úterý 16. dubna 2013

JAK JSOU CTĚNI HRDINOVÉ V AMERICE A JAK V ČESKU



      Letos v zimě jsem poslal redakci Listů článek  uvedeného názvu. Bez jakéhokoliv vysvětlení článek zveřejněn nebyl. Proto jej vkládám do svého blogu.
      Před šedesáti lety zuřila na Korejském poloostrově krvavá a nelítostná válka. Nemíním se zabývat tím, kdo a proč ji rozpoutal. Tím nechť se zabývají historikové. Jako člověka, „formovaného a deformovaného profesí a osudem“ (tak mě oznámkoval Jan Štern v Listech 2/1995), mne, pochopitelně, nejvíce zajímalo a stále zajímá to, co je spojeno s činností vojenského letectva v této válce. Jsem osudu nesmírně zavázán, že jsem se dožil doby, kdy se mohu dovídat věci, o kterých jsem dříve neměl ani tušení. V současné době až bolestně vnímám, jak mnozí naši, i vojenští, činitelé strádají, že nejsou v naší zemi k mání příklady hrdinů, které by mohly posloužit jako vzor pro výchovu mladé generace, především pak vojenských letců. Doslova pak prahnu po informacích, které by poskytly příklady, jež bych, jako veterán studené války, mohl doporučit jako následování hodné vzory.
      Scénárista korejské války, Její Veličenstvo Historie, to zařídila tak, že v korejském nebi se jako soupeři bojově střetli letci těch zemí, kteří ještě několik roků před tím společně nasazovali své životy pro porážku nepřítele, který jim byl nepřítelem společným. Na straně státu, který vznikl po Druhé světové válce v jižní části Korejského poloostrova, účinkovalo především letectvo Spojených států amerických. To bylo reprezentováno letectvem strategickým (letouny B-29), letectvem průzkumným (letouny B-45) a letectvem stíhacím. Poslední bylo zastoupeno především letouny F-84 „Thunderjet“a F-86 „Sabre“. Na straně severní to pak bylo stíhací letectvo sovětské, zastoupené hlavně letouny MIG-15. Jeho účast byla utajována až do poslední doby. Letecká válka, která se tam rozvinula, byla tedy, jak ji nazývají někteří ruští autoři, první rusko-americkou válkou. Byla také první leteckou válkou, ve které se masově střetlo stíhací letectvo vyzbrojené letouny nové generace, tedy letouny, jež se ve vzdušném nebi objevily koncem druhé světové války na německé straně a do jejíhož průběhu významně nezasáhly. Byly to letouny, jichž pohonnou jednotkou byly proudové motory.
      Aniž bych si dával za cíl analyzovat v tomto článku tuto leteckou válku, musím alespoň krátce popsat činnost letectva obou stran. Jedním z úkolů taktického letectva USA na čínsko-korejské hranici bylo vybojování nadvlády ve vzduchu. Tento úkol vyplýval z vojenské doktríny USA. Nadvláda ve vzduchu byla potřebná k tomu, aby druhá část taktického letectva mohla nerušeně uskutečňovat další svůj doktrinální úkol. Jím byla izolace bojiště. Ta měla být především zajištěna tím, že by byly zničeny, přerušeny nebo paralyzovány komunikační a zásobovací cesty mezi územím Číny a Koreje. Odtud totiž byla do Korejské demokratické republiky přesunována pomoc, jak lidská, tak materiální.
