ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.12.POKRAČOVÁNÍ

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM.
12. POKRAČOVÁNÍ

KRÁTKÁ HISTORIE 25. BOMBARDOVACÍHO PLUKU, JAKOŽTO OBRAZ HISTORIE BOMBARDOVACÍHO LETECTVA POÚNOROVÉ ÉRY VOJENSKÝCH DĚJIN LET 1951-1965

   Rád bych demonstroval osudy bombardovacího letectva Československé lidové armády na jedné jeho části – na 25. pluku. Tento pluk jsem jako obraz vybral proto, že existoval jako součást vojenského letectva nejdéle, i když byl v nové podobě založen o několik měsíců později, než byl pluk, nesoucí číslo 24. Avšak představoval bombardovací letectvo ČSLA po celou dobu existence tohoto druhu letectva v letech 1951-1965, tedy čtrnáct let.
   Pluk byl formálně zřízen nařízením velitele letectva čj. 0016763 ze dne 10.listopadu 1951. Dekretem prezidenta republiky (číslo rozkazu 069) z 5.10.1952 mu byla propůjčena bojová zástava a téhož dnem předána pluku. Předal ji pluku zástupce velitele letectva generál Reindl. Dalším formálním aktem pak bylo založení vojenské kroniky pluku. Ta byla započata 1. června 1954 a ukončena 30.6.1965.
   Myslím, že pro náš rozhovor nemá smysl podrobně líčit, čím vším prošel pluk od svého založení do doby, kdy byl zrušen. Tento poslední akt se odehrál 19.5.1965. Tehdy byl podepsán dokument mající jednací číslo 0016101-OMO. Jím byl 25.bombardovací letecký pluk zrušen. V té době už byl pluk jediným útvarem vojenského letectva, který reprezentoval taktické bombardovací letectvo. 46 letecká divize a 24. a 29. bombardovací pluk byly zrušeny již dříve.
   Posádkou pluku byly nejprve Hradčany u Mimoně, respektive letiště, které tam bylo vybudováno. Později se jeho posádkou stal Přerov, respektive letiště u obce Bochoř, nedaleko od Přerova.

Čím byla vyvolána změna dislokace onoho pluku?

   To je ze zpětného pohledu velice zajímavá otázka. Je opravdu na místě se ptát: proč byl pluk zřizován na letišti Hradčany, kde tam byl předtím zřízen 24. pluk, a kde bylo také zřízeno velitelství 46. divize? Když po poměrně krátké době jen několika let, tedy po necelých čtyřech letech, jsou oba pluky i velitelství divize přesunuto do Přerova? Podrobné vysvětlení všech těchto kroků, které by se opíralo o dokumenty, neznám. Neměl jsem možnost prostudovat dokumenty zdůvodňující všechny tyto přesuny. To je nakonec práce pro erudovaného historika, nikoliv pro laika.
   Sám si to vysvětluji neujasněností koncepce, která se projevila na nejvyšších místech armádního velení, především v Generálním štábu. Respektive existencí něčeho, co lze koncepcí těžko nazvat. Tato neujasněnost možná vyplývala z toho, že nebylo jasné, jakými letadly bude pluk vyzbrojen. Jistě i tím, jaké informace byly k dispozici a jakým způsobem se s nimi nakládalo. Vždyť ze zákládajících dokumentů vyplývá, že se uvažovalo o vyzbrojení pluků letouny Tu-2, tedy letouny s pístovými motory. Avšak nakonec ani tyto letouny nebyly dodány. Už to, co předcházelo samotnému rozhodnutí vyzbrojit divizi letouny Siebel C-3, o jejichž bojovém použití, jako o bombardovacích letounech ve válce, která možná byla na spadnutí, mohl uvažovat jen fantasta, by si vyžádalo samostatného prostudování. Asi už nikdo dnes není s to všechny okolnosti takového rozhodnutí objasnit. Zajímalo by to vůbec někoho? Bylo by možné se z toho poučit? Potřebuje vůbec někdo takové ponaučení?
   A když se nakonec ukázalo, že bombardovací letctvo nebude vyzbrojeno ani letouny Tu-2, ale proudovými bombardovacími letouny IL-28, tak se ukázalo, že pro výcvik posádek na těchto letounech není letiště v Hradčanech, v důsledků nejbližšího okolí vhodné. Tak bylo nakonec rozhodnuto přesunout pluky do Přerova, kde mohl pak být zahájen výcvik na tryskáčích. Tak nám to alespoň bylo vysvětlováno. Možná však zde hrály významnější roli i jiné faktory.

