DOPIS JEDNOMU ČESKÉMU FILOSOFOVI

      V dvouměsíčníku Listy číslo 6/2013 zveřejnil český filosof Jan Kuneš článek "Svoboda ve stínu". Na článek jsem reagoval dopisem, který jsem, neznaje poštovní adresu pana Kuneše, poslal redakci Listů, aby jej laskavě zaslala jmenovanému. Protože nepochybuji o tom, že redaktor Burian, kterého jsem o toto zprostředkování požádal, mou prosbu splnil, a do dnešního dne, to jest do 16. dubna 2013 jsem nedostal od pana Kuneše žádnou odpověď na můj dopis, usoudil jsem, že patří k těm lidem, kteří považují pod svou úroveň odpovídat na dopiy. Inu, jiná generace! Nás, starší, učili, že na dopisy se má odpovídat. Když jsem jako vedoucí letecké informační služby měl v letech 1970-1983 čilý korespondenční styk s odpovídajícími agenturami podobné služby ve státech ICAO (na příklad USA, Německo), tak jsem se přesvědčil, že existuje jakýsi usus, jakási lhůta, ve které se na dopis odpovídá. Třeba jen takto: "Váš dotaz na informace jsem obdržel. Protože však příprava naší odpovědi si vyžádá určitou obsáhlejší práci, mějte, prosím, strpení. Odpověď na Vaše otázky obdržíte okamžitě, jakmile požadované informace shromáždíme" A taková odpověď se dávala ve lhůtě ne delší než 7 (slovy sedm) dnů.
 A tak jsem se rozhodl dopis panu Kunešovi z ledna 2013, který obsahuje mé stanovisko k některým jeho tvrzením, zveřejnit zde.
      Vážený pane Kuneši,
      ve svém článku „Svoboda ve stínu“ (Listy 6/2012) jste, kromě jiného, napsal: „Československo spadlo do okupační zóny Sovětského svazu. Ke vzniku této zóny přispívali ti, kteří spojenectví s touto mocí přijali…“
      Na tento výrok bych rád reagoval nejprve ze zcela subjektivních pozic. 
      5. listopadu 1941 jsem jako žák tercie jihlavského gymnasia přijel vlakem ze svého bydliště v Kostelci do Jihlavy, abych se zúčastnil vyučování. Během vyučování nám bylo ředitelem školy sděleno, že se máme odebrat domů, protože gymnasium je uzavřeno. Později se mí rodiče dozvěděli, že mi nebude dovoleno pokračovat ve studiu na žádné střední škole. Ještě později jsem se dozvěděl, že tento krok byl proveden na nátlak Gestapa (Geheime Staatspolizei Třetí Německé Říše, tedy našeho protektora neboli ochránce) a odůvodněn tím, že se Gestapu dostalo anonymní udání, že někdo ze starších studentů zkarikoval portrét Vůdce Třetí říše A. Hitlera. Ani mí rodiče, ani já, jsme se v té době, ani nikdy později do dnešní doby, nedozvěděli, kdo rozhodl, aby bylo takto s gymnasiem a s jeho studenty naloženo. Pro mne je zde tedy dosud jedno z bílých míst historie, kterou jsem sám prožíval.
      Období, které následovalo po uzavření gymnasia, a po něm následujícím zákazu, tedy období, kdy jsem nemohl jednat svobodně podle vlastní vůle a podle vůle mých rodičů, pak trvalo 42 měsíců. Přesně do půlnoci z 1. na 2. května 1945. Tehdy do suterénní jídelny Obchodního domu ve Zlíně, kde jsem spolu s několika svými kamarády (byl jsem tehdy „mladým mužem“ Baťovy školy práce), a s asi dvěma desítkami zlínských občanů, trávil svou poslední válečnou noc. Po půlnoci, když utichly výstřely těžkých zbraní, vstoupili do této jídelny, v doprovodu jednoho z mých spoluobčanů, tři vojáci Rudé armády Sovětského svazu. V ten okamžik jsem celou silou své bytosti pocítil, co to znamená být osvobozen a co znamená osvobození mé země od nacistické okupace. Pocit, který jsem zažíval v té době, byl Osudem dopřán jen málokteré generaci. Chápu, že pro člověka, který se narodil téměř o čtvrt století později, to nemusí říkat nic a obtížně by se mu to vysvětlovalo. Citová zátěž těchto okamžiků byla tak silná, že by ji nedokázal žádný filosof, byť by měl třeba i kvalitu Platóna, „největšího filosofa všech dob“ (Emanuel Rádl), zatlačit do „černé díry“ zapomnění. Tedy ani Vy, pane Kuneši, mne nepřesvědčíte, že jsem, spolu s občany této země, nebyl osvobozen, ale že jsem „spadl do nějaké okupační zóny“. Možná, že Vám ani o to nejde, nevím.