      Původním úkolem sovětského letectva bylo přecvičení korejských pilotů na soudobé proudové letouny, aby tak korejské letectvo bylo schopno samostatně plnit své válečné úkoly. Později pak byli sovětští letci vtaženi či zapojeni do bojů, které byly součástí oné války. Stalo se to třeba tak, jak o tom vypráví velitel 196. sovětského stíhacího pluku Pepeljajev. (http://militera.lib.ru/memo/russian/pepelyaev_eg/index.html)
      1. dubna 1951 se přesunul jeho pluk se svými 30 MIG-15 z čínského území na letiště Andun. To se nacházelo na území Koreje v bezprostřední blízkosti korejsko-čínské hranice. Odtud pak pluk vedl bojovou činnost v sestavě 324. sovětské stíhací divize. Té velel proslavený stíhač Velké vlastenecké války SSSR Ukrajinec Ivan Nikitovič Kožedub. Hlavním úkolem sovětských stíhačů bylo ochránit ze vzduchu komunikace na korejsko-čínské hranici. Ty byly životně důležité pro vedení války pozemními silami. Jak je jistě známo, tak se Čína postavila na stranu Korejské lidově demokratické republiky svými dobrovolníky. Kromě toho měli sovětští stíhači ochránit hydrocentrály na pohraniční řece Amnok (čínsky Ja-lu) před zničujícími údery amerického letectva.
      Prostor, ve kterém se odehrávala podstatná část vzdušných bojů mezi americkými a sovětskými stíhači, tedy prostor v severozápadní části Korejského poloostrova podél řeky Amnok, byl pak americkými letci nazván „Alejí migů“. Těžko říci, proč si zvolili tento název. Vždyť slovo „alley“ znamená „uličku, průchod“, což lze velmi těžko spojit s činností stíhacích letců. Ve skutečnosti to označovalo prostor, v němž se odehrávaly vzdušné boje velkých rozměrů mezi proudovými stíhacími letouny. Tato „alej Migů“ je tedy považována za rodiště soubojů proudových stíhačů.
      Ve stejné době, kdy běžela na plné obrátky válka v Koreji, tak o několik tisíc kilometrů západněji, se rozbíhalo jiné dějství onoho celosvětového dramatu. Jeho součástí byla i naše země. Ta se v důsledku historického vývoje stala součástí stejné fronty, jakou byla korejská, čínská a sovětská vojska ve východní Asii.
      I na naší straně hranice, kterou od věků střežili Chodové, oni Jiráskovi „Psohlavci“, byla konstruována a budována podobná „alej Migů“. I tady se odehrávaly vzdušné střety mezi našimi stíhači a letouny cizích států, čas od času narušujícími, ať už nechtěně či plánovitě, vzdušný prostor našeho státu.
      Počáteční fáze této „války“ nebyly pro naše letectvo příliš úspěšné. Pilot 5. stíhacího pluku, který byl dislokován na letišti Líně u Plzně, Jaroslav Šrámek, o tom píše ve své knize „Vzpomínky pilota“ (knihu vydal „Svět křídel“ v roce 2010 v Chebu) toto: „Docházelo k častému narušování československého vzdušného prostoru americkými letouny, a to jak v příhraničním pásmu, tak i do vnitrozemí.“ Pohotovostní vrtulové letouny válečné doby, známé „messerschmitty“ BF-109, neměly vůči letounům, kterými v té době už disponovalo letectvo Spojených států, dislokované v Evropě, „žádné předpoklady úspěšného zásahu“. Tak tomu však bylo až do 10. března roku 1953. V ten den vnikla na naše území dvojice stíhačů na letounech F-84 „Thunderjet“. Střetli se však s dvojicí našich stíhačů, poručíkem Šrámkem a poručíkem Forstem, kteří ale tentokrát už pilotovali letouny MIG-15.
      A této dvojici stíhačů byla přisouzena role ukončit období, kdy, jak píše J. Šrámek, „časté a beztrestné narušování československého vzdušného prostoru nesmírně profesně pokořovalo československé stíhače“. Od okamžiku, kdy naše stíhací letectvo bylo vyzbrojeno stejnými letouny, s jakými bojovali sovětští stíhači na východě Asie, a kdy si je naši piloti osvojili, se tedy situace začala měnit v náš prospěch. Letouny MIG-15 se už mohly svými vlastnostmi směle měřit s letouny F-84. A tak „setkání“ dvojice našich stíhačů na letounech MIG-15 s dvojicí amerických stíhačů na letounech F-84, i když nešlo vyloženě o vzdušný souboj v pravém slova smyslu, skončilo sestřelením jednoho z narušitelů a útěkem druhého na území Německa. Velitelem dvojice amerických stíhačů a sestřeleným pilotem byl poručík Warren G. A. Brown. Tento pilot měl za sebou zkušenost války v Koreji.