Které faktory míníte?
   Myslím tím to, že se teprve postupně začínalo vyjasňovat, na jakou válku se vlastně má náš stát připravovat. Jakou úlohu bude v eventuelní válce hrát náš stát a jakou armádu ke splnění této úlohy musí mít.
   V roce 1955 byla založena Varšavská smlouva, a do všech těchto otázek už začali hovořit jiní lidé, než jen pracovníci československého generálního štábu a velitelství letectva. Také se už otevřely dveře pro nákup, v té době moderních letadel, proudových Il-28: tedy letadel s jinými takticko-technickými vlastnostmi, s jinou taktikou jejich použití, s jinými zásadami pro dislokaci frontového bombardovacího letectva.
   To vše mělo obrovské dopady i do jiných oblastí, než jen do oblasti bezprostředně vojensko-odborné.

Které oblasti máte na mysli?
   Uvědomte si, prosím, že velkou část příslušníků leteckého personálu, včetně personálu technické obsluhy na zemi, tvořili vojáci z povolání. Letectvo té doby už v podstatě přešlo do stadia profesionální armády. Bylo nutno tedy jinak řešit sociální otázky příslušníků divize, především pak bytovou situaci. V Mimoni, v sousedství hradčanského letiště, se rozeběhla rozsáhlá bytová výstavba. A taková akce má svou setrvačnost. Trvá to jistou dobu, než se z klidu projekčních kanceláří dostane do stavebních podniků a trvá pak delší dobu, než lze postavit potřebné množství bytů k ubytování vojáků z povolání. A postupně byly slučovány rodiny, vojáci z povolání ze svobodáren se stěhovali do přidělovaných bytů.
   A když tato stránka sociálního života letců byla jakž takž vyřešena, přichází rozkaz pro redislokaci do Přerova. A celá historie se opakuje. Tam se rozbíhá bytová výstavba, vojáci z povolání, kteří mezitím dojíždějí ke svým rodinám do Mimoně, se postupně stěhují do Přerova, rodiny se slučují, pro letce se tak vytváří potřebné rodinné a sociální zázemí, aby nakonec, když je to vše víceméně ukončeno, dochází k postupnému rušení bombardovacích pluků.
   Dovede si někdo představit, či spočítal už vůbec někdo, kolik jen toto vše stálo? A máte tady hned, alespoň přibližnou, představu o tom, k jakým důsledkům vedla ona politika „uzbrojování“, do které se nechal Sovětský svaz, a my s ním, vmanévrovat a to jen pod tlakem všemocného strachu z atomové války!

Nepřeceňujete celou situaci, když hovoříte o tom, že se to vše dělo pod strachem z války? A když tak vinu za vše v podstatě svalujete na někoho druhého?

