Na svém blogu publikuji ruskou verzi mého článku, který byl zveřejněn v dvouměsíčníku Listy číslo 5/2007. V ruské verzi jej publikuji proto, že o něj byl v Rusku projeven zájem.
ЧТО НАМ ДЕЛАТЬ С РОССИЕЙ. ЧТО НАМ ДЕЛАТЬ С ЛУБОШЕМ ДОБРОВСКИМ?
В журнале Листы но. 4/2207 Лубош Добровский, журналист, политик, пререводчик, в 70- и 80-тых годах рабочий, от октября 1990 г.по июнь 1992 министр обороны Чехословацкой федеративной республики, в 1996-2000 годах посол Чешской республики в Российской федерации, написал статью, в заголовок которой поставил суггестивный и протекторским тоном звучащий вопрос: „Что нам делать с Россией”.
Постановка вопроса, на которую Добровский пытается дать ответ в данной статье, не новая для его видения России. 22-го декабря 2000 г. он на волнах Свободной Европы формулировал свое отношение к этой проблеме подобным способом. Он говорил: „Я вижу, что является необходимостью начать обдумывать, что надо делать с Россией, каким образом в отношении этой страны себе вести”. В этом разговоре категорически провозглашает, что России „можно момочь лишь тем, что не будем поддерживать тех, которые сидят в кресле президентском”. В своей новой статье он приходит к заключению, что поддержка взаимного пониманя возможна лишь так, что мы „будем поддерживатть оппозицию”. От того, что мы не будем делать, переходит Добровский к тому, что мы должны делать. Кажется, что в глазах Лубоше Добровского, которого нельзя подозревать из незнания России, Россия не является субљектом, а обљектом международной политики.
Следовательно, на первом месте мы должны обдумывать, что мы сделаем с этим „воспитанию не поддающимся ребенком”, который начинает вести себя по другому нежели мы хотим. В конце этих рассуждений нам надо знать ответ, что „мы”, имеется в виду те, которые сейчас стоим в строю вокруг США, сделаем, чтобы поставит этого непослушного и неподатливого ребенка на то место, куда ему приказано. Может быть, что потребуется „поставить Россию на колени, превратить ее в колонию, покончить с любой попыткой сопротивления со стороны ее народа” (Александр Зиновев, „Почему я возвращаюсь в Россию” или Франсуа Кокен „Размышления об отоджествлении сталинизма и гитлеризма”) и принудить Россию каяться не только в грехах настоящих но и в тех, которые сделали предшественники в отношении той части человечества, которую мы предсдтавляем. И мы определим в которых грехах она должна каяться и по какой исторический срок вспять при этом пойдем!
Уже мое первое впечатление при чтении этой статьи было, что я встречаюсь с выражением безграничной заносчивости. Разве можно строить отношения к любой стране, независимо то того она ли небольшая или большая таким образом, что мы на нее будем смотреть способом, которым смотрят родители на свое дитя и спрашивают: „Что будет с этим нашим ребенком, что мы с ним будем делать”?
Ведь мы здесь говорим о стране, я подчеркиваю европейской стране, которая не только с географической стороны (вопреки тому, какого мнения новый французский президент), но и исторически и культурно является частью евпропейской цивилизации, о стране имеющей тысячилетнюю историю, о стране , которая имет огромные заслуги перед западной Европой, охраняя ее столетиями перед нашествием степных народов и которая тем самим способстововала тому, что в Западной Европе могла созрать эпоха Просвещения, о стране, которая спустья столетия помогла спасти Европу перед последствями того, когда „стаи гуннской военщины ползли вперед как стаи саранчей” (У.Черчилл, Вторая мировая война), о стране, заслуги которой о сохранение того лучшего, что возникло на старом континенте являются вне сомнений, когда ценой „нечеловеческих усилий и колоссальных жертв” (Ф.Кокен), помогла решающим способом к рагрому режима, который опирался на идеологию иррациональных ценностей крови а расы, нельзя сомневаться в стране...является потребным продолжать?
В тот же день, когда я в Моравской земской библиотеке прочитал статью Лубоше Добровского „Что нам делать с Россией” я открыл страницу www.mn.ru и прочел статью Константина Косачева, председателя Комитета Думы по международным делам „Россия-Запад: право на интересы”. В ней привлекло мое внимание следующее предложение:”Вместо привычной уже для западных политиков и СМИ реакции в духе „Что нам делать с Россией?” было бы разумнее трезво непредвзято задуматься над тем, почему Москва это делает? Почему она не видит иных стредств, как в столь резкой форме заострить внимание на проблемах международной безопасности и контроля над вооружениями?”
Лично я ничего не имею против Лубошу Добровскому. Я знаю к примеру, что его работу в должности министра обороны мои „друзья по оружию”, которые потерпели дискриминацией, по исправлению допущенного, оценивают положительно. Я не желаю, чтобы он то, что я пишу и еще буду писать, понимал как личное оскорбление. Я хочу показать, что его взгляды представляют идеологию, которая сегодня преобладает в западном мире по отношению к России. Эта идеология питается умело, концептуально, с определеным стратегическим замыслом, и ее целью является обработка мирового общественного мнения в должном направлении. Эта концепция совсем не должна быть выработана в зданиях Пентагона или в CIA, но в менегжментах влиятельных организаций, которые овладают или стремятся овладеть источниками и рынком стратегического сырья различного органического или анорганическго происхождения.
Кем тогда мерить совеременную Россию? Лишь Путиным? Или теми, кто в „России не согласны с Кремлем и предлагают другой (какой конкретно?), приемлимый (для кого?) взгляд России”? Обязаны мы мерить современную Россию через глаза „русских генералов”, которые „истерически воспринимают чешское и польское участие на строительстве американскоЙ ПРО”, если лично Лубош Добровский считает, что их взгляды беспочвенны, так как „опасности нет”? Лубош Добровский наверно во время своего короткого пребывания на посту министра обороны узнал, что основной обљязанностью всякого генерального штаба является систематическая, в реальном времени проводимая, оценка всего, что творится за границей его страны, и что могло (не только то, что обљязательно должно) угрожать безопасности собственной страны и предлагать, эвентуально обљявлять, мероприятия, которые с военной точки зрения будут делаться, чтобы опередить опасности или риски, которые ими самыми будут как таковые оценены а не так, как их оценивают другие. Если такие шаги военных представителей, которые несут ответственность, будут оцениваться как угрозы или истерия, потом уже я лично теряю представление о том, какая разница между ругательством и деловой аргументацией.
Или мы будем мерить Россию Горбачебым, который на пресс-конференции в июле месяце в Москве сказал, что „существует ощущение нарастания мировой смуты, из которой нужно выходить только политическими путями (куда наверно не входит строительство новых и новых баз и устройств, мое замечание), толко вваимодействуя, при повышении роли международных институтов” (куда не входит обход ООН, СБ, ОБСЕ, мое замечание). Или мы должны мерить Россию и по взглядам депутата Думы Косачева, который призывает: „сначала партнерство и сближение, причем обоюдное,а уж потом размещение вооружений и военная активность (если в них тогда вообще будет необходимость)”.
Я лично убежден, что совсем не будет вредно, если будем мерить Россию посредничеством чувств, которые испытывают его жители, которые видят, а никто из них не нуждается в том, чтобы был убеждаем собственной пропагандой, что его страну окружают (от конца Второй мировой войны) военными базами и военными блоками, которые сначала строились под предлогом задержания коммунизма”, и после его падении именно против кого?
Все те, которые ломают свою голову над вопросом „что с Россией”, не зря было бы, мерить Россию теми чубствами, которые переживала мне незнакомая Надя (и миллионы многих других Надей, Настей и им подобных), которой было адресовано письмо , которое лежало в кармане у пожилого старшего сержанта, убитого 8 мая 1945 года в Рудных горах в скоротечном бою на пути к Праге.
"Дорогая моя Надя, крепись, собери все силы. Не хотел тебе писать, думал, вернусь домой и все расскажу. Войне-то уже конец. Да все равно ты узнаешь, потому что получишь похоронку. Остались мы с тобой вдвоем, нет у нас больше деток. Вчера похоронили Колю. Не уберег я его, ты уж прости! Господи, за что нам такое наказание, лучше бы меня, а я всю войну прошел без царапины. Вася в польской земле, а Коля теперь - в немецкой. Вместе с ним захоронили и Настиного Володю. Приду - как-нибудь будем жить, возьмем двоих у Настеньки, ей легче будет. Будь она проклята, эта война!"( Izvěstija 1-ое мая 2005,"Вася в польской земле, а Коля теперь - в немецкой" ).
Благодаря Интернету и моему интерессу к России, который провожает меня со студенческх времен, и благодаря знанию языка, у меня есть возможность узнавать к примеру президента Путина не только из того, что мне представляют СМИ, но читать в подлинике выступления его, министра Лаврова, депутата Нарочницкой и многих других лиц политической сцены. Ни у единого из них я не наблюдал, чтобы любой из них „ настаивал на неоспоримости стихов Тютчева о непознаваемости России умом, как его стихи интерпретирует Лубош Добровский. А что если посморим не этот стих с той сороны, если случайно не имел в виду, что Россию нельзя узнать ЛИШЬ посредством разума, но что для того чтобы узнать Россию необходимо привлечь и чувства и душу? За эти три года, которые я лично пережил в России, я понял, что это не менее важно. Что в свою очередь касается не только России!
И если Лубош Добровский некоторые взгляды политиков или генералов России понимает как угрозу, как что-нибуть чего мы должны бояться, тогда возражаю: я не вижу единого основания внутренного порядка (и это для внешней политики решающее), которое потребовалось бы при решении своих проблем, для страны „ богатой ресурсами и талантами ” (Горбачев), расширения своей империи в любой форме. Если Томаш Масарик требовал для утверждения демократии в нашей стране после 1918 г.минимально 50 лет, которых ей не досталось и результаты видны по сегоняйший день, почему стране так „негомогенной” как Россия не надлежало бы не менее лет?
Должны мы бояться России? Я убежден что нет. Мы должны бояться тех, которым хотелось бы видеть Россию со всех сторон окруженную базами а военными устройствами, которые стремятся создавать у них чувства, которые возникали в течение столетий под давлением степных народов и посже нашествиями армий Наполеона и Гитлера.
Мы можем бояться России, которая будет оттеснена на позицию „ в которой боец напрягает все силы, так как он не может ни уходить ни ждать милости” (Конрад Лоренц, Так называемое зло). Является возможным, что мы приближаемся к чему нибудь подобному?
