O VLASTENECTVÍ, CTI A STATEČNOSTI

O VLASTENECTVÍ, CTI, STATEČNOSTI.

      V červenci letošního roku poskytl nový Náčelník GŠ Armády České republiky generál Petr Pavel interview Daně Braunové, pracovnici deníku „Právo“. Rozhovor byl zveřejněn v Magazínu Práva 7.7.2012.
   Generál Pavel se roku 1975, kdy začal studovat na Vojenském gymnasiu Jana Žižky z Trocnova v Opavě, stal příslušníkem ČSLA. V této armádě, která byla později za vrchního velitele V. Havla pod záminkou jeho demagogických argumentů zbavena onoho přívlastku „lidová“, tedy v uniformě armády, která podle „Bílé knihy o obraně ČR“ byla oporou totalitního režimu, odsloužil celých 14 let. Armáda mu umožnila vystudovat střední i vysokou školu. Po ukončení vojenských škol v Opavě a ve Vyškově zastával až do roku 1988 funkce na úrovni velitele čety a roty. Ve vojenských školách a ve velitelských funkcích na těch nejnižších velitelských úrovních (velitel čety, velitel roty) prožil tedy roky tak zvané normalizace, které byly poznamenány, kromě jiného, diskriminací mnoha vojáků z povolání.
   Podle mých vlastních zkušeností byli v průběhu „normalizačních“ procedur vyhozeni z armády lidé kvalifikovaní a zkušení a na jejich místa často přišli lidé méně kvalifikovaní a méně zkušení. To si dovoluji tvrdit, ač jsem v té době už aktivním příslušníkem armády nebyl. Ale řadu důstojníků, kteří byli mými nejbližšími přáteli a o jejichž integritě a morálních vlastnostech nemám nejmenších pochyb, se stala obětí čistek. Také jsem znal mnohé z těch, kteří přišli na jejich místo.
   Tato změna v kvalifikační a zkušenostní úrovni byla přirozená. Vždyť základními hledisky, podle kterých se prováděly kádrové přesuny, nebyla hlediska kvalifikační a zkušenostní, ale hlediska vysloveně politická. Hlavním, tak zvaně politickým kritériem, byl postoj důstojníka k vojenskému zásahu některých států Varšavské smlouvy do vnitřních záležitostí země. Příslušníkem armády, vojákem z povolání, zůstal jen ten, kdo z vlastního přesvědčení bez výhrad schvaloval vojenskou intervenci některých států Varšavské smlouvy nebo se dokázal dovedně přetvařoval, že s ní souhlasí. Sám si více cením těch důstojníků, kteří schvalovali intervenci, jsouce přesvědčeni o její správnosti a nevyhnutelnosti, než těch, kteří ji schvalovali z oportunistických hledisek.
   Generál Pavel vlastní zkušenost z armády „přednormalizační“ nemá a nemohl mít. Přesto ve svém rozhovoru vynáší soud o tom, jak pojmy je „vlastenectví, čest, hrdinství“ kultivovala armáda předlistopadová, tedy v období celých čtyřiceti předlistopadových let (roky 1948-1989). Celé toto období zahrnuje do pojmu „dřívější režim“. To tedy znamená, že svá tvrzení opírá z velké části o argumenty „z druhé ruky“. Do vojenského gymnasia v Opavě nastoupil až v roce 1975, tedy v době, kdy už armáda byla „normalizována“. V době od svého nástupu do této školy až do příchodu k vojenským jednotkám uplynulo dalších osm let, kdy byl víceméně příslušníkem vojenských zařízení se zvláštním režimem, kterými vojenské školy jsou. Rozhodně to nezahrnuje celou armádu. Nicméně tato jeho, velice omezená, zkušenost ze služby v oné ČSLA, a nulová zkušenost z doby přednormalizační, jej zřejmě, podle jeho vlastního přesvědčení, opravňuje k tomu, aby obě armády porovnával i v takových sférách, jako jsou projevy vojenské cti, vlastenectví, hrdinství. Při tom nerozlišuje armádu „dřívějšího režimu“ na období přednormalizační a období normalizační. Ač to byly v jistém smyslu kvalitativně odlišné armády. Osobně se podivuji tomu, odkud se bere jeho domýšlivost soudit o něčem, co může znát jen z doslechu a v čem mu chybí vlastní zkušenost.
   Prezident republiky V. Klaus apeloval ve svém projevu, který měl na Severní Moravě u příležitosti 60. výročí konce druhé světové války, abychom na minulost nepohlíželi jinak než z pozic historických, to jest abychom minulost neinterpretovali jinak, než jak ji prožily miliony spoluobčanů. Nemělo by totéž platit i při pohledu na ČSLA?
