Málokterý novinář jako pan Hanák dokáže v jednom „sloupku“ namíchat vynikající „eintopf“ z pravd, polopravd a nepravd. Podařilo se mu to znovu v Právu dne 22. srpna 2009. Když pak takový „eintopf“ okoření jadrnou češtinou, vznikne z toho skvělá potrava pro tisíce expertů na politiku, kterými se hemží české hospody či pro intelektuální „elitu“, která zaplavuje svými moudry internetové blogy.
Škoda jen, že nám, hloupějším a méně intelektualizovaným, pan Hanák, kromě jiného, nevysvětlil: 1. Proč Smlouva o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem z 23. srpna 1939 (nikoliv „spojenecká smlouva Hitlera se Stalinem“-smlouva o neútočení“ a „spojenecká smlouva“ to snad není jedno a totéž!) „zvedla stavidla druhé světové války“, zatímco deklarace o neútočení, kterou rok předtím uzavřelo Německo s Anglií a Francií, zřejmě neměla ani stín podobného účinku. Nikdy nečetl pan Hanák o plánu „Weiss“, ve kterém bylo stanoveno datum zahájení vpádu do Polska a v němž byl zpracován plán tohoto útoku? Tento plán byl zpracován a schválen Hitlerem v dubnu téhož roku!
2. Jak se dá technicky objasnit to, že zatímco přes polské území se východním směrem valily německé tanky, západním směrem, zřejmě rovněž přes polské území, jiná železniční spojení nebyla k dispozici, se valily expresní nákladní vlaky s ropou, surovinami a potravinami.
Pan Hanák považuje jakési prohlášení sto čtyřiceti německých intelektuálů, kteří se zřejmě snaží učinit z oběti viníka, za „skutečně průlomové“. Má zřejmě pravdu, ale „průlomovým“ se někomu může jevit poněkud v jiném pojetí. Nám, starším, kteří leccos pamatujeme, se takovým asi bude jevit proto, že český novinář se o takové prohlášení opírá ve své argumentaci. Spočítal už někdo, kolik německých intelektuálů podporovalo světovládné plány Adolfa Hitlera a jeho ideologii nadčlověčenství, nadřazenosti nordické rasy a německé krve?
Myslím si, že dnešní němečtí intelektuálové by ještě po řadu generací měli napomáhat ke zpytování národního svědomí a mlčet a žádný český novinář by se o podobná prohlášení neměl opírat!
Na tento můj mail odpovědělo Právo svým mailem (odpověď obsahovala řadu překlepů, nerespektovala diakritiku českého jazyka, což vše přičítám spěchu a jisté zlobě, se kterou byl e-mail zpracováván). V dalším jsem jej tedy upravil, abych odstranil chyby redakce Práva. E-mail redakce zněl: „Vážený pane, spojenecká smlouva následovala o tři týdny smlouvu o neútočení. Byla "zpečetěna společně prolitou krvi", zřejmě polskou. Stalinova slova. Tušilo se o ní, byla však tajná, vyplula po zhroucení SSSR a po otevření jeho archivu. Mimo jiné umožňovala německým válečným lodím v bojích proti britské flotile používat ruský přístav Murmansk. A tak dále, na to jsou celé knihovny. Tož tak, je dobré něco vědět a pak teprve psát. Buďte hodně zdráv. Jiří Hanák.“
Na tuto dost arogantní a poučující odpověď Práva, jsem reagoval a dne 9.9.2009 jsem odeslal Právu toto:
„Vážený pane Hanáku,
ve „sloupku“ Práva ze dne 22. srpna 2009 jste psal a) jednou jako o „německo-sovětském paktu“, b) podruhé jako o „spojenecké smlouvě Hitlera se Stalinem“. V obou případech jste obojí datoval do 23. srpna 1939. Na to jsem já reagoval. O nějaké jiné smlouvě či paktu, který(á), by následoval(a) tři týdny po smlouvě o neútočení, nebyla řeč. Ruskou verzi smlouvy (nazývá se „Dogovor o něnapaděnii meždu Germanijej i Sovětskim sojuzom) jsem si znovu přečetl na stránce http://www.hist.doc.net/history/ru/dogo1939.htm. Nenašel jsem tam jedinou formulaci, ze které by se dalo usoudit, že se jedná o „spojenectví“. Je ale docela možné, že máme různé znalosti rodného jazyka proto, že jsme do české školy chodili každý v jiné době a dáváme českým slovům nestejný význam. Já jsem středoškolské studium končil v červnu 1948. Asi by bylo od pouhého nahodilého čtenáře Práva, který, podle Vás toho ještě málo přečetl, přesto píše, aniž něco předem zví, příliš troufalé poprosit Vás, abyste sdělil, kde se mohu dočíst o smlouvě, kterou máte na mysli Vy. Na rozdíl od toho, o čem jste psal ve zmíněném sloupku. Rovněž bych rád znal pramen, ze kterého jste citoval Stalinova slova o „zpečetění společně prolitou krví“. Stalin toho řekl jistě ve svém životě hodně. Třeba také v roce 1943 toto: "Vím, že po mé smrti bude na můj hrob navršena hromada špíny, ale vítr historie ji nemilosrdně rozfouká.": (Felix Čujev, Soldaty imperii. Besedy. Vzpomínky. Dokumenty. Vyd. Kovčeg, Moskva, 1998.) S pozdravem Jaroslav Dvořák.“
Na toto jsem už žádnou odpověď neobdržel. Alespoň ne do 16.10.2009, kdy toto píši a vkládám do svého blogu.
pátek 16. října 2009
JIŘÍ ŠEDIVÝ, RADAR A RAKETY
JIŘÍ ŠEDIVÝ, RADAR A RAKETY
Jiří Šedivý,bývalý náčelník Generálního štábu České republiky publikoval v Mladé frontě Dnes dne 24.září 2009 článek: Radar ne? Tak rakety. V něm, kromě jiného, uvedl:
že v Česku se s radarem spojilo mnohem závažnější téma, zda bude ČR opět pod větším vlivem Ruska, zda budeme mít další mechanismy, jak se bránit tlaku Ruska, který v posledních letech neustále sílí;
že kdyby nebyl radar, velmi pravděpodobně by si Rusko a s ním část české prorusky orientované společnosti našlo jinou záminku;
že president Obama s určitou dávkou nezkušenosti z historie Ruska sází na lepší vztahy s Ruskem a více vyjednávání. Je to, podle p. Šedivého, důležitý pokus, ale on má za to, že se ho Rusové pokusí zneužít ve svůj prospěch;
že USA při rozmístění potřebné části systému budou mnohem blíže ruským hranicím a v celém jeho okolí. Měl by být na příklad využíván systém Aegis na plovoucích platformách-lodích;
že v kombinaci s raketami PATRIOT může být účinný i proti ruským raketám umístěným v Kaliningradu. Má za to, že bude Rusku vadit ještě více, než původně uvažovaný systém, který měl mít hodně omezené možnosti, co se týče počtu ničených raket;
že případné zapojení Ruska do celkového systému nemůže tento fakt změnit;
že až se Rusové proberou z omámení z vítězství , pravděpodobně nás čeká hodně napjatých diskuzí a určitě ne moc přátelské vztahy mezi USA a Ruskem- pokud jeden neustoupí a nevzdá se svých současných rozhodnutí , protože hlavní hrozba, Írán,nezmizela.
Využil jsem možnosti, kdy jmenovaný činitel NATO měl svou stránku v rámci předvolební kampaně, do předčasných voleb, které se neuskutečnily. Tato stránka měla tuto adresu: http://www.jirisedivy.cz. Udělal jsme to v naděj, že se dočkám nějakého ohlasu od autora článku. Až do 15.10.2009, kdy píši toto, se tak nestalo. Dochází mi, že jsem nedocenil pýchu a aroganci některých našich politiků, domnívaje se, že jim budu stát za nějakou odpověď. Dnes se přesvědčuji, že se skončením předvolební kampaně, skončila i snaha zviditelnit se jako kandidát ve volbách že nemohu odezvu na své připomínky k jeho článku, čekat. Nu což. Alespoň touto cestou vyšlu signál někam do informačního prostoru.
Na výše uvedenou adresu jsem odeslal toto:
„Vážený pane generále,
využívám možnosti, kterou mi nabízí Vaše stránka a sděluji Vám svůj názor na některá tvrzení obsažená v článku, který jste publikoval v Mladé frontě Dnes 24. září 2009. Jsem si plně vědom svého nerovnoprávného postavení: zatímco Vám jistě jako funkcionáři NATO poskytne své stránky snad kterýkoliv deník v ČR, mně taková možnost dána není. V tomto směru mám za posledních dvacet let zkušenosti více než dostačující.
Předesílám, že se řadím k té části české společnosti, která je prorusky orientována. Není tomu tak proto, že bych, podobně jako prezident USA Obama, strádal „určitými dávkami nezkušenosti z historie Ruska“. Naopak: jsem poměrně dobře s historií Ruska seznámen a s tím, co znamenalo pro mou zemi. Také díky tomu, že jsem se dějepisu učil ještě v době, kdy přepisování historie, s výjimkou snah „rukopisů“, nedoznalo takového rozmachu, jakého jsme svědky v této době. (Maturoval jsem v červnu 1948.) Jsem si dobře vědom toho, co Rusko v novověké historii pro Evropu znamenalo a za co Evropa, a má země na prvním místě, Rusku vděčí.
Abych se kriticky stavěl k snahám americké administrativy využít mou zemi jako nástupiště realizaci svých dlouhodobých strategických plánů, jež jsou jistě zaměřeny i na Rusko, („je nespravedlivé, aby bohatství Sibiře patřilo jen jednomu státu“, Madeleine Albrightová) nepotřebuji hledat nějakou záminku. O to se Američané postarají sami.
