ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 14.POKRAČOVÁNÍ

ROZHOVORY O LETECTVÍ. A NEJEN O NĚM. 14.POKRAČOVÁNÍ KNIHY O VÁLCE MÝMA OČIMA „Stalin…nevyužil, z neobjasněných příčin, mnohokrát se, v různých sovětských i cizích zdrojích, opakující se informace o připravovaném německém napadení, včetně přesného data napadení.(Francois Xavier Coquin, francouzský historik.) „Stalin a jeho komisaři se předvedli, co se týče strategie, politiky, předvídavosti a kompetencí jako nejzaskočenější břídilové druhé světové války“. (W. Churchill., Druhá světová válka,III.díl, LN,Praha,1993, str.351.) „Stalin nebyl vůdcem. Nedokázal předvídat, byl hloupý, nevyznal se ve vojenské strategii, byl zbabělý, důvěřoval Hitlerovi, nikoliv svým zpravodajcům. Zaspal válku a celou Evropu pokryl hroby sovětských důstojníků a vojáků. Nebyl to člověk, bylo to jednoduše stvoření. Hnusné stvoření…“ (Jakási Natalie Petrovna v diskuzi na stránkách «Столетие».) „Kterýkoliv jiný národ by byl, po takových úderech, které na něj dopadly v letech 1941-1942, bezpochyby zlomen. Jestli se to nestalo Rusku, pak jen díky Stalinově železné odolnosti, jeho nezlomné vůli a statečnosti, se kterou vedl národ k odporu a k pokračování v něm. Je to skutečně silný nepřítel, se kterými máme co dělat, jak v ideovém, tak i ve vojenském směru.“ ( Adolf Hitler Ribbentropovi po Stalingradské katastrofě.) „Stalin na sebe vzal nepředstavitelnou zátěž. Miloval svou vlast a byl jí zcela oddán. Měl by méně práce, kdyby se byl mohl opřít o vojevůdce na jednotlivých směrech, kdyby se byl mohl opřít o velitele frontů, a pokud by tyto funkce byly vykonávány ve všech směrech dalšími „Staliny“. A to jak ve směru rozumových schopností, tak i pokud se týče oddanosti své Vlasti.“ (Jurij Ignatjevič Muchin v knize „Pokud by nebylo generálů…“) „Pravda je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.“ (Patet omnibus veritas, nondum est occupata. Seneca Mladší.) Nejvíce mne zajímají tyto otázky: samotný počátek války, zejména to, proč se nechal Sovětský svaz překvapit hitlerovským napadením. Další otázkou, která mne zajímá, je to, který moment války považujete za rozhodující pro celý její průběh. Dobře. Tak nejprve k otázce onoho překvapení; tím nesporně bylo pro Sovětský svaz z taktického hlediska vojenské vystoupení Německa v červnu 1941. Z politického hlediska bylo toto vystoupení jednostranným roztržením smlouvy o nenapadení. Tuto smlouvu uzavřelo hitlerovské Německo se Sovětským svazem v srpnu 1939. Zdůrazňuji, že iniciativa k uzavření smlouvy byla na německé straně. Okolnosti onoho překvapení, které nesporně tedy bylo překvapením taktickým, jsou neustále předmětem diskuze odborníků z různých oborů a na různých úrovních. Ze strategického hlediska to překvapením nebylo. Zda bylo možno taktické překvapení očekávat v dané době, zda mu bylo možno včas a dostatečně účinně čelit a proč se tak nestalo, je, podle mých pznatků, stále ještě předměrtem mnoha diskuzí odoborníků všech kalibrů a kvalit. Pro mne osobně se jeví jako nejdůležitější otázka to, jak bylo možno tomuto překvapení čelit. Z politického a z vojensko-strategického hlediska onen útok pro sovětskou stranu, především pak pro samotného Stalina, samozřejmě překvapením nebyl. I když se mnozí významní političtí činitelé snažili post actum dokázat opak a obviňovat sovětskou vládu, především pak J. V. Stalina, že onomu překvapení nedokázal čelit, ač měl všechny možnosti tomu čelit. Odkazuji jen na dva citátty, které jsem uvedl v záhlaví kapitoly. Nechci se široce touto otázkou zabývat. Byly o ní, a jistě ještě i budou, napsány celé knihy, jak v Rusku, tak i ve světě. A bude o tom spekulováno při nejmenším do té doby, dokud nebudou k dispozici všechny archivní materiály ve všech relevantních zemích. A dokud všechny tyto relevantní informace nebudou přísně vědeckými metodami zpracovány historickou vědou. A dokud tedy nebude jejich posuzování odebráno politikům a přenecháno výhradně historikům. Politikové všech mastí a všech zemí si vždy historická fakta vykládají tak, jak se to právě hodí jejich momentálním zájmům. K vědeckému přístupu mají obyčejně hodně daleko. A to se ještě zdaleka nestalo. Stačí jen připomenout, že na příklad britská vláda ještě neodtajnila vše, co se týče přeletu Hitlerova zástupce Rudolfa Hesse do Velké Británie. A to jistě bez relevance k této věci nebylo. Můžete mi jmenovat alespoň jednoho z politických činitelů světa, který se vyslovil v tom smyslu, že se sovětská vláda a osobně J. Stalin nechali německou agresí překvapit? Zajisté mohu. Na prvním místě uvedu W. Churchilla. Tento britský politik, o kterém později Stalin prohlásil, že byl nejchytřejším člověkem, se kterým se kdy setkal, si to však zařídil chytře. Napsal, dříve než ostatní, svůj příspěvek k historii druhé světové války. Koneckonců vyjádřil později názor, že doufá v milosrdnost historie vůči své osobě. Jak by také ne, když ji sám psal. Churchillův příspěvek k historii druhé světové války je také jeho stěžejní literární prací, za kterou obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Z lidského hlediska lze pochopit, že nebude svůj příspěvek k historii, který představuje vlastně jeho memoáry, jež mají posloužit budoucnosti tím, že se stanou vodítkem pro dny, které přijdou, koncipovat tak, že by neusiloval o to, aby vynikla především jeho osoba. Tento „nejchytřejší člověk“ se vyjadřuje tak, jak to bylo nakonec jeho zvykem, a jak to i odpovídá charakteru jeho práce. Kniha W. Churchilla „Druhá světová válka“, na kterou se odvolávám, byla napsána po válce v letech 1948- 1949, kdy už její autor věděl, jak to všechno probíhalo a jak to vše nakonec dopadlo. Jeho kniha je jen pohledem z jedné strany, je pohledem, na mnoha místech hodně předpojatým a povýšeneckým. Není analýzou konkrétních úvah, nepředstavuje analýzu toho, jak byly druhou stranou hodnoceny relevantní informace a jaká rozhodnutí na základě tohoto hodnocení byla druhou stranou, tedy vládou SSSR, činěna. Ony názory W. Churchilla plně odpovídají takovému přístupu k historii, jak jej charakterizovala současná ruská historička Natalije Naročnická koncem roku 2013. Ona říká, že je „pro mnoho lidí příznačné, že přenášejí do vědomí a motivací politických činitelů minulosti svůj současný světový názor, své současné politické názory. To ve svých důsledcích vede k deformovanému pohledu na dějiny. Podobný přístup v nazírání na minulost, podobný vztah k minulým událostem, má pak silný dopad na vysvětlování nesporných skutečností. Vždy se musíme snažit postavit se na místo těch lidí, jejichž činnost posuzujeme, musíme se snažit o pochopení toho, jak uvažovali, co tehdy jimi bylo považováno za dobro a co za zlo “. (http://www.dynacon.ru/content/articles/869/). Jinými slovy, co oni tehdy považovali za správné a co považovali za nesprávné. Myslíte si tedy, že se ani W. Churchill při sepisování své knihy nevyhnul podobné chybě? Zajisté si to myslím. Anglický politik a spisovatel Charles Percy Snow srovnává v tomto směru Churchilla s Trockým. U obou se často projevovala tendence dopouštět se oslňujících chyb. Avšak v politice, stejně jako v revoluční činnosti, kdy jde o život a smrt, se přepych oslňujících chyb nepřipouští. Mohou být tedy memoáry takových lidí prosty těchto „oslňujících“ chyb? Nemyslím si to. U tohoto anglického znalce Churchillovy osobnosti jsem tak našel potvrzení i mého úsudku o Churchillovi. Na druhé straně, pokud se týče Churchillovy literární práce, tak ho za podobné chyby ani příliš neodsuzuji. Jeho přístup lze, jak jsem už řekl, z lidského hlediska pochopit. I on se snažil, aby úsudek historiků, kteří budou onu dobu zkoumat, a budou se i o jeho práci opírat, vyzněl pro něho příznivě. To je lidské, že? Podle slov Churchilla, která napsal v letech 1948-49, byl Stalin, se svými komisaři, tedy se svými ministry v západním pojetí, „prostoduchým hlupákem“, který „nečinně čekal nebo si nedokázal uvědomit, jaký strašlivý nápor Rusku bezprostředně hrozí“ a předvedl se „jako nejzaskočenější břídil druhé světové války“. Podle Churchilla „muselo stát Stalina spoustu námahy, aby si zachoval iluze o Hitlerově politice“. Abychom si učinili obraz o „břídilství“ Stalina v předvečer války, uvedu jako příklad, jak Stalin v roce 1940, konkrétně to bylo 17. dubna 1940, hodnotil výsledky finsko-sovětské války. Tato válka je též nazývána „zimní“ válkou. To je věc, která by mne zajímala. Víte o tom něco bližšího? Ano. Mohu posloužit výňatky z proslovu, který měl Stalin k vojenským představitelům v dubnu 1940. Z nich si můžeme udělat obraz, jak se Stalinovo „břídilství“ projevilo v oblasti politické strategie, v oblasti předvídavosti vývoje, a to rok předtím, než Německo přepadlo Sovětský svaz. Nejprve tedy k otázkám politické strategie. Ty úzce souvisejí se sovětsko-finskou válkou, která propukla v roce 1940. Stalin se především zabýval tím, proč Sovětský svaz zahájil tuto válku, která bezesporu je, jako každá válka, až tím nejzazším pokračováním politiky. V této válce se jednalo, podle Stalina, především o zajištění bezpečnosti vlastní země. Cenu, kterou za tuto válku bude muset zaplatit i v mezinárodně-politické oblasti, byla jím zřejmě hodnocena jako cena nižší, než byla cena bezpečnosti vlastní země. A bezpečnost země spojoval s úlohou a místem Lenigradu. Tvrdil, že bezpečnost Leningradu byla rozhodující pro bezpečnost celé země. A to proto, že se v Leningradě nacházelo 30-35 procent kapacit obranného průmyslu. Také ale proto, že Leningrad byl pro Sovětský svaz městem nesmírného politického významu. Nesmíme zapomínat na to, kdo a proč Petrohrad postavil a jakou roli v dějinách země, od svého vzniku až do dvacátých let XX. století, hrál. Byl de facto druhým hlavním městem. Byla to kolébka revoluce. O ideovém významu tohoto města lze stěží pochybovat. Obsazení Leningradu nepřítelem by, podle Stalina, také umožnilo vytvořit tam buržoasní vládu, a vytvořit tam základnu pro vedení občanské války se sovětskou vládou. Nemyslíte, že i pro Hitlera proto obsazení Leningradu představovalo jeden z prvořadých cílů plánu „Barbarossa“? A že i s touto eventuelní úlohou Leningradu i kalkuloval? A že nedosažení tohoto cíle už v prvních měsících války, znamenalo jeden z příznaků, že jeho celkový plán války na východě se hroutí? Lze jistě z pohledu tehdejší doby považovat cenu války s Finskem a důsledky, které válka měla pro Sovětský svaz na mezinárodním poli, za příliš velkou cenu. Ale bude se tato cena jevit neadekvátní i z pohledu toho, co dnes už víme o průběhu války německo-sovětské? Bude tedy spravedlivé považovat rozhodnutí sovětské vlády, na němž se jistě podílel, možná rozhodující měrou, i sám Stalin, za výraz onoho „břídilství“ v oblasti politické strategie? Nebude správnější to spíše považovat za důkaz veliké politické předvídavosti, za důkaz správného hodnocení budoucího vývoje? Vy byste tedy považoval vyhlášení války Finsku ze strany Sovětského svazu za věc správnou? Tady vůbec není na místě uvažovat podle kritérií „správnosti“ či „nesprávnosti“. Mně se vůbec nejedná o to, abych kohokoliv ospravedlňoval či hodnotil. Nebudu dávat hodnocení jako nějaký učitel, který by měl dávat post factum nějakou známku těm politickým činitelům, kteří se v oné době rozhodovali. Spíše se snažím pochopit jejich jednání, v daném případě i Stalina; konfrontovat svůj pohled s pohledem, kterým Stalina viděl Churchill v letech, kdy stejně, jako dnes já, už znal, jakou cestou šla historie. Mně se, bohužel, jeví kroky Stalina a sovětské vlády, z historického hlediska vůči Finsku jako kroky ospravedlnitelné. A tedy jako správné a potvrzené chodem historie. Vždyť my dnes víme, jak se věci vyvíjely a jak vše nakonec dopadlo. Byť to byly kroky vedoucí k válce, jako ke krajnímu prostředku politiky. Nemohu nevidět ony kroky mimo celý kontext evropské situace; jmenovitě pak v kontextu té situace, ve které se nacházel Sovětský svaz. Co se pak týče hodnocení, zda to byly či nebyly kroky správné, a jedině možné, takové hodnocení přenechávám jiným. Zvlášť když vidím, jak na mnoho otázek ani u historiků, natož u politiků, nepanuje jednotný názor. A když Churchill říká, že v předvečer války německo-sovětské se Stalin projevil jako „břídil“, tedy fušer, neodborník, a tedy zřejmě jako fušer a neodborník i ve věcech politické strategie, tak se snažím si vysvětlit, zda má či nemá pravdu; či zda se, v roce, kdy psal své