QUO VADIS, ČESKÁ WIKIPEDIE?

QUO VADIS, ČESKÁ WIKIPEDIE?

Každý, kdo měl alespoň jedenkrát možnost využít služeb fenoménu, který se nazývá „Wikipedie“, jistě potvrdí, že je to ohromná věc. Člověk nemusí vlastnit, většinou těžké, svazky různých naučných slovníků, ani vážit cestu do knihoven, chce-li získat skoro okamžitě informace o věci, které naléhavě potřebuje. Sám jsem se o tom přesvědčil už mnohokrát. Nepřestávám oceňovat nápad těch, kteří Wikipedii založili a starají se o její fungování.
Mé nadšení pro tuto věc však kalí jedno. Je to česká varianta Wikipedie. Na rozdíl od varianty ruské, kterou využívám nejčastěji, a jež má, podle mého hodnocení, vysokou úroveň, a samozřejmě anglické, jsem hluboce zklamán úrovní, se kterou se setkávám ve variantě české. Mé hodnocení víceméně potvrzuje poznatek, že v české variantě se až chorobně projevuje dávno vyslovené konstatování, že v naší zemi „každá babička zná Písmo svaté lépe, než kterýkoliv biskup“. Což, přeloženo do obyčejné řeči, může také znamenat, a často také znamená, že cizí poznatky a nápady jsou u nás „vylepšovány“ tak, že se mnohdy liší od skutečnosti a od pravdy, až diametrálně. A projevuje se to třeba i tím, že si někdo z Wikipedie dělá tribunu pro své, ideologicky silně motivované, názory.
Taková deformace pravdy se nejnázorněji člověku vyjeví tehdy, jestliže je konfrontován s tím, co je v české verzi Wikipedie zapsáno, a porovná to se skutečností, kterou měl možnost sám prožívat. Uvedu příklad.
Když jsem si přečetl to, co o nehodě bulharského letadla státní registrační značky LZ-BEN, k níž došlo 24. listopadu 1966 v Malých Karpatech blízko Bratislavy, tak jsem užasnul, jakou mírou fantazírování a fabulace ovládal autor příspěvku na stránce. Nebo to bylo něco jiného, než fantazírování či fabulace? Byl snad zde nějaký úmysl, který je velice vzdálen hlavnímu cíli Wikipedie? Ten jsem pochopil jako snahu přinášet poznatky, které znalosti člověka obohacují, které ale přísně respektují jednu zásadu, které straním. Už před dvěma tisíciletími vyslovil M.T. Cicero tuto myšlenku: „Ať se historie neopovažuje tvrdit nic nepravdivého ani zamlčet nic pravdivého“. A soudím, že tato zásada by měla platit nejen pro práci historiků, ale pro všechno a pro všechny, kteří o minulosti píší a tedy i publikují ve wikipedii své příspěvky o věcech minulých.
Uvedu příklady toho, co jsem výše napsal.
Na stránce http://cs.wikipedia.org/wiki/Let TABSO LZ 101 , kde se píše o katastrofě letadla Il-18, se uvádí, že počátkem letu byla Sofie, cílem pak Praha-Ruzyně, a letištěm mezipřistání pak letiště Bratislava. Na jiném místě se pak píše, že letadlo letělo do Berlína přes Budapešť a Prahu. Nepřesnosti a nesrovnalosti jsou zřejmé. Letiště Ivanka nebylo letištěm plánovaného mezipřistání, ale letištěm diverzním, k jehož použití se posádka rozhodla až během letu. To není nevýznamný rozdíl, který by mohl mnohé o této nehodě osvětlit.
Dále se uvádí, že letadlo „narazilo do zasněžené země v ostrém úhlu“. To neodpovídá skutečnosti. Na místě nehody začalo intenzivně sněžit až poté, kdy se letadlo střetlo s lesním porostem a terénem. Co se týče úhlu, pod kterým došlo ke střetu, nebylo to předmětem zkoumání komise, protože to bylo shledáno za nepodstatné. Úhel střetu mezi drahou letu ve vertikální rovině a profilem terénu, který tuto rovinu protínal v místě kontaktu, nijak neovlivnil rozsah destrukce letounu, ani důsledky pro život osob na jeho palubě.
Dále se uvádí, že „kvůli obtížnému terénu, naprosté tmě a špatnému počasí trvalo záchranným složkám hodinu a půl od přivolání, než se dostaly na místo havárie. Další prodlevy a zaváhání byly způsobeny obavami, že letadlo možná převáželo radioaktivní izotopy“. Obtížný terén, naprostá tma, špatné počasí by jistě byly sehrály významnou roli, kdyby bylo bývalo zapotřebí poskytovat první pomoc lidem přežívajícím nehodu. To se ukázalo post factum jako nikoli nutné. Lze jen s podivem se dovídat, jestliže pracovníku agentury Reuters obtížný terén, tma a špatné počasí nezabránily získat fotografie z místa katastrofy ještě předtím, než trosky letadla a oběti nehody přikryla vrstva sněhu. Již druhý den ráno tato agentura fotografie z místa nehody přinesla.
Není pravdou to, že na počátku vyšetřování vznikly obavy, že by letadlo převáželo radioaktivní izotopy, a že by to bylo způsobilo prodlevy v zahájení vyšetřování. Informace o tom, že letadlo skutečně převáželo radioaktivní materiály, obdržela komise druhého dne v odpoledních hodinách, tj. 25. listopadu 1966, možná dokonce až 26. listopadu (to už si autor těchto řádek nepamatuje). Zcela určitě pak nikoliv až 8. prosince 1966, jak se uvádí na jiném místě. Zdrojem informace o přítomnosti radioaktivních materiálů na palubě letadla, byla dálnopisná zpráva z Budapešti.
To samozřejmě vyvolalo potřebu zajistit kvalifikované posouzení situace (k tomu komise ministra dopravy neměla síly, ani vybavení a bylo třeba hledat pomoc u útvarů ČSLA dislokovaných v Bratislavě. Nebyli to však příslušníci neurčité „bratislavské školy vojenského inženýrství“, ale pokud si autor těchto řádků vzpomíná, byl to útvar ženijního vojska), přeorganizovat práci na místě nehody, učinit opatření, aby lidé pracující na místě nehody nepostrádali od radioaktivního ozáření. Stejně tak části letadla, které byly na místě nehody vybrány k provedení odborných expertiz, musely být náležitě ošetřeny, aby nedošlo k přenosu radioaktivních materiálů do nezasaženého místa. To vše samozřejmě vyvolalo jisté prodlevy v průběhu vyšetřování.
Dále se uvádí, že „Vyšetřování bylo vedeno československou komisí, kterou vedl vrchní letecký inspektor Jan Dvořák“ a že „bulharskou delegaci vedl předseda Státní revizní komise Ninko Stefanov“. Toto není pravdivé tvrzení. Pravdou je, že československou komisi vedl ředitel Státní letecké inspekce, který se jmenoval Jaroslav Dvořák. Ninko Stefanov nebyl předsedou Státní revizní komise, ale ministrem státní kontroly Bulharské lidové republiky. Předseda československé vyšetřovací komise se s ním poprvé a jedinkrát setkal až dne 17.10.1967 v budově Ministerstva dopravy v Praze Na Příkopech, kdy tam ministr Stefanov jednal o závěrečné zprávě komise s ministrem dopravy Aloisem Indrou.
Zcela neodpovídá pravdě to, co je napsáno v následujících řádcích, že „od počátku vyšetřování panovalo mezi bulharskými a československými úřady a vyšetřovateli velké a stále rostoucí napětí. Delegace TABSO, kterou vedl generální ředitel Lazar Beluhov, dorazila do Bratislavy den po nehodě, ale nebyl jí umožněn přístup na místo nehody ani k letovým dispečerům. Na začátku vyšetřování členové bulharské komise požadovali, aby šetření mohli vést oni podle mezinárodního předpisu, který to umožňoval. Československé úřady tento požadavek odmítly s odvoláním na reciprocitu, protože Bulharsko nepodepsalo smlouvu, která by umožňovala zahraničním vyšetřovatelům podílet se na vyšetřování nehod v Bulharsku.
Nakonec převzal úplné velení nad vyšetřováním tehdejší československý ministr dopravy Alois Indra, aby vyřešil konflikt mezi bulharskou a československou stranou. Sporné body v konfliktu se týkaly národní prestiže a výše odškodného pro rodiny obětí: kdyby byla shledána chyba na straně československého řízení letového provozu, měla každá rodina obdržet 20 000 USD; kdyby byla shledána chyba na straně bulharské posádky, měla obdržet 10 000 leva.“
Pravdou je toto: Posuzování toho, zda jsou bulharští představitelé oprávněni účastnit se vyšetřování a jakém rozsahu, bylo plně v kompetenci Ministerstva dopravy, protože mělo bezprostřední vztah k členství v Mezinárodní organizaci civilního letectví jak Československa, tak i Bulharska. To byly otázky vyloženě mezinárodně –právní. Pokud tedy autor řádků ve Wikipedii měl pod československými úřady na mysli též vyšetřovací komisi, jmenovanou ministrem, pak se mýlí. Posoudit to, jakou smlouvu Bulharsko podepsalo či nepodepsalo a jaké z toho pro něj plynuly důsledky pro účast na vyšetřování, bylo plně v kompetenci MD. Jako předseda komise si nejsem vůbec vědom toho, že by ze strany komise, kterou jsem vedl, byly zástupcům Bulharska činěny jakékoliv potíže.
Jestli zástupci Bulharska požadovali po někom, aby jim bylo umožněno „vést šetření“, pak byl jejich požadavek neoprávněný. Výhradní právo vést šetření mělo jen Československo. To bylo otázkou naší suverenity. Bulharsko mělo právo mít svého představitele. Do kompetence představitele země registrace letadla patřilo mít přístup ke všem materiálům, které zkoumala čs. komise, měli právo zúčastnit se prací na místě nehody. Pokud by byli požadovali účastnit se i expertiz, pak takové právo jim nikdo neupíral. Že by mezi československými a bulharskými vyšetřovateli panovalo „velké a stále rostoucí napětí“ není pravda. Že nedocházelo k úplné shodě v pohledu na jednotlivé skutečnosti, je pravdou. Je to i přirozené, vzhledem ke složitosti problému, který bylo třeba řešit. To se zejména týkalo otázky, zda omezení výšky letu na 300 metrů, které pro odlet stanovil příslušný orgán ATC v Bratislavě, vytvářelo samo o sobě havarijní situaci. Tady se projevoval rozdílný přístup k hodnocení pravomoci a odpovědnosti jak řídícího letového provozu, tak i velitele letadla. Že byl tento rozpor vyřešen tak, že se nakonec došlo ke shodě, lze vyvodit z toho, že závěrečná zpráva byla bulharskou stranou odsouhlasena bez připomínek a bez výhrad.
Komise nebyla vůbec motivována informacemi o výši náhrady škody pozůstalým po obětech nehody, a za svou osobu musím prohlásit, že jako předseda komise jsem takovou informaci ani neměl. Rozhodně jsme se ve své práci neřídili snahou z těchto důvodů vyloučit chyby na československé straně. Opačné jednání bych byl, jako předseda komise, považovat za neetické a nečestné.
Zcela smyšleným je tvrzení, že „nakonec převzal úplné velení nad vyšetřováním tehdejší československý ministr dopravy Alois Indra, aby vyřešil konflikt mezi bulharskou a československou stranou.“ Za celou dobu, kdy komise vedla vyšetřování a pracovala na závěrečné zprávě o nehodě, tj. od 24. listopadu 1966 do 17. října 1967, ani jedinkrát do její práce ministr dopravy Indra nezasáhl. Jako předseda komise jsem po celou dobu pociťoval, že má komise plnou důvěru ministra a ten neměl potřebu její práci jakkoliv ovlivňovat.
Myslím, že z toho, co jsem napsal, je patrné, jak malá péče byla věnována publikovanému. Na místo toho, aby Wikipedia přinášela správné, věrohodné a ověřené informace, dezinformovala v případ informací o nehodě LZ-BEN u Bratislavy potenciální čtenáře. Osobně budu s informacemi, publikovanými v české verzi Wikipedie, pracovat jen obezřetně a s jistou nedůvěrou k nim.
Proto jsem i formuloval nadpis příspěvku jako otázku: bude se česká verze pohybovat směrem k vyšší preciznosti, uvědomí si všichni přispěvatelé dosah toho, co píší či budou pokračovat v opačném směru? Ano, ptám se: kam kráčí a bude kráčet česká verze Wikipedie?

