JAK JSOU CTĚNI HRDINOVÉ V AMERICE A JAK V ČESKU

      Letos v zimě jsem poslal redakci Listů článek  uvedeného názvu. Bez jakéhokoliv vysvětlení článek zveřejněn nebyl. Proto jej vkládám do svého blogu.
      Před šedesáti lety zuřila na Korejském poloostrově krvavá a nelítostná válka. Nemíním se zabývat tím, kdo a proč ji rozpoutal. Tím nechť se zabývají historikové. Jako člověka, „formovaného a deformovaného profesí a osudem“ (tak mě oznámkoval Jan Štern v Listech 2/1995), mne, pochopitelně, nejvíce zajímalo a stále zajímá to, co je spojeno s činností vojenského letectva v této válce. Jsem osudu nesmírně zavázán, že jsem se dožil doby, kdy se mohu dovídat věci, o kterých jsem dříve neměl ani tušení. V současné době až bolestně vnímám, jak mnozí naši, i vojenští, činitelé strádají, že nejsou v naší zemi k mání příklady hrdinů, které by mohly posloužit jako vzor pro výchovu mladé generace, především pak vojenských letců. Doslova pak prahnu po informacích, které by poskytly příklady, jež bych, jako veterán studené války, mohl doporučit jako následování hodné vzory.
      Scénárista korejské války, Její Veličenstvo Historie, to zařídila tak, že v korejském nebi se jako soupeři bojově střetli letci těch zemí, kteří ještě několik roků před tím společně nasazovali své životy pro porážku nepřítele, který jim byl nepřítelem společným. Na straně státu, který vznikl po Druhé světové válce v jižní části Korejského poloostrova, účinkovalo především letectvo Spojených států amerických. To bylo reprezentováno letectvem strategickým (letouny B-29), letectvem průzkumným (letouny B-45) a letectvem stíhacím. Poslední bylo zastoupeno především letouny F-84 „Thunderjet“a F-86 „Sabre“. Na straně severní to pak bylo stíhací letectvo sovětské, zastoupené hlavně letouny MIG-15. Jeho účast byla utajována až do poslední doby. Letecká válka, která se tam rozvinula, byla tedy, jak ji nazývají někteří ruští autoři, první rusko-americkou válkou. Byla také první leteckou válkou, ve které se masově střetlo stíhací letectvo vyzbrojené letouny nové generace, tedy letouny, jež se ve vzdušném nebi objevily koncem druhé světové války na německé straně a do jejíhož průběhu významně nezasáhly. Byly to letouny, jichž pohonnou jednotkou byly proudové motory.
      Aniž bych si dával za cíl analyzovat v tomto článku tuto leteckou válku, musím alespoň krátce popsat činnost letectva obou stran. Jedním z úkolů taktického letectva USA na čínsko-korejské hranici bylo vybojování nadvlády ve vzduchu. Tento úkol vyplýval z vojenské doktríny USA. Nadvláda ve vzduchu byla potřebná k tomu, aby druhá část taktického letectva mohla nerušeně uskutečňovat další svůj doktrinální úkol. Jím byla izolace bojiště. Ta měla být především zajištěna tím, že by byly zničeny, přerušeny nebo paralyzovány komunikační a zásobovací cesty mezi územím Číny a Koreje. Odtud totiž byla do Korejské demokratické republiky přesunována pomoc, jak lidská, tak materiální.
      Původním úkolem sovětského letectva bylo přecvičení korejských pilotů na soudobé proudové letouny, aby tak korejské letectvo bylo schopno samostatně plnit své válečné úkoly. Později pak byli sovětští letci vtaženi či zapojeni do bojů, které byly součástí oné války. Stalo se to třeba tak, jak o tom vypráví velitel 196. sovětského stíhacího pluku Pepeljajev. (http://militera.lib.ru/memo/russian/pepelyaev_eg/index.html)
      1. dubna 1951 se přesunul jeho pluk se svými 30 MIG-15 z čínského území na letiště Andun. To se nacházelo na území Koreje v bezprostřední blízkosti korejsko-čínské hranice. Odtud pak pluk vedl bojovou činnost v sestavě 324. sovětské stíhací divize. Té velel proslavený stíhač Velké vlastenecké války SSSR Ukrajinec Ivan Nikitovič Kožedub. Hlavním úkolem sovětských stíhačů bylo ochránit ze vzduchu komunikace na korejsko-čínské hranici. Ty byly životně důležité pro vedení války pozemními silami. Jak je jistě známo, tak se Čína postavila na stranu Korejské lidově demokratické republiky svými dobrovolníky. Kromě toho měli sovětští stíhači ochránit hydrocentrály na pohraniční řece Amnok (čínsky Ja-lu) před zničujícími údery amerického letectva.
      Prostor, ve kterém se odehrávala podstatná část vzdušných bojů mezi americkými a sovětskými stíhači, tedy prostor v severozápadní části Korejského poloostrova podél řeky Amnok, byl pak americkými letci nazván „Alejí migů“. Těžko říci, proč si zvolili tento název. Vždyť slovo „alley“ znamená „uličku, průchod“, což lze velmi těžko spojit s činností stíhacích letců. Ve skutečnosti to označovalo prostor, v němž se odehrávaly vzdušné boje velkých rozměrů mezi proudovými stíhacími letouny. Tato „alej Migů“ je tedy považována za rodiště soubojů proudových stíhačů.
      Ve stejné době, kdy běžela na plné obrátky válka v Koreji, tak o několik tisíc kilometrů západněji, se rozbíhalo jiné dějství onoho celosvětového dramatu. Jeho součástí byla i naše země. Ta se v důsledku historického vývoje stala součástí stejné fronty, jakou byla korejská, čínská a sovětská vojska ve východní Asii.
      I na naší straně hranice, kterou od věků střežili Chodové, oni Jiráskovi „Psohlavci“, byla konstruována a budována podobná „alej Migů“. I tady se odehrávaly vzdušné střety mezi našimi stíhači a letouny cizích států, čas od času narušujícími, ať už nechtěně či plánovitě, vzdušný prostor našeho státu.
      Počáteční fáze této „války“ nebyly pro naše letectvo příliš úspěšné. Pilot 5. stíhacího pluku, který byl dislokován na letišti Líně u Plzně, Jaroslav Šrámek, o tom píše ve své knize „Vzpomínky pilota“ (knihu vydal „Svět křídel“ v roce 2010 v Chebu) toto: „Docházelo k častému narušování československého vzdušného prostoru americkými letouny, a to jak v příhraničním pásmu, tak i do vnitrozemí.“ Pohotovostní vrtulové letouny válečné doby, známé „messerschmitty“ BF-109, neměly vůči letounům, kterými v té době už disponovalo letectvo Spojených států, dislokované v Evropě, „žádné předpoklady úspěšného zásahu“. Tak tomu však bylo až do 10. března roku 1953. V ten den vnikla na naše území dvojice stíhačů na letounech F-84 „Thunderjet“. Střetli se však s dvojicí našich stíhačů, poručíkem Šrámkem a poručíkem Forstem, kteří ale tentokrát už pilotovali letouny MIG-15.