Být prorusky orientován pro mne neznamená být orientován protiamericky. Jenom nesnáším servilitu, se kterou tak zvaná politická elita, která se probudila v posledních dvaceti letech, počínaje bývalým prezidentem Havlem, k Americe chová. Chci, abychom se Spojeným státy měli přátelské vztahy, nehledě na to, že má země jistě byla po řadu desetiletí cílem jaderného bombardování. Pravděpodobně jen „humanitárního“. Přiznávám, že i já jsem se učil na takovou hrozbu odpovídat adekvátně. Jestli „studená válka“ v pojetí druhé poloviny XX. století skutečně skončila, mělo by se to projevovat hlavně činy.
Stejně tak chci, abychom měli dobré vztahy se svými sousedy bližšími i vzdálenějšími. Budování těchto vztahů, o které se nepochybně snaží i Rusové, však Vy, bohužel, chápete jako jakýsi „v posledních letech stále sílící tlak Ruska“. Na budování dobrých vztahů s Ruskem nemůže naše země jakkoliv prodělat. Naopak.
Ptám se: co se ještě musí stát, aby bylo pochopeno, že je historicky opodstatněným zájmem Ruska mít na své západní hranici sousedy, kteří nepůjdou stopami Napoleona či Hitlera? Je opravdu tak těžké pochopit podezření, se kterým Rusové pohlížejí na každý krok, který jim silně může připomínat staré pangermánské plány, onen starý, jen do nového hávu zabalený, „Drang nach Osten“?
Vážený pane generále, už z titulku Vašeho článku je zřejmé, že se snažíte celý problém buď zatemňovat nebo bagatelizovat. Vy, jakožto vojenský profesionál, vzdělaný jak východními, tak západními vojenskými školami, jistě dobře chápete, že rakety a radar nejsou jedno a totéž. Jestli činnost raket či antiraket si lze stěží při dnešních technologiích představit bez radaru, tak radar takových parametrů, jaký měl být zřízen v Brdech, není v mírové době ničím jiným, než špionážním zařízením, které doplňuje informace strategického charakteru, získané jinými prostředky. A může fungovat zcela samostatně. Je zcela přirozené, že každý stát, a Vy jako bývalý náčelník generálního štábu ČR to jist dobře víte, který jen trochu dbá o svou bezpečnost, se musí všemi dostupnými prostředky proti takové špionáži svého výsostného území bránit. Dobře si jistě pamatujeme, k čemu vedla politika tak zvaného „otevřeného nebe“ prosazovaná presidentem Eisenhowerem a jak skončil Powers se svým U2.
Z lidského hlediska Vás chápu, že musíte obhajovat zájmy organizace, ve které zaujímáte významné místo. „Cuius panem edo, illius carmina edo“, říkali už staří Římané. Předem však pochybovat o záměrech druhé strany, tedy Ruska, a už předem je podezírat z toho, že se současné rozhodnutí americké administrativy budou „zneužívat ve svůj prospěch“, snad proto, že jsou „omámeni z vítězství“, to není dobrým příslibem pro budoucnost. Zejména ne od představitele země s takovou historií vztahů s Ruskem, jako má země naše! A to přes trpkou zkušenost jednoho období, která se odehrála právě v době, kdy „studená válka“ běžela na plné obrátky!
Bývalý náčelník štábu 10. letecké armády plukovník v záloze Ing Jaroslav Dvořák. 27.9.2009.
Jiří Šedivý,bývalý náčelník Generálního štábu České republiky publikoval v Mladé frontě Dnes dne 24.září 2009 článek: Radar ne? Tak rakety. V něm, kromě jiného, uvedl:
že v Česku se s radarem spojilo mnohem závažnější téma, zda bude ČR opět pod větším vlivem Ruska, zda budeme mít další mechanismy, jak se bránit tlaku Ruska, který v posledních letech neustále sílí;
že kdyby nebyl radar, velmi pravděpodobně by si Rusko a s ním část české prorusky orientované společnosti našlo jinou záminku;
že president Obama s určitou dávkou nezkušenosti z historie Ruska sází na lepší vztahy s Ruskem a více vyjednávání. Je to, podle p. Šedivého, důležitý pokus, ale on má za to, že se ho Rusové pokusí zneužít ve svůj prospěch;
že USA při rozmístění potřebné části systému budou mnohem blíže ruským hranicím a v celém jeho okolí. Měl by být na příklad využíván systém Aegis na plovoucích platformách-lodích;
že v kombinaci s raketami PATRIOT může být účinný i proti ruským raketám umístěným v Kaliningradu. Má za to, že bude Rusku vadit ještě více, než původně uvažovaný systém, který měl mít hodně omezené možnosti, co se týče počtu ničených raket;
že případné zapojení Ruska do celkového systému nemůže tento fakt změnit;
že až se Rusové proberou z omámení z vítězství , pravděpodobně nás čeká hodně napjatých diskuzí a určitě ne moc přátelské vztahy mezi USA a Ruskem- pokud jeden neustoupí a nevzdá se svých současných rozhodnutí , protože hlavní hrozba, Írán,nezmizela.
Využil jsem možnosti, kdy jmenovaný činitel NATO měl svou stránku v rámci předvolební kampaně, do předčasných voleb, které se neuskutečnily. Tato stránka měla tuto adresu: http://www.jirisedivy.cz. Udělal jsme to v naděj, že se dočkám nějakého ohlasu od autora článku. Až do 15.10.2009, kdy píši toto, se tak nestalo. Dochází mi, že jsem nedocenil pýchu a aroganci některých našich politiků, domnívaje se, že jim budu stát za nějakou odpověď. Dnes se přesvědčuji, že se skončením předvolební kampaně, skončila i snaha zviditelnit se jako kandidát ve volbách že nemohu odezvu na své připomínky k jeho článku, čekat. Nu což. Alespoň touto cestou vyšlu signál někam do informačního prostoru.
Na výše uvedenou adresu jsem odeslal toto:
„Vážený pane generále,
využívám možnosti, kterou mi nabízí Vaše stránka a sděluji Vám svůj názor na některá tvrzení obsažená v článku, který jste publikoval v Mladé frontě Dnes 24. září 2009. Jsem si plně vědom svého nerovnoprávného postavení: zatímco Vám jistě jako funkcionáři NATO poskytne své stránky snad kterýkoliv deník v ČR, mně taková možnost dána není. V tomto směru mám za posledních dvacet let zkušenosti více než dostačující.
Předesílám, že se řadím k té části české společnosti, která je prorusky orientována. Není tomu tak proto, že bych, podobně jako prezident USA Obama, strádal „určitými dávkami nezkušenosti z historie Ruska“. Naopak: jsem poměrně dobře s historií Ruska seznámen a s tím, co znamenalo pro mou zemi. Také díky tomu, že jsem se dějepisu učil ještě v době, kdy přepisování historie, s výjimkou snah „rukopisů“, nedoznalo takového rozmachu, jakého jsme svědky v této době. (Maturoval jsem v červnu 1948.) Jsem si dobře vědom toho, co Rusko v novověké historii pro Evropu znamenalo a za co Evropa, a má země na prvním místě, Rusku vděčí.
Abych se kriticky stavěl k snahám americké administrativy využít mou zemi jako nástupiště realizaci svých dlouhodobých strategických plánů, jež jsou jistě zaměřeny i na Rusko, („je nespravedlivé, aby bohatství Sibiře patřilo jen jednomu státu“, Madeleine Albrightová) nepotřebuji hledat nějakou záminku. O to se Američané postarají sami.
Být prorusky orientován pro mne neznamená být orientován protiamericky. Jenom nesnáším servilitu, se kterou tak zvaná politická elita, která se probudila v posledních dvaceti letech, počínaje bývalým prezidentem Havlem, k Americe chová. Chci, abychom se Spojeným státy měli přátelské vztahy, nehledě na to, že má země jistě byla po řadu desetiletí cílem jaderného bombardování. Pravděpodobně jen „humanitárního“. Přiznávám, že i já jsem se učil na takovou hrozbu odpovídat adekvátně. Jestli „studená válka“ v pojetí druhé poloviny XX. století skutečně skončila, mělo by se to projevovat hlavně činy.
Stejně tak chci, abychom měli dobré vztahy se svými sousedy bližšími i vzdálenějšími. Budování těchto vztahů, o které se nepochybně snaží i Rusové, však Vy, bohužel, chápete jako jakýsi „v posledních letech stále sílící tlak Ruska“. Na budování dobrých vztahů s Ruskem nemůže naše země jakkoliv prodělat. Naopak.
Ptám se: co se ještě musí stát, aby bylo pochopeno, že je historicky opodstatněným zájmem Ruska mít na své západní hranici sousedy, kteří nepůjdou stopami Napoleona či Hitlera? Je opravdu tak těžké pochopit podezření, se kterým Rusové pohlížejí na každý krok, který jim silně může připomínat staré pangermánské plány, onen starý, jen do nového hávu zabalený, „Drang nach Osten“?
Vážený pane generále, už z titulku Vašeho článku je zřejmé, že se snažíte celý problém buď zatemňovat nebo bagatelizovat. Vy, jakožto vojenský profesionál, vzdělaný jak východními, tak západními vojenskými školami, jistě dobře chápete, že rakety a radar nejsou jedno a totéž. Jestli činnost raket či antiraket si lze stěží při dnešních technologiích představit bez radaru, tak radar takových parametrů, jaký měl být zřízen v Brdech, není v mírové době ničím jiným, než špionážním zařízením, které doplňuje informace strategického charakteru, získané jinými prostředky. A může fungovat zcela samostatně. Je zcela přirozené, že každý stát, a Vy jako bývalý náčelník generálního štábu ČR to jist dobře víte, který jen trochu dbá o svou bezpečnost, se musí všemi dostupnými prostředky proti takové špionáži svého výsostného území bránit. Dobře si jistě pamatujeme, k čemu vedla politika tak zvaného „otevřeného nebe“ prosazovaná presidentem Eisenhowerem a jak skončil Powers se svým U2.
Z lidského hlediska Vás chápu, že musíte obhajovat zájmy organizace, ve které zaujímáte významné místo. „Cuius panem edo, illius carmina edo“, říkali už staří Římané. Předem však pochybovat o záměrech druhé strany, tedy Ruska, a už předem je podezírat z toho, že se současné rozhodnutí americké administrativy budou „zneužívat ve svůj prospěch“, snad proto, že jsou „omámeni z vítězství“, to není dobrým příslibem pro budoucnost. Zejména ne od představitele země s takovou historií vztahů s Ruskem, jako má země naše! A to přes trpkou zkušenost jednoho období, která se odehrála právě v době, kdy „studená válka“ běžela na plné obrátky!
