O NEZODPOVĚDNÉM PLURÁLU DOKTORA PITHARTA

      V dvouměsíčníku pro kulturu a dialog "Listy" číslo 2/2013 uveřejnil doktor Pithart článek s názvem "Dvacet let: ztráty a nálezy 1993-2013". K článku jsem napsal do dvouměsíčníku svou odezvu a ta byla publikována v Listech číslo 3/2013.
       Dále ji vkládám v plném znění:

      "V článku českého politika, právníka a esejisty Petra Pitharta, jehož exkluzivnímu postavení u redakce dvouměsíčníku zcela jistě nemohu konkurovat, vždyť jemu do příspěvku vložila redakce jen mezititulky, zatímco z mého posledního příspěvku vypustila cca 80% slov, s mým uvažováním nejvíce resonuje myšlenka, že „obyvatel té (myšleno Československa, má poznámka) země se nikdo na nic neptal“ v době, kdy se řešilo rozdělení státu, „za který na frontách obou válek bojovaly a umíraly desítky tisíc Čechů a Slováků“. Tato myšlenka ve mně nejen resonuje. Osobně se mne i velmi dotýká kvůli mému otci. Ten se na italské frontě první světové války dobrovolně stal domobrancem, tedy příslušníkem ozbrojené složky nového státu. Později mu byl přiznán statut legionáře. Po návratu do vlasti ještě více než rok stál v řadách armády na slovensko-maďarské hranici, kde napomáhal jejímu zpevňování. Dnes už můj otec odpočívá na jednom vesnickém hřbitůvku na Vysočině a nemůže litovat toho, co jiní promarnili. Ostatně v tom není sám.
      Aby se zcela zprostil své spoluodpovědnosti, kterou podle mého soudu zajisté měl, tak doktor Pithart použil oblíbený, a v naší publicistice velice rozšířený, grif: obratně přešel ze singuláru do plurálu, případně použil zvratných sloves. To se mi nejeví jako dost poctivé a mužné.
      Jako Dr Pithartovi, tak i mně vadí to, že ke změně státu došlo překotně a že se nikdo neptal na to, „zda občané chtějí žít v tom či onom státě“. Nejen to. Vadí mi i to, že „se nikdo“ neptal občanů i na jiné věci, na které měli být občané dotazováni, a dotazováni nebyli. Cožpak taková otázka, zda chceme, i poté, kdy se zásadně změnila politická a bezpečnostní situace v Evropě, poté, kdy byla dohodou rozhodujících hráčů ukončena nákladná a devastující „hra“ na válku, válka studená, poté, kdy byla rozpuštěna Varšavská smlouva, neměli být občané této země dotázáni, zda chtějí být členy jiné vojenské aliance? Neměli být její občané dotázáni, zda by nedali přednost neutralitě místo toho, aby „jako jeden muž“ byli převedeni na druhou stranu „fronty“? Že už dnes tato fronta neexistuje? Takové pochyby vyvracejí mnozí. Vzpomeňme jen výroků kandidáta na prezidenta Spojených států Mitt Romneye, pronesených loni ve Varšavě. Nebo snad neplatí, že byl náš stát, který není exkluzivním vlastnictvím jen jedné skupiny občanů, převeden na frontu proti těm, s nimiž také na jedné z front Druhé světové války prolívali krev někteří naši spoluobčané v boji proti nepříteli, jenž ohrožoval existenci našeho státu a národa-suveréna- v samotných základech? Jak by se jinak dalo vysvětlit ono vzrušení, které v naší zemi zavládlo, když nám kdosi řekl, že by tentokrát mohly přiletět rakety s „humanistickou“ náplní z opačného směru, než jsme je čekali v minulých desetiletích? Neměli být občané dotázáni, zda souhlasí s tím, aby bezpečnost jejich státu, který udržují i svou prací i svými daněmi, byla vložena prakticky výhradně do cizích rukou? Uvádím jen některé z řady otázek, které bych měl.
      Jestli doktor Pithart tvrdí, že tehdy, to jest při dělení Československa „dostala důvěra v demokracii ránu, ze které se nejspíš nevzpamatovala“, tak má jistě pravdu. Ale je třeba se podívat pravdě do očí: ty rány následují jedna za druhou. Asi bych unavoval, kdybych ony rány vyjmenovával. Má také pravdu v tom, že „demokracie se může stát také prázdnou formou“. I mnohým pojmům hrozí podobné nebezpečí. Dokonce se mnohé pojmy, jako na příklad „právní stát“, „totalita“, „svoboda projevu“, mohou stát jen jakýmisi klišé, tedy něčím, co se stalo či stává mnohoznačným, nevýstižným, otřelým a na co mnozí z nás, já k takovým patřím, slyší stále méně a méně.
      A na závěr: velice bych uvítal, kdyby muži, jako je Petr Pithart se svým kolegy-politiky, se alespoň pokusili naplnit „příběh, který by nás spojoval“. Oživil jsem si u F.Trávníčka znalost toho, co je vlastně „příběh“. Byl jsem poučen tímto znalcem českého jazyka, tedy fenoménu, jenž také, doslova před očima, mizí v propadlišti toho, co se vzletně nazývá globalizací, mi vysvětlil, že příběhem je to, „co se zběhne“. Čili to, co bude. A kam se dostaneme, aniž bychom tam byli dovlečeni. Protože jen toho, kdo chce, osud vede a toho kdo nechce, jen vláčí za sebou. (Fata volentem ducunt, nolentem trahunt, Seneca).
      Říkat jen, že takový příběh nemáme, to nestačí. Když, tak jako Dr Pithart, hledám kolem sebe lidi, kteří by byli „aktivními aktéry, nikoliv jen pasivními obětmi“, tak se mne zmocňuje pocit, že žiju v pustině, kde kolem dokola nevidím živáčka. A nejen to: nevidím ani návod, teorii, bez které to asi nepůjde.
      Těžko ale poradí sociální inženýři, tím méně pak profesoři glorifikující neviditelnou rukou trhu. Protože ta je nejen neviditelná, ale navíc i totálně slepá. Slepectví je ale velice silný hendikep pro takovou práci. Zřejmě si bude muset tento národ, spolu s Dr Pithartem, nějakou dobu počkat, až se zde objeví někdo, kdo začne tento příběh tvořit. Já sám, ve svých osmdesátipěti letech, mám stěží šanci se něčeho takového dočkat, když už podobná šance byla v posledních třiadvaceti letech tak trestuhodně promarněna."