      A této dvojici stíhačů byla přisouzena role ukončit období, kdy, jak píše J. Šrámek, „časté a beztrestné narušování československého vzdušného prostoru nesmírně profesně pokořovalo československé stíhače“. Od okamžiku, kdy naše stíhací letectvo bylo vyzbrojeno stejnými letouny, s jakými bojovali sovětští stíhači na východě Asie, a kdy si je naši piloti osvojili, se tedy situace začala měnit v náš prospěch. Letouny MIG-15 se už mohly svými vlastnostmi směle měřit s letouny F-84. A tak „setkání“ dvojice našich stíhačů na letounech MIG-15 s dvojicí amerických stíhačů na letounech F-84, i když nešlo vyloženě o vzdušný souboj v pravém slova smyslu, skončilo sestřelením jednoho z narušitelů a útěkem druhého na území Německa. Velitelem dvojice amerických stíhačů a sestřeleným pilotem byl poručík Warren G. A. Brown. Tento pilot měl za sebou zkušenost války v Koreji.
      Jestli jsem použil pro vyjádření toho, co znamenalo ono „setkání“, pokud vím, tak první a jediné svého druhu, ke kterému došlo při ostraze výsostného československého vzdušného prostoru, stejný výraz, jaký použili američtí letci v korejské válce, tedy „alej migů“, nedělám to proto, abych prováděl jakékoliv kvantitativní či kvalitativní srovnání obou bojišť. Srovnání není možné: měřítka, ale i charakter, těchto střetnutí, byla rozdílná. Ale co do významu a svých důsledků jsou obě bojiště srovnatelná.
      Velitel 196. sovětského stíhacího pluku Pepeljajev vypráví, že už první nebo druhý den po přesunu, se nad letištěm objevilo kolem 30 letounů F-86. Jaký úkol měly tyto letouny plnit, neříká. Avšak dvě letky stíhačů jeho pluku odstartovaly a zavázaly se do vzdušného boje s americkými letci. Po tomto boji se americké letouny F-86 nad letištěm Andun neobjevily do konce jejich pobytu tam , to jest do 1. dubna 1952.
      Obdobně i můj spoluakademik z Letecké vojenské akademie v Hradci Králové, Jaroslav Šrámek, se ocitl jako první bojovník v československé „aleji Migů“, „ve správný okamžik a na správném místě a dokázal plnit slova přísahy“. Svou bojovou akcí, provedenou na příkaz řídícího létání, udělil letcům na druhé straně oné vzdušné hranice lekci. Spočívala v tom, že, kromě jiného, skončilo v této části fronty studené války období, které „svým způsobem pokořovalo sebevědomí pilotů a uráželo jejich stavovskou hrdost“ (všechny uvozované věty a slova jsou citací slov Jaroslava Šrámka z jeho knihy „Vzpomínky pilota“). Nemohu se, jako účastník této fáze studené války v řadách československého vojenského letectva, než ztotožnit se slovy Jaroslava Šrámka, že „činnost našich vojenských letců pomáhala udržet rovnováhu vojenských sil na obou stranách“.
      A co se týče korejské „Aleje Migů“? Někteří ruští autoři jdou v hodnocení důsledků úspěšné činnosti ruských stíhačů hodně daleko. Tak Nikolaj Georgijevič Bodrichin, ruský spisovatel, historik letectví, píše v předmluvě k druhému vydání knihy Pepeljajeva «Миги» против «Сейбров», Москва, Яуза, Эксмо, 2005: „Pod dojmem úspěchů sovětského letectva se vláda H.Trumana neodhodlala zaútočit na SSSR ze vzduchu. Při tom byl takový útok v rámci preventivní války předpokládán v plánu „Dropshot“. V tomto plánu se předpokládalo napadnout 73 sovětských měst třemi sty atomovými bombami. Avšak dovednost, statečnost a vůle sovětských letců, které byly v Koreji demonstrovány, donutily protivníka, aby se takových plánů vzdal.“ Bylo-li tomu skutečně tak, to se asi dozvědí až naši potomci.
      Názor Bodrichina v jistém smyslu koresponduje s názorem amerického historika Williama Stuecka, že „tato válka do značné míry napomohla vzniku a vývoji takového systému mezinárodních vztahů, které dokázaly vyloučit hrozbu přímého střetnutí dvou supervelmocí“. (Stueck William, The Korean War, 1995, http://militera.lib.ru/h/stueck_w/index.html). I když, a to je poznámka má, události roku 1962 by toto tvrzení mohly zpochybnit.
      Na naší hranici neprobíhala tedy skutečná vzdušná válka, ale jen jednotlivé zásahy proti nerušitelům výsostného československého vzdušného prostoru. Tato, v podstatě „jen studená vzdušná válka“, byla vedena také velice úporně, byly do ní vloženy obrovské prostředky, úsilí a vůle stran. Ona válka měla i své oběti. Nebyly to oběti v podobě sestřelených čs. letců, ale byly to oběti na životech těch, kteří se k eventuelní horké válce připravovali. A kteří jsou, bohužel, jak je to téměř národním zvykem v naší zemi, zneuctíváni nebo v lepším případě nepřipomínáni a nuceně zapomínáni. V období budování a udržování oné „české aleje MIGů“, tedy až do konce devadesátých let minulého století, jen na letounech typu MIG zahynulo 245 československých pilotů!
      A tak se dostávám k meritu názvu svého článku. A meritum spočívá v tom, jak se přistupuje k uctění hrdinů těchto obou válek, jedné horké, druhé studené, jež se odehrály na protilehlých stranách euroasijského kontinentu.
