ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.
3. POKRAČOVÁNÍ
O SOUMRAKU KRÁLŮ VZDUCHU
Kromě Vaší knihy, říká můj přítel, však v poslední době vyšly i jiné publikace o poválečném vojenském letectvu. V roce 2000 vyšla v nakladatelství ARES,DEUS kniha „Soumrak králů vzduchu”. Jejími autory jsou historikové Jiří Fidler a Jiří Rajlich. Tam jsem se dočetl toto:
„Rok 1950 byl posledním rokem „starého“ letectva v Československu, kdy vzduch býval naším mořem, kdy tento prostor brázdili čeští králové vzduchu ve vrtulových letounech. Následující období již patřilo převážně jiným letounům i jiným pilotům-vzduch ovládly proudové letouny a mysl nás všech (více či méně) nová ideologie, která označila za nepřátelské téměř vše, co patřilo k významnému, ctěnému či oblíbenému v minulosti. Tento přelom nepřišel v jediném okamžiku, ale postupně nazrával celou druhou polovinu čtyřicátých let. Nese-li kniha název Soumrak králů vzduchu, označuje v přeneseném slova smyslu také období soumraku pro celou československou společnost před čtyřmi desítkami let vlády tmy.“
Co říkáte na tuto knihu a názor, který zde uvádím?
Ano, četl jsem rovněž tuto knihu. Kniha obsahuje velice mnoho informací o jedné etapě poválečného vojenského letectva. Mnohé se mi v knize líbí.
Pokud se týče vašeho dotazu k citovanému názoru, pak jsem rád, že jste tuto otázku položil. Dává nám to příležitost, abychom se na celé toto období dějin našeho poválečného vojenského letectva podívali blíže. Znovu zdůrazňuji, že to bude pohled můj, tedy pohled člověka, který se na věc dívá ne jako erudovaný historik, ale jako člověk, který ono období prožíval a byl tedy svým způsobem subjektem dění.
Autory opisované období končí rokem 1950. Podle alegorie, kterou si pro charakteristiku onoho období zvolili autoři knihy, nastává pro celou československou společnost období soumraku. Po tomto období následuje čtyřicet let vlády tmy. Logicky pak to, co onomu období předcházelo, bylo dnem plného slunečního svitu, kdy bylo buď jasno, maximálně střídavě oblačno. Možná i někdy zamračeno a bouřlivo. Prostě: vše ale bylo, podle autorů, zcela jiné, čistší, průzračnější, než tomu bylo v období, do kterého se rokem 1950 vstupovalo.
To je tedy také doba, kdy jsem já a mí kamarádi, kteří do LVA nastoupili v roce 1949, začínali svou leteckou dráhu. A posléze sloužili ve vojenském letectvu československé lidové armády (ČSLA). Nebo někteří z nich přešli k letectvu civilnímu, hlavně pak k Československým státním aeroliniím (ČSA).
Proč používáte v názvu této letecké společnosti slovo „státní“? Zatím jsem nikdy nic podobného neslyšel.
Je pravda, že v oné době už se zřejmě tento letecký podnik jmenoval jen „československé aerolinie“. Chtěl jsem jen zdůraznit to, že ve zkratce „ČSA“, ono „S“ není počátečním písmenem slova „slovenský“, jak by mnozí očekávali, ale historicky je pozůstatkem prvopočátků, kdy tento podnik byl za první republiky zakládán jako podnik státní. Ono „S“ tam mělo právě tento význam. Což je snad na místě, aby bylo připomenuto v době, kdy se horlivě privatizovalo všechno. Bezhlavá privatizace měla být v představách mnohých lékem na všechno. Aby tato totální až totalitní privatizace byla stravitelná pro veřejnost, tak se vytýčilo heslo, že stát je špatným hospodářem. Jakoby stát, tento neosobní subjekt, a ne lidé- jeho manažeři- byl špatným, zatímco jedině soukromí vlastníci mohou být à priori dobrými hospodáři. Název letecké společnosti ukazuje, že i v době, kdy ekonomika spočívala výhradně na kapitalistických soukromě-vlastnických základech, uznával stát za potřebné zakládat a vlastnit podnik, který má tak zásadní strategický význam. Až sem tedy jen malé odbočení od hlavního tématu. Mohu přejít dál?
Ano, samozřejmě.
V citovaných názorech autorů knihy se jasně zrcadlí soud nad dějinami. Cožpak patří k jazykovým nástrojům opravdového historika používání takových pojmů, jakými jsou „soumrak společnosti“ či „vláda tmy“? To se snad hodí do péra romanopisce, třeba Aloise Jiráska, aby nazval třeba celé historické období života národa „dobou temna“. Ale do péra historika, který se zabývá nejnovějšími dějinami? Pochybuji! Takový slovník by historikové měli přenechat politikům, jakým je na příklad pan Miloš Zeman nebo jakým byl prezident Reagan. Ti s oblibou používali výrazy, jako „spálená země“ nebo „říše zla“, když od věcné argumentace přecházeli k decentnějším nadávkám!
Myslíte si, že si tyto pojmy jako „soumrak“ nebo „vláda tmy“ historikové „vycucali“ z prstu?
Nikoliv. Nejsou prvními, ani originelními, kdo pronáší takový soud nad dějinami. Oni jen v jisté servilitě vůči politikům, kdy historickou vědu často odevzdávají, většinou bezvýhradně a bez jakýchkoliv skrupulí, do služeb politiky, kdy přejímají názory a vyjádření nové politické „elity”. A pro tyto názory hledají v minulosti spíše důkazy, než pravdu, jen aby se politikům zavděčili. Což ostatně nedělají jen historikové. I mnozí soudci postupují obdobně. Slouží tak lidem, kteří ještě nevystřízlivěli z opojení mocí, jež jim bez boje a osobních zásluh spadla do klína. Lidí, kteří si myslí, že tuto moc mohou využít, či ještě lépe zneužít, a že jsou oprávněni vynášet i historické soudy, byť k tomu nedostali žádný mandát a byť k tomu nemají ani příslušnou kvalifikaci.
Nemluvě o tom, že vynášení podobných soudů má daleko od skutečně vědeckého přístupu. Výrazy jako je „soumrak“ či „tma“ pro hodnocení celého historického období, tedy výrazů, se snad hodí do úst politických agitátorů nebo literátů. V podobné publikaci, která si klade za cíl podat obraz o vývoji vojenského letectva v určité fázi historického vývoje, nemají co dělat.
Dobře. To je ale možná z vašich úst jen obecné odsouzení přístupu, se kterým k uvedenému období přistoupili autoři této knihy. Já bych se ale rád zabýval konkrétními tvrzeními, jež jsou v uvedené citaci obsaženy. Opravdu už vzdušný prostor nad naším územím se stal po roce jen „bývalým naším mořem“, který až do té doby brázdili „čeští králové vzduchu“?
Rozdělme si Vaši otázku na dvě: za prvé je to onen pojem „bývalé naše moře“ a za druhé pojem „král vzduchu“.
Tedy nejprve první problém. Nechci se zabývat zkoumáním slov, která charakterizují statut výsostného československého vzdušného prostoru. Ten je přímo vázán na statut území našeho státu. Musíme se tedy ptát, zda nad tímto územím vykonával náš stát roli suveréna či zda byl suverénem někdo jiný. Zda tedy tento prostor byl už jen „bývalým“ naším vzdušným mořem či stále ještě byl. To by byla otázka pro právní experty z oblasti mezinárodního práva a to asi ani jeden z nás není.
Vy si myslíte, že náš stát měl po celou dobu své historie ve vztahu ke svému vzdušnému prostoru, tedy i po roce 1950, k onomu „moři“ právo suveréna, tedy někoho, kdo je naprosto nezávislým, svrchovaným pánem nad vzdušným prostorem, který se prostírá nad jeho územím?
Ano, myslím. S jistými výjimkami. Ty zahrnují válečnou dobu, kdy jsme byli okupováni a náš stát byl protektorátem Třetí německé říše, či krátkou dobu po invazi vojsk Varšavské smlouvy na naše území v srpnu 1968. Jinak nad naším vzdušným prostorem náš stát měl úplnou svrchovanost. A pokud ji v něčem někomu postoupil, pak se to dělo na základě mezinárodních dohod, kterých byl náš stát účasten.
Které to byly dohody?
Byla to hlavně Úmluva o mezinárodním civilním letectví uzavřená v roce 1944 v Chicagu. Touto úmluvou byla také zřízena Mezinárodní organizace civilního letectví -International Civil Aviation Administration- ICAO.
Rozhodně nemají pravdu autoři knihy, jestliže tvrdí, že rok 1950 byl posledním rokem, kdy prostor nad naším územím byl výhradně naším mořem. I po tomto roce tomu tak bylo. Neznám jediný případ, kdy by tato suverenita nebyla kýmkoliv z mezinárodního společenství respektována. S výjimkou, jak jsem už říkal, krátkého období po 21. srpnu 1968 a případů, kdy suverenitu porušovalo, ať úmyslně či neúmyslně, letectvo NATO, eventuelně letectva jiných států.
Možná, že máte pravdu, ale jak tomu bylo po roce 1968, kdy v našem vzdušném prostoru se pohybovalo i letectvo sovětské? A co máte na mysli, když říkáte, že v jednotlivých případech porušovala suverenitu vzdušného prostoru našeho státu letectva NATO nebo jiných států?
Součástí vstupu vojsk Varšavské smlouvy byl i „vstup“ či vlet sovětského vojenského letectva. Neznám jediný případ, kdy by byla na naše území přiletěla letadla dalších členů Varšavské smlouvy účastnících se invaze našeho státu. Tento vstup/vlet byl samozřejmě tím nejhrubším porušením svrchovanosti našeho státu.
Jak se uskutečnil tento „přílet“ či „vlet“, lze částečně posoudit z líčení generála Ladislav Sochora. Ten byl v srpnu 1968 zástupcem velitele 34. stíhací bombardovací letecké divize v Čáslavi. Velitel divize- plukovník František Filip- mimochodem můj spolužák na KVVA v Moninu, podle jeho vyprávění přítomen nebyl a tak z titulu pravomoci zástupce celou, toho dne vzniklou, situaci, musel řešit on.
„Před osmou hodinou ranní 21. srpna jsem byl vyrozuměn“, píše ve své knize „Vzhůru do oblak“, „že žádá (sic!, podtrženo mnou) o přistání nehlášený letoun Sovětské armády typu UTI MiG 15. Přistání jsem povolil (opět podtrženo mnou)…v letounu byli dva majoři, kteří mě informovali, že za nimi letí celý pluk…důvody, které uvedli, moc jasné nebyly…“ Po vyjasnění situace onoho pluku, který letěl „za těmito dvěma letci“, jsem přistání pluku povolil. Dále generál píše, že „během dopoledne obsadily letiště tanky spojeneckých armád a zablokovaly naše letouny“ (Ladislav Sochor, Vzhůru do oblak,Erika, Praha, 2000).
Tak tedy probíhalo porušení vzdušné suverenity státu 21. srpna 1968, jak se jevilo jednomu z leteckých velitelů té doby.
Máte jistě svůj úsudek na to, co píše generál Sochor. Jestli ano, mohl byste mi jej říci?
Jistěže mohu. Především si, prosím, všimněte toho, že je zástupce velitel 34. stíhací bombardovací divize nejprve žádán, aby povolil přistání letounu UTI MIG 15. A pak je, přiletěvšími v tomto letounu sovětskými důstojníky žádán, aby povolil přistání pluku a on vydává souhlas k těmto přistáním. To nějak nezapadá do pojmu „násilné obsazení“, tedy invaze naší země. Podle Slovníku jazyka českého F.Trávníčka je „invaze“ „násilný a hromadný vpád (do cizí země)“. V Čáslavi to na násilí moc nevypadalo.
Lze jen spekulovat o tom, co by se bylo stalo, kdyby žádosti nebylo vyhověno a přistání sovětského leteckého pluku povoleno nebylo. Jiná otázka je, co v té době dělala protivzdušná obrana státu.
To je jistě zajímavá otázka. Co dělala protivzdušná obrana státu? Proč nečelila letecké invazi? Máte pro to nějaké vysvětlení?
To, bohužel nemám. Můj známý, generál Kamenický, který v té době velel vojskům protivzdušné obrany státu, už nežije. Když jsem na něj za jeho života několikrát naléhal, aby své vzpomínky napsal, odmítl to. A nechtěl o tom také mluvit. Zřejmě v té době měl příslušné rozkazy od svého nadřízeného, kterým byl ministr obrany, či od vrchního velitele ozbrojených sil prezidenta republiky Svobody. Možná že i od někoho jiného. Osobně si myslím, že by naši historikové měli v tomto směru vyvinout větší úsilí, aby objasnili, jaké rozkazy byly vydány, kdo je vydal, po jaké linii se tak stalo, komu a v jaké době byly vydávány. Z vyprávění generála Sochora je zřejmé, že to s velením svazkům a útvarům československé armády ze strany Generálního štábu vypadalo velice bledě a že tito nižší velitelé byli ponecháni sami sobě.
Samozřejmě to později vedlo i k tomu, že se někteří sovětští velitelé mohli chvástat, jak úspěšně celá invaze proběhla. Psal jsem o tom v jiné souvislosti: jak to probíhalo na civilním letišti v Ruzyni. Tady byla suverenita našeho státu porušena tím nejbrutálnějším způsobem. Za asistence některých našich orgánů. To nebylo „omezení“ suverenity, jak to posléze nazval L. Brežněv. To bylo totální zbavení suverenity. Odkazuji vás tady na svůj článek „Srpen 1968“ v časopise Letectví+Kosmonautika, čísla 18,19, 20 a 21 z roku 1995.
Velitel takového stupně, jakým tehdy generál Sochor byl, navíc pilot, se nemohl rozhodnout jinak. Protože v té době nikdo z jeho nadřízených nevydal rozkaz, aby se jakýmkoliv způsobem proti příletu sovětských letců bránil, musel především dbát o bezpečnost jejich přistání. To je nepsaný zákon, který platí od okamžiku, kdy první, lidmi vytvořený, létající aparát těžší vzduchu se do vzduchu vznesl. Myslet si opak může jen člověk, který nikdy neseděl za řízením letounu. A konečně: v té době to byli jeho bojoví soudruzi z jedné vojenské aliance, kteří rovněž jako on plnili rozkazy.
Postupně však, zejména pak po podpisu smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území, se věci konsolidovaly a dostávaly se do rámce pravidel, až osud platících.
Víte něco o tom, jak byla celá záležitost ošetřena onou smlouvou?
Ano, ale jen podle zveřejněného textu oné smlouvy. V článku číslo 2, odst.(1) smlouvy se říká, že „ dočasný pobyt sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky nenaruší její suverenitu“. Pro mne je tento článek zajímavý ze dvou hledisek. Především tím, že je vůbec do této smlouvy začleněn. Sovětský svaz tím de iure potvrzuje, že akcí vstupu vojsk, jež byla zorganizována a řízena Sovětskou armádou, nepochybně na základě rozhodnutí politického orgánu, byla suverenita členského státu OSN, byť tento stát byl také členem Varšavské smlouvy, porušena. Pokud by totiž porušena nebyla, pak, podle mého soudu, smlouva takový článek, obsahovat nemusela a nemuselo být zdůrazňováno, že „pobyt sovětských vojsk“ suverenitu státu nenaruší.
Kdyby přece bylo došlo k rozmístění vojsk na základě smlouvy přijaté před vstupem vojsk, pak by jistě nebylo nutno o suverenitě hovořit, protože by to vyplývalo ze smlouvy samo sebou. A druhou stránkou je použití budoucího času. To jednak dotvrzuje předešlé a navíc to lze chápat jako příslib, že už se nic podobného opakovat nebude. Je to současně jakási omluva ze strany Sovětského svazu a přiznání chyby. Tak se smlouva jeví mně.
Postupně bylo společné využívání našeho vzdušného prostoru naším a sovětským letectvem koordinováno. Vzdušný prostor používalo vojenské letectvo naší armády spolu s letectvem armády sovětské, tedy s letci Střední skupiny vojsk, a naše civilní letectvo.
Podle mých informací neměli sovětští letci žádné výsady a podřizovali se stejným pravidlům, jako letci českoslovenští. Jako příklad mohu uvést to, že i lety, které sloužily potřebám sovětského letectva a na našem území dislokovaným jednotkám, a jejichž cílem bylo na příklad letiště v Mladé, kde sídlil hlavní štáb sovětské armády, se podřizovaly civilním pravidlům. Letouny se pohybovaly po civilních letových cestách, plánování těchto letů, tak zvaných „pěrevozok“, se uskutečňovalo podle mezinárodních pravidel.
Z mého, vojensky profesionálního, pohledu je velice zajímavý článek dohody, podle kterého „ veškerý vojenský náklad“ nebyl podle článku č. 5 smlouvy podroben „celním a pohraničním prohlídkám“.
Proč tomuto článku přikládáte takový význam?
Hlavně proto, že využívaje smluvního ustanovení této smlouvy, mohl Sovětský svaz dopravit, podle svého uvážení a libosti, i jadernou munici, aniž by se československá strana o tom mohla jakkoliv dovědět. Z tohoto hlediska považuji ustanovení toho článku za významné odstoupení části státní suverenity Sovětskému svazu. A tímto článkem je vlastně popřeno ustanovení článku 2!
A podivuji se nad tím, že se vlády po roce 1989 dosud nezmohly na to, aby v tomto směru bývalé politické vedení státu jakkoliv zhodnotily. Jen se zmohly na propagandisticky laděné formulace zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Nemyslím si, že „režim“ a „stát“ je jedno a totéž. Pro mne osobně je to také důkazem, že polistopadové vlády do dnešní doby se více zabývají propagandou, než aby věcně, bez ideologické předpojatosti, studovaly dějiny vlastního státu a z tohoto studia vyvozovaly i potřebné závěry pro vedení státu! Ten je přece státem nás všech, ne jen toho, kdo má momentálně politickou moc. Režimy, politické strany přicházejí a odcházejí, ale stát tady zůstává! A to už nejméně tisíc let!
Hovořil jste také o tom, že suverenita vzdušného prostoru našeho státu byla v jednotlivých případech porušena i činností letectva NATO: Co jste měl na mysli tímto?
Mám na mysli četné případy, kdy suverenita vzdušných hranic našeho státu, a jeho vzdušný prostor, byla narušována letectvy, která operovala západně od naší hranice. A rozhodně nemám na mysli případy, kdy došlo ke zbloudění či ke ztrátě orientace, a kdy se cizí posádky ve stavu nouze ocitaly až na našem území. V takových případech by jistě bylo na místě, aby takovým posádkám byla poskytnuta odpovídající pomoc. V reálné situaci, kdy pocity na obou stranách byly maximálně zjitřeny prováděnou propagací a vymýváním mozků, bylo ale velice obtížné odlišit, kdy se jedná o omyl nebo o úmysl. Každý jednotlivý letoun mohl přinášet i obrovskou zkázu.
Možná, že by tady posloužily vzpomínky jednoho ze stíhačů, který v letech 1952 až 1953 sloužil své vlasti na západní hranici, konkrétně na letišti Líně. Píše o tom v knize, která vyšla v roce 2010. Znáte tuto knihu?
Bohužel, neznám a moc by mne to zajímalo. Včetně toho, co si o tom myslíte vy.
Onen pilot se jmenuje Jaroslav Šrámek. Je to shodou okolností můj spolužák z LVA. V květnu roku 2011 jsem se s ním, na pravidelném setkání našeho ročníku, potkal. Stal se v roce 1951 poručíkem vojenského letectva ve stejný den jako já. Jaroslav Šrámek se proslavil tím, že 10. března roku 1953, jako první na této frontě studené války, sestřelil americký letoun F-84, který porušil suverenitu našeho státu, když se svým „číslem“ vletěl na naše území. Pamatuji si, jak jsem byl nadšen tímto jeho činem.
Jaroslav Šrámek o době, ve které sloužil v Líních, říká: „Docházelo k častému narušování čs. vzdušného prostoru (tedy naší suverenity zdůrazňuji a podtrhuji já) americkými letouny a to jak v příhraničním pásmu, tak i do vnitrozemí“. A dále vysvětluje, jak se toto narušování, kterému z počátku nebyli schopni účinně čelit proto, že neměli k dispozici výkonnější stroje, dotýkalo citů našich stíhačů. „Časté a beztrestné narušování našeho vzdušného prostoru americkými letouny nás nesmírně profesně pokořovalo“, píše.
Myslím si, že není těžké odhadnout, proč americké vzdušné síly, které byly dislokovány v Evropě od konce Druhé světové války, přikročily k takovým akcím. Nechci podrobně rozebírat důvody a zdůvodňování takových akcí vůči našemu státu. Neznám je, a mohu se jen dohadovat. Vše se však odehrávalo v období studené války, kdy obě „válčící“ strany bojovaly o dosažení převahy. A převaha, to není jen převaha materielní, ale i převaha psychická. A ta se dosahuje různými cestami. Třeba i tím, že ukážeme svému protivníkovi, jak jej podceňujeme a jak mu dokazujeme, že si můžeme beztrestně dovolit, co chceme.
Myslíte si, že tito stíhači, kteří chránili naše vzdušné hranice, mohou rovněž nést epiteton „králové vzduchu“? Éra „králů vzduchu“ měla přece skončit rokem 1950?
Samozřejmě. Nebyli to však jen „králové vzduchu“, kteří by se prezentovali svým pilotním uměním na různých přehlídkách a leteckých dnech. Byli to skuteční hrdinové, kterých, jak si stěžuje neprávem dnešní ministr obrany Vondra, nemáme dostatek a tak si musíme vypomáhat třeba tím, že uděláme hrdiny z bratrů Mašínů!
Snad je nám oběma jasné, že pojem „králové vzduchu“ je jen metafora, která by měla zvýraznit postavení letců v očích veřejnosti. Veřejnost první republiky, kdy se tento výraz ujal, se teprve seznamovala s tím, co je to letectví a snadno tehdy akceptovala podobné nadnesené výrazy.
I já bych si rád ujasnil, kdo to vlastně byli oni „čeští králové vzduchu“? Na čem spočívala jejich sláva a proč tato sláva podle výkladu oněch „historiků” právě končila, respektive, proč se schylovalo k soumraku? Zůstaňme ale na chvíli u tohoto přirovnání. Co nastává po soumraku? Jistěže je to tma. Jakými vlastnostmi tedy byli nadáni či si je osvojili ti letci, kteří ovládali náš vzdušný prostor v době, kterou by bylo možno označit za „den“ a zda bylo ospravedlnitelné, aby jen proto, že působili za tohoto dne, se jim dostalo tohoto vznešeného titulu?
Zatímco my, kteří jsme přišli po nich a začali si osvojovat modrý oceán planety v době, kterou autoři už považují za dobu soumraku, později za tmu, jsme už na podobný titul dosáhnout nemohli? Nebyli jsme dost hodni takového označení? V čem se vlastnosti, které jsme měli my, jako jejich následovníci, lišily od jejich vlastností? V čem podstatném tedy byly kvality nás, kteří jsme k vojenskému letectvu přišli koncem čtyřicátých let a počátkem let padesátých, jiné a odlišné natolik, že nám už zřejmě nemůže patřit epiteton „králů vzduchu“? Jak si to asi představují pánové Fidler a Rajlich? A proč nám, kteří jsme přišli do letectva až po těchto „králích“, byla zřejmě historií či historiky, přisouzena, v protikladu s „královskými“ výsadami či vlastnostmi, jen role jakýchsi "leteckých plebejců"?
Nechce se mi věřit, že by oba pánové, autoři vzpomínané knihy, zaujímali jakési třídní stanovisko a podle takového stanoviska nepřiznali Jaroslavu Šrámkovi-synu horníka- či mně-synu továrního topiče- právo „vyšvihnout“ se do rangu „králů vzduchu“!
Spočíval opravdu onen rozdíl mezi kvalitou letců před rokem 1950 jen v tom, že na nás už čekala kvalitativně jiná perspektiva létání na strojích další generace- na letounech proudových ?
V době, kdy jsem, spolu se svými kamarády, absolvoval základní i pokračovací výcvik na vrtulových letounech, jsem já osobně v té době jen velmi málo věděl o tom, kam směřuje vývoj v letecké technice. Myslím, že se to týká i mých kamarádů. Byli jsme až příliš zaměstnáni konkrétními problémy našeho denního života, možná ani naši učitelé neměli dost informací, aby nám ozřejmili perspektivy dalšího vývoje. Možná vše bylo v té době zahaleno do vojenského tajemství a nebylo přípustné podobné informace šířit. A k informacím z cizích zdrojů, na příklad k časopisům Flight či Interavia, kde se takové otázky vývoje, ke kterému směřuje letectví, už jistě dostávaly na přetřes, jsme přístup neměli. Je třeba si umět představit, že jsme žili a byli vychováváni, jestli ne přímo v informační poušti, tak jistě ve stroze řízeném informačním prostoru!
Na jakých typech letounů prodělávala výcvik vaše generace?
Létali jsme na vrtulových letounech, a to i poté, když jsme ukončili elementární i pokračovací výcvik a přešli k tak zvanému výcviku bojovému. Bojový výcvik se prováděl na třech typech letounů. Ti, kdo byli určeni pro stíhací letectvo, se cvičili na letounech Messerschmitt Me-109 v Pardubicích. My, kteří jsme byli určeni pro letectvo bombardovací, jsme létali v Hradci Králové na letounech C-3 Siebel . Třetí skupina-bitevníci-, si osvojovali létání na letounech B-33- legendárních Iljušinech. Ty měly označení Il-2 nebo Il-10. Summa summarum : z tohoto hlediska se tedy technika, na které jsme si osvojovali naše moře, se od techniky oněch bývalých „králů vzduchu“ generačně nijak neodlišovala. I my jsme z počátku létali na strojích jejich generace, i když svým letovými i bojovými vlastnostmi již odlišných. Jejich pohonnými jednotkami byly spalovací nebo též výbušné motory, a vrtule. Zde tedy rozdíl být nemohl a nebyl.
A jak to bylo s tím, že vaše mysli ovládala jiná ideologie, jejíž osvojování si považovali autoři za neslučitelné s jednáním „králů“?
Tady bych nejprve položil otázku já sám. Co má vůbec ideologie co dělat s kvalitou vojenských letců, jejichž hlavním posláním je příprava k obraně vlasti a osvojení si takové zbraně, jakými jsou bojová letadla a způsoby jejich použití?
Nehodlám popírat to, že nová ideologie se nám snažila, víceméně úspěšně, naroubovat tvrzení, že o kvalitě jakéhokoliv vojáka- tedy i letce- spolurozhoduje i jeho morální stav. Ten se samozřejmě opíral a vždy opírá i o ideologii. To je jistě i historicky opodstatněná pravda, kterou by bylo možno dokumentovat příklady snad všech válek, co jich lidská historie zná. Glorifikovat takovou vlastnost, jakou je morální stav vojáka, však nelze. To snad mohl učinit J.V.Stalin, když formuloval principy, které jsou pro vítězství ve válce rozhodující. I v jeho pojetí je však „morální stav” armády jen jedním z činitelů, nikoliv činitelem jediným! Svého času jsem vyznával v tomto směru podobné názory.
Dnes však jsem člověkem poučenějším a zastávám názor, že rozhodujícím pro kvalitu vojáka, a tedy i letce, je především umění ovládat svěřenou zbraň a dovednost ji použít v boji. Význam morálních vlastností však nikterak nepopírám. Nakonec bych podporu svého tvrzení našel i u Clausewitze. On říká, že „vášně, které mají ve válce vzplanout, musí už v národech být“. Neříká také, že jedním z živlů, které charakterizují každou válku, je „nenávist a nepřátelství“? Cožpak nenávist k nepříteli, společně s láskou ke své vlasti, nejsou city, které ovlivňují i morálku vojáka? Myslím, že jsou. A mají-li tyto city v národě, který vede válku, či se na ni připravuje, být, pak je podle mého soudu, zapotřebí takové city, jakými je nenávist k nepříteli a láska ke své vlasti, u vojáka pěstovat. A to už před tím, než válka začala. Je sice pravda, že dnes jsou tyto city často nahrazovány láskou k něčemu jinému, avšak historie možná poskytne příležitost přesvědčit nás, že to není to pravé!
Samozřejmě, že takový cit, jako nenávist k nepříteli a láska k vlasti, může vzniknout nebo zesílit až v průběhu války. Třeba jako důsledek toho, když voják zjistí, jak se jeho nepřítel chová vůči zajatcům, jak neváhá zabíjet civilní neozbrojené obyvatelstvo strategickým bombardováním, jak se chová na území, které se mu podařilo obsadit. Válka Německa s Ruskem by o tom přinesla jistě nesčíslné množství důkazů. Někdy taková nenávist vede až k výsledkům ne zrovna žádoucím. „Churchill tak nenáviděl nepřítele, že se vrátil k takovým metodám vedení války, které už civilizované národy dávno odvrhly“ píše ve své knize „Druhá světová válka“ britský historik Fuller (J.F.C.Fuller, The Second World War 1939- 1945, London, 1948).
I doba studené války by mohla poskytnout příklady toho, kam až může nenávist k protivníkovi sahat. Stačí se jen zamyslet nad některými názory, které na příklad šířil svého času velitel amerického strategického letectva generál Curtis LeMay.
Co máte na mysli teď?
Představte si, že tento, svého času téměř všemocný generál, jeden z nejvýše postavených velitelů americké armády, se v době, kdy ještě velel této obrovské strategické mašinérii, jež byla a stále je vyzbrojena těmi nejničivějšími prostředky, které lidstvo kdy vytvořilo, vyslovil uprostřed oné války názor, že případná nukleární válka, kterou on sám dokonce chtěl některými svými kroky vyprovokovat, by netrvala déle než třicet dnů. A na jejím konci by, podle něj, z Ruska nezbylo nic jiného, než „kouřící radioaktivní trosky“.
Dovedete si vůbec představit, že by nenávist k pravděpodobnému nepříteli, kterého jste si v podstatě jako nepřítele sám vytvořil, protože vám svými činy nijak neublížil, mohla ještě dosáhnout takové dábelské podoby? Máme zde ještě co dělat s nenávistí, kterou považoval von Clausewitz za jednu z podmínek vedení války, jestliže z úst lidského jedince, tedy příslušníka rodu homo sapiens sapiens , zaznívají taková slova? Je to pravdu jen nenávist? Není to spíše příznak těžké nervové nemoci tohoto jedince?
Známý český neuropatolog a vědecký esejista MUDr František Koukolík o takových duševních chorobách píše ve své práci „Jak si lidé hrají?“ (Radioservis, Praha, 2009). Podle člena britské Sněmovny lordů a psychiatra Sir Dawida Owena, na kterého se Koukolík odvolává, strádají mnozí špičkoví politikové tak zvaným „syndromem mocenské závislosti“. Tento syndrom, který byl jím nazván „syndromem hubris“, je kombinací pýchy, vystupňované sebedůvěry a pohrdání ostatními lidmi
Ze slov generála Curtis LeMaye bych usuzoval na to, že on v době, kdy pronášel výše uvedený výrok, byl těžce nemocným člověkem, u něhož se v nejvyšší možné míře tento syndrom projevoval. Tedy člověk, který v podstatě „držel prst na spoušti“ zbraní hromadného a absolutního ničení, se mi jeví jako člověk, který nejen že nenáviděl sovětský komunismus, a v takové nenávisti jistě nebyl sám, ale jako člověk absolutně pohrdal lidmi, kteří obývali Rusko. A samozřejmě musím předpokládat, že předmětem tohoto pohrdání jsme byli i my, kteří jsme se v té době nacházeli na druhé straně fronty studené války.
Hovoříte o zbraních absolutního ničení. To je výraz, který poprvé slyším od vás. Proč jej používáte?
