čtvrtek 7. února 2013

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.13. POKRAČOVÁNÍ.



DVANÁCTÁ KAPITOLA.
SOVĚTSKÝ SVAZ A J. V. STALIN V MÉM ŽIVOTĚ
I.část
      To, že někde ve světě existuje něco, co se nazývá Sovětským svazem a že někde žije člověk, který se nazývá Stalin (byl to národností Gruzínec a jeho gruzínské jméno bylo Džugašvili), jsem poznal někdy uprostřed války. Bylo to asi v době, kdy můj tatínek utajeně začal poslouchat zahraniční rozhlas, jmenovitě BBC. Jestli, kromě poslechu „Londýna“, poslouchal také jiné české vysílání ze zahraničí, to už nevím. Téměř každý večer od jisté doby zaznívala v našem bytě znělka a oznámení „Volá Londýn!“. Když začala válka na východě se Sovětským svazem, začal se zajímat hlavně o tuto válku. Pamatuji si, že si tatínek v té době sehnal jakousi mapu Evropy a začal na mapě vypichovat špendlíky se skleněnými barevnými hlavičkami, linii německo-ruské fronty.

Proč si myslíte, že se váš tatínek začal více zajímat o válku na východě, kde Německo vedlo válku se Sovětským svazem?
      No to dnes nemám spolehlivou odpověď. Také asi proto, že jsem se sám o tyto věci moc nezajímal. Nikdy jsem se také svého otce na to nevyptával. Což mne bude mrzet do konce života!
      Určitě ale jeho zájem nevyplýval z toho, že by znal Rusko z vlastní zkušenosti z První světové války. On sám byl povolán do armády rakousko-uherské monarchii k 75. pluku. Sídlem tohoto pluku byl Salcburg. Část jeho pluku, zřejmě tedy i doplňovací velitelství, bylo v Jindřichově Hradci. Tam oblast Pelhřimovska patřila a proto otec narukoval v lednu 1917 do Jindřichova Hradce. Hlavní část pluku byla nasazena na ruské frontě, účastnila se i bojů u Zborova. Během roku 1917 se však v Rusku odehrávaly události, které jako jeden z důsledků měly to, že rakouské velitelství mohlo část armády přesunout na italskou frontu. A tak se také stalo, že můj tatínek se ocitl na italské frontě. Tam prožil zbytek války a odtud se také jako příslušník „Sokolského útočného praporu Italské domobrany“ vracel v roce 1919 do vlasti. Možná tam získal jisté poznatky o Rusku od jiných příslušníků 75. pluku. Na podzim roku 1917 se už 75. pluk nachází v prostoru Asiaga na „Planině sedmi obcí“ (Altopiano dei Sette Comuni). A prapor tohoto pluku, do kterého byl tatínek zařazen, se zřejmě někdy v létě roku 1917 připojil k pluku, přesunujícímu se z ruské fronty na frontu italskou. Možná se to stalo už v Maďarsku.
      Je docela možné, že v té době u něho vznikaly jisté sympatie ke slovanskému Rusku, jako k zemi, se kterou český národ spojoval své naděje na osvobození z nacistické poroby. Ty byly, obzvláště po zkušenostech roku 1938, určitě silnější, než vztahy k Západu. Ten nás obětoval Hitlerovi, aby si, byť na krátkou dobu, zachránil mír. A jak poukazoval W. Churchill, zachránil pro sebe na krátkou dobu mír, nikoliv však čest. Možná se u mého tatínka projevovalo i to, co tak dráždilo samotného vůdce Třetí říše Adolfa Hitlera.

Teď vám vůbec nerozumím. Mohl byste mi to vysvětlit?
       Ano, opírám se o ruského historika I.N.Šumejka. Ten píše ve své práci „Druhá světová . Resetování“ (http://lib.rus.ec/b/212523/read#t28), že Hitler v jednom z „rozhovorů u stolu“ prohlásil do nastražených uší generálů, kteří jej u stolu obklopovali, a to je pro naše téma to hlavní, že „Češi budou vždy spojovat své naděje s „mátuškou“ Ruskem“.
       Nevím samozřejmě, kde tatínek získal v době války potřebnou mapu. Avšak vím, že v té době jsem se i já, jako ještě školou povinný chlapec, začal trochu zajímat o válku a začínal si uvědomovat, že to, co se daleko od mé vlasti odehrává, má i velký význam pro tu zemi, ve které jsem se narodil.
      Zcela určitě si vzpomínám na jedno ruské jméno, které jsem zaslechl v debatách, kterých jsem, jako zvědavý kluk, byl přítomen. Bylo to jméno Timošenko. Vím, že s tímto jménem bylo spojováno v oněch debatách něco, co by se dalo jednoduše vyjádřit větou „však počkejte, jak jim to Timošenko ukáže“! Semjon Konstantinovič Timošenko - od roku 1940 maršál Rudé armády - byl od roku 1940 až do 19. července 1941 Lidovým komisařem (tedy ministrem) obrany SSSR.
      To, o čem hovořím, se muselo, zcela určitě, odehrávat ještě v roce 1943 nebo krátce před tímto rokem. Od léta onoho roku jsem už většinu doby trávil ve Zlíně jako „mladý muž“ Baťovy školy práce. Tam už jsem neměl možnost poslouchat zahraniční rozhlas a zúčastňovat se debat svého tatínka. I mé zájmy byly někde zcela jinde: na hřišti, kde se hrál volejbal či česká házená, či na stadionu, kde se provozovala lehká atletika. Snad tomu uvěříte, či ne?

Samozřejmě. Proč bych měl mít pochyby o tom, co říkáte?Ned
      Nedivte se mé otázce. Můj spolužák z poválečného studia na jihlavském gymnasiu, který mne mohl poznávat po dobu třech roků-od září 1945 do června 1948, napsal knihu vzpomínek, v níž se dotkl i mé osoby. V ní, kromě jiného, dosti zlomyslně napsal, že jsem zřejmě „Lenina musel studovat již během války“. To, když čtenářům své knihy vysvětloval mé postoje, které jsem už v době středoškolského studia zaujímal. Vyprávět o tom, a zabývat se tímto nesmyslem mého spolužáka, by ale bylo na oddělenou debatu, a raději bych se proto teď této otázce vyhnul.

Ano, děkuji. Rád bych se vás zeptal: co si dnes myslíte o roli, kterou ve vašem životě hrál onen fenomén, kterým byl Sovětský svaz. Co si o Sovětském svazu myslíte i poté, co jste jistě měl možnost, kromě vlastních poznatků z doby, o které píšete ve své knize, dozvědět za posledních, dejme tomu, dvacet let. Tedy až do roku 1991, kdy Sovětský svaz, jako subjekt mezinárodního života na této planetě, přestal existovat.
      Pro mne základním a rozhodujícím měřítkem, podle kterého budu roli Sovětského svazu pro svůj vlastní život posuzovat, je to, co znamenal Sovětský svaz pro můj národ, co znamenal pro zemi, ve které jsem se narodil, ve které jsem prožil celý svůj život a ve které i tento můj život skončí. Co pro mne znamenal zejména v době Druhé světové války, respektive v době evropské války. A samozřejmě i po ní.

Vy odlišujete pojmy „evropská válka“ a „ druhá světová válka“?
      Ano, odlišuji. I když, v obou případech, se dopouštím určitého zjednodušení nebo, chcete-li, nepřesnosti. Ani jeden z těchto pojmů totiž nevystihuje přesně podstatu toho, co se v Evropě nebo ve světě odehrávalo. Oba pojmy, jak „evropská“ válka, tak i „světová“ válka, jsou vlastně pojmy konvenční, smluvené.

Teď vám nerozumím.
      Myslím, že není až tak obtížné pochopit, v čem spočívá ona konvence, která pracuje s pojmem „druhá světová válka“ nebo též „evropská“ válka. Všimněme si nejprve pojmu „evropská válka“. Vycházejme z toho, co je to Evropa v zeměpisném a v politickém smyslu. Porovnejme to s tím, které státy byly přímo do válečných akcí zapojeny. A hned uvidíme, že řada států stála mimo onen válečný konflikt, že se svými ozbrojenými silami, ačkoliv je měla, války nezúčastnila. Není třeba ony státy, které se války nezúčastnily, vyjmenovávat. Jednalo se samozřejmě o válku, nebo o války, odehrávající se na evropském kontinentě. Nejednalo se však o válku, do které by všechny evropské státy byly zapojeny. Jestliže tedy řekneme „evropská válka“, tak to neznamená nic jiného, než že jsme se domluvili, že všechny válečné akce, které se v uvažovaném období v daném případě mezi roky 1938-1945, odehrávaly, shrneme pod jeden název.
      Navíc i ty státy, které se zúčastnily, to neučinily současně, ale postupně. Postupně byly poráženy Německem a jím zcela či částečně okupovány a zbaveny suverenity, která by je charakterizovala jako nezávislý stát. S námi se to stalo právě onoho 15. března 1939. Já si dokonce myslím, že naší zemi válka začala už v roce 1938. K tomu se ale, možná, dostaneme. Nic na tom asi nezmění skutečnost, že nedošlo k vojenskému střetnutí Československa nebo jeho zbytku s Německem. Že ke ztrátě hlavního znaku státu, to jest státní suverenity, došlo podpisem prezidenta Háchy v noci ze 14. na 15. března 1939, je jistě nesporné. Prezident Hácha, v rozporu s tehdejší naší Ústavou, podepsal dokument, v němž žádal hitlerovské Německo, aby náš stát „vzalo pod ochranu“. Nehledě na podpis tehdejší hlavy státu, to však už od té doby bylo považováno za okupaci naší země. Byla to tedy válka, či nebyla? Já si osobně myslím, že se jednalo o akt kapitulace, tedy o něco, čím může skončit válečný konflikt, byť v daném případě nedošlo k jedinému výstřelu či k použití zbraní. Prezident Hácha onen dokument podepsal pod nátlakem, bylo mu vyhrožováno použitím zbraní, tedy válkou se vším všudy a zřejmě usoudil, že Německo svou hrozbu myslí zcela vážně, nikoliv jako blaf. Že podepsal v rozporu s existující Ústavou, na to už upozornil tehdy Sovětský svaz.

Říkal jste, že na to, že je to v rozporu s naší Ústavou, upozorňoval Sovětský svaz. Kromě toho, vy jdete dokonce ještě zpět do roku 1938. Mohl byste mi to upřesnit?
       Zajisté. Nejprve k první části vaší otázky. Ve své notě, kterou Sovětský svaz předal 18. března 1939 Německu, se praví, kromě jiného: „Sovětská vláda nezná ústavy žádného státu, která by dávala hlavě státu právo zrušit existenci státu bez souhlasu dotyčného národa…Vzhledem k okolnosti, že chybí jakýkoliv projev národa českého, je třeba označit okupaci Čech německými vojsky a veškerý další postup německé vlády za svévolný, násilný a agresivní“. (Paměti Dr. Beneše, str. 439, Orbis, Praha ,1947).
      K tomu snad není třeba dodávat nic.
      K druhé části vaší otázky, proč jdu ještě zpět do roku 1938? Dělám to přesto, že vím, že asi nenajdu oporu u různých odborníků na mezinárodní právo a podobně. Proto to také prezentuji jen jako svůj soukromý názor. Budu se opírat o názory klasika teorie války, prusko-ruského důstojníka Carl von Clausewitze. Ten už v prvních odstavcích svého fundamentálního díla „O válce“ jednak definuje válku jako „akt násilí sloužící k donucení protivníka, aby se podrobil naší vůli“. Rozumím této větě tak, že použití zbraní nemusí vždy být podmínkou sine qua non. Vždyť konec konců i to, nazýváme „studenou válkou“, spočívalo v podstatě na tom, že si obě strany, ponechme zatím bez diskuze to, kdo s tím začal, navzájem hrozily použitím zbraní, tedy akty násilí.
      Za druhé má Clausewitz za to, že „zápas mezi lidmi pramení v podstatě ze dvou různých zdrojů: z nepřátelské nenávisti a z nepřátelských úmyslů“ a podle něho „ válka není ničím jiným než rozšířeným soubojem“, tedy střetnutím dvou soupeřů. Dva soupeři, které vedle sebe postavila historie, tedy nacistické totalitní Německo a demokratické Československo, se stali soupeři už v okamžiku, kdy se ujal vlády v Německu kancléř Hitler a jeho politická strana NSDAP. Strategickým úmyslem Hitlera, od počátku jeho vlády, se stalo zničení Československa jako státu, přisvojení si jeho území a jeho totální germanizace. Při nejmenším té jeho části, které představovaly Čechy, Morava a Slezsko.
      Zápas těchto dvou soupeřů se v roce 1938 dostal do kritické, de facto těsně předválečné situace. Ta se od reálné války lišila jen tím, že ozbrojené složky obou států se ještě nedaly do pohybu a válka se ještě nestala válkou ani de facto ani de iure. O tom, že na straně Hitlera byly vůči Československu jak „nepřátelská nenávist“ tak i „nepřátelské úmysly“, jistě není pochyb a nemusím pro to snášet důkazy. Z tohoto hlediska pak ono smutně proslulé jednání v Mnichově v září 1938, někdy také kamuflované výrazem „konference“, „jednání“ apod., nebylo ničím jiným, než prvním střetnutím války mezi oběma státy. A v tomto střetnutí získal Hitler své první vítězství, sice bez boje a bez nasazení svých ozbrojených sil. Československo však své ozbrojené síly mobilizovalo a to je mnohými považováno už za válečný akt. Hitler svého dosáhl díky mistrovské diplomacii a díky zbabělosti třech dalších mocností, které se na jeho násilné akci podílely. Velká část území suverénního státu, včetně obrovských tam se nacházejících majetků Čechů, byla diktátem odtržena od Československa, tedy od státu, jehož suverenita byla stvrzena Versaillskou smlouvou z 10. září 1919. Tuto smlouvu podepsalo i Německo, sice jako poražený stát, ale její závaznost i pro něj je nezpochybnitelná.
        Jako spojenci v této sice nevyhlášené, ale de facto probíhající válce, stáli na straně vítězného Německa tři státy: Itálie, Francie a Velká Británie. A je něco neobvyklého, jestliže se budu na tyto tři státy dívat jako na spojence Hitlera ve válce proti Československu? Při posuzování vraždy jsou také, vedle pachatele, souzeni i jeho komplicové, že? A k těmto komplicům Hitlera musím přiřadit také Polsko a Maďarsko, byť se jednání v Mnichově nezúčastnily. Ale o podíl na „kořisti“, kterou Hitler získal v Mnichově, velice usilovaly.
       Co se týče obou posledních jmenovaných států ještě malou poznámku. Je náhodné, že oba tyto státy, Polsko a Maďarsko, se velice ochotně, dalo by se v případě Polska říci i iniciativně, podílely na druhém válečném aktu, který byl vůči naší zemi uskutečněn v srpnu 1968? Nejsmutnější na celé věci je to, že jeden z tehdejších spojenců agresora, Francie, byla smluvně vázána s obětí a byl tedy její postoj klasickým příkladem zrady v mezinárodním měřítku. Nepamatuji si rovněž, že by tatáž Francie byla nějak protestovala proti postupu Sovětského svazu vůči naší zemi v roce 1968.
      Bude tedy chybou, jestliže budu považovat za počátek války vůči naší zemi 30. září 1938? Nedávno jsem měl příležitost tento svůj názor veřejně publikovat.

Můžete mi, prosím, uvést tento příklad?
      Samozřejmě, v Týdeníku rozhlas napsal jeho redaktor René Kočík krátkou vzpomínku na vánoce roku 1938. A v ní, kromě jiného, napsal, se Karlu Čapkovi zhroutil svět „po mnichovské dohodě“.
      K tomu jsem napsal, a bylo publikováno v Týdeníku číslo 1/2013, toto:
      „Myslím si, že nikdo v Česku by neměl to, co se odehrálo v září onoho roku v Mnichově, nazývat „dohodou“. Dohoda to mohla být jen pro čtyři aktéry onoho jednání. Ti se navzájem dohodli na ultimatu vůči suverénnímu státu, členu Společnosti národů. Podle ultimata muselo Československo odstoupit velkou část svého území jinému státu. Ultimatum bylo poslední výzvou k přijetí požadavků s hrozbou, že jinak dojde k válce. Jmenovat signatáře onoho diktátu jistě nemusím. Jména určitě znají i, v historii zajisté vzdělané, terciánky či kvartánky třeboňského gymnasia.
       Mnichovský diktát, nikoliv smlouva, byl aktem války, byť válka Československu nebyla oficiálně vyhlášena. Při nejmenším však jedním z aktérů bylo ozbrojeným násilím proti naší zemi vyhrožováno a ostatní tři aktéři, svou spoluúčastí na diktátu, tuto hrozbu v podstatě sankcinovali. Podle teoretika války Carl von Clausewitze je válka „aktem násilí s cílem donutit protivníka, aby se podřídil naší vůli“. Je hrozba válkou něčím menším, než samotný akt války? Není. V obou případech je cílem podřízení se vůli, tedy v mnichovském případě podřízení se vůli čtyřech signatářů diktátu.
      Přesně v duchu von Clausewitze to hodnotil i prezident Beneš. Ve svém projevu v londýnském rozhlase dne 8. srpna 1942 řekl, že „Mnichovem se začala druhá světová válka a od této chvíle bylo Československo už na frontě…“ (Dr.Edvard Beneš, Paměti, Orbis, Praha, 1947, str. 311). Plně se s názorem prezidenta Beneše shoduji.
      Nikdo z účastníků mnichovského jednání se z odpovědnosti za vznik druhé světové války nemůže vyvinit. Nebyla tedy žádná „mnichovská dohoda“, ale byl tu akt násilí zahajující válku s Československem. Ta pak přerostla ve válku evropskou a světovou!“
      V poslední době jsem tento názor uplatnil i v připomínkách k jednomu vystoupení ruské historičky Natalije Naročnické v instituci zvané «Изборский клуб».