paměti, neprojevuje jen jako nenávistí zaslepený antikomunista. Či zda byl také člověkem, který byl schopen se vžít do situace druhého; zda byl schopen nezaujatě posuzovat , pokud možno nestranně, zda se v dané době, sice stále ještě jeho ideový protivník, choval správně; a zda se v oné době choval správně i jako jeho možný budoucí spojenec ve válce, kterou už v té době jeho vlastní země vedla; války, která i pro jeho vlastní zemi měla osudový význam. Když takto pohlížím na samotného Churchilla, tak se mi, bohužel, nejeví tento muž, ani jako memoárista, ani jako člověk, v příliš dobrém světle. Místo toho, aby poskytl objektivní příspěvek historii, tak se v mých očích spíše jeví jako politický agitátor, který nejen že nebyl schopný ocenit svého budoucího spojence, ale který dokonce v době, kdy už znal chod historie, sleduje cíl znectít jej jako jednoho z hlavních svých ideových protivníků. A nebo, a to je ještě horší, uvědomoval si v době psaní svých memoárů, že Stalin jednal správně, ale už se mu to v době psaní svých memoárů nehodilo „do krámu“, aby o Stalinovi něco kladného napsal! Vždyť válka se svým ideovým protivníkem, dřívějším spojencem v osudovém střetnutí, už běžela na plné obrátky. A kromě jiného i jeho vlastní zásluhou! Bylo by jistě na místě se i ptát: proč nabídl takovému „břídilovi“ o rok později spojenectví? Nebo onoho 22. června 1941, kdy pronášel svůj znamenitý projev, měl Churchill v záloze jiného „Stalina“, který už nebude mít vlastnosti břídila? Škoda, že nám to Churchill neřekl a nechal nás tápat. Jelikož obsahem naší debaty, v této její části, odpovídám i na vaši základní otázku, to jest, co si myslím o Stalinovi a o Sovětském svazu, tak by z oné „zimní války“, jak byla sovětsko-finská válka nazvána, mohl vyplynout jeden důležitý poznatek. Co máte na mysli teď? Hlavně to, jaké závěry z průběhu této války udělal Stalin a jaké závěry si udělal Hitler, v jehož hlavě se v té době už rodil „plán Barbarossa“. A tady vidím zásadní rozdíl v hodnocení této války. Tento rozdíl už v zásadě předurčil chybnost rozhodnutí Hitlera jít do války se Sovětským svazem, předurčil už jeho porážku a na druhé straně předurčil budoucí vítězství Sovětského svazu. A to se všemi důsledky, které to mělo pro celou druhou světovou válku a nakonec i pro osudy lidstva v druhé polovině XX. století. Jestli vás to zajímá, pak bych se pokusil v krátkosti vysvětlit vám svůj pohled na tento obrovský, osudový rozdíl. Chcete to slyšet? Samozřejmě, že chci. Podle toho, jak průběh a výsledky této „Zimní války“ byly na různých místech, především pak v Německu a v Sovětském svazu, oceňovány, lze se na tuto válku dívat také, jako na jistý „průzkum bojem“, v daném případě válkou. Vojenská taktika zná pojem „průzkum bojem“. Spočívá v tom, že v případech, kdy nemáme žádnou možnost zjistit nebo ověřit si jakého nepřítele máme před sebou, tak s ním vstoupíme do boje. Tento však nevedeme s cílem nepřítele porazit, ale s cílem zjistit, jakého nepřítele vlastně máme před sebou; jak je vyzbrojen, co dovede, čeho je schopen. Pojem „zimní válka“, dávám do uvozovek proto, že je to jen smluvený název. Podle toho, jak byla tato válka hodnocena a jaké závěry z jejího průběhu byly učiněny, byla také vlastně jakýmsi „průzkumem bojem“. I když jako taková jistě nebyla zamýšlena neboť její politické cíle byly formulovány jinak. Když však už k ní došlo, pak bylo velmi důležité, jak je na její výsledek pohlíženo. A tady se hodnocení na jedné straně u Stalina, a na straně druhé u Hitlera, diametrálně liší. Hovoříte o Hitlerovi. Ale Hitler se této války nezúčastnil, naopak zachovával v podstatě k ní neutrální postoj; už se před tím na takovém postoji dohodli Molotov a Ribbentrop v srpnu 1939. Ano, to máte pravdu. Byla to válka mezi Finskem a Sovětským svazem. Hitler byl v ní skutečně jen pozorovatelem. Ale to neznamená, že by její průběh a výsledek pečlivě nesledoval a nedělal z toho patřičné závěry. Jaké to byly závěry? Obecně vedly výsledky války v Německu k upevnění pozic lidí, kteří byli pro válku se Sovětským svazem. Německý vyslanec v Helsinkách Blücher psal v lednu 1940 do Berlína, že Rudá armáda, nehledě na její převahu v živé síle i technice, byla porážena. Proto je prý třeba přehodnotit klamné představy, že Rusko je prvotřídním vojenským činitelem. Ve skutečnosti prý má Rudá armáda tolik nedostatků, že nedokáže bojovat ani s malou zení. Rusko nepředstavuje, podle něho, pro takovou velmoc, jakou je Německo, žádné nebezpečí. S Kremlem lze prý proto hovořit zcela jinou řečí, než tomu bylo v září 1939. Hitler dospěl dokonce po této „zimní válce“ k závěru, že „SSSR je obrem na hliněných nohách“. Podobný názor na Rudou armádu ovládl i představitele jiných zemí. Sám Churchill psal, že i ve veřejném anglickém mínění převládl názor, že neschopnost sovětských vojsk vyvolala přezíravost k Rudé armádě; v anglických kruzích si mnozí blahopřáli, že bylo štěstím, že v létě 1939 nepřešli Sověti na jejich stranu; pyšnili se svou prozíravostí. V tomto směru byl Churchill opatrnější, když říkal, že mnoho lidí dospělo příliš ukvapeně k závěru, že čistka zničila Rudou armádu a že tato válka potvrdila prohnilost a úpadek státního a společenského zřízení Ruska. Zcela jinak hodnotil výsledky války, tedy výsledky onoho „průzkumu bojem“, Stalin. Na vzpomínané poradě v dubnu 1940 poukázal na slabiny Rudé armády. Ty, kromě jiného spatřoval i v psychologické oblasti. Kritizoval ty, kteří se chvástali neporazitelností Rudé armády, její údajnou schopností porážet nepřítele „čepicemi“. Ukazoval na to, že bylo chybou orientovat se na zkušenosti občanské války, protože války současné jsou už jiné, než byla válka občanská. Zatímco v občanské válce neexistovalo prakticky dělostřelectvo, letectvo, tanky, minomety, tak je současná válka bez těchto zbraní nemyslitelná. Stalin poukázal na to, že polská kampaň rozmazlila Rudou armádu. Odsuzoval ty, kteří podceňovali vybavení armády minomety, samopaly, masové použití dělostřeleckých granátů a leteckých bomb. Doslova řekl: „Není třeba projevovat lítost nad tím, že spotřebováváme hodně min, granátů, bomb. Je třeba litovat vlastních lidí. Bude-li nám líto bomb a nábojů více než lidí, pak budeme mít i méně lidí!“ Vyzdvihoval potřebu kvalifikovaného a vzdělaného velitelského sboru, dobře sladěných a dovedně pracujících štábů. Rudá armáda potřebuje podle něj iniciativní a vycvičené vojáky. Správně spojoval iniciativu se znalostmi. Jen ten, kdo má dobré znalosti svého řemesla, může také projevovat iniciativu při jeho použití. Rudá armáda je podle něho armádou mladou, ještě neostřílenou, armádou, která má mnoho, až příliš mnoho, sebedůvěry, příliš se unáší představou, že je neporazitelná. Takové armády však historie nezná. Stalin nakonec dělal závěr, že přes všechny nedostatky, ztráty a problémy Rudá armáda ve finské válce zvítězila a to hlavně proto, že porazila techniku, strategii i taktiku předních evropských států. Ty totiž byly učiteli finské armády. Řekněte sám: hovoří takto břídil v oblasti politiky, strategie, předvídavosti a kompetence? Nezdá se mi to. Jinou věcí je to, k jakým uším tato slova doléhala a co následovalo po bouřlivém potlesku, který Stalin sklidil; co následovalo po výkřicích „hurá“, které provolávali účastníci shromáždění! Důležité je, jak jeho moudrá slova a závěry z války, aplikovali jeho posluchači v čase, který následoval do osudové zkoušky roku 1941; jak je využili všichni ti, kteří jeho slova slyšeli a znali. Lze se jen ptát: co lze ještě žádat od první politické osobnosti státu, než zobecnění zkušeností války a vytýčení směru, kterým by se měla ubírat příprava armády? Neměli bychom očekávat v prvé řadě činy od těch, kteří měli přímou a bezprostřední odpovědnost za přípravu armády? A kteří tedy také nesli svůj díl zodpovědnosti za to, jestli o rok později se projevily ve válce, se zcela jiným nepřítelem, podobné nedostatky, které se projevily v zimní válce? Přejděme ale k tématu, od něhož jsme poněkud odběhli. Ze slov W. Churchilla se zdá, že on zřejmě takové iluze, jako měl Stalin, neměl. Podle něj „nic, co mohl kdokoliv z nás učinit, nedokázalo proniknout zaslepenou předpojatostí a utkvělou myšlenkou, do které se Stalin zahalil, aby neviděl strašlivou pravdu“. Podle Churchilla „vystupovala sovětská vláda v té době povýšeně a zaslepeně, když považovala jakékoliv varování, jež jsme jí adresovali, za pouhý pokus poražených strhnout ostatní do vlastní zkázy“. Už teď bych se mohl ptát, jakým zázrakem se stalo, že o necelý půl roku, po přepadení vlastní země, dokázal tento „břídil“, tedy člověk, který všechno pokazí který je špatným řemeslníkem, umělcem, neodborníkem, fušerem, jen si račte vybrat, jak dokázal tento „prostoduchý hlupák“ připravit Hitlerovi první, a pro celý další průběh hitlerovských plánů rozhodující, porážku; nebo snad na oné porážce hitlerovského Wehrmachtu, kterou utrpěl na válečném východním poli, na porážce té nejdokonalejší vojenské mašinérii, kterou kdy lidstvo do té doby mělo možnost vidět, neměl onen „fušer“ žádný podíl? Jak se mohlo stát, že už rok na to, 8. září 1942, tedy rok a tři měsíce po vpádu Německa do Sovětského svazu, pronesl tentýž Churchill v britském parlamentu řeč, ve které na adresu onoho „břídila“, onoho „prostoduchého hlupáka“, zazněla tato slova: „Bylo velikým štěstím pro Rusko, že byla tato země v tomto smrtelném zápase vedena velkým zoceleným vojevůdcem. Je to člověk, který představuje velkou osobnost, vyvolávající úctu, osobnost, která odpovídá těm vážným a bouřlivým časům, v nichž se odehrával jeho život. Je to člověk nevyčerpatelné mužnosti a síly vůle, člověk otevřený a dokonce opovážlivý při jednání,…Stalin na mne rovněž udělal dojem svou hlubokou moudrostí, člověka naprosto prostého jakýchkoliv iluzí.“ Jakým zázrakem se stalo, že došlo k tak zázračné proměně člověka, že se z „břídila“ a z „prostoduchého hlupáka“ stal za rok zcela jiný člověk? Kde se tento muž zocelil ve vojevůdce? Jak se mohlo stát, že se z tohoto „fušera“ stal člověk, o kterém tentýž Churchill říká počátkem listopadu roku 1945 ve Sněmovně toto: „Já sám nepociťuji nic jiného, než největší nadšení nad tímto skutečně velkým člověkem, otcem své země, který řídil její osud v mírové době a vítězně ji obhájil v době války“. Kterým slovům Churchilla tedy máme věřit? Těm z roku 1941 a z roku 1942, nebo těm z roku 1945, či těm z roku 1948, kdy psal svou knihu? A můžeme vůbec věřit i jiným slovům člověka, který dokáže během krátké doby změnit tak zásadně svůj názor na člověka, politického činitele cizí země? Posuďte sám a udělejte si sám svůj názor. Nebyla slova pronesená Churchillem v roce 1942 jen úlitbou na adresu člověka, který stál v čele státu, který v té době vedl smrtelný zápas o vlastní přežití, a který současně vedl také zápas i o přežití té části evropské civilizace, kterou v té podobě představovala i Velká Británie? Vy si tedy myslíte, že Stalin a vláda, kterou řídil, nebyla německým vpádem zaskočena, že se nechovali zaslepeně a povýšeně a že si Stalin sám neudržoval iluze o Hitlerovi? Jestliže chceme uvažovat o tom, zda byli Sověti hitlerovským vpádem překvapeni, nebo zaskočeni, pak si musíme nejprve ujasnit měřítko, ve kterém budeme uvažovat. Jedním měřítkem bude nesporně měřítko mezinárodně-politické a tedy strategické z hlediska politiky a následně i vojenství. Druhým pak bude měřítko, pro které použiju název „měřítko taktické“. Říci, že z hlediska onoho strategického, lépe řečeno politického, bylo napadení Sovětského svazu pro sovětskou vládu a osobně pro jejího vůdce Stalina překvapením, by muselo nutně znamenat, že nebereme v úvahu celé období, pro které časovým bodem odpočítávání se stala Říjnová revoluce v Rusku. To, co po ní následovalo, muselo jasně každému, kdo dokázal objektivně vyhodnocovat vše, co se na mezinárodním poli událo, napovědět, že nastoupilo v historii lidstva období, kdy, dříve nebo později, dojde k zásadnímu střetu onoho, řekněme „starého“, světa s tím, co nazveme světem „novým“. Do uvozovek oba termíny dávám jen proto, abychom si vytvořili jakýsi pracovní model. Tolik z obecného hlediska. Stalinova předvídavost chodu historie se projevila už mnohem dříve. Předtím, než vůbec nebezpečí ze strany Německa pro Sovětský svaz vzniklo. Nedávno, v souvislosti s otevřením a zpřístupněním Stalinova archivu, byl na příklad zveřejněn dopis Stalina Molotovovi z roku 1925. Stojí za to z dopisu citovat, abychom si udělali představu o tom, nakolik slova Churchilla o „prostoduchém hlupákovi“ jsou opodstatněná. 