      Od onoho okamžiku jsem totiž také „mohl jednat a ke všemu přistupovat z vlastní vůle“ jako svobodný člověk. Jedinými limity, které mou svobodnou volbu omezovaly, byly materielní možnosti, jimiž disponovali mí rodiče v jejich sociálním postavení. 
      Jistěže byli mezi mými spoluobčany i tací, pro které jejich naditá prkenice byla důležitější, než jakási „abstraktní“ svoboda. Byli tedy v mé zemi i ti, kterým se v Němci okupované zemi žilo dobře a kteří příchod Rudé armády mohli vnímat jako novou okupaci. A že tito mají i dnes své následovníky, o tom nepochybuji. Jistěže mezi nimi byli i lidé, pro které příchod Rudé armády mohl znamenat to, že bude ohrožena jejich svoboda vykořisťovat cizí práci, lidé, pro které peníze a hmotné statky představovaly tu nejvyšší hodnotu, lidé, jejichž morální stav byl kolaborací s nacismem narušen natolik, že v novém režimu nejen hledali možnosti, ale i pomáhali k vytváření podmínek, za kterých by mohli získávat co největší výhody. Byli zde tedy i lidé, jichž povahu a charakter zkazila, tedy zkorumpovala, jejich protektorátní minulost. A to vše se pak přeneslo do následujících režimů, aby doznalo jisté gradace i v režimu polistopadovém.
      Když už se jako český filosof řadíte k té skupině Čechů, kteří spatřují roli Rudé armády v roce 1944 a 1945 ne jako osvobození této země, ale jako její okupaci, je to Vaše věc. Máte přece Listinou základních práv a svobod zaručenu svobodu projevu. Jestli se však hněváte na ty, kteří přispívali ke vzniku, Vámi označené „okupační zóny“ Sovětského svazu, tak obracejte, prosím, svůj hněv správným směrem. Obracejte jej i k těm, kteří po řadu let v podstatě, bez nasazení svých životů a životů svých spoluobčanů, jen přihlíželi tomu, jak se Němci s Rusy navzájem vybíjejí (ztratili jsme za války své nejlepší lidi, říká po válce Stalin), vyčkávajíce, nejprve za oceánem, později za kanálem (míněn The English Channel), kdy změny na evropském kontinentě začnou nabývat strukturální podoby. Hněvejte se na Josefa  Stalina, který v roce 1944, kdy jeho armáda vyhnala okupanty z vlastní země, příliš úzkostlivě dbal svého slova, které dal západním spojencům, a nezastavil své armády na svých hranicích. Byli to přece jeho spojenci, kteří vytýčili jako politický cíl války bezpodmínečnou kapitulaci Německa. Ta předpokládala, především a hlavně, porážku a kapitulaci jeho ozbrojených sil. Hněvejte se na Stalina i proto, že byl možná poněkud naivní, když si myslel, že se mu, pomocí svých ideových spojenců, podaří vybudovat na svých západních hranicích „cordon sanitaire“. Ten měl přehradit cestu novým napoleónům a hitlerům. Nedomyslel, že stojí na prahu éry mezikontinentálních balistických střel, které z podobného kordonu udělají novou „Maginotovu linii“. Hněvejte se i na americké generály Marshalla a Eisenhowera, kteří nebyli ochotni obětovat život jediného vojáka pro dosažení politických cílů.
      Musím se ptát: cožpak jako český filosof nevíte, že válka, která je pokračováním politiky jinými prostředky, když už jednou začne, tak se řídí svými vlastními zákony? A že to byly tyto zákony, které přivedly Rudou armádu až na území Československa? A že cílem tohoto postupu až tak daleko na západ od hranic vlastní země, nebylo ani osvobozování, ani okupace, ale poražení armády Německa? A ta, byť neustále ustupujíc, plnila do posledních chvil před svou kapitulací politické zadání své vlády? A že tak bránila politický systém své země, a tedy obhajovala, jí vlastními prostředky a metodami, politické cíle své vlády? A že tyto cíle nepředstavovaly nic menšího, než zotročení a genocidu celých národů, český národ nevyjímaje?