Мы не можем неодооценивать к примеру то, что происходит в русской православной церкви. Митрополит Кирилл в Даниловом монастыре презентировал манифест „Русская доктрина”. В ней авторы призывают”скрестить православие с атомным оружием”. Это эсхатологическая стратегия России на все время истории.
Цитата из ней: „Важно психологическое воспитание русской правящей элиты- она должна показать всему миру свою решимость применять ядерное оружие в критический момент, не боясь никаких международных трибуналов. Мы должны скрестить развитие и обновление ядерно-стратегического арсенала страны с психологическими операциями, нацеленными на убеждение всего мира в русской решительности и беспощадности” (Огонек 37/2007).
Чтобы ответить на мой вопрос „что сделать с Лубошем Добровским” предлагаю единственное: воевать с его взглядами, вести полемику с ним. И в более общем виде: покончить с недооценкой России и верить что Россия, которая „сумела избавиться собственными силами от сталинизма вопреки западним прогнозам” (Ф.К.Кокен) сумеет построить такую демократию, которая будет в соответствии с ее традициями, историей, культурными ценностями и которая будет демократией и в случае, что не будет в полном соответсвтвии с западной концепцией демократии, которая, не знаю на каком основании, считается единственно правильной и для всех стран приемлимой демократией. И со своей стороны я подключаюсь к воззвании французского историка Кокена: „Нельзя заменять поступление демократии с завоевыванием рынков или стратегических форпостов, не надо создавать новый, на этот раз демократический вариант нетерпения и тотализма”. А то и в отношении к России!
pondělí 14. ledna 2008
úterý 25. prosince 2007
Svaz letců a svoboda slova
SVAZ LETCŮ ČR A SVOBODA SLOVA
V Listině základních práv a svobod, která je součástí našeho právního řádu jsou zapsána krásná slova o právech každého na vyjadřování svých názorů slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem a kromě toho se tam praví, že cenzura je nepřípustná (viz zákon číslo 162/1998Sb, čl. 17).
Předpokládám, snad samozřejmě, že každá organizace, ať už se jedná o organizaci politickou, společenskou a nevím jakou ještě, pokud chce působit na území pod soudní pravomocí našeho státu, je zajisté povinna dbát, aby i v jejím rámci bylo těchto základních práv občana dbáno. Tak i Svaz letců má ve svém základním dokumentu, kterým jsou Stanovy, zakotveno toto právo členů. Tak v článku. 3.1 Statutu Svazu letců České republiky, který byl přijat v Praze dne 21. dubna 2006 se praví, že „SL ČR umožňuje všem členům svobodně vyjadřovat svoje názory“. V článku 2.4 pak stanoví, že „SL ČR hájí a prosazuje občanská…práva a další oprávněné zájmy svých členů a to jak uvnitř organizací v nichž působí, tak i ve vztahu ke společnosti“.
Po formální stránce je tedy vše v pořádku. Praxe však vypadá zcela jinak a dokazuje, že s uplatňováním práv občanů, kteří jsou ku příkladu sdruženi v organizaci Svazu letců a řádně plní své členské povinnosti, to vypadá zcela jinak. Tato praxe je velmi vzdálená demokratickým postupům a velice blízko připomíná doby předlistopadové.
Chci toto tvrzení dokázat na svém případě. Článek, který jsem zařadil do svého blogu 25. října 2007 a nazval „Kdy nastal soumrak králů vzduchu?“ jsem zaslal též redakci Zpravodaje Svazu letců,tedy jedinému periodiku, který Svaz vydává. (Současně s tím jsem zaslal příspěvek s názvem „Nízký let a nízké pohnutky“, který byl mou reakcí na jistý televizní pořad.) O jejich zařazení do tisku však nerozhodovala redakční rada, jak by se dalo očekávat v normálně fungujících organizacích, ale samotné předsednictvo Svazu letců. To na svém jednání dne 13. listopadu 2007 se zabývalo tím, zda mé články uveřejnit či nikoliv a rozhodlo mé článek nepublikovat pro jejich nevhodnost. V usnesení Předsednictva je pod bodem č. 5 zapsáno, že „ články plk.Jar. Dvořáka pro Zpravodaj jsou nevhodné“.
O rozhodnutí jsem byl informován 21.11.2007 s tím, že důvody záporného rozhodnutí Předsednictva jsou v podstatě tyto: byly doručeny po uzávěrce číslo 47, jsou příliš rozsáhlé, neslučují se se zaměřením Zpravodaje, představují jakousi politickou platformu neslučitelnou se Svazem letců a vyvolaly by bouřlivou a dlouhotrvající diskuzi.
Podstatu zamítavého rozhodnutí Předsednictva Svazu Letců ČR však tvoří, podle mého mínění, to, že je vůči mě uplatněna nepřípustná a zákonem zakázaná cenzura a zásadně je omezeno mé občanské i členské právo vyjádřit svobodně svůj názor.
V tomto směru jsem Předsednictvu zaslal 25. listopadu 2007 písemně své vyjádření, na které jsem do dnešního dne, tj. do 25. prosince 2007 nedostal ani písemnou ani jakoukoliv jinou odpověď.
Ve svém vyjádření jsem v podstatě uvedl toto:
-Odvolávání se na to, že můj příspěvek došel po uzávěrce neodpovídá skutečnosti a není relevantní pro to, aby byl označen za nevhodný. Rovněž odkaz na to, že je příliš dlouhý či že by vyvolal bouřlivou diskuzi není podstatný pro jeho zákaz publikace.
Pokud se týče argumentů Předsednictva o jakési politické platformě mého článku, tak jsem uvedl, že už 37 roků nejsem členem žádné politické strany, nepracuji pro žádný politický subjekt jakýmkoliv způsobem ani dnes, vyjadřuji jen své osobní názory. Navíc nesdílím interpretaci Předsednictva, že je snad vázáno „Statutem Evropského partnerství svazu letců vojenských letectev-EPAA“, který je „otevřen všem evropským Svazům letců vojenských letectev, jež nesmí mít žádné politické cíle nebo politická spojení“.
Protože neexistuje žádná oficielní a pro mne závazná interpretace pojmu mít „politická spojení či politické cíle“, usuzuji, že nemůže znamenat nic jiného, než, že Svaz nesmí být napojen na nějaký politický subjekt v politickém systému dané země a nesmí propagovat ideologii a programové cíle žádné politické strany. Co tvoří politický systém v naší zemi, je definováno článkem č. 5 Ústavy. To plně respektuji. To však je něco zcela jiného, než vyjádřit svůj názor na problematiku vojenského letectva, který může mít a má jisté politické konsekvence.
Nikde rovněž není definováno „zaměření Zpravodaje“, abych mohl usoudit, zda můj článek s takovou definicí je či není v souladu.
Rozhodnutí Předsednictva Svazu letců ČR nepublikovat mé příspěvky do Zpravodaje považuji za cenzurní zásah a za očividné porušení čl. 3.1 Statutu Svazu letců České republiky, který byl přijat v Praze dne 21. dubna 2006 a zveřejněn v čísle 42 Zpravodaje Svazu letců České republiky. A de facto i de iure za porušení zákonů této republiky.
Dalším porušením Stanov Svazu letců je i samo rozhodování Předsednictva. Žádný mně známý dokument Svazu letců neopravňuje Předsednictvo vykonávat cenzuru příspěvků svých členů do publikace vydávané Svazem letců ČR.
Způsob, jakým se jedná se členem organizace Svazu letců ČR, když více než měsíc není odpovězeno žádným způsobem na jím podané námitky, ponechávám zatím bez komentáře.O tom si snad každý dokáže učinit úsudek sám.
V Brně dne 25. prosince 2007 plk.v zál. Ing Jaroslav Dvořák
V Listině základních práv a svobod, která je součástí našeho právního řádu jsou zapsána krásná slova o právech každého na vyjadřování svých názorů slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem a kromě toho se tam praví, že cenzura je nepřípustná (viz zákon číslo 162/1998Sb, čl. 17).
Předpokládám, snad samozřejmě, že každá organizace, ať už se jedná o organizaci politickou, společenskou a nevím jakou ještě, pokud chce působit na území pod soudní pravomocí našeho státu, je zajisté povinna dbát, aby i v jejím rámci bylo těchto základních práv občana dbáno. Tak i Svaz letců má ve svém základním dokumentu, kterým jsou Stanovy, zakotveno toto právo členů. Tak v článku. 3.1 Statutu Svazu letců České republiky, který byl přijat v Praze dne 21. dubna 2006 se praví, že „SL ČR umožňuje všem členům svobodně vyjadřovat svoje názory“. V článku 2.4 pak stanoví, že „SL ČR hájí a prosazuje občanská…práva a další oprávněné zájmy svých členů a to jak uvnitř organizací v nichž působí, tak i ve vztahu ke společnosti“.
Po formální stránce je tedy vše v pořádku. Praxe však vypadá zcela jinak a dokazuje, že s uplatňováním práv občanů, kteří jsou ku příkladu sdruženi v organizaci Svazu letců a řádně plní své členské povinnosti, to vypadá zcela jinak. Tato praxe je velmi vzdálená demokratickým postupům a velice blízko připomíná doby předlistopadové.
Chci toto tvrzení dokázat na svém případě. Článek, který jsem zařadil do svého blogu 25. října 2007 a nazval „Kdy nastal soumrak králů vzduchu?“ jsem zaslal též redakci Zpravodaje Svazu letců,tedy jedinému periodiku, který Svaz vydává. (Současně s tím jsem zaslal příspěvek s názvem „Nízký let a nízké pohnutky“, který byl mou reakcí na jistý televizní pořad.) O jejich zařazení do tisku však nerozhodovala redakční rada, jak by se dalo očekávat v normálně fungujících organizacích, ale samotné předsednictvo Svazu letců. To na svém jednání dne 13. listopadu 2007 se zabývalo tím, zda mé články uveřejnit či nikoliv a rozhodlo mé článek nepublikovat pro jejich nevhodnost. V usnesení Předsednictva je pod bodem č. 5 zapsáno, že „ články plk.Jar. Dvořáka pro Zpravodaj jsou nevhodné“.
O rozhodnutí jsem byl informován 21.11.2007 s tím, že důvody záporného rozhodnutí Předsednictva jsou v podstatě tyto: byly doručeny po uzávěrce číslo 47, jsou příliš rozsáhlé, neslučují se se zaměřením Zpravodaje, představují jakousi politickou platformu neslučitelnou se Svazem letců a vyvolaly by bouřlivou a dlouhotrvající diskuzi.