   Co se týče mé osoby, pak jsem v přesně opačné situaci. Poměry v normalizované armádě a v armádě polistopadové neznám. Netroufl bych si tedy jakkoliv hodnotit to, jak na pojmy „vlast, čest, hrdinství“ pohlížejí dnešní vojáci a hlavně jak s projevují v jejich praktické činnosti. To, že dnes někteří z nich se účastní tak zvaných „misí“ v Afgánistánu, samo o sobě žádné důkazy o tom, že by se projevy jejich vlastenectví, hrdinství a vojenské cti zásadně odlišovaly od vojáků ČSLA, nepřináší. Na příklad jeden z nejzkušenějších letců ČSLA -místopředseda Svazu letců Ing Jiří Macura - charakterizuje motivaci, představy a ideály současných letců, především pilotů tak, že tyto především zajímá „kde budou sloužit, na čem budou létat, kdy budou posláni na zahraniční misi, s jakým rizikem a co za to…“ (podtrženo mnou)“. ( Ing Jiří Macura, „Zamyšlení nad 90. výročím“, Zpravodaj Svazu letců, číslo 49, srpen 2008). Lze něco takového hodnotit jako projevy vlastenectví? Pochybuji. Já v tom spíše vidím projev „žoldnerizace“ armády, vracející armádu někam do období třicetileté války. Rozhodně bych takové projevy či snahy nezařazoval mezi kvality, které potřebuje každá armáda. Nebyl to už sám velký Clausewitz, který psal, že „morální hodnoty mají ve válce to nejdůležitější místo“?
   Sám jsem službě v ČSLA věnoval 15 roků svého života (1949-1964), získal jsem kvalifikaci pilota II. třídy, absolvoval jsem s „červeným diplomem“, vysokou válečnou leteckou školu v SSSR (důsledkem toho bylo též, že jsem byl lege artis zbaven občanské spolehlivosti), prošel jsem řadou velitelských funkcí v bombardovací divizi, po patnáctileté službě jsem byl na základě politického rozhodnutí převeden do resortu dopravy, když jsem předtím, po tři poslední roky své služby v armádě, vykonával funkci náčelníka štábu 10. letecké armády.
   V době, kdy dnešní NGŠ si osvojoval první krůčky na tomto světě, jsem už, jako člověk nadělený vysokou odpovědností, musel řešit složité problémy spojené s výstavbou, přípravou a stmelováním štábu leteckého svazu. A to vše v době tak zvané „berlínské“ a „kubánské“ krize let 1961 a 1962, kdy válka s použitím jaderných zbraní byla téměř na spadnutí.
   Co se týče pojmů „hrdinství“, „vlast“ „čest“ zastává generál názor, že tyto pojmy byly v dřívějším režimu zprofanovány a staly se abstraktními. Implicitně to znamená, že byly profanovány a abstrahizovány i v době , kdy on i jeho otec v oné armádě sloužili. Je třeba totiž podotknout, že i jeho otec v ČSLA sloužil a podle slov, která vyslovil generál Pavel v jiném rozhovoru (A-Report č. 7), byl jeho otec „vojákem tělem i duší“.
   Když se hovoří o hrdinství, tak připomíná jednoho z hrdinů z filmu „Sedm statečných“. Konkrétně slova herce Bronsona, jež říká jednomu z chlapců vesnické komunity, kterou sedm statečných ochraňuje, proti Calverovým hrdlořezům, aby viděli hrdiny ve svých otcích, kteří „jdou každý den na pole, aby tam dřeli a živili tak svou rodinu“. Zastávám v tomto stejný názor s generálem.
   Na potvrzení svého názoru jsem však nemusel čekat na vynikající hollywoodský film „Sedm statečných“. Stačilo mi vzpomenout si svého otce. Ten jako dvacetiletý muž byl povolán v roce 1917 do První světové války. Z ní se pak, po jejím skončení vracel jako příslušník „Útočného sokolského praporu Italské domobrany“. Tedy místo toho, aby se z italské fronty vracel jako repatriovaný italský zajatec nebo jako příslušník poražené rakouské armády, vracel se jako muž, který projevil svůj postoj k vlasti tím, že dobrovolně vstoupil do italské domobrany.  Ta byla součástí nově se tvořivší československé armády. Později mu byl přiznán statut legionáře. Po návratu do osvobozené vlasti ještě rok sloužil na slovensko-maďarské hranici a pomáhal upevňovat tam hraniční režim nového státu. Po demobilizaci pak jako tovární topič rovněž každý den po celou dobu první republiky a Protektorátu odcházel do fabriky, kde rovněž jako topič u parních kotlů „dřel, aby uživil svou rodinu“.