      Obě „aleje“ jsou, jak jsem již psal, naprosto nesrovnatelné co do rozsahu, intenzity vzdušných bojů, ztrát na obou stranách konfliktu. Jsou ale také naprosto nesrovnatelné v tom, jak se k oběma „alejím“ postavili Američané a jak se k tomu staví naši činitelé. Když byla dohodou amerických prezidentů se sovětským vůdcem Gorbačovem ukončena studená válka, když byly „pacifikovány“ zbraně a zklidněni vojáci na obou stranách konfliktu, a když se pomalu začínala obnovovat vzájemná důvěra, pozvali Američané v roce 1995 na svůj „Slet Orlů“ jednoho významného účastníka letecké války v Koreji, letce Sovětského svazu. Slet se konal na letecké základně Maxwell, ve městě Montgomery, stát Alabama. Sletu se, kromě svých významných letců a astronautů, zúčastnili i letci cizích států, i těch, kteří proti letcům Spojených států v různých válkách bojovali. Mezi pozvanými byl tedy i velitele 196. gardového stíhacího pluku, který rok bojoval v oné „Aleji Migů“ na Korejském poloostrově, Jevgenij Georgijevič Pepeljajev . Tam mu účastníci setkání vzdali stejnou čest, jako ostatním přítomným. Na shromáždění, kterého se zúčastnil, jej poctili povstáním, stejně jako každého z dalších účastníků. Při tom tento Hrdina Sovětského svazu měl na svém kontě okolo 20 sestřelů amerických strojů v Korejské válce a je počítán mezi nejúspěšnější stíhače oné války!
      Zcela jinak se pohlíží na naše stíhače, kteří hájili naši státní hranici. Píše o tom předseda „Historické letky republiky Československé“ Milan Mikulecký. Především zaznamenal, jak se k J. Šrámkovi choval František Peřina, letec-hrdina druhé světové války. Nevnímal jej jako nějakého „komunistického“, ale jako československého pilota, který sloužil ve vzdušných silách své země.
      Podotýkám, že Jaroslav Šrámek se nijak netají tím, že byl členem KSČ. Nesnaží se také o to, aby líčil sebe a své bojové druhy, se kterými plnil rozkazy vyplývající z přísahy, jako letce, který střežil režim vládnoucí v naší zemi, ale považuje se za obránce své vlasti. Tak chápe celou svou činnost v československém vojenském letectvu. K ní, kromě sestřelu amerického stíhače, patřilo i to, že byl po pět roků desátým velitelem historického „Zvolenského“ 1. stíhacího leteckého pluku, tedy nástupcem i prvního jeho velitele, generála Františka Fajtla. Podle jeho slov mu služba ve vojenském letectvu, „umožnila prožít pocit, že s nasazením všech duševních a fyzických sil konám vše ve prospěch obrany své Vlasti.“ Plně se ztotožňuji s jeho slovy. Do konce svého života budu žít se stejnými pocity.
      Jedinou nejistotu u mne dnes vyvolává ona, mně neznámá, zřejmě dobře zmanipulovaná, terciánka či kvartánka třeboňského gymnásia, která nám, bývalým komunistům, doporučuje, abychom se „odstřihli“ od své minulosti. To opravdu nevím, jak se lze „odstřihnout“ od vlastního minulého života. Ten totiž nebyl jen uspokojením prosté záliby v létání, ale tvrdou, náročnou, často velice nebezpečnou prací, která byla motivována vztahem ke své Vlasti.
      Dále Milan Mikulecký píše: „Zřejmě nejstrašnější zážitek mám z jedné společenské akce Historické letky, kde byli oba naši patroni, tedy jak Franta Peřina, tak Jarda Šrámek. V doprovodu tehdejšího ministra Karla Kühnla dorazil nějaký plukovník, a když potom celá skupinka začala debatovat s Jardou, který na dotaz, zda někoho sestřelil, odpověděl po pravdě, pan plukovník ze sebe jen vyrazil: „To byste se měl stydět." Naproti tomu také přítomný americký letecký přidělenec si nechal celou událost převyprávět a vítězi souboje pogratuloval. Tahle naprosto rozdílná reakce ve mně tehdy zanechala hluboký dojem.“
      Myslím si, že přemýšlivý a nezaujatý čtenář si sám udělá z těchto, zcela odlišných přístupů, jak je líčí Rus Pepeljajev a Čech Mikulecký, závěr a můj další komentář není potřebný. Rozhodně však oba příklady ukazují, v čem spočívá velikost národa. Ta se neměří velikostí území či počtem jeho obyvatelstva. Ta se měří, kromě jiného, i tím, jak se příslušníci národa staví k minulosti své země. Nebyli to už staří Římané, kteří slovy básníka Ovidia říkali „fas est et ab hoste doceri“, tedy „je vhodné nechat se poučit i od nepřítele“?
      S jistým nepochopením musím však také vnímat slova současného náčelníka Generálního štábu generála Petra Pavla, který, v rozhovoru pro Právo dne 7.7.2012, prohlásil, kromě jiného, že „v dřívějším režimu se pojmy hrdinství, čest či vlastenectví zprofanovaly a staly se abstraktními“. Nejsou ona slova jen úlitbou režimu, který jej postavil do této funkce? Bylo by opravdu tak těžké obrátit se, po vzoru amerických činitelů, kteří organizují ony „slety Orlů“, při hledání vzorů hrdinů, kteří teď generálu Pavlovi chybějí, do řad předchůdců současné české armády z období 1945-1989? Snad by to i autoři a žijící signatáři zákona o protiprávnosti komunistického režimu „překousli“ a přiznali, že vedle skutečných kriminálníků, kteří si zaslouží souzení a odsouzení, v oné době také žili a pracovali čestní a stateční muži. Někteří z nich jako stíhači hájili západní hranici státu, když mnohdy s nasazením vlastních životů bránili i to, co bylo i pro ně, jako pro komunisty, Vlastí. Nebylo by na čase přestat se dívat na své spoluobčany jako na nepřátele, jen proto, že byli či jsou příznivci jisté politické strany?
      Stydět by se tedy neměl hrdina „války“, který bránil suverenitu své země na hranicích našeho vzdušného prostoru, Jaroslav Šrámek, ale stydět by se měli všichni ti naši činitelé, pro které je prázdným pojmem pojem „Vlast“, a kterým zřejmě je i cizí respektování prvního zákona historie. Jím je, podle slov velikého Římana, Marka Tullia Cicerona, tento: „Bát se jakékoliv lži, nebát se jakékoliv pravdy“.
      Snad mi čtenáři mých řádků prominou, že se často obracím pro citáty do antického Říma. Jsme přece dědici toho nejlepšího, co ona civilizace vytvořila, že?
V Třebíči dne 24. prosince 2012 Ing Jaroslav Dvořák

Poznámka ex post
Jevgenij Pepeljajev zemřel 4. ledna 2013 v Moskvě. Byl pochován 6. ledna na Nikolo-Archangelském hřbitově v Balašichinském rajonu Moskevské oblasti. Hřbitov má koordináty: 55:44:38,31 s.š. a 37:53:36,73 v.d.
Na tomto hřbitově je pochováno 39 Hrdinů Sovětského svazu, posádka ponorky Kursk, vojáci, kteří zachraňovali děti v Beslanu, mnoho umělců.

