sobota 28. července 2012

O VLASTENECTVÍ, CTI A STATEČNOSTI


O VLASTENECTVÍ, CTI, STATEČNOSTI.

      V červenci letošního roku poskytl nový Náčelník GŠ Armády České republiky generál Petr Pavel interview Daně Braunové, pracovnici deníku „Právo“. Rozhovor byl zveřejněn v Magazínu Práva 7.7.2012.
   Generál Pavel se roku 1975, kdy začal studovat na Vojenském gymnasiu Jana Žižky z Trocnova v Opavě, stal příslušníkem ČSLA. V této armádě, která byla později za vrchního velitele V. Havla pod záminkou jeho demagogických argumentů zbavena onoho přívlastku „lidová“, tedy v uniformě armády, která podle „Bílé knihy o obraně ČR“ byla oporou totalitního režimu, odsloužil celých 14 let. Armáda mu umožnila vystudovat střední i vysokou školu. Po ukončení vojenských škol v Opavě a ve Vyškově zastával až do roku 1988 funkce na úrovni velitele čety a roty. Ve vojenských školách a ve velitelských funkcích na těch nejnižších velitelských úrovních (velitel čety, velitel roty) prožil tedy roky tak zvané normalizace, které byly poznamenány, kromě jiného, diskriminací mnoha vojáků z povolání.
   Podle mých vlastních zkušeností byli v průběhu „normalizačních“ procedur vyhozeni z armády lidé kvalifikovaní a zkušení a na jejich místa často přišli lidé méně kvalifikovaní a méně zkušení. To si dovoluji tvrdit, ač jsem v té době už aktivním příslušníkem armády nebyl. Ale řadu důstojníků, kteří byli mými nejbližšími přáteli a o jejichž integritě a morálních vlastnostech nemám nejmenších pochyb, se stala obětí čistek. Také jsem znal mnohé z těch, kteří přišli na jejich místo.
   Tato změna v kvalifikační a zkušenostní úrovni byla přirozená. Vždyť základními hledisky, podle kterých se prováděly kádrové přesuny, nebyla hlediska kvalifikační a zkušenostní, ale hlediska vysloveně politická. Hlavním, tak zvaně politickým kritériem, byl postoj důstojníka k vojenskému zásahu některých států Varšavské smlouvy do vnitřních záležitostí země. Příslušníkem armády, vojákem z povolání, zůstal jen ten, kdo z vlastního přesvědčení bez výhrad schvaloval vojenskou intervenci některých států Varšavské smlouvy nebo se dokázal dovedně přetvařoval, že s ní souhlasí. Sám si více cením těch důstojníků, kteří schvalovali intervenci, jsouce přesvědčeni o její správnosti a nevyhnutelnosti, než těch, kteří ji schvalovali z oportunistických hledisek.
   Generál Pavel vlastní zkušenost z armády „přednormalizační“ nemá a nemohl mít. Přesto ve svém rozhovoru vynáší soud o tom, jak pojmy je „vlastenectví, čest, hrdinství“ kultivovala armáda předlistopadová, tedy v období celých čtyřiceti předlistopadových let (roky 1948-1989). Celé toto období zahrnuje do pojmu „dřívější režim“. To tedy znamená, že svá tvrzení opírá z velké části o argumenty „z druhé ruky“. Do vojenského gymnasia v Opavě nastoupil až v roce 1975, tedy v době, kdy už armáda byla „normalizována“. V době od svého nástupu do této školy až do příchodu k vojenským jednotkám uplynulo dalších osm let, kdy byl víceméně příslušníkem vojenských zařízení se zvláštním režimem, kterými vojenské školy jsou. Rozhodně to nezahrnuje celou armádu. Nicméně tato jeho, velice omezená, zkušenost ze služby v oné ČSLA, a nulová zkušenost z doby přednormalizační, jej zřejmě, podle jeho vlastního přesvědčení, opravňuje k tomu, aby obě armády porovnával i v takových sférách, jako jsou projevy vojenské cti, vlastenectví, hrdinství. Při tom nerozlišuje armádu „dřívějšího režimu“ na období přednormalizační a období normalizační. Ač to byly v jistém smyslu kvalitativně odlišné armády. Osobně se podivuji tomu, odkud se bere jeho domýšlivost soudit o něčem, co může znát jen z doslechu a v čem mu chybí vlastní zkušenost.
   Prezident republiky V. Klaus apeloval ve svém projevu, který měl na Severní Moravě u příležitosti 60. výročí konce druhé světové války, abychom na minulost nepohlíželi jinak než z pozic historických, to jest abychom minulost neinterpretovali jinak, než jak ji prožily miliony spoluobčanů. Nemělo by totéž platit i při pohledu na ČSLA?
   Co se týče mé osoby, pak jsem v přesně opačné situaci. Poměry v normalizované armádě a v armádě polistopadové neznám. Netroufl bych si tedy jakkoliv hodnotit to, jak na pojmy „vlast, čest, hrdinství“ pohlížejí dnešní vojáci a hlavně jak s projevují v jejich praktické činnosti. To, že dnes někteří z nich se účastní tak zvaných „misí“ v Afgánistánu, samo o sobě žádné důkazy o tom, že by se projevy jejich vlastenectví, hrdinství a vojenské cti zásadně odlišovaly od vojáků ČSLA, nepřináší. Na příklad jeden z nejzkušenějších letců ČSLA -místopředseda Svazu letců Ing Jiří Macura - charakterizuje motivaci, představy a ideály současných letců, především pilotů tak, že tyto především zajímá „kde budou sloužit, na čem budou létat, kdy budou posláni na zahraniční misi, s jakým rizikem a co za to…“ (podtrženo mnou)“. ( Ing Jiří Macura, „Zamyšlení nad 90. výročím“, Zpravodaj Svazu letců, číslo 49, srpen 2008). Lze něco takového hodnotit jako projevy vlastenectví? Pochybuji. Já v tom spíše vidím projev „žoldnerizace“ armády, vracející armádu někam do období třicetileté války. Rozhodně bych takové projevy či snahy nezařazoval mezi kvality, které potřebuje každá armáda. Nebyl to už sám velký Clausewitz, který psal, že „morální hodnoty mají ve válce to nejdůležitější místo“?
   Sám jsem službě v ČSLA věnoval 15 roků svého života (1949-1964), získal jsem kvalifikaci pilota II. třídy, absolvoval jsem s „červeným diplomem“, vysokou válečnou leteckou školu v SSSR (důsledkem toho bylo též, že jsem byl lege artis zbaven občanské spolehlivosti), prošel jsem řadou velitelských funkcí v bombardovací divizi, po patnáctileté službě jsem byl na základě politického rozhodnutí převeden do resortu dopravy, když jsem předtím, po tři poslední roky své služby v armádě, vykonával funkci náčelníka štábu 10. letecké armády.
   V době, kdy dnešní NGŠ si osvojoval první krůčky na tomto světě, jsem už, jako člověk nadělený vysokou odpovědností, musel řešit složité problémy spojené s výstavbou, přípravou a stmelováním štábu leteckého svazu. A to vše v době tak zvané „berlínské“ a „kubánské“ krize let 1961 a 1962, kdy válka s použitím jaderných zbraní byla téměř na spadnutí.
   Co se týče pojmů „hrdinství“, „vlast“ „čest“ zastává generál názor, že tyto pojmy byly v dřívějším režimu zprofanovány a staly se abstraktními. Implicitně to znamená, že byly profanovány a abstrahizovány i v době , kdy on i jeho otec v oné armádě sloužili. Je třeba totiž podotknout, že i jeho otec v ČSLA sloužil a podle slov, která vyslovil generál Pavel v jiném rozhovoru (A-Report č. 7), byl jeho otec „vojákem tělem i duší“.
   Když se hovoří o hrdinství, tak připomíná jednoho z hrdinů z filmu „Sedm statečných“. Konkrétně slova herce Bronsona, jež říká jednomu z chlapců vesnické komunity, kterou sedm statečných ochraňuje, proti Calverovým hrdlořezům, aby viděli hrdiny ve svých otcích, kteří „jdou každý den na pole, aby tam dřeli a živili tak svou rodinu“. Zastávám v tomto stejný názor s generálem.
   Na potvrzení svého názoru jsem však nemusel čekat na vynikající hollywoodský film „Sedm statečných“. Stačilo mi vzpomenout si svého otce. Ten jako dvacetiletý muž byl povolán v roce 1917 do První světové války. Z ní se pak, po jejím skončení vracel jako příslušník „Útočného sokolského praporu Italské domobrany“. Tedy místo toho, aby se z italské fronty vracel jako repatriovaný italský zajatec nebo jako příslušník poražené rakouské armády, vracel se jako muž, který projevil svůj postoj k vlasti tím, že dobrovolně vstoupil do italské domobrany.  Ta byla součástí nově se tvořivší československé armády. Později mu byl přiznán statut legionáře. Po návratu do osvobozené vlasti ještě rok sloužil na slovensko-maďarské hranici a pomáhal upevňovat tam hraniční režim nového státu. Po demobilizaci pak jako tovární topič rovněž každý den po celou dobu první republiky a Protektorátu odcházel do fabriky, kde rovněž jako topič u parních kotlů „dřel, aby uživil svou rodinu“.
   A proto bych se zeptal generála Pavla: „Nemyslíte, že je třeba, když už hledáte vzory hrdinství, hledat vzory statečnosti jen v amerických filmech? Nebylo by možné hledat vzory podobných hrdinů, třeba v ČSLA, ze které jste vzešel? Nebyli takovými hrdiny třeba stovky stíhacích pilotů Československé lidové armády, kteří chránili před vetřelci náš vzdušný prostor? Ti také dnes a denně přicházeli na svá letiště, usedali do svých strojů, aby v nich „proseděli“ v pohotovosti číslo 1 nepočítané hodiny?“ Co takové „sezení“ v pohotovosti č. 1 obnášelo? Bylo ekvivalentní dřině rolníků, kdesi na americko-mexickém pomezí?
   Podívejme se na to, co o takovém „sedění“ píše jeden z pilotů. „To vyžadovalo sedět v kabině letounu, který byl plně vybaven k provedení bojového úkolu, minimálně 8 hodin v průběhu ostré hotovosti. Sedět celou dobu bez možnosti pohybu nebo změn y posedu, stále jen na tvrdé části padáku, kterou byla duralová schránka s kyslíkem“. (Z knihy Jaroslava Šrámka, „Vzpomínky pilota“, Svět křídel, Cheb, 2010).
   Tito muži museli být připraveni ve dne v noci, za jakýchkoliv povětrnostních podmínek, okamžitě startovat proti narušitelům, a to i tehdy, kdy povětrnostní podmínky byly takové, že neměli jistoty, zda budou moci po splnění úkolu přistát a budou se muset katapultovat, mnohdy s malou nadějí na bezúhonné přežití? Měl generál Pavel na mysli, že i tato činnost oněch mužů, mnohdy už otců rodin, kteří takto sloužili své vlasti za „dřívějšího režimu“, přispívala k profanaci, tedy k zneuctění, znesvěcení pojmu „hrdinství“, „statečnost“? Přiznat toto, by však znamenalo podkopávat ideovou stavbu, kterou si vytvořil dnešní režim v podobě zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Chápu, že toto si NGŠ nemůže dovolit. Mohl by ale o těchto věcech raději mlčet!
   Generálu Pavlovi by snad nebylo třeba objasňovat, že se činnost těchto statečných mužů- strážců našeho vzdušného prostoru, odehrávala v dobách, kdy ve stejnou dobu, také nepřetržitě po dobu 24 hodin denně, směřovaly, až do určité čáry, kterou směli překročit až na výslovný rozkaz, k určeným cílům na území našeho státu jiní muži, kteří měli v pumovnicích na závěsech svých letadel zavěšenu munici takové ničivé síly, jež byla způsobilá přeměnit v „dýmající radioaktivní ruiny“ (termín, kterým operoval velitel strategického letectva USA generál Curtis LeMay) takové země, jakou bylo Rusko či země naše? Nebo dobombardovat naši zemi do doby kamenné, jak se jim to podařilo v Iráku v roce 1991? Tím se přece pyšnil v Ženevě americký ministr Baker v rozhovoru s tehdejším iráckým ministrem Tarikem Azísem. Za povšimnutí zde slouží jedna věc: představitel národa, jehož svědomí musí být zatíženo genocidou původního obyvatelstva Ameriky, genocidním vedením vietnamské války, se vyvyšuje nad národem, který žije v kolébce lidské civilizace, v dávné Mezopotámii, a svou technologickou převahu uplatňuje k tomu, že dobombarduje irácký národ do doby kamenné? Je možné si představit vyšší míru arogance?
   Či toto vše je jen propagandou? Nebo snad není pravdou, že existovaly plány v podobě SIOP-62, které toto vše měly realizovat, tedy plány, které do dnešní doby nebyly odtajněny a sotva někdy odtajněny budou? O existenci takových plánů se ve školách na Západě, které generál absolvoval,nic neučili?
   Ze slov generála jsem nabyl přesvědčení, že nedokáže docenit, nebo to nechce vidět a přiznat, že v jiné době, v jiné politické konstelaci, v jiných mezinárodních podmínkách, mohli v ČSLA sloužit také muži, kteří věděli, co to je vojenská čest a pro které tato země nebyla jen zemí, kterou spravovala, podle soudu jiných povýšenců, „zločinná a zavrženíhodná“ organizace, ale pro které tato země byla jejich vlastí, které bylo vyhrožováno, která byla zastrašována či odstrašována, že tedy země, kterou bránili, byla něčím mnohem cennějším, než kterýkoliv politický režim, současný nevyjímaje. „Patria communis est parens omnium nostrum.“ Tak se na pojem „vlast“ díval jeden z velikánů římské kultury M.T.Cicero.
   Vojenskému profesionálu, jakým je NGŠ Pavel, musí být jasno, že použití zbraní hromadného, a v případě termojaderných zbraní totálního, ničení, kterými nám neustále bylo vyhrožováno, by znamenalo ničení všech. To nejsou zbraně, které by dokázaly odlišit komunisty od antikomunistů, demokraty či liberály od diktátorů. Eo ipso: ten, kdo čelil nebo učil se čelit použití takových zbraní, nemůže být označen za člověka, který by profanoval takové pojmy jako je hrdinství, čest, vlast či který by jen poskytoval oporu totalitnímu režimu.
   Tím, co říkám, nechci idealizovat ČSLA a nechci podceňovat vojáky, kteří působí třeba v afgánské misi (ve středověku byly podobné mise nazývány „křížovými výpravami“). O tom, že Češi jsou dobrými vojáky není třeba chodit do středověku, ani do bývalé Jugoslávie či do dnešního Afgánistánu. O tom získali kladné mínění jiní, počínaje B. Mussolinim přes carské generály a politiky, až k W. Churchillovi. Konec konců ani A.Hitler v rozhovorech se svými spolustolovníky se tím netajil a proto až do posledních chvil nacistické říše odmítal dát souhlas k tomu, aby Čechům byla svěřena zbraň, s výjimkou snad vládních vojáků, tedy nikoliv na frontě.
   Stejně jako dnešní armáda není podle slov generála „spolkem svatých“, tak ani ČSLA nebyla takovým spolkem. Avšak zasluhuje si při nejmenším stejnou úctu a respekt, který je požadován pro armádu dnešní. Opak se však má stát pravdou. Má se to stát tak, že bude stokrát opakována lež? Osobně pochybuji, že na této planetě ještě existuje nějaký jiný stát, který by na část tradic své armády pohlížel stejným způsobem, jako to razí dnešní ministerstvo obrany ve své „Bílé knize“? Na tvorbě které se, jak jsem se dočetl na Internetu, podílel i generál Pavel.
   Co se pak týče tak zvané profanace pojmu „vlast“, ke kterému došlo podle generála Pavla v minulém režimu, tak soudím naopak, že dnes je pojem „vlast“ více zprofanováván tím, že jsou naše bojové jednotky, na které i já jako důchodce přispívám svými daněmi, posílány ne tam a tehdy, když je ohrožena naše vlast, ale tam, kam je posílá naše politické vedení podle přání jiného politického vedení. Nikoliv tedy na základě odborného hodnocení, které by vypracovaly příslušné složky, jako je třeba generální štáb armády. Rozdíl od doby minulé spočívá jen v zeměpisném místě, kde jsou činěna zásadní politická rozhodnutí, kterým se pak naše politické vedení víceméně servilně podřizuje. Co dříve byla Moskva, to je dnes Washington nebo Brusel.
   Mohu souhlasit s názorem novopečeného náčelníka Generálního štábu, že armáda, včetně svého generálního štábu, je vykonavatelem politických rozhodnutí. Mám snad věřit tomu, že se tím vyčerpává úloha Generálního štábu? V každém státě, který má svou armádu, je a musí být nejvyšší její složka, ve většině případů tedy generální štáb, také orgánem, který nejen realizuje to, co od něho požaduje politické vedení. Pokud současně nebo dokonce s předstihem nepřipravuje pro politická místa odborně fundovaná hodnocení, závěry a doporučení, na jejichž podkladě pak rozhoduje politické vedení státu, pak je jeho existence zbytečná.
   Nedělám si iluze o tom, že v době Varšavské smlouvy byl nějaký ideální stav, pokud se týkalo hodnocení vojensko-politické situace a přípravy odpovídajících rozhodnutí. Určitě míra servility našeho politického vedení a v návaznosti i nejvyšších vojenských špiček vůči příslušným orgánům v Moskvě byla vysoká. Názorně se to projevilo v době kubánské raketové krize. Nezaznamenal jsem jediný signál, který by ukazoval na to, že zásadní rozhodnutí, která v té době činilo sovětské velení, byla konzultována či připravována ve spolupráci s námi. A to i přesto, že bychom možné důsledky nesli všichni, neboť při neúspěšném řešení této krize by byla následovala všeobecná jaderná válka. Konkrétní zážitky možných důsledků, aniž jsem tehdy znal všechny souvislosti, jsem jako náčelník štábu 10. letecké armády v oněch třech podzimních měsících roku 1962 pociťoval dnes a denně.
   Totéž ale platí, podle mého soudu, i o americké straně. Ač jsem o kubánské raketové krizi prostudoval řadu materiálů i západní provenience, nezaznamenal jsem také jediný doklad toho, že by prezident Kennedy se svými nejbližšími spolupracovníky, se choval odlišně od moskevského vedení, a že by jeho rozhodnutí, která, spolu s rozhodnutími sovětského a kubánského vedení (tady se opírám o názor McNamary), přivedla svět na okraj propasti globální jaderné katastrofy, byla činěna způsobem, který vyzdvihuje generál Pavel ve svém rozhovoru. Jak mám věřit tomu, že by se to dělo nyní? Jak mám věřit tomu, že by kterýkoliv z třech členů Aliance, kteří vlastní jaderné zbraně, se radil se všemi svými spojenci zda, kdy a jak své zbraně použije? Dovede si někdo představit třeba „Francii sladkou, hrdý Albion, které jsme tak milovali“, že by se snížili k tomu a radili se s námi, když nadejde čas dělat zásadní rozhodnutí, jež se budou dotýkat jejich životních velmocenských zájmů? Nebyl to prezident Chirac, který už jednou napomínal naše představitele, aby „raději mlčeli“? Budou se s námi radit vždy, když jejich eventuelní rozhodnutí k použití jaderných zbraní přivolá i na své spojence odvetu protivníka, který by takovému použití dovedl čelit? A takový protivník existuje! A jak to, že stále jen slyšíme o jednáních ke snížení jaderných zbraní mezi Moskvou a Washingtonem a proč nejsou taková jednání vedena mezi Moskvou a Paříží či Londýnem? Ti rovněž vlastní stovky jaderných zbraní. Proti komu je drží v pohotovosti. Vždyť nebezpečí sovětského komunismu, kterým to obhajovali v minulosti, už pominulo! Ostatně: cožpak lze vůbec mluvit o nějakém velení armádám v reálně běžícím čase v době krize či války, jestliže by byly zachovávány procedury, o kterých hovoří? Není to všechno zase jen, do hezkých slov balená, propaganda?
   Proč bychom měli věřit tomu, že už nejsme zase jen rukojmími těch, kteří o použití těchto zbraní v Paříži, Londýně, Washingtonu budou rozhodovat, ač důsledky poneseme i my. Proč bychom tomu měli věřit, když jsme jako občané nebyli ani dotázáni, zda souhlasíme s připojením se k Alianci, ve které tři členové tyto zbraně vlastní, a kdy budou možná autonomně rozhodovat o jejich použití při aplikaci článku č. 5 Smlouvy?
   Když už generál Pavel, z pozice své nové funkce, hovoří o věcech, jež za jistých situací mohou mít zásadní význam pro život či smrt tohoto národa, tak by nám měl vysvětlit a přesvědčit nás, proč bychom najednou měli věřit bezmezně těm, kteří snovali plány podobné plánu SIOP-2, či těm, jichž předchůdci „ponechali v roce 1938 Československo na pospas osudu“ a kdy v důsledku jejich činnosti „doznaly zdrcující porážky rytířskost, čest a soucítění s malým národem“ (uvozuji slova W.Churchilla z díla Druhá světová válka.I-.díl., strana 289, Lidové noviny, Praha, 1992). Kde se najednou u nich vzala rytířskost a čest, o které možná jsou vedeny učené přednášky na školách, které generál Pavel absolvoval, ale jež se nějak zvlášť neprojevují v mezinárodní politice? Cožpak na příklad válka proti Iráku, pro kterou tak horoval Tony Blair, tedy představitel země, jež v roce 1938 ztratila podle W. Chuchilla čest, nebyla odůvodňována lží, že Saddám Hussain vlastní zbraně hromadného ničení? A tak dále a podobně!
   Pisatel těchto řádků, ač má stále hodnost plukovníka v záloze, už dávno nepodléhá povolávací povinnosti. Stále však si zachovává důstojnost a čest vojáka, který patnáct roků poctivě, svědomitě, bez ohledu na osobní pohodlí a čas, často i na úkor vlastní rodiny, se věnoval československému vojenskému letectvu, a který tedy z vlastní zkušenosti ví, že tvrzení generála Pavla, že v armádě, ve které sloužil, byly zprofanovány takové pojmy, jako je „vlastenectví, čest, hrdinství“, není nic jiného, než ideologické klišé a…







