středa 17. října 2012

OZÁŘÍ EVROPU JAS NEBO NA NÍ BUDE "JEN"LEŽET STÍN?

OZÁŘÍ EVROPU JAS „TISÍCŮ PLANOUCÍCH SLUNCÍ“ NEBO NAD NÍ „JEN“ BUDE LEŽET JEJICH STÍN ?
„Když Kršna takto promluvil, zjevil se Ardžunovi ve své pravé podobě: Lesk jeho bytosti byl jasnější než tisíce planoucích sluncí.“ (BHAGAVADGÍTA, Jedenáctý zpěv.)

Čeho jsme dnes svědky.

      Robert Jungk nazval svou knihu, ve které líčí cesty k vytvoření atomové bomby v USA v době Druhé světové války, „Brighter Than A Thousand Suns“, tedy „Jasnější tisíce Sluncí“. K volbě názvu knihy jej zřejmě inspiroval starý indický epos Bhagavadgíta. K němu se v duchu obracel 16. července 1945 jeden z tvůrců bomby, Robert Oppenheimer. Na místě zvaném Alamogordo v Novém Mexiku tam byl přiveden k výbuchu první exemplář této nové zbraně. Všechny svědky onoho experimentu „zachvátil strach z mohutnosti výbuchu“. Tohoto strachu se lidstvo nezbavilo do dnešních dnů.
      Český historik Josef Fučík nazval svou knihu, kterou vydala Mladá fronta v roce 2010, eufemisticky „Stín jaderné války nad Evropou“. Asi tím chtěl vyjádřit, spíše jako básník, než jako historiograf, atmosféru, ve které v Evropě ležel stín v podstatě na všem, co se v letech 1945-1968 odehrávalo v politicko-vojenské sféře. Zabýval se především mnohými dokumenty, které byly v oné době vytvořeny vojáky a politiky (či politiky a vojáky?) na těch nejvyšších úrovní na obou stranách oné pomyslné churchillovské „železné opony“. Jako erudovaný historik požadoval, aby, z tresorů vyjmuté, dokumenty, byly „interpretovány s mimořádnou odpovědností, pokud možno bez ideologické…příměsi“. Historik J. Fučík svou knihou prokázal, že pro něho nebyl prázdným požadavek antiky, který vyslovil M.T.Cicero, že se historie musí bát každé lži a nesmí se bát žádné pravdy („ne quid falsi audeat, ne quid veri non audeat historia“).
      Od roku 1968 však došlo k tolika změnám světa, jež nás obklopuje, že by bylo na místě si položit otázku: leží tento stín nad Evropou ještě stále? Žijeme stále ve strachu, že Evropu ozáří jas větší, než je „jas tisíců Sluncí“? Vždyť politická mapa Evropy byla překreslena tak radikálně, že to nemohlo nemít důsledek i na stíny, jež vyvolávalo tehdejší soupeření dvou společenských systémů. A politika, jak nám vysvětlil už v XIX. století prusko-ruský důstojník a teoretik von Clausewitz, a jak to potvrdil i nový náčelník Generálního štábu Armády ČR generál Pavel (a před ním i jeho předchůdce generál Picek), může za určitých okolností přerůst ve válku. Ta se pak stane jejím pokračováním. Což v atomovém věku musí nutně znamenat i možnost války s použitím těch zbraní, jež přivedla na svět válka minulá.
      Když psal J. Fučík o válečných dokumentech, které by měly být zkoumány s maximální odpovědností a bez ideologického zaujetí, měl zajisté na mysli i dokument, který byl před několika lety „objeven“, a s velkou slávou dán veřejnosti ve známost. Ten měl dosvědčit to, že i Československá lidová armáda (ČSLA), v době, kdy ji plně ovládala organizace „zločinná a zavrženíhodná“, tedy v roce 1964, byla plně zapojena do přípravy k vedení války s použitím jaderných zbraní. Jako člověk, který v ČSLA v oné době sloužil, a ne na nevýznamném místě, nepopírám, že tomu tak bylo. Nikoliv však tak, jak by se mohlo jevit z onoho dokumentu.
      Z pohledu mé vlastní, a zajisté tedy omezené, zkušenosti, tvrdím, že onen dokument nebyl reálným, reálnými skutečnostmi podloženým, plánovacím dokumentem.
      Příznačné je to, že se onen „plánovací dokument“ nestal předmětem široké kvalifikované diskuze. Asi to není náhoda, že se tak nestalo. O takovou diskuzi zřejmě nikdo nestojí. Možná se vyčkává na dobu, kdy už nebude žít žádný z potenciálních diskutujících, který by mohl do diskuze vnést jiný, než, se současnou politikou konvenující, pohled. Až i ta poslední učitelka ve škole bude učit žáčky oficielnímu kodifikovanému názoru na dějiny vlastního národa, pak snad taková diskuze bude provedena.
      Diskuze, vedená v dnešní době, by jistě dokument zpochybnila a možná i prokázala, že se jedná buď o falsum nebo o jakýsi cvičný dokument, který s realitou té doby nemá společného nic. Pokud by ovšem takovou diskuzi vedla skutečně široká odborná veřejnost, nikoliv jen nějaké, účelově založené, myšlenkové líhně („think tanky“).
      Když se rozhlédnu kolem sebe, tak dnes, v roce 2012, už si nemohu připomenout jediného funkcionáře vojenského letectva nebo vojenského letce, který by ještě jako žijící svědek mohl potvrdit má slova, že na příklad ta část operačního plánu z roku 1964, který předpokládal, že bombardovací část letectva ČSLA, svrhne v průběhu operace 19 atomových bomb, není nic jiného než realitou nepodložená fantasmagorie. Vždyť i poslední velitel bombardovacího pluku, jenž byl zrušen v roce 1965 a který měl být údajně též vykonavatelem „Soudného dne“, již shlíží na nás z „leteckého nebe“.
      Opakuji: vůbec netvrdím, že se v ČSLA v oné době otázky použití jaderných zbraní nestudovaly a jejich použití se neprocvičovalo alespoň „na papíře“. Sám jsem se takových činností účastnil a píšu o tom i ve své knize „Letcem ve studené válce“. Je však nebetyčný rozdíl mezi tím, co se procvičuje „na papíře“ a tím, co by mělo být vtěleno do příslušných rozkazů, aby podle nich konali vojenští letci.
      Široce koncipovaná diskuze by, možná, poškodila záměry těch, kteří se na historii chtějí dívat účelově zacíleným pohledem, nikoliv tak, jak si to přál Cicero. Zřejmě postačovalo, když onen dokument vysvětloval bývalý, a jak se mi jeví i silně předpojatý, pracovník Generálního štábu ČSLA Karel Štěpánek a publicista Pavel Minařík. Učinili tak v knize „Československá lidová armáda na Rýnu“. Jejich vyjádření mělo být zvýrazněno a potvrzeno autoritou, kterou představoval první náčelník Generálního štábu České armády generál Pezl. Ten knihu charakterizoval, pravděpodobně v přesvědčení, že sám nepodléhá žádnému „vábení ideologie“, jako „věrohodné svědectví o plánovaném válečném použití ČSLA“. Už na tomto místě tvrdím, že kniha nepodává ono „věrohodné svědectví“.
      Podle toho, co jsem sám od doby, kdy byla vydána kniha J. Fučíka, měl možnost poznat na naší mediální scéně, tak se naše publicistika problematikou „vojny a míru“ prakticky nezaobírá. Zdá se, že ji ani příliš nevzrušuje skutečnost, že řada států stále ještě disponuje arsenály, které jsou více než dostatečné k tomu, aby i z našeho světadílu udělaly světadíl špatně obyvatelný (či vůbec neobyvatelný) pro národy zde žijící. Neslyšel jsem, že by se Francie či Velká Británie jakkoliv podílely na snižování atomových arsenálů. A to na rozdíl od Spojených států a Ruska. Při tom právě těmto dvěma státům by bylo na místě položit otázku: „Proč, proti jakému potenciálnímu nepříteli tyto zbraně potřebujete? Není tomu tak proto, že v minulých stoletích bylo Rusko pro vaše země také častěji protivníkem, než spojencem, a historie ještě neskončila a mohla by se v jiné verzi opakovat?“
      Pokud se týče publicistiky, tak jedinou výjimku, jak jsem zaznamenal, tvoří dvouměsíčník Listy a jeden z pilných jejich přispěvatelů, sociolog, publicista a spisovatel Antonín Rašek.
      Naši publicistiku zanechává dokonce v klidu i případ, kdy v blízkém sousedství, ve Waršavě, jeden americký guvernér, v současnosti už republikány nominovaný na uchazeče o úřad prezidenta Spojených států pronese, doslova „studenoválečnický“, výrok. Prohlašuje, že pro USA, tedy pro demokratickou jadernou velmoc, která atomovou zbraň nejen vyvinula, ale i použila, „je Rusko (tedy druhý, co do kapacity jaderných zbraní, hráč na světové scéně, poznámka má) nepřítelem číslo jedna“. Měli bychom mít na mysli, že tento výrok pronesl onen muž před tím, než byl sjezdem republikánské strany poslán do boje o toto křeslo a že tedy jeho názor není zřejmě jen názorem osobním, ale vyjadřuje názor i těch, kteří jej volili a svou volbou vyjádřili i souhlas s jeho názory.
       Musí jeho výrok i pro nás, jako dnes spojence Spojených států amerických, znamenat i zeměpisné určení místa, kde se nachází nepřítel číslo jedna rovněž naší země? V naší zemi nevyvolají slova Mitt Romneye jediné slovo nesouhlasu. Či snad nepřítel našeho přítele-spojence- je též naším nepřítelem? A mlčením se jen projevuje souhlas? Znamená to i pro Francii a Velkou Británii, dvě evropské jaderné mocnosti, že i pro ně je Rusko nepřítelem číslo jedna a že proto, aby mu čelily, musí udržovat „jaderný prach suchým“? Jediným, kdo nepřímo na výrok Mitt Romneye reagoval, byl v minuých dnech prezident RF V.V.Putin. Což ovšem onomu výroku dává zlověstný nádech.
      Nemohu se nepodivovat tomu, že jsem nezaznamenal, že by se naše MZV, splu se svým šéfem, probudilo z podřimování a že by proneslo byť jediné slovíčko, kterým by reagovalo na takový výrok. Zřejmě bylo v oné době důležitějším, asi z hlediska našich národních zájmů, komentovat výrok jednoho moskevského soudu první instance v kauze tří punkerek, které znesvětily motlitebnu pravoslavné církve. Což, kromě jiného, spíše potvrzuje správnost slov amerického politolga Paul Craig Robertse, staršího spolupracovníka Hoover Institution, že Washington tím, že prezentuje účastnice chuligánského vystoupení v chrámu Krista Spasitele v Moskvě jako „politické vězně v totalitní zemi“ tím nejen démonizuje Putina a vylívá špínu na Rusko, ale odpoutává pozornost veřejného mínění od násilí a zvůle, kterými dnes trpí Syrie.
      Mimochodem: nepotvrzuje nezaujetí postoje naším ministerstvem zahraničních věcí k tomuto studenoválečnickému prohlášení amerického politika, jež zaznělo v našem sousedství, jen naléhavost slov našeho prezidenta, která pronesl 29.8.2012 v projevu k diplomatickém sboru, když řekl, že „cesta k prosazení dobrého jména naší země v zahraničí nevede skrze konformismus a bezbřehou loajalitu vůči návrhům a iniciativám, s nimiž přicházejí naši zahraniční partneři či dokonce spojenci“?
      Myslí si někdo, že naše ministerstvo zahraničí procitne, spolu se svým šéfem, ze svého podřimování a stanovisko zaujme, když se seznámí s posledním projevem současného prezidenta Baraka Obamy? Nikoliv, neprocitlo. Barak Obama označil názor Mitt Romneye za „hrubou chybu“, jestliže nazývá Rusko „nepřítelem číslo jedna“. Učinil tak ve svém vystoupení na sjezdu demokratické strany ve městě Charlotte, North Carolina. Názor Romneye označil jako „zabřednutí do falešných představ studené války“.
      Měli bychom rovněž mít na zřeteli to, že názory vyslovené Mitt Romneyem, se v Americe neztratí ani v případě, že se prezidentem nestane. Také proto ne, že mohou reprezentovat názory určité množiny lidí představujících vojensko-průmyslový komplex. O něm budu ještě psát.
      Oficielní vládní dokumenty naší země se, ve věci jaderných zbraní, omezují jen na vágní formulace, jako „snížení rizika napadení území ČR zbraněmi hromadného ničení“ (Bezpečnostní strategie ČR) nebo „vzhledem k pokračujícímu šíření zbraní hromadného ničení… se ČR… zapojí do mezinárodních projektů obrany proti této hrozbě…“(Vojenská strategie ČR). Tady jsem poněkud sám na rozpacích, jak tomu rozumět. Z formulace není jasné, zda se náš stát zapojí do mezinárodních projektů obrany proti „hrozbě šíření“ či proti „hrozbě jejich použití“ či proti obojímu. Co ale konkrétně náš stát udělá pro to, aby se ono riziko, jež pro náš stát a náš národ vzniká šířením či použitím jaderných zbraní, snížilo na minimum, případně zcela vyloučilo, nečteme v oněch dokumentech nic!
      Jako občan ČR mám, pochopitelně, oprávněný zájem přispět k péči o obranu České republiky. Především pak k péči o obranu před tím, aby mou vlast nepostihl osud země, která bude přeměněna „v doutnající radioaktivní ruiny“ či která bude „dobombardována do kamenného věku“. Schopnost a připravenost toto učinit nemá jen jedna země světa, jak se velikášsky svého času domníval generál Curtis LeMay. Jen v Evropě, pominu-li Rusko, mají tuto schopnost dvě země, z nichž jedna už v době Druhé světové války se nerozpakovala přistoupit k takovým metodám jejího vedení, „které už civilizované národy dávno odvrhly“ (J.F.C.Fuller, The Second World War 1939-1945).
      ČR je zemí, ve které jsem prožil osmdesát čtyři roky svého života. Je také zemí, v níž už dnes žijí dvě mé děti, čtyři má vnoučata a dvě pravnučky. Můj zájem spočívá v tom, aby zemi, ve které budou žít tito mí potomci, nepotkal úděl, který, byť jistě v jiné, mírnější, podobě, potkal mne v letech 1939-1945.
      Od vydání „Bílé knihy o obraně ČR“ (BKOČR) jsem zatím nepocítil jakýkoliv náznak toho, že by vláda stála i o můj příspěvek k obraně ČR. A to navzdory tomu, že ministr obrany píše v BKOČR, že „péče o obranu České republiky je záležitostí všech jejích občanů“. Vypadá to tak, že jsou to zase jen a jen prázdná slova. Jak se mám či mohu, jako občan, podílet i já na této péči? To ministr obrany neříká, spíše u mne vyvolává zmatek, když tvrdí, že „budoucnost ozbrojených sil bude záležitostí všech demokratických stran a vlád“. Vůbec mi totiž neříká, které jsou to strany! Naše Ústava v tomto směru mlčí, jelikož v článku číslo 5 jen říká, jaké strany mohou být součástí našeho politického systému a vůbec je nedělí na demokratické či nedemokratické. Jsou takovými snad jen ty, jež si samy do svého názvu vtělily přívlastek „demokratický“? Ministr obrany není jediným politikem, který v této věci „mlží“. I jeden z uchazečů o úřad prezidenta, Jan Fischer, se v tomto směru vyjadřuje více než mlhavě! A to není dobré! Vždyť se jedná o věc, která se týká skutečně všech občanů této země, nejen té jejich části, možná méně než padesátiprocentní, kteří tvoří elektorát politických stran či budou tvořit elektorát prezidentské volby.
      Je nelogické, když se zeptám, v jaké pozici jsem já, jako člověk, který není členem, sympatizantem či voličem kterékoliv z politických stran, jež se snad deklarují jako strany demokratické? Mně, jakožto nečlenu či antipatizantu oněch stran, nebude v případě nebezpečí svěřena zbraň, abych svou vlast také mohli bránit? Mou záležitostí obrana země v takovém případě není?

Malý exkurs do historie.

