VZPOMENE NĚKDO PODZIMU ROKU 1962?
O ČEM SE HOVOŘILO NA KONFERENCI V HAVANĚ 13. ŘÍJNA 2002
Při zpracování článku byly využity informace ze stránky
http://www.latinamericanstudies.org/cold-war/sovietsbomb.htm
Odpověď na otázku je v podstatě jednoduchá. Stačí se jen podívat do novin dnešních dnů. Jde jen o to, jak si kdo a na co vzpomene. Nejde přece o líčení podzimního počasí v onom roce. To by asi přitahovalo málokoho. V onom podzimu se odehrávaly události, které svým dosahem ovlivnily svět. Ale mohly také ovlivnit budoucí osud planety v takové míře, jak se to snad nestalo žádným událostem v žádném jiném ročním období novodobé historie světa. Událostem onoho podzimu se dostalo mnoha názvů. Ale asi nejfrekventovanějším je název „kubánská raketová krize“.
Jakmile se v naší zemi začne o událostech podzimu roku 1962 hovořit ve světle oné krize, pak pohledy na ony události dostanou v naší zemi okamžitě silně politický a zideologizovaný nádech. A jak to snad ani jinak nemůže být, začnou tyto pohledy „rudnout“ a stanou se více či méně protiruskými, protisovětskými a podtextově protikomunistickými. Samozřejmě také jednoznačně proamerickými. Vždyť události se staly v době, které se v naší zemi i v SSSR dostalo jasného pojmenování „komunistické totality“ a kdy na druhé straně jedinou zemí, které měla naprosto, ale naprosto, čisté ruce, byly Spojené státy americké. A v oné době se, dle těchto arogantních vykladačů historie, nic záporného, v čem by „neměli prsty“ komunisté, pochopitelně tedy i komunisté sovětští, nemohlo udát. Tím okamžikem také tyto pohledy, pokud mohu soudit podle své zkušenosti, ztrácejí pečeť, byť jen snahy, po objektivitě.
Jako příklad pro jednostranný pohled na karibskou raketovou krizi, jsem vzal článek, který uveřejnil deník „Právo“ dne 13. října 2012. Stránku, která je obvykle poskytována Miroslavu Šiškovi, aby mohl demonstrovat až encyklopedickou šíři záběru, tentokrát dostal k dispozici Alexandr Petrželka. Titulek jeho článku, pokud ovšem titulek nebyl dílem titulkáře deníku, zní: „Před 50 lety byl svět na pokraji apokalypsy“. A okamžitě je běžný čtenář nalákán na to, aby mohl očekávat, že bude líčeno něco, co si jen stěží dovede představit. Byť by znal nazpaměť 16. kapitolu Zjevení S. Jana. Jak by také? Vždyť autoři oněch „zjevení“ nemohli nahlédnout do XX. století a neměli ani tuchy o tom, kam až lidstvo dospěje za ona tisíciletí od doby, kdy byla sepsána. A nemohli si ani v těch nejbujnějších vidinách představit, co se děje v epicentru a v jeho okolí, když probíhá řetězová reakce radioaktivních prvků a kdy se realizuje slavná Einsteinova rovnice o vztahu hmoty a energie.
Cožpak autoři „Zjevení svatého Pavla“ mohli jen tušit, že v roce 1962 po narození Krista už bude lidstvo, zvláště jeho „nejvyspělejší“ část, schopno se rouhavě „dotýkat prastarého řádu Vesmíru“ (slova generála G. Marshalla)? Když tedy Alexandr Petrželka píše o apokalypse, má zřejmě na mysli nikoliv to, že „sedm andělů na pokyn Boha vylije na lidstvo sedm koflíků božího hněvu“, ale že se odehraje katastrofa planetárního rozměru. Že se odehraje nikoliv z vůle boží, ale z vůle pomazaných hlav, které v oné době seděly ve Washingtonu v Bílém domě a v Moskevském Kremlu.
Katastrofa planetárních rozměrů by byla zcela jistě nastala, kdyby byly použity všechny ty prostředky k vedení jaderné války, které v té chvíle byly nahromaděny v míře více než dostatečné. Američané měli 5000 jaderných náloží, Sověti 300. Už z toho je patrné, kdo byl schopen oné katastrofě dát planetární rozměr. Kvantitativní poměr v jaderných hlavicích zde byl 16:1 ve prospěch USA. Autor článku v „Právu by se jistě byl zpronevěřil holywoodskému klišé, kdyby čtenáře neujistil, že tady opět byli na svých místech kladní westernoví hrdinové, „rozvážní, chladnokrevní“ američtí hoši, oblečení do uniforem amerických velitelů, kteří zabránili tomu, aby se vše nedalo nesprávným směrem.
Jako člověk, který mnoho hodin strávil brouzdáním po stránkách internetu, se jen podivuji autorovi vzpomínaného článku, že se pohybuje, co se týče informací o tom, co a jak probíhalo, snad nějakých dvacet-třicet let zpátky. Či si snad mám obdivovat jeho optimismu, když se, řečeno slovy Jana Wericha, domnívá, že „co čtenář, to blbec“?
Dvě formulace dotčeného článku v deníku „Právo“ mi poslouží jako příklad jednostranného pohledu, s jakým je líčena ona krize a jak jsou uváděny některé detaily z jejího průběhu.
První je tato. Cituji. „Moskva svým postupem dostala svět na okraj horké jaderné války“. Druhá pak zní: „Jen rozvaha a chladnokrevnost amerických velitelů tehdy odvrátila přímý střet".
K prvnímu tvrzení. Jedním z aktérů této krize a posléze i jedním z účastníků několika konferencí, na kterých se za účasti amerických, sovětských a kubánských představitelů vyhodnocovala krize a vyvozovalo se z ní ponaučení, byl ministr obrany Kennedyho administrativy té doby Robert McNamara. Na druhé straně to byl armádní generál Anatolij Ivanovič Gribkov, aktivní účastník rozpracování a realizace operace „Anadyr“, v roce 1962 náčelník operační správy Generálního štábu Sovětské armády, tedy náčelník nejvýznamnější správy onoho orgánu.
22.5.1997, zaslal McNamara Gribkovovi dopis, v němž, kromě jiného, uvedl, že tím, kdo v říjnu 1962 uvedl svět na práh války, byl Sovětský svaz, Kuba a Spojené státy. Bylo to podle McNamary důsledkem toho, že ve všech třech zemích se činila rozhodnutí na základě neověřených informací, nesprávného úsudku a chybných kalkulací. A z toho dovozoval, že „jestliže se dopustíme chyb při rozhodování o použití jaderných zbraní, pak nebude možné se z takových chyb poučit, protože takové chyby povedou ke zničení národů“. Jinými slovy k oné apokalypse, o které hovoří A. Petrželka.
Chtěl bych obrátit pozornost k tomu, kdo v oné kritické době činil rozhodnutí, která mohla být začátkem oné apokalypsy a kdo tedy rozhodoval o osudu lidstva? Byli to vždy jen Kennedy a Chruščov? Nikoliv. Oba tito činitelé, kteří byli vrchními veliteli ozbrojených sil svých zemí, tedy muži oprávněnými dělat ta nejzásadovější rozhodnutí, se postupně dostávali do vleku lidí, postavených ve vojenské hierarchii mnohem níže a jednajících buď s úmyslem škodit záměrům svých nejvyšších velitelů nebo postavených do situací, kdy se měli rozhodovat jen na základě své vlastní volné úvahy, nikoliv podle přísně stanovených instrukcí. Jednoduše řečeno: vrchní velitelé na obou stranách Atlantiku přestávali být pány situace. O osudu lidstva rozhodovali ti, kteří měli nejblíže ve svém dosahu spoušť.
A v tom spočívá, podle mého soudu, hlavní ponaučení z krize, které je nedoceňováno, až bagatelizováno.
Kdo sloužil, byť krátce, v armádě ví, že v žádné armádě světa nekoná žádný voják, ať je to pěšák, tankista, letec, námořník, nic, k čemu by nedostal od svého nadřízeného rozkaz. Jestli akceptujeme tuto zásadu, pak se musíme ptát:
1. Kdo vydal rozkaz pilotovi výzvědného letadla U-2, aby dne 27. října, tedy v době, kdy atmosféra byla „nabita“ k prasknutí, vzletěl, přeletěl hranice suverénního státu Kuba a prováděl tam bez souhlasu kubánské vlády úkoly průzkumu? A pak se samozřejmě můžeme ptát, kdo dal rozkaz protiletadlovým prostředkům, které v té době byly dislokovány se souhlasem kubánské vlády na kubánském území, a které ve věku atomových zbraní v tak vypjaté situaci mohlo být považováno za nosiče atomové zbraně (Hirošimu také zničil jeden jediný letoun!), aby odpálily rakety a onen letoun sestřelily.
2. Kdo vyslal další letoun U-2, který pilotoval major C. Maultbe, do oblasti Severního ledového oceánu, aniž by zajistil se stoprocentní jistotou, že tento bude schopen a odhodlán dodržovat rozkaz svého vrchního velitele prezidenta Kennedyho nepřibližovat se k hranicím výsostného území SSSR blíže než na 100 km?
Kdo vydal rozkaz dvěma stíhačům na aljašské základně Eielson AFB, aby vzletěli na pomoc majorovi C. Maultbemu v letounu U-2, nacházejícímu se údajně v nouzi, když vlétl do výsostného vzdušného prostoru SSSR nad poloostrovem Čukotka? Startujícími letouny byly dva stíhací letouny F-102 Delta Dagger. Pod křídly jednoho z nich byly zavěšeny dvě rakety „vzduch-vzduch“ GAR-11 Falcon s jadernými hlavicemi. Rakety GAR-11, později označené jako AIM-26 Falcon, byly vybaveny nukleární hlavicí o síle 0,25 kilotun. Ta byla označena jako W-54. Lze vědět, jaký by byl další vývoj událostí, kdyby bylo došlo ke vzdušnému boji amerických a sovětských stíhačů a byla při tomto souboji nad územím SSSR přivedena k výbuchu ona nukleární hlavice střely „vzduch-vzduch“?
Když se o této skutečnosti dozvěděl ministr McNamara (!?), tak zbledl a začal křičet, že to znamená válku se Sovětským svazem a že prezident Kennedy musí neprodleně volat Moskvu. Horká linka mezi Washingtonem a Moskvou ještě neexistovala. Prezident Kennedy, když mu bylo podáno o tomto hlášení, se zachoval chladnokrevně a prohlásil, že vždy se „najde čubčí syn“, který pokazí věc, jež se vyvíjí zdárně. Můžeme se jistě ptát, koho měl konkrétně na mysli prezident, když se vyjádřil o „čubčím synu“. To už se asi nedozvíme, ale zcela určitě to byl někdo z vojenských činitelů. Nikdo jiný nebyl oprávněn dát rozkaz stíhačům PVO, vzletět z AFB Eielson, ač se v žádném případě nejednalo o obranu vzdušného prostoru Spojených států, ale o vzlet s úmyslem vniknout eventuelně do suverénního vzdušného prostoru SSSR a tam vstoupit do boje s použitím jaderné zbraně!
3. Kdo vydal v sobotu 25. října 1962 v 17:29 místního času rozkaz americkému torpédoborci Cony, aby zaútočil pěti hlubinnými granáty na sovětskou ponorku B-29, která se plavila v mezinárodních vodách?
O činnosti posádky sovětské ponorky, která na tento útok reagovala, vydal svědectví jeden ze třech mužů přítomných na palubě oné ponorky, Vadim Orlov. Ten publikoval své vzpomínky na ony kritické momenty a hovořilo se o tom též na třídenní konferenci, která se konala v Havaně v roce 2002 pod záštitou Kubánské vlády, Národního bezpečnostního archivu USA a Brownovy univerzity. Konference se osobně zúčastnil Fidel Castro, bývalý ministr obrany USA McNamara, Arthur M. Schlesinger Jr, dřívější poradce prezidenta Kennedyho a držitel Pulitzerovy ceny za historii, ruský armádní generál V. Gribkov a další významní aktéři krize a badatelé o její historii.
Nebude na škodu uvést osoby a obsazení onoho dramatu na sovětské straně. Ponorka označená jako B-29 byla součástí 69. brigády. Ponorky této brigády prováděly radiotechnický průzkum. Ponorce velel zkušený námořník podplukovník (kapitan vtorogo ranga) Valentin Savickij. Na palubě byl rovněž přítomen náčelník štábu 69. brigády podplukovník (kapitan vtorogo ranga) Vasil Aleksandrovič Archipov. Politickým zástupcem kapitána byl Ivan Semjonovičm Maslenikov. Vadim Pavlovič Orlov byl velitelem Skupiny zvláštního určení (OSNAZ), která se na ponorce přepravovala na Kubu, aby tam zřídila stanoviště pro provádění radiotechnického průzkumu.
V době, kdy americké torpédoborce zahájily útok na ponorku, nebyla už v ponorce dobrá situace. Během dlouhé podhladinové plavby došlo postupně k vybití akumulátorů. Pracovalo jen nouzové osvětlení. Teplota na ponorce dosahovala 45-50o, v sekci motorů přes 60o. Bylo nesnesitelné dusno. Obsah CO2 překročil kritickou hranici. Někdo z lodní stráže se svalil. Za ním druhý, třetí…Začali padat jako kostky domina. To trvalo asi 4 hodiny. Američané nejprve házeli granáty. Pak na ponorku udeřili něčím silnějším- asi hlubinnou bombou. „Mysleli jsme, že je všemu konec“, říká Orlov.
Po tomto útoku vyčerpaný Savickij, který navíc neměl spojení s Hlavním štábem, se rozzuřil. Zavolal k sobě důstojníka, který měl na starosti jaderné torpédo a nařídil mu, aby je přivedl do stavu bojové pohotovosti.
„Možná, že nahoře už začala válka a my tady děláme kotrmelce“, křičel vzrušeně a motivoval tím svůj rozkaz. „Teď do nich bouchneme, sami zahyneme, je potopíme všechny, ale našemu námořnictvu hanbu neuděláme!“
Zde je na místě ujasnit, jaké instrukce pro použití jaderné zbraně obdržel kapitán ponorky. Ponorka vyplula směrem na Kubu 1. října 1962. Velitel ponorky neobdržel jasné instrukce, co se týče použití jaderné munice, kterou ponorka disponovala. Vasilij A. Archipov se před vyplutím snažil získat instrukce u zástupce vrchního velitele Vojenského námořnictva V.A. Fokina. Ptal se: „Nemám jasno v tom, soudruhu admirále, proč s sebou bereme atomové zbraně? Kdy a jak jich máme použít?“ Admirál Fokin nebyl s to, dát jasnou odpověď. Náčelník štábu Severního loďstva mu však řekl, že jaderná munice může být použita v případě, že ponorka bude napadena tak, že bude poškozena („otvor v trupu“) nebo na základě specielního rozkazu z Moskvy. ( http://www.peoples.ru/military/admiral/vasiliy_arhipov)
Na místě by byla i druhá otázka: jakým způsobem bylo na ponorce přijímáno rozhodnutí v případě, že instrukce z Moskvy k použití nebudou k dispozici a rozhodovat bude nucen kapitán? V tomto směru jsem se nic jasného zatím nedozvěděl. Nejsem námořník, ale analogicky s letectvím vím, že kapitán je tou osobou, která činí konečná rozhodnutí, pokud mají za cíl zajistit bezpečnost posádky a osob na palubě jeho stroje (letadla). Totéž zřejmě platí i pro námořnictvo. V našem případě však nešlo o rozhodnutí směřující k bezpečnému dokončení plavby, ale o rozhodnutí, jak reagovat na silové prostředky použité americkým námořnictvem. Zda použít tu nejúčinnější zbraň, kterou měla ponorka k dispozici, s vědomím, že to může iniciovat jadernou válku.
Jak víme dnes, byl si kapitán Savickij vědom své situace a než dal rozkaz k odpálení torpéda, radil se i se svým nadřízeným, jenž v té době byl na palubě ponorky. Jím byl Vasilij Archipov, tedy náčelník štábu nadřízeného velitelství, jemuž byl na zemi podřízen. V otázce velení ponorce s cílem přivedení její posádky bezpečně do přístavu, nebylo o nedílné velitelské pravomoci kapitána pochyb. Avšak v otázce použití jaderného torpéda zřejmě kapitán Savickij nemohl nevzít v úvahu radu Archipova a rozkaz k odpálení jaderného torpéda nedal.
Proto také oprávněně je Archipov považován za muže, který v onen okamžik zachránil svět před jadernou apokalypsou. Tak to také ocenil ředitel Národního bezpečnostního archivu USA Thomas Blanton na vzpomínané konferenci v Havaně těmito slovy: „Ponaučení z toho je to, že chlapec (boy) jménem Vasilij Archipov zachránil svět“ („The lesson from this is that a guy called Vasili Arkhipov saved the world“).
A to také vedlo Italy k tomu, že v roce 2003 označili Vasilije Archipova za jeho „statečnost, mužnost a odvahu“, „andělem dnešních dnů“. Bohužel posmrtně, proto odměnu převzala jeho žena, učitelka Olga Grigorjevna Archipová.
Mně tedy zbývá jen položit otázku: „Kdo v této kritické situaci zachoval více rozvahy a chladnokrevnosti? Byli to američtí námořníci, kteří možná celou věc brali jako zábavu, když na jednom z torpédoborců, podle svědectví sovětských námořníků, když se vynořili na hladinu, tancovali za doprovodu džezového orchestru? Či to byl náčelník štábu 69. brigády Vasilij Archipov a spolu s ním i velitel ponory B-29 Valentin Savickij, kteří, jsouce v mezinárodních vodách napadeni americkými válečnými loděmi, se nedali vyprovokovat k použití jaderné zbraně, jež by, asi nepochybně, znamenalo odvetu od amerických sil a následující eskalaci, a které by přivedlo lidstvo k onomu židovskému Armageddonu, kdy „všickni ostrovové pominuli, a horové nejsou nalezeny“ (Zjevení S. Jana 16.17)?
Zbývá se jen otázat, zda by po onom Armageddonu ještě na planetě zůstal někdo, kdo „by pokládal válku za něco nepochopitelného a odporného“, jak to předpokládá ono zjevení.
Co říci závěrem? Nemohu vyslovit nic jiného, než že nepřestávám žasnout, že ještě v roce 2012 mohou v Česku existovat publicisté, kteří do omrzení jsou ochotni opakovat vedle pravd i polopravdy, pravdu zamlčovat a tím se zpronevěřovat jedné z důležitých zásad antiky, vyjádřené M.T.Ciceronem: „Ať se historie bojí každé lži a ať se nebojí žádné pravdy“.
pátek 19. října 2012
středa 17. října 2012
OZÁŘÍ EVROPU JAS NEBO NA NÍ BUDE "JEN"LEŽET STÍN?
OZÁŘÍ EVROPU JAS „TISÍCŮ PLANOUCÍCH SLUNCÍ“ NEBO NAD NÍ „JEN“ BUDE LEŽET JEJICH STÍN ?
„Když Kršna takto promluvil, zjevil se Ardžunovi ve své pravé podobě: Lesk jeho bytosti byl jasnější než tisíce planoucích sluncí.“ (BHAGAVADGÍTA, Jedenáctý zpěv.)
Čeho jsme dnes svědky.
Robert Jungk nazval svou knihu, ve které líčí cesty k vytvoření atomové bomby v USA v době Druhé světové války, „Brighter Than A Thousand Suns“, tedy „Jasnější tisíce Sluncí“. K volbě názvu knihy jej zřejmě inspiroval starý indický epos Bhagavadgíta. K němu se v duchu obracel 16. července 1945 jeden z tvůrců bomby, Robert Oppenheimer. Na místě zvaném Alamogordo v Novém Mexiku tam byl přiveden k výbuchu první exemplář této nové zbraně. Všechny svědky onoho experimentu „zachvátil strach z mohutnosti výbuchu“. Tohoto strachu se lidstvo nezbavilo do dnešních dnů.
Český historik Josef Fučík nazval svou knihu, kterou vydala Mladá fronta v roce 2010, eufemisticky „Stín jaderné války nad Evropou“. Asi tím chtěl vyjádřit, spíše jako básník, než jako historiograf, atmosféru, ve které v Evropě ležel stín v podstatě na všem, co se v letech 1945-1968 odehrávalo v politicko-vojenské sféře. Zabýval se především mnohými dokumenty, které byly v oné době vytvořeny vojáky a politiky (či politiky a vojáky?) na těch nejvyšších úrovní na obou stranách oné pomyslné churchillovské „železné opony“. Jako erudovaný historik požadoval, aby, z tresorů vyjmuté, dokumenty, byly „interpretovány s mimořádnou odpovědností, pokud možno bez ideologické…příměsi“. Historik J. Fučík svou knihou prokázal, že pro něho nebyl prázdným požadavek antiky, který vyslovil M.T.Cicero, že se historie musí bát každé lži a nesmí se bát žádné pravdy („ne quid falsi audeat, ne quid veri non audeat historia“).
Od roku 1968 však došlo k tolika změnám světa, jež nás obklopuje, že by bylo na místě si položit otázku: leží tento stín nad Evropou ještě stále? Žijeme stále ve strachu, že Evropu ozáří jas větší, než je „jas tisíců Sluncí“? Vždyť politická mapa Evropy byla překreslena tak radikálně, že to nemohlo nemít důsledek i na stíny, jež vyvolávalo tehdejší soupeření dvou společenských systémů. A politika, jak nám vysvětlil už v XIX. století prusko-ruský důstojník a teoretik von Clausewitz, a jak to potvrdil i nový náčelník Generálního štábu Armády ČR generál Pavel (a před ním i jeho předchůdce generál Picek), může za určitých okolností přerůst ve válku. Ta se pak stane jejím pokračováním. Což v atomovém věku musí nutně znamenat i možnost války s použitím těch zbraní, jež přivedla na svět válka minulá.
Když psal J. Fučík o válečných dokumentech, které by měly být zkoumány s maximální odpovědností a bez ideologického zaujetí, měl zajisté na mysli i dokument, který byl před několika lety „objeven“, a s velkou slávou dán veřejnosti ve známost. Ten měl dosvědčit to, že i Československá lidová armáda (ČSLA), v době, kdy ji plně ovládala organizace „zločinná a zavrženíhodná“, tedy v roce 1964, byla plně zapojena do přípravy k vedení války s použitím jaderných zbraní. Jako člověk, který v ČSLA v oné době sloužil, a ne na nevýznamném místě, nepopírám, že tomu tak bylo. Nikoliv však tak, jak by se mohlo jevit z onoho dokumentu.
Z pohledu mé vlastní, a zajisté tedy omezené, zkušenosti, tvrdím, že onen dokument nebyl reálným, reálnými skutečnostmi podloženým, plánovacím dokumentem.
Příznačné je to, že se onen „plánovací dokument“ nestal předmětem široké kvalifikované diskuze. Asi to není náhoda, že se tak nestalo. O takovou diskuzi zřejmě nikdo nestojí. Možná se vyčkává na dobu, kdy už nebude žít žádný z potenciálních diskutujících, který by mohl do diskuze vnést jiný, než, se současnou politikou konvenující, pohled. Až i ta poslední učitelka ve škole bude učit žáčky oficielnímu kodifikovanému názoru na dějiny vlastního národa, pak snad taková diskuze bude provedena.
Diskuze, vedená v dnešní době, by jistě dokument zpochybnila a možná i prokázala, že se jedná buď o falsum nebo o jakýsi cvičný dokument, který s realitou té doby nemá společného nic. Pokud by ovšem takovou diskuzi vedla skutečně široká odborná veřejnost, nikoliv jen nějaké, účelově založené, myšlenkové líhně („think tanky“).
Když se rozhlédnu kolem sebe, tak dnes, v roce 2012, už si nemohu připomenout jediného funkcionáře vojenského letectva nebo vojenského letce, který by ještě jako žijící svědek mohl potvrdit má slova, že na příklad ta část operačního plánu z roku 1964, který předpokládal, že bombardovací část letectva ČSLA, svrhne v průběhu operace 19 atomových bomb, není nic jiného než realitou nepodložená fantasmagorie. Vždyť i poslední velitel bombardovacího pluku, jenž byl zrušen v roce 1965 a který měl být údajně též vykonavatelem „Soudného dne“, již shlíží na nás z „leteckého nebe“.
Opakuji: vůbec netvrdím, že se v ČSLA v oné době otázky použití jaderných zbraní nestudovaly a jejich použití se neprocvičovalo alespoň „na papíře“. Sám jsem se takových činností účastnil a píšu o tom i ve své knize „Letcem ve studené válce“. Je však nebetyčný rozdíl mezi tím, co se procvičuje „na papíře“ a tím, co by mělo být vtěleno do příslušných rozkazů, aby podle nich konali vojenští letci.