sobota 14. července 2012

O JEDNOM VELMI AKTUELNÍM ROZHOVORU

O JEDNOM VELMI AKTUÁLNÍM ROZHOVORU


   Jednašedesátiletý poslanec Evropského parlamentu, člen Demokratické strany, italský sociolog a politik Giuseppe Arlacchi, poskytl ruským elektronickým novinám «Столетие» rozhovor na téma „tvorba míru a NATO“. Rozhovor byl uveřejněn na stránce http://www.stoletie.ru/politika/pino_arlakki_nato_zanimajetsa_mifotvorchestvom_724.htm dne 4.7.2012.

   Soudím, že by se nad jeho slovy měli zamyslet, případně vyvodit i potřebné závěry z takového zamyšlení se, i lidé, kteří u nás koncipují a realizují zahraniční politiku a i ti naši spoluobčané, kteří se ucházejí či hodlají ucházet o prezidentský úřad. Od nich bych dokonce očekával, že k vysloveným otázkám zaujmou jednoznačné stanovisko. Vždyť prezident republiky je podle Ústavy osobou, která zastupuje stát navenek a která sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, a má tudíž významné místo v tvorbě a realizaci zahraniční politiky státu. Od jeho postojů a činnosti bude tedy zahraniční politika státu významně záviset.
   O tom, že tomu tak skutečně je, už dali nedvojsmyslně najevo i dva uchazeči o úřad prezidenta – Jan Fischer a Přemysl Sobotka. V rozhovorech, které poskytli „Právu“, a jež byly uveřejněny v deníku dne 30. června a 7. července 2012, se zcela jednoznačně vyjádřili k tomu, s kým jsou ochotni, v podobě jimi jmenované vlády, při tvorbě zahraniční politiky spolupracovat.
   Z odpovědí Giuseppe Arlacchiho jsem vyjmul ty myšlenky, které se mi jeví pro naši zemi nanejvýš aktuelní. Osobně jsem byl v jisté části diskuzí počátkem devadesátých let angažován. První zakladatel dvouměsíčníků Listy Jiří Pelikán, svého času rovněž poslanec evropského parlamentu, mi v roce 1994 psal, že byl můj článek „Myslí už sovětští generálové nově“ byl použit prezidentem Cossigem v debatě, která v devadesátých létech minulého století probíhala v Itálii o tajných jednotkách NATO „Gladio“ (slovo odvozeno od latinského „gladius“, tedy „meč“). V jakém smyslu byl můj článek použit, jsem se, bohužel, nedozvěděl. Zdá se však, že jednotky „Gladio“ byly by v případě války použity jako svým způsobem partyzánské jednotky v týlu sovětských vojsk, či vojsk Varšavské smlouvy. Inspirace východní německo-sovětskou frontou a boji Titových partyzánů je zřejmá Také ale měly posloužit k řešení vnitropolitických krizí v případě ostrého vychýlení se situace vlevo. Pak že NATO byla od počátku jen obrannou organizací! Arlacchi však tvrdí, že ani otevření archivů po pádů komunismu nepotvrdilo záměry Mosky zachvátit Západ. Tyto tajné jednotky NATO byly vytvořeny na základě, od samého počátku vykonstruovaných a lživých, skutečností. Mnoho autorů dnes dokazuje, že vojenská moc Američanů byla již tehdy v Evropě tak silná, že se v Bruselu, tedy v hlavním stanu NATO, nikdo vážně neobával napadení ze strany SSSR.
   Arlacchi rovněž projevuje nesouhlas s americkými politiky, kteří tvrdili, že studená válka představovala období míru. Naopak: kultivace údajné „sovětské hrozby“ vyvolala mnoho vojenských konfliktů. Války však byly vedeny rukama „třetích“ zemí. V mnoha zemích se odehrávaly velké teroristické akce a vojenské puče.
   Podle dokumentů „Gladio“ byla za jednu z hrozeb považována Italská komunistická strana. To navzdory tomu, že se vzdala revolučních metod svého boje, že měla velkou autoritu, že v době války bojovala společně s hnutím „Odporu“. „Rudé nebezpečí“ v Itálii- to byl rovněž mýtus. To říká Arlacchi jako člověk v Komunistické straně Itálie neangažovaný, ač je z toho někdy podezírán. Na příklad když přišel v roce 1997 do funkce v OSN, tak jej představitel USA Wiliam Richardson obvinil, že je komunista. Řekl jsem mu, že není a že by bylo velice obtížné vysvětlovat mu, proč je mu to dokonce líto. Připomněl Američanovi, jak se IKS zasloužila o demokracii v zemi. V době, kdy agenti „Gladio“ prováděli v šedesátých a sedmdesátých letech teroristické akty, tak v té době se komunisté aktivně zúčastnili výstavby demokracie“.
   NATO podle Arlucchiho neustále zveličuje ohrožení bezpečnosti v těch zemích, jež jsou jeho členy. Filosofie této organizace spočívá v tom, že vždycky někde existuje silný nepřítel, který chce ovládnout celý svět. Jakmile zanikl Sovětský svaz, jakožto „zlo“ stvořené Severoatlantickým blokem, okamžitě vy vstal před NATO obrovský problém. K řešení tohoto „problému“ hledá nového nepřítele, byť menšího kalibru. Takového virtuálního nepřítele si pak vytváří tím, že se vměšuje do cizích věcí. Vždyť největším problémem pro NATO dnes je potřeba zdůvodnit svou existenci. Dnes již všichni chápou, že poté, kdy přestala existovat Varšavská smlouva, vyvstává zákonitě otázka: proč nadále existuje Aliance? V Bruselu jsou dnes zaměstnáni nejvíce problémem jak najít a vytvořit pro sebe hrozbu.
   Podle poslance Arlacchiho neexistují dnes hrozby, které by existenci NATO ospravedlňovaly. Boj s terorismem je třeba vést ne tanky, ne letadly, ne ponorkami. Takový boj musí vést specielní služby či policie. My v Evropě přece neočekáváme jakékoliv napadení. Proto jsou téměř ve všech zemích snižovány rozpočty na obranu. Není daleko doba, kdy nám občané dají otázku: proč máme dávat své peníze na boj s mýty?
   Arlacchi se kromě jiného odvolává i na Halforda Johna Mackindera, anglického geografa. Ten je rovněž považován za otce geopolitiky a geostrategie (1861-1947). Mackinder svého času tvrdil, že spojenectví Ruska se zbytkem Evropy by mohlo vytvořit nejmohutnější světovou alianci. Proto také je dnes něčemu takovému ze strany USA kladen největší odpor. Arlacchi tvrdí, že to je také hlavní důvod, proč ideolog USA Zbygniev Bržezinskij tomuto tématu věnuje maximum pozornosti. V tom totiž spočívá dnes největší starost amerických stratégů. Proto se také Američané snaží provokovat Rusko a „odříznout“ je od Evropy.
   Poslanec Arlacchi také soudí, že studená válka nebyla bitvou kapitalismu s komunismem, ale reálným jejím cílem bylo Rusko. Titíž lidé, kteří vystupovali aktivně proti Sovětskému svazu, vystupují dnes proti Rusku. Tedy proti zemi, která oplývá přírodními zdroji. Právě proto kladou překážky sblížení Evropy a Ruska. Tento antagonismus Ruska a Evropy má své křeny hluboko v minulosti, což vše přináší světu ohromné škody.
   Propaganda NATO je velice efektivní a daří se jí vytvářet nepřítele i tam, kde žádný neexistuje. Tyto natovské mýty však stále ještě nacházejí ohlas u mnoha lidí ve světě.
   Je pochopitelné, že ti lidé, kteří mají v NATO velice dobře placenou práci, se budou snažit si tuto práci udržet i tehdy, kdy už se sami přesvědčí, že jejich existence žádný význam nemá.Jejich permanentním úkolem a povinností je nacházet nové a nové hrozby. Je docela možné, že vojenskou hrozbou se stane i nedostatek pitné vody na zeměkouli.
   „Věřme tedy tomu“, říká poslanec Evropského parlamentu Giuseppe Arlacchi, že „lidé v NATO dnes nejvíce trpí bolestmi hlavy, které jsou důsledkem toho, že musí stále hledat nové a nové hrozby“.













úterý 3. července 2012

UCHAZEČ O PREZIDENTSKÝ ÚŘAD A ČESKÁ ÚSTAVA

UCHAZEČ O PREZIDENTSKÝ ÚŘAD A ČESKÁ ÚSTAVA


   Uchazeč o prezidentský úřad Jan Fischer poskytl Janu Martínkovi a Jiřímu Ovčáčkovi rozhovor. Byl publikován v deníku „Právo“ 30. června 2012. V rozhovoru, kromě jiného, odpověděl na otázku, zda by jako prezident jmenoval případně vládu s účastí komunistů, toto:
   „Nejmenoval bych žádnou vládu, kde by se objevil politický subjekt, jehož program, vize či přesvědčení by nebyl v souladu se zahraničněpolitickým směřováním země, demokratickými hodnotami a demokratickými principy, na nichž je tato společnost postavena“.
   Z těchto slov je zřejmé, jak pan Fischer ctí to, co je napsáno v Ústavě České republiky. Tam je v článku číslo 5 stanoveno zcela jednoznačně, že politický systém v tomto státě je založen na soutěži politických stran, které mají především umožnit lidu této země, aby vykonával státní moc prostřednictvím, též moci výkonné, tedy prostřednictvím vlády. Článek 5 pak limituje účast v této soutěži, a explicitně tedy i ve vládě, jen respektováním „základních demokratických principů“ a odmítnutím „násilí jako prostředku k prosazení svých zájmů“.
   Pan Fischer si tato ústavní omezení už předem rozšířil, řekl bych velice volně,  o podmínku „souladu se zahraničněpolitickým směřováním země“ a o podmínku souladu s „demokratickými hodnotami“. V obou těchto případech se jedná o pojmy, které lze zcela volně interpretovat a které nejsou na úrovni Ústavy jednoznačně definovány. Zejména se to pak týká onoho. „zahraničněpolitického směřování“ země.
   Má tím třeba být míněna i naše účast ve vojenskopolitických či politickovojenských blocích? Vždyť náš lid, a tady mám na mysli nejen jakousi, ve volbách získanou, „většinu“ národa, ale každého oprávněného a svéprávného jednotlivce, nebyl třeba požádán o souhlas s připojením se k Severoatlantické smlouvě-NATO“, tedy ke smlouvě, která se už dnes zcela nepochybně rozchází s původními záměry, které k jejímu uzavření vedly. Byla třeba v některých volbách či všelidovém hlasování položena otázka, zda každý oprávněný volič souhlasí s účastí na této smlouvě bez jakéhokoliv omezení, tedy i bez omezení toho, kdy, za jakých podmínek použije jeden z členů této aliance jaderné zbraně při uplatňování článku č. 5?
   Ač nejsem politicky pasivním občanem této země, nevzpomínám si, že bych byl kdykoliv požádán o výslovný všeobecný souhlas s použitím těchto zbraní Aliancí. Při tom si myslím, že každý občan by měl být zákonem zavázán, že musí (záměrně podtrhuji slovo "musí") k této otázce, jež může nakonec rozhodnout o existenci či neexistenci národa, říci své „ano“ nebo „ne“. A že taková otázka měla být každému občanu položena předtím, než stát k vojenskopolitické smlouvě, kde někteří její členové disponují jadernými zbraněmi, položena.
   Bude v interpretaci uchazeče o prezidentský úřad nesplněním jeho podmínky, když některá politická organizace bude mít na příklad ve svém programu neutralitu této země a na základě toho získá od voličů významný mandát? Bude to v interpretaci uchazeče o prezidentský úřad rovněž znamenat, že požadavek o neutralitu země, třeba podle příkladu Švýcarska nebo Rakouska, bude považovat za nesouhlas se „zahraničněpolitickým“ směřováním země“?
   Zdůrazňuji, že nejsem, a to už od roku 1970, tedy také od doby, kdy pan Fischer usiloval o získání legitimace KSČ, členem ani sympatizantem KSČ nebo KSČM, a v žádném případě se nestavím za program, vize či přesvědčení těch občanů této země, kteří se sdružují v řadách KSČM. Pokud ale mohu soudit podle informací, které mám, tak je na naší politické scéně více subjektů, které na současné „zahraničně politické směřování“, jež bylo rozhodnuto bez jednoznačného mandátu lidu této země k takovému rozhodnutí, mají jiný názor, než strany, které od roku 1989 udržují zákonodárnou a výkonnou moc v této zemi. A které usilují o podíl na státní moci.
   Co znamená, v pojetí uchazeče o prezidentský úřad, dbát „ochrany menšiny“ (článek č.6 Ústavy)? Znamená to jen to, že menšina nesmí být za svůj názor pronásledována, nebo také to, že nesmí být diskriminována třeba tím, že jí bude odpírána spoluúčast na vládnutí? Zdá se mi, že slova uchazeče o prezidentské křeslo pana Fischera, jak jsou nahoře citována, tedy slova pronesená na počátku velební kampaně, by à priori mohla znamenat právě toto.



středa 20. června 2012

ČESKÉ VOJSKO A SVĚT. POHLED LETECKÉHO VETERÁNA.


ČESKÉ VOJSKO A SVĚT. POHLED LETECKÉHO VETERÁNA.

    Úvodní poznámky:- Dále uvedený článek představuje můj příspěvek dvouměsíčníku "Listy". S mým souhlasem redakce periodika příspěvek zkrátila a zveřejnila v čísle 3/2012 pod titulkem "Pohled leteckého veterána". Publikovaná verze nebyla mnou verifikována. S publikovanou verzí ale  v zásadě souhlasím, jelikož podstaty se redakční úpravy významně nedotkly. Nicméně jsem se rozhodl publikovat zde úplnou verzi, jelikož obsahuje některé informace a  některá má stanoviska, která považuji za důležitá.
    Za nejdůležitější mezi nimi považuji to, že by občané tohoto státu měli, bez jakýchkoliv vytáček a kamufláží, znát, zda a za jakých podmínek se naši představitelé v NATO budou podílet na rozhodování jiných účastníků Aliance- držitelů jaderných zbraní- o použití těchto zbraní vojenskými činiteli Aliance. A zda budou rovnoprávni s ostatními členy Aliance při takovém rozhodování s právem veta na takové použití. Od plnoprávnosti našich představitelů při rozhodování v této věci totiž může záviset život a další osud tohoto národa. Soudím, že občané tohoto státu i v té nejzapadlejší vesničce či samotě mají neocizitelné právo to znát!
    Když si představím, že  by právo rozhodovat o takové zasadní věci mohli mít i lidé, kteří jsou podezíráni z korupce a z okrádání nás všech, tak mne jímá stejná hrůza, jaká jímala skupinu vědců v poušti Nového Mexika v červenci 1945!
   