Povězte mi, prosím, o tomto něco více. Vidím z toho, že se zapojujete i do diskuzí, které přesahují hranice státu.
      Prosím, beze všeho. Na besedě, kterou vedla tato historička se studenty v Litvě, zazněla, kromě jiného také tato její slova: „Náš Fond historické perspektivy vydal sborník článků k výročí Mnichovského dohovoru v roce 2008. Tato výročí Západ přehlédl, navzdory tomu, že právě tehdy započal pohyb k Druhé světové válce“.
      K tomu jsem si dovolil zaslat Izborskému klubu toto své vyjádření:
      „Nejprve bych se vyjádřil k slovům, že „Západ přehlédl výročí“ Mnichova. Slovo „přehlédl“by bylo možno chápat tak, že se tak stalo z důvodu jakési neopatrnosti. Domnívám se, že se tak stalo zcela záměrně. To „přehlédnutí“ se totiž kryje se snahami přepsat historii. To, co se přihodilo v roce 1938 v Mnichově, a za co by se státy jako Francie a Velká Británie, případně i Itálie, měly stydět při nejmenším po nejbližších tisíc let, zcela ladí s jejich současnou politikou.
      Hovořit o ujednání, k němuž dospěli zástupci čtyřech států, jako o „dohovoru“ lze jen v případě, že budeme toto ujednání chápat jako dohovor oněch čtyřech států. Ve vztahu ke státu, který se stal objektem tohoto dohovoru, to bylo diktátem. Ten mu byl sdělen v podobě ultimata. „Ultimatum“ představuje, jak jsem argumentoval, opíraje se o Slovník cizích slov vydaný v Moskvě v roce 1984, „požadavek jednoho státu ke státu druhému, který je doprovázen hrozbou přerušení diplomatických styků nebo použitím ozbrojené síly v případě, že požadavky nebudou v určité lhůtě splněny“. Definice války, tak jak ji vypracoval Karl von Clausewitz, říká, že „válka je akt násilí, který má za cíl donutit protivníka silou, aby se podřídil naší vůli“.
     Z toho vyplývá, že to, co bylo výsledkem ujednání v Mnichově, bylo ve skutečnosti aktem násilí, aktem války. Proto měl zcela pravdu jeden z účastníků událostí, byť nebyl přímo účasten oněch rozhovorů, ale byl obětí onoho ujednání, doktor Beneš, a tady jsem opakoval to,co řekl 8. srpna 1942 ve svém projevu v rozhlase v Londýně, který byl vysílán do Československa, že „druhá světová válka má svůj počátek v Mnichově a od tohoto okamžiku se nacházelo Československo na frontě“.
     Napsal jsem, že tento výrok prezidenta Beneše je v souladu s názorem N. Naročnické, že se „právě tam začal pohyb ke Druhé světové válce“. Napsal jsem, že jestliže cokoliv se z klidového stavu dostává do pohybu, pak tento pohyb má vždy svůj začátek a svůj konec. A začátek událostí, které postupně přerostly ve světovou válku, se nacházel v Mnichově a konec měl v Berlíně.
     Mé tvrzení nemá v žádném případě za cíl jakési soutěžení o prvenství, kdy vlastně začala Druhá světová válka. Souhlasím s tím, že mnohé pojmy jsou pojmy smluvenými. Protože však cílem jedné strany bylo získání světovlády, a toto začalo v Mnichově, tak i tam začínala válka, v níž nezvítězil bohudík ten, kdo ji začal, ale druhá strana. Ta nakonec donutila iniciátora války, aby se podřídil její vůli.
     Historické spojení spatřuji v tom, že i ty státy, které se chtěly přiživit na trofejích Mnichova, se aktivně zúčastnily i válečné akce proti Československu v roce 1968. Mám na zřeteli Polsko a Maďarsko.
     Vím, že třeba Poláci budou tvrdit, že prvenství patří jim. Kdyby souhlasili s mým tvrzením, pak by ztratili vítr ve svých plachtách. Totéž se týká i Baltických států. Všechny báchorky o významu „paktu Molotov- Ribbentrop“ by ztratily svůj význam.“
     Toto jsem tedy napsal do redakce Izborského klubu. Jaká bude odezva, nevím.
     Podobně můžeme uvažovat i o válce světové. Cožpak se jí účastnily všechny státy, které v době 1939-1945 tvořily tehdejší svět? Jen se podívejte třeba na Jižní a Střední Ameriku. Který ze států onoho kontinentu nebo subkontinentu se zúčastnil války? V podstatě žádný. A to přece také byly státy-součásti- tehdejšího světa. A o tom, že se ona válka stala válkou „světovou“, můžeme hovořit až v roce 1941, kdy do války vstoupily po agresi Německa a Japonska na jejich území, takové mocnosti jakými byl Sovětský svaz a Spojené státy americké. Stalo se to, jak je známo, v červnu a v prosinci onoho roku.
     Rád bych podtrhl skutečnost, že nejde jen o hru se slovy, ale že přesné chápání oněch pojmů má svůj závažný politický význam. V neposlední řadě i význam propagandistický. Ne každý bude ochoten, ze svých zištných důvodů, ochoten podobnou definici oněch pojmů akceptovat. A to z těch důvodů, že by to vzalo, jak jsem už říkal, „vítr z plachet“ jeho politické argumentaci.

Mohl byste mi, prosím, toto vysvětlit blíže?
      Samozřejmě. Na příklad naši sousedé Poláci nebudou určitě můj názor akceptovat. A to proto, že jejich výkladu bude více vyhovovat to, jestliže za počátek války bude považováno přepadení jejich země hitlerovským Německem. Za ním totiž bezprostředně následovalo vyhlášení války Německu Velkou Británií a Francií. A toto přepadení Polska následovalo krátce poté, kdy byla podepsána smlouva o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem, tak zvaný „pakt Molotov-Ribbentrop“ ze srpna 1939. To dává Polákům možnost tvrdit, že podepsání oné smlouvy otevřelo cestu ke světové válce, a že „jejich“ válka s Německem byl počátkem druhé světové války. A tím, že to váží na onen pakt, a dávají jeho podepsání do příčinné souvislosti s válkou, pak mohou z jejího rozpoutání vinit stejně Německo, jako Sovětský svaz. A to bez ohledu na to, že do jejich země vstoupila Rudá armáda až poté, kdy bylo Polsko rozbíjeno už 17 dnů německými armádami, a kdy se pro Sovětský svaz stávalo reálným nebezpečím, že bude Wehrmacht ve svém bleskovém postupu pokračovat i poté, kdy dosáhne sovětsko-polských hranic.
      Na druhé straně tvrzení prezidenta Beneše, že začátkem války byl 15. březen 1939, eventuelně den, kdy byl podepsán mnichovský diktát, tento argument Poláků vyvrací. Nám naopak dává možnost tvrdit, a tady i já sám budu takový názor podporovat, že cestu ke světové válce neotevřela Smlouva o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem ze srpna 1939, ale mnichovský diktát. K tomuto diktátu se dospělo dohodou čtyřech zúčastněných států. Jestliže ji považuji za počátek druhé světové války, pak mi z toho vyplývá, že na rozpoutání oné druhé světové války mají ony státy, které podepsaly mnichovský diktát, větší podíl, než Sovětský svaz, který do Mnichova pozván nebyl, ač v té době už měl s Československem spojeneckou smlouvu, byl členem Společnosti národů a byl tedy smluvním partnerem jednoho, byť přímo nezúčastněného, účastníka onoho spiknutí proti Československu. Lze se při tom ptát: proč se jednání v Mnichově zúčastnila Francie, jako spojenec Československa? Avšak Sovětský svaz, jako druhý jeho spojenec, pozván nebyl? Nenaznačuje tento fakt sám o sobě, co tímto mělo být Německu naznačeno?
      I když nemusíte s mou argumentací souhlasit, tak snad z ní uvidíte, jak je důležité předtím, než začneme o jakékoliv otázce debatovat, musíme mít jasno v pojmech, se kterými budeme pracovat.
      Odlišuji tedy tyto dva pojmy. Při tom si uvědomuji, že se liším od, víceméně oficielních, názorů historiků, politiků, politologů a nevím ještě koho. Současně však vím, že je na tuto věc mnoho názorů. A pokud mohu soudit podle informací, které mi zpřístupnil Internet, pak v tomto směru jednotný názor na to neexistuje. A to platí zejména o politicích. Ti si obyčejně dějiny vykládají podle toho, jak se jim to momentálně „hodí do krámu“. Nebo, a to je ještě horší, podle toho, nakolik je znají. V neznalosti dějin, a chtěl bych zdůraznit dokonce dějin vlastního národa, hlavně pak v nerespektování ponaučení, které dějiny přinášejí, představují mnozí naši politikové celkem zdatné reprezentanty. Případně, a o tom nás přesvědčují politikové polistopadové éry, si píší vlastní dějiny a dokonce je kodifikují zákony a nechávají si to potvrdit justicí. Názorným příkladem je zákon o protiprávnosti komunistického režimu číslo 198/93 Sb a Nález Ústavního soudu číslo 14 z téhož roku.

Máte na mysli konkrétní osoby, když tvrdíte, že mnozí politikové buď neznají dějiny vlastní země nebo že si je vykládají po svém?
      Jistě. Především je to bývalý prezident Václav Havel. Ten byl, podle mého soudu, typickým představitelem „neználků“ dějin vlastního národa. Respektive představuje v mých očích člověka, který se z dějin vlastního národa moc neučil, či si je vykládal po svém podle toho, jak se to právě hodilo jeho momentálním myšlenkovým konstrukcím. Na něj opravdu seděla slova knížete Metternicha , že politici, „až příliš často přehlížejí dvě elementární skutečnosti: historii a zeměpis“.

Mohl byste mi konkrétněji říci, kdy se to, podle vás, projevilo u Václava Havla?
      Samozřejmě. Jen dva příklady. V době, kdy u nás byla diskutována otázka umístění v Brdech amerického radaru protiraketové obrany, jakožto součásti jisté varianty budování protiraketové obrany Spojených států, tak vyslovil svůj názor, nebudu citovat přesně, že bychom to měli Američanům umožnit, protože jsme jim dlužni za to, že díky nim jsme získali svobodu v obou světových válkách. Tento výrok přesvědčivě ukazuje, že Václav Havel neznal ani názory svého předchůdce, do kterého se dokonce stylizoval, prezidenta Masaryka. Ten už v prvním svém projevu dne 22. prosince 1918 prohlásil, že to bylo „naše vojsko, bojující na třech frontách, které nám vybojovalo naši svobodu“. V roce 1943 pak upřesnil prezident Beneš ve svém projevu ke členům obou komor amerického kongresu, že těchto vojáků bylo více než 150000.
      Jen si, prosím, uvědomte, že příslušníci našeho zahraničního vojska v Rusku vystoupili už 2. července 1917 se zbraní v ruce proti Rakousku v bitvě u Zborova. Při tom Spojené státy americké vstoupily do války s Rakousko-Uherskem až v listopadu 1917, tedy až půl roku po Zborovu. To, co říkám, vůbec neznamená, že bych chtěl zmenšovat přínos Ameriky pro vítězství nad těmi státy, které světovou válku rozpoutaly. Ale nemíním také nedoceňovat úlohu a postoje našich lidí, kteří za naši svobodu bojovali a také umírali. Už jen proto ne, že k nim patřil také můj otec!
      A v Druhé evropské válce? Spojené státy americké do evropské války vstoupily až tehdy, kdy jim po 7. prosinci 1941 vyhlásilo válku Německo a Itálie. A takový významný stát, jakým bylo Tisovo Slovensko. Pokud by toto bylo Německo neučinilo, kde máme záruku, že by Spojené státy do evropské války byly vůbec vstoupily? Vždyť jejich hlavním zájmem bylo Tichomoří. Tím, co říkám, zase nechci nijak snižovat význam účasti Spojených států na porážce hitlerovského Německa. Jen chci potvrdit svůj názor, že prezident Havel historii buď znal málo nebo znalosti historie vlastní země používal jen podle toho, jak se mu to zrovna hodilo.
      Musím se ptát: cožpak prezident Havel neznal, že předtím, než Spojené státy do této války vstoupily, tak už 175 našich letců položilo životy v letecké bitvě o Británii?. Nehovořím o jiných československých vojácích, kteří už bojovali s nacistickým Německem dávno předtím, než do války vstoupily Spojené státy americké.

Chtěl bych se vás zeptat na to, co si myslíte o tvrzení, které někdy slyším, že vedle západních mocností, jakými byly Francie a Anglie, které v Mnichově naznačily Hitlerovi, jakým směrem ve svých výbojích by se měl ubírat, to byly i Spojené státy, které mu v tom pomáhaly?
      Ano, kloním se k takovému názoru. Nacházím podporu pro tento názor i u ruských historiků. Někteří z nich tvrdí, že je tomu tak. Proč by jinak spousta dokumentů, které by prokazovaly, jakými cestami pomáhaly Spojené státy americké Hitlerovi k tomu, aby získal potřebnou k tomu sílu a výkonnost, podléhaly dosud přísnému utajení a nejsou pro veřejnost, ani pro historky, dostupné?
      Ruský politik, doktor historických věd Valentin Michajlovič Falin na příklad (odkazuji na http://regnum.ru/news/analitics/1450687.html) říká:
      „Spojené státy neodtajnily mnohé dokumenty oné doby. Kdo přivedl Hitlera k moci? První kontakty s Hitlerem si američtí představitelé zřídili už v listopadu 1922. Pomocník vojenského atašé USA v Německu Smith poslal do Washingtonu telegram, ve kterém shrnul výsledky setkání s Hitlerem. V telegramu citoval tuto Hitlerovu bravuru: „Nečekejte na to, až se budete muset utkat s komunisty na bojišti. Obraťte se na nás, abychom si to s nimi vyřídili my.“ V roce 1923 pak Američané zaopatřili místo u Hitlera Američanovi německého původu Ernstu Franz Sedgwick Hanfstänglovi. V jeho domě se Hitler ukrýval před policií, když zkrachoval jeho „pivní puč“. Hanfstängl nejen že skládal melodie pro pochody útvarů SA a SS. On obstarával i jiné věcičky-kultivoval Hitlera, uváděl jej do vznešených salónů v Mnichově a v jiných městech. Pomáhal budoucímu „führerovi“ formulovat „Mein Kampf“. Jeho zásluhy o NSDAP byly ceněny značně vysoko. Stal se zahraničním tiskovým mluvčím strany a zástupcem tiskové kanceláře Rudolfa Hesse. Za sedmi zámky jsou v USA uchovávány dokumenty, v nichž jsou zaznamenány toky peněz, včetně příspěvků do nacistické pokladny v průběhu dvacátých a třicátých let.“
     Falin pochybuje, že budou tyto tajné dokumenty zpřístupněny dokonce ke stému výročí konce Druhé světové války. Nuže! Pokračujme dál.

Myslíte, že to byla jen Amerika, kdo pomáhal Hitlerovi, aby postavil Německo na koleje směřující k válce? Rusové jsou bez viny? Četl jsem, že i Rusko, respektive Sovětský svaz v mnoha směrech pomáhal ke vzrůstu moci nacistického Německa.
      Myslím, že musíme přesně odlišovat data, kdy se to, či ono, dělo. Sovětský svaz podepsal v Rapallu dne 16. dubna 1922 smlouvu s Německem. Od té doby s ním měl velmi čilé styky a to i v oblasti vojenství. To však bylo v době, kdy Německo (oficielně nazývané Německou říší) bylo představováno tak zvanou Weimarskou republikou. To byl demokratický stát, který trval od roku 1918 do roku 1933, než přišli k moci nacisté.
      Díky Rapallské smlouvě získala Rudá armáda možnost využívat technické vymoženosti německého válečného průmyslu a studovat organizační metody německého generálního štábu. Na druhé straně „Reichswehr“ (později za Hitlera přejmenovaný na „Wehrmacht“), tedy německá armáda, získal možnost připravovat na území Ruska skupiny svých letců, tankistů i chemických specialistů. Mírové smlouvy Německu neumožňovaly, aby to dělalo na vlastním území. A tak obcházel ustanovení mírové smlouvy touto cestou.A v tomto směru bylo pro Německo vítaných pomocníkem Sovětské Rusko, které se necítilo vázáno Versaillskou smlouvou. Vždyť k dojednání této smlouvy ani nebylo pozváno a také ji nepodepsalo, byť bylo spojencem Západu ve válce proti Německu.

Proč vlastně se Sovětské Rusko nezúčastnilo mírové konference v Paříži? Vždyť Rusko bojovalo na straně západní Aliance?
      Pařížská mírová konference (Conférence de paix de Paris (1919), tak zní oficelní název této konference, řešila otázku, zda pozvat či nepozvat Sovětské Rusko. To se posuzovalo už před konferencí i v jejím průběhu. Zajímavé je to, že nikdo nepopíral přínos Ruské imperátorské armády k celkovému vítězství. Avšak na konferenci nebyly státní útvary, které se v Rusku vytvořily po bolševické revoluci, pozvány z těchto důvodů: Rusko bylo nazváno „zrádcem spojeneckých zájmů“. A to proto, že podepsalo 3. března 1918 v Brestu s Německem separátní mír, v rozporu s předešlým závazkem jej nepodpisovat. Ten umožnil Německu značně posílit západní frontu, což mohlo mít za následek při nejmenším odvrácení jeho porážky. Druhým důvodem bylo to, že bolševický režim byl považován za dočasný jev a jeho pozvání by bylo možno považovat za jeho přiznání. A to nechtěli učinit. Je zajímavé, jak se ono hodnocení o „dočasnosti“ onoho režimu shodovalo s pozdějším míněním Hitlera, který komunistický režim rovněž považoval za domeček z karet a předpokládal, že jej rozdrtí během dvou-třech měsíců. Za třetí, a to bylo dokonce oficiálně prohlášeno, že konferenci provádí jen země vítězné a Rusko bylo považováno za zemi poraženou a tudíž, stejně jako Německo, nebylo do Paříže pozváno.
       Je však zajímavé, že smlouva z Rapalla ze 16. dubna 1922 mezi Německem a SSSR (Le Traité de Rapallo) je považována za jeden z výsledků této konference. Proč tomu tak je, to už je otázka pro specialisty z oblasti mezinárodního práva a neumím to vysvětlit. Jen z toho usuzuji, jak složitým bylo pro západní politiky vůbec vzít na vědomí, neřku-li náležitě zhodnotit, že se v Rusku odehrálo něco, co jen tak nezmizí ze scény světa. A za existenci onoho « něčeho » bude Západ historii nakonec vděčen, až se na scéně objeví germánský nacismus, který představoval návrat od křesťanské civilizace k pohanství, tedy krok při nejmenším o dva tisíce let zpět..
       Takže zpět k naší otázce o spolupráci Německa a SSSR.
      V Rusku rovněž mohli Němci cvičit své důstojníky v používání nové výzbroje, jež nesměla být vyráběna a držena na německém území. To ale přece nebyla pomoc Hitlerovi. I když, při zpětném pohledu, který můžeme udělat dnes, to nakonec pomohlo i Hitlerovi. To popřít nelze. Avšak v té době ještě Hitler o získání moci nad Německem jen snil, dával dohromady své „vojsko“, případně organizoval neúspěšné puče.
      Situace vzájemné spolupráce mezi Sovětským svazem a Německem se však změnila okamžikem, kdy Hitler získal politickou moc. V přednášce, na kterou jsem se už odvolával, o tom říká V. Falin:
      „Okamžikem, kdy se k moci dostal Hitler, se intenzita vztahů mezi SSSR a Německem ostře snížila. Z iniciativy Rusů byla anulována spolupráce mezi Rudou armádou a Reichswehrem. Je známo, že po nějakou dobu před tím přednášel ve Frunzeově akademii i Wilhelm Keitel. Ví se rovněž to, že generál Guderian si osvojoval nové typy tanků na sovětském polygonu. Firma Junkers měla svou filiálku ve Filách, v Samarské oblasti byla v činnosti laboratoř zaměřená na osvojování si chemických zbraní. V prostoru Lipecka byla v provozu letecká škola. Tam připravovali němečtí instruktoři sovětské piloty a cvičili piloty německé. A ohledem na stav, ve kterém bylo Rusko ve dvacátých letech XX. století, však šla spíše pomoc obráceným směrem: z Německa do Ruska.
       Když na příklad závody ve Filách získaly určité konstruktérské a výrobní zkušenosti, zaslaly vedení země návrh, a to ještě před příchodem Hitlera k moci, aby byla ukončena spolupráce s firmou Junkers. Rovněž se nepovažovalo za účelné, aby práce na chemických zbraních byly dovedeny do průmyslového stadia. Uprostřed roku 1933, tedy po nástupu Hitlera k moci, byly všechny sféry spolupráce Reichswehru s Rudou armádou anulovány.
       Je však zajímavé, že na Západě je jen málo publikací o tom, kolik německých letců se připravovalo v leteckých školách ve Spojených státech, v Itálii, ve Švédsku. Jen útržkovitě se dostávají badatelům do rukou údaje o tom, jaký byl transfer nejnovějších technologií vojenského charakteru do Německa ze Spojených států, ze Švýcarska, ve dvacátých a třicátých letech. Ví se, že prakticky všechny závody v Německu, které vyráběly letecké motory, byly vybaveny americkým zařízeními a že jejich produkce spočívala na amerických licencích. Budeme-li uvažovat objem investic, které přicházely z druhé strany oceánu, pak tento převyšoval třikrát, ano i vícekrát, rozměry toho, co bylo Německo povinno platit podle reparačních závazků. Spolupráce Weimarské republiky, později pak Třetí říše, s americkými partnery byla velice intenzivní. A základ této spolupráce tvořila rusofobie.“
      Tolik V. Falin. K tomu bych jen dodal, že základem původní spolupráce, která začala rokem 1922 uzavřením smlouvy v Rapallu bylo to, že oba státy, jak Německo, tak i Ruská federace, odmítaly Versaillskou smlouvu. Jedni proto, že je ponižovala a kladla jim přespříliš tvrdé podmínky pro národní život, druzí možná proto, že se, asi právem, cítili dotčeni tím, jak byly přehlíženy jejich oběti, které přinesl ruský národ v První světové válce ve prospěch vítězství. I když politikou bolševiků bylo mnoho z toho nehodnoceno nebo ztraceno. Což, bohužel, vidíme i dnes.
      Existující rusofobie, o které hovoří Falin, má však mnohem hlubší kořeny, než jen z období nacismu. Pokračuje i nyní, jelikož zřejmě její politické, nikoliv národnostní, kořeny jsou hluboko v minulosti.
Proč myslíte? Proč zdůrazňujete politické, respektive mocenské kořeny?
      Stačí si jen připomenout projev, naštěstí jen kandidáta, Mitt Romneye na úřad prezidenta Spojených států, který pronesl ve Waršavě v létě roku 2012. Doslova řekl, s použitím výrazů studené války, že Rusko představuje nepřítele Spojených států číslo jedna. Když byl poražen, respektive zkolaboval, „komunismus“, tak se veškerá nenávist přenáší na Rusko. Ukazuje se, že jsou tady jiné síly a jiné motivy, než jaké nám byly prezentovány po desítky let studené války. Někteří autoři poukazují na to, že stejní lidé, kteří dříve šířili nenávist ke „komunismu“, dnes jen „kliknuli“ na soubor „rusofobie“. A jede se dál! Možná, jak poukazuje historička Naročnická, s mnohem větší intenzitou, než tomu bylo za doby komunismu. Náš ministr zahraničních věcí „kníže“ Schwarzenberg by mohl posloužit jako modelový příklad toho, jak se přechází z jednoho pohledu na svět na pohled druhý. Stačí jen, aby kdesi někdo stlačil příslušnou klapku keyboardu! V éře počítačů není nic jednoduššího.
      Kdo alespoň trochu sleduje názory mnohých dnešních vzdělaných Rusů na to, jak se k Rusku chovají západní režimy, pak musí vidět nové nebezpečí.