12. července 1925 píše J.V.Stalin Vjačeslavu Molotovovi, kromě jiného, toto: „Z novinových zpráv lze vyčíst, že hospodářské orgány SSSR nastínily program výstavby nových závodů. Zase hodlají stavět v blízkosti hranic…naším hlavním týlem je však Ural, Povolží, Černomořský jih… právě tyto prostory představují pro nás nejvýhodnější týlové prostory pro případ válečných komplikací… Vedoucí „Росархива“ A. Artizov to při příležitosti rozsáhlého zpřístupňování archivních materiálů komentoval takto: „Později se stalo to, k čemu nabádal Stalin. Základní průmysl nebyl budován v oblastech u hranic, ale na východě, na Urale, v Kuzbasu, v Povolží. Stalin předem předvídal různé varianty budoucích událostí“. Vraťme se však k W. Churchillovi. Ten v Předmluvě k již vzpomínané knize, už v první větě píše, že jeho dílo je v podstatě dokončením přehledu druhé třicetileté války. Ta první probíhala, jak známo, v letech 1618-1648. Tomu se dá rozumět tak, že tato druhá třicetiletá válka trvala mezi roky 1915 až 1945. Čím tedy bylo ono celé období mezi koncem první a začátkem druhé světové války? Lze to interpretovat jinak, než že období mezi světovými válkami nebylo pro W. Churchilla obdobím skutečného míru? Jak by také mohlo být, když po celé toto období existoval stát, který on sám tak nenáviděl? A u kterého tato nenávist nemusela pramenit jen z ideových příčin, ale také z uražené samolibosti, když zkrachoval i jeho pokus zardousit ruskou revoluci, vedenou bolševiky, ještě v „kolébce“, Vždyť byl nesporně jedním z politiků, který nepřihlížel nečinně k organizování ozbrojené intervence v Rusku. Je málo pravděpodobné si myslet, že se jeho samolibosti či profesionální vojenské cti neúspěch této intervence nedotknul! Vždyť to byl konce konců také jen člověk. Lze se divit, kdyby byl motivován i touhu po revanši, po odplatě nenáviděným bolševikům? Myslím si, že se divit nemůžeme. Vy myslíte, že Churchill po celou onu dobu nenáviděl Sovětský svaz? To samozřejmě s jistotou nemohu vědět. Nemohu vědět, jaký byl a jak se měnil citový život Churchilla v době oněch třiceti let. Zcela určitě si myslím, že W. Churchill byl člověkem, který neměl daleko k takovým citům, jako je nenávist. Vždyť i jeden z jeho spoluobčanů, historik J.F.C.Fuller, napsal, že „ Churchill tak nenáviděl nepřítele, že se vrátil k takovým metodám vedení války, které už civilizované národy dávno odvrhly“. Proč bych si měl myslet, že ke komunismu pociťoval menší nenávist, než jakou cítil k nacistickému nepříteli? Vždyť už ve svém projevu 22. června 1941 dává jasně najevo, že jeho postoj k nacismu je stejný jako je jeho postoj ke komunismu. Ale rád bych vás v této souvislosti upozornil na jednu skutečnost. Ruský historik Oleg Alexandrovič Ržeševskij, je to vědecký vedoucí Střediska válečné historie a geopolitiky Institutu všeobecné historie Ruské akademie věd, prezident Asociace historiků Druhé světové války, uvádí o zdravici, kterou pronesl W. Churchill v listopadu 1945 na adresu Stalina (její obsah jsem již citoval) následující. Tato zdravice byla zveřejněna v deníku «Правда». Stalin v té době nebyl v Moskvě, odpočíval na jihu. „Hospodáři“, jak se tehdy říkalo, byli v ony dny v Moskvě Molotov, Malenkov, Mikojan a Berija. Když se Stalin dozvěděl o tom, že byla tato zdravice publikována, obdrželi „hospodáři“ od Stalina tuto výtku: „Považuji za chybu, že byla publikována zdravice Churchilla, ve které je vychvalováno Rusko a Stalin. To vše potřebuje Churchill jen k tomu, aby uklidnil své špatné svědomí a zamaskoval svůj nepřátelský vztah k SSSR“. Vy sám jste ale citoval některé starší Churchillovy výroky, které na adresu Stalina vyznívaly při nejmenším pochvalně. Myslím tím především jeho projev ve Sněmovně v roce 1942. Jistě. Nesmíme pouštět se zřetele dobu, ve které byly tyto výroky pronášeny. V roce 1942 ještě nebyla válka s Německem zdaleka rozhodnuta. Na území SSSR ještě nedošlo k těm nejdůležitějším porážkám Wehrmachtu. Velká Británie si rovněž ještě nemohla být jista svým osudem. V takové době by jistě bylo netaktické vyjadřovat se o představiteli tak důležitého spojence tak nelichotivě, jak si to dovolil později, v roce 1948, ve své knize. V roce 1948 už bylo možno hovořit se Sovětským svazem jiným jazykem, než v roce 1942. Velká Británie už byla jistým „monopolním spoluvlastníkem“ atomové zbraně, což nemohlo nemít vliv na posílení jejích „svalů“. Nakonec chvála, kterou Churchill na adresu Stalina pronesl v roce 1942, jej přece nic nestála. Rozhodně by bylo nákladnějším, než oněch několik vět, to, kdyby v té době byli západní spojenci už přinuceni otevřít v Evropě „druhou frontu“, jak je o to naléhavě Stalin žádal. Snad by bylo dobré si uvědomit, že i slova, výroky, politických činitelů mohou mít za jistých okolností stejnou váhu jako zbraně. Takže je na vás, co si z toho vezmete a jak budete pohlížet i na jiné chvály, které na adresu Stalina byly Churchillem pronášeny. Z vašich slov bych si ale dělal závěr, že nejste příliš přesvědčen o upřímnosti vztahů západních spojenců vůči Sovětskému svazu a specielně pak vůči Stalinovi. Máte pravdu. O upřímnosti západních spojenců vůči Sovětskému svazu přesvědčen nejsem. To, o čem teď budu hovořit, jsem čerpal z přednášky, kterou měl ruský politik, doktor historie Valentin Michajlovič Falin v Institutu dynamického konzervatismu (http://www.regnum.ru/news/1439594.html). A co mou osobní nedůvěru, kdybych i zapomněl na Mnichov, jen posílilo. Podle Falina měl Churchill, několik týdnů předtím, než přešla sovětská vojska u Stalingradu do protiofenzivy, říci tureckému ministru zahraničních věcí velmi významná slova. Neváhal otevřeně říci, že je třeba za každou cenu zadržet „ruské barbary“ tak daleko na východě, jak je to jen možné. A mezitím komplikovat vztahy SSSR s dalšími zeměmi, kde to jen půjde. Když už jsem se odvolal na Falina, tak uvedu ještě jeho slova z pozdější doby, kdy byl poradcem sovětského vůdce Gorbačova. Falin tvrdí, že ani Američanům věřit nelze. A jako příklad, kdy v tomto přesvědčoval Gobačova, uvádí: „Američané nás ujišťovali, že po sjednocení Německa se NATO ani na píď neposune na Východ. Několikrát jsem Gorbačovovi tvrdil, že slovům Wasingtonu věřit nelze, protože žonglují svými slovy podle svého uvážení, porušují dohody, které dokonce ratifikoval jejich Senát“. „Jsi moc přísný ve svých hodnoceních“, namítal Gorbačov, „já věřím ujištěním, která od nich dostávám“. Myslím, že i my oba můžeme posoudit, kdo měl více pravdy: Falin nebo Gorbačov. Bylo by chybou, kdybychom podcenili otázku důvěry. Ta měla, podle mého soudu, ve vztazích mezi spojenci tak protikladných společenských systémů a tak protikladných filosofií, kterými se řídili západní spojenci a kterou se řídil Sovětský svaz, mimořádný význam. Byl to americký prezident, který už 5. října 1937 zdůrazňoval ve své řeči v Chicagu, potřebu důvěry v pravém smyslu; když volal po obnovení důvěry mezi národy. Považuji za významné, že to byl československý prezident Beneš, který ještě v roce 1943, kdy navštívil oficiálně Spojené státy, přesvědčoval Američany, že „Rusku je třeba důvěřovat a pokračovat v loyální spolupráci s nimi plně i po válce“. Jestli ona důvěra, která nakonec vytvářela rozhodující podmínky pro společné vítězství nad nacistickým Německem, byla nakonec už koncem války cílevědomě podkopávána, pak bychom se i dnes měli zajímat především o to, jakými konkrétními činy politiků se tak stalo; že nakonec vznikla mezi nimi obrovská nedůvěra, jíž studená válka se svými nesmírnými náklady byla výsledkem. Měli bychom se ptát jakou roli zde hrály všechny ony plány „Rankin“, „Unthinkable“, „Totality“, „Dropshot“ a další. A hodnotit rovněž v jejich kontextu i všechno to, co dělal, či vynucen byl dělat, Sovětský svaz se svými spojenci, tedy i s námi. Já ze své pozice si netroufám toto vše zhodnotit ve všech souvislostech; jen cítím, že zde, víc než kde jinde, je stále ještě používána metoda dvou měřítek. Další skutečností je jednání Churchilla s Rooseveltem v roce 1943. 23.8.1943 skončila v Quebeku konference obou těchto politiků. Na této konferenci byly přijaty dva plány: prvním byl plán „Overlord“. To byl plán invaze na evropskou pevninu. S tímto plánem měl být na Teheránské konferenci seznámen Stalin. Druhým plánem, který tam byl přijat, byl plán „Rankin“. Ten není odtajněn do dnešního dne. Co to bylo za onen plán „Rankin“? Ví se o něm alespoň něco? Vaše otázka je na místě. Plán dosud odtajněn nebyl, ač, všimněte si, prosím, od jeho přijetí už uplynulo 70 roků. Už to samo o sobě je dostatečně výmluvné. Podle Falina však cílem plánu „Rankin“ bylo toto: mělo dojít k úmluvě s Němci a podle této úmluvy se měl uskutečnit výsadek anglo-amerických vojsk na kontinent. Poté mělo Německo rozpustit západní frontu Wehrmachtu. Vojska Wehrmachtu, která se tak uvolnila, měla být přesunuta na východ k zadržování Rudé armády. Pro Sovětský svaz to mělo znamenat, že postup jeho armády skončí kdesi na linii roku 1939, v případě „horším“ pro Západ, pak na linii roku 1941. Všimněte si také, prosím, že plán „Rankin“ byl přijímán v době, kdy již v nacistickém Německu byl na plné obrátky realizován plán „konečného řešení“ židovské otázky! V lednu 1944 pak obdržel generál Eisenhower, který byl jmenován vrchním velitelem operace „Overlord“, směrnici, aby v případě, když vzniknou příznivé podmínky pro realizaci plánu „Rankin“, přesunul všechny prostředky ve prospěch plánu „Rankin“ a to bez ohledu na dohody, které měl se sovětským generálním štábem. A přesuňme se ještě do roku 1945, abychom získali obraz o tom, zda byly či nebyly důvody k vzájemné nedůvěře a k názoru o neupřímnosti Churchilla ve vztahu k Sovětskému svazu a k osobě Stalina. V březnu 1945, krátce poté, když pronesl chvalozpěv na adresu Rudé armády k jejímu výročí 23. února, vydává Churchill rozkaz, aby byly shromažďovány ukořistěné zbraně, aby jich bylo možno použít ve válce proti SSSR. Následuje pak jeho nařízení, aby jeho štáby připravily operaci, která obdržela kódový název „Nemyslitelné“. Podle plánu této operace měla 1. července 1945 začít de facto třetí světová válka a v ní měl být Sovětský svaz „totálně poražen“ a měl být podřízen vůli USA a Velké Británie. Ale ptejme se: bylo toto vše tak utajeno, že se o tom nemohla sovětská místa, jmenovitě Stalin, dozvědět? Nemyslím si to, natolik byla sovětská rozvědka na výši, že jí to nemohlo ujít. A to vůbec nehovořím o tom, jaký postoj ke svému spojenci, který v té době nesl hlavní tíhu války s nacistickým Německem, a bojoval doslova o svůj „holý“ život, zaujali Churchill a Roosevelt v otázce atomového tajemství. Můžeme jít ještě v úvahách až do dnešní doby, když si uvědomíme, že i o těchto skutečnostech se ruská veřejnost dovídá až v posledních letech. Jaká asi důvěra v upřímnost postojů Západu vzniká u ruské veřejnosti dnes, když je třeba ujišťována, že budovaná protiraketová obrana USA není namířena proti Rusku. Stačí jen, aby si Rusové připomněli minulost a důvěra ke slovům Ameriky bude zviklána. To ale překračujeme téma naší momentální debaty. Můžete mi něco říci o záležitostech atomového tajemství? Ano, mohu. 9. října 1941, tedy v době kdy Spojené státy ještě nebyly ve válce, a kdy na druhé straně začínala jedna z rozhodujících bitev Druhé světové války, bitva o Moskvu, se koná v Bílém domě porada Roosevelta, vice-prezidenta Wallaceho a Vanevara Bushe. Výsledkem porady bylo vytvoření „Oddělení vědeckých prací“. Toto oddělení mělo, kromě jiného, radit prezidentovi v otázkách týkajících se politiky při využití možností atomových reakcí. Už na tomto jednání se posuzovala otázka o úloze jaderné zbraně v poválečném světě. Už tam Roosevelt prohlásil, že jedinou zemí, se kterou se může dělit o tajemství, je Anglie. A to samozřejmě předurčilo postup na tomto projektu pro celou dobu války, i pro poválečnou dobu. A tak namísto toho, aby se Spojené státy a Velká Británie dělily se svým spojencem, který krvácel na bojištích i pro ně, o tajemství, neřku-li aby jej ke spolupráci na vývoji atomové zbraně přizvali, tak jej nutí k tomu, aby byl nucen se sám, nutno přiznat, že i s intenzivním využitím vlastních zpravodajských služeb, za cenu nesmírného úsilí a obětí, dopracovat k výsledkům, které se pak projevily až v roce 1949 uskutečněním experimentálního výbuchu vlastní atomové bomby. Pro mne osobně je to jen důkazem, že se už v té době se oba západní státy staraly o to, aby tato nová zbraň posloužila ne k vítězství nad nepřítelem, ale i tomu, aby bylo možno vést proti současnému spojenci, který byl pro ně v podstatě jen spojencem dočasným, novou válku. Tak tedy se v praxi projevovala slova, která pronesl W. Churchill ve svém projevu 22. června 1941. Stojí za to, abych je zopakoval: „…poskytneme Rusku a ruskému lidu všechnu pomoc, jakou budeme moci.