    Protože jsem dosud neztratil iluzi o tom, že platí to, co je napsáno na obálce časopisu LISTY, že je totiž také dvouměsíčníkem pro dialog, tedy pro „rozmluvu, rozhovor“, rád bych přinesl svou „trošku do mlýna“ k rozhovoru o tématu, o němž píše v čísle 2/2012 Antonín Rašek. Jestli je to v krátké době už podruhé, kdy se zapojuji do dialogu k článkům A. Raška, tak by to mohlo být, jako v tomto případě, také proto, že se s ním cítím v jistém smyslu částečně spřízněn. Pokud se nemýlím, tak jsme oba v jisté době sloužili v Československé lidové armádě (ČSLA). Ta byla, podle „Bílé knihy o obraně ČR“ (BKOČR), aniž jsem to já osobně, až do svého současného věku, tušil, „jednou z opor nového totalitního systému“. A z toho titulu si zřejmě, podle autorů BKOČR, nezaslouží, aby z její éry cokoliv tvořilo součást tradic České armády. Už z tohoto důvodu proto také nemohu souhlasit s kategorickým požadavkem A. Rašky, že je BKOČR „nutné brát vážně“.
   Sám se s tím, jak onen dokument definuje poslání ČSLA v části „tradice“, nemohu při nejlepší vůli ztotožnit. Bude to asi také proto, že nestavím rovnítko mezi pojmy „režim“ a „vlast“. Režimy přicházejí a odcházejí, avšak to, čemu říkáme „vlast“, tady zůstává. A to už více než tisíc let!
   Až do konce svého života budu žít v přesvědčení, že jsem se celých patnáct roků svého života, to jest od roku 1949 do roku 1964, připravoval k obraně své vlasti. Toto své stanovisko opírám, kromě jiného, i o text přísahy, kterou jsem složil v roce 1951. Zatím mi nikdo nepodal přesvědčivý důkaz o tom, že tato má činnost v oněch letech byla neodůvodněná a nepotřebná. Nikdo mne zatím nepřesvědčil, že jsem udělal ve své životní volbě zásadní chybu, když jsem dobrovolně vstoupil v roce 1949 do armády a stal se vojákem z povolání, tedy vojenským profesionálem. Že jsem snad měl spíše následovat ty, kteří se dali cestou zcela opačnou. Tedy někdy až cestou vlastizrady. A kteří jsou proto dnes, k mému velkému údivu a pohoršení, glorifikováni, vyznamenáváni a dokonce odměňováni. I z mých peněz, jakožto plátce daní. Čím více jsou otevírány archivy a jejich dokumenty zpracovávány historiky, a já se prostřednictvím Internetu, případně prostřednictvím knih, k novým informacím dostávám, tím více sílí mé přesvědčení, že tato země, v době mé služby v ČSLA, ohrožována byla nebo při nejmenším byla zastrašována (decentně se říkalo „odstrašována“, ač byla podstata, to jest vyvolávání strachu, stejná) tím, že takové ohrožení může nastat.
   Poslední článek A. Rašky se úzce dotýká problematiky, kterou tedy mám, zřejmě doživotně, „pod kůží“. Autor se, kromě jiného, snaží vysvětlit ve svém článku čtenářům, v jakém bezpečnostním prostředí, respektive v jakém prostředí, které by bezpečnost naší země mohlo ohrozit, se naše země nachází dnes, a jakým způsobem na to vládnoucí kruhy, při udržování či budování našeho vojska, reagují. Živím se nadějí, že bych svým příspěvkem do dialogu o tomto tématu mohl i čímsi přispět. A vyplnit malou, ale opravdu jen malou porcí, tu mezeru, kde, podle A. Raška, chybí „kvalifikovaná veřejná i odborná diskuze“. To jest diskuze o bezpečnostní politice České republiky. Jestli jsou k tomu tou nejvhodnější tribunou LISTY, to už jistě posoudí redakce. Soudím, že ano, když už poskytla A. Raškovi své stránky na toto téma.
   Nerad bych se mýlil, ale zdá se mi, že A. Rašek se pohybuje v jakémsi virtuálním světě, jestliže si myslí, že by v naší zemi mohlo vzniknout jakési uskupení v rámci existujících „think tanků“, kde by mohly být otázky bezpečnostní politiky diskutovány z různých pohledů, dokonce na úrovni „neformálního poradního orgánu vlády a Bezpečnostní rady státu“. Nebo si snad A. Raška myslí, že by přístup do takové „myšlenkové nádrže, myslivny, mozkovny“ nebyl přísně limitován? A že by tam měli přístup třeba bývalí členové „zločinné a zavrženíhodné organizace“ nebo vyšší důstojníci a generálové ČSLA a absolventi válečných škol v některém ze států bývalé Varšavské smlouvy, především v Sovětském svazu? Tedy občané v podstatě „druhé kategorie“, kteří jsou doživotně ocejchováni členstvím v této organizaci? Sám si myslím, že s podobnými „think tanky“ bude třeba počkat až do doby, kdy zemře poslední pamětník a účastník éry ČSLA, kdy už budou žít jen lidé, už od obecné školy si osvojivší „jedině správnou“ interpretaci národních dějin, jak byla kodifikována příslušnými zákony. A když už v této zemi nebude žít nikdo, kdo by do této „jedině správné“ interpretace oné dějinné etapy, zarámované roky 1948 až 1989, chtěl a mohl mluvit.
   A.Raškovi jistě není neznámo, že byl v tomto směru učiněn už jistý pokus, do kterého byli částečně zaangažováni i generálové předlistopadové, v ojedinělých případech i polistopadové, české armády. Pokus se nazýval „Souběžný historický projekt o NATO a o Waršavské smlouvě“ ( můj překlad názvu „Parallel History Project on NATO and the Warsaw Pact“ – PHP). Ten údajně měl, vedle historie NATO, osvětlit i historii Varšavského paktu. Podle historika Josefa Fučíka, který, krom jiného, je autorem knihy „Stín jaderné války nad Evropou“ .(Mladá fronta, Praha, 2010), onen projekt svou vyhlášenou paralelitu neprokázal a ustrnul v jednostranném pokusu o „vnitřní historii Varšavského paktu“. Řada závěrů tohoto projektu, tedy vlastně i vnitřní historie naší armády, zůstává, podle F. Fučíka, pouhou spekulací.
   Podle mého názoru je toto hodnocení projektu českým historikem velmi „měkké“. Podle mého soudu skončil projekt fiaskem. Co jiného, než fiasko je to, když se rozhovorů, v rámci projektu uskutečňovaných, odmítne zúčastnit řada československých generálů. Bylo jich nejméně 14, plus bývalý ministr Vacek. Rozhovorů, uskutečněných v rámci tohoto projektu, se odmítli zúčastnit také polští a východoněmečtí generálové. Motivaci jejich odmítnutí neznám.
   To už vůbec nehovořím o tom, že mnoho vojenských profesionálů v hodnostech nižších, než generálů, by k tomu rovněž mělo co říci, však dotazováni nebyli. Americký generál George Marshall zdůrazňoval, že v armádě je důležitá zastávaná funkce, nikoliv hodnost. Sám jsem po čtyři roky vykonával funkci, pro kterou byla plánována hodnost generál poručíka, na příslušných dokumentech pro vedení války jsem pracoval, a při tom jsem měl „jen“ hodnost plukovníka. Snad mi bude uvěřeno, že ze mne v tomto okamžiku nemluví uražená ješitnost. Chci jen zdůraznit, že už samotný výběr lidí, kteří jsou přizváni k podobnému projektu, může limitovat i jeho výsledky. Ostatně: kdo si záznamy rozhovorů s československými generály, které vedl Karel Sieber, přečetl, tak možná dojde k podobnému závěru o profesionální, hlavně pak o morální, úrovni některých z těchto intervieovaných lidí, k jakému došel historik Fučík ve své knize.
   Sám jsem se z vlastní iniciativy v jistém smyslu tohoto projektu zúčastnil. Stalo se to poté, kdy profesor Vojtěch Mastný, jeden z přímých aktérů projektu, poskytl rozhovor redaktorovi Práva. Já na jeho slova písemně reagoval, a nakonec mu i zaslal do Ameriky své připomínky k „plánu použití ČSLA z roku 1964“.  
   Za tyto připomínky mi bylo poděkováno. Jaký byl jejich další osud, to už jsem se nedozvěděl.
Historik Fučík má názor, že „stále chybí nepředpojaté a věcné posouzení významu a úlohy ČSLA v daném období“. Mám stejný názor. Jen zběžné nahlédnutí do BKOČR to jen potvrzuje. „Při tom tato armáda patřila tehdy mezi významné vojenské síly v Evropě, ve které během studené války vykonali službu statisíce československých občanů. V naší současné společnosti je dosud poměřována především z politických hledisek; navíc z různých důvodů kompromitována pamflety odpíračů vojenské služby a nositelů „modrých knížek“ i švandrlíkovskou satirickou reprodukcí“. Uvozuji slova Josefa Fučíka. Bylo by zapotřebí velké dávky fantazie představit si, že by byl v naší zemi po roce 1989 vůbec někdo, kdo by byl ochoten iniciovat a realizovat projekt, který by si vytýčil jako cíl „nepředpojatě a věcně posoudit význam a úlohu ČSLA“. Vždyť už v roce 1993 byl vynesen na úrovni zákona o protiprávnosti komunistického režimu politický, ideologicky podložený, soud nad dějinným obdobím let 1948 - 1989. K čemu po takovém zákonodárném aktu iniciovat jakési „věcné a nepředpojaté posouzení významu a úlohy ČSLA“? Když už na to máme zákon! A ten přece udělal definitivní tečku za hodnocením nejnovějších národních dějin!
   Konec konců se ptám: je vůbec dnes v naší zemi nějaká vlivná politická síla, která by takové „nepředpojaté a věcné“ posouzení chtěla slyšet? Je tu dnes někdo, kdo by chtěl slyšet jiné názory na bezpečnost státu, než jen ty, které by opěvovaly současné bezpečnostní, tak zvané „ zakotvení“ našeho státu pod křídly NATO? Cožpak vůbec existuje v naší zemi politika, která by o něco takového měla zájem? Pohybuji se v této zemi už bezmála osmdesát čtyři roky, a proto nemohu říci nic jiného, než: „Pochybuji!“ K tomu, aby v této zemi něco podobného vzniklo, by musela být vytvořena odpovídající atmosféra. A musela by zde být politická vůle takovou atmosféru vytvořit. Až příliš je však tady zakotvena snaha slyšet jen jednu pravdu, mít jen jeden pohled na dějiny vlastní země. Lze se jen ptát: nevypadá to jako nová totalita?
   Mé vlastní zkušenosti ze spolupráce s vydavateli a redakcí Listů, spolupráce, která začala pře více než dvaceti lety, jsou naopak v tomto směru více než dobré. Vždyť začátkem této mé spolupráce s dvouměsíčníkem byl můj článek „Myslí už sovětští generálové nově?“ (Listy 4/1991). Kterého autora by nepotěšila a nepovzbudila slova, ještě tehdy žijícího prvního zakladatele a vydavatele Listů, poslance Evropského Parlamentu, Jiřího Pelikána, který mi v osobním dopise v roce 1994 napsal, že překlad onoho mého článku předal prezidentovi Italské republiky Cossigovi, ač byl původně určen ke zveřejnění v deníku „Corriere dela Serra“. Když se zveřejnění neuskutečnilo, důvody mi Jiří Pelikán sdělil, avšak nechci je opakovat, tak článek prezident Cossiga použil v neveřejném slyšení v debatě, která v Itálii probíhala o organizaci zvané „GLADIO“ (kódový název NATO „STAND BY“)? Podle slov Jiřího Pelikána můj článek tak nakonec „posloužil k dobré věci“.
   O tom, zda mé další příspěvky na vojenské téma, jakým byl třeba můj článek „Opravdu národní, opravdu obranná strategie“ (Listy 3/2001), rovněž posloužily dobré věci, o tom jsem se, pochopitelně, nedozvěděl pranic. Kdo by také v atmosféře až okatého přezírání názorů lidí, kteří sloužili, podobně jako A. Rašek, v armádě, jež byla „oporou totalitního státu“, stál o mé názory? Kdo by také z dnešních „všeználků“ stál o názory člověka, který, stejně jako A. Rašek, sloužil v armádě, jež možná byla a jest, v očích současných soudců nad historií, také napůl zločineckou organizací, když byla oporou zločinného režimu? Co na tom, že mnoho příslušníků vojenského letectva, v oné poslední válce, díky Bohu jen studené, položilo na oltář vlasti své životy, stejně jako je na oltář vlasti položili jejich předchůdci v Druhé světové válce, tedy ve válce až nadmíru horké? Cena lidského života v obou těchto válkách je zřejmě, v očích dnešních soudců nad dějinami, rozdílná. Proto ztracené životy jedněch jsou, zcela právem, vzpomínány s úctou, zatímco životy druhých nestojí ani za zmínku. Politika dvou měřítek se projevuje i tady.
   Ve studené válce na československé straně jen na letounech typu MIG zahynulo 245 pilotů. Je pravdou, že to byly nebojové ztráty (naštěstí!). Ale i ty se počítají. Tak jako se do ztrát letců, kteří zahynuli, a tudíž „nedoletěli“, počítají i ti, kteří ztratili svůj život při výcvikových a nebojových letech v Anglii za Druhé světové války. Jejich jména jsou přesto napsána na Pamětní desce Čs. národního domu v Londýně, vedle jmen těch letců, kteří zahynuli ve vzdušném boji. Odkazuji na knihu F. Louckého, západo-východního letce, jenž po jistou dobu pracoval i v organizace, kterou jsem řídil, „Mnozí nedoletěli“ (Naše vojsko, Praha, 1989).
   V případě oněch 245 letců, a tato cifra by byla mnohem vyšší, kdybych k ní přičetl další čs. letce, kteří v době studené války na našem území položili svůj život. Šlo o životy mladých mužů, kteří se připravovali k obraně vlasti. Tuto vlast tehdy sice spravovala organizace „zločinná a zavrženíhodná“, jak ji kvalifikovali moderní soudci nad dějinami, ale i tato vlast, kromě jiných vlastí, byla v té době ve stavu permanentního ohrožení. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem už tehdy znal konkrétně, v čem ono ohrožení spočívalo. Nic jsem nevěděl o existenci takových plánů, jakým byl plán „Totality“ z roku 1945, či pozdější „Dropshot“ a další. Nic jsem rovněž nevěděl o plánu „Unthinkable“ z roku 1945, kdy W. Churchill chtěl podle tohoto plánu zahájit válku proti svému spojenci, jemuž musel být tak zavázán, s pomocí též nedemobilizovaných německých vojáků, Poláků a možná i našich letců, kteří tehdy, až do roku 1946, podléhali britskému velení.
   Ale ti, kdo určovali vojenskou politiku v SSSR, tedy v příslušných orgánech našeho tehdejšího spojence, v oné době o takových plánech věděli. A nic na tom nemění skutečnost, že mnohé z plánů byly jen strašáky, jimiž bylo třeba vyvolávat atmosféru strachu. Měl bych se dnes, poté, kdy byla zveřejněna spousta informací o existenci plánů, které v podstatě znamenaly smrt tohoto národa, domnívat, že to vše bylo jen výmyslem tehdejších propagandistů z řad oné zavrženíhodné organizace? Nebo snad není pravdou, že existoval u našeho dnešního spojence na fiskální rok 1962 třeba plán označený SIOP-62 (Single Integrated Operational Plan)? Ten představoval mohutný úder více než třech tisíc dvou set jaderných náloží na 1060 cílů na území SSSR, Číny a jejich spojeneckých zemí (tedy i Československa) v Asii a Evropě. Bude snad existence tohoto plánu zpochybňována tím, že tento plán „ zůstává stále nedostupným a nelze předpokládat, že bude jako celek stěží vůbec kdy odtajněn?“ ( Josef Fučík, „Stín jaderné války nad Evropou“, Mladá fronta, Praha, 2010). Proč asi nebude tento plán nikdy odtajněn? Nebude to třeba proto, že bychom se dozvěděli, kolik a jakých jaderných a termojaderných bomb bylo určeno v tomto plánu ke zničení Prahy, Brna, Ostravy, Plzně a dalších měst? Dozvíme se to vůbec někdy, dozví se to vůbec někdy naše děti, vnoučata, pravnoučata, naši potomci?
   Mám se snad domnívat, že náčelník Generálního štábu ČSLA generál Rytíř si „cucal z prstu“, když předkládal Vojenské komisi obrany dne 15.12.1960 hodnocení záměrů pravděpodobného protivníka (tedy NATO), že naše území na celou jeho hloubku by mohlo očekávat úder 63 až 75 atomových pum a náloží o ekvivalentu 10kt až 5Mt trinitrotoluenu? A že do pátého dne války bylo třeba počítat s tím, že naše území postihne 260 až 325 úderů o ekvivalentu 2 kt až 5Mt?
   Pomůže nějak k hodnocení charakteristiky oné doby to, jestliže budeme strkat hlavu do písku a tvářit se, že nic takového neexistovalo? A to jen proto, že ten, kdo v oné době vytvářel podobné plány, je dnes naším spojencem? A eo ipso z toho dedukovat, že ten, kdo něčemu takovému, co mohlo postihnout naši zemi, svou činností potenciálně napomáhal, se choval hrdinsky a zaslouží si ocenění, avšak ten, kdo tomu čelil, či připravoval se na to, aby tomu dovedl čelit, nezasluhuje nic jiného, než, v nejlepším případě, zapomnění či zneuznávání? Případně vypálení do čela cejchu, že v podstatě byl „oporou totalitního režimu“, nikoliv obráncem toho, čemu říkáme „vlast“, a co bylo, je a vždycky bude „matkou nás všech“ bez rozdílu jakékoliv víry, přesvědčení, politické příslušnosti? Cožpak nějak pomůže historické pravdě, jestliže se budeme tvářit, že je nad jakoukoliv pochybnost vyloučeno, že by proti naší zemi byly použity zbraně „hromadného“ ničení v rozsahu, jako o nich dokládal tehdejší NGŠ generál Rytíř Radě obrany státu? Opravdu máme přestat věřit jeho slovům, že „náš stát se všemi svými zdroji bude vystaven velmi soustředěnému útoku a úderu zbraní hromadného ničení, což si vynutí přijímat na teritoriu nejradikálnější opatření k zachování prosté existence našich národů“? Zamysleme se, prosím, nad slovy o zachování „prosté existence našich národů“. Nebyl to jistý ministr zahraničí jaderné supervelmoci, který v Ženevě v roce 1991 řekl tehdejšímu ministru Iráku Taríku Azisovi: „Dobombardovali jsme vás do jeskynní éry“. Není „prostá existence národa“ a „jeskynní éra“ v podstatě jedno a totéž? Když o tom dnes přemýšlím, tak si říkám: ještě že jsou v Moravském krasu jeskyně podobné jeskyni „Pekárna“, kterou obývali příslušníci lidského plemene po dobu tisíce let. Tam by snad po dobu dalšího tisíce let mohli najít útočiště lidé, kteří by přežili onen „soustředěný útok a úder zbraní hromadného ničení“.
   Bude z tradic české armády navždy vyloučena část historie její předchůdkyně a lidí ji představujících, kteří tomuto ohrožení byli připraveni čelit? Vždyť iniciátoři pořízení BOKČR, její autoři a schvalovatelé něco takového explicitně naznačují. A to všechno se děje v době, kdy se hlásíme k tak zvané euroatlantické civilizaci, jejíž kořeny jsou už v antice. Už tehdy jeden z jejích velikánů hlásal „ne quid falsi dicere audeat, ne quid veri non audeat historia“? Česky: „Ať se historie neopovažuje tvrdit nic nepravdivého, ani zamlčet nic pravdivého“! To ale říkejme lidem, kteří vědomky či nevědomky představují, ač jsou třeba nositeli vysokoškolských titulů, to, co britský historik Fuller nazýval „kadokracií“!