Ano, máte pravdu. Je to výraz, který jsem si vytvořil sám. Chci tím udělat jisté odlišení od pojmu „zbraně hromadného ničení“. K těm jsme si zvykli počítat chemické, bakteriologické a atomové zbraně. V posledním případě pak pod pojmem „atomové zbraně“ vidíme ty prostředky ničení, které byly zatím jen jedenkrát použity proti japonským městům Hirošimě a Nagasaki.
Zbraně založené na termojaderné fúzi však podle mých představ převyšují zbraně atomové nejen co do jejich prostorového účinku, ale jsou prostředkem ničení kvalitativně odlišným. Jestli v Hirošimě zůstaly v epicentru výbuchu přece jen trosky nějakých staveb, tak v epicentru výbuchu pumy termojaderné by, podle mého soudu, nezůstalo absolutně nic, co by ještě napovídalo na bývalou existenci nějakého lidského díla. Je to jen má představa, která naštěstí nebyla experimentálně, ani bojově ověřena, ale myslím si to. Nedělám si nárok na definici a na to, že je můj pohled stoprocentně správný.
Slova, která pronesl údajně generál Curtis LeMay, nejsou, podle mne, jen projevem syndromu, kterým strádal lidský jedinec, ale jsou nakonec i příznakem nemoci systému, který umožňuje, aby takoví jedinci měli přístup ke zbraním hromadného a absolutního ničení? Vždyť tady nejde o zničení nějakého nenáviděného režimu, nejde i zničení nositelů nějaké ideologie, ale o zničení celých národů.
Je vůbec možné, že lidé s takto pokřiveným pohledem na svět, mohli stát na vysokých velitelských postech a rozhodovat o použití těch nejničivějších prostředků? Jak je vůbec zajištěno, že se takoví lidé nemohou dostat ke spouštím podobných zbraní i nyní?
K čemu jsou všechny smlouvy o nešíření jaderných zbraní, aby se tyto nedostaly do rukou těch „nehodných“, když už dnes i v těch zemích, které je vlastní, a prezentující se jako země těch „hodných“, kde nejvyšší hodnotou je svobodný člověk, se mohou k těmto zbraním dostat lidé, jako byl generál Curtis LeMay? Lze se pak divit takovým zemím, jako je třeba Írán či Severní Korea, že se chtějí k těmto prostředkům také dostat, když vidí, že k nim ve státech, již tyto zbraně vlastnících, mohou mít přístup lidé jako byl Curtis LeMay?
Mnou citovaný doktor Koukolík nastoluje otázku, která i mne napadla, když jsem psal svou knihu „Letcem ve studené válce“. Jestliže piloti, kapitáni letadel, kteří svou činností dnes a denně rozhodují o bezpečnosti cestujících, se musí podrobovat lékařským a psychologickým prověrkám a kontrolám, proč něco podobného nemusí absolvovat špičkoví politici, jejichž odpovědnost je podstatně vyšší? Dnes bych tuto otázku rozšířil. Proč by se neměli podobným testům podrobovat všichni ti, kteří mohou rozhodovat o použití jaderných zbraní? Vždyť jejich činnost, uvážená i neuvážená, může vyvolat řetězec reakcí, které přerostou do všeobecné atomové války, jež skončí tím, že nejen z Ruska, jako o tom snil generál CurisLeMay, ale z celé lidské civilizace, zůstanou jen „kouřící radioaktivní ruiny“!
Navštívil jsem před nedávnem po delší době Prahu a kochal se její nádherou. A tak jsem si v duchu představoval, že i tato „matka měst“ našeho národa, toto místo, kde na člověka na každém kroku dýchají dějiny této země, by se byla nepochybně stala poté, kdy by byl generál CurtisLeMay dostal pro uskutečnění svých plánů „zelenou“, rovněž „kouřícími radioaktivními ruinami“!
A také jsem si v duchu kladl otázku: „Co si pak mám myslet o zákonu vlastní země, jež z lidí, již byli ochotni dodávat potřebné informace pro uskutečňování podobných „jediných integrovaných“ plánů, jestliže dodávali lidem podobajícím se „curtislemayům“ informace špionážního charakteru, dělá účastníky tak zvaného „třetího odboje“? Neospravedlňuje tento zákon jistým způsobem i to, co proklamoval generál Curtis LeMay, když odměňujeme lidi z řad našich občanů, kteří něčemu podobnému potenciálně napomáhali?
Jeden ze známých letců Josef Zacharda ve své knize „Světla a stíny leteckého povolání“ píše, že únosce našeho letadla, jistý Bečvář, který byl ve Spolkové republice Německo odsouzen k 6 letům vězení, byl u nás v roce 1991 omilostněn. Nebylo toto omilostnění už preludiem k zákonu, který teď byl u nás schválen a který v podstatě i z lidí tohoto ražení, tedy z leteckých teroristů, dělá hrdiny?
Přejděme ale k problému, od kterého jsme poněkud odbočili.
S vašimi předchůdci vás tedy nespojovalo nic?
Nikoliv, to se nedá říci. Spojovala nás přísaha, kterou jsme skládali své vlasti. Jak letci před rokem 1950, tak i my jsme přísahali tomu, čemu říkáme „vlast“. A vlast- to není pojem ideologický. „Patria communis est parens omnium nostrum“. „Vlast je společnou matkou nás všech” Tak na pojem „vlast“ pohlížel jeden z nejvýznačnějších mužů antiky -Marcus Tullius Cicero! I já takový názor vyznávám. Ať jsme jakéhokoliv přesvědčení, víry, náboženského vyznání, původu! Vlast - tedy ona „matka”- nedělá rozdílu mezi těmi, (a pokud by to byla živá bytost se svou vůlí, jistě by si ani nepřála dělat rozdíly), kterým Historie a Osud poskytly možnost za vlast bojovat a umírat ve válce „horké“ a druhými, kterým bylo souzeno vykonávat své poslání obránce vlasti „jen“ za války „studené“, která se ve válku horkou mohla změnit kdykoliv!
Ano, spojovala nás do jednoho kolektivu přísaha své vlasti. Hezky to říká Jaroslav Šrámek, že „hlavní náplní veškerého mého života byla výchova a výcvik pilotů, jejich připravenost k plnění bojových úkolů…“, že „…se snažil o co nejlepší splnění slov přísahy, kterou složil, a ve které přísahal, že vynaloží vše, včetně svého života, na obranu Československa“.
Odlišovalo nás od předešlých generací letců snad to, že ti první létali v době, kdy letectvo a letci byli považováni za něco zcela výjimečného (a byli v takovém duchu také vychováváni) už jen proto, že se jednalo o činnost od „dob Ikarových“ neprovozovanou, zatímco má generace již vstupovala do doby, kdy letectvo, zejména pak letectvo vojenské, navazovalo na předešlý vývoj a doznalo nesmírný rozvoj především v technické oblasti i v jeho využití pro vedení války!
Ano, odlišoval nás především posun doby. Když jsme k vojenskému letectvu přicházeli my, již byla dobou, kdy i naše obyvatelstvo mělo jiné zážitky a vjemy z činnosti letectva. Ty se už odlišovaly od zážitků a vjemů z dob předválečných. A to mohlo pojmu „král vzduchu” již dávat trochu odlišný obsah. Takový rozdíl už připustit lze: jinak se jistě díval na letce člověk, který je viděl v období první republiky jen při různých leteckých dnech a akrobatických exhibicích, a který se vůbec na let letadla díval očima těch lidí, kteří od pradávna snili o tom, že se vyrovnají ptákům a kterým se to podařilo až tehdy, kdy technický rozvoj dospěl tak daleko, že bylo možno sestrojit a dále zdokonalovat létací aparáty těžší vzduchu. A jinak se jistě na letce dívá člověk, který zažil byť jediný útok „kotlářů“ či strategické bombardování civilního města!
Nejen to! Odlišoval nás především vztah, který jsme měli k tomu, co se odehrálo či odehrávalo v naší zemi. Mám na mysli změnu společenských podmínek. Tato změna měla za následek hlubokou diferenciaci postojů obyvatelstva k těmto změnám. Má generace nebyla výjimkou. I když to neměli autoři výše uvedených slov knihy zřejmě na mysli, ale lze to z jeho slov vycítit.
Teď příliš nerozumím tomu, co chcete těmito slovy naznačit.
Pokusím se vám to vysvětlit na příkladu z poslední doby. V době pohřbu občana Paumera v srpnu roku 2010, jednoho z členů skupiny bratrů Mašínů, dostalo toto téma poněkud jiný, širší rozměr. Tento rozměr přesahuje okruh otázek kolem „králů vzduchu“. Přímo se ale dotýká problémů, které jsme diskutovali kolem článku pana Čepelíka.
Stále nerozumím.
Myslím si, že jak diskuze, kterou zahájil pan Čepelík, tak i to, co se odehrálo kolem pohřbu občana Paumera, se dotýká kardinální otázky. Totiž: jak se postavit ke stále vehementněji protlačovaným názorům, že v naší poválečné společnosti byly dvě základní skupiny občanů. Jednu tvořili lidé, kteří se stavěli proti nastolenému režimu, tedy lidé, kteří eventuelně novým, poúnorovým režimem se mohli, často právem, často také neprávem, cítit být poškozenými. Do této skupiny patřili také lidé, kteří nijak poškozeni nebyli, ale kteří s novým režimem nesouhlasili z ideových důvodů. A druhou skupinu tvořili lidé, kteří v novém režimu viděli cestu k lepší, dokonalejší společnosti a chtěli dělat maximum pro to, aby se vize, se kterou se identifikovali, uskutečnila.
Pokusil bych se zobrazit tento antagonismus na vzorku lidí, které jsem znal ze svého života v letectví. Jedni lidé, přesněji muži, mohli patřit k té skupině, kterou reprezentovali bývalí „králové vzduchu“. Druzí pak patřili do té skupiny mužů, kteří v novém režimu nastoupili na jejich místa a byli, v pojetí těchto „ukřivděných a poškozovaných“, privilegováni. Ona první skupina, k níž bezesporu patřili bratři Mašínové a občan Paumer , jsou v očích dnešních politiků hrdiny a druzí…? Kým vlastně jsou tito druzí, k nimž se řadím, či jsem řazen, i já?
Když jsem si v době pohřbu občana Paumera toto jasně uvědomil, tak jsem v rámci možností, které jsou dány člověku mého věku a mého postavení, reagoval písemně. A to v podobě dopisů, které jsem poslal některým politikům.
Kdo to všechno byli oni politici, kterým jste poslal své dopisy?
Byl to především premiér Nečas. Jeho dopis jsem poslal na vědomí též prezidentu republiky. Druhým byl ministr obrany Alexandr Vondra. A třetím byl poslanec KSČM JUDr Vojtěch Filip.
Mohl byste mi říci, co bylo obsahem těchto dopisů? A jak na ně bylo reagováno?
Zajisté. A milerád, protože to dává i jisté svědectví o těchto lidech a koneckonců i o době, ve které my oba žijeme.
Uvedu hlavní myšlenky mého dopisu ministru Vondrovi. Uvedl jsem, že ve stejné době, kdy pan Paumer a bratři Mašínové uskutečňovali své kriminální činy, které v dnešní terminologii lze bez problémů zařadit do kategorie teroristické činnosti, jsem se já dobrovolně hlásil do ČSLA. A to proto, že jsem cítil a věřil, že má Vlast by mohla být ohrožena a byl jsem rozhodnut ji bránit. A nebyl jsem sám, kdo takto uvažoval. Se mnou do Letecké vojenské akademie v roce 1949 nastupovalo několik desítek stejně starých mužů (bylo nás 79). Neskrývám, že mnozí z nich se hlásili k vojenskému letectvu jen proto, že se chtěli oddávat leteckému povolání. Rovněž neskrývám, že já jsem k tomu byl tehdy vyzýván stranou, jíž jsem byl členem. O tom jsem už hovořil. I když, a to rovněž nepopírám, jsem se o mnoha dalších faktech, která prokazatelně byla hrozbou pro mou zem, dovídal mnohem později, o některých dokonce až v posledních letech. I ty mi, nad jakoukoliv pochybnost, potvrdily, že má volba a hodnocení tehdejší situace byly správné. A proto nelituji ani minuty, kterou jsem přípravě k obraně vlasti věnoval.
Vy opravdu věříte tomu, že v té době bylo Československo, tedy naše vlast, ohrožována tak, že bylo nutno intenzivně posilovat její obranu?
Jistě že věřím. I když, to přiznávám, tehdy jsem tomu věřil proto, že mi to tak bylo vysvětlováno. Dnes, kdy jsem měl možnost se seznámit s informacemi o plánech, které v té době byly namířeny i proti mé zemi, se mi jen potvrdilo, že můj tehdejší úsudek byl správný. Hovořil jsem o tom již před chvílí. Dnes vím, že v roce 1949, tedy v roce, kdy jsem vstupoval do řad armády, disponovaly Spojené státy americké, jako jediné na světě, 235 atomovými hlavicemi či pumami. V roce 1951, kdy jsem LVA končil jako poručík letectva, už jich Američané měli 640. Tento počet neustále vzrůstal. V roce 1953 už jich měli 1436. A ty tvořily základ výzbroje strategického bombardovacího letectva. A tyto zbraně nejen vlastnily, ale jimi i vyhrožovaly. Nebo si snad mám myslet, že informace o všech těchto plánech unikaly z generálních štábů jen v důsledku neopatrnosti? Lze vyloučit, že v tom nespočíval i jistý úmysl, jak zastrašovat protivníka? A že tedy „únik“ těchto informací nebyl často jen propagandistickým trikem?
Hlavní protivník Spojených států, tedy Sovětský svaz, s nímž mou zemi spojovaly, ještě před válkou a za války uzavřené, spojenecké smlouvy, měl v roce 1949 jen jedinou. Tu ještě přivedl 29.8.1949 k experimentálnímu výbuchu. Nikoliv proti nějakému vojenskému či civilnímu cíli, jak to už v roce 1945 udělali Američané. Může si snad někdo myslet, že všechny tyto americké pumy byly určeny pro nějakou „dětskou zábavu“? Nikoliv! Existovaly i konkrétní plány jak budou použity a určitě v těchto plánech, se ocitly, dříve nebo později, i cíle na území mé země. Jen naiva se může domnívat, že taková zbraň masového ničení a teroru bude při volbě cílů rozlišovat komunisty od nekomunistů, katolíky od protestantů, demokraty od anarchistů!
Eo ipso, psal jsem tedy panu ministrovi Vondrovi, že ten, kdo chránil tuto zemi proti těm, kdo chtěli či zamýšleli takovou zbraň proti ní použít, bránil všechny. Ujišťoval jsem pana ministra, ať už je tomu ochoten věřit či ne, že nikdy za celých 15 let služby u vojenského letectva ČSLA, jsem ani na minutu nepochyboval, že svou činností bráním i lidi jako je on! Tedy i lidi, kteří byli podobní bratrům Mašínům“!
Vždycky jsem, a tady cituji přísahu, kterou jsem skládal, že budu připraven, „kdykoliv bránit svou vlast“, nikoliv komunistickou stranu či jím zavedený politický režim! Je těžké tomu rozumět?
V dopise předsedovi vlády RNDr Petru Nečasovi jsem navíc ještě psal, že by bylo na místě, jestliže budou činy bratrů Mašínů hodnoceny jako činy hrdinské, tedy hodné ocenění, že by bylo třeba zaujmout a deklarovat jednoznačné stanovisko také k tomu, jak budou ohodnoceny postoje a činnost těch občanů republiky, kteří se v oné době, ať už dobrovolně či ze zákona, připravovali v řadách ČSLA k obraně Vlasti. Jak bude třeba ohodnocen postoj mých kamarádů stíhačů, kteří seděli ve svých strojích a byli připraveni za všech okolností startovat proti narušitelům hranice, byť by povětrnostní podmínky nedávaly záruku, že budou moci kdekoliv přistát a budou se po splnění úkolu muset katapultovat? Konec konců: když mohl americký Senát zřídit vyznamenání, kterými jsou oceňováni vojáci odlišivší se v době studené války, proč nemáme takové vyznamenání my? Má snad takové vyznamenání být nahrazeno tím vyznamenáním, kterým budou vyznamenáni účastníci tak zvaného třetího odboje, kteří spolupracovali se zpravodajskou službou tehdejšího našeho nepřítele z doby studené války? Cítíte ten nesmysl? Nemyslíte, že bychom měli znát odpověď na takové otázky?
Dostalo se vám nějaké odpovědi od oněch politiků?
Dostalo i nedostalo. Ministr Vondra se neobtěžoval vůbec, aby na můj dopis odpověděl. Zřejmě povýšeně usoudil, že je přece pod jeho úroveň, aby se vůbec zabýval dopisem plukovníka v záloze. Já osobně jej po této zkušenosti řadím do skupiny nevychovanců, kteří, jak se mi zdá, se pomalu ale jistě stávají většinovou složkou naší demokratické společnosti.
Vy opravdu jste stále ještě ve svých 83 letech věku vojákem v záloze?
Podle hodnosti, ano. Když jsem v roce 1964 byl uvolňován ze svazku ČSLA pro práci v resortu ministerstva dopravy, byla mi změněna hodnost na „plukovník v záloze“. Tato hodnost mi zůstala do dnešní doby. Takže sám nevím: podléhám jako záložní voják povinnosti hlásit se do služby v případě ohrožení státu či se na mne už tato povinnost nevztahuje?
Předseda vlády mi na dopis odpověděl, avšak zabýval se jen tou stránkou mého dopisu, kde jsem psal o tak zvaném třetím odboji. Jeho dopis je ale velmi korektní a slušný. Prezident republiky odpověděl rovněž, poděkoval mi, vyjádřil pochopení pro mé rozhořčení a poslal mi kopii blogu svého staršího syna, který se vyjádřil ke kauze bratrů Mašínů s tím, že s jeho názory souhlasí. Předseda KSČM Filip mi odpověděl rovněž, ocenil mé gesto a sdělil, že s mými názory souhlasí. Musím podotknout, že se k této problematice stále vracím a, pokud mám příležitost či nutkání, tak toto své stanovisko opakuji.
Co máte na mysli teď?
V roce 2011 v červnu jsem do čtrnáctideníku „Národní osvobození“, je to periodikum Českého svazu bojovníků za svobodu a Československé obce legionářské, posílal příspěvek, který reagoval na to, co v čísle 13/2011 napsali pánové Lenek a Vrábel. Oba autoři totiž psali o tom, koho dnes sdružuje Československá obec legionářská. Psali, že vedle bývalých vojáků československých armád z 2. světové války, se v ní sdružují i vojáci Armády České republiky, kteří se účastní misí pod hlavičkou OSN a NATO.
Ptám se v této souvislosti, proč se zamlčuje skutečnost, že v této zemi, na této „rodné půdě“ - dožívá svůj život velká skupina veteránů ČSLA (Československé lidové armády). Vyslovil jsem názor, že těmto „vysloužilým vojákům“, tedy veteránům v pravém smyslu latinského slova „veteranus“, není přiznáván statut veteránů a je tak deformováno pojetí národní historie. Kromě jiného je tak přezírán i požadavek vyslovený před více než dvěma tisíciletími!
Jaký požadavek máte na mysli?
Měl jsem na mysli požadavek již citovaného Marca Tullia Cicerona. Ten od historie požadoval, aby se neopovažovala tvrdit nic nepravdivého, ani však zamlčovat nic pravdivého? „Ne quid falsi dicere audeat, ne quid veri non audeat historia“, tak to zní v originále.
A v té souvislosti jsem se tázal, zda je tedy správné, aby byla zamlčována, a zahnána v podstatě do vnitřního exilu, pravda o skutečnosti, že po jistou dobu byla tato země ve „studené válce“? Nechtěl jsem se pouštět do polemiky kdo, kdy a s jakým záměrem tuto „válku“ zahájil, ani do polemiky o tom, v důsledku jakých, historií vytvořených, skutečností se stalo, že má země stála na opačné straně fronty této války, než stojí dnes.
Promiňte, rád bych se zastavil u otázky, co vy považujete za rozhodující momenty, kterými byla zahájena ona „studená válka“. Setkávám se s mnoha, mnohdy protichůdnými, názory a rád bych znal názor váš.
Jistě existuje a bude existovat řada názorů na to, kdy, jakými činy či rozhodnutími a kým byla zahájena ta etapa světových dějin, kterou jsme si zvykli nazývat „studenou válkou“. Pravděpodobně bychom se museli shodnout na definici toho, co je takto nazýváno. Co bylo jejím hlavním obsahem. Obávám se, že už tady by existovala neshoda.
Uvažte, že bychom vyšli z definice války, kterou vyslovil veliký teoretik vojenství Carl von Clausewitz. Podle něj je válka pokračováním politiky jinými prostředky. Vyjdeme-li z této definice, pak i studená válka byla pokračováním předešlé politiky jinými, v daném případě tedy „studenými“ prostředky. Což by však eo ipso znamenalo, že celé období, které jí předcházelo, a bylo to i období horké války, kdy původní protivníci první fáze studené války a budoucí protivníci ve válce studené se spojili proti nepříteli, který je oba začal ohrožovat, byla vlastně jen jiná forma války předešlé. Je těžké dedukovat z toho názor, že cíl té války předešlé, tedy války horké, byl, z hlediska strategických cílů, stejný, jakým později byl cíl války studené: přivést k porážce ten společenský a politický systém, který vznikl po ruských revolucích první poloviny dvacátého století?
Jenomže „historie“, ona nevypočitatelná, a v podstatě i neznámá, vládkyně nad životy národů a světa, si dovolila učinit „menší“ odbočku od této strategické linie, a zařídila to tak, že ten nástroj, který byl vykován pro dosažení onoho hlavního strategického cíle, se poněkud „vymkl z ruky“ a prokázal svou nezpůsobilost zajistit jeho dosažení. Z tohoto „neposlušného vojáka“, vytvořila historie na jistou dobu společného, ještě nebezpečnějšího nepřítele, než byl nepřítel původní a hlavní. Tento „neposlušný voják“ musel být nejprve přiveden k rozumu, aby bylo možno přistoupit k realizaci původního strategického plánu. A když byl tento společný nepřítel, v podstatě onen „nedisciplinovaný a neschopný voják“ přiveden k rozumu, mohla se politika vrátit zpět ke svému pokračování z doby před válkou horkou.
Mám pocit, že příliš fabulujete, když si takto vykládáte chod historie.
Možná se vám to jako fabule může jevit. Jak bych si ale měl vysvětlit onen jásot, ono opojení z vítězství, které na Západě zavládlo, když se zhroutily systémy vybudované na základě marxistických teorií, jinak také nazývané zjednodušeně „komunismem“, a když přestal existovat i tak zvaný socialistický tábor a jeho hlavní opora- Sovětský svaz? Tento jásot si vysvětluji jedině tak, že je výrazem toho, že bylo dosaženo hlavního strategického cíle, tj. porážky toho všeho, co následovalo ve světě, především pak v Evropě, poté, kdy V Rusku na podzim roku 1917 převzali moc bolševici.
Avšak forma této poválečné politiky, jež měla pokračování v oné studené válce, byla jiná. Svět už se kardinálně změnil. Vojáci, jakožto hlavní síla schopná realizovat, jim vlastními prostředky, politiku, dostali do rukou zbraň neobyčejné síly a neobyčejného účinku. Naskytla se pak pro jednu ze stran jedinečná, díky bohu však jen krátkou dobu trvající, fáze politiky, kdy bylo možno tuto politiku uskutečňovat s „klackem“ za zády. Tento „klacek“ však už zářil světlem „jasnějším než tisíc sluncí“, a co bylo hlavní: vyvolával strach. A tím se stal prostředkem, který měl neobyčejnou sílu už jen tím, že existoval.
Sám se teď přikláním k názoru, že studená válka byla skutečně pokračováním politiky jinými prostředky a že byla zahájena nikoliv nějakým fultonským projevem W. Churchilla. Byla zahájena tedy Hirošimou, když už byly experimentálně na živých objektech prokázány vlastnosti tohoto nového prostředku vedení války.
Pro svůj názor jsem našel oporu i v článku, který napsal Frédéric F. Clairmont v „Le Monde Diplomatique“ v srpnu 1990. Článek lze najít na stránce http://www.dissident-media.org/infonucleaire/raisons.html. Článek autor nazval „Skutečný důvod zničení Hirošimy: zastrašit Sověty, začít studenou válku.“
Ocituji vám úvodní část tohoto článku.
„6. a 8. srpna 1945 byla dvě japonská města – Hirošima a Nagasaki- doslova vrácena do „doby kamenné“ (Opět pojem, který dal do oběhu generál Curtis LeMay). Způsobily to výbuchy dvou atomových bomb, které zde byly poprvé použity. A díky Bohu se to zatím neopakovalo. Jako ospravedlnění pro použití těchto výtvorů lidského génia, se pak oficielně tvrdilo, že použití prostředků hromadného ničení a zabíjení bylo nevyhnutelné proto, aby byla ukončena válka a zachráněny stovky tisíc jiných lidských životů. Dokumenty, jež jsou dostupné dnes, však tuto tézi vyvracejí. Naopak: potvrzují to, že cílem této zkázy, stejně jako té, která předtím postihla 13. února 1945 Drážďany, bylo vyvolání nátlaku na Sověty, aby byl zastaven jejich nástup. Ve skutečnosti označovaly počátek studené války“.
Ptal jsem se jen, zda má tedy být zamlčována pravda o tom, že v této „válce“ existoval třeba u jisté jaderné velmoci „jediný celistvý operační plán“ (SIOP-Single Integrated Operational Plan), a že v aktualizovaném seznamu cílů se v roce 1950 nacházelo asi 5500 objektů pro strategické bombardování SAC- Strategic Air Command“ a že od roku 1945 byly hlavní složkou arsenálu tohoto strategického letectva atomové zbraně? Či má být zamlčeno, že „na fiskální rok 1962 obsahoval SIOP-62 úkol mohutného úderu na SSSR, Čínu a státy sovětského bloku všemi americkým jadernými prostředky? A že k dispozici pro to bylo 3200 jaderných hlavic? A že tento předstihující jaderný úder měl být proveden všemi silami, což znamenalo použití více než 3200 jaderných náloží na 1060 cílů na území SSSR, Číny a jejich spojeneckých zemí v Asii a Evropě? A že tento nejničivější válečný plán byl rozpracován do detailní podoby, mino jiné s kompletními charakteristikami, schématy a tabulkami cílů, předurčenými systémy dopravy jaderných náloží a jejich trasami k cíli, určením druhu jaderného výbuchu, parametry ničení, ochrannými opatřeními apod. že tento SIOP-62 byl označen zvláštním stupněm utajení (ESI- Extremely Sensitive Information)?“ A že důvody, proč „tento plán zůstává stále nedostupným a nelze předpokládat, že bude jako celek stěží vůbec kdy odtajněn“, nejsou objasněny? To rovněž nestojí za zmínku? (Výše uvedené jsem použil z knihy Josefa Fučíka, Stín jaderné války nad Evropou, Mladá fronta, Praha, 2010.)
Ptal jsem se, zda má či musí být zamlčováno, že ve stejné době, kdy existovaly podobné plány, byla velká skupina československých leteckých veteránů – stíhací letci – cvičena a velena do služby k ochraně vzdušných hranic republiky právě proto, aby čelila možným atomovým úderům na naše města, mezi nimiž, jak sám nepochybuji, byla jistě i Plzeň, Praha, Brno, Ostrava a další! Mimochodem se ptám: není právě toto hlavním důvodem pro to, aby příslušný plán „nebyl nikdy odtajněn“?
Při osobních setkáních s těmito veterány studené války jsem poznával, s jakou hořkostí nesou skutečnost, že činnost, kterou věnovali obraně této země, tedy činnost, která byla motivována stejnými pohnutkami, jež motivovaly legionáře První světové války, tedy „obětavou věrností národu“ – to jsou slova TGM z projevu, který přednesl ve svém Prvním prezidentském poselství Národnímu shromáždění dne 22. prosince 1918- nejen že není náležitě oceňována, ale je dokonce zamlčována! V některých případech z úst některých lidí i poplivávána a špiněna.
Ptal jsem se, zda by si tito letečtí veteráni nezasloužili při nejmenším podobného ocenění, jakého se dostává veteránům z Afgánistánu? Ptal jsem se, zda si vůbec někdo uvědomuje, že z této velké skupiny československých stíhacích pilotů v letech 1952- 1996 jen na letounech typu MIG zahynulo 256 pilotů a že velká část z nich položila svůj život v době, kdy byli příslušníky ČSLA? A že to všechno byli mladí muži, kteří svou činnost vykonávali ne pro kratochvíli či pro uspokojení svých zálib v létání, ale byli to muži, kteří se cvičili k tomu, aby byli důstojnými obránci toho, čemu říkáme „vlast“, která, a tady jsem se zase odvolával na M.T.Cicera, byla, je a bude matkou nás všech! Zdůraznil jsem, že tak jako zbraně hromadného a absolutního ničení by nečinily rozdílu mezi viníky či spoluviníky totalitních praktik a nevinnými, tak ani tito letečtí veteráni nemysleli ani vteřinu na to, že by nechránili všechno to, co tvořilo jejich vlast!
Dočkal jste se publikace či ohlasu?
Zatím nikoliv. Chtěl bych se teď vrátit k tomu podstatnému, co by vyplývalo z mého srovnávání „králů vzduchu“ z doby před rokem 1950 a po něm, a co se rovněž odráží v mém postoji ke dvěma skupinám občanů, z nichž každá se postavila ke své zemi a k tomu, co se v ní odehrávalo po roce 1948, diametrálně odlišně. A tato diametrální odlišnost bude trvat ještě hodně dlouho, určitě překročí rámec našich životů. A bude trvat do té doby, dokud bude existovat historická, nejen živá, paměť tohoto národa. A to přese všechny snahy dnešní politické garnitury udělat za minulostí tlustou čáru v tom smyslu, že na minulost země trvající čtyřicet let XX. století, je třeba buď zapomenout zcela, nebo se alespoň tvářit, že neexistovala, a když tak připomínat jen její černou barvu. A taková snaha, jak jistě chápete, nemá naději na úspěch a je à priori odsouzena k zániku.
Proto jsem přesvědčen, že dělicí čára, kterou se pokoušejí vytvořit a nakreslit autoři knihy „Soumrak králů vzduchu“, je zcela smyšlená. Cíl jejich slov by se implicitně mohl jevit takto: dehonestovat onu generaci či generace těch, kteří nastupují po oněch „králích vzduchu” a kteří se stali letci v období světa rozděleného, ne jejich vinou, na soutěžící a soupeřící tábory, a vylíčit je, oproti těm prvním, tedy oproti oněm „králům“, jejichž soumrak už přišel, za lidi nezasluhující si úcty a obdivu!
Proč by to ale tito autoři dělali? Jaké důvody mohli mít k tomu, aby, jak Vy říkáte, „dehonestovali“ vaši generaci letců?
Nemyslím si, že se podobný přístup k historii zrodil v hlavách autorů. Spatřuji v tom jen důsledek toho, kdy historie a historiografie se, prostřednictvím svých představitelů a vykladačů, dostala, dobrovolně či pod nátlakem, do služeb politiky. A politika přece už kodifikovala svůj rozsudek nad částí historie národa, není-liž pravda? A tak tedy každý konformní historik přece musí dělat vše pro to, aby se této politice zavděčil, není-liž pravda?
Podle mé představy může cíl jejich jednání být pouze jediný. Posloužit takové interpretaci onoho dějinného období, která by zapadala do ideologie těch politických sil, které se ujaly politické moci po Listopadu 1989. Jelikož tato nová mocenská garnitura měla minimální zásluhu na změně celkových politických poměrů, musela si alespoň vytvořit mýty, které by jejich nové mocenské roli vyhovovaly, ji vysvětlovaly a ospravedlňovaly. A k tomu bylo zapotřebí znectít celou předlistopadovou éru, nenalézat na ní nic kladného a přínosného. A jak by se takové snahy mohly vyhnout takové skupině společnosti, která sloužila v lidové armádě, včetně letců?
