O JEDNOM VELMI AKTUELNÍM ROZHOVORU

O JEDNOM VELMI AKTUÁLNÍM ROZHOVORU


   Jednašedesátiletý poslanec Evropského parlamentu, člen Demokratické strany, italský sociolog a politik Giuseppe Arlacchi, poskytl ruským elektronickým novinám «Столетие» rozhovor na téma „tvorba míru a NATO“. Rozhovor byl uveřejněn na stránce http://www.stoletie.ru/politika/pino_arlakki_nato_zanimajetsa_mifotvorchestvom_724.htm dne 4.7.2012.

   Soudím, že by se nad jeho slovy měli zamyslet, případně vyvodit i potřebné závěry z takového zamyšlení se, i lidé, kteří u nás koncipují a realizují zahraniční politiku a i ti naši spoluobčané, kteří se ucházejí či hodlají ucházet o prezidentský úřad. Od nich bych dokonce očekával, že k vysloveným otázkám zaujmou jednoznačné stanovisko. Vždyť prezident republiky je podle Ústavy osobou, která zastupuje stát navenek a která sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, a má tudíž významné místo v tvorbě a realizaci zahraniční politiky státu. Od jeho postojů a činnosti bude tedy zahraniční politika státu významně záviset.
   O tom, že tomu tak skutečně je, už dali nedvojsmyslně najevo i dva uchazeči o úřad prezidenta – Jan Fischer a Přemysl Sobotka. V rozhovorech, které poskytli „Právu“, a jež byly uveřejněny v deníku dne 30. června a 7. července 2012, se zcela jednoznačně vyjádřili k tomu, s kým jsou ochotni, v podobě jimi jmenované vlády, při tvorbě zahraniční politiky spolupracovat.
   Z odpovědí Giuseppe Arlacchiho jsem vyjmul ty myšlenky, které se mi jeví pro naši zemi nanejvýš aktuelní. Osobně jsem byl v jisté části diskuzí počátkem devadesátých let angažován. První zakladatel dvouměsíčníků Listy Jiří Pelikán, svého času rovněž poslanec evropského parlamentu, mi v roce 1994 psal, že byl můj článek „Myslí už sovětští generálové nově“ byl použit prezidentem Cossigem v debatě, která v devadesátých létech minulého století probíhala v Itálii o tajných jednotkách NATO „Gladio“ (slovo odvozeno od latinského „gladius“, tedy „meč“). V jakém smyslu byl můj článek použit, jsem se, bohužel, nedozvěděl. Zdá se však, že jednotky „Gladio“ byly by v případě války použity jako svým způsobem partyzánské jednotky v týlu sovětských vojsk, či vojsk Varšavské smlouvy. Inspirace východní německo-sovětskou frontou a boji Titových partyzánů je zřejmá Také ale měly posloužit k řešení vnitropolitických krizí v případě ostrého vychýlení se situace vlevo. Pak že NATO byla od počátku jen obrannou organizací! Arlacchi však tvrdí, že ani otevření archivů po pádů komunismu nepotvrdilo záměry Mosky zachvátit Západ. Tyto tajné jednotky NATO byly vytvořeny na základě, od samého počátku vykonstruovaných a lživých, skutečností. Mnoho autorů dnes dokazuje, že vojenská moc Američanů byla již tehdy v Evropě tak silná, že se v Bruselu, tedy v hlavním stanu NATO, nikdo vážně neobával napadení ze strany SSSR.
   Arlacchi rovněž projevuje nesouhlas s americkými politiky, kteří tvrdili, že studená válka představovala období míru. Naopak: kultivace údajné „sovětské hrozby“ vyvolala mnoho vojenských konfliktů. Války však byly vedeny rukama „třetích“ zemí. V mnoha zemích se odehrávaly velké teroristické akce a vojenské puče.