Bývalý náčelník štábu 10. letecké armády plukovník v záloze Ing Jaroslav Dvořák. 27.9.2009.
neděle 9. listopadu 2008
CO NÁM GENERÁL WESLEY CLARK NEEKL NEBO ZAPOMNĚL ŘÍCI
CO NÁM GENERÁL WESLEY CLARK NEŘEKL NEBO ZAPOMNĚL ŘÍCI
Penzionovaný americký generál Wesley Clark poskytl rozhovor zvláštnímu zpravodaji deníku DNES. (MFD, 3. listopadu 2008).
Z řady otázek, které mu zpravodaj deníku položil, zaslouží, z mého pohledu, pozornosti zejména ty, které souvisí s použitím zbraní při řešení mezinárodních konfliktů a s výstavbou vojenského radiolokátoru v Brdech. Podle generála lze při řešení mezinárodních konfliktů nasazovat zbraně pouze „v nejzazším případě“.
Pokud se pak týče případného napadení Spojených států íránskými raketami dalekého doletu odpalovanými z území Íránu a námitek zpravodaje, že preventivní plán na vybudování radiolokátoru v Česku a odpalovacích zařízení v Polsku vznikl mimo rámec NATO, pak se generál odvolává na ustanovení Atlantické smlouvy. Ta zavazuje její členy reagovat na případné napadení, jakmile je napaden kterýkoliv člen Aliance. Generál v podstatě rozšiřuje ustanovení onoho článku smlouvy i na případ, kdy některý stát-člen Aliance ještě není napaden, ale je tady teoretická možnost, či „vznikla myšlenka“, že by napaden mohl být. Čili: na dobu, kdy se má realizovat „preventivní obrana“.
Argumentace generála Clarka strádá několika defekty. Předně neřekl, byť jen vojensky stručně, pravděpodobně proto, že na toto nebyl výslovně dotázán, jak je definován tento „nejzazší případ“, kdo je oprávněn říci, že právě takový okamžik „nejzazšího případu“ nastává a podle jakých konkrétních, a pro všechny průhledných, kritérií, se takový okamžik určuje.
Generál rovněž nevysvětluje, zda lze znění článku č. 5, který zavazuje členské státy Aliance k určitému postupu v případě napadení některého z členů, interpretovat tak široce, že ostatní členové Aliance jsou ustanovením onoho článku vázány i pro případ, kdy u některého z členů, v daném případě tedy u Spojených států amerických, ještě nedošlo k napadení, ale už jen vznikla myšlenka, že by to mohly být ony, které by mohly být íránskými raketami dlouhého doletu odpalovanými z jeho území, napadeny. A že tedy, ještě před reálným napadením, jsou Spojené státy oprávněny preventivně podobný systém protiraketové obrany budovat, a že toto, samo o sobě, už zavazuje ostatní státy, v daném případě Polsko a Česko, plnit svůj závazek a Spojené státy v tomto podporovat. Při své interpretaci článku č. 5 Smlouvy se generál dovolává principů spolupráce a koordinace, kterými se údajně Aliance řídí.
Můžeme tedy jen litovat, že generál neobjasňuje nám, obyčejným občanům členských států, jejichž jménem příslušná vláda rozhodla o vstupu do Aliance, mechanismus přijímání rozhodování v Alianci. A to i v případech, kdy u některého z členů „vznikne myšlenka“ na vybudování ku příkladu systému protiraketové obrany daného státu (USA).
V organizaci, kde by skutečně vládla spolupráce a koordinace (jak on tvrdí), by se dalo (či mělo) předpokládat, že takový členský stát, na příklad Spojené státy americké, u kterých podobná myšlenka vznikla, tuto nejprve prezentují a zdůvodní všem členům Aliance, spolu s nimi vypracují zhodnocení všech skutečností, a pak se kolektivně rozhodnou.
A to už vůbec neposuzuji skutečnost, že by Spojené státy měly, či mohly, předtím věc konzultovat se všemi, ku příkladu s Ruskem, které Spojeným státům vyjádřily podporu v boji s mezinárodním terorismem! Snad nám v této souvislosti mohl generál vysvětlit, proč v této otázce vázne komunikace mezi jedním ze států Aliance, v daném případě Spojenými státy, a Ruskem? Komunikace, které se generál Clark dovolává a která vyplývá ze smlouvy mezi NATO a Ruskem uzavřené? Je opravdu chyba jen na straně Rusů? Proč Amerika, která ráda poučuje celý svět, nejde v tomto případě vzorem a nesnaží se váznoucí komunikaci naladit?
Zatím to vypadá tak, že Spojené státy prosazují a realizují, ve skutečnosti post factum, své myšlenky, dříve, než je k nim zaujato kolektivní stanovisko, a začnou jednat s jednotlivými členy Aliance, v daném případě s Polskem a Českem, ostatní členské státy pak postaví před hotovou věc, a teprve potom si eventuelně vyžadují jejich schválení. Případně připojení se k jejich plánům.
Silně pochybuji, že dokonce v tak kritizované Varšavské smlouvě, ve které jakoby členské státy jednaly pod diktátem Moskvy, existoval takový, zjevně nedokonalý, mechanismus. Stačí uvést jen případ z roku 1968. Tehdy armády několika členů Varšavské smlouvy intervenovaly ve vnitropolitické krizi v Československu. I tehdy si Moskva nechala schválit myšlenku invaze ostatními účastníky této intervence předtím, než byl dán rozkaz k jejímu uskutečnění!
A jsou nasnadě otázky: kdo vlastně jedná v mezinárodních záležitostech, i v rámci Severoatlantické Aliance, arogantně? A v jakém společenství to vlastně naše země je?
Penzionovaný americký generál Wesley Clark poskytl rozhovor zvláštnímu zpravodaji deníku DNES. (MFD, 3. listopadu 2008).
Z řady otázek, které mu zpravodaj deníku položil, zaslouží, z mého pohledu, pozornosti zejména ty, které souvisí s použitím zbraní při řešení mezinárodních konfliktů a s výstavbou vojenského radiolokátoru v Brdech. Podle generála lze při řešení mezinárodních konfliktů nasazovat zbraně pouze „v nejzazším případě“.
Pokud se pak týče případného napadení Spojených států íránskými raketami dalekého doletu odpalovanými z území Íránu a námitek zpravodaje, že preventivní plán na vybudování radiolokátoru v Česku a odpalovacích zařízení v Polsku vznikl mimo rámec NATO, pak se generál odvolává na ustanovení Atlantické smlouvy. Ta zavazuje její členy reagovat na případné napadení, jakmile je napaden kterýkoliv člen Aliance. Generál v podstatě rozšiřuje ustanovení onoho článku smlouvy i na případ, kdy některý stát-člen Aliance ještě není napaden, ale je tady teoretická možnost, či „vznikla myšlenka“, že by napaden mohl být. Čili: na dobu, kdy se má realizovat „preventivní obrana“.
Argumentace generála Clarka strádá několika defekty. Předně neřekl, byť jen vojensky stručně, pravděpodobně proto, že na toto nebyl výslovně dotázán, jak je definován tento „nejzazší případ“, kdo je oprávněn říci, že právě takový okamžik „nejzazšího případu“ nastává a podle jakých konkrétních, a pro všechny průhledných, kritérií, se takový okamžik určuje.
Generál rovněž nevysvětluje, zda lze znění článku č. 5, který zavazuje členské státy Aliance k určitému postupu v případě napadení některého z členů, interpretovat tak široce, že ostatní členové Aliance jsou ustanovením onoho článku vázány i pro případ, kdy u některého z členů, v daném případě tedy u Spojených států amerických, ještě nedošlo k napadení, ale už jen vznikla myšlenka, že by to mohly být ony, které by mohly být íránskými raketami dlouhého doletu odpalovanými z jeho území, napadeny. A že tedy, ještě před reálným napadením, jsou Spojené státy oprávněny preventivně podobný systém protiraketové obrany budovat, a že toto, samo o sobě, už zavazuje ostatní státy, v daném případě Polsko a Česko, plnit svůj závazek a Spojené státy v tomto podporovat. Při své interpretaci článku č. 5 Smlouvy se generál dovolává principů spolupráce a koordinace, kterými se údajně Aliance řídí.
Můžeme tedy jen litovat, že generál neobjasňuje nám, obyčejným občanům členských států, jejichž jménem příslušná vláda rozhodla o vstupu do Aliance, mechanismus přijímání rozhodování v Alianci. A to i v případech, kdy u některého z členů „vznikne myšlenka“ na vybudování ku příkladu systému protiraketové obrany daného státu (USA).
V organizaci, kde by skutečně vládla spolupráce a koordinace (jak on tvrdí), by se dalo (či mělo) předpokládat, že takový členský stát, na příklad Spojené státy americké, u kterých podobná myšlenka vznikla, tuto nejprve prezentují a zdůvodní všem členům Aliance, spolu s nimi vypracují zhodnocení všech skutečností, a pak se kolektivně rozhodnou.
A to už vůbec neposuzuji skutečnost, že by Spojené státy měly, či mohly, předtím věc konzultovat se všemi, ku příkladu s Ruskem, které Spojeným státům vyjádřily podporu v boji s mezinárodním terorismem! Snad nám v této souvislosti mohl generál vysvětlit, proč v této otázce vázne komunikace mezi jedním ze států Aliance, v daném případě Spojenými státy, a Ruskem? Komunikace, které se generál Clark dovolává a která vyplývá ze smlouvy mezi NATO a Ruskem uzavřené? Je opravdu chyba jen na straně Rusů? Proč Amerika, která ráda poučuje celý svět, nejde v tomto případě vzorem a nesnaží se váznoucí komunikaci naladit?