      Jestli jsem použil pro vyjádření toho, co znamenalo ono „setkání“, pokud vím, tak první a jediné svého druhu, ke kterému došlo při ostraze výsostného československého vzdušného prostoru, stejný výraz, jaký použili američtí letci v korejské válce, tedy „alej migů“, nedělám to proto, abych prováděl jakékoliv kvantitativní či kvalitativní srovnání obou bojišť. Srovnání není možné: měřítka, ale i charakter, těchto střetnutí, byla rozdílná. Ale co do významu a svých důsledků jsou obě bojiště srovnatelná.
      Velitel 196. sovětského stíhacího pluku Pepeljajev vypráví, že už první nebo druhý den po přesunu, se nad letištěm objevilo kolem 30 letounů F-86. Jaký úkol měly tyto letouny plnit, neříká. Avšak dvě letky stíhačů jeho pluku odstartovaly a zavázaly se do vzdušného boje s americkými letci. Po tomto boji se americké letouny F-86 nad letištěm Andun neobjevily do konce jejich pobytu tam , to jest do 1. dubna 1952.
      Obdobně i můj spoluakademik z Letecké vojenské akademie v Hradci Králové, Jaroslav Šrámek, se ocitl jako první bojovník v československé „aleji Migů“, „ve správný okamžik a na správném místě a dokázal plnit slova přísahy“. Svou bojovou akcí, provedenou na příkaz řídícího létání, udělil letcům na druhé straně oné vzdušné hranice lekci. Spočívala v tom, že, kromě jiného, skončilo v této části fronty studené války období, které „svým způsobem pokořovalo sebevědomí pilotů a uráželo jejich stavovskou hrdost“ (všechny uvozované věty a slova jsou citací slov Jaroslava Šrámka z jeho knihy „Vzpomínky pilota“). Nemohu se, jako účastník této fáze studené války v řadách československého vojenského letectva, než ztotožnit se slovy Jaroslava Šrámka, že „činnost našich vojenských letců pomáhala udržet rovnováhu vojenských sil na obou stranách“.
      A co se týče korejské „Aleje Migů“? Někteří ruští autoři jdou v hodnocení důsledků úspěšné činnosti ruských stíhačů hodně daleko. Tak Nikolaj Georgijevič Bodrichin, ruský spisovatel, historik letectví, píše v předmluvě k druhému vydání knihy Pepeljajeva «Миги» против «Сейбров», Москва, Яуза, Эксмо, 2005: „Pod dojmem úspěchů sovětského letectva se vláda H.Trumana neodhodlala zaútočit na SSSR ze vzduchu. Při tom byl takový útok v rámci preventivní války předpokládán v plánu „Dropshot“. V tomto plánu se předpokládalo napadnout 73 sovětských měst třemi sty atomovými bombami. Avšak dovednost, statečnost a vůle sovětských letců, které byly v Koreji demonstrovány, donutily protivníka, aby se takových plánů vzdal.“ Bylo-li tomu skutečně tak, to se asi dozvědí až naši potomci.
      Názor Bodrichina v jistém smyslu koresponduje s názorem amerického historika Williama Stuecka, že „tato válka do značné míry napomohla vzniku a vývoji takového systému mezinárodních vztahů, které dokázaly vyloučit hrozbu přímého střetnutí dvou supervelmocí“. (Stueck William, The Korean War, 1995, http://militera.lib.ru/h/stueck_w/index.html). I když, a to je poznámka má, události roku 1962 by toto tvrzení mohly zpochybnit.