   Zdaleka ne. Bylo tady jistě mnoho našich vlastních chyb, mnoho nekompetentnosti v práci, mnoho nekvalifikovaných rozhodnutí. Byl tu samozřejmě nejen strach z možné války, ale i strach z „načalstva“. Vůbec nehodlám svalovat na jiné, a šetřit své.
   Právě v těchto dnech jsem si znovu vzal do ruky ruské vydání knihy „Brighter Than A Thousand Suns“. Kniha vyšla v nakladatelství Harcourt, Brace and Company, v New Yorku v roce 1958. Autorem je Robert Jungk. Knihu mám v ruském překladu. Uvedu vám poslední dvě věty z oné knihy.
   Cituji: „Autor této kroniky nechce riskovat tím, že by se zabýval prorokováním. Jen kreslí jistý obraz v naději , že přinese také něco do polemiky, která nás, možná, zavede do budoucnosti, jež bude zbavena strachu“. Ano, posledním slovem jeho knihy je slovo „strach“. Ano byl to strach, který ovládl všechny, kdož byli svědky prvého výbuchu atomové pumy v Novém Mexiku v červenci roku 1945. Na prvním místě to byli vědci, kteří pomohli tomu, aby tyto, až dosud utajené síly vesmíru, se dostaly na světlo boží, kdo byl zachvácen tímto strachem. A po této zkoušce, po použití dalších dvou pum v Hirošimě a v Nagasaki, se po Američanech, kteří toto vše začali, i Rusové, Francouzi, Angličané, Číňané, Indové, Pakistánci a další vrhli, jako rozumu zbavení, do vyzbrojování se jadernými zbraněmi, do jejich zdokonalování a hromadění.
   A tento strach ovládal celý zbytek XX. století, a který se přenesl, ať si to připouštíme či nikoliv, i do století XXI.! A nic na tom nemění skutečnost, že tyto prostředky hromadného a absolutního ničení jsou zatím jen v rukách těch „hodných“!
   Myslím, že nemá smysl vypočítávat, co vše, hodné paměti, se za oněch 14 roků existence bombardovacího letectva, jak je prezentuji na příkladu 25. bombardovacího pluku, událo. Nikdo také nedokáže kvantifikovat, kolik fyzických a duševních sil bylo potřebných k tomu, aby bylo dosaženo takového stupně vycvičenosti, který by byl, v případě války, dával jisté záruky toho, že se příslušníci tohoto pluku, této divize, nebudou muset za výsledky své práce, svého úsilí, hanbit.
   A kolik to vše stálo, to nechť spočítá někdo jiný, kdo se bude zabývat kvantifikací toho, co naši zemi stála „studená válka“, co nás stálo ono „uzbrojování“, kterým je kdosi ochoten se stále pyšnit. Možná, že po provedení takových výpočtů, bude i v jiném světle vyhlížet „nedostatek banánů a pomerančů“, jimiž tak často argumentují mnozí dnešní politikové, ve snaze očernit paušálně celou minulost. A určitě by i jinak vyznělo i srovnávání životní úrovně naší země se životní úrovní těch zemí, které na studené válce přímo neparticipovali a svou armádu buď vůbec neměli nebo jen v minimálním rozsahu, který jim dovolily vítězné státy.

Jakého stupně vycvičenosti tento pluk dosáhl?
   Před zrušením pluku byly všechny jeho osádky vycvičeny tak, že byly schopny plnit bojové úkoly prakticky za všech povětrnostních podmínek ve dne i v noci. To odpovídalo úrovni letců I. třídy podle tehdejších norem. Tato úroveň vycvičenosti zajišťovala, že každá posádka byla schopna bombardovat určený cíl pomocí optických i radarových palubních zaměřovačů a pomocí systému RYM.