      Od prvního použití atomových bomb, jakožto prostředku již ve válce použitého, uplynulo v době, kdy jsem začal na tomto článku pracovat, letos v srpnu již 67 roků. To nabízí vhodnou příležitost, abych k zásadním otázkám naší účasti či spoluúčasti na eventuelním použití atomových zbraní našimi dnešními spojenci, (jsou to tři členové Aliance, kteří takové možnosti mají) vyjádřil svůj názor.
      Byl to náš náčelník generálního štábu generál Rytíř, který už v šedesátých letech minulého století upozorňoval nejvyšší politické činitele státu na to, že v případě jaderné války a při realizaci odhadovaného počtu a síle jaderných úderů na cíle v naší zemi, by bylo třeba činit „ta nejradikálnější opatření k zachování prosté existence národa“. Dnes už neplatí, že by k ohrožení „prosté národní existence“ mohlo dojít? Máme dnes vůbec jasno, co to je ona „prostá existence národa“, o které bychom museli uvažovat i nyní?
      I vědec takového kalibru, jakým je Stephen Hawking, uvažuje o věcech souvisejících s nukleárními zbraněmi, jako o věcech, které „bude muset veřejnost rozhodnout v nejbližší budoucnosti“. To napsal v roce 1995 ve své knize „Černé díry a budoucnost vesmíru“. Usuzuje tak proto, že „ostatní globální problémy, jako je nedostatek potravin či skleníkový efekt, se projevují poměrně dlouhodobě, zatímco jaderná válka může způsobit konec veškerého lidského života na zemi během několika dnů“ (tamtéž). Že by však lidstvo v oněch 17ti letech od vyslovení citovaného názoru Hawkinga nějak výrazně pokročilo v odstraňování této hrozby, se mi nezdá.
      Pokud jsem mohl registrovat, tak výročí atomového bombardování japonských měst bylo vzpomenuto jen v tom smyslu, že si je připomněli občané japonští, jmenovitě každoročně se konající vzpomínkou v Hirošimě. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím projevit onu péči, která je i ode mne explicitně ministrem obrany požadována, nejen jako od občana, ale i jako od vyššího důstojníka v záloze, alespoň tím, že o tom něco napíši. Snad se to, co napíši, dostane k příslušným hlavám a někdo vlivný se nad mými řádky i zamyslí.
      Myslím, že nebude na škodu připomenout si, kdy a jak to všechno začalo, a kdo s tím vlastně začal. A kdo tedy by v prvé řadě měl znovu zhodnotit světovou situaci a porovnat ji především se situací a s důvody, které vedly k tomu, že prezident Roosevelt po jistém váhání schválil zahájení projektu „Manhattan“ a kdy jeho nástupce, prezident Truman, rozhodl o atomovém bombardování Japonska. A kdo tím dal impuls k jadernému vyzbrojování světa. Takové zhodnocení by dnes měl být učiněno kolektivně. Držitelů této zbraně už je řada.
      Víme, že na konci projektu „Manhattan“ byly tři experimenty. První se uskutečnil na místě nazvaném „Trinity“ v poušti Nového Mexika. Dalšími dvěma pak byly experimenty s tak zvanými „special bombs“ na dvou japonských městech - na Hirošimě a Nagasaki. Kromě vyloženě experimentálního charakteru obou výbuchů nad japonskými městy, pak tyto se měly stát, a to považuji pro dnešní dobu za podstatné, demonstrací odstrašující síly specielních bomb.
      Kolem účelu použití dvou atomových bomb, se už v roce 1945 rozpoutala velká debata, která, myslím, neutichla dosud. Dnes dostává poněkud jiný směr. Veškeré úsilí se dnes soustřeďuje ne na dosažení stavu ante factum, ač k tomu vyzývali renomovaní činitelé, jako na příklad, dnes již zesnulý, ministr obrany Kennedyho administrativy Robert McNamara. O tvůrcích atomové zbraně, vědcích soustředěných kolem projektu „Manhattan“, ani nepíši. Jejich postoje k použití byly, myslím, většinou jednoznačně záporné. Zdá se, že se veškeré úsilí dnes soustřeďuje k tomu, aby byl zajištěn monopol na tyto zbraně těm několika státům, které je vlastní.
      Nezdá se mi, že by bylo potřebné podrobně se zabývat celou historií projektu „Manhattan“. Ani tím, kolik to všechno stálo. A kolik to stálo nejen Ameriku, ale i země, které ji následovaly, mezi něž, i když nepřímo, patřila i má země. To jsou všeobecně známé věci. Za důležitější považuji zdůraznit, jak pohlížím na pravý důvod vývoje těchto zbraní a na to, zda jejich použití na „bojišti“, kde se od doby, kam až sahá historie válek, vždy rozhodovalo o výsledku boje či války, bylo hlavním důvodem pro jejich použití.
      Výstupem nového zhodnocení světové situace, o kterém hovořím výše, by tedy mělo být v prvé řadě zjištění, zda i dnes existují závažné důvody, podobné těm, pro které se v létě roku 1942 prezident USA F.D.Roosevelt, ve shodě s britským premiérem W. Churchillem, rozhodl, a posléze i nařídil svému ministru války, aby vzal celý projekt do svých rukou.
      Případně zda stále existují důvody, kterými zdůvodňoval potřebu Ameriky být silnou, prezident Eisenhower ve svém projevu, jímž se loučil s křeslem v Bílém domě. Je dobré si připomenout některá jeho slova. Možná nám to pomůže k jisté konfrontaci se současným stavem. D. Eisenhower tvrdil tehdy v roce 1961, že Amerika je ohrožována „sporem, který pohltil svět a který si zaslouží plnou pozornost, protože protivníkem je nepřátelská ideologie, která má globální rozměry, která je svou podstatou ateistická, která je nekompromisní, co se týče svých cílů, která je vychytralá, co se týče svých metod“. Dále prohlásil, že „americké vůdcovství a prestiž je odvislé … i na tom, jak dokážeme používat naši sílu v zájmu míru na celém světa a pokroku celého lidstva.“ Musím se ptát: existuje i dnes toto nebezpečí pro Ameriku a tedy i pro nás?     
      Ptám se, zda je správnou cestou k použití nezpochybnitelné síly Spojených států ta, kterou deklarovali někteří významní účastníci sjezdu republikánů na nominačním sjezdu? „Rusko nesmí… stát na cestě toho, aby americké hodnoty byly šířeny po celé planetě“… „nesmí být zapochybováno o vedoucí roli USA...nelze připouštět, aby Rusko a Čína vetovali naše pokusy obhajovat naše zájmy a šířit naše hodnoty v celém světě“, taková slova tam zaznívala. Lze takovým jazykem vůbec hovořit s velmocemi vlastnícími jistou kapacitu jaderných zbraní?
      Nebude tato myšlenka realizována třeba tak, že si kolem sebe (zdůrazňuji slovo „sebe“) vybudují protivzdušnou a protiraketovou obranu, která bude pro kohokoliv nepřekonatelná. A tím získají pozici, o které možná snil FDR: že budou jedinými, kdo takové zbraně bude vlastnit. Oba takové cíle jsou vlastně ekvivalentní, tedy něčím, co má stejnou hodnotu: buď jsem sám, kdo takovou zbraň vlastní (a takový cíl už je navždy ztracený a nedosažitelný), nebo mám takovou obranu, že ji nikdo žádným způsobem nemůže překonat. To, že se něco podobného zatím za celou lidskou historii nepodařilo nikomu, není pro některé lidi dostatečným ponaučením. Historie je magistra vitae jen pro toho, kdo se z ní chce učit!
      Bude dobré si také připomenout, že v době FDR existovalo silné podezření, že Německo, jemuž stál v čele fanatický likvidátor celých etnik, který usiloval o vládu nad světem, jménem A. Hitler, na takové zbrani pracuje a že existuje, podle názoru vedoucího Národního obranného výzkumného výboru (National Defense Research Committee - NDRC) James Bryant Conanta, důvodné podezření, že Němci jsou možná o rok před Američany v atomovém výzkumu, při čemž „dokonce tříměsíční zaostávání by bylo fatálním“. Mimochodem toto podezření zviklalo i Alberta Einsteina, který reagoval na výzvu atomového vědce Leó Szilárda, původem Maďara, aby poslal dopis prezidentu Rooseveltovi s výzvou, aby se Amerika pustila energicky do práce na osvojení si sil, kterými se, řečeno slovy generála George Marshalla, „dotkne prastarého řádu vesmíru“.
      Tento dopis jistě sehrál ne nevýznamnou roli. Koneckonců sami víme z vlastní historie, jakou roli v politice mohou sehrát dopisy adresované politikům jiných zemí. Jistě není těžké vžít se do uvažování prezidenta, kterému napíše vědec takového jména a kalibru, jakým byl Albert Einstein!
      Einstein později, po válce, prohlásil, že kdyby byl věděl, že Hitler ve stejném roce rozhodl zastavit všechny podobné práce, byl by tento dopis nikdy neposlal. Co nevěděl Einstein, měla či mohla vědět americká rozvědka. Ta však, jak se to později stalo téměř pravidelným úkazem, „prospala“ řadu informací, jež byly pro USA a pro svět vrcholně důležité. Jestli to tehdy věděla či ne, to už se asi má generace nedozví. Jen namátkou bych za další takové osudové momenty „prospání“ považoval prosinec 1941 (Pearl Harbour), 1962 (sovětské jaderné zbraně na Kubě), 1968 (soustředění invazních vojsk Varšavské smlouvy u čs. hranic), 1990 (příprava vpádu S. Husaina do Kuvajtu), 1992 (zbraně hromadného ničení v Iráku), září 2001 (New York a Washington). Není podobné „prospání“ více než podezřelé?
      Ve stejném roce, ve kterém se rozhodoval Roosevelt s Churchillem, rozhodl tedy Hitler, aby podobné práce byly v Německu zastaveny a aby se pokračovalo jen na těch projektech, jež mohou přinést užitek do půl roku. Jak je možné, že něco takového americká rozvědka neodhalila? Nebo to bylo odhaleno, ale zájmy politiky byly jiné? Tak jako možná i v jiných případech? Musíme si uvědomit, že i rozvědka, a jí získané informace, slouží především politice a jejím cílům! Soudím, že tresory americké rozvědky jsou těmi nejzakrytějšími v celých Spojených státech! Možná, že už v tom někdo viděl ohromný byznys!

Morální stránka vlastnictví a použití atomových zbraní.
      Antonín Rašek horuje v Listech 3/2012 za jaderné odzbrojení. Lze s ním souhlasit. Musím ale vyjádřit svůj jistý nesouhlas s jeho názorem, respektive s jím použitým tvarem slovesa, že s iniciativou o provedení jaderného odzbrojení „mohou“ přijít Američané a že s ní dokonce „přicházejí“. A že jim v tom kdosi nepomáhá, a jak jinak se mohou vyslovovat čeští publicisté, že to je Rusko. Tvrdím, že Američané ne že „mohou“, ale „musí“. Musí proto, že to byli oni, kdo to všechno začal, kdo vehnal svět do závodů v atomovém vyzbrojování a že je tedy jejich hlavní morální povinností s takovým odzbrojováním začít. Zdůrazňuji slovo „morální“.
      Nic jiného, než apelovat na morálku, která mimochodem prochází, podle mého soudu, a asi nejsem osamocen v takovém názoru, tou nejtěžší krizí, z níž se odvozují i krize ostatní, nelze. Donutit Američany silou k takovému kroku, na to jistě nikdo v dnešním světě nemá ani prostředky, ani sílu. Ale přesvědčit je, že onen „atomový projekt“ a jeho realizace v podobě použití dvou atomových bomb, byl od samého počátku chybný a založený na nesprávných a neověřených předpokladech, a že strádal mnohými morálními kazy, to by snad svět dokázal! A že je tedy co napravovat! I malé země, nevlastnící jaderné zbraně, jako je Česká republika, by takové přesvědčovací práci mohly napomoci. Jen chtít!
      Jakmile by se dostaly věci do pohybu tímto směrem, odpadl by úkol zabránit zvětšování počtu států, které atomovou zbraň chtějí mít. Jestliže se tak děje, tak je to ne proto, a o tom jsem hluboce přesvědčen, že by snad chtěly napadnout a zničit Spojené státy čí západní svět. Takový plán by snad mohl vzniknout jen v hlavě duševně pomateného člověka, který nedokáže spočítat kolik je dvakrát dvě. A počty ovládají Arabové stejně dobře, jako je ovládá Evropa neb Amerika. O tom jistě není pochyb.
      Ambiciózní státy chtějí tuto braň mít proto, aby získaly statut, které mají jiné státy, rovněž „velmoci“ nebo alespoň „velké státy“. Vlastnictví atomových zbraní se, bohužel, stalo jedním z rozhodujících kritérií, podle kterého se státům dostává statutu velmoci. Pro podporu svého tvrzení bych se obrátil k názorům, již zesnulého tajemníka Francouzské akademie a významného spisovatele Maurice Druona. V rozhovoru, který uveřejnily Listy v čísle 3/1996, tvrdil tento renomovaný člověk, odvolávaje se při tom na generála Charlese de Gaulla, že „osud (!) Francie je spjat s její vojenskou mocí“ a „Francie bez atomové zbraně by nebyla tím, čím je dnes“. Pokusme si položit otázku: nemohou si představitelé dnešního Íránu myslet totéž?
      Abych byl správně pochopen. Nehoruji vůbec pro to, aby se třeba Írán stal dalším členem „jaderného klubu“. Jen si myslím, že při hodnocení, tedy při poměřování čehokoliv, musíme mít jedno měřítko. Proč by Írán, který je rozlohou třikrát větší než Francie, obyvatel má více než ona, země, která byla od starověku nejvýznamnějším kulturním a hospodářským centrem Asie, země, která oplývá obrovskými zásobami ropy a zemního plynu, země, jíž historie není zatížena něčím tak hanebným jako byl „Mnichov 1938“, nemohl mít obdobné pretense?
      K čemu jsou dnes atomové arsenály takových zemí, jakými jsou Francie, Velká Británie a další? Jaké jsou, ne stoprocentní, ale několikasetprocentní záruky toho, že tyto arsenály jednoho dne nebudou uvedeny do činnosti? K čemu jsou lidstvu diskuze o tom, jestli je tato planeta „zelená či modrá“, nebude-li řešena kardinální otázka, zda je to planeta „jaderná či bezjaderná“?
      Hlásím se k tomu, že jsem svého času, jako voják z povolání, s použitím těchto zbraní kalkuloval a učil se je používat. Od oné doby však uplynulo bezmála padesát roků. Ony roky jsem neprožil bez toho, že bych se touto otázkou, bez přehánění, nezabýval velice často, a snad mi bude uvěřeno, když řeknu, že jsem za tu dobu i „zmoudřel“.
      Ve skutečnosti se v obou japonských případech nejednalo o bojový prostředek, který za očekávaný a žádaný efekt měl mít kapitulaci Japonska. Pokud by tento účinek měl být očekáván jako ten hlavní, pak bych těžko mohl chápat, proč oba západní partneři tak usilovali o získání Stalinova slibu vstoupit se zbraní do války s Japonskem. Ten slib získali v Jaltě, tedy v únoru 1945, kdy už práce na vývoji atomové zbraně pokročily daleko, a kdy se už dalo očekávat, že projekt „Manhattan“ bude úspěšně dokončen. Mýlím se, když se domnívám, že použití atomových bomb nebylo tím hlavním cílem pro ukončení války s Japonskem?
      Někteří historikové (na příklad Martin J. Shervin), kteří studovali postoje prezidenta Roosevelta k atomovému projektu, mají za to, že tento politik věřil tomu „že bomba může být použita pro vytvoření světového mírového systému“ a měl při tom za to, že „hrozba jejího použití bude efektivnější, než jakékoliv jiné možnosti mezinárodní spolupráce.“ F.D. Roosevelt šel ve svých úvahách ještě dále, když uvažoval, že „svět bude kontrolován „čtyřmi policisty“, z nichž však jen „jen jeden bude mít vládu nad atomovou zbraní.“ Všimněme si, prosím, toho, že v těchto úvahách, které byly na samém počátku rozhodování o spuštění celého manhattanského projektu, není použito ani jedno slovo o tom, že by použití této zbraně mělo vést k ukončení války. „Hrozba“ použití tohoto ničivého prostředku, „kontrola světa monopolním držitelem tajemství“- to jsou slova, která předurčují nikoliv vojenské, ale politické záměry. A politika je tím, co určuje úkoly pro vojenství. K tomu se nakonec hlásí i naši NGŠ, ať se jmenují Picek nebo Pavel.