Široce koncipovaná diskuze by, možná, poškodila záměry těch, kteří se na historii chtějí dívat účelově zacíleným pohledem, nikoliv tak, jak si to přál Cicero. Zřejmě postačovalo, když onen dokument vysvětloval bývalý, a jak se mi jeví i silně předpojatý, pracovník Generálního štábu ČSLA Karel Štěpánek a publicista Pavel Minařík. Učinili tak v knize „Československá lidová armáda na Rýnu“. Jejich vyjádření mělo být zvýrazněno a potvrzeno autoritou, kterou představoval první náčelník Generálního štábu České armády generál Pezl. Ten knihu charakterizoval, pravděpodobně v přesvědčení, že sám nepodléhá žádnému „vábení ideologie“, jako „věrohodné svědectví o plánovaném válečném použití ČSLA“. Už na tomto místě tvrdím, že kniha nepodává ono „věrohodné svědectví“.
Podle toho, co jsem sám od doby, kdy byla vydána kniha J. Fučíka, měl možnost poznat na naší mediální scéně, tak se naše publicistika problematikou „vojny a míru“ prakticky nezaobírá. Zdá se, že ji ani příliš nevzrušuje skutečnost, že řada států stále ještě disponuje arsenály, které jsou více než dostatečné k tomu, aby i z našeho světadílu udělaly světadíl špatně obyvatelný (či vůbec neobyvatelný) pro národy zde žijící. Neslyšel jsem, že by se Francie či Velká Británie jakkoliv podílely na snižování atomových arsenálů. A to na rozdíl od Spojených států a Ruska. Při tom právě těmto dvěma státům by bylo na místě položit otázku: „Proč, proti jakému potenciálnímu nepříteli tyto zbraně potřebujete? Není tomu tak proto, že v minulých stoletích bylo Rusko pro vaše země také častěji protivníkem, než spojencem, a historie ještě neskončila a mohla by se v jiné verzi opakovat?“
Pokud se týče publicistiky, tak jedinou výjimku, jak jsem zaznamenal, tvoří dvouměsíčník Listy a jeden z pilných jejich přispěvatelů, sociolog, publicista a spisovatel Antonín Rašek.
Naši publicistiku zanechává dokonce v klidu i případ, kdy v blízkém sousedství, ve Waršavě, jeden americký guvernér, v současnosti už republikány nominovaný na uchazeče o úřad prezidenta Spojených států pronese, doslova „studenoválečnický“, výrok. Prohlašuje, že pro USA, tedy pro demokratickou jadernou velmoc, která atomovou zbraň nejen vyvinula, ale i použila, „je Rusko (tedy druhý, co do kapacity jaderných zbraní, hráč na světové scéně, poznámka má) nepřítelem číslo jedna“. Měli bychom mít na mysli, že tento výrok pronesl onen muž před tím, než byl sjezdem republikánské strany poslán do boje o toto křeslo a že tedy jeho názor není zřejmě jen názorem osobním, ale vyjadřuje názor i těch, kteří jej volili a svou volbou vyjádřili i souhlas s jeho názory.
Musí jeho výrok i pro nás, jako dnes spojence Spojených států amerických, znamenat i zeměpisné určení místa, kde se nachází nepřítel číslo jedna rovněž naší země? V naší zemi nevyvolají slova Mitt Romneye jediné slovo nesouhlasu. Či snad nepřítel našeho přítele-spojence- je též naším nepřítelem? A mlčením se jen projevuje souhlas? Znamená to i pro Francii a Velkou Británii, dvě evropské jaderné mocnosti, že i pro ně je Rusko nepřítelem číslo jedna a že proto, aby mu čelily, musí udržovat „jaderný prach suchým“? Jediným, kdo nepřímo na výrok Mitt Romneye reagoval, byl v minuých dnech prezident RF V.V.Putin. Což ovšem onomu výroku dává zlověstný nádech.
Nemohu se nepodivovat tomu, že jsem nezaznamenal, že by se naše MZV, splu se svým šéfem, probudilo z podřimování a že by proneslo byť jediné slovíčko, kterým by reagovalo na takový výrok. Zřejmě bylo v oné době důležitějším, asi z hlediska našich národních zájmů, komentovat výrok jednoho moskevského soudu první instance v kauze tří punkerek, které znesvětily motlitebnu pravoslavné církve. Což, kromě jiného, spíše potvrzuje správnost slov amerického politolga Paul Craig Robertse, staršího spolupracovníka Hoover Institution, že Washington tím, že prezentuje účastnice chuligánského vystoupení v chrámu Krista Spasitele v Moskvě jako „politické vězně v totalitní zemi“ tím nejen démonizuje Putina a vylívá špínu na Rusko, ale odpoutává pozornost veřejného mínění od násilí a zvůle, kterými dnes trpí Syrie.
Mimochodem: nepotvrzuje nezaujetí postoje naším ministerstvem zahraničních věcí k tomuto studenoválečnickému prohlášení amerického politika, jež zaznělo v našem sousedství, jen naléhavost slov našeho prezidenta, která pronesl 29.8.2012 v projevu k diplomatickém sboru, když řekl, že „cesta k prosazení dobrého jména naší země v zahraničí nevede skrze konformismus a bezbřehou loajalitu vůči návrhům a iniciativám, s nimiž přicházejí naši zahraniční partneři či dokonce spojenci“?
Myslí si někdo, že naše ministerstvo zahraničí procitne, spolu se svým šéfem, ze svého podřimování a stanovisko zaujme, když se seznámí s posledním projevem současného prezidenta Baraka Obamy? Nikoliv, neprocitlo. Barak Obama označil názor Mitt Romneye za „hrubou chybu“, jestliže nazývá Rusko „nepřítelem číslo jedna“. Učinil tak ve svém vystoupení na sjezdu demokratické strany ve městě Charlotte, North Carolina. Názor Romneye označil jako „zabřednutí do falešných představ studené války“.
Měli bychom rovněž mít na zřeteli to, že názory vyslovené Mitt Romneyem, se v Americe neztratí ani v případě, že se prezidentem nestane. Také proto ne, že mohou reprezentovat názory určité množiny lidí představujících vojensko-průmyslový komplex. O něm budu ještě psát.
Oficielní vládní dokumenty naší země se, ve věci jaderných zbraní, omezují jen na vágní formulace, jako „snížení rizika napadení území ČR zbraněmi hromadného ničení“ (Bezpečnostní strategie ČR) nebo „vzhledem k pokračujícímu šíření zbraní hromadného ničení… se ČR… zapojí do mezinárodních projektů obrany proti této hrozbě…“(Vojenská strategie ČR). Tady jsem poněkud sám na rozpacích, jak tomu rozumět. Z formulace není jasné, zda se náš stát zapojí do mezinárodních projektů obrany proti „hrozbě šíření“ či proti „hrozbě jejich použití“ či proti obojímu. Co ale konkrétně náš stát udělá pro to, aby se ono riziko, jež pro náš stát a náš národ vzniká šířením či použitím jaderných zbraní, snížilo na minimum, případně zcela vyloučilo, nečteme v oněch dokumentech nic!
Jako občan ČR mám, pochopitelně, oprávněný zájem přispět k péči o obranu České republiky. Především pak k péči o obranu před tím, aby mou vlast nepostihl osud země, která bude přeměněna „v doutnající radioaktivní ruiny“ či která bude „dobombardována do kamenného věku“. Schopnost a připravenost toto učinit nemá jen jedna země světa, jak se velikášsky svého času domníval generál Curtis LeMay. Jen v Evropě, pominu-li Rusko, mají tuto schopnost dvě země, z nichž jedna už v době Druhé světové války se nerozpakovala přistoupit k takovým metodám jejího vedení, „které už civilizované národy dávno odvrhly“ (J.F.C.Fuller, The Second World War 1939-1945).
ČR je zemí, ve které jsem prožil osmdesát čtyři roky svého života. Je také zemí, v níž už dnes žijí dvě mé děti, čtyři má vnoučata a dvě pravnučky. Můj zájem spočívá v tom, aby zemi, ve které budou žít tito mí potomci, nepotkal úděl, který, byť jistě v jiné, mírnější, podobě, potkal mne v letech 1939-1945.
Od vydání „Bílé knihy o obraně ČR“ (BKOČR) jsem zatím nepocítil jakýkoliv náznak toho, že by vláda stála i o můj příspěvek k obraně ČR. A to navzdory tomu, že ministr obrany píše v BKOČR, že „péče o obranu České republiky je záležitostí všech jejích občanů“. Vypadá to tak, že jsou to zase jen a jen prázdná slova. Jak se mám či mohu, jako občan, podílet i já na této péči? To ministr obrany neříká, spíše u mne vyvolává zmatek, když tvrdí, že „budoucnost ozbrojených sil bude záležitostí všech demokratických stran a vlád“. Vůbec mi totiž neříká, které jsou to strany! Naše Ústava v tomto směru mlčí, jelikož v článku číslo 5 jen říká, jaké strany mohou být součástí našeho politického systému a vůbec je nedělí na demokratické či nedemokratické. Jsou takovými snad jen ty, jež si samy do svého názvu vtělily přívlastek „demokratický“? Ministr obrany není jediným politikem, který v této věci „mlží“. I jeden z uchazečů o úřad prezidenta, Jan Fischer, se v tomto směru vyjadřuje více než mlhavě! A to není dobré! Vždyť se jedná o věc, která se týká skutečně všech občanů této země, nejen té jejich části, možná méně než padesátiprocentní, kteří tvoří elektorát politických stran či budou tvořit elektorát prezidentské volby.
Je nelogické, když se zeptám, v jaké pozici jsem já, jako člověk, který není členem, sympatizantem či voličem kterékoliv z politických stran, jež se snad deklarují jako strany demokratické? Mně, jakožto nečlenu či antipatizantu oněch stran, nebude v případě nebezpečí svěřena zbraň, abych svou vlast také mohli bránit? Mou záležitostí obrana země v takovém případě není?
Malý exkurs do historie.
Od prvního použití atomových bomb, jakožto prostředku již ve válce použitého, uplynulo v době, kdy jsem začal na tomto článku pracovat, letos v srpnu již 67 roků. To nabízí vhodnou příležitost, abych k zásadním otázkám naší účasti či spoluúčasti na eventuelním použití atomových zbraní našimi dnešními spojenci, (jsou to tři členové Aliance, kteří takové možnosti mají) vyjádřil svůj názor.
Byl to náš náčelník generálního štábu generál Rytíř, který už v šedesátých letech minulého století upozorňoval nejvyšší politické činitele státu na to, že v případě jaderné války a při realizaci odhadovaného počtu a síle jaderných úderů na cíle v naší zemi, by bylo třeba činit „ta nejradikálnější opatření k zachování prosté existence národa“. Dnes už neplatí, že by k ohrožení „prosté národní existence“ mohlo dojít? Máme dnes vůbec jasno, co to je ona „prostá existence národa“, o které bychom museli uvažovat i nyní?
I vědec takového kalibru, jakým je Stephen Hawking, uvažuje o věcech souvisejících s nukleárními zbraněmi, jako o věcech, které „bude muset veřejnost rozhodnout v nejbližší budoucnosti“. To napsal v roce 1995 ve své knize „Černé díry a budoucnost vesmíru“. Usuzuje tak proto, že „ostatní globální problémy, jako je nedostatek potravin či skleníkový efekt, se projevují poměrně dlouhodobě, zatímco jaderná válka může způsobit konec veškerého lidského života na zemi během několika dnů“ (tamtéž). Že by však lidstvo v oněch 17ti letech od vyslovení citovaného názoru Hawkinga nějak výrazně pokročilo v odstraňování této hrozby, se mi nezdá.
Pokud jsem mohl registrovat, tak výročí atomového bombardování japonských měst bylo vzpomenuto jen v tom smyslu, že si je připomněli občané japonští, jmenovitě každoročně se konající vzpomínkou v Hirošimě. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím projevit onu péči, která je i ode mne explicitně ministrem obrany požadována, nejen jako od občana, ale i jako od vyššího důstojníka v záloze, alespoň tím, že o tom něco napíši. Snad se to, co napíši, dostane k příslušným hlavám a někdo vlivný se nad mými řádky i zamyslí.
Myslím, že nebude na škodu připomenout si, kdy a jak to všechno začalo, a kdo s tím vlastně začal. A kdo tedy by v prvé řadě měl znovu zhodnotit světovou situaci a porovnat ji především se situací a s důvody, které vedly k tomu, že prezident Roosevelt po jistém váhání schválil zahájení projektu „Manhattan“ a kdy jeho nástupce, prezident Truman, rozhodl o atomovém bombardování Japonska. A kdo tím dal impuls k jadernému vyzbrojování světa. Takové zhodnocení by dnes měl být učiněno kolektivně. Držitelů této zbraně už je řada.
Víme, že na konci projektu „Manhattan“ byly tři experimenty. První se uskutečnil na místě nazvaném „Trinity“ v poušti Nového Mexika. Dalšími dvěma pak byly experimenty s tak zvanými „special bombs“ na dvou japonských městech - na Hirošimě a Nagasaki. Kromě vyloženě experimentálního charakteru obou výbuchů nad japonskými městy, pak tyto se měly stát, a to považuji pro dnešní dobu za podstatné, demonstrací odstrašující síly specielních bomb.
Kolem účelu použití dvou atomových bomb, se už v roce 1945 rozpoutala velká debata, která, myslím, neutichla dosud. Dnes dostává poněkud jiný směr. Veškeré úsilí se dnes soustřeďuje ne na dosažení stavu ante factum, ač k tomu vyzývali renomovaní činitelé, jako na příklad, dnes již zesnulý, ministr obrany Kennedyho administrativy Robert McNamara. O tvůrcích atomové zbraně, vědcích soustředěných kolem projektu „Manhattan“, ani nepíši. Jejich postoje k použití byly, myslím, většinou jednoznačně záporné. Zdá se, že se veškeré úsilí dnes soustřeďuje k tomu, aby byl zajištěn monopol na tyto zbraně těm několika státům, které je vlastní.
Nezdá se mi, že by bylo potřebné podrobně se zabývat celou historií projektu „Manhattan“. Ani tím, kolik to všechno stálo. A kolik to stálo nejen Ameriku, ale i země, které ji následovaly, mezi něž, i když nepřímo, patřila i má země. To jsou všeobecně známé věci. Za důležitější považuji zdůraznit, jak pohlížím na pravý důvod vývoje těchto zbraní a na to, zda jejich použití na „bojišti“, kde se od doby, kam až sahá historie válek, vždy rozhodovalo o výsledku boje či války, bylo hlavním důvodem pro jejich použití.
Výstupem nového zhodnocení světové situace, o kterém hovořím výše, by tedy mělo být v prvé řadě zjištění, zda i dnes existují závažné důvody, podobné těm, pro které se v létě roku 1942 prezident USA F.D.Roosevelt, ve shodě s britským premiérem W. Churchillem, rozhodl, a posléze i nařídil svému ministru války, aby vzal celý projekt do svých rukou.
Případně zda stále existují důvody, kterými zdůvodňoval potřebu Ameriky být silnou, prezident Eisenhower ve svém projevu, jímž se loučil s křeslem v Bílém domě. Je dobré si připomenout některá jeho slova. Možná nám to pomůže k jisté konfrontaci se současným stavem. D. Eisenhower tvrdil tehdy v roce 1961, že Amerika je ohrožována „sporem, který pohltil svět a který si zaslouží plnou pozornost, protože protivníkem je nepřátelská ideologie, která má globální rozměry, která je svou podstatou ateistická, která je nekompromisní, co se týče svých cílů, která je vychytralá, co se týče svých metod“. Dále prohlásil, že „americké vůdcovství a prestiž je odvislé … i na tom, jak dokážeme používat naši sílu v zájmu míru na celém světa a pokroku celého lidstva.“ Musím se ptát: existuje i dnes toto nebezpečí pro Ameriku a tedy i pro nás?
Ptám se, zda je správnou cestou k použití nezpochybnitelné síly Spojených států ta, kterou deklarovali někteří významní účastníci sjezdu republikánů na nominačním sjezdu? „Rusko nesmí… stát na cestě toho, aby americké hodnoty byly šířeny po celé planetě“… „nesmí být zapochybováno o vedoucí roli USA...nelze připouštět, aby Rusko a Čína vetovali naše pokusy obhajovat naše zájmy a šířit naše hodnoty v celém světě“, taková slova tam zaznívala. Lze takovým jazykem vůbec hovořit s velmocemi vlastnícími jistou kapacitu jaderných zbraní?
Nebude tato myšlenka realizována třeba tak, že si kolem sebe (zdůrazňuji slovo „sebe“) vybudují protivzdušnou a protiraketovou obranu, která bude pro kohokoliv nepřekonatelná. A tím získají pozici, o které možná snil FDR: že budou jedinými, kdo takové zbraně bude vlastnit. Oba takové cíle jsou vlastně ekvivalentní, tedy něčím, co má stejnou hodnotu: buď jsem sám, kdo takovou zbraň vlastní (a takový cíl už je navždy ztracený a nedosažitelný), nebo mám takovou obranu, že ji nikdo žádným způsobem nemůže překonat. To, že se něco podobného zatím za celou lidskou historii nepodařilo nikomu, není pro některé lidi dostatečným ponaučením. Historie je magistra vitae jen pro toho, kdo se z ní chce učit!
Bude dobré si také připomenout, že v době FDR existovalo silné podezření, že Německo, jemuž stál v čele fanatický likvidátor celých etnik, který usiloval o vládu nad světem, jménem A. Hitler, na takové zbrani pracuje a že existuje, podle názoru vedoucího Národního obranného výzkumného výboru (National Defense Research Committee - NDRC) James Bryant Conanta, důvodné podezření, že Němci jsou možná o rok před Američany v atomovém výzkumu, při čemž „dokonce tříměsíční zaostávání by bylo fatálním“. Mimochodem toto podezření zviklalo i Alberta Einsteina, který reagoval na výzvu atomového vědce Leó Szilárda, původem Maďara, aby poslal dopis prezidentu Rooseveltovi s výzvou, aby se Amerika pustila energicky do práce na osvojení si sil, kterými se, řečeno slovy generála George Marshalla, „dotkne prastarého řádu vesmíru“.
Tento dopis jistě sehrál ne nevýznamnou roli. Koneckonců sami víme z vlastní historie, jakou roli v politice mohou sehrát dopisy adresované politikům jiných zemí. Jistě není těžké vžít se do uvažování prezidenta, kterému napíše vědec takového jména a kalibru, jakým byl Albert Einstein!
Einstein později, po válce, prohlásil, že kdyby byl věděl, že Hitler ve stejném roce rozhodl zastavit všechny podobné práce, byl by tento dopis nikdy neposlal. Co nevěděl Einstein, měla či mohla vědět americká rozvědka. Ta však, jak se to později stalo téměř pravidelným úkazem, „prospala“ řadu informací, jež byly pro USA a pro svět vrcholně důležité. Jestli to tehdy věděla či ne, to už se asi má generace nedozví. Jen namátkou bych za další takové osudové momenty „prospání“ považoval prosinec 1941 (Pearl Harbour), 1962 (sovětské jaderné zbraně na Kubě), 1968 (soustředění invazních vojsk Varšavské smlouvy u čs. hranic), 1990 (příprava vpádu S. Husaina do Kuvajtu), 1992 (zbraně hromadného ničení v Iráku), září 2001 (New York a Washington). Není podobné „prospání“ více než podezřelé?
Ve stejném roce, ve kterém se rozhodoval Roosevelt s Churchillem, rozhodl tedy Hitler, aby podobné práce byly v Německu zastaveny a aby se pokračovalo jen na těch projektech, jež mohou přinést užitek do půl roku. Jak je možné, že něco takového americká rozvědka neodhalila? Nebo to bylo odhaleno, ale zájmy politiky byly jiné? Tak jako možná i v jiných případech? Musíme si uvědomit, že i rozvědka, a jí získané informace, slouží především politice a jejím cílům! Soudím, že tresory americké rozvědky jsou těmi nejzakrytějšími v celých Spojených státech! Možná, že už v tom někdo viděl ohromný byznys!
Morální stránka vlastnictví a použití atomových zbraní.
Antonín Rašek horuje v Listech 3/2012 za jaderné odzbrojení. Lze s ním souhlasit. Musím ale vyjádřit svůj jistý nesouhlas s jeho názorem, respektive s jím použitým tvarem slovesa, že s iniciativou o provedení jaderného odzbrojení „mohou“ přijít Američané a že s ní dokonce „přicházejí“. A že jim v tom kdosi nepomáhá, a jak jinak se mohou vyslovovat čeští publicisté, že to je Rusko. Tvrdím, že Američané ne že „mohou“, ale „musí“. Musí proto, že to byli oni, kdo to všechno začal, kdo vehnal svět do závodů v atomovém vyzbrojování a že je tedy jejich hlavní morální povinností s takovým odzbrojováním začít. Zdůrazňuji slovo „morální“.
Nic jiného, než apelovat na morálku, která mimochodem prochází, podle mého soudu, a asi nejsem osamocen v takovém názoru, tou nejtěžší krizí, z níž se odvozují i krize ostatní, nelze. Donutit Američany silou k takovému kroku, na to jistě nikdo v dnešním světě nemá ani prostředky, ani sílu. Ale přesvědčit je, že onen „atomový projekt“ a jeho realizace v podobě použití dvou atomových bomb, byl od samého počátku chybný a založený na nesprávných a neověřených předpokladech, a že strádal mnohými morálními kazy, to by snad svět dokázal! A že je tedy co napravovat! I malé země, nevlastnící jaderné zbraně, jako je Česká republika, by takové přesvědčovací práci mohly napomoci. Jen chtít!
Jakmile by se dostaly věci do pohybu tímto směrem, odpadl by úkol zabránit zvětšování počtu států, které atomovou zbraň chtějí mít. Jestliže se tak děje, tak je to ne proto, a o tom jsem hluboce přesvědčen, že by snad chtěly napadnout a zničit Spojené státy čí západní svět. Takový plán by snad mohl vzniknout jen v hlavě duševně pomateného člověka, který nedokáže spočítat kolik je dvakrát dvě. A počty ovládají Arabové stejně dobře, jako je ovládá Evropa neb Amerika. O tom jistě není pochyb.
Ambiciózní státy chtějí tuto braň mít proto, aby získaly statut, které mají jiné státy, rovněž „velmoci“ nebo alespoň „velké státy“. Vlastnictví atomových zbraní se, bohužel, stalo jedním z rozhodujících kritérií, podle kterého se státům dostává statutu velmoci. Pro podporu svého tvrzení bych se obrátil k názorům, již zesnulého tajemníka Francouzské akademie a významného spisovatele Maurice Druona. V rozhovoru, který uveřejnily Listy v čísle 3/1996, tvrdil tento renomovaný člověk, odvolávaje se při tom na generála Charlese de Gaulla, že „osud (!) Francie je spjat s její vojenskou mocí“ a „Francie bez atomové zbraně by nebyla tím, čím je dnes“. Pokusme si položit otázku: nemohou si představitelé dnešního Íránu myslet totéž?
Abych byl správně pochopen. Nehoruji vůbec pro to, aby se třeba Írán stal dalším členem „jaderného klubu“. Jen si myslím, že při hodnocení, tedy při poměřování čehokoliv, musíme mít jedno měřítko. Proč by Írán, který je rozlohou třikrát větší než Francie, obyvatel má více než ona, země, která byla od starověku nejvýznamnějším kulturním a hospodářským centrem Asie, země, která oplývá obrovskými zásobami ropy a zemního plynu, země, jíž historie není zatížena něčím tak hanebným jako byl „Mnichov 1938“, nemohl mít obdobné pretense?
K čemu jsou dnes atomové arsenály takových zemí, jakými jsou Francie, Velká Británie a další? Jaké jsou, ne stoprocentní, ale několikasetprocentní záruky toho, že tyto arsenály jednoho dne nebudou uvedeny do činnosti? K čemu jsou lidstvu diskuze o tom, jestli je tato planeta „zelená či modrá“, nebude-li řešena kardinální otázka, zda je to planeta „jaderná či bezjaderná“?
Hlásím se k tomu, že jsem svého času, jako voják z povolání, s použitím těchto zbraní kalkuloval a učil se je používat. Od oné doby však uplynulo bezmála padesát roků. Ony roky jsem neprožil bez toho, že bych se touto otázkou, bez přehánění, nezabýval velice často, a snad mi bude uvěřeno, když řeknu, že jsem za tu dobu i „zmoudřel“.
Ve skutečnosti se v obou japonských případech nejednalo o bojový prostředek, který za očekávaný a žádaný efekt měl mít kapitulaci Japonska. Pokud by tento účinek měl být očekáván jako ten hlavní, pak bych těžko mohl chápat, proč oba západní partneři tak usilovali o získání Stalinova slibu vstoupit se zbraní do války s Japonskem. Ten slib získali v Jaltě, tedy v únoru 1945, kdy už práce na vývoji atomové zbraně pokročily daleko, a kdy se už dalo očekávat, že projekt „Manhattan“ bude úspěšně dokončen. Mýlím se, když se domnívám, že použití atomových bomb nebylo tím hlavním cílem pro ukončení války s Japonskem?