MÍSTO ČINU:LETIŠTĚ PŘEROV.DATUM:2.ÚNOR 1957

MÍSTO ČINU: LETIŠTĚ PŘEROV. DATUM: 2. ÚNOR 1957.

6. února 2012 uplyne 55 roků ode dne, kdy při katastrofě letounu UIL-28 v okrsku letiště Přerov zahynuli plukovník Ivan Pavlovič Vlasov, který v té době vykonával funkci sovětského poradce u 46. bombardovací letecké divize, major Václav Koutenka, velitel 24. bombardovacího leteckého pluku a kapitán Ladislav Dom, náčelník spojení 24. bolp.
Letoun UIL-28 byla verze proudového taktického, čili frontového, bombardéru, určená pro výcvik pilotů. Písmeno „U“ znamenalo „učobnyj“. Úprava základní varianty tohoto typu letadla spočívala v tom, že přední kabina, normálně určená jako pracoviště navigátora-bombometčíka, byla upravena tak, že pilot-instruktor, který tam usedal, mohl ovládat rozhodující funkce pilotáže stroje.
V archivu České armády v Praze Na Invalidovně ve složce MNO,VL, sign. 15/27/2, K-618 je uložena dokumentace o této nehodě. Tato složka z dnešního mého pohledu obsahuje jen skoupé informace. Což, kromě jiného, může být také dokladem toho, jak povrchně se letecké nehody v armádě v oné době vyšetřovaly. A což také v určitém smyslu svědčí i o atmosféře, která charakterizovala ono období urychleného, koncepčně ne příliš ujasněného a ukvapeného, budování bombardovacího letectva.
Seznámil jsem s archivovanými výsledky šetření příčin této nehody proto, že jsem si chtěl učinit obraz o nehodě, která v té době tak otřásla bombardovací divizí a hlavně jsem si chtěl udělat jasnější obraz o tom, jakou úlohu vlastně sovětští poradci u divize hráli. Seznamovat se nehodou 55 roků poté, kdy se udála, má samozřejmě svá úskalí. Na druhé straně však je člověk obohacen životní zkušeností, včetně zkušeností získaných při vyšetřování příčin leteckých nehod. A tady mi život v oněch 55 letech poskytl hodně příležitostí.
Přímí aktéři či svědci toho, co a jak se odehrávalo, ať už to byl velitel divize plukovník Jožka Končír, či velitel 25. bolp Jirka Penker nebo i řídící létání major Gusta Pecháček, již shlížejí na tento svět z nějaké pohodlné sedačky v leteckém nebi, a nemohou potvrdit či vyvrátit má slova, která teď napíšu.
Avšak, jak říkali staří latiníci: littera scripta manet, tedy „co je psáno, trvá (zůstává)“. A to, co tedy z jejich svědectví zůstalo na papíře příslušných protokolů, umožnilo mi učinit si dostatečně jasnou představu o celkové situaci, v níž se vše odehrávalo. Bez kontextu, v němž se události stávají, nemáme většinou šanci je v celé jejich hloubce a šíři pochopit. Pokusím se tedy, poté, kdy seznámím čtenáře s fakty, udělat i jisté závěry.
Tak tedy: onoho dne, tj. 6. února 1957, se na letišti konalo letové zaměstnání, organizované a řízené velitelem divise plukovníkem Josefem Končírem. Bylo zaměřeno na výcvik v létání za ztížených povětrnostních podmínek v oblacích podle přístrojů. Jedním z plánovaných cvičení byl i let po tak zvaném „velkém okruhu“ nebo také „po krabici“ (полет по коробочке, box-pattern flight). Jaká další letová cvičení byla plánována, nelze už dnes zjistit. Příslušná plánovací tabulka, která určitě byla zpracována, není k dispozici. Pro let „po krabici“ byla stanovena přesná metodika. Podle ní letci kontrolovali zahájení jednotlivých zatáček na tomto okruhu odečtem vypočítaných časů a podle dosažení kursového úhlu přívodné radiostanice. Tato přívodná radiostanice byla základním pozemním radionavigačním prostředkem, na němž byl celý velký okruh, tedy let „po krabici“ konstruován.
Aby bylo plně využito daných meteorologických podmínek, rozhodl velitel divize Končír, po poradě se sovětským poradcem, že lety po velkém okruhu budou prováděny ve výšce 500 m, nikoli ve výšce 800 m, jak stanovil letištní řád. Určitou nejasnost lze ale vyrozumět z toho, že už den předtím, jak vypovídá Jiří Penker, tento osobně prováděl cvičení číslo 42, které bylo i úkolem pro osádku Koutenka, Vlasov, Dom, rovněž ve výšce 500 m. To by znamenalo, že rozhodnutí o změně výšky letů na velkém okruhu bylo učiněno dříve, nikoliv jen pro daný letový den.
S ohledem na to, že dráha letu po krabici zasahovala do oblasti výběžků Oderských vrchů, které zde dramaticky vystupují z terénu, jenž nepřesahuje výšku 250-300 m nad mořem, a dosahují nadmořské výšky 680 m (Vysoká), předpokládalo však bezpečné provedení letů provedení správných navigačních výpočtů a úzkostlivé dodržování vypočítaných hodnot pro zahájení zvláště pak prvé zatáčky.
Pokud se týče časů vzletů a přistání jednotlivých letadel, jsme odkázáni jen na protokoly z výslechu účastníků. Jako první odstartoval letoun UIL-28. Na jeho palubě byl velitel divize plukovník Končír v roli instruktora v přední kabině. V pilotní kabině pak byl velitel 25. bolp Jiří Penker. Velitel divize se rozhodl odstartovat jako první proto, aby při svém letu zhodnotil, zda skutečné povětrnostní podmínky umožňují provedení letového dne. Ze vzduchu pak rozhodl o zahájení letového dne.
Řídící létání, kterým byl major Pecháček, uvádí, že druhý letoun s Vlasovem, Koutenkou a Domem, odstartoval dvě minuty po prvním letounu. Nezdá se to příliš věrohodné. Že by pouhé dvě minuty stačily veliteli divize k tomu, aby zhodnotil stav počasí a předal na zem své rozhodnutí o zahájení letů? A že by jak posádka druhého letounu, tak i řídící létání, nečekali na toto rozhodnutí velitele divize? Toto však pro průběh letu druhého letounu podstatné není.
Jako druhá tedy startovala osádka, v níž velitel 24. bolp Koutenka byl zřejmě v kabině pilota a letoun také v okamžiku nehody pilotoval. V kabině instruktora, tedy v přední kabině, seděl plukovník Vlasov. Jakožto instruktor byl nesporně velitelem letounu a kromě toho odpovídal za navigaci, tedy za vedení letounu přesně po stanovené trati velkého okruhu. Nepředpokládám, že pilotoval letoun. Nebylo k tomu důvodů. Kapitán Koutenka byl již dostatečně zkušeným pilotem letounu IL-28. Na tomto typu už předtím nalétal 288 hodin, z toho jako instruktor 227 hodin. Samostatně už tedy na letounu IL-28 nalétal 61 hodin. A to byla už jistě dostatečná zkušenost, aby i tento let mohl provést naprosto samostatně a byl instruktorem z hlediska pilotáže jen pasivně kontrolován.
Osudným pro průběh letu byl první úsek od okamžiku odpoutání letoun od VPP, respektive od okamžiku zahájení vzletu, do okamžiku zahájení první zatáčky. A tady došlo k osudové chybě na straně osádky, především pak na straně velitele letounu, který byl nejen mužem odpovědným za bezpečné provedení letu, ale též za vedení letounu po stanovené trati. První zatáčka byla zahájena s prodlením 37 sekund oproti okamžiku, který odpovídal výpočtům. To vedlo k tomu, že druhý úsek okruhu byl posunut o 4 km východně oproti správné trati. Let na tomto úseku směřoval proti kopcovitému terénu a byl prováděn ve výšce o něco vyšší, než je výška 446 metrů nad letištěm. Tato „o něco vyšší výška“ představuje výšku lesního porostu v místě nehody, neboť srážka se odehrála nejprve se stromy lesního porostu. Jaká byla jejich výška, komise neuvedla. Výška letu letounu byla tedy komisí empiricky odvozena jako rozdíl mezi výškou terénu v místě katastrofy a nadmořskou výškou letiště. Tedy výška kóty 651,6 metrů minus nadmořská výška letiště 206 metrů=445,6 m. Svou roli zde zřejmě mohlo sehrát i nepřesné nastavení barometrického tlaku na stupnici výškoměru.
Na místě nehody byl totiž nalezen neporušený výškoměr z kabiny střelce. Ten ukazoval výšku 530 m, po přenesení na letiště pak ukazoval výšku 50 m, na stupnici výškoměru byl nastaven tlak 742 mb, tj. o 3,7 mb menší než byl tlak na letišti. Je možné, nikoliv prokázáno, že i výškoměry v kabinách pilota i instruktora nemusely být správně nastaveny. Tuto možnost však komise nijak nekomentovala.
Pro vznik havarijní situace však rozhodující roli nehrála okolnost, že byla výška letu po krabici snížena na 500 metrů oproti výšce stanovené letovým řádem, ale prodlení, se kterým byla zahájena první zatáčka. Proč však k tomuto prodlení se zahájením zatáčky došlo, nestalo se předmětem pečlivého rozboru ze strany komise. A to osobně považuji za rozhodující a za nejvíce, i po tolika letech, zneklidňující moment vyšetřování příčin nehody.
Nemohu proto, než považovat závěry komise, které nakonec podepsal i velitel letectva generál Vosáhlo v hlášení předsedovi vlády, za nesprávné a nedostatečně zdůvodněné. V uvedeném hlášení se uvádí, že příčinou nehody bylo 1) Nedodržení bezpečné výšky určené letištním řádem pro letiště Přerov. Tam byla stanovena výška letu po okruhu na 800 m. Velitel divize pro toto létání stanovil výšku 500 m. 2) Nedodržení časového rozpočtu pro zahájení první zatáčky, byla zahájena s prodlením o 37 sekund, což odpovídá uletěné vzdálenosti 4 km. První (?!)i druhou zatáčku prováděla osádka podle názorů komise za letu s relativním převýšením 446 m vůči letišti.
Pokusím se uvést své důvody, pro které vyslovuji post factum, výsledky vyšetřování za nesprávné a za nedostatečně zdůvodněné.
Pokud bych uznal, že příčinou nehody bylo stanovení výšky 500 metrů pro lety po okruhu místo 800 m stanovené letištním řádem, jak by bylo možno vysvětlit to, že den předtím Jiří Penker, jak uvádí ve své výpovědi, provedl let po velkém okruhu v mracích ve stejné výšce jako se odehrál let havarovaného letounu 6.2.1957, bez toho, že by byla bezpečnost letu ohrožena? Vždyť příčina něčeho je, ve správném chápání smyslu toho slova, „skutečnost, která něco působí“ (Trávníček, Slovník jazyka českého, SN, Praha, 1952). A nehodu nezpůsobila výška letu, ale neprovedení letu přesně podle stanovené metodiky a stanovených výpočtů.
Druhá příčina tvoří podstatu oné události. Jediné, co bych vytknul je to, že se hovoří o jen o osádce, aniž se zdůrazňuje, možná z důvodů jakéhosi zbytečného ohledu, úloha velitele, kterým v daném letu byl cizinec-Rus, poradce čs. letců.
Považuji však za velký nedostatek vyšetřování, že se komise ani nepokusila vyslovit hypotézu, proč došlo, či mohlo dojít, k onomu prodlení. Nalézt alespoň pravděpodobnou odpověď, by jistě bylo i pro další vývoj letectví důležité. Byly chyby v prostředcích, které měla posádka k určování času? Na tuto možnost by napovídalo i jedno z opatření, které spočívalo v tom, že velitel letectva nařídil, jako jedno z opatření, „aby letouny UIL-28 byly vybaveny přesnými stopkami“. Aniž je toto rozhodnutí jakkoliv zdůvodněno. To se nikdo neodvážil říci, že až do té doby byly letouny UIL-28 vybaveny nepřesnými stopkami?
Sám, s odstupem doby, nejsem s to udělat si na věc podložený závěr. Nezdá se mi však pravděpodobné, že by hodinky, které měli letci na palubě k dispozici, byly tak nepřesné a nespolehlivé, že by zapříčinily chybu v odečtu času větší než 30 sekund. Vždyť měli i své osobní hodinky vysoké kvality. Jistě by se v oné době našlo nemálo těch, kteří by případné pochybnosti o kvalitě na UIL-28 instalovaných palubních hodinek, něco podobného označili za „hanobení sovětské techniky“. I to mohlo v oné době bezvýhradného poklonkování vůči všemu, co přicházelo ze Sovětského svazu, hrát jistou roli při formulaci závěrů o nehodě. O mnoho let později jsem se sám o deset let později s takovým přístupem setkal!
Či došlo na palubě k určitému nedorozumění mezi velitelem a pilotem? Jiří Penker ve své výpovědi se o plukovníku Vlasovovi vyjádřil, že „byl příkladným instruktorem, avšak jedinou závadou při výkonu funkce instruktora byly obtíže při dorozumívání se s piloty, což bylo na závadu při prováděných úkonech za letu.“ Nemohlo toto sehrát svou podstatnou roli právě ve fázi bezprostředně po vzletu před zahájením první zatáčky? K jakému nedorozumění zde mohlo dojít? Nedošlo k nedorozumění mezi Vlasovem a Koutenkou? Můj přítel Mirek Chalupecký má názor, že „se zřejmě nedomluvili na stopnutí tohoto důležitého času“. Samozřejmě, že v době, kdy letouny nebyly vybaveny palubními zapisovači rozhovorů osádky, neměla komise objektivní nástroje k tomu, aby udělala v tomto směru jednoznačný závěr.
Ale mohlo zde hrát roli i něco jiného. Byly jednoznačnými povely či frazeologie, především pak v ruštině, tedy v jazyce, kterým mezi sebou komunikovali Vlasov s Koutenkou? Nemohlo dojít k jejich nepochopení? Nebylo zde jisté zanedbání ze strany velení letectva, které vyslalo do divize cizince- Rusa-, vydávalo výcvikové osnovy, a které snad mlčky předpokládalo, že obě strany v komunikaci mezi žákem a instruktorem jednoznačně chápou příslušné povely? Lze pochopit, že na straně velitelství letectva, které nehodu vyšetřovalo, nebyl v té době nikdo ochoten přiznat takové problémy a nebylo možná ani dost času v tom závratném tempu, ve kterém probíhal výcvik letectva, se něčím takovým zabývat!
Jestli se dnes, tedy po 55 letech k takové věci stavím kriticky, tak to není proto, abych post factum odsuzoval kohokoliv, kdo na nehodě participoval v té či oné míře. Chci jen vyjádřit své pochopení atmosféry, ve které se odvíjely události v době onoho podivného míru, který také nazýváme „studenou válkou“. A abych se zastal lidí, kteří v oné době v dobré víře a jsouce vedeni snahou co nejlépe plnit své úkoly, se dopouštěli i jistých chyb. Avšak kteří také neopodstatněně a nesprávně byli obviňováni z něčeho, co nezpůsobili.
Příklad velitele divize Jožky Končíra, kterého velitel letectva písemně označil za viníka nehody a také jej potrestal, jen dokazuje, jak nespravedlivě se také postupovalo. A to i v případě, kdy bylo nad jakoukoli pochybnost zřejmé, že nedílnou a plnou odpovědnost za nehodu nesl velitel letadla plukovník Vlasov. Nikoliv „osádka, která nedodržela čas pro zahájení první zatáčky“, jak je napsáno ve zprávě a v hlášení velitele letectva. Odpovědnost velitel letadla za bezpečné provedení letu byla i tady nedělitelná!
Mementem z oné katastrofy pro dnešek je i to, že ještě v dnešní době není náležitá pozornost, v letectví všeobecně, věnována tomu, jak plní svou úlohu velitelé letadel. Eventuelně, jak jsou na tuto úlohu připravováni. A to bez ohledu na to, zda se jedná o letadla vojenská či civilní. Příklad přerovské nehody z roku 1957, nehoda civilního letadla u Bratislavy o necelých 9 roků později, tak i případy posledních nehod od Smolenska a od Jaroslavli, které tak vzrušily veřejnost v naší části světa, to jen dokazují.