Zatím to vypadá tak, že Spojené státy prosazují a realizují, ve skutečnosti post factum, své myšlenky, dříve, než je k nim zaujato kolektivní stanovisko, a začnou jednat s jednotlivými členy Aliance, v daném případě s Polskem a Českem, ostatní členské státy pak postaví před hotovou věc, a teprve potom si eventuelně vyžadují jejich schválení. Případně připojení se k jejich plánům.
Silně pochybuji, že dokonce v tak kritizované Varšavské smlouvě, ve které jakoby členské státy jednaly pod diktátem Moskvy, existoval takový, zjevně nedokonalý, mechanismus. Stačí uvést jen případ z roku 1968. Tehdy armády několika členů Varšavské smlouvy intervenovaly ve vnitropolitické krizi v Československu. I tehdy si Moskva nechala schválit myšlenku invaze ostatními účastníky této intervence předtím, než byl dán rozkaz k jejímu uskutečnění!
A jsou nasnadě otázky: kdo vlastně jedná v mezinárodních záležitostech, i v rámci Severoatlantické Aliance, arogantně? A v jakém společenství to vlastně naše země je?
sobota 2. srpna 2008
JAK MIREK TOPOLÁNEK PŘEHLÍŽÍ HISTORII
Tatiana Metternichová ve své knize „Svědectví o neobyčejném životě“ napsala, kromě jiného: „Politici, podle Metternicha, až příliš často přehlížejí dvě elementární skutečnosti: historii a zeměpis.“( Tatiana Metternichová, Svědectví o neobyčejném životě, Panorama, Praha, 1992.)
Nejčerstvějším příkladem tohoto tvrzení může posloužit současný český předseda vlády pan Mirek Topolánek.
Ten, podle zpráv televize, dne 8.7.2008 při jednání s ministryní USA Riceovou, vyjádřil názor, že současné jednání se Spojenými státy o prvcích tak zvané protiraketové obrany území Spojených států ve Střední Evropě už je něco jiného, než bylo jednání o přístupu Československa k Marshallovu plánu v roce 1947. V tom má jistě pravdu: dnešní situace je skutečně jiná,než byla před více jak šedesáti lety, tedy v době, kdy od konce války uplynuly pouhé dva roky. V oné válce se také rozhodovalo o tom, zda bude pokračovat existence tohoto národa jako středoevropského etnika.
V době jednání o přístupu Československa k Marshallovu plánu byl ministrem zahraničí Československa Jan Masaryk. Tedy člověk, který se bezesporu spoluzasloužil o to, že po válce mohl být obnoven československý stát v původním rozsahu. Jan Masaryk bezpochyby velice dobře chápal význam Sovětského svazu, našeho spojenectví s ním a jeho zásluhy o to, že československý stát vůbec mohl být obnoven. Mohl také proto v Kremlu dne 9.7.1947, kdy naši delegaci, jíž byl členem, při jednání o přistoupení k americkému Marshallovu plánu, přijal maršál Stalin, kromě jiného prohlásit: „…on, vláda, všechny strany a československý národ nechce udělat nic a neudělá nic proti Sovětskému svazu" ( Orlik I.I., Západ a Praha v únoru 1948, Novaja i novějšaja istorija, Moskva, 2/1998).
Dnes je situace opravdu jiná. Dnes je ministrem zahraničí českého státu kníže Schwarcenberg, o jehož způsobilosti hájit zájmy České republiky pochyboval, a jak se dnes jeví zcela oprávněně, i prezident republiky Václav Klaus. Jednání o vydání souhlasu Spojeným státům k vybudování sofistikované radiolokační stanice v systému tak zvané protiraketové obrany Spojených států, se může jevit tak, že kníže Schwarcenberg více než zájem českého státu hájí zájmy Spojených států amerických.
A to dokonce v tom smyslu, že staví náš stát po boku USA, proti deklarovaným zájmům Ruské federace, která, hodnotíc minulost své země, se oprávněně obává důsledků toho, jestliže k jejím západním hranicím jsou stále vehementněji přisunována vojenská zařízení západní aliance a USA. Ta mohou, jistě že nemusí, za jistých okolností být použita proti zájmům Ruska, tedy proti zájmům jednoho z největších slovanských etnik. Tak je dovršována zásadní změna naší zahraniční politiky a její podřízení zájmům Spojených států amerických. Děje se to, aniž by současná vláda dostala od svého lidu k takovým zásadním krokům mandát!
Dnes vše, co naši zemi poutalo k Rusku, a nebyla to věc jen oněch „temných“ čtyřiceti let, má být zapomenuto, odhozeno na smetiště dějin a naše země z pozice přátel Ruska má být, pomalu, ale jistě přesunována a ukotvena v pozici, jestli ne nepřátel, tak jistě ne-přátel Ruska. Smutné až tragické pro tuto zásadní změnu se autorovi článku jeví to, že je pod úrovní rozlišovacích schopností některých našich politiků rozpoznat rozdíl mezi totalitním k marxistickému socialismu směřujícím Sovětským svazem a dnešním, kapitalismus restaurujícím a demokratizujícím se Ruskem!
A proč bychom tedy za této nové situace nemohli dělat i takové věci, které představitelé Ruska považují za akt ne zrovna přátelský? Ať si třeba prezident republiky tisíckrát zahraničnímu publiku vykládá, že „... k ostatním Slovanům cítíme elementární přátelství a víme, že se v mnohém podobáme. To, že jsme si v minulosti opakovaně vzájemně pomáhali, je také součástí našeho povědomí.“( Václav Klaus, Inaugurační projev na Škole slovanských a východoevropských studií, University College London, 19. října 2005, www.klaus.cz.).
Zdá se, že premiér Topolánek soudí, že i tady je třeba udělat tlustou čáru za minulostí a zapomenout na dobu, kdy jsme jiným Slovanům také pomáhali, kdy jsme ku příkladu pomáhali Rusům, Bělorusům, Ukrajincům v boji s nepřítelem, který usiloval o jejich i naše zotročení. Že je třeba zapomenout na tuto minulost. Koneckonců ti mrtví, kteří v zájmu této pomoci položili svůj život, už na tomto světě o ceně oné pomoci svědčit nebudou.
Jeví se mi to dnes tak, že česká vláda tím, že připouští, aby na našem území vznikla další z bezpočetných vojenských základen, kterými Spojené státy od konce druhé světové války spoutávají do své pavučiny celý svět, jen hraje na ruku vojensko-průmyslovému komplexu USA. Ten zřejmě motivuje americké politiky k podobným krokům jakožto síla, která rozhodným způsobem ovlivňuje americkou zahraniční politiku, dávajíc tím průchod obavám, které už brzy po válce vyslovil D. Eisenhower.
Mirkem Topolánkem vedená vláda se připojuje nakonec k těm silám, které v zájmu svých zisků a prosperity zbrojního průmyslu vyvolávají nedůvěru ve vztahu mezi evropskými státy, ve vztahu naší země k Rusku. Mnohým, a já mezi ně patřím, se to jeví tak, že naše současná vláda zrazuje všechno to, co po několik staletí živilo vztah tohoto národa a jeho politických a kulturních představitelů k největšímu slovanskému národu, národu ruskému a znovu, ve stopách rakouského monarchy, tentokrát pod taktovkou z druhé strany Atlantiku, obrací tento národ proti zájmům Ruska.
Občanu této země, který v těchto dnech dovršil 80 roků svého života, tak nezbývá než věřit, že historie náležitě ocení servilitu osoby současného českého premiéra, i jím vedené vlády, vůči Spojeným státům americkým, a dožívat svůj život ve víře, že současné kroky české vlády budou dříve nebo později eliminovány bez zbytečných obětí tohoto národa.
Nejčerstvějším příkladem tohoto tvrzení může posloužit současný český předseda vlády pan Mirek Topolánek.
Ten, podle zpráv televize, dne 8.7.2008 při jednání s ministryní USA Riceovou, vyjádřil názor, že současné jednání se Spojenými státy o prvcích tak zvané protiraketové obrany území Spojených států ve Střední Evropě už je něco jiného, než bylo jednání o přístupu Československa k Marshallovu plánu v roce 1947. V tom má jistě pravdu: dnešní situace je skutečně jiná,než byla před více jak šedesáti lety, tedy v době, kdy od konce války uplynuly pouhé dva roky. V oné válce se také rozhodovalo o tom, zda bude pokračovat existence tohoto národa jako středoevropského etnika.
V době jednání o přístupu Československa k Marshallovu plánu byl ministrem zahraničí Československa Jan Masaryk. Tedy člověk, který se bezesporu spoluzasloužil o to, že po válce mohl být obnoven československý stát v původním rozsahu. Jan Masaryk bezpochyby velice dobře chápal význam Sovětského svazu, našeho spojenectví s ním a jeho zásluhy o to, že československý stát vůbec mohl být obnoven. Mohl také proto v Kremlu dne 9.7.1947, kdy naši delegaci, jíž byl členem, při jednání o přistoupení k americkému Marshallovu plánu, přijal maršál Stalin, kromě jiného prohlásit: „…on, vláda, všechny strany a československý národ nechce udělat nic a neudělá nic proti Sovětskému svazu" ( Orlik I.I., Západ a Praha v únoru 1948, Novaja i novějšaja istorija, Moskva, 2/1998).
Dnes je situace opravdu jiná. Dnes je ministrem zahraničí českého státu kníže Schwarcenberg, o jehož způsobilosti hájit zájmy České republiky pochyboval, a jak se dnes jeví zcela oprávněně, i prezident republiky Václav Klaus. Jednání o vydání souhlasu Spojeným státům k vybudování sofistikované radiolokační stanice v systému tak zvané protiraketové obrany Spojených států, se může jevit tak, že kníže Schwarcenberg více než zájem českého státu hájí zájmy Spojených států amerických.
A to dokonce v tom smyslu, že staví náš stát po boku USA, proti deklarovaným zájmům Ruské federace, která, hodnotíc minulost své země, se oprávněně obává důsledků toho, jestliže k jejím západním hranicím jsou stále vehementněji přisunována vojenská zařízení západní aliance a USA. Ta mohou, jistě že nemusí, za jistých okolností být použita proti zájmům Ruska, tedy proti zájmům jednoho z největších slovanských etnik. Tak je dovršována zásadní změna naší zahraniční politiky a její podřízení zájmům Spojených států amerických. Děje se to, aniž by současná vláda dostala od svého lidu k takovým zásadním krokům mandát!