Podstatu zamítavého rozhodnutí Předsednictva Svazu Letců ČR však tvoří, podle mého mínění, to, že je vůči mě uplatněna nepřípustná a zákonem zakázaná cenzura a zásadně je omezeno mé občanské i členské právo vyjádřit svobodně svůj názor.
V tomto směru jsem Předsednictvu zaslal 25. listopadu 2007 písemně své vyjádření, na které jsem do dnešního dne, tj. do 25. prosince 2007 nedostal ani písemnou ani jakoukoliv jinou odpověď.
Ve svém vyjádření jsem v podstatě uvedl toto:
-Odvolávání se na to, že můj příspěvek došel po uzávěrce neodpovídá skutečnosti a není relevantní pro to, aby byl označen za nevhodný. Rovněž odkaz na to, že je příliš dlouhý či že by vyvolal bouřlivou diskuzi není podstatný pro jeho zákaz publikace.
Pokud se týče argumentů Předsednictva o jakési politické platformě mého článku, tak jsem uvedl, že už 37 roků nejsem členem žádné politické strany, nepracuji pro žádný politický subjekt jakýmkoliv způsobem ani dnes, vyjadřuji jen své osobní názory. Navíc nesdílím interpretaci Předsednictva, že je snad vázáno „Statutem Evropského partnerství svazu letců vojenských letectev-EPAA“, který je „otevřen všem evropským Svazům letců vojenských letectev, jež nesmí mít žádné politické cíle nebo politická spojení“.
Protože neexistuje žádná oficielní a pro mne závazná interpretace pojmu mít „politická spojení či politické cíle“, usuzuji, že nemůže znamenat nic jiného, než, že Svaz nesmí být napojen na nějaký politický subjekt v politickém systému dané země a nesmí propagovat ideologii a programové cíle žádné politické strany. Co tvoří politický systém v naší zemi, je definováno článkem č. 5 Ústavy. To plně respektuji. To však je něco zcela jiného, než vyjádřit svůj názor na problematiku vojenského letectva, který může mít a má jisté politické konsekvence.
Nikde rovněž není definováno „zaměření Zpravodaje“, abych mohl usoudit, zda můj článek s takovou definicí je či není v souladu.
Rozhodnutí Předsednictva Svazu letců ČR nepublikovat mé příspěvky do Zpravodaje považuji za cenzurní zásah a za očividné porušení čl. 3.1 Statutu Svazu letců České republiky, který byl přijat v Praze dne 21. dubna 2006 a zveřejněn v čísle 42 Zpravodaje Svazu letců České republiky. A de facto i de iure za porušení zákonů této republiky.
Dalším porušením Stanov Svazu letců je i samo rozhodování Předsednictva. Žádný mně známý dokument Svazu letců neopravňuje Předsednictvo vykonávat cenzuru příspěvků svých členů do publikace vydávané Svazem letců ČR.
Způsob, jakým se jedná se členem organizace Svazu letců ČR, když více než měsíc není odpovězeno žádným způsobem na jím podané námitky, ponechávám zatím bez komentáře.O tom si snad každý dokáže učinit úsudek sám.
V Brně dne 25. prosince 2007 plk.v zál. Ing Jaroslav Dvořák
čtvrtek 25. října 2007
NÁVRAT LETCŮ Z ANGLIE V ROCE 1945
V knize „Soumrak králů vzduchu” (Fidler, Rajlich, ARES,DEUS, Praha. 2000) je, kromě jiného, rozebírána otázka návratu československých letců z Anglie po skončení Druhé světové války. Píše se tam:..Čs. leteckým jednotkám ve Velké Britanii byl povolen návrat do vlasti až tři měsíce po skončení války.Je zřejmé, že zde hrály roli především politické vlivy-šlo o záměr udržet letectvo ve Velké Britanii co nejdéle, aby důležitá rozhodnutí ohledně výstavby nového letectva a rozhodující řídící místa v něm (zvláště funkce velitele letectva a jeho náčelníka štábu) mohly v předstihu zaujmout osoby přijatelné pro nový establishment , v němž byli velkou měrou zastouperni komunisté:”
Tuto otázku by bylo třeba podrobit důkladnému historickému zkoumání a neodbývat ji jen spekulativním uvažováním o politických vlivech.
Předně je známo, že důležitá rozhodnutí o výstavbě vojenského letectva (včetně poválečné výstavby) již byla koncipována za války v roce 1943. Rozhodně se tak stalo před tím, než prezident Beneš odjížděl do Moskvy k jednání o spojenecké smlouvě se Sovětským svazem. Memoranda, která v Moskvě prezident Beneš předložil sovětské vládě 16.prosince 1943, nebyla výplodem jen jeho mozku. Podklad pro ně byl materiál vypracovaný před 14.11.1943 Štábem pro vybudování branné moci . A z těchto dokumentů se pak odvíjela další rozhodnutí týkající se výstavby letectva v poválečném období, které je předmětem pojednání v uvedené knize.
Jak se uvádí v knize na straně 19, byly československé perutě ve Velké Britanii ve formální (co to znamená?) podřízenosti 301th Wing Transport Command RAF, respektive 11th Group Fighter Command RAF až do února 1946,kdy definitivně přestaly existovat jako jednotky Royal Air Force.
Za druhé i v Londýně, na straně britských činitelů, byla v době, kdy končila válka s nacistickým Německem, přijímána rozhodnutí, která osud československých leteckých jednotek, jako součásti Royal Air Force na ostrovech, a jejich návrat do vlasti, mohla významně ovlivnit. A zřejmě i ovlivnila. K takovým zásadním rozhodnutím jistě patřilo i rozhodnutí ministerského předsedy a ministra obrany Velké Britanie W. Churchilla učiněné někdy v dubnu-květnu 1945, aby jeho generální štáb zpracoval plán operace proti Rudé armádě s kódovým názvem "Nemyslitelné" (český název plánu jsem použil jako překlad ruského názvu „Němyslimoje“, který jsem nalezl v ruském tisku). Tedy operace, jejíž zahájení by bezesporu znamenalo zahájení války se Sovětským svazem. Cílem operace bylo "podřídit Rusko vůli USA a Britského imperia". Tato operace měla být zahájena 1. července 1945.
V operaci se počítalo dokonce s využitím ještě ne demobilizovaných jednotek Wehrmachtu (jen v Norsku bylo asi 400000 německých vojáků). Jak by pro plánování a případné uskutečnění této operace mohli britští vojenští plánovači nepočítat s čs.vojáky, zvláště letci, kteří se při obraně ostrovů tak osvědčili? Svou kvalifikací i ideově? Asi by nebylo už tak složité je pro válku proti Sovětskému svazu získat a použít. Zvlášť když stále podléhali britskému velení a ideovému vlivu!
Když 8. června 1945 doložili náčelníci štábu Churchillovi, že „operace je neuskutečnitelná v důsledku převahy Rudé armády", byly plány operace "Nemyslitelné" odloženy, a jak se ukázalo, natrvalo. A přestaly také důvody, proč držet naše letce na ostrovech.
Lze se oprávněně ptát: kdo rozhodoval o tom, aby byli čs. letci zadržováni ve Velké Britanii co nejdéle či kdo dával (či odpíral) souhlas k tomu, aby se mohli vrátit do vlasti dříve? Nebyl to náhodou někdo z britské strany? Třeba britská vláda, které ještě v květnu 1945 předsedal, a od konce července 1945 už nepředsedal W. Churchill?
Tuto otázku by bylo třeba podrobit důkladnému historickému zkoumání a neodbývat ji jen spekulativním uvažováním o politických vlivech.
Předně je známo, že důležitá rozhodnutí o výstavbě vojenského letectva (včetně poválečné výstavby) již byla koncipována za války v roce 1943. Rozhodně se tak stalo před tím, než prezident Beneš odjížděl do Moskvy k jednání o spojenecké smlouvě se Sovětským svazem. Memoranda, která v Moskvě prezident Beneš předložil sovětské vládě 16.prosince 1943, nebyla výplodem jen jeho mozku. Podklad pro ně byl materiál vypracovaný před 14.11.1943 Štábem pro vybudování branné moci . A z těchto dokumentů se pak odvíjela další rozhodnutí týkající se výstavby letectva v poválečném období, které je předmětem pojednání v uvedené knize.
Jak se uvádí v knize na straně 19, byly československé perutě ve Velké Britanii ve formální (co to znamená?) podřízenosti 301th Wing Transport Command RAF, respektive 11th Group Fighter Command RAF až do února 1946,kdy definitivně přestaly existovat jako jednotky Royal Air Force.
Za druhé i v Londýně, na straně britských činitelů, byla v době, kdy končila válka s nacistickým Německem, přijímána rozhodnutí, která osud československých leteckých jednotek, jako součásti Royal Air Force na ostrovech, a jejich návrat do vlasti, mohla významně ovlivnit. A zřejmě i ovlivnila. K takovým zásadním rozhodnutím jistě patřilo i rozhodnutí ministerského předsedy a ministra obrany Velké Britanie W. Churchilla učiněné někdy v dubnu-květnu 1945, aby jeho generální štáb zpracoval plán operace proti Rudé armádě s kódovým názvem "Nemyslitelné" (český název plánu jsem použil jako překlad ruského názvu „Němyslimoje“, který jsem nalezl v ruském tisku). Tedy operace, jejíž zahájení by bezesporu znamenalo zahájení války se Sovětským svazem. Cílem operace bylo "podřídit Rusko vůli USA a Britského imperia". Tato operace měla být zahájena 1. července 1945.
V operaci se počítalo dokonce s využitím ještě ne demobilizovaných jednotek Wehrmachtu (jen v Norsku bylo asi 400000 německých vojáků). Jak by pro plánování a případné uskutečnění této operace mohli britští vojenští plánovači nepočítat s čs.vojáky, zvláště letci, kteří se při obraně ostrovů tak osvědčili? Svou kvalifikací i ideově? Asi by nebylo už tak složité je pro válku proti Sovětskému svazu získat a použít. Zvlášť když stále podléhali britskému velení a ideovému vlivu!
Když 8. června 1945 doložili náčelníci štábu Churchillovi, že „operace je neuskutečnitelná v důsledku převahy Rudé armády", byly plány operace "Nemyslitelné" odloženy, a jak se ukázalo, natrvalo. A přestaly také důvody, proč držet naše letce na ostrovech.