SOVĚTSKÁ PONORKA B-59 SE PLAVÍ NA KUBU




V říjnu 1962, tedy uprostřed onoho období podivného míru, který je také nazýván „studenou válkou“, se plavila na Kubu sovětská ponorka B-59. Ač byl mír, byly nervy těch, kteří drželi prsty na spoušti zbraňových systémů, jež byly schopny v kterémkoliv okamžiku uvrhnout nic netušící svět do propasti termojaderné války, napnuty někdy až k prasknutí. V takových okamžicích ale na svých místech byli i muži, kteří si přesto zachovali chladnou hlavu. A díky těmto mužům můžeme dnes volně, neříkám, že vždy svobodně, mezi oběma pojmy je totiž mnohdy propast, se k této době vracet a dokonce se pokoušet z ní něco vytěžit pro budoucnost.
Ponorka vyplula směrem na Kubu 1. října 1962. Velitel ponorky neobdržel jasné instrukce, co se týče použití jaderné munice, kterou ponorka disponovala. Před odplutím hledal odpověď na tuto otázku člen posádky ponorky jistý V.A.Archipov u zástupce vrchního velitele Vojenského námořnictva V.A. Fokina. Ptal se: „Nemám jasno v tom, soudruhu admirále, proč s sebou bereme atomové zbraně? Kdy a jak jich máme použít?“ Admirál Fokin nebyl s to, dát jasnou odpověď. Náčelník štábu Severního loďstva mu však řekl, že jaderná munice může být použita v případě, že ponorka bude napadena tak, že bude poškozena („otvor v trupu“) nebo na základě specielního rozkazu z Moskvy. (http://www.peoples.ru/military/admiral/vasiliy_arhipov).

Onen Rus, plným jménem Vasilij Alexandrovič Archipov se nakonec stal mužem, díky němuž se nestalo to, co se stát mohlo, že tedy nedošlo k jadernému sebezničení lidstva. Po čtyřiceti letech, tedy v roce 2002, označil ředitel amerického Národního bezpečnostního archivu Thomas Blanton tohoto muže za „chlapa, který zachránil svět“, když prohlásil: „The lesson from this is that a guy called Vasili Arkhipov saved the world,'' V roce 2003 jej pak i Italové za tuto jeho statečnost, mužnost a odvahu označili za „anděla dnešních dnů“ a posmrtně jej odměnili. Odměnu převzala jeho žena, učitelka Olga Grigorjevna Archipová.

Před líčením toho, co se odehrálo onoho října na palubě ponorky plující na Kubu, stojí za to předeslat, že Archipov sehrál důležitou roli i na palubě ponorky K-19. V létě roku 1961 se zúčastnil plavby této první sovětské atomové ponorky. Ta byla později nazvána „plavající Hirošimou“. Archipov byl na palubě jako dublér kapitána podplukovníka Nikolaje Zatějeva. 4. července došlo na ponorce k havárii, která hrozila atomovým výbuchem. V době, kdy byla havárie likvidována, se odehrál konflikt, který hrozil vzpourou. Několik důstojníků se postavilo proti kapitánovi, chtělo ponorku potopit a posádku vylodit na ostrově Jan Mayen. V takové situaci učinil kapitán rozhodná opatření, aby předešel vzpouře. Nařídil, aby veškeré střelné zbraně byly potopeny. To se také stalo. Jen sobě a několika dalším funkcionářům ponechal pistole. Podplukovník Archipov se postavil za kapitána. Díky tomu byla kázeň na ponorce obnovena.

Na palubě sovětské ponorky označené B-59 , projektu 641, v kódu NATO označeného jako „Foxtrot“, byl Vasilij Alexandrovič Archipov druhým či třetím v pořadí mužem, který spolu s kapitánem Valentinem Grigorjevičem Savickým a politrukem, tedy již ne komisařem, Maslenikovem, měl pravomoc, v případě jednomyslného souhlasu tohoto triumvirátu, dát rozkaz k odpálení torpéda s jadernou hlavicí.

O průběhu plavby a o situaci, ve které k jaderné celosvětové apokalypse byl jen krůček, podal svědectví další člen posádky Vadim Pavlovič Orlov.

Vadim Pavlovič Orlov byl velitelem Skupiny zvláštního určení (OSNAZ), která se rovněž plavila na ponorce. Ovládal angličtinu. Jeho otec, bývalý důstojník Rudé armády, byl v roce 1945 velen do Spojených států. Tam odjel s celоu svou rodinou. A tam se naučil anglicky.