Dnes vše, co naši zemi poutalo k Rusku, a nebyla to věc jen oněch „temných“ čtyřiceti let, má být zapomenuto, odhozeno na smetiště dějin a naše země z pozice přátel Ruska má být, pomalu, ale jistě přesunována a ukotvena v pozici, jestli ne nepřátel, tak jistě ne-přátel Ruska. Smutné až tragické pro tuto zásadní změnu se autorovi článku jeví to, že je pod úrovní rozlišovacích schopností některých našich politiků rozpoznat rozdíl mezi totalitním k marxistickému socialismu směřujícím Sovětským svazem a dnešním, kapitalismus restaurujícím a demokratizujícím se Ruskem!
A proč bychom tedy za této nové situace nemohli dělat i takové věci, které představitelé Ruska považují za akt ne zrovna přátelský? Ať si třeba prezident republiky tisíckrát zahraničnímu publiku vykládá, že „... k ostatním Slovanům cítíme elementární přátelství a víme, že se v mnohém podobáme. To, že jsme si v minulosti opakovaně vzájemně pomáhali, je také součástí našeho povědomí.“( Václav Klaus, Inaugurační projev na Škole slovanských a východoevropských studií, University College London, 19. října 2005, www.klaus.cz.).
Zdá se, že premiér Topolánek soudí, že i tady je třeba udělat tlustou čáru za minulostí a zapomenout na dobu, kdy jsme jiným Slovanům také pomáhali, kdy jsme ku příkladu pomáhali Rusům, Bělorusům, Ukrajincům v boji s nepřítelem, který usiloval o jejich i naše zotročení. Že je třeba zapomenout na tuto minulost. Koneckonců ti mrtví, kteří v zájmu této pomoci položili svůj život, už na tomto světě o ceně oné pomoci svědčit nebudou.
Jeví se mi to dnes tak, že česká vláda tím, že připouští, aby na našem území vznikla další z bezpočetných vojenských základen, kterými Spojené státy od konce druhé světové války spoutávají do své pavučiny celý svět, jen hraje na ruku vojensko-průmyslovému komplexu USA. Ten zřejmě motivuje americké politiky k podobným krokům jakožto síla, která rozhodným způsobem ovlivňuje americkou zahraniční politiku, dávajíc tím průchod obavám, které už brzy po válce vyslovil D. Eisenhower.
Mirkem Topolánkem vedená vláda se připojuje nakonec k těm silám, které v zájmu svých zisků a prosperity zbrojního průmyslu vyvolávají nedůvěru ve vztahu mezi evropskými státy, ve vztahu naší země k Rusku. Mnohým, a já mezi ně patřím, se to jeví tak, že naše současná vláda zrazuje všechno to, co po několik staletí živilo vztah tohoto národa a jeho politických a kulturních představitelů k největšímu slovanskému národu, národu ruskému a znovu, ve stopách rakouského monarchy, tentokrát pod taktovkou z druhé strany Atlantiku, obrací tento národ proti zájmům Ruska.
Občanu této země, který v těchto dnech dovršil 80 roků svého života, tak nezbývá než věřit, že historie náležitě ocení servilitu osoby současného českého premiéra, i jím vedené vlády, vůči Spojeným státům americkým, a dožívat svůj život ve víře, že současné kroky české vlády budou dříve nebo později eliminovány bez zbytečných obětí tohoto národa.
středa 23. července 2008
VÁCLAV HAVEL, KOMIČNO,TRAGIČNO ČI...?
Profesoru politické sociologie v Terstu Václavu Bělohradskému připadá komickým prohlášení Václava Havla, že bez USA by Československo nevzniklo. (Václav Bělohradský, Ano Evropě, ale jaké?, Právo 4.6.6.2008). Nevím jaký televizní rozhovor Václava Havla má profesor na zřeteli. Já jen vím, že loni , v souvislosti s diskuzí o „radaru“ v Brdech, vyjádřil Václav Havel v rozhovoru pro Právo dne 15. září 2007 názor, že jsme dlužníky Spojených států, neboť bez nich by nevznikla ani první, ani třetí republika.
Více než komedií, spíše tragedií je, jestliže bývalý prezident Československé socialistické, později České, republiky Václav Havel nezná nebo nechce vidět nesporná historická fakta:
2. července 1917 vystoupili u Zborova bývalí občané Rakouska-Uherska,; původem z českých zemí, se zbraní v ruce proti rakouské armádě, aby přinesli svůj podíl k porážce země, která je do války mobilizovala a aby tak vybojovali jeden z prvních bojů za budoucí samostatnost své vlasti. Spojené státy americké vyhlásily Rakousko-Uhersku válku až o půl roku později, tedy 7. prosince 1917! Byly to tedy Spojené státy, bez nichž by náš novodobý stát nevznikl? Nebo na tom měli svůj podíl i občané budoucího státu? Neměl snad pravdu prezident Masaryk, když ve svém prvním poselství Národnímu shromáždění dne 22.prosince 1918 prohlásil, že „naše vojsko bojující na třech frontách, vybojovalo nám naši svobodu“ (Milan Machovec, Tomáš G. Masaryk, Melantrich, Praha, 1968)?
A pro to, abychom mohli být zařazeni mezi vítězné státy ve válce druhé, položily naše národy, vzhledem k počtu obyvatel, také možná větší oběti než Amerika. A tyto oběti již občané Československa přinášeli v době, kdy Amerika ještě za oceánem čekala na svůj Pearl Harbour. A kdy východní Slované, Rusové, Bělorusové, Ukrajinci půl roku bojovali nejen za svou vlastní svobodu, ale i za naši budoucí svobodu? V době, kdy Spojené státy stále ještě váhaly s tím, aby se zapojily do války proti Německu, už bojovali Čechoslováci v letecké bitvě o Británii, u Tobruku, elita národa umírala nikoliv jako ovce, ale jako příslušníci bojujícího národa, na popravištích v Kobylisích, Kounicových kolejích a na mnoha jiných místech!
To by i bývalý prezident měl vědět! Jestliže pak tato nesporná historická fakta záměrně či ignoranstsky opomíjí, pak to rozhodně nemá nic společného s komedií. Možná ani tragedie to není, je to spíše projev až neskutečné servility vůči Spojeným státům americkým! I za takové myšlenky je Václav Havel považován za jednoho ze sta největších myslitelů XX. století?
Více než komedií, spíše tragedií je, jestliže bývalý prezident Československé socialistické, později České, republiky Václav Havel nezná nebo nechce vidět nesporná historická fakta:
2. července 1917 vystoupili u Zborova bývalí občané Rakouska-Uherska,; původem z českých zemí, se zbraní v ruce proti rakouské armádě, aby přinesli svůj podíl k porážce země, která je do války mobilizovala a aby tak vybojovali jeden z prvních bojů za budoucí samostatnost své vlasti. Spojené státy americké vyhlásily Rakousko-Uhersku válku až o půl roku později, tedy 7. prosince 1917! Byly to tedy Spojené státy, bez nichž by náš novodobý stát nevznikl? Nebo na tom měli svůj podíl i občané budoucího státu? Neměl snad pravdu prezident Masaryk, když ve svém prvním poselství Národnímu shromáždění dne 22.prosince 1918 prohlásil, že „naše vojsko bojující na třech frontách, vybojovalo nám naši svobodu“ (Milan Machovec, Tomáš G. Masaryk, Melantrich, Praha, 1968)?
A pro to, abychom mohli být zařazeni mezi vítězné státy ve válce druhé, položily naše národy, vzhledem k počtu obyvatel, také možná větší oběti než Amerika. A tyto oběti již občané Československa přinášeli v době, kdy Amerika ještě za oceánem čekala na svůj Pearl Harbour. A kdy východní Slované, Rusové, Bělorusové, Ukrajinci půl roku bojovali nejen za svou vlastní svobodu, ale i za naši budoucí svobodu? V době, kdy Spojené státy stále ještě váhaly s tím, aby se zapojily do války proti Německu, už bojovali Čechoslováci v letecké bitvě o Británii, u Tobruku, elita národa umírala nikoliv jako ovce, ale jako příslušníci bojujícího národa, na popravištích v Kobylisích, Kounicových kolejích a na mnoha jiných místech!
To by i bývalý prezident měl vědět! Jestliže pak tato nesporná historická fakta záměrně či ignoranstsky opomíjí, pak to rozhodně nemá nic společného s komedií. Možná ani tragedie to není, je to spíše projev až neskutečné servility vůči Spojeným státům americkým! I za takové myšlenky je Václav Havel považován za jednoho ze sta největších myslitelů XX. století?
čtvrtek 15. května 2008
OBRÁNKYNĚ VLASTI PANÍ VLASTA PARKANOVÁ
OBRÁNKYNĚ VLASTI PANÍ VLASTA PARKANOVÁ
Dlouho jsem přemýšlel, jak najít slova, kterými bych charakterizoval názory ministryně obrany, doktorky práv Vlasty Parkanové na problematiku armády, jak je vyjádřila před jistou dobou v rozhovoru v Pátku Lidových novin s redaktorem Darkem Šmídem.
Po několikerém přečtení onoho rozhovoru už to vím: je to veliká arogance, je to pohled ženy, která si myslí, že současně s tím, jak se dostala na výsluní politické moci, do vlády, a převzala resort obrany země, dostala současně i monopol na rozum, získala kompetenci soudit minulost armády, při čemž historii předlistopadové armády zná jen z doslechu či z románové literatury, nemajíc z této armády jakoukoliv osobní zkušenost.
Z rozhovoru vyplývá, že paní Parkanová nehodnotí předlistopadovou armádu podle toho jaká byla, ale jakou měla být podle jejích dnešních představ. A tak vidí minulou armádu, o které si myslí, že teprve pod jejím vedením překonává pozůstatky minulosti, jako veskrze špatnou, hlavně pak proto, že byla řízena komunisty. Zcela jasně je z jejího rozhovoru poznat, že nechápe či nechce chápat, že i před její érou mohli přicházet a sloužit v armádě lidé mající tu „správnou hrdost a vlasteneckou pýchu“!