A to zazlívám těmto „takyhistorikům“ nejvíce! Že se svou knihou o „soumraku králů vzduchu“ plně postavili do služeb politiky a tím se vlastně zpronevěřili svému poslání: co nejobjektivněji líčit předmět svého výzkumu, svého bádání. V daném případě vojenského letectva. A za nástroj si vzali i slovník nových „vítězů“!
Rád bych upozornil i na to, že tu jsou, či byli, lidé, kteří k vojenskému letectvu mají zcela jiný vztah. Ten u nich vznikl během celého jejich života a v neposlední řadě i účastí na osvobozeneckém zápase a na vítězství ve válce. Zcela jinak se na naši činnost díval jeden z válečných letců- generál Karel Mrázek (1910-1992). Velice lapidárně to vyjádřil asi dva roky před svou smrtí. Dvěma mužům, které jsme my, noví adepti leteckého „řemesla” osobně poznali: jeden z nich byl v době našich začátků instruktorem našeho pěšího výcviku, byl to rotný Zdeněk Huml, pozdější náčelník týlu 10. letecké armády. Druhým byl rotný Emil Hájek, jeden z našich učitelů létání, pozdější velitel sboru PVOS.
Jim patřila slova, která jsou oceněním z úst člověka bojujícího ve válce horké, slova, jimiž oceňuje ty, které jsme reprezentovali již my, letci, kteří jsme přišli k vojenskému letectvu koncem čtyřicátých let: „Ano, my jsme bojovali, nasazovali životy, mnozí za svobodu vlasti umírali. Vy jste čs. vojenské letectvo udrželi při síle“, říká generál Mrázek. Nemyslíte, že by se tato slova hrdiny bojů o Británii generála Mrázka dala vyložit i tak, že naše generace de facto pokračovala v tom, oč usilovala generace „králů vzduchu“? Bylo by to neskromné dávat těmto slovům takovýto výklad? Myslím, že nebylo!
Udržel jste na uzdě své city, když jste si něco podobného, co se muselo dotýkat i Vás, přečetl?
Máte postřeh. Vaše otázka je na místě. To vše, co jsem zde řekl, jsem v prosinci 2006 napsal jednomu s autorů knihy historikovi Jiřímu Rajlichovi. Člověku jistě natolik zaměstnanému, či nad názory svých čtenářů povznesenému, že do dnešního dne neuznal za vhodné na dopis jakkoliv reagovat.
Uvedu Vám hlavní myšlenky toho, co jsem panu Rajlichovi napsal.
Na prvním místě jsem se zabýval otázkou, kdo to vlastně byli oni „králové vzduchu“ stála na prvním místě. O tom jsme už hovořili.
Druhou otázkou, která si zasluhuje, aby byla objasněna, je to, zda období historie československého vojenského letectva mezi léty 1945 a 1950 představuje soumrak a období, které následovalo po roce 1950, je součástí jakéhosi období „vlády tmy“. Má mít takové označení, navýsost ideologicky zaměřené, vůbec místo v knize, která je koncipována jako příspěvek do „dějin vojenského letectva“? Opravdu si lze myslet, že ony stovky či možná tisíce letců, kteří po dobu téměř čtyřiceti let působili v řadách vojenského letectva ČSLA, že všichni do jednoho jsou ochotni strávit nařčení či podezření, že sloužili „vládě tmy“? Že ona léta si, kromě opovržení či zapomnění, nezasluhují žádné kladné ohodnocení?
Myslíte si tedy, že i ve vaší éře byli mezi vámi lidé, kteří ovládali svěřené stroje tak mistrně, že by si zasloužili rovněž přívlastku „králů vzduchu“?
Bezesporu. Kým jiným, než rovněž „králi vzduchu“ byli ti, kteří mistrně ovládali své stroje, všichni ti, kteří udivovali svými výkony, ať už se jmenovali Zvara, Mošna, Kamenický, Kúkel, Kvarda, Šrámek? Či zda by nepříslušelo označení „králů vzduchu“ těm členům akrobatických skupin na proudových strojích, kteří předváděli něco do té doby nevídaného, možná dokonce předstihující různé "Red Arrows" a další? To nebyli rovněž „králové vzduchu“? Nepřísluší jim takové označení jen proto, že v rozděleném světě nemohli své mistrovství předvádět na různých soutěžích v Curychu a jinde?
Stačí si rovněž připomenout taková jména jako Jiří Bláha, Láďa Bezák, Jiří Šouc, Petr Jirmus a další? I když tito létali pod vlajkami aeroklubů, tedy jako civilisté? (V době předválečné něco podobného neexistovalo a nebylo snad ani možné, a tak stát reprezentovali na mezinárodních kolbištích letci vojenští.)
Nebyli také „králi vzduchu“ všichni ti stíhači, kteří chránili, a úspěšně chránili!, vzdušné hranice státu, kteří startovali proti narušitelům československého vzdušného prostoru za podmínek, kdy nebylo jisto, zda budou na některém z letišť takové povětrnostní podmínky, které jim dovolí přistát? A co ty tisíce letců, kteří se dnes a denně, ve dne v noci, připravovali k vedení bojové činnosti, či kteří odseděli tisíce hodin v ostré hotovosti připraveni kdykoliv ke startu proti narušitelům? To nebyli „králové vzduchu“?
Nebyl „králem československého vzduchu“ poručík Jaroslav Šrámek, který dne 10.3.1953, tedy necelé dva roky poté, kdy jako poručík letectva složil vojenskou přísahu, sestřelil nad Západními Čechami jednoho drzého letce USA, který si myslel, že může beztrestně opakovat to, co před ním beztrestně prošlo řadě dalších?
Jestli by toto vše mělo být takovou metaforou popřeno, pak musí autoři knihy očekávat, že budou obviněni z předpojatosti, která s opravdovou historiografií má málo společného! Takový výklad a chápání historie by opravdu nemělo nárok na to, aby historie byla oním "lux veritatis"! Tedy světlem pravdy!
Nemohu pochopit, že lidé, kteří opravdu tíhnou k letectví, třeba jako historici, by mohli podobným způsobem jedny vynášet a ty druhé ponižovat, jedny považovat za "krále", druhé za jakýsi "plebs"!
Dobře. To je tedy problém „králů vzduchu“. Co však uděláme s oním“soumrakem“ nebo vládou „tmy“?
Jestli by roky 1945-1950 byly skutečně jen "soumrakem", po němž následovala "tma", jak bych si měl vysvětlit to, že v době této "tmy" nastal po roce 1951 „kvalitativně (podtrženo mnou) i kvantitativně obrovský skok ve vývoji československého letectva“? Do uvozovek nedávám slova svá, ale slova autorů knihy. Jsem snad oprávněn ptát se, odkud přišly, kde se vzaly, ony „nové generace učitelů, instruktorů a vědců, kteří obnovili snahu o vybudování samostatného moderního leteckého výzkumnictví a školství“. Opět uvozuji slova autorů knihy.
Jestli po soumraku let 1945-1950 nastala noc, co potom následovalo po této noci? Jistěže den. Mohli bychom ale to, co po oné "vládě tmy" následovalo, nazvat "dnem"? Snad! Jen když ale připustíme, že jen ve dne lze v historicky krátké době destruovat a zničit to, co bylo výsledkem práce několika generací letců? Po roce 1989, tedy zřejmě po oněch téměř 40ti letech, kdy podle autorů knihy vládla v celé československé společnosti, tedy i v armádě, ona "tma", byla během několika let zničena bojová síla československého vojenského letectva, rozprášeny pluky a divize, které se formovaly a stmelovaly desetiletí, byla devastována infrastruktura vojenského letectva, bojeschopnost letectva byla de facto přivedena k nule!
Letectvo bylo devastováno tak, že v době konání summitu NATO v Praze v roce 2002 nebylo naše stíhací letectvo, až do roku 1989 bezesporu schopné ochránit vzdušný prostor země, způsobilé k tomu, aby ochránilo ze vzduchu tuto schůzku nejvyšších představitelů Aliance, tedy prostor Prahy, Pražského Hradu, a muselo si vzdušnou ochranu objednat u spojenců!
Mohli bychom se ptát: jak skončilo oněch 600 prvotřídních pilotů, kteří museli opustit letectvo ČSLA poté, kdy se přikročilo k záměrnému a plánovanému znehodnocení branné schopnosti národa?
Nezdá se vám, že v tomto odsudku zacházíte hodně daleko a v mnohém i křivdíte?
Jistě, má slova zní velice tvrdě. Ale jak jinak mám hodnotit výsledky činnosti lidí na nejvyšších místech, včetně vrchního velitele ozbrojených sil Havla, kteří se, podle mého soudu, po roce 1989 chovali vůči tomu, co rozumíme pod pojmem „vlast“ a čehož součástí je i branná síla země, tak, jakoby to bylo jejich vlastním dílem, jen jejich výhradním vlastnictvím, jejich hájemstvím, se kterým mohou nakládat podle své libovůle, aniž hledají konsensus s občany své země! Kteří se k hodnotám, vytvořeným generacemi letců, zachovali tak, jakoby to bylo jejich majetek, ač by se k nim chovali zcela jinak, kdyby to jejich majetkem skutečně bylo. Člověku, jako jsem já, jen zbývá to, aby věřil ve spravedlivý soud historie, která, jak to už mnohokrát prokázala, postaví věci na svá místa a řekne, kdo vlastně této zemi škodil a kdo jí prospíval!
Kdy došlo k takové destrukci branného potenciálu země v takové míře, že bývalý válečný letec generál Mrázek se cítí oprávněn položit otázku „a čím je dnes vojenské letectvo?“ Ano, jeho otázka je skutečným symbolem toho, co nastalo v době, kdy se „vláda noci“ změnila na „den“! Co bylo ale možno čekat od vlivných lidí, kteří ovlivňovali a ovlivňují vnitřní politiku státu, jako je pan Alexandr Vondra, dnešní ministr obrany, pro kterého byly proudové stíhací nadzvukové letouny sovětské provenience jen „haraburdím“, kterého je třeba se co nejrychleji zbavit a které je třeba vyhodit na smetiště. Klapky na očích pana Vondry mu zabránily, aby viděl, že stejné stroje bez problémů integrovala západoněmecká „Luftwaffe“! „Haraburdím“ pro něho, a jemu podobné „experty“, asi také byli lidé, kteří tyto stroje ovládali! Muži, kteří v době, kdy zasedali do kabin těchto strojů, budili u podobných mužů na druhé straně „železné opony“ oprávněný respekt!
Byl to jediný problém, se kterým jste se při čtení knihy o soumraku králů vzduchu dočetl a který Vás, tak říkajíc „naprudil“?
Nikoliv, nebyl. Je ještě několik otázek, kterým bychom se v této souvislosti měli věnovat.
Na příklad?
Na příklad tím, jak to bylo s návratem československých letců z Anglie a co všechno se dá z jejich zadržování až do roku 1946 vyvodit. V knize je v této souvislosti uvedeno několik tvrzení, která se nejeví jako doložená a dokonce někdy i zkreslující. Zvláště v tom smyslu, že jejich opožděný návrat je interpretován účelově.
Co máte na mysli?
Třeba toto: autoři Fidler a Frejlich v knize uvádějí, že hlavním důvodem pro odkládání návratu letců z Anglie byla snaha udržet je co nejdéle v cizině, aby se doma mohly etablovat a upevnit své postavení osoby „přijatelné pro nový establishment“ a aby „důležitá rozhodnutí ohledně výstavby nového letectva“ byla činěna bez jejich vlivu.
Myslíte si, že autoři nejsou v tomto směru objektivní?
Nejde jen o objektivitu. Ta by u historika měla být základní charakteristikou jeho práce. Pro historika, který nemá zatím od zkoumaného období dostatečný časový odstup, bychom alespoň měli žádat, aby se u něho snaha po objektivitě alespoň projevila. Vždyť otázka návratu velké části letců do vlasti, kde bylo zapotřebí využít jejich bojových zkušeností při budování poválečného letectva, byla jistě nesmírně důležitá. A nelze ji odbýt jen poukazem na jakési, blíže neurčené politické vlivy, které snad takovém návratu z politických důvodů nepřály.
Jaká byla v této době role vrchního velitele, prezidenta republiky? Byl to snad on, kdo si takový návrat nepřál? Nebo se to dělo proti jeho vůli? Zdá se mi, že vysvětlení, které dávají autoři knihy, je velice slabé a dokonce bych řekl i předpojaté. Předpojatost vidím v tom, že až příliš nahrávají svým tvrzením těm silám, které se snaží v posledním desetiletí všemožně znectít období mezi květnem 1945 a únorem 1948.
Co tedy, podle vás, hrálo svou úlohu v oddalování rozhodnutí o návratu čs. letců ze Západu do vlasti?
Na příklad se v knize tvrdí, že jejich návrat byl zdržován, aby doma mohla být, bez jejich účasti a vlivu, činěna důležitá rozhodnutí ohledně výstavby letectva. Doslova se tam říká, že generál Vicherek, který se 29. května 1945 stal velitelem letectva při hlavním štábu MNO, prosadil, že výstavba čs. vojenského letectva se bude dít výhradně podle sovětského vzoru.
Ve skutečnosti prezident Beneš už 16. prosince 1943 předložil sovětské vládě při jednání o československo-sovětské smlouvě memorandum o vojenských otázkách. Kromě jiného se v memorandu zdůrazňuje jako podmínka součinnosti obou armád potřeba "přizpůsobení a částečnou unifikaci, to jest využití sovětské válečné doktríny pro zvláštní vojenskou situaci ČSR“. Není bez zajímavosti, že při jednání prezidenta Beneše s J.V. Stalinem dne 18.12.1943, maršál „souhlasí s tím, že výzbroj sovětské a čs. armády po této válce má být přibližně stejného typu, ale podotýká, že Američané a jiné státy mají některé druhy výtečných zbraní, které je třeba převzít…“(ze záznamu velvyslance Z. Fierlingera o rozhovoru E. Beneše s J.V.Stalinem).
Jak se tento postoj J. Stalina uprostřed války liší od postoje dnešních našich politiků, když řeší, jak nahradit stroje Grippen švédské provenience novými stroji. Slyšeli jsme třeba něco o tom, že by byli ruští konstruktéři požádáni, aby i oni předložili své nabídky? Mnoha asijským státům ruské stroje vyhovují, českým ne. Ne proto, že by byl nízké kvality, ale jen proto, že jsou ruské výroby. Nevyhovují jen proto, že jsou to stroje ruské.
Přesně naruby se zde projevuje myšlenka starých vůdců této země, kdy všechno, co bylo sovětské, bylo eo ipso dobré. A když se pak objevil někdo, kdo chtěl, aby i u nově nakupovaných sovětských dopravních letadel byla podrobně ověřována jejich způsobilost, než jim bylo vydáno čs. osvědčení způsobilosti, byl za to politicky a existenčně postižen!
Myslí si snad někdo, že memorandum, které předal prezident Beneš sovětským vůdcům, bylo jen výplodem jeho mozku? Nikoliv. Jako podklad k takovému memorandu, které možná v konečné podobě koncipoval on sám osobně, sloužil materiál, který už před 14.11.1943 vypracoval Štáb pro vybudování branné moci, který v Londýně fungoval.
V souvislosti s tím vytýkají autoři knihy novému pokvětnovému (po květnu 1945) režimu, že postavil svoji existenci plně na sovětských zkušenostech, a že tedy vojenské letectvo nebylo výjimkou a že ambiciózní plány vědecké, výzkumné a školské základny vojenského letectva, vytvořené v létě 1945 jako teoretický základ celkové modernizace a zachycení světových trendů v oblasti letecké techniky, se pak během několika let ocitly kvůli politickým zásahům v troskách. A že pak trvalo téměř dvě desetiletí, než přišly nové generace učitelů, instruktorů a vědců, kteří obnovili snahu o vybudování samostatného moderního leteckého výzkumnictví a školství.
Je na místě se v této souvislosti zeptat autorů knihy, kde že se vzaly, odkud přišly ty nové generace učitelů, instruktorů a vědců v době nastávajícího soumraku, a na něj navazující „tmy"?
Nezdá se vám, že je podobné tvrzení vyloženě účelové? Měli bychom je snad interpretovat tak, že všechno to, co přišlo ze Sovětského svazu, tedy ze země, která vyhrála válku také díky tomu, že ve všech rozhodujících oblastech získala převahu nad německým letectvem, bylo nemoderní a nebylo v souladu se "světovými trendy"? To jenom to, co se zrodilo na Západě, představovalo "světový trend"?
Myslím, že zde bychom se také měli vyrovnat s oním klišé, které dělí letce, kteří bojovali proti Německu, na letce „západní“ a „východní“. Nepovažuji to za zcela správné a korektní. Jestliže pak někdy později byl takový rozdíl politicky zneužíván, je věc jiná a měla by to být spíše odsouzeno. Bojové nasazení letců na různých místech oné části světové války, která se odehrávala v Evropě, jistě bylo do jisté míry ovlivněno i politickými vlivy.
Současně ale vyplývalo z vojenských dohod mezi spojenci, tedy mezi československou vládou, která měla sídlo v Londýně a sovětskou vládou, která v té době poskytovala útočiště řadě funkcionářů KSČ. Jejich bojové nasazení sice mohlo následně ovlivnit i jejich politické smýšlení, ale nepředurčovalo jejich postoje předtím, než k jejich přesunu na východní frontu došlo. Jak jsem měl možnost poznat na příkladu Františka Fajtla, pak jeho pobyt na východě z něj vůbec neudělal příznivce komunismu. Jakým byl předtím, takovým zůstal i potom!
Čechoslováci nebyli také jedinými letci, kteří bojovali na straně Rudé armády. Francouzi také měli svou letku „Normandie-Němen“. V Lefortovu existuje památník věnovaný této jednotce, prezident Francie Sarkozy památník navštívil v říjnu 2007. Prostě: Francouzi uctívají své letce, kteří bojovali na straně Rudé armády. A my? Vzpomínám na slova jednoho z našich „východních“ letců, dnes již zesnulého plukovníka Vladimíra Frose, čestného předsedy brněnské odbočky Svazu letců. Ten si jednou v diskuzi na schůzi odbočky trpce stěžoval na to, jak jsou dnes oficielními místy, tak zvanými „elitami“, přehlíženi jen proto, že bojovali na straně Rudé armády. Není to charakteristické pro dnešní dobu v Česku? Z jednoho extrému, který zavedla KSČ, se přešlo k extrému druhému, prostě „od škarpy ke škarpě“!
Kromě toho vás prosím, abyste měl na paměti, že část západních letců se přece jen vrátila v květnu 1945, i když přiletěli ze směru „východ-západ“. Vždyť třeba velitel 1. stíhacího leteckého pluku „Zvolenského“, major, pozdější generál Fajtl, byl přece více západním než východním letcem. Od roku 1939 až do roku 1943 bojoval na západní frontě a teprve v roce 1944 byl odvelen na východ, aby tam spolupůsobil při formování letecké jednotky operující v rámci letectva Rudé armády. Do své vlasti, kterou pomáhal osvobodit, se ale vracel z východu.
Osobně jsem znal ještě další tři letce ze skupiny „západně-východních“ letců. Byli to Pavel Kocfelda, Leopold Šrom a František Loucký. Ti měli stejný průběh služby v posledních letech války, jako vzpomínaný František Fajtl. Poslední dva jmenovaní spolu s F. Fajtlem u mne, ve Státní letecké inspekci, po roce 1965 po jistou dobu pracovali.
Dovolíte malé odbočení od sledovaného tématu. Říkáte, že někteří z nich u vás pracovali ve Státní letecké inspekci. Nemohl byste mi toto více přiblížit?
Beze všeho: můžeme si malou odbočku dovolit. Musel bych ale nejprve vysvětlit, jak se stalo, že tito muži-letci, kteří až do té doby nemohli předtím pracovat tam, kam by podle své kvalifikace patřili, mohli nastoupit na práci ve státní organizaci, kterou Státní letecká inspekce byla. Zajímá vás to?
Určitě. Stejně to bylo jedno z témat, na které jsem se vás chtěl zeptat. A tak je možná příležitost o tom pohovořit.
Byl jsem ministrem dopravy pověřen, abych od ledna 1965 řídil organizaci státního odborného dozoru. Ta byla zřízena zákonem číslo 203 z roku 1964 a vyhláškou Ministerstva dopravy číslo 209. Nazývala se Státní letecká inspekce (SLI). Jako ředitel této organizace jsem se pravidelně zúčastňoval porad na odboru civilního letectví Ministerstva dopravy. To tehdy ještě sídlilo v ulici Na Příkopě. Odboru šéfoval Ing Martin Murín. Spolu se mnou se těchto pravidelných měsíčních porad zúčastňoval i generální ředitel ČSA Josef Karlík a ředitel Správy dopravních letišť Stanislav Krebs.
Někdy v roce 1965 jsme byli na této poradě informováni o tom, že bylo učiněno politické rozhodnutí o faktické rehabilitaci bývalých západních letců. Ti byli po roce 1948 odstraněni od jakékoliv práce v oboru. Byli jsme seznámeni se jmény mužů, kterých se to týkalo a naznačeno, kde by jejich nové zařazení přicházelo v úvahu. Vše ostatní bylo ponecháno na iniciativě a v pravomoci nás, ředitelů oněch tří organizací.
Krátce na to přišel ke mně můj podřízený Ludovít Ivanyč. Ten pracoval v té době v technickém oddělení SLI od samého jejího počátku. Byl to rovněž letec-voják, který přišel do vlasti ze Západu. Byl odborností letecký mechanik. Byl v té době vlivným členem KSČ.
Chcete říct, že diskriminace západních letců se nedotkla všech? Že byli i tací, kteří z leteckého oboru neodešli po Únoru 1948?
Jistě. Nemám, pochopitelně, kompletní přehled. Možná, že odstraněni byli zásadně ti, kteří dovedli létat a mohli kdykoli odletět přes hranice. Ale ti, kteří potenciálně takové možnosti neměli či byli shledáni naprosto spolehlivými pro svou příslušnost ke KSČ, těm ještě byla dána příležitost. K takovým patřil i bývalý inženýr vojenského dopravního pluku Ludovít Ivanyč. Podle Josefa Zachardy byla záminkou k jeho propuštění z armády letecká nehoda, ke které došlo 25. září 1951. (J.Zacharda, Světla a stíny leteckého povolání, Svět křídel, Cheb, 1994, str. 29).
Tak tedy: tento pan Ivanyč, který už pracoval u SLI, ke mně přišel do kanceláře, sdělil mi, že je seznámen s osudem Františka Fajtla a doporučil i, abychom F.Fajtla získali pro práci u SLI. Protože František Fajtl byl na onom seznamu, se kterým jsme byli seznámeni na MD, nic nebránilo tomu, abych vyvinul v tomto směru iniciativu. Rozjel jsem se tedy s Luďkem Ivanyčem do Loun, kde pan Fajtl pracoval v té době jako úředník Okresního stavebního podniku. Jako dnes vidím malou kancelář s malým stolkem, na kterém byl psací stroj a pan Fajtl za ním. Když jsem se představil, pana Ivanyče nebylo třeba představovat, pozdravili se jako staří známí, a já mu sdělil, v jaké věci přicházíme, a nabídl mu práci u SLI v oboru vyšetřování leteckých nehod, on bez váhání souhlasil.
Proč zrovna vyšetřování leteckých nehod?
Prosím, uvědomte si, že mé možnosti přijímat pracovníky byly omezené. Byl jsem vázán rozpočtem organice a mzdovými fondy, které jsem měl k dispozici. To vše bylo určováno ministerstvem. Ministerstvo mi také žádné další mzdové prostředky, kterými bych mohl disponovat při přijímání rehabilitovaných letců, nepřidělilo. Musel jsem vycházet z těch možností, které mnou řízená organizace měla. V oddělení pro vyšetřování nehod jsem měl volné místo. Kromě toho jsem usuzoval, že pro činnost při vyšetřování nehod se nejlépe uplatní jeho zkušenosti jako letce. To se také potvrdilo.
Velice brzo jsem poznal, že jsem ve F. Fajtlovi získal velmi dobrého pracovníka. Už první zpráva o nehodě, kterou on vyšetřoval a která mi byla předložena ke schválení, se odlišovala od všech jiných. Hlavně pak stylisticky, svými přesnými formulacemi, svým kultivovaným jazykem. F. Fajtl v té době už měl na svém kontě vydání své první knihy „Sestřelen“ (poprvé vydána v roce 1947) a už tam projevil svůj spisovatelský talent.
Chcete snad říct, že taková věc jakou je zpráva o vyšetření letecké nehody musí mít také svou literární hodnotu?
To nikoliv, nemusí. Podstatnými v takové zprávě jsou jistě fakta o zjištěných skutečnostech, o příčině nehody. Ale jejich podání, jazyk, kterým jsou fakta podávána a vyjádřena, to vše má svůj význam a hodnotu.
Říkal jste, že kromě Fajtla u vás pracovali i jiní západní letci. Kteří to byli a jak se díváte na jejich práci?
Kromě Františka Fajtla pracoval v SLI od května 1965 do června 1966 Leopold Šrom. Byl to spolubojovník F. Fajtla. Tento rok jeho práce u SLI však byl jen jistou přestupní stanicí, než se vyřídil jeho nástup k ČSA k dopravnímu létání. Rovněž po jistou dobu tam pracoval i František Loucký, rovněž pilot, který se zúčastnil Slovenského národního povstání v rámci 1. stíhacího pluku. F. Loucký, jak je známo, je autorem knihy „Mnozí nedoletěli“ (Naše vojsko, Praha, 1989). Na knize, pokud si vzpomínám, pracoval autor i při svém zaměstnání na Leteckém rejstříku SLI.
Jistě jste tedy od těchto mužů získal informace o tom, jak probíhala jejich rehabilitace. Můžete něco říci k tomu?
Ano, něco vím. Hlavně od Františka Fajtla, se kterým jsem se sblížil více, než s kterýmkoliv z těch dalších dvou. Bylo to hlavně proto, že v oné době značnou část mé pracovní doby zabíralo vyšetřování velkých leteckých katastrof, ke kterým došlo a kdy jsem vedl jejich vyšetřování jako předseda komise určené ministrem dopravy. Nejprve to byla nehoda IL-18 bulharské letecké společnosti Tabso LZ-BEN. Ta se přihodila u Bratislavy v listopadu roku 1966. Už tehdy byl se mnou v Bratislavě plukovník Fajtl.
Hlavně pak to byla nehoda čs. stroje II-18D OK-WAI. Ten havaroval 5. září 1967 v kanadském Ganderu. Do komise jsem si s sebou vzal i F. Fajtla. Tam jsme měli příležitost se blíže poznat. Přímo z jeho úst jsem slyšel podrobnosti jejich rehabilitace. Ta vlastně začala v roce 1964. Verze, kterou znám přímo z úst generála Fajtla, se poněkud liší od toho, co se objevuje v některých knihách.
Mohl byste uvést příklad pro vaše tvrzení?
Jistě. Na příklad se v knize „Leopold Šrom-Stíhací eso na západní a východní frontě“ (autoři Miroslav Kopecký, Tomáš Jambor, Václav Kolesa, vydal Václav Kolesa, Zlín, 2008) na straně 181 píše:
„Na Slovensku proběhly v srpnu 1964 velkolepé oslavy u příležitosti 20. výročí Slovenského národního povstání. Bylo pozváno mnoho hostů. Přijel i maršál Krasovskij a sdělil organizátorům oslav své velké přání-promluvit se žijícími příslušníky 1. československého samostatného stíhacího pluku, jimž za války velel a na které byl po dvaceti letech stále hrdý. Pamatoval si i jména mnoha z nich. Organizátorům nezbylo, než urychleně sehnat příslušné adresy a rozeslat spěšné telegramy do různých míst v Čechách a na Moravě, neboť pozvali pouze slovenské účastníky bojů.“
Na této straně je také fotografie účastníků s maršálem Krasovským. Příznačné je, že jediným, kdo je na fotografii v uniformě, je Pavel Kocfelda. Ostatní jsou v civilním oděvu.
Zbyněk. M. Duda ve své knize „Velitel stíhacího letectva“ (Naše vojsko, 2005, Praha) to líčí poněkud odlišně: „Ještě před polovinou šedesátých let proběhly první rehabilitace vojenských osob. Přispěla k tomu podstatná historická událost: blížilo se 20. výročí Slovenského národního povstání a 20. výročí osvobození Československa…Čs. lidová armáda jim vydala uniformy a v Banské Bystrici byli ukazováni (?, otazník jsem vložil já) na hlavní tribuně, mezi vybranými bojovníky povstání z tábora socialismu. Jiní piloti RAF se mohli vrátit k civilní dopravě jako kapitáni Čs. aerolinií, nebo se stali součástí Státní letecké inspekce pro vyšetřování leteckých nehod.“
Z úst jednoho z rehabilitovaných, generála Fajtla, jsem slyšel poněkud odlišnou verzi. Zde je: „Oslavy SNP trvaly několik dnů. První den na slavnostní tribunu na letišti Sliač přišel v doprovodu prezidenta republiky Novotného i předseda Rady ministrů SSSR N.S.Chruščov. Ten se při příchodu na tribunu rozhlédl a první jeho slova byla: „A gdě Fajtl?“
Je nasnadě otázka, odkud mohl N.S.Chruščov Fajtla znát? Odpověď je jednoduchá. N.S.Chruščov byl členem Vojenské rady frontu, v jehož rámci operovala i letecká armáda, které velel generál Krasovskij. V jeho podřízenosti tedy byl i československý pluk. Jak by člen Vojenské rady frontu mohl neznat velitele zahraničního pluku, který operoval v rámci letectva Rudé armády a který byl pověřen, v historii druhé světové války zcela ojedinělým, úkolem: operovat z letiště, které se nacházelo ne v týlu vlastních, ale nepřátelských vojsk? Překvapuje snad někoho takový postoj N.S.Chruščova, když víme, s jakou vděčností přijímali a jak si Sověti cenili pomoci kohokoliv, kdo byl ochoten po jejich boku bojovat proti hitlerovskému Německu?
Když tedy překvapení českoslovenští činitelé se vzpamatovali, a při chruščovovské otevřenosti jistě někde stranou dostali i pořádně „do těla“, že již druhý den, jak mi to generál Fajtl vyprávěl, byli na místě v Banské Bystrici, kde oslavy pokračovaly, aby se s nimi předseda Rady ministrů SSSR mohl osobně setkat.
Podle osobního přesvědčení F. Fajtla pak toto znamenalo počátek jejich úplné rehabilitace a umožnilo jich návrat do oboru, kterému zasvětli celý svůj život. Když pak v roce 1967 odjížděl se mnou F. Fajtl do Kanady k vyšetřování vzpomínané nehody, nikdo se už neobával, že by mohl „zradit“ svou vlast a emigrovat a nebylo mu tedy odepřeno vydání cestovního pasu. A pokud si vzpomínám, že když se vytvářela na ministerstvu dopravy vyšetřovací komise pro Gander a já navrhl do ní i plukovníka Fajtla, nezazněla na ministerstvu dopravy jediná námitka proti jeho vyslání. Natolik už pokročila rehabilitace lidí neprávem diskriminovaných.
Nebyl to obrovský pokrok oproti padesátým létům stalinismu a maccartismu? Oproti létům vzájemného podezírání a nedůvěry? Myslím, že to byl pokrok obrovský, který dnes lze jen obtížně docenit. A sám zažívám pocit sebeuspokojení, že jsem svým malým dílem mohl napomoci k odstraňování křivd, spáchaných zaslepenými fanatiky!