   Výše řečené neuvádím proto, abych kohokoliv chtěl obviňovat ze vzniku té situace a atmosféry, do které byl vržen svět po srpnu 1945, kdy byly poprvé použity atomové zbraně. Chci jen ukázat na to, v jakém kontextu se vše na poli bezpečnosti odehrávalo ve světě a pochopitelně i v naší zemi. A co v podstatě, možná v poněkud v jiné formě, přetrvává do dnešních dnů? Tedy i do dnů, kdy jsou zpracovávány a schvalovány různé „strategie a bílé knihy“? Že základním rysem tohoto kontextu bylo vyvolání a udržování docela obyčejného lidského pocitu strachu. Ten se zmocnil už těch vědců, kteří v poušti Nového Mexika přihlíželi první zkoušce atomové pumy, a který po Hirošimě a Nagasaki vedl k tomu, že po vzoru Američanů, se Rusové, Francouzi, Angličané, Číňané, Indové, Pakistánci a další vrhli, jako rozumu zbavení, do vyzbrojování se jadernými zbraněmi, do jejich zdokonalování a hromadění. Důsledky, ke kterým to vedlo, a které stále ještě nejsou překonány, všichni známe. A co BOKČR?
   Považuji za jeden z hlavních nedostatků vzpomínané BKOČR a navazujících dalších dokumentů, jako je třeba strategie národní bezpečnosti, že zcela pomíjí to, jak se k použití jaderných zbraní v rámci uplatňování Severoatlantické smlouvy staví náš stát. A. Rašek sice píše cosi o „nové strategické koncepci NATO“, na jejíž tvorbě participovala u nás „dosud nejrozsáhlejší odborná bezpečnostní komunita“ (kdo to konkrétně byl?). Avšak jaký byl konkrétní výstup, pokud se týče jaderných zbraní, to už nevíme! Má náš národ rovněž počítat s tím, že při uplatňování článku č.5 Severoatlantické smlouvy, ať už bude použit v náš prospěch či budeme se na jeho uplatnění podílet, jej může stihnout podobný osud, jako by jej stihl v případě realizace některého ze SIOP předlistopadové éry? Že rovněž bude národ, či co z něj zbude, postaven před úkol „zachování své prosté existence“? Můj osobní názor je ten, že by náš stát měl jednoznačně deklarovat, že při uplatnění článku č.5 Severoatlantické smlouvy nemá náš stát zájem, aby kterýkoliv z členů Aliance, a dnes už to není jen jeden, jako tomu bylo v době existence Waršavské smlouvy, ale jsou tu tři členové Aliance, kteří jsou schopni jaderné zbraně použít, tyto zbraně v náš prospěch použil a že nejsme ochotni participovat na jejich použití v prospěch jiných. Či snad musíme počítat už à priori s tím, že už v příslušných plánech Aliance se s něčím takovým počítá automaticky a že nebude v takových případech požadován konsensus všech členů?
   V tomto směru se na příklad Ruská federace chová vůči světu mnohem otevřeněji a upřímněji, když použití těchto zbraní nevylučuje a říká ve své doktríně, kdy je nutno s jejich použitím z jejich strany počítat. To jen my schováváme hlavu do písku a v příslušných dokumentech se o tom nenachází ani zmínka! Opravdu náš stát má zase být v tomto směru něčím rukojmím? Bude změna oproti minulosti spočívat jen v tom, že zatímco dříve jsme byli rukojmím jedné velmoci, která rozhodovala o tom, kdy a za jakých podmínek budeme vtaženi po jejím boku do jaderné války (psal jsem o tom ve své knize „Letcem ve studené válce“ na straně 170) a měli jsme v podstatě jen vzít na vědomí, že tyto zbraně budou použity i v rámci operací naší armády, třeba i z našeho území, že dnes jsme rukojmím třech jaderných velmocí, které jsou členy stejné Aliance jako náš stát? Soudím, že národ má právo znát, zda a za jakých podmínek bude muset čelit osudu přímého účastníka války s použitím jaderných zbraní Aliancí, jíž je členem, či zda tyto účinky budou pro národ jen vedlejšími účinky, kterým nebude možno se vyhnout, budou-li v Evropě tyto zbraně použity. Tak jako se jim třeba nevyhne náš neutrální soused - Rakousko.
   Nemůže vést k ničemu dobrému, jestliže budeme schovávat hlavu do písku také před skutečností, že během studené války, která byla jen jistým pokračováním Druhé světové války, došlo rovněž ke katastrofálnímu poklesu morálky a k uplatňování dvou měřítek, podle kterých je měřeno chování lidí, národů a států.
   Britský historik Fuller, když se zabýval druhou světovou válkou, došel k závěru, že „státy-vítězové První světové války- nevytěžily z tohoto konfliktu žádné ponaučení a poté, kdy proběhla Druhá světová válka, je zřejmé, že se rovněž ničemu nenaučily. Už tehdy nepochopily toto: jestliže je válka nástrojem politiky, pak musí politika, má-li mít tvořivý charakter, spočívat na mravnosti. Jestliže mravnost nepůjde bok po boku s vědou, pak budou státy ovládány hmotnými principy a nakonec z nich zůstane jen prach.“ Poznamenávám, že třeba v roce 1962 mnoho nechybělo, aby z nás všech nebyl sice prach, ale radioaktivní popel, nebo též, jak se vyjádřil generál Curtis LeMay, „dýmající radioaktivní trosky“. A že „věk neobyčejných, nevšedních lidí je pryč“, píše dále Fuller, „a byl nahrazen dobou chátry, holoty. Gentleman, přímý to potomek idealizovaného křesťanského rytíře, vzor to mnohých generací, byl vytlačen hrubým, nevzdělaným člověkem.“ (Fuller J.F.C. The Second World War 1939-1945. A Strategical and Tactical History. — London, 1948.)
   Jak jinak mohla vypadat i studená válka, která byla de facto pokračováním „horké“ války světové, kdyby politika spočívala na mravnosti a tudíž i válka, která byla jejím pokračováním, spočívala na mravních základech. A nejsme svědky toho, že nemravné války pokračují i nadále? Cožpak válka proti Iráku, která byla zahájena na základě lži, válka, v níž „byla zničena a vydrancována muzea v kolébce lidské civilizace“, to nejsou, prosím, slova politika, ale slova famózního amerického lyžaře Bode Millera (Bode Miller, Rychlá jízda, Snow Press, Vsetín, 2005), byla jinou válkou? Neukazuje to, kromě jiného, na to, že hlavní krizí, kterou prochází celá západní společnost, je především krizí morálky? Nad jiné tuto skutečnost potvrdila loňská válka za svržení Kadaffího režimu a za osobní likvidaci jeho vůdce Muamára Kadaffího v Libyi. Už celé odůvodnění této války, její mezinárodní či blokové ukotvení, hlavně pak její realizace a završení- to byl přímo exemplární případ toho, jak mohou být války dneška vzdáleny době „idealizovaného středověkého rytířství“. Není obtížné ztotožnit se s názory, že to, co bylo světu prezentováno jako akce na ochranu civilních obyvatel, spíše připomínalo dobu pohanskou nebo starověk.
   Za jeden z momentů, který považuji za rozhodující pro utváření a udržování určité bezpečnostního prostředí v celosvětovém měřítku, považuji problém tak zvané „převahy“. Nositel Nobelovy ceny míru prezident Barak Obama, poté, když prezentoval novou bezpečnostní strategii Spojených států, pronesl tato slova: „Svět musí vědět, že USA nehodlají ztrácet svou převahu“. Nemohu pochybovat o dvou věcech: že součástí této převahy, pro kterou prezident Obama horuje, musí být i převaha v oblasti vojenské a za druhé, že v tomto směru nejsou Spojené státy osamoceným ostrovem, ale nacházejí se ve světě, který na tuto snahu, mohu říci výzvu, bude nějakým způsobem reagovat. To už znám ze středoškolské fyziky, že tlak budí protitlak, akce vyvolává reakci.
   Ze svého pohledu si myslím, že mám právo se ptát: v zájmu čeho či koho a vůči komu bude tato převaha vytvářena a udržována i s menším, stále však větším, než dostatečným, vynakládáním prostředků? Co se týče vojenské převahy, pak si dovoluji tvrdit, že nic není obtížněji definovatelného a udržovatelného, než převaha vojenská. Kvantifikovat se samozřejmě dají poměry počtu jaderných hlavic, raket, letadel, tanků, děl, ponorek a tak dále. Kvantitativní převaha však zdaleka ještě nevytváří i převahu kvalitativní. Stačí si jen připomenout rok 1941. I tehdy si Hitler, a s ním možná většina světa, myslel, že má nad Sovětským svazem dostatečnou převahu k tomu, aby byl schopen s ním skoncovat ještě před příchodem zimy. Málokdo z významných činitelů na západě Evropy a v Americe, s výjimkou snad jediného prezidenta Beneše, věřil, že Sovětský svaz vydrží nápor nacistické vojenské mašinérie déle než 3-4 měsíce. Stačilo jen několik měsíců války k tomu, aby ona drtivá převaha Hitlerovských vojsk se začala vytrácet.
   Ruský historik Utkin tuto situaci počátku války charakterizoval těmito slovy: „Na jedné straně byla německá armáda, jež byla vyzbrojena všemi technickými prostředky vyspělé civilizace, armáda ovládající způsoby, které se opíraly o, po staletí hromaděné, zkušenosti vedení války. Tyto zkušenosti byly obnoveny v letech 1939-1941. Byla to armáda doplněná na plné stavy převážně průmyslovými dělníky, metodickými, iniciativními, ukázněnými, vychovanými v duchu bezpodmínečné rasové nadřazenosti. A proti ní stála naše armáda, která sice vynikala odvěkou připraveností k sebeobětování, tradičním stoicismem, bezpodmínečnou oddaností Vlasti. To vše však bylo oslabeno přestávkou v tradiční vojenské výchově, vedené profesionálními vojáky, která ji po pět století dělala neporazitelnou. Tato armáda byla oslabena zničením nového velitelského dorostu, což bylo vyvoláno občanskou válkou, zavládnuvším terorem, jenž ubíjel iniciativu, podnikavost, svobodu analýzy, rozvážnost a odpovědnost.“ (A.I.Utkin, Druhá světová válka, Moskva, Algoritm, 2002; http://militera.lib.ru/h/utkin3/index.html).
   A stačilo několik měsíců války, aby nastoupil zlom ve vztahu oněch činitelů, které ještě na počátku války znamenaly německou převahu. „Rusové poznali, jako vždy více srdcem než rozumem, že je v sázce něco více, než jenom jakási evropská hra, pravděpodobně se to stalo v srpnu 1941 pod Vjazmou, na cestách "smolenščiny"-kdy se objevil pocit obrany, ne na život, ale na smrt, rodného krbu, otcovského domu, hrobů předků, milované ženy a dětí, které ti dala - vše to změnilo duši vojáka“ (A.V.Zubov, doktor historie, Jiná válka,1939-1945, edice Rossija XX. věk, Rossijskij gosudarstvěnnyj gumanitarnyj institut, 1996).
   Byl to Gruzínec Džugašvili -Stalin, stojící v té době v čele země, který už ve svém projevu z 3. července 1941 a následně ve svém projevu k nastoupeným jednotkám Rudé armády 7 listopadu 1941, dokázal, možná intuitivně, možná cíleně, anticipovat tuto novou, až do té doby neviditelnou, sílu, která se nakonec stala silou rozhodující v onom zápase o válečnou převahu. Už tehdy on, snad jako jediný, s výjimkou možná W. Churchilla, dokázal vycítit onu sílu, která nakonec bude rezultovat ve vítězství. Byl to on, kdo už v prvních dnech války vycítil, že je tu něco, co pak v roce 1944 potvrdil vyslanci Harrimanovi: „Naši vojáci nebojují za komunismus, oni bojují za „maťušku Rossiju“. Tak se měly věci tenkrát a tak by tomu bylo možná i v budoucnu, přes dnešní, jen o sílu se opírající, převahu americkou.
   Co se týče přezírání názorů vojenských profesionálů předlistopadové éry bych se rád zeptal, zda právě toto není jednou z příčin toho, proč je „účast občanské veřejnosti na tvorbě a realizaci bezpečnostní politiky nízká“, jak konstatuje A. Rašek? Pro to, jak se naši vládci chovají ke kádrům z předešlých režimů či z vývojových etap země, by se těžko nalézala analogie jinde. I ruští bolševici se v tomto směru chovali ke starým kádrům, kteří vyrostli v carské armádě, jinak. Příkladem může třeba být náčelník generálního štábu Rudé armády éry Velké vlastenecké války Šapošnikov, kterého si Stalin vážil tak, že, vedle maršála Rokosovského, rovněž vojáka bývalé carské armády, byl jediným, kterého oslovoval křestním jménem a otčestvem.
   „Podíváme-li se do historie občanské války a uděláme si seznam velitelů armád Rudé armády, pak zjistíme, že z 90% to byli carští generálové nebo plukovníci, kteří nikdy nebyli vystaveni represím, nikdo se jich ani nedotkl, v klidu zemřeli před válkou nebo až po válce v době zaslouženého odpočinku nebo jako penzisté“, to jsou slova doktora historie J.N.Žukova. (viz http://www.dynacon.ru/content/articles/568/).
   To jen náš stát, v době, kdy vrchními veliteli ozbrojených sil byli K.Gottwald, G.Husák,V.Havel, si mohl dovolit vyhazovat z armády a z jakékoliv další spoluúčasti na tvorbě bezpečnostní politiky, staré, zkušené a vzdělané kádry. Náš polistopadový stát dělá „tlustou čáru za minulostí“ tak, že takové lidi hodí do stejného pytle s kriminálníky, případně je zbaví en bloc a lege artis občanské spolehlivosti, a de facto je tak zažene do duševního ghetta, kde mají právo pouze mlčet a mlčky se dívat na to, jak mnohé výsledky jejich celoživotního úsilí jsou destruovány lidmi, kteří, podle slov A. Raška, mají „dobrodružné sklony, nejsou schopni cokoliv strategického rozhodnout, jsou naivními entuziasty či osobnostmi, o kterých po dobu výkonu funkce pomalu nikdo ani neslyšel“. A já bych dodal, a kterým jako vrchní velitel ozbrojených sil velí člověk, který pohlížel na armádu očima satiriků Škvoreckého či Švandrlíka, a který projevoval ve vztahu k vojenství velkou míru ignorance.
   Avšak snahu o přispění k otázkám bezpečnosti tohoto státu nevzdávám! Jestliže jsem podstatnou část příspěvku věnoval otázkám úzce souvisejícím s tradicemi národa, tedy s udržováním souvislosti s minulostí, pak musím považovat za podmínku sine qua non, že tato minulost bude hodnocena objektivně, nezávisle a v maximální míře apoliticky.
   V roce 60. výročí konce války pronesl prezident Václav Klaus na Severní Moravě projev, ve kterém, kromě jiného řekl: „Často slyšíme úvahy, v nichž je konec Druhé světové války interpretován jinak, než jak jej prožili miliony našich spoluobčanů…Nemáme právo pohlížet na minulost z jiných pozic, než z pozic historických.“ (http://www.ln.mid.ru/brp_4.nsf/sps/091195668ECBC03FC3256FFA004E45E8). Plně se se slovy prezidenta ztotožňuji. Soudím, že i pro studenou válku, který rovněž probíhala v letech 1948-1989, platí totéž. Její součástí byla i historie ČSLA. Ani tuto historii nelze interpretovat jinak, než jak ji prožívali občané, kteří v dané době v této armádě sloužili. Nikdo, ani zákonodárci, ani soudcové Ústavního soudu, nemá právo pohlížet na onu minulost z jiných pozic, než z pozic historických. A měl by každý dbát při tom zásady, kterou vyslovil klasik římské kultury, jak jsem jej citoval už výše. Mohu jen litovat, že prezident Klaus stejně neuvažoval, když měl na stole k podpisu zákony, které jsou s jím proklamovanými principy v rozporu.
   Nepopírám tvrzení autorů BKOČR, že po roce 1948 byla československá armáda přestavěna podle sovětských armádních řádů, že mnoho válečných hrdinů, zejména těch, kteří bojovali na západních frontách, bylo neprávem uvězněno a že k plnému uznání jejich odvahy a zásluh došlo až po roce 1989. Považuji za svůj osobní přínos, že jsem měl po roce 1964 možnost některým z nich poskytnou pomoc k tomu, aby mohli, po létech diskriminace a po částečném uznání jejich zásluh, uplatnit své schopnosti a znalosti v civilním letectví. Vzpomenu jen F. Fajtla, L. Šroma a F. Louckého, které jsem zaměstnal v organizaci, již jsem řídil.
   Nemohu však nevzpomenout i dalších válečných hrdinů, kteří se významně uplatnili v ČSLA, které jsem poznal a s nimiž jsem v různé míře i přímo spolupracoval nebo se od nich i učil. Namátkou jmenuji jen F. Rypla, M. Guljaniče, V. Frose, P. Kocfeldu, J. Kúkela, J. Činčára, B. Lomského. V. Janka . O Rytíře. To všechno byli muži, kteří prošli ohněm války, kteří bojovali v nebi Francie, Velké Británie, Polska, Slovenska, Moravy, kteří prošli bojovou cestu od Buzuluku až do Prahy a kteří se podíleli na rozbití nacistické válečné mašinérie a na osvobozování porobených zemí, včetně země vlastní.
   A že pomáhali stavět armádu podle sovětských řádů? Jednak to bylo v souladu s rozhodnutími vrchního velitele Dr. Beneše, za druhé se s tím započalo už v průběhu války – či si snad někdo myslí, že ve svazku Rudé armády mohla bojovat čs. jednotka podle jiných, než sovětských řádů- za třetí to byly řády vítězící a vítězné armády, za čtvrté, že armádní řád, to není snůška nějakých ideologických pouček, ale souhrn předpisů, podle kterých velitelé organizují a vedou boj a podle kterých si v boji vedou jeho účastníci. Asi se v tomto směru liším od autorů BKOČR, z jejichž slov lze explicitně usuzovat, že výstavba armády podle sovětských řádů znamenala nějaký minus. Mám opačný názor.
   Byl bych rád, kdyby tento můj příspěvek byl považován za projev snahy pomoci řešit otázky budování či údržby naší armády a za projev víry, že slova ze záhlaví časopisu o tom, že je též časopisem „pro dialog“, nejsou jen prázdnou proklamací. A snad mi bude i uvěřeno, že mé aktivity v tomto směru jsou i projevem toho, že stejně jako v roce 1951, kdy jsem tuto zemi považoval za svou vlast, a slavnostně jí přísahal, ji i dnes, navzdory tomu, že jsem, na základě zvráceného a zcestného principu kolektivní viny, považován režimem, tedy vládami, parlamentem a hlavou státu, za osobu spoluodpovědnou za kriminální činy, které ve jménu tohoto státu spáchali někteří jiní lidé, že lege artis, tedy bez soudu, jsem byl zbaven jisté občanské spolehlivosti, stále za svou vlast považuji.


















































































