IN MARGINE NĚKTERÝCH ČLÁNKŮ V LISTECH 1/2013

     V Listech (dvouměsíčníku pro kulturu a dialog) číslo 2/2013 bylo v části "Dopisy" uveřejněno torzo mého dopisu, který jsem, jako ohlas na některé články z čísla 1/2013, zaslal redakci.  Ta, zřejmě se řídíc zásadou, na kterou upozorňuje na stránce 2 dvoměsíčníku, že "autor souhlasí s úpravami", (zřejmě tedy a priori a bez odmluvy), provedla takové úpravy, že z mého dopisu, který čítal 1691 slov, bylo vypuštěno 1356 slov, tedy cca 80%. Formálně je tedy redakce kryta svým upozorněním. Je-li takový zásah v souladu s proklamovaným "dialogem",  já sám pochybuji.
     Jak má v takovém případě postupovat člověk, který do dvouměsíčníku už přispívá 22 roků, vytvořil si k tomuto médiu i jistý vnitřní vztah, a pociťuje podobný zásah redakce nejen jako zásadní ovlivnění onoho dialogu, ale jako  v jistém smyslu omezení jednoho ze  svých základních politických práv, tedy práva "vyjadřovat své názory ...tiskem..." (čl 17 Listiny základních práva a svobod)?  Jak vůbec je v naší zemi zajištěno uplatnění onoho základního politického práva? Spočívá to jen na rozhodování  vydavatelů a redakcí tiskových médií?  A co k takovému postupu  členů redakce říká jejich svědomí? Nebylo by poctivější říci autorovi dopisu třeba "váš dopis je příliš dlouhý a nemáme pro něj místo" nebo "vaše názory, které chcete touto formou publikovat, neodpovídají linii vydavatele časopisu"  nebo "nespatřujte v našem dvouměsíčníku jediné tiskové medium, které působí na trhu a které se stará o to, aby ono základní politické právo doznávalo svého naplnění" , případně nějaký jiný argument.
      Naštěstí existuje prostředek, v němž lze publikovat, aniž by autor byl omezován. Samozřejmě s vědomím toho, že tiskovým médiím, jako jsou na příklad Listy, konkurovat nemůže. Je to tento prostředek, ke kterému se obracím, když mne redakce Listů tak zklamala. A tak níže čtenář mého blogu najde to, co jsem napsal pro Listy, a dalo mi to, věřte, dost námahy, včetně oněch 1356 slov, o které redakce můj dopis, z důvodů mně neznámých, zkrátila. Soudný čtenář jistě dokáže rozpoznat, zda oprávněně či neoprávněně. Následuje celý dopis, který jsem redakci Listů poslal.

     " Když jsem si četl články, jež byly uveřejněny v Listech číslo 1/2013, tak u některých z nich jsem si na okraj udělal poznámky. Protože jsem nepřestal věřit tomu, že Listy jsou dvouměsíčníkem též „pro dialog“, tedy pro „rozmluvu, rozhovor“, zasílám redakci své poznámky k některým z těchto článků. Jako příspěvek do rozhovoru.
      Historik Jan Rychlík nás svým článkem, ve shodě s výrokem jednoho z klasiků antiky, nabádá, abychom si říkali pravdu. To koresponduje s názorem M.T.Cicera, který před více než dvěma tisíciletími ve svých promluvách nabádal řečníky, v oné době zřejmě hlavní ovladatele veřejného informačního prostoru, aby se drželi prvního zákona historie. Ten podle Cicera požaduje „nepřipouštět za žádných okolností lež a v žádném případě se nebát pravdy; nepřipouštět ani stín nespravedlivosti, ani stín zloby?“ Odkazuji ty, kteří chtějí znát originál Ciceronových slov, na stránku http://www.thelatinlibrary.com/cicero/oratore2.shtml#62.
      Bude třeba čekat dalších dva tisíce let, než bude onen první zákon historie plně uplatňován? Zatím se to totiž, bohužel, neděje. Měli by ho, podle mého soudu, dbát v prvé řadě historikové. Pochopitelně i politikové, když už se pustí na pole historie. Že to nedělají ani významní evropští politikové, to předvedla německá kancléřka Angela Merkelová ve svém projevu při otevírání výstavy „Berlín 1933-cesta k teroru“. Jen z toho, co bylo v našem tisku uveřejněno, jsem si vytvořil názor, že A. Merkelová zase říká jen část pravdy o tom, čím byl umožněn nástup nacismu.
      Dodržovat onen zákon historie má svůj význam i pro to, aby se ona stala naší učitelkou. Tou se může stát jen při splnění dvou podmínek: budeme-li učenlivými a svědomitými žáky a také tehdy, budeme-li moci čerpat z úplných a pravdivých znalostech historie, budeme-li znát pravdu o historii celou, ne jen část. To jsou, podle mého soudu podmínky sine qua non.
      A proto se při čtení článku historika Rychlíka jej ptám: proč on, při zdůvodňování své téze, že „svět měl být přesvědčen-a dost dlouho tomu věřil-že jen Německo a jeho spojenci páchali zločiny“, vyslovuje jen polovinu pravdy, když si za příklad počínání, kdy tomu tak nebylo, bere jen Sovětský svaz?