      Na naší hranici neprobíhala tedy skutečná vzdušná válka, ale jen jednotlivé zásahy proti nerušitelům výsostného československého vzdušného prostoru. Tato, v podstatě „jen studená vzdušná válka“, byla vedena také velice úporně, byly do ní vloženy obrovské prostředky, úsilí a vůle stran. Ona válka měla i své oběti. Nebyly to oběti v podobě sestřelených čs. letců, ale byly to oběti na životech těch, kteří se k eventuelní horké válce připravovali. A kteří jsou, bohužel, jak je to téměř národním zvykem v naší zemi, zneuctíváni nebo v lepším případě nepřipomínáni a nuceně zapomínáni. V období budování a udržování oné „české aleje MIGů“, tedy až do konce devadesátých let minulého století, jen na letounech typu MIG zahynulo 245 československých pilotů!
      A tak se dostávám k meritu názvu svého článku. A meritum spočívá v tom, jak se přistupuje k uctění hrdinů těchto obou válek, jedné horké, druhé studené, jež se odehrály na protilehlých stranách euroasijského kontinentu.
      Obě „aleje“ jsou, jak jsem již psal, naprosto nesrovnatelné co do rozsahu, intenzity vzdušných bojů, ztrát na obou stranách konfliktu. Jsou ale také naprosto nesrovnatelné v tom, jak se k oběma „alejím“ postavili Američané a jak se k tomu staví naši činitelé. Když byla dohodou amerických prezidentů se sovětským vůdcem Gorbačovem ukončena studená válka, když byly „pacifikovány“ zbraně a zklidněni vojáci na obou stranách konfliktu, a když se pomalu začínala obnovovat vzájemná důvěra, pozvali Američané v roce 1995 na svůj „Slet Orlů“ jednoho významného účastníka letecké války v Koreji, letce Sovětského svazu. Slet se konal na letecké základně Maxwell, ve městě Montgomery, stát Alabama. Sletu se, kromě svých významných letců a astronautů, zúčastnili i letci cizích států, i těch, kteří proti letcům Spojených států v různých válkách bojovali. Mezi pozvanými byl tedy i velitele 196. gardového stíhacího pluku, který rok bojoval v oné „Aleji Migů“ na Korejském poloostrově, Jevgenij Georgijevič Pepeljajev . Tam mu účastníci setkání vzdali stejnou čest, jako ostatním přítomným. Na shromáždění, kterého se zúčastnil, jej poctili povstáním, stejně jako každého z dalších účastníků. Při tom tento Hrdina Sovětského svazu měl na svém kontě okolo 20 sestřelů amerických strojů v Korejské válce a je počítán mezi nejúspěšnější stíhače oné války!
      Zcela jinak se pohlíží na naše stíhače, kteří hájili naši státní hranici. Píše o tom předseda „Historické letky republiky Československé“ Milan Mikulecký. Především zaznamenal, jak se k J. Šrámkovi choval František Peřina, letec-hrdina druhé světové války. Nevnímal jej jako nějakého „komunistického“, ale jako československého pilota, který sloužil ve vzdušných silách své země.
      Podotýkám, že Jaroslav Šrámek se nijak netají tím, že byl členem KSČ. Nesnaží se také o to, aby líčil sebe a své bojové druhy, se kterými plnil rozkazy vyplývající z přísahy, jako letce, který střežil režim vládnoucí v naší zemi, ale považuje se za obránce své vlasti. Tak chápe celou svou činnost v československém vojenském letectvu. K ní, kromě sestřelu amerického stíhače, patřilo i to, že byl po pět roků desátým velitelem historického „Zvolenského“ 1. stíhacího leteckého pluku, tedy nástupcem i prvního jeho velitele, generála Františka Fajtla. Podle jeho slov mu služba ve vojenském letectvu, „umožnila prožít pocit, že s nasazením všech duševních a fyzických sil konám vše ve prospěch obrany své Vlasti.“ Plně se ztotožňuji s jeho slovy. Do konce svého života budu žít se stejnými pocity.
      Jedinou nejistotu u mne dnes vyvolává ona, mně neznámá, zřejmě dobře zmanipulovaná, terciánka či kvartánka třeboňského gymnásia, která nám, bývalým komunistům, doporučuje, abychom se „odstřihli“ od své minulosti. To opravdu nevím, jak se lze „odstřihnout“ od vlastního minulého života. Ten totiž nebyl jen uspokojením prosté záliby v létání, ale tvrdou, náročnou, často velice nebezpečnou prací, která byla motivována vztahem ke své Vlasti.