pondělí 21. května 2012

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.12.POKRAČOVÁNÍ

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.
12. POKRAČOVÁNÍ

KRÁTKÁ HISTORIE 25. BOMBARDOVACÍHO PLUKU, JAKOŽTO OBRAZ HISTORIE BOMBARDOVACÍHO LETECTVA POÚNOROVÉ ÉRY VOJENSKÝCH DĚJIN LET 1951-1965

   Rád bych demonstroval osudy bombardovacího letectva Československé lidové armády na jedné jeho části – na 25. pluku. Tento pluk jsem jako obraz vybral proto, že existoval jako součást vojenského letectva nejdéle, i když byl v nové podobě založen o několik měsíců později, než byl pluk, nesoucí číslo 24. Avšak představoval bombardovací letectvo ČSLA po celou dobu existence tohoto druhu letectva v letech 1951-1965, tedy čtrnáct let.
   Pluk byl formálně zřízen nařízením velitele letectva čj. 0016763 ze dne 10.listopadu 1951. Dekretem prezidenta republiky (číslo rozkazu 069) z 5.10.1952 mu byla propůjčena bojová zástava a téhož dnem předána pluku. Předal ji pluku zástupce velitele letectva generál Reindl. Dalším formálním aktem pak bylo založení vojenské kroniky pluku. Ta byla započata 1. června 1954 a ukončena 30.6.1965.
   Myslím, že pro náš rozhovor nemá smysl podrobně líčit, čím vším prošel pluk od svého založení do doby, kdy byl zrušen. Tento poslední akt se odehrál 19.5.1965. Tehdy byl podepsán dokument mající jednací číslo 0016101-OMO. Jím byl 25.bombardovací letecký pluk zrušen. V té době už byl pluk jediným útvarem vojenského letectva, který reprezentoval taktické bombardovací letectvo. 46 letecká divize a 24. a 29. bombardovací pluk byly zrušeny již dříve.
   Posádkou pluku byly nejprve Hradčany u Mimoně, respektive letiště, které tam bylo vybudováno. Později se jeho posádkou stal Přerov, respektive letiště u obce Bochoř, nedaleko od Přerova.

Čím byla vyvolána změna dislokace onoho pluku?

   To je ze zpětného pohledu velice zajímavá otázka. Je opravdu na místě se ptát: proč byl pluk zřizován na letišti Hradčany, kde tam byl předtím zřízen 24. pluk, a kde bylo také zřízeno velitelství 46. divize? Když po poměrně krátké době jen několika let, tedy po necelých čtyřech letech, jsou oba pluky i velitelství divize přesunuto do Přerova? Podrobné vysvětlení všech těchto kroků, které by se opíralo o dokumenty, neznám. Neměl jsem možnost prostudovat dokumenty zdůvodňující všechny tyto přesuny. To je nakonec práce pro erudovaného historika, nikoliv pro laika.
   Sám si to vysvětluji neujasněností koncepce, která se projevila na nejvyšších místech armádního velení, především v Generálním štábu. Respektive existencí něčeho, co lze koncepcí těžko nazvat. Tato neujasněnost možná vyplývala z toho, že nebylo jasné, jakými letadly bude pluk vyzbrojen. Jistě i tím, jaké informace byly k dispozici a jakým způsobem se s nimi nakládalo. Vždyť ze zákládajících dokumentů vyplývá, že se uvažovalo o vyzbrojení pluků letouny Tu-2, tedy letouny s pístovými motory. Avšak nakonec ani tyto letouny nebyly dodány. Už to, co předcházelo samotnému rozhodnutí vyzbrojit divizi letouny Siebel C-3, o jejichž bojovém použití, jako o bombardovacích letounech ve válce, která možná byla na spadnutí, mohl uvažovat jen fantasta, by si vyžádalo samostatného prostudování. Asi už nikdo dnes není s to všechny okolnosti takového rozhodnutí objasnit. Zajímalo by to vůbec někoho? Bylo by možné se z toho poučit? Potřebuje vůbec někdo takové ponaučení?
   A když se nakonec ukázalo, že bombardovací letctvo nebude vyzbrojeno ani letouny Tu-2, ale proudovými bombardovacími letouny IL-28, tak se ukázalo, že pro výcvik posádek na těchto letounech není letiště v Hradčanech, v důsledků nejbližšího okolí vhodné. Tak bylo nakonec rozhodnuto přesunout pluky do Přerova, kde mohl pak být zahájen výcvik na tryskáčích. Tak nám to alespoň bylo vysvětlováno. Možná však zde hrály významnější roli i jiné faktory.

Které faktory míníte?
   Myslím tím to, že se teprve postupně začínalo vyjasňovat, na jakou válku se vlastně má náš stát připravovat. Jakou úlohu bude v eventuelní válce hrát náš stát a jakou armádu ke splnění této úlohy musí mít.
   V roce 1955 byla založena Varšavská smlouva, a do všech těchto otázek už začali hovořit jiní lidé, než jen pracovníci československého generálního štábu a velitelství letectva. Také se už otevřely dveře pro nákup, v té době moderních letadel, proudových Il-28: tedy letadel s jinými takticko-technickými vlastnostmi, s jinou taktikou jejich použití, s jinými zásadami pro dislokaci frontového bombardovacího letectva.
   To vše mělo obrovské dopady i do jiných oblastí, než jen do oblasti bezprostředně vojensko-odborné.

Které oblasti máte na mysli?
   Uvědomte si, prosím, že velkou část příslušníků leteckého personálu, včetně personálu technické obsluhy na zemi, tvořili vojáci z povolání. Letectvo té doby už v podstatě přešlo do stadia profesionální armády. Bylo nutno tedy jinak řešit sociální otázky příslušníků divize, především pak bytovou situaci. V Mimoni, v sousedství hradčanského letiště, se rozeběhla rozsáhlá bytová výstavba. A taková akce má svou setrvačnost. Trvá to jistou dobu, než se z klidu projekčních kanceláří dostane do stavebních podniků a trvá pak delší dobu, než lze postavit potřebné množství bytů k ubytování vojáků z povolání. A postupně byly slučovány rodiny, vojáci z povolání ze svobodáren se stěhovali do přidělovaných bytů.
   A když tato stránka sociálního života letců byla jakž takž vyřešena, přichází rozkaz pro redislokaci do Přerova. A celá historie se opakuje. Tam se rozbíhá bytová výstavba, vojáci z povolání, kteří mezitím dojíždějí ke svým rodinám do Mimoně, se postupně stěhují do Přerova, rodiny se slučují, pro letce se tak vytváří potřebné rodinné a sociální zázemí, aby nakonec, když je to vše víceméně ukončeno, dochází k postupnému rušení bombardovacích pluků.
   Dovede si někdo představit, či spočítal už vůbec někdo, kolik jen toto vše stálo? A máte tady hned, alespoň přibližnou, představu o tom, k jakým důsledkům vedla ona politika „uzbrojování“, do které se nechal Sovětský svaz, a my s ním, vmanévrovat a to jen pod tlakem všemocného strachu z atomové války!

Nepřeceňujete celou situaci, když hovoříte o tom, že se to vše dělo pod strachem z války? A když tak vinu za vše v podstatě svalujete na někoho druhého?

   Zdaleka ne. Bylo tady jistě mnoho našich vlastních chyb, mnoho nekompetentnosti v práci, mnoho nekvalifikovaných rozhodnutí. Byl tu samozřejmě nejen strach z možné války, ale i strach z „načalstva“. Vůbec nehodlám svalovat na jiné, a šetřit své.
   Právě v těchto dnech jsem si znovu vzal do ruky ruské vydání knihy „Brighter Than A Thousand Suns“. Kniha vyšla v nakladatelství Harcourt, Brace and Company, v New Yorku v roce 1958. Autorem je Robert Jungk. Knihu mám v ruském překladu. Uvedu vám poslední dvě věty z oné knihy.
   Cituji: „Autor této kroniky nechce riskovat tím, že by se zabýval prorokováním. Jen kreslí jistý obraz v naději , že přinese také něco do polemiky, která nás, možná, zavede do budoucnosti, jež bude zbavena strachu“. Ano, posledním slovem jeho knihy je slovo „strach“. Ano byl to strach, který ovládl všechny, kdož byli svědky prvého výbuchu atomové pumy v Novém Mexiku v červenci roku 1945. Na prvním místě to byli vědci, kteří pomohli tomu, aby tyto, až dosud utajené síly vesmíru, se dostaly na světlo boží, kdo byl zachvácen tímto strachem. A po této zkoušce, po použití dalších dvou pum v Hirošimě a v Nagasaki, se po Američanech, kteří toto vše začali, i Rusové, Francouzi, Angličané, Číňané, Indové, Pakistánci a další vrhli, jako rozumu zbavení, do vyzbrojování se jadernými zbraněmi, do jejich zdokonalování a hromadění.
   A tento strach ovládal celý zbytek XX. století, a který se přenesl, ať si to připouštíme či nikoliv, i do století XXI.! A nic na tom nemění skutečnost, že tyto prostředky hromadného a absolutního ničení jsou zatím jen v rukách těch „hodných“!
   Myslím, že nemá smysl vypočítávat, co vše, hodné paměti, se za oněch 14 roků existence bombardovacího letectva, jak je prezentuji na příkladu 25. bombardovacího pluku, událo. Nikdo také nedokáže kvantifikovat, kolik fyzických a duševních sil bylo potřebných k tomu, aby bylo dosaženo takového stupně vycvičenosti, který by byl, v případě války, dával jisté záruky toho, že se příslušníci tohoto pluku, této divize, nebudou muset za výsledky své práce, svého úsilí, hanbit.
   A kolik to vše stálo, to nechť spočítá někdo jiný, kdo se bude zabývat kvantifikací toho, co naši zemi stála „studená válka“, co nás stálo ono „uzbrojování“, kterým je kdosi ochoten se stále pyšnit. Možná, že po provedení takových výpočtů, bude i v jiném světle vyhlížet „nedostatek banánů a pomerančů“, jimiž tak často argumentují mnozí dnešní politikové, ve snaze očernit paušálně celou minulost. A určitě by i jinak vyznělo i srovnávání životní úrovně naší země se životní úrovní těch zemí, které na studené válce přímo neparticipovali a svou armádu buď vůbec neměli nebo jen v minimálním rozsahu, který jim dovolily vítězné státy.

Jakého stupně vycvičenosti tento pluk dosáhl?
   Před zrušením pluku byly všechny jeho osádky vycvičeny tak, že byly schopny plnit bojové úkoly prakticky za všech povětrnostních podmínek ve dne i v noci. To odpovídalo úrovni letců I. třídy podle tehdejších norem. Tato úroveň vycvičenosti zajišťovala, že každá posádka byla schopna bombardovat určený cíl pomocí optických i radarových palubních zaměřovačů a pomocí systému RYM.

Co to byl onen systém RYM?
   Byl to radiotechnický systém sestávající ze dvou pozemních stanic a palubního počítače, který byl spřažen s autopilotem a bombardovacím zaměřovačem. Výcvik v bombardování se uskutečňoval na polygonu Libavá. Tam byly vytýčeny cíle. V jisté vzdálenosti od cílového prostoru se nacházely dvě pozemní stanice systému: jedna v prostoru Sečské přehrady na Chrudimce a druhá u Klentnice (asi 3 km severně Mikulova). Příjem signálu od kterékoliv z těchto stanic, umožňoval, byl-li převeden na příslušné ukazatele v kabině letce, udržovat přesnou vzdálenost letu od stanice. Stanice u Sečské přehrady byla od cílového prostoru vzdálena cca 135 km. To znamenalo, že let, kdy byla udržována stálá vzdálenost od této stanice, byl v podstatě letem po přímce a mohl tedy být ztotožněn s letem po bojovém kurzu. Bojovým kurzem se nazývala ta část letu, ve které byl proveden odhoz pumy. A vypočítaná vzdálenost od druhé stanice, což byla v daném případě stanice u osady Klentnice (cca 105 km vzdálené), pak mohla představovat bod, ve kterém byla uvolněna puma, zavěšená v pumovnici. A po otevření pumovnice a po uvolnění závěsů, ve kterých visela puma, vytvářely její dráhu už jen setrvačná síla a gravitace.
   Použitím tohoto systému k bombardování bylo možno dosahovat přibližně stejných přesností, jako s použitím optického zaměřovače. Sám jsem v roce 1959 provedl několik bombardování s použitím systému RYM. Při třech z nich dosáhla má osádka úchylky od cíle o velikosti 50 m.
   Snad ještě jen krátká poznámka o výcviku v bombardování s použitím tohoto systému. U divize byl také jeden letoun Il-14, na kterém byl tento systém instalován a na jehož palubě byl prováděn počáteční výcvik.
   Nemohl bych si odpustit, kdybych nezaujal stanovisko k použití takového systému ve skutečných bojových podmínkách. Jen stěží jsem si dovedl představit zřízení a používání takového systému v podmínkách války. Jen přemisťování a instalace pozemních stanic, aby to umožňovalo bombardování cílů v pásmu frontu, by představovalo nesmírně obtížnou a těžko realizovatelnou variantu použití frontového bombardovacího letectva. Skoro si myslím, že lidé,kteří něco takového vymýšleli, ještě žili myšlením První světové války, kdy vojska celé roky byla v dotyku s nepřítelem, kdy armády prováděly minimum manévrů. Ale v podmínkách soudobých, manévry přesycených, bojových akcí? To už jsem si představit nedovedl. Je také zajímavé, že v Moninu jsme se o použití tohoto systému ani nic neučili.

S jakými myslíte pocity, přijali příslušníci pluku zrušení pluku, kterému jistě věnovali velké množství svých sil a které jistě vytvořilo i jistý vztah k této zbrani?

   Nemohu podat svědectví, které by se opíralo o nějaký hluboký sociologický průzkum. Mám jen dílčí poznatky ze setkání či z kontaktů s některými z ještě žijících příslušníků. Jsem velice rád, že jsem se nesetkal s nikým z oněch mužů, kteří tvořili kádr bombardovacího letectva, který by nepociťoval při nejmenším uspokojení z toho, že mohl u takové zbraně sloužit. A to navzdory masivnímu znehodnocování tohoto období současnou propagandou, i navzdory mnohdy opovržlivým úsměškům, které, na adresu těchto mužů, vysílají lidé, jakou byla, naštěstí jen efemérní, ministryně obrany.
   Jsem přesvědčen, že každý příslušník bombardovací letecké divize může být hrdý na to, co bylo vykonáno ve prospěch této země, že nikdo z jejích příslušníků se tedy nemusí hanbit za to, čím přispěl k bojeschopnosti československého letectva, že se nemusí hrbit před lidmi, kteří z ideologických pozic a ve své, až nebetyčné, aroganci, by dnes chtěli celé toto období spláchnout do zapomnění a totálně je vyškrtnout z historie.
   Jsem přesvědčen, že nikdo z těchto mužů nemusí žárlit na jinou skupinu mužů stejné generace, kteří v té době zrazovali svou vlast, byli ochotni sloužit těm, kteří jí hrozili zničením a „dobombardováním do jeskynní éry“, a kteří jsou dnes vynášeni na piedestal a vyznamenáváni.
   Naštěstí historie je trpělivá a dříve nebo později postaví věci na správná místa.

Nezlobte se, ale teď jsem dobře nerozuměl vašim slovům o lidech, kteří zrazovali svou vlast a pomáhali těm, kteří nám, podle vás, hrozili zničením. Mohl byste mi to vysvětlit?

   Milerád. Zcela chápu, že jsou v naší zemi lidé, bohužel, také jsoucí mými spoluobčany, kteří by nejraději celé období studené války a naší účasti v ní, „spláchli“ do černé díry mlčení nebo zapomnění. Ale fakta zůstanou fakty i tehdy, jestliže o nich nebudeme hovořit. Pravdou přece je, že po celou poválečnou dobu, v podstatě až do roku, kdy se náš stát rozhodnutím politického vedení stal členem aliance Severoatlantické smlouvy, jsme stáli na určité straně fronty této studené války. Nechci vůbec diskutovat otázku proč se tak stalo a zda to, z dnešního pohledu bylo nutné a správné. Prostě to byl historický fakt.
   A tato válka nalézala své vyjádření i v příslušných válečných plánech, které byly, jistě na obou stranách, zpracovávány. Nikdo snad není schopen popřít, že naše země, její nejdůležitější politická, hospodářská centra a vojenské či zbrojní objekty, představovaly v těchto plánech cíle úderů těmi nejničivějšími prostředky. Myslíte, že jen náhodou píše historik Josef Fučík, že třeba americký plán SIOP-62 dosud nebyl odtajněn a že pravděpodobně nikdy ani odtajněn nebude? Tak jak to stihlo i jiné plány?
   A teď, prosím, uvažujte, na základě čeho se takové plány zpracovávají. Určitě jedním ze zdrojů informací, které slouží takovému účelu, je zpravodajská síť, kterou protivník má či měl na našem území. Jen na základě přesných informací o protivníkovi může vojenský plánovač definovat cíl, aby jeho úder byl maximálně efektivní.
   Cožpak už při atomovém bombardování Japonska nebyl jeden z velitelů létajících pevností, tuším že ten, který bombardoval Nagasaki, dotazován velícím generálem, zda si je vědom toho,kolik puma, kterou nese jeho letoun, stála. A když ten odpověděl, že ví, tak dostal pokyn, aby se staral, aby byl úkol proveden co nejlépe. Jinými slovy, aby prostředky vložené do výroby takové pumy, přinesly maximální návratnost. Je vám srozumitelná má argumentace?