To je zajímavé a pro mne zcela nové. Je vidět, že stále ještě nejsme informováni o tom, co se tehdy dělo. Můžeme tedy pokročit dál k našemu tématu?
Ano, a musíme si vyjasnit stanovisko k tvrzení, které se týká toho, že letci ze Západu byli tam zdržováni na dobu, která už nebyla vysvětlitelná a obhajitelné ničím jiným než vnitrostátními politickými důvody.
Myslím, že tomu tak nemuselo být a že autoři zde zjevně klamou nebo věc vysvětlují velice jednostranně.
Co se týče leteckých jednotek, které za války operovaly v rámci Rudé armády, pak do podřízenosti československého velení byla předána již 20. července 1945 1. československá smíšená letecká divize. Ta byla do té doby součástí 2. letecké armády 1. Ukrajinského frontu Sovětského svazu. Této armádě velel generálplukovník, později maršál letectva, Stěpan Akimovič Krasovskij.
Československé perutě ve Velké Britanii byly, jak uvádí sami autoři, ve formální podřízenosti 301th Wing Transport Command RAF, respektive 11th Group Fighter Command RAF až do února 1946. Teprve tehdy přestaly definitivně existovat jako jednotky Royal Air Force. Nevím přesně, jak bych měl chápat pojem „formální podřízenost“, jaký je obsah tohoto pojmu, jak je definován. Setkávám se s tímto pojmem poprvé. Ale mohu se snad oprávněně domnívat, že taková podřízenost také znamenala, že ten, kdo velel jakékoliv armádní složce, do níž byla zařazena, měl také právo jí dávat rozkazy a rozhodovat o tom, co, kdy, kde a jaké úkoly má plnit.
A tady si musíme uvědomit, že v Londýně, na straně britských činitelů, byla v době, kdy končila válka s nacistickým Německem, přijímána důležitá rozhodnutí. Ta mohla osud československých leteckých jednotek, jako součásti Royal Air Force na ostrovech, a jejich návrat do vlasti, významně ovlivnit. A zřejmě i ovlivnila. K takovým zásadním rozhodnutím jistě patřilo i rozhodnutí ministerského předsedy a ministra obrany Velké Britanie W. Churchilla. Někdy na jaře v roce 1945 nařídil W. Churchill, aby jeho generální štáb zpracoval plán operace proti Rudé armádě s kódovým názvem „Nemyslitelné" („Unthinkable“). Tedy operace, jejíž zahájení by bezesporu znamenalo zahájení války se Sovětským svazem. Cílem operace bylo „podřídit Rusko vůli USA a Britského impéria". Tato operace měla být zahájena 1. července 1945.
V operaci se počítalo dokonce s využitím ještě ne demobilizovaných jednotek Wehrmachtu (jen v Norsku bylo asi 400000 německých vojáků). Jak by pro plánování a případné uskutečnění této operace mohli britští vojenští plánovači nepočítat s československými vojáky, zvláště letci, kteří se při obraně ostrovů tak osvědčili? Svou kvalifikací i ideově? Asi by nebylo až tak složité je pro válku proti Sovětskému svazu získat a použít. Zvlášť když stále podléhali britskému velení a ideovému vlivu!
Když 8. června 1945 doložili náčelníci štábu Churchillovi, že „operace je neuskutečnitelná v důsledku převahy Rudé armády", byly plány operace "Nemyslitelné" odloženy, a jak se ukázalo, natrvalo. A přestaly také důvody, proč držet naše letce na ostrovech.
Nebyl tedy jedním z hlavních důvodů, pro který byl návrat letců z Britanie právě tento? Že by ten, kdo plán „Nemyslitelné“ zpracovával a kalkuloval dokonce i s jednotkami Wehrmachtu v Norsku, nepočítal s československými letci? To si snad nikdo nemůže vážně myslet.
Lze se oprávněně ptát: kdo měl pravomoc podle příslušných smluv, které jistě existovaly, rozhodovat o tom, aby byli čs. letci zadržováni ve Velké Britanii co nejdéle či kdo dával souhlas k tomu, aby se mohli vrátit do vlasti? Nebyl to náhodou někdo z britské strany? Třeba britská vláda, které ještě v květnu 1945 předsedal W. Churchill? Neměli by toto vše naši historici vysvětlit, než začnou psát ad hoc své úvahy?
Myslíte, že použití československých letců v případné operaci britských a amerických vojsk v operaci „Nemyslitelné“ bylo možné bez souhlasu vrchního velitele čs. ozbrojených sil? Tím byl přece prezident Beneš, že?
Jistě. Podstatné, co bychom měli znát, abychom mohli úlohu prezidenta Beneše co se týče našich letců, kteří byli stále ještě součástí RAF, posoudit a zaujmout stanovisko, je znalost toho, jaké vlastně měl prezident Beneš pravomoci vůči leteckým jednotkám, které byly součástí britského letectva. Je zde mnoho nejasného a proto zazlívám oněm dvěma autorům, historikům, že postavení, v podstatě britských leteckých jednotek, jichž personál tvořili českoslovenští občané, neobjasnili. Možná by to vrhlo i více, ideologicky nezatíženého, světla na to, proč tyto jednotky zůstávaly v britské podřízenosti, byť „formální“, když už válka dávno skončila. Proč mohli Sověti naše jednotky předat našemu velení a Britové ne? Tyto úvahy jen podporují mé pochybnosti o čistých úmyslech Britů! Silně pochybuji, že by prezident Beneš někdy vydal souhlas k tomu, aby naši vojáci byli v takové operaci použiti.
A šel bych ve svých úvahách ještě dál. Jestliže se s našimi letci v britských plánech počítalo s účasti v bojích s Rudou armádou, a já to považuji za vysoce pravděpodobné, a nemyslím si, že by mnozí naši letci nebyli s podobnou novou rolí srozuměni, jakmile by se o svém použití byli dozvěděli, jakou potenciální roli si tak mohli, třeba nechtěně, vysloužit?
Hlavně v očích Sovětů, kteří se o existenci onoho plánu zřejmě dozvěděli. Jinak se totiž nedá vysvětlit rozkaz, který od Stalina obdržel v dubnu-květnu maršál Žukov k provedení přeskupení sil, které okupovaly Německo. Toto přeskupení mělo zajistit vojenský úspěch proti případné britsko-americké ofenzivě.
Je vysoce pravděpodobné, že když po únoru 1948, zejména pak po rozmluvě K. Gottwalda na Krymu se Stalinem, se začalo s intenzivním budováním armády, že to vše sehrálo svou roli i v posuzování použitelnosti československých letců, kteří dlouho po skončení války byli ještě součástí RAF, při budování nové armády.
Co se odehrálo na Krymu v roce 1948?
V září 1948 rozmlouval na Krymu Gottwald se Stalinem. Gottwald odjížděl na Krym v přesvědčení, že se třetí války nedožije, ale po návratu hovořil prý se strachem a s rozčarováním: „Čeká nás válka, naše pokolení ji prožije ještě potřetí. Musíme se věnovat armádě, která až dosud byla zanedbávána..“(Vzestup a pád Alexeje Čepičky, Karel Kaplan, «Вопросы истории», 10/99).
Počátkem padesátých let se začala přiostřovat mezinárodní situace a komunistická vláda přistoupila k intenzivnímu budování nového letectva. A prvořadým úkolem takového budování bylo jistě kádrové budování nové armády. Dá se vyloučit, že bývalí letci z Anglie se stali à priori podezřelými a nespolehlivými? Nebyly tedy už plánováním operace „Nemyslitelné“, kdy se, podle mého soudu, zcela určitě počítalo s použitím našich letců, vytvořeny předpoklady pro pozdější podezíravost a nedůvěru ve spolehlivost těchto letců?
Sám se pozastavuji nad tím, že o operaci „Nemyslitelné“ tak málo víme. Není zde jedním z důvodů právě to, že nesmí dojít k pošramocení aureoly, která byla v posledních letech kolem „západních“ letců vytvořena? Nemá zde být něco z historie zamlčeno, když by se pravda příliš nehodila oficielní politice?
Podezření, které mohlo u nové politické moci vzniknout, mohlo později, přesně v duchu teze, že „v Čechách každá babička lépe zná Písmo svaté, než papež“, přerůst až do perzekucí. A tomu nahrálo i to, že skutečně někteří letci se postavili proti novému režimu a dokonce s využitím letadel uletěli na Západ.
Nezlobte se, ale tady se mi zdá, že pro onu diskriminaci či dokonce perzekuci západních letců nalézáte oprávnění.
Nikoliv, zdaleka ne. Snažím se jen najít vysvětlení pro to, jak se vůči nim postupovalo a co všechno mohlo mít svůj vliv. A oponovat kategorickému tvrzení autorů knihy „Soumrak králů vzduchu“, že to byly jen snahy komunistů ovládnout po roce 1945 budování vojenského letectva, které zpozdily jejich návrat do vlasti. Kromě toho se mi nelíbí až příliš jednostranný vztah k západním letcům, jak jsem jej poznal na příklad i v době svého působení ve Svazu letců ČR. To je ale už jiná kapitola, ke které se, jak doufám, ještě dostaneme.
Ještě musím učinit několik poznámek k vojenskému školství a k přejímání sovětských zkušeností do praxe vojsk a letectva.
V knize se tvrdí, že „nový režim postavil svoji existenci plně na sovětských zkušenostech a vojenské letectvo nebylo výjimkou,...snaha o předávání nejmodernějších poznatků byla nahrazena výukou podle překladů sovětských řádů, kontrolovaná navíc sovětskými poradci."
Implicitně lze z tohoto tvrzení vyvozovat, že skutečnost, že výuka se uskutečňovala podle sovětských řádů, znamenala trvalý odklon od přenášení do výuky těch nejmodernějších poznatků vojenské vědy i vojenského umění. Takové stanovisko se mi nejeví jako opodstatněné.
Proč si to myslíte?
Dívám se na věc takto. Německá armáda a německé letectvo jistě představovalo moderní složku světové vojenské vědy a techniky. A to jak v důsledku historického vývoje, tak i v důsledku konkrétních výsledků válečného tažení Evropou. Na špičce světového vývoje v letectví byla Luftwaffe až do té doby, než skončila svou pouť ve válce, hlavně pak na východní frontě.
Nutně tedy vyvstává otázka: kdo způsobil její porážku? Máme se domnívat, interpretujíce tvrzení autorů, že bylo poraženo něčím zaostalým, něčím primitivním? Učit letce tedy podle sovětských řádů, tedy podle řádů armády, která dokázala porazit hitlerovskou Luftwaffe, znamenalo předurčit zaostávání čs. vojenského letectva za nejmodernějšími poznatky vojenství? (Nezpochybňuji skutečnost, že svou roli nesplnilo sovětské letectvo samo, ale ve spolupráci s ostatními spojenci.)
Že se pojetí Sovětské armády, co se týče role jednotlivých druhů zbraní ve válce, mohlo lišit a v jistém ohledu i lišilo od pojetí západních států, především USA a Velké Britanie, sám nepochybuji. Na Západě byl hlavní důraz kladen na strategické letectvo a strategické bombardování. Sověti věnovali část svého úsilí a zdrojů na podobný, nikoliv na totožný, druh letectva. Hlavní rozdíl mezi dálkovým a strategickým letectvem spočívá v úkolech, které tato letectva plní. Strategické letectvo útočí na cíle, které mají strategický význam, to znamená, že pomáhá k dosažení strategických cílů války. „Dálkové bombardovací letectvo“, je určeno k leteckým útokům na cíle ve větší hloubce nepřátelského území, než je hloubka frontového pásma, avšak jsou to cíle, jejichž ničení pomáhá realizovat operace vlastních vojsk.
Jinak však v SSSR prioritu mělo letectvo frontové. Sověti vycházeli totiž z toho, že rozhodujícím místem, kde jsou poráženy armády, kde je tedy porážena podstata branné síly země, a nakonec i státu, je bitevní pole. A proto soustřeďovali i úsilí vojenského letectva na ty druhy, které vedly svou činnost v nejužší součinnosti s pozemními vojsky. A to bylo letectvo stíhací, bitevní a lehké bombardovací, které čelilo obdobným druhům letectva Luftwaffe.
Když jsem hovořil o tom, k ničení jakých cílů bylo určeno letectvo strategické, tak nelze opomenout jednu věc. Z ničení cílů, které nesporně měly význam pro chod války, jako byly závody zbrojního průmyslu, výroba paliv pro motorizovanou armádu, komunikační uzly podobně , postupně přešlo k plošnému, kobercovému bombardování měst, při němž největší strádání to přinášelo civilnímu obyvatelstvu, přímo na vedení války se zbraní v ruce se nepodílejícímu. Takové bombardování mělo podlomit duch národa. Snad se počítalo i s tím, že národ pod tíhou takového bombardování svrhne vládu a uzavře s útočníky mír. Ve skutečnosti takového cíle nebylo nikdy dosaženo. Tomuto bombardování se také říkalo „třetí fronta“. Podle britského historika J.F.C.Fullera však podkopávalo základy toho míru, který přišel po válce. Nad tím je zapotřebí se zamýšlet stále. Jak píše Fuller, představovalo takové bombardování návrat k válkám prvobytného divošství a je smutným faktem, že se k němu uchýlily dvě demokratické mocnosti. Autoři takového bombardování vycházeli z přesvědčení, že lidé jsou zbabělci. Což se nepotvrzovalo. Ke cti Sovětského svazu slouží, že se k takovému způsobu vedení války neuchýlil.
Jsem rád, že se k jinému pojetí vedení války, po prezidentu Benešovi a jeho vojenském štábu, připojili i jeho následovníci! Vždyť jistě nebylo záměrem našeho armádního velení budovat letectvo strategické. K tomu nebyly ty nejmenší důvody, ani předpoklady.
Považovat však tuto odlišnost za projev nemodernosti, není potvrzeno ani válkami, které byla vedeny po druhé světové. Vietcong nebyl poražen strategickým letectvem USA. I v posledních válkách, které jsou vedeny v Iráku, Afgánistánu či v poslední době v Libyi, se jasně projevuje, že letectvo, byť pracuje s těmi nejsofistikovanějšími systémy, včetně systémů kosmických, není samo s to vyhrát válku. Saddáma Hussejna nesvrhlo letectvo, ale pozemní vojska USA! Obdobně tomu bylo i v Libyi! Pochybuji, že by povstalci byli zvítězili nad vojsky věrnými Muammaru Kaddafímu, kdyby se jim nedostalo masivní pozemní podpory ze strany států, které v Libyi intervenovaly. Tak zvaná „bezletová zona“ jen zastírala skutečnou pomoc, která šla po zemi.
Myslím, že i autorům knihy "Soumrak králů vzduchu" musí být zřejmé, že sovětské letectvo, a s ním i vojenské letectvo československé, dokázalo po celou dobu "studené války", která následovala po onom "soumraku", držet krok s "moderními poznatky" a v některých směrech ony nositele "modernosti" dokonce předčilo.
Tím vůbec nechci popřít, že v důsledku přeceňování výsledků druhé světové války a podceňování některých oblastí technického rozvoje, došlo v Sovětském svazu, a tedy i v armádách spojených ve Varšavské smlouvě, v některých směrech k zaostávání. V technickém rozvoji letectva se to jistě projevilo v zaostávání avioniky a v aplikaci počítačové techniky.
Vcelku ale hodnotit to, co se odehrálo v Československu po roce 1950 na poli rozvoje vojenského letectva a současně s tím i na poli výcviku a výchovy letců, jako zaostávání zapříčiněnému zamezením přístupu moderních poznatků do vojenských škol a učilišť, kde se připravovali piloti a letci čs. vojenského letectva, považuji za neobjektivní!
Z vlastní zkušenosti let 1949-1951, kdy jsem absolvoval LVA, mohu potvrdit tvrzení autorů, že nebyl v leteckých školách vytvářen „pocit výjimečnosti letecké zbraně a pilotního výcviku zvlášť". Řadit však tuto skutečnost mezi ty faktory, kterými bylo charakterizováno období „soumraku, který padal na celou československou společnost", není na místě. Pěstování „pocitu výjimečnosti“ totiž nepovažuji za hodnotu, která by měla nějaký význam pro bojové kvality letců. Pro výchovu letců je důležitější, než v nich pěstovat „pocit výjimečnosti", je vychovávat v nich vědomí věrnosti vojenské přísaze. Svou výjimečnost už letecká zbraň ztratila dávno před rokem 1950!
To však už je námět pro něco jiného, než jsou připomínky ke knize "Soumrak králů vzduchu".
středa 21. března 2012
pátek 16. března 2012
ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 2.POKRAČOVÁNÍ
ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.
2. POKRAČOVÁNÍ
VÝSTAVBA DŮSTOJNICKÉHO SBORU POÚNOROVÉHO VOJENSKÉHO LETECTVA
„Ve své knize „Letcem ve studené válce”, jste v kapitolách „První názorové střety“ a „Jak se formuje voják“, začal diskuzi můj nový přítel, „jste vylíčil své první zážitky ze života v Letecké vojenské akademii. Tam začala v roce 1949 vaše letecká kariéra. Poněkud jinak, než jak to líčíte vy, na začátky v Letecké vojenské akademii (LVA) nahlíží bývalý příslušník této vojenské školy Břetislav Čepelík. V časopise „Historie a vojenství číslo 2.XLV/1996“ vyšel jeho článek „Letecká vojenská akademie 1945-1950”. Autor se v článku zabývá šestiletou historií této armádní instituce, která byla v uvedených letech hlavním školním a výcvikovým zařízením, kde byli připravováni vojenští letci-důstojníci. Na straně 159 uvedeného periodika píše: „O službu v letectvu přestal být zejména mezi mladými lidmi zájem... V porovnání s prvními poválečnými léty, kdy z velkého množství dobrovolně se hlásících uchazečů jich bylo přijímáno jen malé procento, bylo zapotřebí nové adepty doslova „verbovat”. Vybraní jedinci dostávali dokonce vstup do armády jako „stranický úkol”. Jak se tato situace projevila v kvalitě nově přijímaných zájemců, není zapotřebí připomínat.“
Toto tvrzení je v jistém rozporu s tím, co píšete ve své knize vy. Co mi k tomu řeknete?
Oproti názorům pana Čepelíka, o nichž nevím, čím jsou doloženy, mohu se opřít jen o svou vlastní zkušenost. Zde je. Podal jsem přihlášku do LVA někdy v roce 1948, možná počátkem roku následujícího. Přesné datum si nepamatuji. Proč jsem to udělal?
V roce 1948, po maturitě na jihlavském gymnasiu, jsem začal navštěvovat Vysoké učení technické Dr Beneše v Brně, obor elektrotechnický. Už po prvních měsících studia jsem došel k názoru, že vystudovat obor, na který jsem se přihlásil, bude nad mé síly. Gymnasium v Jihlavě jsem skončil v roce 1948 státní maturitou s vyznamenáním. Zjistil jsem však brzy, že přece jen přerušení studia, ke kterému, ne mou vinou, došlo ve válečných letech, mělo své důsledky. V roce 1941 české úřady na nátlak Gestapa náš ústav zavřely, přešel jsem na školy jiné úrovně, tím nechci říci, že to byly špatné školy, ale na příklad v předmětu zvaném „matematika”, se to projevilo. Začínalo mi být jasné, že bych studium na technice zvládal obtížně a nechtěl jsem zbytečně vynakládanými prostředky zatěžovat své rodiče. Chtěl jsem se „postavit na vlastní nohy”.
Promiňte mi malé odbočení. Říkáte, že jste začal navštěvovat techniku Dr Beneše. Já Brno znám a tam žádná taková škola není.
Ano, to máte pravdu. Ale v roce 1948 byla. Mám dosud uschován „Výkaz studií řádného posluchače vysoké školy technické Dr.E.Beneše v Brně”, kam jsem byl přijat 24.9.1948 a kde je též zaznamenáno, že 25.3.1949 jsem oznámil této škole, že z ní vystupuji. Proč a kdy došlo k tomu, že tato škola byla zrušena či přejmenována, nevím. Možná, že to bylo součástí tažení proti prezidentu Benešovi, když bylo jeho jméno odstraněno z názvu této vysoké školy. Tažení, které možná zahájili tamní komunisté a ve kterém s chutí pokračovali a pokračují i dnešní demokraté různého ražení.
Říkáte „tažení proti prezidentu Benešovi“. Jak mám rozumět vašim slovům?
Nevím, jestli jsem použil správné a výstižné slovo, když jsem řekl „tažení“. Spíše jsou to jednotlivé útoky, určitě vlivných, lidí, kteří využijí každé příležitosti, aby napadali prezidenta Beneše jako hlavu státu. Napadají jej hlavně za to, že prosazoval a realizoval politiku jinou, než kterou by byl měl, z dnešního jejich zpětného pohledu, realizovat. Prezidenta Beneše, jak se mi to jeví, hodnotí mimo dějinný kontext. V poslední době to byli dva muži z oblasti literatury. Byl to jednak nedávno zesnulý spisovatel Jiří Gruša. K němu se po jeho smrti připojil i spisovatel Jiří Stránský. Na poslední případ, článek Jiřího Stránského v „Týdeníku rozhlas“, jsem i reagoval.
Povězte mi, prosím, o tom něco více.
K postojům spisovatele Jiřího Gruši se vyjádřit nemohu. Jeho knihu „Beneš jako Rakušan“, ve které se autor staví k Dr Benešovi velice kriticky a doslova jej obviňuje z toho, že dvakrát „prošvihl stát“, jsem nečetl. Vím o ní jen to, co o knize napsal Ferdinand Vrábel v Listech číslo 4/ 2011. A s názory F.Vrábela se ztotožňuji.
Co však napsal spisovatel Jiří Stránský do „Týdeníku rozhlas“, to znám. Ten napsal, že patří k těm lidem, kteří vědí (!), že se prezident Beneš o náš stát „nezasloužil“. To tvrdí, na rozdíl od zákonodárců, kteří schválili tak zvaný „Lex Beneš“, a ve kterém prohlašují, že se o stát zasloužil. Můj názor k tomu vyjadřuje to, co jsem redakci „Týdeníku rozhlas“ napsal. Bylo to uveřejněno v Týdeníku rozhlas číslo 52/2011 v tomto znění:
„Patřím k lidem, kteří jsou-na rozdíl od spisovatele Jiřího Stránského, přesvědčeni, že se prezident Edvard Beneš zasloužil o tento stát měrou, o které by si všichni jeho následovníci mohli nechat jen zdát. Možná je to také proto, že dějiny podobnou situaci, která by se podobala období let 1933 až 1945, vytvářejí jen výjimečně. Benešovi následovníci proto ještě neměli možnost se osvědčit (či neosvědčit) v analogické situaci. Zvláště po Mnichovu E.Beneš pochopil - a podle toho také jednal - kde se nachází skutečná síla schopná odrazit „staletý německý nápor na východ, který měl být dovršen konečným podmaněním východních národů, v prvé řadě slovanských“. To byla slova T.G.Masaryka. Beneš lépe než jiní viděl, že v případě českého národa by se nejednalo jen o jeho podmanění, ale o jeho totální likvidaci v daném geografickém prostoru.“
Nechal jste se tedy naverbovat do armády, jak píše pan Čepelík?
Nevím, co přesně myslel pan Čepelík slovem “naverbovat”. Možná se nechal unést filmem Fanfán Tulipán. Tam se hrdina nechá naverbovat do francouzské armády, když uniká svému pronásledovateli-otci dívky, kterou on, podle tehdejších měřítek, zneuctil, a měl toto zneuctění odčinit sňatkem s ní. Do sňatku se Fanfánovi nechce a nechá se naverbovat do francouzské armády. Tím se vyhne nárokům otce zneuctěné dívky. Možná pan Čepelík chtěl použitím takového slova, s jistou dávkou opovržení, vyjádřit tak svůj názor, že metody, kterými poúnorový režim získával mladé muže pro službu v nové armádě, se od metod revoluční Francie příliš nelišily.
Nikoliv, tak to ale nebylo! V mé době to probíhalo zcela jinak. Byl jsem v té době členem základní organizace KSČ na fakultě. A tam jsem se na jedné schůzi dozvěděl, že strana vyzývá mladé komunisty, aby vstoupili do armády a posílili její kádry. Tato výzva neměla rozhodně charakter nějakého verbování. Tím méně pak stranického úkolu. Našla ale u mne odezvu. Jednak jsem uviděl příležitost, jak řešit svou momentální situaci. Ta byla charakterizována hlavně chybějícím sebevědomím a nedostakem víry v to, že budu schopen absolvovat úspěšně vysokoškolské studium technického směru. Chtěl jsem být své straně, a jak jsem to tehdy chápal, i své zemi, co nejvíce prospěšný tam, kam mne strana zvala. A chtěl jsem současně finančně ulehčit svým rodičům, pro které to bylo náročné udržovat svého syna na vysoké škole.
K tomuto kroku- podat si žádost k přijetí do armády a zvolit si službu v ní jako své povolání, jsem se rozhodl zcela dobrovolně bez jakéhokoliv nátlaku či něčeho podobného, co by se mohlo nazvat verbováním.
Pan Čepelík má zřejmě zkreslené představy o tom, jakým způsobem se v KSČ té doby pracovalo. Nebo to ví, ale jeho záměr je jiný. To nemohu posoudit. Podobným způsobem bylo se mnou jednáno o mnoho let později na jednom z oddělení ÚV KSČ. Tehdy jsem byl přesvědčován, abych z resortu ministerstva obrany, kde jsem získal kvalifikaci vojenského pilota, kde jsem získal vysokoškolské vzdělání ve vojenském oboru, kde jsem měl významné postavení, přešel do civilního letectví, které bylo spravováno ministerstvem dopravy. Přesvědčoval mne tehdy pracovník 8. oddělení ÚVKSČ Kalíšek. Když jsem vyslovil souhlas, řekl mi: „To jsme rádi, že s naším návrhem souhlasíš. Jinak bychom Ti to museli dát jako stranický úkol!“
Tak se v komunistické straně, alespoň podle mé zkušenosti, postupovalo: nejprve tu byl apel na stranické uvědomění. Teprve později, v nutném případě, byl vydáván stranický úkol. Zdůrazňuji, že se opírám jen o svou vlastní zkušenost. Nepopírám, že jinde si to někdo mohl ulehčovat tím, že etapa přesvědčování, apelu na stranické uvědomění, byla ignorována. Byl třeba stroze uplatňován princip stranické discipliny, kterou se jistě komunistická strana od jiných stran výrazně odlišovala a metoda přesvědčování mohla být deformována, jak se to stávalo i v jiných věcech.
Možná, že lidem jako je B. Čepelík, se zdálo nepravděpodobné a nepochopitelné, že by se člověk mohl pro službu u vojenského letectva rozhodovat na základě výzvy politické strany, aniž by předtím nějak zvlášť o to, stát se vojenským letcem, usiloval. Ale bylo to tak. Těžko asi chápe, že by někdo mohl mít takové politické přesvědčení, že by se mohl s požadavky komunistické strany té doby identifikovat. Nestydím se za to, že jsem takové přesvědčení tehdy měl. Nemám panu Čepelíkovi za zlé, že má opačný názor či spíše předsudek, ale zazlívám mu, že si dovoluje na základě svých subjektivních pocitů dělat podobné závěry.
Nejsem jistě sám, kdo z mých spolužáků by musel oponovat tvrzení pana Čepelíka. Jako příklad uvedu jednoho ze svých spolužáků z LVA, Jaroslava Šrámka. Ten ve své knize „Vzpomínky pilota“, vydané v roce 2010 v nakladatelství „Svět křídel“ v Chebu, líčí též svůj vstup do vojenského letectva. Jeho přesvědčil vojenský náborář, aby vstoupil do Školy důstojnického dorostu (ŠDD), která mu umožní po jejím absolvování pokračovat ve vojenské kariéře, třeba v letecké akademii. A protože měl od dětství zálibu v letadlech a k létání, vstoupil do ŠDD. A odtud pak přestoupil, ve stejném roce jako já, do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Tedy zase žádné verbování zde nebylo, žádné stranické úkolování, ale běžně prováděný nábor do armády, který se snad provádí ve všech státech světa.
Jak si ale mám vysvětlit slova pana Čepelíka, že právě v oné době, z důvodů, o kterých nic neříká, přestal být o službu v letectvu zájem? Co tak zásadního se stalo, že mladí lidé tento zájem ztratili? Cožpak změna politických poměrů, ke které bezpochyby došlo po Únoru 1948, mohla vyvolat ztrátu zájmu o létání, o službu ve vojenském letectvu?
Jestli se v té době projevoval o službu v letectvu, v porovnání s poválečnými lety, malý zájem, jak tvrdí pan Čepelík, nemohu posoudit. K tomu nemám dostatek podkladů, zejména statistického charakteru. Vím však, více méně z doslechu, že se se mnou přihlásilo několik stovek mladých mužů. Výběrem, kde jedním z nejpodstatnějších kriterií byly požadavky zdravotní, však neprošli všichni. Do mého ročníku nás bylo přijato jen několik desítek. Tuším, že nás bylo 76. Přesná čísla o tom, kolik bylo žadatelů v jednotlivých letech, by se snad dala vypátrat v archivech.
Jak se Vám jeví vztah mezi metodami, podle kterých se přijímali zájemci o službu ve vojenském letectvu a kvalitou budoucích vycvičených letců? Vždyť pan Čepelík doslova říká, že „není nutné připomínat, jak se to vše projevilo na kvalitě přijímaných letců“?
Tvrzení, že se „tato situace projevila v kvalitě nově přijímaných zájemců” považuji dokonce za urážlivé. Z čeho soudí autor, že kvalita nových zájemců byla nižší, než dřívějších? Cožpak existuje nějaká příčinná souvislost mezi tak zvaným třídním původem člověka a jeho způsobilostí stát se letcem? Jak si vůbec může dovolit, něco takového tvrdit, když jistě nemá k dispozici kvalitativní rozbory uchazečů? Není zde spíše přání otcem myšlenky?
Nemohu si pomoci, ale podobný soud považuji za nepodložený odsudek. Jakými měřítky měří pan Čepelík „kvalitu zájemců”? Třeba tím, že mezi zájemci vedle absolventů středních škol byli i absolventi dělnických přípravek? Tedy mladí muži, kteří se rekrutovali z prostředí výroby, z prostředí továren? Má zkušenost praví, že tito nebyli o nic méně kvalitní a úspěšní, než ti, kteří přišli přímo ze středních škol. K takovým jsem patřil i já!
V čem pak vidí B. Čepelík příčinnou souvislost mezi, na jedné straně systémem, podle kterého se prováděl výběr uchazečů pro LVA v jeho éře a jejich budoucí leteckou kvalitou, a na druhé straně systémem výběru budoucích letců a jejich výcviku a kvalitou, v éře, kterou jsem zažíval já, a se mnou desítky dalších zájemců? To nám neříká. Máme se snad domnívat, že za éry pana Čepelíka přicházeli do LVA jen zájemci, kteří už osudem byli předurčeni k tomu, že z nich budou kvalitní letci, zatímco mí vrstevníci už byli předurčeni k tomu, že budou kvalitativně na nižší úrovni?
No, ale jistě uznáte, že jiné předpoklady k výkonu povolání letce, bude mít člověk, který přichází k vojenskému letectvu jen z přirozeného zájmu o létání, a jiné předpoklady bude mít člověk, který tam přichází jen proto, že k tomu byl vyzván politickou stranou, že?
Vaše otázka by teoreticky mohla podporovat tvrzení B. Čepelíka, že „kvalita nově přijímaných zájemců” už nedosahovala předešlé úrovně. Zájem o létání sám o sobě však ještě není žádnou zárukou toho, že se tento „zájem“ přemění v požadovanou kvalitu letce. K získání kvalit letce musí být člověk především psycho-somatické předpoklady. Jen ty se mohou pak realizovat výcvikem a výchovou, které se člověkovi dostanou. To platí pro každý výcvikový proces.