Lze se oprávněně ptát: kdo rozhodoval o tom, aby byli čs. letci zadržováni ve Velké Britanii co nejdéle či kdo dával (či odpíral) souhlas k tomu, aby se mohli vrátit do vlasti dříve? Nebyl to náhodou někdo z britské strany? Třeba britská vláda, které ještě v květnu 1945 předsedal, a od konce července 1945 už nepředsedal W. Churchill?
KDY NASTAL SOUMRAK KRÁLŮ VZDUCHU?
V roce 2000 vyšla v Praze v nakladatelství ARES,DEUS kniha „Soumrak králů vzduchu”. Autory knihy jsou Jiří Fidler a Jiří Rajlich. Kniha obsahuje velké množství zajímavých materiálů z historie čs. vojenského letectva z období po skončení druhé světové války z období roků 1945 až 1950. Mnohá tvrzení, včetně názvu knihy, však mohou být předmětem polemiky či nesouhlasu.
Cítím jako svou profesionální i členskou povinnost Svazu letců České republiky vyjádřit své názory k otázkám, jejichž podstatu vyjadřuje dále uvedený citát z této knihy:
„Rok 1950 byl posledním rokem „starého“ letectva v Československu, kdy vzduch býval naším mořem, kdy tento prostor brázdili čeští králové vzduchu ve vrtulových letounech. Následující období již patřilo převážně jiným letounům i jiným pilotům-vzduch ovládly proudové letouny a mysl nás všech (více či méně) nová ideologie, která označila za nepřátelské téměř vše, co patřilo k významnému, ctěnému či oblíbenému v minulosti. Tento přelom nepřišel v jediném okamžiku, ale postupně nazrával celou druhou polovinu čtyřicátých let. Nese-li kniha název Soumrak králů vzduchu, označuje v přeneseném slova smyslu také období soumraku pro celou československou společnost před čtyřmi desítkami let vlády tmy.“
Období po roce 1950, kdy podle autorů knihy nastal soumrak pro celou československou společnost, a autoři knihy nedvojsmyslně dávají najevo, že českosloveské vojenské letctvo z oné doby nevylučují, představuje dobu, kterou většina dnešních členů Svazu letců, i těch, kteří ještě dožívají svůj život mimo rámec této organizace prožila v československém vojenském letectvu a , kromě jiného, se z tohoto důvodu těší i zákonným důchodovým požitkům z této činnosti vyplývajícím.
V citovaných názorech autorů knihy se jasně zrcadlí soud nad dějinami. Soud, který pronášejí či pronášeli nikoliv historikové, jedině k takovým soudům povolaní, ale lidé, kteří ještě nevystřízlivěli z opojení mocí, jež jim bez boje a osobních zásluh spadla do klína. Lidé, kteří si myslí, že tuto moc mohou využít, či ještě lépe zneužít, podle zásady, že vítěz "bere vše"a že "má vždycky pravdu" a že je oprávněn vynášet i historické soudy, byť k tomu není ani povolán ani kvalifikován. Zdá se mi, že autoři knihy, historikové, ony soudy samozvaných soudců nad historií často nekriticky přijímají.
Na prvním místě bych si rád ujasnil, kdo to byli oni „čeští králové vzduchu“. Jakými vlastnostmi byli nadáni či si je osvojili, aby se jim dostalo tohoto vznešeného titulu. V čem se vlastnosti, které měli jejich následovníci, kteří po roce 1950 začali brázdit toto „naše moře”, tedy vzdušný prostor nad výsostným územím našeho státu, od nich lišily.
V čem podstatném byla kvalita letců po roce 1950 jiná, odlišná natolik, že těmto letcům už zřejmě nepatří epitheton „králů vzduchu“, ale, kteří na rozdíl od předešlých, už snad jsou jen jakýmsi "leteckým plebsem"?
Spočíval opravdu onen rozdíl mezi kvalitou letců před rokem 1950 jen v tom, že tito „noví“ letci již začali létat na strojích další generace- na letounech proudových? Či to, že mysli oné nové generace letců „ovládla (více či méně) jiná ideologie“? A co má vůbec ideologie co dělat s kvalitou vojenských letců, jejichž hlavním posláním je příprava k obraně vlasti?
To, čemu říkáme „vlast“, které přísahali jak letci před rokem 1950, tak i po něm, není pojmem ideologickým!
„Patria communis est parens omnium nostrum“ - „Vlast je společnou matkou nás všech” (Cicero)! Ať jsme jakéhokoliv přesvědčení, víry, náboženského vyznání, původu ! Vlast- tedy ona „matka” nedělá rozdílu mezi těmi, kterým historie a Osud poskytly možnost za vlast bojovat a umírat ve válce „horké“ a druhým vykonávat své poslání obránce vlasti „jen“ za války „studené“!
A lze za kriterium odlišnosti považovat jiné typy letadel? Místo vrtulových proudové? Je oprávněné považovat ty letce, kteří létali na vrtulových strojích dvacátých a třicátých let za „krále vzduchu“ a letce, kterým technický pokrok v jiné době „přihrál“ jiné stroje, s jinými výkony, jiných vlastností, považovat za něco méně cenného? Co už by je neopravňovalo k tomu, aby jim byl přidělen epitheton „král vzduchu“?
Nebo snad to, že ti první létali v době, kdy letectvo a letci byli považováni za něco zcela výjimečného ( a byli v tom duchu také vychováváni) už jen proto, že se jednalo o činnost od dob Ikarových neprovozovanou, zatímco generace po roce 1950 již vstoupila do doby, kdy letectvo, zejména pak letectvo vojenské, doznalo nesmírný rozvoj především v technické oblasti i v jeho využití pro vedení války?
Tedy v době, kdy již i naše obyvatelstvo mělo zážitky a vjemy z činnosti letectva, které se už odlišovaly od zážitků a vjemů z dob předválečných? Takový rozdíl už připustit lze: jinak se jistě bude dívat na letce člověk, který je viděl v období první republiky jen při různých leteckých dnech a akrobatických exhibicích a jinak člověk, který zažil byť jediný nálet „kotlářů“ či strategické bombardování civilního města!
Jsem přesvědčen, že dělící čára, kterou se pokoušejí vytvořit a nakreslit autoři knihy, je zcela falešná, vykonstruovaná. Cíl této konstrukce by se implicitně mohl jevit takto: dehonestovat onu generaci či generace těch, kteří se stali letci v období světa rozděleného na soutěžící a soupeřící tábory a vylíčit je, oproti těm prvním, tedy oproti oněm „králům“, jejichž soumrak už přišel, za lidi sloužící vlasti už v jiných mocenských podmínkách, a tedy, alespoň náznakově, je označit za lidi nezaluhující si úcty a obdiv!
Nemohu v této souvislosti se neodvolat na slova generála Karla Mrázka (1910-1992), muže, který bojoval v řadách RAF. Řekl je, asi dva roky před svou smrtí, jednomu z mužů-generálů čs. voj. letectva-, kteří v ČSLA sloužili většinou v době po roce 1950: „Ano, my jsme bojovali, nasazovali životy, mnozí za svobodu vlasti umírali. Vy jste čs. vojenské letectvo udrželi v síle (podtrženo mnou). Dnes je tomu tak, že na nás si občas vzpomenou a vojenské letectvo?“ (Zpravodaj SL ČR č. 40, str. 32, genmjr. Zdeněk Huml, „Příliš krátké přátelství to bylo“).
Druhou otázkou, která si zasluhuje, aby byla objasněna, je to, zda období historie československého vojenského letectva mezi léty 1945 a 1950 představuje soumrak a období, které následovalo po roce 1950, je součástí jakéhosi období „vlády tmy“. Má mít takové označení, navýsost ideologicky zaměřené, vůbec místo v knize, která je koncipována jako příspěvek do „dějin vojenského letectva“? Opravdu si autoři myslí, že ony stovky či tisíce letců, kteří v dalších téměř čtyřiceti letech létali v řadách vojenského letectva ČSLA, všichni do jednoho jsou ochotni strávit nařčení či podezření, že sloužili „vládě tmy“? Že ona léta si, kromě opovržení či zapomnění, nezasluhují žádné kladné ohodnocení?
Kým jiným, než rovněž „králi vzduchu“ byli ti, kteří mistrně ovládali své stroje, všichni ti, kteří udivovali svými výkony, ať už se jmenovali Zvara, Mošna, Kamenický, Kúkel, Kvarda, či zda to byli členové akrobatických skupin na proudových strojích, kteří předváděli něco do té doby nevídaného, možná dokonce předstihující různé "Red Arrows" a další? To nebyli rovněž „králové vzduchu“? Nepřísluší jim takové označení jen proto, že v rozděleném světě nemohli své mistrovství předvádět na různých soutěžích v Curychu a jinde?
Či letecký svět udivující Bláha, Bezák, Šouc, Jirmus a další? I když tito létali pod vlajkami aeroklubů, tedy jako civilisté? (V době předválečné něco podobného neexistovalo a nebylo snad ani možné, a tak stát reprezentovali na mezinárodních kolbištích letci vojenští.)
Nebyli také „králi vzduchu“ všichni ti stíhači, kteří chránili vzdušné hranice státu, kteří startovali proti narušitelům československého vzdušného prostoru za podmínek, kdy nebylo jisto, zda budou na některém z letišť takové povětrnostní podmínky, které jim dovolí přistát? A co ty tisíce letců, kteří se dnes a denně, ve dne v noci, připravovali k vedení bojové činnosti či kteří odseděli tisíce hodin v ostré hotovosti připraveni kdykoliv ke startu proti narušitelům? To nebyli „králové vzduchu“?
Jestli by toto vše chtěli svou metaforou popřít autoři knihy, pak musí očekávat, že budou obviněni z předpojatosti, která s opravdovou historiografií má málo společného! Takový výklad a chápání historie by opravdu nemělo nárok na to, aby historie byla oním "lux veritatis", tedy „světlem pravdy”!
Nemohu pochopit, že lidé, kteří opravdu tíhnou k letectví, třeba jako historici, by mohli podobným způsobem jedny vynášet a ty druhé ponižovat, jedny považovat za "krále", druhé za jakýsi "plebs"!
