JSOU PODMÍNKY K TOMU, ABY PAN ZEMAN BYL PREZ

JSOU PODMÍNKY K TOMU, ABY PAN ZEMAN BYL PREZIDENTEM VŠECH?


     „Chci být prezidentem všech občanů“. Z inauguračního projevu Miloše Zemana na Pražském hradě. Právo 9. března 2013.
     Jako jeden z občanů, který „neuplatnil své aktivní občanství“ (slova prezidenta) tím, že by se zúčastnil druhého kola prezidentské volby, bych přesto chtěl vyjádřit svůj názor, zda považuji pana Miloše Zemana též za svého prezidenta. A to vyjadřuji při plném vědomí toho, že mé jakékoliv stanovisko je k právnímu statutu prezidenta, jakožto zvolené hlavy státu, irelevantní. Miloš Zeman je prezidentem, ať jej za svého prezidenta považuji či nikoliv. A to respektuji. Mé stanovisko bude tedy spíše vyjadřovat můj vnitřní vztah k muži, který se jmenuje Miloš Zeman a který je prezidentem České republiky.
     Vycházím nejprve z toho, co vyplývá explicitně z věty, již jsem nahoře citoval. Prezident Zeman neříká, že se už za prezidenta všech občanů považuje, zřejmě také ne proto, že jej volila jen část občanů majících právo volby. Dále z toho vyvozuje, že má zájem stát se (spatřuji v tom budoucí čas slovesa stát se) prezidentem všech, tedy i těch, kteří jej nevolili nebo kteří se volby vůbec nezúčastnili. Jestli je jeho přání uskutečnitelné či nikoliv, nemá v podstatě na výkon jeho funkce vliv. A po pravdě řečeno si myslím, že jej to ani moc nezajímá. Už ve svém inauguračním projevu a posléze, i druhý den po inauguraci, kdy dal najevo v rozhovoru, který poskytl stanici, která se tváří, či která by chtěla být jakousi rodinnou stanicí a být současně „světovou“ (proč jinak by si do svého názvu dávala nečeské slovo „family“, což je ostatně dnes manýra dost rozšířená), ač rovněž takovou není a nikdy se nemůže stát, podle jakých hledisek se bude na určité skupiny občanů dívat a jak je bude sortýrovat.
     A nebyl by to Miloš Zeman, jehož bonmoty, které jsou často však více než „bon“ tak  "malmoty", už známe více než dvě desetiletí, aby se nesnažil dát najevo všem svým spoluobčanům, jejichž prezidentem se chce stát, svou rádoby intelektuální převahu. A k tomu použil už, v naší zemi téměř standardní, grif: zvolí slova, kterým dává význam, jenž sice není v souladu se slovníkovým významem, tedy významem, jak jim rozumíme pokud možno všichni, ale která mají vzbudit u občanů dojem, že nový prezident je originální a v podstatě jiný, než oněch deset milionů jeho „poddaných“. A že je samozřejmě jiný, než všichni jeho předchůdci v tomto úřadě.
     Bohužel, v mých očích to spíše představuje jiné, někdy až zkratkovité, vidění světa, jež se v určitých oblastech může jevit až jako nebezpečné. Na příklad při hodnocení situace, kterou by prezident při výkonu některých svých práv, na příklad práva být vrchním velitelem ozbrojených sil země, měl provádět a na základě toho hodnocení se i kvalifikovaně rozhodovat.
     Musím teď uvést nějaký příklad toho, o čem hovořím výše. Markantně se mi prezidentův přístup jevil ve dvou případech: předně v použití pojmu „negativní deviace“ a za druhé v pojmu „zločin“.