V čem spočíval hlavní cíl použití atomových bomb proti japonským městům?
      Že použití atomových bomb v Japonsku bylo v podstatě jen pokračováním experimentů, kterými měly být ověřeny především účinky zbraně, nikoliv bojovým prostředkem, který měl zásadně ovlivnit situaci na bojišti a ve válce, bych chtěl dovodit dále.
      V případě Hirošimy šlo o potvrzení technické realizace použití jiných štěpných materiálů, než tomu bylo při zkoušce v Novém Mexiku a později v Nagasaki. Tam jako štěpného materiálu bylo použito plutonium, zatímco v Hirošimě to byl uran 235. Jeho použití bylo do té doby zdůvodňováno jen teoreticky. A v obou případech se pak jednalo o experiment na lidech obývajících tato velkoměsta a o zjištění účinků na takové objekty, jakým je soudobé velkoměsto.
      Že se jednalo především o experiment, usuzuji, kromě jiného, i podle toho, že strategické letectvo v Tichomoří, poté, kdy proběhla volba možných cílů, obdrželo zákaz bombardovat uvedená města až do té doby „klasickými“ prostředky. Bylo přece třeba ověřit účinky těchto „bomb“. Vyhodnocení účinků by bylo zkresleno, ne-li znemožněno, kdyby se kryly s účinky předešlého bombardování. Americké letectvo používalo proti japonským městům převážně zápalné bomby, které byly velmi účinné na města, v nichž převládala dřevěná zástavba. Jak by tedy bylo možno určit v Hirošimě, co shořelo pod účinkem tepelného impulsu vyvolaného atomovou reakcí a co shořelo v důsledku předešlého bombardování zápalnými bombami?
      Oběma bombardováním dávalo experimentální charakter rovněž to, jaká pozornost byla věnována určení výšky, ve které měla být štěpná reakce iniciována.
      „Jeden z nejsložitějších úkolů spočíval v určení nebo alespoň v hrubém ocenění výbušné síly bomby... Jestliže v důsledku chyby bude výška výbuchu značně vyšší než optimální, pak naše úsilí vyústí v efektní pyrotechnické představení, které pro objekt bude neškodné.“ To jsou slova vedoucího celého projektu generála Grovese. Tedy člověka, který měl v rukou nejen řízení celého projektu „Manhattan“, ale i hlavní slovo při rozhodování o cílech a který pak rozhodl v rozporu s přáním svého vrchního velitele prezidenta Trumana. (Citováno z Groves L.R. Now It Can Be Told. The story of Manhattan project. — NY: Harper & Brothers, 1962 (http://militera.lib.ru/memo/usa/groves/index.html).
      Vážení čtenáři těchto řádků, cítíte ten cynismus, tu absolutní absenci lidské morálky, v těchto slovech? Snažme se vžít do myšlení onoho moderního uzurpátora moci vykonavatele „Soudného dne“ nad občany japonských měst! Máte rozhodnout o svržení a o přivedení k výbuchu atomové bomby nad velkoměsty, kde žijí statisíce neozbrojených obyvatel, z velké části ženy, děti, staří lidé, a máte obavy, abyste nevyvolali jen (!) „efektní pyrotechnické představení“. Vy přece musíte mít zájem na tom, aby co nejvíce z města bylo zničeno, co nejvíce lidí za živa zpopelněno, zabito, zmrzačeno, zasaženo radiací, která je bude po zbytek života pomalu, ale vytrvale zabíjet!
      Jen tak bude vyvolán onen žádaný a očekávaný strach celého světa, který se o důsledcích atomového bombardování dozví! Jen tak bude dosaženo onoho účinku, se kterým uvažoval i prezident FDR!
      Morální pohled na ono bombardování nejpřiléhavějším způsobem vyjádřil jeden z tvůrců těchto bomb, americký vědec maďarského původu, Leo Szilard. Ten dal v roce 1960 onomu bombardování toto ohodnocení:
      „Předpokládejme, že Německo mělo dvě takové bomby předtím, než jsme my měli jedinou. A předpokládejme, že je použilo, dejme tomu na taková města, jako je Buffalo a Rochester, a předpokládejme, že přesto prohrálo válku. Může kdokoliv pochybovat o tom, že bychom prohlásili takové bombardování našich měst za válečný zločin, a ty Němce, kteří byli za něj odpovědní, bychom v Norimberku odsoudili k trestu smrti a že bychom je pověsili?“ ("President Truman Did Not Understand," U.S. News & World Report, August 15, http://www.peak.org/~danneng/decision/usnews.html)
      Světlo „větší tisíců Sluncí“ nad Hiroshimou a Nagasaki vytvořilo také stín, který, obrazně řečeno historkem Fučíkem, leží od této doby na celém světě. Uvažování nad problematikou možné atomové války se už pravděpodobně nezbavím do konce života. Mohl by to také důsledek toho, že jsem člověkem „deformovaným svou profesí a osudem“ jak mě kdysi onálepkoval Jan Štern v Listech 2/1995. S tím ale nic nenadělám, zvlášť když jsem naopak přesvědčen o tom, že je mou povinností, jako člověka vzdělaného v tomto oboru, nemlčet a vyslovovat na věc svůj názor, když cítím, že se v mé zemi nedostává pozornosti tématu, který je stále, ať se nám to líbí či ne, v národním zájmu národa, který tu žije.
      Bez ohledu na to, zda budu chápat národní zájem tak, jak se na něj díval v šedesátých letech minulého století NGŠ O. Rytíř, když nekonkrétně hovořil o „energických opatřeních“, jež bude třeba konat k tomu, aby „byla zachována prostá existence“ národa, v případě masového napadení atomovými zbraněmi, nebo se budu dívat očima politologa Oskara Krejčího, který jej spatřuje v tom, aby národ „měl co nejvíce přátel a žádného nepřítele“- tak si myslím, že by naši dnešní politikové měli konat, když už nekonali politikové šedesátých let. A že dnešní politikové nekonají, spatřuji důkaz i v tom, že jsou ignorovány takové výroky, jako byl již vzpomínaný výrok Mitt Romneye ve Waršavě. Ať nám řeknou naši politikové, zda i oni považují či budou považovat Rusko, tedy druhou po Americe atomovou velmoc, za „nepřítele číslo jedna“, stane-li se Romney americkým prezidentem. Nebo ať se od takového výroku hlasitě distancují. V této věci přece musíme mít jasno.

Vojenské konsekvence.
      Jestli se k těmto věcem vyjadřuji, tak je to také proto, že jsem nenapravitelným optimistou. Stále věřím, že třeba přece jen někdo důležitý se nad mými slovy i zamyslí a bude ve své činnosti k nim i přihlížet. To dělám přesto, že mě mí kamarádi, kteří prošli jako já podobnou cestou služby své vlasti v ČSLA, varují, když mi říkají: „To, co píšeš či říkáš, je marné volání. Nynější vládnoucí garnitura nás zcela odepsala a také vymazala ze seznamu občanů, jimž je třeba věnovat jakoukoliv pozornost“. Jiný z mých kamarádů vyslovuje pochybnost „ zda dnešní generace ve vrcholných vojenských funkcích je vůbec schopna pochopit, co se jim snažíš říci“.
      Hlavním důvodem, proč to dělám, je to, že v základních dokumentech, ve kterých by, podle mého soudu, měly být vyjádřeny zásadní postoje těch, kteří jsou či byli v uplynulých dvou desetiletích u kormidla a na kapitánském můstku naší národní lodi, zásadní stanovisko k jaderným zbraním postrádám. A když si pak přečtu třeba v interview NGŠ generála Pavla jeho slova, že „naše účast v Afgánistánu není nějakým rozmarem generálů“, ale, že „se tak děje na základě politického rozhodnutí, přijatého na nejvyšší úrovni“, má nejistota o osud země, kde po mé smrti budou žít i mé děti, vnoučata i pravnoučata, jen vzrůstá. Kdo je a kde sídlí ona „nejvyšší úroveň“, která rozhoduje? Jaký třeba je podíl generálního štábu Armády České republiky na přípravě takového rozhodnutí?
      Mým přesvědčením totiž je to, že generální štáb armády kterékoliv země je, či měl by být, nejvyšší odbornou vojenskou složkou způsobilou odpovědně hodnotit veškerá vnější ohrožení a nebezpečí, jež mohu vzniknout pro vlastní zemi. A tato, na politice a vládnoucí ideologii, nezávislá hodnocení musí předkládat politickým místům, nikoliv se za jejich rozhodnutí schovávat. Nejsem si jist, zda takovou pozici zajímá náš GŠ. Potřebujeme vůbec takový Generální štáb, který bude jen poslušným vykonavatelem politických rozhodnutí, který bude jen „srážet kufry“ a konat jen to, co mu přikáže politické vedení? Samozřejmě chápu, že náčelník Generálního štábu nebude veřejně říkat, jaká doporučení své vládě dává či nedává. Jsou ale i jiné možnosti, jak veřejnost přesvědčit o tom, že je na svém místě a „nesráží jen kufry“ před svou vládou nebo ministrem, který je ve vojenství laikem, kvalifikovaným jen „modrou knížkou“.
      Byl jsem několik let náčelníkem štábu leteckého svazu, tedy o jeden stupeň níže, než je GŠ, a vím zcela přesně, jak se musí chovat takový funkcionář vůči svému veliteli a vůči nadřízenému velení. Ale i v době, které se dostalo přízviska „totalitní“, jsem měl možnost samostatně myslet, zpracovat a předložit Vojenské radě 10. letecké armády materiály, které byly dokonce velice kritické vůči rozhodnutím Generálního štábu a MNO. A některé jejich požadavky považovat za nesplnitelné. Jednou jsem si dokonce vysloužil to, že přijel do Hradce Králové kvůli projednání materiálu, který jsem předložil Vojenské radě, osobně ministr Lomský. Tam jsem se s ním názorově střetl. Ani jemu se nelíbilo, když si někdo z podřízených dovolil kritizovat jeho ministerstvo a GŠ, ale nepocítil jsem žádný postih za své „rebelantství".
      Stojí za námahu pátrat po tom, jak se vůbec určitá politická rozhodnutí, která jsou pak direktivou pro vojenské vrcholné orgány, rodí?
      Předchůdce současného NGŠ, dnešní první náměstek ministra obrany, generál Picek v „Bílé knize obrany ČR“ (BKOČR) napsal: „Bylo by nesmyslné, aby se politické hledisko podrobovalo hledisku vojenskému, neboť politika zplodila válku; jen ona může třídit a posuzovat myšlenky, ale válka je jen nástroj, a ne obráceně. Zůstává tedy možné jen podřízení vojenského hlediska hledisku politickému.“ Odvolává se na, v mnoha směrech už překonaného, klasika teorie vojenství prusko-ruského důstojníka von Clausewitze. Jistě tedy bude otázkou prvořadé důležitosti, jak a kým je generováno ono politické hledisko, ze kterého pak rezultuje hledisko vojenské. Nespočívají kořeny politického rozhodnutí právě v ekonomice či v ekonomických zájmech občanů, nebo skupiny občanů, dané země? A jakou roli, v zemi ne nevýznamné i pro zemi naši, má ona skupina občanů, jež představuje vojensko-průmyslový komplex (VPK)? Neměl pravdu bývalý prezident USA D. Eisenhower, který ve svém projevu na rozloučenou, když opouštěl svůj úřad po osmi letech prezidentování, tvrdil, že „ekonomický, politický, dokonce duchovní, vliv vojensko-průmyslového komplexu země je cítit v každém městě, v každém státním úřadě, v každé ministerské kanceláři...a pod jeho vlivem se nachází vše: naše dřina, naše zdroje, naše živobytí…?“ Je tento VPK dostatečně hlídán, aby nezískal, ať už vědomě či nechtěně, „neopodstatněný vliv, protože riziko jeho zhoubného vlivu, který by vedl k chybně cílené moci, existuje a bude existovat.“? To se ptám, odvolávaje se na slova Bílý dům opouštějícího, prezidenta Eisenhowera? (Projev prezidenta Eisenhowera na rozloučenou s občany , přednesený 17. ledna 1961 a přenášený televizí po území USA
http://en.wikisource.org/wiki/Eisenhower%27s_farewell_address).
      Jak naše politická reprezentace, která, a tady se zase odvolám na onu BKOČR, v níž současný ministr obrany Vondra deklaruje, že „péče o obranu České republiky je záležitostí všech jejích občanů“, zajišťuje, že se otázky obrany ČR, jež jsou nesporně formulovány politickými místy, stanou „záležitostí všech občanů“?. Jako občan tohoto státu, který disponuje všemi, Ústavou zaručenými, právy, jsem nezaznamenal jediný případ, kdy bych byl vtahován do procesu, aby otázky obrany ČR byly i mou záležitostí? Slovo „záležitost“ znamená přece nejen věc, na které mi záleží, ale také věc, o které se se mnou někdo radí, o kterou bych se mohl starat, která se i mne týká .
      Jestliže jsou podobným způsobem deklarovány určité principy, pak by ve společnosti, která je demokratickou nejen de iure, ale i de facto, mělo být zařízeno, aby každý občan měl možnost přímo ovlivňovat něco, co je též jeho záležitostí. Je to vyčerpáno jen tím, že jen strany, které mají šanci mít své poslance v zákonodárném sboru, budou mít něco podobného zakotveno ve svých volebních programech, aby podle toho mohl občan přistupovat k volební urně? A co ti občané, jejichž političtí favorité se do parlamentu nedostanou nebo, i když se dostanou, budou nedemokraticky zařazeni mezi strany „ne demokratické“, s nimiž nebude jednáno a kterým nebude dopřáno podílet se i na moci výkonné? Jak si to třeba představují někteří kandidáti ne prezidentský úřad?
      Abych se ale vrátil k zodpovězení otázky, kterou jsem umístil do titulu svého článku. Zase bych si dovolil odvolat se na názor S. Hawkinga, se kterým se ztotožňuji. Píše: „ …strach z nukleárního konfliktu ustoupil z lidského vědomí. Nebezpečí však stále hrozí…stačila by počítačová chyba nebo vzpoura některé skupiny, která má zbraně na starosti, a vypukne globální válka…hlavní hrozbou je, že jaderný konflikt mezi dvěma menšími státy (a těch už je několik, poznámka má) by mohl do války vtáhnout i velmoci s jejich obrovskými arsenály“.
      Nad Evropou a nad celým světem však stále spočívá hrozba, že ony obrovské arsenály těchto ničivých a super ničivých zbraní, budou jednou uvedeny do činnosti. Žádný mechanismus, který by něco takového zcela vylučoval, zatím neexistuje. Světoví politikové, tedy vládci nad našimi osudy, však své úsilí zaměřují vedlejším směrem, aby tak odvedli naši pozornost od toho podstatného, a usilují o tak zvané „nešíření“? Hovoří o tom americký prezident, hovoří o tom ruský prezident, je to vtěleno dokonce do BKOČR! Nehovoří se, a hlavně se nejedná o tom, jak odstranit tuto hrozbu. Zdá se, že stále ještě mají rozhodující vliv lidé, kteří, hovořeno slovy FDR, se nezbavili snu, že se jim jednou nakonec podaří dostat pod svou kontrolu celý svět.
      Nejsou nakonec ekonomické zájmy tou nejsilnější motivací i pro politiku? Neřekl kdysi kdosi, že „politiku a její dějiny je nutno vysvětlovat z ekonomických vztahů a jejich vývoje a ne naopak“?
      Podle mého soudu se dnes celý svět nachází na rozcestí. Ví se dobře, kam vedou jednotlivé cesty. Chybí však rozhodnost a vůle zvolit tu správnou. Pořád se někdo kojí iluzí, že donutí svět, aby šel tou cestou, kterou on považuje za nejschůdnější a nejsprávnější. Bude opravdu vždy záležet jen na tom, kdo v zemích, které mají rozhodující vliv, se stane prezidentem? A v jaké vlastně situaci se svět nachází, jestliže o jeho osudu bude rozhodovat to, kdo stane v čele státu, byť státu mocného a silného? Kde máme získat jistotu, že se dostane skutečná moc do těch nejsprávnějších rukou a především hlav?
      To je, podle mého soudu hlavní otázka dnešní doby! Od jejího zodpovězení bude zodpovězena i otázka, kterou jsem vložil do titulku svého článku.
      V Třebíči dne 17. října 2012.