Jestli by roky 1945-1950 byly skutečně jen "soumrakem", po němž následovala "tma", jak bych si měl vysvětlit, že v době této "tmy" nastal po roce 1951 „kvalitativně (podtr. mnou) i kvantitativně obrovský skok ve vývoji československého letectva“ (jak se píše na 92. straně knihy „Soumrak králů vzduchu”)? Odkud přišly, kde se vzaly, ony "nové generace učitelů, instruktorů a vědců, kteří obnovili snahu o vybudování samostatného moderního leteckého výzkumnictví a školství“ (tamtéž na straně 71)? Atd. a pod.
Jestli po soumraku let 1945-1950 nastala noc, co potom následovalo po této noci? Lze to, co po oné "vládě tmy" následovalo, nazvat "dnem"? Snad! Jen když ale připustíme, že jen ve dne lze v historicky krátké době destruovat a zničit to, co bylo výsledkem práce celé jedné či dvou generací letců? Po roce 1989, tedy zřejmě po oněch téměř 40 letech, kdy podle autorů knihy vládla v celé československé společnosti, tedy i v armádě, ona "tma", byla během několika let zničena bojová síla československého vojenského letectva, rozprášeny pluky a divize, které se formovaly a stmelovaly desetiletí, byla destruována infrastruktura vojenského letectva, bojeschopnost letectva byla de facto přivedena k nule!
Důsledkem této destrukce bylo ku příkladu to, že v době konání "summitu" NATO v Praze v roce 2002 nebylo naše stíhací letectvo, až do roku 1989 bezesporu schopné ochránit vzdušný prostor země, způsobilé k tomu, aby ochránilo ze vzduchu tuto schůzku nejvyšších představitelů Aliance a muselo si vzdušnou ochranu objednat u spojenců!
Noví političtí vůdci této země, včetně vrchního velitele ozbrojených sil, se po roce 1989 chovali vůči tomu, co rozumíme pod pojmem „vlast“ a čehož součástí je i branná síla země, tak, jakoby to bylo jejich vlastním dílem, jen jejich výhradním vlastnictvím, jejich hájemstvím, se kterým mohou nakládat podle své libovůle, aniž hledají konsensus s občany své země!
Destrukce vojenského letectva po roce 1989, kdy generál Mrázek se cítí oprávněn položit otázku „a čím je dnes vojenské letectvo?“ je skutečným symbolem onoho "dne", který nastal po „vládě noci“!
Cítím jako svou profesionální i členskou povinnost Svazu letců České republiky vyjádřit své názory k otázkám, jejichž podstatu vyjadřuje dále uvedený citát z této knihy:
„Rok 1950 byl posledním rokem „starého“ letectva v Československu, kdy vzduch býval naším mořem, kdy tento prostor brázdili čeští králové vzduchu ve vrtulových letounech. Následující období již patřilo převážně jiným letounům i jiným pilotům-vzduch ovládly proudové letouny a mysl nás všech (více či méně) nová ideologie, která označila za nepřátelské téměř vše, co patřilo k významnému, ctěnému či oblíbenému v minulosti. Tento přelom nepřišel v jediném okamžiku, ale postupně nazrával celou druhou polovinu čtyřicátých let. Nese-li kniha název Soumrak králů vzduchu, označuje v přeneseném slova smyslu také období soumraku pro celou československou společnost před čtyřmi desítkami let vlády tmy.“
Období po roce 1950, kdy podle autorů knihy nastal soumrak pro celou československou společnost, a autoři knihy nedvojsmyslně dávají najevo, že českosloveské vojenské letctvo z oné doby nevylučují, představuje dobu, kterou většina dnešních členů Svazu letců, i těch, kteří ještě dožívají svůj život mimo rámec této organizace prožila v československém vojenském letectvu a , kromě jiného, se z tohoto důvodu těší i zákonným důchodovým požitkům z této činnosti vyplývajícím.
V citovaných názorech autorů knihy se jasně zrcadlí soud nad dějinami. Soud, který pronášejí či pronášeli nikoliv historikové, jedině k takovým soudům povolaní, ale lidé, kteří ještě nevystřízlivěli z opojení mocí, jež jim bez boje a osobních zásluh spadla do klína. Lidé, kteří si myslí, že tuto moc mohou využít, či ještě lépe zneužít, podle zásady, že vítěz "bere vše"a že "má vždycky pravdu" a že je oprávněn vynášet i historické soudy, byť k tomu není ani povolán ani kvalifikován. Zdá se mi, že autoři knihy, historikové, ony soudy samozvaných soudců nad historií často nekriticky přijímají.
Na prvním místě bych si rád ujasnil, kdo to byli oni „čeští králové vzduchu“. Jakými vlastnostmi byli nadáni či si je osvojili, aby se jim dostalo tohoto vznešeného titulu. V čem se vlastnosti, které měli jejich následovníci, kteří po roce 1950 začali brázdit toto „naše moře”, tedy vzdušný prostor nad výsostným územím našeho státu, od nich lišily.
V čem podstatném byla kvalita letců po roce 1950 jiná, odlišná natolik, že těmto letcům už zřejmě nepatří epitheton „králů vzduchu“, ale, kteří na rozdíl od předešlých, už snad jsou jen jakýmsi "leteckým plebsem"?
Spočíval opravdu onen rozdíl mezi kvalitou letců před rokem 1950 jen v tom, že tito „noví“ letci již začali létat na strojích další generace- na letounech proudových? Či to, že mysli oné nové generace letců „ovládla (více či méně) jiná ideologie“? A co má vůbec ideologie co dělat s kvalitou vojenských letců, jejichž hlavním posláním je příprava k obraně vlasti?
To, čemu říkáme „vlast“, které přísahali jak letci před rokem 1950, tak i po něm, není pojmem ideologickým!
„Patria communis est parens omnium nostrum“ - „Vlast je společnou matkou nás všech” (Cicero)! Ať jsme jakéhokoliv přesvědčení, víry, náboženského vyznání, původu ! Vlast- tedy ona „matka” nedělá rozdílu mezi těmi, kterým historie a Osud poskytly možnost za vlast bojovat a umírat ve válce „horké“ a druhým vykonávat své poslání obránce vlasti „jen“ za války „studené“!
A lze za kriterium odlišnosti považovat jiné typy letadel? Místo vrtulových proudové? Je oprávněné považovat ty letce, kteří létali na vrtulových strojích dvacátých a třicátých let za „krále vzduchu“ a letce, kterým technický pokrok v jiné době „přihrál“ jiné stroje, s jinými výkony, jiných vlastností, považovat za něco méně cenného? Co už by je neopravňovalo k tomu, aby jim byl přidělen epitheton „král vzduchu“?
Nebo snad to, že ti první létali v době, kdy letectvo a letci byli považováni za něco zcela výjimečného ( a byli v tom duchu také vychováváni) už jen proto, že se jednalo o činnost od dob Ikarových neprovozovanou, zatímco generace po roce 1950 již vstoupila do doby, kdy letectvo, zejména pak letectvo vojenské, doznalo nesmírný rozvoj především v technické oblasti i v jeho využití pro vedení války?
Tedy v době, kdy již i naše obyvatelstvo mělo zážitky a vjemy z činnosti letectva, které se už odlišovaly od zážitků a vjemů z dob předválečných? Takový rozdíl už připustit lze: jinak se jistě bude dívat na letce člověk, který je viděl v období první republiky jen při různých leteckých dnech a akrobatických exhibicích a jinak člověk, který zažil byť jediný nálet „kotlářů“ či strategické bombardování civilního města!
Jsem přesvědčen, že dělící čára, kterou se pokoušejí vytvořit a nakreslit autoři knihy, je zcela falešná, vykonstruovaná. Cíl této konstrukce by se implicitně mohl jevit takto: dehonestovat onu generaci či generace těch, kteří se stali letci v období světa rozděleného na soutěžící a soupeřící tábory a vylíčit je, oproti těm prvním, tedy oproti oněm „králům“, jejichž soumrak už přišel, za lidi sloužící vlasti už v jiných mocenských podmínkách, a tedy, alespoň náznakově, je označit za lidi nezaluhující si úcty a obdiv!
Nemohu v této souvislosti se neodvolat na slova generála Karla Mrázka (1910-1992), muže, který bojoval v řadách RAF. Řekl je, asi dva roky před svou smrtí, jednomu z mužů-generálů čs. voj. letectva-, kteří v ČSLA sloužili většinou v době po roce 1950: „Ano, my jsme bojovali, nasazovali životy, mnozí za svobodu vlasti umírali. Vy jste čs. vojenské letectvo udrželi v síle (podtrženo mnou). Dnes je tomu tak, že na nás si občas vzpomenou a vojenské letectvo?“ (Zpravodaj SL ČR č. 40, str. 32, genmjr. Zdeněk Huml, „Příliš krátké přátelství to bylo“).
Druhou otázkou, která si zasluhuje, aby byla objasněna, je to, zda období historie československého vojenského letectva mezi léty 1945 a 1950 představuje soumrak a období, které následovalo po roce 1950, je součástí jakéhosi období „vlády tmy“. Má mít takové označení, navýsost ideologicky zaměřené, vůbec místo v knize, která je koncipována jako příspěvek do „dějin vojenského letectva“? Opravdu si autoři myslí, že ony stovky či tisíce letců, kteří v dalších téměř čtyřiceti letech létali v řadách vojenského letectva ČSLA, všichni do jednoho jsou ochotni strávit nařčení či podezření, že sloužili „vládě tmy“? Že ona léta si, kromě opovržení či zapomnění, nezasluhují žádné kladné ohodnocení?
Kým jiným, než rovněž „králi vzduchu“ byli ti, kteří mistrně ovládali své stroje, všichni ti, kteří udivovali svými výkony, ať už se jmenovali Zvara, Mošna, Kamenický, Kúkel, Kvarda, či zda to byli členové akrobatických skupin na proudových strojích, kteří předváděli něco do té doby nevídaného, možná dokonce předstihující různé "Red Arrows" a další? To nebyli rovněž „králové vzduchu“? Nepřísluší jim takové označení jen proto, že v rozděleném světě nemohli své mistrovství předvádět na různých soutěžích v Curychu a jinde?
Či letecký svět udivující Bláha, Bezák, Šouc, Jirmus a další? I když tito létali pod vlajkami aeroklubů, tedy jako civilisté? (V době předválečné něco podobného neexistovalo a nebylo snad ani možné, a tak stát reprezentovali na mezinárodních kolbištích letci vojenští.)