   Podle dokumentů „Gladio“ byla za jednu z hrozeb považována Italská komunistická strana. To navzdory tomu, že se vzdala revolučních metod svého boje, že měla velkou autoritu, že v době války bojovala společně s hnutím „Odporu“. „Rudé nebezpečí“ v Itálii- to byl rovněž mýtus. To říká Arlacchi jako člověk v Komunistické straně Itálie neangažovaný, ač je z toho někdy podezírán. Na příklad když přišel v roce 1997 do funkce v OSN, tak jej představitel USA Wiliam Richardson obvinil, že je komunista. Řekl jsem mu, že není a že by bylo velice obtížné vysvětlovat mu, proč je mu to dokonce líto. Připomněl Američanovi, jak se IKS zasloužila o demokracii v zemi. V době, kdy agenti „Gladio“ prováděli v šedesátých a sedmdesátých letech teroristické akty, tak v té době se komunisté aktivně zúčastnili výstavby demokracie“.
   NATO podle Arlucchiho neustále zveličuje ohrožení bezpečnosti v těch zemích, jež jsou jeho členy. Filosofie této organizace spočívá v tom, že vždycky někde existuje silný nepřítel, který chce ovládnout celý svět. Jakmile zanikl Sovětský svaz, jakožto „zlo“ stvořené Severoatlantickým blokem, okamžitě vy vstal před NATO obrovský problém. K řešení tohoto „problému“ hledá nového nepřítele, byť menšího kalibru. Takového virtuálního nepřítele si pak vytváří tím, že se vměšuje do cizích věcí. Vždyť největším problémem pro NATO dnes je potřeba zdůvodnit svou existenci. Dnes již všichni chápou, že poté, kdy přestala existovat Varšavská smlouva, vyvstává zákonitě otázka: proč nadále existuje Aliance? V Bruselu jsou dnes zaměstnáni nejvíce problémem jak najít a vytvořit pro sebe hrozbu.
   Podle poslance Arlacchiho neexistují dnes hrozby, které by existenci NATO ospravedlňovaly. Boj s terorismem je třeba vést ne tanky, ne letadly, ne ponorkami. Takový boj musí vést specielní služby či policie. My v Evropě přece neočekáváme jakékoliv napadení. Proto jsou téměř ve všech zemích snižovány rozpočty na obranu. Není daleko doba, kdy nám občané dají otázku: proč máme dávat své peníze na boj s mýty?
   Arlacchi se kromě jiného odvolává i na Halforda Johna Mackindera, anglického geografa. Ten je rovněž považován za otce geopolitiky a geostrategie (1861-1947). Mackinder svého času tvrdil, že spojenectví Ruska se zbytkem Evropy by mohlo vytvořit nejmohutnější světovou alianci. Proto také je dnes něčemu takovému ze strany USA kladen největší odpor. Arlacchi tvrdí, že to je také hlavní důvod, proč ideolog USA Zbygniev Bržezinskij tomuto tématu věnuje maximum pozornosti. V tom totiž spočívá dnes největší starost amerických stratégů. Proto se také Američané snaží provokovat Rusko a „odříznout“ je od Evropy.
   Poslanec Arlacchi také soudí, že studená válka nebyla bitvou kapitalismu s komunismem, ale reálným jejím cílem bylo Rusko. Titíž lidé, kteří vystupovali aktivně proti Sovětskému svazu, vystupují dnes proti Rusku. Tedy proti zemi, která oplývá přírodními zdroji. Právě proto kladou překážky sblížení Evropy a Ruska. Tento antagonismus Ruska a Evropy má své křeny hluboko v minulosti, což vše přináší světu ohromné škody.
   Propaganda NATO je velice efektivní a daří se jí vytvářet nepřítele i tam, kde žádný neexistuje. Tyto natovské mýty však stále ještě nacházejí ohlas u mnoha lidí ve světě.
   Je pochopitelné, že ti lidé, kteří mají v NATO velice dobře placenou práci, se budou snažit si tuto práci udržet i tehdy, kdy už se sami přesvědčí, že jejich existence žádný význam nemá.Jejich permanentním úkolem a povinností je nacházet nové a nové hrozby. Je docela možné, že vojenskou hrozbou se stane i nedostatek pitné vody na zeměkouli.
   „Věřme tedy tomu“, říká poslanec Evropského parlamentu Giuseppe Arlacchi, že „lidé v NATO dnes nejvíce trpí bolestmi hlavy, které jsou důsledkem toho, že musí stále hledat nové a nové hrozby“.