      Americký novinář-válečný zpravodaj - Ralph Ingersoll se k této věci vyjádřil ve své knize „TOP SECRET“ v roce 1946 takto: „Lidé, kteří jsou omráčeni příchodem atomové éry, se mě často ptají: lze mít za to, že jsme skutečně vyhráli válku? Zde je má odpověď:" Vyhráli a ještě jak vyhráli!" Rozbili jsme obrovskou zlou sílu spravedlivou zbraní, nehledě na to, že mnozí z nás si to neuvědomovali, nehledě na to, že cíl tohoto zápasu-svoboda- byl často zahalen duchem soupeření pro soupeření. Americká armáda spolu se svými spojenci, svobodu milujícími národy celého světa, vykonala velikou a slavnou věc tím, že porazila hitlerovskou armádu, která strážila pracovní tábory a koncentráky, která strážila ten systém, jehož tělem a duší tyto tábory byly“. (podtrženo mnou).
      A ptám se Vás, pane Kuneši: „Opravdu si myslíte, že lze něco jiného spatřovat i v činnosti Rudé armády?“ Já si to nemyslím. 
      Později, po skončení války, někdy až v posledních letech, jsem získal další informace, ze kterých jsem si učinil obraz o tom, že onen zákaz studovat na střední škole, který mne a mé spolužáky postihl, byl prvním krokem v realizaci plánu A. Hitlera a jeho aktivních pomahačů a uskutečňovatelů jeho plánů, řešit formou „konečného řešení“ (podle příkladu Židů, které to postihlo, víme, v čem byla podstata onoho „konečného řešení“) i osud českého národa v zemích, na které si germánská rasa dělala nárok. Později, po získání těchto nových informací, jsem výsledek války, který vyústil při uskutečňování, Spojenci vytýčených zásad, až v osvobození mé země od nacistického jha, tedy symbolu útlaku a poddanství, hodnotil tak, že se nejednalo jen o osvobození, ale o záchranu národa před perspektivou jeho germanizace a genocidy, tedy o vyhubení čili o vykořenění a zničení českého národa.
      Tento svůj názor, jakož i použité pojmy jako „osvobození, záchrana, genocida“ konfrontuji na prvním místě se Slovníkem jazyka českého F. Trávníčka z roku 1952. Činím to proto, že, jak ukážu později, bych nemusel dojít k dorozumění s Vámi, ač jste bezpochyby Čechem. Vy jste se narodil, a tedy i navštěvoval české školy, přibližně čtyřicet roků po mně. Z jiných Vašich výroků v článku je zřejmé, že chápete význam mnohých slov zcela jinak, než jak je chápu já, člověk staré školy, jinak též podle lexikonu některých našich současných takypolitiků, „dinosaurus“.
      Své názory bych rád opřel i o výroky některých představitelů národa, jehož velká část už zažila na vlastní kůži, jak jsou realizovány nacistické genocidní plány a podle nichž mohu usuzovat i na to, jak by byl řešen osud mého národa. Dovolil bych si upozornit Vás na slovesa, která v citovaných výrocích jsou použita. Výroky, které uvedu, byly proneseny v roce 2012. Jednak při červnové návštěvě ruského prezidenta Putina ve Státě Izrael a za druhé při listopadové návštěvě prezidenta Státu Izrael Šimona Peréze v Moskvě.
      Stojí za to si jich všimnout. Předesílám, že použité citáty jsou mým překladem z ruštiny, jak byly publikovány na webovských stránkách prezidenta Ruské federace. Začnu ale výrokem, který pronesl Boris Cirulnik, člen městského výboru města Netanija v Izraeli, 25. června 2012: „Bezpochyby jistě nelze podceňovat význam Druhé fronty, ale byli to především vojáci Rudé armády, kteří osvobozovali od fašistického jha nejen Sovětský svaz, ale i evropské země“.
     Téhož dne pronáší prezident Státu Izrael při příležitosti odhalení památníku Rudé armády (povšimněte si, prosím, data, kdy byl památník odhalen a kdy to bylo proneseno) tato slova: „Můj národ cítí k ruskému národu velikou vděčnost za to, že jste nás zachránili před hitlerovskými katy, za to, že Rudá armáda byla první, která osvobozovala koncentrační tábory a udělala konec těmto hrůzám.“
     Slova prezidenta státu Izrael pak 25. června 2012 doplnil ještě premiér Netanjahu: „Památník je vyjádřením pocitu obrovských díků, jež izraelský národ cítí k ruskému národu. Jeho statečnost a odvaha sehrály rozhodující roli ve vítězství nad fašismem a zachránily tak evropské Židy od vyhlazení.“
      Při otevření Ruského židovského musea v Moskvě 8. listopadu 2012 pak Šimon Perez ještě říká: „Když náš svět zachvátilo za celou lidskou historii největší šílenství, tedy šílenství nacismu, bojoval ruský národ s nacismem tak hrdinsky, že to nemá obdoby. Kolem 30 milionů sovětských občanů, nepředstavitelný počet, za to zaplatilo svým životem. Zachránili svět před hrozným osudem… Hrdinství ruského národa a jeho spojenců, porazilo nacisty rozhodným způsobem a přineslo svobodu lidstvu, lidem, židovskému národu.“
     Ano, tak Židé oceňují, a takových sloves při tom používají, když vzdávají poctu lidem, kteří nejen osvobozovali koncentrační tábory, ale i zachraňovali zbytek evropských Židů, které ještě nestačil Hitler likvidovat. Jen v naší zemi si odlišným, specificky českým, způsobem vážíme hrdinství lidí, kteří nás nejen osvobodili, ale i před osudem, jenž nám byl chystán, zachránili. A jenž byl, možná, také chystán Vašim prarodičům a rodičům. Úmyslně zvýrazňuji slovo „zachránili“. Slovo „osvobodili“ si mnozí, včetně Vás, transformovali na slovo „okupovali“. Říkám také „možná“, protože neznám to, do jaké skupiny by byli Vaši rodiče zařazeni v nacistickém genocidním plánu.