DOPIS JEDNOMU ČESKÉMU FILOSOFOVI

      V dvouměsíčníku Listy číslo 6/2013 zveřejnil český filosof Jan Kuneš článek "Svoboda ve stínu". Na článek jsem reagoval dopisem, který jsem, neznaje poštovní adresu pana Kuneše, poslal redakci Listů, aby jej laskavě zaslala jmenovanému. Protože nepochybuji o tom, že redaktor Burian, kterého jsem o toto zprostředkování požádal, mou prosbu splnil, a do dnešního dne, to jest do 16. dubna 2013 jsem nedostal od pana Kuneše žádnou odpověď na můj dopis, usoudil jsem, že patří k těm lidem, kteří považují pod svou úroveň odpovídat na dopiy. Inu, jiná generace! Nás, starší, učili, že na dopisy se má odpovídat. Když jsem jako vedoucí letecké informační služby měl v letech 1970-1983 čilý korespondenční styk s odpovídajícími agenturami podobné služby ve státech ICAO (na příklad USA, Německo), tak jsem se přesvědčil, že existuje jakýsi usus, jakási lhůta, ve které se na dopis odpovídá. Třeba jen takto: "Váš dotaz na informace jsem obdržel. Protože však příprava naší odpovědi si vyžádá určitou obsáhlejší práci, mějte, prosím, strpení. Odpověď na Vaše otázky obdržíte okamžitě, jakmile požadované informace shromáždíme" A taková odpověď se dávala ve lhůtě ne delší než 7 (slovy sedm) dnů.
 A tak jsem se rozhodl dopis panu Kunešovi z ledna 2013, který obsahuje mé stanovisko k některým jeho tvrzením, zveřejnit zde.
      Vážený pane Kuneši,
      ve svém článku „Svoboda ve stínu“ (Listy 6/2012) jste, kromě jiného, napsal: „Československo spadlo do okupační zóny Sovětského svazu. Ke vzniku této zóny přispívali ti, kteří spojenectví s touto mocí přijali…“
      Na tento výrok bych rád reagoval nejprve ze zcela subjektivních pozic. 
      5. listopadu 1941 jsem jako žák tercie jihlavského gymnasia přijel vlakem ze svého bydliště v Kostelci do Jihlavy, abych se zúčastnil vyučování. Během vyučování nám bylo ředitelem školy sděleno, že se máme odebrat domů, protože gymnasium je uzavřeno. Později se mí rodiče dozvěděli, že mi nebude dovoleno pokračovat ve studiu na žádné střední škole. Ještě později jsem se dozvěděl, že tento krok byl proveden na nátlak Gestapa (Geheime Staatspolizei Třetí Německé Říše, tedy našeho protektora neboli ochránce) a odůvodněn tím, že se Gestapu dostalo anonymní udání, že někdo ze starších studentů zkarikoval portrét Vůdce Třetí říše A. Hitlera. Ani mí rodiče, ani já, jsme se v té době, ani nikdy později do dnešní doby, nedozvěděli, kdo rozhodl, aby bylo takto s gymnasiem a s jeho studenty naloženo. Pro mne je zde tedy dosud jedno z bílých míst historie, kterou jsem sám prožíval.
      Období, které následovalo po uzavření gymnasia, a po něm následujícím zákazu, tedy období, kdy jsem nemohl jednat svobodně podle vlastní vůle a podle vůle mých rodičů, pak trvalo 42 měsíců. Přesně do půlnoci z 1. na 2. května 1945. Tehdy do suterénní jídelny Obchodního domu ve Zlíně, kde jsem spolu s několika svými kamarády (byl jsem tehdy „mladým mužem“ Baťovy školy práce), a s asi dvěma desítkami zlínských občanů, trávil svou poslední válečnou noc. Po půlnoci, když utichly výstřely těžkých zbraní, vstoupili do této jídelny, v doprovodu jednoho z mých spoluobčanů, tři vojáci Rudé armády Sovětského svazu. V ten okamžik jsem celou silou své bytosti pocítil, co to znamená být osvobozen a co znamená osvobození mé země od nacistické okupace. Pocit, který jsem zažíval v té době, byl Osudem dopřán jen málokteré generaci. Chápu, že pro člověka, který se narodil téměř o čtvrt století později, to nemusí říkat nic a obtížně by se mu to vysvětlovalo. Citová zátěž těchto okamžiků byla tak silná, že by ji nedokázal žádný filosof, byť by měl třeba i kvalitu Platóna, „největšího filosofa všech dob“ (Emanuel Rádl), zatlačit do „černé díry“ zapomnění. Tedy ani Vy, pane Kuneši, mne nepřesvědčíte, že jsem, spolu s občany této země, nebyl osvobozen, ale že jsem „spadl do nějaké okupační zóny“. Možná, že Vám ani o to nejde, nevím.
      Od onoho okamžiku jsem totiž také „mohl jednat a ke všemu přistupovat z vlastní vůle“ jako svobodný člověk. Jedinými limity, které mou svobodnou volbu omezovaly, byly materielní možnosti, jimiž disponovali mí rodiče v jejich sociálním postavení. 
      Jistěže byli mezi mými spoluobčany i tací, pro které jejich naditá prkenice byla důležitější, než jakási „abstraktní“ svoboda. Byli tedy v mé zemi i ti, kterým se v Němci okupované zemi žilo dobře a kteří příchod Rudé armády mohli vnímat jako novou okupaci. A že tito mají i dnes své následovníky, o tom nepochybuji. Jistěže mezi nimi byli i lidé, pro které příchod Rudé armády mohl znamenat to, že bude ohrožena jejich svoboda vykořisťovat cizí práci, lidé, pro které peníze a hmotné statky představovaly tu nejvyšší hodnotu, lidé, jejichž morální stav byl kolaborací s nacismem narušen natolik, že v novém režimu nejen hledali možnosti, ale i pomáhali k vytváření podmínek, za kterých by mohli získávat co největší výhody. Byli zde tedy i lidé, jichž povahu a charakter zkazila, tedy zkorumpovala, jejich protektorátní minulost. A to vše se pak přeneslo do následujících režimů, aby doznalo jisté gradace i v režimu polistopadovém.