čtvrtek 4. října 2012

MINISTR SCHWARZENBERG A PREZIDENT RF V.V.PUTIN

MINISTR SCHWARZENBERG A PREZIDENT RF PUTIN


     Ministr české (!) vlády, jemuž bylo svěřeno řízení resortu zahraničních věcí, pan Karel Schwarzenberg, si při svém posledním pobytu na území Spojených států amerických, řečeno jazykem lidu z českého Podkrkonoší (Jaroslav Zaorálek, Lidová rčení, nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1963), zase jednou „pustil hubu na špacír“.
     Když jej předtím „vrchnost“, představovaná státní sekretářkou USA paní Hillary Clintonovou, poklepala na rameno, tak si zřejmě pospíšil, aby osvědčil svou věrnost, a s téměř slouhovskou oddaností (tak to alespoň na mne působí) si „vzal si na paškál“ prezidenta Ruské Federace Vladimíra Vladimíroviče Putina.
     Podle deníku Lidové noviny ze dne 27. září 2012 doslova řekl: „Putin zavedl agresivní autokracii“, „nemůžeme přistoupit na to, že nějaká světová velmoc ovládá své sousedy. Neměli bychom mít iluze o režimu, jaký Putin zavedl“, „Putin izoluje Rusko od vlivu západní společnosti“.
     Aniž bych se chtěl pouštět do hlubokého rozboru výroků ministra zahraničí mé země, musím vyslovit alespoň některé myšlenky, které jeho slova ve mně vyvolávají.
     Především je zarážející to, jak český diplomat, dokonce na půdě jiného státu, nikoliv z čí do očí, jak by se slušelo na gentlemana, jmenuje prezidenta suverénního státu, se kterým, pokud se nemýlím, máme dokonce diplomatické vztahy. Připomínám si, že dokonce Adolf Hitler, který Čechy již od svého mládí bytostně nenáviděl, a samozřejmě nenáviděl také tehdejšího prezidenta Československa Dr, Beneše, o tomto muži hovořil jako o „Herr“ Benešovi. Po českého ministra však je prezident RF jen „Putin“. Možná, že tak oslovuje pan Schwarzenberg své poddané a sluhy na svém panství, ale ve vztahu k hlavě státu jiné země, to považuji za nepřípustné. A to ani ne, jestliže by to pronášel v nějaké krčmě u piva. Pan Schwarzenberg si možná neuvědomuje, ač by měl, že z takových výroků se vytváří atmosféra, která pak může rezultovat i útok na hlavu státu, jak se to stalo v Chrastavě.
     Ač velice pečlivě sleduji vše, co se odehrává v Rusku, samozřejmě jen podle toho, co je mi přístupno v Internetu, a toho není málo!, tak nenacházím jediný projev toho, co pan Schwarzenberg nazývá „agresivní autokracií“ tedy přeloženo do češtiny, ve které má ministr zřejmě velké slabiny, znamená „útočnou, výbojnou samovládu“.
     Jestli snad některá, s námi sousedící velmoc, což v případě České republiky nemůže být nikdo jiný, než Německo (s jinou velmocí nesousedíme), nás chce ovládnout, aniž ministr konkretizuje, o koho se jedná a v čem se ona snaha po ovládnutí projevuje, pak to není nic jiného, než poplašná zpráva. Ta by měla být oficielními místy buď potvrzena nebo vyvrácena. Jinak to nemůže vyvolat nic jiného, než neklid. Osobně si ještě pamatuji, co znamenalo „ovládnutí“ naší země sousední velmocí v letech 1939-1945.
     Jestli někdo v Rusku izoluje národ od vlivu západní společnosti, a neřekne, v čem tento konkrétní vliv Západu, od kterého prezident Putin izoluje Rusko, spočívá, pak bych si mohl myslet, že je to i izolace od zhoubného vlivu všech možných thrillerů, zabijáckých praktik, masového zabíjení, extrémního erotismu apod. Pak bych jen litoval, že k takové izolaci náš stát, bohužel, ještě nepřistoupil.
     Závěrem: výroky, které pronesl ministr Schwarzenberg, jsou pro mne, jako pro občana naprosto nepřijatelné a mohu se jen děsit toho, že by snad muž, s podobnými pohledy na Rusko, mohl usednout do křesla hlavy státu.



neděle 16. září 2012

RUSKO JE DÉMONIZOVÁNO

RUSKO JE DÉMONIZOVÁNO
Co soudí americký politolog Paul Roberts o „kauze“ Pussy Riot.
(«РОССИЮ ДЕМОНИЗИРУЮТ...»
Американский политолог отвечает на вопросы «ЗАВТРА»)

      Na toto téma s ním besedoval Jevgenij Popov. Záznam byl zveřejněn v novinách  "ЗАВТРА" 12. září 2012 ( http://www.zavtra.ru/content/view/rossiyu-demoniziruyut/). Přeložil z ruštiny autor tohoto blogu. Otázky Jevgenije Popova jsou psány kurzivou. Překlad není doslovný.
     Kdo to je Paul Roberts? Byl pomocníkem ministra financí v administrativě Ronalda Reagana. Je americkým politologem. Publikoval nedávno několik článků o případu Pussy Riot. Články vyvolaly bouřlivou reakci ve Spojených státech i ve světě.
     Paul Roberts říká, že případ Pussy Riot je součástí procesu, který má démonizovat Putina a Rusko. A to proto, že překážejí Washingtonu v tom, aby mohl realizovat své plány týkající se Syrie a Íránu.
     Je nesmyslné si myslet, že vláda Spojených států má nějakou starost o nějaké tři ženy ženy v Rusku v době, kdy vede války s občany suverénních států. Škody, které už byly způsobeny těmto suverénním státům, jsou obrovské. Jsou to statisíce mrtvých, včetně žen, dětí a starých lidí na vesnicích. Jejich osud však nikoho nezajímá. Je to téma, které nezajímá ani státní sekretářku Hillary Clinton. Do rvačky o Pussy Riot se však vrhla velice rychle. Nemyslím si , že bylo třeba zavírat do vězení tyto tři ženy. Reakce na jejich vystoupení však byla organizována. Nikdo předtím o těchto ženách neslyšel, to přece nejsou žádní „Beatles“.
     V čem spočívá role Hillary Clinton?
     Vše je jednoduché a všichni to dobře vědí. Jestliže s Amerikou spolupracujete, pak je vše v pořádku a nezáleží na tom, jestli je u vás demokracie nebo nelidská diktatura. Jestliže však tato spolupráce absentuje, pak budetet démonizován, udělají z vás zástupce pekla. Myslím si, že v okamžiku, kdy začal Putin trvat na dodržování mezinárodního práva, okamžitě byl zapsán na „černou listinu“. Je samozřejmé, že dloudobá dominance Velké Británie a pak Spojených států vedly k tomu, že angličtina proniká v mezinárodních záležitostech všude. Proto je i síla americké propagandy tou největší silou.
     V čem tedy spočívá role Hillary Clinton?

     Prohlášení státní sekretářky USA je signálem pro všechny země NATO, pro všechny spojence Ameriky. Tento signál okamžitě pronikne všude: „O.K., všichni se vrhneme na Putina“. Viděli jsme, jak se to děje. Úloha Hillary Clinton se omezila jen na to, že jednoduše řekla: „O.K., nebudeme telefonovat odděleně každému z vás, tady máte náš názor na tuto věc, a můžete konat!“
     Podle reakce na onu výzvu lze snadno vidět, kdo je „náš“ a kdo je „cizí“. Aktivisté ochrany lidských práv nám však říkali, že to je politická akce, která je namířena proti Putinovi. Není to chybné tvrzení?
     Ano, byla to politická akce namířená proti Putinovi. Já tvrdím, že organizace jako je na příklad „Human Rights Watch“ nebo „Amnesty International“ by se neměly tak podřizovat vládě Spojených států. Oslabuje to důvěru k těmto organizacím a komplikuje to jejich možnosti bránit lidská práva. Jestli se však na ně podíváte, tak zjistíte, že je tam méně starostí o ženy z Pussy Riot, ale že převažuje snaha pošpinit Putina. Je to však jeho chyba? Ne, není: jestli existuje zákon a vy se jím řídíte, ale Putin řekne: „Ne, neřiďte se zákonem“, pak se začne žít ne podle zákona, ale podle Putina, a tehdy se on stane despotem, diktátorem. Jestliže však žijete podle zákona, musíte jej dodržovat.
     Druhý moment spočívá v tomto: kdyby měl Putin dokonce možnost legálním způsobem změnit rozhodnutí soudu, pak to pod takovým tlakem nemůže udělat. Pokud by to udělal, bylo by možno říci: podívejte se, podlehl tlaku ze zahraničí, je to slabý vůdce, s ním není třeba počítat. Všichni nespokojenci pak začnou hledat podporu u Spojených států. To pak vyvolá velký neklid v Rusku, tedy to, co si právě Washington přeje. Slabé Rusko, slabá Čína- to je pro Spojené státy výborná věc. Rozeštvávat lidi v těcho zemích libovolným způsobem je v zájmu USA.
     Jestliže by všichni, kdo dělají povyk okolo Pussy Riot, chtěli skutečně těmto ženám pomoci, pak by neútočili na Putina. Museli by vytvořit atmosféru, ve které by Putin musel změnit rozsudek. To však nedělají. Právě proto říkám, že ve skutečnosti jim o tyto ženy nejde. Používají jich jen k tomu, aby vrazili Putinovi do zad nůž. Všechny vášně okolo Pussy Riot jsou jen „krokodýlími slzami“. Jestliže jste ve stavu války s několika zeměmi, jestliže tam posíláte bezpilotní letouny, jestliže bombardujete školy a nemocnice, jestliže bombardujete staré lidi ve vesnicích, jaký byste měli důvod pro to, abyste projevovali starost o tři ženy, které jsou odsouzeny ke dvěma rokům vězení?
     Kdyby někdo zorganizoval v něteré z amerických církví podobnou „bohoslužbu“, jak by na to reagovala moc?
     V různých státech jsou podobné činy hodnoceny různě. Na jednom místě by je možná potrestali, v druhém spíše ne. Jestliže by k něčemu podobnému došlo třeba v židovské synagoze, pak by to mohla federální vláda prohlásit za zločin, kterým se projevuje nenávist, protože je to namířeno proti Židům. Může se do toho vložit Ministerstvo spravedlnosti nebo Federální agentura bdící nad dodržováním právních poměrů. Ty mohou pak vyslovit cokoliv. Třeba jen to, že se jedná o místní extremismus.
     V čem je příčina toho, že hvězdy šoubyznysu jako třeba Robert de Niro, Paul Mc Cartney, Madonna, začali ještě před provedením soudu v Moskvě vystupovat na podporu Pussy Riot?
     Těžko říci. Zřejmě ze stejných důvodů, jako to dělali ostatní. Byla to zkouška loajality. Byla to zkouška, jak funguje systém „svůj-cizí“. Nemyslím si, že by třeba Madonna cokoliv znala ze zákonů Ruska nebo věděla něco o „tvorbě“ této skupiny.
     Proč vy nejste příslušníkem skupiny „svých“?

     Proč jsem se nestal částí této propagační mašinérie?
     Ano.
     Protože poté, kdy došlo k rozpadu SSSR, byla v USA vytvořena a uvedena do života velice nebezpečná ideologie. Nazývají ji neokonservatismem. Ve své podstatě je to marxismus v té nejnebezpečnější formě. Podstata této idelogie spočívá v tom, že my Američané, jsme výjimečným národem. A z toho důvodu máme právo diktovat svou vůli světu. V tom je hlavní ponaučení, které nemá alternativu. Proč nemá? Protože jakmile se objeví taková ideologie, pak pro ni neexistuje mezinárodní právo, neexistují místní zákony, neexistuje Ústava USA, neexistuje morálka. Vláda zrušila „Habeas Corpus Act“. Vláda dnes říká, že může uvěznit své občany a držet je za mřížemi bez soudu a bez potrestání. To znamená, že může zabíjet americké občany bez jakéhokoliv soudu. Jsou to mimořádná opatření policejního státu. Jestliže by byl něco takového požadoval Ronald Reagan, pak by jej byli okamžitě obvinili z „impeachmentu“.Dnes jsou však všichni zastrašeni a akceptovali novou totalitu. A totalita je vždy agresivní. Neokonservativci zaútočili na Irák na základě lživého tvrzení, že tam jsou zbraně hromadného ničení. Zaútočli na Afgánistán, ačkoliv víme, že Talibánci neměli nic společného s tragédií 11. září. Jestliže pozorujete ve své zemi takové změny, jestliže vidíte úlohu propagandy, která pracuje na tom, aby vaše země byla vehnána do nové totality, pak musíte volit. O tom jde řeč. Řeč nejde o třech ruských ženách, které uvěznili na dva roky, řeč jde o agresivní ideologii o výjimečnosti Spojených států. Zní to stejně jako zněla slova Adolfa Hitlera a arijské nadřazenosti. O takové nadřazenosti vypovídají prohlášení z Washingtonu. Jestliže kráčíte po takové cestě, jestliže hlásáte svou nadřazenost, jestliže hovoříte o své nadřazenosti, pak kráčíte po stejné cestě, po které kráčel Adolf Hitler se svou koncepcí nadřazenosti „arijské rasy“ a jednoduše řečeno pášete zločin. Je to velice nebezpečná ideologie.
     V Rusku je to stále častěji nazýváno „tržním fašismem“. Jak daleko, podle vás, došlo omezení práv a svobod v současných Spojených státech?
     Pohleďte na věc Juliana Assangea. Představitelé Washingtonu hlásají, že je to špion, jelikož zveřejnil tajné dokumenty, které kazí pověst vlády USA. V dobách Vietnamské války jistý Daniel Berrot zveřejnil tajné dokumety Pentagonu v novinách „The New York Times“. Vláda jej nemohla pronásledovat v důsledku Prvního ústavního dodatku. Tato ochrana však dnes zmizela, popírají její existenci ve věci Assangea, který uvízl na velvyslanectví Ekvadoru v Londýně. Jsem přesvědčen, že Londýňané podle pokynů z Washingtonu mu nedovolí odejít, dokonce ani tehdy ne, jestliže bude označen za uprchlíka. Je podezření, že jej vydají do Švédska, Američané budou požadovat jeho vydání, Švédové to udělají, a bude odsouzen jako špion. To jasně dokazuje, že První dodatek Ústavy už v podstatě neexistuje. Sice existuje, ale vládě je lhostejný.
     Je zde podezření, že Američané jsou dnes cílevědomě izolováni od plných a důvěryhodných informací o událostech ve světě, že se jim prostě lže, jak se to stalo ve věci Pussy Riot. Je tomu tak?
     V době vlády Clintona pět velkých megaspolečností koupilo všechna média. Dnes tato fungují jako propagandistický mechanismus. Tento mechanismus nemůže proti vládě vystupovat, protože vláda vydává licence na zveřejňování informací. Rovněž nemohou vystupovat proti korporacím, protože od nich získávají peníze za reklamu. Proto musíte využívat Internet, hledat nezávislé zdroje, kterým důvěřujete, včetně zdrojů zahraničních. Dokonce ani poté nemůžete vědět všechno, můžete vědět jen o něco více než vědí druzí. Nevím, zda toto všechno zná i naše elita. Mám podezření, že je přesycena arogancí a sebechválou, předpoklady, nikoliv však realitou. V takové situaci, kdy je zde nebezpečná ideologie a slabá informovanost, se velice podobáme Titaniku a můžeme se setkat s katastrofou. Nechci, aby k něčemu takovému došlo.