Teď vůbec nevím, o jakém nebezpečí hovoříte.
      To vám věřím, že to nevidíte, jste-li odkázán jen na to, co nám servíruje současná publicistika a prostředky masové informace. Pro objasnění bych vám rád uvedl jen několik postřehů z aktivit již vzpomínané N. Naročnické Tato dáma je nejen významnou historičkou, ale i aktivním činitelem na různých mezinárodních fórech, kterých se zúčastňuje, a kde zaujímá postoj k politice, kterou Západ ve vztahu k Rusku projevuje. Lze to demonstrovat třeba na otázce tak zvané protiraketové obrany Spojených států.
      Jestli jste si všiml, tak je tato otázka v posledních letech jednou z nejvážnějších, v nichž se projevuje nedůvěra ruských činitelů vůči činitelům západním.
      Paní Naročnická doslova říká: „Všechno to, co se nepodařilo Němcům realizovat ve XX. století formou dvou velkorozměrových „Drang nach Osten“, se podařilo dnes Anglosasům uskutečnit, a při tom zcela jinými metodami.
      Připomíná, že už v roce 1911, tedy v době, kdy o nějakém bolševickém Rusku nebylo ani potuchy, předložila stovka berlínských intelektuálů šovinistický dokument. V něm navrhovali císaři Vilémovi, aby v budoucí válce s Ruskem určil východní hranice budoucí Německé říše na řeve Volze. Tento, v podstatě první, „Drang nach Osten, se, jak je známo, nezdařil.
      O druhý pokus se Němci pokusili v Hitlerově době. Lakonicky to zapsal do svého deníku doktor Göbbels: „Nelze strpět, aby na Východě existoval tak ohromný stát“. Všimněte si, prosím, že Göbbels neříká ani slovo o nějakém komunismu. On jen píše „ohromný stát“. Hitler pak v jisté době stanovil východní hranice takového státu 2300 km východně od pohoří Ural.
      A paní Naročnická dodává, že tento stát už jen tím, že existuje, neumožňuje nikomu spravovat celý svět a je překážkou pro jakékoliv hegemonistické plány. Tento stát překáží dokonce i v případě, že sám nemá žádné hegemonistické plány.
      Mně osobně se zdá, že potvrzení pro svou myšlenku, že se Anglosasům podařilo uskutečnit něco, co se nepodařilo Germánům, tedy Němcům, hledá historička Naročnická jednak v neustálém rozšiřování západní vojenské aliance k hranicím Ruska. A za druhé ve snaze Spojených států vytvořit si pro sebe stoprocentně spolehlivou protiraketovou obranu. Což nemusí znamenat nic jiného, než to, že si Spojené státy chtějí vytvořit pro sebe takové podmínky, ve kterých budou schopny, z této nedobytné a nepřekonatelné pevnosti, hrozit pomocí jaderného zastrašování těm, kdo nebudou ochotny jít stejnou cestou, jakou kráčejí ony. Vždyť přece jen ony, kteří jsou obývány tím „nejlepším národem světa“, jsou kýmsi, (bohem, prozřetelností?), povolány k tomu, aby řídily svět. Myslím, že tak nějak hovořil o americkém národě prezident Obama ve své posledním inauguračním projevu. Jen se lze ptát, jak mnoho jsou od sebe vzdáleny pojmy „nejlepší národ“ a „národ nadlidí“.
      Když se počátkem druhé světové války rozhodoval prezident Roosevelt o zahájení prací na vývoji jaderných zbraní, snil o tom, že svět budou řídit tří státy (nevím, které tři státy myslel ale zcela určitě jedním z nich byla Amerika, tedy Spojené státy americké), z nichž jen jeden bude držitelem atomového tajemství. Není tato představa prezidenta Roosevelta ekvivalentem amerického pojetí protiraketové obrany? Jestliže budu mít neproniknutelnou protiraketovou obranu, a zachovám si svůj útočný jaderný potenciál, není to totéž, co chtěl prezident Roosevelt?
      Trochu jsme však odběhli od hlavního tématu, kterým je válka německo-sovětská. Chci se podívat na onu válku, a na úlohu Sovětského svazu v ní, tedy na to, co vás nejvíce zajímá, z toho hlediska, jak se ona válka osudově dotýkala našeho národa. Protože rozhodující fází evropské války, tedy války s německým nacismem a italským fašismem, nebyla válka, která začala 1. září 1939, kdy Hitler napadl Polsko, ale byla to válka, kterou zahájil Hitler dne 22. června 1941 agresí proti Sovětskému svazu. V této fázi evropské války, která má počátek právě v onom dni 22. června 1941, se začaly odehrávat bitvy, jež ve svém souhrnu rozhodly i o osudu naší země!
      Jak jistě víte, tak 7. prosince téhož roku napadlo Japonsko námořní základnu Spojených států na Havajských ostrovech v zátoce Pearl Harbour. To mělo za následek vyhlášení války Japonsku Spojenými státy. A na to reagovalo v Evropě Německo a Itálie. Byli to spojenci Japonska, cítily se vázány svými závazky k Japonsku a vyhlásily Spojeným státům válku. Je následovaly i další evropské státy. Třeba i Slovensko. A tak se stalo, že do evropské války vstoupily i Spojené státy americké. A místní či lokální války v Evropě a v Asii přerostly ve válku světovou.
      Jestliže se tedy budu na tuto válku dívat z tohoto směru, pak mohu vyslovit jen jediný závěr: jestliže by existoval nějaký subjekt, který by byl řídil osudy tohoto světa, a já za takový subjekt ve svých úvahách budu spatřovat „Její Veličenstvo Historii“, pak musím říci, že to bylo její velice šťastné dílo, když dala vzniknout Svazu sovětských socialistických republik, a kdy tento stát uvedla na scénu evropské a světové politiky.
       Největší ohrožení země, kterou nazývám svou vlastí, představoval pro náš národ německý nacismus. Ten zcela programově cílil k tomu, aby opanoval prostory, ve kterých český národ žije nejméně půldruhého tisíce let. Náš národ z tohoto prostoru, který miluji, měl být vysídlen nebo, jako etnikum, zničen. A dnes, více než kdy jindy, jsem přesvědčen, že Sovětský svaz byl jedinou reálnou silou, která byla schopna a ochotna těmto plánům čelit a přivést je k absolutnímu krachu. Snad lze pochopit, že to je hlavní důvod pro to, abych po zbytek svého života pociťoval vděčnost těm, kteří náš národ, tím, že zachraňovali sebe, zachránili i nás. Tuto pravdu si neuvědomuji jen já. V posledních dnech se mi dostalo důkazu, že i jiní se na věc takto dívají. Za tuto myšlenku bojuji, kde jen mohu. V poslední době jsem k tomu měl znovu příležitost.

Můžete mi říci, jaká příležitost to byla?
      Zajisté mohu. A udělám to rád.
      Český filosof Jan Kuneš (* 1969) napsal ve svém článku „Svoboda ve stínu“, který byl uveřejněn v dvouměsíčníku Listy číslo 6/2012, kromě jiného, toto: „Československo spadlo do okupační zóny Sovětského svazu. Ke vzniku této zóny přispívali ti, kteří spojenectví s touto mocí přijali…“
      Výrok, že jsme „spadli do okupační zóny Sovětského svazu“ mne popudil natolik, že jsem na něj reagoval dopisem. Ten jsem poslal redakci s prosbou, aby jej předali autorovi, případně zveřejnili. Musel jsem reagovat proto, že jsou zde zaměňovány výrazy „osvobození“ nebo „zachránění“ výrazem jakéhosi „pádu do okupační zóny“. Což je při nejmenším pokusem nahradit realitu jakousi fikcí.

Proč to vnímáte jinak?
      Odpovím vám vlastním životním příběhem. 5. listopadu 1941 jsem jako žák tercie jihlavského gymnasia přijel vlakem ze svého bydliště v Kostelci u Jihlavy do Jihlavy, abych se zúčastnil vyučování. Během vyučování nám bylo ředitelem školy sděleno, že se máme odebrat domů, protože gymnasium je uzavřeno. Později se mí rodiče dozvěděli, že mi nebude dovoleno pokračovat ve studiu na žádné střední škole. Ještě později jsem se dozvěděl, že tento krok byl proveden na nátlak Gestapa. Slovo „Gestapo“ je, jak jistě víte, zkratkou pro „Geheime Staatspolizei“ Třetí Německé Říše. Tento stát byl tehdy naším protektorem neboli ochráncem a měl nás tedy především chránit před nástrahami světa. Krok, provedený na nátlak Gestapa, a realizovaný dvěma „ordnery“, byl řediteli gymnasia Vaňkovi odůvodněn tím, že se Gestapu dostalo anonymní udání, že někdo ze starších studentů zkarikoval portrét Vůdce Třetí říše Adolfa Hitlera. Je zajímavé, že na dotaz ředitele, jaký je přikládán význam tomuto anonymu, se mu dostalo odpovědi, že tomuto udání není přikládán žádný význam, ale, že se musí stát tak, jak se stalo. Už samo o sobě to svědčí o jasné zámince a o tom, že tento krok měl zcela jiné pozadí.
      Ani mí rodiče, ani já, jsme se v té době, ani nikdy později do dnešní doby, nedozvěděli, kdo rozhodl, aby bylo takto s gymnasiem a s jeho studenty naloženo. Pro mne je zde tedy dosud jedno z bílých míst historie, kterou jsem sám prožíval.
       Pro mne období, které následovalo po uzavření gymnasia, a po něm následujícího zákazu, tedy období, kdy jsem nemohl jednat svobodně podle vlastní vůle a podle vůle mých rodičů, pak trvalo 42 měsíců. Přesně do půlnoci z 1. na 2. května 1945. Tehdy jsem ve Zlíně, spolu s několika svými kamarády (byl jsem tehdy „mladým mužem“ Baťovy školy práce), a s asi dvěma desítkami zlínských občanů, trávil svou poslední válečnou noc v suterénní jídelně Obchodního domu. Po půlnoci, když utichly výstřely těžkých zbraní, vstoupili do této jídelny, v doprovodu jednoho z mých spoluobčanů, tři vojáci Rudé armády Sovětského svazu. V ten okamžik jsem celou silou své bytosti pocítil, co to znamená být osvobozen. A co též znamená osvobození mé země od nacistické okupace. Pocity onoho okamžiku a řady po nich následujících dnů, se dají zažít jen jednou v životě. Naštěstí! Podobné zážitky dopřává Osud jen málokteré generaci. Nepřál bych nikomu z těch, kdo začal svět vnímat po tomto datu, aby musel prožít to, co onomu momentu předcházelo, a aby musel na vlastním těle zažívat pocity, které jsem zažíval já. Avšak tyto pocity jsou natolik neopakovatelné a silné, že je lze jen závidět. Zdá se vám to paradoxní, že?

Snad ano, ale snažím se vás pochopit.
       Citová zátěž těchto okamžiků byla tak silná, že by mne ani největší filosof všech dob, Platón, neřku český filosof, nedokázal přesvědčit v tom, že jsem, spolu s občany této země, nebyl osvobozen, ale že jsem „spadl do nějaké okupační zóny“.
      Od onoho okamžiku jsem totiž také „mohl jednat a ke všemu přistupovat z vlastní vůle“ –tady uvozuji slova Jana Kuneše, jako svobodný člověk. Jedinými limity, které mou svobodnou volbu omezovaly, byly materielní možnosti, jimiž disponovali mí rodiče v jejich sociálním postavení. A tak svobodným jsem se cítil a cítím až do dnešních dnů. A to přesto, že stát, ve kterém jsem žil a stále žiji, mi, čas od času, jistým způsobem omezoval absolutní svobodu. Ta, jak jsem se přesvědčil za celý svůj život, je jednou z velice relativních hodnot a nikdy nedosáhne absolutní hodnoty.

Myslíte si, že všichni vaši spoluobčané to vnímali stejně jako vy?
      Jistěže ne. Byli mezi nimi i tací, pro které jejich naditá prkenice byla důležitější, než jakási abstraktní svoboda. Byli tedy v mé zemi i ti, kterým se v okupované zemi žilo dobře a kteří příchod Rudé armády mohli vnímat jako novou okupaci. A že tito všichni mají i dnes své následovníky, o tom nepochybuji. Jistěže mezi nimi byli i lidé, pro které příchod Rudé armády mohl znamenat to, že bude ohrožena jejich svoboda vykořisťovat cizí práci, dnes se decentně říká „podnikat“, byli tu i lidé, pro které jejich prkenice a konta ve švýcarských bankách představovaly tu nejvyšší hodnotu, lidé, jejichž morální stav byl kolaborací s nacismem narušen natolik, že v novém režimu nejen hledali možnosti, ale i pomáhali k vytváření podmínek, za kterých by mohli získávat co největší výhody. Byli zde tedy i lidé, jichž povahu a charakter zkazila, tedy zkorumpovala, jejich protektorátní minulost. A to vše se pak přeneslo do následujících režimů, aby doznalo jisté gradace i v režimu polistopadovém.
       Když už se někdo řadí do té skupiny Čechů, kteří spatřují roli Rudé armády v roce 1944 a 1945 ne v osvobození této země, ale v její okupaci, je to jeho věc. Má přece Listinou základních práv a svobod zaručenu svobodu projevu. Jestli se však někdo, jako pan Kuneš, hněvá na ty, kteří přispívali ke vzniku, jím označené „okupační zóny“ Sovětského svazu, tak nechť obrací svůj hněv správným směrem. Ať jej obraí i k těm, kteří po řadu let v podstatě, bez nasazení svých životů, jen přihlíželi tomu, jak se Němci s Rusy navzájem vybíjejí (ztratili jsme za války své nejlepší lidi, říká po válce Stalin), vyčkávajíce, nejprve za oceánem, později za kanálem( míněn The English Channel), kdy změny na evropském kontinentě začnou nabývat strukturální podoby. Ať se hněvají na Josefa Stalina, který v roce 1944, kdy jeho armáda vyhnala okupanty z vlastní země, příliš úzkostlivě dbal svého slova, které dal západním spojencům, a nezastavil své armády na svých hranicích.
       Byli to přece Stalinovi spojenci, kteří vytýčili za politický cíl války bezpodmínečnou kapitulaci Německa. Ta předpokládala, především a hlavně, porážku a kapitulaci jeho ozbrojených sil. Ať se na Stalina hněvají i proto, že byl možná poněkud naivní, když si myslel, že se mu, pomocí svých ideových spojenců, podaří vybudovat na svých západních hranicích „cordon sanitaire“. Ten měl přehradit cestu novým „napoleónům“ a novým „hitlerům“. Že nedomyslel, že stojí na prahu éry mezikontinentálních balistických střel, které z podobného kordonu udělají novou „ Maginotovu linii“. Ať se hněvají na americké generály Marshalla a Eisenhowera, kteří nebyli ochotni obětovat život jediného vojáka pro dosažení politických cílů.
       Musím se ptát: cožpak tito nahněvaní lidé nevědí, že válka, která je pokračováním politiky jinými prostředky, když už jednou začne, tak se řídí svými vlastními zákony? A že to byly tyto zákony, které přivedly Rudou armádu až na území Československa? A že cílem tohoto postupu až tak daleko na západ od hranic vlastní země, nebylo ani osvobozování, ani okupace, ale poražení nacistické armády a jejích spojenců? A ta, byť neustále ustupujíc, plnila politické zadání své vlády? A že tak bránila politický systém své země, a tedy obhajovala, jí vlastními prostředky a metodami, politické cíle své vlády? A že tyto cíle nepředstavovaly nic menšího, než zotročení a genocidu celých národů, český národ nevyjímaje?
       Americký novinář-válečný zpravodaj - Ralph Ingersoll se k této věci vyjádřil ve své knize „TOP SECRET“ v roce 1946 podobně: „Lidé, kteří jsou omráčeni příchodem atomové éry, se mě často ptají: lze mít za to, že jsme skutečně vyhráli válku? Zde je má odpověď:" Vyhráli a ještě jak vyhráli!" Rozbili jsme obrovskou zlou sílu spravedlivou zbraní, nehledě na to, že mnozí z nás si to neuvědomovali, nehledě na to, že cíl tohoto zápasu-svoboda- byl často zahalen duchem soupeření pro soupeření. Americká armáda spolu se svými spojenci, svobodu milujícími národy celého světa, vykonala velikou a slavnou věc tím, že porazila hitlerovskou armádu, která strážila pracovní tábory a koncentráky, která strážila ten systém, jehož tělem a duší tyto tábory byly“. (podtrženo mnou).
      A Rudá armáda v oné válce plnila stejnou úlohu jako armáda americká, britská, rumunská, a i naše československá. Její zbraně byly rovněž zbraněmi spravedlivými, nikoliv okupačními.
      Později jsem získal další informace, ze kterých jsem si učinil obraz o tom, že onen zákaz studovat na střední škole, který mne a mé spolužáky postihl, byl prvním krokem v realizaci plánu A.Hitlera a jeho aktivních pomahačů a uskutečňovatelů jeho plánů. Těmito plány měl být řešen, formou „konečného řešení“ (podle příkladu Židů, které to postihlo, víme, v čem byla podstata onoho „konečného řešení“), i osud českého národa v zemích, na které si germánská rasa dělala nárok. Později, po získání těchto nových informací, jsem výsledek války, který vyústil při uskutečňování, Spojenci vytýčených zásad, až do osvobození mé země od nacistického jha, tedy symbolu útlaku a poddanství, jsem nabyl přesvědčení, že se nejednalo jen o osvobození, ale o záchranu národa před perspektivou jeho germanizace a genocidy, tedy o vyhubení čili o vykořenění a zničení českého národa.
       Vždyť už po porážce Polska začal Hitler uskutečňovat myšlenku germanizace Východní Evropy. První jeho idea spočívalo v tom, že bude z Čech a z Moravy vysídleno 6 milionů Čechů . Jen díky tomu, že průmyslová výroba českých zemí byla tak důležitá pro realizace dalších plánů, že od tohoto programu ustoupil. Zřejmě jen dočasně.
       Tento svůj názor, jakož i použité pojmy jako „osvobození, záchrana, genocida“ konfrontuji na prvním místě se Slovníkem jazyka českého F. Trávníčka z roku 1952. Činím to proto, že, jak ukážu později, bych nemusel dojít k dorozumění s českým filosofem Janem Kubešem. Ten se narodil, a tedy i navštěvoval české školy, přibližně čtyřicet roků po mně. Z jeho jiných výroků v článku je zřejmé, že chápe význam mnohých slov zcela jinak, než jak je chápu já, člověk staré školy, jinak též, podle lexikonu některých našich současných takypolitiků, „dinosaurus“.
       Své názory bych rád opřel i o výroky některých představitelů národa, jehož velká část už zažila na vlastní kůži, jak se realizují nacistické genocidní plány. Podle toho lze usuzovat i na to, jak by byl řešen osud mého národa. Dovolil bych si upozornit vás na slovesa, která v citovaných výrocích jsou použita. Výroky, které uvedu, byly proneseny v roce 2012. Jednak při červnové návštěvě ruského prezidenta Putina ve Státě Izrael a za druhé při listopadové návštěvě prezidenta Státu Izrael Šimona Peréze v Moskvě.
       Stojí za to si jich všimnout. Předesílám, že použité citáty jsou mým překladem z ruštiny, jak byly publikovány na webovských stránkách prezidenta Ruské federace. Začnu ale výrokem, který pronesl Boris Cirulnik, člen městského výboru města Netanija v Izraeli, 25. června 2012: „Bezpochyby jistě nelze podceňovat význam Druhé fronty, ale byli to především vojáci Rudé armády, kteří osvobozovali od fašistického jha nejen Sovětský svaz, ale i evropské země“.
      Téhož dne pronáší prezident Státu Izrael při příležitosti odhalení památníku Rudé armády (měli by si povšimnout tohoto data i ti mí spoluobčané, kteří v naší zemi obdobné památníky likvidovali nebo zneuctívali po tak zvané „sametové revoluci“ za blahosklonného přihlížení našich předních ústavních činitelů, včetně hlavy našeho státu) tato slova: „Můj národ cítí k ruskému národu velikou vděčnost za to, že jste nás zachránili před hitlerovskými katy, za to, že Rudá armáda byla první, která osvobozovala koncentrační tábory a udělala konec těmto hrůzám.“
       Slova prezidenta státu Izrael pak 25. června 2012 doplnil ještě premiér Netanjahu: „Památník je vyjádřením pocitu obrovských díků, jež izraelský národ cítí k ruskému národu. Jeho statečnost a odvaha sehrály rozhodující roli ve vítězství nad fašismem a zachránily tak evropské Židy od vyhlazení.“
       Při otevření Ruského židovského musea v Moskvě 8. listopadu 2012 pak Šimon Perez ještě říká: „Když náš svět zachvátilo za celou lidskou historii největší šílenství, tedy šílenství nacismu, bojoval ruský národ s nacismem tak hrdinsky, že to nemá obdoby. Kolem 30 milionů sovětských občanů, nepředstavitelný počet, za to zaplatilo svým životem. Zachránili svět před hrozným osudem… Hrdinství ruského národa a jeho spojenců, porazilo nacisty rozhodným způsobem a přineslo svobodu lidstvu, lidem, židovskému národu.“
      Ano, tak Židé oceňují, a takových sloves při tom používají, když vzdávají poctu lidem, kteří nejen osvobozovali koncentrační tábory, ale i zachraňovali zbytek evropských Židů, které ještě nestačil Hitler likvidovat. Jen v naší zemi si odlišným, specificky českým, způsobem vážíme hrdinství lidí, kteří nás nejen osvobodili, ale i před osudem, jenž nám byl chystán, zachránili. A jenž byl, možná, také chystán prarodičům a rodičům Jana Kuneše. Úmyslně zvýrazňuji slovo „zachránili“. Slovo „osvobodili“ si totiž mnozí, nejen Jan Kuneš, transformovali na slovo „okupovali“. Říkám také, že podobný osud byl „možná, nikoliv bezpodmínečně, chystán rodičům a prarodičům Jana Kuneše. Neznám, do jaké skupiny by byli jeho rodiče zařazeni v nacistickém genocidním plánu.
      U sebe jsem si téměř jist tím, že jako syn italského domobrance a legionáře, bych byl patřil do té skupiny českého národa, kterému byl chystán osud být buď fyzicky likvidován nebo vysídlen někam daleko na východ , možná až do Mongolska. Tam nás Čechy, přece Adolf Hitler řadil. Vždyť tento muž, v jednom ze svých rozhovorů „u stolu“, prohlásil: „Češi- to nejsou žádní Slované. Stačí, aby si Čech třeba jen jednou nepřistřihl vousy a začnou mu růst směrem dolů. A hned podle toho lze poznat, že mají Češi mongolský původ.“
      Nebyl to Hitlerův kompaňon Göring, který už v roce 1938 hlásal ke řvoucí tlupě svých soukmenovců na norimberském „partajtagu“, že my, Češi, jsme „ubohou rasou trpaslíků, která utlačuje kulturní národ, za kterým se schovává Moskva a věčná maska židovského ďábla“? To tedy byli lidé a ideje, před nimiž český národ byl zachráněn. A od jejichž panských manýrů byl také v roce 1945 osvobozen.
      Jen tak mimochodem. Možná byste byl překvapen, kdybyste slyšel, jak se na nás dívali i jiní příslušníci Germánů. Tedy nejen Němci, ale i Angličané.