      Když už se jako český filosof řadíte k té skupině Čechů, kteří spatřují roli Rudé armády v roce 1944 a 1945 ne jako osvobození této země, ale jako její okupaci, je to Vaše věc. Máte přece Listinou základních práv a svobod zaručenu svobodu projevu. Jestli se však hněváte na ty, kteří přispívali ke vzniku, Vámi označené „okupační zóny“ Sovětského svazu, tak obracejte, prosím, svůj hněv správným směrem. Obracejte jej i k těm, kteří po řadu let v podstatě, bez nasazení svých životů a životů svých spoluobčanů, jen přihlíželi tomu, jak se Němci s Rusy navzájem vybíjejí (ztratili jsme za války své nejlepší lidi, říká po válce Stalin), vyčkávajíce, nejprve za oceánem, později za kanálem (míněn The English Channel), kdy změny na evropském kontinentě začnou nabývat strukturální podoby. Hněvejte se na Josefa  Stalina, který v roce 1944, kdy jeho armáda vyhnala okupanty z vlastní země, příliš úzkostlivě dbal svého slova, které dal západním spojencům, a nezastavil své armády na svých hranicích. Byli to přece jeho spojenci, kteří vytýčili jako politický cíl války bezpodmínečnou kapitulaci Německa. Ta předpokládala, především a hlavně, porážku a kapitulaci jeho ozbrojených sil. Hněvejte se na Stalina i proto, že byl možná poněkud naivní, když si myslel, že se mu, pomocí svých ideových spojenců, podaří vybudovat na svých západních hranicích „cordon sanitaire“. Ten měl přehradit cestu novým napoleónům a hitlerům. Nedomyslel, že stojí na prahu éry mezikontinentálních balistických střel, které z podobného kordonu udělají novou „Maginotovu linii“. Hněvejte se i na americké generály Marshalla a Eisenhowera, kteří nebyli ochotni obětovat život jediného vojáka pro dosažení politických cílů.
      Musím se ptát: cožpak jako český filosof nevíte, že válka, která je pokračováním politiky jinými prostředky, když už jednou začne, tak se řídí svými vlastními zákony? A že to byly tyto zákony, které přivedly Rudou armádu až na území Československa? A že cílem tohoto postupu až tak daleko na západ od hranic vlastní země, nebylo ani osvobozování, ani okupace, ale poražení armády Německa? A ta, byť neustále ustupujíc, plnila do posledních chvil před svou kapitulací politické zadání své vlády? A že tak bránila politický systém své země, a tedy obhajovala, jí vlastními prostředky a metodami, politické cíle své vlády? A že tyto cíle nepředstavovaly nic menšího, než zotročení a genocidu celých národů, český národ nevyjímaje?
      Americký novinář-válečný zpravodaj - Ralph Ingersoll se k této věci vyjádřil ve své knize „TOP SECRET“ v roce 1946 takto: „Lidé, kteří jsou omráčeni příchodem atomové éry, se mě často ptají: lze mít za to, že jsme skutečně vyhráli válku? Zde je má odpověď:" Vyhráli a ještě jak vyhráli!" Rozbili jsme obrovskou zlou sílu spravedlivou zbraní, nehledě na to, že mnozí z nás si to neuvědomovali, nehledě na to, že cíl tohoto zápasu-svoboda- byl často zahalen duchem soupeření pro soupeření. Americká armáda spolu se svými spojenci, svobodu milujícími národy celého světa, vykonala velikou a slavnou věc tím, že porazila hitlerovskou armádu, která strážila pracovní tábory a koncentráky, která strážila ten systém, jehož tělem a duší tyto tábory byly“. (podtrženo mnou).
      A ptám se Vás, pane Kuneši: „Opravdu si myslíte, že lze něco jiného spatřovat i v činnosti Rudé armády?“ Já si to nemyslím. 
      Později, po skončení války, někdy až v posledních letech, jsem získal další informace, ze kterých jsem si učinil obraz o tom, že onen zákaz studovat na střední škole, který mne a mé spolužáky postihl, byl prvním krokem v realizaci plánu A. Hitlera a jeho aktivních pomahačů a uskutečňovatelů jeho plánů, řešit formou „konečného řešení“ (podle příkladu Židů, které to postihlo, víme, v čem byla podstata onoho „konečného řešení“) i osud českého národa v zemích, na které si germánská rasa dělala nárok. Později, po získání těchto nových informací, jsem výsledek války, který vyústil při uskutečňování, Spojenci vytýčených zásad, až v osvobození mé země od nacistického jha, tedy symbolu útlaku a poddanství, hodnotil tak, že se nejednalo jen o osvobození, ale o záchranu národa před perspektivou jeho germanizace a genocidy, tedy o vyhubení čili o vykořenění a zničení českého národa.
      Tento svůj názor, jakož i použité pojmy jako „osvobození, záchrana, genocida“ konfrontuji na prvním místě se Slovníkem jazyka českého F. Trávníčka z roku 1952. Činím to proto, že, jak ukážu později, bych nemusel dojít k dorozumění s Vámi, ač jste bezpochyby Čechem. Vy jste se narodil, a tedy i navštěvoval české školy, přibližně čtyřicet roků po mně. Z jiných Vašich výroků v článku je zřejmé, že chápete význam mnohých slov zcela jinak, než jak je chápu já, člověk staré školy, jinak též podle lexikonu některých našich současných takypolitiků, „dinosaurus“.
      Své názory bych rád opřel i o výroky některých představitelů národa, jehož velká část už zažila na vlastní kůži, jak jsou realizovány nacistické genocidní plány a podle nichž mohu usuzovat i na to, jak by byl řešen osud mého národa. Dovolil bych si upozornit Vás na slovesa, která v citovaných výrocích jsou použita. Výroky, které uvedu, byly proneseny v roce 2012. Jednak při červnové návštěvě ruského prezidenta Putina ve Státě Izrael a za druhé při listopadové návštěvě prezidenta Státu Izrael Šimona Peréze v Moskvě.
      Stojí za to si jich všimnout. Předesílám, že použité citáty jsou mým překladem z ruštiny, jak byly publikovány na webovských stránkách prezidenta Ruské federace. Začnu ale výrokem, který pronesl Boris Cirulnik, člen městského výboru města Netanija v Izraeli, 25. června 2012: „Bezpochyby jistě nelze podceňovat význam Druhé fronty, ale byli to především vojáci Rudé armády, kteří osvobozovali od fašistického jha nejen Sovětský svaz, ale i evropské země“.