Někteří historikové (na příklad Martin J. Shervin), kteří studovali postoje prezidenta Roosevelta k atomovému projektu, mají za to, že tento politik věřil tomu „že bomba může být použita pro vytvoření světového mírového systému“ a měl při tom za to, že „hrozba jejího použití bude efektivnější, než jakékoliv jiné možnosti mezinárodní spolupráce.“ F.D. Roosevelt šel ve svých úvahách ještě dále, když uvažoval, že „svět bude kontrolován „čtyřmi policisty“, z nichž však jen „jen jeden bude mít vládu nad atomovou zbraní.“ Všimněme si, prosím, toho, že v těchto úvahách, které byly na samém počátku rozhodování o spuštění celého manhattanského projektu, není použito ani jedno slovo o tom, že by použití této zbraně mělo vést k ukončení války. „Hrozba“ použití tohoto ničivého prostředku, „kontrola světa monopolním držitelem tajemství“- to jsou slova, která předurčují nikoliv vojenské, ale politické záměry. A politika je tím, co určuje úkoly pro vojenství. K tomu se nakonec hlásí i naši NGŠ, ať se jmenují Picek nebo Pavel.
V čem spočíval hlavní cíl použití atomových bomb proti japonským městům?
Že použití atomových bomb v Japonsku bylo v podstatě jen pokračováním experimentů, kterými měly být ověřeny především účinky zbraně, nikoliv bojovým prostředkem, který měl zásadně ovlivnit situaci na bojišti a ve válce, bych chtěl dovodit dále.
V případě Hirošimy šlo o potvrzení technické realizace použití jiných štěpných materiálů, než tomu bylo při zkoušce v Novém Mexiku a později v Nagasaki. Tam jako štěpného materiálu bylo použito plutonium, zatímco v Hirošimě to byl uran 235. Jeho použití bylo do té doby zdůvodňováno jen teoreticky. A v obou případech se pak jednalo o experiment na lidech obývajících tato velkoměsta a o zjištění účinků na takové objekty, jakým je soudobé velkoměsto.
Že se jednalo především o experiment, usuzuji, kromě jiného, i podle toho, že strategické letectvo v Tichomoří, poté, kdy proběhla volba možných cílů, obdrželo zákaz bombardovat uvedená města až do té doby „klasickými“ prostředky. Bylo přece třeba ověřit účinky těchto „bomb“. Vyhodnocení účinků by bylo zkresleno, ne-li znemožněno, kdyby se kryly s účinky předešlého bombardování. Americké letectvo používalo proti japonským městům převážně zápalné bomby, které byly velmi účinné na města, v nichž převládala dřevěná zástavba. Jak by tedy bylo možno určit v Hirošimě, co shořelo pod účinkem tepelného impulsu vyvolaného atomovou reakcí a co shořelo v důsledku předešlého bombardování zápalnými bombami?
Oběma bombardováním dávalo experimentální charakter rovněž to, jaká pozornost byla věnována určení výšky, ve které měla být štěpná reakce iniciována.
„Jeden z nejsložitějších úkolů spočíval v určení nebo alespoň v hrubém ocenění výbušné síly bomby... Jestliže v důsledku chyby bude výška výbuchu značně vyšší než optimální, pak naše úsilí vyústí v efektní pyrotechnické představení, které pro objekt bude neškodné.“ To jsou slova vedoucího celého projektu generála Grovese. Tedy člověka, který měl v rukou nejen řízení celého projektu „Manhattan“, ale i hlavní slovo při rozhodování o cílech a který pak rozhodl v rozporu s přáním svého vrchního velitele prezidenta Trumana. (Citováno z Groves L.R. Now It Can Be Told. The story of Manhattan project. — NY: Harper & Brothers, 1962 (http://militera.lib.ru/memo/usa/groves/index.html).
Vážení čtenáři těchto řádků, cítíte ten cynismus, tu absolutní absenci lidské morálky, v těchto slovech? Snažme se vžít do myšlení onoho moderního uzurpátora moci vykonavatele „Soudného dne“ nad občany japonských měst! Máte rozhodnout o svržení a o přivedení k výbuchu atomové bomby nad velkoměsty, kde žijí statisíce neozbrojených obyvatel, z velké části ženy, děti, staří lidé, a máte obavy, abyste nevyvolali jen (!) „efektní pyrotechnické představení“. Vy přece musíte mít zájem na tom, aby co nejvíce z města bylo zničeno, co nejvíce lidí za živa zpopelněno, zabito, zmrzačeno, zasaženo radiací, která je bude po zbytek života pomalu, ale vytrvale zabíjet!
Jen tak bude vyvolán onen žádaný a očekávaný strach celého světa, který se o důsledcích atomového bombardování dozví! Jen tak bude dosaženo onoho účinku, se kterým uvažoval i prezident FDR!
Morální pohled na ono bombardování nejpřiléhavějším způsobem vyjádřil jeden z tvůrců těchto bomb, americký vědec maďarského původu, Leo Szilard. Ten dal v roce 1960 onomu bombardování toto ohodnocení:
„Předpokládejme, že Německo mělo dvě takové bomby předtím, než jsme my měli jedinou. A předpokládejme, že je použilo, dejme tomu na taková města, jako je Buffalo a Rochester, a předpokládejme, že přesto prohrálo válku. Může kdokoliv pochybovat o tom, že bychom prohlásili takové bombardování našich měst za válečný zločin, a ty Němce, kteří byli za něj odpovědní, bychom v Norimberku odsoudili k trestu smrti a že bychom je pověsili?“ ("President Truman Did Not Understand," U.S. News & World Report, August 15, http://www.peak.org/~danneng/decision/usnews.html)
Světlo „větší tisíců Sluncí“ nad Hiroshimou a Nagasaki vytvořilo také stín, který, obrazně řečeno historkem Fučíkem, leží od této doby na celém světě. Uvažování nad problematikou možné atomové války se už pravděpodobně nezbavím do konce života. Mohl by to také důsledek toho, že jsem člověkem „deformovaným svou profesí a osudem“ jak mě kdysi onálepkoval Jan Štern v Listech 2/1995. S tím ale nic nenadělám, zvlášť když jsem naopak přesvědčen o tom, že je mou povinností, jako člověka vzdělaného v tomto oboru, nemlčet a vyslovovat na věc svůj názor, když cítím, že se v mé zemi nedostává pozornosti tématu, který je stále, ať se nám to líbí či ne, v národním zájmu národa, který tu žije.
Bez ohledu na to, zda budu chápat národní zájem tak, jak se na něj díval v šedesátých letech minulého století NGŠ O. Rytíř, když nekonkrétně hovořil o „energických opatřeních“, jež bude třeba konat k tomu, aby „byla zachována prostá existence“ národa, v případě masového napadení atomovými zbraněmi, nebo se budu dívat očima politologa Oskara Krejčího, který jej spatřuje v tom, aby národ „měl co nejvíce přátel a žádného nepřítele“- tak si myslím, že by naši dnešní politikové měli konat, když už nekonali politikové šedesátých let. A že dnešní politikové nekonají, spatřuji důkaz i v tom, že jsou ignorovány takové výroky, jako byl již vzpomínaný výrok Mitt Romneye ve Waršavě. Ať nám řeknou naši politikové, zda i oni považují či budou považovat Rusko, tedy druhou po Americe atomovou velmoc, za „nepřítele číslo jedna“, stane-li se Romney americkým prezidentem. Nebo ať se od takového výroku hlasitě distancují. V této věci přece musíme mít jasno.
Vojenské konsekvence.
Jestli se k těmto věcem vyjadřuji, tak je to také proto, že jsem nenapravitelným optimistou. Stále věřím, že třeba přece jen někdo důležitý se nad mými slovy i zamyslí a bude ve své činnosti k nim i přihlížet. To dělám přesto, že mě mí kamarádi, kteří prošli jako já podobnou cestou služby své vlasti v ČSLA, varují, když mi říkají: „To, co píšeš či říkáš, je marné volání. Nynější vládnoucí garnitura nás zcela odepsala a také vymazala ze seznamu občanů, jimž je třeba věnovat jakoukoliv pozornost“. Jiný z mých kamarádů vyslovuje pochybnost „ zda dnešní generace ve vrcholných vojenských funkcích je vůbec schopna pochopit, co se jim snažíš říci“.
Hlavním důvodem, proč to dělám, je to, že v základních dokumentech, ve kterých by, podle mého soudu, měly být vyjádřeny zásadní postoje těch, kteří jsou či byli v uplynulých dvou desetiletích u kormidla a na kapitánském můstku naší národní lodi, zásadní stanovisko k jaderným zbraním postrádám. A když si pak přečtu třeba v interview NGŠ generála Pavla jeho slova, že „naše účast v Afgánistánu není nějakým rozmarem generálů“, ale, že „se tak děje na základě politického rozhodnutí, přijatého na nejvyšší úrovni“, má nejistota o osud země, kde po mé smrti budou žít i mé děti, vnoučata i pravnoučata, jen vzrůstá. Kdo je a kde sídlí ona „nejvyšší úroveň“, která rozhoduje? Jaký třeba je podíl generálního štábu Armády České republiky na přípravě takového rozhodnutí?
Mým přesvědčením totiž je to, že generální štáb armády kterékoliv země je, či měl by být, nejvyšší odbornou vojenskou složkou způsobilou odpovědně hodnotit veškerá vnější ohrožení a nebezpečí, jež mohu vzniknout pro vlastní zemi. A tato, na politice a vládnoucí ideologii, nezávislá hodnocení musí předkládat politickým místům, nikoliv se za jejich rozhodnutí schovávat. Nejsem si jist, zda takovou pozici zajímá náš GŠ. Potřebujeme vůbec takový Generální štáb, který bude jen poslušným vykonavatelem politických rozhodnutí, který bude jen „srážet kufry“ a konat jen to, co mu přikáže politické vedení? Samozřejmě chápu, že náčelník Generálního štábu nebude veřejně říkat, jaká doporučení své vládě dává či nedává. Jsou ale i jiné možnosti, jak veřejnost přesvědčit o tom, že je na svém místě a „nesráží jen kufry“ před svou vládou nebo ministrem, který je ve vojenství laikem, kvalifikovaným jen „modrou knížkou“.
Byl jsem několik let náčelníkem štábu leteckého svazu, tedy o jeden stupeň níže, než je GŠ, a vím zcela přesně, jak se musí chovat takový funkcionář vůči svému veliteli a vůči nadřízenému velení. Ale i v době, které se dostalo přízviska „totalitní“, jsem měl možnost samostatně myslet, zpracovat a předložit Vojenské radě 10. letecké armády materiály, které byly dokonce velice kritické vůči rozhodnutím Generálního štábu a MNO. A některé jejich požadavky považovat za nesplnitelné. Jednou jsem si dokonce vysloužil to, že přijel do Hradce Králové kvůli projednání materiálu, který jsem předložil Vojenské radě, osobně ministr Lomský. Tam jsem se s ním názorově střetl. Ani jemu se nelíbilo, když si někdo z podřízených dovolil kritizovat jeho ministerstvo a GŠ, ale nepocítil jsem žádný postih za své „rebelantství".
Stojí za námahu pátrat po tom, jak se vůbec určitá politická rozhodnutí, která jsou pak direktivou pro vojenské vrcholné orgány, rodí?
Předchůdce současného NGŠ, dnešní první náměstek ministra obrany, generál Picek v „Bílé knize obrany ČR“ (BKOČR) napsal: „Bylo by nesmyslné, aby se politické hledisko podrobovalo hledisku vojenskému, neboť politika zplodila válku; jen ona může třídit a posuzovat myšlenky, ale válka je jen nástroj, a ne obráceně. Zůstává tedy možné jen podřízení vojenského hlediska hledisku politickému.“ Odvolává se na, v mnoha směrech už překonaného, klasika teorie vojenství prusko-ruského důstojníka von Clausewitze. Jistě tedy bude otázkou prvořadé důležitosti, jak a kým je generováno ono politické hledisko, ze kterého pak rezultuje hledisko vojenské. Nespočívají kořeny politického rozhodnutí právě v ekonomice či v ekonomických zájmech občanů, nebo skupiny občanů, dané země? A jakou roli, v zemi ne nevýznamné i pro zemi naši, má ona skupina občanů, jež představuje vojensko-průmyslový komplex (VPK)? Neměl pravdu bývalý prezident USA D. Eisenhower, který ve svém projevu na rozloučenou, když opouštěl svůj úřad po osmi letech prezidentování, tvrdil, že „ekonomický, politický, dokonce duchovní, vliv vojensko-průmyslového komplexu země je cítit v každém městě, v každém státním úřadě, v každé ministerské kanceláři...a pod jeho vlivem se nachází vše: naše dřina, naše zdroje, naše živobytí…?“ Je tento VPK dostatečně hlídán, aby nezískal, ať už vědomě či nechtěně, „neopodstatněný vliv, protože riziko jeho zhoubného vlivu, který by vedl k chybně cílené moci, existuje a bude existovat.“? To se ptám, odvolávaje se na slova Bílý dům opouštějícího, prezidenta Eisenhowera? (Projev prezidenta Eisenhowera na rozloučenou s občany , přednesený 17. ledna 1961 a přenášený televizí po území USA
http://en.wikisource.org/wiki/Eisenhower%27s_farewell_address).
Jak naše politická reprezentace, která, a tady se zase odvolám na onu BKOČR, v níž současný ministr obrany Vondra deklaruje, že „péče o obranu České republiky je záležitostí všech jejích občanů“, zajišťuje, že se otázky obrany ČR, jež jsou nesporně formulovány politickými místy, stanou „záležitostí všech občanů“?. Jako občan tohoto státu, který disponuje všemi, Ústavou zaručenými, právy, jsem nezaznamenal jediný případ, kdy bych byl vtahován do procesu, aby otázky obrany ČR byly i mou záležitostí? Slovo „záležitost“ znamená přece nejen věc, na které mi záleží, ale také věc, o které se se mnou někdo radí, o kterou bych se mohl starat, která se i mne týká .
Jestliže jsou podobným způsobem deklarovány určité principy, pak by ve společnosti, která je demokratickou nejen de iure, ale i de facto, mělo být zařízeno, aby každý občan měl možnost přímo ovlivňovat něco, co je též jeho záležitostí. Je to vyčerpáno jen tím, že jen strany, které mají šanci mít své poslance v zákonodárném sboru, budou mít něco podobného zakotveno ve svých volebních programech, aby podle toho mohl občan přistupovat k volební urně? A co ti občané, jejichž političtí favorité se do parlamentu nedostanou nebo, i když se dostanou, budou nedemokraticky zařazeni mezi strany „ne demokratické“, s nimiž nebude jednáno a kterým nebude dopřáno podílet se i na moci výkonné? Jak si to třeba představují někteří kandidáti ne prezidentský úřad?
Abych se ale vrátil k zodpovězení otázky, kterou jsem umístil do titulu svého článku. Zase bych si dovolil odvolat se na názor S. Hawkinga, se kterým se ztotožňuji. Píše: „ …strach z nukleárního konfliktu ustoupil z lidského vědomí. Nebezpečí však stále hrozí…stačila by počítačová chyba nebo vzpoura některé skupiny, která má zbraně na starosti, a vypukne globální válka…hlavní hrozbou je, že jaderný konflikt mezi dvěma menšími státy (a těch už je několik, poznámka má) by mohl do války vtáhnout i velmoci s jejich obrovskými arsenály“.
Nad Evropou a nad celým světem však stále spočívá hrozba, že ony obrovské arsenály těchto ničivých a super ničivých zbraní, budou jednou uvedeny do činnosti. Žádný mechanismus, který by něco takového zcela vylučoval, zatím neexistuje. Světoví politikové, tedy vládci nad našimi osudy, však své úsilí zaměřují vedlejším směrem, aby tak odvedli naši pozornost od toho podstatného, a usilují o tak zvané „nešíření“? Hovoří o tom americký prezident, hovoří o tom ruský prezident, je to vtěleno dokonce do BKOČR! Nehovoří se, a hlavně se nejedná o tom, jak odstranit tuto hrozbu. Zdá se, že stále ještě mají rozhodující vliv lidé, kteří, hovořeno slovy FDR, se nezbavili snu, že se jim jednou nakonec podaří dostat pod svou kontrolu celý svět.
Nejsou nakonec ekonomické zájmy tou nejsilnější motivací i pro politiku? Neřekl kdysi kdosi, že „politiku a její dějiny je nutno vysvětlovat z ekonomických vztahů a jejich vývoje a ne naopak“?
Podle mého soudu se dnes celý svět nachází na rozcestí. Ví se dobře, kam vedou jednotlivé cesty. Chybí však rozhodnost a vůle zvolit tu správnou. Pořád se někdo kojí iluzí, že donutí svět, aby šel tou cestou, kterou on považuje za nejschůdnější a nejsprávnější. Bude opravdu vždy záležet jen na tom, kdo v zemích, které mají rozhodující vliv, se stane prezidentem? A v jaké vlastně situaci se svět nachází, jestliže o jeho osudu bude rozhodovat to, kdo stane v čele státu, byť státu mocného a silného? Kde máme získat jistotu, že se dostane skutečná moc do těch nejsprávnějších rukou a především hlav?
To je, podle mého soudu hlavní otázka dnešní doby! Od jejího zodpovězení bude zodpovězena i otázka, kterou jsem vložil do titulku svého článku.
V Třebíči dne 17. října 2012.
„Když Kršna takto promluvil, zjevil se Ardžunovi ve své pravé podobě: Lesk jeho bytosti byl jasnější než tisíce planoucích sluncí.“ (BHAGAVADGÍTA, Jedenáctý zpěv.)
Čeho jsme dnes svědky.
Robert Jungk nazval svou knihu, ve které líčí cesty k vytvoření atomové bomby v USA v době Druhé světové války, „Brighter Than A Thousand Suns“, tedy „Jasnější tisíce Sluncí“. K volbě názvu knihy jej zřejmě inspiroval starý indický epos Bhagavadgíta. K němu se v duchu obracel 16. července 1945 jeden z tvůrců bomby, Robert Oppenheimer. Na místě zvaném Alamogordo v Novém Mexiku tam byl přiveden k výbuchu první exemplář této nové zbraně. Všechny svědky onoho experimentu „zachvátil strach z mohutnosti výbuchu“. Tohoto strachu se lidstvo nezbavilo do dnešních dnů.
Český historik Josef Fučík nazval svou knihu, kterou vydala Mladá fronta v roce 2010, eufemisticky „Stín jaderné války nad Evropou“. Asi tím chtěl vyjádřit, spíše jako básník, než jako historiograf, atmosféru, ve které v Evropě ležel stín v podstatě na všem, co se v letech 1945-1968 odehrávalo v politicko-vojenské sféře. Zabýval se především mnohými dokumenty, které byly v oné době vytvořeny vojáky a politiky (či politiky a vojáky?) na těch nejvyšších úrovní na obou stranách oné pomyslné churchillovské „železné opony“. Jako erudovaný historik požadoval, aby, z tresorů vyjmuté, dokumenty, byly „interpretovány s mimořádnou odpovědností, pokud možno bez ideologické…příměsi“. Historik J. Fučík svou knihou prokázal, že pro něho nebyl prázdným požadavek antiky, který vyslovil M.T.Cicero, že se historie musí bát každé lži a nesmí se bát žádné pravdy („ne quid falsi audeat, ne quid veri non audeat historia“).
Od roku 1968 však došlo k tolika změnám světa, jež nás obklopuje, že by bylo na místě si položit otázku: leží tento stín nad Evropou ještě stále? Žijeme stále ve strachu, že Evropu ozáří jas větší, než je „jas tisíců Sluncí“? Vždyť politická mapa Evropy byla překreslena tak radikálně, že to nemohlo nemít důsledek i na stíny, jež vyvolávalo tehdejší soupeření dvou společenských systémů. A politika, jak nám vysvětlil už v XIX. století prusko-ruský důstojník a teoretik von Clausewitz, a jak to potvrdil i nový náčelník Generálního štábu Armády ČR generál Pavel (a před ním i jeho předchůdce generál Picek), může za určitých okolností přerůst ve válku. Ta se pak stane jejím pokračováním. Což v atomovém věku musí nutně znamenat i možnost války s použitím těch zbraní, jež přivedla na svět válka minulá.
Když psal J. Fučík o válečných dokumentech, které by měly být zkoumány s maximální odpovědností a bez ideologického zaujetí, měl zajisté na mysli i dokument, který byl před několika lety „objeven“, a s velkou slávou dán veřejnosti ve známost. Ten měl dosvědčit to, že i Československá lidová armáda (ČSLA), v době, kdy ji plně ovládala organizace „zločinná a zavrženíhodná“, tedy v roce 1964, byla plně zapojena do přípravy k vedení války s použitím jaderných zbraní. Jako člověk, který v ČSLA v oné době sloužil, a ne na nevýznamném místě, nepopírám, že tomu tak bylo. Nikoliv však tak, jak by se mohlo jevit z onoho dokumentu.
Z pohledu mé vlastní, a zajisté tedy omezené, zkušenosti, tvrdím, že onen dokument nebyl reálným, reálnými skutečnostmi podloženým, plánovacím dokumentem.
Příznačné je to, že se onen „plánovací dokument“ nestal předmětem široké kvalifikované diskuze. Asi to není náhoda, že se tak nestalo. O takovou diskuzi zřejmě nikdo nestojí. Možná se vyčkává na dobu, kdy už nebude žít žádný z potenciálních diskutujících, který by mohl do diskuze vnést jiný, než, se současnou politikou konvenující, pohled. Až i ta poslední učitelka ve škole bude učit žáčky oficielnímu kodifikovanému názoru na dějiny vlastního národa, pak snad taková diskuze bude provedena.
Diskuze, vedená v dnešní době, by jistě dokument zpochybnila a možná i prokázala, že se jedná buď o falsum nebo o jakýsi cvičný dokument, který s realitou té doby nemá společného nic. Pokud by ovšem takovou diskuzi vedla skutečně široká odborná veřejnost, nikoliv jen nějaké, účelově založené, myšlenkové líhně („think tanky“).
Když se rozhlédnu kolem sebe, tak dnes, v roce 2012, už si nemohu připomenout jediného funkcionáře vojenského letectva nebo vojenského letce, který by ještě jako žijící svědek mohl potvrdit má slova, že na příklad ta část operačního plánu z roku 1964, který předpokládal, že bombardovací část letectva ČSLA, svrhne v průběhu operace 19 atomových bomb, není nic jiného než realitou nepodložená fantasmagorie. Vždyť i poslední velitel bombardovacího pluku, jenž byl zrušen v roce 1965 a který měl být údajně též vykonavatelem „Soudného dne“, již shlíží na nás z „leteckého nebe“.
Opakuji: vůbec netvrdím, že se v ČSLA v oné době otázky použití jaderných zbraní nestudovaly a jejich použití se neprocvičovalo alespoň „na papíře“. Sám jsem se takových činností účastnil a píšu o tom i ve své knize „Letcem ve studené válce“. Je však nebetyčný rozdíl mezi tím, co se procvičuje „na papíře“ a tím, co by mělo být vtěleno do příslušných rozkazů, aby podle nich konali vojenští letci.
Široce koncipovaná diskuze by, možná, poškodila záměry těch, kteří se na historii chtějí dívat účelově zacíleným pohledem, nikoliv tak, jak si to přál Cicero. Zřejmě postačovalo, když onen dokument vysvětloval bývalý, a jak se mi jeví i silně předpojatý, pracovník Generálního štábu ČSLA Karel Štěpánek a publicista Pavel Minařík. Učinili tak v knize „Československá lidová armáda na Rýnu“. Jejich vyjádření mělo být zvýrazněno a potvrzeno autoritou, kterou představoval první náčelník Generálního štábu České armády generál Pezl. Ten knihu charakterizoval, pravděpodobně v přesvědčení, že sám nepodléhá žádnému „vábení ideologie“, jako „věrohodné svědectví o plánovaném válečném použití ČSLA“. Už na tomto místě tvrdím, že kniha nepodává ono „věrohodné svědectví“.
Podle toho, co jsem sám od doby, kdy byla vydána kniha J. Fučíka, měl možnost poznat na naší mediální scéně, tak se naše publicistika problematikou „vojny a míru“ prakticky nezaobírá. Zdá se, že ji ani příliš nevzrušuje skutečnost, že řada států stále ještě disponuje arsenály, které jsou více než dostatečné k tomu, aby i z našeho světadílu udělaly světadíl špatně obyvatelný (či vůbec neobyvatelný) pro národy zde žijící. Neslyšel jsem, že by se Francie či Velká Británie jakkoliv podílely na snižování atomových arsenálů. A to na rozdíl od Spojených států a Ruska. Při tom právě těmto dvěma státům by bylo na místě položit otázku: „Proč, proti jakému potenciálnímu nepříteli tyto zbraně potřebujete? Není tomu tak proto, že v minulých stoletích bylo Rusko pro vaše země také častěji protivníkem, než spojencem, a historie ještě neskončila a mohla by se v jiné verzi opakovat?“
Pokud se týče publicistiky, tak jedinou výjimku, jak jsem zaznamenal, tvoří dvouměsíčník Listy a jeden z pilných jejich přispěvatelů, sociolog, publicista a spisovatel Antonín Rašek.
