmelce“, křičel vzrušeně a motivoval tím svůj rozkaz. „Teď do nich bouchneme, sami zahyneme, je potopíme všechny, ale našemu námořnictvu hanbu neuděláme!“
Jaderné torpédo naštěstí ale odpáleno nebylo. Savickij se nakonec ovládl. Po poradě s podplukovníkem (капитаном второго ранга) Vasilem Aleksandrovičem Archipovem a politrukem Ivanem Semjonovičem Maslenikovem se rozhodl vzplout na hladinu. Echoletem byl dán signál, který podle mezinárodních pravidel znamená „ponorka vzplouvá na hladinu“. Pronásledovatelé ponorky na to zvolnili rychlost pronásledování.
Po vynoření se na hladinu, asi ve 4 hodiny ráno, nařídil kapitán, aby byla vztyčena vlajka SSSR a na nejbližší torpédoborec, který byl asi ve vzdálenosti 40-50 m od ponorky, byla signalizována tato zpráva: „ Loď patří Svazu sovětských socialistických republik. Přestaňte s provokacemi. Kapitán“.
Když se ještě kolem ponorky nalézalo 11 torpédoborců, tak na jednom z nich se objevil na palubě malý džezový orchestr, začal hrát a námořníci tancovali.
Podle zápisu palubního deníku amerických lodí Beale, Cony a Murray to vyhlíželo takto: „27. října 1962 mezi 20:50 až 20:52 místního času se ponorka B-59 vynořila s vybitými bateriemi na hladinu a směřovala východním směrem. Ačkoliv byla obklíčena americkými loděmi, usoudil kapitán Vitalij Savickij, že nejsou v stavu války, když na jednom z torpédoborců hraje jazzová kapela. Loď Cony s ponorkou komunikovala pomocí světel a Savickij identifikoval svou ponorku jak „Loď X“ a odmítl pomoc“.
Později se ponorce podařilo vyklouznout z obklíčení a odplula na Bermudy.
Když se v roce čtyřicátého výročí Karibské krize konala v Havaně konference, věnované této krizi, prohlásil jeden z jejích tehdejších aktérů, bývalý americký ministr McNamara, že v oné době byla jaderná válka blíže, než se domnívali. Tam také zazněl výrok Thomase Blantona, který jsem citoval výše.
Na názoru, že příběh ponorky B-59 představoval nejkritičtější okamžik studené války, se shodli účastníci třídenní konference, která se konala na Kubě u příležitosti čtyřicátého výročí kubánské krize. Konference se konala pod patronací Národního bezpečnostního archivu USA, Brownovy univerzity a kubánské vlády. Zúčastnil se jí prezident Castro, další oficielní představitelé kubánské administrativy, bývalí sovětští důstojníci, bývalí úředníci Kennedyho vlády a vědci ze třech zemí: USA, Ruska a Kuby.
Vědci došli k závěru, že Spojené státy se přiblížily jen na několik dnů k nukleární válce. Pokud by Chruščov byl odmítl stažení raket z Kuby, neměl by Kennedy jinou možnost, než provést útok na Kubu v plném rozsahu.
Případ ponorky B-59 také ale ukázal, že Kennedy nebyl tou rozhodující osobností, která katastrofu odvrátila.
Robert McNamara, bývalý ministr obrany Kennedyho administrativy a klíčový účastník konference, dospěl k názoru, že v pátek před rozuzlením krize, byli Kubánci přesvědčeni, že je USA napadnou. „Kdybych byl v jejich kůži“, řekl, „myslel bych si to také. My jakožto supervelmoc jsme nebyli schopni dohlédnout konce svých akcí. To bylo skutečné selhání.“
Účastníci se shodli na tom, že poučení by mělo sloužit k tomu, aby se zabránilo budoucím konfliktům. Zvláště v době, kdy se posuzuje válka s Irákem.
„Dá-li Bůh, bude někdo sedět v Bagdádu a vyprávět o těch okamžicích, ke kterým došlo před čtyřiceti lety, když se zabraňovalo válce“, prohlásil Christopher Kennedy Lawford, synovec Kennedyho.
Srovnávání jednání Kennedyho v krizi a jednání prezidenta Bushe v otázce války proti Iráku byla tématem, ke kterému se účastníci konference stále vraceli. Mnozí pak obviňovali Bushe, že ignoruje historii.
„Je to lekce, která musí být studována“, řekl M. Schlesinger Jr, bývalý Kennedyho poradce a nositel Pulitzerovy ceny za historii. „Byl to nejen nejnebezpečnější moment Studené války. Byl to nejnebezpečnější moment historie lidstva“. Když byl dotázán, zda si myslí, že konference ovlivní Bushovo rozhodování o válce proti Iráku, tak řekl, že si to nemyslí. „Kennedy volil karanténu místo války, Bush dal přednost válce“, řekl Schlesinger.
Co k tomu dodat? Nic. Jen si lze přát, aby lidstvo mělo v každé kritické situaci na těch nejdůležitějších místech „chlapy“ (guys) typu Vasilije Alexandroviče Archipova.
Zpracováno s využitím informací na stránkách
http://www.edu/~usarchiv/rus/CubanMissile Crisis.html
http://www.peoples.ru/military/admiral/vasiliy_arhipov
pondělí 21. listopadu 2011
sobota 19. listopadu 2011
CO NÁM DLUŽÍ NAŠI HISTORIKOVÉ
Zveřejňuji ve svém blogu svůj článek, který vyšel v dvouměsíčníku "Listy" č. 4/2011. Listy založil v roce 1971 Jiří Pelikán v Římě. Na počest tohoto Čecha byla v Římě pojmenována jedna ulice. V níže uvedeném článku provedla redakce jen nepatrné změny. Vyšel pod titulkem „CO BYCH SE RÁD DOZVĚDĚL OD HISTORIKŮ. Nejen o karibské krizi.“ Ke dvěma událostem, které 25. října 1962, přivedly svět na práh zničující jaderné války, jak o nich píšu dále, patří ještě třetí: příběh sovětské ponorky, která vyzbrojena torpédy s jadernými hlavicemi, plula ke kubánským břehům. Tomuto příběhu věnuji zvláštní příspěvek.
Předesílám, že svou otázku neadresuji všem historikům. Mám na mysli tu část historiků, kteří se zabývají jen jednou částí historie. A to vojenskou historií naší země po Druhé světové válce.
Více si všimnu ne prací historiků, ale těch publicistů, kteří se na historii víceméně „přiživují“ a kteří, jak se mi zdá, historické události vykládají spíše ve službách politiky.
Nejprve se odvolám na slova jednoho z našich historiků, Dr. Viléma Prečana. Ten uzavřel své vystoupení na Mezinárodní konferenci k 50. výročí otevření druhé fronty dne 9. června 1994 v Praze těmito slovy:
„Minulostí se zabýváme nejen proto, abychom se s ní vyrovnali, osvobodili se od její tíhy a našli od ní potřebný odstup, ale také proto, abychom se z ní poučili, nechceme-li, aby zítřek byl horší než včerejšek nebo stejně špatný, byť třeba jiným způsobem.“ Myslím si, že řečené platí i pro případy, kdy jsou znalosti historie využívány i ve službách politiky.
V poslední době se stalo politické uchopení historického tématu zvlášť aktuelní v souvislosti s tak zvaným „třetím odbojem“. Tento tak zvaný „odboj“ je mnohými (na příklad je to spisovatel Lustig a senátor Štětina) interpretován, případně jeho excesy ospravedlňovány, tím, že se jednalo o jakousi válku. Při tom o takovou válku, kterou lze asi vést všemi prostředky, včetně těch prostředků, které jsou už dávno mezinárodními konvencemi postaveny mimo zákon. A které už „civilizované národy dávno odvrhly“ (J.F.C.Fuller, The Second World War 1939- 1945, London, 1948)¨.
Sám stále hledám vysvětlení podstaty slov „vyrovnat se s minulostí“. A přiznávám, že jasno v tom nemám. Tím se ale zabývat nechci. S druhou částí Prečanova souvětí se plně ztotožňuji. To se týká zejména té části československé historie, jež zahrnuje historii Československé lidové armády (ČSLA). Službě v ČSLA jsem věnoval část svého života, bylo to celých patnáct roků, a velkou část svých sil. Pro kvantifikaci těchto sil, bych marně hledal nějaké objektivní měřítko. Bylo to v době, kdy naplno běžela „studená válka“. O své účasti v oné „válce“ jsem něco napsal i ve své knize „Letcem ve studené válce“. Nebyl jsem tedy jen pasivním účastníkem, ale tuto historii jsem, v rámci schopností a možností, kterém jsou dány jednomu člověku, spoluvytvářel či se na jejím spoluvytváření maličkým dílem podílel.
Posledních dvacet let mne přesvědčilo, že od našich politiků nemohu slyšet téměř nic, čím bych svůj život ve směru pohledu na naši historii obohatil. Spíše naopak. Oni se totiž většinou zatím nesnesli z oblačných výšin „vítězů“, kteří si myslí, že mají vždy pravdu, že jim je dovoleno téměř vše a že nemohou být souzeni. Možná ani dokonce ne odsuzováni. Alespoň ne v době jejich životů, případně v době, kdy jsou ještě u kormidel moci. A kteří si zřejmě vůbec neosvojili moudrá slova sira Winstona z roku 1940: „Jestliže se přítomnost pokusí soudit minulost, ztratí budoucnost!“(W. Churchill, Druhá světová válka, II. díl, str. 19, Lidové noviny, Praha, 1993). Nechci se ale obracet k politikům, ale k historikům, případně k těm publicistům, kteří se historií rovněž zabývají téměř na úrovni historiků.
Aby se naplnilo přání Dr Prečana, musí být, podle mého soudu, splněny nejméně dvě podmínky. Předně zde musí být historikové, kteří se plně emancipovali od politiky, kteří odešli ze služeb politiky, od zjevu velice proměnného až efemérního. Musí zde být historikové, kteří se budou dívat na minulé události v kontextu podmínek, okolností a doby, a kteří nejenže vysvětlí, co se stalo, ale i proč se tak stalo či mohlo stát. A kteří, zkoumajíce určité období národních dějin, nám budou výsledky toho svého zkoumání prezentovat jako výsledek „jasného a správného posouzení dobových situací a jevů bez iluzí a sebeklamu“ (Josef Pekař, Rektorská přednáška z 5. prosince 1931). Řekl bych, že splnění této podmínky je rozhodující, aby mohla být splněna podmínka druhá.
Musí pak zde být někdo, kdo je ochoten historikům naslouchat a kdo je ochoten se od „magistry vitae“ učit. Z pedagogiky přece víme, že výsledek výuky záleží nejen na kvalitě učebnic, učitelů a profesorů, ale i na kvalitě studentů a žáků a jejich přístupu k získávání vědomostí. Co se týče přístupu naší politické „elity“, tak jsem spíše nabyl dojmu, že nejsou to oni, kdo by se chtěl od minulosti učit. Spíše ji chtějí soudit, a národ poučovat, jak se na na minulost dívat, jak ji interpretovat, ukazovat dětem a učitelům, možná i historikům, co by se měli učit z minulosti vlastní země a jak její historii vykládat. Nebyl to snad svého času exponovaný politik, jeden ze signatářů zákona o protiprávnosti komunistického režimu, tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Milan Uhde, který řekl, že onen zákon je potřebný také proto, aby učitelé věděli, čemu učit děti? Není to, v protikladu k řečenému, místopředseda Senátu Dr Pithart, který, vyjadřuje nedůvěru k autorům nového připravovaného zákona o třetím odboji, neb má za to, že autorům jde o „kodifikaci napříště závazného pojetí našich moderních dějin“ a o poskytnutí „tápajícím učitelům konečně jasného slova“ ? (Právo, 2.10.2010, Zákon o tom, jak to bylo)?
A naši historikové? Snaží se oni alespoň se od politiky emancipovat? Myslím, že ne. Ještě jsem neslyšel nebo nečetl od našich historiků za posledních dvacet let něco podobného tomu, co deklarovali před čtyřmi roky historikové francouzští? Ti ve své petici napsali: « Historie není objektem práva. Ve svobodném státě nepřísluší ani Parlamentu ani právním autoritám, aby určovaly historickou pravdu. Politika státu, i když je motivována těmi nejlepšími úmysly, není politickou historií. » ( http://www.ldh-toulon.net/spip.php?artic... 1086.)
Ať se nám to líbí či nelíbí, ať s tím souhlasíme či nikoliv, v jisté době osud toho, co tvoří tento národ a materielní podmínky k jeho životu, visel doslova „na vlásku“. A nemám teď rozhodně na mysli alternativu vítězství nacistického Německa v druhé evropské válce, jehož vůdce Adolf pronesl v roce 1940 tato slova: „Češi budou vyvezeni na Sibiř nebo na Volyň. Musí pryč ze Střední Evropy. Pokud tu ještě budou, budou vždy ohniskem husitsko-bolševické zkázy“ (Jiří Jaroš Nickelli v „Národním osvobození“ č. 17/ 2010). Mám na mysli válku s použitím jaderných zbraní, válku, která hrozila Evropě i naší zemi.
V posledních letech u nás vyšly nejméně tři knihy historiků či autorů aplikujících poznatky historické vědy o této věci. Jedna z těchto knih má příznačný název. Jejím autorem je historik Josef Fučík. Je to kniha „Stín jaderné války nad Evropou“. V pojetí autora vše, co se v oblasti použití jaderné energie ve vojenství v Evropě, a tedy i v naší zemi, odehrávalo od skončení Druhé světové války, vrhalo na Evropu stín. Jestliže jsem použil minulý tvar slovesa „vrhati“, pak tím vůbec nechci říci, že už nevrhá. Bude vrhat stín do doby, dokud v arsenálech kterékoliv země na této planetě bude byť jediný náboj, bomba, mina či něco jiného, co bude naplněno radioaktivní výbušnou směsí schopnou řetězové reakce. Uvádí se v tisku, na příklad v ruském deníku „Независимое военное обозрение“ č. 23 z 24.6.2005, že v západní Evropě se stále ještě nachází 500 amerických atomových bomb, ekvivalent to 500 „Hirošim“. K tomu je třeba přičíst ještě 260 anglických a 450 francouzských (údaj z roku 1997). Kolik jich je ve východní části Evropy, která, jak je téměř všeobecně uznáváno, sahá přibližně od 29 o v.d..až k pohoří Ural, nevíme. Ale jistě tam bude při nejmenším množstevní ekvivalent toho, co je v Evropě západní. „Stín“ historika Fučíka se bude nad Evropou vznášet do té doby, než se promění ve skutek vize bývalého ministra obrany USA, nedávno zesnulého, McNamary, v jehož stopách chce kráčet, podle slov pronesených loni v Praze, i současný prezident Barak Obama..
Kromě již vzpomenuté knihy Josefa Fučíka, mám na mysli knihu autorů Štěpánka a Minaříka „Československá lidová armáda na Rýnu“ a knihu Petra Luňáka „Plánování nemyslitelného“. Přečtení obou, na tomto místě jmenovaných, knih u mne, vyvolalo smíšené pocity. Především proto, že v obou knihách postrádám objektivní a do patřičné šíře a v náležitém kontextu zaměřený pohled na klíčové události poválečné doby.
Z množiny mužů, jíž jsem byl částí, a kteří v šedesátých letech minulého století sloužili v Československé lidové armádě (ČSLA), a přímo se dostali do kontaktu s pracemi, jež souvisely či přímo navazovaly na zpracování válečných plánů, nás již mezi živými mnoho nezůstalo. A jak se mi zdá, těch, kteří by chtěli k dané problematice se vyjádřit, je ještě méně. Budu ještě konkrétnější: z pětice mužů-funkcionářů 10. letecké armády, která se v první polovině šedesátých letech minulého století podílela na přísně utajovaných pracích na Generálním štábu ČSLA, žiju už sám. Jen já mohu podat očité svědectví o tom, jak se mi, po mých vlastních zkušenostech, jeví některé věci, kterými se zabývají autoři vzpomínaných knih.
Za příklad formulací, které podle mého soudu nesplňují základní kritéria toho, aby poskytly historický materiál, umožňující jeho uživatelům „se s minulostí vyrovnat, osvobodit se od její tíhy a najít od ní potřebný odstup a z ní se také poučit“ (slova Dr Prečana), jsem vzal dvě věty z knihy Petra Luňáka. Jsou to tyto věty:
První věta se vztahuje k tak zvané „karibské krizi“, o které jsem už v Listech také psal. Věta zní: „Plán postavit Spojené státy před fait accompli se začal hroutit v okamžiku, kdy Kennedyho administrativa na počátku září 1962 varovala Sověty…“
Druhá věta se vztahuje k dokumentu, který s dostatečně velkou senzacechtivostí byl „objeven“ a pak zveřejněn před lety a stal se dokonce objektem rozsáhlé diskuze v rámci programu Parallel History Project of Cooperative Securiry (http://www.php.isn.ethz.ch). Luňákova věta zní: „V létě 1964 nařídila Moskva bez dalšího vysvětlení vypracovat nový operační plán,…“. Plánem, který byl na základě onoho nařízení údajně vypracován je „Plán použití československé lidové armády ve válce“ a je z roku 1964.
Chtěl bych ukázat, že ony výroky jsou pro mne dokladem toho, jak by události doby neměly být vykládány, to jest mimo kontext doby a podmínek. To platí pro mnou zvolený příklad, jak pokud jde řeč o karibskou krizi, tak i o zpracování onoho plánu. Těžko je lze považovat za materiál k tomu, abychom se z této doby mohli přiučit. Respektive: aby se mohli poučit ti, kteří to chtějí a pro které by studium minulosti za účelem poučení se, za účelem vyvarování se chyb předchůdců, by mělo být tak říkajíc jejich „služební povinností“.
Nezpochybňuji výrok o tom, že „v době karibské krize se svět ocitl blíže k hodině pravdy, než si její západní účastníci uvědomovali“. Proč by si to měli neuvědomovat jen „západní účastníci“?
Tři letní a podzimní měsíce, počínaje srpnem a konče polovinou listopadu roku 1962, jsem se svým štábem 10. letecké armády trávil mimo stálou posádku v Hradci Králové. Rámec našeho pobytu tvořila podzimní příroda českých zemí. Dnes si již nepamatuji, kde všude jsme byli rozmístěni, jaké přesuny náš štáb uskutečnil. Bezpečně však vím, že za celé tři měsíce jen jednou jsem měl možnost navštívit svou rodinu v místě mé posádky a nejsem si ani jist, zda tato návštěva byla tak dlouhá, abych mohl ulehnout do manželské postele. K tomu, abychom si uvědomovali, co se vlastně děje ve světě a proč se to vše děje, jsme neměli informace. Možná jsme neměli ani dost času se po nich pídit. Činnost mého štábu byla horečná, vyčerpávající, vymýšleli jsme řadu opatření předmobilizačního charakteru, abychom dosáhli nejvyššího možného stupně pohotovosti letectva naší armády. Poznávali jsme mnohé, co až to té doby před námi bylo utajováno. Byli jsme na příklad konspirativním způsobem přivezeni do jednoho, přísně utajovaného, prostoru v Západních Čechách, abychom si prohlédli připravované podzemní velitelské stanoviště armády. Do toho okamžiku ani velitel armády, ani já jako NŠ, jsme neměli o jeho existenci nejmenší tušení.