     Téhož dne pronáší prezident Státu Izrael při příležitosti odhalení památníku Rudé armády (povšimněte si, prosím, data, kdy byl památník odhalen a kdy to bylo proneseno) tato slova: „Můj národ cítí k ruskému národu velikou vděčnost za to, že jste nás zachránili před hitlerovskými katy, za to, že Rudá armáda byla první, která osvobozovala koncentrační tábory a udělala konec těmto hrůzám.“
     Slova prezidenta státu Izrael pak 25. června 2012 doplnil ještě premiér Netanjahu: „Památník je vyjádřením pocitu obrovských díků, jež izraelský národ cítí k ruskému národu. Jeho statečnost a odvaha sehrály rozhodující roli ve vítězství nad fašismem a zachránily tak evropské Židy od vyhlazení.“
      Při otevření Ruského židovského musea v Moskvě 8. listopadu 2012 pak Šimon Perez ještě říká: „Když náš svět zachvátilo za celou lidskou historii největší šílenství, tedy šílenství nacismu, bojoval ruský národ s nacismem tak hrdinsky, že to nemá obdoby. Kolem 30 milionů sovětských občanů, nepředstavitelný počet, za to zaplatilo svým životem. Zachránili svět před hrozným osudem… Hrdinství ruského národa a jeho spojenců, porazilo nacisty rozhodným způsobem a přineslo svobodu lidstvu, lidem, židovskému národu.“
     Ano, tak Židé oceňují, a takových sloves při tom používají, když vzdávají poctu lidem, kteří nejen osvobozovali koncentrační tábory, ale i zachraňovali zbytek evropských Židů, které ještě nestačil Hitler likvidovat. Jen v naší zemi si odlišným, specificky českým, způsobem vážíme hrdinství lidí, kteří nás nejen osvobodili, ale i před osudem, jenž nám byl chystán, zachránili. A jenž byl, možná, také chystán Vašim prarodičům a rodičům. Úmyslně zvýrazňuji slovo „zachránili“. Slovo „osvobodili“ si mnozí, včetně Vás, transformovali na slovo „okupovali“. Říkám také „možná“, protože neznám to, do jaké skupiny by byli Vaši rodiče zařazeni v nacistickém genocidním plánu.
      U sebe jsem si téměř jist, tím, že jako syn italského domobrance a legionáře, bych asi patřil do té skupiny českého národa, kterému byl chystán osud být buď fyzicky likvidován nebo vysídlen někam daleko na východ, možná až do Mongolska. Tam nás Čechy, přece Adolf Hitler počítal. Vždyť tento muž v jednom ze svých rozhovorů „za stolem“ prohlásil: „Češi- to nejsou žádní Slované. Stačí, aby si Čech třeba jen jednou nepřistřihl vousy a začnou mu růst směrem dolů. A hned podle toho lze poznat, že mají Češi mongolský původ.“
      Nebyl to Hitlerův kompaňon Göring, který už v roce 1938 hlásal ke řvoucí tlupě svých soukmenovců na norimberském „partajtagu“, že my, Češi, jsme „ubohou rasou trpaslíků, která utlačuje kulturní národ, za kterým se schovává Moskva a věčná maska židovského ďábla“? To tedy byli lidé a ideje, před nimiž český národ byl zachráněn. A od jejichž panských manýrů byl také v roce 1945 osvobozen. Abych uklidnil eventuelní Vaše námitky, tak jsem velice vzdálen názoru, že bych úlohu osvobození a zachránění nepřičítal i západním spojencům, nejen Sovětskému svazu.
     Ještě několik poznámek k Vašemu slovníku. Vždycky jsem si vážil lidí, kteří, byť byli jen absolventy základních škol, dokázali používat bezchybně cizí slova. Znám několik takových lidí. Tím více mne zneklidňuje, jestliže český vzdělanec používá cizí slova v rozporu s jejich významem.
     Vy, pane Kuneši, na příklad píšete, že „tehdejší Československo bylo uvedeno do marasmu“. Ať beru do ruky jakýkoliv slovník nebo si věc konzultuji třeba s německou verzí wikipédie, tak se dozvídám, že „marasmus“, pochází ze starořeckého slova „μαραίνειν marainein“ a znamená nedostatek proteinů v organismu, někdy též označovaný jako PEM, tedy protein-energy-malnutrition, česky proteino- energetická podvýživa. A ptám se: opravdu lze charakterizovat poválečné Československo, při všech jeho nedostatcích toaletního papíru, dámských vložek, banánů, a podobně, jako stát podvyživený? Komu to chcete, pane Kuneši, vykládat? Nebylo by lepší, kdybyste s podobnými výroky počkal ještě nějakých 10-15 let (Vy k tomu máte ještě potřebný věk, já pravděpodobně už ne), kdy odejdou na věčnost všichni ti, kteří si ještě pamatují a které ještě nepostihla Alzheimerova choroba? A teprve pak to vykládejte třeba terciánkám na třeboňském gymnasiu!
      Druhým, zcela nevhodně použitým cizím slovem, je spojení slova „patologie“ s charakterizováním stavu republiky, jak to rovněž děláte. Podle slovníkového významu je patologie vědou., která se zabývá studiem a diagnostikou nemocí a poruch živých systémů. Kdybyste si alespoň dal záležet při používání českého jazyka a použil přídavného jména „patologický“, tak bych Vám snad mohl i prominout. Ale takto jen mohu (či můžu?) pokrčit čelo nad tím, kam až současná jazyková kultura dospěla. Cožpak se dá i takový obor, jakým je filosofie, vykládat jazykem, se kterým by stěží uspěl i maturant při státní maturitě?
      S pozdravem a s přáním všeho nejlepšího plukovník letectva v záloze Ing Jaroslav Dvořák.

IN MARGINE NĚKTERÝCH ČLÁNKŮ V LISTECH 1/2013

     V Listech (dvouměsíčníku pro kulturu a dialog) číslo 2/2013 bylo v části "Dopisy" uveřejněno torzo mého dopisu, který jsem, jako ohlas na některé články z čísla 1/2013, zaslal redakci.  Ta, zřejmě se řídíc zásadou, na kterou upozorňuje na stránce 2 dvoměsíčníku, že "autor souhlasí s úpravami", (zřejmě tedy a priori a bez odmluvy), provedla takové úpravy, že z mého dopisu, který čítal 1691 slov, bylo vypuštěno 1356 slov, tedy cca 80%. Formálně je tedy redakce kryta svým upozorněním. Je-li takový zásah v souladu s proklamovaným "dialogem",  já sám pochybuji.
     Jak má v takovém případě postupovat člověk, který do dvouměsíčníku už přispívá 22 roků, vytvořil si k tomuto médiu i jistý vnitřní vztah, a pociťuje podobný zásah redakce nejen jako zásadní ovlivnění onoho dialogu, ale jako  v jistém smyslu omezení jednoho ze  svých základních politických práv, tedy práva "vyjadřovat své názory ...tiskem..." (čl 17 Listiny základních práva a svobod)?  Jak vůbec je v naší zemi zajištěno uplatnění onoho základního politického práva? Spočívá to jen na rozhodování  vydavatelů a redakcí tiskových médií?  A co k takovému postupu  členů redakce říká jejich svědomí? Nebylo by poctivější říci autorovi dopisu třeba "váš dopis je příliš dlouhý a nemáme pro něj místo" nebo "vaše názory, které chcete touto formou publikovat, neodpovídají linii vydavatele časopisu"  nebo "nespatřujte v našem dvouměsíčníku jediné tiskové medium, které působí na trhu a které se stará o to, aby ono základní politické právo doznávalo svého naplnění" , případně nějaký jiný argument.