Koho a co teď máte na mysli? A myslíte, že nás osvobodil a zachránil pouze Sovětský svaz?
      Abych vám osvětlil první část své myšlenky, tak poukážu na výroky, které na adresu nás, Čechů, a na prezidenta Beneše, pronesl britský velvyslanec v Německu mnichovské éry, Nevile Henderson. Ten nás, Čechy, charakterizoval jako „свиноголовую“ rasu . Prezident Beneš, tedy absolvent Univerzity Karlovy, pařížské Sorbonny a univerzity v Dijonu, byl pro něho tou největší „свиноголовоj“ ve svém stádu. Chci vám vysvětlit, že jsem poslední citace použil z ruských pramenů, konkrétně z práce historika Utkina o druhé světové válce a nepodařilo se mi dosud nalézt odpovídající český výraz pro to, co znamená slovo „svinogolovoj“. Ale jasně tam slyším slova „svině“ a „hlava“. My, Češi, pravděpodobně nemáme ekvivalent onoho ruského slova, jehož anglický protějšek neznám. A tak jen mohu doufat, že by mi to mohly objasnit buď Irena Dousková, která napsala hru „Hrdý Budžes“ a herečka Barbora Hrzánová. Ta z tribuny ve svatyni českého národa, Národním divadle, se pyšnila tím, že v oné hře mohla „na plnou hubu“ říci, že „Rusáci a komunisté jsou svině“. Možná, že i pan učitel dějepisu na gymnasiu v Teplicích magistr Jiří Řehák by mohl pomoct. Ten zase pro změnu v rozhovoru pro Magazín Práva dne 19. ledna 2013 prohlásil, že „komunismus je svinstvo“. Takže možná někdo z těchto „odborníků“ na to, co se děje a co patří do oblasti vepřového dobytka, by mohli i říci, co si o prezidentu Benešovi myslel významný anglický diplomat, jehož podíl na mnichovském diktátu, tedy také jakémsi „svinstvu“ mezinárodního měřítka, nelze popřít.
        K druhé části vaší otázky. Ani v nejmenším nespojuji úlohu osvobození a zachránění našeho národa jen s činností Sovětského svazu. Avšak nesporným je to, že osm z deseti příslušníků ozbrojených sil Německa, a ti tvořili ozbrojenou sílu, jež měla uskutečňovat a zajišťovat realizaci světovládných cílů Německa, bylo v průběhu války buď zabito nebo zajato, tedy zbaveno prostředků, pomocí kterých měly být realizovány světovládné plány, na bojištích Rudé armády. A to jak na území SSSR, tak i na územích jiných států, kam tuto armádu přivedla logika ozbrojeného zápasu.
        Co se pak týče názorů předních představitelů Státu Izrael. Ty ostře kontrastují s projevy některých našich polofašizujících veřejných činitelů, kteří po roce 1989, místo toho, aby uctívali památníky, které byly v naší zemi, uznávám, že možná v přehnané míře, postaveny jako výraz díků za naše osvobození, a de facto tedy za naše zachránění před osudem, jež nám chystal Hitler a zločinná cháska kolem něho, tyto památníky buď likvidovali, nebo zneuctili či vandalsky znehodnotili. Uvedl bych jen ty nejvíce odstrašující příklady, které jsou mi známy: tank T-34 na Smíchově v Praze, památník na bývalém náměstí Rudé armády, dnes Moravském náměstí, v Brně, náhrobní desku v Králově Poli v Brně. I v místě mého současného bydliště, v Třebíči jsem našel dva příklady, které nás nectí.

Věříte tomu, že v plánech nacismu, jak je formoval vůdce Třetí říše, bylo i opanování prostorů Čecha a Moravy a genocida našeho národa?
       Ano, myslím si to, jsem o tom přesvědčen. Už jsem vám řekl jaké plány chtěl Hiter začít realizovat už v roce 1940. Jako další důkazy bych uvedl některé výroky A. Hitlera, které pronesl při jednom z rozhovorů u stolu. Bylo to konkrétně dne 12.5.1942 večer (kapitola 114 knihy „Rozhovory Hitlera u stolu“). Zde jsou jeho slova: „Cílem mé východní politiky pro budoucnost je to, aby byly osvojeny východní prostory a aby to umožnilo usídlit tam sto milionů zástupců germánské rasy. Bude třeba vyvinout velké úsilí a s neochabující urputností tam umisťovat jeden milion Němců za druhým. Nejpozději do deseti let chci dostat hlášení, že na územích, která budou připojena k Německu, a na těch území, která budou obsazena mými vojsky na východě, už žije nejméně 20 milionů Němců.“
      Jindy zase prohlašoval: „Pro německou kolonizaci si zvolíme ty nejlepší země… s jejich obyvateli si poradíme“. Původní obyvatele vytlačíme do Pripjatských bažin, a sami se usídlíme na úrodných rovinách…“ „Máme před sebou jen jeden úkol: uskutečnit germanizaci cestou přivedení tam Němců, a s původními obyvateli naložíme podobně jako bylo naloženo s Indiány“. „Bude zapotřebí, abychom pročesávali území čtvereční kilometr za čtverečním kilometrem, a neustále věšeli lidi.“
      Už jsem uvedl některé výroky Hitlera o nás , o Češích, o Slovanech vůbec. Vím, že podobná slova mohou člověku XXI. století připadat jako něco neskutečného, ale v kontextu jiných Hitlerových výroků, lze věřit tomu, že takto uvažoval a také podle toho jednal.
      Snad nemůže být pochyb o tom, že mezi území, která byla připojena k Německu, a kam měly být přesídlovány miliony Němců, patřily i české země. Když navíc Hitler nepovažoval za reálné, či, vzhledem k jejich rasové méněcennosti, i za účelné, všechny původní obyvatele poněmčovat. A jestli část původních obyvatel nebyl schopna být poněmčena, či to z hlediska rasové teorie nebylo u podlidí, kam počítal Slovany, ani účelné, pak ji čekal jen jediný osud: být buď fyzicky zlikvidována nebo přesídlena někam až za hranice své nové říše. Ta měla vzniknout na vybojovaných územích.
      Vždyť už v roce 1940 chtěl Hitler započít s realizací plánu na totální germanizaci území Čecha a Moravy. Už v onom roce chtěl vysídlit z tohoto prostoru 6 milionů původních obyvatel, tedy Čechů. Jen skutečnost, že nutně potřeboval tyto země a jejich obyvatelstvo pro uskutečňování svých dobyvatelských plánů, zabránila tomu, aby této plán začal být realizován už v onom roce. Ale s kroky, které měly být jejich součástí, a které by ony jeho ekonomické zájmy neohrozily, se započalo už v té době.

Co máte na mysli oněmi kroky?
      Vysvětlím vám to na svém vlastním příkladu. Hitler nás, Čechy, nenáviděl už od svého pobytu ve Vídni. Pro něj jsme byli rovněž méněcennou rasou, podlidmi, jejichž údělem bylo, v lepším případě, jen být sluhy panstva germánské rasy. A jako takoví, podle jeho představ, jsme nemuseli být ani nějak zvlášť vzdělanými. Lapidárně to bylo vyjádřeno myšlenkou, že postačuje, abychom dovedli jen rozpoznávat dopravní značky a nemuseli tedy být zbytečnými oběťmi dopravních nehod. Přece jen sluhové, či lépe řečeno otroci germánských pánů, jakous takous cenu pro Hitlera měli. Podobně i v antickém Římě či na plantážích amerického Jihu nebyli otroci tak zcela nepotřební. A přicházet o neplacenou pracovní sílu jen proto, že by se nedokázali vyhnout střetu s dopravními prostředky, to bylo bylo krajně neekonomické, že?
      Realizaci takové politiky jsem poznal už v roce 1941 na vlastní kůži. O tom jsem už hovořil. Přiznávám, pochopitelně, že do patřičných souvislostí jsem si to, co se odehrálo v roce 1941, a o čem vám vypravuji, dal až mnohem později, po válce. Teprve tehdy jsem se seznámil s koncepcemi „konečného řešení“, jež bylo připravováno i českému národu.
      Je samozřejmé, že s realizací těchto svých šílených myšlenek mohlo se započít až po vítězné válce. Ovšem za předpokladu, že se vítězem války stane Německo. K čemuž naštěstí, přesněji řečeno ne štěstím, ale zásluhou jistých sil, nedošlo. V době, kdy ony Hitlerovy myšlenky začaly být uskutečňovány, byl český národ ještě významných pomocníkem válečnému úsilí Třetí říše. Jedinou překážkou, která v té době stála na cestě k uskutečnění podobných genocidních plánů vůči Čechům, byl v té době Sovětský svaz. Tato cesta se mohla tedy otevřít jen v případě jeho porážky.
      Proto si také myslím, že není zcela přesné, jestliže rok 1944 a 1945, kdy se válka přenesla na naše území a kdy z něj byla postupně vyháněna nacistická armáda, označovat jen za naše osvobození. Opakuji zdůrazňuji: šlo totiž také o to, že dovršovalo něco, co představovalo naši záchranu.

Vaše úvahy jsou mi srozumitelné. Je mi jasné, proč si myslíte, že válka, kterou vedl Sovětský svaz, tedy zřejmě váš favorit v oné válce, měla pro náš národ tak osudový význam. Opravdu si myslíte, že tady nebyl nikdo jiný, kdo by byl schopen a ochoten německý nacismus zničit? A kdo by tedy byl dokázal zabránit tomu, aby se světovládné plány Hitlera mohly uskutečnit?
      Nechci spekulovat. Vycházím jen z toho, co vím. Možná, že by věci dospěly tak daleko, že by byl nacismus zničen i jinými silami. Je docela možné, že i uvnitř německého národa by se byly našly síly, kterým by se nakonec bylo podařilo odstranit Hitlerovu kliku a nastolit jiný režim. Jistěže takové síly ve světě byly. Otázka jen je, zda byly ochotny a schopny se jednoznačně identifikovat a spojit k rozhodnému postavení se proti jeho plánům. Zda zde byly dostatečně vlivné a mohutné síly, které by byly ochotny podstoupit i největší oběti. A pokud zde i byly, zda by se tyto síly nebyly spokojily s tím, že Hitler porazil Sovětský svaz, jakožto hlavní sílu Slovanstva a hlavního reprezentanta komunistických myšlenek a že by se byly spokojily s jeho ujištěním, že bude budovat svou tisíciletou říši jen na jeho troskách komunistického Sovětského svazu, potažmo Ruska.
       Snad je jasné i vám, že představitelé Sovětského svazu v té době nemuseli uvažovat, a také asi neuvažovali, v tak širokých rozměrech a že v roce 1941 mysleli především na sebe. To však ale nevylučuje, že tím, že řešili především otázku své vlastní záchrany, zachraňovali i nás. My jsme se s tím, jak by se řeklo dnes, „svezli“. Náš osud byl s osudem sovětského, potažmo ruského, národa, spojen právě onou příslušností k rase „podlidí“ (Untermenschen). I my jsme patřili k té množině lidské populace této části Evropy, které v plánech nacismu byla přisuzována úloha, jak říká Natalie Naročnická, „pasáků krav“ a sluhů německého panstva a německé novodobé šlechty.
       Proto má zcela pravdu prezident Václav Klaus, když 25. června 2012 v Ležákách pronesl slova, že zničení Lidic a Ležáků „bylo promyšleným činem německých okupantů, který naznačoval možný osud Čechů, pro něž – podle německých nacistů – nemělo být v naší, tisíc let existující vlasti v budoucnu žádné místo. Jen málo scházelo k tomu, aby se osud lidí z Ležáků stal osudem miliónů našich spoluobčanů.“ A to „málo“ byla právě ona porážka nacistického Německa!
       Německý nacismus v Lidicích a Ležákách předvedl, jak bude postupováno po vítězné válce, když jim akce našich vojáků, kteří popravili Heydricha, poskytla příležitost k takové demonstraci.
      Abychom docenili význam té porážky, kterou německému nacismu uštědřil Sovětský svaz, představme si hypotetickou variantu opačného chodu historických událostí. Bude to jen spekulace, ale i ta nám osvětlí význam toho, jak to zařídila historie de facto.
      Opřu se o názor významného ruského historika Anatolije Ivanoviče Utkina, jak jej napsal ve své knize „Druhá světová válka“ (Moskva, 2002, Algoritm, http://militera.lib.ru/h/utkin3/index.html).
      Utkin napsal: „Představme si, že byl SSSR v roce 1941 poražen. Že došlo ke spojení Německa s Japonskem , že by došlo k tomu, že Euroasie byla přetvořena ve světovou pevnost, kontrolovanou „osou“ Berlín-Řím-Tokio. Že uvnitř této pevnosti povstala část Indů proti Angličanům, že se Turecko a arabský svět připojilo k „ose. Uvažujme o důsledcích toho, že v této pevnosti žily dvě třetiny obyvatelstva světa, že se zde nacházelo 70 % průmyslových kapacit světa, že by německá a japonská zóna vlivu se zřejmě dokázala postavit Spojeným státům, které na počátku konfliktu měly armádu menší, než byla armáda Belgie. Že uvnitř této říše Heisenberg vytvořil jadernou zbraň, že nafta Perského zálivu se ocitla v jejich rukách, že tato nafta se stala nedosažitelnou pro Anglosasy. Že v této pevnosti Werner von Braun vytvořil v Peenemünde to, co později bude nazváno mezikontinentálními balistickými střelami, že v Pillau (Baltijsk) a v Bremerhavenu byly dokončeny práce na světově nejdokonalejších ponorkách „Schnörchel“. A že tyto byly schopny izolovat námořnictvo USA dokonce v tom případě, že se toto rozvine do největší šířky. Že německý letecký průmysl vytvořil proudové bombardovací letectvo, na němž trval Hitler, a že toto bylo schopno provádět údery na „nereaktivní“ Británii a na Spojené státy.
       Cožpak lze považovat za fantazii, že světu nemůže vládnout země, která jako jediná má jedinečný soubor vojenské moci: jaderné zbraně, mezikontinentální rakety, nadzvukové strategické letectvo, nejlepší ponorky? Nemluvě už o tom nejefektivnějším –že bude mít pozemní složku Wehrmachtu s jeho „Tygry“, „Pantery“ a „Ferdinandy“, podporovanou ze vzduchu bitevníky „Junkers-88“?“

Jistě zajímavý a snad i opodstatněný názor. Mám z něj dospět k závěru, že hlavní silou, která vedla k porážce Německa, Itálie a Japonska v Druhé světové válce, byl podle vás Sovětský svaz?
        Nikoliv, tak si to nelze vysvětlovat či interpretovat. Bylo by jistě ne zcela správné, kdybychom se pokoušeli vážit na jakýchsi vahách historický význam toho či onoho, co se během oné války událo, a co nakonec vedlo k porážce oněch třech států sdružených do jakési „Osy“. A dělat z toho závěry, kdo se o vítězství více či méně zasloužil. Bude ale spravedlivější uvažovat o tom, kde se nacházelo hlavní pole, na němž se odehrávaly události onoho celosvětového konfliktu. Byla to východní fronta, kterou otevřel Hitler v červnu 1941 nebo to byl Tichooceánský prostor, kde Japonci v prosinci 1941 napadli americkou základnu v Pearl Harbouru? Či to byl vzdušný prostor nad Německem, kde působily hlavní síly strategického letectva Spojených států a Velké Británie?
      Osobně nemám pochyb o tom, že tímto polem byla sovětsko-německá fronta. Jakousi, obrazně řečeno, „páteří“ ozbrojených sil Německa, které dokázaly v krátké době porazit Polsko, Francii, Norsko, Belgii, Holandsko, Jugoslávii, Řecko, byl Wehrmacht, tedy pozemní ozbrojené síly, podporované taktickým letectvem- Luftwaffe.
       Podstatná část ozbrojených sil hitlerovského Německa a jeho evropských spojenců, přesněji řečeno síly téměř celé Evropy, protože v červnu 1941 už Hitler si podrobil všechny rozhodující evropské státy a ve zbylých měl značné množství těch, kdo jej podporovali, byla nasazena právě do války se Sovětským svazem. Nedávno demonstrovaný seriál České televize o kolaborantech Hitlera jasně ukázal, kdo všechno, se zbraní v ruce, a mnohdy vehementněji, než Wehrmacht, bojoval za nacistické Německo. To na jedné straně. Na straně druhé to pak byla Rudá armáda, hlavní to ozbrojená síla Sovětského svazu. Zdůrazňuji Sovětského svazu, nikoliv Ruska.