     Až sem tedy překlad podstatných částí rozhovoru. K tomu chci připojit několik svých poznámek.
     Chování českého ministra zahraničí knížete Schwarcenberga v této věci mi jen potvrzuje názor Robertse, jak vše funguje. Ministra české vlády nechává v klidu studenoválečnické prohlášení Mitt Romneye ve Varšavě o tom, že „Rusko je nepřítelem Spojených států číslo jedna“ a konsekvence takového prohlášení pro český národ.  Český národ mu nestojí za to, aby se k takovému názoru vyjádřil a sdělil, zda i on, jako přítel Ameriky, sdílí s Mitt Romneyem stejný názor nebo se od něj distancuje. Soudím, že máme právo to znát, zejména proto, že pan Schwarcenberg se také bude ucházet o naše hlasy v boji  o úřad prezidenta.
      Avšak rozhodnutí soudu první instance v Moskvě ve věci „zdivočelých vagin“ (můj vlastní překlad anglických slov „Pussy Riot“), které pro mezinárodní postavení České republiky nemá absolutně žádný význam, jej okamžitě probudí z podřimování  (pro něho zřejmě dost častý modus vivendi) a výrok soudu ve svém prohlášení odsoudí, aniž vyčká, jak by slušelo člověku v jeho postavení, alespoň toho, až tento rozsudek nabyde právní síly. Proč to asi dělá? Vždyť podobné vyjádření vládního úředníka není ničím jiným, než hrubým vměšováním se do vnitřních věcí suverénního státu , neboť představuje nepřípustný nátlak na jednání justice i vládních činitelů státu, s nímž, kromě jiného, máme diplomatické vztahy. To už nepřipomínám staletou historii vztahů českého a ruského národa. To si, podle mého soudu, nesmí ministr zahraničí jakéhokoliv státu, dovolit. Což samozřejmě platí nejen pro našeho ministra, ale i pro ministry Německa, Francie. U těchto snad lze jejich chování považovat za přežitky, které je pronásledují  z minulosti svých zemí.  Stačí si jen připomenout, jakou roli jejich předchůdci hráli  třeba v Mnichově v roce 1938! Ale český ministr?
     Proč to udělal ministr mé země, pro to mám jediné vysvětlení: motivací nemůže být nic jiného než zarytá nenávist k Rusku. Tu může v takové chvíli ministr projevit, protože cítí za svými zády podporu mocných, kterým zřejmě slouží více, než vlastní zemi. Myslím, že chtěl tímto také ukázat národu, o jehož hlasy se bude ucházet jako kandidát na úřad prezidenta, že „kašle“ na slova současného prezidenta, který právě k funkcionářům jeho resortu prohlásil, že „cesta k prosazení dobrého jména naší země v zahraničí nevede skrze konformismus a bezbřehou loajalitu vůči návrhům a iniciativám, s nimiž přicházejí naši zahraniční partneři či dokonce spojenci.“ Asi zastává názor, že právě „konformismus a bezbřehá loajalita“, výběrově uskutečňovaná, by měly tvořit vůdčí ideu v práci jeho resortu, eventuelně budoucí hlavy státu.
      16. září 2012.

neděle 26. srpna 2012

VOLHA V PLAMENECH

Zdálo se toho dne, že je Volha v plamenech…
V historii Stalingradu je den 23. srpna 1942 dnem smutku.

Autorkou článku je Ludmila Ovčiniková a byl zveřejněn dne 23.8.2012 na této stránce „Století“: http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/v_tot_den_kazalos_chto_gorit_volga_118.htm

     Článek jsme přeložil a vkládám do svého blogu jako svůj příspěvek, kterým chci přispět k tomu, aby se informace o tom, co se odehrávalo ve Stalingradě 23. srpna 1942 a v měsících, které následovaly, a co významně přispělo k obratu ve Druhé světové válce, dostalo k co největšímu okruhu občanů této planety. A co by nemělo být zapomínáno kdekoliv ve světě, specielně pak v mé zemi. Od tohoto data se odvíjely i události, které přispěly k záchraně českého národa. Jestli se kdysi říkalo, že u Madridu se bojovalo i za Prahu, tak to dvojnásob platí pro Stalingrad.

Teď následuje vlastní překlad článku.


      „Před sedmdesáti roky vtrhli do Stalingradského nebe letci nacistické Luftwaffe a spáchali válečný zločin, který nemůže být promlčen.

      Z dětství si pamatuji, že se na dvorcích hlavního města každoročně 23. srpna shromažďovali sousedé, vzpomínali na své nejbližší. Konce nebrala vyprávění o tom, jakým zázrakem se stalo, že zůstali naživu ti, kdo v té době byl ve Stalingradě.

     Jeden novinář „Krasnoj zvězdy“ se zeptal maršála A.M.Vasilevského: „Na který den války si vzpomíná jako na ten nejtěžší“? Po zamyšlení odpověděl maršál: „Byl to 23. srpen 1942 ve Stalingradě“.

     Mnozí Stalingraďané si pamatovali ono teplé jitro svátečního dne. V předvečer slyšeli obyvatelé v radiu zprávy „Sovinformbyra“, ze kterých vyplývalo, že se bojuje v ohybu řeky Don. Podobné zprávy už slyšeli víc než měsíc. Zvykli si na ně. Těm obyvatelům, kteří neznali situaci na Donu, se zdálo, že se fronta nehýbe. Ráno toho dne dělníci nastoupili do směn k martinským pecím, k montážním pásům, k soustruhům. Dveře obchodů se otevíraly. Objevily se nové plakáty o programech kin.

     Ve Stalingradě v té době žilo více než 400 tisíc obyvatel. K nim ještě přibylo 300 tisíc utečenců ze západních oblastí. Nehledě na to, že válka už bouřila 70-100 kilometrů od města, evakuovalo se ne více než 100 tisíc obyvatel.

     Stalingrad byl velkým průmyslovým centrem válečného průmyslu. Byl zde jediný závod na jihu země, který vyráběl tanky. Na závodě „Barikády“ se vyráběla v té době nejlepší děla. Hutníci „Rudého Října“ odlévali ocel pro pancíře. Připomeňme si onu dobu. Byl vydán proslulý Stalinův rozkaz, ve kterém se říkalo: „Dále ustupovat znamená nejen zahubit sebe, ale zahubit i Vlast. Ani krok zpátky“.

     V dílnách byly vylepeny plakáty: „Vše pro frontu“. A tak se i pracovalo. Stalingradští dělníci neodcházeli celé dny ze závodů. Podle krutých zákonů války, nesměli pracující opouštět pracoviště bez souhlasu. Avšak ti obyvatelé Stalingradu, kteří neměli co dělat s výrobou, starci, ženy s dětmi, mohli město opustit.

     U Volhy nestál nikdo s puškou, kdo by překážel evakuaci. Každá rodina věděla: na parnících není místa dost, ale jsou tady ještě lodičky. Ale jak opustit svůj dům? Nechat tu svého otce, který odešel do fabriky? Lehce se odpovídá na takové otázky těm, kteří nemuseli dělat podobná rozhodnutí…

     Onoho dne se však situace náhle změnila. Mám ve svém novinářském archivu vyprávění I.J. Melnikova. Byl sekretářem stranického výboru Traktorového závodu: „23. srpna jsme se spolu s velkými skupinami dělníků odebrali do stepi, abychom tam budovali obranné linie. Kopali jsme protitankové příkopy, budovali jsme okopy. Pak najednou jsme z dálky od cesty, uslyšeli plesknutí. Běželi k nám lidé a křičeli: „Tanky! Německé tanky!“ Bylo obtížné něčemu takovému uvěřit. Věděli jsme , že fronta je u Donu, nějakých 70 km od města. Nařídili jsme: „Všichni odejít úžlabinami k osadě“.

     O tom, jakým překvapením bylo objevení se německých tanků na severním okraji Stalingradu, napsal později první tajemník oblastního výboru strany A.S. Čujanov: „ Zavolal mi ředitel traktorového závodu K.A. Zadorožný: „Německé tanky a pěchota jsou půldruhého kilometru od závodu“, říká mi vzrušeným hlasem. Taková zpráva pro mě byla, jakoby mě někdo udeřil obuškem do hlavy: „Nemýlíš se?“ ptám se. „Ne, nemýlím, vidím německé tanky ze svého okna“.

     Toto datum bylo v papírech německého velení zvlášť zdokumentováno.

     Hitler prohlásil: „Vyčkáme do 23. srpna. Rusové u Volhy tak zpanikaří, že budou utíkat, neohlížejíce se, až za Ural, na Sibiř…V letošním létě budou Sověti zničeni zcela. Záchrana pro ně neexistuje“.

     19.srpna zřídili němečtí vojáci přepravu přes řeku Don u stanice Trechostrovské. 23. srpna smetli pak jejich tanky zákopy a úkryty našich pěšáků, kteří bránili donskou linii. Po rovné stepi, nesetkávaje se s odporem, se řítil maximální rychlostí 14. německý tankový sbor k severnímu okraji Stalingradu. Za tanky následovala pěchota, sedící na automobilech. A téhož dne, k 16. Hodině, došli Němci k Volze. Ještě nikdy se jejich vojska nedostala tak hluboko do nitra Ruska. Tankisté, když vyskákali na břeh Volhy, oslavovali vítězství. Pak pózovali před objektivy aparátů s pozadím říční krajiny. Veliteli 6. armády Paulusovi bylo podáno hlášení a k němu připevněn snímek. „Jsme u Volhy“. Událost zaznamenal i filmový kameraman. A v Berlíně bude brzy hlasatel oznamovat za zvuků řízné hudby text, který připravil ministr propagandy Goebbels: „Zvítězili jsme u Volhy. Neodcházejte od svých přijimačů ať uslyšíte hlášení o pádu Stalingradu!“

     Stalingrad se ocitl ve smrtelném ohrožení. Naše divize se ještě v ony dni nacházely desítky kilometrů od města, držely linii v celém ohybu Donu. Vzniklo nebezpečí jejich obklíčení.

     V těchto hodinách se odehrály události, které se staly předehrou velké bitvy, když začaly boje o každý metr stalingradské půdy.

     Německá armáda se dostala k Volze blízko Traktorového závodu, který vyráběl vynikající tanky- „třicetčtyřky“. Zabránit Němcům v dalším pohybu po stalingradským ulicím mohly teď už jen tanky, které byly připraveny k tomu, aby byly odeslány na frontu a oddíly dělníků.

     Čtěte, co mi vyprávěli veteráni-tovární zaměstnanci.

     S.M.Lopatin, dílovedoucí jedné z dílen: „Ozval se zvonek telefonu: okamžitě k řediteli závodu. Všichni seděli mlčky, soustředění. Ředitel závodu Zaporožný nám nařídil: vyvést všechny tanky, které byly na továrním dvoře, na bojovou linii, dělnickým oddílům vydat kulomety a pušky. Tyto oddíly byly vytvořeny v každé dílně. Zaujmout obranu továrního sídliště“.

     Bývalý hlavní dispečer závodu S.K. Uminský: „Nevěděli jsme, kolik sil měl nepřítel, který postoupil k závodu. Nevěděli jsme, co bude ráno, co bude za hodinu. Ale nestalo se, že bych byl potkal někoho, kdo by zpanikařil nebo opustil své pracovní místo. Toho dne jsem byl ve spojení se všemi dílnami. Do montážního cechu bylo třeba rychle předávat jednotlivé uzly a detaily, pokračovali jsme ve výrobě tanků, z řad dělníků byly vytvářeny tankové posádky“.
     Bývalý dílenský mistr V.G. Sologubov: „Ráno jsme přišli do práce a večer jsme se chápali zbraní. Tak jak jsme byli, v pracovních oděvech, jsme odcházeli bránit město. Oddíly domobranců se tvořily v každé dílně“.
     Později napsal známý historik A.I.Utkin, jehož rodiče ve Stalingradě bojovali, o těchto domobrancích, kteří jako první se postavili na obranu Stalingradu, toto:

     „Bylo obtížné je zastrašit tanky- oni sami je vyráběli. Němci se v těchto lidech setkali s muži, kteří, s ochotou k sebeobětování, od dávných dob se zakódovanou historickou pamětí, milovali svou zem a kteří byli pro ni připraveni k jakýmkoliv obětem“.

     Oddíly dělníků obsazovaly obranné linie podél starého přítoku Volhy- říčky Mečetky. Ta začínala v stepi v mělké rokli, u stěny traktorového závodu už vytvořila strmé, vysoké břehy: zde pak na jejím břehu kopali domobranci zákopy, spojovací chodby. Jediný most, který byl přes říčku, byl v zaměřovačích jejich tanků. A za Mečetkou už začínaly pozice nepřátel.

     Mezi těmi, kdo v těchto znepokojivých hodinách vstoupil do oddílů dělníků, bylo mnoho těch, kteří sem přišli jako účastníci počátků výstavby závodu. Byli to lidé se zvláštním osudem. Přijížděli na základě komsomolských výzev, většinou z vesnic, byli to lidé, kteří si osvojovali profese stavbařů, kteří udivovali zemi rychlostí, se kterou se závod stavěl- za pouhých11 měsíců postavili na břehu Volhy mohutné objekty závodu. Do Stalingradu přivážely vlaky nejnovější zařízení, jež byla zakoupena v zahraničí. Tato zařízení byla pak instalována v dílnách. Ale už od prvních dnů pracoval závod jako v horečce. Smontované agregáty traktorů se rozpadaly. Nové komplikované procesy nebylo možno osvojovat si jen pomocí populárního hesla „Dáš!“ Bylo třeba se učit v každé pracovní směně, také pod vedením zahraničních specialistů. Ti byli získáváni zárukou vysokých výdělků. Vlastních inženýrů byl nedostatek. Každému bylo umožněno, by se učil: na sídlišti byla zřízena technická učiliště, technika a Institut mechaniky. V oněch letech se stát takovým způsobem staral o pracující, kteří byli budoucností země. Pro ty, kteří chtěli získat vzdělání, to nebyla lehká doba. Z dílen, ještě unaveni pracovní směnou, šli dělníci do učeben a poslucháren. Do závodu přišli jako pologramotní lidé, aby se z nich stali zkušení mistři, inženýři, tedy ti, kdo musel zachraňovat zemi, když přišla válka. Tanky, které byly postaveny ve Stalingradském traktorovém závodě, bojovaly na mnohých frontách, pomohly zachránit Moskvu.

     Nad hlubokým korytem Mečetky zaznívaly kulometné dávky. Vedle domobranců zaujali obranu kursanté vojenského učiliště, pluk divize NKVD, oddíl mořské pěchoty. Po válce bylo zveřejno hlášení generála von Wittersheima generálovi Paulusovi o prvních bojích u Volhy: „Svazky Rudé armády protiútočí, jsou podporovány obyvateli Stalingradu, již projevují výjimečnou statečnost. Obyvatelstvo se samo chápe zbraní, na bojišti leží padlí dělníci ve svých pracovních oblecích, tisknou v rukách pušku nebo pistoli. Mrtvoly ve svých pracovních oděvech ztuhly ve věžích tanků. Nic podobného jsme do této doby neviděli.“

     Ve stejnou dobu, kdy německé tanky dosáhly okrajů Stalingradu, vzlétly z letišť stovky německých letadel. Celé město bylo odsouzeno ke zničení.

     Barbarský rozkaz k tomu vydal velitel 4. letecké armády generál Richthofen. Německé letouny se přiblížily k městským čtvrtím v sevřených pravidelných formacích.Ve Stalingradě byl vyhlášen letecký poplach, který už odvolán nebyl. Jelikož ve městě ještě v té době se nenacházela naše vojska, byla vzdušná akce namířena proti civilnímu obyvatelstvu. Výbuchy ničily střechy i podlaží domů, jejich stěny se hroutily. Lidé hynuli pod rozvalinami, padali pod účinky střepin, dusili se v zavalených sklepích. Kobercové bombardování představovalo systém, který se mohl zrodit jen podle logiky a představ skutečných zabijáků. Letadla z malých výšek zasypávala čtvrti, kde bylo mnoho dřevěných domů, zápalnými bombami. Do hořících domů byly svrhávány trhavé bomby, které rozmetávaly úlomky hořících trámů a střech, oheň se rozšiřoval do sousedních ulic. „Bílé bestie“ Luftwaffe ostřelovaly letem v přízemních výškách lidi, kteří ulicemi utíkali do bezpečí. Maršál A.I.Jeremenko později napsal: „Během války jsem prožil mnohé. Ale to, co jsme uviděli 23. srpna 1942 ve Stalingradě na nás zapůsobilo jako těžká můra. Uprostřed městské zástavby to vybuchovalo, z naftových nádrží tekla hořící nafta do Volhy. Zdálo se, že Volha hoří.“

     Od počátku Druhé světové války s jejími mnohými zkázami neviděl svět ještě takové neštěstí.

     Na město tehdy útočilo 600 letadel. Tato letadla se po odhozu bomb vracela na svá letiště, doplňovala se a znovu svrhávala svůj ničivý náklad na město.Bombardování pokračovalo i v následujících dnech.

     Bylo možné, aby v takovém pekle,uprostřed výbuchů a požárů, se projevilo ještě milosrdenství? Historie desítek zachráněných dokazuje, že i něco takového je možné!