Ponorky 69. brigády, v jejíž sestavě byla i ponorka B-59, prováděly radiotechnický průzkum. Kapitán Savickij neměl ke skupině OSNAZ z počátku dobrý vztah. Skupina čítala 9 mužů. Měla potřebnou aparaturu k vedení radiového průzkumu. Část skupiny měla na Kubě rozvinout pozemní stanoviště k vedení takového průzkumu. Úkolem skupiny bylo také zajišťování bezpečné plavby ponorky. Tomu se kapitán divil. Později, když mu začali předávat informace o činnosti protiponorkových sil NATO, tak se jeho vztah ke skupině změnil.

Skupina znala trasu a cíl cesty. Bez této znalosti nebylo možno její činnost organizovat. Odpor ze strany NATO, s jakým se setkali, však nečekali. Nejprve po ponorce pátraly norské hydroplány. Na úrovni Farerských ostrovů (7o z.d.) to pak byly anglické „shacletony“ (Avro Shackleton). Později jejich úlohu převzaly americké „neptuny“ (Lockheed P-2).

Soudě podle všeho, ponorka odhalena nebyla. Nejméně pak ne do té doby, než dosáhla Sargasového moře (30o-70o z.d.). A tam ji „vzali do prádla“. Proti ponorce působila pátrací-úderná skupina letadlové lodi USS Randolph. Sledovalo ji 14 povrchových plavidel, mezi nimi 11 torpédoborců. Že má ponorka na své palubě atomovou munici, neměli Američané ani tušení. Možná, že v opačném případě by se byli chovali vůči ponorce jinak. Kdo ví.

Polohy ponorky i amerických lodí byly na palubě ponorky plotovány (to znamená, že byl veden zákres jejich poloh ). Z počátku unikali dosti úspěšně. Avšak i američtí námořníci byli mazaní hoši. Podle všech kánónů námořního umění uzavřeli ponorku do kruhu, házeli hlubinné granáty, které vybuchovaly přímo vedle ponorky. Zdálo se jim, že sedí v kovovém sudu, do kterého buší kovadlina. Situace se pro ponorku stávala neobyčejnou, docela šokující.

Postupně došlo k vybití akumulátorů. Pracovalo jen nouzové osvětlení. Teplota na ponorce dosahovala 45-50o, v sekci motorů přes 60o. Bylo nesnesitelné dusno. Obsah CO2 překročil kritickou hranici. Někdo z lodní stráže se svalil. Za ním druhý, třetí…Začali padat jako kostky domina. To trvalo asi 4 hodiny. Pak na ponorku udeřili Američané něčím silnějším- asi hlubinnou bombou. Na ponorce si mysleli, že je všemu konec.

Po tomto útoku se vyčerpaný Savickij, který navíc neměl spojení s Hlavním štábem, rozzuřil. Zavolal k sobě důstojníka, který měl na starosti jaderné torpédo a nařídil mu, aby je přivedl do stavu bojové pohotovosti.

„Možná, že nahoře už začala válka a my tady děláme kotrmelce“, křičel vzrušeně a motivoval tím svůj rozkaz. „Teď do nich bouchneme, sami zahyneme, je potopíme všechny, ale našemu námořnictvu hanbu neuděláme!“

Jaderné torpédo naštěstí ale odpáleno nebylo. Savickij se nakonec ovládl. Po poradě s podplukovníkem (капитаном второго ранга) Vasilem Aleksandrovičem Archipovem a politrukem Ivanem Semjonovičem Maslenikovem se rozhodl vzplout na hladinu. Echoletem byl dán signál, který podle mezinárodních pravidel znamená „ponorka vzplouvá na hladinu“. Pronásledovatelé ponorky na to zvolnili rychlost pronásledování.

Po vynoření se na hladinu, asi ve 4 hodiny ráno, nařídil kapitán, aby byla vztyčena vlajka SSSR a na nejbližší torpédoborec, který byl asi ve vzdálenosti 40-50 m od ponorky, byla signalizována tato zpráva: „ Loď patří Svazu sovětských socialistických republik. Přestaňte s provokacemi. Kapitán“.

Když se ještě kolem ponorky nalézalo 11 torpédoborců, tak na jednom z nich se objevil na palubě malý džezový orchestr, začal hrát a námořníci tancovali.

Podle zápisu palubního deníku amerických lodí Beale, Cony a Murray to vyhlíželo takto: „27. října 1962 mezi 20:50 až 20:52 místního času se ponorka B-59 vynořila s vybitými bateriemi na hladinu a směřovala východním směrem. Ačkoliv byla obklíčena americkými loděmi, usoudil kapitán Vitalij Savickij, že nejsou v stavu války, když na jednom z torpédoborců hraje jazzová kapela. Loď Cony s ponorkou komunikovala pomocí světel a Savickij identifikoval svou ponorku jak „Loď X“ a odmítl pomoc“.

Později se ponorce podařilo vyklouznout z obklíčení a odplula na Bermudy.

Když se v roce čtyřicátého výročí Karibské krize konala v Havaně konference, věnované této krizi, prohlásil jeden z jejích tehdejších aktérů, bývalý americký ministr McNamara, že v oné době byla jaderná válka blíže, než se domnívali. Tam také zazněl výrok Thomase Blantona, který jsem citoval výše.

Na názoru, že příběh ponorky B-59 představoval nejkritičtější okamžik studené války, se shodli účastníci třídenní konference, která se konala na Kubě u příležitosti čtyřicátého výročí kubánské krize. Konference se konala pod patronací Národního bezpečnostního archivu USA, Brownovy univerzity a kubánské vlády. Zúčastnil se jí prezident Castro, další oficielní představitelé kubánské administrativy, bývalí sovětští důstojníci, bývalí úředníci Kennedyho vlády a vědci ze třech zemí: USA, Ruska a Kuby.

Vědci došli k závěru, že Spojené státy se přiblížily jen na několik dnů k nukleární válce. Pokud by Chruščov byl odmítl stažení raket z Kuby, neměl by Kennedy jinou možnost, než provést útok na Kubu v plném rozsahu.

Případ ponorky B-59 také ale ukázal, že Kennedy nebyl tou rozhodující osobností, která katastrofu odvrátila.

Robert McNamara, bývalý ministr obrany Kennedyho administrativy a klíčový účastník konference, dospěl k názoru, že v pátek před rozuzlením krize, byli Kubánci přesvědčeni, že je USA napadnou. „Kdybych byl v jejich kůži“, řekl, „myslel bych si to také. My jakožto supervelmoc jsme nebyli schopni dohlédnout konce svých akcí. To bylo skutečné selhání.“

Účastníci se shodli na tom, že poučení by mělo sloužit k tomu, aby se zabránilo budoucím konfliktům. Zvláště v době, kdy se posuzuje válka s Irákem.

„Dá-li Bůh, bude někdo sedět v Bagdádu a vyprávět o těch okamžicích, ke kterým došlo před čtyřiceti lety, když se zabraňovalo válce“, prohlásil Christopher Kennedy Lawford, synovec Kennedyho.

Srovnávání jednání Kennedyho v krizi a jednání prezidenta Bushe v otázce války proti Iráku byla tématem, ke kterému se účastníci konference stále vraceli. Mnozí pak obviňovali Bushe, že ignoruje historii.

„Je to lekce, která musí být studována“, řekl M. Schlesinger Jr, bývalý Kennedyho poradce a nositel Pulitzerovy ceny za historii. „Byl to nejen nejnebezpečnější moment Studené války. Byl to nejnebezpečnější moment historie lidstva“. Když byl dotázán, zda si myslí, že konference ovlivní Bushovo rozhodování o válce proti Iráku, tak řekl, že si to nemyslí. „Kennedy volil karanténu místo války, Bush dal přednost válce“, řekl Schlesinger.

Co k tomu dodat? Nic. Jen si lze přát, aby lidstvo mělo v každé kritické situaci na těch nejdůležitějších místech „chlapy“ (guys) typu Vasilije Alexandroviče Archipova.