Paní Parkanová ve své pýše se zřejmě považuje za součást té skupiny občanů této země, kteří si přisvojili výlučný monopol na posuzování toho co je či není vlastenecké. Jejímu pojetí je zřejmě na hony vzdálená představa, kterou vyslovil před dvěma tisíciletími Marcus Tullius Cicero: Patria communis est parens omnium nostrum ( „vlast je společnou matkou nás všech“). Tedy matkou všech nás, ať jsme třeba demokraty různých mastí (občanští, sociální, lidoví), monarchisté, anarchisté, komunisté, antikomunisté, katolíci, protestanté, neznabozi.
Myslím, že paní ministryně, když už tak vehementně horuje za to, aby „v demokratické a svobodné“ společnosti byl resort obrany řízen civilní osobou, by si měla především ujasnit, jaké vlastně ministerstvo to spravuje.
Má tento státní úřad opravdu právo honosit se názvem „národní obrana“? Je to pravdu ministerstvo obrany? K jaké obraně této země, k obraně proti komu se naše armáda, složená jen z profesionálů, připravuje? Cožpak už i ta poměrně krátká doba více než dvaceti let, která uplynula od okamžiku, kdy obě světové supervelmoci –USA a SSSR - se rozhodly ukončit studenou válku, neposkytly dostatek důkazů o tom, že činnost této profesionální armády, počínaje její přípravou a výcvikem a konče jejím současným použitím, neodpovídá zdaleka realitě , kterou bychom mohli dedukovat z pojmu „národní obrana“? Beze známky jakéhokoliv ostychu vyslovuje Vlasta Parkanová názor, že předlistopadová armáda „byla zneužívána komunisty“, ač by určitě se dostala do velkých nesnází, kdyby měla na konkrétních případech prokázat v jakém směru a kdy byla ona armáda zneužívána, oproti jejímu poslání. Není spíše pravdou to, že o „zneužívání“ armády by se dalo hovořit spíše dnes? Cožpak nasazení, byť jen části naší armády, mimo území naší země, které má sotva něco společného s obranou této země, není skutečným jejím zneužitím?
Paní ministryně se nám, prosťáčkům, snaží explicitně vylíčit, že, na rozdíl od jakýchsi dřívějších „blbečků“ z „armády zašlých časů“, které nám s velkou dávkou fantazie a fabulace vylíčili Škvorecký či Švandrlík, jsou příslušníky dnešní, „alespoň z části změněné armády“, povětšinou jen „skvělí kluci, inteligentní, slušní, zdvořilí, perfektně vojensky vycvičení“. To přece nejsou podle ní žádní žoldnéři, či kontraktoři (bylo by zajímavé znát znění kontraktů, na jejichž základě jsou tito lidé do armády najímáni), ačkoliv by asi těžko nám paní Parkanová vysvětlovala za jaký cíl, závazek či za jaký politický či ideologický program, kromě materielních výhod (současných i budoucích) a finančních odměn, bojují a také umírají naši vojáci ku příkladu ve vzdáleném Afganistanu a proti jakému konkrétnímu a bezprostřednímu nebezpečí, které by hrozilo naší zemi, tam nasazují své životy?
Podle paní ministryně bychom si asi měli „sedat na zadek“, když bychom ku příkladu ve vojenské policii, uviděli, „fakt bouráky“, lidi perfektně vojensky vycvičené, k tomu lidi nesmírně lidské, kultivované, prostě něco jiného, než by napovídala představa jakéhosi „blbečka“, jak nám je barvitě vylíčili pánové Škvorecký či Švandrlík..
Určitě by stálo za to, kdyby nám paní ministryně vysvětlila, jaká že to spojitost existuje mezi pojmy „demokracie“ a „svoboda“ a odbornou nekvalifikovaností příslušného ministra resortu? Nebo snad tento ministr nespoluodpovídá za organizaci a všestrannou přípravu země k vlastní obraně? Nepřipojuje svůj podpis na dokumenty pro obranu země zásadního významu? Opravdu k tomu stačí být příslušníkem politické strany, která je možná jen dočasným účastníkem vládní koalice, aby byly získána kvalifikace potřebná k odpovědnému posuzování otázek spojených s obranou země? Pokud ovšem by se jednalo o skutečnou obranu země, nikoliv jen o „přenášení“ do vlastní země toho, co bylo rozhodnuto na jiných, odborných či politických úrovních, (dříve v Moskvě, dnes v Bruselu či Washingtonu)!
Maně si vzpomínám na líčení Prokopa Drtiny, který uvádí ve své knize „Československo můj osud“, jak Dr Beneš, jakmile se stal prezidentem republiky a tedy i vrchním velitelem branných sil země, se s velikým úsilím věnoval studiu odborných vojenských otázek. To jen v našich nejnovějších dějinách se stalo možným, aby na postu prezidenta, a vedle něj téměř stejnou dobu v křesle ministra obrany, po řadu let vysedávali lidé, kteří ve vojenských otázkách prosluli neuvěřitelnou mírou nevědomosti o vojenské problematice! Jen za jejich vrchního velení a ministrování, mohlo dojít k totální degradaci obranyschopnosti země, kdy tento, téměř posvátný, úkol, byl de facto vložen do cizích rukou a podřízen cizím zájmům, s nimiž nás často pojí jen vágní a všeobecné proklamace o uctívání stejných civilizačních hodnot.
Vyjádření ministryně, že „je úplně jedno“, kdo v křesle ministra obrany sedí, by se dalo odbýt větou: „Podle toho to také v resortu ministerstva a s obranyschopností země vypadá. Stačí jen pohlédnout na stav, ve kterém je, kdysi tak slavný a téměř soběstačný český zbrojní průmysl (tuto mou myšlenku by asi ministryně Parkanová odbyla tvrzením, že za tento průmysl odpovídá někdo jiný), či výběr stíhaček pro vojenské letectvo, transportérů pro pěchotu atd apod!“
Závěrem: přečíst si podobné „bláboly“, jakými nás nakrmila ve svém rozhovoru ministryně obrany (sic!) České republiky Vlasta Parkanová a zachovat si klidnou mysl- k tomu je zapotřebí opravdu maximum duševních sil.
Mohlo by to být i nad síly lidí, kteří obranyschopnosti této země věnovali velkou část svého aktivního života a kteří vidí, jak jejich práce, (ku příkladu celých dvou generací poválečných letců, kteří dožívají své životy jako vojenští důchodci), je lidmi, podobnými Vlastě Parkanové , destruována. Nebylo by divu, kdyby z jejich úst zazněla slova : „Pane Bože, co se to s tímto národem událo a děje, že trpí a musí trpět, aby takoví lidé, s takovými názory, jaké má JUDr Vlasta Parkanová, zasedají ve vládě této země a odpovídají za resort tak zvané „obrany země“?“
Dlouho jsem přemýšlel, jak najít slova, kterými bych charakterizoval názory ministryně obrany, doktorky práv Vlasty Parkanové na problematiku armády, jak je vyjádřila před jistou dobou v rozhovoru v Pátku Lidových novin s redaktorem Darkem Šmídem.
Po několikerém přečtení onoho rozhovoru už to vím: je to veliká arogance, je to pohled ženy, která si myslí, že současně s tím, jak se dostala na výsluní politické moci, do vlády, a převzala resort obrany země, dostala současně i monopol na rozum, získala kompetenci soudit minulost armády, při čemž historii předlistopadové armády zná jen z doslechu či z románové literatury, nemajíc z této armády jakoukoliv osobní zkušenost.
Z rozhovoru vyplývá, že paní Parkanová nehodnotí předlistopadovou armádu podle toho jaká byla, ale jakou měla být podle jejích dnešních představ. A tak vidí minulou armádu, o které si myslí, že teprve pod jejím vedením překonává pozůstatky minulosti, jako veskrze špatnou, hlavně pak proto, že byla řízena komunisty. Zcela jasně je z jejího rozhovoru poznat, že nechápe či nechce chápat, že i před její érou mohli přicházet a sloužit v armádě lidé mající tu „správnou hrdost a vlasteneckou pýchu“!
Paní Parkanová ve své pýše se zřejmě považuje za součást té skupiny občanů této země, kteří si přisvojili výlučný monopol na posuzování toho co je či není vlastenecké. Jejímu pojetí je zřejmě na hony vzdálená představa, kterou vyslovil před dvěma tisíciletími Marcus Tullius Cicero: Patria communis est parens omnium nostrum ( „vlast je společnou matkou nás všech“). Tedy matkou všech nás, ať jsme třeba demokraty různých mastí (občanští, sociální, lidoví), monarchisté, anarchisté, komunisté, antikomunisté, katolíci, protestanté, neznabozi.
Myslím, že paní ministryně, když už tak vehementně horuje za to, aby „v demokratické a svobodné“ společnosti byl resort obrany řízen civilní osobou, by si měla především ujasnit, jaké vlastně ministerstvo to spravuje.
Má tento státní úřad opravdu právo honosit se názvem „národní obrana“? Je to pravdu ministerstvo obrany? K jaké obraně této země, k obraně proti komu se naše armáda, složená jen z profesionálů, připravuje? Cožpak už i ta poměrně krátká doba více než dvaceti let, která uplynula od okamžiku, kdy obě světové supervelmoci –USA a SSSR - se rozhodly ukončit studenou válku, neposkytly dostatek důkazů o tom, že činnost této profesionální armády, počínaje její přípravou a výcvikem a konče jejím současným použitím, neodpovídá zdaleka realitě , kterou bychom mohli dedukovat z pojmu „národní obrana“? Beze známky jakéhokoliv ostychu vyslovuje Vlasta Parkanová názor, že předlistopadová armáda „byla zneužívána komunisty“, ač by určitě se dostala do velkých nesnází, kdyby měla na konkrétních případech prokázat v jakém směru a kdy byla ona armáda zneužívána, oproti jejímu poslání. Není spíše pravdou to, že o „zneužívání“ armády by se dalo hovořit spíše dnes? Cožpak nasazení, byť jen části naší armády, mimo území naší země, které má sotva něco společného s obranou této země, není skutečným jejím zneužitím?