Nebyli také „králi vzduchu“ všichni ti stíhači, kteří chránili vzdušné hranice státu, kteří startovali proti narušitelům československého vzdušného prostoru za podmínek, kdy nebylo jisto, zda budou na některém z letišť takové povětrnostní podmínky, které jim dovolí přistát? A co ty tisíce letců, kteří se dnes a denně, ve dne v noci, připravovali k vedení bojové činnosti či kteří odseděli tisíce hodin v ostré hotovosti připraveni kdykoliv ke startu proti narušitelům? To nebyli „králové vzduchu“?
Jestli by toto vše chtěli svou metaforou popřít autoři knihy, pak musí očekávat, že budou obviněni z předpojatosti, která s opravdovou historiografií má málo společného! Takový výklad a chápání historie by opravdu nemělo nárok na to, aby historie byla oním "lux veritatis", tedy „světlem pravdy”!
Nemohu pochopit, že lidé, kteří opravdu tíhnou k letectví, třeba jako historici, by mohli podobným způsobem jedny vynášet a ty druhé ponižovat, jedny považovat za "krále", druhé za jakýsi "plebs"!
Jestli by roky 1945-1950 byly skutečně jen "soumrakem", po němž následovala "tma", jak bych si měl vysvětlit, že v době této "tmy" nastal po roce 1951 „kvalitativně (podtr. mnou) i kvantitativně obrovský skok ve vývoji československého letectva“ (jak se píše na 92. straně knihy „Soumrak králů vzduchu”)? Odkud přišly, kde se vzaly, ony "nové generace učitelů, instruktorů a vědců, kteří obnovili snahu o vybudování samostatného moderního leteckého výzkumnictví a školství“ (tamtéž na straně 71)? Atd. a pod.
Jestli po soumraku let 1945-1950 nastala noc, co potom následovalo po této noci? Lze to, co po oné "vládě tmy" následovalo, nazvat "dnem"? Snad! Jen když ale připustíme, že jen ve dne lze v historicky krátké době destruovat a zničit to, co bylo výsledkem práce celé jedné či dvou generací letců? Po roce 1989, tedy zřejmě po oněch téměř 40 letech, kdy podle autorů knihy vládla v celé československé společnosti, tedy i v armádě, ona "tma", byla během několika let zničena bojová síla československého vojenského letectva, rozprášeny pluky a divize, které se formovaly a stmelovaly desetiletí, byla destruována infrastruktura vojenského letectva, bojeschopnost letectva byla de facto přivedena k nule!
Důsledkem této destrukce bylo ku příkladu to, že v době konání "summitu" NATO v Praze v roce 2002 nebylo naše stíhací letectvo, až do roku 1989 bezesporu schopné ochránit vzdušný prostor země, způsobilé k tomu, aby ochránilo ze vzduchu tuto schůzku nejvyšších představitelů Aliance a muselo si vzdušnou ochranu objednat u spojenců!
Noví političtí vůdci této země, včetně vrchního velitele ozbrojených sil, se po roce 1989 chovali vůči tomu, co rozumíme pod pojmem „vlast“ a čehož součástí je i branná síla země, tak, jakoby to bylo jejich vlastním dílem, jen jejich výhradním vlastnictvím, jejich hájemstvím, se kterým mohou nakládat podle své libovůle, aniž hledají konsensus s občany své země!
Destrukce vojenského letectva po roce 1989, kdy generál Mrázek se cítí oprávněn položit otázku „a čím je dnes vojenské letectvo?“ je skutečným symbolem onoho "dne", který nastal po „vládě noci“!
CO S RUSKEM? A CO S LUBOŠEM DOBROVSKÝM?
V LISTECH, v dvouměsíčníku pro politickou kulturu a občanský dialog, č. 4/2007 si Luboš Dobrovský, novinář, politik, překladatel, v 70. a 80. tých letech XX. století též dělník, od X.1990 do VI.1992 ministr obrany Československé federativní republiky, si svůj článek otitulkoval sugestivní a protektorsky znějící otázkou: „Co s Ruskem?”
Problém, který svou otázkou nastoluje a na který se pokouší dát v článku odpověď, není pro jeho vidění Ruska nijak nový.V rozhovoru, který vedl 22.12.2000 na vlnách Svobodné Evropy formuluje svůj postoj k tomuto problému podobně. Říká: „Vidím nezbytnost začít uvažovat o tom, co s Ruskem (podtrženo mnou), jakým způsobem se k Rusku chovat.” Jestliže v onom vzpomínaném rozhovoru kategoricky vyhlašuje , že „Rusku lze pomoci tak, že nebudeme podporovat kohokoliv, kdo se ocitne v prezidentském křesle”., pak v článku, k němuž píši své stanovisko, dospívá k závěru, že podpořit vzájemné porozumění s Ruskem lze jen tak, že „podpoříme ruskou opozici”. Tedy od toho, co nebudeme dělat, dnes říká, co dělat máme. K tomu se ještě vyjádřím později. Zdá se tedy, že v očích Luboše Dobrovského, kterého jistě nelze podezírat z neznalosti Ruska, je Rusko objektem, nikoliv subjektem mezinárodní politiky. A že tedy je na prvním místě třeba se zamyslet nad tím, co uděláme s tímto „nepoddajným dítkem”, které se začíná chovat jinak, než jak bychom si přáli. A na konci těchto úvah, mají-li vůbec k něčemu vést, bychom měli znát odpovědď, co „my”, tedy ti, kteří stojíme mimo tuto zemi, a kteří jsme od jisté doby sešikováni kolem Spojených států amerických, uděláme, abychom toto neposlušné a nepoddajné Rusko ukáznili, přivedi k rozumu a postavili tam, kam patří. Možná je „srazili na kolena, udělali z něj kolonii a skončili s jakýmkoiliv pokusem odporu jeho národa” (Alexandr Zinověv „Proč se vracím do Ruska”, též F.X.Coquin v Réflexions sur l´assimilation du stalinisme à l´hitlerisme)) a donutili Rusko, aby se kálo nejen za své hříchy současné, ale za hříchy předchůdců, jichž se tito vůči té části lidstva, kterou představujeme, podle nás dopustili. A to ,co bude za hříchy považováno, kam zpět v historii se až půjde,určíme my!
Už první dojem, který jsem při čtení článku získal, byl pocit, že se setkávám s projevem nesmírné domýšlivosti. Cožpak lze postoj k jakémukoliv národu, ať už je malý či velký, připodobňovat (ať už chtěně či nechtěně) k tomu, jak třeba rodiče bědují nad školním vysvědčením svého dítěte, když říkají „co z toho dítěte bude, co s ním budeme dělat”?
Vždyť tady hovoříme o zemi, chci zdůraznit o evropské zemi, o zemi, která je nejen geograficky (navzdory mínění současného francouzského prezidenta), ale i historicky a kulturně, nedílnou a organickou součástí naší evropské civilizace, o zemi s tisíciletou historií, s jejími nesmírnými zásluhami o západní Evropu, když nejprve po staletí zadržovala nápor stepních národů a umožnila tak v podstatě, aby v naší části Evropy se zrodila a dozrála epocha Osvícení, o zemi, která o staletí později spoluzachraňovala Evropu před důsledky činnosti „stád hunské soldatesky, hrnoucích se vpřed jako hejna lezoucích kobylek” (W. Churchill, II. světová válka, III.díl, str.368), o zemi, jejíž zásluhy o záchranu toho nejlepšího, co na starém kontinentě vzniklo, jsou nezpochybnitelné, když za cenu „nadlidského úsilí a...kolosální oběti” (F.XCoquin), výrazně napomohla k přemožení režimu , který se opíral o ideologii iracionálních hodnot krve a rasy, nelze pochybovat, o zemi, která – je třeba ještě pokračovat?
Ve stejný den, kdy jsem si v Moravské zemské knihovně v Brně prostudoval a oxeroxoval článek Luboše Dobrovského v Listech „Co s Ruskem?”, jsem si večer otevřel stránku www.mn.ru a tam si přečetl příspěvek Konstantina Kosačova, předsedy Výboru pro mezinárodní věci Dumy Ruské federace „Rusko-Západ: právo na zájmy”.
V článku ruského poslance, a ne bezvýznamného poslance, mě zaujala, kromě jiného tato věta: „Namísto toho, aby západní politici a hromadné sdělovací prostředky reagovali už obvyklou otázkou „co máme dělat s Ruskem”, bylo by rozumnější, kdyby naši západní partneři střízlivě a nezaujatě se zamysleli nad tím, proč to či ono Moskva dělá? Proč nehledá jiné prostředky, než tak říznou formou soustředit pozornost na problémy mezinárodní bezpečnosti a kontroly nad zbrojením?”
Osobně nemám nic proti Luboši Dobrovskému. Vím ku příkladu, že jeho činnost ve funkci ministra obrany ČSFR je mými kamarády a „přáteli ve zbrani”, kteří prošli v posrpnové éře kalvarií diskriminací, hodnocena kladně. Nerad bych, aby to, co jsem napsal či ještě dále napíši, bral osobně. Spíše chci ukázat, že jeho názory jsou pro mne prezentací ideologie, která dnes předvládá ve vztahu západního světa vůči Rusku, jsouce živena dovedně, koncepčně a s jistým strategickým předstihem prováděného opracovávání světového veřejného mínění. Tato koncepce, jak se mi to jeví, nemusí vůbec být zpracovávána v Pentagonu, či sídle CIA, ale ve správních radách ovládajících, či snažících se ovládnout, zdroje a trh se strategickými surovinami nejrůznějšího organického či anorganického původu.
Kým tedy bychom měli měřit současné Rusko? Jen Putinem? Či těmi, kdo v Rusku „nesouhlasí s Kremlem a nabízejí jinou (jakou konkétně?), přijatelnou (pro koho?) podobu Ruska”? Máme měřit dnešní Rusko postoji „ruských generálů” kteří „až hystericky oponují české a polské participaci na americkém antiraketovém systému”, když sám Luboš Dobrovský považuje jejich odpor za irelevantní, vzhledem k „neexistjícímu nebezpečí”. Luboš Dobrovský si jistě i za svého krátkého působení v roli ministra obrany ujasnil, že základní povinností každého genrálního štábu je soustavné, v reálném čase prováděné,vyhodnocování všeho, co se děje za hranicemi příslušné země a co by mohlo (nikoliv jen toho, co bezpodmínečně musí) ohrozit vlastní zemi a že musí navrhovat, případně deklarovat kroky, které po vojenské stránce budou učiněny k tomu, aby se podobným nebezpečím či rizikům, jak byly vyhodnoceny jím samým, nikoliv tím, jak byly druhou stranou prezentovány, předešlo. Když pak takové počínání profesionálního,odpovědného a za něco odpovídajícího vojáka, je hodnoceno jako výhružka či hysterie, pak už opravdu ztrácím představu o tom, jaký je rozdíl mezi nadávkou či věcnou argumentací!