Zpracováno s využitím informací na stránkách

http://www.edu/~usarchiv/rus/CubanMissile Crisis.html

http://www.peoples.ru/military/admiral/vasiliy_arhipov

CO NÁM DLUŽÍ NAŠI HISTORIKOVÉ

Zveřejňuji ve svém blogu svůj článek, který vyšel v dvouměsíčníku "Listy" č. 4/2011. Listy založil v roce 1971 Jiří Pelikán v Římě. Na počest tohoto Čecha byla v Římě pojmenována jedna ulice. V níže uvedeném článku provedla redakce jen nepatrné změny. Vyšel pod titulkem „CO BYCH SE RÁD DOZVĚDĚL OD HISTORIKŮ. Nejen o karibské krizi.“ Ke dvěma událostem, které 25. října 1962, přivedly svět na práh zničující jaderné války, jak o nich píšu dále, patří ještě třetí: příběh sovětské ponorky, která vyzbrojena torpédy s jadernými hlavicemi, plula ke kubánským břehům. Tomuto příběhu věnuji zvláštní příspěvek.
Předesílám, že svou otázku neadresuji všem historikům. Mám na mysli tu část historiků, kteří se zabývají jen jednou částí historie. A to vojenskou historií naší země po Druhé světové válce.
Více si všimnu ne prací historiků, ale těch publicistů, kteří se na historii víceméně „přiživují“ a kteří, jak se mi zdá, historické události vykládají spíše ve službách politiky.
Nejprve se odvolám na slova jednoho z našich historiků, Dr. Viléma Prečana. Ten uzavřel své vystoupení na Mezinárodní konferenci k 50. výročí otevření druhé fronty dne 9. června 1994 v Praze těmito slovy:
„Minulostí se zabýváme nejen proto, abychom se s ní vyrovnali, osvobodili se od její tíhy a našli od ní potřebný odstup, ale také proto, abychom se z ní poučili, nechceme-li, aby zítřek byl horší než včerejšek nebo stejně špatný, byť třeba jiným způsobem.“ Myslím si, že řečené platí i pro případy, kdy jsou znalosti historie využívány i ve službách politiky.
V poslední době se stalo politické uchopení historického tématu zvlášť aktuelní v souvislosti s tak zvaným „třetím odbojem“. Tento tak zvaný „odboj“ je mnohými (na příklad je to spisovatel Lustig a senátor Štětina) interpretován, případně jeho excesy ospravedlňovány, tím, že se jednalo o jakousi válku. Při tom o takovou válku, kterou lze asi vést všemi prostředky, včetně těch prostředků, které jsou už dávno mezinárodními konvencemi postaveny mimo zákon. A které už „civilizované národy dávno odvrhly“ (J.F.C.Fuller, The Second World War 1939- 1945, London, 1948)¨.
Sám stále hledám vysvětlení podstaty slov „vyrovnat se s minulostí“. A přiznávám, že jasno v tom nemám. Tím se ale zabývat nechci. S druhou částí Prečanova souvětí se plně ztotožňuji. To se týká zejména té části československé historie, jež zahrnuje historii Československé lidové armády (ČSLA). Službě v ČSLA jsem věnoval část svého života, bylo to celých patnáct roků, a velkou část svých sil. Pro kvantifikaci těchto sil, bych marně hledal nějaké objektivní měřítko. Bylo to v době, kdy naplno běžela „studená válka“. O své účasti v oné „válce“ jsem něco napsal i ve své knize „Letcem ve studené válce“. Nebyl jsem tedy jen pasivním účastníkem, ale tuto historii jsem, v rámci schopností a možností, kterém jsou dány jednomu člověku, spoluvytvářel či se na jejím spoluvytváření maličkým dílem podílel.
Posledních dvacet let mne přesvědčilo, že od našich politiků nemohu slyšet téměř nic, čím bych svůj život ve směru pohledu na naši historii obohatil. Spíše naopak. Oni se totiž většinou zatím nesnesli z oblačných výšin „vítězů“, kteří si myslí, že mají vždy pravdu, že jim je dovoleno téměř vše a že nemohou být souzeni. Možná ani dokonce ne odsuzováni. Alespoň ne v době jejich životů, případně v době, kdy jsou ještě u kormidel moci. A kteří si zřejmě vůbec neosvojili moudrá slova sira Winstona z roku 1940: „Jestliže se přítomnost pokusí soudit minulost, ztratí budoucnost!“(W. Churchill, Druhá světová válka, II. díl, str. 19, Lidové noviny, Praha, 1993). Nechci se ale obracet k politikům, ale k historikům, případně k těm publicistům, kteří se historií rovněž zabývají téměř na úrovni historiků.
Aby se naplnilo přání Dr Prečana, musí být, podle mého soudu, splněny nejméně dvě podmínky. Předně zde musí být historikové, kteří se plně emancipovali od politiky, kteří odešli ze služeb politiky, od zjevu velice proměnného až efemérního. Musí zde být historikové, kteří se budou dívat na minulé události v kontextu podmínek, okolností a doby, a kteří nejenže vysvětlí, co se stalo, ale i proč se tak stalo či mohlo stát. A kteří, zkoumajíce určité období národních dějin, nám budou výsledky toho svého zkoumání prezentovat jako výsledek „jasného a správného posouzení dobových situací a jevů bez iluzí a sebeklamu“ (Josef Pekař, Rektorská přednáška z 5. prosince 1931). Řekl bych, že splnění této podmínky je rozhodující, aby mohla být splněna podmínka druhá.
Musí pak zde být někdo, kdo je ochoten historikům naslouchat a kdo je ochoten se od „magistry vitae“ učit. Z pedagogiky přece víme, že výsledek výuky záleží nejen na kvalitě učebnic, učitelů a profesorů, ale i na kvalitě studentů a žáků a jejich přístupu k získávání vědomostí. Co se týče přístupu naší politické „elity“, tak jsem spíše nabyl dojmu, že nejsou to oni, kdo by se chtěl od minulosti učit. Spíše ji chtějí soudit, a národ poučovat, jak se na na minulost dívat, jak ji interpretovat, ukazovat dětem a učitelům, možná i historikům, co by se měli učit z minulosti vlastní země a jak její historii vykládat. Nebyl to snad svého času exponovaný politik, jeden ze signatářů zákona o protiprávnosti komunistického režimu, tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Milan Uhde, který řekl, že onen zákon je potřebný také proto, aby učitelé věděli, čemu učit děti? Není to, v protikladu k řečenému, místopředseda Senátu Dr Pithart, který, vyjadřuje nedůvěru k autorům nového připravovaného zákona o třetím odboji, neb má za to, že autorům jde o „kodifikaci napříště závazného pojetí našich moderních dějin“ a o poskytnutí „tápajícím učitelům konečně jasného slova“ ? (Právo, 2.10.2010, Zákon o tom, jak to bylo)?
A naši historikové? Snaží se oni alespoň se od politiky emancipovat? Myslím, že ne. Ještě jsem neslyšel nebo nečetl od našich historiků za posledních dvacet let něco podobného tomu, co deklarovali před čtyřmi roky historikové francouzští? Ti ve své petici napsali: « Historie není objektem práva. Ve svobodném státě nepřísluší ani Parlamentu ani právním autoritám, aby určovaly historickou pravdu. Politika státu, i když je motivována těmi nejlepšími úmysly, není politickou historií. » ( http://www.ldh-toulon.net/spip.php?artic... 1086.)
Ať se nám to líbí či nelíbí, ať s tím souhlasíme či nikoliv, v jisté době osud toho, co tvoří tento národ a materielní podmínky k jeho životu, visel doslova „na vlásku“. A nemám teď rozhodně na mysli alternativu vítězství nacistického Německa v druhé evropské válce, jehož vůdce Adolf pronesl v roce 1940 tato slova: „Češi budou vyvezeni na Sibiř nebo na Volyň. Musí pryč ze Střední Evropy. Pokud tu ještě budou, budou vždy ohniskem husitsko-bolševické zkázy“ (Jiří Jaroš Nickelli v „Národním osvobození“ č. 17/ 2010). Mám na mysli válku s použitím jaderných zbraní, válku, která hrozila Evropě i naší zemi.
V posledních letech u nás vyšly nejméně tři knihy historiků či autorů aplikujících poznatky historické vědy o této věci. Jedna z těchto knih má příznačný název. Jejím autorem je historik Josef Fučík. Je to kniha „Stín jaderné války nad Evropou“. V pojetí autora vše, co se v oblasti použití jaderné energie ve vojenství v Evropě, a tedy i v naší zemi, odehrávalo od skončení Druhé světové války, vrhalo na Evropu stín. Jestliže jsem použil minulý tvar slovesa „vrhati“, pak tím vůbec nechci říci, že už nevrhá. Bude vrhat stín do doby, dokud v arsenálech kterékoliv země na této planetě bude byť jediný náboj, bomba, mina či něco jiného, co bude naplněno radioaktivní výbušnou směsí schopnou řetězové reakce. Uvádí se v tisku, na příklad v ruském deníku „Независимое военное обозрение“ č. 23 z 24.6.2005, že v západní Evropě se stále ještě nachází 500 amerických atomových bomb, ekvivalent to 500 „Hirošim“. K tomu je třeba přičíst ještě 260 anglických a 450 francouzských (údaj z roku 1997). Kolik jich je ve východní části Evropy, která, jak je téměř všeobecně uznáváno, sahá přibližně od 29 o v.d..až k pohoří Ural, nevíme. Ale jistě tam bude při nejmenším množstevní ekvivalent toho, co je v Evropě západní. „Stín“ historika Fučíka se bude nad Evropou vznášet do té doby, než se promění ve skutek vize bývalého ministra obrany USA, nedávno zesnulého, McNamary, v jehož stopách chce kráčet, podle slov pronesených loni v Praze, i současný prezident Barak Obama..
Kromě již vzpomenuté knihy Josefa Fučíka, mám na mysli knihu autorů Štěpánka a Minaříka „Československá lidová armáda na Rýnu“ a knihu Petra Luňáka „Plánování nemyslitelného“. Přečtení obou, na tomto místě jmenovaných, knih u mne, vyvolalo smíšené pocity. Především proto, že v obou knihách postrádám objektivní a do patřičné šíře a v náležitém kontextu zaměřený pohled na klíčové události poválečné doby.
Z množiny mužů, jíž jsem byl částí, a kteří v šedesátých letech minulého století sloužili v Československé lidové armádě (ČSLA), a přímo se dostali do kontaktu s pracemi, jež souvisely či přímo navazovaly na zpracování válečných plánů, nás již mezi živými mnoho nezůstalo. A jak se mi zdá, těch, kteří by chtěli k dané problematice se vyjádřit, je ještě méně. Budu ještě konkrétnější: z pětice mužů-funkcionářů 10. letecké armády, která se v první polovině šedesátých letech minulého století podílela na přísně utajovaných pracích na Generálním štábu ČSLA, žiju už sám. Jen já mohu podat očité svědectví o tom, jak se mi, po mých vlastních zkušenostech, jeví některé věci, kterými se zabývají autoři vzpomínaných knih.
Za příklad formulací, které podle mého soudu nesplňují základní kritéria toho, aby poskytly historický materiál, umožňující jeho uživatelům „se s minulostí vyrovnat, osvobodit se od její tíhy a najít od ní potřebný odstup a z ní se také poučit“ (slova Dr Prečana), jsem vzal dvě věty z knihy Petra Luňáka. Jsou to tyto věty:
První věta se vztahuje k tak zvané „karibské krizi“, o které jsem už v Listech také psal. Věta zní: „Plán postavit Spojené státy před fait accompli se začal hroutit v okamžiku, kdy Kennedyho administrativa na počátku září 1962 varovala Sověty…“
Druhá věta se vztahuje k dokumentu, který s dostatečně velkou senzacechtivostí byl „objeven“ a pak zveřejněn před lety a stal se dokonce objektem rozsáhlé diskuze v rámci programu Parallel History Project of Cooperative Securiry (http://www.php.isn.ethz.ch). Luňákova věta zní: „V létě 1964 nařídila Moskva bez dalšího vysvětlení vypracovat nový operační plán,…“. Plánem, který byl na základě onoho nařízení údajně vypracován je „Plán použití československé lidové armády ve válce“ a je z roku 1964.
Chtěl bych ukázat, že ony výroky jsou pro mne dokladem toho, jak by události doby neměly být vykládány, to jest mimo kontext doby a podmínek. To platí pro mnou zvolený příklad, jak pokud jde řeč o karibskou krizi, tak i o zpracování onoho plánu. Těžko je lze považovat za materiál k tomu, abychom se z této doby mohli přiučit. Respektive: aby se mohli poučit ti, kteří to chtějí a pro které by studium minulosti za účelem poučení se, za účelem vyvarování se chyb předchůdců, by mělo být tak říkajíc jejich „služební povinností“.