Že na druhé straně Atlantiku se odehrávalo hlavní „představení“onoho dramatu, kdy svět byl skutečně na okraji jaderné apokalypsy, jsem osobně neměl tušení. Teprve o mnoho let později, teprve v roce 1989, jsem se dovídal, jak onu dobu vnímal ministr obrany Kennedyho administrativy McNamara. Říká: „Večer 27. 10. 1962 jsem odcházel z Bílého domu od prezidenta. Byl jasný podzimní večer. A tehdy jsem si pomyslel „možná, že už nikdy nespatřím tak krásný sobotní večer.“ Tento můj pocit vyjadřoval úroveň krize, úroveň napětí, které panovalo ve světě.“(Pravda –tiskový orgán KSSS- č. 42 z 11. 2. 1989, Rozhovor s McNamarou, který vedl G. Vasiljev.)
Hlavním materiálem, v němž jsem získával informaci o tom, co se odehrávalo na oné straně zeměkoule a i jinde, byly výsledky sympozií, které po řadu let probíhaly za účasti zástupců USA, SSSR a Kuby. Jejich cílem bylo vyhodnocení celé krize a učinění závěrů, které by mohly poskytnout ponaučení. Je až s podivem, že Petr Luňák nevěnuje žádnou pozornost výsledkům oněch pěti setkání významných představitelů, kteří analyzovali události oné krize, při které se „svět ocitl blízko hodině pravdy“, aniž by se o konání těchto sympozií, hlavně pak o jejich závěrech, jen zmínil.
Snad nejvýznamnějším zdrojem objektivního pohledu na celou krizi jsou názory ministra McNamary. Ty jsou zcela mimo pozornost českého publicisty. Je pak možno očekávat, že podobně úzká, jednostranně a v podstatě ideologicky, tedy nikoliv historiograficky, zaměřená historie, bude takovým materiálem, který poskytne „potravu“ pro ponaučení se, jak to požaduje Dr Prečan?
Jako v historiografii nevzdělaný laik nemohu vůbec pochopit autora Petra Luňáka, že dokáže vidět karibskou krizi pouze jen jako důsledek rozhodnutí Chruščova a jen z pohledu toho, kdy se začal hroutit údajný jeho plán. Jakoby zde vůbec neexistovalo rozhodnutí kolektivního orgánu ze dne 10. 6. 1962, kterým bylo předsednictvo ÚVKSSS. Byl to tedy tento politický orgán, jenž návrhy, předložené Chruščovem a zpracované jemu podřízenými vojenskými činiteli, schvaloval.
Jakoby zde vůbec neexistovala úloha vojenských činitelů, jichž jedním z hlavních úkolů je nepřetržité vyhodnocování strategické situace vlastní země, vypracovávání a předkládání politickým orgánům výsledků svých hodnocení. Ti se myšlenkou rozmístit sovětské rakety na Kubě zabývali už dříve. Byl to ministr obrany R. Malinovskij, který v květnu 1962 říká Chruščovovi: „Ano, zabývali jsme se variantou umístění raket na Kubě, ale rozhodnutí musí učinit politici“. (Rozhovor korespondenta Ogoňku Žukova s historikem Volkogonovem, Ogoňok č. 44-46/ 92).
Je nepřirozené a irelevantní, jestliže je prováděna taková analýza strategické situace v jakémkoliv státě, tedy i v SSSR, zejména analýza stavu, poměru sil a bojových možností strategických prostředků, včetně strategického bombardovacího letectva, jaderných zbraní a raket, jakož i řady dalších faktorů ovlivňujících strategickou rovnováhu, či v daném případě nerovnováhu? Ve světě, který nebyl totálně demilitarizován? Lze očekávat či chtít, aby stát takového významu a takové historické zkušenosti, jakým byl Sovětský svaz té doby, nebude znepokojen situací, která se kolem něj vytvářela? Že se neoprávněně bude cítit v roli obkličované pevnosti a nebude na to, podle něj přiměřeným způsobem, reagovat? Je z hlediska historiografie správným přístupem, jestliže suverénnímu státu je právo na provádění podobné analýzy de facto upíráno?
Jestliže na místech, podobných těm, které zaujímal třeba ministr obrany Malinovskij, byla taková analýza provedena, pak jistě musíme připustit, že výsledky nemohly uspokojovat ty vojenské činitele, kteří měli nejvyšší odpovědnost. A nemuseli vůbec být motivováni svou „chutí zopakovat si slavné chvíle vítězství ve druhé světové válce“. Pokud by takoví činitelé nevarovali či neupozorňovali politické činitele na existující problémy, pak neměli na svých místech co dělat! To snad je srozumitelné každému profesionálovi a snad i laikovi, že? Z analýzy vyplývalo, a tomu můžeme dnes věřit, že musela být konstatována drtivá převaha, (maršál R. Malinovskij hovořil o převaze „подавляющей“), kterou měly Spojené státy nad Sovětským svazem v prostředcích dopravy strategických jaderných zbraní k předpokládaným cílům na jejich území. Převaha umocněná tím, že v bezprostřední blízkosti sovětských hranic, to jest na území Turecka, byly umístěny rakety Jupiter, schopné nést jaderné zbraně. A v té době už to byly zbraně nikoliv „hromadného“ničení, ale ničení „absolutního“, zbraně termojaderné!
Hroucení plánu Nikity Chruščova.
A jaký plán SSSR se začal „hroutit“, když „Kennedyho administrativa varovala počátkem září 1962 Sověty před vážnými důsledky“? Jak se mohl zhroutit plán, jestliže jeho „úmyslem bylo odradit Washington od myšlenky vojensky se zbavit režimu Fidela Castra“, když ještě 48 let poté tento režim existuje a Spojené státy, věrni svému slibu, který daly výměnou za odsun sovětských raket z Kuby, Kubu dosud vojensky nenapadly? Jak může někdo tvrdit, že se začal hroutit nějaký sovětský plán počátkem onoho září roku 1962 , když první loď realizující operaci „Anadyr“, už byla 26.6. 1962 na Kubě, když jaderná munice byla na Kubu dopravena až po tomto datu, když do 24. října roku 1962 bylo na Kubu dopraveno 42000 sovětských vojáků, obrovské množství vojenské techniky, když k 29.10.1962 byla asi polovina ze 40 raket namířených na cíle na území USA připravena k naplnění palivem a okysličovadly a k připojení jaderných hlavic, které byly na Kubě od 4.10.1962? Jaký plán se to tedy „zhroutil“?
Zdá se mi, že mnohé naše publicisty vůbec nezajímá, že jedním, nikoliv ne nepodstatným motivem pro rozmístění sovětských jaderných sil na Kubě, byla skutečnost, že se politické orgány Sovětského svazu domnívaly (možná chybně), že vysláním sovětských vojsk na Kubu se zlepší strategická situace Sovětského svazu. Ona analýza totiž ukázala, že je SSSR ve značné nevýhodě, ač v té době už disponoval raketami mezikontinentálního dosahu. Přesto byl ve značné nevýhodě, pokud se týče možností dopravit jaderné nálože na území Spojených států. Zatímco USA už v té době měly své rakety Jupiter v Turecku, které byly schopny dopravit jaderné hlavice k cílům během deseti minut letu, tak mezikontinentální rakety SSSR k letu na území USA potřebovaly půl hodiny! Či snad chtějí naši „takéodborníci“ na vojenskou problematiku popřít úlohu času ve vedení soudobé války?
Tím, co jsem napsal, nechci vůbec ospravedlňovat kroky sovětského vedení. Nehodlám také ani dělat soudce nad dějinami, jak to, bohužel, dělá i Petr Luňák. Jen chci ukázat, že zde byli dva „hráči“ a že je nejen nespravedlivé, ale i nevědecké, a protože hovoříme historii, tak i ahistoriografické, vinit ze vzniku krize jen jednu stranu. Je přehnané chtít, aby podobný objektivní pohled nám dávali naši historici? To se však neděje.
Naštěstí ti, které to zajímá, a zvláště pak ti, kteří by měli činit odpovídající závěry z historie i pro svou práci, mohou dnes čerpat z jiných zdrojů. Je ale neodpustitelné, jestliže se k těmto „jiným zdrojům“neobrací pedagog učící moderní dějiny a nakonec své názory publikující. Z těchto „jiných“ zdrojů považuji za nejautoritativnější osobu bývalého ministra obrany v Kennedyho administrativě Roberta McNamaru. Ten v dopise z 22.5.1997, zaslaném partnerovi ze Sovětského svazu, respektive Ruska, bývalému náčelníku štábu Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy a jednomu z přímých aktérů „Kubánské krize“ generálu Gribkovovi, uvedl několik důležitých závěrů.
Předně bez jakýchkoliv skrupulí říká, že tím, kdo přivedl v říjnu 1962 své země (a také celý svět, dodávám já) na práh války, byl Sovětský svaz, Kuba a Spojené státy. (Nikoliv jen Sovětský svaz či jeho premiér Chruščov!). Při tom ani jedna z těchto zemí neměla něco takového v úmyslu. Proč se ale události vyvíjely oním nebezpečným směrem, bylo důsledkem toho, že jak před krizí, tak i v jejím průběhu, se v každé z těchto třech zemí činila rozhodnutí na základě neověřených informací, nesprávných úsudků a chybných kalkulací.
A to je snad první a to základní ponaučení, které by si měli osvojit všichni, kdo podobné otázky národní bezpečnosti řeší i v dnešní době. Kdyby tomu bylo jen tak, že vše zavinil N.Chruščov, jak to líčí Petr Luňák, pak si svět mohl oddechnout v okamžiku, kdy odešel do nebytí Nikita Chruščov či kdy přestal existovat SSSR. Alespoň takové ponaučení, které vyvozuje McNamara, když říká: „Jestliže se dopustíme chyb při rozhodování o použití jaderných zbraní, pak nebude možné se z takových chyb poučit, protože takové chyby vedou ke zničení národů“. A nejsou „neověření informací, nesprávný úsudek, chybná kalkulace“ právě takovými chybami?
A jestli se máme vážně zamyslet nad tím, kam až v této krizi dospěla situace, kdy politickým činitelům všech třech zúčastněných stran začalo být zřejmé, že se jim řízení situace vymyká z rukou a že celosvětovou apokalypsu mohou vyvolat činy horlivých vojáků někde úplně dole v celé té vojenské hierarchii, pak nemůžeme se zřetele pustit následující skutečnosti. Rozhodujícím dnem krize byl její dvanáctý den, 27. říjen 1962, nikoliv počátek září . V 11 hodin p.m. onoho dne obdržel ExComm (Výkonný výbor Národní bezpečnostní rady zřízený prezidentem Kennedym 16. října) informaci o tom, že výzvědný letoun U-2 startující na Aljašce letěl směrem nad sovětský Čukotský poloostrov, což vyvolalo reakci PVO SSSR, která zvedla stíhače MIG. A současně vzletěli američtí stíhači F-102, kteří byly vyzbrojeni raketami „vzduch-vzduch“ s jadernými hlavicemi (!). Když se tato zpráva dostala do Washingtonu, ministr obrany McNamara zbledl a začal křičet, že „to je válka se Sovětským svazem“! („McNamara turned white and yelled „this means war with the Soviet Union“, The Thirteen Days, October 16-28, 1962.) http://homepage.mac.com/oldtownman/filmnotes/thirteendays4.html
Představme si: ministr obrany Spojených států je překvapen tím, že jeden z jeho podřízených dá rozkaz ke vzletu stíhačům, kteří nesou rakety „vzduch-vzduch“ s jadernou hlavicí!
Naštěstí, naštěstí možná pro celé lidstvo, raketa „vzduch-vzduch“ s jadernou hlavicí odpálena nebyla a letoun se vrátil na Aljašku. Dodnes nevíme, kdo dal rozkaz k takovému startu, kdo nařídil zavěsit na letoun rakety „vzduch-vzduch“ s jadernou hlavicí, kdo dal rozkaz stíhači, aby se vrátil zpět na svou základnu. Nevíme tedy ani, čí to byly ruce a hlava, na nichž v tyto okamžiky závisel osud lidstva! Není v právě v tom obrovské ponaučení pro lidstvo? Že v daném okamžiku o osudech lidstva nerozhodoval ani Chruščov, ani Kennedy, ale někdo jiný? Není obrovským ponaučením, že podobná vyhrocená situace byla jen důsledkem celého řetězu příčin a následků a že je tedy třeba se starat o to, aby takový řetězec příčin a následků vůbec nevznikl?
Téhož dne v poledne byl nad Kubou sestřelen letoun U-2 střelou SA-2 a pilot major Rudolf Anderson zahynul. Posléze jeden letoun F-8, který prováděl průzkumný let, byl zasažen střelami 37mm vypálenými kubánskou jednotkou, letoun se vrátil na základnu. A konečně téhož dne sovětská ponorka B-29, která plula na Kubu, byla v mezinárodních vodách pronásledována americkou letadlovou lodí a 14ti torpédoborci, byly po ní vrhány podhladinové granáty a podhladinová mina a kapitán Savickij byl odhodlán odpálit torpédo s jadernou hlavicí.
Všechny tyto incidenty ukázaly politickým vedoucím činitelům, jak ve Washingtonu, tak i v Moskvě, že se situace začíná vymykat jejich kontrole a že se osud světa začíná nalézat v rukách místních vojenských velitelů. Ti se v danou chvíli nacházeli od sebe mnoho tisíc kilometrů a v případě amerického stíhače až nad Beringovým mořem, kde s událostmi v Karibiku neměl nic společného. K tomu ještě přistupoval fakt, že velitel sovětských vojsk na Kubě armádní generál Plijev měl právo (a ne že neměl!) použít rakety Luna s jadernou náloží podle vlastního uvážení při obraně ostrova. Tento souhlas byl odvolán 22. a 27. 10. Co ale do té doby? Do té doby nemohla nastat situace, kterou by samostatně zhodnotil (sovětská metodika té doby říkala «оценил») velitel vojsk na Kubě generál Plijev a v rámci oprávnění, kterého se mu dostalo, atomové zbraně použil? To by nám neměli publicisté jako je Petr Luňák objasnit?
Vydání Moskvou rozkazu k vypracování operačního plánu.
Tady je Petr Luňák v rozporu dokonce s materiály, které jsou v jeho knize uveřejněny. Zřejmě ale výpovědi lidí, kteří s otázkami vojenského plánování přicházeli bezprostředně do styku, nejsou pro něj relevantní. Podivuji se, že lze použít formulaci „Moskva nařídila“, aniž je předložen věrohodný důkaz, jakým dokumentem bylo toto nařízeno, kdo jej zpracoval a podepsal, kdo byl jeho adresátem a vykonavatelem toho, co je nařízeno. Napsat, že „Moskva“nařídila, je formulace naprosto vágní a nic neříkající. Uvědomuje si autor takového výroku, že zde, jestliže máme věřit tomu, že důsledkem tohoto nařízení byl vznik dokumentu, který je nazvána „Plánem použití ČSLA v době války“ a který v podstatě určoval, poprvé za celou poválečnou historii, že armáda ČSSR se přímo zúčastní války s použitím jaderných zbraní, dokonce zbraní, které stát, jehož nástrojem ona armáda byla, takové zbraně nevlastnil a neměl ve své výzbroji?
Pokud bychom měli tomuto tvrzení věřit, museli bychom vidět dokument, ze kterého bude zřejmé, kdo vůbec v Moskvě takový dokument podepsal, kdo byl jeho adresátem, zda ten, kdo podepisoval, měl odpovídající pravomoc podepsat dokument, který, jako v daném případě, znamenal pro zemi-adresáta, že bude činností své armády zatažena do jaderné války se všemi pro onu zemi vyplývajícími důsledky. Podle sovětské metodiky, která byla doslova kánonem, neboť stanovila postup velitelů a štábů při přijímání rozhodnutí na jakékoliv úrovni vojenské hierarchie (a učilo se podle ní na všech vysokých vojenských školách) muselo po obdržení úkolů následovat ujasnění si úkolu.
To v daném případě znamenalo, že poprvé součástí takového ujasnění úkolu, muselo být uvědomění si na československé straně, nikoliv jen ve velení armády, tedy ve vrcholných ústavních a politických místech, toho, že Československo se jako stát přímo účastní války s použitím jaderných zbraní a že československá armáda, včetně jejího letectva, se má stát přímým vykonavatelem atomových úderů. Takové ujasnění muselo být provedeno nejvyššími politickými ústavními orgány, nikoliv jen jakousi Radou obrany státu, jestliže neměly být obviněny ze zrady těch nejzákladnějších národních zájmů, mezi něž rozhodně patří zájem přežití národa. Neměli by historikové vypátrat, zda se něco podobného stalo či nestalo a proč?
Jak máme věřit, že něco takového bylo skutečně nařízeno? Jak můžeme věřit, že někdo „v Moskvě“ vůbec mohl v roce 1964 nařídit, aby československé letectvo provedlo jaderné údery, aniž mělo k tomu odpovídající techniku, aniž byl letecký personál ve všech relevantních kategoriích k něčemu takovém vycvičen a měl naprosto konkrétní znalosti o tom, jak jaderná bomba vypadá, jaké má parametry rozměrové, váhové, jak se s ní manipuluje, jak se umisťuje do pumovnice letounu či na závěsy letounu a mnoho dalších informací potřebných k tomu, aby tato zbraň byla použita.
Jak generál Pezl, tak i generál Vitanovský se v tomto směru vyslovují naprosto jednoznačně. Podle gen Pezla vydávalo Hlavní velení Varšavské smlouvy strategickou směrnici, od jejíhož přijetí se musela odvíjet další činnost, tj. ujasnění si úkolu, zhodnocení situace, přijetí rozhodnutí velitele čs. frontu či toho, komu byl úkol pro československou armádu nařízen, doklad toho rozhodnutí nadřízenému, jeho schválení a teprve potom zpracování plánu. Ten už schvalován nemusel být, protože rozhodnutí už schváleno bylo a příslušný plán je jen rozpracovával.
Lze se ptát, kde se nachází tato směrnice? Či snad neplatí to, co o této věci řekl generál Vitanovský, který bezesporu patřil k nejlépe informovaným z celého Generálního štábu ČSLA, že „Generální štáb Sovětské armády vydával Směrnici pro jednotlivé armády Varšavské smlouvy…tu jsme v Moskvě dostali v jednom exempláři…tento dokument jsme převezli na Generální štáb na tak zvaný operační sál…“ (Luňák,Plánování nemyslitelného, str.380, Praha, Nakladatelství Dokořán, 2007)?
Lze možná pochopit, že autor Petr Luňák může být nejen zatížen „traumatem roku 1968 a pozdější husákovské normalizace“ (J.Fučík, Stín jaderné války nad Evropou,Mladá fronta,2010) a nakonec ovlivněn i tím,že zastává dnes, jistě dobře honorované postavení v rámci Severoatlantické smlouvy a že bude historická fakta, spíše však jen útržky a neucelené fragmenty, interpretovat v takovém duchu, aby si „neublížil“. Že je, jako člověk sloužící politice, bude vykládat v duchu zákona o protiprávnosti komunistického režimu, který přece „předepsal“ jak má být historie čtyřiceti let mezi roky 1948-1989 interpretována. A že nenajde dost odvahy k tomu, aby se přes tato „cenzurní omezení“přenesl.