Paní ministryně se nám, prosťáčkům, snaží explicitně vylíčit, že, na rozdíl od jakýchsi dřívějších „blbečků“ z „armády zašlých časů“, které nám s velkou dávkou fantazie a fabulace vylíčili Škvorecký či Švandrlík, jsou příslušníky dnešní, „alespoň z části změněné armády“, povětšinou jen „skvělí kluci, inteligentní, slušní, zdvořilí, perfektně vojensky vycvičení“. To přece nejsou podle ní žádní žoldnéři, či kontraktoři (bylo by zajímavé znát znění kontraktů, na jejichž základě jsou tito lidé do armády najímáni), ačkoliv by asi těžko nám paní Parkanová vysvětlovala za jaký cíl, závazek či za jaký politický či ideologický program, kromě materielních výhod (současných i budoucích) a finančních odměn, bojují a také umírají naši vojáci ku příkladu ve vzdáleném Afganistanu a proti jakému konkrétnímu a bezprostřednímu nebezpečí, které by hrozilo naší zemi, tam nasazují své životy?
Podle paní ministryně bychom si asi měli „sedat na zadek“, když bychom ku příkladu ve vojenské policii, uviděli, „fakt bouráky“, lidi perfektně vojensky vycvičené, k tomu lidi nesmírně lidské, kultivované, prostě něco jiného, než by napovídala představa jakéhosi „blbečka“, jak nám je barvitě vylíčili pánové Škvorecký či Švandrlík..
Určitě by stálo za to, kdyby nám paní ministryně vysvětlila, jaká že to spojitost existuje mezi pojmy „demokracie“ a „svoboda“ a odbornou nekvalifikovaností příslušného ministra resortu? Nebo snad tento ministr nespoluodpovídá za organizaci a všestrannou přípravu země k vlastní obraně? Nepřipojuje svůj podpis na dokumenty pro obranu země zásadního významu? Opravdu k tomu stačí být příslušníkem politické strany, která je možná jen dočasným účastníkem vládní koalice, aby byly získána kvalifikace potřebná k odpovědnému posuzování otázek spojených s obranou země? Pokud ovšem by se jednalo o skutečnou obranu země, nikoliv jen o „přenášení“ do vlastní země toho, co bylo rozhodnuto na jiných, odborných či politických úrovních, (dříve v Moskvě, dnes v Bruselu či Washingtonu)!
Maně si vzpomínám na líčení Prokopa Drtiny, který uvádí ve své knize „Československo můj osud“, jak Dr Beneš, jakmile se stal prezidentem republiky a tedy i vrchním velitelem branných sil země, se s velikým úsilím věnoval studiu odborných vojenských otázek. To jen v našich nejnovějších dějinách se stalo možným, aby na postu prezidenta, a vedle něj téměř stejnou dobu v křesle ministra obrany, po řadu let vysedávali lidé, kteří ve vojenských otázkách prosluli neuvěřitelnou mírou nevědomosti o vojenské problematice! Jen za jejich vrchního velení a ministrování, mohlo dojít k totální degradaci obranyschopnosti země, kdy tento, téměř posvátný, úkol, byl de facto vložen do cizích rukou a podřízen cizím zájmům, s nimiž nás často pojí jen vágní a všeobecné proklamace o uctívání stejných civilizačních hodnot.
Vyjádření ministryně, že „je úplně jedno“, kdo v křesle ministra obrany sedí, by se dalo odbýt větou: „Podle toho to také v resortu ministerstva a s obranyschopností země vypadá. Stačí jen pohlédnout na stav, ve kterém je, kdysi tak slavný a téměř soběstačný český zbrojní průmysl (tuto mou myšlenku by asi ministryně Parkanová odbyla tvrzením, že za tento průmysl odpovídá někdo jiný), či výběr stíhaček pro vojenské letectvo, transportérů pro pěchotu atd apod!“
Závěrem: přečíst si podobné „bláboly“, jakými nás nakrmila ve svém rozhovoru ministryně obrany (sic!) České republiky Vlasta Parkanová a zachovat si klidnou mysl- k tomu je zapotřebí opravdu maximum duševních sil.
Mohlo by to být i nad síly lidí, kteří obranyschopnosti této země věnovali velkou část svého aktivního života a kteří vidí, jak jejich práce, (ku příkladu celých dvou generací poválečných letců, kteří dožívají své životy jako vojenští důchodci), je lidmi, podobnými Vlastě Parkanové , destruována. Nebylo by divu, kdyby z jejich úst zazněla slova : „Pane Bože, co se to s tímto národem událo a děje, že trpí a musí trpět, aby takoví lidé, s takovými názory, jaké má JUDr Vlasta Parkanová, zasedají ve vládě této země a odpovídají za resort tak zvané „obrany země“?“
pondělí 5. května 2008
Vzpomínka na generála Zdeňka Humla
VZPOMÍNKA NA GENERÁLA ZDEŇKA HUMLA
Dne 26. dubna 2008 odešel do leteckého nebe inženýr generálmajor Zdeněk Huml. Řízením Osudu se to stalo ve stejný den, kdy zemřela žena, která jej jako jeho manželka doprovázela bezmála šedesát let, paní Jarmila Humlová, jinak jeho Mila.
Znal jsem tohoto muže bezmála šedesát let od okamžiku, kdy jsem v červenci 1949 nastoupil do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Rotný Zdeněk Huml byl jedním z instruktorů, jejichž úkolem bylo vymýtit z nás, mladých budoucích leteckých orlů, všechny zbytky civilního chování (nebo alespoň většinu z nich), a naučit nás základům pořadového výcviku. To se tehdy, a myslím si, že oprávněně, považovalo za základ výcviku každého vojáka, včetně letců: naučit se pořadovým cvikům, naučit se zacházet s puškou, hodit granát, osvojit si základy střelby z pěchotních zbraní.
Později jsem se se Zdeňkem setkal v Letecké akademii Řádu Rudého praporu (KVVA), dnes akademie Jurije Gagarina v Moninu u Moskvy. Zdeněk tam studoval na týlové fakultě, já na fakultě velitelsko-štábní, a tak jsme se po dobu jednoho roku vídali, hlavně v době večerní a o víkendech. Když si tehdy Zdeněk koupil své první auto, Moskviče, podnikali jsme spolu i výlety do okolí Monina.
Po ukončení svého studia na KVVA, když jsem jako zástupce velitele 46. bombardovací letecké divize nastoupil do Přerova a tam odsloužil tři roky v této funkci, jsem se se Zdeňkem setkával už jako s velitelem technické divize. Ta zásobovala bojovou divizi vším, co je pro výcvik a každodenní život potřebné. Díky jeho práci jsme nikdy neměli nedostatek kerosinu pro proudové motory, či cvičných i ostrých bomb, kterými jsme bombardovali cíle na polygonu v prostoru Libavá.
V letech 1961 až 1964, kdy jsem byl náčelníkem štábu, nejprve 10. leteckého sboru, později 10. letecké armády, jsem se se Zdeňkem zase setkal. Zasedali jsme spolu ve Vojenské radě tohoto leteckého svazu a byli spolu v nejtěsnějším pracovním kontaktu. Jakby také ne: já odpovídal za chod štábu armády, Zdeněk řídil práci jejího týlu. Nikdy nemohu zapomenout na počátky našeho působení v Hradci Králové v roce 1961, kdy na pozadí „berlínské krize“ jsme stmelovali své pracovní vztahy i v polních podmínkách. Kromě toho Zdeněk zajišťoval požadavky mého štábu na přestavbu budov. Ta předtím sloužila jiným účelům a bylo nutno ji adaptovat pro práci příslušníků štábu vyššího leteckého svazu. Zdeněk se svým štábem sídlil v objektech bývalé LVA na letišti ve Věkoších , tedy tam, kde začala naše „známost“ v roce 1949.
A jak bych mohl nepřipomenout vzrušené období „karibské krize“ v roce 1962? Tehdy jsme po dobu třech měsíců v polních podmínkách řešili společně složité otázky velení a příprav na válku, zatímco politikové na obou stranách Atlantiku pracovali nad tím, jak zničující termojadernou světovou válku odvrátit, když předtím neuváženými kroky její vznik připravili. Ani jednou jsem v oněch chvílích nezaznamenal u Zdeňka jakékoliv zakolísání a pochybnost ve správnost našeho počínání. Oba jsme byli vázáni stejnou přísahou své Vlasti! Oba jsme byli přesvědčeni, že stojíme na správné straně barikády!
Po mém ochodu do civilu v roce 1964 jsem se už, v té době už jako s rodinným přítelem, setkával se Zdeňkem při různých, veskrze civilních, příležitostech, nejčastěji pak na jeho chalupě v Orlických horách.
Za téměř šedesát let života jsem měl příležitost poznat, kým vlastně Zdeněk Huml byl. Poznal jsem v něm muže, u něhož se už v roce 1939, kdy spolu se svými spolužáky z měšťanské školy v Mirošově, z Míšova, Trokavce, Skořice, pozoroval nad svým rodným krajem letadla nacistické Luftwaffe označená na křídlech a směrovce maltézským křížem a svastikou, formoval vztah k zemi, kde se narodil a prožil celý svůj život, k zemi, kterou nazýváme svou Vlastí.
V době, kdy po skončení války pocítil, že naše Vlast by mohla být znovu ohrožena, vedla jej láska k ní a k letectví k tomu, že vstoupil do vojenského letectva. Začal svou dráhu ve VOŠLM (Vojenská odborná škola leteckých mechaniků) v Liberci a posléze se dal na cestu pracovníka týlu. Kromě absolvování týlové fakulty KVVA, získal později i vzdělání toho nejvyššího stupně v Akademii generálního štábu Sovětské armády – „Vorošilovce“. V přesvědčení, že slouží své Vlasti, matce nás všech, pracoval ve vojenském letectvu, součásti to „ národa roli dědičné“, oddaně, bez zakolísání a nezištně.