Nezpochybňuji výrok o tom, že „v době karibské krize se svět ocitl blíže k hodině pravdy, než si její západní účastníci uvědomovali“. Proč by si to měli neuvědomovat jen „západní účastníci“?
Tři letní a podzimní měsíce, počínaje srpnem a konče polovinou listopadu roku 1962, jsem se svým štábem 10. letecké armády trávil mimo stálou posádku v Hradci Králové. Rámec našeho pobytu tvořila podzimní příroda českých zemí. Dnes si již nepamatuji, kde všude jsme byli rozmístěni, jaké přesuny náš štáb uskutečnil. Bezpečně však vím, že za celé tři měsíce jen jednou jsem měl možnost navštívit svou rodinu v místě mé posádky a nejsem si ani jist, zda tato návštěva byla tak dlouhá, abych mohl ulehnout do manželské postele. K tomu, abychom si uvědomovali, co se vlastně děje ve světě a proč se to vše děje, jsme neměli informace. Možná jsme neměli ani dost času se po nich pídit. Činnost mého štábu byla horečná, vyčerpávající, vymýšleli jsme řadu opatření předmobilizačního charakteru, abychom dosáhli nejvyššího možného stupně pohotovosti letectva naší armády. Poznávali jsme mnohé, co až to té doby před námi bylo utajováno. Byli jsme na příklad konspirativním způsobem přivezeni do jednoho, přísně utajovaného, prostoru v Západních Čechách, abychom si prohlédli připravované podzemní velitelské stanoviště armády. Do toho okamžiku ani velitel armády, ani já jako NŠ, jsme neměli o jeho existenci nejmenší tušení.
Že na druhé straně Atlantiku se odehrávalo hlavní „představení“onoho dramatu, kdy svět byl skutečně na okraji jaderné apokalypsy, jsem osobně neměl tušení. Teprve o mnoho let později, teprve v roce 1989, jsem se dovídal, jak onu dobu vnímal ministr obrany Kennedyho administrativy McNamara. Říká: „Večer 27. 10. 1962 jsem odcházel z Bílého domu od prezidenta. Byl jasný podzimní večer. A tehdy jsem si pomyslel „možná, že už nikdy nespatřím tak krásný sobotní večer.“ Tento můj pocit vyjadřoval úroveň krize, úroveň napětí, které panovalo ve světě.“(Pravda –tiskový orgán KSSS- č. 42 z 11. 2. 1989, Rozhovor s McNamarou, který vedl G. Vasiljev.)
Hlavním materiálem, v němž jsem získával informaci o tom, co se odehrávalo na oné straně zeměkoule a i jinde, byly výsledky sympozií, které po řadu let probíhaly za účasti zástupců USA, SSSR a Kuby. Jejich cílem bylo vyhodnocení celé krize a učinění závěrů, které by mohly poskytnout ponaučení. Je až s podivem, že Petr Luňák nevěnuje žádnou pozornost výsledkům oněch pěti setkání významných představitelů, kteří analyzovali události oné krize, při které se „svět ocitl blízko hodině pravdy“, aniž by se o konání těchto sympozií, hlavně pak o jejich závěrech, jen zmínil.
Snad nejvýznamnějším zdrojem objektivního pohledu na celou krizi jsou názory ministra McNamary. Ty jsou zcela mimo pozornost českého publicisty. Je pak možno očekávat, že podobně úzká, jednostranně a v podstatě ideologicky, tedy nikoliv historiograficky, zaměřená historie, bude takovým materiálem, který poskytne „potravu“ pro ponaučení se, jak to požaduje Dr Prečan?
Jako v historiografii nevzdělaný laik nemohu vůbec pochopit autora Petra Luňáka, že dokáže vidět karibskou krizi pouze jen jako důsledek rozhodnutí Chruščova a jen z pohledu toho, kdy se začal hroutit údajný jeho plán. Jakoby zde vůbec neexistovalo rozhodnutí kolektivního orgánu ze dne 10. 6. 1962, kterým bylo předsednictvo ÚVKSSS. Byl to tedy tento politický orgán, jenž návrhy, předložené Chruščovem a zpracované jemu podřízenými vojenskými činiteli, schvaloval.
Jakoby zde vůbec neexistovala úloha vojenských činitelů, jichž jedním z hlavních úkolů je nepřetržité vyhodnocování strategické situace vlastní země, vypracovávání a předkládání politickým orgánům výsledků svých hodnocení. Ti se myšlenkou rozmístit sovětské rakety na Kubě zabývali už dříve. Byl to ministr obrany R. Malinovskij, který v květnu 1962 říká Chruščovovi: „Ano, zabývali jsme se variantou umístění raket na Kubě, ale rozhodnutí musí učinit politici“. (Rozhovor korespondenta Ogoňku Žukova s historikem Volkogonovem, Ogoňok č. 44-46/ 92).
Je nepřirozené a irelevantní, jestliže je prováděna taková analýza strategické situace v jakémkoliv státě, tedy i v SSSR, zejména analýza stavu, poměru sil a bojových možností strategických prostředků, včetně strategického bombardovacího letectva, jaderných zbraní a raket, jakož i řady dalších faktorů ovlivňujících strategickou rovnováhu, či v daném případě nerovnováhu? Ve světě, který nebyl totálně demilitarizován? Lze očekávat či chtít, aby stát takového významu a takové historické zkušenosti, jakým byl Sovětský svaz té doby, nebude znepokojen situací, která se kolem něj vytvářela? Že se neoprávněně bude cítit v roli obkličované pevnosti a nebude na to, podle něj přiměřeným způsobem, reagovat? Je z hlediska historiografie správným přístupem, jestliže suverénnímu státu je právo na provádění podobné analýzy de facto upíráno?
Jestliže na místech, podobných těm, které zaujímal třeba ministr obrany Malinovskij, byla taková analýza provedena, pak jistě musíme připustit, že výsledky nemohly uspokojovat ty vojenské činitele, kteří měli nejvyšší odpovědnost. A nemuseli vůbec být motivováni svou „chutí zopakovat si slavné chvíle vítězství ve druhé světové válce“. Pokud by takoví činitelé nevarovali či neupozorňovali politické činitele na existující problémy, pak neměli na svých místech co dělat! To snad je srozumitelné každému profesionálovi a snad i laikovi, že? Z analýzy vyplývalo, a tomu můžeme dnes věřit, že musela být konstatována drtivá převaha, (maršál R. Malinovskij hovořil o převaze „подавляющей“), kterou měly Spojené státy nad Sovětským svazem v prostředcích dopravy strategických jaderných zbraní k předpokládaným cílům na jejich území. Převaha umocněná tím, že v bezprostřední blízkosti sovětských hranic, to jest na území Turecka, byly umístěny rakety Jupiter, schopné nést jaderné zbraně. A v té době už to byly zbraně nikoliv „hromadného“ničení, ale ničení „absolutního“, zbraně termojaderné!
Hroucení plánu Nikity Chruščova.
A jaký plán SSSR se začal „hroutit“, když „Kennedyho administrativa varovala počátkem září 1962 Sověty před vážnými důsledky“? Jak se mohl zhroutit plán, jestliže jeho „úmyslem bylo odradit Washington od myšlenky vojensky se zbavit režimu Fidela Castra“, když ještě 48 let poté tento režim existuje a Spojené státy, věrni svému slibu, který daly výměnou za odsun sovětských raket z Kuby, Kubu dosud vojensky nenapadly? Jak může někdo tvrdit, že se začal hroutit nějaký sovětský plán počátkem onoho září roku 1962 , když první loď realizující operaci „Anadyr“, už byla 26.6. 1962 na Kubě, když jaderná munice byla na Kubu dopravena až po tomto datu, když do 24. října roku 1962 bylo na Kubu dopraveno 42000 sovětských vojáků, obrovské množství vojenské techniky, když k 29.10.1962 byla asi polovina ze 40 raket namířených na cíle na území USA připravena k naplnění palivem a okysličovadly a k připojení jaderných hlavic, které byly na Kubě od 4.10.1962? Jaký plán se to tedy „zhroutil“?
Zdá se mi, že mnohé naše publicisty vůbec nezajímá, že jedním, nikoliv ne nepodstatným motivem pro rozmístění sovětských jaderných sil na Kubě, byla skutečnost, že se politické orgány Sovětského svazu domnívaly (možná chybně), že vysláním sovětských vojsk na Kubu se zlepší strategická situace Sovětského svazu. Ona analýza totiž ukázala, že je SSSR ve značné nevýhodě, ač v té době už disponoval raketami mezikontinentálního dosahu. Přesto byl ve značné nevýhodě, pokud se týče možností dopravit jaderné nálože na území Spojených států. Zatímco USA už v té době měly své rakety Jupiter v Turecku, které byly schopny dopravit jaderné hlavice k cílům během deseti minut letu, tak mezikontinentální rakety SSSR k letu na území USA potřebovaly půl hodiny! Či snad chtějí naši „takéodborníci“ na vojenskou problematiku popřít úlohu času ve vedení soudobé války?
Tím, co jsem napsal, nechci vůbec ospravedlňovat kroky sovětského vedení. Nehodlám také ani dělat soudce nad dějinami, jak to, bohužel, dělá i Petr Luňák. Jen chci ukázat, že zde byli dva „hráči“ a že je nejen nespravedlivé, ale i nevědecké, a protože hovoříme historii, tak i ahistoriografické, vinit ze vzniku krize jen jednu stranu. Je přehnané chtít, aby podobný objektivní pohled nám dávali naši historici? To se však neděje.
Naštěstí ti, které to zajímá, a zvláště pak ti, kteří by měli činit odpovídající závěry z historie i pro svou práci, mohou dnes čerpat z jiných zdrojů. Je ale neodpustitelné, jestliže se k těmto „jiným zdrojům“neobrací pedagog učící moderní dějiny a nakonec své názory publikující. Z těchto „jiných“ zdrojů považuji za nejautoritativnější osobu bývalého ministra obrany v Kennedyho administrativě Roberta McNamaru. Ten v dopise z 22.5.1997, zaslaném partnerovi ze Sovětského svazu, respektive Ruska, bývalému náčelníku štábu Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy a jednomu z přímých aktérů „Kubánské krize“ generálu Gribkovovi, uvedl několik důležitých závěrů.
Předně bez jakýchkoliv skrupulí říká, že tím, kdo přivedl v říjnu 1962 své země (a také celý svět, dodávám já) na práh války, byl Sovětský svaz, Kuba a Spojené státy. (Nikoliv jen Sovětský svaz či jeho premiér Chruščov!). Při tom ani jedna z těchto zemí neměla něco takového v úmyslu. Proč se ale události vyvíjely oním nebezpečným směrem, bylo důsledkem toho, že jak před krizí, tak i v jejím průběhu, se v každé z těchto třech zemí činila rozhodnutí na základě neověřených informací, nesprávných úsudků a chybných kalkulací.
A to je snad první a to základní ponaučení, které by si měli osvojit všichni, kdo podobné otázky národní bezpečnosti řeší i v dnešní době. Kdyby tomu bylo jen tak, že vše zavinil N.Chruščov, jak to líčí Petr Luňák, pak si svět mohl oddechnout v okamžiku, kdy odešel do nebytí Nikita Chruščov či kdy přestal existovat SSSR. Alespoň takové ponaučení, které vyvozuje McNamara, když říká: „Jestliže se dopustíme chyb při rozhodování o použití jaderných zbraní, pak nebude možné se z takových chyb poučit, protože takové chyby vedou ke zničení národů“. A nejsou „neověření informací, nesprávný úsudek, chybná kalkulace“ právě takovými chybami?
A jestli se máme vážně zamyslet nad tím, kam až v této krizi dospěla situace, kdy politickým činitelům všech třech zúčastněných stran začalo být zřejmé, že se jim řízení situace vymyká z rukou a že celosvětovou apokalypsu mohou vyvolat činy horlivých vojáků někde úplně dole v celé té vojenské hierarchii, pak nemůžeme se zřetele pustit následující skutečnosti. Rozhodujícím dnem krize byl její dvanáctý den, 27. říjen 1962, nikoliv počátek září . V 11 hodin p.m. onoho dne obdržel ExComm (Výkonný výbor Národní bezpečnostní rady zřízený prezidentem Kennedym 16. října) informaci o tom, že výzvědný letoun U-2 startující na Aljašce letěl směrem nad sovětský Čukotský poloostrov, což vyvolalo reakci PVO SSSR, která zvedla stíhače MIG. A současně vzletěli američtí stíhači F-102, kteří byly vyzbrojeni raketami „vzduch-vzduch“ s jadernými hlavicemi (!). Když se tato zpráva dostala do Washingtonu, ministr obrany McNamara zbledl a začal křičet, že „to je válka se Sovětským svazem“! („McNamara turned white and yelled „this means war with the Soviet Union“, The Thirteen Days, October 16-28, 1962.) http://homepage.mac.com/oldtownman/filmnotes/thirteendays4.html