   A proto bych se zeptal generála Pavla: „Nemyslíte, že je třeba, když už hledáte vzory hrdinství, hledat vzory statečnosti jen v amerických filmech? Nebylo by možné hledat vzory podobných hrdinů, třeba v ČSLA, ze které jste vzešel? Nebyli takovými hrdiny třeba stovky stíhacích pilotů Československé lidové armády, kteří chránili před vetřelci náš vzdušný prostor? Ti také dnes a denně přicházeli na svá letiště, usedali do svých strojů, aby v nich „proseděli“ v pohotovosti číslo 1 nepočítané hodiny?“ Co takové „sezení“ v pohotovosti č. 1 obnášelo? Bylo ekvivalentní dřině rolníků, kdesi na americko-mexickém pomezí?
   Podívejme se na to, co o takovém „sedění“ píše jeden z pilotů. „To vyžadovalo sedět v kabině letounu, který byl plně vybaven k provedení bojového úkolu, minimálně 8 hodin v průběhu ostré hotovosti. Sedět celou dobu bez možnosti pohybu nebo změn y posedu, stále jen na tvrdé části padáku, kterou byla duralová schránka s kyslíkem“. (Z knihy Jaroslava Šrámka, „Vzpomínky pilota“, Svět křídel, Cheb, 2010).
   Tito muži museli být připraveni ve dne v noci, za jakýchkoliv povětrnostních podmínek, okamžitě startovat proti narušitelům, a to i tehdy, kdy povětrnostní podmínky byly takové, že neměli jistoty, zda budou moci po splnění úkolu přistát a budou se muset katapultovat, mnohdy s malou nadějí na bezúhonné přežití? Měl generál Pavel na mysli, že i tato činnost oněch mužů, mnohdy už otců rodin, kteří takto sloužili své vlasti za „dřívějšího režimu“, přispívala k profanaci, tedy k zneuctění, znesvěcení pojmu „hrdinství“, „statečnost“? Přiznat toto, by však znamenalo podkopávat ideovou stavbu, kterou si vytvořil dnešní režim v podobě zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Chápu, že toto si NGŠ nemůže dovolit. Mohl by ale o těchto věcech raději mlčet!
   Generálu Pavlovi by snad nebylo třeba objasňovat, že se činnost těchto statečných mužů- strážců našeho vzdušného prostoru, odehrávala v dobách, kdy ve stejnou dobu, také nepřetržitě po dobu 24 hodin denně, směřovaly, až do určité čáry, kterou směli překročit až na výslovný rozkaz, k určeným cílům na území našeho státu jiní muži, kteří měli v pumovnicích na závěsech svých letadel zavěšenu munici takové ničivé síly, jež byla způsobilá přeměnit v „dýmající radioaktivní ruiny“ (termín, kterým operoval velitel strategického letectva USA generál Curtis LeMay) takové země, jakou bylo Rusko či země naše? Nebo dobombardovat naši zemi do doby kamenné, jak se jim to podařilo v Iráku v roce 1991? Tím se přece pyšnil v Ženevě americký ministr Baker v rozhovoru s tehdejším iráckým ministrem Tarikem Azísem. Za povšimnutí zde slouží jedna věc: představitel národa, jehož svědomí musí být zatíženo genocidou původního obyvatelstva Ameriky, genocidním vedením vietnamské války, se vyvyšuje nad národem, který žije v kolébce lidské civilizace, v dávné Mezopotámii, a svou technologickou převahu uplatňuje k tomu, že dobombarduje irácký národ do doby kamenné? Je možné si představit vyšší míru arogance?
   Či toto vše je jen propagandou? Nebo snad není pravdou, že existovaly plány v podobě SIOP-62, které toto vše měly realizovat, tedy plány, které do dnešní doby nebyly odtajněny a sotva někdy odtajněny budou? O existenci takových plánů se ve školách na Západě, které generál absolvoval,nic neučili?
   Ze slov generála jsem nabyl přesvědčení, že nedokáže docenit, nebo to nechce vidět a přiznat, že v jiné době, v jiné politické konstelaci, v jiných mezinárodních podmínkách, mohli v ČSLA sloužit také muži, kteří věděli, co to je vojenská čest a pro které tato země nebyla jen zemí, kterou spravovala, podle soudu jiných povýšenců, „zločinná a zavrženíhodná“ organizace, ale pro které tato země byla jejich vlastí, které bylo vyhrožováno, která byla zastrašována či odstrašována, že tedy země, kterou bránili, byla něčím mnohem cennějším, než kterýkoliv politický režim, současný nevyjímaje. „Patria communis est parens omnium nostrum.“ Tak se na pojem „vlast“ díval jeden z velikánů římské kultury M.T.Cicero.