     Nehledě na smrtelné riziko snažili se obyvatelé pomáhat jeden druhému. Za dané situace se to rovnalo hrdinství. Stávalo se, že sousedé, když zjistili, že jsou lidé zavaleni troskami, běželi je vykopávat, vytahovat raněné. Před smrtí zachraňovali neznámí lidé. Je mnoho takových vyprávění. Velitelka zdravotně-sanitárního praporu Místní protivzdušné obrany (MPVO) K.S Bogdanovová si vzpomíná: „Bojovnicemi MPVO se staly dobrovolnice-děvčata, studentky, žákyně desátých tříd, úřednice. Všechny se sešly při poplachu. Jak jsme pracovaly? Vzpomínám si: přiběhla žena a říká: „Vedle nádraží to zavalilo sklep, jsou tam desítky obyvatel. Na místě jsme zjistily, že východ je zavalen. Měly jsme k dispozici jen rýče a sochory. Po několik hodin jsme střídaly jedna druhou a prorážely úzký prolez. Lidé se pomalu dostávali ven.“ „Začala hořet vojenská nemocnice uprostřed Staligradu“, vyprávěla mi bojovnice MPVO K.A.Kameněvová, „společně s pracovníky nemocnice začaly jsme zachraňovat raněné. Vběhneš do pokoje těžce raněných a ze všech stran se k tobě natahují ruce. Nevím, kde se v nás brala síla. Běžím po schodišti s nosítky, narážím do stěny a působím raněnému bolest. Ale on nás ještě povzbuzuje: „Jen odvážně, sestřičky“.

     Bombardováním městských ulic se Němci snažili zabíjet co nejvíce lidí.

     Podle slov akademika A.I.Utkina však se „z této surovosti nezrodila bojácnost uštvaného zvířete, ale vyvolávala poslední slova umírajícího: „pomsti to!“ Je téměř neuvěřitelné vyprávění o tom, jak se během tohoto bombardování utvářely nové oddíly dělníků. Vytvářeny byly v každém rajonu Stalingradu. Bojová linie na Mečetce byla doplňována stále novými bojovníky. Dělníci ze závodu „Barikády“ přitáhli děla. Domobranci- metalurgové ze závodu „Rudý říjen“ přišli s puškami. A co znamenalo tehdy dostávat se hořícímu ulicemi až k přednímu kraji! Zaznamenala jsem si vyprávění mistra závodu na zpracování a obrábění dřeva B.M.Borodina. „23. srpna nám ve sklepě za rachotu bombardování vydali zbraně. Abychom se dostali až k Mečetce, museli jsme městem projít celých patnáct kilometrů. Doslova jsme se probíjeli hořícími čtvrtěmi. A tak jsme došli až k traktorovému závoru. A tam nám přidělili úsek obrany“.

     Boje u Mečetky okamžitě získaly stalingradský charakter.

     Elitním německým jednotkám se nepodařilo obsadit město s chodu. Pět dní dělnické oddíly, pod ochranou tanků a dělostřelectva, držely obranu.

     Šestého dne jejich zákopy obsadily kádrové jednotky Rudé armády.

     Obyvatelé města, které postihlo toto neštěstí, žili ve svých sklepích a podzemních úkrytech s nadějí, že se jim podaří dostat se k Volze. Tam bylo možné se zachránit, přepravit se na druhý břeh řeky: na levém břehu byly cesty do nitra země. Z ruin města se k Volze táhli lidé. Nesli své děti, táhli káry s raněnými. Avšak ještě z dálky viděli, že nad řekou se válí dým, jsou slyšet výbuchy: přepravy se staly místem pobíjení Stalingradců. Na břehu Volhy byly k dispozici ještě obyčejné výletní parníky, čluny, bárky. Nebyly vůbec přizpůsobeny k vedení války. Němečtí letci dobře viděli, kdo sedí na jejich palubách: že jsou to většinou vystrašené ženy a děti. Tito hleděli na přibližující se letce s hrůzou. Věděli, že do nich, i když už třeba budou tonout, bude stříleno z palubních kulometů. Na břehu byl slyšet strašný křik. Tam obyvatelé města, kteří čekali na přepravu přes řeku, si ryli lopatkami a vyhrabávali vlastníma rukama v zemi jámy, aby se ukryli před střepinami. Do skupin utečenců shazovali němečtí letci bomby. Byla to exekuce nad nevinnými lidmi, která dosahovala nevídaných rozměrů. Kapitáni lodí pokračovali v plavbě po řece, která se pěnila výbuchy bomb, kličkovali, aby se vyhnuli přilétávajícím letadlům, obeplouvali místa, kde hořela nafta. Námořníci hasili požáry na palubách, pomáhali raněným, nepřetržitě opravovali své lodi. Znovu a znovu se vraceli na pravý břeh, kde na ně už čekali další uprchlíci. Každá plavba mohla i pro ně být tou poslední. Nehledě na toto vše se podařilo námořníkům vyvézt z města desítky tisíc uprchlíků.

     Příšerná taktika vybíjení obyvatelstva dostala novou tvář, když později došlo k bojům v ulicích Stalingradu. Při obsazování čtvrtí, z nichž už byly jen ruiny, házeli Němci granáty do sklepů, kde ještě se ukrývali obyvatelé města, ostatní byli pak ozbrojenými vojáky vyháněni do stepi. Mnoho obyvatel se ocitlo v koncentračních táborech, někteří z nich byli odebráni matkám a dětem a dopravováni na práce do Německa.

     Kolik lidí bylo zabito barbarským bombardováním, kolik jich utonulo ve Volze, kolik jich zemřelo za ostnatým drátem koncentračních táborů, kolik se jich nevrátilo z Německa z otrocké práce - to nedokáže spočítat nikdo. Byly rodiny, které skočily totálně. „Rozpadlo se spojení časem…“ Město utrpělo ztráty, které se promítly do osudů všech dalších pokolení.

     Na pozadí těchto tragických událostí není snadné vyznat se v historických fantaziích. Avšak i tyto fantazie už zakořenily. A nelze o nich pomlčet.

     V době Chruščova byl nalezen i viník vybití obyvatelů města. Pochopitelně tím viníkem byl Stalin. Jakoby to byl on, kdo zvláštním rozkazem zakázal avekuaci města. Za celých 70 let však žádný podobný dokument nebyl nalezen. Při tom toto tvrzení není jenom obviněním genalissima, ale představuje bolestivý úder obyvatelům Stalingradu. Na čem toto tvrzení spočívá? 20. července 1942, tedy v době, kdy se ještě bojovalo u Donu, telefonoval Stalin, který byl zneklidněn ukvapeným odjezdem z města některých vedoucích pracovníků, prvnímu tajemníkovi oblastního výboru strany A.S. Čujanovovi. Požadoval, aby se do města neprodleně vrátilo velitelství Stalingradského vojenského okruhu, aby se skončilo s podobným panickými a evakuačními náladami a prohlásil: „Stalingrad nebude odevzdán“. Zachovaly se dokumenty, jež svědčí o tom, že: přepravy pracovaly nepřetržitě, evakuace obyvatelstva probíhala jak před tímto rozhovorem, tak i po něm. Volgogradská historička T. Pavlovová uvádí ve své historické studii obsah dokumentu, který byl připraven na základě pokynů A.N.Kosygina, tehdy zástupce Předsedy Rady lidových komisařů SSSR. Uvádí se v něm, že do poloviny září roku 1942 odjelo ze Stalingradu do Čeljabinské oblasti 63.500 obyvatel, do Sverdlovské oblasti 53.700 atd. Celkem v ony dny prošlo evakuačními body 164.200 Stalingradců. Tato evakuace se prováděla snad navzdory příkazu vůdce? Představit si něco podobného v oněch letech je prostě nemožné! Dokud žili účastníci těchto událostí, neměly výmysly podobného druhu šanci. Dnes se však v tom či onom vydání přetřásají těžkosti, jež jsou spojeny s tímto smutným datem. Při tom se hovoří ani ne tak o zločinech Němců proti lidskosti, ale jsou jen posuzována již „upečená fakta“.

     2. února roku 1943 se celý svět dozvěděl o velkém vítězství u Volhy. Jménem „Stalingrad“ byly nazývány ulice, náměstí, na jeho poctu byly skládány básně, byly komponovány písně.

     Od břehů Volhy odcházela vojska západním směrem. V oněch dnech byly zhotoveny i známé letecké snímky: Stalingrad se ze vzduchu jevil jako neživá kamenná poušť. Všude jen betonové bloky, spálené ulice, ve kterých čněly k nebi komínová tělesa. 90 procet obytného fondu bylo zničeno. Přesto však ve zničeném městě doutnal život. Ze sklepů vylézali lidé, kteří to přežili. A byli takoví! Do rodných míst se pěšky nebo jako spolucestující vraceli lidé z vesnic na druhé straně Volhy, z oblastí, které byly zbaveny okupantů. Na přechodnou dobu obsazovali vojenské úkryty a zemljanky. Od Uralu, ze Sibiře, kam všude vedly cesty evakuace, se vracely karavany Stalingradců. Dnes se to zdá neuvěřitelným, ale bylo tomu tak: za pouhé čtyři a půl měsíce se po cestičkám, které byly odminovány, vrátili lidé do svého traktorového závodu. 12.června roku 1943 vyjela z vrat zničeného závodu první kolona tanků, které tam, pod otevřeným nebem, byly opraveny. Na věži každého z těchto tanků bylo napsáno: „Stalingradská odpověď“. Taková byla tedy odpověď obyvatel zvítězivšího města.
     Až do dnešního dne žije ve Volgogradu následující tradice: každým rokem 23. srpna přicházejí jeho obyvatelé k bratrské mohyle na Náměstí padlých bojovníků.

     Ve stejný den se i u Kremelské zdi u „věčného ohně“ sejdou i děti bývalého válečného Stalingradu, kteří žijí v Moskvě. Kdykoliv přicházím s kyticí spolu s krajany k pamětnímu kameni „Stalingrad“, trápí mne jedna nezodpovězená otázka: proč ví celý svět o barbarských náletech na Londýn a o zničení Drážďan, ale tragedie Stalingradu zůstává ve světě téměř neznámou? Dokonce ve specielních výzkumných pracech, jež jsou věnovány Stalingradské bitvě, se často o tomto zločinu, který byl spáchán na obyvatelích města, se často píše jen v jedné řádce. Proč tragédie, která se odehrála ve Stalingradě, by neměla být potomky promyšlena a proč by neměla být součástí světové historie jakožto svědectví o obětech nestvůrného válečného zločinu…"

Přeloženo 24. a 25. srpna 2012. Přeložil http://veter.anus@seznam.cz.

čtvrtek 16. srpna 2012

NEZNÁMÝ ROK 1937 V SOVĚTSKÉM SVAZU

    V následujícím článku uvádím vlastní překlad článku, který byl uveřejněn na této stránce:http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/neizvestnyj_37-j_778.htm.

     Článek jsem nazval NEZNÁMÝ ROK 1937 V SOVĚTSKÉM SVAZU. Představuje v podstatě rozhovor, který s doktorem historie Jurijem Nikolajevičem Žukovem vedl pozorovatel „Litěraturnoj gazety“ Vladimír Suchomlinov.
     J. N. Žukov se narodil 22.ledna 1938. Je to sovětský ruský historik, doktor historie, hlavní vědecký spolupracovník Institutu ruské historie Ruské akademie věd. Je absolventem Historicko-archivářského institutu, pracoval jako novinář v tiskové agentuře „Novosti“. V roce 1976 obhájil kandidátskou, v roce 1992 pak doktorskou, disertační práci, řídil zpracování encyklopedií „Moskva“, „Občanská válka a zahraniční intervence v SSSR“. Je autorem šesti monografií, stovky vědeckých článků z historie SSSR období let 1917-1954. Je znám svými vědeckými a vědecko-publicistickými pracemi o Stalinovi a o „stalinské epoše“. Slova Suchomlinova jsou v článku psána italikou.

     Letošní rok je obarven smutnou barvou- uplynulo 75 roků od doby, kdy se spousta našich občanů dostala do mlýnice „masových stalinských represí“. Stovky tisíc lidí v letech 1937-1938 byly zbaveny života jako „nepřátelé lidu“. Množství materiálů v tisku, v TV, na Internetu je věnováno tomuto tématu. Mnozí nepochybují o tom, že se tak stalo proto, že byl v čele SSSR diktátor Josef Stalin, který jednal tak proto, aby si upevnil svou osobní moc a vypořádal se se svými konkurenty.
     Uvádějí se určité číselné údaje, je vzpomínáno osudů konkrétních lidí, často se však nebere do úvahy to, za jaké situace k těmto represím docházelo, co jim předcházelo, jaké procesy uvnitř země a mimo ni ovlivňovaly průběh událostí. Jsou postaveny opravdu všechny tečky nad „i“? Nakolik jsou sporné důvody, které se zdají být nespornými?
     Brát do úvahy různé faktory, odhalit pozadí událostí v celé jejich nahotě, to vše neznamená ospravedlňovat to, co je neospravedlnitelné. Nikdy však není pozdě dobrat se pravdy, upřesnit hodnocení, vyvodit správné závěry. Takový přístup odpovídá historii země, historii magické, protikladné, ale současně velké. Dokážeme vidět její velikost nebo v ní nalézáme převážně jen stránky, za které se musíme stydět? Jsme dobrými studenty?
     Je tomu už víc než třicet let, kdy jsem, jako mladý žurnalista, besedoval se starým zkušebním letcem, Hrdinou Sovětského svazu, o roce 1937. Ptal jsem se jej, kde on tehdy byl. Byl jsem mladý chlapec, řekl mi, žil jsem na vesnici u Kijeva. Do vesnice se vrátily písně, zmizel hlad. „Hodně jsme pili a radovali se ze života“. Vy jste my na mou otázku, když jsem se ptal, jak lidé prožívali druhou polovinu třicátých let, řekl po telefonu. „S radostí!“ Nemá to cosi společného…
      To je normální! My dosud žijeme, celá země žije - v historii, do určité míry mytologizované. Významné události jsou často zatlačovány do pozadí, masírují se buď do očí bijící fakta, nebo ta, která jsou výhodná pro politickou moc. Obraz historie je však třeba vidět ve všech barvách. Jen se podívejte, co je dnes hlavním předmětem kritiky u hlavní opozice, ano i u všech lidí. Je to úředník-byrokrat. Už to není ani komunista, ani bolševik. Avšak všichni, ať na levici či na pravici, včetně těch, kteří sedí v Kremlu, jsou zajedno v tom, že největším neštěstím pro zemi je tento byrokrat. Při tom, když v letech 1937-1938 začali posílat do vězení byrokraty, a úder směřoval v první řadě na ně…
  
     Téměř 500 tisíc byrokratů všech úrovní (především pak straníků) bylo odvoláno z funkcí a potrestáno.
     Ano, ano.. Všichni se zaradovali. Spojovali si dohromady dvě věci. A to: nájezd na byrokraty a zveřejněnou Ústavu z roku 1936. Ta byla nazvána stalinskou. Měl jsem v archivech v rukách koncepty ústavy a viděl jsem na vlastní oči, že několik těch nejdůležitějších článků bylo napsáno vlastní rukou Stalina. Lidé dostali Základní zákon a informace o tom, že jsou odvolávání a posíláni do vězení ti, kteří stáli nad nimi a kteří se nad nimi vyvyšovali. A lidé začali zpívat.
     Předešlá Ústava (zpracovaná v roce 1923) měla dvě části. V preambuli se psalo, že svět je rozdělen na dva nepřátelské tábory – na tábor socialismu a tábor imperialismu. Tyto tábory se nutně střetnou a jasné je, kdo zvítězí. Vznikne Všesvětový svaz sovětských socialistických republik. Hlavní část ústavy pak byla psána rovněž v duchu let 1917-1918. Podle zákona značná část obyvatelstva (každoročně se tato část měnila) se dostávala na seznam tak zvaných „lišenců“. To byli lidé zbavení občanských práv, především práva volebního. Byli to lidé, rozlišovaní v první řadě podle sociálního původu- byly to děti statkářů, četníků, rodových aristokratů. Kromě toho to byli „nepmani“, kulaci…
      V nové Ústavě nebylo ani náznaku na to, že svět je rozdělen do dvou nepřátelských táborů. Za druhé tam strana byla vzpomenuta jen v článku 126. Bylo to v 10. hlavě, kde se hovořilo o právech a povinnostech občanů. V té části se hovořilo o tom, že občané mají právo vytvářet společenské organizace, jejichž jádro může v nich, nebo ve většině z nich, tvořit také společenská organizace - komunistická strana. To byl článek 126. Připomeňme si brežněvovskou Ústavu...