Nebo budeme měřit Rusko také Gorbačovem, který na tiskové konferenci v Moskvě 27. července t.r. vyjádřil názor, že existuje pocit, že „ve světě vzrůstá neklid, který lze překonat jen politickými cestami (kam jistě nepatří budování nových a nových vojenských základen a zařízení, poznámka má), pouze cestou spolupráce, cestou zvyšování úlohy mezinárodních institucí ( k takové cestě jistě nepatří obcházení OSN, RB,OBSE, pozn.má)”. Či máme měřit Rusko také názorem poslance Dumy Kosačova, který vyzývá k návratu k logice: nejdříve budovat z obou stran partnerství a sbližování a teprve pak rozmisťování vojenských zařízení a vojenskou aktivitu- jestli tato nakonec bude potřebná!
Osobně si myslím, že by nebylo vůbec na škodu měřit Rusko třeba pocity, které zažívají jeho lidé, když vidí, a nemusí je o tom přesvěčovat jejich propaganda, jak je jejich země neustále obkličována ( a to od konce Druhé světové války!) vojenským základnami a bloky, budovanými nejprve proti „šířenému a šířícímu se komunismu”, a po jeho pádu (alespoň v Evropě) vlastně proti komu?
Všem těm, kteří si lámou hlavu otázkou „co s Ruskem” by možná neškodilo, měřit Rusko i pocity, které třeba zažívá možná ona, mně neznámá, „Naděnka” (a miliony dalších Naděnek, Nastěnek), jíž byl adresován dopis postaršího ruského vojáka, který našel svou smrt v Krušných Horách, když, spolu s jinými, spěchal na pomoc povstalecké Praze v květnu 1945 (jistě na rozkaz, ale tím jeho oběť není menší) a v jehož kapse byl tento dopis nalezen:
„Má drahá Naděnko, buď statečná, seber všechny síly. Nechtěl jsme Ti psát, myslel jsem, že Ti všechno povím, až se vrátím domů. Válka už je u konce. Ale Ty se stejně všechno dozvíš, dostaneš úmrtní oznámení. Už jsme zůstali jen my dva, už nemáme více své děti. Včera jsme pohřbili Kolju. Nedokázal jsem jej ochránit, už mi to promiň! Panebože, za co jsme tak trestáni, bylo by lepší, kdyby zabili mne a při tom já jsem prošel celou válkou bez oděrky. Vasja odpočívá v polské zemi a Kolja teď v německé. Spolu s ním pochovali Nastěnčina Voloďju. Až se vrátím nějak už žít budeme, vezmeme si k sobě dvojčata Nastěnky, bude jí lehčeji. Ať už je prokletá tato válka!”
V poslední době, zejména díky Internetu a svému zájmu o Rusko, který mne provází od studentských let, v neposlední řadě i díky znalosti jazyka,mám možnost ku příkladu o prezidentu Putinovi se dovídat nejen to, co mi prezentují naše hromadné sdělovací prostředky, ale přečíst či prostudovat si projevy jeho, jakož i projevy ministra Lavrova , poslankyně Naročnické a dalších. U nikoho ze jmenovaných jsem nevypozoroval, že by prezident Putin či kdokoliv z nich, „trval na nevyvratitelnosti Ťjutčevova tvrzení o nepoznatelnosti Ruska” tak, jak je intepretuje Luboš Dobrovský. A což tak se na tento Ťjutčevův verš podívat tak, že měl na mysli, že Rusko nelze poznat JEN rozumem, ale že je třeba k tomu, abychom je poznali, přibrat i duši, cit? Za tři roky, které jsem v Rusku sám prožil, si myslím, že je to neméně důležité. Což ostatně platí nejen pro poznávání Ruska!
A jestli Luboš Dobrovský některé názory politiků či generálů Ruska chápe jako výhružku, tedy jako něco, čeho se musíme bát, pak oponuji: nevidím jediný vnitřní důvod Ruska ( a to je pro zahraniční politiku, podle mého soudu, rozhodující), pro který by Rusko potřebovalo k řešení hromady vlastních problémů, tedy země „bohaté na zdroje a talenty” (Gorbačov), výboje a rozšiřování svého imperia v jakékoliv podobě. Jestli TGM požadoval pro utvrzení demokracie v naší zemi po roce 1918 nějakých 50 let, kterých se jí nedostalo a důsledky vidíme dodnes, proč by takovou možnost neměla dostat tak obrovská a „výrazně nehomogenní země”?
Máme po těchto „výhružkách” mít z Ruska strach? Tvrdím že ne! Musíme mít spíše strach z těch, kteří by chtěli z Ruska učinit ze všech stran základnami a vojenskými zařízeními obklíčenou zemi, vybudit v nich pocity, podobné těm, které v nich formovali po staletí stepní národy a pak nájezdy napoleonovských a hitlerovských armád.
Můžeme mít strach z Ruska, které by bylo zatlačeno do pozice, „ve které bojovník nasazuje veškeré síly, neboť nemůže ani uniknout, ani očekávat milost” (Konrad Lorenz, Takzvané zlo,Kolumbus, Praha,1992). A že by se mohlo k něčemu takovému schylovat ? Nepodceňujme ku příkladu to, co se děje v ruské pravoslavné církvi. Metropolita Kirill v Danilovském klášteře prezentoval manifest „Ruská doktrina. Citát z ní je dostatečně výmluvný: „Je důležitá psychologická výchova ruské vládoucí elity-musí celému světu ukázat svou rozhodnost k použití jaderných zbraní v kritickém momentu a nebát se při tom žádných mezinárodních tribunálů. Musíme zkřížit rozvoj a obnovu jaderno-strategického arsenálu země s psychologickými operacemi, které přesvědčí celý svět o ruské rozhodnosti a nemilosrdnosti.” Tato doktrina má přdstavovat eschatologickou strategii Ruska na všechny časy historie (Ogoňok, 37/2007).
Aby se mně pan Štern nemusel ptát, jako se to už stalo, a co navrhujete, když kladete otázku „co s Lubošem Dobrovským”? Navrhuji jen jediné: potýkat se s jeho názory, polemizovat s nimi. A v obecnějším měřítku: skoncovat s podceňováním Ruska a věřit, že tak jako se Rusko dokázalo od „stalinismu osvobodit svými silami navzdory všem západním prognozám” (F.X.Coquin), že si dokáže vybudovat takovou formu demokracie, která bude odpovídat jeho tradicím, historii, kulturním hodnotám a která bude demokratickou i v případě, že nebude plně odpovídat západní koncepci demokracie, která je, nevím na základě jakého oprávnění, považována za jedině správnou a pro všechny země vhodnou formu demokracie. A připojuji se v tomto smyslu k výzvě francouzského historika Coquina: „Nepleťme si postupování demokracie s vybojováním nových trhů nebo strategických předmostí, nevytvářejme novou, tentokrát demokratickou variantu netrpělivosti a totality”. A to ani vůči Rusku!
Problém, který svou otázkou nastoluje a na který se pokouší dát v článku odpověď, není pro jeho vidění Ruska nijak nový.V rozhovoru, který vedl 22.12.2000 na vlnách Svobodné Evropy formuluje svůj postoj k tomuto problému podobně. Říká: „Vidím nezbytnost začít uvažovat o tom, co s Ruskem (podtrženo mnou), jakým způsobem se k Rusku chovat.” Jestliže v onom vzpomínaném rozhovoru kategoricky vyhlašuje , že „Rusku lze pomoci tak, že nebudeme podporovat kohokoliv, kdo se ocitne v prezidentském křesle”., pak v článku, k němuž píši své stanovisko, dospívá k závěru, že podpořit vzájemné porozumění s Ruskem lze jen tak, že „podpoříme ruskou opozici”. Tedy od toho, co nebudeme dělat, dnes říká, co dělat máme. K tomu se ještě vyjádřím později. Zdá se tedy, že v očích Luboše Dobrovského, kterého jistě nelze podezírat z neznalosti Ruska, je Rusko objektem, nikoliv subjektem mezinárodní politiky. A že tedy je na prvním místě třeba se zamyslet nad tím, co uděláme s tímto „nepoddajným dítkem”, které se začíná chovat jinak, než jak bychom si přáli. A na konci těchto úvah, mají-li vůbec k něčemu vést, bychom měli znát odpovědď, co „my”, tedy ti, kteří stojíme mimo tuto zemi, a kteří jsme od jisté doby sešikováni kolem Spojených států amerických, uděláme, abychom toto neposlušné a nepoddajné Rusko ukáznili, přivedi k rozumu a postavili tam, kam patří. Možná je „srazili na kolena, udělali z něj kolonii a skončili s jakýmkoiliv pokusem odporu jeho národa” (Alexandr Zinověv „Proč se vracím do Ruska”, též F.X.Coquin v Réflexions sur l´assimilation du stalinisme à l´hitlerisme)) a donutili Rusko, aby se kálo nejen za své hříchy současné, ale za hříchy předchůdců, jichž se tito vůči té části lidstva, kterou představujeme, podle nás dopustili. A to ,co bude za hříchy považováno, kam zpět v historii se až půjde,určíme my!
Už první dojem, který jsem při čtení článku získal, byl pocit, že se setkávám s projevem nesmírné domýšlivosti. Cožpak lze postoj k jakémukoliv národu, ať už je malý či velký, připodobňovat (ať už chtěně či nechtěně) k tomu, jak třeba rodiče bědují nad školním vysvědčením svého dítěte, když říkají „co z toho dítěte bude, co s ním budeme dělat”?
Vždyť tady hovoříme o zemi, chci zdůraznit o evropské zemi, o zemi, která je nejen geograficky (navzdory mínění současného francouzského prezidenta), ale i historicky a kulturně, nedílnou a organickou součástí naší evropské civilizace, o zemi s tisíciletou historií, s jejími nesmírnými zásluhami o západní Evropu, když nejprve po staletí zadržovala nápor stepních národů a umožnila tak v podstatě, aby v naší části Evropy se zrodila a dozrála epocha Osvícení, o zemi, která o staletí později spoluzachraňovala Evropu před důsledky činnosti „stád hunské soldatesky, hrnoucích se vpřed jako hejna lezoucích kobylek” (W. Churchill, II. světová válka, III.díl, str.368), o zemi, jejíž zásluhy o záchranu toho nejlepšího, co na starém kontinentě vzniklo, jsou nezpochybnitelné, když za cenu „nadlidského úsilí a...kolosální oběti” (F.XCoquin), výrazně napomohla k přemožení režimu , který se opíral o ideologii iracionálních hodnot krve a rasy, nelze pochybovat, o zemi, která – je třeba ještě pokračovat?