      Nechápu, proč zamlčuje to, že i západní spojenci páchali zločiny? Proč je zamlčována druhá polovina pravdy? Nebo snad nebylo pravdivým tvrzení anglického historika J.F.C.Fullera, který už brzy po skončení války ve své historické práci o druhé světové válce napsal, že – „návrat k válkám prvobytného divošství uskutečnila Británie a Spojené státy - dvě velké demokracie“? Nebylo projevem onoho divošství třeba bombardování Tokia v březnu 1945? To se projevilo i tím, že poslední vlny bombardérů prolétávaly mrakem páchnoucím hořícími mrtvolami? A těmi hořícími mrtvolami nebyli uniformovaní Japonci. Nebylo projevem oné zločinnosti bombardování Hirošimy a Nagasaki? „Jaký je vlastně rozdíl mezi strašlivým obrazem, který na své cestě zanechával potomek Džingischána, a obrazem, který skýtá Hirošima a Nagasaki?“ Tak se ptá Fuller.
      Cožpak použití atomových bomb proti těmto městům nebo kobercové bombardování německých měst, především pak jejich center, kdy záměrnými body byla centra velkoměst, tedy prostory, kde obvykle nejsou vojenské objekty, ale divadla, musea, obrazárny, chrámy, nebylo zjevným porušením Haagské Úmluvy o zákonech a obyčejích pozemní války z 29. července 1899, která byla též 14. března 1902 ratifikována Senátem Spojených států?
      Nebylo to tedy v podstatě válečným zločinem? Sám jsem podobné bombardování zažil v listopadu 1944 ve Zlíně a viděl jsem na vlastní oči, že byly bombardovány tovární objekty, které neměly nic společného s vedením války. A spolu s nimi i obytné čtvrti.
      Historik Rychlík má samozřejmě pravdu, když upozorňuje na rozdíl mezi tím, kdy soudí vítěz poražené nebo kdy obžalované soudí nezávislý soud.
      Jeden z iniciátorů vytvoření atomové bomby a její spolutvůrce, maďarský vědec Leo Scilard, to, ve vztahu k použití atomových bomb, vyjádřil pregnantně ve svém interwiev, které poskytl 15. srpna 1960 žurnálu „U.S.News and World Report“. Říká: „Předpokládejme, že Německo mělo dvě takové bomby dříve, než jsme je měli my. A předpokládejme, že je svrhlo na naše dvě města, dejme tomu jednu na Rochester a druhou na Buffalo. A předpokládejme, že přesto prohrálo válku. Může někdo pochybovat o tom, že bychom takové bombardování označili za válečný zločin, že bychom v Norimberku odsoudili k trestu smrti Němce, odpovědné za takové bombardování, a že bychom je pověsili?“ (http://www.peak.org/~danneng/decision/usnews.html).
      Co má společného s pravdou tvrzení historika Rychlíka, že princip kolektivní viny už byl jednoznačně u nás odmítnut? Cožpak zákon o protiprávnosti komunistického režimu nebo některá ustanovení zákona o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů, tedy zákony, které stále figurují ve Sbírce zákonů, nejsou exemplárním příkladem kodifikace principů kolektivní odpovědnosti a kolektivní viny?
      Jestliže se šéfredaktor Listů Václav Žák zcela oprávněně ve svém článku ptá, jak může vláda odpovídat za něco, o čem vůbec nerozhodla, pak se stejně lze ptát: „Jak mohou být miliony členů KSČ označeni en bloc za spoluodpovědné z činů, o kterých nerozhodovali?“
      Dalším článkem, ke kterému bych chtěl připojit v dialogu Listů své poznámky, je článek historika Vladimíra Claude Fišera. V závěru svého článku zcela kategoricky tvrdí, že „hlavní příčinou invaze do Československa byl pokus o odmítnutí sovětského modelu“. Samotnou stavbou věty se zabývat nechci. V jeho větě je de facto z oběti činu učiněn původce činu. To ale není v tuto chvíli podstatné. Možná tady sehrál svou roli překlad.
      Nové sovětské prameny k invazi do Československa, na které se velmi podrobně odvolává, neznám. Avšak už v samotném článku nacházím zásadní rozpor, který ono kategorické tvrzení zpochybňuje. Jak lze takový závěr učinit, když před tím na jiném místě autor přiznává, že mezi dosud chybějícími dokumenty chybějí ty, které se „týkají KGB a armády“?
      Můj postoj k této otázce je pamětlivým čtenářům Listů jistě znám. Vedl jsem svého času v této věci na stránkách dvouměsíčníku polemiku s Janem Šternem. Bylo to v číslech 2 a 3 z roku 1995. Obdržel jsem tehdy nálepku člověka „deformovaného profesí a osudem“. Ač je tato otázka od té doby stále předmětem mého zájmu, a ač se snažím vyhledávat a studovat relevantní informace, alespoň ty, které mi zpřístupňuje Internet, nedospěl jsem po sedmnácti letech k jinému názoru.