“ (W.S.Churchill, Druhá světová válka, III.díl, str. 368,Lidové noviny, Praha, 1993). Nehledě na tato slova tak se Churchill ztotožnil se stanoviskem prezidenta Roosevelta, aby atomová tajemství nebyla sdělována nikomu jinému než Anglii. Churchill se nijak nesnažil změnit stanovisko Spojených států o sdílení atomového tajemství. Což, jak už dnes víme, ovlivnilo chod světových dějin významným způsobem, a nikoliv v kladném smyslu slova; tento vliv na chod dějin světa trvá do dnešních dnů. Je nasnadě otázka, jak by se byla spolupráce se Sovětským svazem, a jeho vědecké kapacity v tomto směru byly na vysoké úrovni, projevila i na urychlení celého projektu a možná i na jeho ceně. A jaký by to mělo vliv na vytvoření atmosféry důvěry mezi spojenci. Něco takového si ale může představit jen fantasta. Že podobně uvažovali politikové však neznamenalo, že podobně uvažovali jiní lidé v Americe. Kdo na příklad? Na příklad jistý Morton Sobell. Ten byl v roce 1953 souzen společně s manželi Rosenbergovými, kteří byli obžalováni z toho, že vydali některé informace o atomové zbrani Sovětskému svazu. Jak je známo, byli oba manželé odsouzeni a 18. června 1953 skončil jejich život na elektrickém křesle. Tento Morton Sobell byl společně s Rosenbergovými obžalován a odsouzen ke třicetiletému vězení. Odseděl si z toho trestu 18 let, v roce 1969 byl z vězení propuštěn; v roce 2008 se přiznal, že se na špionáži ve prospěch Sovětského svazu, podílel. Listu New York Times pak řekl, že to „jako špionáž nebral, vždyť Amerika byla spojencem Sovětského svazu“. Jiného mínění byl tehdejší prezident Eisenhower. Ten 11. dubna 1953 odmítl udělit oběma odsouzencům milost; prohlásil, že ony dvě osoby svým činem, tedy špionáží ve prospěch tehdejšího spojence Ameriky, „zradily věc svobody“. Z toho si, mimo jiného, můžete učinit obraz o tom, jak může být interpretováno takové slovo jako „svoboda“; jak „gumovou“ může jeho interpretace být. Málo které slovo je dnes skloňováno ve všech možných pádech a dáváno do souvislosti v libovolných vazbách. Při tom význam, jaký je tomuto slovu dáván, se častokrát diametrálně liší. Různými lidmi je také na jeden a tentýž čin nahlíženo různě. Pro jednoho byl jistý čin, na příklad pro Mortona Sobella, občanskou povinností, pro jiného, jako pro politika Eisenhowera, byl zradou, která se trestá smrtí na elektrickém křesle. A pak, že se všude a ve všem měří jedním metrem! Jen bych k tomu dodal: Nihil novi sub sole („Pod sluncem není nic nového“, Starý zákon, Kazatel 1,9). Tím jen chci říci, že i v našem, tak zvaném právním státě, tedy ve státě, kde by mělo vládnout právo, na něž se rovněž odvolává i prezident Eisenhower, lze najít příklad pro uvažování, jež je spíše odrazem konjunkturálního politického uvažování, než respektováním jistých trvalejších principů. Pohleďte třeba u nás: to, co bylo v jisté době považováno za vlastizradu, je už při pouhé změně režimu, kdy následný režim svévolně prohlásí předešlý režim za zločinný, považováno za hrdinství a z rukou státních představitelů i odměňováno. Když jsem vám uváděl ony příklady z Ameriky, tak jsem se opíral a to, co napsal Miroslav Šiška v Magazínu Práva dne 15. června 2013. Příklad z naší země pak opírám o znalost toho, co je spojeno se „Zákonem o účastnících odboje a odporu proti komunismu číslo 262/2011 Sb“. Vrátil bych se ale rád k dalším slovům Churchilla. Co se pak týče jeho tvrzení, že šlo o součást války třicetileté, jsem ochoten s tím souhlasit jen částečně. Dnes, v roce 2013, si dovoluji tvrdit, že se i v tomto Sir Winston mýlil. Nejednalo se o válku třicetiletou, ale o válku „sedmdesátiletou“. Ta začala v roce 1917 a skončila až v roce 1991, kdy přestal existovat Svaz sovětských socialistických republik. Tedy v době, kdy ztratila svou přitažlivou sílu ideologie, opírající se o marxismus, a na něj se opírající politické režimy. Teprve tehdy mohly ty mezinárodní politické síly, které válku proti ruské revoluci zahájily svou intervencí brzy po roce 1917, tedy válku, kterou nedokázal, jak doufaly, úspěšně zakončit ani Hitler, vítězoslavně prohlásit: „Ano, válka byla úspěšně zakončena“. Myslím, že podobná slova pronesl v roce 1991 i prezident Clinton, když označil skutečnost, že se rozpadl SSSR, za konec světové války. Nic nemůže být výmluvnějším pro charakteristiku strategie, která byla po sedmdesát let od roku 1917 uplatňována vůči Sovětskému svazu, než ona slova 42. prezidenta Spojených států amerických! Ve světle toho, co říkám, a podtrhuji, že je to jen můj laický názor, byla tedy válka, o které hovoříme, jen jednou epizodou oné sedmdesátileté války. Vždyť po skončení Druhé světové války nenásledovalo to, co by mělo po skončení kterékoliv války následovat, to jest všeobecná mírová smlouva. Ve svém závěru tato válka přecházela, v podstatě plynule, do své nové etapy. V této nové etapě, která lidstvo vyčerpávala v nepředstavitelné míře, si bývalí spojenci jen změnili role. Ze spojenců se stali soupeři ve válce studené. Ta pak pokračovala až do okamžiku, kdy se nakonec stalo to, že skončil onen sociální experiment, který se nazýval „Sovětský svaz“, a který nedokázal zničit ani Adolf Hitler. A bohužel, ani tato studená fáze oné sedmdesátileté války nebyla ukončena nějakou mírovou smlouvou mezi státy a skupinami proti sobě stojících států. Jen zde byl ústně dané slovo, které příliš nezavazuje. Proto mají pravdu ti, kdož tvrdí, že se jen změnila rétorika. Ale hlubinné procesy, mající své kořeny v minulosti předešlých staletí, dostaly jen novou podobu. Není rovněž podivné, že téměř sedmdesát roků po skončení evropské války, nebyla ještě uzavřena, a jistě už nikdy uzavřena nebude, mírová smlouva, která by její výsledky i mezinárodně-právně zakotvila? Což, kromě jiného, poskytuje důvod k tomu, aby čas od času, jako se to stalo při poslední volbě našeho prezidenta, byla třeba vynášena otázka transferu německého obyvatelstva, ke kterému došlo z mnoha evropských států, včetně Československa. A neustále jsou zpochybňovány výsledky této války. A to, že by taková mírová smlouva byla uzavřena dnes, kdy na straně Západu panuje přesvědčení, že se Západ stal vítězem v této válce, a že by tedy mohl diktovat své podmínky à la Paříž 1919, tomu nelze věřit vůbec. Takže uspořádání poválečné Evropy spočívá jen do dohodách, které byly uzavřeny v Postupimi, eventuelně v Helsinkách, nikoliv na mírové smlouvě. A bohužel také na síle svalů na obou stranách. Rozumím vašim argumentům. Ale to, jak pohlížel Stalin na věci po skončení války, tedy v roce 1945, ještě nevysvětluje jeho postoj před zahájením války v roce 1941. Ten, jak vím, je mnohými, třeba jeho nástupcem Chruščovem, silně zpochybňován. Stalin je dokonce obviňován z toho, že zavinil svou liknavostí a nerozhodností tu katastrofu, která postihla Rudou armádu a jeho zemi po zahájení německé agrese. Ano, máte pravdu. Ale neříká se, že po bitvě může být generálem každý? A když je navíc tento „generál“ motivován nenávistí k jinému generálovi, s nímž si vyřizuje účty? Když už se věci staly a víme, co se všechno stalo, a jaké byly důsledky toho, co se stalo, tak lze, při „dobré“ vůli, velmi snadno nalézat člověka odpovědného za to všechno. Zvlášť když byl onen člověk předtím, pochopitelně bez soudu, označen za hlavního představitele, možná dokonce za hlavního tvůrce jednoho ze dvou největších zel, jak se dnes říká a píše, dvacátého století: zla ruského komunismu. Po vynesení takového ortelu už pak není nic snazšího, než vyhledávat, případně fabulovat, ty nejroztodivnější „důkazy“, jimiž by byla jeho charakteristika pst factum „prokazována“. Při objektivním zkoumání však se musíme snažit vžít do situace té doby a pokusit se zvažovat všechny faktory, které musel zvažovat člověk, který v daném okamžiku přijímal příslušná rozhodnutí. Už jsem o tom hovořil. Toto všechno ví ten, kdo někdy musel nějaké rozhodnutí, jež ovlivňovalo chod událostí, dělat. Bohužel, často jsme ale svědky toho, že se k věci vyjadřují ti, kteří věci znají jen z doslechu. Při tom se vyjadřují tak, že jejich vyjádření vyhlížejí jako pravda v poslední instanci. Toto platí i pro mnohá vyjádření W. Churchilla, která pronesl na adresu Stalina a jeho komisařů, tedy sovětské vlády, jak jsem o nich už hovořil. Musím přiznat, že v mnoha směrech vůbec nechápu nedůslednost W. Churchilla. Už v Předmluvě ke své práci o druhé světové válce říká, že se „přísně drží zásady nikdy nekritizovat žádné válečné a politické kroky poté, co byly podniknuty, jestliže předem veřejně či formálně nevyjádřil svůj názor na ně, anebo před nimi alespoň nevaroval“. Při tom rozhodování Stalina v tak principielní otázce, jakou byla otázka války či míru pro zemi, za kterou sám Churchill nenesl, nejen tu nejvyšší, ale vůbec žádnou, politickou odpovědnost, kritizuje až nevybíravými slovy. Nalézám u něho jasný rozpor mezi slovy a činy. Skutky, nikoliv slova, svědčí o lidech. Facta probant homines! Pokud by po celou dobu, kdy se zásadní rozhodnutí připravovala, byl po boku Stalina, pokud by beze zbytku znal, co všechno Stalin věděl či nevěděl, co všechno bral či nebral v úvahu, a pokud by, nacházeje se v takové situaci, měl absolutní možnost vžít se do myšlení toho druhého, a měl možnost veřejně či formálně na ně vyjádřit svůj názor, a pokud by byl Stalin na tyto názory nebral zřetel, pokud by se Stalinem sdílel stejný světový názor a filosofii, pak by snad jeho slova mohla být považována za oprávněná. V takové situaci ale Churchill nebyl. Při tom neváhá později vyslovit názor, že „ať se snažíme vžít do postavení někoho jiného sebeupřímněji, přesto si nedokážeme vysvětlit procesy probíhající v lidské mysli a představivosti, k nimž rozum neposkytuje žádný klíč“ (Druhá světová válka, III.díl., strana 595). Směrem ke Stalinovi však něco takového nepřipouští, pro něho byl Stalin v době před vypuknutím války s Německem jen „břídilem“ nebo „prostoduchým hlupákem“. Můžeme jen litovat toho, že se Stalin knihy Churchilla už nedožil. Jistě by dokázal dát na taková slova důstojnou odpověď. Sypat na rakev mrtvého špínu, to dovede každý. O tom, kdo byl „hlupákem“ a „břídilem“ si tedy musíme úsudek udělat sami. Proto u mne jeho slova vyvolávají nejvýše dojem, že onu kritiku Stalina, tedy představitele oněch „východních barbarů“, pronáší povýšenec, arogantní člověk, který už zapomněl, s kolika neúspěchy se on sám ve svém životě setkal a jak složité je činit správná rozhodnutí a činit je v pravou chvíli. Jen to potvrzuje můj dojem, že je pronáší člověk motivovaný ne rozumovou úvahou, ale především nenávistí k představiteli politického hnutí. A tuto nenávist přenáší i na osoby, které ono hnutí představují. Tento přístup nakonec dnes a denně vidíme i v našem politickém životě. A to i u těch nejvýše postavených politiků. Názorným příkladem našich politiků je v tomto směru Václav Klaus. Takže ony názory Churchilla, jak jsem je citoval, si mohu vysvětlit jen tak, že jeho nenávist ke všemu, co jen trochu „zavánělo“ komunismem, jej zaslepovalo natolik, že se nedokázal, a snad ani nechtěl, vžít do situace člověka, který musel hledět v prvé řadě na zájem země, v jejímž čele stál. Tento člověk, tedy Stalin, svým rozhodováním, za něž musel i svou krví platit jeho vlastní národ, nakonec přispěl k tomu, že i země jeho nemilosrdného kritika, tedy Velká Británie, nakonec mohla stát v čele vítězů nad největším zlem, které stvořily moderní dějiny. A to už muselo být i pro W. Churchilla v době, kdy začal psát svou knihu, tedy tři roky po válce, zřejmé nad jakoukoliv pochybnost. Opravdu si myslíte, že Velká Británie byla Sovětskému svazu zavázána i svou budoucností? Ano, myslím si to. Především se odvolám na vlastní slova W. Churchilla. Už ve svém projevu, který pronesl do rozhlasu v den napadení Sovětského svazu, říká: „Nebezpečí, které hrozí Rusku, je stejné nebezpečí, které hrozí nám i Spojeným státům. Stejně tak věc každého Rusa, který bojuje za svůj krb a za svůj dům, je věcí svobodných lidí a svobodných národů ve všech koutech světa“. Tato slova nejsou jen slovy, která by jen tak vylétla z úst politika a na které by se mělo zapomenout, která by jen tak poletovala v povětří. Jsou to slova vyjadřující podstatu dané historické chvíle, jsou to slova, která trvale zůstanou součástí historie, jsou to slova, jež jsou dokumentována v příslušných médiích a publikována v mnoha publikacích světa, včetně jeho knihy. Na podporu uvedu ještě několik výroků amerických činitelů. Vyjdu z toho, co jsem četl v přednášce již vzpomínaného Falina. Na prvním místě Falin poukazuje na slova George Marshalla: „V roce 1942 bylo Německo a Japonsko blízké k tomu, že se jim podaří vybojovat světovládu. Ještě dnes nejsme schopni posoudit, jak tenkou byla nit, na které závisel osud Spojených národů. Musím v zájmu spravedlnosti říci, že naše úloha v odvracení oné možné katastrofy nám v ony dny nedělá čest“. Státní tajemník USA Hull (tuto funkci zastával v letech 1933 až 1944) zaznamenal ve svých pamětech: „Budeme si muset vždy připomínat, že Rusové svým hrdinským zápasem v boji s Německem, zachránili spojence před separátním mírem. A takový mír by byl spojence ponížil a otevřel by dveře k další třicetileté válce“. Hullův nástupce ve funkci státního tajemníka, Stettinius, se vyjadřoval ještě kategoričtěji, když napsal v knize „Argonaut“ (takový byl krycí název Jaltské konference): „Sovětský svaz zachránil Spojené státy před porážkou ve druhé světové válce.