     Šestý článek.
     Ano. A ještě dále. Systém voleb. Až do té doby někteří měli, jiní neměli, právo volit a být voleni. Existovala nerovnost. Hlas dělníka se rovnal třem hlasům rolníka: formálně, čistě formálně, byla tak realizována diktatura proletariátu. To se rušilo. Samotné volby. Podle Ústavy z roku 1923 byly třístupňové (to znesnadňovalo svobodu volby) a bez alternativ.
  
    Co však bylo zakotveno v Ústavě z roku 1936 a co stanovil volební zákon z roku 1937?
     Především: nepočítalo se se žádnými „líšenci“. S výjimkou těch, kteří tohoto práva byli zbaveni na základě rozhodnutí soudu. Bylo zavedeno všeobecné volební právo. Přímé hlasování. Každý hlasoval pro konkrétního kandidáta do Nejvyššího Sovětu. Stalin i Molotov tento orgán otevřeně nazývali parlamentem. Volby měly být tajné, alternativní. Zákon určoval, že na každé místo musí být navrženi minimálně 2-3 kandidáti. Toto ustanovení bylo právě tím ustanovením, které vedlo k tomu, co lidé pak nazvali „ježovčinou“ a co je dnes nesprávně nazýváno masovými represemi.

    Proč najednou říkáte „nesprávně“?
    Slovo „ represe“ znamená „útisk, útlak, trest“. Trest je použitelný nejen vůči politickým soupeřům, ale předpokládá též to, že člověk může být odsouzen a potrestán za vraždu, násilí, banditizmus, loupež, úplatek, rabování. Dnes je pojem „represe“ používán jen proto, aby pod společného jmenovatele byli zahrnuti všichni uvěznění, včetně zločinců, vlasovců, včetně těch, kteří v době války sloužili v útvarech SS, včetně banderovců…. Všechny je třeba dát na jednu hromadu. Někoho jsi zabil, znásilnil a jsi odsouzen-jsi tedy rovněž oběť represí, jsi rovněž oběť stalinského teroru. Je to velice dovedný tah.
    Jsou na světě číselné údaje, které zveřejnili Solženicyn, Razgon, Antonov-Ovsejenko. Poslední ve své knize „Portrét tyrana“ píše, že počet těch, kteří byli vystaveni represím, představoval jen v letech 1935 až 1940 téměř 19 milionů lidí.

    Pokud vím, tak reálné počty jsou zcela jiné. I když jsou obrovské. K nejvyššímu trestu bylo odsouzeno kolem 800 tisíc lidí.

    Ano, tolik, ale od roku 1921 do roku 1953. Z tohoto počtu v letech 1937-1938 to bylo 681.692 osob.

     To však stejně představuje velké město našich spoluobčanů, kteří byli popraveni.  Jsou mezi nimi i ti, kteří se ničím neprovinili.
     Solženicyn uváděl zcela fantastická čísla. On měl za to, že za všechny roky sovětské moci bylo vystaveno represím 110 milionů lidí. Západní sovětologové operovali v době studené války s cifrou 50-60 milionů. Když začala „pěrestrojka“, tak tuto cifru ještě snížili na 20 milionů. V našem institutu pracuje doktor historických věd Viktor Nikolajevič Zemskov. Jako člen nevelké skupiny prověřoval po dobu několika let znovu v archivech to, jaká byla skutečná čísla těch, kteří byl vystaveni represím. Konkrétně pak těch, kteří byli postiženi podle článku číslo 58. Dospěl ke konkrétním cifrám. Když byla zveřejněny, tak se na Západě strhl pokřik. Bylo jim řečeno: prosím, tady máte k dispozici archivy. Přijeli, prověřili a nakonec byli nuceni souhlasit. Tak se mají věci. Tak tedy konkrétně!
     Rok 1935: podle článku 58 bylo uvězněno a odsouzeno 267 tisíc, z nich k nejvyššímu trestu (tj. k trestu smrti) bylo odsouzeno 1229 osob. V roce 1936 to bylo 274 tisíc a k trestu smrti odsouzeno 1118 osob. Pak následovalo vyšplouchnutí. V roce 1937 uvěznili a odsoudili podle článku 58 více než 790 tisíc a popraveno bylo 353 tisíce. V roce 1938 bylo odsouzeno více než 554 tisíce a popraveno více než 328 tisíc. Pak následoval pokles. V roce 1939 bylo odsouzeno okolo 64 tisíc a popraveno 2552 osob, v roce 1940 kolem 72 tisíc a popraveno 1949 osob.
    Celkem za období mezi lety 1921 a 1953 bylo odsouzeno 4,060.306 osob, z nich do vězení a do táborů posláno 2,634.397 osob. Zbývá tedy pochopit, proč se ta stalo. A proč právě v letech 1937-1938 došlo k tak hrozným věcem?

    Ano, toto „proč“  ale vzrušuje stále.
    Pro začátek: kdo je vinen? Říká se: Stalin. Ano, jako člověk, který stál v čele země, nese hlavní odpovědnost. Jak vše ale probíhalo?
    Je červen roku 1937. Má se konat sjezd Sovětů. Předtím proběhlo plénum strany, kde byl posouzen volební zákon. Už předtím však přicházejí od prvních tajemníků oblastních výborů, krajských výborů, ústředních výborů svazových republik pravidelně telegramy, které obsahují prosby o souhlas s uvězněním inženýrů, ředitelů závodů.
    Stalin pokaždé odpovídal krátce a kategoricky: nesouhlasím Po plénu však souhlasil. S čím souhlasil? Souhlasil s tím, co dnešní naši „demokraté“ pečlivě zapomínají.
    Krátce po plénu, které podpořilo nový volební zákon s alternativními kandidáty, hrnuly se do Moskvy šifrované telegramy. Tajemníci oblastních výborů, krajských výborů, svazových republik prosili o schválení tak zvaných limitů. Tyto limity představovaly počty těch, které bylo možno uvěznit, popravit nebo odeslat do míst vzdálených. Nejhorlivějším mezi všemi byla „oběť stalinského režimu“ Ajche: byl tehdy prvním tajemníkem Západosibiřského krajského výboru strany. Požadoval právo zastřelit 10800 osob. Na druhém místě byl Chruščov, který stál v čele Moskevského oblastního výboru. Ten požadoval souhlas k zastřelení „jen“ 8500 osob. Na třetím místě byl první tajemník Azovsko-černomořského krajského výboru (dnes je to Don a Severní Kavkaz) Jevdokimov. Ten požadoval souhlas se zastřelením 6644 osob a s odesláním 7 tisíc osob do tábora. Telegramy s krvežíznivými žádostmi posílali i další tajemníci. Ty však obsahovaly jen skromnější čísla: půldruhého tisíce, dva tisíce…
    Po půl roce, kdy se Chruščov stal prvním tajemníkem ústředního výboru Ukrajiny, obsahovala jedna z jeho prvních depeší do Moskvy žádost o souhlas se zastřelením 20000 osob. A při tom už tam první řada represí proběhla.

    V čem spočívala motivace těchto požadavků?
    V jediné věci: psali, že NKVD právě odhalilo ozbrojenou spikleneckou organizaci, která připravuje povstání. Uskutečnit v takové situaci alternativní volby prý nelze. A to ne do té doby, dokud nebudou likvidovány tyto, domnělé, spiklenecké organizace.
    Zajímavé je i to, co se dělo na samotném plénu při projednávání zákona o volbách. Nikdo nevystupoval otevřeně, ale z nějakých důvodů téměř všichni „krvežízniví“ se odebírali jeden za druhým ke Stalinovi v předvečer pléna do jeho kabinetu…Po jednom, ve dvou, ve třech…Po těchto návštěvách Stalin kapituloval.
    Proč se tak stalo? Lze to pochopit. V této době si uvědomil, že ministr vnitra Ježov, se mu prakticky nepodřizuje.

    Tomu nelze uvěřit!

    Pročpak ne? Jakožto bývalý tajemník oblastního výboru, byl Ježov zajedno s ostatními.
    To znamenalo jediné: jestliže jim Stalin odepře podporu, pak vystoupí na tribunu někdo z členů ÚV a řekne: „Drazí soudruzi! Stalin svou veškerou poslední činností prokazuje, že je revizionistou, oportunistou, že zrazuje věc Října, Leninovu závěť, že zradil naši Revoluci“. A uvedli by ne jeden, ale desítky příkladů.

    To znamená, že se Stalin buď zachoval zbaběle a bál se, že ztratí svou moc, nebo prostě hrál svou hru. Jak to lze objasnit? Avšak já jsem vás přerušil…
    Podívejme se na příklady. Rok 1934, září, SSSR vstupuje do Ligy národů, která byla naší propagandou charakterizována jako nástroj imperialismu. V květnu 1935 je pak podepsána smlouva s Francií a s Československem o společné obraně v případě německé agrese.
    V lednu 1935 se objevují zprávy o přepracovávání Ústavy. A brzo tedy se už „skupina soudruhů“ dovídá, jaké změny jsou na obzoru.
    V červenci 1935 se odehrává Sedmý, poslední, kongres Kominterny, kde jeho vedoucí Georgij Dimitrov prohlašuje, že od nynějška se musí komunisté, jestliže se chtějí dostat k moci, o to snažit ne cestou revoluce, ale demokratickou cestou. Ve volbách. Navrhuje, aby byly vytvářeny Lidové fronty: komunisté společně se socialisty, s demokraty. A takový obrat byl z hlediska skalních bolševiků zradou. Komunisté podle nich jdou cestou dohovoru s nepřáteli komunismu, se sociálními demokraty.

    Ruší se tvrdé schéma: komunismus versus imperialismus.
    Ano, je to tak. Pokračujme. Rok 1936. Ze scény Kamenného divadla Tajrova je stažena komická opera Borodina „Bohatýři“ v novém libretu Děmjana Bědného. Je publikováno usnesení o příčinách tohoto kroku. Vysvětluje se, že prý Bědnyj urážlivým způsobem charakterizoval hrdiny starého ruského eposu a očernil kladné stránky naší historie – příchod křesťanství do Ruska. A byl zde ještě konkurz na učebnici historie, na kterou bylo v roce 1917 zapomenuto, došlo o obnově historických fakult, které byly uzavřeny v roce 1918. V roce 1934 bylo zřízeno vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. A to navzdory mínění ultralevých. O rok později jsou znovu vytvářeny kozácké oddíly… To není zdaleka vše. Rusko je navraceno do Ruska…
    Koncem roku 1935 poskytl Stalin interview americkému žurnalistovi Howardovi. Řekl mu, že brzy budeme mít novou Ústavu, bude nový systém voleb a že dojde k zuřivé bitvě mezi kandidáty, protože je bude navrhovat nejen strana, ale jakákoliv společenská organizace, dokonce jen skupina lidí.
    Najednou došlo k diskuzím mezi členy ÚV: co to znamená, to i popové budou moci navrhovat kandidáty? Odpovídá se jim: a proč ne? I kulaci? Nikoliv kulaci, ale lid, tak se to vysvětluje. Vše to polekalo partokracii.
    Má poznámka. Slovo partokracie je pojem, který vyjadřuje faktické řízení země, jež uskutečňují vrcholné orgány stranického aparátu; zahrnuje stranické pracovníky, kteří mají v rukách reálnou moc. V nejširším smyslu slova je to takový systém, kdy celý politický systém země spočívá na politických stranách, bez kterých nemůže existovat. Lze se jen ptát, zda něčím podobným není i zastupitelská demokracie našeho typu?
    Velká část prvních tajemníků si uvědomila, že nadělala mnoho škod. Především v průběhu kolektivizace došlo k velkým přehmatům. Za druhé zde byly velké chyby, k nimž došlo během první pětiletky.
    Velmi mnoho prvních tajemníků bylo pologramotnými lidmi. Bylo výjimkou, jestliže to byli absolventi církevní výběrové školy u Rusů nebo židovské náboženské školy u Židů. Jak tito lidé mohli kontrolovat výstavbu průmyslových gigantů? Snažili se řídit, aniž čemukoliv rozuměli. Důsledkem toho byl vzrůst nespokojenosti u zemědělců, dělníků, inženýrů, protože tito všichni jejich „řízení“ pociťovali na sobě.

    Vytvářel se inženýrský stav, mnohé se měnilo, bylo obtížné ukrývat šídlo v pytli.
     Místní straničtí vůdci se báli alternativních voleb, když by se vedle nich objevil jeden - dva kandidáti. A nezískat mandát poslance Nejvyššího Sovětu, mohlo znamenat, že v Moskvě, na Kádrové správě ÚVVKS(b), řeknou: „Soudruhu, lidé tě nepodpořili. Hledej si proto práci, na kterou budeš stačit, nebo se jdi učit“. Stalin v těch letech nejedenkrát říkal, proč si člověk, který se dostal na vysokou funkci, myslí, že všechno zná. Ačkoliv ve skutečnosti nezná nic. To byla přímá narážka, partokraté zpozorněli.
    A semkli se, jako jakákoliv jiná korporace, a přinutili Stalina, že se v roce 1937 vzdal myšlenky alternativních voleb a tím jej, ve skutečnosti, diskreditovali.
    V únoru 1938 byl na řádném plénu ÚV učiněn pokus zastavit represe. Vystoupil Malenkov, který v té době byl náčelníkem Správy kádrů ÚV, a otevřeně kritizoval ty, kteří se zvlášť protivili.
    Obrátil se k Postyševovi (tem předtím pracoval na Ukrajině, v tomto okamžiku byl prvním tajemníkem Kujbyševského oblastního výboru) a zeptal se jej: „Už jste zavřel ve své oblasti celý sovětský, komsomolský, stranický aparát, jak dlouho ještě to potrvá?“ Postyšev odpověděl: „Zavíral jsem, zavírám a budu zavírat. Je to moje povinnost“. Malenkov se obrací na Bigorova, prvního tajemníka Azerbajdžanu: „Jak můžete podepisovat dokumenty na zastřelení a na uvěznění, ve kterých nejsou ani jména, jen počty těch, které je třeba zavřít nebo popravit?“ Ten mlčel.
     Stalin musel rychle odvolat Ježova, jehož rukama byly prováděny nezastavitelné represe.

    Tehdy se říkalo: rukavice Ježova. Podívejme se tedy, jakým on byl!
    Povolali z Tbilisi Beriju, který byl tehdy právě zvolen tajemníkem Zakavkazského krajského výboru strany a jmenovali jej náčelníkem Hlavní správy státní bezpečnosti- to byla trestající složka NKVD. Ale Berija se s Ježovem nedokázal vypořádat. Koncem listopadu 1938 byl Ježov povolán ke Stalinovi. V kanceláři byli přítomni Vorošilov Molotov. Jak lze soudit, nestačila jedna hodina na to, aby Ježova donutili opustit funkci.
    Podařilo se mi najít varianty jeho „abdikace“. Je napsána na různých papírech. Jeden papír, to je obyčejný bílý list. Druhý je linkovaný papír, třetí čtverečkovaný… Dávali mu to, co bylo po ruce, jen proto, aby to bylo dokumentováno. Zpočátku byl Ježov ochoten se vzdát všeho, kromě funkce lidového komisaře. K tomu rozhodnutí ale nedošlo. Na funkci byl jmenován Berija.
    Krátce na to opustilo lágry více než milion osob. Vzpomeňme jen historii Rokossovského. Takových bylo mnoho. V těch oblastech, kde byly ty nejodpornější represe, byli uvězněni příslušníci NKVD, kteří falšovali spisy, byli souzeni ve veřejných soudech. Informace byly zveřejňovány v místním tisku. Něco takového už ale nebylo v době, kdy se rehabilitace prováděly za Chruščova. Současně prováděl Berija čistku v NKVD. Můžete si vzít k ruce jakýkoliv zpravodaj o kádrech, bylo jich vydáno několik. V NKVD tvořili horní i střední úroveň řízení většinou pologramotní Židé. Většina z nich byla poslána na onen svět nebo do táborů. Na jejich místa pak brali lidi buď s vysokoškolským vzděláním, nebo i s neukončeným, z třetích nebo čtvrtých ročníků. Převážně to byli Rusové. Tehdy i došlo k ostrému poklesu počtu osob, které byly odsuzovány do vězení.