Naši publicistiku zanechává dokonce v klidu i případ, kdy v blízkém sousedství, ve Waršavě, jeden americký guvernér, v současnosti už republikány nominovaný na uchazeče o úřad prezidenta Spojených států pronese, doslova „studenoválečnický“, výrok. Prohlašuje, že pro USA, tedy pro demokratickou jadernou velmoc, která atomovou zbraň nejen vyvinula, ale i použila, „je Rusko (tedy druhý, co do kapacity jaderných zbraní, hráč na světové scéně, poznámka má) nepřítelem číslo jedna“. Měli bychom mít na mysli, že tento výrok pronesl onen muž před tím, než byl sjezdem republikánské strany poslán do boje o toto křeslo a že tedy jeho názor není zřejmě jen názorem osobním, ale vyjadřuje názor i těch, kteří jej volili a svou volbou vyjádřili i souhlas s jeho názory.
Musí jeho výrok i pro nás, jako dnes spojence Spojených států amerických, znamenat i zeměpisné určení místa, kde se nachází nepřítel číslo jedna rovněž naší země? V naší zemi nevyvolají slova Mitt Romneye jediné slovo nesouhlasu. Či snad nepřítel našeho přítele-spojence- je též naším nepřítelem? A mlčením se jen projevuje souhlas? Znamená to i pro Francii a Velkou Británii, dvě evropské jaderné mocnosti, že i pro ně je Rusko nepřítelem číslo jedna a že proto, aby mu čelily, musí udržovat „jaderný prach suchým“? Jediným, kdo nepřímo na výrok Mitt Romneye reagoval, byl v minuých dnech prezident RF V.V.Putin. Což ovšem onomu výroku dává zlověstný nádech.
Nemohu se nepodivovat tomu, že jsem nezaznamenal, že by se naše MZV, splu se svým šéfem, probudilo z podřimování a že by proneslo byť jediné slovíčko, kterým by reagovalo na takový výrok. Zřejmě bylo v oné době důležitějším, asi z hlediska našich národních zájmů, komentovat výrok jednoho moskevského soudu první instance v kauze tří punkerek, které znesvětily motlitebnu pravoslavné církve. Což, kromě jiného, spíše potvrzuje správnost slov amerického politolga Paul Craig Robertse, staršího spolupracovníka Hoover Institution, že Washington tím, že prezentuje účastnice chuligánského vystoupení v chrámu Krista Spasitele v Moskvě jako „politické vězně v totalitní zemi“ tím nejen démonizuje Putina a vylívá špínu na Rusko, ale odpoutává pozornost veřejného mínění od násilí a zvůle, kterými dnes trpí Syrie.
Mimochodem: nepotvrzuje nezaujetí postoje naším ministerstvem zahraničních věcí k tomuto studenoválečnickému prohlášení amerického politika, jež zaznělo v našem sousedství, jen naléhavost slov našeho prezidenta, která pronesl 29.8.2012 v projevu k diplomatickém sboru, když řekl, že „cesta k prosazení dobrého jména naší země v zahraničí nevede skrze konformismus a bezbřehou loajalitu vůči návrhům a iniciativám, s nimiž přicházejí naši zahraniční partneři či dokonce spojenci“?
Myslí si někdo, že naše ministerstvo zahraničí procitne, spolu se svým šéfem, ze svého podřimování a stanovisko zaujme, když se seznámí s posledním projevem současného prezidenta Baraka Obamy? Nikoliv, neprocitlo. Barak Obama označil názor Mitt Romneye za „hrubou chybu“, jestliže nazývá Rusko „nepřítelem číslo jedna“. Učinil tak ve svém vystoupení na sjezdu demokratické strany ve městě Charlotte, North Carolina. Názor Romneye označil jako „zabřednutí do falešných představ studené války“.
Měli bychom rovněž mít na zřeteli to, že názory vyslovené Mitt Romneyem, se v Americe neztratí ani v případě, že se prezidentem nestane. Také proto ne, že mohou reprezentovat názory určité množiny lidí představujících vojensko-průmyslový komplex. O něm budu ještě psát.
Oficielní vládní dokumenty naší země se, ve věci jaderných zbraní, omezují jen na vágní formulace, jako „snížení rizika napadení území ČR zbraněmi hromadného ničení“ (Bezpečnostní strategie ČR) nebo „vzhledem k pokračujícímu šíření zbraní hromadného ničení… se ČR… zapojí do mezinárodních projektů obrany proti této hrozbě…“(Vojenská strategie ČR). Tady jsem poněkud sám na rozpacích, jak tomu rozumět. Z formulace není jasné, zda se náš stát zapojí do mezinárodních projektů obrany proti „hrozbě šíření“ či proti „hrozbě jejich použití“ či proti obojímu. Co ale konkrétně náš stát udělá pro to, aby se ono riziko, jež pro náš stát a náš národ vzniká šířením či použitím jaderných zbraní, snížilo na minimum, případně zcela vyloučilo, nečteme v oněch dokumentech nic!
Jako občan ČR mám, pochopitelně, oprávněný zájem přispět k péči o obranu České republiky. Především pak k péči o obranu před tím, aby mou vlast nepostihl osud země, která bude přeměněna „v doutnající radioaktivní ruiny“ či která bude „dobombardována do kamenného věku“. Schopnost a připravenost toto učinit nemá jen jedna země světa, jak se velikášsky svého času domníval generál Curtis LeMay. Jen v Evropě, pominu-li Rusko, mají tuto schopnost dvě země, z nichž jedna už v době Druhé světové války se nerozpakovala přistoupit k takovým metodám jejího vedení, „které už civilizované národy dávno odvrhly“ (J.F.C.Fuller, The Second World War 1939-1945).
ČR je zemí, ve které jsem prožil osmdesát čtyři roky svého života. Je také zemí, v níž už dnes žijí dvě mé děti, čtyři má vnoučata a dvě pravnučky. Můj zájem spočívá v tom, aby zemi, ve které budou žít tito mí potomci, nepotkal úděl, který, byť jistě v jiné, mírnější, podobě, potkal mne v letech 1939-1945.
Od vydání „Bílé knihy o obraně ČR“ (BKOČR) jsem zatím nepocítil jakýkoliv náznak toho, že by vláda stála i o můj příspěvek k obraně ČR. A to navzdory tomu, že ministr obrany píše v BKOČR, že „péče o obranu České republiky je záležitostí všech jejích občanů“. Vypadá to tak, že jsou to zase jen a jen prázdná slova. Jak se mám či mohu, jako občan, podílet i já na této péči? To ministr obrany neříká, spíše u mne vyvolává zmatek, když tvrdí, že „budoucnost ozbrojených sil bude záležitostí všech demokratických stran a vlád“. Vůbec mi totiž neříká, které jsou to strany! Naše Ústava v tomto směru mlčí, jelikož v článku číslo 5 jen říká, jaké strany mohou být součástí našeho politického systému a vůbec je nedělí na demokratické či nedemokratické. Jsou takovými snad jen ty, jež si samy do svého názvu vtělily přívlastek „demokratický“? Ministr obrany není jediným politikem, který v této věci „mlží“. I jeden z uchazečů o úřad prezidenta, Jan Fischer, se v tomto směru vyjadřuje více než mlhavě! A to není dobré! Vždyť se jedná o věc, která se týká skutečně všech občanů této země, nejen té jejich části, možná méně než padesátiprocentní, kteří tvoří elektorát politických stran či budou tvořit elektorát prezidentské volby.
Je nelogické, když se zeptám, v jaké pozici jsem já, jako člověk, který není členem, sympatizantem či voličem kterékoliv z politických stran, jež se snad deklarují jako strany demokratické? Mně, jakožto nečlenu či antipatizantu oněch stran, nebude v případě nebezpečí svěřena zbraň, abych svou vlast také mohli bránit? Mou záležitostí obrana země v takovém případě není?
Malý exkurs do historie.
Od prvního použití atomových bomb, jakožto prostředku již ve válce použitého, uplynulo v době, kdy jsem začal na tomto článku pracovat, letos v srpnu již 67 roků. To nabízí vhodnou příležitost, abych k zásadním otázkám naší účasti či spoluúčasti na eventuelním použití atomových zbraní našimi dnešními spojenci, (jsou to tři členové Aliance, kteří takové možnosti mají) vyjádřil svůj názor.
Byl to náš náčelník generálního štábu generál Rytíř, který už v šedesátých letech minulého století upozorňoval nejvyšší politické činitele státu na to, že v případě jaderné války a při realizaci odhadovaného počtu a síle jaderných úderů na cíle v naší zemi, by bylo třeba činit „ta nejradikálnější opatření k zachování prosté existence národa“. Dnes už neplatí, že by k ohrožení „prosté národní existence“ mohlo dojít? Máme dnes vůbec jasno, co to je ona „prostá existence národa“, o které bychom museli uvažovat i nyní?
I vědec takového kalibru, jakým je Stephen Hawking, uvažuje o věcech souvisejících s nukleárními zbraněmi, jako o věcech, které „bude muset veřejnost rozhodnout v nejbližší budoucnosti“. To napsal v roce 1995 ve své knize „Černé díry a budoucnost vesmíru“. Usuzuje tak proto, že „ostatní globální problémy, jako je nedostatek potravin či skleníkový efekt, se projevují poměrně dlouhodobě, zatímco jaderná válka může způsobit konec veškerého lidského života na zemi během několika dnů“ (tamtéž). Že by však lidstvo v oněch 17ti letech od vyslovení citovaného názoru Hawkinga nějak výrazně pokročilo v odstraňování této hrozby, se mi nezdá.
Pokud jsem mohl registrovat, tak výročí atomového bombardování japonských měst bylo vzpomenuto jen v tom smyslu, že si je připomněli občané japonští, jmenovitě každoročně se konající vzpomínkou v Hirošimě. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím projevit onu péči, která je i ode mne explicitně ministrem obrany požadována, nejen jako od občana, ale i jako od vyššího důstojníka v záloze, alespoň tím, že o tom něco napíši. Snad se to, co napíši, dostane k příslušným hlavám a někdo vlivný se nad mými řádky i zamyslí.
Myslím, že nebude na škodu připomenout si, kdy a jak to všechno začalo, a kdo s tím vlastně začal. A kdo tedy by v prvé řadě měl znovu zhodnotit světovou situaci a porovnat ji především se situací a s důvody, které vedly k tomu, že prezident Roosevelt po jistém váhání schválil zahájení projektu „Manhattan“ a kdy jeho nástupce, prezident Truman, rozhodl o atomovém bombardování Japonska. A kdo tím dal impuls k jadernému vyzbrojování světa. Takové zhodnocení by dnes měl být učiněno kolektivně. Držitelů této zbraně už je řada.
Víme, že na konci projektu „Manhattan“ byly tři experimenty. První se uskutečnil na místě nazvaném „Trinity“ v poušti Nového Mexika. Dalšími dvěma pak byly experimenty s tak zvanými „special bombs“ na dvou japonských městech - na Hirošimě a Nagasaki. Kromě vyloženě experimentálního charakteru obou výbuchů nad japonskými městy, pak tyto se měly stát, a to považuji pro dnešní dobu za podstatné, demonstrací odstrašující síly specielních bomb.
Kolem účelu použití dvou atomových bomb, se už v roce 1945 rozpoutala velká debata, která, myslím, neutichla dosud. Dnes dostává poněkud jiný směr. Veškeré úsilí se dnes soustřeďuje ne na dosažení stavu ante factum, ač k tomu vyzývali renomovaní činitelé, jako na příklad, dnes již zesnulý, ministr obrany Kennedyho administrativy Robert McNamara. O tvůrcích atomové zbraně, vědcích soustředěných kolem projektu „Manhattan“, ani nepíši. Jejich postoje k použití byly, myslím, většinou jednoznačně záporné. Zdá se, že se veškeré úsilí dnes soustřeďuje k tomu, aby byl zajištěn monopol na tyto zbraně těm několika státům, které je vlastní.
Nezdá se mi, že by bylo potřebné podrobně se zabývat celou historií projektu „Manhattan“. Ani tím, kolik to všechno stálo. A kolik to stálo nejen Ameriku, ale i země, které ji následovaly, mezi něž, i když nepřímo, patřila i má země. To jsou všeobecně známé věci. Za důležitější považuji zdůraznit, jak pohlížím na pravý důvod vývoje těchto zbraní a na to, zda jejich použití na „bojišti“, kde se od doby, kam až sahá historie válek, vždy rozhodovalo o výsledku boje či války, bylo hlavním důvodem pro jejich použití.
Výstupem nového zhodnocení světové situace, o kterém hovořím výše, by tedy mělo být v prvé řadě zjištění, zda i dnes existují závažné důvody, podobné těm, pro které se v létě roku 1942 prezident USA F.D.Roosevelt, ve shodě s britským premiérem W. Churchillem, rozhodl, a posléze i nařídil svému ministru války, aby vzal celý projekt do svých rukou.
Případně zda stále existují důvody, kterými zdůvodňoval potřebu Ameriky být silnou, prezident Eisenhower ve svém projevu, jímž se loučil s křeslem v Bílém domě. Je dobré si připomenout některá jeho slova. Možná nám to pomůže k jisté konfrontaci se současným stavem. D. Eisenhower tvrdil tehdy v roce 1961, že Amerika je ohrožována „sporem, který pohltil svět a který si zaslouží plnou pozornost, protože protivníkem je nepřátelská ideologie, která má globální rozměry, která je svou podstatou ateistická, která je nekompromisní, co se týče svých cílů, která je vychytralá, co se týče svých metod“. Dále prohlásil, že „americké vůdcovství a prestiž je odvislé … i na tom, jak dokážeme používat naši sílu v zájmu míru na celém světa a pokroku celého lidstva.“ Musím se ptát: existuje i dnes toto nebezpečí pro Ameriku a tedy i pro nás?
Ptám se, zda je správnou cestou k použití nezpochybnitelné síly Spojených států ta, kterou deklarovali někteří významní účastníci sjezdu republikánů na nominačním sjezdu? „Rusko nesmí… stát na cestě toho, aby americké hodnoty byly šířeny po celé planetě“… „nesmí být zapochybováno o vedoucí roli USA...nelze připouštět, aby Rusko a Čína vetovali naše pokusy obhajovat naše zájmy a šířit naše hodnoty v celém světě“, taková slova tam zaznívala. Lze takovým jazykem vůbec hovořit s velmocemi vlastnícími jistou kapacitu jaderných zbraní?
Nebude tato myšlenka realizována třeba tak, že si kolem sebe (zdůrazňuji slovo „sebe“) vybudují protivzdušnou a protiraketovou obranu, která bude pro kohokoliv nepřekonatelná. A tím získají pozici, o které možná snil FDR: že budou jedinými, kdo takové zbraně bude vlastnit. Oba takové cíle jsou vlastně ekvivalentní, tedy něčím, co má stejnou hodnotu: buď jsem sám, kdo takovou zbraň vlastní (a takový cíl už je navždy ztracený a nedosažitelný), nebo mám takovou obranu, že ji nikdo žádným způsobem nemůže překonat. To, že se něco podobného zatím za celou lidskou historii nepodařilo nikomu, není pro některé lidi dostatečným ponaučením. Historie je magistra vitae jen pro toho, kdo se z ní chce učit!
Bude dobré si také připomenout, že v době FDR existovalo silné podezření, že Německo, jemuž stál v čele fanatický likvidátor celých etnik, který usiloval o vládu nad světem, jménem A. Hitler, na takové zbrani pracuje a že existuje, podle názoru vedoucího Národního obranného výzkumného výboru (National Defense Research Committee - NDRC) James Bryant Conanta, důvodné podezření, že Němci jsou možná o rok před Američany v atomovém výzkumu, při čemž „dokonce tříměsíční zaostávání by bylo fatálním“. Mimochodem toto podezření zviklalo i Alberta Einsteina, který reagoval na výzvu atomového vědce Leó Szilárda, původem Maďara, aby poslal dopis prezidentu Rooseveltovi s výzvou, aby se Amerika pustila energicky do práce na osvojení si sil, kterými se, řečeno slovy generála George Marshalla, „dotkne prastarého řádu vesmíru“.
Tento dopis jistě sehrál ne nevýznamnou roli. Koneckonců sami víme z vlastní historie, jakou roli v politice mohou sehrát dopisy adresované politikům jiných zemí. Jistě není těžké vžít se do uvažování prezidenta, kterému napíše vědec takového jména a kalibru, jakým byl Albert Einstein!
Einstein později, po válce, prohlásil, že kdyby byl věděl, že Hitler ve stejném roce rozhodl zastavit všechny podobné práce, byl by tento dopis nikdy neposlal. Co nevěděl Einstein, měla či mohla vědět americká rozvědka. Ta však, jak se to později stalo téměř pravidelným úkazem, „prospala“ řadu informací, jež byly pro USA a pro svět vrcholně důležité. Jestli to tehdy věděla či ne, to už se asi má generace nedozví. Jen namátkou bych za další takové osudové momenty „prospání“ považoval prosinec 1941 (Pearl Harbour), 1962 (sovětské jaderné zbraně na Kubě), 1968 (soustředění invazních vojsk Varšavské smlouvy u čs. hranic), 1990 (příprava vpádu S. Husaina do Kuvajtu), 1992 (zbraně hromadného ničení v Iráku), září 2001 (New York a Washington). Není podobné „prospání“ více než podezřelé?
Ve stejném roce, ve kterém se rozhodoval Roosevelt s Churchillem, rozhodl tedy Hitler, aby podobné práce byly v Německu zastaveny a aby se pokračovalo jen na těch projektech, jež mohou přinést užitek do půl roku. Jak je možné, že něco takového americká rozvědka neodhalila? Nebo to bylo odhaleno, ale zájmy politiky byly jiné? Tak jako možná i v jiných případech? Musíme si uvědomit, že i rozvědka, a jí získané informace, slouží především politice a jejím cílům! Soudím, že tresory americké rozvědky jsou těmi nejzakrytějšími v celých Spojených státech! Možná, že už v tom někdo viděl ohromný byznys!
Morální stránka vlastnictví a použití atomových zbraní.
Antonín Rašek horuje v Listech 3/2012 za jaderné odzbrojení. Lze s ním souhlasit. Musím ale vyjádřit svůj jistý nesouhlas s jeho názorem, respektive s jím použitým tvarem slovesa, že s iniciativou o provedení jaderného odzbrojení „mohou“ přijít Američané a že s ní dokonce „přicházejí“. A že jim v tom kdosi nepomáhá, a jak jinak se mohou vyslovovat čeští publicisté, že to je Rusko. Tvrdím, že Američané ne že „mohou“, ale „musí“. Musí proto, že to byli oni, kdo to všechno začal, kdo vehnal svět do závodů v atomovém vyzbrojování a že je tedy jejich hlavní morální povinností s takovým odzbrojováním začít. Zdůrazňuji slovo „morální“.
Nic jiného, než apelovat na morálku, která mimochodem prochází, podle mého soudu, a asi nejsem osamocen v takovém názoru, tou nejtěžší krizí, z níž se odvozují i krize ostatní, nelze. Donutit Američany silou k takovému kroku, na to jistě nikdo v dnešním světě nemá ani prostředky, ani sílu. Ale přesvědčit je, že onen „atomový projekt“ a jeho realizace v podobě použití dvou atomových bomb, byl od samého počátku chybný a založený na nesprávných a neověřených předpokladech, a že strádal mnohými morálními kazy, to by snad svět dokázal! A že je tedy co napravovat! I malé země, nevlastnící jaderné zbraně, jako je Česká republika, by takové přesvědčovací práci mohly napomoci. Jen chtít!
Jakmile by se dostaly věci do pohybu tímto směrem, odpadl by úkol zabránit zvětšování počtu států, které atomovou zbraň chtějí mít. Jestliže se tak děje, tak je to ne proto, a o tom jsem hluboce přesvědčen, že by snad chtěly napadnout a zničit Spojené státy čí západní svět. Takový plán by snad mohl vzniknout jen v hlavě duševně pomateného člověka, který nedokáže spočítat kolik je dvakrát dvě. A počty ovládají Arabové stejně dobře, jako je ovládá Evropa neb Amerika. O tom jistě není pochyb.
Ambiciózní státy chtějí tuto braň mít proto, aby získaly statut, které mají jiné státy, rovněž „velmoci“ nebo alespoň „velké státy“. Vlastnictví atomových zbraní se, bohužel, stalo jedním z rozhodujících kritérií, podle kterého se státům dostává statutu velmoci. Pro podporu svého tvrzení bych se obrátil k názorům, již zesnulého tajemníka Francouzské akademie a významného spisovatele Maurice Druona. V rozhovoru, který uveřejnily Listy v čísle 3/1996, tvrdil tento renomovaný člověk, odvolávaje se při tom na generála Charlese de Gaulla, že „osud (!) Francie je spjat s její vojenskou mocí“ a „Francie bez atomové zbraně by nebyla tím, čím je dnes“. Pokusme si položit otázku: nemohou si představitelé dnešního Íránu myslet totéž?
Abych byl správně pochopen. Nehoruji vůbec pro to, aby se třeba Írán stal dalším členem „jaderného klubu“. Jen si myslím, že při hodnocení, tedy při poměřování čehokoliv, musíme mít jedno měřítko. Proč by Írán, který je rozlohou třikrát větší než Francie, obyvatel má více než ona, země, která byla od starověku nejvýznamnějším kulturním a hospodářským centrem Asie, země, která oplývá obrovskými zásobami ropy a zemního plynu, země, jíž historie není zatížena něčím tak hanebným jako byl „Mnichov 1938“, nemohl mít obdobné pretense?
K čemu jsou dnes atomové arsenály takových zemí, jakými jsou Francie, Velká Británie a další? Jaké jsou, ne stoprocentní, ale několikasetprocentní záruky toho, že tyto arsenály jednoho dne nebudou uvedeny do činnosti? K čemu jsou lidstvu diskuze o tom, jestli je tato planeta „zelená či modrá“, nebude-li řešena kardinální otázka, zda je to planeta „jaderná či bezjaderná“?
Hlásím se k tomu, že jsem svého času, jako voják z povolání, s použitím těchto zbraní kalkuloval a učil se je používat. Od oné doby však uplynulo bezmála padesát roků. Ony roky jsem neprožil bez toho, že bych se touto otázkou, bez přehánění, nezabýval velice často, a snad mi bude uvěřeno, když řeknu, že jsem za tu dobu i „zmoudřel“.
Ve skutečnosti se v obou japonských případech nejednalo o bojový prostředek, který za očekávaný a žádaný efekt měl mít kapitulaci Japonska. Pokud by tento účinek měl být očekáván jako ten hlavní, pak bych těžko mohl chápat, proč oba západní partneři tak usilovali o získání Stalinova slibu vstoupit se zbraní do války s Japonskem. Ten slib získali v Jaltě, tedy v únoru 1945, kdy už práce na vývoji atomové zbraně pokročily daleko, a kdy se už dalo očekávat, že projekt „Manhattan“ bude úspěšně dokončen. Mýlím se, když se domnívám, že použití atomových bomb nebylo tím hlavním cílem pro ukončení války s Japonskem?
Někteří historikové (na příklad Martin J. Shervin), kteří studovali postoje prezidenta Roosevelta k atomovému projektu, mají za to, že tento politik věřil tomu „že bomba může být použita pro vytvoření světového mírového systému“ a měl při tom za to, že „hrozba jejího použití bude efektivnější, než jakékoliv jiné možnosti mezinárodní spolupráce.“ F.D. Roosevelt šel ve svých úvahách ještě dále, když uvažoval, že „svět bude kontrolován „čtyřmi policisty“, z nichž však jen „jen jeden bude mít vládu nad atomovou zbraní.“ Všimněme si, prosím, toho, že v těchto úvahách, které byly na samém počátku rozhodování o spuštění celého manhattanského projektu, není použito ani jedno slovo o tom, že by použití této zbraně mělo vést k ukončení války. „Hrozba“ použití tohoto ničivého prostředku, „kontrola světa monopolním držitelem tajemství“- to jsou slova, která předurčují nikoliv vojenské, ale politické záměry. A politika je tím, co určuje úkoly pro vojenství. K tomu se nakonec hlásí i naši NGŠ, ať se jmenují Picek nebo Pavel.
V čem spočíval hlavní cíl použití atomových bomb proti japonským městům?
Že použití atomových bomb v Japonsku bylo v podstatě jen pokračováním experimentů, kterými měly být ověřeny především účinky zbraně, nikoliv bojovým prostředkem, který měl zásadně ovlivnit situaci na bojišti a ve válce, bych chtěl dovodit dále.
V případě Hirošimy šlo o potvrzení technické realizace použití jiných štěpných materiálů, než tomu bylo při zkoušce v Novém Mexiku a později v Nagasaki. Tam jako štěpného materiálu bylo použito plutonium, zatímco v Hirošimě to byl uran 235. Jeho použití bylo do té doby zdůvodňováno jen teoreticky. A v obou případech se pak jednalo o experiment na lidech obývajících tato velkoměsta a o zjištění účinků na takové objekty, jakým je soudobé velkoměsto.