Představme si: ministr obrany Spojených států je překvapen tím, že jeden z jeho podřízených dá rozkaz ke vzletu stíhačům, kteří nesou rakety „vzduch-vzduch“ s jadernou hlavicí!
Naštěstí, naštěstí možná pro celé lidstvo, raketa „vzduch-vzduch“ s jadernou hlavicí odpálena nebyla a letoun se vrátil na Aljašku. Dodnes nevíme, kdo dal rozkaz k takovému startu, kdo nařídil zavěsit na letoun rakety „vzduch-vzduch“ s jadernou hlavicí, kdo dal rozkaz stíhači, aby se vrátil zpět na svou základnu. Nevíme tedy ani, čí to byly ruce a hlava, na nichž v tyto okamžiky závisel osud lidstva! Není v právě v tom obrovské ponaučení pro lidstvo? Že v daném okamžiku o osudech lidstva nerozhodoval ani Chruščov, ani Kennedy, ale někdo jiný? Není obrovským ponaučením, že podobná vyhrocená situace byla jen důsledkem celého řetězu příčin a následků a že je tedy třeba se starat o to, aby takový řetězec příčin a následků vůbec nevznikl?
Téhož dne v poledne byl nad Kubou sestřelen letoun U-2 střelou SA-2 a pilot major Rudolf Anderson zahynul. Posléze jeden letoun F-8, který prováděl průzkumný let, byl zasažen střelami 37mm vypálenými kubánskou jednotkou, letoun se vrátil na základnu. A konečně téhož dne sovětská ponorka B-29, která plula na Kubu, byla v mezinárodních vodách pronásledována americkou letadlovou lodí a 14ti torpédoborci, byly po ní vrhány podhladinové granáty a podhladinová mina a kapitán Savickij byl odhodlán odpálit torpédo s jadernou hlavicí.
Všechny tyto incidenty ukázaly politickým vedoucím činitelům, jak ve Washingtonu, tak i v Moskvě, že se situace začíná vymykat jejich kontrole a že se osud světa začíná nalézat v rukách místních vojenských velitelů. Ti se v danou chvíli nacházeli od sebe mnoho tisíc kilometrů a v případě amerického stíhače až nad Beringovým mořem, kde s událostmi v Karibiku neměl nic společného. K tomu ještě přistupoval fakt, že velitel sovětských vojsk na Kubě armádní generál Plijev měl právo (a ne že neměl!) použít rakety Luna s jadernou náloží podle vlastního uvážení při obraně ostrova. Tento souhlas byl odvolán 22. a 27. 10. Co ale do té doby? Do té doby nemohla nastat situace, kterou by samostatně zhodnotil (sovětská metodika té doby říkala «оценил») velitel vojsk na Kubě generál Plijev a v rámci oprávnění, kterého se mu dostalo, atomové zbraně použil? To by nám neměli publicisté jako je Petr Luňák objasnit?
Vydání Moskvou rozkazu k vypracování operačního plánu.
Tady je Petr Luňák v rozporu dokonce s materiály, které jsou v jeho knize uveřejněny. Zřejmě ale výpovědi lidí, kteří s otázkami vojenského plánování přicházeli bezprostředně do styku, nejsou pro něj relevantní. Podivuji se, že lze použít formulaci „Moskva nařídila“, aniž je předložen věrohodný důkaz, jakým dokumentem bylo toto nařízeno, kdo jej zpracoval a podepsal, kdo byl jeho adresátem a vykonavatelem toho, co je nařízeno. Napsat, že „Moskva“nařídila, je formulace naprosto vágní a nic neříkající. Uvědomuje si autor takového výroku, že zde, jestliže máme věřit tomu, že důsledkem tohoto nařízení byl vznik dokumentu, který je nazvána „Plánem použití ČSLA v době války“ a který v podstatě určoval, poprvé za celou poválečnou historii, že armáda ČSSR se přímo zúčastní války s použitím jaderných zbraní, dokonce zbraní, které stát, jehož nástrojem ona armáda byla, takové zbraně nevlastnil a neměl ve své výzbroji?
Pokud bychom měli tomuto tvrzení věřit, museli bychom vidět dokument, ze kterého bude zřejmé, kdo vůbec v Moskvě takový dokument podepsal, kdo byl jeho adresátem, zda ten, kdo podepisoval, měl odpovídající pravomoc podepsat dokument, který, jako v daném případě, znamenal pro zemi-adresáta, že bude činností své armády zatažena do jaderné války se všemi pro onu zemi vyplývajícími důsledky. Podle sovětské metodiky, která byla doslova kánonem, neboť stanovila postup velitelů a štábů při přijímání rozhodnutí na jakékoliv úrovni vojenské hierarchie (a učilo se podle ní na všech vysokých vojenských školách) muselo po obdržení úkolů následovat ujasnění si úkolu.
To v daném případě znamenalo, že poprvé součástí takového ujasnění úkolu, muselo být uvědomění si na československé straně, nikoliv jen ve velení armády, tedy ve vrcholných ústavních a politických místech, toho, že Československo se jako stát přímo účastní války s použitím jaderných zbraní a že československá armáda, včetně jejího letectva, se má stát přímým vykonavatelem atomových úderů. Takové ujasnění muselo být provedeno nejvyššími politickými ústavními orgány, nikoliv jen jakousi Radou obrany státu, jestliže neměly být obviněny ze zrady těch nejzákladnějších národních zájmů, mezi něž rozhodně patří zájem přežití národa. Neměli by historikové vypátrat, zda se něco podobného stalo či nestalo a proč?
Jak máme věřit, že něco takového bylo skutečně nařízeno? Jak můžeme věřit, že někdo „v Moskvě“ vůbec mohl v roce 1964 nařídit, aby československé letectvo provedlo jaderné údery, aniž mělo k tomu odpovídající techniku, aniž byl letecký personál ve všech relevantních kategoriích k něčemu takovém vycvičen a měl naprosto konkrétní znalosti o tom, jak jaderná bomba vypadá, jaké má parametry rozměrové, váhové, jak se s ní manipuluje, jak se umisťuje do pumovnice letounu či na závěsy letounu a mnoho dalších informací potřebných k tomu, aby tato zbraň byla použita.
Jak generál Pezl, tak i generál Vitanovský se v tomto směru vyslovují naprosto jednoznačně. Podle gen Pezla vydávalo Hlavní velení Varšavské smlouvy strategickou směrnici, od jejíhož přijetí se musela odvíjet další činnost, tj. ujasnění si úkolu, zhodnocení situace, přijetí rozhodnutí velitele čs. frontu či toho, komu byl úkol pro československou armádu nařízen, doklad toho rozhodnutí nadřízenému, jeho schválení a teprve potom zpracování plánu. Ten už schvalován nemusel být, protože rozhodnutí už schváleno bylo a příslušný plán je jen rozpracovával.
Lze se ptát, kde se nachází tato směrnice? Či snad neplatí to, co o této věci řekl generál Vitanovský, který bezesporu patřil k nejlépe informovaným z celého Generálního štábu ČSLA, že „Generální štáb Sovětské armády vydával Směrnici pro jednotlivé armády Varšavské smlouvy…tu jsme v Moskvě dostali v jednom exempláři…tento dokument jsme převezli na Generální štáb na tak zvaný operační sál…“ (Luňák,Plánování nemyslitelného, str.380, Praha, Nakladatelství Dokořán, 2007)?
Lze možná pochopit, že autor Petr Luňák může být nejen zatížen „traumatem roku 1968 a pozdější husákovské normalizace“ (J.Fučík, Stín jaderné války nad Evropou,Mladá fronta,2010) a nakonec ovlivněn i tím,že zastává dnes, jistě dobře honorované postavení v rámci Severoatlantické smlouvy a že bude historická fakta, spíše však jen útržky a neucelené fragmenty, interpretovat v takovém duchu, aby si „neublížil“. Že je, jako člověk sloužící politice, bude vykládat v duchu zákona o protiprávnosti komunistického režimu, který přece „předepsal“ jak má být historie čtyřiceti let mezi roky 1948-1989 interpretována. A že nenajde dost odvahy k tomu, aby se přes tato „cenzurní omezení“přenesl.
Vždyť: Onen zákon, „posvěcený“ ústavním soudem, kodifikuje to, že se „komunistický režim spojil s cizí mocností“ (ač mnozí budou mít za to, a autor těchto řádků k nim patří), že s touto „cizí mocností“měl spojeneckou smlouvu posvěcenou společně prolitou krví boje s nacismem. Jestliže politika svým zákonodárným aktem prohlásila, že strana, která onen režim nastolila a udržovala u moci, byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou, pak lze jistě od publicistů sloužících politice očekávat, že jejich díla budou tuto tézi rozvíjet a potvrzovat i v rozporu s fakty a tedy i s pravdou.
Bohužel, toho i autor těchto řádek je očitým svědkem za celé období posledních dvaceti jednoho roku, a to nehledě na to, že jako člen oné pětice výše vzpomínaných mužů- pracovníků štábu 10. letecké armády, byl po roce 1968 zbaven pro postoje k intervenci některých členů Varšavské smlouvy do vnitřních záležitostí Československa členství v oné organizaci, toho, jak jednostranně interpretována fakta a líčena historie. Jeden z těchto pěti mužů byl dokonce uveden v seznamu těch mužů, kteří měli být v případě ustavení dělnicko-rolnické vlády fyzicky likvidováni. Sám autor těchto řádek nepochybuje, že byl na seznamu oněch čtyřiceti tisíc občanů ČSSR, které asi čekala ne šťastná budoucnost někde na východ od pohoří Ural.
To, co jsem výše napsal i mne utvrzuje v názoru, který ve vzpomínané knize napsal historik Josef Fučík. A to bych chtěl citovat na závěr: „V české produkci je zkoumání a analýza sovětských válečných příprav navíc stále zatížena traumatem roku 1968 a následujícího období husákovské normalizace… Řada našich autorů posledního dvacetiletí houževnatě směšuje politické, ideologické a propagandistické aspekty totalitního režimu s vojenskými obory (vojenskou doktrínou, strategií, operačním plánováním, vyzbrojováním a bojovou přípravou vojsk) do jedné pestré a bizarní směsi. Obecně tyto práce považují sovětské myšlení (i myšlení nás přímých účastníků oné doby, doplňuji já) za schopné pouze přípravy vcelku primitivní operace agresivního vpádu do západní Evropy, razí představu, že sovětský generální štáb byl složen z maršálů a bezduchých důstojníků, kteří byli kdykoliv ochotni stisknout na povel politiků jaderné tlačítko, s oblibou citují různé brožury agitpropu a přehlížejí nejen tehdejší sovětské studie, ale i současné ruské odborné studie a prameny.“