Hovoříte o tom, že na sovětsko-německé frontě se utkaly s Rudou armádou nejen ozbrojené síly Německa, ale i síly jeho spojenců. Koho tím máte na mysli?
      V žurnále „Столетие“ (stránka http://www.stoletie.ru/rossiya_i_mir/protiv_kogo_vojevala_jevropa_2011-06-22.htm ),napsal Valerij Panov 22. června 2011 článek „Proti komu bojovala Evropa“. V článku, kromě jiného, uvedl , že 20% vojsk, která stály 22. června 1941 na hranicích Sovětského svazu, a neočekávaně tuto hranici překročily, válka byla vyhlášena až po několika hodinách, tvořila vojska spojenců Hitlera. Finsko pro tuto válku vyčlenilo 16 divizí a 3 brigády, Rumunsko 13 divizí a 9 brigád, Maďarsko 4 brigády. O něco později se k nim připojily i síly Itálie a Slovenska a ke konci července 1941 tvořila vojska spojenců Německa téměř 30% sil, nasazených Hitlerem proti Sovětskému svazu.
      Vedle toho se Bulharská armáda účastnila okupace Řecka a Jugoslávie a nepřímo tím pomáhala Wehrmachtu na ruské frontě. V srpnu pak byl na východní frontu odeslán „Legion francouzských dobrovolníků“ v počtu víc než 6 tisíc příslušníků. A od října 1941 do konce roku 1943 bojovala na východní frontě na straně Německa též španělská „Modrá divize“. V ní se za onu dobu vystřídalo 47 tisíc mužů.
      Už vám je jasné, proč mnohé z těchto států nejsou ochotny příliš se v těchto věcech „párat“? Asi by je trápilo svědomí, že? Zvlášť vehementně si v tomto směru vedou tři baltské státy- Litva, Lotyšsko a Estonsko. Asi vědí proč. Vždyť v německé armádě, převážně pak ve vojscích SS, sloužilo kolem 100 tisíc Lotyšů (je zajímavé připomenout, že lotyšští střelci tvořili v době ruské revoluce významnou část Leninovy osobní gardy), 36 tisíc Litevců a 10 tisíc Estonců.
       A víte, co je zajímavé? Že přibližně stejné množství příslušníků těchto národů bojovalo na straně Sovětů. Tato válka byla pro tyto národy svým způsobem válkou občanskou. Není rovněž bez zajímavosti pohlédnout na to, jak se tyto státy chovají dnes. Mnohdy jsou to právě ony státy, které do Rady Evropy překládají materiály stavějící na roveň hitlerovský režim s režimem stalinským a podobně. Jakoby tím chtěly odvést pozornost od toho, jak se mnoho jejich příslušníků chovalo v době, kdy Sovětský svaz nevedl jen válku za svou existenci, ale kdy šlo doslova o existenci evropské civilizace. Laicky, a přiznávám, že zcela zjednodušeně, bych usoudil z toho, co mohu vysledovat v tisku, že protiruské postoje politických elit v těchto jednotlivých státech jsou téměř přímo úměrné jejich účasti na straně Německa ve válce se Sovětským svazem. Čím více příslušníků příslušného národa stálo po boku Hitlera ve válce proti evropské civilizaci, tím intenzivněji dnes se snaží přehlušit své svědomí a snaží se svalit vinu na někoho jiného.

Když hovoříte o státech, které se podílely od samého počátku na válce Německa se Sovětským svazem, nezdá se vám podivné to, že mezi státy či národy, které stály po boku Německa v oné válce, nejsou Češi? A čím si vůbec vysvětlujete takovou spoluúčast cizích států i těch států, kde nebyly režimy podobné nacistickému?
       Pro to mám jediné vysvětlení. Ve všech těchto státech, jak nám nakonec ukázal i televizní seriál BBC, vysílaný letos na 2. programu ČTV, byly jisté, více či méně vlivné, síly, sympatizující s nacistickým režimem. A bylo proto přirozené, že se těmto silám podařilo ovlivnit i politické síly k tomu, aby se aktivně do boje se Sověty zapojily.

Rozumím. Ale pokud vím, tak v českých zemích, tedy v bývalém protektorátu „Böhmen und Mähren“, rovněž aktivně působily fašistické, polofašistické či fašizující politické síly, reprezentované třeba organizací „Vlajka“ či osobou ministra Emanuela Moravce. Přesto se vojensky neúčastnily na tažení na východ.
      Tady mám jen jedno vysvětlení. Spočívá v tom, že Adolf Hitler Čechům nevěřil a nebyl ochoten jim dát do ruky zbraň. Zřejmě měl na paměti to, co učinili Češi v době Rakousko-uherské monarchie, kdy se čeští vojáci v rakouských uniformách velice záhy postavili do řad nepřátel Rakouska. Svůj názor na Čechy Hitler vyjádřil v jednom ze svých „rozhovorů u stolu“.

Co to, prosím, byly ony „rozhovory u stolu“ Adolfa Hitlera? Už jste vzpomněl existence těchto rozhovorů. Můžete mi to objasnit?
      Adolf Hitler měl ve zvyku debatovat se svými spolustolovníky po obědě či večeři a tam vyjevovat své názory na mnoho otázek.
      Tyto jeho rozvory zaznamenal jistý Dr.H. Picker. Byly vydány po válce v Německu a četl jsem je v ruském překladu na Internetu. (Dr. H. Picker, „Hitlerovy promluvy u stolu v jeho hlavním stanu v letech 1941-1942“ ( Hitlers Tischgesprache im Führerhauptquartier. 1941-1942), kapitola 33, promluva z března1942. Vydalo Seewald Verlag, Stuttgart. (http://militera.lib.ru/docs/ww2/db/picker/index.html).V jednom z těchto rozhovorů , konkrétně to bylo 23.4.1942 v poledne (v uvedené knize je to uvedeno pod číslem kapitoly 84), se vyjadřoval o vlivu práva nosit zbraň na chování člověka. A tady nás, Čechy, uvedl jako odstrašující příklad. Doslova řekl: „Na příkladu Čechů lze demonstrovat, jak právo nosit zbraň pěstuje u člověka hrdost a důstojnost. Lze to vidět na tom, jakými byli do roku 1938 a jakými jsou teď: nyní zosobňují otrockou pokoru.“
      Později, 16.5.1942, večer (kapitola 119), ještě pokračoval těmito slovy: „Je třeba kategoricky zakázat, aby Češi mohli mít, byť početně omezenou, armádu. Protože Čech je nebezpečný i tehdy, jestliže je bezbranný. Bez reptání se podřizuje, nemá-li zbraň, dostane-li však do ruky zbraň, zachvátí jej mánie velikášství.“
      K tomu bych jen dodal: je třeba si uvědomit, že v té době Hitler nejenže mohl brát v úvahu jednání Čechů v první světové válce. Zřejmě už také věděl, s jakými výsledky a odhodláním bojovali v roce 1940 českoslovenští letci v Anglii za „Bitvy o Británii“.
      Nemohu si odpustit jednu poznámku. Když jsem četl tato Hitlerova slova, tak mi mimoděk přišla do hlavy tato myšlenka: není ono úsilí, které někdy projevují někteří naši politikové a novináři ve směru vytváření toho nejnepříznivějšího dojmu o dnešním Rusku, také jistým vyjádřením obav Hitlera z toho, aby nakonec velká část našeho národa, která jistě má mnoho důvodů, proč se být cítit oklamána tím, čemu se říká „západ“, aby znovu nezačala skládat naděje do oné, obrozené, nikoliv carské, ale demokratické „máťušky“- Ruska?
      Mnohdy mám totiž pocit, že naši dnešní „západníci“ se dívají na slovanské Rusko, a vůbec na slovanský svět, očima Hitlera, a že se spíše za naši slovanskou spřízněnost stydí. A jelikož se této staleté náklonnosti Čechů k Rusku bojí, tak vynakládají velké úsilí, za aktivní účasti mediální sféry, na to, aby ve veřejnosti pěstovali spíše odklonění než náklonnost k Rusku a ke všemu ruskému. I v prezidentské kampani při volbě prezidenta v roce 2013 se to projevovalo.
      Nebo se stačí jen podívat na to, jak je v tisku prezentována diskuze o dostavbě Temelínské jaderné elektrárny. Více než technické argumenty pro i proti, tak se diskutuje otázka jakési „závislosti“ na Rusku. Jakoby v dnešním světě nebyl jeden stát závislým na druhém. A čím více pokračuje „globalizace“ světa, tím více se tato závislost prohlubuje. Američanům třeba nevadí, že velká část jejich jaderných elektráren „jede“ na ruském jaderném palivu, ale naši „politikové“ si myslí, že bychom se dostali do velké závislosti na Rusku.
      Myslím si že zde sedí názor ruského historika Šumejka. Ten otevřeně říká, že antikomunismus byl nahrazen rusofobií. (Игорь Николаевич Шумейко, „Вторая Мировая. Перезагрузка.“, http://lib.rus.ec/b/212523/read#t28).

Nezdá se vám, že na věci pohlížíte příliš černě? Nelze přece ze slov jednoho či dvou historiků usuzovat na postoje celého národa. Či dokonce na státní politiku.
       To zajisté nelze. Nicméně podceňovat takové názory bychom neměli. A že to nejsou jen názory historiků, jsem se přesvědčil před dvěma roky, kdy jsem se zapojil do diskuze v deníku «Известия». Tehdy jeden z diskutujících, samozřejmě mně zcela neznámý člověk, kdesi od Donu, projevoval obdobné názory. Ty se projevily zejména v tom, jak byla jím oceňována úloha nás, Čechů, v boji proti nacismu.          
      Hlavně pak už jen proto bychom je neměli podceňovat, že, jak se říká, „na každém šprochu pravdy trochu“. Což by i pro nás mělo znamenat, abychom se zamysleli, a to v zájmu duševního zdraví národa, nad naší rolí v boji s nacismem. Nestačí jen vyzdvihovat činnost tisíců našich letců, tankistů a jiných vojáků, kteří čest národa zachraňovali, což se, byť dosti zkresleně a neúplně, dnes dělá. Ozdravění národní morálky by vůbec neuškodilo, kdybychom se i nad svou historií zamysleli, držíce se zásady, kterou velký Cicero považoval za první zákon, kterým by se historie měla řídit: „Ne quid falsi audeat, ne quid veri non audeat historia“. Což volně přeloženo zní takto: „Historie by se měla bát jakékoliv lži a neměla by se bát jakékoliv pravdy“! A strach z pravdy může mít, a také často má, podobu toho, že se o minulosti neříká vše, že se mnohé zamlčuje, že se mnohé přechází, že se říká jen půl pravdy, což ve svém důsledku vyznívá pak jako nepravda, jako lež.
      Poslední dny mi přinesly další podněty, abych se nad postojem našich politiků znovu zamyslel. První podnět přišel od ministra vlády České republiky Schwarcenberga. Druhým pak byl projev prezidenta republiky, který měl k členům diplomatického sboru.
      Postoj ministra zahraničí mne udivil, i když nikoliv překvapil, tím, s jakou vehemencí a rychlostí komentoval, ve shodě s některými jinými evropskými politiky, rozhodnutí moskevského soudu první instance. Ten odsoudil tři punkerky ke dvěma letům vězení za to, že zneuctily jedno z nejposvátnějších míst pravoslavné církve v Moskvě-chrám Krista zachránce ( храм Христа Спасителя). Tento chrám byl totiž postaven jako poděkování za vítězství Ruska nad Napoleonem v XIX. století, pak byl odstraněn za stalinské éry a znovu postaven po roce 2000.
Mohl byste mi, prosím, upřesnit, co máte na mysli?
       Milerád, Jistě jste i vy zaregistroval to, co se odehrálo v souvislosti s vystoupením jedné pankové skupiny mladých žen v Moskvě, jaký ohlas to vyvolalo, zejména pak jaký ohlas vyvolal soud nad třemi ženami této skupiny. A náš ministr zahraničí Schwarcenberg si samozřejmě pospíšil se svým vyjádřením k postupu ruského soudu, a to ještě předtím, než rozhodnutí soudu nabylo právní síly. Protože ale den předtím se vyslovila tehdejší ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová, musel i náš ministr přisluhovačně vystoupit. Že prakticky tentýž den označil tehdejší kandidát na úřad prezidenta Spojených států Mitt Romney označil Ruskou federaci za nepřítele číslo jedna Spojených států, tedy našeho spojence, to našeho ministra k žádnému vyjádření nepobídlo. Jeho mlčení jsem osobně považoval za jeho souhlas s vyjádření Mitt Romneye. A tak jsme jen s úlevou přijal to, že se tento člověk nakonec nestal prezidentem mé země.
       Co se pak týče otázky, kterou teď diskutujeme, totiž role Evropy a specielně pak role nás, v boji s nacismem, tedy s tím, co sám prezident Klaus v jednom ze svých projevů označil za takové ohrožení národa, jemuž se jiné ohrožení nemůže rovnat.
       Zajímá vás, kolik svazků SS bojovalo na straně Německa? Tedy vojsk, která v Norimberku byla označena za zločinná jako celek?

Jistě. Nikdy jsem o tom ještě žádné podrobnosti neslyšel.

      Tak tedy prosím. Nebudeme hovořit o počátečních stadiích války, všechno mělo svůj vývoj, ale z ruských pramenů jsem se dozvěděl podrobnosti o tom, kdo všechno bojoval proti Rudé armádě a komu tato armáda nakonec uštědřila porážku vpravdě historického významu. Snad pro zajímavost bych uvedl Belgičany. Ti zřejmě, oproti nám, Čechům, měli v očích Hitlera mnohem výsadnější postavení.
      „Horum omnium fortissimi sunt Belgae“ (tedy, že „nejstatečnějšími mezi obyvateli Galie jsou Belgičané“) píše G.Julius Caesar ve svých „Zápiscích o válce Galské“. Nedivme se proto Hitlerovi, který vzhlížel ke starým Římanům jako ke vzoru, jež by měl následovat při budování své „tisícileté“ říše, že ve svých chorobných snech považoval možná i Belgičany za národ hodný jeho větší přízně, než kterou byl ochoten přisoudit Čechům.
Mohl byste konkrétně říci,v čem se projevovalo to, že vůči Belgičanům byl Hitler v tomto směru vstřícnější?
       Samozřejmě. Podotýkám, že čerpám z dokumentu , který jsem si stáhl ze stránky http://www.litbash.sitecity.ru/ltext_2206061812.phtml?p_ident=ltext_2206061812.p_2406104009. Tak už v červnu roku 1940 byl u dobrovolníků Holandska a Belgie vytvořen pluk SS „Vestland“. Později to byla dobrovolnická pěší divize vojska SS „Langemark“, jež byla vytvořena z belgických dobrovolníků Ta pak byla od prosince 1943 nasazena na východní frontě u Leningradu, pak na jižní části Východní fronty a později znovu u Narvy. Byla rovněž vytvořena 28. dobrovolnická pěší divize „Valonie“, která po napadení Sovětského svazu se účastnila zimních bojů v roce 1941. V roce 1941 byl z bývalých vojáků belgické armády a z dalších dobrovolníků vytvořen legion „Flandrie“. Velel mu šturmbandführer (podplukovník) SS Lippert.
       Jako příklad toho, že na straně Hitlera nebojovali jen vojáci států, které byly Hitlerem okupovány, může posloužit to, že na jaře 1942 byl Vytvořen Britský dobrovolnický sbor SS, v počtu asi 100-120 lidí. V jeho čele stál anglický nacista John Emery. Ten se účastnil bojů v Berlíně, po nich padl do anglického zajetí, byl vojenským polním soudem odsouzen k trestu smrti a pověšen.
       Snad toto vše, co uvádím, poslouží jako důkaz toho, jaká vlastně to byla válka, kterou vedlo Německo se Sovětským svazem. Jsou to samozřejmě jen střípky, které by si zasluhovaly zpracování. Kdo však v dnešní době, kdy je prosazována teorie, že ona válka byla vlastně válkou mezi dvěma totalitními monstry, by měl o takové zpracování zájem? Zvláště u nás? Co kdyby se naše veřejnost dovídala, že kromě těch, kteří umírali za svobodu národa na různých frontách druhé světové války, byli i tací, kteří bojovali na straně Hitlera? Má snad být i za touto minulostí udělána tlustá čára? Bojí se naše historie takové pravdy?
       Dá se na to usoudit i z toho, že až v říjnu 1944 byl dán souhlas k tomu, aby byla vytvořena 31. pěší divize vojsk SS „Čechy a Morava“, která od března 1945 byla nasazena na východní frontě. Byla tvořena občany protektorátu Čechy a Morava a jak se v některých pramenech uvádí, tvořili ji dobrovolníci z řad tak zvaných „Volksdeutsche“.
Opravdu něco takového existovalo? Je to pro mne úplná novinka.
       Přiznám se, že i pro mne je to novinka. Když se ale zamýšlím nad některými postoji dnešních našich spoluobčanů, zejména z řad publicistů, z nichž až čiší nenávist ke všemu ruskému, tak se ani nedivím, že se i v protektorátu našli lidé ochotní bojovat proti svému pozdějšímu osvoboditeli. Možná i dnes by se našlo dosti lidí podobného ražení.
       V roce 2007 jsem si vyměnil několik mailů s historičkou Natalií Naročnickou, prezidentem Fondu historické perspektivy, jejíž kniha „Za co a s kým jsme bojovali“ vyšla v Česku. Ta mi v mailu dne 12.5.2007 napsala něco, co mne na duši potěšilo.Napsala mi:: „Všimla jsem si toho, že Češi, kteří dokonce jsou právem dotčeni za rok 1968, i když se vrátili do západního prostoru, kam byli zvyklí patřit, velice pečlivě uctívají své veterány. Proto bych si přála, aby všechny politické peripetie nám nezbránily uchovat si dobré vzájemné city a příbuznost. Má babička mi vyprávěla, že mezi německými vojáky, kteří obsadili jejich kraj, byl jeden, který, vstupuje do jejího domu, ji nestrašil a naopak jí řekl, že je Čech, nikoliv Němec a že se jí nic špatného nestane. Aby se nebála a poprosil ji jen o horkou vodu. Babička mu nabídla mléko, avšak on odmítl, protože má žaludeční vřed a mléko mu nedělá dobře.“
         V originále to zní takto: „Я вижу как чехи, даже имея правомерную обиду за 1968 год, даже возвратившись в более привычный западный ареал, все же бережно чествуют своих ветеранов. Так хотелось бы, чтобы все перипетии политики не помешали нам сохранить добрые чувства и родство.
       Мне моя бабушка рассказывала, что среди немецких солдат, что оккупировали их местность, был один, который войдя в дом не пугал их, а наоборот, сразу сказал, что он чех, а не немец, и ничего плохого от него не будет, чтобы не боялись его, и попросил "вареной водички", а бабушка ему предложила "молочка", а он сказал, что у него язва желудка и ему от молочка плохо.“
       Bohužel, účast oné divize zformované z obyvatel protektorátu, není jediným „přínosem“ našeho národa k boji s „bolševismem“, jak nám to bylo prezentováno goebelsovskou propagandou v době, kterou i já pamatuji.