Že se jednalo především o experiment, usuzuji, kromě jiného, i podle toho, že strategické letectvo v Tichomoří, poté, kdy proběhla volba možných cílů, obdrželo zákaz bombardovat uvedená města až do té doby „klasickými“ prostředky. Bylo přece třeba ověřit účinky těchto „bomb“. Vyhodnocení účinků by bylo zkresleno, ne-li znemožněno, kdyby se kryly s účinky předešlého bombardování. Americké letectvo používalo proti japonským městům převážně zápalné bomby, které byly velmi účinné na města, v nichž převládala dřevěná zástavba. Jak by tedy bylo možno určit v Hirošimě, co shořelo pod účinkem tepelného impulsu vyvolaného atomovou reakcí a co shořelo v důsledku předešlého bombardování zápalnými bombami?
Oběma bombardováním dávalo experimentální charakter rovněž to, jaká pozornost byla věnována určení výšky, ve které měla být štěpná reakce iniciována.
„Jeden z nejsložitějších úkolů spočíval v určení nebo alespoň v hrubém ocenění výbušné síly bomby... Jestliže v důsledku chyby bude výška výbuchu značně vyšší než optimální, pak naše úsilí vyústí v efektní pyrotechnické představení, které pro objekt bude neškodné.“ To jsou slova vedoucího celého projektu generála Grovese. Tedy člověka, který měl v rukou nejen řízení celého projektu „Manhattan“, ale i hlavní slovo při rozhodování o cílech a který pak rozhodl v rozporu s přáním svého vrchního velitele prezidenta Trumana. (Citováno z Groves L.R. Now It Can Be Told. The story of Manhattan project. — NY: Harper & Brothers, 1962 (http://militera.lib.ru/memo/usa/groves/index.html).
Vážení čtenáři těchto řádků, cítíte ten cynismus, tu absolutní absenci lidské morálky, v těchto slovech? Snažme se vžít do myšlení onoho moderního uzurpátora moci vykonavatele „Soudného dne“ nad občany japonských měst! Máte rozhodnout o svržení a o přivedení k výbuchu atomové bomby nad velkoměsty, kde žijí statisíce neozbrojených obyvatel, z velké části ženy, děti, staří lidé, a máte obavy, abyste nevyvolali jen (!) „efektní pyrotechnické představení“. Vy přece musíte mít zájem na tom, aby co nejvíce z města bylo zničeno, co nejvíce lidí za živa zpopelněno, zabito, zmrzačeno, zasaženo radiací, která je bude po zbytek života pomalu, ale vytrvale zabíjet!
Jen tak bude vyvolán onen žádaný a očekávaný strach celého světa, který se o důsledcích atomového bombardování dozví! Jen tak bude dosaženo onoho účinku, se kterým uvažoval i prezident FDR!
Morální pohled na ono bombardování nejpřiléhavějším způsobem vyjádřil jeden z tvůrců těchto bomb, americký vědec maďarského původu, Leo Szilard. Ten dal v roce 1960 onomu bombardování toto ohodnocení:
„Předpokládejme, že Německo mělo dvě takové bomby předtím, než jsme my měli jedinou. A předpokládejme, že je použilo, dejme tomu na taková města, jako je Buffalo a Rochester, a předpokládejme, že přesto prohrálo válku. Může kdokoliv pochybovat o tom, že bychom prohlásili takové bombardování našich měst za válečný zločin, a ty Němce, kteří byli za něj odpovědní, bychom v Norimberku odsoudili k trestu smrti a že bychom je pověsili?“ ("President Truman Did Not Understand," U.S. News & World Report, August 15, http://www.peak.org/~danneng/decision/usnews.html)
Světlo „větší tisíců Sluncí“ nad Hiroshimou a Nagasaki vytvořilo také stín, který, obrazně řečeno historkem Fučíkem, leží od této doby na celém světě. Uvažování nad problematikou možné atomové války se už pravděpodobně nezbavím do konce života. Mohl by to také důsledek toho, že jsem člověkem „deformovaným svou profesí a osudem“ jak mě kdysi onálepkoval Jan Štern v Listech 2/1995. S tím ale nic nenadělám, zvlášť když jsem naopak přesvědčen o tom, že je mou povinností, jako člověka vzdělaného v tomto oboru, nemlčet a vyslovovat na věc svůj názor, když cítím, že se v mé zemi nedostává pozornosti tématu, který je stále, ať se nám to líbí či ne, v národním zájmu národa, který tu žije.
Bez ohledu na to, zda budu chápat národní zájem tak, jak se na něj díval v šedesátých letech minulého století NGŠ O. Rytíř, když nekonkrétně hovořil o „energických opatřeních“, jež bude třeba konat k tomu, aby „byla zachována prostá existence“ národa, v případě masového napadení atomovými zbraněmi, nebo se budu dívat očima politologa Oskara Krejčího, který jej spatřuje v tom, aby národ „měl co nejvíce přátel a žádného nepřítele“- tak si myslím, že by naši dnešní politikové měli konat, když už nekonali politikové šedesátých let. A že dnešní politikové nekonají, spatřuji důkaz i v tom, že jsou ignorovány takové výroky, jako byl již vzpomínaný výrok Mitt Romneye ve Waršavě. Ať nám řeknou naši politikové, zda i oni považují či budou považovat Rusko, tedy druhou po Americe atomovou velmoc, za „nepřítele číslo jedna“, stane-li se Romney americkým prezidentem. Nebo ať se od takového výroku hlasitě distancují. V této věci přece musíme mít jasno.
Vojenské konsekvence.
Jestli se k těmto věcem vyjadřuji, tak je to také proto, že jsem nenapravitelným optimistou. Stále věřím, že třeba přece jen někdo důležitý se nad mými slovy i zamyslí a bude ve své činnosti k nim i přihlížet. To dělám přesto, že mě mí kamarádi, kteří prošli jako já podobnou cestou služby své vlasti v ČSLA, varují, když mi říkají: „To, co píšeš či říkáš, je marné volání. Nynější vládnoucí garnitura nás zcela odepsala a také vymazala ze seznamu občanů, jimž je třeba věnovat jakoukoliv pozornost“. Jiný z mých kamarádů vyslovuje pochybnost „ zda dnešní generace ve vrcholných vojenských funkcích je vůbec schopna pochopit, co se jim snažíš říci“.
Hlavním důvodem, proč to dělám, je to, že v základních dokumentech, ve kterých by, podle mého soudu, měly být vyjádřeny zásadní postoje těch, kteří jsou či byli v uplynulých dvou desetiletích u kormidla a na kapitánském můstku naší národní lodi, zásadní stanovisko k jaderným zbraním postrádám. A když si pak přečtu třeba v interview NGŠ generála Pavla jeho slova, že „naše účast v Afgánistánu není nějakým rozmarem generálů“, ale, že „se tak děje na základě politického rozhodnutí, přijatého na nejvyšší úrovni“, má nejistota o osud země, kde po mé smrti budou žít i mé děti, vnoučata i pravnoučata, jen vzrůstá. Kdo je a kde sídlí ona „nejvyšší úroveň“, která rozhoduje? Jaký třeba je podíl generálního štábu Armády České republiky na přípravě takového rozhodnutí?
Mým přesvědčením totiž je to, že generální štáb armády kterékoliv země je, či měl by být, nejvyšší odbornou vojenskou složkou způsobilou odpovědně hodnotit veškerá vnější ohrožení a nebezpečí, jež mohu vzniknout pro vlastní zemi. A tato, na politice a vládnoucí ideologii, nezávislá hodnocení musí předkládat politickým místům, nikoliv se za jejich rozhodnutí schovávat. Nejsem si jist, zda takovou pozici zajímá náš GŠ. Potřebujeme vůbec takový Generální štáb, který bude jen poslušným vykonavatelem politických rozhodnutí, který bude jen „srážet kufry“ a konat jen to, co mu přikáže politické vedení? Samozřejmě chápu, že náčelník Generálního štábu nebude veřejně říkat, jaká doporučení své vládě dává či nedává. Jsou ale i jiné možnosti, jak veřejnost přesvědčit o tom, že je na svém místě a „nesráží jen kufry“ před svou vládou nebo ministrem, který je ve vojenství laikem, kvalifikovaným jen „modrou knížkou“.
Byl jsem několik let náčelníkem štábu leteckého svazu, tedy o jeden stupeň níže, než je GŠ, a vím zcela přesně, jak se musí chovat takový funkcionář vůči svému veliteli a vůči nadřízenému velení. Ale i v době, které se dostalo přízviska „totalitní“, jsem měl možnost samostatně myslet, zpracovat a předložit Vojenské radě 10. letecké armády materiály, které byly dokonce velice kritické vůči rozhodnutím Generálního štábu a MNO. A některé jejich požadavky považovat za nesplnitelné. Jednou jsem si dokonce vysloužil to, že přijel do Hradce Králové kvůli projednání materiálu, který jsem předložil Vojenské radě, osobně ministr Lomský. Tam jsem se s ním názorově střetl. Ani jemu se nelíbilo, když si někdo z podřízených dovolil kritizovat jeho ministerstvo a GŠ, ale nepocítil jsem žádný postih za své „rebelantství".
Stojí za námahu pátrat po tom, jak se vůbec určitá politická rozhodnutí, která jsou pak direktivou pro vojenské vrcholné orgány, rodí?
Předchůdce současného NGŠ, dnešní první náměstek ministra obrany, generál Picek v „Bílé knize obrany ČR“ (BKOČR) napsal: „Bylo by nesmyslné, aby se politické hledisko podrobovalo hledisku vojenskému, neboť politika zplodila válku; jen ona může třídit a posuzovat myšlenky, ale válka je jen nástroj, a ne obráceně. Zůstává tedy možné jen podřízení vojenského hlediska hledisku politickému.“ Odvolává se na, v mnoha směrech už překonaného, klasika teorie vojenství prusko-ruského důstojníka von Clausewitze. Jistě tedy bude otázkou prvořadé důležitosti, jak a kým je generováno ono politické hledisko, ze kterého pak rezultuje hledisko vojenské. Nespočívají kořeny politického rozhodnutí právě v ekonomice či v ekonomických zájmech občanů, nebo skupiny občanů, dané země? A jakou roli, v zemi ne nevýznamné i pro zemi naši, má ona skupina občanů, jež představuje vojensko-průmyslový komplex (VPK)? Neměl pravdu bývalý prezident USA D. Eisenhower, který ve svém projevu na rozloučenou, když opouštěl svůj úřad po osmi letech prezidentování, tvrdil, že „ekonomický, politický, dokonce duchovní, vliv vojensko-průmyslového komplexu země je cítit v každém městě, v každém státním úřadě, v každé ministerské kanceláři...a pod jeho vlivem se nachází vše: naše dřina, naše zdroje, naše živobytí…?“ Je tento VPK dostatečně hlídán, aby nezískal, ať už vědomě či nechtěně, „neopodstatněný vliv, protože riziko jeho zhoubného vlivu, který by vedl k chybně cílené moci, existuje a bude existovat.“? To se ptám, odvolávaje se na slova Bílý dům opouštějícího, prezidenta Eisenhowera? (Projev prezidenta Eisenhowera na rozloučenou s občany , přednesený 17. ledna 1961 a přenášený televizí po území USA
http://en.wikisource.org/wiki/Eisenhower%27s_farewell_address).
Jak naše politická reprezentace, která, a tady se zase odvolám na onu BKOČR, v níž současný ministr obrany Vondra deklaruje, že „péče o obranu České republiky je záležitostí všech jejích občanů“, zajišťuje, že se otázky obrany ČR, jež jsou nesporně formulovány politickými místy, stanou „záležitostí všech občanů“?. Jako občan tohoto státu, který disponuje všemi, Ústavou zaručenými, právy, jsem nezaznamenal jediný případ, kdy bych byl vtahován do procesu, aby otázky obrany ČR byly i mou záležitostí? Slovo „záležitost“ znamená přece nejen věc, na které mi záleží, ale také věc, o které se se mnou někdo radí, o kterou bych se mohl starat, která se i mne týká .
Jestliže jsou podobným způsobem deklarovány určité principy, pak by ve společnosti, která je demokratickou nejen de iure, ale i de facto, mělo být zařízeno, aby každý občan měl možnost přímo ovlivňovat něco, co je též jeho záležitostí. Je to vyčerpáno jen tím, že jen strany, které mají šanci mít své poslance v zákonodárném sboru, budou mít něco podobného zakotveno ve svých volebních programech, aby podle toho mohl občan přistupovat k volební urně? A co ti občané, jejichž političtí favorité se do parlamentu nedostanou nebo, i když se dostanou, budou nedemokraticky zařazeni mezi strany „ne demokratické“, s nimiž nebude jednáno a kterým nebude dopřáno podílet se i na moci výkonné? Jak si to třeba představují někteří kandidáti ne prezidentský úřad?
Abych se ale vrátil k zodpovězení otázky, kterou jsem umístil do titulu svého článku. Zase bych si dovolil odvolat se na názor S. Hawkinga, se kterým se ztotožňuji. Píše: „ …strach z nukleárního konfliktu ustoupil z lidského vědomí. Nebezpečí však stále hrozí…stačila by počítačová chyba nebo vzpoura některé skupiny, která má zbraně na starosti, a vypukne globální válka…hlavní hrozbou je, že jaderný konflikt mezi dvěma menšími státy (a těch už je několik, poznámka má) by mohl do války vtáhnout i velmoci s jejich obrovskými arsenály“.
Nad Evropou a nad celým světem však stále spočívá hrozba, že ony obrovské arsenály těchto ničivých a super ničivých zbraní, budou jednou uvedeny do činnosti. Žádný mechanismus, který by něco takového zcela vylučoval, zatím neexistuje. Světoví politikové, tedy vládci nad našimi osudy, však své úsilí zaměřují vedlejším směrem, aby tak odvedli naši pozornost od toho podstatného, a usilují o tak zvané „nešíření“? Hovoří o tom americký prezident, hovoří o tom ruský prezident, je to vtěleno dokonce do BKOČR! Nehovoří se, a hlavně se nejedná o tom, jak odstranit tuto hrozbu. Zdá se, že stále ještě mají rozhodující vliv lidé, kteří, hovořeno slovy FDR, se nezbavili snu, že se jim jednou nakonec podaří dostat pod svou kontrolu celý svět.
Nejsou nakonec ekonomické zájmy tou nejsilnější motivací i pro politiku? Neřekl kdysi kdosi, že „politiku a její dějiny je nutno vysvětlovat z ekonomických vztahů a jejich vývoje a ne naopak“?
Podle mého soudu se dnes celý svět nachází na rozcestí. Ví se dobře, kam vedou jednotlivé cesty. Chybí však rozhodnost a vůle zvolit tu správnou. Pořád se někdo kojí iluzí, že donutí svět, aby šel tou cestou, kterou on považuje za nejschůdnější a nejsprávnější. Bude opravdu vždy záležet jen na tom, kdo v zemích, které mají rozhodující vliv, se stane prezidentem? A v jaké vlastně situaci se svět nachází, jestliže o jeho osudu bude rozhodovat to, kdo stane v čele státu, byť státu mocného a silného? Kde máme získat jistotu, že se dostane skutečná moc do těch nejsprávnějších rukou a především hlav?
To je, podle mého soudu hlavní otázka dnešní doby! Od jejího zodpovězení bude zodpovězena i otázka, kterou jsem vložil do titulku svého článku.
V Třebíči dne 17. října 2012.
čtvrtek 4. října 2012
MINISTR SCHWARZENBERG A PREZIDENT RF V.V.PUTIN
MINISTR SCHWARZENBERG A PREZIDENT RF PUTIN
Ministr české (!) vlády, jemuž bylo svěřeno řízení resortu zahraničních věcí, pan Karel Schwarzenberg, si při svém posledním pobytu na území Spojených států amerických, řečeno jazykem lidu z českého Podkrkonoší (Jaroslav Zaorálek, Lidová rčení, nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1963), zase jednou „pustil hubu na špacír“.
Když jej předtím „vrchnost“, představovaná státní sekretářkou USA paní Hillary Clintonovou, poklepala na rameno, tak si zřejmě pospíšil, aby osvědčil svou věrnost, a s téměř slouhovskou oddaností (tak to alespoň na mne působí) si „vzal si na paškál“ prezidenta Ruské Federace Vladimíra Vladimíroviče Putina.
Podle deníku Lidové noviny ze dne 27. září 2012 doslova řekl: „Putin zavedl agresivní autokracii“, „nemůžeme přistoupit na to, že nějaká světová velmoc ovládá své sousedy. Neměli bychom mít iluze o režimu, jaký Putin zavedl“, „Putin izoluje Rusko od vlivu západní společnosti“.
Aniž bych se chtěl pouštět do hlubokého rozboru výroků ministra zahraničí mé země, musím vyslovit alespoň některé myšlenky, které jeho slova ve mně vyvolávají.
Především je zarážející to, jak český diplomat, dokonce na půdě jiného státu, nikoliv z čí do očí, jak by se slušelo na gentlemana, jmenuje prezidenta suverénního státu, se kterým, pokud se nemýlím, máme dokonce diplomatické vztahy. Připomínám si, že dokonce Adolf Hitler, který Čechy již od svého mládí bytostně nenáviděl, a samozřejmě nenáviděl také tehdejšího prezidenta Československa Dr, Beneše, o tomto muži hovořil jako o „Herr“ Benešovi. Po českého ministra však je prezident RF jen „Putin“. Možná, že tak oslovuje pan Schwarzenberg své poddané a sluhy na svém panství, ale ve vztahu k hlavě státu jiné země, to považuji za nepřípustné. A to ani ne, jestliže by to pronášel v nějaké krčmě u piva. Pan Schwarzenberg si možná neuvědomuje, ač by měl, že z takových výroků se vytváří atmosféra, která pak může rezultovat i útok na hlavu státu, jak se to stalo v Chrastavě.
Ač velice pečlivě sleduji vše, co se odehrává v Rusku, samozřejmě jen podle toho, co je mi přístupno v Internetu, a toho není málo!, tak nenacházím jediný projev toho, co pan Schwarzenberg nazývá „agresivní autokracií“ tedy přeloženo do češtiny, ve které má ministr zřejmě velké slabiny, znamená „útočnou, výbojnou samovládu“.
Jestli snad některá, s námi sousedící velmoc, což v případě České republiky nemůže být nikdo jiný, než Německo (s jinou velmocí nesousedíme), nás chce ovládnout, aniž ministr konkretizuje, o koho se jedná a v čem se ona snaha po ovládnutí projevuje, pak to není nic jiného, než poplašná zpráva. Ta by měla být oficielními místy buď potvrzena nebo vyvrácena. Jinak to nemůže vyvolat nic jiného, než neklid. Osobně si ještě pamatuji, co znamenalo „ovládnutí“ naší země sousední velmocí v letech 1939-1945.
Jestli někdo v Rusku izoluje národ od vlivu západní společnosti, a neřekne, v čem tento konkrétní vliv Západu, od kterého prezident Putin izoluje Rusko, spočívá, pak bych si mohl myslet, že je to i izolace od zhoubného vlivu všech možných thrillerů, zabijáckých praktik, masového zabíjení, extrémního erotismu apod. Pak bych jen litoval, že k takové izolaci náš stát, bohužel, ještě nepřistoupil.
Závěrem: výroky, které pronesl ministr Schwarzenberg, jsou pro mne, jako pro občana naprosto nepřijatelné a mohu se jen děsit toho, že by snad muž, s podobnými pohledy na Rusko, mohl usednout do křesla hlavy státu.
Ministr české (!) vlády, jemuž bylo svěřeno řízení resortu zahraničních věcí, pan Karel Schwarzenberg, si při svém posledním pobytu na území Spojených států amerických, řečeno jazykem lidu z českého Podkrkonoší (Jaroslav Zaorálek, Lidová rčení, nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1963), zase jednou „pustil hubu na špacír“.
Když jej předtím „vrchnost“, představovaná státní sekretářkou USA paní Hillary Clintonovou, poklepala na rameno, tak si zřejmě pospíšil, aby osvědčil svou věrnost, a s téměř slouhovskou oddaností (tak to alespoň na mne působí) si „vzal si na paškál“ prezidenta Ruské Federace Vladimíra Vladimíroviče Putina.
Podle deníku Lidové noviny ze dne 27. září 2012 doslova řekl: „Putin zavedl agresivní autokracii“, „nemůžeme přistoupit na to, že nějaká světová velmoc ovládá své sousedy. Neměli bychom mít iluze o režimu, jaký Putin zavedl“, „Putin izoluje Rusko od vlivu západní společnosti“.
Aniž bych se chtěl pouštět do hlubokého rozboru výroků ministra zahraničí mé země, musím vyslovit alespoň některé myšlenky, které jeho slova ve mně vyvolávají.
Především je zarážející to, jak český diplomat, dokonce na půdě jiného státu, nikoliv z čí do očí, jak by se slušelo na gentlemana, jmenuje prezidenta suverénního státu, se kterým, pokud se nemýlím, máme dokonce diplomatické vztahy. Připomínám si, že dokonce Adolf Hitler, který Čechy již od svého mládí bytostně nenáviděl, a samozřejmě nenáviděl také tehdejšího prezidenta Československa Dr, Beneše, o tomto muži hovořil jako o „Herr“ Benešovi. Po českého ministra však je prezident RF jen „Putin“. Možná, že tak oslovuje pan Schwarzenberg své poddané a sluhy na svém panství, ale ve vztahu k hlavě státu jiné země, to považuji za nepřípustné. A to ani ne, jestliže by to pronášel v nějaké krčmě u piva. Pan Schwarzenberg si možná neuvědomuje, ač by měl, že z takových výroků se vytváří atmosféra, která pak může rezultovat i útok na hlavu státu, jak se to stalo v Chrastavě.
Ač velice pečlivě sleduji vše, co se odehrává v Rusku, samozřejmě jen podle toho, co je mi přístupno v Internetu, a toho není málo!, tak nenacházím jediný projev toho, co pan Schwarzenberg nazývá „agresivní autokracií“ tedy přeloženo do češtiny, ve které má ministr zřejmě velké slabiny, znamená „útočnou, výbojnou samovládu“.
Jestli snad některá, s námi sousedící velmoc, což v případě České republiky nemůže být nikdo jiný, než Německo (s jinou velmocí nesousedíme), nás chce ovládnout, aniž ministr konkretizuje, o koho se jedná a v čem se ona snaha po ovládnutí projevuje, pak to není nic jiného, než poplašná zpráva. Ta by měla být oficielními místy buď potvrzena nebo vyvrácena. Jinak to nemůže vyvolat nic jiného, než neklid. Osobně si ještě pamatuji, co znamenalo „ovládnutí“ naší země sousední velmocí v letech 1939-1945.
Jestli někdo v Rusku izoluje národ od vlivu západní společnosti, a neřekne, v čem tento konkrétní vliv Západu, od kterého prezident Putin izoluje Rusko, spočívá, pak bych si mohl myslet, že je to i izolace od zhoubného vlivu všech možných thrillerů, zabijáckých praktik, masového zabíjení, extrémního erotismu apod. Pak bych jen litoval, že k takové izolaci náš stát, bohužel, ještě nepřistoupil.
Závěrem: výroky, které pronesl ministr Schwarzenberg, jsou pro mne, jako pro občana naprosto nepřijatelné a mohu se jen děsit toho, že by snad muž, s podobnými pohledy na Rusko, mohl usednout do křesla hlavy státu.
neděle 16. září 2012
RUSKO JE DÉMONIZOVÁNO
RUSKO JE DÉMONIZOVÁNO
Co soudí americký politolog Paul Roberts o „kauze“ Pussy Riot.
(«РОССИЮ ДЕМОНИЗИРУЮТ...»
Американский политолог отвечает на вопросы «ЗАВТРА»)
Na toto téma s ním besedoval Jevgenij Popov. Záznam byl zveřejněn v novinách "ЗАВТРА" 12. září 2012 ( http://www.zavtra.ru/content/view/rossiyu-demoniziruyut/). Přeložil z ruštiny autor tohoto blogu. Otázky Jevgenije Popova jsou psány kurzivou. Překlad není doslovný.
Kdo to je Paul Roberts? Byl pomocníkem ministra financí v administrativě Ronalda Reagana. Je americkým politologem. Publikoval nedávno několik článků o případu Pussy Riot. Články vyvolaly bouřlivou reakci ve Spojených státech i ve světě.
Paul Roberts říká, že případ Pussy Riot je součástí procesu, který má démonizovat Putina a Rusko. A to proto, že překážejí Washingtonu v tom, aby mohl realizovat své plány týkající se Syrie a Íránu.
Je nesmyslné si myslet, že vláda Spojených států má nějakou starost o nějaké tři ženy ženy v Rusku v době, kdy vede války s občany suverénních států. Škody, které už byly způsobeny těmto suverénním státům, jsou obrovské. Jsou to statisíce mrtvých, včetně žen, dětí a starých lidí na vesnicích. Jejich osud však nikoho nezajímá. Je to téma, které nezajímá ani státní sekretářku Hillary Clinton. Do rvačky o Pussy Riot se však vrhla velice rychle. Nemyslím si , že bylo třeba zavírat do vězení tyto tři ženy. Reakce na jejich vystoupení však byla organizována. Nikdo předtím o těchto ženách neslyšel, to přece nejsou žádní „Beatles“.
V čem spočívá role Hillary Clinton?