Co to byl onen systém RYM?
   Byl to radiotechnický systém sestávající ze dvou pozemních stanic a palubního počítače, který byl spřažen s autopilotem a bombardovacím zaměřovačem. Výcvik v bombardování se uskutečňoval na polygonu Libavá. Tam byly vytýčeny cíle. V jisté vzdálenosti od cílového prostoru se nacházely dvě pozemní stanice systému: jedna v prostoru Sečské přehrady na Chrudimce a druhá u Klentnice (asi 3 km severně Mikulova). Příjem signálu od kterékoliv z těchto stanic, umožňoval, byl-li převeden na příslušné ukazatele v kabině letce, udržovat přesnou vzdálenost letu od stanice. Stanice u Sečské přehrady byla od cílového prostoru vzdálena cca 135 km. To znamenalo, že let, kdy byla udržována stálá vzdálenost od této stanice, byl v podstatě letem po přímce a mohl tedy být ztotožněn s letem po bojovém kurzu. Bojovým kurzem se nazývala ta část letu, ve které byl proveden odhoz pumy. A vypočítaná vzdálenost od druhé stanice, což byla v daném případě stanice u osady Klentnice (cca 105 km vzdálené), pak mohla představovat bod, ve kterém byla uvolněna puma, zavěšená v pumovnici. A po otevření pumovnice a po uvolnění závěsů, ve kterých visela puma, vytvářely její dráhu už jen setrvačná síla a gravitace.
   Použitím tohoto systému k bombardování bylo možno dosahovat přibližně stejných přesností, jako s použitím optického zaměřovače. Sám jsem v roce 1959 provedl několik bombardování s použitím systému RYM. Při třech z nich dosáhla má osádka úchylky od cíle o velikosti 50 m.
   Snad ještě jen krátká poznámka o výcviku v bombardování s použitím tohoto systému. U divize byl také jeden letoun Il-14, na kterém byl tento systém instalován a na jehož palubě byl prováděn počáteční výcvik.
   Nemohl bych si odpustit, kdybych nezaujal stanovisko k použití takového systému ve skutečných bojových podmínkách. Jen stěží jsem si dovedl představit zřízení a používání takového systému v podmínkách války. Jen přemisťování a instalace pozemních stanic, aby to umožňovalo bombardování cílů v pásmu frontu, by představovalo nesmírně obtížnou a těžko realizovatelnou variantu použití frontového bombardovacího letectva. Skoro si myslím, že lidé,kteří něco takového vymýšleli, ještě žili myšlením První světové války, kdy vojska celé roky byla v dotyku s nepřítelem, kdy armády prováděly minimum manévrů. Ale v podmínkách soudobých, manévry přesycených, bojových akcí? To už jsem si představit nedovedl. Je také zajímavé, že v Moninu jsme se o použití tohoto systému ani nic neučili.

S jakými myslíte pocity, přijali příslušníci pluku zrušení pluku, kterému jistě věnovali velké množství svých sil a které jistě vytvořilo i jistý vztah k této zbrani?

   Nemohu podat svědectví, které by se opíralo o nějaký hluboký sociologický průzkum. Mám jen dílčí poznatky ze setkání či z kontaktů s některými z ještě žijících příslušníků. Jsem velice rád, že jsem se nesetkal s nikým z oněch mužů, kteří tvořili kádr bombardovacího letectva, který by nepociťoval při nejmenším uspokojení z toho, že mohl u takové zbraně sloužit. A to navzdory masivnímu znehodnocování tohoto období současnou propagandou, i navzdory mnohdy opovržlivým úsměškům, které, na adresu těchto mužů, vysílají lidé, jakou byla, naštěstí jen efemérní, ministryně obrany.
   Jsem přesvědčen, že každý příslušník bombardovací letecké divize může být hrdý na to, co bylo vykonáno ve prospěch této země, že nikdo z jejích příslušníků se tedy nemusí hanbit za to, čím přispěl k bojeschopnosti československého letectva, že se nemusí hrbit před lidmi, kteří z ideologických pozic a ve své, až nebetyčné, aroganci, by dnes chtěli celé toto období spláchnout do zapomnění a totálně je vyškrtnout z historie.
   Jsem přesvědčen, že nikdo z těchto mužů nemusí žárlit na jinou skupinu mužů stejné generace, kteří v té době zrazovali svou vlast, byli ochotni sloužit těm, kteří jí hrozili zničením a „dobombardováním do jeskynní éry“, a kteří jsou dnes vynášeni na piedestal a vyznamenáváni.
   Naštěstí historie je trpělivá a dříve nebo později postaví věci na správná místa.

Nezlobte se, ale teď jsem dobře nerozuměl vašim slovům o lidech, kteří zrazovali svou vlast a pomáhali těm, kteří nám, podle vás, hrozili zničením. Mohl byste mi to vysvětlit?