Vždyť: Onen zákon, „posvěcený“ ústavním soudem, kodifikuje to, že se „komunistický režim spojil s cizí mocností“ (ač mnozí budou mít za to, a autor těchto řádků k nim patří), že s touto „cizí mocností“měl spojeneckou smlouvu posvěcenou společně prolitou krví boje s nacismem. Jestliže politika svým zákonodárným aktem prohlásila, že strana, která onen režim nastolila a udržovala u moci, byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou, pak lze jistě od publicistů sloužících politice očekávat, že jejich díla budou tuto tézi rozvíjet a potvrzovat i v rozporu s fakty a tedy i s pravdou.
Bohužel, toho i autor těchto řádek je očitým svědkem za celé období posledních dvaceti jednoho roku, a to nehledě na to, že jako člen oné pětice výše vzpomínaných mužů- pracovníků štábu 10. letecké armády, byl po roce 1968 zbaven pro postoje k intervenci některých členů Varšavské smlouvy do vnitřních záležitostí Československa členství v oné organizaci, toho, jak jednostranně interpretována fakta a líčena historie. Jeden z těchto pěti mužů byl dokonce uveden v seznamu těch mužů, kteří měli být v případě ustavení dělnicko-rolnické vlády fyzicky likvidováni. Sám autor těchto řádek nepochybuje, že byl na seznamu oněch čtyřiceti tisíc občanů ČSSR, které asi čekala ne šťastná budoucnost někde na východ od pohoří Ural.
To, co jsem výše napsal i mne utvrzuje v názoru, který ve vzpomínané knize napsal historik Josef Fučík. A to bych chtěl citovat na závěr: „V české produkci je zkoumání a analýza sovětských válečných příprav navíc stále zatížena traumatem roku 1968 a následujícího období husákovské normalizace… Řada našich autorů posledního dvacetiletí houževnatě směšuje politické, ideologické a propagandistické aspekty totalitního režimu s vojenskými obory (vojenskou doktrínou, strategií, operačním plánováním, vyzbrojováním a bojovou přípravou vojsk) do jedné pestré a bizarní směsi. Obecně tyto práce považují sovětské myšlení (i myšlení nás přímých účastníků oné doby, doplňuji já) za schopné pouze přípravy vcelku primitivní operace agresivního vpádu do západní Evropy, razí představu, že sovětský generální štáb byl složen z maršálů a bezduchých důstojníků, kteří byli kdykoliv ochotni stisknout na povel politiků jaderné tlačítko, s oblibou citují různé brožury agitpropu a přehlížejí nejen tehdejší sovětské studie, ale i současné ruské odborné studie a prameny.“
Předesílám, že svou otázku neadresuji všem historikům. Mám na mysli tu část historiků, kteří se zabývají jen jednou částí historie. A to vojenskou historií naší země po Druhé světové válce.
Více si všimnu ne prací historiků, ale těch publicistů, kteří se na historii víceméně „přiživují“ a kteří, jak se mi zdá, historické události vykládají spíše ve službách politiky.
Nejprve se odvolám na slova jednoho z našich historiků, Dr. Viléma Prečana. Ten uzavřel své vystoupení na Mezinárodní konferenci k 50. výročí otevření druhé fronty dne 9. června 1994 v Praze těmito slovy:
„Minulostí se zabýváme nejen proto, abychom se s ní vyrovnali, osvobodili se od její tíhy a našli od ní potřebný odstup, ale také proto, abychom se z ní poučili, nechceme-li, aby zítřek byl horší než včerejšek nebo stejně špatný, byť třeba jiným způsobem.“ Myslím si, že řečené platí i pro případy, kdy jsou znalosti historie využívány i ve službách politiky.
V poslední době se stalo politické uchopení historického tématu zvlášť aktuelní v souvislosti s tak zvaným „třetím odbojem“. Tento tak zvaný „odboj“ je mnohými (na příklad je to spisovatel Lustig a senátor Štětina) interpretován, případně jeho excesy ospravedlňovány, tím, že se jednalo o jakousi válku. Při tom o takovou válku, kterou lze asi vést všemi prostředky, včetně těch prostředků, které jsou už dávno mezinárodními konvencemi postaveny mimo zákon. A které už „civilizované národy dávno odvrhly“ (J.F.C.Fuller, The Second World War 1939- 1945, London, 1948)¨.
Sám stále hledám vysvětlení podstaty slov „vyrovnat se s minulostí“. A přiznávám, že jasno v tom nemám. Tím se ale zabývat nechci. S druhou částí Prečanova souvětí se plně ztotožňuji. To se týká zejména té části československé historie, jež zahrnuje historii Československé lidové armády (ČSLA). Službě v ČSLA jsem věnoval část svého života, bylo to celých patnáct roků, a velkou část svých sil. Pro kvantifikaci těchto sil, bych marně hledal nějaké objektivní měřítko. Bylo to v době, kdy naplno běžela „studená válka“. O své účasti v oné „válce“ jsem něco napsal i ve své knize „Letcem ve studené válce“. Nebyl jsem tedy jen pasivním účastníkem, ale tuto historii jsem, v rámci schopností a možností, kterém jsou dány jednomu člověku, spoluvytvářel či se na jejím spoluvytváření maličkým dílem podílel.
Posledních dvacet let mne přesvědčilo, že od našich politiků nemohu slyšet téměř nic, čím bych svůj život ve směru pohledu na naši historii obohatil. Spíše naopak. Oni se totiž většinou zatím nesnesli z oblačných výšin „vítězů“, kteří si myslí, že mají vždy pravdu, že jim je dovoleno téměř vše a že nemohou být souzeni. Možná ani dokonce ne odsuzováni. Alespoň ne v době jejich životů, případně v době, kdy jsou ještě u kormidel moci. A kteří si zřejmě vůbec neosvojili moudrá slova sira Winstona z roku 1940: „Jestliže se přítomnost pokusí soudit minulost, ztratí budoucnost!“(W. Churchill, Druhá světová válka, II. díl, str. 19, Lidové noviny, Praha, 1993). Nechci se ale obracet k politikům, ale k historikům, případně k těm publicistům, kteří se historií rovněž zabývají téměř na úrovni historiků.
Aby se naplnilo přání Dr Prečana, musí být, podle mého soudu, splněny nejméně dvě podmínky. Předně zde musí být historikové, kteří se plně emancipovali od politiky, kteří odešli ze služeb politiky, od zjevu velice proměnného až efemérního. Musí zde být historikové, kteří se budou dívat na minulé události v kontextu podmínek, okolností a doby, a kteří nejenže vysvětlí, co se stalo, ale i proč se tak stalo či mohlo stát. A kteří, zkoumajíce určité období národních dějin, nám budou výsledky toho svého zkoumání prezentovat jako výsledek „jasného a správného posouzení dobových situací a jevů bez iluzí a sebeklamu“ (Josef Pekař, Rektorská přednáška z 5. prosince 1931). Řekl bych, že splnění této podmínky je rozhodující, aby mohla být splněna podmínka druhá.
Musí pak zde být někdo, kdo je ochoten historikům naslouchat a kdo je ochoten se od „magistry vitae“ učit. Z pedagogiky přece víme, že výsledek výuky záleží nejen na kvalitě učebnic, učitelů a profesorů, ale i na kvalitě studentů a žáků a jejich přístupu k získávání vědomostí. Co se týče přístupu naší politické „elity“, tak jsem spíše nabyl dojmu, že nejsou to oni, kdo by se chtěl od minulosti učit. Spíše ji chtějí soudit, a národ poučovat, jak se na na minulost dívat, jak ji interpretovat, ukazovat dětem a učitelům, možná i historikům, co by se měli učit z minulosti vlastní země a jak její historii vykládat. Nebyl to snad svého času exponovaný politik, jeden ze signatářů zákona o protiprávnosti komunistického režimu, tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Milan Uhde, který řekl, že onen zákon je potřebný také proto, aby učitelé věděli, čemu učit děti? Není to, v protikladu k řečenému, místopředseda Senátu Dr Pithart, který, vyjadřuje nedůvěru k autorům nového připravovaného zákona o třetím odboji, neb má za to, že autorům jde o „kodifikaci napříště závazného pojetí našich moderních dějin“ a o poskytnutí „tápajícím učitelům konečně jasného slova“ ? (Právo, 2.10.2010, Zákon o tom, jak to bylo)?
A naši historikové? Snaží se oni alespoň se od politiky emancipovat? Myslím, že ne. Ještě jsem neslyšel nebo nečetl od našich historiků za posledních dvacet let něco podobného tomu, co deklarovali před čtyřmi roky historikové francouzští? Ti ve své petici napsali: « Historie není objektem práva. Ve svobodném státě nepřísluší ani Parlamentu ani právním autoritám, aby určovaly historickou pravdu. Politika státu, i když je motivována těmi nejlepšími úmysly, není politickou historií. » ( http://www.ldh-toulon.net/spip.php?artic... 1086.)
Ať se nám to líbí či nelíbí, ať s tím souhlasíme či nikoliv, v jisté době osud toho, co tvoří tento národ a materielní podmínky k jeho životu, visel doslova „na vlásku“. A nemám teď rozhodně na mysli alternativu vítězství nacistického Německa v druhé evropské válce, jehož vůdce Adolf pronesl v roce 1940 tato slova: „Češi budou vyvezeni na Sibiř nebo na Volyň. Musí pryč ze Střední Evropy. Pokud tu ještě budou, budou vždy ohniskem husitsko-bolševické zkázy“ (Jiří Jaroš Nickelli v „Národním osvobození“ č. 17/ 2010). Mám na mysli válku s použitím jaderných zbraní, válku, která hrozila Evropě i naší zemi.
V posledních letech u nás vyšly nejméně tři knihy historiků či autorů aplikujících poznatky historické vědy o této věci. Jedna z těchto knih má příznačný název. Jejím autorem je historik Josef Fučík. Je to kniha „Stín jaderné války nad Evropou“. V pojetí autora vše, co se v oblasti použití jaderné energie ve vojenství v Evropě, a tedy i v naší zemi, odehrávalo od skončení Druhé světové války, vrhalo na Evropu stín. Jestliže jsem použil minulý tvar slovesa „vrhati“, pak tím vůbec nechci říci, že už nevrhá. Bude vrhat stín do doby, dokud v arsenálech kterékoliv země na této planetě bude byť jediný náboj, bomba, mina či něco jiného, co bude naplněno radioaktivní výbušnou směsí schopnou řetězové reakce. Uvádí se v tisku, na příklad v ruském deníku „Независимое военное обозрение“ č. 23 z 24.6.2005, že v západní Evropě se stále ještě nachází 500 amerických atomových bomb, ekvivalent to 500 „Hirošim“. K tomu je třeba přičíst ještě 260 anglických a 450 francouzských (údaj z roku 1997). Kolik jich je ve východní části Evropy, která, jak je téměř všeobecně uznáváno, sahá přibližně od 29 o v.d..až k pohoří Ural, nevíme. Ale jistě tam bude při nejmenším množstevní ekvivalent toho, co je v Evropě západní. „Stín“ historika Fučíka se bude nad Evropou vznášet do té doby, než se promění ve skutek vize bývalého ministra obrany USA, nedávno zesnulého, McNamary, v jehož stopách chce kráčet, podle slov pronesených loni v Praze, i současný prezident Barak Obama..
Kromě již vzpomenuté knihy Josefa Fučíka, mám na mysli knihu autorů Štěpánka a Minaříka „Československá lidová armáda na Rýnu“ a knihu Petra Luňáka „Plánování nemyslitelného“. Přečtení obou, na tomto místě jmenovaných, knih u mne, vyvolalo smíšené pocity. Především proto, že v obou knihách postrádám objektivní a do patřičné šíře a v náležitém kontextu zaměřený pohled na klíčové události poválečné doby.
Z množiny mužů, jíž jsem byl částí, a kteří v šedesátých letech minulého století sloužili v Československé lidové armádě (ČSLA), a přímo se dostali do kontaktu s pracemi, jež souvisely či přímo navazovaly na zpracování válečných plánů, nás již mezi živými mnoho nezůstalo. A jak se mi zdá, těch, kteří by chtěli k dané problematice se vyjádřit, je ještě méně. Budu ještě konkrétnější: z pětice mužů-funkcionářů 10. letecké armády, která se v první polovině šedesátých letech minulého století podílela na přísně utajovaných pracích na Generálním štábu ČSLA, žiju už sám. Jen já mohu podat očité svědectví o tom, jak se mi, po mých vlastních zkušenostech, jeví některé věci, kterými se zabývají autoři vzpomínaných knih.
Za příklad formulací, které podle mého soudu nesplňují základní kritéria toho, aby poskytly historický materiál, umožňující jeho uživatelům „se s minulostí vyrovnat, osvobodit se od její tíhy a najít od ní potřebný odstup a z ní se také poučit“ (slova Dr Prečana), jsem vzal dvě věty z knihy Petra Luňáka. Jsou to tyto věty:
První věta se vztahuje k tak zvané „karibské krizi“, o které jsem už v Listech také psal. Věta zní: „Plán postavit Spojené státy před fait accompli se začal hroutit v okamžiku, kdy Kennedyho administrativa na počátku září 1962 varovala Sověty…“
Druhá věta se vztahuje k dokumentu, který s dostatečně velkou senzacechtivostí byl „objeven“ a pak zveřejněn před lety a stal se dokonce objektem rozsáhlé diskuze v rámci programu Parallel History Project of Cooperative Securiry (http://www.php.isn.ethz.ch). Luňákova věta zní: „V létě 1964 nařídila Moskva bez dalšího vysvětlení vypracovat nový operační plán,…“. Plánem, který byl na základě onoho nařízení údajně vypracován je „Plán použití československé lidové armády ve válce“ a je z roku 1964.
Chtěl bych ukázat, že ony výroky jsou pro mne dokladem toho, jak by události doby neměly být vykládány, to jest mimo kontext doby a podmínek. To platí pro mnou zvolený příklad, jak pokud jde řeč o karibskou krizi, tak i o zpracování onoho plánu. Těžko je lze považovat za materiál k tomu, abychom se z této doby mohli přiučit. Respektive: aby se mohli poučit ti, kteří to chtějí a pro které by studium minulosti za účelem poučení se, za účelem vyvarování se chyb předchůdců, by mělo být tak říkajíc jejich „služební povinností“.
Nezpochybňuji výrok o tom, že „v době karibské krize se svět ocitl blíže k hodině pravdy, než si její západní účastníci uvědomovali“. Proč by si to měli neuvědomovat jen „západní účastníci“?
Tři letní a podzimní měsíce, počínaje srpnem a konče polovinou listopadu roku 1962, jsem se svým štábem 10. letecké armády trávil mimo stálou posádku v Hradci Králové. Rámec našeho pobytu tvořila podzimní příroda českých zemí. Dnes si již nepamatuji, kde všude jsme byli rozmístěni, jaké přesuny náš štáb uskutečnil. Bezpečně však vím, že za celé tři měsíce jen jednou jsem měl možnost navštívit svou rodinu v místě mé posádky a nejsem si ani jist, zda tato návštěva byla tak dlouhá, abych mohl ulehnout do manželské postele. K tomu, abychom si uvědomovali, co se vlastně děje ve světě a proč se to vše děje, jsme neměli informace. Možná jsme neměli ani dost času se po nich pídit. Činnost mého štábu byla horečná, vyčerpávající, vymýšleli jsme řadu opatření předmobilizačního charakteru, abychom dosáhli nejvyššího možného stupně pohotovosti letectva naší armády. Poznávali jsme mnohé, co až to té doby před námi bylo utajováno. Byli jsme na příklad konspirativním způsobem přivezeni do jednoho, přísně utajovaného, prostoru v Západních Čechách, abychom si prohlédli připravované podzemní velitelské stanoviště armády. Do toho okamžiku ani velitel armády, ani já jako NŠ, jsme neměli o jeho existenci nejmenší tušení.
Že na druhé straně Atlantiku se odehrávalo hlavní „představení“onoho dramatu, kdy svět byl skutečně na okraji jaderné apokalypsy, jsem osobně neměl tušení. Teprve o mnoho let později, teprve v roce 1989, jsem se dovídal, jak onu dobu vnímal ministr obrany Kennedyho administrativy McNamara. Říká: „Večer 27. 10. 1962 jsem odcházel z Bílého domu od prezidenta. Byl jasný podzimní večer. A tehdy jsem si pomyslel „možná, že už nikdy nespatřím tak krásný sobotní večer.“ Tento můj pocit vyjadřoval úroveň krize, úroveň napětí, které panovalo ve světě.“(Pravda –tiskový orgán KSSS- č. 42 z 11. 2. 1989, Rozhovor s McNamarou, který vedl G. Vasiljev.)
Hlavním materiálem, v němž jsem získával informaci o tom, co se odehrávalo na oné straně zeměkoule a i jinde, byly výsledky sympozií, které po řadu let probíhaly za účasti zástupců USA, SSSR a Kuby. Jejich cílem bylo vyhodnocení celé krize a učinění závěrů, které by mohly poskytnout ponaučení. Je až s podivem, že Petr Luňák nevěnuje žádnou pozornost výsledkům oněch pěti setkání významných představitelů, kteří analyzovali události oné krize, při které se „svět ocitl blízko hodině pravdy“, aniž by se o konání těchto sympozií, hlavně pak o jejich závěrech, jen zmínil.
Snad nejvýznamnějším zdrojem objektivního pohledu na celou krizi jsou názory ministra McNamary. Ty jsou zcela mimo pozornost českého publicisty. Je pak možno očekávat, že podobně úzká, jednostranně a v podstatě ideologicky, tedy nikoliv historiograficky, zaměřená historie, bude takovým materiálem, který poskytne „potravu“ pro ponaučení se, jak to požaduje Dr Prečan?
Jako v historiografii nevzdělaný laik nemohu vůbec pochopit autora Petra Luňáka, že dokáže vidět karibskou krizi pouze jen jako důsledek rozhodnutí Chruščova a jen z pohledu toho, kdy se začal hroutit údajný jeho plán. Jakoby zde vůbec neexistovalo rozhodnutí kolektivního orgánu ze dne 10. 6. 1962, kterým bylo předsednictvo ÚVKSSS. Byl to tedy tento politický orgán, jenž návrhy, předložené Chruščovem a zpracované jemu podřízenými vojenskými činiteli, schvaloval.
Jakoby zde vůbec neexistovala úloha vojenských činitelů, jichž jedním z hlavních úkolů je nepřetržité vyhodnocování strategické situace vlastní země, vypracovávání a předkládání politickým orgánům výsledků svých hodnocení. Ti se myšlenkou rozmístit sovětské rakety na Kubě zabývali už dříve. Byl to ministr obrany R. Malinovskij, který v květnu 1962 říká Chruščovovi: „Ano, zabývali jsme se variantou umístění raket na Kubě, ale rozhodnutí musí učinit politici“. (Rozhovor korespondenta Ogoňku Žukova s historikem Volkogonovem, Ogoňok č. 44-46/ 92).
Je nepřirozené a irelevantní, jestliže je prováděna taková analýza strategické situace v jakémkoliv státě, tedy i v SSSR, zejména analýza stavu, poměru sil a bojových možností strategických prostředků, včetně strategického bombardovacího letectva, jaderných zbraní a raket, jakož i řady dalších faktorů ovlivňujících strategickou rovnováhu, či v daném případě nerovnováhu? Ve světě, který nebyl totálně demilitarizován? Lze očekávat či chtít, aby stát takového významu a takové historické zkušenosti, jakým byl Sovětský svaz té doby, nebude znepokojen situací, která se kolem něj vytvářela? Že se neoprávněně bude cítit v roli obkličované pevnosti a nebude na to, podle něj přiměřeným způsobem, reagovat? Je z hlediska historiografie správným přístupem, jestliže suverénnímu státu je právo na provádění podobné analýzy de facto upíráno?