     Nejprve k pojmu „deviace“. Slovo má nepochybně svůj původ v latinském slovesu „deviare“. Jeho význam je tento: sejít s cesty, odbočit stranou, odchýlit se.(Latinsko-český slovník, Státní pedagogické nakladatelství, Praha,1991). Jestliže prezident říká, že tuto negativní deviaci vidí hlavně u podstatné části českých médií, pak říká jenom „A“. Jako občan, který je ve svém hladu po informacích většinou odkázán jen na média, bych chtěl slyšet ono „B“. A toto „B“, to není jen konkrétní pojmenování mediálních prostředků, které měl na mysli, ale i možná jednotlivých pracovníků těchto médií. Neinformovaný občan by mohl za taková média považovat třeba „Mladou frontu Dnes“, a v ní třeba pány Komárka, Steigerwalda, spisovatele Stránského, redaktorku Bendovou. A při tom by se mohl kardinálně mýlit, protože to třebas není pravda a hlava státu má na mysli někoho úplně jiného. A jestli význam deviace, zejména ve spojení s pojmem „negativní“, může znamenat také odchýlení se od jisté, jedině správné pravdy, pak by bylo třeba alespoň naznačit: v čem se kdo konkrétně odchyluje od oné jedině správné pravdy a navíc i říci, kdo je oprávněn takovou pravdu za, jako jedině správnou, vyhlašovat. Prezident Zeman jistě dobře chápe, jaké vakuum v tomto směru vzniklo poté, kdy už zde není „strana a vláda“, která něco takového dříve dělala.
     Bude třeba vytvořit zákony, à la zákon o protiprávnosti komunistického režimu, abychom my, občané věděli, jaký je nejen jedině správný pohled na část našich dějin, ale i na jiné stránky našeho společného života, a každý, kdo bude mít pohled jiný, stane se v očích hlavy státu obyvatelem „ostrova negativní deviace“? Pokud toto vše prezident nebude konkretizovat, bude možno považovat tuto část jeho inauguračního projevu za bonmot, tedy za vtipné rčení, nikoliv za uvážlivé slovo hlavy státu.
     Druhým pojmem, jehož výklad poskytl prezident Zeman ve svém rozhovoru, výklad, který mne zneklidňuje, je to, když označil nedodržení slova za zločin. Protože chápu slovo zločin ve shodě s F. Trávníčkem jako „nejtěžší trestný čin“ , pak interpretace, která explicitně vyplývá ze slov prezidenta, by na příklad znamenala, že i nedodržení manželského slibu, což je přece také dáním slova, by bylo zločinem a jako takové by mělo být postihováno stejně jako jsou postihovány jiné nejtěžší trestné činy.
     Závěrem, jakožto bývalý voják z povolání, musím napsat, že nejvíce mne zneklidňuje, co bych mohl cítit z prvních projevů prezidenta republiky, je to, že je současně vrchním velitelem ozbrojených sil země, který se sice chystá navštívit naši jednotku v Afgánistánu, ale je ve vojenských věcech, podle mne, naprostým laikem, který neabsolvoval základní vojenskou službu, kde by se mohl naučit zacházet alespoň s osobní zbraní vojáka. A jelikož mám zcela jasnou představu, co znamená slovo „velitel“a jelikož chápu ona slova prezidenta v kontextu s tím, že se už v průběhu volební kampaně projevil jako zastánce preventivní války, na příklad provedením preventivních úderů na odpalovací zařízení Íránu, což není ničím jiným než aktem války, pamatujeme si ještě sami, že války, které dokonce dostaly posléze rozměr války světové, byly zahajovány provedením úderů a jejich vyhlášení teprve následovalo, pak musím vyjádřit nejen zneklidnění, ale doslova zděšení z některých výroků nového českého prezidenta. Protože ty mi, jako občanu státu, neposkytují důvěru, že hlava státu bude vždy promyšleně a uvážlivě jednat a bude hovořit vždy jazykem, kterému i já budu rozumět.
     A bez nabytí takové důvěry se obávám, že nebudu moci s klidným svědomím prohlásit, že chci patřit  do té množiny občanů, jejichž prezidentem chce pan Miloš Zeman také být.