Vše je jednoduché a všichni to dobře vědí. Jestliže s Amerikou spolupracujete, pak je vše v pořádku a nezáleží na tom, jestli je u vás demokracie nebo nelidská diktatura. Jestliže však tato spolupráce absentuje, pak budetet démonizován, udělají z vás zástupce pekla. Myslím si, že v okamžiku, kdy začal Putin trvat na dodržování mezinárodního práva, okamžitě byl zapsán na „černou listinu“. Je samozřejmé, že dloudobá dominance Velké Británie a pak Spojených států vedly k tomu, že angličtina proniká v mezinárodních záležitostech všude. Proto je i síla americké propagandy tou největší silou.
V čem tedy spočívá role Hillary Clinton?
Prohlášení státní sekretářky USA je signálem pro všechny země NATO, pro všechny spojence Ameriky. Tento signál okamžitě pronikne všude: „O.K., všichni se vrhneme na Putina“. Viděli jsme, jak se to děje. Úloha Hillary Clinton se omezila jen na to, že jednoduše řekla: „O.K., nebudeme telefonovat odděleně každému z vás, tady máte náš názor na tuto věc, a můžete konat!“
Podle reakce na onu výzvu lze snadno vidět, kdo je „náš“ a kdo je „cizí“. Aktivisté ochrany lidských práv nám však říkali, že to je politická akce, která je namířena proti Putinovi. Není to chybné tvrzení?
Ano, byla to politická akce namířená proti Putinovi. Já tvrdím, že organizace jako je na příklad „Human Rights Watch“ nebo „Amnesty International“ by se neměly tak podřizovat vládě Spojených států. Oslabuje to důvěru k těmto organizacím a komplikuje to jejich možnosti bránit lidská práva. Jestli se však na ně podíváte, tak zjistíte, že je tam méně starostí o ženy z Pussy Riot, ale že převažuje snaha pošpinit Putina. Je to však jeho chyba? Ne, není: jestli existuje zákon a vy se jím řídíte, ale Putin řekne: „Ne, neřiďte se zákonem“, pak se začne žít ne podle zákona, ale podle Putina, a tehdy se on stane despotem, diktátorem. Jestliže však žijete podle zákona, musíte jej dodržovat.
Druhý moment spočívá v tomto: kdyby měl Putin dokonce možnost legálním způsobem změnit rozhodnutí soudu, pak to pod takovým tlakem nemůže udělat. Pokud by to udělal, bylo by možno říci: podívejte se, podlehl tlaku ze zahraničí, je to slabý vůdce, s ním není třeba počítat. Všichni nespokojenci pak začnou hledat podporu u Spojených států. To pak vyvolá velký neklid v Rusku, tedy to, co si právě Washington přeje. Slabé Rusko, slabá Čína- to je pro Spojené státy výborná věc. Rozeštvávat lidi v těcho zemích libovolným způsobem je v zájmu USA.
Jestliže by všichni, kdo dělají povyk okolo Pussy Riot, chtěli skutečně těmto ženám pomoci, pak by neútočili na Putina. Museli by vytvořit atmosféru, ve které by Putin musel změnit rozsudek. To však nedělají. Právě proto říkám, že ve skutečnosti jim o tyto ženy nejde. Používají jich jen k tomu, aby vrazili Putinovi do zad nůž. Všechny vášně okolo Pussy Riot jsou jen „krokodýlími slzami“. Jestliže jste ve stavu války s několika zeměmi, jestliže tam posíláte bezpilotní letouny, jestliže bombardujete školy a nemocnice, jestliže bombardujete staré lidi ve vesnicích, jaký byste měli důvod pro to, abyste projevovali starost o tři ženy, které jsou odsouzeny ke dvěma rokům vězení?
Kdyby někdo zorganizoval v něteré z amerických církví podobnou „bohoslužbu“, jak by na to reagovala moc?
V různých státech jsou podobné činy hodnoceny různě. Na jednom místě by je možná potrestali, v druhém spíše ne. Jestliže by k něčemu podobnému došlo třeba v židovské synagoze, pak by to mohla federální vláda prohlásit za zločin, kterým se projevuje nenávist, protože je to namířeno proti Židům. Může se do toho vložit Ministerstvo spravedlnosti nebo Federální agentura bdící nad dodržováním právních poměrů. Ty mohou pak vyslovit cokoliv. Třeba jen to, že se jedná o místní extremismus.
V čem je příčina toho, že hvězdy šoubyznysu jako třeba Robert de Niro, Paul Mc Cartney, Madonna, začali ještě před provedením soudu v Moskvě vystupovat na podporu Pussy Riot?
Těžko říci. Zřejmě ze stejných důvodů, jako to dělali ostatní. Byla to zkouška loajality. Byla to zkouška, jak funguje systém „svůj-cizí“. Nemyslím si, že by třeba Madonna cokoliv znala ze zákonů Ruska nebo věděla něco o „tvorbě“ této skupiny.
Proč vy nejste příslušníkem skupiny „svých“?
Proč jsem se nestal částí této propagační mašinérie?
Ano.
Protože poté, kdy došlo k rozpadu SSSR, byla v USA vytvořena a uvedena do života velice nebezpečná ideologie. Nazývají ji neokonservatismem. Ve své podstatě je to marxismus v té nejnebezpečnější formě. Podstata této idelogie spočívá v tom, že my Američané, jsme výjimečným národem. A z toho důvodu máme právo diktovat svou vůli světu. V tom je hlavní ponaučení, které nemá alternativu. Proč nemá? Protože jakmile se objeví taková ideologie, pak pro ni neexistuje mezinárodní právo, neexistují místní zákony, neexistuje Ústava USA, neexistuje morálka. Vláda zrušila „Habeas Corpus Act“. Vláda dnes říká, že může uvěznit své občany a držet je za mřížemi bez soudu a bez potrestání. To znamená, že může zabíjet americké občany bez jakéhokoliv soudu. Jsou to mimořádná opatření policejního státu. Jestliže by byl něco takového požadoval Ronald Reagan, pak by jej byli okamžitě obvinili z „impeachmentu“.Dnes jsou však všichni zastrašeni a akceptovali novou totalitu. A totalita je vždy agresivní. Neokonservativci zaútočili na Irák na základě lživého tvrzení, že tam jsou zbraně hromadného ničení. Zaútočli na Afgánistán, ačkoliv víme, že Talibánci neměli nic společného s tragédií 11. září. Jestliže pozorujete ve své zemi takové změny, jestliže vidíte úlohu propagandy, která pracuje na tom, aby vaše země byla vehnána do nové totality, pak musíte volit. O tom jde řeč. Řeč nejde o třech ruských ženách, které uvěznili na dva roky, řeč jde o agresivní ideologii o výjimečnosti Spojených států. Zní to stejně jako zněla slova Adolfa Hitlera a arijské nadřazenosti. O takové nadřazenosti vypovídají prohlášení z Washingtonu. Jestliže kráčíte po takové cestě, jestliže hlásáte svou nadřazenost, jestliže hovoříte o své nadřazenosti, pak kráčíte po stejné cestě, po které kráčel Adolf Hitler se svou koncepcí nadřazenosti „arijské rasy“ a jednoduše řečeno pášete zločin. Je to velice nebezpečná ideologie.
V Rusku je to stále častěji nazýváno „tržním fašismem“. Jak daleko, podle vás, došlo omezení práv a svobod v současných Spojených státech?
Pohleďte na věc Juliana Assangea. Představitelé Washingtonu hlásají, že je to špion, jelikož zveřejnil tajné dokumenty, které kazí pověst vlády USA. V dobách Vietnamské války jistý Daniel Berrot zveřejnil tajné dokumety Pentagonu v novinách „The New York Times“. Vláda jej nemohla pronásledovat v důsledku Prvního ústavního dodatku. Tato ochrana však dnes zmizela, popírají její existenci ve věci Assangea, který uvízl na velvyslanectví Ekvadoru v Londýně. Jsem přesvědčen, že Londýňané podle pokynů z Washingtonu mu nedovolí odejít, dokonce ani tehdy ne, jestliže bude označen za uprchlíka. Je podezření, že jej vydají do Švédska, Američané budou požadovat jeho vydání, Švédové to udělají, a bude odsouzen jako špion. To jasně dokazuje, že První dodatek Ústavy už v podstatě neexistuje. Sice existuje, ale vládě je lhostejný.
Je zde podezření, že Američané jsou dnes cílevědomě izolováni od plných a důvěryhodných informací o událostech ve světě, že se jim prostě lže, jak se to stalo ve věci Pussy Riot. Je tomu tak?
V době vlády Clintona pět velkých megaspolečností koupilo všechna média. Dnes tato fungují jako propagandistický mechanismus. Tento mechanismus nemůže proti vládě vystupovat, protože vláda vydává licence na zveřejňování informací. Rovněž nemohou vystupovat proti korporacím, protože od nich získávají peníze za reklamu. Proto musíte využívat Internet, hledat nezávislé zdroje, kterým důvěřujete, včetně zdrojů zahraničních. Dokonce ani poté nemůžete vědět všechno, můžete vědět jen o něco více než vědí druzí. Nevím, zda toto všechno zná i naše elita. Mám podezření, že je přesycena arogancí a sebechválou, předpoklady, nikoliv však realitou. V takové situaci, kdy je zde nebezpečná ideologie a slabá informovanost, se velice podobáme Titaniku a můžeme se setkat s katastrofou. Nechci, aby k něčemu takovému došlo.
Až sem tedy překlad podstatných částí rozhovoru. K tomu chci připojit několik svých poznámek.
Chování českého ministra zahraničí knížete Schwarcenberga v této věci mi jen potvrzuje názor Robertse, jak vše funguje. Ministra české vlády nechává v klidu studenoválečnické prohlášení Mitt Romneye ve Varšavě o tom, že „Rusko je nepřítelem Spojených států číslo jedna“ a konsekvence takového prohlášení pro český národ. Český národ mu nestojí za to, aby se k takovému názoru vyjádřil a sdělil, zda i on, jako přítel Ameriky, sdílí s Mitt Romneyem stejný názor nebo se od něj distancuje. Soudím, že máme právo to znát, zejména proto, že pan Schwarcenberg se také bude ucházet o naše hlasy v boji o úřad prezidenta.
Avšak rozhodnutí soudu první instance v Moskvě ve věci „zdivočelých vagin“ (můj vlastní překlad anglických slov „Pussy Riot“), které pro mezinárodní postavení České republiky nemá absolutně žádný význam, jej okamžitě probudí z podřimování (pro něho zřejmě dost častý modus vivendi) a výrok soudu ve svém prohlášení odsoudí, aniž vyčká, jak by slušelo člověku v jeho postavení, alespoň toho, až tento rozsudek nabyde právní síly. Proč to asi dělá? Vždyť podobné vyjádření vládního úředníka není ničím jiným, než hrubým vměšováním se do vnitřních věcí suverénního státu , neboť představuje nepřípustný nátlak na jednání justice i vládních činitelů státu, s nímž, kromě jiného, máme diplomatické vztahy. To už nepřipomínám staletou historii vztahů českého a ruského národa. To si, podle mého soudu, nesmí ministr zahraničí jakéhokoliv státu, dovolit. Což samozřejmě platí nejen pro našeho ministra, ale i pro ministry Německa, Francie. U těchto snad lze jejich chování považovat za přežitky, které je pronásledují z minulosti svých zemí. Stačí si jen připomenout, jakou roli jejich předchůdci hráli třeba v Mnichově v roce 1938! Ale český ministr?
Proč to udělal ministr mé země, pro to mám jediné vysvětlení: motivací nemůže být nic jiného než zarytá nenávist k Rusku. Tu může v takové chvíli ministr projevit, protože cítí za svými zády podporu mocných, kterým zřejmě slouží více, než vlastní zemi. Myslím, že chtěl tímto také ukázat národu, o jehož hlasy se bude ucházet jako kandidát na úřad prezidenta, že „kašle“ na slova současného prezidenta, který právě k funkcionářům jeho resortu prohlásil, že „cesta k prosazení dobrého jména naší země v zahraničí nevede skrze konformismus a bezbřehou loajalitu vůči návrhům a iniciativám, s nimiž přicházejí naši zahraniční partneři či dokonce spojenci.“ Asi zastává názor, že právě „konformismus a bezbřehá loajalita“, výběrově uskutečňovaná, by měly tvořit vůdčí ideu v práci jeho resortu, eventuelně budoucí hlavy státu.
16. září 2012.
Co soudí americký politolog Paul Roberts o „kauze“ Pussy Riot.
(«РОССИЮ ДЕМОНИЗИРУЮТ...»
Американский политолог отвечает на вопросы «ЗАВТРА»)
Na toto téma s ním besedoval Jevgenij Popov. Záznam byl zveřejněn v novinách "ЗАВТРА" 12. září 2012 ( http://www.zavtra.ru/content/view/rossiyu-demoniziruyut/). Přeložil z ruštiny autor tohoto blogu. Otázky Jevgenije Popova jsou psány kurzivou. Překlad není doslovný.
Kdo to je Paul Roberts? Byl pomocníkem ministra financí v administrativě Ronalda Reagana. Je americkým politologem. Publikoval nedávno několik článků o případu Pussy Riot. Články vyvolaly bouřlivou reakci ve Spojených státech i ve světě.
Paul Roberts říká, že případ Pussy Riot je součástí procesu, který má démonizovat Putina a Rusko. A to proto, že překážejí Washingtonu v tom, aby mohl realizovat své plány týkající se Syrie a Íránu.
Je nesmyslné si myslet, že vláda Spojených států má nějakou starost o nějaké tři ženy ženy v Rusku v době, kdy vede války s občany suverénních států. Škody, které už byly způsobeny těmto suverénním státům, jsou obrovské. Jsou to statisíce mrtvých, včetně žen, dětí a starých lidí na vesnicích. Jejich osud však nikoho nezajímá. Je to téma, které nezajímá ani státní sekretářku Hillary Clinton. Do rvačky o Pussy Riot se však vrhla velice rychle. Nemyslím si , že bylo třeba zavírat do vězení tyto tři ženy. Reakce na jejich vystoupení však byla organizována. Nikdo předtím o těchto ženách neslyšel, to přece nejsou žádní „Beatles“.
V čem spočívá role Hillary Clinton?
Vše je jednoduché a všichni to dobře vědí. Jestliže s Amerikou spolupracujete, pak je vše v pořádku a nezáleží na tom, jestli je u vás demokracie nebo nelidská diktatura. Jestliže však tato spolupráce absentuje, pak budetet démonizován, udělají z vás zástupce pekla. Myslím si, že v okamžiku, kdy začal Putin trvat na dodržování mezinárodního práva, okamžitě byl zapsán na „černou listinu“. Je samozřejmé, že dloudobá dominance Velké Británie a pak Spojených států vedly k tomu, že angličtina proniká v mezinárodních záležitostech všude. Proto je i síla americké propagandy tou největší silou.
V čem tedy spočívá role Hillary Clinton?
Prohlášení státní sekretářky USA je signálem pro všechny země NATO, pro všechny spojence Ameriky. Tento signál okamžitě pronikne všude: „O.K., všichni se vrhneme na Putina“. Viděli jsme, jak se to děje. Úloha Hillary Clinton se omezila jen na to, že jednoduše řekla: „O.K., nebudeme telefonovat odděleně každému z vás, tady máte náš názor na tuto věc, a můžete konat!“
Podle reakce na onu výzvu lze snadno vidět, kdo je „náš“ a kdo je „cizí“. Aktivisté ochrany lidských práv nám však říkali, že to je politická akce, která je namířena proti Putinovi. Není to chybné tvrzení?
Ano, byla to politická akce namířená proti Putinovi. Já tvrdím, že organizace jako je na příklad „Human Rights Watch“ nebo „Amnesty International“ by se neměly tak podřizovat vládě Spojených států. Oslabuje to důvěru k těmto organizacím a komplikuje to jejich možnosti bránit lidská práva. Jestli se však na ně podíváte, tak zjistíte, že je tam méně starostí o ženy z Pussy Riot, ale že převažuje snaha pošpinit Putina. Je to však jeho chyba? Ne, není: jestli existuje zákon a vy se jím řídíte, ale Putin řekne: „Ne, neřiďte se zákonem“, pak se začne žít ne podle zákona, ale podle Putina, a tehdy se on stane despotem, diktátorem. Jestliže však žijete podle zákona, musíte jej dodržovat.
Druhý moment spočívá v tomto: kdyby měl Putin dokonce možnost legálním způsobem změnit rozhodnutí soudu, pak to pod takovým tlakem nemůže udělat. Pokud by to udělal, bylo by možno říci: podívejte se, podlehl tlaku ze zahraničí, je to slabý vůdce, s ním není třeba počítat. Všichni nespokojenci pak začnou hledat podporu u Spojených států. To pak vyvolá velký neklid v Rusku, tedy to, co si právě Washington přeje. Slabé Rusko, slabá Čína- to je pro Spojené státy výborná věc. Rozeštvávat lidi v těcho zemích libovolným způsobem je v zájmu USA.
Jestliže by všichni, kdo dělají povyk okolo Pussy Riot, chtěli skutečně těmto ženám pomoci, pak by neútočili na Putina. Museli by vytvořit atmosféru, ve které by Putin musel změnit rozsudek. To však nedělají. Právě proto říkám, že ve skutečnosti jim o tyto ženy nejde. Používají jich jen k tomu, aby vrazili Putinovi do zad nůž. Všechny vášně okolo Pussy Riot jsou jen „krokodýlími slzami“. Jestliže jste ve stavu války s několika zeměmi, jestliže tam posíláte bezpilotní letouny, jestliže bombardujete školy a nemocnice, jestliže bombardujete staré lidi ve vesnicích, jaký byste měli důvod pro to, abyste projevovali starost o tři ženy, které jsou odsouzeny ke dvěma rokům vězení?
Kdyby někdo zorganizoval v něteré z amerických církví podobnou „bohoslužbu“, jak by na to reagovala moc?
V různých státech jsou podobné činy hodnoceny různě. Na jednom místě by je možná potrestali, v druhém spíše ne. Jestliže by k něčemu podobnému došlo třeba v židovské synagoze, pak by to mohla federální vláda prohlásit za zločin, kterým se projevuje nenávist, protože je to namířeno proti Židům. Může se do toho vložit Ministerstvo spravedlnosti nebo Federální agentura bdící nad dodržováním právních poměrů. Ty mohou pak vyslovit cokoliv. Třeba jen to, že se jedná o místní extremismus.
V čem je příčina toho, že hvězdy šoubyznysu jako třeba Robert de Niro, Paul Mc Cartney, Madonna, začali ještě před provedením soudu v Moskvě vystupovat na podporu Pussy Riot?
Těžko říci. Zřejmě ze stejných důvodů, jako to dělali ostatní. Byla to zkouška loajality. Byla to zkouška, jak funguje systém „svůj-cizí“. Nemyslím si, že by třeba Madonna cokoliv znala ze zákonů Ruska nebo věděla něco o „tvorbě“ této skupiny.
Proč vy nejste příslušníkem skupiny „svých“?
Proč jsem se nestal částí této propagační mašinérie?
Ano.
Protože poté, kdy došlo k rozpadu SSSR, byla v USA vytvořena a uvedena do života velice nebezpečná ideologie. Nazývají ji neokonservatismem. Ve své podstatě je to marxismus v té nejnebezpečnější formě. Podstata této idelogie spočívá v tom, že my Američané, jsme výjimečným národem. A z toho důvodu máme právo diktovat svou vůli světu. V tom je hlavní ponaučení, které nemá alternativu. Proč nemá? Protože jakmile se objeví taková ideologie, pak pro ni neexistuje mezinárodní právo, neexistují místní zákony, neexistuje Ústava USA, neexistuje morálka. Vláda zrušila „Habeas Corpus Act“. Vláda dnes říká, že může uvěznit své občany a držet je za mřížemi bez soudu a bez potrestání. To znamená, že může zabíjet americké občany bez jakéhokoliv soudu. Jsou to mimořádná opatření policejního státu. Jestliže by byl něco takového požadoval Ronald Reagan, pak by jej byli okamžitě obvinili z „impeachmentu“.Dnes jsou však všichni zastrašeni a akceptovali novou totalitu. A totalita je vždy agresivní. Neokonservativci zaútočili na Irák na základě lživého tvrzení, že tam jsou zbraně hromadného ničení. Zaútočli na Afgánistán, ačkoliv víme, že Talibánci neměli nic společného s tragédií 11. září. Jestliže pozorujete ve své zemi takové změny, jestliže vidíte úlohu propagandy, která pracuje na tom, aby vaše země byla vehnána do nové totality, pak musíte volit. O tom jde řeč. Řeč nejde o třech ruských ženách, které uvěznili na dva roky, řeč jde o agresivní ideologii o výjimečnosti Spojených států. Zní to stejně jako zněla slova Adolfa Hitlera a arijské nadřazenosti. O takové nadřazenosti vypovídají prohlášení z Washingtonu. Jestliže kráčíte po takové cestě, jestliže hlásáte svou nadřazenost, jestliže hovoříte o své nadřazenosti, pak kráčíte po stejné cestě, po které kráčel Adolf Hitler se svou koncepcí nadřazenosti „arijské rasy“ a jednoduše řečeno pášete zločin. Je to velice nebezpečná ideologie.
V Rusku je to stále častěji nazýváno „tržním fašismem“. Jak daleko, podle vás, došlo omezení práv a svobod v současných Spojených státech?
Pohleďte na věc Juliana Assangea. Představitelé Washingtonu hlásají, že je to špion, jelikož zveřejnil tajné dokumenty, které kazí pověst vlády USA. V dobách Vietnamské války jistý Daniel Berrot zveřejnil tajné dokumety Pentagonu v novinách „The New York Times“. Vláda jej nemohla pronásledovat v důsledku Prvního ústavního dodatku. Tato ochrana však dnes zmizela, popírají její existenci ve věci Assangea, který uvízl na velvyslanectví Ekvadoru v Londýně. Jsem přesvědčen, že Londýňané podle pokynů z Washingtonu mu nedovolí odejít, dokonce ani tehdy ne, jestliže bude označen za uprchlíka. Je podezření, že jej vydají do Švédska, Američané budou požadovat jeho vydání, Švédové to udělají, a bude odsouzen jako špion. To jasně dokazuje, že První dodatek Ústavy už v podstatě neexistuje. Sice existuje, ale vládě je lhostejný.
Je zde podezření, že Američané jsou dnes cílevědomě izolováni od plných a důvěryhodných informací o událostech ve světě, že se jim prostě lže, jak se to stalo ve věci Pussy Riot. Je tomu tak?
V době vlády Clintona pět velkých megaspolečností koupilo všechna média. Dnes tato fungují jako propagandistický mechanismus. Tento mechanismus nemůže proti vládě vystupovat, protože vláda vydává licence na zveřejňování informací. Rovněž nemohou vystupovat proti korporacím, protože od nich získávají peníze za reklamu. Proto musíte využívat Internet, hledat nezávislé zdroje, kterým důvěřujete, včetně zdrojů zahraničních. Dokonce ani poté nemůžete vědět všechno, můžete vědět jen o něco více než vědí druzí. Nevím, zda toto všechno zná i naše elita. Mám podezření, že je přesycena arogancí a sebechválou, předpoklady, nikoliv však realitou. V takové situaci, kdy je zde nebezpečná ideologie a slabá informovanost, se velice podobáme Titaniku a můžeme se setkat s katastrofou. Nechci, aby k něčemu takovému došlo.
Až sem tedy překlad podstatných částí rozhovoru. K tomu chci připojit několik svých poznámek.
Chování českého ministra zahraničí knížete Schwarcenberga v této věci mi jen potvrzuje názor Robertse, jak vše funguje. Ministra české vlády nechává v klidu studenoválečnické prohlášení Mitt Romneye ve Varšavě o tom, že „Rusko je nepřítelem Spojených států číslo jedna“ a konsekvence takového prohlášení pro český národ. Český národ mu nestojí za to, aby se k takovému názoru vyjádřil a sdělil, zda i on, jako přítel Ameriky, sdílí s Mitt Romneyem stejný názor nebo se od něj distancuje. Soudím, že máme právo to znát, zejména proto, že pan Schwarcenberg se také bude ucházet o naše hlasy v boji o úřad prezidenta.
Avšak rozhodnutí soudu první instance v Moskvě ve věci „zdivočelých vagin“ (můj vlastní překlad anglických slov „Pussy Riot“), které pro mezinárodní postavení České republiky nemá absolutně žádný význam, jej okamžitě probudí z podřimování (pro něho zřejmě dost častý modus vivendi) a výrok soudu ve svém prohlášení odsoudí, aniž vyčká, jak by slušelo člověku v jeho postavení, alespoň toho, až tento rozsudek nabyde právní síly. Proč to asi dělá? Vždyť podobné vyjádření vládního úředníka není ničím jiným, než hrubým vměšováním se do vnitřních věcí suverénního státu , neboť představuje nepřípustný nátlak na jednání justice i vládních činitelů státu, s nímž, kromě jiného, máme diplomatické vztahy. To už nepřipomínám staletou historii vztahů českého a ruského národa. To si, podle mého soudu, nesmí ministr zahraničí jakéhokoliv státu, dovolit. Což samozřejmě platí nejen pro našeho ministra, ale i pro ministry Německa, Francie. U těchto snad lze jejich chování považovat za přežitky, které je pronásledují z minulosti svých zemí. Stačí si jen připomenout, jakou roli jejich předchůdci hráli třeba v Mnichově v roce 1938! Ale český ministr?