Jestliže na místech, podobných těm, které zaujímal třeba ministr obrany Malinovskij, byla taková analýza provedena, pak jistě musíme připustit, že výsledky nemohly uspokojovat ty vojenské činitele, kteří měli nejvyšší odpovědnost. A nemuseli vůbec být motivováni svou „chutí zopakovat si slavné chvíle vítězství ve druhé světové válce“. Pokud by takoví činitelé nevarovali či neupozorňovali politické činitele na existující problémy, pak neměli na svých místech co dělat! To snad je srozumitelné každému profesionálovi a snad i laikovi, že? Z analýzy vyplývalo, a tomu můžeme dnes věřit, že musela být konstatována drtivá převaha, (maršál R. Malinovskij hovořil o převaze „подавляющей“), kterou měly Spojené státy nad Sovětským svazem v prostředcích dopravy strategických jaderných zbraní k předpokládaným cílům na jejich území. Převaha umocněná tím, že v bezprostřední blízkosti sovětských hranic, to jest na území Turecka, byly umístěny rakety Jupiter, schopné nést jaderné zbraně. A v té době už to byly zbraně nikoliv „hromadného“ničení, ale ničení „absolutního“, zbraně termojaderné!
Hroucení plánu Nikity Chruščova.
A jaký plán SSSR se začal „hroutit“, když „Kennedyho administrativa varovala počátkem září 1962 Sověty před vážnými důsledky“? Jak se mohl zhroutit plán, jestliže jeho „úmyslem bylo odradit Washington od myšlenky vojensky se zbavit režimu Fidela Castra“, když ještě 48 let poté tento režim existuje a Spojené státy, věrni svému slibu, který daly výměnou za odsun sovětských raket z Kuby, Kubu dosud vojensky nenapadly? Jak může někdo tvrdit, že se začal hroutit nějaký sovětský plán počátkem onoho září roku 1962 , když první loď realizující operaci „Anadyr“, už byla 26.6. 1962 na Kubě, když jaderná munice byla na Kubu dopravena až po tomto datu, když do 24. října roku 1962 bylo na Kubu dopraveno 42000 sovětských vojáků, obrovské množství vojenské techniky, když k 29.10.1962 byla asi polovina ze 40 raket namířených na cíle na území USA připravena k naplnění palivem a okysličovadly a k připojení jaderných hlavic, které byly na Kubě od 4.10.1962? Jaký plán se to tedy „zhroutil“?
Zdá se mi, že mnohé naše publicisty vůbec nezajímá, že jedním, nikoliv ne nepodstatným motivem pro rozmístění sovětských jaderných sil na Kubě, byla skutečnost, že se politické orgány Sovětského svazu domnívaly (možná chybně), že vysláním sovětských vojsk na Kubu se zlepší strategická situace Sovětského svazu. Ona analýza totiž ukázala, že je SSSR ve značné nevýhodě, ač v té době už disponoval raketami mezikontinentálního dosahu. Přesto byl ve značné nevýhodě, pokud se týče možností dopravit jaderné nálože na území Spojených států. Zatímco USA už v té době měly své rakety Jupiter v Turecku, které byly schopny dopravit jaderné hlavice k cílům během deseti minut letu, tak mezikontinentální rakety SSSR k letu na území USA potřebovaly půl hodiny! Či snad chtějí naši „takéodborníci“ na vojenskou problematiku popřít úlohu času ve vedení soudobé války?
Tím, co jsem napsal, nechci vůbec ospravedlňovat kroky sovětského vedení. Nehodlám také ani dělat soudce nad dějinami, jak to, bohužel, dělá i Petr Luňák. Jen chci ukázat, že zde byli dva „hráči“ a že je nejen nespravedlivé, ale i nevědecké, a protože hovoříme historii, tak i ahistoriografické, vinit ze vzniku krize jen jednu stranu. Je přehnané chtít, aby podobný objektivní pohled nám dávali naši historici? To se však neděje.
Naštěstí ti, které to zajímá, a zvláště pak ti, kteří by měli činit odpovídající závěry z historie i pro svou práci, mohou dnes čerpat z jiných zdrojů. Je ale neodpustitelné, jestliže se k těmto „jiným zdrojům“neobrací pedagog učící moderní dějiny a nakonec své názory publikující. Z těchto „jiných“ zdrojů považuji za nejautoritativnější osobu bývalého ministra obrany v Kennedyho administrativě Roberta McNamaru. Ten v dopise z 22.5.1997, zaslaném partnerovi ze Sovětského svazu, respektive Ruska, bývalému náčelníku štábu Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy a jednomu z přímých aktérů „Kubánské krize“ generálu Gribkovovi, uvedl několik důležitých závěrů.
Předně bez jakýchkoliv skrupulí říká, že tím, kdo přivedl v říjnu 1962 své země (a také celý svět, dodávám já) na práh války, byl Sovětský svaz, Kuba a Spojené státy. (Nikoliv jen Sovětský svaz či jeho premiér Chruščov!). Při tom ani jedna z těchto zemí neměla něco takového v úmyslu. Proč se ale události vyvíjely oním nebezpečným směrem, bylo důsledkem toho, že jak před krizí, tak i v jejím průběhu, se v každé z těchto třech zemí činila rozhodnutí na základě neověřených informací, nesprávných úsudků a chybných kalkulací.
A to je snad první a to základní ponaučení, které by si měli osvojit všichni, kdo podobné otázky národní bezpečnosti řeší i v dnešní době. Kdyby tomu bylo jen tak, že vše zavinil N.Chruščov, jak to líčí Petr Luňák, pak si svět mohl oddechnout v okamžiku, kdy odešel do nebytí Nikita Chruščov či kdy přestal existovat SSSR. Alespoň takové ponaučení, které vyvozuje McNamara, když říká: „Jestliže se dopustíme chyb při rozhodování o použití jaderných zbraní, pak nebude možné se z takových chyb poučit, protože takové chyby vedou ke zničení národů“. A nejsou „neověření informací, nesprávný úsudek, chybná kalkulace“ právě takovými chybami?
A jestli se máme vážně zamyslet nad tím, kam až v této krizi dospěla situace, kdy politickým činitelům všech třech zúčastněných stran začalo být zřejmé, že se jim řízení situace vymyká z rukou a že celosvětovou apokalypsu mohou vyvolat činy horlivých vojáků někde úplně dole v celé té vojenské hierarchii, pak nemůžeme se zřetele pustit následující skutečnosti. Rozhodujícím dnem krize byl její dvanáctý den, 27. říjen 1962, nikoliv počátek září . V 11 hodin p.m. onoho dne obdržel ExComm (Výkonný výbor Národní bezpečnostní rady zřízený prezidentem Kennedym 16. října) informaci o tom, že výzvědný letoun U-2 startující na Aljašce letěl směrem nad sovětský Čukotský poloostrov, což vyvolalo reakci PVO SSSR, která zvedla stíhače MIG. A současně vzletěli američtí stíhači F-102, kteří byly vyzbrojeni raketami „vzduch-vzduch“ s jadernými hlavicemi (!). Když se tato zpráva dostala do Washingtonu, ministr obrany McNamara zbledl a začal křičet, že „to je válka se Sovětským svazem“! („McNamara turned white and yelled „this means war with the Soviet Union“, The Thirteen Days, October 16-28, 1962.) http://homepage.mac.com/oldtownman/filmnotes/thirteendays4.html
Představme si: ministr obrany Spojených států je překvapen tím, že jeden z jeho podřízených dá rozkaz ke vzletu stíhačům, kteří nesou rakety „vzduch-vzduch“ s jadernou hlavicí!
Naštěstí, naštěstí možná pro celé lidstvo, raketa „vzduch-vzduch“ s jadernou hlavicí odpálena nebyla a letoun se vrátil na Aljašku. Dodnes nevíme, kdo dal rozkaz k takovému startu, kdo nařídil zavěsit na letoun rakety „vzduch-vzduch“ s jadernou hlavicí, kdo dal rozkaz stíhači, aby se vrátil zpět na svou základnu. Nevíme tedy ani, čí to byly ruce a hlava, na nichž v tyto okamžiky závisel osud lidstva! Není v právě v tom obrovské ponaučení pro lidstvo? Že v daném okamžiku o osudech lidstva nerozhodoval ani Chruščov, ani Kennedy, ale někdo jiný? Není obrovským ponaučením, že podobná vyhrocená situace byla jen důsledkem celého řetězu příčin a následků a že je tedy třeba se starat o to, aby takový řetězec příčin a následků vůbec nevznikl?
Téhož dne v poledne byl nad Kubou sestřelen letoun U-2 střelou SA-2 a pilot major Rudolf Anderson zahynul. Posléze jeden letoun F-8, který prováděl průzkumný let, byl zasažen střelami 37mm vypálenými kubánskou jednotkou, letoun se vrátil na základnu. A konečně téhož dne sovětská ponorka B-29, která plula na Kubu, byla v mezinárodních vodách pronásledována americkou letadlovou lodí a 14ti torpédoborci, byly po ní vrhány podhladinové granáty a podhladinová mina a kapitán Savickij byl odhodlán odpálit torpédo s jadernou hlavicí.
Všechny tyto incidenty ukázaly politickým vedoucím činitelům, jak ve Washingtonu, tak i v Moskvě, že se situace začíná vymykat jejich kontrole a že se osud světa začíná nalézat v rukách místních vojenských velitelů. Ti se v danou chvíli nacházeli od sebe mnoho tisíc kilometrů a v případě amerického stíhače až nad Beringovým mořem, kde s událostmi v Karibiku neměl nic společného. K tomu ještě přistupoval fakt, že velitel sovětských vojsk na Kubě armádní generál Plijev měl právo (a ne že neměl!) použít rakety Luna s jadernou náloží podle vlastního uvážení při obraně ostrova. Tento souhlas byl odvolán 22. a 27. 10. Co ale do té doby? Do té doby nemohla nastat situace, kterou by samostatně zhodnotil (sovětská metodika té doby říkala «оценил») velitel vojsk na Kubě generál Plijev a v rámci oprávnění, kterého se mu dostalo, atomové zbraně použil? To by nám neměli publicisté jako je Petr Luňák objasnit?
Vydání Moskvou rozkazu k vypracování operačního plánu.
Tady je Petr Luňák v rozporu dokonce s materiály, které jsou v jeho knize uveřejněny. Zřejmě ale výpovědi lidí, kteří s otázkami vojenského plánování přicházeli bezprostředně do styku, nejsou pro něj relevantní. Podivuji se, že lze použít formulaci „Moskva nařídila“, aniž je předložen věrohodný důkaz, jakým dokumentem bylo toto nařízeno, kdo jej zpracoval a podepsal, kdo byl jeho adresátem a vykonavatelem toho, co je nařízeno. Napsat, že „Moskva“nařídila, je formulace naprosto vágní a nic neříkající. Uvědomuje si autor takového výroku, že zde, jestliže máme věřit tomu, že důsledkem tohoto nařízení byl vznik dokumentu, který je nazvána „Plánem použití ČSLA v době války“ a který v podstatě určoval, poprvé za celou poválečnou historii, že armáda ČSSR se přímo zúčastní války s použitím jaderných zbraní, dokonce zbraní, které stát, jehož nástrojem ona armáda byla, takové zbraně nevlastnil a neměl ve své výzbroji?
Pokud bychom měli tomuto tvrzení věřit, museli bychom vidět dokument, ze kterého bude zřejmé, kdo vůbec v Moskvě takový dokument podepsal, kdo byl jeho adresátem, zda ten, kdo podepisoval, měl odpovídající pravomoc podepsat dokument, který, jako v daném případě, znamenal pro zemi-adresáta, že bude činností své armády zatažena do jaderné války se všemi pro onu zemi vyplývajícími důsledky. Podle sovětské metodiky, která byla doslova kánonem, neboť stanovila postup velitelů a štábů při přijímání rozhodnutí na jakékoliv úrovni vojenské hierarchie (a učilo se podle ní na všech vysokých vojenských školách) muselo po obdržení úkolů následovat ujasnění si úkolu.
To v daném případě znamenalo, že poprvé součástí takového ujasnění úkolu, muselo být uvědomění si na československé straně, nikoliv jen ve velení armády, tedy ve vrcholných ústavních a politických místech, toho, že Československo se jako stát přímo účastní války s použitím jaderných zbraní a že československá armáda, včetně jejího letectva, se má stát přímým vykonavatelem atomových úderů. Takové ujasnění muselo být provedeno nejvyššími politickými ústavními orgány, nikoliv jen jakousi Radou obrany státu, jestliže neměly být obviněny ze zrady těch nejzákladnějších národních zájmů, mezi něž rozhodně patří zájem přežití národa. Neměli by historikové vypátrat, zda se něco podobného stalo či nestalo a proč?
Jak máme věřit, že něco takového bylo skutečně nařízeno? Jak můžeme věřit, že někdo „v Moskvě“ vůbec mohl v roce 1964 nařídit, aby československé letectvo provedlo jaderné údery, aniž mělo k tomu odpovídající techniku, aniž byl letecký personál ve všech relevantních kategoriích k něčemu takovém vycvičen a měl naprosto konkrétní znalosti o tom, jak jaderná bomba vypadá, jaké má parametry rozměrové, váhové, jak se s ní manipuluje, jak se umisťuje do pumovnice letounu či na závěsy letounu a mnoho dalších informací potřebných k tomu, aby tato zbraň byla použita.
Jak generál Pezl, tak i generál Vitanovský se v tomto směru vyslovují naprosto jednoznačně. Podle gen Pezla vydávalo Hlavní velení Varšavské smlouvy strategickou směrnici, od jejíhož přijetí se musela odvíjet další činnost, tj. ujasnění si úkolu, zhodnocení situace, přijetí rozhodnutí velitele čs. frontu či toho, komu byl úkol pro československou armádu nařízen, doklad toho rozhodnutí nadřízenému, jeho schválení a teprve potom zpracování plánu. Ten už schvalován nemusel být, protože rozhodnutí už schváleno bylo a příslušný plán je jen rozpracovával.
Lze se ptát, kde se nachází tato směrnice? Či snad neplatí to, co o této věci řekl generál Vitanovský, který bezesporu patřil k nejlépe informovaným z celého Generálního štábu ČSLA, že „Generální štáb Sovětské armády vydával Směrnici pro jednotlivé armády Varšavské smlouvy…tu jsme v Moskvě dostali v jednom exempláři…tento dokument jsme převezli na Generální štáb na tak zvaný operační sál…“ (Luňák,Plánování nemyslitelného, str.380, Praha, Nakladatelství Dokořán, 2007)?
Lze možná pochopit, že autor Petr Luňák může být nejen zatížen „traumatem roku 1968 a pozdější husákovské normalizace“ (J.Fučík, Stín jaderné války nad Evropou,Mladá fronta,2010) a nakonec ovlivněn i tím,že zastává dnes, jistě dobře honorované postavení v rámci Severoatlantické smlouvy a že bude historická fakta, spíše však jen útržky a neucelené fragmenty, interpretovat v takovém duchu, aby si „neublížil“. Že je, jako člověk sloužící politice, bude vykládat v duchu zákona o protiprávnosti komunistického režimu, který přece „předepsal“ jak má být historie čtyřiceti let mezi roky 1948-1989 interpretována. A že nenajde dost odvahy k tomu, aby se přes tato „cenzurní omezení“přenesl.
Vždyť: Onen zákon, „posvěcený“ ústavním soudem, kodifikuje to, že se „komunistický režim spojil s cizí mocností“ (ač mnozí budou mít za to, a autor těchto řádků k nim patří), že s touto „cizí mocností“měl spojeneckou smlouvu posvěcenou společně prolitou krví boje s nacismem. Jestliže politika svým zákonodárným aktem prohlásila, že strana, která onen režim nastolila a udržovala u moci, byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou, pak lze jistě od publicistů sloužících politice očekávat, že jejich díla budou tuto tézi rozvíjet a potvrzovat i v rozporu s fakty a tedy i s pravdou.
Bohužel, toho i autor těchto řádek je očitým svědkem za celé období posledních dvaceti jednoho roku, a to nehledě na to, že jako člen oné pětice výše vzpomínaných mužů- pracovníků štábu 10. letecké armády, byl po roce 1968 zbaven pro postoje k intervenci některých členů Varšavské smlouvy do vnitřních záležitostí Československa členství v oné organizaci, toho, jak jednostranně interpretována fakta a líčena historie. Jeden z těchto pěti mužů byl dokonce uveden v seznamu těch mužů, kteří měli být v případě ustavení dělnicko-rolnické vlády fyzicky likvidováni. Sám autor těchto řádek nepochybuje, že byl na seznamu oněch čtyřiceti tisíc občanů ČSSR, které asi čekala ne šťastná budoucnost někde na východ od pohoří Ural.
To, co jsem výše napsal i mne utvrzuje v názoru, který ve vzpomínané knize napsal historik Josef Fučík. A to bych chtěl citovat na závěr: „V české produkci je zkoumání a analýza sovětských válečných příprav navíc stále zatížena traumatem roku 1968 a následujícího období husákovské normalizace… Řada našich autorů posledního dvacetiletí houževnatě směšuje politické, ideologické a propagandistické aspekty totalitního režimu s vojenskými obory (vojenskou doktrínou, strategií, operačním plánováním, vyzbrojováním a bojovou přípravou vojsk) do jedné pestré a bizarní směsi. Obecně tyto práce považují sovětské myšlení (i myšlení nás přímých účastníků oné doby, doplňuji já) za schopné pouze přípravy vcelku primitivní operace agresivního vpádu do západní Evropy, razí představu, že sovětský generální štáb byl složen z maršálů a bezduchých důstojníků, kteří byli kdykoliv ochotni stisknout na povel politiků jaderné tlačítko, s oblibou citují různé brožury agitpropu a přehlížejí nejen tehdejší sovětské studie, ale i současné ruské odborné studie a prameny.“
JAK SE V ČESKU TAKÉ HLEDÁ PRAVDA O LETECKÝCH NEHODÁCH
JAK SE V ČESKU HLEDÁ PRAVDA O LETECKÝCH NEHODÁCH ANEB „CUI BONO“?
Každý, kdo někdy přišel do styku s vyšetřováním letecké nehody, ví jak úmorná je to práce. Množství úkonů, které je nutno vykonat, než se dojde k jistým závěrům o příčině nehody,lze sotva vyčíslit. Někdy tato práce trvá roky a výsledek není předem zaručen. Vždy je cílem zjistit příčinu nebo alespoň pravděpodobnou příčinu toho, co se stalo. A co mělo mnohdy za následek smrt desítek či stovek lidí, které byly v době nehody na palubě letadla. Jen nalezení pravdy o příčině nehody, byť takový nález často nese jen jistou míru jistoty, může zajistit pokrok ve vývoji k bezpečnějšímu letectví. Jen na základě zjištění příčin nehody lze odvodit i potřebná opatření, aby se nic podobného neopakovalo.