      Naštěstí existuje prostředek, v němž lze publikovat, aniž by autor byl omezován. Samozřejmě s vědomím toho, že tiskovým médiím, jako jsou na příklad Listy, konkurovat nemůže. Je to tento prostředek, ke kterému se obracím, když mne redakce Listů tak zklamala. A tak níže čtenář mého blogu najde to, co jsem napsal pro Listy, a dalo mi to, věřte, dost námahy, včetně oněch 1356 slov, o které redakce můj dopis, z důvodů mně neznámých, zkrátila. Soudný čtenář jistě dokáže rozpoznat, zda oprávněně či neoprávněně. Následuje celý dopis, který jsem redakci Listů poslal.

     " Když jsem si četl články, jež byly uveřejněny v Listech číslo 1/2013, tak u některých z nich jsem si na okraj udělal poznámky. Protože jsem nepřestal věřit tomu, že Listy jsou dvouměsíčníkem též „pro dialog“, tedy pro „rozmluvu, rozhovor“, zasílám redakci své poznámky k některým z těchto článků. Jako příspěvek do rozhovoru.
      Historik Jan Rychlík nás svým článkem, ve shodě s výrokem jednoho z klasiků antiky, nabádá, abychom si říkali pravdu. To koresponduje s názorem M.T.Cicera, který před více než dvěma tisíciletími ve svých promluvách nabádal řečníky, v oné době zřejmě hlavní ovladatele veřejného informačního prostoru, aby se drželi prvního zákona historie. Ten podle Cicera požaduje „nepřipouštět za žádných okolností lež a v žádném případě se nebát pravdy; nepřipouštět ani stín nespravedlivosti, ani stín zloby?“ Odkazuji ty, kteří chtějí znát originál Ciceronových slov, na stránku http://www.thelatinlibrary.com/cicero/oratore2.shtml#62.
      Bude třeba čekat dalších dva tisíce let, než bude onen první zákon historie plně uplatňován? Zatím se to totiž, bohužel, neděje. Měli by ho, podle mého soudu, dbát v prvé řadě historikové. Pochopitelně i politikové, když už se pustí na pole historie. Že to nedělají ani významní evropští politikové, to předvedla německá kancléřka Angela Merkelová ve svém projevu při otevírání výstavy „Berlín 1933-cesta k teroru“. Jen z toho, co bylo v našem tisku uveřejněno, jsem si vytvořil názor, že A. Merkelová zase říká jen část pravdy o tom, čím byl umožněn nástup nacismu.
      Dodržovat onen zákon historie má svůj význam i pro to, aby se ona stala naší učitelkou. Tou se může stát jen při splnění dvou podmínek: budeme-li učenlivými a svědomitými žáky a také tehdy, budeme-li moci čerpat z úplných a pravdivých znalostech historie, budeme-li znát pravdu o historii celou, ne jen část. To jsou, podle mého soudu podmínky sine qua non.
      A proto se při čtení článku historika Rychlíka jej ptám: proč on, při zdůvodňování své téze, že „svět měl být přesvědčen-a dost dlouho tomu věřil-že jen Německo a jeho spojenci páchali zločiny“, vyslovuje jen polovinu pravdy, když si za příklad počínání, kdy tomu tak nebylo, bere jen Sovětský svaz?
      Nechápu, proč zamlčuje to, že i západní spojenci páchali zločiny? Proč je zamlčována druhá polovina pravdy? Nebo snad nebylo pravdivým tvrzení anglického historika J.F.C.Fullera, který už brzy po skončení války ve své historické práci o druhé světové válce napsal, že – „návrat k válkám prvobytného divošství uskutečnila Británie a Spojené státy - dvě velké demokracie“? Nebylo projevem onoho divošství třeba bombardování Tokia v březnu 1945? To se projevilo i tím, že poslední vlny bombardérů prolétávaly mrakem páchnoucím hořícími mrtvolami? A těmi hořícími mrtvolami nebyli uniformovaní Japonci. Nebylo projevem oné zločinnosti bombardování Hirošimy a Nagasaki? „Jaký je vlastně rozdíl mezi strašlivým obrazem, který na své cestě zanechával potomek Džingischána, a obrazem, který skýtá Hirošima a Nagasaki?“ Tak se ptá Fuller.
      Cožpak použití atomových bomb proti těmto městům nebo kobercové bombardování německých měst, především pak jejich center, kdy záměrnými body byla centra velkoměst, tedy prostory, kde obvykle nejsou vojenské objekty, ale divadla, musea, obrazárny, chrámy, nebylo zjevným porušením Haagské Úmluvy o zákonech a obyčejích pozemní války z 29. července 1899, která byla též 14. března 1902 ratifikována Senátem Spojených států?
      Nebylo to tedy v podstatě válečným zločinem? Sám jsem podobné bombardování zažil v listopadu 1944 ve Zlíně a viděl jsem na vlastní oči, že byly bombardovány tovární objekty, které neměly nic společného s vedením války. A spolu s nimi i obytné čtvrti.
      Historik Rychlík má samozřejmě pravdu, když upozorňuje na rozdíl mezi tím, kdy soudí vítěz poražené nebo kdy obžalované soudí nezávislý soud.
      Jeden z iniciátorů vytvoření atomové bomby a její spolutvůrce, maďarský vědec Leo Scilard, to, ve vztahu k použití atomových bomb, vyjádřil pregnantně ve svém interwiev, které poskytl 15. srpna 1960 žurnálu „U.S.News and World Report“. Říká: „Předpokládejme, že Německo mělo dvě takové bomby dříve, než jsme je měli my. A předpokládejme, že je svrhlo na naše dvě města, dejme tomu jednu na Rochester a druhou na Buffalo. A předpokládejme, že přesto prohrálo válku. Může někdo pochybovat o tom, že bychom takové bombardování označili za válečný zločin, že bychom v Norimberku odsoudili k trestu smrti Němce, odpovědné za takové bombardování, a že bychom je pověsili?“ (http://www.peak.org/~danneng/decision/usnews.html).
      Co má společného s pravdou tvrzení historika Rychlíka, že princip kolektivní viny už byl jednoznačně u nás odmítnut? Cožpak zákon o protiprávnosti komunistického režimu nebo některá ustanovení zákona o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů, tedy zákony, které stále figurují ve Sbírce zákonů, nejsou exemplárním příkladem kodifikace principů kolektivní odpovědnosti a kolektivní viny?