Ukážu to na vlastním příkladu: když jsem absolvoval vstupní lékařskou prohlídku v Ústavu leteckého zdravotnictví, tak jedna ze zkoušek, podle které lékař oceňoval mou způsobilost stát se pilotem, spočívala ve schopnosti rozlišovat barvy, jaký mám barvocit. Pamatuji si, že jsem správně neurčil jeden obrazec, byla to nějaká číslice složená z bodů různých barevných odstínů, která byla zasazena do pole jiných odstínů, a lékař se nad tím pozastavil a zadal mi ještě jednu či dvě doplňující otázky. A teprve po zdárném jejich zodpovězení mi dal „zelenou“. Kdybych byl neopověděl správně, žádný můj „zájem“ by jej nepřesvědčil, aby dal souhlas k mému zařazení do pilotního výcviku. Stejně tak se nemůže stát strojvůdcem člověk, který nerozliší čevenou barvu od zelené.
Lze však na základě metod, používaných pro doplňování stavu profesionálních armádních letců v různých dobách, usuzovat na budoucí kvalitu výkonu leteckého povolání? Nemyslím, že by to bylo správné.
Myslí si snad autor onoho výroku, že se rozhodování o budoucích posluchačích LVA, tedy o budoucích vojenských letcích za mé éry, tedy jen několik let poté, kdy do LVA nastupoval on, neřídilo rovněž především kriterii psychosomatických kvalit uchazečů?
Znovu opakuji a zdůrazňuji, že hovoříme o výběru lidských jedinců do tak specifického souboru, jakým je mocenský nástroj státu- armáda a její letectvo. Je také potřebné mít na zřeteli další hledisko: podle jakých měřítek byl doplňován a budován budoucí důstojnický sbor vojenského letectva. Tady se skutečně mohly projevovat deformace v metodách, podle kterých byl budován důstojnický sbor nové armády, a jež vyplývaly z chybného pojetí tak zvaného „třídního přístupu“.
Nás ale by mělo hlavně zajímat to, jakými měřítky se řídilo rozhodování o tom, zda ten či onen mladý muž (či později i jistý počet mladých žen) je způsobilý k výkonu létání? Tedy rozhodování o tom, zda je lidský jedinec způsobilý k činnosti, která přece jen klade vyšší nároky na jeho psychosomatickou způsobilost, než jaké jsou potřebné pro jiné lidské činnosti. A to především proto, že letec se pohybuje se svým strojem v jiné sféře, než ke které je, jako živočich, od přírody přizpůsoben. Člověk, jako živočišný druh, se po miliony let vyvíjel, když se pohyboval po zemi, kde na něj působila v podstatě jen síla zemské přitažlivosti. A teď má umět ovládat stroj, který se nepohybuje po zemském povrchu, ale pohybuje se ve vzdušné sféře planety a působí na něj i jiné síly – síly odstředivé, setrvačné. A to mnohdy takové intenzity, že tyto síly mnohonásobně převyšují sílu zemské přitažlivosti. A tento lidský jedinec i v takových situacích musí být schopen správně reagovat a řídit svůj stroj. Musí umět i v takové situaci překonat třeba i klamné pocity, které působení těchto sil u něj vznikají.
Mohl byste mi uvést nějaký konkrétní příklad, kdy se to projevuje?
Mohu. Bude to ale příklad značně vzdálený v čase od doby, kterou diskutujeme. Bude se týkat jedné letecké nehody dopravního letadla s československými výsostnými znaky. Zajímá vás to?
Zajisté. Velmi mne to zajímá.
Tak tedy. V září roku 1967 havaroval v kanadském Ganderu letoun Il-18D. O této nehodě, a mé účasti na jejím vyšetřování, jsem dosti podrobně psal už ve své knize. V souvislosti s námi diskutovanou otázkou se zmíním ještě jednou o velice zajímavém aspektu této nehody. Bohužel, až poté, kdy bylo skončeno vyšetřování nehody, jsem se dozvěděl o něčem, co mělo zřejmě rozhodující vliv na průběh letu, který skončil katastrofou. Tento aspekt má souvislost právě s psychosomatickými vlastnostmi lidského jedince, který v daném případě letoun pilotoval.
Medicínská věda zjistila, že setrvačné síly ovlivňují funkci vestibulárního aparátu vnitřního ucha. Konkrétně se to při pilotáži letadla může projevit tím, že akcelerační síly, které při vzletu a při počátečním stoupání působí na organismus pilota, ovlivňují jeho vnímání vertikální polohy. Ovlivňují tedy jeho schopnost správně si uvědomovat, kam směřuje zemská tíže. Takovou schopnost si lidský organismus osvojil během několika milionů let trvajícího vývoje na planetě zvané Země. Působením akceleračních sil při vzletu a při počátečním stoupání, pak u pilota vzniká pocit, že letadlo stoupá s vertikální rychlostí vyšší, než mu ukazují palubní přstroje, přestává údajům těchto přístrojů věřit, a když nemá možnost ujistit se pohledem z kabiny na terén či na nějaké referenční body na jeho povrchu, řídí se jen svým pocitem a letoun převede namísto stoupání do klesání. V Ganderu pak důsledkem toho bylo, že přibližně ve výšce 50ti metrů převedl letoun do mírného klesání, což vedlo ke srážce s terénem s důsledky pro život osob na palubě i pro stroj.
Mezi piloty se takové vnímání zjednodušeně, co já pamatuji, hodnotilo tak, že pilot cítí „zadkem“. Je to možná vulgární, neodpovídá to poznatkům vědy, ale něco na tom je. Že se příslušné signály, které vytvořil mozek poté, když dostal informace o poloze vertikály z vestibulárního aparátu, jsou přeneseny tam, kde má pilot kontakt se strojem, t jest na sedačce. Ta mu v daném případě nahrazuje zemi, po které předtím, po miliony let, kráčeli jeho předkové.
A tady máte důkaz toho, že nějaké třídní či netřídní přístupy k výběru letce, nehrají vůbec žádnou roli. Na rozdíl od toho, jakou významnou roli hrají jeho psychické a somatické schopností. A žádná komise či funkcionář, ať už se řídí jakoukoliv ideologií, nemůže kriteria pro hodnocení zdravotních podmínek budoucího letce přehlížet. Tak jako nelze „poručit větru a dešti“, tak nelze nerespektovat to, co s žádnou ideologií nemá nic společného. Stejně tak sebeintenzivnější studium marxismu-leninismu mi nemohlo pomoct, abych se naučil přistát co nejblíže u přistávacího „T“! To jsou dvě věci, které spolu absolutně nesouvisejí.Nesmíme zapomínat ale na jednu věc. Že totiž rozhodování o tom, kdo se může v oné době stát vojenským letcem podle přísných zdravotních kritérií, bylo jen jednou součástí takového rozhodování. Prováděl se totiž výběr mužů-letců pro povolání budoucích leteckých velitelů. To znamenalo, že ke kriteriím zdravotním, byla ještě připojena kriteria politická. Ten, kdo je určoval, měl na mysli, že se buduje vojenské letectvo armády, která, jako v každém politickém systému, je nástrojem státu. A nezpomínejme, že v oné době už studená válka běžela na plné obrátky. Ten, kdo politicky vedl onen stát, také určoval ona kriteria. Nemyslím si, že by se přístupy politického vedení státu odlišoval tehdejší stát od přístupů kteréhokoliv státu na světě. Jen idelogická podstata států se liší. Kdybychom se chtěli zabývat tímto, pak by se naše debata dostala do zcela jiné roviny. A to jistě nechceme.
Teď jsme se dostali k uplatňování třídního přístupu při výběru uchazečů o povolání vojenského letce. Pan Čepelík píše, že tento třídní přístup podstatně ovlivnil kvalitu budoucích letců.
Tak zvaná třídní hlediska, která byla uplatňována při vytváření sboru vojenských letců-vojáků z povolání, jistě mohla, teoreticky vzato, způsobit, že mezi odmítnutými mohli být i ti, kteří se mohli později projevit jako vynikající talenty pro letecké povolání. V tom tato třídní kriteria, zvláště byla-li uplatňována dogmaticky, byla jistě potenciálně nespravedlivá vůči potenciálním letcům-výtečníkům. Zda ale došlo k tomu, že byli odmítnuti potenciálně výborní letci, nelze ani dokázat ani vyvrátit. Zůstává to pouze v rovině hypotézy.
Na druhé straně to ale vůbec neznamená, že kvality přijatých byly takové, že to mělo za následek nižší kvalitu požadovaných „leteckých vlastností“ vojenských letců. Jsem přesvědčen, že systém výběru letců, který byl aplikován, vycházel ze základních předpokladů pro výkon leteckého povolání. A takové předpoklady nejsou v žádné příčinné souvislosti s „třídním“ původem.
Pan Čepelík by nám také musel přesněji definovat, co míní pod výrazem „kvalita nově přijímaných zájemců“. Co přesně má na mysli výrazem „kvalita“. Kvalita pro co? Jen pro výkon letce? Či také pro výkon vojáka z povolání, budoucího velitele armády, kterou si budovala nová politická moc?
Ostatně: názory, které zde projevuje pan Čepelík, se projevovaly u našich velitelů i v době, kdy i já se pro roli vojenského letce připravoval. Vzpomínám si, že jednou při nástupu celé naší jednotky posluchačů mého ročníku, nám jeden z velitelů, zcela demagogicky z důvodů, které si už nepamatuji, vytýkal: „Jste nejhorší ročník, který jsme tady kdy měli“. Dnes opravdu nejsem v stavu říci, co jej podnítilo k takovému výroku. Vím jen, že v diskuzi, která se pak rozvinula, jsem argumentoval, rovněž s notnou dávkou demagogie: „Chcete snad říct, že je tomu tak proto, že mezi námi jsou mladí muži, kteří přišli do LVA z civilních dělnických povolání a že tedy jsou to lidé nižších kvalit, než ti, kteří přišli jako středoškoláci?“ Jinými slovy: sám jsem, v duchu zásad, kterým jsem tehdy stranil, ne zcela opodstatněně argumentoval tak zvaně „třídními“ hledisky.
Představte si, že i z jiných úst jsem četl v poslední době podobné výroky. Mám zde na mysli jednoho z vysokých armádních funkcionářů, svého času dokonce zástupce náčelníka Generálního štábu ČSLA.
Co teď máte na mysli?
Mám na mysli slova, dnes již zesnulého, generála Šmoldase (1917 - 2003). V rozhovoru, který poskytl pracovníkovi projektu PHP (Parallel History Project on NATO and Warshaw Pact), pronesl tato slova: „Alexej Čepička, který byl v letech 1950 - 1956 ministrem národní obrany, radikálně a naprosto změnil armádu. Nejprve povyhazoval staré důstojníky z první republiky a místo nich udělal velký nábor po továrnách, po dělnických kádrech, které dostaly rychle půlroční nebo roční kurzy…A tyhle rychlokvašky obsadily poměrně vysoká místa v armádě. Bohužel, ta změna se trochu zvrtla. Z té fabriky většinou neposlali toho nejlepšího. Byli rádi, že se mohou některých lidí zbavit. A z těch lemplů se potom měli stát důstojníci. Někteří ovšem neměli o armádě celkem žádné ponětí a o morálce teprve ne. Takže se začali vytahovat, zacházeli surově s podřízenými.”
Je trochu pikantní, a to dodám, že to pronesl člověk, kterého charakterizoval jiný generál -Václav Vitanovský - slovy, že “většího lenocha jsem neznal v armádě. Ten ráno přišel, nejprve si dal čaj, vykouřil fajfku, dal si svačinu a šel domů. Přišel odpoledne a tak dále…”
Generál Šmoldas se mýlil jen v tom, že tvrdil, že tento přístup zavedl až mnisstr Čepička. Nikoliv. Už dříve se tak postupovalo. Mohu potvrdit, že už rok po Únoru 1948.
Mám Vašim slovům rozumět tak, že jste schvaloval onen, tak zvaně „třídní“ přístup, který byl při výběru budoucích letců vojenského letectva uplatňován?
Pokud by se mne byl tehdy na to někdo tak zeptal, jak se ptáte vy, pak bych byl nesporně odpověděl slovem „ano“. Jako mladý komunista, který se teprve prokousával teorií, na níž byla ona politika strany založena, jsem byl přesvědčen, že třídní přístup je správný.
Máte snad na celou věc dnes, s odstupem víc než šedesáti let, jiný názor?
Samozřejmě. „Jen hlupák nemění své názory“, prohlásil kdysi známý pediatr profesor. Švejcar. A já nechci být považován za hlupáka. Pokud se týče toho, jak se na věci dívám dnes, byl bych rád, kdybyste trpělivě vyslechl dnešní mou argumentaci. V souvislosti s knihou pana Čepelíka se snažím jen vysvětlit, nikoliv obhájit, onen třídní přístup, jak byl v té „archaické době českého komunismu“ uplatňován. Chci jen poukázat na to, že pan Čepelík nemá pravdu, jestliže dává onen třídní přístup do příčinné souvislosti s profesionální kvalitou budoucích vojenských letců. Znovu zdůrazňuji, že se nejednalo jen o výběr mužů pro výkon vojenských leteckých profesionálů, tedy lidí, kteří se měli naučit perfektně ovládat všechny letecké dovednosti. Jednalo se také, a to především, o výběr mužů, kteří se měli stát příslušníky velitelského sboru armády. A ta byla budována jako ozbrojený nástroj státu, v němž rozhodující politickou silou byla komunistická strana se svými idejemi a představami o roli armády ve společnosti. A společnost měla být programově vedena k vybudování socialismu v této zemi.
Koneckonců: i onen, tak zvaně třídní, přístup v této i v jiných věcech poválečné historie této země, byl, z dnešního pohledu, v mnohém špatný a vedl k nepravostem, nesprávnostem a dokonce i k justičním vraždám. Tyto nesprávnosti, nepravosti, se už nikdy nepodaří napravit či obhájit. Ve svých důsledcích onen nesprávně pochopený a interpretovaný třídní přístup způsobil to, že ony „ušlechtilé ideály“, jimiž jsem se opájel i já v dobách své mladosti, byly dokonale zprofanovány na mnoho, mnoho generací. Jestli se vůbec ještě někdy podaří se k jejich počátkům vrátit a začít vše znova, ale jinak!
V jisté podobě tato diskuze pokračuje i dnes. Autor knihy, na kterou se odvolávám na počátku, bývalý ministr obrany v první polistopadové vládě armádní generál Vacek vede na www.CSLA.cz stránku otázek a odpovědí.
Nedávno mu jeden z tazatelů položil tuto otázku: “Pane generále, mohl v ČSLA dosáhnout nějaké významné funkce a tedy i vyšší hodnosti někdo, kdo nebyl členem KSČ. Znáte osobně takový příklad?“ Generál Vacek odpovídá: „Žádného generála, který by nebyl členem KSČ ze sedmdesátých a osmdesátých let neznám. Můžete mi ale Vy uvést alespoň nějaký příklad, kdy v armádách NATO by se stal generálem někdo, kdo by byl zcela viditelně levicového smýšlení (vůbec nemyslím, že by snad byl dokonce členem KS)?“
K tomu bych jen poznamenal já. Dnes se tomu samozřejmě neříká „třídní přístup“, pojem „třída“ není jednoznačně definován, jak se tak mohlo zdát za časů Marxe, takže nikdo dnes argument třídního přístupu používat nebude. Ale podstata zůstává stejná: každý politický režim buduje svou armádu podle jistých hledisek, při čemž hlediska nejsou odtažitá od politické skladby společnosti. Tak tomu jistě bylo i za první republiky, tak tomu bylo i za režimu, kdy komunistická strana měla rozhodující politickou moc a tak tomu je i v režimu našem. Stačí se podívat i do jiné oblasti, než je armáda. Na příklad v naší Ústavě je zapsáno, že „lid je zdrojem veškeré státní moci“, tedy i moci soudní. Dovede si někdo představit, že by na příklad v Ústavním soudu byli i soudci, kteří by se rekrutovali třeba z komunistické strany? Jistě máme v paměti tahanice kolem jejich jmenování. Bylo by strkáním hlavy do písku, kdybychom toto neviděli!
Přiznám se, že teď vašim slovům moc nerozumím. Mám to chápat tak, že vy, jako bývalý komunista, se na otázky třídního boje, třídní nenávisti a podobně díváte jinak než za své mladosti?
Pochopitelně. Považuji se dnes za mnohem poučenějšího člověka, než jakým jsem byl v oněch letech. Určitě pak poučenějším, než v oné době, kdy jsem se teprve prokousával, v podstatě jako samouk, tím, co se nazývalo učením marxismu-leninismu a kdy jsem byl v mnohém až nekriticky závislý na oficielní interpretaci. A ta, jak ukázala historická zkušenost, má vlastní zkušenost, mé vlastní promýšlení si mých vlastních postojů oné doby, byla jiná, než jak se na věci dívám dnes. Myslíte si, že ve vesnické organizaci KSČ, jíž jsem byl členem, byl někdo, kdo by byl schopen školit mne v otázkách třeba marxistické filosofie? Vším jsem se musel prokousávat sám, shánět si knihy, studovat je bez toho, že bych se mohl dostat do kontaktu s někým, kdo by mi mohl věci vysvětlovat, případně kdo by byl schopen mi oponovat a přednášet argumenty.
A kdo či co, smím-li to vědět, mělo na vás takový vliv, že jste své názory na tuto problematiku změnil?
Důležitý význam pro mne mělo to, když jsem si přečetl některé práce profesora Václava Černého.
Teď jsem úplně vedle. Nezlobte se, ale toto mi neříká vůbec nic. Kdo to, prosím vás byl Václav Černý? A jaký on měl vztah k problematice, kterou diskutujeme?
Tady tedy musíme udělat malý exkurs do oblasti „kdo je kdo“ v nejmladší historii našeho státu. Prof. PhDr. Václav Černý, který se narodil 26. března 1905 v Jizbici u Náchoda a zemřel 2. července 1987 v Praze, byl český literární vědec, spisovatel, překladatel a filozof.
Po maturitě (1924) studoval bohemistiku a romanistiku, studia úspěšně zakončil roku 1929. Od roku 1930 pracoval v Ženevě, kde se roku 1931 stal docentem srovnávacích literatur a obecné literární vědy. Roku 1936 se stal docentem na Karlově univerzitě a od roku 1938 působil jako mimořádný profesor i na Masarykově univerzitě v Brně. Od tohoto roku též redigoval Kritický měsíčník, ten redigoval až do r. 1942 a po jeho obnovení i v letech 1945–1948. Po uzavření vysokých škol působil jako učitel na gymnáziu, po 2. světové válce se stal profesorem srovnávacích literárních dějin na Filozofické fakultě UK v Praze. Během 2. světové války se podílel na organizaci českého protinacistického odboje.
Pro své spory s marxistickým výkladem dějin literatury musel v r. 1951 opustit univerzitu. Téhož roku byl uvězněn, po návratu z vězení pracoval v nevýznamném postavení v Československé akademii věd. Roku 1968 mohl opět vyučovat na univerzitě, ale již roku 1970 musel nucen odejít do důchodu. Po tomto roce jeho práce vycházely pouze v zahraničí. V roce 1977 podepsal Chartu 77. Dlouhodobě spolupracoval s novinami Lidová demokracie, které mu umožnily publikovat články o literatuře.
Osobnost Václava Černého patří bezesporu ke klíčovým zjevům české duchovní kultury dvacátého století. Jde zřejmě po Šaldovi o nejvýznamnějšího uměleckého kritika s mohutným rozhledem po celé šíři světové kultury, jehož osud, přinášející mu od čtyřicátých let stálé ústrky a vylučování z řad domácí kultury, charakterizuje úděl nekonformního vzdělance této doby. Reprezentativní výbor z Černého kritické a esejistické tvorby vyšel v dvoudílné knize Tvorba a osobnost (1992,1993).
A právě v této knize je publikována jedna, podle mého soudu nesmírně závažná, a i pro současnost vysoce aktuální, esej. Je nazvána „O jedné, avšak významné stránce socialistického realismu“. Nemohu jinak, než, že budu citovat slova profesora Černého, která na mne udělala nesmírný dojem a v mnohém mi, i v mém pokročilém věku, “otevřela oči”.
Zde jsou jeho slova :
“Černobílý pohled na svět se příčí samotnému marxismu. To platí i o pojmu třídní nenávisti. Tato nenávist je základním prvkem marxismu, je akční vzpruhou a pramenem bojového marxistova étosu. Své jméno však odvozuje z toho, že je nenávistí třídní, nikoliv nenávistí k člověku. Je nenávistí instituční, žádnou jinou. Týká se výhradně jen špatných společenských zřízení, špatného sociálního řádu, a v člověku samém pouze stop a důsledků tohoto řádu, to jest omylů, které ho s ním spojují, lží, na kterých člověk lpí, aby se k svému prospěchu mohl s tímto řádem aktivně a mravně ztotožňovat.”
Dovedete si, mladý muži, představit, jak se mohl utvářet osud jednoho lidského jedince a celé společnosti, kdyby podobná slova zazněla v pravou chvíli a ze správných a hlavně vlivných úst? Kolik lidského neštěstí se nemuselo v této zemi odehrát, kdyby politikové, kteří řídili tento stát, něco podobného prohlásili a sami se tím řídili ve své politické praxi?
Myslím, že jsem dostatečně objasnil svůj dnešní postoj k tak zvanému třídnímu přístupu, který byl deformovaně uplatňován i při výběru budoucích velitelů vojenského letectva. Nic to však nemění na mém názoru, že nevidím žádnou příčinnou souvislost mezi tímto přístupem a kvalitou budoucích vojenských letců, kteří, stejně jako já, v roce 1949 nastoupili do LVA, aby tam získali kvalifikaci vojenského pilota.
To, co bylo řečeno zde, má i jistou souvislost s mnoha dalšími otázkami.
Jako na příklad?
Jak na příklad souvislost s tím, jak na onu dobu pohlíží nejen pan Čepelík, ale i někteří historikové. Jestli dovolíte, můžeme přejít k otázce tak zvaných “králů vzduchu”.
Ano, souhlasím. I já jsem chtěl s Vámi diskutovat další knihu, kterou jsem o vojenských letcích četl. Jedná se o knihu „Soumrak králů vzduchu”.
2. POKRAČOVÁNÍ
VÝSTAVBA DŮSTOJNICKÉHO SBORU POÚNOROVÉHO VOJENSKÉHO LETECTVA
„Ve své knize „Letcem ve studené válce”, jste v kapitolách „První názorové střety“ a „Jak se formuje voják“, začal diskuzi můj nový přítel, „jste vylíčil své první zážitky ze života v Letecké vojenské akademii. Tam začala v roce 1949 vaše letecká kariéra. Poněkud jinak, než jak to líčíte vy, na začátky v Letecké vojenské akademii (LVA) nahlíží bývalý příslušník této vojenské školy Břetislav Čepelík. V časopise „Historie a vojenství číslo 2.XLV/1996“ vyšel jeho článek „Letecká vojenská akademie 1945-1950”. Autor se v článku zabývá šestiletou historií této armádní instituce, která byla v uvedených letech hlavním školním a výcvikovým zařízením, kde byli připravováni vojenští letci-důstojníci. Na straně 159 uvedeného periodika píše: „O službu v letectvu přestal být zejména mezi mladými lidmi zájem... V porovnání s prvními poválečnými léty, kdy z velkého množství dobrovolně se hlásících uchazečů jich bylo přijímáno jen malé procento, bylo zapotřebí nové adepty doslova „verbovat”. Vybraní jedinci dostávali dokonce vstup do armády jako „stranický úkol”. Jak se tato situace projevila v kvalitě nově přijímaných zájemců, není zapotřebí připomínat.“
Toto tvrzení je v jistém rozporu s tím, co píšete ve své knize vy. Co mi k tomu řeknete?
Oproti názorům pana Čepelíka, o nichž nevím, čím jsou doloženy, mohu se opřít jen o svou vlastní zkušenost. Zde je. Podal jsem přihlášku do LVA někdy v roce 1948, možná počátkem roku následujícího. Přesné datum si nepamatuji. Proč jsem to udělal?
V roce 1948, po maturitě na jihlavském gymnasiu, jsem začal navštěvovat Vysoké učení technické Dr Beneše v Brně, obor elektrotechnický. Už po prvních měsících studia jsem došel k názoru, že vystudovat obor, na který jsem se přihlásil, bude nad mé síly. Gymnasium v Jihlavě jsem skončil v roce 1948 státní maturitou s vyznamenáním. Zjistil jsem však brzy, že přece jen přerušení studia, ke kterému, ne mou vinou, došlo ve válečných letech, mělo své důsledky. V roce 1941 české úřady na nátlak Gestapa náš ústav zavřely, přešel jsem na školy jiné úrovně, tím nechci říci, že to byly špatné školy, ale na příklad v předmětu zvaném „matematika”, se to projevilo. Začínalo mi být jasné, že bych studium na technice zvládal obtížně a nechtěl jsem zbytečně vynakládanými prostředky zatěžovat své rodiče. Chtěl jsem se „postavit na vlastní nohy”.
Promiňte mi malé odbočení. Říkáte, že jste začal navštěvovat techniku Dr Beneše. Já Brno znám a tam žádná taková škola není.
Ano, to máte pravdu. Ale v roce 1948 byla. Mám dosud uschován „Výkaz studií řádného posluchače vysoké školy technické Dr.E.Beneše v Brně”, kam jsem byl přijat 24.9.1948 a kde je též zaznamenáno, že 25.3.1949 jsem oznámil této škole, že z ní vystupuji. Proč a kdy došlo k tomu, že tato škola byla zrušena či přejmenována, nevím. Možná, že to bylo součástí tažení proti prezidentu Benešovi, když bylo jeho jméno odstraněno z názvu této vysoké školy. Tažení, které možná zahájili tamní komunisté a ve kterém s chutí pokračovali a pokračují i dnešní demokraté různého ražení.
Říkáte „tažení proti prezidentu Benešovi“. Jak mám rozumět vašim slovům?
Nevím, jestli jsem použil správné a výstižné slovo, když jsem řekl „tažení“. Spíše jsou to jednotlivé útoky, určitě vlivných, lidí, kteří využijí každé příležitosti, aby napadali prezidenta Beneše jako hlavu státu. Napadají jej hlavně za to, že prosazoval a realizoval politiku jinou, než kterou by byl měl, z dnešního jejich zpětného pohledu, realizovat. Prezidenta Beneše, jak se mi to jeví, hodnotí mimo dějinný kontext. V poslední době to byli dva muži z oblasti literatury. Byl to jednak nedávno zesnulý spisovatel Jiří Gruša. K němu se po jeho smrti připojil i spisovatel Jiří Stránský. Na poslední případ, článek Jiřího Stránského v „Týdeníku rozhlas“, jsem i reagoval.
Povězte mi, prosím, o tom něco více.
K postojům spisovatele Jiřího Gruši se vyjádřit nemohu. Jeho knihu „Beneš jako Rakušan“, ve které se autor staví k Dr Benešovi velice kriticky a doslova jej obviňuje z toho, že dvakrát „prošvihl stát“, jsem nečetl. Vím o ní jen to, co o knize napsal Ferdinand Vrábel v Listech číslo 4/ 2011. A s názory F.Vrábela se ztotožňuji.
Co však napsal spisovatel Jiří Stránský do „Týdeníku rozhlas“, to znám. Ten napsal, že patří k těm lidem, kteří vědí (!), že se prezident Beneš o náš stát „nezasloužil“. To tvrdí, na rozdíl od zákonodárců, kteří schválili tak zvaný „Lex Beneš“, a ve kterém prohlašují, že se o stát zasloužil. Můj názor k tomu vyjadřuje to, co jsem redakci „Týdeníku rozhlas“ napsal. Bylo to uveřejněno v Týdeníku rozhlas číslo 52/2011 v tomto znění:
„Patřím k lidem, kteří jsou-na rozdíl od spisovatele Jiřího Stránského, přesvědčeni, že se prezident Edvard Beneš zasloužil o tento stát měrou, o které by si všichni jeho následovníci mohli nechat jen zdát. Možná je to také proto, že dějiny podobnou situaci, která by se podobala období let 1933 až 1945, vytvářejí jen výjimečně. Benešovi následovníci proto ještě neměli možnost se osvědčit (či neosvědčit) v analogické situaci. Zvláště po Mnichovu E.Beneš pochopil - a podle toho také jednal - kde se nachází skutečná síla schopná odrazit „staletý německý nápor na východ, který měl být dovršen konečným podmaněním východních národů, v prvé řadě slovanských“. To byla slova T.G.Masaryka. Beneš lépe než jiní viděl, že v případě českého národa by se nejednalo jen o jeho podmanění, ale o jeho totální likvidaci v daném geografickém prostoru.“
Nechal jste se tedy naverbovat do armády, jak píše pan Čepelík?
Nevím, co přesně myslel pan Čepelík slovem “naverbovat”. Možná se nechal unést filmem Fanfán Tulipán. Tam se hrdina nechá naverbovat do francouzské armády, když uniká svému pronásledovateli-otci dívky, kterou on, podle tehdejších měřítek, zneuctil, a měl toto zneuctění odčinit sňatkem s ní. Do sňatku se Fanfánovi nechce a nechá se naverbovat do francouzské armády. Tím se vyhne nárokům otce zneuctěné dívky. Možná pan Čepelík chtěl použitím takového slova, s jistou dávkou opovržení, vyjádřit tak svůj názor, že metody, kterými poúnorový režim získával mladé muže pro službu v nové armádě, se od metod revoluční Francie příliš nelišily.
Nikoliv, tak to ale nebylo! V mé době to probíhalo zcela jinak. Byl jsem v té době členem základní organizace KSČ na fakultě. A tam jsem se na jedné schůzi dozvěděl, že strana vyzývá mladé komunisty, aby vstoupili do armády a posílili její kádry. Tato výzva neměla rozhodně charakter nějakého verbování. Tím méně pak stranického úkolu. Našla ale u mne odezvu. Jednak jsem uviděl příležitost, jak řešit svou momentální situaci. Ta byla charakterizována hlavně chybějícím sebevědomím a nedostakem víry v to, že budu schopen absolvovat úspěšně vysokoškolské studium technického směru. Chtěl jsem být své straně, a jak jsem to tehdy chápal, i své zemi, co nejvíce prospěšný tam, kam mne strana zvala. A chtěl jsem současně finančně ulehčit svým rodičům, pro které to bylo náročné udržovat svého syna na vysoké škole.
K tomuto kroku- podat si žádost k přijetí do armády a zvolit si službu v ní jako své povolání, jsem se rozhodl zcela dobrovolně bez jakéhokoliv nátlaku či něčeho podobného, co by se mohlo nazvat verbováním.
Pan Čepelík má zřejmě zkreslené představy o tom, jakým způsobem se v KSČ té doby pracovalo. Nebo to ví, ale jeho záměr je jiný. To nemohu posoudit. Podobným způsobem bylo se mnou jednáno o mnoho let později na jednom z oddělení ÚV KSČ. Tehdy jsem byl přesvědčován, abych z resortu ministerstva obrany, kde jsem získal kvalifikaci vojenského pilota, kde jsem získal vysokoškolské vzdělání ve vojenském oboru, kde jsem měl významné postavení, přešel do civilního letectví, které bylo spravováno ministerstvem dopravy. Přesvědčoval mne tehdy pracovník 8. oddělení ÚVKSČ Kalíšek. Když jsem vyslovil souhlas, řekl mi: „To jsme rádi, že s naším návrhem souhlasíš. Jinak bychom Ti to museli dát jako stranický úkol!“
Tak se v komunistické straně, alespoň podle mé zkušenosti, postupovalo: nejprve tu byl apel na stranické uvědomění. Teprve později, v nutném případě, byl vydáván stranický úkol. Zdůrazňuji, že se opírám jen o svou vlastní zkušenost. Nepopírám, že jinde si to někdo mohl ulehčovat tím, že etapa přesvědčování, apelu na stranické uvědomění, byla ignorována. Byl třeba stroze uplatňován princip stranické discipliny, kterou se jistě komunistická strana od jiných stran výrazně odlišovala a metoda přesvědčování mohla být deformována, jak se to stávalo i v jiných věcech.