JAK SE V ČESKU TAKÉ HLEDÁ PRAVDA O LETECKÝCH NEHODÁCH

JAK SE V ČESKU HLEDÁ PRAVDA O LETECKÝCH NEHODÁCH ANEB „CUI BONO“?

Každý, kdo někdy přišel do styku s vyšetřováním letecké nehody, ví jak úmorná je to práce. Množství úkonů, které je nutno vykonat, než se dojde k jistým závěrům o příčině nehody,lze sotva vyčíslit. Někdy tato práce trvá roky a výsledek není předem zaručen. Vždy je cílem zjistit příčinu nebo alespoň pravděpodobnou příčinu toho, co se stalo. A co mělo mnohdy za následek smrt desítek či stovek lidí, které byly v době nehody na palubě letadla. Jen nalezení pravdy o příčině nehody, byť takový nález často nese jen jistou míru jistoty, může zajistit pokrok ve vývoji k bezpečnějšímu letectví. Jen na základě zjištění příčin nehody lze odvodit i potřebná opatření, aby se nic podobného neopakovalo.
Někdy poté, kdy vyšetřování bylo skončeno a příslušná zpráva o nehodě byla schválena a publikována, mohou vyjít na světlo skutečnosti, které v době nehody známy nebyly, byly opomenuty č nesprávně zhodnoceny. Jak by se mělo postupovat v takových případech, kdy je naléhavé nalézt novou pravdu o příčinách nehody? Jednou z možností je obnovit vyšetřování, kompetentními činiteli tyto nové skutečnosti zhodnotit a zprávu o nehodě v potřebném rozsahu opravit. Se všemi z toho vyplývajícími důsledky.
Příklad tomu, kdy vyšly najevo nové skutečnosti poté, kdy vyšetřování bylo uzavřeno, může posloužit nehoda československého letadla IL-18, ke které došlo v okrsku letiště Gander v kanadské provincii New Foundland 5. září 1967. Po dvou letech usilovné práce kanadských odborníků, která probíhala v těsné spolupráci s námi, bylo vyšetřování nehody uzavřeno konstatováním, že příčina nehody nebyla zjištěna („the cause of accident was undetermined“).
Rok poté, kdy bylo vyšetřování nehody ukončeno a příslušná zpráva schválena, byl v odborném tisku, konkrétně v Aerospace Medicine, Vol. 41, No.5,May 1970, uveřejněn článek „Physiological and Psychological Factors in „The Dark Night Takeoff Accident“, tedy „Fyziologické a psychologické faktory „nehody, k níž došlo při vzletu za temné noci“.
Poznatky letecké medicíny, na které článek upozorňuje, lze bez nadsázky prohlásit jako relevantní k nehodě našeho letadla. Přesto kanadská strana, odpovědná za vyšetření nehody, nepovažovala za nutné vyšetřování „naší“ nehody obnovit. Rovněž z čs. strany v tomto směru nebyla vyvinuta žádná iniciativa. Já sám, jako akreditovaný představitel Československa, jsem se o existenci onoho článku dozvěděl až v roce 1997. Tedy dávno poté, kdy má role při tomto vyšetřování, a vůbec v letectví, skončila.
Bylo by možné se ptát, proč Kanaďané vyšetřování neobnovili? Tady lze jen spekulovat. Už v průběhu vyšetřování bylo ze strany kanadských činitelů naznačováno, že se jedná o velice nákladnou záležitost a že se vždy ptají, zda další náklady do vyšetřování vložené, mají z hlediska provozu daného typu letadel, smysl. Teprve na mé námitky, že vyšetřování nehody má i svou morální stránku, ve vyšetřování ještě další rok pokračovali, i když byly nakonec potvrzeny předběžné závěry, které v té době měli. Zřejmě tedy usoudili, že nemá praktický smysl vyšetřování nehody otevírat a snažit se o vypracování nových závěrů o příčině nehody.
V Česku někteří lidé v podobné věci postupují zcela jinak. V duchu jistých tradic na to jdou „po bolševicku“, řízně. Hrubě při tom zneužívajíce jednu ze základních svobod zajištěnou článkem 17, odst (2) Listinu základních práv a svobod.
Jako příkladný pro onu říznou metodu se mi jeví postup, který zvolili autoři knihy „Nehody dopravních letadel v Československu, 3. díl, 1961-1992“. Knihu vydalo chebské nakladatelství „Svět křídel“ v roce 2011. Autoři této knihy, aniž byli jakkoliv účastni vyšetřování nehody bulharského letadla IL-18, státní registrační značky LZ-BEN, dne 24. listopadu 1966 v Malých Karpatech nedaleko od Bratislavy, aniž uvedli nějaké nové skutečnosti v době nehody neznámé, opomenuté či nesprávně zhodnocené, zcela ignorujíce oficielní závěry k vyšetřování oné nehody kompetentním ministrem jmenované komise, tedy se státem registrace onoho letadla projednané a jím schválené závěry o příčině nehody, jež byly posléze notifikovány v Mezinárodní organizaci civilního letectví ICAO a touto organizací publikovány, si od zeleného stolu vytvořili vlastní závěry o příčinách nehody.
Namísto závěru o pravděpodobné příčině nehody tohoto znění, že „komise nemohla jednoznačně zjistit příčinu nehody letadla LZ-BEN. Komise předpokládá, že nejpravděpodobnější příčinou nehody bylo nedostatečné zhodnocení terénních a povětrnostních podmínek v okrsku letiště Bratislava posádkou letadla a nepřizpůsobení letu těmto podmínkám“, zveřejnili tuto svou verzi: „Příčinou nehody byla nevhodně stanovená výška pro počáteční stoupáním LZ-BEN, a to pouhých 300 m. Příčinou nehody byla systémová chyba v postupech služby řízení letového provozu, které byly schváleny SLI“.
Z takto jimi definovaného závěru o příčině nehody pak svévolně odvodili závěr, že „veškerou zodpovědnost za nehodu nese SLI, protože její pracovníci schválili počáteční výšku stoupání pouhých 300 m.“
Při fabulaci této své verze autoři knihy zcela ignorovali v době nehody platné zákonné normy, konkrétně pak ustanovení vyhlášky MD číslo 209/64Sb. Ta jednoznačně definovala úkoly Státní letecké inspekce, nedávajíc této organizaci právo či povinnost schvalovat postupy služby řízení letového provozu. Vůbec nevzali v úvahu skutečnost, že stanovená výška počátečního stoupání letadla 300 metrů nebyla součástí publikovaných odletových postupů, ale výsledkem zhodnocení konkrétní provozní situace a z něho vyplývajícího rozhodnutí konkrétního řídícího letového provozu. To nepodléhalo schvalování pracovníky SLI. Tato výška sama o sobě nevytvářela havarijní situaci a byla bez námitek akceptována velitelem letadla, který v konečné instanci nese plnou a nedílnou odpovědnost za bezpečné provedení letu.
Vůbec se autoři knihy zřejmě nezajímali ani o to, jakým způsobem byly v oné době vypracovávány letové postupy. A tak pochopitelně nezjistili, že toto provádělo letově-navigační oddělení jiné státní organizace-Správy dopravních letišť. Toto oddělení, jmenovitě pak dva pracovníci s kvalifikací leteckých navigátorů, vedené jedním z nejzkušenějších civilních pilotů tehdejšího civilního letectví, pak tyto postupy, po provedení interního připomínkového řízení, předkládalo ke schválení pouze provoznímu náměstkovi této organizace. Následně pak postupy letově ověřovalo a posléze předávalo Letecké informační službě k publikování.
Aby potvrdili svou verzi závěrů o příčinách nehody, vyslovili autoři knihy domněnku o jakémsi politickém ovlivňování ministerské komise, aniž konkrétně řekli, kdo takové politické ovlivňování komise učinil a v jakém konkrétním směru se toto politické ovlivňování ubíralo.
Toto podezření opřeli o vlastní konstrukci, že nehodu vyšetřoval tentýž orgán, který předtím odletové postupy údajně schválil- tedy Státní letecká inspekce. Zcela autorům knihy ušlo, či záměrně si toho nevšimli, že komise nebyla orgánem ředitele SLI, ale ministra dopravy, a že ze sedmičlenné komise byli pracovníky SLI pouze dva. Dalších pět členů komise, tedy většinu, tvořili pracovníci jiných organizací, než SLI. Při tom žádný z těchto členů komise nepřipojil ke svému podpisu jakoukoliv připomínku, a závěry komise tedy byly jednomyslné.
Kromě výše uvedených skutečností pak polemika autorů knihy se závěry vyšetřující komise v řadě dalších směrů ukazuje v lepším případě na zkreslování konkrétních vyjádření komise, na přehlížení jednoznačně vyslovených myšlenek, na záměrné přehlížení relevantních názorů komise. V horším případě na falšování závěrů vyšetřovací komise. Toto by bylo možno dokazovat na konkrétních příkladech.
Pro zodpovězení v nadpisu formulované otázky „ komu je to na prospěch, kdo z toho bude mít výhodu“ („cui bono?“) však to nemá význam. Taková odpověď by mohla být relevantní jen v případě, že by se autoři knihy sami chtěli poučit z mých argumentů. Takovou snahu nelze však u autorů nalézt.
A tak se jen zeptám. Je něco podobného, co nám v tomto konkrétním případě předvedli autoři knihy cestou nakladatelství, jež se svými záměry a činností orientuje hlavně na leteckou a letectví stranící či fandící veřejnost, užitečné k progresu tohoto odvětví lidské činnosti? Nebo je spíše motivováno snahou ublížit, znectít generaci pracovníků letectví jiné, starší generace a budovat si touto cestou renomé v době, která mnohdy, více než pravdě, straní bulvárním metodám a zvráceným hodnotám cti a morálky? Nebo snad i touto cestou hledají a fabrikují „důkazy o zločinnosti“ minulosti let šedesátých minulého století? Odpověď nám mohou dát jen autoři. K takové odpovědi však je třeba odvahy, tedy vlastnost, která by letcům, a autoři knihy patří do této kategorie, neměla chybět. Povýšenost, arogance, pocit nadřazenosti vůči realitě, to byla vždy a bude v letectví i v budoucnu nejlepší cestou do Nebytí!
V roce 2001 napsala jistá Ludmila Fomenková, do deníku „Независимая газета“ slova, pod která jsem byl ochoten se podepsat. A to až do okamžiku, než jsem dostal do ruky knihu „Nehody dopravních letadel v Československu“. Její slova zní:
„Letci jsou velmi přirození a upřímní proto, že nebe nestrpí faleš. Strojenost je možná jen na zemi. Pro ty, kteří létají, je nepřijatelná, jelikož statečnost, odvaha, cit, přesné a hluboké znalosti, dovednost riskovat, aby byl zachráněn kamarád, se nikdy nespojovaly se lží. Tyto vlastnosti jsou údělem silných a pravých lidí. Jiné lidi letectví nepřijímá. Letec- to je všelidská profese a vztahy lidí, kteří se touto profesí zabývají, jsou rovněž všelidské.“
Po seznámení se se jmenovanou knihou a po jistém kontaktu, který jsem s jedním z autorů knihy měl, však jsem dospěl k názoru, že slova L. Fomenkové nemají univerzální platnost, jak si ona myslí. Nezná české lidi, nezná české letce.
Takže: „cui bono?“ Třeba i k tomu, aby člověk nepodléhal v žádném věku iluzím o poctivosti, statečnosti, odvaze, cti a pravdomluvnosti všech, kteří jako on, se na celý život stali příslušníky letecké komunity!