Jistě že je, ale to jistě není konec vašim úvahám.
   Máte pravdu. Já jen to domýšlím do našich dnů. V roce 2011 přijal náš parlament Zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu číslo 262/2011Sb. Zákon signoval též prezident republiky Václav Klaus. V § 3 tohoto zákona se, kromě jiného, praví, že „formou odboje a odporu proti komunismu se rozumí též….spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu…“. To tedy prakticky znamená, že i ten, kdo „zahraničním službám demokratických států“ dodával informace, které mohly posloužit k určování cílů pro atomové bombardování, si zaslouží být v duchu onoho zákona oceňován. A to přesto, že mohlo jít o použití zbraní hromadného ničení. Podtrhuji slovo „hromadné“. Čili: tyto zbraně při svém použití neničí jen ty, kteří představovali komunismus v naší zemi, ale bez výjimky všechny, kdož by se byli dostali do okruhu účinků atomového výbuchu: jeho světelného záření, „jasnějšího, než tisíc Sluncí“, jeho tlakové vlny, jeho pronikavé radiace. Neznám druhý stát na světě, který by vyznamenával, byť ex post, lidi, kteří by napomáhali zabíjení a ničení vlastních spoluobčanů!

Nepřehlédl jste, že se v této formulaci zákona hovoří o zpravodajských službách demokratických států?
   Nepřehlédl, protože zde nehraje žádnou roli to, zda je stát, kterému jsou informace zpravodajského charakteru dodávány, demokratický či nikoliv. Jako voják se musím dívat jen na to, zda je to stát spojenecký, neutrální či nepřátelský. Je-li stát, kterému jsou cestou jeho zpravodajských služeb dodávány informace, umožňující útok proti mé zemi, pak dodávání informací takovému státu je vlastizradou a jako taková se trestá tím nejvyšším trestem. Tak tomu bylo za celou lidskou historii. A nemůže to být jinak posuzováno ani v době dnešní.
   Cožpak Spojené státy americké nebyly v roce 1945, kdy použily poprvé atomových zbraní , demokratickým státem? Je-li má země ve válce s nějakým státem, pak nerozhoduje to, zda je to válka studená či horká, pak také nezkoumám, zda ten stát je demokratický či nikoliv. Tak jako to nezkoumali a nezkoumají vojenští plánovači. Je přece ohrožena má země, má vlast, tedy něco, co nepodléhá ideologickým či politologickým měřítkům. W. Churchill také v roce 1941 nepřemýšlel o tom, že půjde na pomoc komunismu, ale viděl, že se musí postavit na stranu toho, kdo mu může být spojencem v poražení nepřítele, který byl mnohem nebezpečnější i pro něho samého.
   Chtěl bych uzavřít debatu o této věci vyjádřením názoru, že jsem za svého dosavadního života nebyl svědkem něčeho ostudnějšího a hanebnějšího, než je onen článek zákona číslo 262/ 2011 Sb.
   Mám pocit, že bychom naši debatu už mohli pomalu končit. Či snad máte ještě nějakou otázku, o které byste si chtěl se mnou pohovořit?

Ano, můžeme naši debatu ukončit. Jsem zcela spokojen. Naše debata mi pomohla nahlédnout na mnohé věci z jiného úhlu, než jsem až dosud měl možnost. Nicméně jedna či lépe řečeno dvě otázky, bych měl. Mám ale obavu, abych neotevřel debatu o něčem, co pro vás není zrovna příjemné nebo o něčem, čemu byste se raději chtěl vyhnout.
   Jen odvahu. Oč běží? Nebojím se rozhovoru o čemkoliv, co může zajímat generaci, kterou reprezentujete vy.

Rád bych slyšel váš názor na Sovětský svaz, a specielně pak na J. Stalina. Jakou roli ve vašem životě, který zahrnuje roky válečné, těsně poválečné, roky, kdy jste sloužil u vojenského letectva ČSLA a studoval v SSSR, roky pozdější až do doby dnešní, hrály ony dva fenomény- SSSR a Stalin. Jste ochoten o tom pohovořit?
   Zcela určitě. Už jenom proto, abych v době, kdy i můj život se nachyluje, udělal v této věci i sám pro sebe jistou osobní bilanci a inventuru. Ale bude to přece jen obšírnější debata, a tak si myslím, že bychom z ní měli udělat oddělenou kapitolu.
   Pochopitelně budu vyjadřovat jen své osobní názory. Budou to tedy názory člověka, který není ani erudovaným historikem, politologem či sociologem a nevím kým ještě v oblasti společenských věd. A neskrývám, že mohou být tyto mé názory, při nekompromisním hodnocení ze strany dnešních „všeználků“ (tak označil profesor Švejnar v jednom z rozhovorů dnešní hlavu státu), označeny jako názory subjektivní. A jako takové se budou rozcházet s tím, co je dnes, víceméně všeobecně, považováno za názory neoddiskutovatelné, téměř oficielní a tedy totalitní či totalizující. Že třeba v očích současných zuřivých rusofóbů či stalinonofóbů získám přívlastek stalinisty či nekritického rusofila. S tím, prosím, musíte počítat, jestliže chcete mé názory slyšet.
   Právě v těchto dnech jsem znovu vzal do ruky knihu rakouského věhlasného spisovatele Stefana Zweiga „Marie Stuartovna“. Spisovatel už v úvodu píše, že „jakmile se mezi dvěma lidmi, mezi dvěma myšlenkami, mezi dvěma světovými názory rozpoutá boj na život a na smrt, lidská povaha sotva odolá pokušení stranit jednomu nebo druhému, s jedním souhlasit a s druhým nesouhlasit, jednoho prohlásit za viníka a druhého za nevinného“. Dovoluji si tvrdit, že se takový názorový boj může stát, „bojem na život a na smrt“ (trochu přehnané tvrzení, jestliže se jedná o boj názorů), i tehdy, jestliže jedna strana v tomto „boji“ má jinou vlastní zkušenost, než strana opačná.
   Nepopírám, že, pokud se týče světového názoru, jsem, i po dvou desetiletích intenzivního „brainwashingu“, na druhé straně oné pomyslné barikády, než na které jsou lidé jako třeba Václav Klaus, Petr Nečas, MirekTopolánek, Alexandr Vondra, a další, které na „forbínu“ politického divadla postavila historie. A tím bude, chtěj nechtěj, poznamenán i můj pohled jak na Sovětský svaz, tak i na J.V.Stalina.
   Souhlasíte s rozhovorem, bude-li z mé strany veden s takovým přístupem ?

Ano,souhlasím. Chci znát váš pohled, byť to nemusí à priori předpokládat můj souhlas tím, co řeknete.






pátek 11. května 2012

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 11.POKRAČOVÁNÍ


ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.
11. POKRAČOVÁNÍ

ZROD 46. BOMBARDOVACÍ LETECKÉ DIVIZE.
    Počátky prací na ministerstvu obrany a v generálním štábu ke zřízení svazku lehkého bombardovacího letectva spatřuji kolem roku 1950.
    Každý, kdo v té době o něčem podobném uvažoval, musel řešit především tyto tři úkoly: výběr, výcvik a výchovu potřebného leteckého personálu, pořízení odpovídajících typů letadel a výstavbu letišť a zařízení potřebných k materielnímu a výcvikovému zabezpečení činnosti bombardovací divize.
Počátky praktického řešení prvního úkolu, tj. výběr a výcvik jedné části leteckého personálu, pilotů, jsem už sám zažil v průběhu roku 1950. Až do té doby jsme my, akademici, počítali s tím, že budeme všichni cvičeni jednotně na stejných typech letadel. V roce 1950 však probíhající výcvik důstojníků – pilotů - v Letecké vojenské akademii (LVA) v Hradci Králové byl diferencován. Byli jsme rozděleni na tři části podle svého budoucího předurčení: na piloty pro stíhací, bitevní a bombardovací letectvo. Tak zvaný „bojový výcvik“, který následoval po pokračovacím výcviku, se poprvé prováděl na třech odlišných typech letadel. Na letounech Messerschmitt Me-109 se cvičili budoucí stíhači, na Iljušinech Il-10 bitevníci a na dvoumotorových letounech Siebel Si-204 bombardéři.
    Koncem roku 1950 byly pak na Generálním štábu zahájeny práce na zpracování organizačních dokumentů ke zřízení bombardovací divize a leteckého bombardovacího pluku. Tyto práce vyvrcholily vytvořením tak zvaných tabulek počtů. To se dělo ve spolupráci s Velitelstvím letectva. Dne 20.12. 1950 odesílá Generální štáb dopis veliteli letectva čj. 004006/1950. V dopise požaduje, aby velitelství letectva, společně se svým sovětským poradcem, prozkoumalo přiložený návrh tabulek počtů bombardovací divize a pluku a po případné úpravě je znovu předložilo GŠ.
    V této souvislosti se poprvé setkáváme se „sovětskými poradci“. Jejich pozvání a vyslání do Československa bylo jistě v plném souladu s dohodami uzavřenými v Moskvě v prosinci 1943. Cožpak slova o „výměně zkušeností v letectví“ (Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939-1945. Dokumenty, díl 2 (červenec 1943-březen 1945), dokument č. 64, 1943, 16.12. Moskva - Memorandum o vojenských otázkách, Státní ústřední archiv v Praze, Praha, 1999) nedávají k tomu dostatečný podklad?
    Jaký byl skutečný vliv těchto poradců na úrovni velitelství letectva na ty pracovníky, kteří na velitelství tvořili koncepční materiály, nemohu soudit. První jméno našeho důstojníka se objevuje až v roce 1952. Tehdy podplukovník Josef Činčár zpracovává spis čj. 0050662-VL. Jeho obsahem jsou perspektivy výzbroje čs. letectva.

Jak si vysvětlujete, že Josef Činčár měl znalosti potřebné k tomu, aby mohl pracovat na materiálech výstavby čs. letectva?
    Potřebné znalosti mohl Josef Činčár, významná to osoba čs. vojenského letectva, získat na letecké akademii v Moninu. Tam studoval od roku 1948 do roku 1951. V rozhovoru, který poskytl Karlu Sieberovi v rámci realizace projektu „PHP“, říká, teď už generál Činčár, že v roce 1950 , kdy se uskutečnila jistá československo-sovětská jednání o navýšení „československé výzbroje“ (velmi nepřesná formulace otázky K. Siebera), že o tom neví nic, protože ještě studoval v Sovětském svazu. V březnu roku 1952 však byl ustanoven do funkce náčelníka štábu letectva. To už je funkce, které jistě přísluší kompetence pracovat na koncepčních materiálech. Pokud k tomu, vedle znalostí získaných při studiu v Moninu, měl k dispozici ještě nějaké jiné informace, pak už lze mít za to, že mohl zpracovávat dokumenty, plně odpovídající potřebám války tehdejší doby a možnostem, které naše země ve spojenectví se Sovětským svazem měla.
    Krátce z jeho životopisu bych ještě dodal to, že po porážce Slovenského národního povstání, kterého se účastnil, odešel na stranu Sovětů. V řadách smíšené divize se zúčastnil Ostravské operace, která vedla k osvobození Severní Moravy.
    Materiály, zpracované J. Činčárem, byly, jak se uvádí, projednány s poradcem velitele letectva generálem Kolomejcevem. V roce 1950, o kterém jsem hovořil před tím, ještě sovětský poradce na velitelství letectva ještě asi nefungoval. Přítomnost sovětských poradců v resortu ministerstva obrany se datuje až dobou, kdy z jara na funkci ministra obrany nastoupil JUDr Alexej Čepička. Teprve tehdy se účast sovětských poradců v československé armádě začala řešit a trvalo jistou dobu, než přišli, etablovali se na příslušných místech a mohli začít ovlivňovat řešení principielních koncepčních otázek, které byly řešeny na nejvyšších úrovních armády a velitelství letectva.
    Jak se však vliv sovětského poradce projevoval na divizní úrovni, o tom podal svědectví sám pozdější velitel bombardovací divize plukovník František Novák. Protože kolem práce sovětských poradců v československé armádě koluje spousta, řekl bych někdy doslova, legend a fám, mohl bych slova plukovníka Nováka uvést na vytvoření si jistého obrazu o jejich práci ve vojenském letectvu.
    Třeba to dokreslí pohled na jejich činnost, případně poopraví názory těch, kteří ve všem, co se v naší zemi událo, chtějí vidět „neviditelnou ruku Moskvy“. Nezaměňujte, prosím, s „neviditelnou rukou trhu“. Ta začala konat své zhoubné dílo až mnohem, mnohem později.
 Chcete už v jistém předstihu slyšet názor jednoho z velitelů divize, u kterého působil první, a jak se ukázalo i poslední, sovětský poradce?

Samozřejmě, že chci. I já jsem mnoho o tomto slyšel či četl.
    Z pohledu dnešního dne je zajímavá už ta skutečnost, jak byla přítomnost sovětského poradce u letecké divize organizována. Jestliže říkám „organizována“, tak jsem si vědom toho, že nepoužívám adekvátní výraz. Se skutečnou organizovaností, jak ji chápu já, to mělo jen velice málo společného. Což, kromě jiného, svědčí i o situaci, která na nejvyšších armádních místech v této době asi vládla. O tom se přesvědčíme i dále.
Dalo by se předpokládat, že velitel, jemuž byl poradce přidělen, bude nejprve informován, že se tak stane, kdo bude jeho poradcem, kdy se dostaví. Nebylo by snad od věci očekávat, že by jej k veliteli divize přivedl nějaký funkcionář nadřízeného velitelství, který by byl veliteli divize osobně znám. Jistě by se mohlo očekávat, že statut poradce a jeho pravomoci budou upraveny nějakým dokumentem a nebudou ponechány živelnosti, případně libovolným a volným představám samotného vykonavatele této funkce u armády spřáteleného státu .
    Ve skutečnosti vše vyhlíželo zcela jinak. Jednoho dne přijel do Hradčan u Mimoně, kde bylo dislokováno velitelství divize, k veliteli divize sovětský důstojník. Plukovník Novák si vzpomíná, že to bylo v čase oběda. Sovětský důstojník se představil a oznámil veliteli, že bude jeho poradcem. Byl to jistý plukovník Alexej Gavrilovič Ščerbatych. Asi během 14ti dnů bylo poradci zajištěno ubytování ve služebním bytě v Mimoni, byl mu přidělen služební Tatraplán. Na štábu divize mu byla vyčleněna jedna kancelář jako pracovna. A pak začala poradenská činnost jmenovaného sovětského důstojníka. Za zmínku stojí, že měl stejný funkční plat jako velitel divize.

V čem pak spočívala jeho činnost? Byla nějak upravena? Vždyť se jednalo o vojenskou činnost v leteckém svazku cizí armády, byť smluvně svázané s naší zemí?

    Z vyprávění plukovníka Nováka vyplynulo, že jako velitel divize neobdržel žádný rozkaz či nějaké pokyny k tomu, jak by se měly styky s poradcem uskutečňovat. Vše bylo ponecháno jim samotným a přirozenému vývoji. Ve styku byli spolu nepravidelně. Poradce do práce každý den nechodil, určoval si sám pracovní dobu. „Můj styk s ním“, říká plukovník Novák, „nebyl plánovitý a systematický. Poradce často z posádky odjížděl ke svým známým do Prahy, ani nevím za jakým účelem a kam“.
    Velitel divize ze své iniciativy nařídil svému náčelníkovi štábu, kterým tehdy byl plukovník František Špička, aby umožnili poradci nahlížet do jakýchkoliv materiálů, jež se týkaly organizačních věcí, plánování a podobně. V podstatě velitel divize musel sám uvážit, v jakém rozsahu může či musí být poradce informován. Vždyť v divizi se pracovalo i s materiály vysokého stupně utajení, včetně materiálů mobilizačního charakteru. Je až, z dnešního pohledu, neuvěřitelné, že v tomto smyslu nebyl velitel divize instruován nadřízeným velením. A že nadřízení v podstatě ponechali velitele divize, aby se v tom sám „plácal“.
    Když poradce zjistil, že výcvik u divize se provádí v souladu s jeho představami, tak se do věcí ani příliš neangažoval. Velitel divize rovněž nařídil velitelům pluků, aby vycházeli poradci ve služebních věcech vstříc. Sám od něho neslyšel v podstatě žádné připomínky, u pluků poradce ani příliš nepobýval.
Styk velitele divize se poradcem byl v podstatě jen epizodický, většinou se uskutečňoval z popudu velitele divize. Do práce velitele divize nezasahoval. Jeho přístup charakterizuje episoda, která se odehrála asi po půlročním jeho pobytu u divize. Tehdy veliteli divize řekl: „Františku, není tu nic, v čem bych vám mohl radit. Pojedu rybařit.(Франтишек, мне нет чего вам советовать, я поеду на рыбaлку»).
    Jeho rybaření však neproběhlo hladce. Asi za dva dny k veliteli divize přijel porybný z vojenského hospodářství a stěžoval si, že mu poradce chytal ryby v sádkách. Ulovil asi 30 kaprů a odvezl je na podlaze svého Tatraplánu do Prahy. Po rozhovoru velitele divize s poradcem se už něco podobného neopakovalo.
Episoda s rybařením sovětského poradce dostatečně charakterizuje jeho místo a roli u divize. Sám se v debatě s velitelem vyjádřil, že je vlastně u divize zbytečný. Byl to však, podle slov Františka Nováka, normální, srdečný člověk, který nikomu sice neprospěl, ale ani neškodil. Tento „post“ dostal zřejmě jako odměnu za svou práci doma, kde byl ve funkci velitele pluku. Tolik o práci sovětského poradce na úrovni velení divize.
    Později, v době, kdy bylo zahájeno přezbrojování divize na reaktivní techniku, působili u bombardovacích leteckých pluků po nějakou dobu rovněž sovětští poradci. Jeden z nich- plukovník Ivan Vlasov - zahynul při letecké katastrofě letounu UIl-28. Došlo k ní v okamžiku, kdy jako instruktor, tedy jako velitel letounu, prováděl cvičný let s velitelem pluku majorem Václavem Koutenkou. K nehodě došlo dne 6.2.1957 při letu v blízkosti letiště Přerov. Letoun se při letu v mracích střetl s převýšeným terénem severně od letiště. Po prostudování zprávy o této nehodě, jsem došel k závěru, že plukovník Vlasov zde jako poradce a instruktor selhal! Za toto selhání zaplatil svým životem a s ním i velitel a náčelník spojení leteckého pluku. Takže činnost poradce mohla mít i takovou stránku.
    V červenci 1951 odesílá velitel letectva divizní generál Josef Hanuš generálnímu štábu - organizačně mobilizační správě dopis čj 0014309/vel.let.1951. Dopis dostal v GŠT OMS číslo 004766 a je příjemcem prezentován 27.7.1951. Na to je založen referátník čj. 004427-OMS-1951.
    Velitel letectva ve svém dopise píše:
„Žádám o povolení zřídit 46. leteckou bombardovací divizi a 24. letecký bombardovací pluk na letišti Hradčany“.
Tuto žádost odůvodňuje velitel letectva tím, že „tyto útvary jsou plánovány v rámci výstavby letectva, kterou nařídil soudruh ministr národní obrany“.