Možná, že lidem jako je B. Čepelík, se zdálo nepravděpodobné a nepochopitelné, že by se člověk mohl pro službu u vojenského letectva rozhodovat na základě výzvy politické strany, aniž by předtím nějak zvlášť o to, stát se vojenským letcem, usiloval. Ale bylo to tak. Těžko asi chápe, že by někdo mohl mít takové politické přesvědčení, že by se mohl s požadavky komunistické strany té doby identifikovat. Nestydím se za to, že jsem takové přesvědčení tehdy měl. Nemám panu Čepelíkovi za zlé, že má opačný názor či spíše předsudek, ale zazlívám mu, že si dovoluje na základě svých subjektivních pocitů dělat podobné závěry.
Nejsem jistě sám, kdo z mých spolužáků by musel oponovat tvrzení pana Čepelíka. Jako příklad uvedu jednoho ze svých spolužáků z LVA, Jaroslava Šrámka. Ten ve své knize „Vzpomínky pilota“, vydané v roce 2010 v nakladatelství „Svět křídel“ v Chebu, líčí též svůj vstup do vojenského letectva. Jeho přesvědčil vojenský náborář, aby vstoupil do Školy důstojnického dorostu (ŠDD), která mu umožní po jejím absolvování pokračovat ve vojenské kariéře, třeba v letecké akademii. A protože měl od dětství zálibu v letadlech a k létání, vstoupil do ŠDD. A odtud pak přestoupil, ve stejném roce jako já, do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Tedy zase žádné verbování zde nebylo, žádné stranické úkolování, ale běžně prováděný nábor do armády, který se snad provádí ve všech státech světa.
Jak si ale mám vysvětlit slova pana Čepelíka, že právě v oné době, z důvodů, o kterých nic neříká, přestal být o službu v letectvu zájem? Co tak zásadního se stalo, že mladí lidé tento zájem ztratili? Cožpak změna politických poměrů, ke které bezpochyby došlo po Únoru 1948, mohla vyvolat ztrátu zájmu o létání, o službu ve vojenském letectvu?
Jestli se v té době projevoval o službu v letectvu, v porovnání s poválečnými lety, malý zájem, jak tvrdí pan Čepelík, nemohu posoudit. K tomu nemám dostatek podkladů, zejména statistického charakteru. Vím však, více méně z doslechu, že se se mnou přihlásilo několik stovek mladých mužů. Výběrem, kde jedním z nejpodstatnějších kriterií byly požadavky zdravotní, však neprošli všichni. Do mého ročníku nás bylo přijato jen několik desítek. Tuším, že nás bylo 76. Přesná čísla o tom, kolik bylo žadatelů v jednotlivých letech, by se snad dala vypátrat v archivech.
Jak se Vám jeví vztah mezi metodami, podle kterých se přijímali zájemci o službu ve vojenském letectvu a kvalitou budoucích vycvičených letců? Vždyť pan Čepelík doslova říká, že „není nutné připomínat, jak se to vše projevilo na kvalitě přijímaných letců“?
Tvrzení, že se „tato situace projevila v kvalitě nově přijímaných zájemců” považuji dokonce za urážlivé. Z čeho soudí autor, že kvalita nových zájemců byla nižší, než dřívějších? Cožpak existuje nějaká příčinná souvislost mezi tak zvaným třídním původem člověka a jeho způsobilostí stát se letcem? Jak si vůbec může dovolit, něco takového tvrdit, když jistě nemá k dispozici kvalitativní rozbory uchazečů? Není zde spíše přání otcem myšlenky?
Nemohu si pomoci, ale podobný soud považuji za nepodložený odsudek. Jakými měřítky měří pan Čepelík „kvalitu zájemců”? Třeba tím, že mezi zájemci vedle absolventů středních škol byli i absolventi dělnických přípravek? Tedy mladí muži, kteří se rekrutovali z prostředí výroby, z prostředí továren? Má zkušenost praví, že tito nebyli o nic méně kvalitní a úspěšní, než ti, kteří přišli přímo ze středních škol. K takovým jsem patřil i já!
V čem pak vidí B. Čepelík příčinnou souvislost mezi, na jedné straně systémem, podle kterého se prováděl výběr uchazečů pro LVA v jeho éře a jejich budoucí leteckou kvalitou, a na druhé straně systémem výběru budoucích letců a jejich výcviku a kvalitou, v éře, kterou jsem zažíval já, a se mnou desítky dalších zájemců? To nám neříká. Máme se snad domnívat, že za éry pana Čepelíka přicházeli do LVA jen zájemci, kteří už osudem byli předurčeni k tomu, že z nich budou kvalitní letci, zatímco mí vrstevníci už byli předurčeni k tomu, že budou kvalitativně na nižší úrovni?
No, ale jistě uznáte, že jiné předpoklady k výkonu povolání letce, bude mít člověk, který přichází k vojenskému letectvu jen z přirozeného zájmu o létání, a jiné předpoklady bude mít člověk, který tam přichází jen proto, že k tomu byl vyzván politickou stranou, že?
Vaše otázka by teoreticky mohla podporovat tvrzení B. Čepelíka, že „kvalita nově přijímaných zájemců” už nedosahovala předešlé úrovně. Zájem o létání sám o sobě však ještě není žádnou zárukou toho, že se tento „zájem“ přemění v požadovanou kvalitu letce. K získání kvalit letce musí být člověk především psycho-somatické předpoklady. Jen ty se mohou pak realizovat výcvikem a výchovou, které se člověkovi dostanou. To platí pro každý výcvikový proces.
Ukážu to na vlastním příkladu: když jsem absolvoval vstupní lékařskou prohlídku v Ústavu leteckého zdravotnictví, tak jedna ze zkoušek, podle které lékař oceňoval mou způsobilost stát se pilotem, spočívala ve schopnosti rozlišovat barvy, jaký mám barvocit. Pamatuji si, že jsem správně neurčil jeden obrazec, byla to nějaká číslice složená z bodů různých barevných odstínů, která byla zasazena do pole jiných odstínů, a lékař se nad tím pozastavil a zadal mi ještě jednu či dvě doplňující otázky. A teprve po zdárném jejich zodpovězení mi dal „zelenou“. Kdybych byl neopověděl správně, žádný můj „zájem“ by jej nepřesvědčil, aby dal souhlas k mému zařazení do pilotního výcviku. Stejně tak se nemůže stát strojvůdcem člověk, který nerozliší čevenou barvu od zelené.
Lze však na základě metod, používaných pro doplňování stavu profesionálních armádních letců v různých dobách, usuzovat na budoucí kvalitu výkonu leteckého povolání? Nemyslím, že by to bylo správné.
Myslí si snad autor onoho výroku, že se rozhodování o budoucích posluchačích LVA, tedy o budoucích vojenských letcích za mé éry, tedy jen několik let poté, kdy do LVA nastupoval on, neřídilo rovněž především kriterii psychosomatických kvalit uchazečů?
Znovu opakuji a zdůrazňuji, že hovoříme o výběru lidských jedinců do tak specifického souboru, jakým je mocenský nástroj státu- armáda a její letectvo. Je také potřebné mít na zřeteli další hledisko: podle jakých měřítek byl doplňován a budován budoucí důstojnický sbor vojenského letectva. Tady se skutečně mohly projevovat deformace v metodách, podle kterých byl budován důstojnický sbor nové armády, a jež vyplývaly z chybného pojetí tak zvaného „třídního přístupu“.
Nás ale by mělo hlavně zajímat to, jakými měřítky se řídilo rozhodování o tom, zda ten či onen mladý muž (či později i jistý počet mladých žen) je způsobilý k výkonu létání? Tedy rozhodování o tom, zda je lidský jedinec způsobilý k činnosti, která přece jen klade vyšší nároky na jeho psychosomatickou způsobilost, než jaké jsou potřebné pro jiné lidské činnosti. A to především proto, že letec se pohybuje se svým strojem v jiné sféře, než ke které je, jako živočich, od přírody přizpůsoben. Člověk, jako živočišný druh, se po miliony let vyvíjel, když se pohyboval po zemi, kde na něj působila v podstatě jen síla zemské přitažlivosti. A teď má umět ovládat stroj, který se nepohybuje po zemském povrchu, ale pohybuje se ve vzdušné sféře planety a působí na něj i jiné síly – síly odstředivé, setrvačné. A to mnohdy takové intenzity, že tyto síly mnohonásobně převyšují sílu zemské přitažlivosti. A tento lidský jedinec i v takových situacích musí být schopen správně reagovat a řídit svůj stroj. Musí umět i v takové situaci překonat třeba i klamné pocity, které působení těchto sil u něj vznikají.
Mohl byste mi uvést nějaký konkrétní příklad, kdy se to projevuje?
Mohu. Bude to ale příklad značně vzdálený v čase od doby, kterou diskutujeme. Bude se týkat jedné letecké nehody dopravního letadla s československými výsostnými znaky. Zajímá vás to?
Zajisté. Velmi mne to zajímá.
Tak tedy. V září roku 1967 havaroval v kanadském Ganderu letoun Il-18D. O této nehodě, a mé účasti na jejím vyšetřování, jsem dosti podrobně psal už ve své knize. V souvislosti s námi diskutovanou otázkou se zmíním ještě jednou o velice zajímavém aspektu této nehody. Bohužel, až poté, kdy bylo skončeno vyšetřování nehody, jsem se dozvěděl o něčem, co mělo zřejmě rozhodující vliv na průběh letu, který skončil katastrofou. Tento aspekt má souvislost právě s psychosomatickými vlastnostmi lidského jedince, který v daném případě letoun pilotoval.
Medicínská věda zjistila, že setrvačné síly ovlivňují funkci vestibulárního aparátu vnitřního ucha. Konkrétně se to při pilotáži letadla může projevit tím, že akcelerační síly, které při vzletu a při počátečním stoupání působí na organismus pilota, ovlivňují jeho vnímání vertikální polohy. Ovlivňují tedy jeho schopnost správně si uvědomovat, kam směřuje zemská tíže. Takovou schopnost si lidský organismus osvojil během několika milionů let trvajícího vývoje na planetě zvané Země. Působením akceleračních sil při vzletu a při počátečním stoupání, pak u pilota vzniká pocit, že letadlo stoupá s vertikální rychlostí vyšší, než mu ukazují palubní přstroje, přestává údajům těchto přístrojů věřit, a když nemá možnost ujistit se pohledem z kabiny na terén či na nějaké referenční body na jeho povrchu, řídí se jen svým pocitem a letoun převede namísto stoupání do klesání. V Ganderu pak důsledkem toho bylo, že přibližně ve výšce 50ti metrů převedl letoun do mírného klesání, což vedlo ke srážce s terénem s důsledky pro život osob na palubě i pro stroj.
Mezi piloty se takové vnímání zjednodušeně, co já pamatuji, hodnotilo tak, že pilot cítí „zadkem“. Je to možná vulgární, neodpovídá to poznatkům vědy, ale něco na tom je. Že se příslušné signály, které vytvořil mozek poté, když dostal informace o poloze vertikály z vestibulárního aparátu, jsou přeneseny tam, kde má pilot kontakt se strojem, t jest na sedačce. Ta mu v daném případě nahrazuje zemi, po které předtím, po miliony let, kráčeli jeho předkové.
A tady máte důkaz toho, že nějaké třídní či netřídní přístupy k výběru letce, nehrají vůbec žádnou roli. Na rozdíl od toho, jakou významnou roli hrají jeho psychické a somatické schopností. A žádná komise či funkcionář, ať už se řídí jakoukoliv ideologií, nemůže kriteria pro hodnocení zdravotních podmínek budoucího letce přehlížet. Tak jako nelze „poručit větru a dešti“, tak nelze nerespektovat to, co s žádnou ideologií nemá nic společného. Stejně tak sebeintenzivnější studium marxismu-leninismu mi nemohlo pomoct, abych se naučil přistát co nejblíže u přistávacího „T“! To jsou dvě věci, které spolu absolutně nesouvisejí.Nesmíme zapomínat ale na jednu věc. Že totiž rozhodování o tom, kdo se může v oné době stát vojenským letcem podle přísných zdravotních kritérií, bylo jen jednou součástí takového rozhodování. Prováděl se totiž výběr mužů-letců pro povolání budoucích leteckých velitelů. To znamenalo, že ke kriteriím zdravotním, byla ještě připojena kriteria politická. Ten, kdo je určoval, měl na mysli, že se buduje vojenské letectvo armády, která, jako v každém politickém systému, je nástrojem státu. A nezpomínejme, že v oné době už studená válka běžela na plné obrátky. Ten, kdo politicky vedl onen stát, také určoval ona kriteria. Nemyslím si, že by se přístupy politického vedení státu odlišoval tehdejší stát od přístupů kteréhokoliv státu na světě. Jen idelogická podstata států se liší. Kdybychom se chtěli zabývat tímto, pak by se naše debata dostala do zcela jiné roviny. A to jistě nechceme.
Teď jsme se dostali k uplatňování třídního přístupu při výběru uchazečů o povolání vojenského letce. Pan Čepelík píše, že tento třídní přístup podstatně ovlivnil kvalitu budoucích letců.
Tak zvaná třídní hlediska, která byla uplatňována při vytváření sboru vojenských letců-vojáků z povolání, jistě mohla, teoreticky vzato, způsobit, že mezi odmítnutými mohli být i ti, kteří se mohli později projevit jako vynikající talenty pro letecké povolání. V tom tato třídní kriteria, zvláště byla-li uplatňována dogmaticky, byla jistě potenciálně nespravedlivá vůči potenciálním letcům-výtečníkům. Zda ale došlo k tomu, že byli odmítnuti potenciálně výborní letci, nelze ani dokázat ani vyvrátit. Zůstává to pouze v rovině hypotézy.
Na druhé straně to ale vůbec neznamená, že kvality přijatých byly takové, že to mělo za následek nižší kvalitu požadovaných „leteckých vlastností“ vojenských letců. Jsem přesvědčen, že systém výběru letců, který byl aplikován, vycházel ze základních předpokladů pro výkon leteckého povolání. A takové předpoklady nejsou v žádné příčinné souvislosti s „třídním“ původem.
Pan Čepelík by nám také musel přesněji definovat, co míní pod výrazem „kvalita nově přijímaných zájemců“. Co přesně má na mysli výrazem „kvalita“. Kvalita pro co? Jen pro výkon letce? Či také pro výkon vojáka z povolání, budoucího velitele armády, kterou si budovala nová politická moc?
Ostatně: názory, které zde projevuje pan Čepelík, se projevovaly u našich velitelů i v době, kdy i já se pro roli vojenského letce připravoval. Vzpomínám si, že jednou při nástupu celé naší jednotky posluchačů mého ročníku, nám jeden z velitelů, zcela demagogicky z důvodů, které si už nepamatuji, vytýkal: „Jste nejhorší ročník, který jsme tady kdy měli“. Dnes opravdu nejsem v stavu říci, co jej podnítilo k takovému výroku. Vím jen, že v diskuzi, která se pak rozvinula, jsem argumentoval, rovněž s notnou dávkou demagogie: „Chcete snad říct, že je tomu tak proto, že mezi námi jsou mladí muži, kteří přišli do LVA z civilních dělnických povolání a že tedy jsou to lidé nižších kvalit, než ti, kteří přišli jako středoškoláci?“ Jinými slovy: sám jsem, v duchu zásad, kterým jsem tehdy stranil, ne zcela opodstatněně argumentoval tak zvaně „třídními“ hledisky.
Představte si, že i z jiných úst jsem četl v poslední době podobné výroky. Mám zde na mysli jednoho z vysokých armádních funkcionářů, svého času dokonce zástupce náčelníka Generálního štábu ČSLA.
Co teď máte na mysli?
Mám na mysli slova, dnes již zesnulého, generála Šmoldase (1917 - 2003). V rozhovoru, který poskytl pracovníkovi projektu PHP (Parallel History Project on NATO and Warshaw Pact), pronesl tato slova: „Alexej Čepička, který byl v letech 1950 - 1956 ministrem národní obrany, radikálně a naprosto změnil armádu. Nejprve povyhazoval staré důstojníky z první republiky a místo nich udělal velký nábor po továrnách, po dělnických kádrech, které dostaly rychle půlroční nebo roční kurzy…A tyhle rychlokvašky obsadily poměrně vysoká místa v armádě. Bohužel, ta změna se trochu zvrtla. Z té fabriky většinou neposlali toho nejlepšího. Byli rádi, že se mohou některých lidí zbavit. A z těch lemplů se potom měli stát důstojníci. Někteří ovšem neměli o armádě celkem žádné ponětí a o morálce teprve ne. Takže se začali vytahovat, zacházeli surově s podřízenými.”
Je trochu pikantní, a to dodám, že to pronesl člověk, kterého charakterizoval jiný generál -Václav Vitanovský - slovy, že “většího lenocha jsem neznal v armádě. Ten ráno přišel, nejprve si dal čaj, vykouřil fajfku, dal si svačinu a šel domů. Přišel odpoledne a tak dále…”
Generál Šmoldas se mýlil jen v tom, že tvrdil, že tento přístup zavedl až mnisstr Čepička. Nikoliv. Už dříve se tak postupovalo. Mohu potvrdit, že už rok po Únoru 1948.
Mám Vašim slovům rozumět tak, že jste schvaloval onen, tak zvaně „třídní“ přístup, který byl při výběru budoucích letců vojenského letectva uplatňován?
Pokud by se mne byl tehdy na to někdo tak zeptal, jak se ptáte vy, pak bych byl nesporně odpověděl slovem „ano“. Jako mladý komunista, který se teprve prokousával teorií, na níž byla ona politika strany založena, jsem byl přesvědčen, že třídní přístup je správný.
Máte snad na celou věc dnes, s odstupem víc než šedesáti let, jiný názor?
Samozřejmě. „Jen hlupák nemění své názory“, prohlásil kdysi známý pediatr profesor. Švejcar. A já nechci být považován za hlupáka. Pokud se týče toho, jak se na věci dívám dnes, byl bych rád, kdybyste trpělivě vyslechl dnešní mou argumentaci. V souvislosti s knihou pana Čepelíka se snažím jen vysvětlit, nikoliv obhájit, onen třídní přístup, jak byl v té „archaické době českého komunismu“ uplatňován. Chci jen poukázat na to, že pan Čepelík nemá pravdu, jestliže dává onen třídní přístup do příčinné souvislosti s profesionální kvalitou budoucích vojenských letců. Znovu zdůrazňuji, že se nejednalo jen o výběr mužů pro výkon vojenských leteckých profesionálů, tedy lidí, kteří se měli naučit perfektně ovládat všechny letecké dovednosti. Jednalo se také, a to především, o výběr mužů, kteří se měli stát příslušníky velitelského sboru armády. A ta byla budována jako ozbrojený nástroj státu, v němž rozhodující politickou silou byla komunistická strana se svými idejemi a představami o roli armády ve společnosti. A společnost měla být programově vedena k vybudování socialismu v této zemi.
Koneckonců: i onen, tak zvaně třídní, přístup v této i v jiných věcech poválečné historie této země, byl, z dnešního pohledu, v mnohém špatný a vedl k nepravostem, nesprávnostem a dokonce i k justičním vraždám. Tyto nesprávnosti, nepravosti, se už nikdy nepodaří napravit či obhájit. Ve svých důsledcích onen nesprávně pochopený a interpretovaný třídní přístup způsobil to, že ony „ušlechtilé ideály“, jimiž jsem se opájel i já v dobách své mladosti, byly dokonale zprofanovány na mnoho, mnoho generací. Jestli se vůbec ještě někdy podaří se k jejich počátkům vrátit a začít vše znova, ale jinak!
V jisté podobě tato diskuze pokračuje i dnes. Autor knihy, na kterou se odvolávám na počátku, bývalý ministr obrany v první polistopadové vládě armádní generál Vacek vede na www.CSLA.cz stránku otázek a odpovědí.
Nedávno mu jeden z tazatelů položil tuto otázku: “Pane generále, mohl v ČSLA dosáhnout nějaké významné funkce a tedy i vyšší hodnosti někdo, kdo nebyl členem KSČ. Znáte osobně takový příklad?“ Generál Vacek odpovídá: „Žádného generála, který by nebyl členem KSČ ze sedmdesátých a osmdesátých let neznám. Můžete mi ale Vy uvést alespoň nějaký příklad, kdy v armádách NATO by se stal generálem někdo, kdo by byl zcela viditelně levicového smýšlení (vůbec nemyslím, že by snad byl dokonce členem KS)?“
K tomu bych jen poznamenal já. Dnes se tomu samozřejmě neříká „třídní přístup“, pojem „třída“ není jednoznačně definován, jak se tak mohlo zdát za časů Marxe, takže nikdo dnes argument třídního přístupu používat nebude. Ale podstata zůstává stejná: každý politický režim buduje svou armádu podle jistých hledisek, při čemž hlediska nejsou odtažitá od politické skladby společnosti. Tak tomu jistě bylo i za první republiky, tak tomu bylo i za režimu, kdy komunistická strana měla rozhodující politickou moc a tak tomu je i v režimu našem. Stačí se podívat i do jiné oblasti, než je armáda. Na příklad v naší Ústavě je zapsáno, že „lid je zdrojem veškeré státní moci“, tedy i moci soudní. Dovede si někdo představit, že by na příklad v Ústavním soudu byli i soudci, kteří by se rekrutovali třeba z komunistické strany? Jistě máme v paměti tahanice kolem jejich jmenování. Bylo by strkáním hlavy do písku, kdybychom toto neviděli!
Přiznám se, že teď vašim slovům moc nerozumím. Mám to chápat tak, že vy, jako bývalý komunista, se na otázky třídního boje, třídní nenávisti a podobně díváte jinak než za své mladosti?
Pochopitelně. Považuji se dnes za mnohem poučenějšího člověka, než jakým jsem byl v oněch letech. Určitě pak poučenějším, než v oné době, kdy jsem se teprve prokousával, v podstatě jako samouk, tím, co se nazývalo učením marxismu-leninismu a kdy jsem byl v mnohém až nekriticky závislý na oficielní interpretaci. A ta, jak ukázala historická zkušenost, má vlastní zkušenost, mé vlastní promýšlení si mých vlastních postojů oné doby, byla jiná, než jak se na věci dívám dnes. Myslíte si, že ve vesnické organizaci KSČ, jíž jsem byl členem, byl někdo, kdo by byl schopen školit mne v otázkách třeba marxistické filosofie? Vším jsem se musel prokousávat sám, shánět si knihy, studovat je bez toho, že bych se mohl dostat do kontaktu s někým, kdo by mi mohl věci vysvětlovat, případně kdo by byl schopen mi oponovat a přednášet argumenty.
A kdo či co, smím-li to vědět, mělo na vás takový vliv, že jste své názory na tuto problematiku změnil?
Důležitý význam pro mne mělo to, když jsem si přečetl některé práce profesora Václava Černého.
Teď jsem úplně vedle. Nezlobte se, ale toto mi neříká vůbec nic. Kdo to, prosím vás byl Václav Černý? A jaký on měl vztah k problematice, kterou diskutujeme?
Tady tedy musíme udělat malý exkurs do oblasti „kdo je kdo“ v nejmladší historii našeho státu. Prof. PhDr. Václav Černý, který se narodil 26. března 1905 v Jizbici u Náchoda a zemřel 2. července 1987 v Praze, byl český literární vědec, spisovatel, překladatel a filozof.
Po maturitě (1924) studoval bohemistiku a romanistiku, studia úspěšně zakončil roku 1929. Od roku 1930 pracoval v Ženevě, kde se roku 1931 stal docentem srovnávacích literatur a obecné literární vědy. Roku 1936 se stal docentem na Karlově univerzitě a od roku 1938 působil jako mimořádný profesor i na Masarykově univerzitě v Brně. Od tohoto roku též redigoval Kritický měsíčník, ten redigoval až do r. 1942 a po jeho obnovení i v letech 1945–1948. Po uzavření vysokých škol působil jako učitel na gymnáziu, po 2. světové válce se stal profesorem srovnávacích literárních dějin na Filozofické fakultě UK v Praze. Během 2. světové války se podílel na organizaci českého protinacistického odboje.
Pro své spory s marxistickým výkladem dějin literatury musel v r. 1951 opustit univerzitu. Téhož roku byl uvězněn, po návratu z vězení pracoval v nevýznamném postavení v Československé akademii věd. Roku 1968 mohl opět vyučovat na univerzitě, ale již roku 1970 musel nucen odejít do důchodu. Po tomto roce jeho práce vycházely pouze v zahraničí. V roce 1977 podepsal Chartu 77. Dlouhodobě spolupracoval s novinami Lidová demokracie, které mu umožnily publikovat články o literatuře.
Osobnost Václava Černého patří bezesporu ke klíčovým zjevům české duchovní kultury dvacátého století. Jde zřejmě po Šaldovi o nejvýznamnějšího uměleckého kritika s mohutným rozhledem po celé šíři světové kultury, jehož osud, přinášející mu od čtyřicátých let stálé ústrky a vylučování z řad domácí kultury, charakterizuje úděl nekonformního vzdělance této doby. Reprezentativní výbor z Černého kritické a esejistické tvorby vyšel v dvoudílné knize Tvorba a osobnost (1992,1993).
A právě v této knize je publikována jedna, podle mého soudu nesmírně závažná, a i pro současnost vysoce aktuální, esej. Je nazvána „O jedné, avšak významné stránce socialistického realismu“. Nemohu jinak, než, že budu citovat slova profesora Černého, která na mne udělala nesmírný dojem a v mnohém mi, i v mém pokročilém věku, “otevřela oči”.
Zde jsou jeho slova :
“Černobílý pohled na svět se příčí samotnému marxismu. To platí i o pojmu třídní nenávisti. Tato nenávist je základním prvkem marxismu, je akční vzpruhou a pramenem bojového marxistova étosu. Své jméno však odvozuje z toho, že je nenávistí třídní, nikoliv nenávistí k člověku. Je nenávistí instituční, žádnou jinou. Týká se výhradně jen špatných společenských zřízení, špatného sociálního řádu, a v člověku samém pouze stop a důsledků tohoto řádu, to jest omylů, které ho s ním spojují, lží, na kterých člověk lpí, aby se k svému prospěchu mohl s tímto řádem aktivně a mravně ztotožňovat.”
Dovedete si, mladý muži, představit, jak se mohl utvářet osud jednoho lidského jedince a celé společnosti, kdyby podobná slova zazněla v pravou chvíli a ze správných a hlavně vlivných úst? Kolik lidského neštěstí se nemuselo v této zemi odehrát, kdyby politikové, kteří řídili tento stát, něco podobného prohlásili a sami se tím řídili ve své politické praxi?
Myslím, že jsem dostatečně objasnil svůj dnešní postoj k tak zvanému třídnímu přístupu, který byl deformovaně uplatňován i při výběru budoucích velitelů vojenského letectva. Nic to však nemění na mém názoru, že nevidím žádnou příčinnou souvislost mezi tímto přístupem a kvalitou budoucích vojenských letců, kteří, stejně jako já, v roce 1949 nastoupili do LVA, aby tam získali kvalifikaci vojenského pilota.
To, co bylo řečeno zde, má i jistou souvislost s mnoha dalšími otázkami.
Jako na příklad?
Jak na příklad souvislost s tím, jak na onu dobu pohlíží nejen pan Čepelík, ale i někteří historikové. Jestli dovolíte, můžeme přejít k otázce tak zvaných “králů vzduchu”.
Ano, souhlasím. I já jsem chtěl s Vámi diskutovat další knihu, kterou jsem o vojenských letcích četl. Jedná se o knihu „Soumrak králů vzduchu”.
neděle 11. března 2012
ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 1.POKR.
ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM .
1. POKRAČOVÁNÍ - ÚVOD
Moto: „Letci jsou velmi přirození a upřímní proto, že nebe nestrpí faleš. Strojenost je možná jen na zemi. Pro ty, kteří létají, je nepřijatelná, jelikož statečnost, odvaha, cit, přesné a hluboké znalosti, dovednost riskovat, aby byl zachráněn kamarád, se nikdy nespojovaly se lží. Tyto vlastnosti jsou údělem silných a pravých lidí. Jiné lidi letectví nepřijímá. (Ludmila Fomenková, Независимая газета, 23.2.2001).
Chci ve svém blogu zveřejnit to, co svým způsobem navazuje na to, co jsem napsal ve své knize „Letcem ve studené válce“. Ta vyšla v roce 2003 v nakladatelství Erika v Praze.
Ve své knize jsem psal o té části svého života, která byla časově orámována okamžikem mého nástupu do Letecké vojenské akademie v červenci 1949 a odchodem do důchodu v roce 1983.
Studená válka, do které jsem pak obrazně zasadil své předešlé vyprávění, však skončila. Či ne? Nebudu činit závěry, zda tento podivný mír, kterému se říkalo „studená válka“, skončil či nikoliv. Jsou na o dnes různé názory. Nebylo to pro můj život podstatné. Rozhodně však, z hlediska života lidského jedince, je dosažení důchodového věku a přechod do stadia, kdy jeho dosavadní materielní existence už není odvislá od jeho vlastní práce, a kdy se stává plně závislým na státu, jistě momentem přelomovým.
Jak tedy označit období, které nastalo okamžikem, kdy jsem převzal výměr příslušného sociálního úřadu o tom, že je mi přiznán starobní důchod? A kdy jsem si promítl jeho výši do reálných potřeb rodiny a musel si ujasnit, jak dál s těmito prostředky existovat? A musím vůbec toto období nějak označovat? Říkal jsem si: „jsi přece už důchodce, dožíváš v relativním klidu svůj život, na události, se kterými tě konfrontuje především dnešní mediální svět, se už můžeš dívat s úsměvem a s jistým nadhledem, tak proč hledat nějaký název pro dobu, ve které žiješ?“
Ale stále mne neopouštěla myšlenka, že bych přece jen měl to, co jsem po této době prožíval, čím jsem žil, měl někam napsat, abych to zanechal pro budoucnost. Vždyť přece littera scripta manet. To, co je napsáno, zůstává. Dnes bychom spíše měli říci, že zůstává to, co je uloženo na nějaké paměťové medium, které zaručuje, že to, co je tam vloženo přetrvá po jistou dobu a dá šanci na jisté přežití. Pokud se nepodaří vydat to knižně. Myslím si, že paměťové disky Internetu jsou jedním z takových médií, kde bude po jistou dobu uchováno to, co tam vložím.
Jednu věc musím zmínit, když chci nějakým způsobem charakterizovat období, které pro mne začalo odchodem do důchodu, tedy před 29 roky, a které trvá po dnešní den. Toto období, alespoň z mého hlediska, je, kromě dalších atributů, charakterizováno tím, že se až nepředstavitelně rozšířil obzor, ve kterém mohu svět pozorovat. A nejen svět dnešní, ale i to, co už mám za sebou, co jsem prožíval, o čemž jsem si myslel, že je pro mne uzavřenou kapitolou. Je to období informační, je to období, kdy jsem připojen k Internetu a kdy mohu prostřednictvím tohoto moderního prostředku rozšiřovat své znalosti a vědomosti tom, co jsem poznával dříve, co však v oné době bylo omezeno jen tím okruhem informačních zdrojů, ke kterým jsem měl přístup.