“ A ona slova podepřu ještě výrokem z poslední doby. Tedy z doby 67 roků vzdálené od konce oné války. Slova pronesl 8. listopadu 2012 v Moskvě významný Izraeliťan Šimon Perez: „Když náš svět zachvátilo největší šílenství za celou historii lidstva, šílenství nacismu, byl to právě ruský národ, který bojoval s nacismem tak hrdinsky, že něco podobného nemá obdobu“. Tyto názory se však v posledních letech, samozřejmě že ne nevědomky, ale cíleně, nepřipomínají. Nebo snad jste někde zaznamenal, že by slova Šimona Pereze byla citována třeba ve zpravodajství české veřejně-právní instituce, jakou je Česká televize? Já ne!. Role Sovětského svazu je, jestli ne přímo popírána, tak alespoň falešně interpretována. A na druhé straně je až nekriticky vynášena do popředí role Ameriky a západních spojenců Sovětského svazu. Nikoliv nevýznamný ruský autor S.P. Nikanorov jde ve své knize «Уроки СССР», viz http://spnikanorov.ru/uploads/books/uroki.pdf ještě dále, když píše toto: „ Existuje tendence, která považuje válku Německa, přesněji Evropy, se Sovětským svazem, za část Druhé světové války. Takovou tendenci je třeba považovat za chybnou. Vždyť okolnost, že Německo téměř bez toho, že by se bylo setkalo s vážnějším odporem, přemohlo Evropu, která se vlastně stala evropských zdrojem pro válku s SSSR. Spojenci Sovětského svazu ve válce s Německem, to jest Anglie a USA, sice pomáhali potravinami a výzbrojí, to ale byla vlastně půjčka…Proto lze mít za to, že úloha spojenců SSSR byla v podstatě úlohou pomocnou. To ve svých důsledcích znamená, že Druhá světová válka jako taková vlastně nebyla, ale byla jen Velká vlastenecká válka SSSR.“ Jistě lze s tímto názorem polemizovat, ale za zamyšlení stojí. Již vzpomínaná Natalije Naročnická o tom říká: „Dokonce v dobách „studené války“, kdy obě strany ve svých plánech nevylučovaly možnost vzájemného zničení, nikdo nikdy neobviňoval Sovětský svaz z toho, že zahájil Druhou světovou válku, nikdo neztotožňoval komunismus s hitlerovským nacismem, protože to jsou zcela různé věci. Naopak: oslavovali naše hrdiny, opěvovali Stalingradskou bitvu, byli nadšeni vůlí sovětského lidu dosáhnout vítězství“. Řekněte sám, je mravné zapomínat na tuto dobu a v nové konjunktuře, ve svém virtuálním opojení z vítězství, na vlastní slova zapomínat? Příkladem toho, jak je Druhá světová válka interpretována ve Spojených státech, lze nalézt i na stránkách Internetu. Sám jsem se o tom přesvědčil. To by mne zajímalo. Můžete mi k tomu říci něco více? Prosím. Jistý Tigran Chalaťjan, kandidát technických věd, žijící ve Spojených státech, napsal na stránce http://www.zavtra.ru/content/view/zhizn-bez-rossii/: „Jak lze falšovat historii, aniž použijeme otevřenou lež? Jednoduše budeme říkat jen část pravdy. Bude to ještě čistější než otevřená lež. U nás v Rusku se odehrávala asi zcela jiná válka, než o jaké píší američtí historikové ve školních učebnicích. Vezměme ku příkladu tyto výroky, které v Americe dnes nikdo nepřipomíná. Jsou převzaty z dokumentárního filmu Franka Capry nazvaného „Proč vedeme válku, bitva v Rusku“. Film byl natočen v roce 1943. První výrok: „Historie nezná větší příklad statečnosti, než ten, který nám předvedli lidé Sovětského Ruska“ Výrok pronesl Henry L. Stimson - ministr války USA. Druhý výrok: „Společně se svými spojenci jsme nekonečně vděčni a navždy budeme zavázáni armádě a lidu Sovětského svazu“. Autorem byl Frank Nox- ministr námořnictva USA. Třetí výrok: „Dovednost a agresivní útočný duch ruských vojáků vyvolává v americké armádě nadšení“. Autorem byl náčelník generálního štábu USA George Marshall. Čtvrtý výrok: „Rozsah a grandiosita ruského podílu lze považovat za největší válečný úspěch celé historie“. Autorem byl generál Douglas MacArthur-velitel amerických sil v Tichém oceáně. Tehdy, v roce 1943, hovořili tito významní mužové zcela jinak, než jak hovoří dnešní politikové, někdy i historici. Ideologické úkoly se však dnes řeší cestou překrucování a zamlčování. Namísto toho, aby Američané hovořili o Druhé frontě, dávají přednost tomu, že připomínají Den „D“, jakožto konec nacistického Německa (D-day: the beginning of the end for Nazi Germany). Je to, podle jejich představ, ta nejdůležitější bitva Druhé světové války. Jakmile by se totiž hovořilo o Druhé frontě, zákonitě by vyvstala otázka: a kdeže byla První fronta? Prostý Američan se nikdy nedozví, že 80% německé armády bylo rozbito na Východní frontě. Americký žebříček deseti velkých vůdců Druhé světové války vypadá takto: 1. Winston Churchill, 2.Dwight Eisenhower, 3.Douglas McArthur, 4.George Marshall, 5.Chester W. Nimitz, 6. George Patton, 7. Erwin Rommel, 8.Franklin D. Roosevelt, 9.Josoruko Jamamoto, 10. Georgij Žukov. To, co říkám, vůbec nechápejte tak, že bych chtěl význam oněch vojevůdců snižovat. Ale jisté proporce je třeba zachovávat“. Představuje si, prosím, vůbec někdo, kdo je schopen, při vědomí toho, kde se odehrávaly rozhodující bitvy války, napsat jméno vojevůdce, který se podílel na plánování a řízení těch nejdůležitějších bitev německo-sovětské fronty, a to bitev vítězných, do podobného žebříčku až někam za Rommela, Pattona a další? A vůbec nauvažovat s vojevůdcem, který je dnes považován za vůbec nejúspěšnějšího vojevůdce Rudé armády, s maršálem Konstantinem Rokossovským? Takové znevažování historie už přesahuje rámec mého chápání! A tak daleko už jde, že jsou tito muži opomíjeni jen proto, že stranili komunistický myšlenkám. Vzpomněl jste jméno Konstantina Rokossovského. O něm Američané vůbec nehovoří. Vzpomínají jen Žukova. Jak si to mám vysvětlit? Objasnění hledejme jen v tom, že mají zřejmě jiná kritéria pro hodnocení vůdcovských schopností vojenských představitelů. Hovořit o Churchillovi, Rooseveltovi a nevzpomenout při tom Stalina? Už to samo o sobě mluví o jednostrannosti pohledu. Pokud se týče přímo jmen některých vojáků, pak se onen výčet ukazuje jako rovněž jednostranný. Na příklad Vrchní velitel Stalin, který jistě měl během čtyřech roků války možnost dokonale poznat schopnosti svých vojevůdců, cenil nejvýše Rokossovského a dával mu nejvyšší ohodnocení. Vyšší než Žukovovi. Když na příklad vyjadřoval spisovatelovi Simonovovi své připomínky k jeho románu, říkal: „Žukov má nedostatky, některé jeho vlastnosti nenalezly na frontě obliby, avšak bojoval lépe než Koněv, nikoliv hůře, než Rokossovskij. Tím nechtěně vyjádřil i svá měřítka pro hodnocení výkonu svých vojevůdců. Pro něho byl Rokossovskij základním měřítkem, etalonem, podle kterého měřil všechny ostatní. Možná se může jevit ne podstatnou i ta skutečnost, že Rokossovskij byl, vedle bývalého carského důstojníka Šapošnikova, jediným z vysokých velitelů, kterého Stalin oslovoval jménem a otčestvem. Ostatní jen oslovoval „soudruh ten a ten“. Velice vtipný pohled na otázku hodnocení vojenských profesionálů vyslovuje autor knihy „Kdyby nebylo generálů…“ , Muchin. Píše: „Správné hodnocení vojenských profesionálů nedávají zevlouni, kteří se jen považují za specialisty, ale spotřebitelé práce profesionálů. To jest ti, kdo si jejich práci „objednává“. A takovými „spotřebiteli“ práce sovětských velitelů byli němečtí generálové. Čím citelněji byli poráženi sovětskými veliteli, tím častějšími se pro ně stávaly důvody zjistit, kdo že to vlastně je, kdo je poráží. Byli to tedy jen a jen Němci, kdo sestavoval absolutně přesný pořadník velitelů Rudé armády. Stačí si tedy jen připomenout , že v Halderově deníku jsou vzpomínáni Stalin, Vorošilov, Buďjonyj, Timošenko. Ani jednou se tam neobjevuje jméno Žukov.“ Jak jsem zjistil, tak i v Rusku je stále diskutovaným problém to, zda a proč se nechalo sovětské vedení, v čele se Stalinem, překvapit dne 22. června 1941, a zda toto překvapení bylo strategické či jen taktické. Je to neustále předmětem odborné i laické diskuze. K jednoznačnému závěru se ani tam ještě nedopracovali. Zatím se jen konstatuje jako fakt, že k tomuto překvapení došlo; avšak říci, zda je bylo možno s dostatečnou jistotou předvídat, případně zda na všech přílsušných místech bylo učiněno vše pro to, aby nemělo tak katastrofální důsledky, to už je otázka, vyžadujííc si obsáhlou odpověď. Na to nemáme místo, a já sám k jejímu zodpovězení nemám ani dostatek podkladů. Proto i v naší debatě se musíme omezit jen na to, že vyjádřím své, jen velmi obecné názory, popřípadě se odvolávám na ty názory, se kterými se mohu ztotožnit. Rozumím. Tak tedy mi řekněte vy, jak se na věc díváte. Můj názor je, že Stalin, jehož hlavní úloha při rozhodování o válce a míru byla nezpochybnitelná, si nedělal žádné iluze o skutečných záměrech hitlerovského Německa. Absence podobných iluzí vyplývala především z filosofie a ze světového názoru, který vyznával. A ty mu říkaly, že ideologie, která se stala v Německu ideologií státní, ideologie nacionálního socialismu, a její filosofické základy, jsou v přímém protikladu s filosofií marxismu a z ní odvozené ideologie. Podobně jako se ideologie nacionálního socialismu stala v Německu státní ideologií, stala se marxistická ideologie v SSSR rovněž státní ideologií. A té byl Stalin přesvědčeným stoupencem. A nejen stoupencem. On se ji snažil dokonce rozvíjet a podle ní i jednat. On se Marxe nejen dovolával, ale i podle něj i jednal. Zejména v tom směru, že tato filosofie se nesmí omezovat jen na to, aby svět vykládala, interpretovala, ale snažila se jej i změnit. Zásadní rozdíl však mezi oběma protagonisty obou ideologií spočíval ve vlastní jejich podstatě, tj., v jakém směru chtěli svět měnit. Na potvrzení svých slov bych vám chtěl uvést několik myšlenek, které jsem si přečetl v díle A.B.Martirosjana o mýtech, které jsou kultivovány kolem osoby J.V.Stalina. Tak na příklad na zasedání Politbyra ÚVVKS(b) dne 18. listopadu 1940 říká Stalin, že „Hitler hraje dvojí hru: současně s tím, jak připravuje agresi proti SSSR, tak ve snaze vyhrát čas se snaží vyvolat u sovětské vlády dojem o tom, že je připraven dále posuzovat otázky o rozšíření mírových vztahů s námi“. Nejsme ochotni bez výhrad uvěřit těmto ujištěním; podařilo se odvrátit napadení Sovětského svazu, že byl s Německem uzavřen pakt o nenapadení. „Můžeme však věřit tomu, když jsme ujišťováni o něčem takovém, že se Hittler vzdal agresivních plánů, které vůči Sovětskému svazu formuloval už ve svém „Mein Kampfu“?