Nezdá se vám na tomto postupu cosi nepřirozeného? Na úrovni ministra, možná ještě na vyšší úrovni, je rozhodnuto o struktuře letectva, které má být budováno, existence divize byla zřejmě součástí takové struktury, a přesto velitel letectva žádá, aby něco takového mohl udělat?
    Váš postřeh je zcela na místě. Osobně i já jsem se zarazil, když jsem něco podobného v archivovaném dokumentu četl. I já sám jsem si kladl otázku: co to vlastně bylo za systém řízení a spravování tak důležité oblasti života země, jakou byla armáda? Z těchto vět explicitně vyplývá, že už musel existovat jistý plán výstavby letectva. Kdo tento plán zpracovával? Z jakých dokumentů či rozhodnutí zpracovatel vycházel? Jen si připomeňme, že už jsme o něčem podobném hovořili v souvislosti s „Plánem 1964“. Říkali jsme si, že plán už jen vyjadřuje jisté záměry vyplývající z rozhodování, které jeho zpracování muselo předcházet. A to nám tady chybí.
    Což samozřejmě může být chyba má, že jsem se omezil jen na studium tohoto rozhodovacího stupně, aniž bych se zabýval stupněm vyšším: rozhodováním na úrovni Rady obrany, rozhodováním na úrovni ministra, zdůvodňováním všech těchto rozhodnutí. Uvědomme si, že v té době ještě neexistovala Varšavská smlouva, která by naší armádě něco nařizovala, a že sovětský vliv šel jen po linii sovětských poradců. Což v případě 46. letecké divize byl prakticky vliv nulový a vše spočívalo v českých rukou a hlavách, nikoliv v „ruce Moskvy“, jak je nám takový pohled někdy vnucován.
    Stojí za to, abychom si připomněli, že Generální štáb chce v roce 1950, aby „velitelství letectva společně se svým sovětským poradcem (podtr. mnou) prozkoumalo přiložený návrh tabulek počtů bombardovací divize a pluku“. Není na místě se ptát, kdo a jak radil generálnímu štábu při zpracování těchto tabulek? Byl to také nějaký poradce? Nebo se nějakou jinou cestou dostaly k pracovníkovi potřebné informace, který tyto tabulky zpracovával? Vždyť ony tabulky musí do posledních detailů, stanovit organizační strukturu divize a pluku, jejich personální a materielní složení. Otázek by bylo jistě více. Tady je ale ještě řada „bílých míst“, dosud neobjasněných. Bez jejich vybarvení si nedokážeme udělat úplný obraz o mechanismu spolupráce se sovětskou stranou. Tedy spolupráce, která byla prezidentem Benešem předpokládána už v roce 1943 v Moskvě. Uvědomujete si, prosím, kolik tady bylo místa pro svévoli, libovůli, neznalosti, spekulace a nevím čeho ještě?
    I poradci, ať už byli na jakémkoliv stupni, však byli podřízeni někomu v SSSR a úkolováni tak, aby výstavbu československého letectva ovlivnili svým „poradenstvím“. Bohužel, ani já nejsem v situaci, abych vám toto vše mohl uspokojivě vysvětlit. I já jen lituji, že v této oblasti je zatím vše zahaleno tajemstvím, ač už by to dávno tajemstvím být nemělo.
    Zase se ale dostáváme k otázce, kterou jsem položil už dříve:má vůbec někdo v této zemi zájem na tom, aby toto vše bylo objasněno? Nikoliv však s cílem dokazovat, jak jsme byli komandováni „Moskvou“, ale pro to, a to je to hlavní, aby z toho byly vyvozeny náležité závěry i směrem k dnešním našim spojencům, respektive k alianci, jíž jsme členy dnes. Vždyť se jedná o záležitosti obrany této země a o vynakládání obrovských finančních prostředků, které na obranu dáváme my, daňoví poplatníci. Maně si zde připomínám situaci, kdy tajemník NATO v Praze se podivoval nad tím, proč a jaké nadzvukové stíhačky kupujeme. Nezdůvodňuje někdo i dnes, že to, co se děje v oblasti budování naší armády a letectva, že je to požadováno „Bruselem“, tak jako v minulosti to bylo zdůvodňováno tím, že to od nás chce „Moskva“? Že nám i dnes, tak jako dříve, nezbývá jen „odzdravit“ a jet domů a zde pak provádět ne to, co od nás chce či požaduje „Brusel“, ale to, čím pak zdůvodňujeme své chyby?
    Velitel letectva dále zdůvodňuje svou žádost také tím, že „tohoto času, jak z hlediska dislokační možnosti, tak i z hlediska kádrového i materielního zabezpečení, lze přikročit k výstavbě těchto plánovaných útvarů“.
Co se pak týče 24. leteckého bombardovacího pluku „bude tento materiálně zajišťován 7. letištním praporem, který bude se svolením MNO-GŠT/OS z Brna přemístěn do Hradčan.“ (Vojenský ústřední archiv Praha).

Je něco zajímavého a poučného, co by se týkalo materielního zabezpečení?

    To určitě je. Na prvním místě jistě bylo zajištění potřebné letadlové techniky, tedy letadel, a všeho dalšího, co si jejich provoz vyžaduje. Rovněž vybudování či dobudování potřebných letišť mezi taková opatření patří. Hovořím v množném čísle proto, že divize měla mít tři pluky, tedy okolo stovky letadel. A dislokovat tyto na jednom letišti, které by mělo dostatečně velkou provozní kapacitu pro výcvik, bylo stěží možné. Ale pro začátek se počítalo jen s jedním plukem. Výstavba dalších- to bylo věcí budoucnosti.
Dá se předpokládat, že projekce a výstavba onoho letiště (oněch letišť) byla zahájena už dlouho předtím. Jistě už byla řešena i řada dalších otázek, bez nichž si zřízení divize a její plnokrevnou činnost, především tedy příslušný výcvik a bojovou přípravu, nelze představit. K potřebným zařízením patřilo i vybudování bombardovacího polygonu, na němž se bude provádět výcvik v bombardování.
    Místem, kde měla být 46. bombardovací divize umístěna, se mělo stát letiště v Hradčanech u Mimoně. Osada se dříve jmenovala „Kummer“. Co se o ní říká v Ottově slovníku? Tam se píše: Kummer je ves v Čechách v hejtmanství Česká Lípa. Faru a poštu má v Mimoni. V roce 1890 tam bylo 76 domů a žilo tam 428 obyvatel německé národnosti. Byla tam 2 třídní škola, poplužní dvůr s myslivnou, továrna na sukno a mlýn s pilou. (Ottův slovník naučný, díl XV., vyd. Argo/Paseka, 1999, fotoreprint původního vydání z roku 1900).
   Po roce 1945, byla obec přejmenována na Hradčany. Obyvatelé této německé vsi byli vysídleni, a vesnice, či co z ní počátkem 50. let zbylo, už v roce 1951 vypadala zcela jinak. Stala se pak prvním místem, kde bylo umístěno velitelství divize a kde, v opuštěných domech po vysídlených obyvatelích, jsme my, letci, našli první místa pro ubytování. Ne všichni. Část z nás byla ubytována v hotelích a penzionech v nedalekých Doksech u Máchova jezera. O chvatu a o stadiu veliké nepřipravenosti zřízení divize a její dislokace zde, svědčí i to, že svobodárna, ve které jsme my, členové posádek, důstojníci, měli být posléze ubytováni, se nacházela teprve ve stadiu výstavby.
    Totéž platilo i o výstavbě vlastního letiště, jmenovitě pak betonové vzletové a přistávací dráhy.
Ve Zprávě o materielním stavu letectva (čj. 009000/1951) ze dne 9.5.1951 však uvádí velitel letectva, že „v Hradčanech se buduje kapacita pro 3 pluky a 2 letištní prapory“, a že „pro rok 1952 se předpokládá dodání 62 kusů Tu-2 a 4 kusů školních bombardovacích letounů UTu-2 ze SSSR“. Což se ukázalo jako absolutně nereálné.
    A tady se poprvé dostáváme k jedné zásadní otázce: jakými stroji má být tato nově zřizovaná bombardovací divize vyzbrojena? A současně také uvidíme, jednu, podle dnešního mého soudu, velkou slabinu v rozhodování těch lindí, kteří o výzbroje divize rozhodovali.

Co máte na mysli?

    Mám na mysli rozhodování na úrovni ministra obrany, generálního štábu a velitelství letectva o tom, jak bude bombardovací divize vyzbrojena. To je přece kardinální otázka: rozhodnout jaké letouny budou výzbroj divize tvořit.
    Z příčin, které mně osobně jasné nejsou, se vytvořila situace, kdy postavení skutečné bombardovací divize, která by byla schopna plnit alespoň základní své poslání v eventuelní válce, bylo oddáleno o několik let. To vůbec nehovořím o tom, že takový druh letectva musí být na jisté kvalitativní úrovni, aby se s jeho bojovým nasazením dalo opravdově počítat.
    Bylo jen historickým štěstím, že k takové situaci v Evropě nedošlo a že také nedošlo k důsledkům vpravdě katastrofickým, které by byly nastaly v případě vzniku války. Důsledkem takového oddálení pak bylo to, že když už divize se dostala na úroveň, jakž takž umožňující její bojové nasazení, bylo vše překonáno předstihem, který mezitím vytvořil vývoj letecké techniky. Předstih vytvořený rychlostí tohoto vývoje, které se někdy také říká „závody ve zbrojení“ (гонка вооружений), pak dělal ze všech plánů věc zastaralou ještě dříve, než bylo nějakých konkrétních výsledků dosaženo.

Mohl byste tyto své, velice obecné, závěry konkretizovat?
    To zajisté mohu. V roce 1951 československý generální štáb byl v té době zcela autonomní ve svém rozhodování a byl podřízen jen vůli svého vrchního velitele. Nemusel se podřizovat nějakému velení ještě neexistující Varšavské smlouvy. Rozhodoval se jen na základě vlastní úvahy a na základě vyhodnocení těch informací, které měl k dispozici. Tedy v takové situaci se GŠ rozhodoval o zřízení bombardovací letecké divize. A určuje, že divize bude vyzbrojena letouny Tu-2. Na podkladě čeho se takto GŠ rozhodl? Jaké úvahy jej k tomu vedly? Jaké informace měl k dispozici?. A v neposlední řadě zde byla otázka: k vedení jaké války se naše armáda připravovala, s kým měla bojovat, jak byl onen protivník vyzbrojen? Neměly podobné úvahy jen ideologický charakter a se skutečným profesionálním vojenským stanoviskem měly jen málo společného? A tak dále a podobně. Odpovědi na takové otázky dát neumím. K tomu by bylo zapotřebí prostudovat mnoho dokumentů a otázka je, zda tyto dokumenty jsou k dispozici a zda jsou přístupné. V neposlední řadě by bylo důležité znát i osoby, které vypracovávaly podkladové materiály pro rozhodování odpovídajících orgánů, jaká byla kvalifikace a způsobilost těchto lidí tak složité otázky řešit.
    A teď si, prosím, představte, že takové rozhodnutí bylo učiněno v době, kdy už v SSSR byl osvojen a masově vyráběn frontový bombardér nové generace, dvouproudový Il-28, jehož takticko-technické parametry a bojové možnosti vysoce, rozdílem generace, překonávaly letoun Tu- 2. Proč už v té době nebylo uvažováno s jejich nákupem? Bylo to proto, že o nové generaci bombardérů nebyly k dispozici informace? Či spojenecký SSSR nebyl ochoten tyto stroje dodat? Či za letoun TU-2 „lobboval“ (jak se dnes moderně říká) někdo vlivný? Nebo pro nákup proudových letounů nebylo dost finančních prostředků? Nebo za prosazení nákupu letounů Tu-2 byla někomu na GŠ ČSLA slíbena třeba rodinná dovolená na Krymu nebo v Soči? Nebo byly i jiné důvody?
    Podobné otázky bychom mohli klást dále. Proč se nestalo ani jedno, ani druhé? Proč nakonec nebyly nakoupeny ani letouny Tu-2 ani letouny Il-28, které už byly v té době „k mání“? Proč byla divize vyzbrojena a cvičila se další čtyři roky, tedy až do roku 1955, na zastaralých německých letounech Si-204 (C-3) ve verzi C-3B, tedy na bombardér přestavěných dopravních strojích? Tedy na letounech, o jejichž bojovém použití snad mohl uvažovat jen fantasta či hazardér.
    A dovolil bych si ještě jeden velký otazník. Jak je možné, že v „modré“ verzi se toto opakuje i dnes, kdy  starý politický režim odešel do historie a byl nahrazen režimem jiným, který snad po dvaceti letech by měl vykazovat jiné výsledky rozhodovacích procesů nejvyšší úrovně?

A teď už vůbec nevím, kam míříte.

    Mířím do dnešních dnů. Dne 31.3.2011 vyšel v „Mladé frontě dnes“ článek Jana Gazdíka s příznačným názvem: „Špičkově vyzbrojená armáda, která nesmí do boje“. V článku se mimo jiné uvádí, že bylo pronajato čtrnáct stíhaček Grippen za 20 miliard korun, avšak nebylo nakoupeno na příklad jejich vybavení systémem kódovaného přepisu dat LINK 16, bez něhož se letouny nemohou zapojit do bojových akcí NATO. Autor odvozuje, že generalita a nákupčí ministerstva obrany buď neslyší na připomínky letců, nebo jsou krátkozrací. Bývalý NGŠ Šedivý jde ještě dál, když údajně tvrdí, že „letectvo je typickým příkladem celé série nezvládnutých kroků“ a modernizaci armádního letectva charakterizuje slovy „velké oči a naivní euforie z nákupu špičkových zbraní, avšak málo trpělivosti dotáhnout strategické kontakty do konce“.
    Osobně bych doplnil ještě svou poznámku: jedna věc je udělat revoluci, nehraje roli, jestli je to revoluce „socialistická“ nebo „sametová“, jestliže jedním z porevolučních kroků je to, že vyházíme z důležitých míst všechny „staré kádry“, dnes je moderní říkat „dinosaury“, a s nimi také znalosti, zkušenosti, erudici. Druhou věcí ale je ona žádoucí „trpělivost“, se kterou se musí budovat ono nové, co by mělo být lepší, než to staré, předrevoluční.
    Velice zajímavou je v tomto směru informace již vzpomínaného ruského historika Žukova. Ten uvádí, že v Rudé armádě tvořili 90 % velitelského sboru carští generálové a plukovníci. Je nepostihly nějaké represe, nikdo se jich ani nedotkl, všichni v klidu zemřeli před válkou nebo po ní, v klidu dožili na odpočinku nebo v penzi.
    Nestojí toto za zamyšlení a za porovnání, jestliže se podíváme na to, jak byly podobné otázky řešeny u nás: a to jak po tak zvané „socialistické“ revoluci, tak i po revoluci „sametové“. Zkušení, vzdělaní lidé jsou z armády vyhozeni a na jejich místo jsou povoláváni lidé, kteří sice nejsou „zatíženi“ minulostí, ale nejsou také „zatíženi“ znalostmi a zkušeností. A takoví lidé pak dostanou do rukou armádu, aby metodou „pokusů a nezdarů“ se něco naučili. A když se tak stane, když za cenu obrovských nákladů se něčemu naučí, přichází nová „revoluce“, kvalifikované kádry jsou zase z armády vyhnáni a nahrazeni novými „žáky“. A tak stále dokola. Pak se někdo diví, že země zaostává za jinými zeměmi, kde jsou něčeho takového ušetřeni.
    A to se, bohužel, neděje jen v armádě. Příklad z těchto dnů, kdy slovutný Senát projednával schválení soudce Sváčka na místo soudce Ústavního soudu. Návrh prezidenta byl zamítnut. Příznačné je, že, podle zpráv tisku, nebylo rozhodující otázkou při posuzování jeho kvalit jako soudce, zda je tento muž pro takovu práci odborně kvalifikován či nikoliv, ale zda byl či nebyl před rokem 1989 členem KSČ! A to vše se děje pod pláštíkem listiny základních práv a svobod a Ústavy!
    Na příkladu jak let padesátých, tak devadesátých minulého století se ukazuje, že tak jako poúnorový vrchní velitel nedokázal za dva tři-roky „naplnit staré měchy novým vínem“ (Gottwald), tak ani „polistopadoví“ vrchní velitelé zatím nedokázali nic jiného, než totálně zdestruovat vše staré, ale nic nového, kvalitativně lepšího, vytvořit nedokázali. A jak by také mohli, když všechny ty staré, vzdělané, zkušené, odborně zdatné, zahnali do ghetta „napomahačů zločinu“?
    Tedy udělali něco, co se téměř na vlas podobá tomu, co udělalo sovětské vedení v letech 1937- 1938 se svými leteckými konstruktéry. Až přibližující se válka donutila pragmaticky uvažujícího Stalina tyto konstruktéry povolat z tajgy do Moskvy a zapojit je to tvorby letadel, s nimiž nakonec vyhrál válku.
    Musíme i my čekat na to, že něco podobného nás ohrozí? U nás by to stejně asi úspěch nemělo. V Rusku alespoň technická inteligence neztratila vědomí toho, co je to „vlast“, dokázala si včas uvědomit, že tím hlavním, kdo je ohrožen, není režim, ale vlast. Existuje u nás podobné povědomí? Pochybuji!
    Je však na místě, abychom zde pohovořili o letounu, který podle původních představ a v souladu se zásadou „využít v boji se osvědčivší a vyzkoušené typy letadel” ( Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939-1945. Dokumenty, díl 2, červenec 1943-březen 1945), dokument č. 64, 1943, 16.12. Moskva - Memorandum o vojenských otázkách, Státní ústřední archiv v Praze, Praha, 1999) měl tvořit výzbroj divize.
    Andrej Nikolajevič Tupolev byl pověřen konstrukcí rychlého univerzálního středního bombardovacího letounu v roce 1939. První prototyp byl zalétán 29.1.1941 s označením ANT-58. Zkratka ANT, to jsou počáteční písmena jeho plného jména- Andrej Nikolajevič Tupolev. Později byl konstrukčně upraven a uveden do sériové výroby počátkem roku 1942 jako Tu-2. Tři letouny z ověřovací série byly přiděleny v září 1942 k frontovému ověření na Kalininský front. V dalším vývoji vznikl typ Tu-2S schopný nést náklad až 3000 kg pum. V říjnu 1944 vzlétl prototyp ANT-62, z něj pak seriově vyráběný Tu-2D. Tento ty pak byl k dispozici až po skončení evropské války. Za války postaveno celkem 1111 letounů řady Tu-2, celková produkce i s poválečnými verzemi byla 2527 kusů.
    Letoun s označením Tupolev Tu-2S měl 4 člennou posádku, rozpětí 18,86 m , délku 13,80 m, hmotnost prázdného letounu byla 8260 kg, vzletová hmotnost pak 10380 až 13500 kg. Měl dva motory AŠ-82FN o výkonu 1523-1850 koňských sil, dosahoval nejvyšší rychlosti 547 km/hod, měl dolet 2100 km, dostup 9500 m, stoupavost 8,8 m/sec, nosnost pum 1000 až 3000 kg.
    Také bych rád stručně pohovořil i o tvůrci tohoto stroje. Jeho osud je v mnoha směrech typický pro rozporuplný vývoj země, kde se narodil. Chcete to slyšet?