   Milerád. Zcela chápu, že jsou v naší zemi lidé, bohužel, také jsoucí mými spoluobčany, kteří by nejraději celé období studené války a naší účasti v ní, „spláchli“ do černé díry mlčení nebo zapomnění. Ale fakta zůstanou fakty i tehdy, jestliže o nich nebudeme hovořit. Pravdou přece je, že po celou poválečnou dobu, v podstatě až do roku, kdy se náš stát rozhodnutím politického vedení stal členem aliance Severoatlantické smlouvy, jsme stáli na určité straně fronty této studené války. Nechci vůbec diskutovat otázku proč se tak stalo a zda to, z dnešního pohledu bylo nutné a správné. Prostě to byl historický fakt.
   A tato válka nalézala své vyjádření i v příslušných válečných plánech, které byly, jistě na obou stranách, zpracovávány. Nikdo snad není schopen popřít, že naše země, její nejdůležitější politická, hospodářská centra a vojenské či zbrojní objekty, představovaly v těchto plánech cíle úderů těmi nejničivějšími prostředky. Myslíte, že jen náhodou píše historik Josef Fučík, že třeba americký plán SIOP-62 dosud nebyl odtajněn a že pravděpodobně nikdy ani odtajněn nebude? Tak jak to stihlo i jiné plány?
   A teď, prosím, uvažujte, na základě čeho se takové plány zpracovávají. Určitě jedním ze zdrojů informací, které slouží takovému účelu, je zpravodajská síť, kterou protivník má či měl na našem území. Jen na základě přesných informací o protivníkovi může vojenský plánovač definovat cíl, aby jeho úder byl maximálně efektivní.
   Cožpak už při atomovém bombardování Japonska nebyl jeden z velitelů létajících pevností, tuším že ten, který bombardoval Nagasaki, dotazován velícím generálem, zda si je vědom toho,kolik puma, kterou nese jeho letoun, stála. A když ten odpověděl, že ví, tak dostal pokyn, aby se staral, aby byl úkol proveden co nejlépe. Jinými slovy, aby prostředky vložené do výroby takové pumy, přinesly maximální návratnost. Je vám srozumitelná má argumentace?

Jistě že je, ale to jistě není konec vašim úvahám.
   Máte pravdu. Já jen to domýšlím do našich dnů. V roce 2011 přijal náš parlament Zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu číslo 262/2011Sb. Zákon signoval též prezident republiky Václav Klaus. V § 3 tohoto zákona se, kromě jiného, praví, že „formou odboje a odporu proti komunismu se rozumí též….spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu…“. To tedy prakticky znamená, že i ten, kdo „zahraničním službám demokratických států“ dodával informace, které mohly posloužit k určování cílů pro atomové bombardování, si zaslouží být v duchu onoho zákona oceňován. A to přesto, že mohlo jít o použití zbraní hromadného ničení. Podtrhuji slovo „hromadné“. Čili: tyto zbraně při svém použití neničí jen ty, kteří představovali komunismus v naší zemi, ale bez výjimky všechny, kdož by se byli dostali do okruhu účinků atomového výbuchu: jeho světelného záření, „jasnějšího, než tisíc Sluncí“, jeho tlakové vlny, jeho pronikavé radiace. Neznám druhý stát na světě, který by vyznamenával, byť ex post, lidi, kteří by napomáhali zabíjení a ničení vlastních spoluobčanů!

Nepřehlédl jste, že se v této formulaci zákona hovoří o zpravodajských službách demokratických států?
   Nepřehlédl, protože zde nehraje žádnou roli to, zda je stát, kterému jsou informace zpravodajského charakteru dodávány, demokratický či nikoliv. Jako voják se musím dívat jen na to, zda je to stát spojenecký, neutrální či nepřátelský. Je-li stát, kterému jsou cestou jeho zpravodajských služeb dodávány informace, umožňující útok proti mé zemi, pak dodávání informací takovému státu je vlastizradou a jako taková se trestá tím nejvyšším trestem. Tak tomu bylo za celou lidskou historii. A nemůže to být jinak posuzováno ani v době dnešní.
   Cožpak Spojené státy americké nebyly v roce 1945, kdy použily poprvé atomových zbraní , demokratickým státem? Je-li má země ve válce s nějakým státem, pak nerozhoduje to, zda je to válka studená či horká, pak také nezkoumám, zda ten stát je demokratický či nikoliv. Tak jako to nezkoumali a nezkoumají vojenští plánovači. Je přece ohrožena má země, má vlast, tedy něco, co nepodléhá ideologickým či politologickým měřítkům. W. Churchill také v roce 1941 nepřemýšlel o tom, že půjde na pomoc komunismu, ale viděl, že se musí postavit na stranu toho, kdo mu může být spojencem v poražení nepřítele, který byl mnohem nebezpečnější i pro něho samého.
   Chtěl bych uzavřít debatu o této věci vyjádřením názoru, že jsem za svého dosavadního života nebyl svědkem něčeho ostudnějšího a hanebnějšího, než je onen článek zákona číslo 262/ 2011 Sb.
   Mám pocit, že bychom naši debatu už mohli pomalu končit. Či snad máte ještě nějakou otázku, o které byste si chtěl se mnou pohovořit?