      U sebe jsem si téměř jist, tím, že jako syn italského domobrance a legionáře, bych asi patřil do té skupiny českého národa, kterému byl chystán osud být buď fyzicky likvidován nebo vysídlen někam daleko na východ, možná až do Mongolska. Tam nás Čechy, přece Adolf Hitler počítal. Vždyť tento muž v jednom ze svých rozhovorů „za stolem“ prohlásil: „Češi- to nejsou žádní Slované. Stačí, aby si Čech třeba jen jednou nepřistřihl vousy a začnou mu růst směrem dolů. A hned podle toho lze poznat, že mají Češi mongolský původ.“
      Nebyl to Hitlerův kompaňon Göring, který už v roce 1938 hlásal ke řvoucí tlupě svých soukmenovců na norimberském „partajtagu“, že my, Češi, jsme „ubohou rasou trpaslíků, která utlačuje kulturní národ, za kterým se schovává Moskva a věčná maska židovského ďábla“? To tedy byli lidé a ideje, před nimiž český národ byl zachráněn. A od jejichž panských manýrů byl také v roce 1945 osvobozen. Abych uklidnil eventuelní Vaše námitky, tak jsem velice vzdálen názoru, že bych úlohu osvobození a zachránění nepřičítal i západním spojencům, nejen Sovětskému svazu.
     Ještě několik poznámek k Vašemu slovníku. Vždycky jsem si vážil lidí, kteří, byť byli jen absolventy základních škol, dokázali používat bezchybně cizí slova. Znám několik takových lidí. Tím více mne zneklidňuje, jestliže český vzdělanec používá cizí slova v rozporu s jejich významem.
     Vy, pane Kuneši, na příklad píšete, že „tehdejší Československo bylo uvedeno do marasmu“. Ať beru do ruky jakýkoliv slovník nebo si věc konzultuji třeba s německou verzí wikipédie, tak se dozvídám, že „marasmus“, pochází ze starořeckého slova „μαραίνειν marainein“ a znamená nedostatek proteinů v organismu, někdy též označovaný jako PEM, tedy protein-energy-malnutrition, česky proteino- energetická podvýživa. A ptám se: opravdu lze charakterizovat poválečné Československo, při všech jeho nedostatcích toaletního papíru, dámských vložek, banánů, a podobně, jako stát podvyživený? Komu to chcete, pane Kuneši, vykládat? Nebylo by lepší, kdybyste s podobnými výroky počkal ještě nějakých 10-15 let (Vy k tomu máte ještě potřebný věk, já pravděpodobně už ne), kdy odejdou na věčnost všichni ti, kteří si ještě pamatují a které ještě nepostihla Alzheimerova choroba? A teprve pak to vykládejte třeba terciánkám na třeboňském gymnasiu!
      Druhým, zcela nevhodně použitým cizím slovem, je spojení slova „patologie“ s charakterizováním stavu republiky, jak to rovněž děláte. Podle slovníkového významu je patologie vědou., která se zabývá studiem a diagnostikou nemocí a poruch živých systémů. Kdybyste si alespoň dal záležet při používání českého jazyka a použil přídavného jména „patologický“, tak bych Vám snad mohl i prominout. Ale takto jen mohu (či můžu?) pokrčit čelo nad tím, kam až současná jazyková kultura dospěla. Cožpak se dá i takový obor, jakým je filosofie, vykládat jazykem, se kterým by stěží uspěl i maturant při státní maturitě?
      S pozdravem a s přáním všeho nejlepšího plukovník letectva v záloze Ing Jaroslav Dvořák.