Samozřejmě.
    Andrej Nikolajevič Tupolev (1888-1972) byl spolu s Nikolajem Jegorovičem Žukovským (1847-1921) organizátorem a jedním z vedoucích CAGI (Centralnyj aerogidrodinamičeskij institut), a jedním ze zakladatelů sovětské stavby letadel. V roce 1923 vytvořil svůj první letoun ANT-1, v roce 1925 pak první celokovový bojový letoun ANT-3. Rozpracoval a zavedl do praxe techniku velkoseriové stavby lehkých a těžkých kovových letadel. Pod jeho vedením byly vytvoženy bombardéry, průzkumné letouny stíhací, dopravní, námořní a specielní rekordní stroje.
    Jedním z nejznámějších typů letadel jeho konstrukce té doby byl letoun ANT-25.
    V letech 1937-1941se  Tupolev stal jednou z obětí represí . 21.10.1937 byl uvězněn pro podezření ze špionáže ve prospěch Francie. Vězněn byl nejprve v Lubjance, pak v Butyrkách. Tak zvaný soud s ním, bez jeho přítomnosti, se konal dne 28.5.1940. Na 15 let byl zbaven svobody, na 5 let občanských práv. Majetek mu byl zkonfiskován .
    V únoru 1939, tedy v době, kdy sovětskému vedení bylo stále jasnější, že válka se přibližuje a její vypuknutí je jen otázkou času, byl, spolu s řadou dalších kontruktérů, převezen do osady “Bolševo” u Moskvy. Tam, jako vězeň, pracoval v CKB-29 (центральное конструкторское бюро ?). Tábor, kde se to vše odehrávalo, byl nazván “Zvláštní technická kancelář u NKVD SSSR”. Sám jsem osobně poznal ještě jednoho z těchto “vězňů”.

Kdo byl oním člověkem?
    Byl to Leonid Kerber, spoluvězeň Tupoleva a jeho blízký spolupracovník v OKB. Poznal jsem jej blíže, když byl členem delegace, která v druhé polovině šedesátých let ) navštívila Československo . Členové delegace byli hosty Státní letecké inspekce.
    Kerber publikoval své memoáry pod názvem “ Svět směřoval k válce” (Кербер Л.Л., А дело шло к войне, http://militera.lib.ru/memo/0/chm/russian/kerber.zip). Společně k Tupolevem a Kerberem byla v tomto lágru i taková jména jako S.P.Koroljov, V.M. Mjasiščev, V.M.Petljakov a další, prostě vědecký a technický výkvět Ruska z oblasti letectví.

A co tam vytvořil Tupolev?
    Tupolev dostal za úkol konstruovat letadla pro přibližující se válku. Zde byl vytvořen frontový bombardér Tu-2, který se měl stát výzbrojí i naší 46. divize.
    Jeho pojetí práce konstruktéra, které možná nemělo obdobu ve světové praxi, spočívalo v tom, že nejprve vytvořil dřevěný model TU-2 v měřítku 1:1. Tuto metodu uplatňoval Tupolev ještě dlouho po válce.
    V druhé polovině šedesátých let jsem sám v tupolevských dílnách viděl dřevěné modely dopravních letadel zhotovené v měřítku 1:1. Byl to konkrétně typ Tu-154 a Tu-144. Od skutečného stroje se lišily tyto modely jen tím, že, pravděpodobně z důvodu úspory místa, byly opatřeny jen jednou polovinou křídla.
    Tu-144 byl sovětský ekvivalent britsko-francouzského nadzvukového Concordu. Později jsem měl možnost vidět tento stroj v Paříži na letecké výstavě na letišti Le Bourget. To už ale nebyl dřevěný model, ale skutečný stroj, který byl předváděn ve vzduchu společně se stroji Concorde.
    Musím vám říci, že už v Moskvě to byl pro mne nezapomenutelný zážitek, když mi bylo umožněno vstoupit do tohoto dřevěného modelu, projít se kabinou cestujích a nahlédnout do pilotní kabiny. Vše tam bylo ve dřevě provedeno do nejmenších podrobností.
    Tu-2 vzletěl poprvé se zkušebním pilotem Michailem Aleksandrovičem Njuchtikovem dne 21.1.1941.
Po válce byly pod jeho vedením postaveny stroje TU-4, TU-12, TU-95, TU-16 (hlavní typ dálkového bombardovacího letadla), TU-22, TU-104, TU-114, TU-123, TU-134, TU-154, TU-144.( Litěraturnaja gazeta č. 45 z 9.11.1988. 1367 dní života Andreje Tupoleva a Sovětskaja vojennaja mošč…).
    Z vězení byl Tupolev osvobozen 19.7.1941 a plně rehabilitován byl v roce 1955.
    Poštěstilo se mi, že jsem se s touto ruskou a světovou legendou- konstruktérem civilních i vojenských letadel, mohl osobně setkat v jeho kanceláři v šedesátých letech XX. století při jedné ze svých služebních cest do SSSR.
    A teď mohu přejít k pokračování v našem tématu-zřízení bombardovací divize.
    Ve stejnou dobu od roku 1950 se pak cvičí ti, kteří vytvoří hlavní kádrovou část bombardovací divize, tj. piloti a navigátoři. V tomto byl osobně zaangažován sám velitel letectva. O tom, kromě jiného, svědčí i, jím osobně vlastnoručně psaný, dopis veliteli 4. letecké divize, jemuž podléhal (?) tehdejší 47. letecký pluk. V dopise určuje velitel letectva postup ve výcviku a v kádrové výstavbě bombardovací divize.
    47. pluku, který tehdy byl rozmístěn na letišti v Brně Černovicích, byli v červenci 1951 přiděleni piloti vícemotorových letadel, kteří byli 1. července 1951 jako poručíci letectva vyřazeni z LVA. Mezi nimi jsem byl i já. Byl jsem ustanoven do funkce velitele roje.
    V tomto směru musím poopravit své dřívější tvrzení, že jsme byli v letecké akademii cvičeni jako bombardovací piloti. To však nebylo tak zcela správně řečeno. Byli jsme v LVA cvičeni jako piloti dvoumotorových vícemístných letadel. I když už v té době se na nejvyšší úrovni formovaly představy a budoucí struktuře a výstavbě vojenského letectva. Po našem vyřazení z akademie v roce 1951 však bombardovací letectvo existovalo jen na papíře. Proto jsme se také stali v červenci onoho roku piloty průzkumného pluku, který byl tímto typem letounů vyzbrojen. Výbava těchto strojů však ještě odpovídala poslání průzkumníků. Tehdy u pluku ještě nebyl jediný stroj přestavěný na bombardovací výcvik. A pokud byl, tak výcvik v bombardování prováděn nebyl.
    Velitel pluku dostal za úkol pokračovat v našem pilotním výcviku. Byli jsme cvičeni stále ještě jako letci průzkumného pluku, takže hlavní náplní našich letů bylo fotografování.

Jaké fotografování máte na mysli?
    Prováděli jsme fotografování různých částí našeho státu. Tady jsme se hlavně zdokonalovali v přesné pilotáži, navigátoři pak v obsluze kamer, jimiž byly letouny vybaveny. Na příklad plošné fotografování vyžadovalo přesnou navigaci i pilotáž. Zhotovení prostorového snímku zemského povrchu se provádělo jako pořizování několika řad řadovéých snímků. Jedna řada musela navazovat na druhou. To vše si žádalo přesnou pilotáž i navigaci, aby byl celý fotografovaný povrch zachycen na fotografický materiál a nebylo tam hluchých míst.
    Pokud vím, tak produkty toho fotografování pak byly dodávány vojenskému kartografickému ústavu ke zhotovování příslušných map.
Prováděný pilotní výcvik a fotografické lety, kterými se navršovaly naše tolik potřebné letové zkušenosti, přinášel užitek i pro naše budoucí poslání bombardovacích pilotů. Na příklad přesné dodržování výšky a vodorovného letu při řadovém snímkování bylo obdobné letu na bojovém kurzu, který vrcholil odhozem letecké pumy. V obou případech výsledek silně závisel na přesnosti pilotáže letounu.
    Je také všeobecně akceptováno to, že letové zkušenosti, dané počtem hodin strávených za řízením letadel ve vzduchu, jsou důležitou podmínkou a užitečným předpokladem jakékoliv další letové činnosti letce bez ohledu na budoucí letcovu specializaci.
    Rovněž i pro budoucí „bombometčíky“, tj. letce navigátorské specializace, se v tomto směru vše hodilo pro jejich budoucí zaměření.
    Velitel 47. pluku byl v té době také informován o záměru velitele letectva použít ty piloty a navigátory, kteří budou překračovat tabulky počtů průzkumného pluku, k výstavbě 24. leteckého bombardovacího pluku, jakožto prvního pluku 46. divize, o němž se v této souvislosti hovoří. A to i pro případ, že divize bude postavena až v roce 1952, jak se zřejmě v původních plánech počítalo.
    Z dopisu velitele letectva také vyplývá, že dvoumotorových pilotů bylo cvičeno tolik, že v období od 31.10.1951 do 31.12.1952 jich bude docvičeno 120. Spolu s piloty z LVA (běh 1949-1951), kteří v červenci 1951 už k pluku nastoupili, to bylo podstatně více, než kolik jich bombardovací divize bude potřebovat. Z dosud schválených tabulek počtů vyplývalo, že bombardovací pluky budou mít jen dvě letky, pluk pak 22 bojových letounů. Tři pluky by tedy měly 66 letounů, v divizním roji se pak počítalo se 2 bojovými letouny. Celkem tedy zcela naplněná divize by měla mít 64 letounů, zatímco jich mělo být dodáno jen 62. Takový počet bojových letounů by tedy odpovídal divizi o dvou plucích po 30 letounech a 2 letounech velitelského roje divize.
    Dne 21.7.1951 (čj. 014232/51-VL) pak hlásí velitel letectva, že „dnem 23.7. bylo obsazeno letiště Hradčany. Ke zmírnění ubytovacích potíží v Brně, přesune se tam do podzimu 24. letecký bombardovací pluk 46. letecké bombardovací divize a zpravodajský pluk 47. Bude-li dostatek vhodných kádrů bude tam do konce t.r. zřízeno velitelství 46.LD.“ (Vojenský ústřední archiv Praha).
    Dne 2.8.1951 hlásí náčelník štábu (NŠ) velitelství letectva brigádní generál Jan Reindl, v zastoupení velitele letectva gen Hanuše, ministrovi národní obrany, že, „letiště Hradčany bude 15.9. t.r. v provozu“ a že se na něj, „podle vašeho rozkazu přesune 47. pluk, z něhož se bude tvořit 46. divize“, že „jednotka bude vyzbrojena letouny Tu-2“ a že „sovětští instruktoři a školní letouny dojdou pravděpodobně ještě v tomto roce“.
    Skutečnost však byla poněkud odlišná. 47. průzkumný pluk, kterému velel plukovník Novák, budoucí to velitel 46. divize, se na letiště Hradčany přesunul z Brna dne 14. září 1951. Na jaké letiště a do jakých podmínek je tento pluk dislokován lze usoudit z toho, že betonová dráha ještě nebyla dokončena a tak jsme přistávali na původním travnatém letišti. To se nachází v bezprostředním sousedství s betonovou dranou, jižně od ní.
    Tomu všemu samozřejmě předcházela nezbytná vojensko- administrativní opatření, z nichž jako hlavní lze považovat rozhodnutí ze dne 24.8.1951, které učinil náčelník generálního štábu armádní generál JUDr Jaroslav Procházka . Jeho rozhodnutí zní:
„ I. Dnem 1. září 1951 zřizuji:
-velitelství 46. letecké bombardovací divize (spojovací rota v to)- Hradčany
-24.letecký bombardovací pluk Hradčany.
II. Velitelství 46. letecké bombardovací divize podřizuji MNO- velitelství letectva, 24. letecký bombardovací pluk velitelství 46. letecké bombardovací divize.
III. Vydávám prozatímní mírové počty uvedených útvarů.
IV. Podrobná nařízení pro zřízení nových útvarů a zajištění ubytování vydá MNO-vel.let a odpovídá za jejich organizaci".
Tímto byla zřízena 46. bombardovací letecké divize.
Od tohoto dne pak skončila její prehistorie, divize začala žít svůj vlastní život a tvořit svou vlastní historii.

Mám tomu rozumět tak, že zřízení 46. bombardovací divize v roce 1951 nepředcházelo nic podobného od skončení války? Znamená to, že celých pět-šest roků se na tomto poli nedělo nic?
    To nikoliv. Za první poválečné bombardovací útvary je třeba považovat 24. a 25. letecký pluk. Ty náležely do složení 6. letecké divize. Podle dobové terminologie se ale jednalo o pluky dvoumotorových bitevních, nikoliv bombardovacích, letadel. 24. letecký pluk „Biskajský“ byl zřízen 2.1.1946, kdy došlo k vytvoření jeho první letky. Pluk sídlil v Plzni-Borech a jeho výzbroj tvořily letouny Mosquito FB Mk.VI. Ty byly označovány v čs. letectvu jako B-36. Celkem bylo v období od února do června 1947 z Velké Británie dovezeno 24 bojových a 2 cvičné stroje. Útvar zanikl 1.10.1949, když obě jeho letky byly včleněny do 25. leteckého pluku .
    Po únoru 1948 už bylo nemyslitelné udržovat výzbroj tohoto pluku v bojeschopném stavu. Tomu už bránily nové vztahy, které k naší zemi zaujaly země západní.

Co máte na mysli teď?
    Už 17.3.1948 obdržel velvyslanec USA v Praze z Washingtonu podrobné dispozice, v nichž se kromě jiného píše: „Majíce na zřeteli klíčové pozice Československa ve východním bloku, jakožto centra těžkého strojírenství i výzbroje, zřídit pro Československo exportní licence od 1.3.1948 a radikálně oslabit československý vojenský potenciál“. (Orlik Igor Ivanovič, Západ a Praha v únoru 1948, Novaja i novějšaja istorija, Moskva, 2/1998).
    To samo o sobě je více než přesvědčivým důkazem toho, že studená válka, v níž naše země v důsledku historického vývoje se ocitá na jedné ze stran fronty této války, se dostává do plného tempa. Může si někdo myslet, že za takové situace, kdy Velká Británie je na opačné straně této fronty po boku USA, bude ochotna udržovat v bojeschopném stavu výzbroj v podstatě „znepřáteleného státu“?
    25. letecký pluk “Atlantický” byl vytvořen v květnu 1946 na letišti v Havlíčkově Brodě. V červnu proběhlo ve Kbelích u Prahy přeškolení jeho příslušníků na sovětské letouny Petljakov Pe-2, označované v čs. vojenském letectvu jako B-32.
    Celkem bylo dodáno 32 uvedených strojů. V následujícím období útvar poměrně často měnil svá letiště. Od září 1946 působil v Českých Budějovicích a od listopadu téhož roku v Plzni-Borech. V červenci 1948 se přesunul do Trenčína a v září 1948 do Kbel u Prahy. (Miroslav Lorenc, Stanislav Rogl, Zrušená křídla, Votobia,2000. MZK).
    Osobně se mi jeví jako nepochopitelné a nevysvětlitelné, proč byl zrušen 25. pluk, když na jeho základech bylo možno pokračovat. A už jenom proto je to nevysvětlitelné, když si uvědomíme, že v jeho výzbroji byla letadla sovětské provenience. A nová koncepce, která se rodila, mohla i v duchu nové politické orientace země, na vše toto navázat a bombardovací složku vojenského letectva učinit bojeschopnou mnohem dříve než jak to zajišťovala oklika, na kterou letectvo vstoupilo. Nesehrály zde svou úlohu nějaké „tajemné síly“, které tomuto vývoji nepřály? Toť rovněž otázka pro historiky!
    Vzpomínám si, že jsme po příchodu do Brna po vyřazení z LVA v červenci 1951 se kojili nadějí, že se na tyto typy přecvičíme. Vysvětlit všechno, co vedlo k takovýmto rozhodnutím, je nemožné bez hlubokého studia dokumentů, hlavně pak zpráv a materiálů zdůvodňujících to či ono rozhodnutí nejvyšších úrovní ministerstva obrany , GŠ a velitelství letectva.
    Jestliže bylo zakázáno v létě 1948 používat titul „Atlantický“, to lze vysvětlit, nikoliv obhájit, ideologickou zaslepeností tehdejších vládců. Ti si, stejně jako vládci dnešní, mysleli, že historii přepíší podle vlastní interpretace a vypustí z tohoto přepisu všechno, co by jen názvem připomínalo ty letce, kteří bojovali, a umírali, v jiné části světa, pod jiným velením, na společné frontě války s nacistickým Německem.
    Je jen smutným dědictvím onoho období to, že i dnešní ideologové české formy demokracie si myslí, že lze z historie vyřadit to, co se stalo, ale co se nikdy nemůže odestát. A co zůstává součástí národní historie bez ohledu na to, zda si někdo, podle své libovůle, z ní arogantně vyřadí to či ono. Jejich činnost je silně připomínána těmi dnešními vládci, kteří se stejnou lehkostí zruší historický „Zvolenský“ 1. stíhací letecký pluk.
    25. pluk měl ve stavu 13 strojů Pe-2 a 10 strojů Mosquito ze zrušeného 24. „Biskajského“ pluku. Za zmínku zde stojí to, že velitelem letky Mosquit byl nadporučík Josef Končír, pozdější dlouholetý velitel 46. bombardovací letecké divize, jemuž jsem měl čest dělat, až do skončení historie tohoto svazku, zástupce.