Kdysi, za informační hegemonie Rudého práva, jsem si musel předplatit «Правду», tiskový ústřední orgán KSSS (pro mladší čtenáře uvádím, že tato zkratka znamenala „Komunistická strana Sovětského svazu“), abych se dozvěděl všechno to, co mi tehdy bylo odpíráno se dozvědět o poměrech v Rusku, respektive u přátel, s nimiž jsme byli totalitními praktikami spojeni „na věčné časy“. Je až úsměvné, že musím dnes, když chci být informován o tom, co se děje v dnešním Rusku, čím žije tato veliká slovanská země, opět sáhnout po ruských pramenech.
V době, jejíž plody už vychutnávám po dvě desítky let, je to však v éře Internetu podstatně jednodušší, i když nikoliv levnější. Stačí mi zapnout si počítač, aktivovat připojení k Internetu, kliknout na „oblíbené položky“ a tam si vyhledat hesla, které tam mám trvale uloženy, a jen další kliknutí mne spojí nejen s periodiky, ale dokonce s celými knihovnami. Nejsem už odkázán na milost a nemilost nějakých tiskových dozorů či na libovůli šéfredaktorů našich novin, kteří stejně, už bez povelu, udělali obrat „čelem vzad“, zapomněli na to, že ex oriente lux, a znají už jen jeden zeměpisný směr, ze kterého, snad, jak se oni stále ještě domnívají, přichází světlo pravdy: západ. A kteří přehlédli, že z tohoto směru velice často přichází nikoliv jen pravda, ale velice často, velice obratně kamuflovaná, lež
Když jsem před jistou dobou udělal jeden menší pokus, že jsem se na redakci jednoho periodika obrátil s prosbou, aby nás, čtenáře, více informovala o tom, co se děje v zemích, nám kmenově blízkých, zemích slovanských, byl jsem ujištěn, že se tak stane. Což, jak se v této zemi už stalo téměř národní vlastností, se jen projevilo podle hesla „sliby se slibují, blázni se radují“.
Má duševní činnost se pak od doby,kdy skončila aktivní éra mého života, myslím aktivní v tom smyslu, že jsem k tomu, abych mohl se svými nejbližšími žít, musel pracovat a vydělávat na chléb vezdejší, mohl zabývat vším, co jsem byl schopen obsáhnout. A k čemu jsem byl vnitřními silami puzen. Ať už sledováním televize a poslechem rozhlasu či čtením knih, nebo různých periodik.
Mám do jednoho „díla“ sepsat vše, co jsem si přečetl, zapsal ve svých výpiscích, co jsem, v reakci na různé podněty, napsal do různých tiskovin či v podobě dopisů odeslal různým adresátům? Mělo by to pro mne a pro ty, kteří snad můj odkaz budou mít někdy v budoucnu k dispozici, nějaký význam? Nepouštím se jen do zbytečné, mnoho mého času a úsilí odnímající, práce, když už na jejím samotném počátku jsou pochybnosti, zda to vůbec má nějakou hodnotu pro mne samého?
To vše jsou otázky, před kterými stojím dnes, na počátku druhé dekády XXI. století, kdy se můj život už překlopil do deváté desítky roků. Na jedné straně jsou tady mé vlastní pochybnosti o účelnosti podobné práce. Na druhé straně pak ve mně dřímá naděje, a ta, jak je známo, umírá poslední, že pro nějakého neznámého budoucího čtenáře, či náhodného browsera po stránkách sítě, budou mé zápisky svědectvím o době, kterou jsem, jako příslušník té lidské pospolitosti, která obývá českou kotlinu a přilehlá, historicky s ní spjatá území, prožíval v oněch letech, které od onoho 1983 uplynuly.
Vše, co se vztahovalo k mé minulosti do roku 1983, jsem zaznamenal ve své knize „Letcem ve studené válce“. Jelikož tím ale nekončily mé „literární“ aktivity, přemýšlel jsem o způsobu, jak zaznamenat to, čím byl naplněn můj život po té, když jsem se začal těšit výhodám starobního důchodu.
Zdá se mi, že by byla jistá škoda, kdybych vše, co představuje velkou část závěrečné části mého života, odešlo do nebytí. Ani dnes ještě nevím, zda toto mé snažení vyústí v něco takového, co bude mít cenu pro ty, kteří přijdou po mně. Nevím, zda někdo z mých potomků, ať už jsou to mé děti, či vnoučata, nebo dnes už i dvě pravnučky, něco z toho zachovají a využijí. Vyloučit se to ale nedá a nadějí se budu inspirovat do posledních dnů života.
Ve mých pochybách o účelnosti svého počínání, mne však povzbudily i příklady jiné. Cožpak severočeští sedláci Jan Vavák či Josef Dlask mohli jen tušit, že se někdy objeví historik Josef Pekař, který přisoudí jejich pamětem roli „velkých pomníků naší kulturní schopnosti a práce“? Cožpak mohli jen pomýšlet na to, že píšíce své memoáry, bude budoucím historikem oceněna jejich „nezměrná hodnota pro dějepisce“? Cožpak psali své kroniky s jasným záměrem, že se najde historik, který bude „unaven a blaseován dějinami hořejších desíti tisíc s jejich mezinárodní kulturou“ a „ bude hledat a bude chtít poznávat masy, vlastní to činitele a nositele dějinného vývoje, jejich pravdu a náplň“? Cožpak se mohli domnívat, že svým pamětmi vyplní mezeru, která vznikala v dobách, kdy nebyly „zaznamenávány pro paměť epigonů vzpomínky, zkušenosti a poznatky a kdy je tak připojováno ke jménu pamětníků kus světových dějin“? (Josef Pekař, „O smyslu českých dějin, tam Paměti sedláka Jana Vaváka, Paměti sedláka Josefa Dlaska“, nakladatelství Rozmluvy, Praha ,1990).
Usedaje k počítači, abych něco z toho, čím mohu přispět k poznání dějinného vývoje, si nutně vzpomínám, jakou nevoli současných publicistů sklidil prezident Václav Klaus, když, vzpomínaje na listopadové události roku 1989, si dovolil usoudit, že více než tak zvaní disidenti, kteří se dnes hřejí v paprscích režimní a režimu přisluhující publicistiky, to byli právě obyčejní občané země, kteří spontánně, aniž je k tomu kdokoliv z disidentů mobilizoval, svými, tak zvaně „přízemními zájmy“ (zahrádky, chaty, šedá ekonomika) vytrvale, den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, rok za rokem, připravovali půdu pro ty společenské změny, ke kterým pak došlo během několika málo týdnů.
Václav Klaus tak správně, jistě nechtěně, protože se stále zaklíná svou nechutí k oné, jako on říká „zvrácené ideologii“, podtrhl marxistickou thesi o hybných silách společenského vývoje. Je téměř úsměvné, jestliže nemarxistický historik Josef Pekař, má za to, že „jedinci (tedy na příklad Václav Havel, jistě také Václav Klaus a další, poznámka má) mohou v daných jim hranicích usměrňovat dějinný vývoj jen nepodstatně“, zatímco masy to jsou, kdo by měl být předmětem všímavosti dějepisců, protože „dějinný vývoj jest jen výslednicí vývoje a tendencí velikých mas, tříd a skupin“. (Josef Pekař, stejný pramen jako nahoře).
Tedy nikoliv „Havlové“, nikoliv hrstka tak zvaných „disidentů“, ale masa mých spoluobčanů z oné, tak zvané „šedivé zóny“, to byla, která „trhla oponou času“ tak, že se tento čas zásadně změnil. Je tedy jedním z mýtů současnosti tvrzení, že to byli tak zvaní disidenti, kterým přísluší hlavní zásluha na změnách, ke kterým došlo koncem osmdesátých let dvacátého století.
Pro dnešek a pro portrét této malinkaté skupinky, čítající snad jen několik desítek jedinců, kterých přínos ke změně společenských poměrů považuji za minimální až nulový, je příznačné, že i tento název si pro sebe ukradli, když už se ničím jiným vykázat nemohli, aby se stali, čím de facto nejsou!
Tím vůbec nechci popírat vliv jedinců na historii světa. Potvrzení pro myšlenku, že i jedinci mohou významně ovlivňovat nejen dějiny své země, ale i dějiny světové, jsem právě v těchto dnech našel u politika bývalého Ruska, v roce 1917 po jistou dobu předsedy vlády, Aleksandra Fjodoroviče Kerenského! Ten ve své knize «Россия на историческом повороте» - kniha vyšla v angličtině v Londýně v roce 1966, v ruském překladu pak až v roce 1993, (není toto už samo o sobě dokladem obrovských změn, ke kterým došlo v Rusku?), když popisuje to, jak viděl poměry, kdy na carském dvoře vládly temné síly zosobněné ruským mužikem Grigorijem Rasputinem, doslova píše: „Je obtížné představit si onu neomezenou moc, kterou vládl negramotný mužik ze vzdálené sibiřské osady Pokrovskoje, kdy fantastická přeměna Rasputina, jakožto zaříkávače blízkého carské rodině, přerostla v člověka, který vytvářel ruskou historii. Bylo doslova nejapností historie, kdy vyloženě rodinné drama vystupuje na světovou scénu.“ To v očích Kerenského potvrdilo, že „chod historie není předurčován jen objektivními zákony, ale že v něm ne poslední úlohu hraje i osobnost“.
I na tomto příkladě lze dokumentovat rozdílnost názorů na tuto otázku. Výše mnou citovaný historik Pekař považuje vliv jedinců na dějinný vývoj za „nevýznamný“, pak Kerenskij, na základě zkušenosti své země hovoří o „ne poslední úloze jedince“. Zdá se mi však, že tento rozpor je jen zdánlivý, pokud kteroukoliv událost chápeme v kontextu své doby, v kontextu historických a jiných souvislostí.
Konečně: abychom hledali příklady pro potvrzení slov Kerenského, nemusíme chodit do historie Ruska. Stačí se podívat jen do vlastní historie z období posledních dvaadvaceti roků.
Když jsem se ve svých úvahách, jak pokračovat ve svých memoárech, které by navázaly na mou předešlou knihu – „Letcem ve studené válce“ – dopracoval až sem, překvapil mne jeden telefonický hovor. Mladý hlas na druhém konci drátu mi, poněkud rozechvělým hlasem, řekl asi toto: „Jménem lidí, kterým přirostlo létání k srdci, bych vám chtěl poděkovat za hezkou čtivou knihu, která je psána srdcem. (Myslel tím mou knihu „Letcem ve studené válce“, poznámka má.) Se všemi vašimi závěry a soudy souhlasím…jménem prostých lidí bych vám rád poděkoval za práci, kterou jste vykonal pro Československou republiku, když jste hájil její zájem a čest, čest, která není ctí ministrů a generálů, ale ctí prostého člověka, který věrnost a zradu neměří penězi a poctami, ale soudem a kriterii svého srdce.“ Lichotivá slova, že?
Po chvilce našeho rozhovoru však onen, podle hlasu zřejmě ještě mladý muž, mi řekl, že, ač souhlasí se všemi mými závěry a soudy, které jsem ve své knize vyslovil, by nicméně měl řadu dotazů a otázek, kterými by chtěl mnohé věci upřesnit, či o kterých by toho chtěl vědět více. Přemýšleli jsme pak spolu, jak to zařídit, abychom mohli vést bezprostřední diskuzi, klást si otázky, hledat na ně odpovědi, aniž bychom museli sedět u jednoho stolu a hledět si vzájemně do očí či psát si obsáhlé dopisy, jak by to asi bylo nutné v minulosti k tomu, aby diskuze byla vedena.
A tady nám na pomoc opět přišla moderní technika. Protože oba máme na svých stolech počítač a jsme připojeni k celosvětové počítačové síti, rozhodli jsme se použít program zvaný „Skype“.
Prostřednictvím „Skypu“ tedy začal náš rozhovor. O něm podají svědectví tyto mé „rozhovory“. Není těžké pochopit, že hlavním tématem je letectví. Pro jednoho z nás se stalo povoláním, i celoživotní láskou, pro druhého je to zatím koníček, který ho zajímá a o kterém se toho chce dozvědět co nejvíce. Jak už to ale v životě bývá, nelze obejít i jiné otázky, které se v průběhu takového rozhovoru vyskytnou či které se na jedno určité téma „nabalí“. Ani my jsme se nemohli ve svých rozhovorech tomu vyhnout Tato okolnost pak vysvětluje druhou část názvu, jež je v záhlaví. Naše rozhovory se dotkly i jiných věcí, než jen letectví.
Záznam našich rozhovorů, jak bude následovat v dalších pokračováních, je graficky upraven tak, že otázky, které mi byly položeny, jsou psány italikou. Normálním tiskem jsou psány mé odpovědi.
1. POKRAČOVÁNÍ - ÚVOD
Moto: „Letci jsou velmi přirození a upřímní proto, že nebe nestrpí faleš. Strojenost je možná jen na zemi. Pro ty, kteří létají, je nepřijatelná, jelikož statečnost, odvaha, cit, přesné a hluboké znalosti, dovednost riskovat, aby byl zachráněn kamarád, se nikdy nespojovaly se lží. Tyto vlastnosti jsou údělem silných a pravých lidí. Jiné lidi letectví nepřijímá. (Ludmila Fomenková, Независимая газета, 23.2.2001).
Chci ve svém blogu zveřejnit to, co svým způsobem navazuje na to, co jsem napsal ve své knize „Letcem ve studené válce“. Ta vyšla v roce 2003 v nakladatelství Erika v Praze.
Ve své knize jsem psal o té části svého života, která byla časově orámována okamžikem mého nástupu do Letecké vojenské akademie v červenci 1949 a odchodem do důchodu v roce 1983.
Studená válka, do které jsem pak obrazně zasadil své předešlé vyprávění, však skončila. Či ne? Nebudu činit závěry, zda tento podivný mír, kterému se říkalo „studená válka“, skončil či nikoliv. Jsou na o dnes různé názory. Nebylo to pro můj život podstatné. Rozhodně však, z hlediska života lidského jedince, je dosažení důchodového věku a přechod do stadia, kdy jeho dosavadní materielní existence už není odvislá od jeho vlastní práce, a kdy se stává plně závislým na státu, jistě momentem přelomovým.
Jak tedy označit období, které nastalo okamžikem, kdy jsem převzal výměr příslušného sociálního úřadu o tom, že je mi přiznán starobní důchod? A kdy jsem si promítl jeho výši do reálných potřeb rodiny a musel si ujasnit, jak dál s těmito prostředky existovat? A musím vůbec toto období nějak označovat? Říkal jsem si: „jsi přece už důchodce, dožíváš v relativním klidu svůj život, na události, se kterými tě konfrontuje především dnešní mediální svět, se už můžeš dívat s úsměvem a s jistým nadhledem, tak proč hledat nějaký název pro dobu, ve které žiješ?“
Ale stále mne neopouštěla myšlenka, že bych přece jen měl to, co jsem po této době prožíval, čím jsem žil, měl někam napsat, abych to zanechal pro budoucnost. Vždyť přece littera scripta manet. To, co je napsáno, zůstává. Dnes bychom spíše měli říci, že zůstává to, co je uloženo na nějaké paměťové medium, které zaručuje, že to, co je tam vloženo přetrvá po jistou dobu a dá šanci na jisté přežití. Pokud se nepodaří vydat to knižně. Myslím si, že paměťové disky Internetu jsou jedním z takových médií, kde bude po jistou dobu uchováno to, co tam vložím.
Jednu věc musím zmínit, když chci nějakým způsobem charakterizovat období, které pro mne začalo odchodem do důchodu, tedy před 29 roky, a které trvá po dnešní den. Toto období, alespoň z mého hlediska, je, kromě dalších atributů, charakterizováno tím, že se až nepředstavitelně rozšířil obzor, ve kterém mohu svět pozorovat. A nejen svět dnešní, ale i to, co už mám za sebou, co jsem prožíval, o čemž jsem si myslel, že je pro mne uzavřenou kapitolou. Je to období informační, je to období, kdy jsem připojen k Internetu a kdy mohu prostřednictvím tohoto moderního prostředku rozšiřovat své znalosti a vědomosti tom, co jsem poznával dříve, co však v oné době bylo omezeno jen tím okruhem informačních zdrojů, ke kterým jsem měl přístup.
Kdysi, za informační hegemonie Rudého práva, jsem si musel předplatit «Правду», tiskový ústřední orgán KSSS (pro mladší čtenáře uvádím, že tato zkratka znamenala „Komunistická strana Sovětského svazu“), abych se dozvěděl všechno to, co mi tehdy bylo odpíráno se dozvědět o poměrech v Rusku, respektive u přátel, s nimiž jsme byli totalitními praktikami spojeni „na věčné časy“. Je až úsměvné, že musím dnes, když chci být informován o tom, co se děje v dnešním Rusku, čím žije tato veliká slovanská země, opět sáhnout po ruských pramenech.
V době, jejíž plody už vychutnávám po dvě desítky let, je to však v éře Internetu podstatně jednodušší, i když nikoliv levnější. Stačí mi zapnout si počítač, aktivovat připojení k Internetu, kliknout na „oblíbené položky“ a tam si vyhledat hesla, které tam mám trvale uloženy, a jen další kliknutí mne spojí nejen s periodiky, ale dokonce s celými knihovnami. Nejsem už odkázán na milost a nemilost nějakých tiskových dozorů či na libovůli šéfredaktorů našich novin, kteří stejně, už bez povelu, udělali obrat „čelem vzad“, zapomněli na to, že ex oriente lux, a znají už jen jeden zeměpisný směr, ze kterého, snad, jak se oni stále ještě domnívají, přichází světlo pravdy: západ. A kteří přehlédli, že z tohoto směru velice často přichází nikoliv jen pravda, ale velice často, velice obratně kamuflovaná, lež
Když jsem před jistou dobou udělal jeden menší pokus, že jsem se na redakci jednoho periodika obrátil s prosbou, aby nás, čtenáře, více informovala o tom, co se děje v zemích, nám kmenově blízkých, zemích slovanských, byl jsem ujištěn, že se tak stane. Což, jak se v této zemi už stalo téměř národní vlastností, se jen projevilo podle hesla „sliby se slibují, blázni se radují“.
Má duševní činnost se pak od doby,kdy skončila aktivní éra mého života, myslím aktivní v tom smyslu, že jsem k tomu, abych mohl se svými nejbližšími žít, musel pracovat a vydělávat na chléb vezdejší, mohl zabývat vším, co jsem byl schopen obsáhnout. A k čemu jsem byl vnitřními silami puzen. Ať už sledováním televize a poslechem rozhlasu či čtením knih, nebo různých periodik.
Mám do jednoho „díla“ sepsat vše, co jsem si přečetl, zapsal ve svých výpiscích, co jsem, v reakci na různé podněty, napsal do různých tiskovin či v podobě dopisů odeslal různým adresátům? Mělo by to pro mne a pro ty, kteří snad můj odkaz budou mít někdy v budoucnu k dispozici, nějaký význam? Nepouštím se jen do zbytečné, mnoho mého času a úsilí odnímající, práce, když už na jejím samotném počátku jsou pochybnosti, zda to vůbec má nějakou hodnotu pro mne samého?
To vše jsou otázky, před kterými stojím dnes, na počátku druhé dekády XXI. století, kdy se můj život už překlopil do deváté desítky roků. Na jedné straně jsou tady mé vlastní pochybnosti o účelnosti podobné práce. Na druhé straně pak ve mně dřímá naděje, a ta, jak je známo, umírá poslední, že pro nějakého neznámého budoucího čtenáře, či náhodného browsera po stránkách sítě, budou mé zápisky svědectvím o době, kterou jsem, jako příslušník té lidské pospolitosti, která obývá českou kotlinu a přilehlá, historicky s ní spjatá území, prožíval v oněch letech, které od onoho 1983 uplynuly.
Vše, co se vztahovalo k mé minulosti do roku 1983, jsem zaznamenal ve své knize „Letcem ve studené válce“. Jelikož tím ale nekončily mé „literární“ aktivity, přemýšlel jsem o způsobu, jak zaznamenat to, čím byl naplněn můj život po té, když jsem se začal těšit výhodám starobního důchodu.
Zdá se mi, že by byla jistá škoda, kdybych vše, co představuje velkou část závěrečné části mého života, odešlo do nebytí. Ani dnes ještě nevím, zda toto mé snažení vyústí v něco takového, co bude mít cenu pro ty, kteří přijdou po mně. Nevím, zda někdo z mých potomků, ať už jsou to mé děti, či vnoučata, nebo dnes už i dvě pravnučky, něco z toho zachovají a využijí. Vyloučit se to ale nedá a nadějí se budu inspirovat do posledních dnů života.
Ve mých pochybách o účelnosti svého počínání, mne však povzbudily i příklady jiné. Cožpak severočeští sedláci Jan Vavák či Josef Dlask mohli jen tušit, že se někdy objeví historik Josef Pekař, který přisoudí jejich pamětem roli „velkých pomníků naší kulturní schopnosti a práce“? Cožpak mohli jen pomýšlet na to, že píšíce své memoáry, bude budoucím historikem oceněna jejich „nezměrná hodnota pro dějepisce“? Cožpak psali své kroniky s jasným záměrem, že se najde historik, který bude „unaven a blaseován dějinami hořejších desíti tisíc s jejich mezinárodní kulturou“ a „ bude hledat a bude chtít poznávat masy, vlastní to činitele a nositele dějinného vývoje, jejich pravdu a náplň“? Cožpak se mohli domnívat, že svým pamětmi vyplní mezeru, která vznikala v dobách, kdy nebyly „zaznamenávány pro paměť epigonů vzpomínky, zkušenosti a poznatky a kdy je tak připojováno ke jménu pamětníků kus světových dějin“? (Josef Pekař, „O smyslu českých dějin, tam Paměti sedláka Jana Vaváka, Paměti sedláka Josefa Dlaska“, nakladatelství Rozmluvy, Praha ,1990).
Usedaje k počítači, abych něco z toho, čím mohu přispět k poznání dějinného vývoje, si nutně vzpomínám, jakou nevoli současných publicistů sklidil prezident Václav Klaus, když, vzpomínaje na listopadové události roku 1989, si dovolil usoudit, že více než tak zvaní disidenti, kteří se dnes hřejí v paprscích režimní a režimu přisluhující publicistiky, to byli právě obyčejní občané země, kteří spontánně, aniž je k tomu kdokoliv z disidentů mobilizoval, svými, tak zvaně „přízemními zájmy“ (zahrádky, chaty, šedá ekonomika) vytrvale, den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, rok za rokem, připravovali půdu pro ty společenské změny, ke kterým pak došlo během několika málo týdnů.
Václav Klaus tak správně, jistě nechtěně, protože se stále zaklíná svou nechutí k oné, jako on říká „zvrácené ideologii“, podtrhl marxistickou thesi o hybných silách společenského vývoje. Je téměř úsměvné, jestliže nemarxistický historik Josef Pekař, má za to, že „jedinci (tedy na příklad Václav Havel, jistě také Václav Klaus a další, poznámka má) mohou v daných jim hranicích usměrňovat dějinný vývoj jen nepodstatně“, zatímco masy to jsou, kdo by měl být předmětem všímavosti dějepisců, protože „dějinný vývoj jest jen výslednicí vývoje a tendencí velikých mas, tříd a skupin“. (Josef Pekař, stejný pramen jako nahoře).
Tedy nikoliv „Havlové“, nikoliv hrstka tak zvaných „disidentů“, ale masa mých spoluobčanů z oné, tak zvané „šedivé zóny“, to byla, která „trhla oponou času“ tak, že se tento čas zásadně změnil. Je tedy jedním z mýtů současnosti tvrzení, že to byli tak zvaní disidenti, kterým přísluší hlavní zásluha na změnách, ke kterým došlo koncem osmdesátých let dvacátého století.
Pro dnešek a pro portrét této malinkaté skupinky, čítající snad jen několik desítek jedinců, kterých přínos ke změně společenských poměrů považuji za minimální až nulový, je příznačné, že i tento název si pro sebe ukradli, když už se ničím jiným vykázat nemohli, aby se stali, čím de facto nejsou!
Tím vůbec nechci popírat vliv jedinců na historii světa. Potvrzení pro myšlenku, že i jedinci mohou významně ovlivňovat nejen dějiny své země, ale i dějiny světové, jsem právě v těchto dnech našel u politika bývalého Ruska, v roce 1917 po jistou dobu předsedy vlády, Aleksandra Fjodoroviče Kerenského! Ten ve své knize «Россия на историческом повороте» - kniha vyšla v angličtině v Londýně v roce 1966, v ruském překladu pak až v roce 1993, (není toto už samo o sobě dokladem obrovských změn, ke kterým došlo v Rusku?), když popisuje to, jak viděl poměry, kdy na carském dvoře vládly temné síly zosobněné ruským mužikem Grigorijem Rasputinem, doslova píše: „Je obtížné představit si onu neomezenou moc, kterou vládl negramotný mužik ze vzdálené sibiřské osady Pokrovskoje, kdy fantastická přeměna Rasputina, jakožto zaříkávače blízkého carské rodině, přerostla v člověka, který vytvářel ruskou historii. Bylo doslova nejapností historie, kdy vyloženě rodinné drama vystupuje na světovou scénu.“ To v očích Kerenského potvrdilo, že „chod historie není předurčován jen objektivními zákony, ale že v něm ne poslední úlohu hraje i osobnost“.
I na tomto příkladě lze dokumentovat rozdílnost názorů na tuto otázku. Výše mnou citovaný historik Pekař považuje vliv jedinců na dějinný vývoj za „nevýznamný“, pak Kerenskij, na základě zkušenosti své země hovoří o „ne poslední úloze jedince“. Zdá se mi však, že tento rozpor je jen zdánlivý, pokud kteroukoliv událost chápeme v kontextu své doby, v kontextu historických a jiných souvislostí.
Konečně: abychom hledali příklady pro potvrzení slov Kerenského, nemusíme chodit do historie Ruska. Stačí se podívat jen do vlastní historie z období posledních dvaadvaceti roků.
Když jsem se ve svých úvahách, jak pokračovat ve svých memoárech, které by navázaly na mou předešlou knihu – „Letcem ve studené válce“ – dopracoval až sem, překvapil mne jeden telefonický hovor. Mladý hlas na druhém konci drátu mi, poněkud rozechvělým hlasem, řekl asi toto: „Jménem lidí, kterým přirostlo létání k srdci, bych vám chtěl poděkovat za hezkou čtivou knihu, která je psána srdcem. (Myslel tím mou knihu „Letcem ve studené válce“, poznámka má.) Se všemi vašimi závěry a soudy souhlasím…jménem prostých lidí bych vám rád poděkoval za práci, kterou jste vykonal pro Československou republiku, když jste hájil její zájem a čest, čest, která není ctí ministrů a generálů, ale ctí prostého člověka, který věrnost a zradu neměří penězi a poctami, ale soudem a kriterii svého srdce.“ Lichotivá slova, že?
Po chvilce našeho rozhovoru však onen, podle hlasu zřejmě ještě mladý muž, mi řekl, že, ač souhlasí se všemi mými závěry a soudy, které jsem ve své knize vyslovil, by nicméně měl řadu dotazů a otázek, kterými by chtěl mnohé věci upřesnit, či o kterých by toho chtěl vědět více. Přemýšleli jsme pak spolu, jak to zařídit, abychom mohli vést bezprostřední diskuzi, klást si otázky, hledat na ně odpovědi, aniž bychom museli sedět u jednoho stolu a hledět si vzájemně do očí či psát si obsáhlé dopisy, jak by to asi bylo nutné v minulosti k tomu, aby diskuze byla vedena.
A tady nám na pomoc opět přišla moderní technika. Protože oba máme na svých stolech počítač a jsme připojeni k celosvětové počítačové síti, rozhodli jsme se použít program zvaný „Skype“.
Prostřednictvím „Skypu“ tedy začal náš rozhovor. O něm podají svědectví tyto mé „rozhovory“. Není těžké pochopit, že hlavním tématem je letectví. Pro jednoho z nás se stalo povoláním, i celoživotní láskou, pro druhého je to zatím koníček, který ho zajímá a o kterém se toho chce dozvědět co nejvíce. Jak už to ale v životě bývá, nelze obejít i jiné otázky, které se v průběhu takového rozhovoru vyskytnou či které se na jedno určité téma „nabalí“. Ani my jsme se nemohli ve svých rozhovorech tomu vyhnout Tato okolnost pak vysvětluje druhou část názvu, jež je v záhlaví. Naše rozhovory se dotkly i jiných věcí, než jen letectví.
Záznam našich rozhovorů, jak bude následovat v dalších pokračováních, je graficky upraven tak, že otázky, které mi byly položeny, jsou psány italikou. Normálním tiskem jsou psány mé odpovědi.
QUO VADIS ČESKÁ JUSTICE?
QUO VADIS ČESKÁ JUSTICE?
Alexandr Mitrofanov napsal v článku „Proti kalné vodě“ (deník Právo dne 25. února 2012), kromě jiného, že to, co se děje v naší zemi v poslední době „začíná ohrožovat samotnou důvěryhodnost justice, která je jedním z pilířů demokratické společnosti“. Mám za to že by bylo výstižnější pro charakteristiku jedné části naší společnosti v její polistopadové fázi (myšlen listopad 1989), kdyby místo oznamovacího způsobu slovesa „býti“, byl použit podmiňovací způsob. Naše justice se mi jeví, podle toho, co mám možnost sledovat v mediální sféře, tak, že takovým sloupem není, ač by měla být. Nedávno jistý významný soudce, který byl prezidentem navržen do funkce soudce ústavního, to ve stejném deníku vyjádřil slovy, že „právní stát je v nedohlednu“. Jestli důsledkem jeho článku bylo to, že jej senát za ústavního soudce nedoporučil, či jestli důvodem takového stanoviska senátu bylo třeba to, že byl po jistou dobu svého života členem KSČ, to nemohu posoudit, ač se to zdá velice pravděpodobné.
Podle mého laického soudu je naše justice na hony vzdálena stavu, kdy bude jedním ze sloupů naší společnosti, a nezdá se mi, že by tato vzdálenost byla zkracována. A protože, jak je známo, „ryba smrdí od hlavy“, táhne se tento zápach od instituce, která by měla být nejvyšší instancí, jež by se starala o to, aby justice nezapáchala. Namísto toho náš Ústavní soud spíše podává důkazy o správnosti, v podstatě marxistické téze, že právo je „na zákon povýšená vůle vládnoucí třídy“.
Jakou třídu naší společnosti, ve smyslu definic, které jsme se v jisté době učili, naše justice reprezentuje, těžko říci. V každém případě ale vyjadřuje, obhajuje a zaštiťuje vůli politiků, kteří buď patří ke třídě zbohatlíků a rozkrádačů národního bohatství nebo jim tito zbohatlíci „kryjí záda“, případně je různými způsoby korumpují. Tito politikové v rolích tvůrců a schvalovatelů zákonů si, ve své až nebetyčné aroganci, kromě mnoha paskvilů, jimiž „obohacují“ náš právní systém, uzurpovali i právo hodnotit dějiny. Jedním z produktů tohoto hodnocení je to, že z čestných a poctivých lidí, kteří ve své většině tvořili „sůl této země“, udělali zločince či pomahače zločinů. A to Ústavní soud nejen akceptoval, ale dokonce vypracoval, rádoby „vědecké“, zdůvodnění těchto právních deformací. Našemu ústavnímu soudu zřejmě nic neříká stará zásada, že „lex prospicit, non respicit“. Jen když servilně poslouží politické garnituře, která koneckonců rozhoduje o tom, kdo bude či nebude pobírat požitky ústavního soudce. „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“- to už se hlásalo v době, kdy latina byla ještě hlavním jazykem vzdělanců.