Někdy poté, kdy vyšetřování bylo skončeno a příslušná zpráva o nehodě byla schválena a publikována, mohou vyjít na světlo skutečnosti, které v době nehody známy nebyly, byly opomenuty č nesprávně zhodnoceny. Jak by se mělo postupovat v takových případech, kdy je naléhavé nalézt novou pravdu o příčinách nehody? Jednou z možností je obnovit vyšetřování, kompetentními činiteli tyto nové skutečnosti zhodnotit a zprávu o nehodě v potřebném rozsahu opravit. Se všemi z toho vyplývajícími důsledky.
Příklad tomu, kdy vyšly najevo nové skutečnosti poté, kdy vyšetřování bylo uzavřeno, může posloužit nehoda československého letadla IL-18, ke které došlo v okrsku letiště Gander v kanadské provincii New Foundland 5. září 1967. Po dvou letech usilovné práce kanadských odborníků, která probíhala v těsné spolupráci s námi, bylo vyšetřování nehody uzavřeno konstatováním, že příčina nehody nebyla zjištěna („the cause of accident was undetermined“).
Rok poté, kdy bylo vyšetřování nehody ukončeno a příslušná zpráva schválena, byl v odborném tisku, konkrétně v Aerospace Medicine, Vol. 41, No.5,May 1970, uveřejněn článek „Physiological and Psychological Factors in „The Dark Night Takeoff Accident“, tedy „Fyziologické a psychologické faktory „nehody, k níž došlo při vzletu za temné noci“.
Poznatky letecké medicíny, na které článek upozorňuje, lze bez nadsázky prohlásit jako relevantní k nehodě našeho letadla. Přesto kanadská strana, odpovědná za vyšetření nehody, nepovažovala za nutné vyšetřování „naší“ nehody obnovit. Rovněž z čs. strany v tomto směru nebyla vyvinuta žádná iniciativa. Já sám, jako akreditovaný představitel Československa, jsem se o existenci onoho článku dozvěděl až v roce 1997. Tedy dávno poté, kdy má role při tomto vyšetřování, a vůbec v letectví, skončila.
Bylo by možné se ptát, proč Kanaďané vyšetřování neobnovili? Tady lze jen spekulovat. Už v průběhu vyšetřování bylo ze strany kanadských činitelů naznačováno, že se jedná o velice nákladnou záležitost a že se vždy ptají, zda další náklady do vyšetřování vložené, mají z hlediska provozu daného typu letadel, smysl. Teprve na mé námitky, že vyšetřování nehody má i svou morální stránku, ve vyšetřování ještě další rok pokračovali, i když byly nakonec potvrzeny předběžné závěry, které v té době měli. Zřejmě tedy usoudili, že nemá praktický smysl vyšetřování nehody otevírat a snažit se o vypracování nových závěrů o příčině nehody.
V Česku někteří lidé v podobné věci postupují zcela jinak. V duchu jistých tradic na to jdou „po bolševicku“, řízně. Hrubě při tom zneužívajíce jednu ze základních svobod zajištěnou článkem 17, odst (2) Listinu základních práv a svobod.
Jako příkladný pro onu říznou metodu se mi jeví postup, který zvolili autoři knihy „Nehody dopravních letadel v Československu, 3. díl, 1961-1992“. Knihu vydalo chebské nakladatelství „Svět křídel“ v roce 2011. Autoři této knihy, aniž byli jakkoliv účastni vyšetřování nehody bulharského letadla IL-18, státní registrační značky LZ-BEN, dne 24. listopadu 1966 v Malých Karpatech nedaleko od Bratislavy, aniž uvedli nějaké nové skutečnosti v době nehody neznámé, opomenuté či nesprávně zhodnocené, zcela ignorujíce oficielní závěry k vyšetřování oné nehody kompetentním ministrem jmenované komise, tedy se státem registrace onoho letadla projednané a jím schválené závěry o příčině nehody, jež byly posléze notifikovány v Mezinárodní organizaci civilního letectví ICAO a touto organizací publikovány, si od zeleného stolu vytvořili vlastní závěry o příčinách nehody.
Namísto závěru o pravděpodobné příčině nehody tohoto znění, že „komise nemohla jednoznačně zjistit příčinu nehody letadla LZ-BEN. Komise předpokládá, že nejpravděpodobnější příčinou nehody bylo nedostatečné zhodnocení terénních a povětrnostních podmínek v okrsku letiště Bratislava posádkou letadla a nepřizpůsobení letu těmto podmínkám“, zveřejnili tuto svou verzi: „Příčinou nehody byla nevhodně stanovená výška pro počáteční stoupáním LZ-BEN, a to pouhých 300 m. Příčinou nehody byla systémová chyba v postupech služby řízení letového provozu, které byly schváleny SLI“.
Z takto jimi definovaného závěru o příčině nehody pak svévolně odvodili závěr, že „veškerou zodpovědnost za nehodu nese SLI, protože její pracovníci schválili počáteční výšku stoupání pouhých 300 m.“
Při fabulaci této své verze autoři knihy zcela ignorovali v době nehody platné zákonné normy, konkrétně pak ustanovení vyhlášky MD číslo 209/64Sb. Ta jednoznačně definovala úkoly Státní letecké inspekce, nedávajíc této organizaci právo či povinnost schvalovat postupy služby řízení letového provozu. Vůbec nevzali v úvahu skutečnost, že stanovená výška počátečního stoupání letadla 300 metrů nebyla součástí publikovaných odletových postupů, ale výsledkem zhodnocení konkrétní provozní situace a z něho vyplývajícího rozhodnutí konkrétního řídícího letového provozu. To nepodléhalo schvalování pracovníky SLI. Tato výška sama o sobě nevytvářela havarijní situaci a byla bez námitek akceptována velitelem letadla, který v konečné instanci nese plnou a nedílnou odpovědnost za bezpečné provedení letu.
Vůbec se autoři knihy zřejmě nezajímali ani o to, jakým způsobem byly v oné době vypracovávány letové postupy. A tak pochopitelně nezjistili, že toto provádělo letově-navigační oddělení jiné státní organizace-Správy dopravních letišť. Toto oddělení, jmenovitě pak dva pracovníci s kvalifikací leteckých navigátorů, vedené jedním z nejzkušenějších civilních pilotů tehdejšího civilního letectví, pak tyto postupy, po provedení interního připomínkového řízení, předkládalo ke schválení pouze provoznímu náměstkovi této organizace. Následně pak postupy letově ověřovalo a posléze předávalo Letecké informační službě k publikování.
Aby potvrdili svou verzi závěrů o příčinách nehody, vyslovili autoři knihy domněnku o jakémsi politickém ovlivňování ministerské komise, aniž konkrétně řekli, kdo takové politické ovlivňování komise učinil a v jakém konkrétním směru se toto politické ovlivňování ubíralo.
Toto podezření opřeli o vlastní konstrukci, že nehodu vyšetřoval tentýž orgán, který předtím odletové postupy údajně schválil- tedy Státní letecká inspekce. Zcela autorům knihy ušlo, či záměrně si toho nevšimli, že komise nebyla orgánem ředitele SLI, ale ministra dopravy, a že ze sedmičlenné komise byli pracovníky SLI pouze dva. Dalších pět členů komise, tedy většinu, tvořili pracovníci jiných organizací, než SLI. Při tom žádný z těchto členů komise nepřipojil ke svému podpisu jakoukoliv připomínku, a závěry komise tedy byly jednomyslné.
Kromě výše uvedených skutečností pak polemika autorů knihy se závěry vyšetřující komise v řadě dalších směrů ukazuje v lepším případě na zkreslování konkrétních vyjádření komise, na přehlížení jednoznačně vyslovených myšlenek, na záměrné přehlížení relevantních názorů komise. V horším případě na falšování závěrů vyšetřovací komise. Toto by bylo možno dokazovat na konkrétních příkladech.
Pro zodpovězení v nadpisu formulované otázky „ komu je to na prospěch, kdo z toho bude mít výhodu“ („cui bono?“) však to nemá význam. Taková odpověď by mohla být relevantní jen v případě, že by se autoři knihy sami chtěli poučit z mých argumentů. Takovou snahu nelze však u autorů nalézt.
A tak se jen zeptám. Je něco podobného, co nám v tomto konkrétním případě předvedli autoři knihy cestou nakladatelství, jež se svými záměry a činností orientuje hlavně na leteckou a letectví stranící či fandící veřejnost, užitečné k progresu tohoto odvětví lidské činnosti? Nebo je spíše motivováno snahou ublížit, znectít generaci pracovníků letectví jiné, starší generace a budovat si touto cestou renomé v době, která mnohdy, více než pravdě, straní bulvárním metodám a zvráceným hodnotám cti a morálky? Nebo snad i touto cestou hledají a fabrikují „důkazy o zločinnosti“ minulosti let šedesátých minulého století? Odpověď nám mohou dát jen autoři. K takové odpovědi však je třeba odvahy, tedy vlastnost, která by letcům, a autoři knihy patří do této kategorie, neměla chybět. Povýšenost, arogance, pocit nadřazenosti vůči realitě, to byla vždy a bude v letectví i v budoucnu nejlepší cestou do Nebytí!
V roce 2001 napsala jistá Ludmila Fomenková, do deníku „Независимая газета“ slova, pod která jsem byl ochoten se podepsat. A to až do okamžiku, než jsem dostal do ruky knihu „Nehody dopravních letadel v Československu“. Její slova zní:
„Letci jsou velmi přirození a upřímní proto, že nebe nestrpí faleš. Strojenost je možná jen na zemi. Pro ty, kteří létají, je nepřijatelná, jelikož statečnost, odvaha, cit, přesné a hluboké znalosti, dovednost riskovat, aby byl zachráněn kamarád, se nikdy nespojovaly se lží. Tyto vlastnosti jsou údělem silných a pravých lidí. Jiné lidi letectví nepřijímá. Letec- to je všelidská profese a vztahy lidí, kteří se touto profesí zabývají, jsou rovněž všelidské.“
Po seznámení se se jmenovanou knihou a po jistém kontaktu, který jsem s jedním z autorů knihy měl, však jsem dospěl k názoru, že slova L. Fomenkové nemají univerzální platnost, jak si ona myslí. Nezná české lidi, nezná české letce.
Takže: „cui bono?“ Třeba i k tomu, aby člověk nepodléhal v žádném věku iluzím o poctivosti, statečnosti, odvaze, cti a pravdomluvnosti všech, kteří jako on, se na celý život stali příslušníky letecké komunity!
Každý, kdo někdy přišel do styku s vyšetřováním letecké nehody, ví jak úmorná je to práce. Množství úkonů, které je nutno vykonat, než se dojde k jistým závěrům o příčině nehody,lze sotva vyčíslit. Někdy tato práce trvá roky a výsledek není předem zaručen. Vždy je cílem zjistit příčinu nebo alespoň pravděpodobnou příčinu toho, co se stalo. A co mělo mnohdy za následek smrt desítek či stovek lidí, které byly v době nehody na palubě letadla. Jen nalezení pravdy o příčině nehody, byť takový nález často nese jen jistou míru jistoty, může zajistit pokrok ve vývoji k bezpečnějšímu letectví. Jen na základě zjištění příčin nehody lze odvodit i potřebná opatření, aby se nic podobného neopakovalo.
Někdy poté, kdy vyšetřování bylo skončeno a příslušná zpráva o nehodě byla schválena a publikována, mohou vyjít na světlo skutečnosti, které v době nehody známy nebyly, byly opomenuty č nesprávně zhodnoceny. Jak by se mělo postupovat v takových případech, kdy je naléhavé nalézt novou pravdu o příčinách nehody? Jednou z možností je obnovit vyšetřování, kompetentními činiteli tyto nové skutečnosti zhodnotit a zprávu o nehodě v potřebném rozsahu opravit. Se všemi z toho vyplývajícími důsledky.
Příklad tomu, kdy vyšly najevo nové skutečnosti poté, kdy vyšetřování bylo uzavřeno, může posloužit nehoda československého letadla IL-18, ke které došlo v okrsku letiště Gander v kanadské provincii New Foundland 5. září 1967. Po dvou letech usilovné práce kanadských odborníků, která probíhala v těsné spolupráci s námi, bylo vyšetřování nehody uzavřeno konstatováním, že příčina nehody nebyla zjištěna („the cause of accident was undetermined“).
Rok poté, kdy bylo vyšetřování nehody ukončeno a příslušná zpráva schválena, byl v odborném tisku, konkrétně v Aerospace Medicine, Vol. 41, No.5,May 1970, uveřejněn článek „Physiological and Psychological Factors in „The Dark Night Takeoff Accident“, tedy „Fyziologické a psychologické faktory „nehody, k níž došlo při vzletu za temné noci“.
Poznatky letecké medicíny, na které článek upozorňuje, lze bez nadsázky prohlásit jako relevantní k nehodě našeho letadla. Přesto kanadská strana, odpovědná za vyšetření nehody, nepovažovala za nutné vyšetřování „naší“ nehody obnovit. Rovněž z čs. strany v tomto směru nebyla vyvinuta žádná iniciativa. Já sám, jako akreditovaný představitel Československa, jsem se o existenci onoho článku dozvěděl až v roce 1997. Tedy dávno poté, kdy má role při tomto vyšetřování, a vůbec v letectví, skončila.
Bylo by možné se ptát, proč Kanaďané vyšetřování neobnovili? Tady lze jen spekulovat. Už v průběhu vyšetřování bylo ze strany kanadských činitelů naznačováno, že se jedná o velice nákladnou záležitost a že se vždy ptají, zda další náklady do vyšetřování vložené, mají z hlediska provozu daného typu letadel, smysl. Teprve na mé námitky, že vyšetřování nehody má i svou morální stránku, ve vyšetřování ještě další rok pokračovali, i když byly nakonec potvrzeny předběžné závěry, které v té době měli. Zřejmě tedy usoudili, že nemá praktický smysl vyšetřování nehody otevírat a snažit se o vypracování nových závěrů o příčině nehody.
V Česku někteří lidé v podobné věci postupují zcela jinak. V duchu jistých tradic na to jdou „po bolševicku“, řízně. Hrubě při tom zneužívajíce jednu ze základních svobod zajištěnou článkem 17, odst (2) Listinu základních práv a svobod.
Jako příkladný pro onu říznou metodu se mi jeví postup, který zvolili autoři knihy „Nehody dopravních letadel v Československu, 3. díl, 1961-1992“. Knihu vydalo chebské nakladatelství „Svět křídel“ v roce 2011. Autoři této knihy, aniž byli jakkoliv účastni vyšetřování nehody bulharského letadla IL-18, státní registrační značky LZ-BEN, dne 24. listopadu 1966 v Malých Karpatech nedaleko od Bratislavy, aniž uvedli nějaké nové skutečnosti v době nehody neznámé, opomenuté či nesprávně zhodnocené, zcela ignorujíce oficielní závěry k vyšetřování oné nehody kompetentním ministrem jmenované komise, tedy se státem registrace onoho letadla projednané a jím schválené závěry o příčině nehody, jež byly posléze notifikovány v Mezinárodní organizaci civilního letectví ICAO a touto organizací publikovány, si od zeleného stolu vytvořili vlastní závěry o příčinách nehody.
Namísto závěru o pravděpodobné příčině nehody tohoto znění, že „komise nemohla jednoznačně zjistit příčinu nehody letadla LZ-BEN. Komise předpokládá, že nejpravděpodobnější příčinou nehody bylo nedostatečné zhodnocení terénních a povětrnostních podmínek v okrsku letiště Bratislava posádkou letadla a nepřizpůsobení letu těmto podmínkám“, zveřejnili tuto svou verzi: „Příčinou nehody byla nevhodně stanovená výška pro počáteční stoupáním LZ-BEN, a to pouhých 300 m. Příčinou nehody byla systémová chyba v postupech služby řízení letového provozu, které byly schváleny SLI“.
Z takto jimi definovaného závěru o příčině nehody pak svévolně odvodili závěr, že „veškerou zodpovědnost za nehodu nese SLI, protože její pracovníci schválili počáteční výšku stoupání pouhých 300 m.“
Při fabulaci této své verze autoři knihy zcela ignorovali v době nehody platné zákonné normy, konkrétně pak ustanovení vyhlášky MD číslo 209/64Sb. Ta jednoznačně definovala úkoly Státní letecké inspekce, nedávajíc této organizaci právo či povinnost schvalovat postupy služby řízení letového provozu. Vůbec nevzali v úvahu skutečnost, že stanovená výška počátečního stoupání letadla 300 metrů nebyla součástí publikovaných odletových postupů, ale výsledkem zhodnocení konkrétní provozní situace a z něho vyplývajícího rozhodnutí konkrétního řídícího letového provozu. To nepodléhalo schvalování pracovníky SLI. Tato výška sama o sobě nevytvářela havarijní situaci a byla bez námitek akceptována velitelem letadla, který v konečné instanci nese plnou a nedílnou odpovědnost za bezpečné provedení letu.
Vůbec se autoři knihy zřejmě nezajímali ani o to, jakým způsobem byly v oné době vypracovávány letové postupy. A tak pochopitelně nezjistili, že toto provádělo letově-navigační oddělení jiné státní organizace-Správy dopravních letišť. Toto oddělení, jmenovitě pak dva pracovníci s kvalifikací leteckých navigátorů, vedené jedním z nejzkušenějších civilních pilotů tehdejšího civilního letectví, pak tyto postupy, po provedení interního připomínkového řízení, předkládalo ke schválení pouze provoznímu náměstkovi této organizace. Následně pak postupy letově ověřovalo a posléze předávalo Letecké informační službě k publikování.
Aby potvrdili svou verzi závěrů o příčinách nehody, vyslovili autoři knihy domněnku o jakémsi politickém ovlivňování ministerské komise, aniž konkrétně řekli, kdo takové politické ovlivňování komise učinil a v jakém konkrétním směru se toto politické ovlivňování ubíralo.
Toto podezření opřeli o vlastní konstrukci, že nehodu vyšetřoval tentýž orgán, který předtím odletové postupy údajně schválil- tedy Státní letecká inspekce. Zcela autorům knihy ušlo, či záměrně si toho nevšimli, že komise nebyla orgánem ředitele SLI, ale ministra dopravy, a že ze sedmičlenné komise byli pracovníky SLI pouze dva. Dalších pět členů komise, tedy většinu, tvořili pracovníci jiných organizací, než SLI. Při tom žádný z těchto členů komise nepřipojil ke svému podpisu jakoukoliv připomínku, a závěry komise tedy byly jednomyslné.
Kromě výše uvedených skutečností pak polemika autorů knihy se závěry vyšetřující komise v řadě dalších směrů ukazuje v lepším případě na zkreslování konkrétních vyjádření komise, na přehlížení jednoznačně vyslovených myšlenek, na záměrné přehlížení relevantních názorů komise. V horším případě na falšování závěrů vyšetřovací komise. Toto by bylo možno dokazovat na konkrétních příkladech.
Pro zodpovězení v nadpisu formulované otázky „ komu je to na prospěch, kdo z toho bude mít výhodu“ („cui bono?“) však to nemá význam. Taková odpověď by mohla být relevantní jen v případě, že by se autoři knihy sami chtěli poučit z mých argumentů. Takovou snahu nelze však u autorů nalézt.