Máte na mysli ještě něco jiného, než jen účast několika tisíc našich občanů, kteří se zbraní v ruce proti Rudé armádě bojovali?
       Ano. Znovu bych se odvolal na práci ruského historika Šumejka. Poslyšte, co on na toto téma píše ve své knize. Nemusíme se všemi jeho slovy souhlasit, ale zamyslet bychom se nad nimi měli. Je to poněkud odlišný pohled, než kterým se na sebe díváme my sami.
       „Všichni historikové a světové společenství považuje Československo za oběť, za jakési bezbranné jehňátko, které bylo v Mnichově obětováno německému dravci k roztrhání“, píše Šumejko, a pokračuje, „ když však porovnáme poměr vojenských sil Německa a Československa, když budeme přemýšlet o vojensko-průmyslovém potenciálu Československa, o charakteru terénu, který byl neobyčejně příznivý pro obranu, pak uvidíme zřetelně, že Beneš a jeho vláda fakticky dobrovolně před Hitlerem kapitulovali.“ A ještě opírá své názory o názor Churchilla, který uvádí, že jen Škodovy závody, co do velikosti druhý evropský arsenál, vyprodukovaly od srpna 1938 do září tolik vojenské techniky, jako všechny britské závody dohromady.
       Šumejko pak s jistou hořkostí píše, že tato evropská dílna, tj. Škodovy závody, spolu s ČKD, pracovala už před válkou i během ní bez jakékoliv stávky či diverzí. Ve skutečnosti tedy Češi v podstatě bojovali proti SSSR, aby se pak k 60. výročí Vítězství prohlásili za zemi okupovanou Sovětským svazem a ničili symboly osvobození Prahy sovětskými vojsky. Tento ruský historik jde ještě dál, když nakonec dovozuje, že sovětské tanky v Československu v roce 1968 jsou jen důsledkem toho, jak se skončila, jak probíhala a jak byla osnována válka. Byly v podstatě důsledkem Mnichova. To vyjadřuje slovy: „Před sovětskými tanky v roce 1968 v Praze, byly české tanky v Minsku, ve Smolensku, i u Stalingradu“

To je zajisté odvážné tvrzení. Sdílíte stejný názor? Taky bych chtěl slyšet váš názor na to, zda jsme měli v roce 1938 podmínky pro úspěšný boj s hitlerovským Německem.
        Myslím si, že je to tvrzení velmi zkratkovité. Spíše poslouží jako příklad toho, kam až dospěla politika evropských zemí na sklonku třicátých let. Určitě je pravdou to, že kapacita českého zbrojního průmyslu, který až do konce války, samozřejmě už v té době ne pod jménem „Škodovy závody“, ani pod jménem „ČKD“, tehdy už ve statistikách byly vedeny jako závody německé, vyráběly lehké tanky a samochodky vlastní, české konstrukce. Avšak ta kořist, která se po 15. březnu 1939 dostala bez boje do rukou Němců, byla použita ve válce s Polskem, s Francií a nakonec i s SSSR. Šumejko uvádí, že poslední tank českého původu byl zničen 10. prosince 1941 při osvobozování podmoskevského města Klin.
       Co však z knihy Šumejka stojí za zaznamenání je to, jak se odvolává na středověk. Když staví proti sobě naše chování v roce 1938 s chováním Husitů. Zatímco v roce 1938 byla země odevzdána bez boje. Ačkoliv bylo mobilizováno 2 miliony mužů, 469 tanků a 1582 letounů proti 2,2 milionům německých vojáků, 720 tankům a 2500 letounům.
       Národ Jana Husa a Jiřího z Poděbrad byl zrazen Evropou rytířů Podvazkového řádu a laureátů Nobelovských cen. Při čemž, a to udivuje i mne, se Šumejko odvolává na znamenité Husity a Tábority a uvádí, že dokonce uprostřed XX. století si sovětští kluci hráli „na Husity“. Šumejko sám byl svědkem a účastníkem toho, jak si stavěli vozovou hradbu z vozíků a beden na ovoce.
       To v době, kdy britský velvyslanec v Praze Newton prohlašoval, že „Československo je umělý výtvor, který nemá své kořeny v minulosti“. A teď nemající ani „právo na budoucnost“.
       To je samozřejmě jen geopolitický pohled ruského historika. Jaký osud byl připravován nám, Čechům, obývajícím tento geografický prostor půldruhého tisíciletí? Vždyť podle plánů R. Heydricha měla být jedna třetina obyvatel českých zemí germanizována, jedna třetina fyzicky likvidována a jedna třetina vysídlena někam na Východ.
       A tam by tuto jednu třetinu národa čekal osud, který určili Hitler s Himmlerem. Nejprve uvedu slova A. Hitlera: „Především nebudeme do východních zemí posílat učitele. V opačném případě ztratíme jak děti, tak i rodiče. Ztratíme celý národ, protože znalosti, které vtlučeme lidem do hlavy, nepropadnou ladem. Nejlepší by bylo, kdyby si tam lidé osvojili jen jazyk gest. Radiem by se jim předávalo jen to, co je pro ně užitečné: hudba v neomezeném množství. K duševní činnosti není třeba je vychovávat.“
       Tato Hitlerova slova lze doplnit citáty z Himmlerova memoranda z května roku 1940. Memorandum se nazývalo „Jak zacházet s cizinci na Východě“. Píše se tam: „ Pro neněmecké obyvatele Východu není třeba, aby existovalo vzdělání vyšší, než je čtyřtřídní obecná škola. V této lidové škole se budou učit jen jednoduché počty do pěti set, napsání svého jména a to, že bůh žádá poslušnost vůči Němcům a být čestný, přičinlivý a pořádný. Dovednost číst považuji za zbytečnou. Jiné školy na Východě potřebné nejsou“ (Dr. H. Picker, „Hitlerovy promluvy u stolu v jeho hlavním stanu v letech 1941-1942“ ( Hitlers Tischgesprache im Führerhauptquartier. 1941-1942), kapitola 33, promluva z března1942. Vydalo Seewald Verlag, Stuttgart. (http://militera.lib.ru/docs/ww2/db/picker/index.html).
       Mohl snad zbytek českého národa doufat, že za takových životních podmínek, které jim chystal Hitler a Himmler, mohl národ dát světu nové Husy, Komenské, Palacké, Smetany, Dvořáky, Martinů, Janáčky, Čapky, Masaryky, Mendly, Heyrovské, Bati a další velikány?
       A že se nenaplnil takový osud pro náš národ, že se nemohla uskutečnit hypotéza historika Utkina, za to vděčíme tomu, že zde byla moc, která dokázala zastavit, do té doby neporazitelnou německou armádu, že dokázala ještě v roce 1941 před Moskvou uštědřit první těžkou porážku a nakonec v nelítostných bitvách u Stalingradu, Kurska, na Visle a v Berlíně, zvítězit. To, co říkám vůbec nesnižuje význam toho, co pro porážku nacistického Německa udělali jiní, především pak váleční spojenci Sovětského svazu. Ale to, co bylo hlavním v tomto zápase, to bude žít v historii věčně!
       O účasti jiných státních příslušníků na válce německo-ruské hovoří i ztráty, které tam ony národy nesly.
Máte k dispozici nějaké údaje?
       Ano, mám. Jsou pochopitelně z ruských zdrojů. Ale zdá se, že se jedná o zdroje seriózní. Sovětsko-německá fronta čtyřnásobně převyšovala celkové rozměry severoafrického, italského a západního válčiště. V době, kdy 176 svazků Wehrmachtu utrpělo porážku na oněch válčištích, většinou ale až v závěrečné fázi války, kdy osud nacistického Německa už byl zpečetěn, tak Rudá armáda a Rudé Námořnictvo rozbilo 607 divizí. Ty tvořily hlavní síly Třetí říše. Není náhoda, že z celkového počtu zabitých, zajatých a raněných, které mělo Německo, jich 72% připadá na sovětsko-německou frontu.
      Výmluvná je rovněž statistika úmrtí zajatců v německých zajateckých táborech. Tak z 235 tisíc amerických a anglických válečných zajatců, tam zahynulo 8300 osob, čili 3,5%. Ale z 5700 tisíc sovětských válečných zajatců, ve většině Rusů, tam těch, kteří zemřeli hladem, v důsledku nemocí nebo byli zastřeleni, bylo okolo 3300 tisíc neboli 57 %.
      Nenávratné ztráty ozbrojených sil Německa jen na Východní frontě představuje cifra 7 181,1 tisíc osob a dohromady se svými spojenci je to cifra 8649,3 tisíc osob. Z nich bylo 809 066 Maďarů, 92 867 Italů, 475 070 Rumunů, 84 377 Finů a 6 765 Slováků.
      K tomu je třeba připočítat počty těch, kteří se ocitli v sovětském zajetí. Kromě Němců tam byl 1.1 milion neněmeckých občanů. Z nich to bylo 500 tisíc Maďarů, téměř 157 tisíc Rakušanů, 70 tisíc Čechů a Slováků, kolem 50 tisíc Italů, 23 tisíce Francouzů a 50 tisíc Španělů.

To jsou všechno velice zajímavé údaje. Myslím si však, že bychom, vedle těchto, v podstatě bilančních, údajů, se mohli podívat na jiné důležité aspekty války Německa se Sovětským svazem. Tedy se zemí, kterou se v této části diskuze zabýváme. A jaký význam v celé druhé světové válce přikládáte právě této válce. Souhlasíte?

      Zajisté souhlasím. Jen bych rád slyšel, které otázky vás nejvíce zajímají.



úterý 5. února 2013

Jak se polní maršál Paulus stal zajatcem Rudé armády

      K 70. výročí jedné z nejvýznamnějších událostí historie jsem přeložil článek, který vyšel v elektronických novinách «Столетие». Vkládám jej od svého blogu v naději, že přece jen někdo si v mé zemi přečte jeden z pohledů na Stalingradskou bitvu. Výročí této bitvy, až na malé výjimky, nestálo za to, aby se nevděčná média v Česku věnovala události, která bezesporu ovlivnila i náš dnešní život.
      V souladu s požadavkem onoho ruského média uvádím i stránku, na které je originál článku. http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/kak_plenili_paulusa_231.htm