“, ptá se Stalin. Hitler neustále tvrdí o své mírumilovnosti, ale hlavním principem jeho politiky je věrolomnost. Měl smlouvy s Rakouskem, Polskem, Československem, Belgií, Holandskem. Žádné z nich však nepřikládal význam, nehodlal je dodržovat a při první potřebě je věrolomně porušil. Stejný osud připravuje i smlouvě s námi“ 24. května 1941 na rozšířeném zasedání Politbyra VKS (b), kterého se zúčastnilo i nejvyšší velení RA, řekl Stalin přímo: „Situace se zostřuje každým dnem. Je docela možné, že budeme neočekávaně napadeni fašistickým Německem“.http://www.great-country.ru/content/lib/martirosyan/Tragediya_1941_goda/mif_0011.php. Porovnejte si, prosím, Stalinova slova s tím, co napsal Churchill, když hodnotil chování sovětské vlády a Stalina v oné době. Už jsem vám to citoval a zopakuji to jen proto, abych zdůraznil „objektivitu“ soudů sira Winstona!: „Nic, co mohl kdokoliv z nás učinit, nedokázalo proniknout zaslepenou předpojatostí a utkvělou myšlenkou, do které se Stalin zahalil, aby neviděl strašlivou pravdu“. (W. Churchill, Druhá světová válka. III.díl, str. 364,Lidové noviny, Praha, 1993). Mohl bych vám uvést, pokud máte zájem, jak se na toto dívá soudobá ruská historička, kterou jsem již vzpomínal, Natalie Naročnická. Chcete to slyšet? Ano, prosím, chci. Tak jen krátce. Snad bude nejlepší, když vám řeknu, co o tom N. Naročnická řekla. Jistě si budete schopen udělat svůj obrázek. Jen předesílám, že její slova byla vyslovena v Baltickém tiskovém středisku. Akce, na které to vyslovila, se konala s podporou tiskového orgánu „Невское время». Stalo se to při příležitosti prezentace knihy „Politika proti historii. Kauza partyzána Kononova“ ( «Политика против истории. Дело партизана Кононова») Knihu připravil Fond historické perspektivy. Slova, která budou mým překladem slov N. Naročnické, byla pak publikována na stránce: http://www.nvspb.ru/tops/smysl-vtoroy-mirovoy-voyny-pytayutsya-podmenit-46971/page/3. „Ze světonázorového hlediska byla cesta k přepisování historie Druhé světové války nastoupena tehdy, když se staly úspěšnými pokusy srovnávat z filosofického hlediska nacismus a komunismus, jako dvou „totalitních monster“. Tato monstra se do sebe zaklínila ve čtyřicátých letech, kdy začal boj o světovládu. Oba tyto historické projekty začaly být představovány jako zosobnění absolutního zla, mezi kterými není a nemohou být žádné rozdíly. Je tomu opravdu tak? Považuji za naprostou absurditu srovnávat sovětský komunismus a germánský nacismus. Z hlediska duševně-mravního se jedná o zcela polární jevy, které mají zcela odlišné ideové kořeny. Komunismus je jednou z větví filosofie pokroku. K této větvi patří i liberalismus. Liberalismus a komunismus jsou bratry-dvojčaty. Oba politické směry kladou za základ svého snažení štěstí veškerého lidstva. V komunismu je štěstí všeho lidstva tím velikým cílem, na jehož oltář je třeba, a je nutno, položit všechno národní. Dobře si pamatuji dobu, kdy nás osud proletariátu v Argentině nebo v Americe zajímal skoro více, než vlastní zájmy a vlastní blahobyt. Co se však týče germánského nacismu, tak ten není ničím jiným, než ústupem od křesťanské civilizace do doby pohanské. Křesťanství přece přiznává všem lidem rovnou důstojnost. Pro cara i otroka platí jedna a táž morálka. Je založena na stejných přikázáních: „Nezabiješ!“ „Nepokradeš!“ Všichni lidé, nezávisle na jejich postavení na Zemi, budou souzeni podle stejných mravnostních kritérií. Křesťanství nepočítá s tím, že by se národy dělily na národy první a druhé kategorie. Nacismus však hlásal doktrínu přirozené nerovnosti lidí a národů. Zcela odstoupil od monoteistického obrazu světa. Hitlerovský projekt předpokládal pro obyvatele SSSR a Východní Evropy osud pasáků prasat a sluhů bez historie, bez kultury, bez jazyka, kteří budou sotva umět číst v němčině zeměpisné ukazatele. Nacismus hodlal přeměnit slovanské národy na lidský materiál, který je mu potřebný jen pro uskutečňování jeho vlastního historického projektu. Z vědeckého a filosofického hlediska je nemožné ztotožnit komunismus s nacismem. Vědci-biologové- by se začali smát, jestliže by někdo zařadil housenku motýla a medvídka koalu do jedné třídy jen podle toho, že se oba tvorové živí listy eukalyptu. Avšak mezi politology, mezi historiky jich je daleko méně, se nepovažuje za pohoršlivé, jestliže někdo srovnává Sovětský svaz s Třetí říší.“ Tolik slova ruské, je třeba zdůraznit nemarxistické, politoložky a historičky N. Naročnické. Byla vyslovena sedmdesát let poté, co se obě ona „monstra“, jedno řízeno A. Hitlerem, druhé J. Stalinem, ocitla před osudovým střetnutím. My jsme dnes v ohromné výhodě, když víme, jak toto střetnutí dopadlo. K dosažení tohoto výsledku, pro Stalinovo „monstrum“ toho nejpříznivěji možného výsledku, napomáhali i ti, kdo s ním ani filosoficky nebyli na jedné lodi. To už bych zařadil k jedné z hrátek „Jejího Veličenstva Historie“. Stalin si jistě, více než kdo jiný, uvědomoval zásadní protiklady oněch dvou filosofií. Uvědomoval si též, jak bude jednat jeho protivník, ovládaný vlastní ideologií. Jak by mohl neznat, že komunismus byl pro Hitlera nepřítelem číslo jedna už od samých počátků nacistického hnutí? Pikantní je, že i pro W. Churchilla byl komunismus nepřítelem, netvrdím, že číslo jedna, ale nepřítelem byl. Hříčkou „Jejího Veličenstva Historie“ pak bylo to, že donutila Churchilla, aby si podal ruku s jedním nepřítelem a v alianci s ním porazil i nepřítele, v daném okamžiku, většího. Nedává toto také odpověď mnohým našim publicistům, kteří dělají mezi oběma ideologiemi, a jejich představiteli, rovnítko? Jedním z příkladů, kdy se Stalinovo přesvědčení projevilo v předvečer války, je rok 1939. Představitel německého ministerstva zahraničí Haus, který byl přítomen podpisu smlouvy o neútočení, jež byla v srpnu 1939 uzavřena mezi SSSR Německem, jinak taky nazývané „paktem Ribbentrop-Molotov“, říká, že Stalin odpovídá na otázku, kterou nadhodil Ribbentrop o možné neutralitě Sovětského svazu, slovy: „Z naší strany nemůže existovat neutralita do té doby, pokud nepřestanete plánovat agresi proti SSSR“. Pak upřesnil: „Nezapomínáme na to, že vaším konečným cílem je to, že nás napadnete“. Co se týče očekávaného napadení Německem, zamlčoval Chruščov, který v tomto směru rozpoutal „válku se Stalinem“, vědomě to, že se ke Stalinovi dostával i druhý proud informací, který popíral, že by v červnu 1941 se chystalo napadení ze strany Německa. Téhož názoru bylo i nejvyšší vojenské vedení. Stalin se domníval totéž. Dobře věděl, jak se Hitler díval na válku vedenou na dvou frontách, které Německo prohrálo. Nepočítal však s tím, že Hitler bude schopen tak podcenit svého protivníka, jak se stalo. Neměl pochyby v tom, že k napadení Německem jednou dojde. Šlo jen o to, určit dobu, kdy se tak stane. Stalin, byť by vystupoval jako propagátor marxismu-leninismu, byl také pragmaticky uvažujícím státníkem. A jako pragmatik dělal vše pro to, aby válku oddálil, když už, po sérii jednání se západními státy, ztratil naději, že by jí bylo možno zabránit a Hitlera nejen uchlácholit , ale od války jej odradit. A mezi srpnem 1939 a červnem 1941 se odehrával boj o to, jak co nejvíce oddálit čas napadení. A jestli chceme hovořit o Stalinových chybách, pak zřejmě nejosudovější byla ta, že se domníval, že se mu napadení Německem podaří oddálit ještě po delší dobu. Německý generál Z. Westfall v padesátých letech napsal: „Stalin pochopitelně znal, že se na jeho západních hranicích soustřeďují německé divize. Věděl, co to znamená a proč se to dělá, a tak upevňoval své síly. Avšak nehledě na to vše, domníval se do poslední chvíle, že k válce nedojde. To znamená, že ze strategického hlediska byl připraven na útok, ke kterému došlo ve 3 hodiny 30 minut 22. 6. 1941. Avšak z taktického hlediska jej to překvapilo.“ Co řeknete na názor, že byla možnost Hitlera předejít, a dříve, než tento zaútočí, zahájit vlastní útok. Četl jsem, že tehdejší náčelník generálního štábu Rudé armády generál Žukov navrhoval už z jara 1941 provedení jakéhosi předstihového úderu Rudé armády, který by předešel Německo. A také se říká, že nebyla činěna žádná opatření, aby se překvapivému útoku čelilo nebo alespoň, aby byl jeho důsledek co nejmenší. Rovněž je vytýkáno Stalinovi, že nerozhodl, aby armáda byla přivedena do plné bojové pohotovosti. Ano, takové výtky existovaly a stále k osobě Stalina směřují. Pokud bychom se jimi měli vážněji zabývat, pak bychom se museli zamyslet nad základními pojmy. Chcete to? Ano, chci, i když jsem si vědom rizika, že se možná dostaneme hlouběji do oblasti vojenské teorie, což nás asi poněkud vzdálí od jádra našeho tématu. Ale pro pochopení tohoto rozhodujícího momentu počátku války, to asi bude nutné. A já chci tento krok absolvovat. Dobře. Tak nejprve něco z oblasti teorie. Vyjdeme z toho, jak je, alespoň v hrubých rysech, definován pojem „bojová pohotovost“ . Musíme si ale nejprve ujasnit měřítko, ve kterém budeme problém posuzovat. Protože ale hovoříme o nejvyšším stupni v řízení státu, který představovaly ústavní orgány Sovětského svazu, tak to na prvním místě bude nejvyšší přestavitel výkonné moci, to jest vláda a její předseda. Tím by Stalin. Budeme tedy mít na zřeteli bojovou pohotovost státu, nikoliv nějakých jednotlivých částí armády. V autoritativním slovníku, kterým byla „Советская военная энциклопедия“ , tedy „Sovětská vojenská encyklopedie“, je pojem „bojová pohotovost“ definován jako stav armády státu, který znamená připravenost armády ke splnění úkolů, jež jí budou uloženy. Už tady se neobejdeme bez toho, že bychom znali, s jakými úkoly se počítalo. To znamená znát, s jakou válkou vedení státu počítalo. Je jasné, že je nad rámcem naší diskuze, abychom celou tuto otázku mohli diskutovat v celé šíři. Proto nepůjdeme v naší debatě hlouběji. Bojová pohotovost předpokládá, že divize, pluky, armády jsou v patřičném rozsahu doplněny osobami, výzbrojí, bojovou technikou, že jsou k dispozici potřebné zásoby materielních prostředků pro vedení války, že zbraně, technika, jsou ve stavu bojového použití, že výcvik i morální stav vojsk dosáhl úrovně potřebné pro boj, že existuje sladěnost v útvarech i ve svazcích, že velitelé a štáby mají odpovídající úroveň, že je v armádě na požadované výši kázeň a pořádek a že strážní a dozorčí služba je vykonávána náležitě. Úměrně tomu, jak se přibližuje nebezpečí války, je pak armáda doplňována vojáky a rovněž je zkracován čas, potřebný k přivedení záloh; také k tomu, aby k přechodu vojsk z klidu k bojové činnosti, jakmile je vydán příslušný rozkaz, byl zapotřebí ten nejkratší možný čas. V této souvislosti si sám musím připomenout, že jsem přibližně v letech 1962 a 1963, musel jako náčelník štábu letecké armády řešit podobné otázky; ty souvisely se zaujetím bojové pohotovosti leteckých pluků na polních letištích. Při tom jsem se dostal do poměrně ostrého sporu se samotným ministrem obrany Lomským. Vzpomínám si, že jsem na zasedání Vojenské rady armády musel ministra přesvědčovat, že naše námitky k časovým lhůtám, které nařídilo ministerstvo pro zaujetí bojové pohotovosti leteckých pluků na polních letištích, nejsou motivovány naší neochotou plnit rozkazy, a naší malou odpovědností za plnění úkolů při obraně státu, ale vyplývají jen a jen z kalkulace technických možností. Vím, že jsem se tehdy ministra Lomského, hodně emotivně, přímo ptal: „Proč si myslíte, soudruhu ministře, že my v armádě si neuvědomujeme svou odpovědnost a jsme snad motivováni jen snahou ulehčit si situaci, nikoliv snahou co nejlépe splnit stanovený úkol? Ale musíme také umět ocenit své vlastní možnosti, a nemůžeme se tvářit, že jsme schopni splnit nemožné!