      Jestliže se šéfredaktor Listů Václav Žák zcela oprávněně ve svém článku ptá, jak může vláda odpovídat za něco, o čem vůbec nerozhodla, pak se stejně lze ptát: „Jak mohou být miliony členů KSČ označeni en bloc za spoluodpovědné z činů, o kterých nerozhodovali?“
      Dalším článkem, ke kterému bych chtěl připojit v dialogu Listů své poznámky, je článek historika Vladimíra Claude Fišera. V závěru svého článku zcela kategoricky tvrdí, že „hlavní příčinou invaze do Československa byl pokus o odmítnutí sovětského modelu“. Samotnou stavbou věty se zabývat nechci. V jeho větě je de facto z oběti činu učiněn původce činu. To ale není v tuto chvíli podstatné. Možná tady sehrál svou roli překlad.
      Nové sovětské prameny k invazi do Československa, na které se velmi podrobně odvolává, neznám. Avšak už v samotném článku nacházím zásadní rozpor, který ono kategorické tvrzení zpochybňuje. Jak lze takový závěr učinit, když před tím na jiném místě autor přiznává, že mezi dosud chybějícími dokumenty chybějí ty, které se „týkají KGB a armády“?
      Můj postoj k této otázce je pamětlivým čtenářům Listů jistě znám. Vedl jsem svého času v této věci na stránkách dvouměsíčníku polemiku s Janem Šternem. Bylo to v číslech 2 a 3 z roku 1995. Obdržel jsem tehdy nálepku člověka „deformovaného profesí a osudem“. Ač je tato otázka od té doby stále předmětem mého zájmu, a ač se snažím vyhledávat a studovat relevantní informace, alespoň ty, které mi zpřístupňuje Internet, nedospěl jsem po sedmnácti letech k jinému názoru.
      Tento můj názor spočívá v tvrzení, že právě vojenské aspekty hrály mimořádnou, ne-li rozhodující, roli při rozhodování sovětských a dalších činitelů Varšavské smlouvy o válečné akci proti našemu státu. Oproti roku 1995 jsem modifikoval v poslední době své hodnocení tohoto aktu: nešlo o žádnou „bratrskou pomoc“, nešlo o „vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území“, šlo o válečnou akci, uskutečněnou vůči mé zemi. Šlo o válečný akt uskutečněný všemi jeho účastníky. Svou podstatou plně totiž odpovídá definici, kterou pro pojem „válka“ vypracoval Carl von Clausewitz.
      Dovoluji si tvrdit, že do doby, než budou právě ony, podle mého soudu stěžejní, dokumenty, zvláště z oblasti vojenství, zpřístupněny, do té doby budou mít závěry, které Vladimír Claude Fišer prezentuje jako nezpochybnitelné, v nejlepším případě, hypotetický charakter. Jistotu získají historikové, a po nich i laikové, až tehdy, až budou mít přístup i k vojenským dokumentům. To platí jak o dokumentech ruských, tak i o relevantních dokumentech našich dnešních západních spojenců, především Spojených států amerických.
      V obou případech jsem velmi skeptický a zcela jistě vím, že se sám nemohu jejich zpřístupnění vůbec dožít. Jestliže na příklad historik Josef Fučík tvrdí, že informace jen o jednom z apokalyptických plánů, o americkém plánu „SIOP 62“, budou sotva někdy zveřejněny, tak si dovoluji tvrdit, že to stejné lze očekávat na ruské straně. „Plán „SIOP-62“ byl označen zvláštním stupněm utajení (ESI- Extremely Sensitive Information), zůstává stále nedostupným a nelze předpokládat, že bude jako celek stěží vůbec kdy odtajněn“. (Josef Fučík, Stín jaderné války nad Evropou, Mladá fronta, Praha, 2010.)
      Nesmíme zapomínat, že to, co se odehrávalo kolem roku 1968 a kolem Československa, se odehrávalo v kontextu tak zvané studené války. A pochopit celý kontext- to je ještě pro historiky, a nejen pro historiky, práce na desetiletí. Avšak vracet se opět k meritu věci nechci.
      A nakonec několik poznámek k článku Karla Hrubého „Dva otcové“. I když jsem o pět roků mladší, než autor, přece bych se jen osmělil dát mu jednu radu: aby pečlivě sledoval účinek „větru historie“, o kterém sám Stalin, tuším po návratu z Teheránské konference, prohlásil, že je přesvědčen, že tento vítr postupně rozmetá všechnu špínu, která bude na jeho hrob navršena po jeho smrti. Což se, podle mých informací, děje.
      V posledních letech dost intenzivně sleduji prostřednictvím Internetu mediální ruskou scénu. Proto bych velice silně oponoval tomu, že Stalinovo jméno je „dnes vyslovováno i staromilci jen s ostychem“. Možná to platí pro Česko, nikoliv však pro Rusko. Jsem přesvědčen, že sami Rusové si postupně vytvoří ucelený, a jakéhokoliv „stínu nespravedlnosti a zloby“ (Cicero) zbavený, obraz. Mají na to plné, a řekl bych výsadní, právo. Jestliže je Stalin označován Karlem Hrubým jako tyran, tedy jako krutovládce či samovládce, pak snad především Rusové, kterým vládl, mají právo říkat, zda tomu tak bylo či nikoliv, zda jeho vládu tak vnímali či nikoliv. My jsme zcela určitě nebyli v pozici občanů, kterým Stalin vládl.
      Myslím si, že my, Češi, bychom měli spíše hodnotit to, jak Stalin ovlivnil osud našeho národa. A tady se zase musím odvolat na svou vlastní zkušenost. Ta se v celé nahotě projevila v noci z 1. na 2. května 1945. Pro zážitek oné noci nemám jiné slovo, než osvobození. Později, když jsem se dozvěděl, jaké plány v případě vítězné války měl s českým národem Hitler a spol., tak jsem dospěl k názoru, že nešlo jen o osvobození z okupace, ale o zachránění. Zachránění před osudem genocidy, germanizace, vysídlení. A protože čtyři roky předtím mi Gestapo zakázalo pokračovat ve studiu na jakékoliv střední škole, tak zřejmě i mne čekal osud předurčený Hitlerem pro Slovany. A i mne, sovětští občané, vedení tehdy Stalinem, řečeno slovy Šimona Pereze dne 8. listopadu 2012 v Moskvě, „zachránili před hrozným osudem“.
      A když už Karel Hrubý píše o jakémsi „ostychu staromilců“, pak sám, spíše než ostych, pociťuji strach. Strach z toho, že se mi, při jakémkoliv jen náznaku, že se pokusím Stalina, když ne ospravedlňovat, tak alespoň pochopit, dostane nálepky, nebo spíše nadávky, „stalinista“, to v lepším případě. Nebo že budu vystaven mediálnímu lynči, třeba ze strany středoškolských studentů. Pro příklady není třeba chodit daleko."