Jak se německý polní maršál Friedrich Paulus stal zajatcem Rudé armády
Ludmila Ovčinnikova. 1.2.2013
      Od okamžiků, kdy bylo obklíčeno německé uskupení u Stalingradu, zahájili naši průzkumníci lov na Pauluse. Velel 6. německé armádě.
      Spiklenci pracující v týlu nám sdělovali, že se jeho velitelské stanoviště nacházelo ve stanici Golubinské (48051' 4,44" s.š., 430 33' 13,47" v.d.) tj. asi 120-150 km od Stalingradu.
      Jak později vzpomínal pobočník velitele plukovník Adam, byla střelba sovětských tanků, které pronikly do německého týlu a uzavřely gigantický obkličovací kruh, pro velení německého uskupení a osobně pro Pauluse zcela nečekaná. Z obavy před upadnutím do zajetí odjel Paulus se svým štábem pod ochranou tanků v noci ze stanice Golubinské. Jak vyšlo najevo později, dojel Paulus do Stalingradu a tam se etabloval ve sklepení bývalého supermarketu.
      Friedrich Paulus byl význačnou postavou německé generality. Hitler prohlašoval, že Pauluse vždy pronásleduje vítězství. Pod jeho velením vtrhly jeho divize v roce 1939 do Polska, v roce 1940 pak okupovaly Belgii a Nizozemí. Generál Paulus byl jedním ze zpracovatelů obludného plánu „Barbarossa“. Tento plán předpokládal, že formou „bleskové války“ bude porážena Rudá armáda a že bude realizována totální genocida sovětského národa.
      Mocné uskupení, kterému velel Paulus, se v létě 1942 rozjelo po stepi a hnalo se k Volze, ke Stalingradu. Tam se pak odehrály události, které později otřásly celým světem.
      Zdálo se, že od vítězství dělí německá vojska jen jediný, poslední, skok. Avšak obránci města vnutili nepříteli svou taktiku. Bojovalo se o každý dům, o každou ulici. Divize Rudé armády bojovaly v obklíčení, kdy měly za sebou k Volze 300-500 metrů. Generál Paulus nebyl schopen zhodnotit, v jakém rozsahu se Rudá armáda připravuje jej obklíčit.
     Jednou mi, jako vojenskému korespondentu, telefonovali veteráni-Stalingraďané: „Do Moskvy přijel z Minska generál I.A.Laskin. Proslavil se tím, že zajal ve Stalingradu polního maršála Pauluse“. Se jménem generála Laskina jsem se nejednou setkala ve válečné literatuře. V době, kdy běžela hrdinná obrana Sevastopolu, byl I.A.Laskin v čele štábu 64. armády, která bránila jižní části města. Zatelefonovala jsem generálovi a velice brzy jsme se setkali.
     „Jak jsme se dozvěděli, kde je Paulus?“ začal I.A.Laskin své vyprávění. „Za války mnohé věci řeší náhoda. 30. ledna 1943 se dostavil do přední linie z rozkazem štábní důstojník ze štábu 38. pěší brigády Fjodor Ilčenko. Vojáci brigády vedli v té těžké boje a pomalu postupovali ke středu města. V jednom z domů zajali německého majora a přivedli jej k Ilčenkovi. Při výslechu německý major sdělil, že se generál Paulus nachází nedaleko, v podzemí domu na hlavním náměstí Stalingradu.
      Nadporučík Ilčenko to neprodleně radiem ohlásil veliteli brigády. A už za několik minut bylo toto hlášení ve štábu armády. A Fjodor Ilčenko obdržel potřebná zplnomocnění.“
      Nadešlo ráno 31. ledna roku 1943. V poloviční tmě uhasínaly nad náměstím signální rakety. Mrtvolným světlem osvětlovaly hromady rozvalin, pokácené sloupy, spečené saze na obrubách kráterů. Nadporučík prostřednictvím překladatele ohlásil do megafonu: „Navrhujeme zastavit palbu! Navrhujeme začít rozhovory o kapitulaci obklíčené německé armády!“ Za určitou dobu vyšel z budovy supermarketu německý důstojník s holí , na níž byl připevněn bílý hadr.Nadporučík Ilčenko s poručíkem Mežírkem, překladatelem, a s několika samopalníky, překročili přední okraj postavení a vyšli na náměstí. Nikdo nemohl vědět, co je očekává za stěnami budovy. Ta byla ještě zahalena do tmy.
      Generál I.A. Laskin vyprávěl: „Obdrželi jsme od ILčenka hlášení. Setkal se se zástupci německého velení. Avšak náčelník štábu Schmidt mu sdělil, že Paulus povede rozhovory jen s vyššími důstojníky, kteří budou odpovídat jeho hodnosti. Dostal jsem rozkaz jít do sklepení supermarketu. Spěchali jsme. Vždyť každá hodina bojů znamenal ztráty životů vojáků.
      Nikdo nebyl ochoten poslouchat od poraženého Pauluse, že má nějaké zvláštní podmínky pro to, aby se stal zajatcem. Cítili jsme se jako vítězové.
      Měli jsem jediný cíl: přijmout plnou a bezpodmínečnou kapitulaci německých vojsk ve Stalingradu.
      Odjížděli jsme po zasněžené cestě, na okrajích které stavěli ženisté tabule s nápisy: „Pozor, miny!“ Čím blíže k bojové linii, tím více byly slyšet dávky z automatů, štěkot kulometů. Na hlavním náměstí jsme vyčkávali po nějakou dobu za hromadou kamení. V oknech supermarketu byly vidět palebné pozice chráněné cihlami a pytli s pískem. Jak jsme zjistili později, byla budova chráněna třemi tisíci vojáků a důstojníků. Prostřednictvím megafonu jsme oznámili, že přicházejí představitelé Rudé armády. Nikdo nám však nevyšel vstříc. Na náměstí byla jen jedna cestička, ostatní přístupy k budově byly zaminovány. O tom jsme byli uvědoměni. Rozhodli jsme se, že nebudeme vyčkávat na to, až ženisté skončí svou práci. Po stejné cestičce, kterou prošel Ilčenko, jsme se dali do pohybu k fašistickému doupěti.
      Bylo nás pět, se mnou byl ještě velitel praporu Latyšev, tlumočník Stěpanov a dva samopalníci. Když jsme přišli ke vchodu do budovy, uviděli jsme sevřenou řadu německých důstojníků. Řada uzavírala vchod do podzemí. Dívali se na nás sveřepě. Když naše skupina přišla těsně k nim, ze svého místa se nepohnuli. Co jsme měli dělat? Svými rameny jsme je od vchodu odsunuli a začali jsme sestupovat do temného sklepení očekávajíce, že budeme střeleni do zad“.
      Skupina generála Laskina přicházela přijmout kapitulaci jménem stovek tisíců obyvatele města.Němci vtrhli do Stalingradu jako trestná výprava. Bombardováním a dělostřeleckou palbou ničili obytné domy, školy, nemocnice, divadla, muzea.
      Lidé ve spálených ulicích a v zemljankách se jen modlili: „Jen abychom se nedostali do rukou Němců…“
      Když se němečtí vojáci přiblížili ke krytům, kde se ukrývaly převážně ženy s dětmi, tak tam házeli granáty. Raněné stříleli na místě, živé tloukli pažbami a vyháněli do stepi. Někteří z nich se pak ocitli v koncentračních táborech, jiní byli transportováni na otrocké práce do Německa.
      „Když jsme se ocitli v podzemí, které byly přeplněno hitlerovci, nevěděli jsme vůbec, kterým směrem máme jít“, pokračoval ve vyprávění generál I.A.Laskin, „Šli jsme mlčky. Báli jsme se, že Němci, když uslyší ruskou řeč, začnou v panice střílet. Kráčeli jsme ve tmě, hmatali jsme po stěně v naději, že nakonec narazíme na nějaké dveře. Nakonec jsme narazili na kliku a vstoupili do osvětlené místnosti. Okamžitě jsme zjistili podle uniforem, že tam jsou generálové a plukovníci. Přistoupil jsem ke stolu, který byl uprostřed místnosti a nahlas jsem přes tlumočníka ke všem přítomným prohlásil: „Jsme zástupci Rudé armády. Všichni vstaňte. Odevzdejte zbraně!“ Někteří se postavili, někteří váhali. Opakoval jsem rozkaz ještě jednou hlasitěji. Nikdo z nich se nijak nebránil. Jeden za druhým začali říkat svá jména. V místnosti byl náčelník štábu generál Schmidt, velitel jižní skupiny vojsk generál Roske a jiní nejvyšší vojenští činitelé.
      Generál Roske prohlásil, že jej velitel Paulus zmocnil k vedení rozhovorů. Vyžádal jsem si okamžité setkání s Paulusem. Schmidt prohlásil, že „to není možné. Velitel byl Hitlerem povýšen na polního maršála, ale v daném okamžiku armádě nevelí. Navíc není zdráv“. Okamžitě mi blesklo hlavou: „Možná, že se zde hraje nějaká hra a podařilo se jim přemístit Pauluse na jiné místo?“ Avšak postupně v průběhu výslechu generálů se stalo jasným, že se Paulus nachází blízko, v tomto podzemí. Požadoval jsem, aby se náčelník štábu Schmidt odebral k Paulusovi a sdělil mu naše podmínky kapitulace německých vojsk. Na můj rozkaz pak Schmidta následoval velitel praporu Latyšev s tím aby zřídil u kabinetu Pauluse naše dozorčí stanoviště. Do místnosti nikoho nevpouštět a nedovolovat nikomu odejít. U dveří se postavil vojín Petr Artuchov.
      V tuto dobu se naše skupina, která byla zmocněna převzít kapitulaci německých vojsk, značně zvětšila. Připojili se k nám náčelník operačního oddělení armády G.S.Lukin, náčelník průzkumného oddělení I.M.Ryžkov, velitel 38. pěší brigády I.D.Burmakov a další důstojníci. Rovněž se připojila skupina průzkumníků.
      Dali jsme generálům Schmidtovi a Roskemu požadavek, aby vydal okamžitě všem vojskům, která jsou obklíčena u Stalingradu rozkaz, aby zastavily palbu a nekladly jakýkoliv odpor.
      Generál Roske si sedl k psacímu stroji. V této době začali naši důstojníci odzbrojovat německé vojáky. V koutě se na jedné kupě hromadily pistole, samopaly. Byl to skutečně symbolický obrázek.
      Začali jsme kontrolovat telefonní síť, která ve štábu byla, abychom znali, jaké rozkazy jsou předávány vojskům.
      Generál Roske nám ukázal text rozkazu, který on sám nazval „rozloučením“. Obsah rozkazu byl tento: „Hlad, zima, svévolná kapitulace jednotlivých útvarů neumožňuje, aby bylo možno vojskům velet. Aby nedošlo k všeobecné smrti vojáků, rozhodli jsme se přistoupit na rozhovory o skončení bojových akcí. Sovětský svaz garantuje, že v zajetí bude se zajatci zacházeno lidsky a budou se moci vrátit domů po skončení války. Takový konec- to je samotný osud, kterému se musí všichni vojáci podřídit.
      Nařizuji: Okamžitě složit zbraně. Vojáci a důstojníci si mohou s sebou vzít nutné věci…“
      Když jsem pročetl rozkaz, požádal jsem generála Roskeho, aby v něm bylo jasně řečeno: „Všichni vojáci a důstojníci se musí organizovaně vzdát do zajetí“. Roske si znovu sedl k psacímu stroji a dopsal tam tento důležitý pokyn. Současně nám však sdělil, že nemají spojení se severní skupinou vojsk, a boje tam ještě pokračují. Před našimi zraky se dostal štáb do pohybu. Naposled ve Stalingradě. S použitím mnoha telefonů předávali spojaři svými ochraptělými, nachlazenými hlasy text rozkazu vojskům.
      Potom jsme za poučníkem Adamem vstoupili k Paulusovi.
      Podzemní místnost, ve které byl Paulus, nebyla velká, spíše se podobala sklepu. Polní maršál chodil jako chycené zvíře s rukama založenýma za zády podél betonové stěny.
      Představil jsem se a prohlásil Pauluse za zajatce. Paulus lámanou ruštinou pronesl, zřejmě již dávno připravenou, frázi: „Polní maršál Paulus se vzdává Rudé armádě do zajetí“. Co nás tehdy udivilo, bylo to, že ve svém prohlášení se vlastně vyjadřuje ke své uniformě. V této situaci považoval za nutné nám sdělit, že byl pouze před dvěma dny povýšen do hodnosti maršála. Avšak novou uniformu nemá. Proto stojí před námi v uniformě generál-plukovníka. Paulus nám sdělil, že se seznámil s textem rozkazu o kapitulaci a že s ním souhlasí. Požádali jsme jej, aby nám řekl, jaké poslední rozkazy obdržel od Hitlera. Paulus odpověděl, že Hitler nařídil u Volhy dále bojovat a vyčkat příchodu tankových skupin. Jelikož jsme měli zprávy, že štáb německé armády nemá spojení se skupinou svých vojsk, které pokračují v bojích v severní části Stalingradu, požadoval jsem, aby tam Paulus poslal důstojníky s rozkazem o kapitulaci. Paulus však to odmítl s tím, že už je teď zajatec a nemá tudíž právo dávat rozkazy svým vojákům.
      Po rozbití německých vojsk u Stalingradu byl v Německu vyhlášen třídenní smutek. Jaká to lekce historie! Když jsem naslouchala I.A. Laskinovi, tak jsem si najednou pomyslela na různé osudy dvou generálů-V.Čujkova a F. Pauluse.
      V.I.Čujkov velel 62. armádě. Když se po celou dobu obrany nacházel v krytu na svažitém břehu Volhy, nesl se svými vojáky mnohá strádání. Při setkání mi vyprávěl:
      „Které dny byly těmi nejtěžšími? Je obtížné označit je z té celé řadě dní nepřetržitých útoků. Jednou se Němcům podařilo zapálit nádrže s naftou, které stály na břehu řeky. Hořící nafta tekla po strmém svahu, vše na své cestě smetala. Sotva jsme stačili vyběhnout ven ze svých krytů. Ukryli jsme se stranou, ve strži. Jak se říká, vlasy mi vstávaly na hlavě: co když za této situace ztratíme možnost velet vojskům? Začali jsme radiem obvolávat velitele divizí a brigád, aby věděli: velitelství armády zůstává na místě a řídí bojovou činnost. Naše kryty, v nichž se nacházel štáb armády, byly jen kilometr-dva od úpatí Mamajevské mohyly. Stávalo se, že němečtí samopalníci se probíjeli tak blízko, že i ochrana štábu musela bojovat.
      Je třeba otevřeně říci: já, spolu s náčelníkem štábu Krylovem a se členem vojenské rady Gurovem, jsme seděli s pistolemi v ruce. Byli jsme připraveni se zabít: nenechat se zajmout!
      Generál Čujkov dojde jako velitel 8. gardové armády do Berlína. Stane se, že právě k jeho velitelskému stanovišti, jež se nacházelo v blízkosti Reichstagu, vyjde jako k prvnímu z říšské kanceláře parlamentář. Sdělí, že německá vojska jsou připravena kapitulovat a že Hitler spáchal sebevraždu. V.I.Čujkov se stane maršálem, dvojnásobným Hrdinou Sovětského svazu. Zanechá závěť: chce být pohřben na Mamajevské mohyle, vedle hrobů svých vojáků.
      Polní maršál Paulus projde v sovětském zajetí dramatickou cestou. V roce 1944 se připojí k hnutí německých důstojníků „Svobodné Německo“. Ještě před koncem války podepíše prohlášení k německému národu: „Německo válku prohrálo. Německo se musí zříci Adolfa Hitlera, musí zřídit novu státní moc, která skončí válku a vytvoří národu podmínky pro další život a pro vytvoření mírových, dokonce přátelských, vztahů s našimi dnešními protivníky.“ Na Norimberském procesu Paulus vystoupí jako svědek a uvede skutečnosti, kterými obviní vedoucí činitele fašistické říše. Díky podivné shodě okolností opustí tento svět 17 roků po válce právě v den výročí rozbití německých vojsk u Stalingradu.
      I.A. Laskin pak vypráví: „Vyšli jsme z podzemí. Pauluse a skupinu zajatých generálů jsme měli dopravit do míst, kde byl umístěn štáb 64. armády. Tehdy jsem si zvlášť všimnul situace, která nás obklopovala. Jak se za tu dobu, kdy jsme byli ve fašistickém štábu, vše změnilo. Kolem budovy už nebyla německá stráž. Naši vojáci, kterým velel plukovník I.D.Burmakov, už ji vzali do zajetí. V sousedních ulicích už byli jen Rudoarmějci“ Později napíše plukovník Adam ve svých pamětech:
      „Zevnějšek vojáků Rudé armády se mi jevil symbolicky- byl to zevnějšek vítězů. Naši vojáci nebyli biti, nebyli stříleni. Sovětští vojáci uprostřed zničeného města tahali z kapes kousky chleba a dávali je hladovým zajatcům.“
      Válka však ve městě zírala z okenních otvorů spálených domů, z každého kráteru, ze sněhem zasypaných náhrobků bratrských hrobů. Jak lze pochopit takový soucit našich vojáků k zajatcům, kteří ještě včera na ně mířili svými zbraněmi?
      Tyto city lidské důstojnosti, které projevovali sovětští vojáci- to je také část naší historie. Ta je neméně významná, jako je významná památka velikého vítězství ve Stalingradě.
      Radiové stanice celého světa přinášely zprávy o vítězství na Volze. Na adresu vojenského vedení země a do Stalingradu přicházely mnohé gratulace.
      Tak na příklad od Franklina D. Roosevelta, prezidenta USA: „Sto šedesát dní epochální obrany, jakož i její rozhodný výsledek, který dnes oslavují všichni Američané, vytvoří jednu z nejkrásnějších kapitol této války národů, jež se spojily v boji s nacismem“.
      Z jugoslávských novin „Borba“: „Vděčná srdce národů světa nadšeně tlučou a zdraví vojáky Rudé armády, kteří zvítězili ve Stalingradě“.
      Spisovatel Thomas Mann: „ Vítězná obrana Stalingradu představuje jeden z hrdinských činů, o kterém bude historie vždy vyprávět s největší pokorou“.
      Básník Pablo Neruda: „Stalingrad- to je Řád statečnosti na prsou planety“.
      Král Velké Británie poslal meč, na kterém je napsáno: „Občanům Stalingradu, pevným jako ocel, věnuje král Jiří VI na znamení velkého nadšení britského národa“.
      …Na snímcích, které byly ve Stalingradě zhotoveny v onen vítězný den, jež jsou dnes ochraňovány v různých světových muzeích, zůstaly jen skromné a ničím přitažlivé obrázky. Na bedně od nábojů sedí voják a píše dopis. Vojáci se sešli kolem harmonikáře. Ze zemljanek vynášejí ženy své přeživší děti. Všichni se táhnou s esšálky k polní kuchyni, která čadí před zřícenou stěnou. Nedaleko na sněhu spí vojáci, tisknouce k sobě pušky. Poprvé za poslední půl roku není slyšet dělostřelecká palba, nevybuchují bomby. Ticho se stalo první odměnou vojákům vítězného města. Strašné zvuky války utichly. Plný četných ran se Stalingrad vracel do života.
      P.S. Nedávno jsem četla v «Аргументах и фактах», že se Paulus v posledních letech svého života omlouval občanům Stalingradu. Četla jsem podobnou omluvu s velikým údivem. Jen moje rodina utrpěla ve Stalingradě strašlivé ztráty- pod účinky bomb a ostřelování zahynulo čtrnáct lidí. Pamatuji si jejich tváře i hlasy. Viděla jsem, jak byly shazovány bomby na domy v naší ulici, které byly v plamenech. Omluva Palusa byla možná jen proto, že jej naši vojáci zahnali nakonec do sklepení stalingradského domu a donutili jej, aby se vzdal do zajetí. Jinak by byl tento velitel dále napínal všechny své síly, aby byl uskutečněn zvířecký plán „Barbarossa“. Až poté, když se vrátil ze zajetí, nejednou opakoval. „Ruský národ neporazí nikdo!“

      P.P.S. K tomu překladatel článku Ludmily Ovčinikové jen dodává: 29. ledna 1943 posílá Paulus Hitlerovi tento pozdrav k výročí převzetí politické moci:
      „Vůdci! K výročí dne převzetí moci zdraví 6. armáda svého Vůdce: Stále ještě vlaje nad Stalingradem prapor s hákovým křížem. Náš boj může být, pro žijící a budoucí generace, příkladem toho, že Německo bude vítězit, jestliže nebude kapitulovat ani v těch nejbezvýchodnějších situacích. Sláva mému vůdci. Paulus, generálplukovník.“ ( „An den Führer! Zum Jahrestage Ihrer Machtübernahme grüßt die 6. Armee ihren Führer. Noch weht die Hakenkreuzfahne über Stalingrad. Unser Kampf möge den lebenden und kommenden Generationen ein Beispiel dafür sein, auch in der hoffnungslosesten Lage nie zu kapitulieren, dann wird Deutschland siegen. Heil mein Führer! Paulus, Generaloberst.“ Viz http://de.wikipedia.org/wiki/Friedrich_Paulus)







pondělí 31. prosince 2012

PŘÍSPĚVEK KE KAUZE "ZÁKON DIMY JAKOVLEVA"

Dne 31 prosince 2012 jsem přeložil komentář Ministerstva Ruské federace k zákonu „Dimy Jakovleva“. V zájmu pravdy, která je v našich médiích buď zamlčována nebo zkreslována se záměrem, co nejvíc poškozovat Rusko, vkládám tento překlad na svůj blog v naději, že alespoň někdo si jej přečte a třeba si poopraví nebo doplní svůj názor.
Uvádím stránku, kde je onen komentář v ruském originále publikován.
http://www.mid.ru/brp_4.nsf/newsline/D113DE6CB6A55D7844257AE2004F6637

KOMENTÁŘ MINISTERSTVA ZAHRANIČÍ RUSKA K SITUACI O OSVOJOVÁNÍ SI RUSKÝCH DĚTI OBČANY USA
      Kolem dnešního podpisu „Zákona Dimy Jakovleva“ ruským prezidentem V.V. Putinem se v amerických politických a společenských kruzích rozbíhá propagační kampaň, jejímž cíle je dokázat, že osvojování si ruských dětí občany Spojených států je takřka jediná cesta, jak mohou tyto děti získat šťastnou budoucnost.
      Protože dostáváme otázky, proč jmenovitě Američanům bylo zakázáno osvojování si, chceme oznámit toto.
      Je pravdou to, že je v Americe hodně lidí, kteří mají vřelé srdce a kteří jsou připraveni předat svou lásku osvojeným synům a dcerám, včetně těch, kteří mají omezené možnosti. To je však jen část pravdy. Bohužel, mince má i svou druhou stranu. Ta spočívá v tom, že jsou naši malí občánci osvojováni i lidmi jiného druhu, kdy se dostávají do žalostné situace bez jakékoliv právní ochrany. To není jen otázka statistiky (i když ani tato není tak optimistická, jak je to vykládáno v USA), ale otázkou osudu, někdy je to dokonce i otázka práva dítěte na život.
      Máme-li hovořit o statistice, pak ty údaje, které byly dány ve známost a které svědčí o smrti ruských dětí, jež zemřely rukama amerických osvojovatelů (bylo to od roku 1996 19 neplnoletých), jsou jen vrcholem ledovce. Jsou to jen prokázané případy, které jsou široce známy. Oficielní statistika v této věci v USA neexistuje. Jestliže v prostředcích masové informace se z těch či oněch příčin nedostanou informace o původu dítěte, které by hovořily o původu dítěte, pak prakticky nelze se dozvědět o ruských kořenech oběti. Jakmile přijede dítě, které má být osvojeno v USA, do země, pak okamžitě osvojené dítě  získává americké občanství, jakož i americké jméno a příjmení.
      Situace v USA vcelku s osvojováním si dětí nepatří mezi nejlepší. Podle informací nevládní organizace „American Professional Society on Abuse od Children“ tam každé čtvrté mezinárodní osvojení končí neúspěšně a má za následek psychologické nebo fyzické poškození dítěte.
      Poplach vyvolává i celkově surové zacházení s dětmi. Podle informací nevládní organizace „Childhelp“ umírá každý den v USA průměrně pět dětí v důsledku surového zacházení. Podle údajů ochránců lidských práv se 50-60% případů smrti dítěte, které pochází z ruk rodičů, utajuje. Důsledkem je, že, jak to vypočítali v nestátní organizaci „Národní koalice k zastavení počtu dětských smrtí v důsledku násilí“ (NCECAD) , překročil počet usmrcených dětí počet Američanů, kteří zemřeli za stejné období v místech, kde probíhaly války.
      Na příklad ani v Itálii, ani ve Španělsku, tedy ve státech, které jen nepatrně zaostávají od USA, co se týče počtu osvojených ruských dětí (v roce 2011 to bylo 965-USA, 798-Itálie, 685-Španělsko) nebyly zaznamenány tak křiklavé případy surového zacházení s osvojenými dětmi, tím méně pak  jejich smrti.
      Nejsou potvrzeny ani rozšiířované informace, že Američané si osvojují v Rusku jen invalidní děti. V roce 2011 z 965 Američany osvojených ruských dětí, bylo, podle různých pramenů, jen mezi 44 až 89 případy neplnoletých s omezenými možnostmi.
      Je na místě také připomenout, že USA (spolu se Somálskem a Jižním Sudánem) nejsou členem Úmluvy OSN o právech dítěte. Zdůvodňuje se to tím, že tato univerzální úmluva podkopává „tradiční principy“ amerického zákonodárství a výchovy. Podle údajů nevládní organizace „Práva rodičů“ je takovým „tradičním principem“ i „rozumný výprask“ (reasonable spankings= rozumné naplácání na zadek). Ve školách 19 států USA jsou dovoleny tělesné tresty. Podle informací řady společenských organizací bijí dvě třetiny rodičů děti rukou do obličeje.
      Obhájce „tradičních výchovných metod“ rovněž neuspokojuje to, že Úmluva zaručuje dětem takové svobody, jako je právo volit si své náboženství, právo „být vyslechnut“, právo na volný čas. V USA rovněž není zaveden zákaz vynášet neplnoletým doživotní rozsudky.
      V případě, kdy dochází k neúspěchům při osvojení si cizích dětí, je jak americká společnost, tak i právní orgány a soudy nakloněny stavět se na stranu osvojitelů a ne osvojených. K ruským dětem je to aplikováno tak, že je spatřována příčina neúspěchů ve „špatné dědičnosti“ nebo v „dětství v dětských domovech“. Navíc se v USA vytvořila skupina pseudoexpertů- „psychologů“, kteří jsou za odpovídající odměnu (300-400 dolarů za hodinu) připraveni dokazovat existenci tak zvaného „reaktivního rozkladu připoutání“, jestliže pochází dítě z naší země.
      S pomocí takových „specialistů“ se podařilo těm Američanům, kteří se vysmívají osvojovaným dětem z Ruska, aby se vyhnuli odpovědnosti nebo aby se jim dostalo jen symbolických trestů. V roce 2008 soud Feerfaxu zcela osvobodil M. Harrisona, který nechal svého 21 měsíčního syna připoutaného devět hodin v autě v padesátistupňovém vedru. Manželé Kraverovi dostali 16 měsíců vězení za „zabití z neopatrnosti“ I. Skorobogatova (po jeho smrti bylo na chlapcově těle nalezeno 80 ran, včetně těžké rány na mozku). B. Dykstra byl uznán nevinným na smrti osvojeného I. Kragynceva, nehledě na to, že soudní znalci prohlásili, že je nepravděpodobná otcova verze, že chlapec spadl ze žebříku.
      Při tom za analogické přestupky vůči americkým dětem jsou jejich rodiče, jak se stalo téměř pravidlem, odsuzováni až doživotně. Specielně, nedávno bylo v tisku oznámeno, že matka dostala 99 roků vězení za to, že přibila ke stěně ruce své dcery. Jiná dostala doživotní vězení za to, že utloukla k smrti své čtyřleté dítě.