“ O tomto střetu s ministrem jsem už částečně psal ve své knize. Dnes si dokonce myslím, že mi můj odpor ministr nezapomněl a že se mu i ulevilo, když mě mohl, jako „vzpurného“, ze svazku armády propustit, a to na základě úvah politických míst. Dnes jen mohu litovat toho, že jsem se na to nikdy ministra Lomského nemohl zeptat. Když jsem odcházel z řad armády, tak už jsem mu nestál ani za to, aby mne, jako náčelníka štábu letecké armády, přijal, a za patnáct roků služby v ČSLA mi alespoň podáním ruky poděkoval. Dovedu si tedy alespoň přibližně představit, co znamenalo uvedení Rudé armády do takového stavu pohotovosti, aby byla schopna odrazit nenadálý útok nacistického Wehrmachtu. Jednou ze základních podmínek, jistou condicio sine qua non, je to, aby bylo známo, jakého nepřítele máme na svých hranicích, jaké tam má síly, kde provede hlavní úder, jakými silami a s jakým cílem. A toto vše je třeba zhodnotit před tím, než protivník udeří. Otázka zní: jak toho lze dosáhnout ještě před válkou? Není těžké říci, že v tom právě spočívá dovednost vojevůdce a schopnost orgánů, které má k dispozici, aby dokázali správně zhodnotit stovky, možná tisíce jednotlivostí v jejich souhrnu, aby také mohl člověk, který má největší pravomoc, také ale největší odpovědnost, učinit správné rozhodnutí a to pak poslat armádám k vykonání. Dovolil byste si tvrdit, že bylo v možnostech jednoho jediného člověka, soustředit všechny potřebné informace, tyto zhodnotit, zvážit vlastní možnosti a rozhodnout? A učinit to v měřítku země, jakou byl Sovětský svaz té doby? Zamyslete se, prosím, a řekněte svůj názor a odpovězte mi, zda to je či není v silách jednotlivce. Nemyslím si, že by to bylo možné. Máte samozřejmě pravdu. K tomu i v době, o které hovoříme, měl každý stát svůj Generální štáb. Ten byl povinen pracovat plně „na svého“ velitele, chcete-li vojevůdce. Bez takového štábu, který je svou schopností na výši požadavkům doby, se neobejde žádný, byť sebegeniálnější, vojevůdce. Lze tedy rovněž považovat každý generální štáb za ekvivalent pojmu „vojevůdce“. Vím dobře, o čem hovořím, protože jsem podobnou funkci zastával mnoho let. Samozřejmě v měřítku menším, než je stát, nicméně principy toho, o čem hovořím, jsem, myslím, pochopil dobře. To, co jsem řekl, samozřejmě platí pro obě strany. Jak pro obránce, tak pro útočníka. Proto plně souhlasím s těmi autory, kteří se oprávněně ptají: čí vojevůdcovský talent měl převahu? Byl to talent sovětského generálního štábu či talent generálního štábu německého? Kdo tedy, když už to chceme definovat v kategoriích „vina-nevina“, nese vinu za neúspěchy v počáteční fázi války? Jen Stalin nebo také společně s ním i Generální štáb? Někteří odpovídají takto: Žukov jako náčelník GŠ není ale vinen více, než by byl vinen šachista, který hrál šachy s cizincem a prohrál. Bylo třeba očekávat, že bude vedena válka ne s chlapci, ale s nejtalentovanějšími vojenskými specialisty a generály. Musíme se oprávněně ptát: co vedlo i Žukova k tomu, že svaloval všechnu vinu na Stalina i na ostatní kolem něj? Možná si ani neuvědomoval, že tím jen poskvrnil svou oprávněnou slávu, kterou získal během celé války. Stalinovi se také vytýká, že neinicioval vyhlášení mobilizace, když už byly nepochybnými informace, že se chystá napadení? Mám za to, že si Stalin velice dobře uvědomoval, co znamená vyhlášení mobilizace v takovém státním kolosu, jakým byl Sovětský svaz. Dobře si uvědomoval poznatky z první světové války. Připomeňme si tyto poznatky. Je všeobecně známo, že tehdy vše začalo atentátem na rakouského následníka trůnu Ferdinanda v Sarajevu. Rakousko na atentát odpovědělo ultimatem Srbsku. Načež Rusko začalo mobilizovat. To vedlo k tomu, že spojenec Rakouska-Uherska, Německo, požadovalo na Rusku, aby byla mobilizace zastavena. Rusko odmítlo tento požadavek, Německo na to odmítnutí reagovalo prohlášením, že se tedy nachází ve válce s Ruskem. Protože v té době Rusko bylo spojencem Francie a Anglie, dostala se tak Velká Británie a Francie do válečného konfliktu s Německem. Pro Rusko znamenalo tedy vyhlášení mobilizace a vyhlášení války jedno a totéž. Myslíte si, že Stalin toto dobře neznal a nebral v úvahu? Kdyby se bylo Hitlerovi podařilo dosáhnout toho, aby v Sovětském svazu byla vyhlášena mobilizace, o což se snažil, pak by se v očích světa mohl stal iniciátorem války Sovětský svaz, nikoliv Německo. Co se pak týče návrhů Žukova na provedení jakéhosi předstihového, dnes se používá termín preventivního, úderu na německé ozbrojené síly, pak musíme vidět zásadní rozdíl mezi čistě vojenským návrhem a politickým rozhodnutím zahájit válku. Z vojenského hlediska mohly mít návrhy Žukova své opodstatnění, i když ani na toto nejsou jednoznačné názory. Určitě by odborná analýza osvětlila nakolik, Žukovem navrhovaná ofenziva, měla naději na rozhodný vojenský úspěch. Kdyby byl Sovětský svaz reagoval na vytvářející se situaci provedením, Žukovem navrhované, operace, pak by bylo snadné označit toto za zahájení Sovětským svazem preventivní války; snadno si lze představit, jakou mezinárodně-politickou odezvu by to mělo. Vždyť v té době už byl Sovětský svaz vyloučen ze Společnosti národů, takže by jistě mnoho nechybělo, aby byl označen za narušitele míru v Evropě. Už v květnu 1939 říká prezident Roosevelt Dr. Benešovi, že „kdyby byl v roce 1938 zakročil Sovětský sám, nebyl by si Roosevelt vůbec jist, jak by se byla v tehdejší politické konstelaci celá věc skončila“ (E.Beneš, Paměti, str. 116,Orbis, Praha, 1947). Nemyslím si, že v roce 1941 byl Sovětský svaz v jiném postavení, v jiné situaci, než dva roky předtím. Pokud by Hitler nezískal na svou stranu přímo jako spojence západní státy pod, pro ně akceptovatelným, heslem obrany proti bolševismu, pak by jejich vystoupení na straně Sovětského svazu rozhodně nebylo okamžité a tak okázalé. Docela dobře si dovedu představit, aniž bych příliš fabuloval, že západní státy by nějaký čas vyčkávaly, jak to dopadne. Vždyť v sílu Sovětského svazu věřil málokdo. Snad jen prezident Beneš. Nesmíme pouštět ze zřetele, jaký strategický cíl měly před sebou už od roku 1917 západní státy. Tím strategickým cílem bylo zničení bolševismu, jakožto hlavního reprezentanta tak zvaného komunismu. Pokud by se bylo Hitlerovi podařilo vyprovokovat Sovětský svaz k zahájení preventivní války, pak by se, podle mého soudu, snadno domohl toho, aby je získal na svou stranu, protože on se s podobným cílem nikdy netajil. Nebo aby je byl alespoň neutralizoval. Pod záminkou obrany proti bolševismu. Myslíte, že by byly Spojené státy uvažovaly jinak v případě, že by válku zahájil Sovětský svaz, než jak to vyjádřil pozdější prezident USA Truman, krátce po napadení Sovětského svazu Německem? Nevím, co máte teď na mysli? Na mysli mám výrok Harry Trumana z 25.6.1941. Tehdy publikoval deník „New York Times“ tento jeho názor: „Jestliže uvidíme, že vyhrává Německo, pak bude zapotřebí, abychom pomáhali Rusku. Avšak bude zapotřebí, abychom pomáhali Německu, jestliže bude vyhrávat Rusko. Jen ať se takto vybíjejí co nejvíce. I když, za žádných okolností, bych nechtěl, aby vítězem byl Hitler.“ Jestliže takto uvažoval bezprostředně po napadení Sovětského svazu Německem vlivný senátor Demokratické strany a podporovatel Roosevelta, pak lze, myslím, že ne bez úspěchu, úspěšně spekulovat o tom, jak by byl uvažoval v případě, že by byl Sovětský svaz zahájil preventivní válku. Což se naštěstí nestalo a nemůžeme tuto úvahu dovést do konce. Ale jistý názor na politiku Spojených států to vrhá. Čistě hypoteticky bylo zajisté možné o preventivní válce uvažovat. Ale současně je třeba mít zcela jasnou představu, jak by na tuto preventivní válku bylo reagováno mezinárodním společenstvím, to jest vidět mezinárodně politické aspekty takového kroku. A pak, a to jako voják považuji za nejpodstatnější, ocenit podle vojenských kritérií, jaké vyhlídky na úspěch by taková ofenziva, kterou by byla zahájena válka, měla. Je přece rozdíl mezi tím, jak situaci hodnotí politik a jak ji hodnotí voják. Je veliký rozdíl mezi čistě vojenskými, dá se říci odbornými, úvahami a politickým rozhodováním. Analyzovat Žukovovy návrhy z vojenského hlediska nemá smysl a nechci se do toho ani pouštět. K tomu nemám ani podklady, ani znalosti. To, že náčelník generálního štábu Žukov měl jisté návrhy, vyplývalo z jeho postavení v celém systému ozbrojených sil. Troufám si dokonce říci, že pokud by takové návrhy nepodával, pak neměl na svém místě co dělat. Udělat však takové zásadní politické rozhodnutí, jakým je zahájení války, to vůbec nebylo v kompetenci generálního štábu, dokonce ani ne samotného Stalina. Byť bychom se sebevíce snažili líčit Stalina jako diktátora neomezeně vládnoucího své zemi. K takovému rozhodnutí neměl Stalin ani odpovídající pravomoc. Vydat výnos o mobilizaci, což je ekvivalent zahájení války, mělo Předsednictvo Nejvyššího Sovětu. A to také udělalo toto rozhodnutí někdy v odpoledních hodinách 22. června 1941. Tedy poté, kdy Sovětský svaz měl v rukou německou nótu o vyhlášení války. V kompetenci Stalina nebylo vyhlašovat válku. Jsem přesvědčen, že Stalin si byl dobře vědom toho, že válka s Německem nebude v dosavadní historii válek obyčejnou válkou. Že to nebude jen vojenské střetnutí, ale že to bude od samého počátku ostře vyhraněné ideologické, etnické a rasové střetnutí. Co bylo nejpodstatnější, bylo to, že ze strany Německa to bude válka dobyvačná, válka na vyhubení a zotročení, v pravém, nikoliv přeneseném slova smyslu; šlo v ní o vyhubení a zotročení méněcenných slovanských národů; měla to být válka vedená s rasovými cíli. Potvrdilo se to, co později napsala Tatjana Metternichová, že „Hitler zaměřil své ničivé, dobyvatelské polní tažení spíše na to, aby si podrobil ruský národ, nikoliv proto, aby zničil marxismus“. Myslím si, že charakter této války Stalin dobře předvídal. Při nejmenším tušil, jaký charakter bude tato válka mít, a oč v ní národům Ruska půjde. A maximálně se snažil tento osud od nich odvrátit nebo alespoň oddálit. Je však možné, že přecenil význam smlouvy o neútočení, kterou Německo se Sovětským svazem uzavřelo v roce 1939. Možná, že i podcenil Hitlera v tom smyslu, že neočekával, že by tento otevřel druhou frontu války dříve, než vyřeší válečný stav s Velkou Británií. Na to ukazuje už zaměření jeho projevu, který pronesl 3. července 1941. Svými kritiky je také odsuzován za to, že s tímto projevem vystoupil opožděně . Proč si vy myslíte, že Stalin vystoupil se svým projevem až 10 dnů po přepadení země? Sám si myslím, že příčinou toho, proč se svým vystoupením posečkal až do 3. července, tedy 10 dnů od napadení země, bylo to, že byl od prvního okamžiku zavalen neodkladnými činnostmi, které musel vykonávat jako předseda Rady ministrů; hlavně pak to, že potřeboval určitý čas k důkladnému zhodnocení situace. Musel zhodnotit situaci z hlediska vnitropolitického a mezinárodně politického. A takové zhodnocení se nemohlo obejít bez získání potřebných informací. Teprve poté, když získla potřebné informace, poté, kdy je zhodnotil, teprve potom mohl formulovat zásadní politickou strategickou linii. A myslím si, že jako rozvážný člověk se musel také poradit se svými nejbližšími spolupracovníky. Formulovat politickou strategii války, do které byla zavlečena jeho země, to se nedá udělat bez důkladné rozvahy. Povšimněme si, co o tom říká nejbližší Stalinův spolupracovník Vjačeslav Molotov. Ten se zúčastnil prvního zasedání Politického byra, které se uskutečnilo u Stalina brzo ráno 22. června. Na návrh, aby s prvním projevem vystoupil Stalin, ten to odmítl. K tomu říká Molotov: „Stalin nechtěl vystoupit jako první. Považoval za potřebné si vyjasnit obraz, uvážit jaký tón zvolit, jaký přístup nastínit. Jako politik musel vyčkat, musel se s lecčíms seznámit. Byl zvyklý vystupovat se zřetelným stanoviskem; v tomto okamžiku však nebylo možné se okamžitě zorientovat a dát jasné vysvětlení toho, co se stalo. Stalin řekl, že potřebuje několik dnů a vystoupí, jakmile se vyjasní situace na frontách.