Za všechno toto, jak už se stává v této zemi téměř národním mravem, se mu dostalo příslušné „odměny“. Nejprve to byl vyhazov z armády, když si dovolil mít vlastní názor na to, čemu se v roce 1968 začalo říkat „bratrská pomoc“. Krátce po změně politických poměrů v roce 1989 byl reaktivován, rehabilitován a povýšen do hodnosti generála. Vím, že do konce svého života trpce nesl události roku 1968, které pro něj znamenaly velké zklamání a zmar nadějí, se kterými se zapojil v roce 1945 do budování obranyschopnosti země.
Další „odměnou“, které se mu dostalo od své Vlasti pak bylo to, že byl „lege artis“ označen pro bývalou příslušnost ke Komunistické straně, za spoluodpovědného ze zločinů, které spáchali jiní. Vím, že to pro něj bylo další trpké zklamání. A nakonec za to, že plnil závazek daný přísahou , a jako ukázněný voják odešel studovat na vysoké vojenské školy do SSSR, byl pak v roce 2007 zákonem č. 181 označen za „nespolehlivého“. Jak reagoval na toto jsem se už, bohužel, nedozvěděl.
Život Zdeňka Humla, čestného, poctivého a nezištně jednajícího muže, by tak bylo možno označit za modelový příklad toho, jak se v této zemi s takovými lidmi jedná!
Vzpomínat na Zdeňka Humla a nepřipomenout jeho vztah ke své „Mile“, by bylo neodpustitelné. Ve svém posledním dopise, který mi poslal necelé tři týdny před svou smrtí, napsal: „…už opravdu nevím zdali tento můj dopis není poslední. Je mi dost často velmi zle, ale soustředěním své vůle se starám o Milu,…ale kdybych měl, jak se říká, padnout na čumák-nikdy se nevzdám…“
Je třeba ještě něco dodávat, aby plně vyzněla charakteristika českého vojenského letce, statečného, poctivého a obětavého vlastence a muže?
Odchodem Zdeňka Humla k věčnému odpočinku ztrácí jeho rodina vzorného a milujícího otce a dědečka.
Ztrácí ale i naše letecká rodina! Ztrácí muže, kamaráda, soudruha, který se nikdy nezpronevěřil vojenské přísaze a jehož přínos budování poválečného vojenského letectva jistě zná a oceňuje celý kolektiv leteckých veteránů, s nimiž jej pojilo opravdové přátelství mužů! A chci věřit, že jej ocení i vojenská historie!
V Brně dne 3. května 2008. Ing Jaroslav Dvořák.
Dne 26. dubna 2008 odešel do leteckého nebe inženýr generálmajor Zdeněk Huml. Řízením Osudu se to stalo ve stejný den, kdy zemřela žena, která jej jako jeho manželka doprovázela bezmála šedesát let, paní Jarmila Humlová, jinak jeho Mila.
Znal jsem tohoto muže bezmála šedesát let od okamžiku, kdy jsem v červenci 1949 nastoupil do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Rotný Zdeněk Huml byl jedním z instruktorů, jejichž úkolem bylo vymýtit z nás, mladých budoucích leteckých orlů, všechny zbytky civilního chování (nebo alespoň většinu z nich), a naučit nás základům pořadového výcviku. To se tehdy, a myslím si, že oprávněně, považovalo za základ výcviku každého vojáka, včetně letců: naučit se pořadovým cvikům, naučit se zacházet s puškou, hodit granát, osvojit si základy střelby z pěchotních zbraní.
Později jsem se se Zdeňkem setkal v Letecké akademii Řádu Rudého praporu (KVVA), dnes akademie Jurije Gagarina v Moninu u Moskvy. Zdeněk tam studoval na týlové fakultě, já na fakultě velitelsko-štábní, a tak jsme se po dobu jednoho roku vídali, hlavně v době večerní a o víkendech. Když si tehdy Zdeněk koupil své první auto, Moskviče, podnikali jsme spolu i výlety do okolí Monina.
Po ukončení svého studia na KVVA, když jsem jako zástupce velitele 46. bombardovací letecké divize nastoupil do Přerova a tam odsloužil tři roky v této funkci, jsem se se Zdeňkem setkával už jako s velitelem technické divize. Ta zásobovala bojovou divizi vším, co je pro výcvik a každodenní život potřebné. Díky jeho práci jsme nikdy neměli nedostatek kerosinu pro proudové motory, či cvičných i ostrých bomb, kterými jsme bombardovali cíle na polygonu v prostoru Libavá.
V letech 1961 až 1964, kdy jsem byl náčelníkem štábu, nejprve 10. leteckého sboru, později 10. letecké armády, jsem se se Zdeňkem zase setkal. Zasedali jsme spolu ve Vojenské radě tohoto leteckého svazu a byli spolu v nejtěsnějším pracovním kontaktu. Jakby také ne: já odpovídal za chod štábu armády, Zdeněk řídil práci jejího týlu. Nikdy nemohu zapomenout na počátky našeho působení v Hradci Králové v roce 1961, kdy na pozadí „berlínské krize“ jsme stmelovali své pracovní vztahy i v polních podmínkách. Kromě toho Zdeněk zajišťoval požadavky mého štábu na přestavbu budov. Ta předtím sloužila jiným účelům a bylo nutno ji adaptovat pro práci příslušníků štábu vyššího leteckého svazu. Zdeněk se svým štábem sídlil v objektech bývalé LVA na letišti ve Věkoších , tedy tam, kde začala naše „známost“ v roce 1949.
A jak bych mohl nepřipomenout vzrušené období „karibské krize“ v roce 1962? Tehdy jsme po dobu třech měsíců v polních podmínkách řešili společně složité otázky velení a příprav na válku, zatímco politikové na obou stranách Atlantiku pracovali nad tím, jak zničující termojadernou světovou válku odvrátit, když předtím neuváženými kroky její vznik připravili. Ani jednou jsem v oněch chvílích nezaznamenal u Zdeňka jakékoliv zakolísání a pochybnost ve správnost našeho počínání. Oba jsme byli vázáni stejnou přísahou své Vlasti! Oba jsme byli přesvědčeni, že stojíme na správné straně barikády!
Po mém ochodu do civilu v roce 1964 jsem se už, v té době už jako s rodinným přítelem, setkával se Zdeňkem při různých, veskrze civilních, příležitostech, nejčastěji pak na jeho chalupě v Orlických horách.
Za téměř šedesát let života jsem měl příležitost poznat, kým vlastně Zdeněk Huml byl. Poznal jsem v něm muže, u něhož se už v roce 1939, kdy spolu se svými spolužáky z měšťanské školy v Mirošově, z Míšova, Trokavce, Skořice, pozoroval nad svým rodným krajem letadla nacistické Luftwaffe označená na křídlech a směrovce maltézským křížem a svastikou, formoval vztah k zemi, kde se narodil a prožil celý svůj život, k zemi, kterou nazýváme svou Vlastí.
V době, kdy po skončení války pocítil, že naše Vlast by mohla být znovu ohrožena, vedla jej láska k ní a k letectví k tomu, že vstoupil do vojenského letectva. Začal svou dráhu ve VOŠLM (Vojenská odborná škola leteckých mechaniků) v Liberci a posléze se dal na cestu pracovníka týlu. Kromě absolvování týlové fakulty KVVA, získal později i vzdělání toho nejvyššího stupně v Akademii generálního štábu Sovětské armády – „Vorošilovce“. V přesvědčení, že slouží své Vlasti, matce nás všech, pracoval ve vojenském letectvu, součásti to „ národa roli dědičné“, oddaně, bez zakolísání a nezištně.
Za všechno toto, jak už se stává v této zemi téměř národním mravem, se mu dostalo příslušné „odměny“. Nejprve to byl vyhazov z armády, když si dovolil mít vlastní názor na to, čemu se v roce 1968 začalo říkat „bratrská pomoc“. Krátce po změně politických poměrů v roce 1989 byl reaktivován, rehabilitován a povýšen do hodnosti generála. Vím, že do konce svého života trpce nesl události roku 1968, které pro něj znamenaly velké zklamání a zmar nadějí, se kterými se zapojil v roce 1945 do budování obranyschopnosti země.
Další „odměnou“, které se mu dostalo od své Vlasti pak bylo to, že byl „lege artis“ označen pro bývalou příslušnost ke Komunistické straně, za spoluodpovědného ze zločinů, které spáchali jiní. Vím, že to pro něj bylo další trpké zklamání. A nakonec za to, že plnil závazek daný přísahou , a jako ukázněný voják odešel studovat na vysoké vojenské školy do SSSR, byl pak v roce 2007 zákonem č. 181 označen za „nespolehlivého“. Jak reagoval na toto jsem se už, bohužel, nedozvěděl.
Život Zdeňka Humla, čestného, poctivého a nezištně jednajícího muže, by tak bylo možno označit za modelový příklad toho, jak se v této zemi s takovými lidmi jedná!
Vzpomínat na Zdeňka Humla a nepřipomenout jeho vztah ke své „Mile“, by bylo neodpustitelné. Ve svém posledním dopise, který mi poslal necelé tři týdny před svou smrtí, napsal: „…už opravdu nevím zdali tento můj dopis není poslední. Je mi dost často velmi zle, ale soustředěním své vůle se starám o Milu,…ale kdybych měl, jak se říká, padnout na čumák-nikdy se nevzdám…“
Je třeba ještě něco dodávat, aby plně vyzněla charakteristika českého vojenského letce, statečného, poctivého a obětavého vlastence a muže?
Odchodem Zdeňka Humla k věčnému odpočinku ztrácí jeho rodina vzorného a milujícího otce a dědečka.
Ztrácí ale i naše letecká rodina! Ztrácí muže, kamaráda, soudruha, který se nikdy nezpronevěřil vojenské přísaze a jehož přínos budování poválečného vojenského letectva jistě zná a oceňuje celý kolektiv leteckých veteránů, s nimiž jej pojilo opravdové přátelství mužů! A chci věřit, že jej ocení i vojenská historie!
V Brně dne 3. května 2008. Ing Jaroslav Dvořák.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