A tak se jen zeptám. Je něco podobného, co nám v tomto konkrétním případě předvedli autoři knihy cestou nakladatelství, jež se svými záměry a činností orientuje hlavně na leteckou a letectví stranící či fandící veřejnost, užitečné k progresu tohoto odvětví lidské činnosti? Nebo je spíše motivováno snahou ublížit, znectít generaci pracovníků letectví jiné, starší generace a budovat si touto cestou renomé v době, která mnohdy, více než pravdě, straní bulvárním metodám a zvráceným hodnotám cti a morálky? Nebo snad i touto cestou hledají a fabrikují „důkazy o zločinnosti“ minulosti let šedesátých minulého století? Odpověď nám mohou dát jen autoři. K takové odpovědi však je třeba odvahy, tedy vlastnost, která by letcům, a autoři knihy patří do této kategorie, neměla chybět. Povýšenost, arogance, pocit nadřazenosti vůči realitě, to byla vždy a bude v letectví i v budoucnu nejlepší cestou do Nebytí!
V roce 2001 napsala jistá Ludmila Fomenková, do deníku „Независимая газета“ slova, pod která jsem byl ochoten se podepsat. A to až do okamžiku, než jsem dostal do ruky knihu „Nehody dopravních letadel v Československu“. Její slova zní:
„Letci jsou velmi přirození a upřímní proto, že nebe nestrpí faleš. Strojenost je možná jen na zemi. Pro ty, kteří létají, je nepřijatelná, jelikož statečnost, odvaha, cit, přesné a hluboké znalosti, dovednost riskovat, aby byl zachráněn kamarád, se nikdy nespojovaly se lží. Tyto vlastnosti jsou údělem silných a pravých lidí. Jiné lidi letectví nepřijímá. Letec- to je všelidská profese a vztahy lidí, kteří se touto profesí zabývají, jsou rovněž všelidské.“
Po seznámení se se jmenovanou knihou a po jistém kontaktu, který jsem s jedním z autorů knihy měl, však jsem dospěl k názoru, že slova L. Fomenkové nemají univerzální platnost, jak si ona myslí. Nezná české lidi, nezná české letce.
Takže: „cui bono?“ Třeba i k tomu, aby člověk nepodléhal v žádném věku iluzím o poctivosti, statečnosti, odvaze, cti a pravdomluvnosti všech, kteří jako on, se na celý život stali příslušníky letecké komunity!
úterý 13. července 2010
"ZABÍJENÍ PO ČESKU" V KONTEXTU SVÉ DOBY I DNEŠKA
„Zabíjení po česku“ v kontextu své doby i dneška
6. května 2010 odvysílala ČT2 pořad nazvaný „Zabíjení po česku“. Samotný pořad jsem neviděl a posuzovat nemohu. Týdeník rozhlas (TR) však později publikoval reakci jednoho z diváků. Byla to odezva Jiřího Koláře ze Sušice (TR 23/ 2010). Na to jsem reagoval poznámkami, které jsem redakci zaslal. Ve svých poznámkách jsem pochopitelně nechtěl, abych byl zařazen do současné fronty opožděného boje s tak zvaným „komunismem“ (co to vlastně je?). Některé má slova by mohla totiž být, při „dobré“ vůli, chápána jako jistá obhajoba onoho „komunismu“. Neočekávám, že redakce TR, která se jistě chce řadit mezi „demokratické“ tiskoviny, můj příspěvek, který jistě „neladí“ s jejím pojetím svobody slova, zveřejní. To se také do 13. července 2010, kdy jsem obdržel poslední číslo 29 Týdeníku rozhlas
To, co teď hodlám vložit na svůj blog, představuje tedy pro mne jen, kromě jiného, výraz určité naděje, že k někomu má slova dorazí a že se nad nimi někdo zamyslí. I taková naděje stojí za pokus v zemi, kde je ústavou zaručena svoboda slova. (Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny, Listina základních práv a svobod, čl. 17, odst(1). Vedle této písemně proklamované svobody projevu však také existuje ničím neomezené právo redakcí nakládat s příspěvky čtenářů podle libosti. A tedy učinit z oné svobody projevu jen pustou frázi.
Tyto mé poznámky jsou reakcí tedy reakcí na vyjádření pana Koláře, nikoliv na pořad ČT. Činím tak také proto, že některé názory Jiřího Koláře zapadají, ať už si to pan Kolář uvědomuje či ne, do kontextu současné geopolitické ideologie, kterém nechci stranit.
Násilnosti, ke kterým vůči německému civilnímu obyvatelstvu došlo v Praze, Brně, Postoloprtech, Žatci, Ústí nad Labem, spojuje autor s přítomností tam Rudé armády a v duchu současného trendu antikomunismu je dává do souvislosti s jakoby přicházejícím komunismem. Podle něho k nám pronikla s armádou, která přinášela svobodu národu i druh komunismu, jakožto „ odnoži asiatské krutosti a neúcty k lidskému životu“. Pisatel asi neví či nechce vědět, že komunismus se zrodil v Západní Evropě, dokonce ve stejném státě jako se tam o století později zrodil i nacismus. Dávat „krutost a neúctu k životu“ do souvislosti s jedním ze světadílů této planety, jakoby na jiných světadílech se něco podobného neprojevovalo, svědčí při nejmenším o chabých znalostech lidské historie. O to teď ale v daný moment nejde. Chci se zabývat jen tím, jak autor spojuje tento fenomén s přítomností Rudé armády, která osvobozovala jmenovaná místa od hrůz nacismu, tedy systému, který nad jiné vynikal právě „krutostí a neúctou k životu lidí“.
Připouštím teorii, že Rudá armáda nemusela vždy energicky čelit excesům, kterých byla svědky, a kterých se v daném případě dopouštěli Češi na civilních německých obyvatelích. Z oné neochoty, pokud skutečně existovala, však nelze explicitně vyvozovat, že snad Rudá armáda, na rozdíl na příklad od armády americké, která rovněž osvobozovala část Evropy, byla iniciátorem těchto akcí. Či že by to snad bylo její programovou zásadou či úkolem, který měla Rudá armáda plnit, když si podobných excesů nevšímala. Zcela určitě ne. O tom jsem přesvědčen, že nikdy nikdo Rudé armádě takový úkol nedal.
To na rozdíl od Wehrmachtu. Ještě před začátkem války se Sovětským svazem bylo v Německu proklamováno, že „v boji s bolševismem nelze upravovat vztahy k nepříteli na principech humanity a mezinárodního práva“.
V Hitlerově výnosu, jakožto výnosu Vrchního velitele Wehrmachtu, z 13. května 1941 „O vedení soudních jednání ve válce se Sovětským svazem“, se pravilo: „Vojenské osoby a civilní zaměstnanci, které by provedly činnost proti nepřátelským civilním osobám, nemusí být bezpodmínečně obžalovány, dokonce ani ne tehdy, jestliže jejich činnost lze kvalifikovat jako zločin či přestupek…Soudci rozhodují o zahájení vyšetřování činnosti proti místním obyvatelům jen tehdy, jestliže se jedná o nedodržení vojenské discipliny nebo jestliže vzniklo nebezpečí ohrožení bezpečnosti armády“
Nebo stačí připomenout znamenité „Ponaučení německému vojákovi“ (které se stalo jedním z dokumentů žaloby na Norimberském procesu). To obsahovalo tyto „humánní“výzvy: „Pamatuj si a prováděj: 1) Neexistují nervy, srdce, lítost…jsi zhotoven z německého kovu…2) Musíš v sobě potlačit lítost a soucit, zabíjej každého Rusa, neváhej, máš-li před sebou starce nebo ženu, dívenku či chlapce…3) Donutíme celý svět, aby před námi padl na kolena…Germánec- to je absolutní pán světa. Ty budeš rozhodovat o osudech Anglie, Ruska, Ameriky…nič vše živé, které se do tvé cesty postaví…Zítra bude na kolenou před tebou klečet celý svět“.
Lze jistě připustit, že neochota Rudé armády zasahovat v případech oněch excesů, kterých byla svědkem, mohla být jistým způsobem i projevem pomsty, kterou tato armáda oprávněně mohla mít.
Ostatně: nebylo kobercové bombardování německých měst anglickým strategickým letectvem rovněž aktem pomsty? Vždyť v říjnu 1940, kdy bylo vše psychicky připraveno pro zahájení plošného bombardování prohlásil W.Churchill: „Viděli jsme, jaké strádání způsobil útok vedený proti civilnímu obyvatelstvu Velké Británie a neexistuje žádný důvod, který by osvobozoval nepřítele od stejného utrpení“. (Hastings Max, Velitelství bombardovacího letectva, Naše vojsko, Praha, 2002.)
Problematikou pomsty ze strany vojáků Rudé armády se zabývají i současní ruští vědci. V publikaci institutu „Perspektivy“ vyšel 18.5.2010 článek „Druhá světová válka a historická paměť: obraz minulosti v kontextu současné geopolitiky.“ Autory jsou Jelena Seňavská a Aleksandr Seňavský. (http://www.perspektivy.info/osobaja_tema/velikaya_pobeda_65/vtoraja_mirovaja_vojna_i_istoricheskaja_pamat_obraz_proshlogo_v_kontekste_sovremennoj_geopolitiki_2010-05-18.htm). Všechny mnou v tomto článku použité citáty pocházejí z této stránky.
V článku se, kromě jiného píše: „Téma pomsty bylo po celou dobu Velké vlastenecké války jedním u ústředních témat agitace a propagandy. Stejně tomu bylo i v myšlenkách a pocitech sovětských lidí. Dlouho před tím, než se sovětská armáda přiblížila k nepřátelským hranicím, přísahali sovětští vojáci, kteří na své cestě viděli zem utrápenou okupanty, když viděli umučené ženy a děti, spálená města a vesnice, že se za vše uchvatitelům stonásobně pomstí. Často přemýšleli o té době, kdy vstoupí na území nepřítele. A když se tak skutečně stalo, došlo skutečně, a nemohlo nedojít!, i k psychickým selháním, zvláště pak u těch vojáků, kterým okupanti vyvraždili rodiny“.
Či snad neměl pravdu americký žalobce R. Jackson u soudu v Norimberku, který prohlásil, že „co se týče sovětského národa a sovětských vojáků neznala teutonská zuřivost hranic" . (Jiná válka 1939-1945. Z edice Rossija XX. věk, vydal Rossijskij gosudarstvěnnyj gumanitarnyj institut, 1996.)
V dubnu roku 1945 napsal do svého deníku 16-ti letý německý mladík slova jednoho z vojáků Wehrmachtu, kterými oslovil skupinu běženců: „ Přestaňte fňukat! Musíme tuto válku vyhrát, nesmíme ztrácet odvahu. Jestliže zvítězí druzí- Rusové, Poláci, Francouzi, Češi- a učiní-li s naším národem jen jedno procento z toho, co jsme my po dobu šesti let činili jim, pak během několika týdnů nezůstane živý ani jeden Němec. To vám říká člověk, který šest roků žil na okupovaných územích. (Válka Německa proti Sovětskému svazu z let 1941 1945. Expozice dokumentů města Berlín k 50. výročí napadení Sovětského svazu Německem. Berlín, Argon, 1992.)
A že by sovětští velitelé a náčelníci nic z tohoto neviděli či nechtěli vidět? Stačí si jen přečíst, co v hlášení náčelníkovi politické správy 1. Ukrajinského frontu generálmajorovi Jašečkinovi ze dne 18.5.1945 uvádí politické oddělení 4. sovětské tankové armády, (ta v „Pražské útočné operaci“ počátkem května operovala právě na směru Most, Louny Žatec,Kladno). Hlášení mělo titul: „O vztahu československého obyvatelstva k Němcům“. Píše se v něm: „Během našeho pobytu v Československu vojíni a důstojníci našich útvarů byli mnohokrát svědky toho, jak místní obyvatelstvo vyjadřovala svou zlobu a nenávist k Němcům různými, někdy dosti pro nás neobyčejnými formami…Vše to lze objasnit obrovskou nenávistí a žízní po pomstě, kterou pociťuje československý národ k Němcům za všechny zločiny na něm spáchané. Zloba a nenávist jsou natolik velké, že často naši důstojníci a vojáci jsou nuceni bránit československému obyvatelstvu, aby nevykonávalo svévolný soud nad hitlerovci.“ V archivních dokumentech jsou pak uvedeny příklady, jak byly tyto, „formou neobvyklé“, rozsudky vykonávány (upalování zaživa na hranicích, věšení za nohy, vyřezávání do těl hákových křížů a pod), což se jen málo odlišuje od toho, co na okupovaných územích páchali samotní Němci. (Na webovské stránce, kterou uvádím v záhlaví, se nachází odkazy na příslušné archivní dokumenty „Rossijsskovo gosudarstvěnnovo archiva sociálno-političeskoj istorii“).
Co se tedy týče Rudé armády, bylo by dobré, dříve než jsou vynášeny soudy podobné tomu, který vynáší pan Jiří Kolář ze Sušice, zamyslet se nad tím, čím tato armáda prošla, a co mělo bezesporu vliv i na její psychický stav. Z těch dvaceti milionů civilních obětí, které měl Sovětský svaz, to byli právě většinou obyvatelé vesnic a měst, kterými dvakrát prošli oni potomci Teutonů, jejichž zuřivost vůči tamním obyvatelům neznala hranic. A kterými museli projít, a důsledky řádění oněch potomků Teutonů vidět, i oni Rudoarmějci, kteří měli s komunismem společného třeba jen to, že žili a byli zmobilizováni do války v zemi, které vládli komunisté. Myslím, že bylo velice obtížné i pro velitele, udržet vždy tyto vojáky na uzdě. A že bylo obtížné někdy i pro samotné velitele udržet své emoce na uzdě a excesům, kterých byli třeba svědky, zabránit.
Američtí vojáci při své pouti z Normandie do Západních Čech podobné zážitky získat nemohli a jejich emoce tedy nemusely být tak zasaženy jako emoce vojáků Rudé armády.
Takže to vše stojí nejen za zamyšlení, ale za pochopení, aniž to musí bezpodmínečně znamenat omlouvání takových excesů z pohledu dnešního dne!
6. května 2010 odvysílala ČT2 pořad nazvaný „Zabíjení po česku“. Samotný pořad jsem neviděl a posuzovat nemohu. Týdeník rozhlas (TR) však později publikoval reakci jednoho z diváků. Byla to odezva Jiřího Koláře ze Sušice (TR 23/ 2010). Na to jsem reagoval poznámkami, které jsem redakci zaslal. Ve svých poznámkách jsem pochopitelně nechtěl, abych byl zařazen do současné fronty opožděného boje s tak zvaným „komunismem“ (co to vlastně je?). Některé má slova by mohla totiž být, při „dobré“ vůli, chápána jako jistá obhajoba onoho „komunismu“. Neočekávám, že redakce TR, která se jistě chce řadit mezi „demokratické“ tiskoviny, můj příspěvek, který jistě „neladí“ s jejím pojetím svobody slova, zveřejní. To se také do 13. července 2010, kdy jsem obdržel poslední číslo 29 Týdeníku rozhlas
To, co teď hodlám vložit na svůj blog, představuje tedy pro mne jen, kromě jiného, výraz určité naděje, že k někomu má slova dorazí a že se nad nimi někdo zamyslí. I taková naděje stojí za pokus v zemi, kde je ústavou zaručena svoboda slova. (Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny, Listina základních práv a svobod, čl. 17, odst(1). Vedle této písemně proklamované svobody projevu však také existuje ničím neomezené právo redakcí nakládat s příspěvky čtenářů podle libosti. A tedy učinit z oné svobody projevu jen pustou frázi.
Tyto mé poznámky jsou reakcí tedy reakcí na vyjádření pana Koláře, nikoliv na pořad ČT. Činím tak také proto, že některé názory Jiřího Koláře zapadají, ať už si to pan Kolář uvědomuje či ne, do kontextu současné geopolitické ideologie, kterém nechci stranit.
Násilnosti, ke kterým vůči německému civilnímu obyvatelstvu došlo v Praze, Brně, Postoloprtech, Žatci, Ústí nad Labem, spojuje autor s přítomností tam Rudé armády a v duchu současného trendu antikomunismu je dává do souvislosti s jakoby přicházejícím komunismem. Podle něho k nám pronikla s armádou, která přinášela svobodu národu i druh komunismu, jakožto „ odnoži asiatské krutosti a neúcty k lidskému životu“. Pisatel asi neví či nechce vědět, že komunismus se zrodil v Západní Evropě, dokonce ve stejném státě jako se tam o století později zrodil i nacismus. Dávat „krutost a neúctu k životu“ do souvislosti s jedním ze světadílů této planety, jakoby na jiných světadílech se něco podobného neprojevovalo, svědčí při nejmenším o chabých znalostech lidské historie. O to teď ale v daný moment nejde. Chci se zabývat jen tím, jak autor spojuje tento fenomén s přítomností Rudé armády, která osvobozovala jmenovaná místa od hrůz nacismu, tedy systému, který nad jiné vynikal právě „krutostí a neúctou k životu lidí“.
Připouštím teorii, že Rudá armáda nemusela vždy energicky čelit excesům, kterých byla svědky, a kterých se v daném případě dopouštěli Češi na civilních německých obyvatelích. Z oné neochoty, pokud skutečně existovala, však nelze explicitně vyvozovat, že snad Rudá armáda, na rozdíl na příklad od armády americké, která rovněž osvobozovala část Evropy, byla iniciátorem těchto akcí. Či že by to snad bylo její programovou zásadou či úkolem, který měla Rudá armáda plnit, když si podobných excesů nevšímala. Zcela určitě ne. O tom jsem přesvědčen, že nikdy nikdo Rudé armádě takový úkol nedal.
To na rozdíl od Wehrmachtu. Ještě před začátkem války se Sovětským svazem bylo v Německu proklamováno, že „v boji s bolševismem nelze upravovat vztahy k nepříteli na principech humanity a mezinárodního práva“.
V Hitlerově výnosu, jakožto výnosu Vrchního velitele Wehrmachtu, z 13. května 1941 „O vedení soudních jednání ve válce se Sovětským svazem“, se pravilo: „Vojenské osoby a civilní zaměstnanci, které by provedly činnost proti nepřátelským civilním osobám, nemusí být bezpodmínečně obžalovány, dokonce ani ne tehdy, jestliže jejich činnost lze kvalifikovat jako zločin či přestupek…Soudci rozhodují o zahájení vyšetřování činnosti proti místním obyvatelům jen tehdy, jestliže se jedná o nedodržení vojenské discipliny nebo jestliže vzniklo nebezpečí ohrožení bezpečnosti armády“
Nebo stačí připomenout znamenité „Ponaučení německému vojákovi“ (které se stalo jedním z dokumentů žaloby na Norimberském procesu). To obsahovalo tyto „humánní“výzvy: „Pamatuj si a prováděj: 1) Neexistují nervy, srdce, lítost…jsi zhotoven z německého kovu…2) Musíš v sobě potlačit lítost a soucit, zabíjej každého Rusa, neváhej, máš-li před sebou starce nebo ženu, dívenku či chlapce…3) Donutíme celý svět, aby před námi padl na kolena…Germánec- to je absolutní pán světa. Ty budeš rozhodovat o osudech Anglie, Ruska, Ameriky…nič vše živé, které se do tvé cesty postaví…Zítra bude na kolenou před tebou klečet celý svět“.
Lze jistě připustit, že neochota Rudé armády zasahovat v případech oněch excesů, kterých byla svědkem, mohla být jistým způsobem i projevem pomsty, kterou tato armáda oprávněně mohla mít.