Proč to udělal ministr mé země, pro to mám jediné vysvětlení: motivací nemůže být nic jiného než zarytá nenávist k Rusku. Tu může v takové chvíli ministr projevit, protože cítí za svými zády podporu mocných, kterým zřejmě slouží více, než vlastní zemi. Myslím, že chtěl tímto také ukázat národu, o jehož hlasy se bude ucházet jako kandidát na úřad prezidenta, že „kašle“ na slova současného prezidenta, který právě k funkcionářům jeho resortu prohlásil, že „cesta k prosazení dobrého jména naší země v zahraničí nevede skrze konformismus a bezbřehou loajalitu vůči návrhům a iniciativám, s nimiž přicházejí naši zahraniční partneři či dokonce spojenci.“ Asi zastává názor, že právě „konformismus a bezbřehá loajalita“, výběrově uskutečňovaná, by měly tvořit vůdčí ideu v práci jeho resortu, eventuelně budoucí hlavy státu.
16. září 2012.
neděle 26. srpna 2012
VOLHA V PLAMENECH
Zdálo se toho dne, že je Volha v plamenech…
V historii Stalingradu je den 23. srpna 1942 dnem smutku.
Autorkou článku je Ludmila Ovčiniková a byl zveřejněn dne 23.8.2012 na této stránce „Století“: http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/v_tot_den_kazalos_chto_gorit_volga_118.htm
Článek jsme přeložil a vkládám do svého blogu jako svůj příspěvek, kterým chci přispět k tomu, aby se informace o tom, co se odehrávalo ve Stalingradě 23. srpna 1942 a v měsících, které následovaly, a co významně přispělo k obratu ve Druhé světové válce, dostalo k co největšímu okruhu občanů této planety. A co by nemělo být zapomínáno kdekoliv ve světě, specielně pak v mé zemi. Od tohoto data se odvíjely i události, které přispěly k záchraně českého národa. Jestli se kdysi říkalo, že u Madridu se bojovalo i za Prahu, tak to dvojnásob platí pro Stalingrad.
Teď následuje vlastní překlad článku.
„Před sedmdesáti roky vtrhli do Stalingradského nebe letci nacistické Luftwaffe a spáchali válečný zločin, který nemůže být promlčen.
Z dětství si pamatuji, že se na dvorcích hlavního města každoročně 23. srpna shromažďovali sousedé, vzpomínali na své nejbližší. Konce nebrala vyprávění o tom, jakým zázrakem se stalo, že zůstali naživu ti, kdo v té době byl ve Stalingradě.
Jeden novinář „Krasnoj zvězdy“ se zeptal maršála A.M.Vasilevského: „Na který den války si vzpomíná jako na ten nejtěžší“? Po zamyšlení odpověděl maršál: „Byl to 23. srpen 1942 ve Stalingradě“.
Mnozí Stalingraďané si pamatovali ono teplé jitro svátečního dne. V předvečer slyšeli obyvatelé v radiu zprávy „Sovinformbyra“, ze kterých vyplývalo, že se bojuje v ohybu řeky Don. Podobné zprávy už slyšeli víc než měsíc. Zvykli si na ně. Těm obyvatelům, kteří neznali situaci na Donu, se zdálo, že se fronta nehýbe. Ráno toho dne dělníci nastoupili do směn k martinským pecím, k montážním pásům, k soustruhům. Dveře obchodů se otevíraly. Objevily se nové plakáty o programech kin.
Ve Stalingradě v té době žilo více než 400 tisíc obyvatel. K nim ještě přibylo 300 tisíc utečenců ze západních oblastí. Nehledě na to, že válka už bouřila 70-100 kilometrů od města, evakuovalo se ne více než 100 tisíc obyvatel.
Stalingrad byl velkým průmyslovým centrem válečného průmyslu. Byl zde jediný závod na jihu země, který vyráběl tanky. Na závodě „Barikády“ se vyráběla v té době nejlepší děla. Hutníci „Rudého Října“ odlévali ocel pro pancíře. Připomeňme si onu dobu. Byl vydán proslulý Stalinův rozkaz, ve kterém se říkalo: „Dále ustupovat znamená nejen zahubit sebe, ale zahubit i Vlast. Ani krok zpátky“.
V dílnách byly vylepeny plakáty: „Vše pro frontu“. A tak se i pracovalo. Stalingradští dělníci neodcházeli celé dny ze závodů. Podle krutých zákonů války, nesměli pracující opouštět pracoviště bez souhlasu. Avšak ti obyvatelé Stalingradu, kteří neměli co dělat s výrobou, starci, ženy s dětmi, mohli město opustit.
U Volhy nestál nikdo s puškou, kdo by překážel evakuaci. Každá rodina věděla: na parnících není místa dost, ale jsou tady ještě lodičky. Ale jak opustit svůj dům? Nechat tu svého otce, který odešel do fabriky? Lehce se odpovídá na takové otázky těm, kteří nemuseli dělat podobná rozhodnutí…
Onoho dne se však situace náhle změnila. Mám ve svém novinářském archivu vyprávění I.J. Melnikova. Byl sekretářem stranického výboru Traktorového závodu: „23. srpna jsme se spolu s velkými skupinami dělníků odebrali do stepi, abychom tam budovali obranné linie. Kopali jsme protitankové příkopy, budovali jsme okopy. Pak najednou jsme z dálky od cesty, uslyšeli plesknutí. Běželi k nám lidé a křičeli: „Tanky! Německé tanky!“ Bylo obtížné něčemu takovému uvěřit. Věděli jsme , že fronta je u Donu, nějakých 70 km od města. Nařídili jsme: „Všichni odejít úžlabinami k osadě“.
O tom, jakým překvapením bylo objevení se německých tanků na severním okraji Stalingradu, napsal později první tajemník oblastního výboru strany A.S. Čujanov: „ Zavolal mi ředitel traktorového závodu K.A. Zadorožný: „Německé tanky a pěchota jsou půldruhého kilometru od závodu“, říká mi vzrušeným hlasem. Taková zpráva pro mě byla, jakoby mě někdo udeřil obuškem do hlavy: „Nemýlíš se?“ ptám se. „Ne, nemýlím, vidím německé tanky ze svého okna“.
Toto datum bylo v papírech německého velení zvlášť zdokumentováno.
Hitler prohlásil: „Vyčkáme do 23. srpna. Rusové u Volhy tak zpanikaří, že budou utíkat, neohlížejíce se, až za Ural, na Sibiř…V letošním létě budou Sověti zničeni zcela. Záchrana pro ně neexistuje“.
19.srpna zřídili němečtí vojáci přepravu přes řeku Don u stanice Trechostrovské. 23. srpna smetli pak jejich tanky zákopy a úkryty našich pěšáků, kteří bránili donskou linii. Po rovné stepi, nesetkávaje se s odporem, se řítil maximální rychlostí 14. německý tankový sbor k severnímu okraji Stalingradu. Za tanky následovala pěchota, sedící na automobilech. A téhož dne, k 16. Hodině, došli Němci k Volze. Ještě nikdy se jejich vojska nedostala tak hluboko do nitra Ruska. Tankisté, když vyskákali na břeh Volhy, oslavovali vítězství. Pak pózovali před objektivy aparátů s pozadím říční krajiny. Veliteli 6. armády Paulusovi bylo podáno hlášení a k němu připevněn snímek. „Jsme u Volhy“. Událost zaznamenal i filmový kameraman. A v Berlíně bude brzy hlasatel oznamovat za zvuků řízné hudby text, který připravil ministr propagandy Goebbels: „Zvítězili jsme u Volhy. Neodcházejte od svých přijimačů ať uslyšíte hlášení o pádu Stalingradu!“
Stalingrad se ocitl ve smrtelném ohrožení. Naše divize se ještě v ony dni nacházely desítky kilometrů od města, držely linii v celém ohybu Donu. Vzniklo nebezpečí jejich obklíčení.
V těchto hodinách se odehrály události, které se staly předehrou velké bitvy, když začaly boje o každý metr stalingradské půdy.
Německá armáda se dostala k Volze blízko Traktorového závodu, který vyráběl vynikající tanky- „třicetčtyřky“. Zabránit Němcům v dalším pohybu po stalingradským ulicím mohly teď už jen tanky, které byly připraveny k tomu, aby byly odeslány na frontu a oddíly dělníků.
Čtěte, co mi vyprávěli veteráni-tovární zaměstnanci.
S.M.Lopatin, dílovedoucí jedné z dílen: „Ozval se zvonek telefonu: okamžitě k řediteli závodu. Všichni seděli mlčky, soustředění. Ředitel závodu Zaporožný nám nařídil: vyvést všechny tanky, které byly na továrním dvoře, na bojovou linii, dělnickým oddílům vydat kulomety a pušky. Tyto oddíly byly vytvořeny v každé dílně. Zaujmout obranu továrního sídliště“.
Bývalý hlavní dispečer závodu S.K. Uminský: „Nevěděli jsme, kolik sil měl nepřítel, který postoupil k závodu. Nevěděli jsme, co bude ráno, co bude za hodinu. Ale nestalo se, že bych byl potkal někoho, kdo by zpanikařil nebo opustil své pracovní místo. Toho dne jsem byl ve spojení se všemi dílnami. Do montážního cechu bylo třeba rychle předávat jednotlivé uzly a detaily, pokračovali jsme ve výrobě tanků, z řad dělníků byly vytvářeny tankové posádky“.
Bývalý dílenský mistr V.G. Sologubov: „Ráno jsme přišli do práce a večer jsme se chápali zbraní. Tak jak jsme byli, v pracovních oděvech, jsme odcházeli bránit město. Oddíly domobranců se tvořily v každé dílně“.
Později napsal známý historik A.I.Utkin, jehož rodiče ve Stalingradě bojovali, o těchto domobrancích, kteří jako první se postavili na obranu Stalingradu, toto:
„Bylo obtížné je zastrašit tanky- oni sami je vyráběli. Němci se v těchto lidech setkali s muži, kteří, s ochotou k sebeobětování, od dávných dob se zakódovanou historickou pamětí, milovali svou zem a kteří byli pro ni připraveni k jakýmkoliv obětem“.
Oddíly dělníků obsazovaly obranné linie podél starého přítoku Volhy- říčky Mečetky. Ta začínala v stepi v mělké rokli, u stěny traktorového závodu už vytvořila strmé, vysoké břehy: zde pak na jejím břehu kopali domobranci zákopy, spojovací chodby. Jediný most, který byl přes říčku, byl v zaměřovačích jejich tanků. A za Mečetkou už začínaly pozice nepřátel.
Mezi těmi, kdo v těchto znepokojivých hodinách vstoupil do oddílů dělníků, bylo mnoho těch, kteří sem přišli jako účastníci počátků výstavby závodu. Byli to lidé se zvláštním osudem. Přijížděli na základě komsomolských výzev, většinou z vesnic, byli to lidé, kteří si osvojovali profese stavbařů, kteří udivovali zemi rychlostí, se kterou se závod stavěl- za pouhých11 měsíců postavili na břehu Volhy mohutné objekty závodu. Do Stalingradu přivážely vlaky nejnovější zařízení, jež byla zakoupena v zahraničí. Tato zařízení byla pak instalována v dílnách. Ale už od prvních dnů pracoval závod jako v horečce. Smontované agregáty traktorů se rozpadaly. Nové komplikované procesy nebylo možno osvojovat si jen pomocí populárního hesla „Dáš!“ Bylo třeba se učit v každé pracovní směně, také pod vedením zahraničních specialistů. Ti byli získáváni zárukou vysokých výdělků. Vlastních inženýrů byl nedostatek. Každému bylo umožněno, by se učil: na sídlišti byla zřízena technická učiliště, technika a Institut mechaniky. V oněch letech se stát takovým způsobem staral o pracující, kteří byli budoucností země. Pro ty, kteří chtěli získat vzdělání, to nebyla lehká doba. Z dílen, ještě unaveni pracovní směnou, šli dělníci do učeben a poslucháren. Do závodu přišli jako pologramotní lidé, aby se z nich stali zkušení mistři, inženýři, tedy ti, kdo musel zachraňovat zemi, když přišla válka. Tanky, které byly postaveny ve Stalingradském traktorovém závodě, bojovaly na mnohých frontách, pomohly zachránit Moskvu.
Nad hlubokým korytem Mečetky zaznívaly kulometné dávky. Vedle domobranců zaujali obranu kursanté vojenského učiliště, pluk divize NKVD, oddíl mořské pěchoty. Po válce bylo zveřejno hlášení generála von Wittersheima generálovi Paulusovi o prvních bojích u Volhy: „Svazky Rudé armády protiútočí, jsou podporovány obyvateli Stalingradu, již projevují výjimečnou statečnost. Obyvatelstvo se samo chápe zbraní, na bojišti leží padlí dělníci ve svých pracovních oblecích, tisknou v rukách pušku nebo pistoli. Mrtvoly ve svých pracovních oděvech ztuhly ve věžích tanků. Nic podobného jsme do této doby neviděli.“
Ve stejnou dobu, kdy německé tanky dosáhly okrajů Stalingradu, vzlétly z letišť stovky německých letadel. Celé město bylo odsouzeno ke zničení.
Barbarský rozkaz k tomu vydal velitel 4. letecké armády generál Richthofen. Německé letouny se přiblížily k městským čtvrtím v sevřených pravidelných formacích.Ve Stalingradě byl vyhlášen letecký poplach, který už odvolán nebyl. Jelikož ve městě ještě v té době se nenacházela naše vojska, byla vzdušná akce namířena proti civilnímu obyvatelstvu. Výbuchy ničily střechy i podlaží domů, jejich stěny se hroutily. Lidé hynuli pod rozvalinami, padali pod účinky střepin, dusili se v zavalených sklepích. Kobercové bombardování představovalo systém, který se mohl zrodit jen podle logiky a představ skutečných zabijáků. Letadla z malých výšek zasypávala čtvrti, kde bylo mnoho dřevěných domů, zápalnými bombami. Do hořících domů byly svrhávány trhavé bomby, které rozmetávaly úlomky hořících trámů a střech, oheň se rozšiřoval do sousedních ulic. „Bílé bestie“ Luftwaffe ostřelovaly letem v přízemních výškách lidi, kteří ulicemi utíkali do bezpečí. Maršál A.I.Jeremenko později napsal: „Během války jsem prožil mnohé. Ale to, co jsme uviděli 23. srpna 1942 ve Stalingradě na nás zapůsobilo jako těžká můra. Uprostřed městské zástavby to vybuchovalo, z naftových nádrží tekla hořící nafta do Volhy. Zdálo se, že Volha hoří.“
Od počátku Druhé světové války s jejími mnohými zkázami neviděl svět ještě takové neštěstí.
Na město tehdy útočilo 600 letadel. Tato letadla se po odhozu bomb vracela na svá letiště, doplňovala se a znovu svrhávala svůj ničivý náklad na město.Bombardování pokračovalo i v následujících dnech.
Bylo možné, aby v takovém pekle,uprostřed výbuchů a požárů, se projevilo ještě milosrdenství? Historie desítek zachráněných dokazuje, že i něco takového je možné!
Nehledě na smrtelné riziko snažili se obyvatelé pomáhat jeden druhému. Za dané situace se to rovnalo hrdinství. Stávalo se, že sousedé, když zjistili, že jsou lidé zavaleni troskami, běželi je vykopávat, vytahovat raněné. Před smrtí zachraňovali neznámí lidé. Je mnoho takových vyprávění. Velitelka zdravotně-sanitárního praporu Místní protivzdušné obrany (MPVO) K.S Bogdanovová si vzpomíná: „Bojovnicemi MPVO se staly dobrovolnice-děvčata, studentky, žákyně desátých tříd, úřednice. Všechny se sešly při poplachu. Jak jsme pracovaly? Vzpomínám si: přiběhla žena a říká: „Vedle nádraží to zavalilo sklep, jsou tam desítky obyvatel. Na místě jsme zjistily, že východ je zavalen. Měly jsme k dispozici jen rýče a sochory. Po několik hodin jsme střídaly jedna druhou a prorážely úzký prolez. Lidé se pomalu dostávali ven.“ „Začala hořet vojenská nemocnice uprostřed Staligradu“, vyprávěla mi bojovnice MPVO K.A.Kameněvová, „společně s pracovníky nemocnice začaly jsme zachraňovat raněné. Vběhneš do pokoje těžce raněných a ze všech stran se k tobě natahují ruce. Nevím, kde se v nás brala síla. Běžím po schodišti s nosítky, narážím do stěny a působím raněnému bolest. Ale on nás ještě povzbuzuje: „Jen odvážně, sestřičky“.
Bombardováním městských ulic se Němci snažili zabíjet co nejvíce lidí.
Podle slov akademika A.I.Utkina však se „z této surovosti nezrodila bojácnost uštvaného zvířete, ale vyvolávala poslední slova umírajícího: „pomsti to!“ Je téměř neuvěřitelné vyprávění o tom, jak se během tohoto bombardování utvářely nové oddíly dělníků. Vytvářeny byly v každém rajonu Stalingradu. Bojová linie na Mečetce byla doplňována stále novými bojovníky. Dělníci ze závodu „Barikády“ přitáhli děla. Domobranci- metalurgové ze závodu „Rudý říjen“ přišli s puškami. A co znamenalo tehdy dostávat se hořícímu ulicemi až k přednímu kraji! Zaznamenala jsem si vyprávění mistra závodu na zpracování a obrábění dřeva B.M.Borodina. „23. srpna nám ve sklepě za rachotu bombardování vydali zbraně. Abychom se dostali až k Mečetce, museli jsme městem projít celých patnáct kilometrů. Doslova jsme se probíjeli hořícími čtvrtěmi. A tak jsme došli až k traktorovému závoru. A tam nám přidělili úsek obrany“.
Boje u Mečetky okamžitě získaly stalingradský charakter.
Elitním německým jednotkám se nepodařilo obsadit město s chodu. Pět dní dělnické oddíly, pod ochranou tanků a dělostřelectva, držely obranu.
Šestého dne jejich zákopy obsadily kádrové jednotky Rudé armády.
Obyvatelé města, které postihlo toto neštěstí, žili ve svých sklepích a podzemních úkrytech s nadějí, že se jim podaří dostat se k Volze. Tam bylo možné se zachránit, přepravit se na druhý břeh řeky: na levém břehu byly cesty do nitra země. Z ruin města se k Volze táhli lidé. Nesli své děti, táhli káry s raněnými. Avšak ještě z dálky viděli, že nad řekou se válí dým, jsou slyšet výbuchy: přepravy se staly místem pobíjení Stalingradců. Na břehu Volhy byly k dispozici ještě obyčejné výletní parníky, čluny, bárky. Nebyly vůbec přizpůsobeny k vedení války. Němečtí letci dobře viděli, kdo sedí na jejich palubách: že jsou to většinou vystrašené ženy a děti. Tito hleděli na přibližující se letce s hrůzou. Věděli, že do nich, i když už třeba budou tonout, bude stříleno z palubních kulometů. Na břehu byl slyšet strašný křik. Tam obyvatelé města, kteří čekali na přepravu přes řeku, si ryli lopatkami a vyhrabávali vlastníma rukama v zemi jámy, aby se ukryli před střepinami. Do skupin utečenců shazovali němečtí letci bomby. Byla to exekuce nad nevinnými lidmi, která dosahovala nevídaných rozměrů. Kapitáni lodí pokračovali v plavbě po řece, která se pěnila výbuchy bomb, kličkovali, aby se vyhnuli přilétávajícím letadlům, obeplouvali místa, kde hořela nafta. Námořníci hasili požáry na palubách, pomáhali raněným, nepřetržitě opravovali své lodi. Znovu a znovu se vraceli na pravý břeh, kde na ně už čekali další uprchlíci. Každá plavba mohla i pro ně být tou poslední. Nehledě na toto vše se podařilo námořníkům vyvézt z města desítky tisíc uprchlíků.
Příšerná taktika vybíjení obyvatelstva dostala novou tvář, když později došlo k bojům v ulicích Stalingradu. Při obsazování čtvrtí, z nichž už byly jen ruiny, házeli Němci granáty do sklepů, kde ještě se ukrývali obyvatelé města, ostatní byli pak ozbrojenými vojáky vyháněni do stepi. Mnoho obyvatel se ocitlo v koncentračních táborech, někteří z nich byli odebráni matkám a dětem a dopravováni na práce do Německa.
Kolik lidí bylo zabito barbarským bombardováním, kolik jich utonulo ve Volze, kolik jich zemřelo za ostnatým drátem koncentračních táborů, kolik se jich nevrátilo z Německa z otrocké práce - to nedokáže spočítat nikdo. Byly rodiny, které skočily totálně. „Rozpadlo se spojení časem…“ Město utrpělo ztráty, které se promítly do osudů všech dalších pokolení.
Na pozadí těchto tragických událostí není snadné vyznat se v historických fantaziích. Avšak i tyto fantazie už zakořenily. A nelze o nich pomlčet.
V době Chruščova byl nalezen i viník vybití obyvatelů města. Pochopitelně tím viníkem byl Stalin. Jakoby to byl on, kdo zvláštním rozkazem zakázal avekuaci města. Za celých 70 let však žádný podobný dokument nebyl nalezen. Při tom toto tvrzení není jenom obviněním genalissima, ale představuje bolestivý úder obyvatelům Stalingradu. Na čem toto tvrzení spočívá? 20. července 1942, tedy v době, kdy se ještě bojovalo u Donu, telefonoval Stalin, který byl zneklidněn ukvapeným odjezdem z města některých vedoucích pracovníků, prvnímu tajemníkovi oblastního výboru strany A.S. Čujanovovi. Požadoval, aby se do města neprodleně vrátilo velitelství Stalingradského vojenského okruhu, aby se skončilo s podobným panickými a evakuačními náladami a prohlásil: „Stalingrad nebude odevzdán“. Zachovaly se dokumenty, jež svědčí o tom, že: přepravy pracovaly nepřetržitě, evakuace obyvatelstva probíhala jak před tímto rozhovorem, tak i po něm. Volgogradská historička T. Pavlovová uvádí ve své historické studii obsah dokumentu, který byl připraven na základě pokynů A.N.Kosygina, tehdy zástupce Předsedy Rady lidových komisařů SSSR. Uvádí se v něm, že do poloviny září roku 1942 odjelo ze Stalingradu do Čeljabinské oblasti 63.500 obyvatel, do Sverdlovské oblasti 53.700 atd. Celkem v ony dny prošlo evakuačními body 164.200 Stalingradců. Tato evakuace se prováděla snad navzdory příkazu vůdce? Představit si něco podobného v oněch letech je prostě nemožné! Dokud žili účastníci těchto událostí, neměly výmysly podobného druhu šanci. Dnes se však v tom či onom vydání přetřásají těžkosti, jež jsou spojeny s tímto smutným datem. Při tom se hovoří ani ne tak o zločinech Němců proti lidskosti, ale jsou jen posuzována již „upečená fakta“.
2. února roku 1943 se celý svět dozvěděl o velkém vítězství u Volhy. Jménem „Stalingrad“ byly nazývány ulice, náměstí, na jeho poctu byly skládány básně, byly komponovány písně.
Od břehů Volhy odcházela vojska západním směrem. V oněch dnech byly zhotoveny i známé letecké snímky: Stalingrad se ze vzduchu jevil jako neživá kamenná poušť. Všude jen betonové bloky, spálené ulice, ve kterých čněly k nebi komínová tělesa. 90 procet obytného fondu bylo zničeno. Přesto však ve zničeném městě doutnal život. Ze sklepů vylézali lidé, kteří to přežili. A byli takoví! Do rodných míst se pěšky nebo jako spolucestující vraceli lidé z vesnic na druhé straně Volhy, z oblastí, které byly zbaveny okupantů. Na přechodnou dobu obsazovali vojenské úkryty a zemljanky. Od Uralu, ze Sibiře, kam všude vedly cesty evakuace, se vracely karavany Stalingradců. Dnes se to zdá neuvěřitelným, ale bylo tomu tak: za pouhé čtyři a půl měsíce se po cestičkám, které byly odminovány, vrátili lidé do svého traktorového závodu. 12.června roku 1943 vyjela z vrat zničeného závodu první kolona tanků, které tam, pod otevřeným nebem, byly opraveny. Na věži každého z těchto tanků bylo napsáno: „Stalingradská odpověď“. Taková byla tedy odpověď obyvatel zvítězivšího města.
Až do dnešního dne žije ve Volgogradu následující tradice: každým rokem 23. srpna přicházejí jeho obyvatelé k bratrské mohyle na Náměstí padlých bojovníků.