Přeloženo 28. prosince 2012.



pondělí 10. prosince 2012

ALEJ MIGŮ V KOREJI A V ČESKOSLOVENSKU



      Před 60ti lety zuřila na Korejském poloostrově krvavá válka. Tato, v podstatě občanská válka, vypukla jen pět roků poté, kdy tam, současně se skončením Druhé světové války, skončila i desítky let trvající japonská koloniální okupace. Po porážce Japonska v roce 1945 byla Korea bez konzultace s korejskou reprezentací rozdělena vítěznými státy, USA a SSSR, na dvě části, severní, ovládanou Sovětským svazem, a jižní, ovládanou USA. Jejich hranici tvořila 38. rovnoběžka. Obě velmoci se nedokázaly dohodnout na sjednocení země a tak v roce 1948 se v obou částech poloostrova vytvořily dva státy. Každý z těchto států pretendoval na kontrolu nad celým poloostrovem, což nakonec vedlo k válce.
      Ta začala v roce 1950. Postupně se do ní zapojily i třetí země: na straně Severní Koreje Čínská lidová republika svými dobrovolníky, a Sovětský svaz především svým stíhacím letectvem. Na straně Jižní Koreje vystoupily pod vlajkou OSN hlavně Spojené státy americké. Ty byly v letecké válce, která byla součástí války mezi Severní a Jižní Koreou, zastoupeny svým strategickým bombardovacím letectvem reprezentovaným letouny B-29, letectvem průzkumným, které představovaly letouny B-45 a letectvem taktickým, zastoupeným především letouny F-84 a F-86.
      Jedním z úkolů taktického letectva USA na čínsko-korejské hranici bylo vybojování nadvlády ve vzduchu. Tento úkol vyplýval z vojenské doktríny USA. Nadvláda ve vzduchu byla potřebná k tomu, aby část taktického letectva mohla nerušeně uskutečňovat další svůj doktrinální úkol. Jím byla izolace bojiště. Izolace bojiště měla být především zajištěna tím, že by byly zničeny, přerušeny nebo paralyzovány komunikační a zásobovací cesty mezi územím Číny a Koreje. Odtud byla do Korejské demokratické republiky přesunována pomoc, jak lidská, tak materiální.
      Původním úkolem sovětského letectva bylo přecvičení korejských pilotů na soudobé proudové letouny, aby tak korejské letectvo bylo schopno samostatně plnit své válečné úkoly. Později pak byli sovětští letci vtaženi či zapojeni do bojů, které byly součástí oné války. Stalo se to třeba tak, jak o tom vypráví velitel 196. sovětského stíhacího pluku Pepeljajev. 1. dubna 1951 se přesunul jeho pluk se svými 30 MIG-15 z čínského území na letiště Andun na území Koreje v bezprostřední blízkosti korejsko-čínské hranice, aby odtud vedl bojovou činnost v sestavě 324. divize. Té velel proslavený stíhač Velké vlastenecké války Kožedub.
      Už první nebo druhý den po přesunu, se nad letištěm objevilo kolem 30 letounů F-86. Jaký úkol měly tyto letouny plnit, Pepeljajev neříká. Avšak dvě letky stíhačů jeho pluku odstartovaly a zavázaly se do vzdušného boje s americkými letci. Kdo vydal veliteli pluku k tomu rozkaz, neříká. Určitě nemohl velitel pluku zvednout své stíhače a vést je do boje s letouny americkými, bez toho, že by předtím nedostal k něčemu takovému potřebný rozkaz. Zdá se velice nepravděpodobné, že by také mohl vydat rozkaz k napadení amerických stíhačů, aniž by měl jasno, že se tyto letouny nad letištěm, kde byl umístěn, „neobjevily“ jen tak, bez zjevných útočných úmyslů, a nechystaly se sovětské letouny na letišti napadnout. Je také málo pravděpodobné, že sovětští stíhači odstartovali teprve poté, kdy se americké stroje nad letištěm „objevily“. Přece jen ke startu dvou letek stíhačů je potřebný určitý čas a pokud by americké letouny přiletěly s cílem ničit sovětské letouny na letišti, pak by bylo málo pravděpodobné, že by se start sovětských stíhačů obešel bez ztrát ještě před tím, než byl zahájen vzdušný boj.
      Zdá se tedy, že přílet amerických stíhačů nad letiště Andun byl jistou formou bojového průzkumu. O tom by svědčilo i to, že se po tomto boji americké letouny F-86 nad letištěm Andun neobjevily do konce pobytu tam 196. stíhacího pluku, tj. do 1. dubna 1952.
      Úplný obraz o tom, jak byl uveden do činnosti mechanismus zapojení sovětských stíhačů do boje s americkými letci, nejsem schopen si udělat. K tomu postrádám znalost příslušných rozhodnutí a rozkazů nejvyššího sovětského i amerického velení. Jen obtížně si však mohu představit, že by američtí letci nevěděli, čí letectvo se na ono letiště přesunulo.
      Z toho, co bylo zatím publikováno na stránkách ruských médií, však vyplývá, že bojový úkol sovětského letectva se omezoval jen na to, aby nebylo americkému letectvu dovoleno izolovat bojiště, to jest prostory, kde probíhala pozemní válka.
      O tom, jak sovětští letci chápali své poslání, vypráví Pepelajev toto: „Mí letci, i já osobně, jsme velice dobře chápali, že nebojujeme za svou Vlast, že nebojujeme za své nejbližší. Že chráníme své přátele a že plníme rozkazy nadřízených a své vlády. (V čele oné sovětské vlády v oné době ještě stál J.V.Stalin. Poznámka má.) Nepožadoval jsem proto od svých podřízených, aby prolévali svou krev a nasazovali svůj život za každou cenu. Nebojovali jsme proto, abychom ničili nepřátelské letouny za každou cenu, ale byli jsme rozhodnuti neumožňovat protivníkovi, aby sestřeloval naše kamarády. Hlavně pak jsme mu nechtěli dovolit, aby bombardoval objekty, které jsme měli chránit. Snažili jsme se proto protivníka vytlačit z prostoru, který jsme měli chránit. Naše taktika ve vzdušném boji byla víc obranná, než útočná“.
      Příznačným v tomto směru je i postoj veteránů Velké vlastenecké války, kteří také byli v pluku Pepeljajeva. On sám píše, že tito veteráni Velké vlastenecké války, velice zkušení a již vyznamenaní bojovníci, neprojevovali, až na výjimky, v bojích zvláštní agresivitu a přání bojovat. Nemyslí tím velitele 324. stíhací divize, kterému jeho pluk podléhal, I.N.Kožeduba. Ten měl z Moskvy výslovný zákaz zúčastňovat se vzdušných bojů. To považuje Pepeljajev za správné, protože by určitě letci protivníka, tedy Američané, na něj uspořádali skutečný hon, aby jako trofej získali „skalp“ takového esa!
      Taktika sovětských letců tedy především spočívala v tom, aby americkému letectvu nebylo dovoleno přerušit komunikační spoje přes řeku Amnok (čínsky Ja-lu). Ta tvořila hranici mezi územím Severní Koreje a Čínou. Přes tuto řeku v jejím dolním toku probíhaly hlavní zásobovací komunikace. A aby nebylo rovněž dovoleno zničit hydrocentrály na řece Amnok, jistě velice důležité pro zásobování země elektrickou energií. Že se sovětskému letectvu podařilo tento úkol splnit, vyplývá z toho, že po celou dobu války nebyly tyto komunikace přerušeny. To nakonec vedlo k tomu, že válka mohla skončit úspěšně pro severní stranu: jen masivní výsadek amerického námořnictva nakonec způsobil přelom ve válce. Ta pak skončila příměřím, trvajícím dodnes.
      Někteří ruští autoři jdou ještě dále v hodnocení důsledků činnosti sovětského letectva. Ty hodnotí z mnohem širšího hlediska. Tak Nikolaj Georgijevič Bodrichin, ruský spisovatel, historik letectví, píše v předmluvě k druhému vydání knihy Pepeljajeva «Миги» против «Сейбров». — М.: Яуза, Эксмо, 2005: „Pod dojmem úspěchů sovětského letectva se vláda G. Trumana neodhodlala zaútočit na SSSR ze vzduchu. Při tom byl takový útok v rámci preventivní války předpokládán v plánu „Dropshot“. V tomto plánu se předpokládalo napadnout 73 sovětských měst třemi sty atomovými bombami. Avšak dovednost, statečnost a vůle sovětských letců, které byly v Koreji demonstrovány, donutily protivníka, aby se takových plánů vzdal.“ Bylo-li tomu skutečně tak, to se asi dozvědí až naši potomci.
      A tak se v druhém roce války rozhořela v severozápadní části korejského poloostrova letecká válka, ve které se střetly dvě vůle: na jedné straně vůle amerického letectva zabránit spojencům Koreje zásobovat bojující armády a na druhé straně vůle sovětských letců nedovolit americkému letectvu realizovat tento cíl. V podstatě došlo k první, a zatím naštěstí i k jediné, rusko-americké letecké válce. Byla to také první vzdušná válka, ve které na obou stranách byla nasazena letadla nové generace, než se kterými před pěti-šesti lety končila válka světová. Na ruské straně byly masově nasazeny letouny MIG-15 , také ve variantě MIG-15bis, a na americké straně letouny F-86 „Sabre“.
      Prostor, ve kterém se odehrávala podstatná část oné letecké války, byl později americkými letci nazván „MIG Alley“, tedy „Alej Migů“. O tom, jaký byl její výsledek, jsem již psal. Nehodlám se zabývat tím, jaké ztráty na té či oné straně přinesli letci obou států. Údaje o tom se dost navzájem liší.
      Charakteristickým pro tento odlišný pohled je to, co o tom píše ve své knize jeden z účastníků, onen Pepeljajev, velitel 196. stíhacího leteckého pluku, Hrdina Sovětského svazu. Pepeljajev má na svém kontě 20 sestřelů v této válce a je považován za jedno z leteckých es této války. Jako takový byl také pozván na „Slet Orlů“, který se uskutečnil v roce 1995 na letecké základně Maxwell ve městě Montgomery, stát Alabama, USA. Kromě jiného líčí v knize zážitek právě z tohoto sletu. Píše: „Dostal jsem mnoho otázek. Hlavně směřovaly k taktice a k bojovým možnostem letounu MIG-15. Některé otázky měly i škodolibý podtext, protože většina posluchačů v sále měla za to, že jejich letectvo je neporazitelné a že mělo v Korejské válce absolutní převahu ve vzduchu a že poměr vítězství amerického letectva nad protivníkem byl 13:1 ve prospěch Američanů. Nemohli ani pochopit a nešlo jim do hlavy, že 196. sovětský pluk, kterému jsem velel, měl v bojích s jejich spoluobčany na severovýchodě Koreje poměr vítězství 10:1 ve svůj prospěch. Sestřelil více než 100 letounů a ztratil 10 kusů MIG-15.“
      Korejská válka, byť byla omezena jen na poloostrov ve východní části Asie, byla jen součástí mnohem širšího konfliktu, který zasáhl velkou část severní polokoule planety. Tento konflikt trvající až do konce osmdesátých let dvacátého století, jsme si zvykli nazývat studenou válkou. Někteří historici a badatelé jsou toho názoru, že počátkem této studené války bylo atomové bombardování japonských měst Hirošima a Nagasaki. Ztotožňuji se s takovým názorem. Podstatou této války totiž byla kultivace strachu, majícího svůj počátek v červenci 1945 v poušti Alamogordo a v bombardování Hirošimy a Nagasaki. Tento strach pramenil z děsivých účinků nového prostředku vedení války, kterým se lidstvo dotklo samotné podstaty vesmíru.
      Ve stejné době, kdy běžela na plné obrátky válka v Koreji, tak o několik tisíc kilometrů západněji se rozbíhalo jiné dějství onoho celosvětového dramatu. Jeho součástí byla i naše země. Ta se v důsledku historického vývoje stala součástí stejné fronty, jakou byla korejská, čínská a sovětská vojska ve východní Asii.
      I na naší straně hranice, kterou od věků střežili Chodové, oni Jiráskovi „Psohlavci“, byla konstruována a budována podobná „alej Migů“. Počáteční fáze této „války“ nebyly pro naše letectvo příliš úspěšné. Pilot 5. stíhacího pluku, který byl dislokován na letišti Líně u Plzně, Jaroslav Šrámek, o tom píše ve své knize „Vzpomínky pilota“ toto: „Docházelo k častému narušování československého vzdušného prostoru americkými letouny, a to jak v příhraničním pásmu, tak i do vnitrozemí.“ Pohotovostní vrtulové letouny válečné doby, známé „messerschmitty“ BF-109, neměly vůči letounům, kterými v té době už disponovalo letectvo Spojených států, dislokované v Evropě, „žádné předpoklady úspěšného zásahu“. Tak tomu však bylo až do 10. března roku 1953. V ten den vnikla na naše území dvojice stíhačů na letounech F-84 „Thunderjet“. Střetli se však s dvojicí našich stíhačů pilotujících letadla MIG-15: poručíkem Šrámkem a poručíkem Forstem.
      A této dvojici stíhačů bylo „Jejím Veličenstvem Historií“ přisouzena role ukončit období, kdy, jak píše J. Šrámek, „časté a beztrestné narušování československého vzdušného prostoru nesmírně profesně pokořovalo československé stíhače“. Ti už v oné době začínali být vyzbrojeni stejnými letouny, s jakými bojovali sovětští stíhači na východě Asie. A mohli se tedy postavit letounům F-84 ve vzdušném boji, ke kterému došlo. A tento souboj skončil sestřelením jednoho z narušitelů a útěkem druhého na území Německa. Velitelem dvojice amerických stíhačů a sestřeleným pilotem byl poručík Warren G.A. Brown. Údajně měl tento pilot za sebou zkušenost války v Koreji.
      Jestli jsem použil pro vyjádření toho, co znamenal onen souboj, pokud vím tak první a jediný svého druhu při ostraze výsostného československého území jejího vzdušného prostoru stejný výraz, jaký použili američtí letci v korejské válce, tedy „alej migů“, nedělám to proto, abych prováděl jakékoliv kvantitativní či kvalitativní srovnání obou bojišť. Srovnání není možné: měřítka byla rozdílná. Ale co do významu jsou obě bojiště srovnatelná. Pochopitelně ne ani svými důsledky. Na naší hranici neprobíhala skutečná vzdušná válka, ale jen jednotlivé zásahy proti nerušitelům výsostného československého území. Tato, v podstatě „studená vzdušná válka“, byla vedena také velice úporně, byly do ní vloženy obrovské prostředky, úsilí a vůle stran. Ona válka měla i své oběti. Nebyly to oběti v podobě sestřelených čs. letců, ale byly to oběti na životech těch, kteří se k eventuelní horké válce připravovali. A kteří jsou, bohužel, jak je to téměř národním zvykem v naší zemi, zneuctíváni nebo v lepším případě nepřipomínáni a nuceně zapomínáni. V období budování a udržování oné „české aleje MIGů“, tedy až do konce devadesátých let minulého století, jen na letounech typu MIG zahynulo 245 československých pilotů!
       Je na místě, abych se zde na dálku zeptal oné terciánky či kvartánky třeboňského gymnasia, zda o této věci také něco ví od svých pedagogů, eventuelně rodičů, a zda by též chtěla i od dožívajících, možná už jen několika desítek československých stíhačů, kteří byli v oné „aleji migů“ angažováni, aby se i oni od této své minulosti „odstřihli“ a jak by to měli udělat!
      Mnozí dnes v naší zemi nejsou ochotni nejen přiznat, ale ani dokonce o této válce hovořit. Maximálně ji odsoudit jako obhajobu komunistického režimu. Cožpak dnes je někdo ochoten přiznat, že bylo období, kdy po čtyřiadvacet hodin denně směřovaly k našim hranicím letouny strategického letectva USA, plně připravené provést zničující jaderné a termojaderné údery na cíle na našem území? Že v určitém období to byla jedna osmina strategických letounů, která byla nepřetržitě ve vzduchu, byla plně připravena k provedení úderů na konkrétní cíle a která se vracela od určité linie zpět na své základny jen v případě, že neobdržela rozkaz tuto linii překročit a pokračovat ke stanoveným cílům? A stačilo někdy jen málo, aby se plány změnily v realitu. Jak píše známý neuropatolog a vědecký esejista MUDr František Koukolík ve své knize „Jak si lidé hrají“, že na příklad americký prezident Nixon, tedy vrchní velitel armády Spojených států amerických, tedy muž vybavený obrovskou pravomocí, „ v průběhu politické krize… v posledních dnech svého úřadu vzlykal, tloukl pěstmi do stěn a přemýšlel o tom, že vydá rozkaz začít atomovou válku… a ministr obrany John Schlesinger musel zajistit, aby žádný z případných Nixonových rozkazů ozbrojené síly neuposlechly“.
      V čem jsou obě „aleje“ naprosto nesrovnatelné, je to, jak se k oběma „alejím“ postavili Američané a jak se k tomu staví naši činitelé. Když byla dohodou amerických prezidentů se sovětským vůdcem Gorbačovem ukončena studená válka, když byly „pacifikovány“ zbraně a když se pomalu začínala obnovovat vzájemná důvěra, pozvali Američané na svůj „Slet Orlů“, kromě svých významných letců a astronautů i velitele 196. gardového stíhacího pluku, který rok bojoval v oné „Aleji Migů“ na Korejském poloostrově, Jevgenije Georgijeviče Pepeljajeva . Tam mu vzdali stejnou čest, jako ostatním přítomným. Na shromáždění, kterého se zúčastnil, jej poctili povstáním, stejně jako každého z dalších účastníků.
      Zcela jinak se pohlíží na naše stíhače, kteří hájili naši státní hranici. Píše o tom předseda „Historické letky republiky Československé“ Milan Mikulecký. Především zaznamenal, jak se k J. Šrámkovi choval František Peřina, hrdina druhé světové války. Nevnímal jej jako nějakého „komunistického“, ale jako československého pilota, který sloužil ve vzdušných silách své země.
      Dále Milan Mikulecký píše: „Zřejmě nejstrašnější zážitek mám z jedné společenské akce Historické letky, kde byli oba naši patroni, tedy jak Franta Peřina, tak Jarda Šrámek. V doprovodu tehdejšího ministra Karla Kühnla dorazil nějaký plukovník, a když potom celá skupinka začala debatovat s Jardou, který na dotaz, zda někoho sestřelil, odpověděl po pravdě, pan plukovník ze sebe jen vyrazil: „To byste se měl stydět." Naproti tomu také přítomný americký letecký přidělenec si nechal celou událost převyprávět a vítězi souboje pogratuloval. Tahle naprosto rozdílná reakce ve mně tehdy zanechala hluboký dojem.“
      Pro naši zemi je tedy příznačné něco jiného. V televizi v současnosti probíhá pětačtyřicetidílný seriál „Zdivočelá země“. Údajně mapuje naši historii v letech 1945-1990. Neviděl jsem ani jeden z dílů. Občas však čtu článečky autora stejnojmenné knihy spisovatele Jiřího Stránského a dovedu si proto představit, jaký je jeho pohled na historii, kterou údajně mapuje. Tedy na tu část naší historie, kterou jsem sám prožíval nikoliv jako pasivní účastník, ale jako spolutvůrce v tom rozsahu, který je dostupný pro jedince. A mohu také porovnávat s obdobím po roce 1990. Výsledkem tohoto mého porovnání je to, že země, ve které jsem se narodil, a ve které jsem prožil dosavadní život, se mi i dnes, po 23 letech tak zvané revoluce, tedy pronikavého převratu společnosti, jeví jako země nejen materiálně, ale především morálně, pustnoucí, tedy zdivočelá. Co jiného, než morální zpustlostí, je to, když jsou naruby převraceny mnohé hodnoty, ve kterých mne vychovávali mí rodiče, prostí lidé práce, kdy jsou hrdinové vyhledáváni mezi vrahy a kdy jsou tito dokonce předsedou vlády vyznamenáváni, kdy je uplatňován princip kolektivní viny, kdy jsou na zákon povyšovány akty vlastizrady, kdy namísto morálky, která by měla být na prvním místě, jsou na toto místo stavěny peníze, zisk za každou cenu?
      Při jakýmkoliv výhradám, které bych mohl mít, a mám, k americkým politikům toho nejvyššího ranku, nemohu jiným Američanům upřít jedno: dokážou hodnotit a uznat kvality svého soupeře i protivníka ve válce, dokážou uznat kvality řadových bojovníků, dokážou se odpoutat od ideologických klišé, dokážou si podat ruce i s těmi, s nimiž se v jiné době, v jiných podmínkách utkávali ve vzdušných bojích, kdy žádná ideologie nemůže stát výše, než je povinnost letce splnit úkol ve vzdušné sféře planety, kdy jen dovednost, mistrovství a vůle mohou rezultovat v úspěch.
      Jak uboze vyhlíží pak onen, mně neznámý plukovník, provázející českého ministra (!) obrany, když odsuzuje bojového pilota na lavici hanby jen proto, že se „provinil“ tím, že plnil slova přísahy, kterou složil své Vlasti jako dvacetiletý muž!