      Tento můj názor spočívá v tvrzení, že právě vojenské aspekty hrály mimořádnou, ne-li rozhodující, roli při rozhodování sovětských a dalších činitelů Varšavské smlouvy o válečné akci proti našemu státu. Oproti roku 1995 jsem modifikoval v poslední době své hodnocení tohoto aktu: nešlo o žádnou „bratrskou pomoc“, nešlo o „vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území“, šlo o válečnou akci, uskutečněnou vůči mé zemi. Šlo o válečný akt uskutečněný všemi jeho účastníky. Svou podstatou plně totiž odpovídá definici, kterou pro pojem „válka“ vypracoval Carl von Clausewitz.
      Dovoluji si tvrdit, že do doby, než budou právě ony, podle mého soudu stěžejní, dokumenty, zvláště z oblasti vojenství, zpřístupněny, do té doby budou mít závěry, které Vladimír Claude Fišer prezentuje jako nezpochybnitelné, v nejlepším případě, hypotetický charakter. Jistotu získají historikové, a po nich i laikové, až tehdy, až budou mít přístup i k vojenským dokumentům. To platí jak o dokumentech ruských, tak i o relevantních dokumentech našich dnešních západních spojenců, především Spojených států amerických.
      V obou případech jsem velmi skeptický a zcela jistě vím, že se sám nemohu jejich zpřístupnění vůbec dožít. Jestliže na příklad historik Josef Fučík tvrdí, že informace jen o jednom z apokalyptických plánů, o americkém plánu „SIOP 62“, budou sotva někdy zveřejněny, tak si dovoluji tvrdit, že to stejné lze očekávat na ruské straně. „Plán „SIOP-62“ byl označen zvláštním stupněm utajení (ESI- Extremely Sensitive Information), zůstává stále nedostupným a nelze předpokládat, že bude jako celek stěží vůbec kdy odtajněn“. (Josef Fučík, Stín jaderné války nad Evropou, Mladá fronta, Praha, 2010.)
      Nesmíme zapomínat, že to, co se odehrávalo kolem roku 1968 a kolem Československa, se odehrávalo v kontextu tak zvané studené války. A pochopit celý kontext- to je ještě pro historiky, a nejen pro historiky, práce na desetiletí. Avšak vracet se opět k meritu věci nechci.
      A nakonec několik poznámek k článku Karla Hrubého „Dva otcové“. I když jsem o pět roků mladší, než autor, přece bych se jen osmělil dát mu jednu radu: aby pečlivě sledoval účinek „větru historie“, o kterém sám Stalin, tuším po návratu z Teheránské konference, prohlásil, že je přesvědčen, že tento vítr postupně rozmetá všechnu špínu, která bude na jeho hrob navršena po jeho smrti. Což se, podle mých informací, děje.
      V posledních letech dost intenzivně sleduji prostřednictvím Internetu mediální ruskou scénu. Proto bych velice silně oponoval tomu, že Stalinovo jméno je „dnes vyslovováno i staromilci jen s ostychem“. Možná to platí pro Česko, nikoliv však pro Rusko. Jsem přesvědčen, že sami Rusové si postupně vytvoří ucelený, a jakéhokoliv „stínu nespravedlnosti a zloby“ (Cicero) zbavený, obraz. Mají na to plné, a řekl bych výsadní, právo. Jestliže je Stalin označován Karlem Hrubým jako tyran, tedy jako krutovládce či samovládce, pak snad především Rusové, kterým vládl, mají právo říkat, zda tomu tak bylo či nikoliv, zda jeho vládu tak vnímali či nikoliv. My jsme zcela určitě nebyli v pozici občanů, kterým Stalin vládl.
      Myslím si, že my, Češi, bychom měli spíše hodnotit to, jak Stalin ovlivnil osud našeho národa. A tady se zase musím odvolat na svou vlastní zkušenost. Ta se v celé nahotě projevila v noci z 1. na 2. května 1945. Pro zážitek oné noci nemám jiné slovo, než osvobození. Později, když jsem se dozvěděl, jaké plány v případě vítězné války měl s českým národem Hitler a spol., tak jsem dospěl k názoru, že nešlo jen o osvobození z okupace, ale o zachránění. Zachránění před osudem genocidy, germanizace, vysídlení. A protože čtyři roky předtím mi Gestapo zakázalo pokračovat ve studiu na jakékoliv střední škole, tak zřejmě i mne čekal osud předurčený Hitlerem pro Slovany. A i mne, sovětští občané, vedení tehdy Stalinem, řečeno slovy Šimona Pereze dne 8. listopadu 2012 v Moskvě, „zachránili před hrozným osudem“.
      A když už Karel Hrubý píše o jakémsi „ostychu staromilců“, pak sám, spíše než ostych, pociťuji strach. Strach z toho, že se mi, při jakémkoliv jen náznaku, že se pokusím Stalina, když ne ospravedlňovat, tak alespoň pochopit, dostane nálepky, nebo spíše nadávky, „stalinista“, to v lepším případě. Nebo že budu vystaven mediálnímu lynči, třeba ze strany středoškolských studentů. Pro příklady není třeba chodit daleko."