   Vojenskému profesionálu, jakým je NGŠ Pavel, musí být jasno, že použití zbraní hromadného, a v případě termojaderných zbraní totálního, ničení, kterými nám neustále bylo vyhrožováno, by znamenalo ničení všech. To nejsou zbraně, které by dokázaly odlišit komunisty od antikomunistů, demokraty či liberály od diktátorů. Eo ipso: ten, kdo čelil nebo učil se čelit použití takových zbraní, nemůže být označen za člověka, který by profanoval takové pojmy jako je hrdinství, čest, vlast či který by jen poskytoval oporu totalitnímu režimu.
   Tím, co říkám, nechci idealizovat ČSLA a nechci podceňovat vojáky, kteří působí třeba v afgánské misi (ve středověku byly podobné mise nazývány „křížovými výpravami“). O tom, že Češi jsou dobrými vojáky není třeba chodit do středověku, ani do bývalé Jugoslávie či do dnešního Afgánistánu. O tom získali kladné mínění jiní, počínaje B. Mussolinim přes carské generály a politiky, až k W. Churchillovi. Konec konců ani A.Hitler v rozhovorech se svými spolustolovníky se tím netajil a proto až do posledních chvil nacistické říše odmítal dát souhlas k tomu, aby Čechům byla svěřena zbraň, s výjimkou snad vládních vojáků, tedy nikoliv na frontě.
   Stejně jako dnešní armáda není podle slov generála „spolkem svatých“, tak ani ČSLA nebyla takovým spolkem. Avšak zasluhuje si při nejmenším stejnou úctu a respekt, který je požadován pro armádu dnešní. Opak se však má stát pravdou. Má se to stát tak, že bude stokrát opakována lež? Osobně pochybuji, že na této planetě ještě existuje nějaký jiný stát, který by na část tradic své armády pohlížel stejným způsobem, jako to razí dnešní ministerstvo obrany ve své „Bílé knize“? Na tvorbě které se, jak jsem se dočetl na Internetu, podílel i generál Pavel.
   Co se pak týče tak zvané profanace pojmu „vlast“, ke kterému došlo podle generála Pavla v minulém režimu, tak soudím naopak, že dnes je pojem „vlast“ více zprofanováván tím, že jsou naše bojové jednotky, na které i já jako důchodce přispívám svými daněmi, posílány ne tam a tehdy, když je ohrožena naše vlast, ale tam, kam je posílá naše politické vedení podle přání jiného politického vedení. Nikoliv tedy na základě odborného hodnocení, které by vypracovaly příslušné složky, jako je třeba generální štáb armády. Rozdíl od doby minulé spočívá jen v zeměpisném místě, kde jsou činěna zásadní politická rozhodnutí, kterým se pak naše politické vedení víceméně servilně podřizuje. Co dříve byla Moskva, to je dnes Washington nebo Brusel.
   Mohu souhlasit s názorem novopečeného náčelníka Generálního štábu, že armáda, včetně svého generálního štábu, je vykonavatelem politických rozhodnutí. Mám snad věřit tomu, že se tím vyčerpává úloha Generálního štábu? V každém státě, který má svou armádu, je a musí být nejvyšší její složka, ve většině případů tedy generální štáb, také orgánem, který nejen realizuje to, co od něho požaduje politické vedení. Pokud současně nebo dokonce s předstihem nepřipravuje pro politická místa odborně fundovaná hodnocení, závěry a doporučení, na jejichž podkladě pak rozhoduje politické vedení státu, pak je jeho existence zbytečná.
   Nedělám si iluze o tom, že v době Varšavské smlouvy byl nějaký ideální stav, pokud se týkalo hodnocení vojensko-politické situace a přípravy odpovídajících rozhodnutí. Určitě míra servility našeho politického vedení a v návaznosti i nejvyšších vojenských špiček vůči příslušným orgánům v Moskvě byla vysoká. Názorně se to projevilo v době kubánské raketové krize. Nezaznamenal jsem jediný signál, který by ukazoval na to, že zásadní rozhodnutí, která v té době činilo sovětské velení, byla konzultována či připravována ve spolupráci s námi. A to i přesto, že bychom možné důsledky nesli všichni, neboť při neúspěšném řešení této krize by byla následovala všeobecná jaderná válka. Konkrétní zážitky možných důsledků, aniž jsem tehdy znal všechny souvislosti, jsem jako náčelník štábu 10. letecké armády v oněch třech podzimních měsících roku 1962 pociťoval dnes a denně.