      Dále Milan Mikulecký píše: „Zřejmě nejstrašnější zážitek mám z jedné společenské akce Historické letky, kde byli oba naši patroni, tedy jak Franta Peřina, tak Jarda Šrámek. V doprovodu tehdejšího ministra Karla Kühnla dorazil nějaký plukovník, a když potom celá skupinka začala debatovat s Jardou, který na dotaz, zda někoho sestřelil, odpověděl po pravdě, pan plukovník ze sebe jen vyrazil: „To byste se měl stydět." Naproti tomu také přítomný americký letecký přidělenec si nechal celou událost převyprávět a vítězi souboje pogratuloval. Tahle naprosto rozdílná reakce ve mně tehdy zanechala hluboký dojem.“
      Myslím si, že přemýšlivý a nezaujatý čtenář si sám udělá z těchto, zcela odlišných přístupů, jak je líčí Rus Pepeljajev a Čech Mikulecký, závěr a můj další komentář není potřebný. Rozhodně však oba příklady ukazují, v čem spočívá velikost národa. Ta se neměří velikostí území či počtem jeho obyvatelstva. Ta se měří, kromě jiného, i tím, jak se příslušníci národa staví k minulosti své země. Nebyli to už staří Římané, kteří slovy básníka Ovidia říkali „fas est et ab hoste doceri“, tedy „je vhodné nechat se poučit i od nepřítele“?
      S jistým nepochopením musím však také vnímat slova současného náčelníka Generálního štábu generála Petra Pavla, který, v rozhovoru pro Právo dne 7.7.2012, prohlásil, kromě jiného, že „v dřívějším režimu se pojmy hrdinství, čest či vlastenectví zprofanovaly a staly se abstraktními“. Nejsou ona slova jen úlitbou režimu, který jej postavil do této funkce? Bylo by opravdu tak těžké obrátit se, po vzoru amerických činitelů, kteří organizují ony „slety Orlů“, při hledání vzorů hrdinů, kteří teď generálu Pavlovi chybějí, do řad předchůdců současné české armády z období 1945-1989? Snad by to i autoři a žijící signatáři zákona o protiprávnosti komunistického režimu „překousli“ a přiznali, že vedle skutečných kriminálníků, kteří si zaslouží souzení a odsouzení, v oné době také žili a pracovali čestní a stateční muži. Někteří z nich jako stíhači hájili západní hranici státu, když mnohdy s nasazením vlastních životů bránili i to, co bylo i pro ně, jako pro komunisty, Vlastí. Nebylo by na čase přestat se dívat na své spoluobčany jako na nepřátele, jen proto, že byli či jsou příznivci jisté politické strany?
      Stydět by se tedy neměl hrdina „války“, který bránil suverenitu své země na hranicích našeho vzdušného prostoru, Jaroslav Šrámek, ale stydět by se měli všichni ti naši činitelé, pro které je prázdným pojmem pojem „Vlast“, a kterým zřejmě je i cizí respektování prvního zákona historie. Jím je, podle slov velikého Římana, Marka Tullia Cicerona, tento: „Bát se jakékoliv lži, nebát se jakékoliv pravdy“.
      Snad mi čtenáři mých řádků prominou, že se často obracím pro citáty do antického Říma. Jsme přece dědici toho nejlepšího, co ona civilizace vytvořila, že?
V Třebíči dne 24. prosince 2012 Ing Jaroslav Dvořák

Poznámka ex post
Jevgenij Pepeljajev zemřel 4. ledna 2013 v Moskvě. Byl pochován 6. ledna na Nikolo-Archangelském hřbitově v Balašichinském rajonu Moskevské oblasti. Hřbitov má koordináty: 55:44:38,31 s.š. a 37:53:36,73 v.d.
Na tomto hřbitově je pochováno 39 Hrdinů Sovětského svazu, posádka ponorky Kursk, vojáci, kteří zachraňovali děti v Beslanu, mnoho umělců.



Žádné komentáře:

Okomentovat