    Došlo jen k poklesu, k přerušení však nedošlo.
    Jestliže hovoříme o článku 58, nesmíme zapomínat na jednu věc. Mé kolegyni, doktorce historie Galině Michajlovně Ivanovové se podařil jeden objev, který je zajímavým z hlediska pochopení té doby. Před válkou i po ní profesionální zločinci podle jejich pravidel nesměli pracovat a také nepracovali. Avšak do táborů každého půlroku přijížděl výjezdní soud. Ten zjišťoval, zda nejsou porušována pravidla režimu vězňů. Ti, kdo odmítali pracovat, byli souzeni pro sabotáž. A na sabotáž se rovněž vztahoval onen článek 58. Proto je třeba vidět, že pod tento článek spadali nejen „Stalinově skupině“ političtí nepřátelé, nebo ti, kteří k ní byli počítáni, ale i zločinci odmítající pracovat. Samozřejmě, že i skuteční špioni, diverzanti, a i těch nebylo málo.
    Musím také poznamenat, že proběhl v květnu 1937 proces o tak zvaném spiknutí v NKO, tedy v Lidovém komisariátu obrany.
    Přetrvává představa, že skoro celý velitelský sbor armády a námořnictva byl vystaven represím. Badatel O.F. Suvenirov vydal knihu s údaji o vojácích (do posledního jedince), kteří byl uvězněni v letech 1935-1939: jsou tam uvedena: příjmení, jméno, otčestvo, datum narození, hodnost, funkce, kdy uvězněn, rozsudek. Je to tlustá kniha. Z ní vyplývá, že 75% těch, kdo byl vystaven represím v resortu komisariátu obrany, že to byli komisaři, vojenští právníci, vojenští intendanti, vojenští lékaři, vojenští inženýři. Je tedy legendou i to, že bylo zničeno celé velení armády.
     Říká se, jak by to bylo vypadalo, kdyby byli zůstali na živu Tuchačevskij, Jakir a další. Položím otázku: „Jaké bitvy s cizími armádami vyhráli tito naši maršálové a generálové?“

     Prohráli polskou kampaň.

     Ano, to je vše! Nikde jinde nebojovali. Při tom je známo, že jakákoliv občanská válka se velice liší od války mezi státy.
    V „kauze NKO“ se nalézá zajímavý detail. Když přednášel Stalin na Vojenské radě doklad „O vojensko-politickém spiknutí“, pak se soustředil na tom, že toto spiknutí bylo vyvrcholením případu, který v roce 1935 obdržel název „Klubko“ (Клубок).

    Mám za to, že ne všichni vědí, co to představuje.
    Koncem roku 1934 poslal Svanidze, Stalinův švagr, bratr jeho první ženy, jenž pracoval ve finanční sféře, Stalinovi dopis, ve kterém upozornil na to, že existuje spiknutí proti „Stalinově centristické skupině“. Kdo tvořil tuto skupinu? Byl tam samotný Stalin, pak Molotov-předseda vlády, Ordžonikidze- ten řídil výstavbu těžkého průmyslu, Vorošilov-lidový komisař obrany, Litvinov-lidový komisař zahraničních věcí, který realizoval aktivní politiku sbližování se západními demokraciemi, Vyšinskij- od roku 1935 prokurátor SSSR, tedy člověk, který vrátil do Leningradu všechny osoby, které odtud byly vysídleny po vraždě Kirova, člověk, který osvobodil kolem 800 tisíc rolníků, kteří strádali z důvodů tak zvaných „třech klásků“. Do této skupiny také patřil Ždanov, ten nahradil Kirova v Leningradě a dva, velice důležití muži z aparátu ÚV: Stěcký, který vedl Oddělení agitace a propagandy a Jakovlev (Epštejn), tvůrce nejmasovějších tiskovin „Rolnické noviny“ («Крестьянская газета») a „Chudina“ ( «Беднота»), talentovaný novinář. Oba byli členy komise pro tvorbu Ústavy, Jakovlev byl autorem volebního zákona.
    Po vzpomínaném plénu z roku 1937, na kterém partokraté podpořili volební zákon jen formálně, byl Stěckij a Jakovlev uvězněni a zastřeleni. Na tyto se dnes nevzpomíná, ale nad Tuchačevským, Uborevičem, Jakirem a dalšími se roní slzy.

    Vypadá to tedy tak, že Stalin by vynucen tyto dva obětovat.

    Ano, vypadá to tak. Probíhal zuřivý zápas. Pro všechny je hrdinou Bucharin. Když však jeho pozvali na ÚV k vážnému rozhovoru, začal tím, že předložil seznam svých žáků. Tím je přinášel jako oběť. Znamená to jediné: jakmile pocítil, že to s ním nevypadá dobře, pospíšil si, aby místo sebe odevzdal jiné.

    Slyšel jsem takovou definici: rok 1937 byl rokem odplaty směřující vůči leninské gardě, a roky 1934 a 1935 byly k tomu přípravou.
    Tak může mluvit básník, která uvažuje v obrazech. Je to však jednodušší. Dokonce po vítězství Říjnové revoluce nepřemýšlel Lenin, Trocký, Zinovjev a mnozí další o tom, že socialismus může zvítězit v zaostalém Rusku. S nadějemi se dívali na průmyslově rozvinuté Spojené státy, Německo, Velkou Británii, Francii. Carské Rusko, co se týče průmyslového rozvoje, bylo až za maličkou Belgií. Na to se zapomíná. Jaké prý bývalo Rusko! Ale v První světové válce jsme zbraně kupovali u Angličanů, Francouzů, Japonců, Američanů.
     Bolševické vedení se spoléhalo ( o tom velice jasně psal Zinovjev v „Pravdě“) pouze na revoluci v Německu. Jestliže prý se Rusko spojí s Německem, pak bude možné budovat socialismus.
     Avšak ještě v létě 1935 psal Stalin Zinovjevovi: „Jestliže na komunistickou stranu Německa spadne moc s nebe, tato nebude schopna ji udržet.“ Stalin byl jediným člověkem ve vedení, který nevěřil ve světovou revoluci. Byl přesvědčen, že naší hlavní nadějí je samotné Sovětské Rusko.
     Co následovalo? K revoluci v Německu nedošlo. V naší zemi byl zahájen NEP. Za několik měsíců celá země zasténala. Podniky byly zavírány, objevily se miliony nezaměstnaných, ti dělníci, kteří si udrželi práci, dostávali 10-20 procent toho, co před revolucí, rolníci, místo odevzdávání daní v potravinách, museli platit potravinové daně, ale tyto daně byla takové, že je rolníci nebyli schopni platit. Sílil banditismus: politický, zločinný. Dochází k něčemu, až dosud nevídanému, k ekonomickému banditismu: chudáci, aby mohli zaplatit daně a uživit rodinu, přepadají vlaky. Bandy vznikají dokonce mezi studenty. Aby se mohli učit a neumřeli hladem, potřebují peníze. Dostávají se k nim tak, že zabíjejí nepmany. Ano, do takové situace se vyvinul NEP. Rozvracel stranické a sovětské kádry. Všude panovalo úplatkářství. Předseda selského sovětu, milicionář, ti všichni berou za jakoukoliv službu peníze. Ředitelé závodů opravují své byty na účet svého závodu, kupují si na účet závodu přepych. Tak to pokračovalo od roku 1921 do roku 1928.
     Trocký a jeho pravá ruka v ekonomice Preobraženskij si vymysleli, že přenesou revoluční plamen do Asie, a budou připravovat k tomu kádry v našich východních republikách tak, že se tam urychleně postaví fabriky, aby tam byl „vypěstován“ k tomu potřebný proletariát.
     Stalin navrhl jinou variantu: výstavbu socialismu v jedné, samostatné zemi. Při tom neřekl ani jedenkrát, kdy bude socialismus vybudován. Řekl: „vybudován“ a po několika letech upřesnil: je třeba během deseti let vybudovat průmysl. Těžký průmysl. Jinak budeme zničeni. To prohlásil v únoru 1931. Zmýlil se jen nepatrně. Po 10ti letech a 4 měsících byl SSSR napaden Německem.
     Zásadními rozdíly byly rozdíly v názorech Stalinovy skupiny a skupiny skalních bolševiků. Není důležité, jestli byli levičáky, jako Trocký a Zinovjev, nebo pravičáci jako Rykov a Bucharin. Všichni spoléhali na revoluci v Evropě… Podstata tedy není v odplatě za něco a vůči někomu, ale v ostrém zápase o stanovení kurzu, kterým se má ubírat vývoj země.

     Chcete říci, že období, které je v mnoha očích dobou stalinských represí, bylo obdobím, kdy se z mnohých příčin nepodařilo realizovat pokus o vytvoření demokracie?
     Nová Ústava měla k tomu vést. Stalin chápal, že pro člověka té doby je demokracie něco nedosažitelného. Nelze od žáčka první třídy chtít, aby znal vyšší matematiku. Ústava roku 1936- to byly šatičky pro dospívání. Podívejme se třeba na vesnici. Je tam uliční výbor, obyvatelé 10-20 domů si volí někoho, kdo bude odpovídat za stav ulice. Sami si jej vybírají. Nikdo jim nepřikazuje. Za tím následuje snaha naučit se nebýt lhostejným k tomu, co se děje za tvým plotem, jaký je tam pořádek. A tak dále, a tak dále…Lidé byli podvědomě vtahováni do samosprávy. Právě tím byla za sovětské vlády postupně likvidována tvrdá vertikála moci.
     Paradoxem je to, že jsme se toho všeho zbavili v průběhu pseudodemokratických reforem počátku 90.tých let. Je třeba si uvědomit: zbavili jsme se základů demokracie. Dnes se hlásá: vracíme se k volbě těch, kdo jsou v čele administrací, měst, k volbám ve vládnoucí straně…Toto všechno však,to všechno u nás už bylo.
     Když Stalin začínal politické reformy v roce 1935, vyslovil tuto důležitou myšlenku: „Musíme osvobodit stranu od hospodářské činnosti“. Okamžitě však dodal, že se tak nestane rychle. Hovořil o tom i Malenkov na XVIII. stranické konferenci v únoru roku 1941. Pak tady byl ještě únor 1944. Před plénem, které bylo jediným plénem v době války, se uskutečnilo jednání Politbyra. Byl posouzen návrh usnesení. Ten podepsali Stalin, Malenkov, Molotov. V tomto návrhu, mám-li pětistránkový text krátce objasnit, se říkalo: stranické výbory krajů, oblastí, okruhů, měst si ke své práci přibírají ty nejchytřejší a nejtalentovanější, ale to nepřináší žádný užitek. Svými nařízeními zasahují do všech oblastí života. Jestli však není dosaženo toho, co chtěli, pak nesou odpovědnost sovětské orgány jako vykonavatelé. Je třeba omezit činnost stranických výborů pouze na práci agitační a propagační, na účast ve výběru kádrů. Vše ostatní je věcí sovětských orgánů. Politbyro však tento návrh zamítlo, ačkoliv v něm spočíval smysl reformy strany.
     Ještě předtím, v roce 1937, pronesl Stalin při posuzování volebního zákona, tuto větu: „Ať už je to štěstím nebo neštěstím, máme jen jednu stranu“. Je očividné, že se opakovaně vracel k myšlence, že je třeba vyjmout státní orgány z každodenní kontroly stranou. A jestli se toto podaří, pak vytvořit pro existující stranu konkurenci. Stalin však zemřel, aniž toho dosáhl.

    Mimochodem, v souvislosti s jeho smrtí se obyčejně soustřeďuje pozornost na takovou událost, jakou bylo uvěznění a zastřelení Beriji. Je to to nejvýznamnější?
    Po smrti Stalina zrušil Malenkov, jako předseda vlády SSSR a Stalinův nejbližší spolupracovník, všechny výsady stranické nomenklatury. Na příklad to byly měsíční peněžní odměny („obálky“), jejichž výše byla dvakrát, třikrát, někdy i pětkrát větší než plat. Dokonce tyto odměny nebyly brány ani v úvahu při výpočtu stranických příspěvků. Zrušena byla Léčebně-sanitární správa, byla zrušena sanatoria, odebrána osobní auta. Plat spolupracovníků státních orgánů byl zvýšen 2-3krát. Straničtí pracovníci podle všeobecně akceptované stupnice hodnot se stali mnohem níže hodnocenými než pracovníci státního aparátu.
    Útok na výsady pracovníků stranické nomenklatury, jež byla skryta před nežádoucími zraky, však trval pouhé tři měsíce. Stranické kádry se spojily, začaly si stěžovat tajemníkovi ÚV Chruščovovi na „potlačovaní“ svých práv. Žádali, aby alespoň něco z toho, co nemají jiní, bylo zachováno.
    Chruščov dosáhl toho, že tato rozhodnutí Malenkova byla zrušena, všechny „ztráty“ nomenklatury byly s přídavkem vráceny. A Chruščov byl na zářijovém plénu ÚV jednohlasně zvolen prvním tajemníkem. Ačkoliv na plénu v březnu bylo rozhodnuto tuto funkci zrušit. Mělo se přejít ke kolektivnímu vedení.
    Malenkova brzy poslali na práci za Ural. A započalo- jestli lze vůbec hovořit o systému vnitřní výstavby moci- nekrvavé, kompromisnické období, kdy stranická nomenklatura se přesouvala sem a tam ze sovětských do stranických orgánů a naopak a stávala se tak samoregulovatelnou. Výsledkem byla stagnace, degradace moci, což nakonec dospělo až k událostem let 1991a 1993.

    Vypadá to tedy tak, že rozhodnutí Malenkova, která jste vzpomněl, jsou nerealizovaným snažením Stalina?

    Je mnoho důvodů k takovým úvahám.

    Byla to odpověď, vlastně revanš ze strany tehdejší nomenklatury?
    Samozřejmě. Když hodnotíme ona léta, lze tvrdit, že se Stalin snažil vytvořit mocnou ekonomiku. Dosáhl toho. A stali jsme se jednou ze supervelmocí. Došlo k tomu až po jeho smrti, avšak základy položil on.
    Snažil se omezit moc byrokratů, pokoušel se učit lid demokracii, aby tato, třeba až v pozdějších generací, se dostala do jeho krve a těla. Vše to odhodil Chruščov. A později i Brežněv, jestliže budeme soudit byť jen podle toho, v jakém článku Ústavy je vzpomenuta strana. Důsledkem toho bylo to, že se do jednoho celku slil stranický a státní aparát s morálkou partokracie: vládnout, ale za nic neodpovídat. Vzpomeňte si, že ve filmu „Volha-Volha“ říká Byvalov vorařovi: „Já budu volat a ty budeš odpovídat“. Proto tento systém tak brzo jakoby zkrachoval, ačkoliv ve skutečnosti nejen že se zachoval, ale stonásobně zesílil. Dříve existovaly jakési kontrolní mechanizmy. Dejme tomu, že něco nebylo někde tam, kde jsi žil, takové jako by mělo být, mohl sis stěžovat na okruhový výbor a tam reagovali. Existoval Výbor státní kontroly. To byl prostředek ke kontrole nad byrokraty.
    V důsledku kontrarevoluce let 1991-1993 se byrokraté zbavili jakékoliv kontroly nad sebou, zbavili se uzdy. Nyní máme systém, který dozrává z minulosti: vzpomeňme jen děl Puškina, Gogola, Suchého-Kobylina, Saltykova-Ščedrina…Pokoušeli se systém zlomit, ale ten se zachoval a rozkvetl do plného květu.

    Říkáte „pokoušeli se zlomit“. Máte tím na mysli roky 1934,1935 nebo 1937?
    Roky 1937 a 1938 jsou lety odporu vůči partokracii. Podařilo se. Boj s ní vedl Státní výbor obrany též v roce 1941. Podařilo se na to na dobu války. V roce 1944 ale následoval úplný nezdar, který se opakoval v roce 1953. Jak se všem zdálo, tak se to podařilo Jelcinovi…

    Nechápu! Byl Jelcin pro nás, pro naši zemi plusem či minusem?
    Pod záminkou rozrušení byrokratického systému zničil všechny způsoby kontroly nad byrokraty. Tito se stali absolutně nekontrolovatelnými. Jasným vyjádřením toho je náš systém moci. V něm úředníci, kteří mají v parlamentu převahu byť jednoho hlasu, mohou prosazovat libovolné zákony ke svému prospěchu.
    A máme-li se vrátit k roku 1937, pak by čtenářům bylo dobré připomenout toto: na každého uvězněného byla nejméně dvě udání. Tak to bylo.

   Udávat, či neudávat- to je osobní volba. Ale odsuzovat- to je něco zcela jiného.

Poznámka autora překladu. Článek ještě bude mít pokračování.