Ano, můžeme naši debatu ukončit. Jsem zcela spokojen. Naše debata mi pomohla nahlédnout na mnohé věci z jiného úhlu, než jsem až dosud měl možnost. Nicméně jedna či lépe řečeno dvě otázky, bych měl. Mám ale obavu, abych neotevřel debatu o něčem, co pro vás není zrovna příjemné nebo o něčem, čemu byste se raději chtěl vyhnout.
   Jen odvahu. Oč běží? Nebojím se rozhovoru o čemkoliv, co může zajímat generaci, kterou reprezentujete vy.

Rád bych slyšel váš názor na Sovětský svaz, a specielně pak na J. Stalina. Jakou roli ve vašem životě, který zahrnuje roky válečné, těsně poválečné, roky, kdy jste sloužil u vojenského letectva ČSLA a studoval v SSSR, roky pozdější až do doby dnešní, hrály ony dva fenomény- SSSR a Stalin. Jste ochoten o tom pohovořit?
   Zcela určitě. Už jenom proto, abych v době, kdy i můj život se nachyluje, udělal v této věci i sám pro sebe jistou osobní bilanci a inventuru. Ale bude to přece jen obšírnější debata, a tak si myslím, že bychom z ní měli udělat oddělenou kapitolu.
   Pochopitelně budu vyjadřovat jen své osobní názory. Budou to tedy názory člověka, který není ani erudovaným historikem, politologem či sociologem a nevím kým ještě v oblasti společenských věd. A neskrývám, že mohou být tyto mé názory, při nekompromisním hodnocení ze strany dnešních „všeználků“ (tak označil profesor Švejnar v jednom z rozhovorů dnešní hlavu státu), označeny jako názory subjektivní. A jako takové se budou rozcházet s tím, co je dnes, víceméně všeobecně, považováno za názory neoddiskutovatelné, téměř oficielní a tedy totalitní či totalizující. Že třeba v očích současných zuřivých rusofóbů či stalinonofóbů získám přívlastek stalinisty či nekritického rusofila. S tím, prosím, musíte počítat, jestliže chcete mé názory slyšet.
   Právě v těchto dnech jsem znovu vzal do ruky knihu rakouského věhlasného spisovatele Stefana Zweiga „Marie Stuartovna“. Spisovatel už v úvodu píše, že „jakmile se mezi dvěma lidmi, mezi dvěma myšlenkami, mezi dvěma světovými názory rozpoutá boj na život a na smrt, lidská povaha sotva odolá pokušení stranit jednomu nebo druhému, s jedním souhlasit a s druhým nesouhlasit, jednoho prohlásit za viníka a druhého za nevinného“. Dovoluji si tvrdit, že se takový názorový boj může stát, „bojem na život a na smrt“ (trochu přehnané tvrzení, jestliže se jedná o boj názorů), i tehdy, jestliže jedna strana v tomto „boji“ má jinou vlastní zkušenost, než strana opačná.
   Nepopírám, že, pokud se týče světového názoru, jsem, i po dvou desetiletích intenzivního „brainwashingu“, na druhé straně oné pomyslné barikády, než na které jsou lidé jako třeba Václav Klaus, Petr Nečas, MirekTopolánek, Alexandr Vondra, a další, které na „forbínu“ politického divadla postavila historie. A tím bude, chtěj nechtěj, poznamenán i můj pohled jak na Sovětský svaz, tak i na J.V.Stalina.
   Souhlasíte s rozhovorem, bude-li z mé strany veden s takovým přístupem ?

Ano,souhlasím. Chci znát váš pohled, byť to nemusí à priori předpokládat můj souhlas tím, co řeknete.