Ostatně: nebylo kobercové bombardování německých měst anglickým strategickým letectvem rovněž aktem pomsty? Vždyť v říjnu 1940, kdy bylo vše psychicky připraveno pro zahájení plošného bombardování prohlásil W.Churchill: „Viděli jsme, jaké strádání způsobil útok vedený proti civilnímu obyvatelstvu Velké Británie a neexistuje žádný důvod, který by osvobozoval nepřítele od stejného utrpení“. (Hastings Max, Velitelství bombardovacího letectva, Naše vojsko, Praha, 2002.)
Problematikou pomsty ze strany vojáků Rudé armády se zabývají i současní ruští vědci. V publikaci institutu „Perspektivy“ vyšel 18.5.2010 článek „Druhá světová válka a historická paměť: obraz minulosti v kontextu současné geopolitiky.“ Autory jsou Jelena Seňavská a Aleksandr Seňavský. (http://www.perspektivy.info/osobaja_tema/velikaya_pobeda_65/vtoraja_mirovaja_vojna_i_istoricheskaja_pamat_obraz_proshlogo_v_kontekste_sovremennoj_geopolitiki_2010-05-18.htm). Všechny mnou v tomto článku použité citáty pocházejí z této stránky.
V článku se, kromě jiného píše: „Téma pomsty bylo po celou dobu Velké vlastenecké války jedním u ústředních témat agitace a propagandy. Stejně tomu bylo i v myšlenkách a pocitech sovětských lidí. Dlouho před tím, než se sovětská armáda přiblížila k nepřátelským hranicím, přísahali sovětští vojáci, kteří na své cestě viděli zem utrápenou okupanty, když viděli umučené ženy a děti, spálená města a vesnice, že se za vše uchvatitelům stonásobně pomstí. Často přemýšleli o té době, kdy vstoupí na území nepřítele. A když se tak skutečně stalo, došlo skutečně, a nemohlo nedojít!, i k psychickým selháním, zvláště pak u těch vojáků, kterým okupanti vyvraždili rodiny“.
Či snad neměl pravdu americký žalobce R. Jackson u soudu v Norimberku, který prohlásil, že „co se týče sovětského národa a sovětských vojáků neznala teutonská zuřivost hranic" . (Jiná válka 1939-1945. Z edice Rossija XX. věk, vydal Rossijskij gosudarstvěnnyj gumanitarnyj institut, 1996.)
V dubnu roku 1945 napsal do svého deníku 16-ti letý německý mladík slova jednoho z vojáků Wehrmachtu, kterými oslovil skupinu běženců: „ Přestaňte fňukat! Musíme tuto válku vyhrát, nesmíme ztrácet odvahu. Jestliže zvítězí druzí- Rusové, Poláci, Francouzi, Češi- a učiní-li s naším národem jen jedno procento z toho, co jsme my po dobu šesti let činili jim, pak během několika týdnů nezůstane živý ani jeden Němec. To vám říká člověk, který šest roků žil na okupovaných územích. (Válka Německa proti Sovětskému svazu z let 1941 1945. Expozice dokumentů města Berlín k 50. výročí napadení Sovětského svazu Německem. Berlín, Argon, 1992.)
A že by sovětští velitelé a náčelníci nic z tohoto neviděli či nechtěli vidět? Stačí si jen přečíst, co v hlášení náčelníkovi politické správy 1. Ukrajinského frontu generálmajorovi Jašečkinovi ze dne 18.5.1945 uvádí politické oddělení 4. sovětské tankové armády, (ta v „Pražské útočné operaci“ počátkem května operovala právě na směru Most, Louny Žatec,Kladno). Hlášení mělo titul: „O vztahu československého obyvatelstva k Němcům“. Píše se v něm: „Během našeho pobytu v Československu vojíni a důstojníci našich útvarů byli mnohokrát svědky toho, jak místní obyvatelstvo vyjadřovala svou zlobu a nenávist k Němcům různými, někdy dosti pro nás neobyčejnými formami…Vše to lze objasnit obrovskou nenávistí a žízní po pomstě, kterou pociťuje československý národ k Němcům za všechny zločiny na něm spáchané. Zloba a nenávist jsou natolik velké, že často naši důstojníci a vojáci jsou nuceni bránit československému obyvatelstvu, aby nevykonávalo svévolný soud nad hitlerovci.“ V archivních dokumentech jsou pak uvedeny příklady, jak byly tyto, „formou neobvyklé“, rozsudky vykonávány (upalování zaživa na hranicích, věšení za nohy, vyřezávání do těl hákových křížů a pod), což se jen málo odlišuje od toho, co na okupovaných územích páchali samotní Němci. (Na webovské stránce, kterou uvádím v záhlaví, se nachází odkazy na příslušné archivní dokumenty „Rossijsskovo gosudarstvěnnovo archiva sociálno-političeskoj istorii“).
Co se tedy týče Rudé armády, bylo by dobré, dříve než jsou vynášeny soudy podobné tomu, který vynáší pan Jiří Kolář ze Sušice, zamyslet se nad tím, čím tato armáda prošla, a co mělo bezesporu vliv i na její psychický stav. Z těch dvaceti milionů civilních obětí, které měl Sovětský svaz, to byli právě většinou obyvatelé vesnic a měst, kterými dvakrát prošli oni potomci Teutonů, jejichž zuřivost vůči tamním obyvatelům neznala hranic. A kterými museli projít, a důsledky řádění oněch potomků Teutonů vidět, i oni Rudoarmějci, kteří měli s komunismem společného třeba jen to, že žili a byli zmobilizováni do války v zemi, které vládli komunisté. Myslím, že bylo velice obtížné i pro velitele, udržet vždy tyto vojáky na uzdě. A že bylo obtížné někdy i pro samotné velitele udržet své emoce na uzdě a excesům, kterých byli třeba svědky, zabránit.
Američtí vojáci při své pouti z Normandie do Západních Čech podobné zážitky získat nemohli a jejich emoce tedy nemusely být tak zasaženy jako emoce vojáků Rudé armády.
Takže to vše stojí nejen za zamyšlení, ale za pochopení, aniž to musí bezpodmínečně znamenat omlouvání takových excesů z pohledu dnešního dne!
sobota 8. května 2010
SOCHA PREZIDENTA BENEŠE A BRNO
SOCHA PREZIDENTA BENEŠE A BRNO
Dne 10. dubna 2010 jsem se zúčastnil, spolu s několika stovkami spoluobčanů, odhalení sochy prezidentu Dr. Edvardu Benešovi. Byla odhalena před Právnickou fakultou Masarykovy Univerzity v Brně. Všichni, kdo se zasloužili o tento čin zaslouží dík. Jmenovitě je to plukovník letectva panu Emil Boček. Ten pod vrchním velením prezidenta Beneše bojoval v leteckých bitvách na Západě. Jeho podíl na zřízení a odhalení pomníku je nezanedbatelný a neopominutelný.
Nezastírám, že celý akt odhalení pomníku byl pro mne, jako pro člověka, který už překročil osmdesátku, naplněn emocemi. Kromě toho, že jsem vzpomínal roku 1948, kdy jsem se zapsal ke studiím na Vysokém učení technickém, jež neslo rovněž jméno druhého československého prezidenta – a budovu této vysoké školy jsem, stoje na schodišti do budovy Právnické fakulty, měl na dohled - jsem přemítal nad otázkou: co jsme to vlastně za národ?
V druhém největším městě České republiky, v moravské metropoli, ve statutárním městě Brně, je odhalován pomník člověku, který byl hlavou Československé republiky v těžkých dobách konce První republiky, Mnichovského diktátu, Druhé světové války i v poválečné době, tedy člověku, jehož zásluhy o tento stát jsou neoddiskutovatelné a zpochybnitelné jen takovým člověkem, který má buď na očích klapky, nebo vidí svět jen ve dvou barvách či, a to je snad nejhorší, pozoruje jevy světa vně kontextu, ve kterém se odehrávají. Přesto se ve vedení Jihomoravského kraje, v Poslanecké sněmovně, ve vládě republiky a v prezidentském úřadě, nenašel nikdo, kdo by svou účastí alespoň zdůraznil význam tohoto aktu.
Ptal jsem se: co touto ignorancí a arogancí má být demonstrováno? Neznalost dějin národa? Či povýšení se nad tyto dějiny? Nebo snad zdůraznění toho, že naše tak tak zvaná politická elita, která zasedá z vůle tohoto lidu ve vedení Jihomoravského kraje, v Parlamentě, ve vládě a na Pražském Hradě, má jediná právo hodnotit dějiny a minulost národa a dávat tak okatě najevo, čím vlastně pohrdá? Či si ona naše politická elita osobuje právo soudit minulost a její jednotlivé postavy?
Sir Winston Churchill, když převzal vládu po N. Chamberlainovi, prohlásil, v předzvěsti velikých zkoušek, jež čekaly Velkou Britániil, kromě jiného: „Jestliže se přítomnost pokusí soudit minulost, ztratí budoucnost“. (W. Churchill, Druhá světová válka, II. díl, str. 19, Lidové noviny, Praha 1993). „Tento argument“, jak dále píše v tomto svém díle, kromě jiného oceněném Nobelovou cenou za literaturu, „zkrotil ty, kteří by rádi rozpoutali hon na čarodějnice“.
Ptám se: četli někdy naši politikové tato slova? Jestli ano, zamysleli se nad nimi? Není stav, do kterého byla přivedena naše společnost, kdy jsou, kromě jiného, na jedné straně (bez odsouzení z nejvyšších míst) hanobeny symboly našich osvoboditelů (v tom se Brno zapsalo významně do soudobé evropské historie), a na druhé straně ignorovány významné postavy našich dějin, důkazem toho, že měl W. Churchill stokrát pravdu?
Dne 10. dubna 2010 jsem se zúčastnil, spolu s několika stovkami spoluobčanů, odhalení sochy prezidentu Dr. Edvardu Benešovi. Byla odhalena před Právnickou fakultou Masarykovy Univerzity v Brně. Všichni, kdo se zasloužili o tento čin zaslouží dík. Jmenovitě je to plukovník letectva panu Emil Boček. Ten pod vrchním velením prezidenta Beneše bojoval v leteckých bitvách na Západě. Jeho podíl na zřízení a odhalení pomníku je nezanedbatelný a neopominutelný.
Nezastírám, že celý akt odhalení pomníku byl pro mne, jako pro člověka, který už překročil osmdesátku, naplněn emocemi. Kromě toho, že jsem vzpomínal roku 1948, kdy jsem se zapsal ke studiím na Vysokém učení technickém, jež neslo rovněž jméno druhého československého prezidenta – a budovu této vysoké školy jsem, stoje na schodišti do budovy Právnické fakulty, měl na dohled - jsem přemítal nad otázkou: co jsme to vlastně za národ?
V druhém největším městě České republiky, v moravské metropoli, ve statutárním městě Brně, je odhalován pomník člověku, který byl hlavou Československé republiky v těžkých dobách konce První republiky, Mnichovského diktátu, Druhé světové války i v poválečné době, tedy člověku, jehož zásluhy o tento stát jsou neoddiskutovatelné a zpochybnitelné jen takovým člověkem, který má buď na očích klapky, nebo vidí svět jen ve dvou barvách či, a to je snad nejhorší, pozoruje jevy světa vně kontextu, ve kterém se odehrávají. Přesto se ve vedení Jihomoravského kraje, v Poslanecké sněmovně, ve vládě republiky a v prezidentském úřadě, nenašel nikdo, kdo by svou účastí alespoň zdůraznil význam tohoto aktu.
Ptal jsem se: co touto ignorancí a arogancí má být demonstrováno? Neznalost dějin národa? Či povýšení se nad tyto dějiny? Nebo snad zdůraznění toho, že naše tak tak zvaná politická elita, která zasedá z vůle tohoto lidu ve vedení Jihomoravského kraje, v Parlamentě, ve vládě a na Pražském Hradě, má jediná právo hodnotit dějiny a minulost národa a dávat tak okatě najevo, čím vlastně pohrdá? Či si ona naše politická elita osobuje právo soudit minulost a její jednotlivé postavy?
Sir Winston Churchill, když převzal vládu po N. Chamberlainovi, prohlásil, v předzvěsti velikých zkoušek, jež čekaly Velkou Britániil, kromě jiného: „Jestliže se přítomnost pokusí soudit minulost, ztratí budoucnost“. (W. Churchill, Druhá světová válka, II. díl, str. 19, Lidové noviny, Praha 1993). „Tento argument“, jak dále píše v tomto svém díle, kromě jiného oceněném Nobelovou cenou za literaturu, „zkrotil ty, kteří by rádi rozpoutali hon na čarodějnice“.
Ptám se: četli někdy naši politikové tato slova? Jestli ano, zamysleli se nad nimi? Není stav, do kterého byla přivedena naše společnost, kdy jsou, kromě jiného, na jedné straně (bez odsouzení z nejvyšších míst) hanobeny symboly našich osvoboditelů (v tom se Brno zapsalo významně do soudobé evropské historie), a na druhé straně ignorovány významné postavy našich dějin, důkazem toho, že měl W. Churchill stokrát pravdu?
KUNDERA,BĚLOHRADSKÝ A NESAMOZŘEJMÝ ČESKÝ NÁROD
KUNDERA, BĚLOHRADSKÝ A NESAMOZŘEJMÝ ČESKÝ NÁROD
27. června roku 1967 přednesl Milan Kundera, jako člen předsednictva Ústředního výboru Svazu československých spisovatelů (ÚV SČSS) na IV. Sjezdu této organizace úvodní slovo k sjezdovým materiálům (viz protokol tohoto sjezdu, vydaný „Československým spisovatelem“ v Praze v roce 1968). V úvodu svého vystoupení vyzval účastníky sjezdu, aby smysl materiálu, který místo úvodního referátu byl rozeslán účastníkům sjezdu, byl spatřován ve sjednocení se na „některých elementárních stanoviscích“. Na jednom z předních míst svého vystoupení vyslovil M. Kundera názor, že „existence českého národa nebyla nikdy samozřejmostí a právě nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením“. Patřily tyto výroky o nesamozřejmosti českého státu k těm, jež vyžadovaly sjednocení stanovisek? Nevím, a asi to dnes není ani důležité.
Od vyslovení tohoto názoru uplynulo 43 roků, když se český (?)filosof, profesor univerzity v Triestu (Itálie) k otázce tak zvané nesamozřejmosti našeho národa znovu vrátil. Tentokrát ale v souvislostech se sjednocovacími procesy, jež probíhají v Evropě. V Právu dne 24. dubna 2010 zveřejnil článek „Nesamozřejmé národy, samozřejmá Evropa“. I když v tomto svém článku se ani jednou výslovně nezmínil o tom, že k takovým národům řadí i český národ, není obtížné z jeho slov dovodit, že tak uvažuje. Václav Bělohradský ještě zesiluje bližší určení českého národa, které v podobě pojmu „nesamozřejmý“použil Milan Kundera, když hovoří o „velmi nesamozřejmých“ národech.
I když jsem projev Milana Kundery na onom sjezdu nepochybně znal, jinak bych asi neměl protokol tohoto sjezdu ve své knihovně, vím zcela určitě, že jsem existenci národa, jehož příslušníkem jsem se svým narozením stal, nikdy nepovažoval za nesamozřejmou, tedy ani ne za „velmi nesamozřejmou“. Nikdy jsem totiž nepochyboval o tom, že pouť mého národa dějinami světa by nebyla „sama sebou zřejmá, zcela patrná, jasná, evidentní, nepochybná, jasná“. Tak mi alespoň vysvětluje pojem „samozřejmý“ F. Trávníček ve Slovníku jazyka českého ( SN, Praha, 1952). Mé jistoty se zřejmě opíraly o to, co jsem při studiu na jihlavském reálném gymnasium slyšel od svých učitelů dějepisu, češtiny a co jsem si sám z historie českého národa později přečetl nebo shlédl ve filmech a na obrazovce televize.
Nepopírám, že se toto téma, zejména v té podobě, jak ji otevřel V. Bělohradský, dotýká úzce i mne. Celý svůj život (bezmála 82 roků) jsem v této zemi prožil, nikdy nepomyslel na to, že bych svou rodnou zem mohl opustit, a vše, co jsem ve svém životě uvědoměle dělal, a to říkám bez patetizování, ať už to byla patnáctiletá služba v ČSLA či osmnáctiletá práce v civilním letectví, jsem, kromě toho, že jsem živil svou rodinu, dělal s vědomím, že tím prokazuji službu svému národu. Proto se mne osobně i dotýká, jestliže bych měl dožívat svůj život s vědomím, že jsem jej prožil jako příslušník „nesamozřejmého“ nebo dokonce „velmi nesamozřejmého“ národa. Všechno se ve mně příčí při pomyšlení, že bych měl bez výhrad akceptovat argumenty a závěry z nich vyplývající, jak je formuloval V. Bělohradský
Nahlédnutím do slovníků, včetně internetové Wikipedie, jsem si ozřejmil, že „přesná a všeobecně uznávaná definice pojmu národ neexistuje“ http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rod). Přiznávám bez mučení, že definice, kterou kdysi formuloval Josif Stalin, podle které je „národ historicky vyvinutým, stabilním společenstvím jazyka, území, hospodářského života a psychologické skladby, jež se projevují ve společenství kulturním“ je mému chápání pojmu „národ“ nejbližší.
To mne samozřejmě vede k tomu, abych nesouhlasil s tím, jak si pojem „národ“ vykládá Milan Kundera. Pro něho byl v roce 1967 „pojem národa poměrně moderním“ (asi neznal na příklad slova Marca Tullia Cicera „omnes exterae gentes ac nationes“). Tyto „nationes“, to jsou právě ony „národy“, které už zřejmě před dvěma tisíciletími existovaly. Jinak by o nich Cicero nehovořil. To samozřejmě vyvrací výše uvedené tvrzení M. Kundery. Kundera navíc prohlásil, že „existence českého národa nebyla nikdy samozřejmostí a právě nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením“. A další svou argumentací, kterou ve svém vystoupení na sjezdu přednesl, v podstatě zúžil fenomén národa jen na psanou literaturu, když se odvolával na hrstku intelektuálů, kteří „na začátku 19. století se pokusili vzkřísit polozapomenutou češtinu“, aniž vzal v potaz i jiné znaky, kterými lze národ definovat. Zdá se mi podivné, že Kunderovi nedocházelo, že ona „hrstka intelektuálů“ představovala osobnosti, které stály v čele „národního obrození“, tedy „probuzení národa“. A vyvozovat z faktu, že národ neměl svou písemnou literaturu, jakožto jen jednu ze součástí, kterou je definován jazyk, jako „soustava zvukových (a druhotně psaných,) dorozumívacích prostředků znakové povahy, schopná vyjádřit veškeré vědění a představy člověka o světě a jeho vlastní vnitřní prožitky.“(Malá československá encyklopedie), závěr, že jako národ prakticky neexistoval, se mi jeví při nejmenším jako velice zúžený pohled na dějiny národa.
To, že neexistuje všeobecně uznávaná definice pojmu „národ“, umožnilo jak Milanu Kunderovi, tak i profesoru Bělohradskému 1) vytvořit si svou vlastní definici, s ní pracovat a pro její zdůvodnění si ad libitum dokládat své argumenty, jak V. Bělohradský říká „znaky“ a 2) přidávat k pojmu „národ“, rovněž ad libitum přívlastky, jako „samozřejmý“ či „velmi nesamozřejmý“.