Ve stejný den se i u Kremelské zdi u „věčného ohně“ sejdou i děti bývalého válečného Stalingradu, kteří žijí v Moskvě. Kdykoliv přicházím s kyticí spolu s krajany k pamětnímu kameni „Stalingrad“, trápí mne jedna nezodpovězená otázka: proč ví celý svět o barbarských náletech na Londýn a o zničení Drážďan, ale tragedie Stalingradu zůstává ve světě téměř neznámou? Dokonce ve specielních výzkumných pracech, jež jsou věnovány Stalingradské bitvě, se často o tomto zločinu, který byl spáchán na obyvatelích města, se často píše jen v jedné řádce. Proč tragédie, která se odehrála ve Stalingradě, by neměla být potomky promyšlena a proč by neměla být součástí světové historie jakožto svědectví o obětech nestvůrného válečného zločinu…"
Přeloženo 24. a 25. srpna 2012. Přeložil http://veter.anus@seznam.cz.
V historii Stalingradu je den 23. srpna 1942 dnem smutku.
Autorkou článku je Ludmila Ovčiniková a byl zveřejněn dne 23.8.2012 na této stránce „Století“: http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/v_tot_den_kazalos_chto_gorit_volga_118.htm
Článek jsme přeložil a vkládám do svého blogu jako svůj příspěvek, kterým chci přispět k tomu, aby se informace o tom, co se odehrávalo ve Stalingradě 23. srpna 1942 a v měsících, které následovaly, a co významně přispělo k obratu ve Druhé světové válce, dostalo k co největšímu okruhu občanů této planety. A co by nemělo být zapomínáno kdekoliv ve světě, specielně pak v mé zemi. Od tohoto data se odvíjely i události, které přispěly k záchraně českého národa. Jestli se kdysi říkalo, že u Madridu se bojovalo i za Prahu, tak to dvojnásob platí pro Stalingrad.
Teď následuje vlastní překlad článku.
„Před sedmdesáti roky vtrhli do Stalingradského nebe letci nacistické Luftwaffe a spáchali válečný zločin, který nemůže být promlčen.
Z dětství si pamatuji, že se na dvorcích hlavního města každoročně 23. srpna shromažďovali sousedé, vzpomínali na své nejbližší. Konce nebrala vyprávění o tom, jakým zázrakem se stalo, že zůstali naživu ti, kdo v té době byl ve Stalingradě.
Jeden novinář „Krasnoj zvězdy“ se zeptal maršála A.M.Vasilevského: „Na který den války si vzpomíná jako na ten nejtěžší“? Po zamyšlení odpověděl maršál: „Byl to 23. srpen 1942 ve Stalingradě“.
Mnozí Stalingraďané si pamatovali ono teplé jitro svátečního dne. V předvečer slyšeli obyvatelé v radiu zprávy „Sovinformbyra“, ze kterých vyplývalo, že se bojuje v ohybu řeky Don. Podobné zprávy už slyšeli víc než měsíc. Zvykli si na ně. Těm obyvatelům, kteří neznali situaci na Donu, se zdálo, že se fronta nehýbe. Ráno toho dne dělníci nastoupili do směn k martinským pecím, k montážním pásům, k soustruhům. Dveře obchodů se otevíraly. Objevily se nové plakáty o programech kin.
Ve Stalingradě v té době žilo více než 400 tisíc obyvatel. K nim ještě přibylo 300 tisíc utečenců ze západních oblastí. Nehledě na to, že válka už bouřila 70-100 kilometrů od města, evakuovalo se ne více než 100 tisíc obyvatel.
Stalingrad byl velkým průmyslovým centrem válečného průmyslu. Byl zde jediný závod na jihu země, který vyráběl tanky. Na závodě „Barikády“ se vyráběla v té době nejlepší děla. Hutníci „Rudého Října“ odlévali ocel pro pancíře. Připomeňme si onu dobu. Byl vydán proslulý Stalinův rozkaz, ve kterém se říkalo: „Dále ustupovat znamená nejen zahubit sebe, ale zahubit i Vlast. Ani krok zpátky“.
V dílnách byly vylepeny plakáty: „Vše pro frontu“. A tak se i pracovalo. Stalingradští dělníci neodcházeli celé dny ze závodů. Podle krutých zákonů války, nesměli pracující opouštět pracoviště bez souhlasu. Avšak ti obyvatelé Stalingradu, kteří neměli co dělat s výrobou, starci, ženy s dětmi, mohli město opustit.
U Volhy nestál nikdo s puškou, kdo by překážel evakuaci. Každá rodina věděla: na parnících není místa dost, ale jsou tady ještě lodičky. Ale jak opustit svůj dům? Nechat tu svého otce, který odešel do fabriky? Lehce se odpovídá na takové otázky těm, kteří nemuseli dělat podobná rozhodnutí…
Onoho dne se však situace náhle změnila. Mám ve svém novinářském archivu vyprávění I.J. Melnikova. Byl sekretářem stranického výboru Traktorového závodu: „23. srpna jsme se spolu s velkými skupinami dělníků odebrali do stepi, abychom tam budovali obranné linie. Kopali jsme protitankové příkopy, budovali jsme okopy. Pak najednou jsme z dálky od cesty, uslyšeli plesknutí. Běželi k nám lidé a křičeli: „Tanky! Německé tanky!“ Bylo obtížné něčemu takovému uvěřit. Věděli jsme , že fronta je u Donu, nějakých 70 km od města. Nařídili jsme: „Všichni odejít úžlabinami k osadě“.
O tom, jakým překvapením bylo objevení se německých tanků na severním okraji Stalingradu, napsal později první tajemník oblastního výboru strany A.S. Čujanov: „ Zavolal mi ředitel traktorového závodu K.A. Zadorožný: „Německé tanky a pěchota jsou půldruhého kilometru od závodu“, říká mi vzrušeným hlasem. Taková zpráva pro mě byla, jakoby mě někdo udeřil obuškem do hlavy: „Nemýlíš se?“ ptám se. „Ne, nemýlím, vidím německé tanky ze svého okna“.
Toto datum bylo v papírech německého velení zvlášť zdokumentováno.
Hitler prohlásil: „Vyčkáme do 23. srpna. Rusové u Volhy tak zpanikaří, že budou utíkat, neohlížejíce se, až za Ural, na Sibiř…V letošním létě budou Sověti zničeni zcela. Záchrana pro ně neexistuje“.
19.srpna zřídili němečtí vojáci přepravu přes řeku Don u stanice Trechostrovské. 23. srpna smetli pak jejich tanky zákopy a úkryty našich pěšáků, kteří bránili donskou linii. Po rovné stepi, nesetkávaje se s odporem, se řítil maximální rychlostí 14. německý tankový sbor k severnímu okraji Stalingradu. Za tanky následovala pěchota, sedící na automobilech. A téhož dne, k 16. Hodině, došli Němci k Volze. Ještě nikdy se jejich vojska nedostala tak hluboko do nitra Ruska. Tankisté, když vyskákali na břeh Volhy, oslavovali vítězství. Pak pózovali před objektivy aparátů s pozadím říční krajiny. Veliteli 6. armády Paulusovi bylo podáno hlášení a k němu připevněn snímek. „Jsme u Volhy“. Událost zaznamenal i filmový kameraman. A v Berlíně bude brzy hlasatel oznamovat za zvuků řízné hudby text, který připravil ministr propagandy Goebbels: „Zvítězili jsme u Volhy. Neodcházejte od svých přijimačů ať uslyšíte hlášení o pádu Stalingradu!“
Stalingrad se ocitl ve smrtelném ohrožení. Naše divize se ještě v ony dni nacházely desítky kilometrů od města, držely linii v celém ohybu Donu. Vzniklo nebezpečí jejich obklíčení.
V těchto hodinách se odehrály události, které se staly předehrou velké bitvy, když začaly boje o každý metr stalingradské půdy.
Německá armáda se dostala k Volze blízko Traktorového závodu, který vyráběl vynikající tanky- „třicetčtyřky“. Zabránit Němcům v dalším pohybu po stalingradským ulicím mohly teď už jen tanky, které byly připraveny k tomu, aby byly odeslány na frontu a oddíly dělníků.
Čtěte, co mi vyprávěli veteráni-tovární zaměstnanci.
S.M.Lopatin, dílovedoucí jedné z dílen: „Ozval se zvonek telefonu: okamžitě k řediteli závodu. Všichni seděli mlčky, soustředění. Ředitel závodu Zaporožný nám nařídil: vyvést všechny tanky, které byly na továrním dvoře, na bojovou linii, dělnickým oddílům vydat kulomety a pušky. Tyto oddíly byly vytvořeny v každé dílně. Zaujmout obranu továrního sídliště“.
Bývalý hlavní dispečer závodu S.K. Uminský: „Nevěděli jsme, kolik sil měl nepřítel, který postoupil k závodu. Nevěděli jsme, co bude ráno, co bude za hodinu. Ale nestalo se, že bych byl potkal někoho, kdo by zpanikařil nebo opustil své pracovní místo. Toho dne jsem byl ve spojení se všemi dílnami. Do montážního cechu bylo třeba rychle předávat jednotlivé uzly a detaily, pokračovali jsme ve výrobě tanků, z řad dělníků byly vytvářeny tankové posádky“.
Bývalý dílenský mistr V.G. Sologubov: „Ráno jsme přišli do práce a večer jsme se chápali zbraní. Tak jak jsme byli, v pracovních oděvech, jsme odcházeli bránit město. Oddíly domobranců se tvořily v každé dílně“.
Později napsal známý historik A.I.Utkin, jehož rodiče ve Stalingradě bojovali, o těchto domobrancích, kteří jako první se postavili na obranu Stalingradu, toto:
„Bylo obtížné je zastrašit tanky- oni sami je vyráběli. Němci se v těchto lidech setkali s muži, kteří, s ochotou k sebeobětování, od dávných dob se zakódovanou historickou pamětí, milovali svou zem a kteří byli pro ni připraveni k jakýmkoliv obětem“.
Oddíly dělníků obsazovaly obranné linie podél starého přítoku Volhy- říčky Mečetky. Ta začínala v stepi v mělké rokli, u stěny traktorového závodu už vytvořila strmé, vysoké břehy: zde pak na jejím břehu kopali domobranci zákopy, spojovací chodby. Jediný most, který byl přes říčku, byl v zaměřovačích jejich tanků. A za Mečetkou už začínaly pozice nepřátel.
Mezi těmi, kdo v těchto znepokojivých hodinách vstoupil do oddílů dělníků, bylo mnoho těch, kteří sem přišli jako účastníci počátků výstavby závodu. Byli to lidé se zvláštním osudem. Přijížděli na základě komsomolských výzev, většinou z vesnic, byli to lidé, kteří si osvojovali profese stavbařů, kteří udivovali zemi rychlostí, se kterou se závod stavěl- za pouhých11 měsíců postavili na břehu Volhy mohutné objekty závodu. Do Stalingradu přivážely vlaky nejnovější zařízení, jež byla zakoupena v zahraničí. Tato zařízení byla pak instalována v dílnách. Ale už od prvních dnů pracoval závod jako v horečce. Smontované agregáty traktorů se rozpadaly. Nové komplikované procesy nebylo možno osvojovat si jen pomocí populárního hesla „Dáš!“ Bylo třeba se učit v každé pracovní směně, také pod vedením zahraničních specialistů. Ti byli získáváni zárukou vysokých výdělků. Vlastních inženýrů byl nedostatek. Každému bylo umožněno, by se učil: na sídlišti byla zřízena technická učiliště, technika a Institut mechaniky. V oněch letech se stát takovým způsobem staral o pracující, kteří byli budoucností země. Pro ty, kteří chtěli získat vzdělání, to nebyla lehká doba. Z dílen, ještě unaveni pracovní směnou, šli dělníci do učeben a poslucháren. Do závodu přišli jako pologramotní lidé, aby se z nich stali zkušení mistři, inženýři, tedy ti, kdo musel zachraňovat zemi, když přišla válka. Tanky, které byly postaveny ve Stalingradském traktorovém závodě, bojovaly na mnohých frontách, pomohly zachránit Moskvu.
Nad hlubokým korytem Mečetky zaznívaly kulometné dávky. Vedle domobranců zaujali obranu kursanté vojenského učiliště, pluk divize NKVD, oddíl mořské pěchoty. Po válce bylo zveřejno hlášení generála von Wittersheima generálovi Paulusovi o prvních bojích u Volhy: „Svazky Rudé armády protiútočí, jsou podporovány obyvateli Stalingradu, již projevují výjimečnou statečnost. Obyvatelstvo se samo chápe zbraní, na bojišti leží padlí dělníci ve svých pracovních oblecích, tisknou v rukách pušku nebo pistoli. Mrtvoly ve svých pracovních oděvech ztuhly ve věžích tanků. Nic podobného jsme do této doby neviděli.“
Ve stejnou dobu, kdy německé tanky dosáhly okrajů Stalingradu, vzlétly z letišť stovky německých letadel. Celé město bylo odsouzeno ke zničení.
Barbarský rozkaz k tomu vydal velitel 4. letecké armády generál Richthofen. Německé letouny se přiblížily k městským čtvrtím v sevřených pravidelných formacích.Ve Stalingradě byl vyhlášen letecký poplach, který už odvolán nebyl. Jelikož ve městě ještě v té době se nenacházela naše vojska, byla vzdušná akce namířena proti civilnímu obyvatelstvu. Výbuchy ničily střechy i podlaží domů, jejich stěny se hroutily. Lidé hynuli pod rozvalinami, padali pod účinky střepin, dusili se v zavalených sklepích. Kobercové bombardování představovalo systém, který se mohl zrodit jen podle logiky a představ skutečných zabijáků. Letadla z malých výšek zasypávala čtvrti, kde bylo mnoho dřevěných domů, zápalnými bombami. Do hořících domů byly svrhávány trhavé bomby, které rozmetávaly úlomky hořících trámů a střech, oheň se rozšiřoval do sousedních ulic. „Bílé bestie“ Luftwaffe ostřelovaly letem v přízemních výškách lidi, kteří ulicemi utíkali do bezpečí. Maršál A.I.Jeremenko později napsal: „Během války jsem prožil mnohé. Ale to, co jsme uviděli 23. srpna 1942 ve Stalingradě na nás zapůsobilo jako těžká můra. Uprostřed městské zástavby to vybuchovalo, z naftových nádrží tekla hořící nafta do Volhy. Zdálo se, že Volha hoří.“
Od počátku Druhé světové války s jejími mnohými zkázami neviděl svět ještě takové neštěstí.
Na město tehdy útočilo 600 letadel. Tato letadla se po odhozu bomb vracela na svá letiště, doplňovala se a znovu svrhávala svůj ničivý náklad na město.Bombardování pokračovalo i v následujících dnech.
Bylo možné, aby v takovém pekle,uprostřed výbuchů a požárů, se projevilo ještě milosrdenství? Historie desítek zachráněných dokazuje, že i něco takového je možné!
Nehledě na smrtelné riziko snažili se obyvatelé pomáhat jeden druhému. Za dané situace se to rovnalo hrdinství. Stávalo se, že sousedé, když zjistili, že jsou lidé zavaleni troskami, běželi je vykopávat, vytahovat raněné. Před smrtí zachraňovali neznámí lidé. Je mnoho takových vyprávění. Velitelka zdravotně-sanitárního praporu Místní protivzdušné obrany (MPVO) K.S Bogdanovová si vzpomíná: „Bojovnicemi MPVO se staly dobrovolnice-děvčata, studentky, žákyně desátých tříd, úřednice. Všechny se sešly při poplachu. Jak jsme pracovaly? Vzpomínám si: přiběhla žena a říká: „Vedle nádraží to zavalilo sklep, jsou tam desítky obyvatel. Na místě jsme zjistily, že východ je zavalen. Měly jsme k dispozici jen rýče a sochory. Po několik hodin jsme střídaly jedna druhou a prorážely úzký prolez. Lidé se pomalu dostávali ven.“ „Začala hořet vojenská nemocnice uprostřed Staligradu“, vyprávěla mi bojovnice MPVO K.A.Kameněvová, „společně s pracovníky nemocnice začaly jsme zachraňovat raněné. Vběhneš do pokoje těžce raněných a ze všech stran se k tobě natahují ruce. Nevím, kde se v nás brala síla. Běžím po schodišti s nosítky, narážím do stěny a působím raněnému bolest. Ale on nás ještě povzbuzuje: „Jen odvážně, sestřičky“.
Bombardováním městských ulic se Němci snažili zabíjet co nejvíce lidí.
Podle slov akademika A.I.Utkina však se „z této surovosti nezrodila bojácnost uštvaného zvířete, ale vyvolávala poslední slova umírajícího: „pomsti to!“ Je téměř neuvěřitelné vyprávění o tom, jak se během tohoto bombardování utvářely nové oddíly dělníků. Vytvářeny byly v každém rajonu Stalingradu. Bojová linie na Mečetce byla doplňována stále novými bojovníky. Dělníci ze závodu „Barikády“ přitáhli děla. Domobranci- metalurgové ze závodu „Rudý říjen“ přišli s puškami. A co znamenalo tehdy dostávat se hořícímu ulicemi až k přednímu kraji! Zaznamenala jsem si vyprávění mistra závodu na zpracování a obrábění dřeva B.M.Borodina. „23. srpna nám ve sklepě za rachotu bombardování vydali zbraně. Abychom se dostali až k Mečetce, museli jsme městem projít celých patnáct kilometrů. Doslova jsme se probíjeli hořícími čtvrtěmi. A tak jsme došli až k traktorovému závoru. A tam nám přidělili úsek obrany“.
Boje u Mečetky okamžitě získaly stalingradský charakter.
Elitním německým jednotkám se nepodařilo obsadit město s chodu. Pět dní dělnické oddíly, pod ochranou tanků a dělostřelectva, držely obranu.
Šestého dne jejich zákopy obsadily kádrové jednotky Rudé armády.
Obyvatelé města, které postihlo toto neštěstí, žili ve svých sklepích a podzemních úkrytech s nadějí, že se jim podaří dostat se k Volze. Tam bylo možné se zachránit, přepravit se na druhý břeh řeky: na levém břehu byly cesty do nitra země. Z ruin města se k Volze táhli lidé. Nesli své děti, táhli káry s raněnými. Avšak ještě z dálky viděli, že nad řekou se válí dým, jsou slyšet výbuchy: přepravy se staly místem pobíjení Stalingradců. Na břehu Volhy byly k dispozici ještě obyčejné výletní parníky, čluny, bárky. Nebyly vůbec přizpůsobeny k vedení války. Němečtí letci dobře viděli, kdo sedí na jejich palubách: že jsou to většinou vystrašené ženy a děti. Tito hleděli na přibližující se letce s hrůzou. Věděli, že do nich, i když už třeba budou tonout, bude stříleno z palubních kulometů. Na břehu byl slyšet strašný křik. Tam obyvatelé města, kteří čekali na přepravu přes řeku, si ryli lopatkami a vyhrabávali vlastníma rukama v zemi jámy, aby se ukryli před střepinami. Do skupin utečenců shazovali němečtí letci bomby. Byla to exekuce nad nevinnými lidmi, která dosahovala nevídaných rozměrů. Kapitáni lodí pokračovali v plavbě po řece, která se pěnila výbuchy bomb, kličkovali, aby se vyhnuli přilétávajícím letadlům, obeplouvali místa, kde hořela nafta. Námořníci hasili požáry na palubách, pomáhali raněným, nepřetržitě opravovali své lodi. Znovu a znovu se vraceli na pravý břeh, kde na ně už čekali další uprchlíci. Každá plavba mohla i pro ně být tou poslední. Nehledě na toto vše se podařilo námořníkům vyvézt z města desítky tisíc uprchlíků.
Příšerná taktika vybíjení obyvatelstva dostala novou tvář, když později došlo k bojům v ulicích Stalingradu. Při obsazování čtvrtí, z nichž už byly jen ruiny, házeli Němci granáty do sklepů, kde ještě se ukrývali obyvatelé města, ostatní byli pak ozbrojenými vojáky vyháněni do stepi. Mnoho obyvatel se ocitlo v koncentračních táborech, někteří z nich byli odebráni matkám a dětem a dopravováni na práce do Německa.
Kolik lidí bylo zabito barbarským bombardováním, kolik jich utonulo ve Volze, kolik jich zemřelo za ostnatým drátem koncentračních táborů, kolik se jich nevrátilo z Německa z otrocké práce - to nedokáže spočítat nikdo. Byly rodiny, které skočily totálně. „Rozpadlo se spojení časem…“ Město utrpělo ztráty, které se promítly do osudů všech dalších pokolení.
Na pozadí těchto tragických událostí není snadné vyznat se v historických fantaziích. Avšak i tyto fantazie už zakořenily. A nelze o nich pomlčet.
V době Chruščova byl nalezen i viník vybití obyvatelů města. Pochopitelně tím viníkem byl Stalin. Jakoby to byl on, kdo zvláštním rozkazem zakázal avekuaci města. Za celých 70 let však žádný podobný dokument nebyl nalezen. Při tom toto tvrzení není jenom obviněním genalissima, ale představuje bolestivý úder obyvatelům Stalingradu. Na čem toto tvrzení spočívá? 20. července 1942, tedy v době, kdy se ještě bojovalo u Donu, telefonoval Stalin, který byl zneklidněn ukvapeným odjezdem z města některých vedoucích pracovníků, prvnímu tajemníkovi oblastního výboru strany A.S. Čujanovovi. Požadoval, aby se do města neprodleně vrátilo velitelství Stalingradského vojenského okruhu, aby se skončilo s podobným panickými a evakuačními náladami a prohlásil: „Stalingrad nebude odevzdán“. Zachovaly se dokumenty, jež svědčí o tom, že: přepravy pracovaly nepřetržitě, evakuace obyvatelstva probíhala jak před tímto rozhovorem, tak i po něm. Volgogradská historička T. Pavlovová uvádí ve své historické studii obsah dokumentu, který byl připraven na základě pokynů A.N.Kosygina, tehdy zástupce Předsedy Rady lidových komisařů SSSR. Uvádí se v něm, že do poloviny září roku 1942 odjelo ze Stalingradu do Čeljabinské oblasti 63.500 obyvatel, do Sverdlovské oblasti 53.700 atd. Celkem v ony dny prošlo evakuačními body 164.200 Stalingradců. Tato evakuace se prováděla snad navzdory příkazu vůdce? Představit si něco podobného v oněch letech je prostě nemožné! Dokud žili účastníci těchto událostí, neměly výmysly podobného druhu šanci. Dnes se však v tom či onom vydání přetřásají těžkosti, jež jsou spojeny s tímto smutným datem. Při tom se hovoří ani ne tak o zločinech Němců proti lidskosti, ale jsou jen posuzována již „upečená fakta“.
2. února roku 1943 se celý svět dozvěděl o velkém vítězství u Volhy. Jménem „Stalingrad“ byly nazývány ulice, náměstí, na jeho poctu byly skládány básně, byly komponovány písně.
Od břehů Volhy odcházela vojska západním směrem. V oněch dnech byly zhotoveny i známé letecké snímky: Stalingrad se ze vzduchu jevil jako neživá kamenná poušť. Všude jen betonové bloky, spálené ulice, ve kterých čněly k nebi komínová tělesa. 90 procet obytného fondu bylo zničeno. Přesto však ve zničeném městě doutnal život. Ze sklepů vylézali lidé, kteří to přežili. A byli takoví! Do rodných míst se pěšky nebo jako spolucestující vraceli lidé z vesnic na druhé straně Volhy, z oblastí, které byly zbaveny okupantů. Na přechodnou dobu obsazovali vojenské úkryty a zemljanky. Od Uralu, ze Sibiře, kam všude vedly cesty evakuace, se vracely karavany Stalingradců. Dnes se to zdá neuvěřitelným, ale bylo tomu tak: za pouhé čtyři a půl měsíce se po cestičkám, které byly odminovány, vrátili lidé do svého traktorového závodu. 12.června roku 1943 vyjela z vrat zničeného závodu první kolona tanků, které tam, pod otevřeným nebem, byly opraveny. Na věži každého z těchto tanků bylo napsáno: „Stalingradská odpověď“. Taková byla tedy odpověď obyvatel zvítězivšího města.
Až do dnešního dne žije ve Volgogradu následující tradice: každým rokem 23. srpna přicházejí jeho obyvatelé k bratrské mohyle na Náměstí padlých bojovníků.
Ve stejný den se i u Kremelské zdi u „věčného ohně“ sejdou i děti bývalého válečného Stalingradu, kteří žijí v Moskvě. Kdykoliv přicházím s kyticí spolu s krajany k pamětnímu kameni „Stalingrad“, trápí mne jedna nezodpovězená otázka: proč ví celý svět o barbarských náletech na Londýn a o zničení Drážďan, ale tragedie Stalingradu zůstává ve světě téměř neznámou? Dokonce ve specielních výzkumných pracech, jež jsou věnovány Stalingradské bitvě, se často o tomto zločinu, který byl spáchán na obyvatelích města, se často píše jen v jedné řádce. Proč tragédie, která se odehrála ve Stalingradě, by neměla být potomky promyšlena a proč by neměla být součástí světové historie jakožto svědectví o obětech nestvůrného válečného zločinu…"
Přeloženo 24. a 25. srpna 2012. Přeložil http://veter.anus@seznam.cz.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