   Totéž ale platí, podle mého soudu, i o americké straně. Ač jsem o kubánské raketové krizi prostudoval řadu materiálů i západní provenience, nezaznamenal jsem také jediný doklad toho, že by prezident Kennedy se svými nejbližšími spolupracovníky, se choval odlišně od moskevského vedení, a že by jeho rozhodnutí, která, spolu s rozhodnutími sovětského a kubánského vedení (tady se opírám o názor McNamary), přivedla svět na okraj propasti globální jaderné katastrofy, byla činěna způsobem, který vyzdvihuje generál Pavel ve svém rozhovoru. Jak mám věřit tomu, že by se to dělo nyní? Jak mám věřit tomu, že by kterýkoliv z třech členů Aliance, kteří vlastní jaderné zbraně, se radil se všemi svými spojenci zda, kdy a jak své zbraně použije? Dovede si někdo představit třeba „Francii sladkou, hrdý Albion, které jsme tak milovali“, že by se snížili k tomu a radili se s námi, když nadejde čas dělat zásadní rozhodnutí, jež se budou dotýkat jejich životních velmocenských zájmů? Nebyl to prezident Chirac, který už jednou napomínal naše představitele, aby „raději mlčeli“? Budou se s námi radit vždy, když jejich eventuelní rozhodnutí k použití jaderných zbraní přivolá i na své spojence odvetu protivníka, který by takovému použití dovedl čelit? A takový protivník existuje! A jak to, že stále jen slyšíme o jednáních ke snížení jaderných zbraní mezi Moskvou a Washingtonem a proč nejsou taková jednání vedena mezi Moskvou a Paříží či Londýnem? Ti rovněž vlastní stovky jaderných zbraní. Proti komu je drží v pohotovosti. Vždyť nebezpečí sovětského komunismu, kterým to obhajovali v minulosti, už pominulo! Ostatně: cožpak lze vůbec mluvit o nějakém velení armádám v reálně běžícím čase v době krize či války, jestliže by byly zachovávány procedury, o kterých hovoří? Není to všechno zase jen, do hezkých slov balená, propaganda?
   Proč bychom měli věřit tomu, že už nejsme zase jen rukojmími těch, kteří o použití těchto zbraní v Paříži, Londýně, Washingtonu budou rozhodovat, ač důsledky poneseme i my. Proč bychom tomu měli věřit, když jsme jako občané nebyli ani dotázáni, zda souhlasíme s připojením se k Alianci, ve které tři členové tyto zbraně vlastní, a kdy budou možná autonomně rozhodovat o jejich použití při aplikaci článku č. 5 Smlouvy?
   Když už generál Pavel, z pozice své nové funkce, hovoří o věcech, jež za jistých situací mohou mít zásadní význam pro život či smrt tohoto národa, tak by nám měl vysvětlit a přesvědčit nás, proč bychom najednou měli věřit bezmezně těm, kteří snovali plány podobné plánu SIOP-2, či těm, jichž předchůdci „ponechali v roce 1938 Československo na pospas osudu“ a kdy v důsledku jejich činnosti „doznaly zdrcující porážky rytířskost, čest a soucítění s malým národem“ (uvozuji slova W.Churchilla z díla Druhá světová válka.I-.díl., strana 289, Lidové noviny, Praha, 1992). Kde se najednou u nich vzala rytířskost a čest, o které možná jsou vedeny učené přednášky na školách, které generál Pavel absolvoval, ale jež se nějak zvlášť neprojevují v mezinárodní politice? Cožpak na příklad válka proti Iráku, pro kterou tak horoval Tony Blair, tedy představitel země, jež v roce 1938 ztratila podle W. Chuchilla čest, nebyla odůvodňována lží, že Saddám Hussain vlastní zbraně hromadného ničení? A tak dále a podobně!
   Pisatel těchto řádků, ač má stále hodnost plukovníka v záloze, už dávno nepodléhá povolávací povinnosti. Stále však si zachovává důstojnost a čest vojáka, který patnáct roků poctivě, svědomitě, bez ohledu na osobní pohodlí a čas, často i na úkor vlastní rodiny, se věnoval československému vojenskému letectvu, a který tedy z vlastní zkušenosti ví, že tvrzení generála Pavla, že v armádě, ve které sloužil, byly zprofanovány takové pojmy, jako je „vlastenectví, čest, hrdinství“, není nic jiného, než ideologické klišé a…