Nemohu říci, že bych s oněmi pěti znaky, kterými V. Bělohradský popisuje ony evropské, „velmi nesamozřejmé národy“, mezi které jistě počítá i český národ, zásadně nesouhlasil. A protože jsem celý svůj život prožil v této zemi, dívám se kolem sebe a dělám si svůj názor na svůj národ, bych jeho pět popisných znaků mohl ještě, rovněž ad libitum, doplnit.
Chci se však dotknout jen dvou znaků. Především je to onen druhý znak, tedy „nedostatek smiřujícího vyprávění o minulosti a přebytek znepřátelených pamětí“. Jejich důsledkem je pak, podle něj „škrtání v dějinách jako v nějaké partituře“. Opravdu si lze myslet, že ono „škrtání v dějinách“ je vlastností národa? Není to spíše projev přebytku arogance a ahistorismu u tak zvané politické elity, která drží politickou moc poté, když předešlá garnitura vládců jim ji bez boje odevzdaně předala? Jsou to opravdu reprezentanti celého národa, kteří zpracovali, odhlasovali a podepsali příslušnou, dějiny hodnotící, zákonnou normu, nebo jen domýšliví uzurpátoři výkladu národních dějin, kteří si myslí, že „historie je právním objektem, že Parlament či soudní autority (v našem případě dokonce Ústavní soud) jsou oprávněni definovat historickou pravdu"?
Jak jistě čtenář pochopí, mám zde na mysli především onen ostudný zákon, nazvaný „o protiprávnosti komunistického režimu“. Zákon, který, kromě toho, že zakotvil princip kolektivní viny, v podstatě škrtl celou epochu národních dějin, poslal ji do „černé díry“ mlčení, ostouzení a hanby. A s tím i desítky či statisíce příslušníků národa, kteří nenesou žádnou odpovědnost za zločiny předešlého režimu, kteří poctivě pracovali „na národa roli dědičné“, ale byli de facto ostrakizování nebo odstraněni na smetiště dějin. A to všechno svým výrokem posvětil, světe div se, soud, který je nazván soudem ústavním, tedy bdícím nad dodržováním zákona zákonů!
Plně souhlasím se čtvrtým znakem, aniž bych tím potvrzoval názor profesora, že je tímto znakem definován jen „velmi nesamozřejmý národ“. Takoví lidé, kteří vytvářejí obálky Reflexu, či pánové Vondra a jemu podobní, nebo snad stádečko „štvavých protiobamovských politických komentátorů MfD“- to přece není skupina lidí reprezentujících tento národ! To je jen efeméra, kterých v dějinách tohoto národa byl jistě bezpočet, ale které nejsou těmi činiteli, díky nimž tento „český národ má za sebou neuvěřitelných tisíc let složité cesty, na které byly nejen pády a omyly, ale i heroická vystoupení, hrdinství nesčetných generací. Jen kolik skvělých lidí položilo životy za existenci našeho moderního státu!“ (Slova Petra Hájka, poradce prezidenta Klause v Právu dne 12. prosince 2009)
Profesor Bělohradský má jistě nezadatelné právo vyvozovat z argumentů, kterými popisuje vlastnosti některých evropských národů, včetně národa českého, závěr o „velké nesamozřejmosti“ těchto národů. Je však nakonec velkým historickým štěstím pro tento národ, že jej jako „nesamozřejmý“ nevnímali ti, kdož na polích 1. i 2. světové války pro samostatnost a svobodu tohoto národa pokládali své životy. Kdyby argumenty profesora Bělohradského znali, možná by se zachovali jinak a diskuze, podobná této, by už se nemusela konat.
Nedovedu si rovněž představit svého otce, jehož vzdělání sice představovalo jen pět tříd obecné venkovské školy, který ale přesto, když upadl do italského zajetí, usiloval o to, aby se stal příslušníkem nově se formující československé armády, dobrovolně do jedné z jejích jednotek vstoupil a vzdal se tak možnosti vrátit se do nové vlasti jako repatriovaný zajatec, a pak ještě téměř dva roky hájil novou hranici státu, který si jeho národ vytvořil, že by se takto choval, kdyby znal to, jak se na jeho národ dívají dva Češi - významný spisovatel Milan Kundera, trvale žijící ve Francii, a profesor filosofie Václav Bělohradský -trvale působící na univerzitě v Itálii!
27. června roku 1967 přednesl Milan Kundera, jako člen předsednictva Ústředního výboru Svazu československých spisovatelů (ÚV SČSS) na IV. Sjezdu této organizace úvodní slovo k sjezdovým materiálům (viz protokol tohoto sjezdu, vydaný „Československým spisovatelem“ v Praze v roce 1968). V úvodu svého vystoupení vyzval účastníky sjezdu, aby smysl materiálu, který místo úvodního referátu byl rozeslán účastníkům sjezdu, byl spatřován ve sjednocení se na „některých elementárních stanoviscích“. Na jednom z předních míst svého vystoupení vyslovil M. Kundera názor, že „existence českého národa nebyla nikdy samozřejmostí a právě nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením“. Patřily tyto výroky o nesamozřejmosti českého státu k těm, jež vyžadovaly sjednocení stanovisek? Nevím, a asi to dnes není ani důležité.
Od vyslovení tohoto názoru uplynulo 43 roků, když se český (?)filosof, profesor univerzity v Triestu (Itálie) k otázce tak zvané nesamozřejmosti našeho národa znovu vrátil. Tentokrát ale v souvislostech se sjednocovacími procesy, jež probíhají v Evropě. V Právu dne 24. dubna 2010 zveřejnil článek „Nesamozřejmé národy, samozřejmá Evropa“. I když v tomto svém článku se ani jednou výslovně nezmínil o tom, že k takovým národům řadí i český národ, není obtížné z jeho slov dovodit, že tak uvažuje. Václav Bělohradský ještě zesiluje bližší určení českého národa, které v podobě pojmu „nesamozřejmý“použil Milan Kundera, když hovoří o „velmi nesamozřejmých“ národech.
I když jsem projev Milana Kundery na onom sjezdu nepochybně znal, jinak bych asi neměl protokol tohoto sjezdu ve své knihovně, vím zcela určitě, že jsem existenci národa, jehož příslušníkem jsem se svým narozením stal, nikdy nepovažoval za nesamozřejmou, tedy ani ne za „velmi nesamozřejmou“. Nikdy jsem totiž nepochyboval o tom, že pouť mého národa dějinami světa by nebyla „sama sebou zřejmá, zcela patrná, jasná, evidentní, nepochybná, jasná“. Tak mi alespoň vysvětluje pojem „samozřejmý“ F. Trávníček ve Slovníku jazyka českého ( SN, Praha, 1952). Mé jistoty se zřejmě opíraly o to, co jsem při studiu na jihlavském reálném gymnasium slyšel od svých učitelů dějepisu, češtiny a co jsem si sám z historie českého národa později přečetl nebo shlédl ve filmech a na obrazovce televize.
Nepopírám, že se toto téma, zejména v té podobě, jak ji otevřel V. Bělohradský, dotýká úzce i mne. Celý svůj život (bezmála 82 roků) jsem v této zemi prožil, nikdy nepomyslel na to, že bych svou rodnou zem mohl opustit, a vše, co jsem ve svém životě uvědoměle dělal, a to říkám bez patetizování, ať už to byla patnáctiletá služba v ČSLA či osmnáctiletá práce v civilním letectví, jsem, kromě toho, že jsem živil svou rodinu, dělal s vědomím, že tím prokazuji službu svému národu. Proto se mne osobně i dotýká, jestliže bych měl dožívat svůj život s vědomím, že jsem jej prožil jako příslušník „nesamozřejmého“ nebo dokonce „velmi nesamozřejmého“ národa. Všechno se ve mně příčí při pomyšlení, že bych měl bez výhrad akceptovat argumenty a závěry z nich vyplývající, jak je formuloval V. Bělohradský
Nahlédnutím do slovníků, včetně internetové Wikipedie, jsem si ozřejmil, že „přesná a všeobecně uznávaná definice pojmu národ neexistuje“ http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rod). Přiznávám bez mučení, že definice, kterou kdysi formuloval Josif Stalin, podle které je „národ historicky vyvinutým, stabilním společenstvím jazyka, území, hospodářského života a psychologické skladby, jež se projevují ve společenství kulturním“ je mému chápání pojmu „národ“ nejbližší.
To mne samozřejmě vede k tomu, abych nesouhlasil s tím, jak si pojem „národ“ vykládá Milan Kundera. Pro něho byl v roce 1967 „pojem národa poměrně moderním“ (asi neznal na příklad slova Marca Tullia Cicera „omnes exterae gentes ac nationes“). Tyto „nationes“, to jsou právě ony „národy“, které už zřejmě před dvěma tisíciletími existovaly. Jinak by o nich Cicero nehovořil. To samozřejmě vyvrací výše uvedené tvrzení M. Kundery. Kundera navíc prohlásil, že „existence českého národa nebyla nikdy samozřejmostí a právě nesamozřejmost patří k jejím nejvýraznějším určením“. A další svou argumentací, kterou ve svém vystoupení na sjezdu přednesl, v podstatě zúžil fenomén národa jen na psanou literaturu, když se odvolával na hrstku intelektuálů, kteří „na začátku 19. století se pokusili vzkřísit polozapomenutou češtinu“, aniž vzal v potaz i jiné znaky, kterými lze národ definovat. Zdá se mi podivné, že Kunderovi nedocházelo, že ona „hrstka intelektuálů“ představovala osobnosti, které stály v čele „národního obrození“, tedy „probuzení národa“. A vyvozovat z faktu, že národ neměl svou písemnou literaturu, jakožto jen jednu ze součástí, kterou je definován jazyk, jako „soustava zvukových (a druhotně psaných,) dorozumívacích prostředků znakové povahy, schopná vyjádřit veškeré vědění a představy člověka o světě a jeho vlastní vnitřní prožitky.“(Malá československá encyklopedie), závěr, že jako národ prakticky neexistoval, se mi jeví při nejmenším jako velice zúžený pohled na dějiny národa.
To, že neexistuje všeobecně uznávaná definice pojmu „národ“, umožnilo jak Milanu Kunderovi, tak i profesoru Bělohradskému 1) vytvořit si svou vlastní definici, s ní pracovat a pro její zdůvodnění si ad libitum dokládat své argumenty, jak V. Bělohradský říká „znaky“ a 2) přidávat k pojmu „národ“, rovněž ad libitum přívlastky, jako „samozřejmý“ či „velmi nesamozřejmý“.
Nemohu říci, že bych s oněmi pěti znaky, kterými V. Bělohradský popisuje ony evropské, „velmi nesamozřejmé národy“, mezi které jistě počítá i český národ, zásadně nesouhlasil. A protože jsem celý svůj život prožil v této zemi, dívám se kolem sebe a dělám si svůj názor na svůj národ, bych jeho pět popisných znaků mohl ještě, rovněž ad libitum, doplnit.
Chci se však dotknout jen dvou znaků. Především je to onen druhý znak, tedy „nedostatek smiřujícího vyprávění o minulosti a přebytek znepřátelených pamětí“. Jejich důsledkem je pak, podle něj „škrtání v dějinách jako v nějaké partituře“. Opravdu si lze myslet, že ono „škrtání v dějinách“ je vlastností národa? Není to spíše projev přebytku arogance a ahistorismu u tak zvané politické elity, která drží politickou moc poté, když předešlá garnitura vládců jim ji bez boje odevzdaně předala? Jsou to opravdu reprezentanti celého národa, kteří zpracovali, odhlasovali a podepsali příslušnou, dějiny hodnotící, zákonnou normu, nebo jen domýšliví uzurpátoři výkladu národních dějin, kteří si myslí, že „historie je právním objektem, že Parlament či soudní autority (v našem případě dokonce Ústavní soud) jsou oprávněni definovat historickou pravdu"?
Jak jistě čtenář pochopí, mám zde na mysli především onen ostudný zákon, nazvaný „o protiprávnosti komunistického režimu“. Zákon, který, kromě toho, že zakotvil princip kolektivní viny, v podstatě škrtl celou epochu národních dějin, poslal ji do „černé díry“ mlčení, ostouzení a hanby. A s tím i desítky či statisíce příslušníků národa, kteří nenesou žádnou odpovědnost za zločiny předešlého režimu, kteří poctivě pracovali „na národa roli dědičné“, ale byli de facto ostrakizování nebo odstraněni na smetiště dějin. A to všechno svým výrokem posvětil, světe div se, soud, který je nazván soudem ústavním, tedy bdícím nad dodržováním zákona zákonů!
Plně souhlasím se čtvrtým znakem, aniž bych tím potvrzoval názor profesora, že je tímto znakem definován jen „velmi nesamozřejmý národ“. Takoví lidé, kteří vytvářejí obálky Reflexu, či pánové Vondra a jemu podobní, nebo snad stádečko „štvavých protiobamovských politických komentátorů MfD“- to přece není skupina lidí reprezentujících tento národ! To je jen efeméra, kterých v dějinách tohoto národa byl jistě bezpočet, ale které nejsou těmi činiteli, díky nimž tento „český národ má za sebou neuvěřitelných tisíc let složité cesty, na které byly nejen pády a omyly, ale i heroická vystoupení, hrdinství nesčetných generací. Jen kolik skvělých lidí položilo životy za existenci našeho moderního státu!“ (Slova Petra Hájka, poradce prezidenta Klause v Právu dne 12. prosince 2009)
Profesor Bělohradský má jistě nezadatelné právo vyvozovat z argumentů, kterými popisuje vlastnosti některých evropských národů, včetně národa českého, závěr o „velké nesamozřejmosti“ těchto národů. Je však nakonec velkým historickým štěstím pro tento národ, že jej jako „nesamozřejmý“ nevnímali ti, kdož na polích 1. i 2. světové války pro samostatnost a svobodu tohoto národa pokládali své životy. Kdyby argumenty profesora Bělohradského znali, možná by se zachovali jinak a diskuze, podobná této, by už se nemusela konat.
Nedovedu si rovněž představit svého otce, jehož vzdělání sice představovalo jen pět tříd obecné venkovské školy, který ale přesto, když upadl do italského zajetí, usiloval o to, aby se stal příslušníkem nově se formující československé armády, dobrovolně do jedné z jejích jednotek vstoupil a vzdal se tak možnosti vrátit se do nové vlasti jako repatriovaný zajatec, a pak ještě téměř dva roky hájil novou hranici státu, který si jeho národ vytvořil, že by se takto choval, kdyby znal to, jak se na jeho národ dívají dva Češi - významný spisovatel Milan Kundera, trvale žijící ve Francii, a profesor filosofie Václav Bělohradský -trvale působící na univerzitě v Itálii!
neděle 11. dubna 2010
LETECKÉ KATASTROFY A HYENISMUS
LETECKÉ KATASTROFY A HYENISMUS.
10. dubna 2010 postihlo naše severní sousedy velké neštěstí. Při letu prezidenta Polska Kačinského, a jeho velice reprezentativně postaveného doprovodu, do Smolenska, se jejich letadlo krátce před přistáním zřítilo. V jeho troskách, jak se dalo jistě čekat podle charakteru pádu stroje, zahynuly všechny osoby, které byly na palubě.
Jak tomu obvykle bývá při takových událostech, vyrojila se téměř okamžitě řada dohadů o možných příčinách takového leteckého neštěstí. Při tom podrobnosti nejsou vůbec známy, a to včetně podrobností o průběhu letu, o povětrnostních podmínkách, stroji i posádce. Přesto někteří lidé, bohužel, i lidé politicky vysoce postavení, už neopomenuli jistá vyjádření poskytnout.
Jsem člověk, který o vyšetřování podobných událostí něco ví. Osobně jsem řídil vyšetřování katastrofy bulharského letadla u Bratislavy v listopadu 1966 (84 mrtvých), československého letadla u Ptic v roce 1968, zastupoval jsem československý stát při vyšetřování nehod našich letadel v Kanadě v září 1967 a v Tripolisu v červnu 1970.
Vím jak složité, časově i jinak náročné, je vyšetřování podobné nehody. Proto považuji mnohá vyjádření, která jsem už vyslechl ve vysílání televize, za velice ukvapená, často velice účelově laděná a mnohdy se projevující jako jistý druh hyenismu. Za taková považuji i to, které jsem vyslechl z úst pana Václava Havla, bývalého prezidenta této země.
Ve slovníku jazyka českého jsem si vyhledal, že pojem „hyenismus“ znamená také „těžení z neštěstí“. Ano, je tedy hyenismem, jestliže někdo chce takového neštěstí, které se dotkne snad každého člověka, zejména pak těch, kteří něco o letectví vědí, využít či zneužít pro přízemní politické cíle, když prezentuje veřejnosti předčasné ukvapené bláboly o jakési nízké úrovni vybavení letiště a služeb řízení leteckého provozu, o možném dopadu na zhoršení polsko-ruských vztahů a podobně.
Stydím se proto za každého z mých spoluobčanů, který něco takového koná.
Plukovník letectva v.v. Ing Jaroslav Dvořák.
10. dubna 2010 postihlo naše severní sousedy velké neštěstí. Při letu prezidenta Polska Kačinského, a jeho velice reprezentativně postaveného doprovodu, do Smolenska, se jejich letadlo krátce před přistáním zřítilo. V jeho troskách, jak se dalo jistě čekat podle charakteru pádu stroje, zahynuly všechny osoby, které byly na palubě.
Jak tomu obvykle bývá při takových událostech, vyrojila se téměř okamžitě řada dohadů o možných příčinách takového leteckého neštěstí. Při tom podrobnosti nejsou vůbec známy, a to včetně podrobností o průběhu letu, o povětrnostních podmínkách, stroji i posádce. Přesto někteří lidé, bohužel, i lidé politicky vysoce postavení, už neopomenuli jistá vyjádření poskytnout.
Jsem člověk, který o vyšetřování podobných událostí něco ví. Osobně jsem řídil vyšetřování katastrofy bulharského letadla u Bratislavy v listopadu 1966 (84 mrtvých), československého letadla u Ptic v roce 1968, zastupoval jsem československý stát při vyšetřování nehod našich letadel v Kanadě v září 1967 a v Tripolisu v červnu 1970.
Vím jak složité, časově i jinak náročné, je vyšetřování podobné nehody. Proto považuji mnohá vyjádření, která jsem už vyslechl ve vysílání televize, za velice ukvapená, často velice účelově laděná a mnohdy se projevující jako jistý druh hyenismu. Za taková považuji i to, které jsem vyslechl z úst pana Václava Havla, bývalého prezidenta této země.
Ve slovníku jazyka českého jsem si vyhledal, že pojem „hyenismus“ znamená také „těžení z neštěstí“. Ano, je tedy hyenismem, jestliže někdo chce takového neštěstí, které se dotkne snad každého člověka, zejména pak těch, kteří něco o letectví vědí, využít či zneužít pro přízemní politické cíle, když prezentuje veřejnosti předčasné ukvapené bláboly o jakési nízké úrovni vybavení letiště a služeb řízení leteckého provozu, o možném dopadu na zhoršení polsko-ruských vztahů a podobně.
Stydím se proto za každého z mých spoluobčanů, který něco takového koná.
Plukovník letectva v.v. Ing Jaroslav Dvořák.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