Ve stejný den, kdy jsem si v Moravské zemské knihovně v Brně prostudoval a oxeroxoval článek Luboše Dobrovského v Listech „Co s Ruskem?”, jsem si večer otevřel stránku www.mn.ru a tam si přečetl příspěvek Konstantina Kosačova, předsedy Výboru pro mezinárodní věci Dumy Ruské federace „Rusko-Západ: právo na zájmy”.
V článku ruského poslance, a ne bezvýznamného poslance, mě zaujala, kromě jiného tato věta: „Namísto toho, aby západní politici a hromadné sdělovací prostředky reagovali už obvyklou otázkou „co máme dělat s Ruskem”, bylo by rozumnější, kdyby naši západní partneři střízlivě a nezaujatě se zamysleli nad tím, proč to či ono Moskva dělá? Proč nehledá jiné prostředky, než tak říznou formou soustředit pozornost na problémy mezinárodní bezpečnosti a kontroly nad zbrojením?”
Osobně nemám nic proti Luboši Dobrovskému. Vím ku příkladu, že jeho činnost ve funkci ministra obrany ČSFR je mými kamarády a „přáteli ve zbrani”, kteří prošli v posrpnové éře kalvarií diskriminací, hodnocena kladně. Nerad bych, aby to, co jsem napsal či ještě dále napíši, bral osobně. Spíše chci ukázat, že jeho názory jsou pro mne prezentací ideologie, která dnes předvládá ve vztahu západního světa vůči Rusku, jsouce živena dovedně, koncepčně a s jistým strategickým předstihem prováděného opracovávání světového veřejného mínění. Tato koncepce, jak se mi to jeví, nemusí vůbec být zpracovávána v Pentagonu, či sídle CIA, ale ve správních radách ovládajících, či snažících se ovládnout, zdroje a trh se strategickými surovinami nejrůznějšího organického či anorganického původu.
Kým tedy bychom měli měřit současné Rusko? Jen Putinem? Či těmi, kdo v Rusku „nesouhlasí s Kremlem a nabízejí jinou (jakou konkétně?), přijatelnou (pro koho?) podobu Ruska”? Máme měřit dnešní Rusko postoji „ruských generálů” kteří „až hystericky oponují české a polské participaci na americkém antiraketovém systému”, když sám Luboš Dobrovský považuje jejich odpor za irelevantní, vzhledem k „neexistjícímu nebezpečí”. Luboš Dobrovský si jistě i za svého krátkého působení v roli ministra obrany ujasnil, že základní povinností každého genrálního štábu je soustavné, v reálném čase prováděné,vyhodnocování všeho, co se děje za hranicemi příslušné země a co by mohlo (nikoliv jen toho, co bezpodmínečně musí) ohrozit vlastní zemi a že musí navrhovat, případně deklarovat kroky, které po vojenské stránce budou učiněny k tomu, aby se podobným nebezpečím či rizikům, jak byly vyhodnoceny jím samým, nikoliv tím, jak byly druhou stranou prezentovány, předešlo. Když pak takové počínání profesionálního,odpovědného a za něco odpovídajícího vojáka, je hodnoceno jako výhružka či hysterie, pak už opravdu ztrácím představu o tom, jaký je rozdíl mezi nadávkou či věcnou argumentací!
Nebo budeme měřit Rusko také Gorbačovem, který na tiskové konferenci v Moskvě 27. července t.r. vyjádřil názor, že existuje pocit, že „ve světě vzrůstá neklid, který lze překonat jen politickými cestami (kam jistě nepatří budování nových a nových vojenských základen a zařízení, poznámka má), pouze cestou spolupráce, cestou zvyšování úlohy mezinárodních institucí ( k takové cestě jistě nepatří obcházení OSN, RB,OBSE, pozn.má)”. Či máme měřit Rusko také názorem poslance Dumy Kosačova, který vyzývá k návratu k logice: nejdříve budovat z obou stran partnerství a sbližování a teprve pak rozmisťování vojenských zařízení a vojenskou aktivitu- jestli tato nakonec bude potřebná!
Osobně si myslím, že by nebylo vůbec na škodu měřit Rusko třeba pocity, které zažívají jeho lidé, když vidí, a nemusí je o tom přesvěčovat jejich propaganda, jak je jejich země neustále obkličována ( a to od konce Druhé světové války!) vojenským základnami a bloky, budovanými nejprve proti „šířenému a šířícímu se komunismu”, a po jeho pádu (alespoň v Evropě) vlastně proti komu?
Všem těm, kteří si lámou hlavu otázkou „co s Ruskem” by možná neškodilo, měřit Rusko i pocity, které třeba zažívá možná ona, mně neznámá, „Naděnka” (a miliony dalších Naděnek, Nastěnek), jíž byl adresován dopis postaršího ruského vojáka, který našel svou smrt v Krušných Horách, když, spolu s jinými, spěchal na pomoc povstalecké Praze v květnu 1945 (jistě na rozkaz, ale tím jeho oběť není menší) a v jehož kapse byl tento dopis nalezen:
„Má drahá Naděnko, buď statečná, seber všechny síly. Nechtěl jsme Ti psát, myslel jsem, že Ti všechno povím, až se vrátím domů. Válka už je u konce. Ale Ty se stejně všechno dozvíš, dostaneš úmrtní oznámení. Už jsme zůstali jen my dva, už nemáme více své děti. Včera jsme pohřbili Kolju. Nedokázal jsem jej ochránit, už mi to promiň! Panebože, za co jsme tak trestáni, bylo by lepší, kdyby zabili mne a při tom já jsem prošel celou válkou bez oděrky. Vasja odpočívá v polské zemi a Kolja teď v německé. Spolu s ním pochovali Nastěnčina Voloďju. Až se vrátím nějak už žít budeme, vezmeme si k sobě dvojčata Nastěnky, bude jí lehčeji. Ať už je prokletá tato válka!”
V poslední době, zejména díky Internetu a svému zájmu o Rusko, který mne provází od studentských let, v neposlední řadě i díky znalosti jazyka,mám možnost ku příkladu o prezidentu Putinovi se dovídat nejen to, co mi prezentují naše hromadné sdělovací prostředky, ale přečíst či prostudovat si projevy jeho, jakož i projevy ministra Lavrova , poslankyně Naročnické a dalších. U nikoho ze jmenovaných jsem nevypozoroval, že by prezident Putin či kdokoliv z nich, „trval na nevyvratitelnosti Ťjutčevova tvrzení o nepoznatelnosti Ruska” tak, jak je intepretuje Luboš Dobrovský. A což tak se na tento Ťjutčevův verš podívat tak, že měl na mysli, že Rusko nelze poznat JEN rozumem, ale že je třeba k tomu, abychom je poznali, přibrat i duši, cit? Za tři roky, které jsem v Rusku sám prožil, si myslím, že je to neméně důležité. Což ostatně platí nejen pro poznávání Ruska!
A jestli Luboš Dobrovský některé názory politiků či generálů Ruska chápe jako výhružku, tedy jako něco, čeho se musíme bát, pak oponuji: nevidím jediný vnitřní důvod Ruska ( a to je pro zahraniční politiku, podle mého soudu, rozhodující), pro který by Rusko potřebovalo k řešení hromady vlastních problémů, tedy země „bohaté na zdroje a talenty” (Gorbačov), výboje a rozšiřování svého imperia v jakékoliv podobě. Jestli TGM požadoval pro utvrzení demokracie v naší zemi po roce 1918 nějakých 50 let, kterých se jí nedostalo a důsledky vidíme dodnes, proč by takovou možnost neměla dostat tak obrovská a „výrazně nehomogenní země”?
Máme po těchto „výhružkách” mít z Ruska strach? Tvrdím že ne! Musíme mít spíše strach z těch, kteří by chtěli z Ruska učinit ze všech stran základnami a vojenskými zařízeními obklíčenou zemi, vybudit v nich pocity, podobné těm, které v nich formovali po staletí stepní národy a pak nájezdy napoleonovských a hitlerovských armád.
Můžeme mít strach z Ruska, které by bylo zatlačeno do pozice, „ve které bojovník nasazuje veškeré síly, neboť nemůže ani uniknout, ani očekávat milost” (Konrad Lorenz, Takzvané zlo,Kolumbus, Praha,1992). A že by se mohlo k něčemu takovému schylovat ? Nepodceňujme ku příkladu to, co se děje v ruské pravoslavné církvi. Metropolita Kirill v Danilovském klášteře prezentoval manifest „Ruská doktrina. Citát z ní je dostatečně výmluvný: „Je důležitá psychologická výchova ruské vládoucí elity-musí celému světu ukázat svou rozhodnost k použití jaderných zbraní v kritickém momentu a nebát se při tom žádných mezinárodních tribunálů. Musíme zkřížit rozvoj a obnovu jaderno-strategického arsenálu země s psychologickými operacemi, které přesvědčí celý svět o ruské rozhodnosti a nemilosrdnosti.” Tato doktrina má přdstavovat eschatologickou strategii Ruska na všechny časy historie (Ogoňok, 37/2007).
Aby se mně pan Štern nemusel ptát, jako se to už stalo, a co navrhujete, když kladete otázku „co s Lubošem Dobrovským”? Navrhuji jen jediné: potýkat se s jeho názory, polemizovat s nimi. A v obecnějším měřítku: skoncovat s podceňováním Ruska a věřit, že tak jako se Rusko dokázalo od „stalinismu osvobodit svými silami navzdory všem západním prognozám” (F.X.Coquin), že si dokáže vybudovat takovou formu demokracie, která bude odpovídat jeho tradicím, historii, kulturním hodnotám a která bude demokratickou i v případě, že nebude plně odpovídat západní koncepci demokracie, která je, nevím na základě jakého oprávnění, považována za jedině správnou a pro všechny země vhodnou formu demokracie. A připojuji se v tomto smyslu k výzvě francouzského historika Coquina: „Nepleťme si postupování demokracie s vybojováním nových trhů nebo strategických předmostí, nevytvářejme novou, tentokrát demokratickou variantu netrpělivosti a totality”. A to ani vůči Rusku!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