Jeden z nejkřiklavějších příkladů pro své tvrzení vidím v zákoně číslo č. 262/2011 Sb . Tam se v § 3, kromě jiného, praví, že „formou odboje a odporu proti komunismu se rozumí též….spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu…“
Takové ustanovení znamená v podstatě to, že ten, kdo třeba dodával, zahraniční zpravodajské službě takové informace, na jejichž základě pak mohly být plánovány atomové údery na cíle na našem území, a takových plánů jistě existovaly desítky, v podstatě bojoval též proti „komunismu“ a zaslouží si být přiřazen k účastníkům tak zvaného třetího odboje a zaslouží si být, kromě jiného, též vyznamenáván. V podstatě tedy může být přiřazen k těm, kteří v dané době tvořili vůči naší zemi stranu nepřátelskou, takové v podstatě genocidní plány vůči naší zemi tvořili, a kteří jsou dnes vládou Spojených států za účast ve studené válce proti naší zemi vyznamenáváni. Jakoby tento „komunismus“ v prostoru plánovaného atomového bombardování netvořili současně lidé, kteří se k této ideologii a systému nehlásili a kteří by se oběťmi takového bombardování nad jakoukoliv pochybnost stali.
Či si snad vládní úředníci, včetně hlavy státu, a zákonodárci, kteří vytvořili a podepsali tento paskvil nazvaný zákonem, mysleli, že zbraň hromadného (!) ničení bude odlišovat komunisty od nekomunistů? Tak jako atomová puma svržená na Hirošimu nedělala rozdíly mezi několika tisíci vojáků, kteří tam v tu dobu byli a desítkami tisíc neozbrojených civilistů, starců, žen a dětí, tak ani atomové zbraně, které by byly použity v oné době na cíle v naší zemi, by takové odlišení nedělaly!
Kdo v naší zemi, byť potenciálně pomáhal svou spoluprací „se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu“ tomu, aby byly plány atomového bombardování naší země zpracovávány, není nikým jiným, než zrádcem vlasti! A v kterémkoliv státě, který se chce nazývat státem právním a v němž existuje právní kontinuita, jež byla zřejmě zajištěna příslušnými úmluvami při předávání politické moci v listopadu 1989, by měl být souzen a nikoliv vyznamenáván!
Lze proto tvrdit, že justice v naší zemi už je jedním ze sloupů demokratického státu? Soudím, že nikoliv. A tento stav bude trvat při nejmenším do té doby, dokud součástí právního řádu České republiky budou takové zákony, jako zákon č. 198/1993Sb, zákon č. 181/2007Sb a zákon č. 262/2011Sb. Existence takových zákonů, je, podle mého laického názoru, nejen v rozporu se spravedlností, ale je i nemravná. A k čemu jsou zákony, když chybí mravy? „Quid leges, sine moribus“?To se ptal už Horatius (1. století a.Chr.)
Alexandr Mitrofanov napsal v článku „Proti kalné vodě“ (deník Právo dne 25. února 2012), kromě jiného, že to, co se děje v naší zemi v poslední době „začíná ohrožovat samotnou důvěryhodnost justice, která je jedním z pilířů demokratické společnosti“. Mám za to že by bylo výstižnější pro charakteristiku jedné části naší společnosti v její polistopadové fázi (myšlen listopad 1989), kdyby místo oznamovacího způsobu slovesa „býti“, byl použit podmiňovací způsob. Naše justice se mi jeví, podle toho, co mám možnost sledovat v mediální sféře, tak, že takovým sloupem není, ač by měla být. Nedávno jistý významný soudce, který byl prezidentem navržen do funkce soudce ústavního, to ve stejném deníku vyjádřil slovy, že „právní stát je v nedohlednu“. Jestli důsledkem jeho článku bylo to, že jej senát za ústavního soudce nedoporučil, či jestli důvodem takového stanoviska senátu bylo třeba to, že byl po jistou dobu svého života členem KSČ, to nemohu posoudit, ač se to zdá velice pravděpodobné.
Podle mého laického soudu je naše justice na hony vzdálena stavu, kdy bude jedním ze sloupů naší společnosti, a nezdá se mi, že by tato vzdálenost byla zkracována. A protože, jak je známo, „ryba smrdí od hlavy“, táhne se tento zápach od instituce, která by měla být nejvyšší instancí, jež by se starala o to, aby justice nezapáchala. Namísto toho náš Ústavní soud spíše podává důkazy o správnosti, v podstatě marxistické téze, že právo je „na zákon povýšená vůle vládnoucí třídy“.
Jakou třídu naší společnosti, ve smyslu definic, které jsme se v jisté době učili, naše justice reprezentuje, těžko říci. V každém případě ale vyjadřuje, obhajuje a zaštiťuje vůli politiků, kteří buď patří ke třídě zbohatlíků a rozkrádačů národního bohatství nebo jim tito zbohatlíci „kryjí záda“, případně je různými způsoby korumpují. Tito politikové v rolích tvůrců a schvalovatelů zákonů si, ve své až nebetyčné aroganci, kromě mnoha paskvilů, jimiž „obohacují“ náš právní systém, uzurpovali i právo hodnotit dějiny. Jedním z produktů tohoto hodnocení je to, že z čestných a poctivých lidí, kteří ve své většině tvořili „sůl této země“, udělali zločince či pomahače zločinů. A to Ústavní soud nejen akceptoval, ale dokonce vypracoval, rádoby „vědecké“, zdůvodnění těchto právních deformací. Našemu ústavnímu soudu zřejmě nic neříká stará zásada, že „lex prospicit, non respicit“. Jen když servilně poslouží politické garnituře, která koneckonců rozhoduje o tom, kdo bude či nebude pobírat požitky ústavního soudce. „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“- to už se hlásalo v době, kdy latina byla ještě hlavním jazykem vzdělanců.
Jeden z nejkřiklavějších příkladů pro své tvrzení vidím v zákoně číslo č. 262/2011 Sb . Tam se v § 3, kromě jiného, praví, že „formou odboje a odporu proti komunismu se rozumí též….spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu…“
Takové ustanovení znamená v podstatě to, že ten, kdo třeba dodával, zahraniční zpravodajské službě takové informace, na jejichž základě pak mohly být plánovány atomové údery na cíle na našem území, a takových plánů jistě existovaly desítky, v podstatě bojoval též proti „komunismu“ a zaslouží si být přiřazen k účastníkům tak zvaného třetího odboje a zaslouží si být, kromě jiného, též vyznamenáván. V podstatě tedy může být přiřazen k těm, kteří v dané době tvořili vůči naší zemi stranu nepřátelskou, takové v podstatě genocidní plány vůči naší zemi tvořili, a kteří jsou dnes vládou Spojených států za účast ve studené válce proti naší zemi vyznamenáváni. Jakoby tento „komunismus“ v prostoru plánovaného atomového bombardování netvořili současně lidé, kteří se k této ideologii a systému nehlásili a kteří by se oběťmi takového bombardování nad jakoukoliv pochybnost stali.
Či si snad vládní úředníci, včetně hlavy státu, a zákonodárci, kteří vytvořili a podepsali tento paskvil nazvaný zákonem, mysleli, že zbraň hromadného (!) ničení bude odlišovat komunisty od nekomunistů? Tak jako atomová puma svržená na Hirošimu nedělala rozdíly mezi několika tisíci vojáků, kteří tam v tu dobu byli a desítkami tisíc neozbrojených civilistů, starců, žen a dětí, tak ani atomové zbraně, které by byly použity v oné době na cíle v naší zemi, by takové odlišení nedělaly!
Kdo v naší zemi, byť potenciálně pomáhal svou spoluprací „se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu“ tomu, aby byly plány atomového bombardování naší země zpracovávány, není nikým jiným, než zrádcem vlasti! A v kterémkoliv státě, který se chce nazývat státem právním a v němž existuje právní kontinuita, jež byla zřejmě zajištěna příslušnými úmluvami při předávání politické moci v listopadu 1989, by měl být souzen a nikoliv vyznamenáván!
Lze proto tvrdit, že justice v naší zemi už je jedním ze sloupů demokratického státu? Soudím, že nikoliv. A tento stav bude trvat při nejmenším do té doby, dokud součástí právního řádu České republiky budou takové zákony, jako zákon č. 198/1993Sb, zákon č. 181/2007Sb a zákon č. 262/2011Sb. Existence takových zákonů, je, podle mého laického názoru, nejen v rozporu se spravedlností, ale je i nemravná. A k čemu jsou zákony, když chybí mravy? „Quid leges, sine moribus“?To se ptal už Horatius (1. století a.Chr.)
čtvrtek 9. února 2012
JAK SE ČESKÝ STÁT A ČESKÉ DRÁHY STARAJÍ O DŮCHODCE
JAK SE STÁT A AKCIOVÁ SPOLEČNOST „ČESKÉ DRÁHY“ TAKÉ STARAJÍ O DŮCHODCE
I jako důchodce, který bydlí v Třebíči, také musím občas zajet do Brna. Ani ne tak za zábavou či pro ukrácení času, ale hlavně k návštěvě lékařů . Jsem už jistým konzervatismem fixován na Vojenskou nemocnici. Jednak proto, že se cítím stavovsky příslušný k tomuto zdravotnickému zařízení (fuj! jak ošklivé slovo), a také proto, že se mi tam až dosud dostávalo vzorné péče. A proč bych tedy měnil? K cestě tam i zpět používám k cestě vlak. Zase kus nostalgie.
Jízdu železnou drahou mám rád. Vždyť už je to bezmála 73 roků, kdy jsem poprvé začal jezdit vlakem do jisté školy v Jihlavě. A od té doby vždy cítím jisté vzrušení, když přijdu na nádraží, jistou dobu vyčkávám příjezdu vlaku a zažívám i nepatrné vzrušení, když se kdesi z ohybu trati vynoří lokomotiva a za ní vagony, do kterých vstoupím, a které mne dovezou do cíle mé cesty.
Za oněch 73 roků jsem i na železnici prožil řadu věcí, které, jestiže mne přímo nešokovaly, tak mi alespoň jisté vzrušení přinesly. Na zážitek, který představoval určitý šok (z anglického „shock“, což mimo jiného znamená „pohoršení“), jsem ale musel čekat poměrně dlouho. Teprve dnešní doba a manažeři akciové společnosti České dráhy a návazně též státní úřad-ministerstvo financí- mi připravili něco, co u mne vyvolalo tento lehký nervový otřes, který by bylo možno nazvat šokem. To říkám přesto, že hodnocení podobného účinku sovem „šok“ je věc individuelní. Stalo se to při mé poslední jízdě do Brna a zpět. Jistě není těžké uhádnout, že šok nevyvolalo zjištění, že došlo k drastickému snížení, ne-li k osvovobzení- od jíszdného. Naopak! Jestliže jsem v lednu za zpáteční jízdenku zaplatil 63,00 korun českých, tak v únoru už to bylo 84,00 Kč. Tedy zdražení o 33%.
V letáku Českých drah, který je sarkasticky nazván „Slevy pro důchodce“ (!) jsem pro to našel vysvětlení. A protože žiju v zemi, kde už řada významů dávno ztratila svůj význam a mnoho lidí (manažery Českých drah nevyjímaje) si jednotlivá česká slova vykládá libovolně, tak jsem z tohoto letáku musel brzy poznat, že tyto „slevy“ představují něco zcela jiného. To, co v obyčejné řeči Nerudy, Němcové, Čapka bylo prosté zdražení, je najednou vydáváno za „slevu“. V letáku, který je mimo jiné proveden v barvách na křídovém papíře, čtu, že ony „slevy=zdražení“ jsou zdůvodňovány takto: „Na základě zásadní změny cenového výměru Ministerstva financí ČR bylo k 1. lednu 2012 zrušeno státem garantované zvláštní jízdné pro důchodce. Proto: společnost České dráhy připravila nabídky pro skupiny cestujících, kterých se omezení výhod týká“.
Třeba si, prosím, povšimnout, že na rozdíl od nadpisu „Slevy pro důchodce“ se už v první větě za oslovením cestujících hovoří o „omezení výhod“! Autoři tedy od lákající vějičky (tedy proutku pomazaného lepem na chytání ptáků, v naší realitě na chytání důvěřivých lidí) přešli in medias res: žádné slevy, milánkové, ale tvrdé zdražení! A hned o 33%, abyte to pocítili! Nebudeme přece troškařit, že?
Nemohu jinak, než, spolu s Janem Werichem, obdivovat optimismus šéfů Českých drah, kteří se domnívají, že co cestující občan, to blbec.
Když si pak večer pustím televizní zpravodajství, tak se téměř zcela jistě dozvím o doslova nemravných platech a prémiích, kterými jsou, nikoliv odměňováni, ale doslova upláceni, manažéři, včetně manažérů Českých drah, jejich sekretářek apod. O fotbalových, hokejových a jiných frajerech či o umělcích typu Gotta, Vondráčkové, Bílé, nemluvě.
A taky se ptám: kde se vlastně rodí a jak se kultivuje nenávist? Nenávist, která nakonec nalézá pak průchod na ulicích, v násilí, které začíná ovládat pomalu celý svět? Všechna ta hnutí, která nakonec vyústila a vyúsťuje v masově šířenou nenávist, se zrodilo právě z podmínek, kdy stále větší masa lidí byla ponižována, přehlížena, uvrhována do bídy a nedůstojného života. Stejně tak, jako jsou do nedůstojných podmínek v naší zemi uvrhováni důchodci. K tomu, co píši, není nutno studovat Marxe. Stačí jen číst Tolstoje nebo Steinbeka.
Nenacházím se v situaci, kdy bych si nemohl dovolit zaplatit takové zdražené jízdné. Avšak jako člověka, který byl vychován rodiči, kteří se po celý život živili poctivou prací, jako člověka, který pracoval pro tuto zemi, často bez ohledu na volný čas, dovolené a podobně, se mne hluboce dotýká to, když je mi dáváno s takovou arogancí a tak okatě najevo, že jako starý člověk už pro tuto zemi znamenám jen nepotřebnou a v podstatě obtěžující přítěž. Když mi je dáváno okatě najevo, že si kdejaký manažer podniku, který byl po desetiletí, která sám více než sedmdesát let prožívám, státním podnikem a za jehož činnost tedy odpovídal stát, který i já svým daněmi podporuji, je dnes privátním majetkem mně neznámých a mnou nijak kontrolovaných akcionářů, o nichž se však odůvodněně mohu domnívat, že jejich hlavní starostí budou jejich dividendy, nikoliv oprávněné potřeb a zájmy občanů tohoto státu.
Nedávno jeden z významných neuropatologů a popularizátorů vědy Dr Koukolík zveřejnil poznatky neurologie o tom, co je nenávist, ve které části mozku sídlí, jakým směrem se vyvíjí. Bohužel ale nenapsal, a lékařská věda to zatím zřejmě ještě neví, zda se s nenávistí člověk rodí, či zda u něj vzniká a roste s věkem a jak bránit tomu, aby nevzkvétala. Osobně zastávám názor, že nenávist, stejně jako láska, nevzniká automaticky. Je buď vědomě či podvědomě pěstována, člověk se s takovými city nerodí, ale získává je během svého života.
A tak nechť se čtenář těchto řádků zeptá spolu se mnou: co myslíte, že vyvolávají takové svévolné, arogantní akce vedení Českých drah, které jsou zdůvodňovány rozhodnutím ministerstva financí,a tedy státu, u mne a jiných důchodců? Lásku či nenávist? Otázka jen je: jestli to těm, kterým jsou má slova adresována, není lhostejné, co píši, a jestli na to spíš nekašlou, protože na ně nikdo nemá „páku“?
I jako důchodce, který bydlí v Třebíči, také musím občas zajet do Brna. Ani ne tak za zábavou či pro ukrácení času, ale hlavně k návštěvě lékařů . Jsem už jistým konzervatismem fixován na Vojenskou nemocnici. Jednak proto, že se cítím stavovsky příslušný k tomuto zdravotnickému zařízení (fuj! jak ošklivé slovo), a také proto, že se mi tam až dosud dostávalo vzorné péče. A proč bych tedy měnil? K cestě tam i zpět používám k cestě vlak. Zase kus nostalgie.
Jízdu železnou drahou mám rád. Vždyť už je to bezmála 73 roků, kdy jsem poprvé začal jezdit vlakem do jisté školy v Jihlavě. A od té doby vždy cítím jisté vzrušení, když přijdu na nádraží, jistou dobu vyčkávám příjezdu vlaku a zažívám i nepatrné vzrušení, když se kdesi z ohybu trati vynoří lokomotiva a za ní vagony, do kterých vstoupím, a které mne dovezou do cíle mé cesty.
Za oněch 73 roků jsem i na železnici prožil řadu věcí, které, jestiže mne přímo nešokovaly, tak mi alespoň jisté vzrušení přinesly. Na zážitek, který představoval určitý šok (z anglického „shock“, což mimo jiného znamená „pohoršení“), jsem ale musel čekat poměrně dlouho. Teprve dnešní doba a manažeři akciové společnosti České dráhy a návazně též státní úřad-ministerstvo financí- mi připravili něco, co u mne vyvolalo tento lehký nervový otřes, který by bylo možno nazvat šokem. To říkám přesto, že hodnocení podobného účinku sovem „šok“ je věc individuelní. Stalo se to při mé poslední jízdě do Brna a zpět. Jistě není těžké uhádnout, že šok nevyvolalo zjištění, že došlo k drastickému snížení, ne-li k osvovobzení- od jíszdného. Naopak! Jestliže jsem v lednu za zpáteční jízdenku zaplatil 63,00 korun českých, tak v únoru už to bylo 84,00 Kč. Tedy zdražení o 33%.
V letáku Českých drah, který je sarkasticky nazván „Slevy pro důchodce“ (!) jsem pro to našel vysvětlení. A protože žiju v zemi, kde už řada významů dávno ztratila svůj význam a mnoho lidí (manažery Českých drah nevyjímaje) si jednotlivá česká slova vykládá libovolně, tak jsem z tohoto letáku musel brzy poznat, že tyto „slevy“ představují něco zcela jiného. To, co v obyčejné řeči Nerudy, Němcové, Čapka bylo prosté zdražení, je najednou vydáváno za „slevu“. V letáku, který je mimo jiné proveden v barvách na křídovém papíře, čtu, že ony „slevy=zdražení“ jsou zdůvodňovány takto: „Na základě zásadní změny cenového výměru Ministerstva financí ČR bylo k 1. lednu 2012 zrušeno státem garantované zvláštní jízdné pro důchodce. Proto: společnost České dráhy připravila nabídky pro skupiny cestujících, kterých se omezení výhod týká“.
Třeba si, prosím, povšimnout, že na rozdíl od nadpisu „Slevy pro důchodce“ se už v první větě za oslovením cestujících hovoří o „omezení výhod“! Autoři tedy od lákající vějičky (tedy proutku pomazaného lepem na chytání ptáků, v naší realitě na chytání důvěřivých lidí) přešli in medias res: žádné slevy, milánkové, ale tvrdé zdražení! A hned o 33%, abyte to pocítili! Nebudeme přece troškařit, že?
Nemohu jinak, než, spolu s Janem Werichem, obdivovat optimismus šéfů Českých drah, kteří se domnívají, že co cestující občan, to blbec.
Když si pak večer pustím televizní zpravodajství, tak se téměř zcela jistě dozvím o doslova nemravných platech a prémiích, kterými jsou, nikoliv odměňováni, ale doslova upláceni, manažéři, včetně manažérů Českých drah, jejich sekretářek apod. O fotbalových, hokejových a jiných frajerech či o umělcích typu Gotta, Vondráčkové, Bílé, nemluvě.
A taky se ptám: kde se vlastně rodí a jak se kultivuje nenávist? Nenávist, která nakonec nalézá pak průchod na ulicích, v násilí, které začíná ovládat pomalu celý svět? Všechna ta hnutí, která nakonec vyústila a vyúsťuje v masově šířenou nenávist, se zrodilo právě z podmínek, kdy stále větší masa lidí byla ponižována, přehlížena, uvrhována do bídy a nedůstojného života. Stejně tak, jako jsou do nedůstojných podmínek v naší zemi uvrhováni důchodci. K tomu, co píši, není nutno studovat Marxe. Stačí jen číst Tolstoje nebo Steinbeka.
Nenacházím se v situaci, kdy bych si nemohl dovolit zaplatit takové zdražené jízdné. Avšak jako člověka, který byl vychován rodiči, kteří se po celý život živili poctivou prací, jako člověka, který pracoval pro tuto zemi, často bez ohledu na volný čas, dovolené a podobně, se mne hluboce dotýká to, když je mi dáváno s takovou arogancí a tak okatě najevo, že jako starý člověk už pro tuto zemi znamenám jen nepotřebnou a v podstatě obtěžující přítěž. Když mi je dáváno okatě najevo, že si kdejaký manažer podniku, který byl po desetiletí, která sám více než sedmdesát let prožívám, státním podnikem a za jehož činnost tedy odpovídal stát, který i já svým daněmi podporuji, je dnes privátním majetkem mně neznámých a mnou nijak kontrolovaných akcionářů, o nichž se však odůvodněně mohu domnívat, že jejich hlavní starostí budou jejich dividendy, nikoliv oprávněné potřeb a zájmy občanů tohoto státu.
Nedávno jeden z významných neuropatologů a popularizátorů vědy Dr Koukolík zveřejnil poznatky neurologie o tom, co je nenávist, ve které části mozku sídlí, jakým směrem se vyvíjí. Bohužel ale nenapsal, a lékařská věda to zatím zřejmě ještě neví, zda se s nenávistí člověk rodí, či zda u něj vzniká a roste s věkem a jak bránit tomu, aby nevzkvétala. Osobně zastávám názor, že nenávist, stejně jako láska, nevzniká automaticky. Je buď vědomě či podvědomě pěstována, člověk se s takovými city nerodí, ale získává je během svého života.
A tak nechť se čtenář těchto řádků zeptá spolu se mnou: co myslíte, že vyvolávají takové svévolné, arogantní akce vedení Českých drah, které jsou zdůvodňovány rozhodnutím ministerstva financí,a tedy státu, u mne a jiných důchodců? Lásku či nenávist? Otázka jen je: jestli to těm, kterým jsou má slova adresována, není lhostejné, co píši, a jestli na to spíš nekašlou, protože na ně nikdo nemá „páku“?
pátek 27. ledna 2012
O NENÁVISTI
O NENÁVISTI
Tak nazval významný neuropatolog a populizátor vědy MUDr František Koukolík svůj krátký článek, který uveřejnil „Týdeník rozhlas“ v čísle 52/2011.
Popsal v něm stručně, kromě jiného, co je to nenávist, co může být její cílem, co se děje v hlavách lidí, kteří někoho nenávidí. Dokonce jsme se dozvěděli, ve které části mozku tento trvalý, mohutný pocit nepřátelství, odporu a antipatie, sídlí.
Bohužel jsme se nedozvěděli, co vyvolává její vznik, co podporuje její růst a čím lze bránit či zabránit jejímu vzniku a růstu. Nevíme tedy, zda se s nenávistí člověk rodí, či zda se dostavuje u člověka později a v důsledku čeho se tak děje. Při tom tom by bylo velice důležité všechno toto znát.
Soudím, že je důležité, aby toto nám medicína řekla. Jinak všechny poznatky, o kterých píše doktor Koukolík, budou patřit jen tam, kde se dělá „věda pro vědu“. Mám za to, že je nesmírně důležité právě toto vědět, aby lidstvo mohlo zabránit takovému vzrůstu nenávisti a předejít takovým důsledkům, kterým jsme byli svědky v minulosti, již mnozí ještě pamatujeme. Nemůže právě tento „mohutný pocit nepřátelství“ se stát projevem „vnitrodruhové agrese“, kterou jiný vědec, nositel Nobelovy ceny Konrád Lorenz, pokládal za největší ze všech nebezpečí v současné kulturně historické a technologické situaci lidstva? (Konrád Lorenz, Tak zvané zlo, Mladá fronta, Praha, 1992).
Nenávist se zřejmě může kloubit též se syndromem mocenské závislosti, jak o něm píše tentýž autor ve své práci „Jak si lidé hrají“. Bylo by zajímavé vědět, v důsledku čeho se třeba u W. Churchilla vytvořila taková nenávist k nepříteli, „že se vrátil k takovým metodám vedení války, které už civilizované národy dávno odvrhly“ (.J.F.C.Fuller, The Second World War 1939- 1945, London, 1948). A Sir Winston jistě nebyl sám, kdo takovou nenávistí strádal. Měl i své souputníky i následovatele.
Jedním z nich, zdá se, byl i americký velitel strategického letectva generál Curtis LeMay. Ten zřejmě, na rozdíl od Churchilla, nenáviděl Rusko. A nenáviděl je tak, že by jistě byl s potěšením použil moc, kterou jako velitele strategického letectva USA měl, a který by byl pociťoval i jisté uspokojení z toho, že po třiceti dnech třetí světové války, kterou se dokonce snažil sám vyprovokovat, by zůstaly z Ruska jen „dýmající radioaktivní ruiny“. Kde se u vysoce postaveného vojáka Spojených států vzala taková nenávist? A byla toto ještě nenávist? Či jsou takové názory už projevem nějaké jiné závažné duševní choroby?
Myslím si, že by neuropatologie měla dát odpověď na tyto otázky. A na politice pak by bylo, aby stanovila taková pravidla a kriteria pro jmenování do funkcí vrchních velitelů ozbrojených sil těch států, které vlastní jaderné zbraně, a taktéž pravidla, která by zajistila, že k velení a k ovládání jaderných zbraní a k obsluze systémů jejich dopravy k cílům, se nedostanou lidé, kteří by trpěli podobnými duševními chorobami či k nim měli sklony. Jinak bude budoucnost lidské civilizace, jak ji známe, stále viset na vlásku!
Ostatně i Konrád Lorenz se neodvážil prorokovat lidstvu dlouhý život, když pozoroval dnešního člověka, jenž „třímá v ruce vodíkovou bombu, kterou mu daroval jeho duch, a který má v srdci agresivní pud zděděný po antropoidních předcích, pud který není jeho rozum schopen ovládnout“ (ibid). Úsměvy na tvářích těch nejvýše postavených politiků, se kterými pozorovali, jak bylo loni účtováno s hlavou Libyjské džamahírije, byly dostatečně výmluvné!
Nezapomeňme, že projevy oné nenávisti, onoho pudu, oné duševní poruchy mají svá jména: Coventry, Lidice, Osvěnčim, Hamburg, Drážďany, Tokio, Hirošima, Nagasaki. A z poslední doby: Bělehrad, Bagdád, Misurata. Má naše civilizace žít ve strachu, že duševně nemocní lidé, ať už sedí na velitelských stanovištích vrchních velitelů či za řízením strategických bombardérů nebo na kapitánských můstcích ponorek, připojí k tomuto seznamu ještě další jména?
Závěrečná poznámka.-Chtěl jsem část tohoto příspěvku uplatnit v Týdeníku rozhlas, jakožto odezvu na článek doktora Koukolíka. Cožpak ale ve svérázných podmínkách „svobody slova“ v naší zemi, lze s něčím takovým počítat? I já, naivka, jsem se přepočítal!
Tak nazval významný neuropatolog a populizátor vědy MUDr František Koukolík svůj krátký článek, který uveřejnil „Týdeník rozhlas“ v čísle 52/2011.
Popsal v něm stručně, kromě jiného, co je to nenávist, co může být její cílem, co se děje v hlavách lidí, kteří někoho nenávidí. Dokonce jsme se dozvěděli, ve které části mozku tento trvalý, mohutný pocit nepřátelství, odporu a antipatie, sídlí.
Bohužel jsme se nedozvěděli, co vyvolává její vznik, co podporuje její růst a čím lze bránit či zabránit jejímu vzniku a růstu. Nevíme tedy, zda se s nenávistí člověk rodí, či zda se dostavuje u člověka později a v důsledku čeho se tak děje. Při tom tom by bylo velice důležité všechno toto znát.
Soudím, že je důležité, aby toto nám medicína řekla. Jinak všechny poznatky, o kterých píše doktor Koukolík, budou patřit jen tam, kde se dělá „věda pro vědu“. Mám za to, že je nesmírně důležité právě toto vědět, aby lidstvo mohlo zabránit takovému vzrůstu nenávisti a předejít takovým důsledkům, kterým jsme byli svědky v minulosti, již mnozí ještě pamatujeme. Nemůže právě tento „mohutný pocit nepřátelství“ se stát projevem „vnitrodruhové agrese“, kterou jiný vědec, nositel Nobelovy ceny Konrád Lorenz, pokládal za největší ze všech nebezpečí v současné kulturně historické a technologické situaci lidstva? (Konrád Lorenz, Tak zvané zlo, Mladá fronta, Praha, 1992).
Nenávist se zřejmě může kloubit též se syndromem mocenské závislosti, jak o něm píše tentýž autor ve své práci „Jak si lidé hrají“. Bylo by zajímavé vědět, v důsledku čeho se třeba u W. Churchilla vytvořila taková nenávist k nepříteli, „že se vrátil k takovým metodám vedení války, které už civilizované národy dávno odvrhly“ (.J.F.C.Fuller, The Second World War 1939- 1945, London, 1948). A Sir Winston jistě nebyl sám, kdo takovou nenávistí strádal. Měl i své souputníky i následovatele.
Jedním z nich, zdá se, byl i americký velitel strategického letectva generál Curtis LeMay. Ten zřejmě, na rozdíl od Churchilla, nenáviděl Rusko. A nenáviděl je tak, že by jistě byl s potěšením použil moc, kterou jako velitele strategického letectva USA měl, a který by byl pociťoval i jisté uspokojení z toho, že po třiceti dnech třetí světové války, kterou se dokonce snažil sám vyprovokovat, by zůstaly z Ruska jen „dýmající radioaktivní ruiny“. Kde se u vysoce postaveného vojáka Spojených států vzala taková nenávist? A byla toto ještě nenávist? Či jsou takové názory už projevem nějaké jiné závažné duševní choroby?
Myslím si, že by neuropatologie měla dát odpověď na tyto otázky. A na politice pak by bylo, aby stanovila taková pravidla a kriteria pro jmenování do funkcí vrchních velitelů ozbrojených sil těch států, které vlastní jaderné zbraně, a taktéž pravidla, která by zajistila, že k velení a k ovládání jaderných zbraní a k obsluze systémů jejich dopravy k cílům, se nedostanou lidé, kteří by trpěli podobnými duševními chorobami či k nim měli sklony. Jinak bude budoucnost lidské civilizace, jak ji známe, stále viset na vlásku!
Ostatně i Konrád Lorenz se neodvážil prorokovat lidstvu dlouhý život, když pozoroval dnešního člověka, jenž „třímá v ruce vodíkovou bombu, kterou mu daroval jeho duch, a který má v srdci agresivní pud zděděný po antropoidních předcích, pud který není jeho rozum schopen ovládnout“ (ibid). Úsměvy na tvářích těch nejvýše postavených politiků, se kterými pozorovali, jak bylo loni účtováno s hlavou Libyjské džamahírije, byly dostatečně výmluvné!
Nezapomeňme, že projevy oné nenávisti, onoho pudu, oné duševní poruchy mají svá jména: Coventry, Lidice, Osvěnčim, Hamburg, Drážďany, Tokio, Hirošima, Nagasaki. A z poslední doby: Bělehrad, Bagdád, Misurata. Má naše civilizace žít ve strachu, že duševně nemocní lidé, ať už sedí na velitelských stanovištích vrchních velitelů či za řízením strategických bombardérů nebo na kapitánských můstcích ponorek, připojí k tomuto seznamu ještě další jména?
Závěrečná poznámka.-Chtěl jsem část tohoto příspěvku uplatnit v Týdeníku rozhlas, jakožto odezvu na článek doktora Koukolíka. Cožpak ale ve svérázných podmínkách „svobody slova“ v naší zemi, lze s něčím takovým počítat? I já, naivka, jsem se přepočítal!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