“ (Jurij Jemeljanov na stránce http://www.sovross.ru/modules.php?name=News&file=article&sid=594038). A já bych k tomu dodal: nejen se zorientovat, nejen dát jasné vysvětlení toho, co se stalo. Bylo potřebné vytýčit strategii, kterou se bude řídit jeho země v této válce! Nelze vyloučit, že svou roli sehrál i momentální zdravotní Stalinův stav. V onen rozhodující den byl nemocným člověkem. Nemocen? To slyším poprvé. To je překvapení, že? O tom se ještě nikde nemluvilo. Dnes už ale není tajemstvím, že ve druhé polovině června byl Stalin vážně nemocen. V sobotu 21. června mu teplota stoupla ke čtyřicítce; byl k němu na „bližňuju daču“ (Volyňskoje) pozván profesor B.S. Preobraženskij. Byl to lékař, který o něj pečoval řadu let. Po prohlídce nemocného určil diagnózu- těžká pneumonózní angina. Trval na tom, aby Stalin byl odvezen do nemocnice. Ten to odmítl. Jen prosil profesora, aby na každý případ neodjížděl v neděli z Moskvy. A zavázal profesora s nikým o tom nemluvit. Nezapomeňme, že nedělí bylo právě datum 22. června 1941. Věděl či tušil Stalin, že se v onen den stane něco významného? V takovém stavu se zúčastnil první válečné schůzky Politbyra, kde se, kromě jiného, také rozhodovalo o prvním projevu, kterým měl být sovětskému národu sděleno, že začala válka. O své nemoci neřekl Stalin ani nejbližším spolupracovníkům. Věděl, že taková zpráva na počátku války by mohla demoralizovat armádu a národ. Nechtěl rovněž nepříteli udělat radost. Myslím si, že každý rozumný člověk musí uznat, že i toto mohlo sehrát svou roli v prvních hodinách války. Uvědomme si, že se jednalo o člověka, který už v té době dovršil 62 roků života. Nebyl už žádným mladíkem. Zřejmě také musela být na nejvyšší úrovni vedení státu provedena určitá organizační opatření, která byla nutná pro vytvoření struktury orgánů, jež budou potřebné k vedení války. Jedním z nich bylo zřízení Státního výboru Obrany a udělení tomuto výboru odpovídajících kompetencí, které by byly v souladu s platnou ústavou. Tady se mi zdá, že v tomto směru nebylo v Sovětském svazu učiněno, především z hlediska organizačního, ještě před vypuknutím války vše, co učiněno být mělo. Proč se tomu tak nestalo, zhodnotit nemohu. Ale rozhodně si myslím, že mělo být jednoznačně stanoveno, jaké orgány pro vedení války budou zřízeny; měly být v určitých tresorech uloženy zapečetěné obálky, které by jasně určovaly jednotlivým aktérům na té nejvyšší státní úrovni, co musí udělat jeden každý jednotlivec v tomto nejvyšším státním vedení už v prvních minutách války. Jistá váhání ve směru zřízení nejvyšších orgánů, které povedou zemi ve válce, stanovení jasných pravidel pro činnosti jednotlivců, pro činnost vlády a tak dále, napovídají, že v tomto smyslu nebyly přípravy na válku provedeny dostatečně. V tom si budou muset ruští historikové udělat jasno. Snad k takovému zhodnocení napomůže i digitalizace a zveřejnění oněch 400 tisíc dokumentů osobního archivu Stalina, ke kterému dochází teď, v první polovině roku 2013. Zatím musíme vidět to, že teprve 30. června 1941 byl Společným usnesením Presidia Nejvyššího Sovětu, Radou lidových komisařů a ÚV VKS(B) zřízen Státní výbor obrany a jeho předsedou jmenován J. V. Stalin. Tomuto orgánu byla také tímto usnesením předána úplná moc ve státě. Do té doby byl Stalin „jen“ předsedou Rady ministrů a jeho pravomoc odpovídala tomuto jeho postavení. To znamená, že celý týden trvalo, než byla ujasněna struktura nejvyšších orgánů, které by měly vést zemi ve válce. Že to mohlo také znamenat překonání jistých rozporů a nejasností v postavení jednotlivých osob, s tím bychom měl počítat. Rozhodování o válce a míru nebylo ani v kompetenci Rady ministrů, které Stalin předsedal. Podle Ústavy z roku 1936 to příslušelo Nejvyššímu Sovětu SSSR. Pokud ještě nedošlo k vyjasnění všech otázek, s tím souvisejících, pak mají historici, podle mého soudu, ještě velký dluh, aby objasnili, co všechno se na úrovni nejvyšších státních a stranických orgánů dělo v době mezi 22. a 30. červnem 1941. Já, bohužel, jsem žádný materiál, který by vysvětloval možné nejasnosti, ještě neviděl. A proto si ani netroufám dělat jakékoliv své hodnocení toho, co se v tomto týdnu v SSSR dělo. V obdobné situaci jsou ale i všichni obviňovatelé Stalina, kteří snášejí kdejakou, nebojím se říci, lež, aby jej pošpinili. Od 30. června měl ale Stalin plné oprávnění hovořit jako osoba, která má pravomoc předsedy nejvyššího státního orgánu, zřízeného k řízení země po dobu války s Německem. A teprve to, podle mého soudu, dávalo Stalinovi i pravomoc formulovat a vyhlásit zásadní strategickou politickou, zdůrazňuji politickou, linii pro válku s Německem. Což také ve svém projevu 3. července učinil. A co se týče druhé části vaší otázky. Existují určité materiály, které dosvědčují, že sovětská strana neseděla v předvečer napadení nečinně. Naopak. Byla prováděna řada opatření, nazvu je opatřeními taktického měřítka, kterými mělo být při nejmenším čeleno důsledkům taktického překvapení, ke kterému nesporně došlo. Je však pravdou, že mnohá z nich nebyla provedena důsledně. Také ale vinou těch, kteří je měli vykonat. Někteří historici jim dokonce dávají přívlastek „sabotážní“. Jistě by se našlo dnes, při zpětném pohledu, i dost argumentů, které by tato opatření shledala jako nedostatečná nebo jako ne nejsprávnější a nejvhodnější. Ani jejich, hypoteticky dokonalé provedení, samozřejmě nemohlo, ani v tom nejideálnějším případě, vyloučit nebo zcela paralyzovat důsledky momentu překvapení. Navíc: vysvětlovat všechny neúspěchy počátečních týdnů a měsíců války jen momentem překvapení, kterého dosáhli Němci, by nebylo úplné. Činitelů, které byly toho příčinou, bylo mnohem více. Už v prvním rozhovoru, který měl Stalin s lidovým komisařem obrany Timošenkem po projevu Molotova v radiu, Stalin Timošenkovi říká: „Překvapení ve válce pochopitelně znamená mnoho. Poskytuje, a tedy i velkou vojenskou převahu, tomu, kdo zaútočí. Ale nesvádějte vše na překvapení. Mimochodem: Němci kalkulují s tím, že se jim podaří pomocí překvapení vyvolat paniku v naší armádě. Je třeba velice přísně varovat naše velitele, aby v žádném případě nepřipustili paniku. Je třeba to uvést do směrnice…“ Mohl byste být konkrétnější, co se týče oněch dalších materiálů, které mluví proti názoru o nečinnosti sovětského velení? Zejména bych rád slyšel váš názor na ty další činitele. Prosím, ale nepůjdeme do detailů. Odvolám se v prvé řadě na materiál uveřejněný na stránkách «Столетие». Jejich autorem je Aleksandr Jelisejev a byl zveřejněn na stránce http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/22_ijuna_kto_vinovat_2009-06-22.htm Sám autor se odvolává na práci historika A Fillipova. Uvedu jen některé skutečnosti, jež mají přímý vztah k tématu, který je v naší diskuzi hlavní: to jest letectvo. Tady budu čerpat z materiálu, který byl zveřejněn v ruském vydání Internetu pod titulkem „Mýtus číslo 21“. Patří mezi 200 dalších mýtů o válce, kterými se autoři tohoto cyklu zabývají. Celý článek najdete na stránce http://www.great-country.ru/content/lib/martirosyan/Tragediya_1941_goda/mif_0021.php. Je třeba předeslat, že v první den války bylo na zemi zničeno 1489 letounů. A podíváme se proto na to, proč se tomu tak stalo. Nebo co mohlo být jednou z příčin, proč se tak stalo a proč letectvo Rudé armády už v první den války ztratilo velkou část svých bojových možností. A. Fillipov o tom píše: „Plukovník, posléze generál, Nikolaj Aleksandrovič Sbytov-velitel letectva Moskevského vojenského okruhu,- uskutečnil osobně v březnu roku 1941 inspekci stavu letectva v pohraničních okruzích. V rozhořčeně barvitém líčení „stavu letectva v pohraničních okruzích“ poukazuje na stav letectva, jaký shledal v březnu 1941, to jest o něco více než tři měsíce před vpádem Němců. „Pamatuji si, jak letím na U-2 a vidím, že letouny nejsou nikde rozptýleny, nejsou zamaskovány, jsou na letištích vystaveny jako na dlani. Po přistání na jednom z letišť, zjišťuji, že pěkně v řadě stojí nejnovější Pe-2, to jest nové frontové střemhlavé bombardéry. Když jsem je zkontroloval, zjistil jsem, že nemají dokonce ani v nádržích palivo“. Sbytov to ohlásil Ščerbakovovi (1. tajemníku Moskevského městského výboru VKS(b), ten Malenkovovi, který měl na starosti přípravu země na válku. Výsledkem byl vznik dokumentu o stavu letectva na hranicích. Dokument podepsal Malenkov, Ščerbakov, Tjuleněv a Sbytov, jako člen stranické komise Hlavní politické správy DRRA (Dělnicko-rolnické Rudé armády). 4. května se konalo zasedání, na němž bylo přítomno velení letectva. Stalin pak na dokumentu, který vzešel z toho jednání, napsal: „Okamžitě volat k soudní odpovědnosti…“ O tom všem věděli Timošenko i NGŠ Žukov. Na to velení letectva posílá do pohraničních okruhů komisi. V jejím čele byl generál poručík P. Ryčagov, zástupce Lidového komisaře obrany pro letectvo. Komise se za několik dnů vrátí zpět a hlásí, že je vše v pořádku. Když pak 22. června došlo ke známé tragedii, byl Ryčagov postaven ke zdi a popraven za lhaní, které zapříčinilo katastrofu. Za Chruščova, ještě před X. sjezdem, byl v roce 1954 Ryčagov rehabilitován jako „nevinná oběť“. Je zřejmé, že Stalin nevěděl, nebo při nejmenším neznal rozsah stavu, který panoval v letectvu pohraničních okruhů. Nevěděl o oněch nepořádcích a dozvěděl se o nich po provedení vzpomínané inspekce; ta byla provedena z iniciativy Hlavní politické správy DRRA. Stalinova reakce jasně ukazuje na příčiny represí ve velitelském sboru letectva v předvečer války. Za takový nepořádek bylo skutečně třeba přísně potrestat generály, válka byla na spadnutí a letectvo nejen že bylo na předsunutých základnách, ale při tom nebylo ani rozptýleno, nebylo zamaskováno a dokonce v nádržích letadel nebylo palivo. Písemné dispozice na uvěznění odpovědných osob dali Timošenko a Žukov- taková pravidla platila v SSSR od roku 1939. G.K.Žukov osobně dával sankci na uvěznění J. Smuškeviče, který byl tehdy jeho zástupcem pro letectvo. Zlověstný nepořádek existující v předvečer války, nevznikl v letectvu DRRA v jediném okamžiku. Ještě v roce 1939 byl vydán rozkaz Lidového komisaře obrany SSSR číslo 0145. Ten ukládal Hlavní správě letectva DRRA povinnost bezpodmínečně provádět maskování všech nově budovaných operačních letišť, stejně jako maskování celé letištní sítě. Jak však vyplývá z preambule rozkazu Lidového komisariátu obrany číslo 0367 z 27. prosince 1940 „nevěnoval žádný z okruhů tomuto rozkazu náležitou pozornost a nesplnil jej“. Rozkaz nesplnil ani generální inspektorát letectva, který měl kontrolovat plnění rozkazu a každý měsíc podávat hlášení o průběhu prací. A když se pak uskutečnila již vzpomínaná inspekce a rozzlobený Stalin nařídil, aby odpovědné osoby-viníci tohoto nepořádku, byli předáni soudu, objevuje se rozkaz číslo 0042 z 19. června 1941. Už první věta tohoto rozkazu konstatuje, že existuje tento zlovolný nepořádek: „Co se týče maskování letišť a nejdůležitějších vojenských objektů, nebylo uděláno nic podstatného“. Je vůbec někdo schopen objasnit, co znamenal tento nepořádek, aniž by se odvolával na všeobecně známé ruské lajdáctví a šlendrián? Co v této situaci dělalo nejvyšší vojenské velení, když bylo zapotřebí vydávat během dvou let čtyři rozkazy, v nichž je konstatován onen zlovolný nepořádek a zlovolné neplnění rozkazů samotného lidového komisaře obrany? Co vlastně dělali příslušní vojenští náčelníci, jestliže se klidně mohli na to vše dívat a vzpamatovali se bezprostředně několik dnů před agresí?. Jestliže se něco podobného dělo v období, kdy hrozila válka, jestliže nejsou plněny rozkazy těch nejvyšších? Lze to objasnit lajdáctvím či šlendriánem? Nikoliv! To už je sabotáž rozkazů nejvyššího velení. Jedná se o sabotáž, jíž důsledky byly ty nejtěžší. Tím nejtěžším zločinem bylo to, že nebyla splněna Směrnice Generálního štábu z 18. června 1941, kterou schválil Stalin. Ta požadovala, aby všechna vojska pohraničních vojenských okruhů byla přivedena do plné bojové pohotovosti! Pro letectvo to platilo rovněž. Je třeba si znovu všimnout, že přes tuto směrnici nebyly nádrže letounů naplněny palivem a letouny nebyly plně vyzbrojeny. Dokonce ti piloti, kteří uspěli onoho rána 22. června vzletět, byli nuceni taranit nepřátelské letouny, protože neměli střelivo. Málokdo ví, že první taran byl proveden v 15. minutě německé agrese. Krátce řečeno, nejvyšší činitelé letectva DRRA oklamali vedení státu a neudělali nic pro to, aby došlo k nápravě situace. Skončilo to tragédií 22. června 1941. Též pro letectvo pohraničních vojenských okruhů. Klamání Stalin nikdy nikomu nepromíjel. Jestliže klamání vedlo k takovým negativním důsledkům, jako se stalo 22. června 1941, pak nebylo možno od něj čekávat milost. V takových případech zcela využíval veškerou sílu tehdejšího zákonodárství, aby potrestal viníky. A tak nyní rozhodněte sami, byl-li v právu nebo nebyl.“ Nechci dělat věcnou analýzu celého článku, který jsem uvedl, ale přece jen lze to brát jako jeden z příkladů, které svědčí o tom, v jakém stavu byla bezprostřední příprava vojenského letectva na válku. Jestli, byť třeba na jednom úseku celé fronty, byla taková situace, pak si lze domyslet, v čem spočívaly jedny z příčin omračujících výsledků prvních týdnů a měsíců války, kterých Wehrmacht dosáhl při svém východním tažení. Ostatně za zmínku stojí, že situace, do které se dostalo sovětské letectvo v důsledku prvních útoků německého letectva, nebyla stejná na všech úsecích německo-sovětské fronty. Mohl byste tuto myšlenku konkretizovat? Zajisté mohu. Budu se opírat o autora, kterého jsem už vzpomněl. Je to J.I.Muchin. Jeho kniha má název „Если бы не генералы!“ (volně překládám jako „Pokud by nebylo generálů…“). Vydalo ji nakladatelství Jauza v Moskvě v roce 2007. Lze ji číst na stránce militera.lib.ru/research/muhin_yi01/index.html. Autor porovnává důsledky přepadení Pearl Harbouru Japonci 7. prosince 1941 s tím, s čím se setkali Němci v podobě reakce loďstva Sovětského svazu. Odvolává se na maršála Žukova, který ve svých vzpomínkách píše: „22. června mi ve 3 hodiny 7 minut telefonoval velitel Černomořského loďstva admirál F.S. Okťábrský a hlásil mi: „Systém ВНОС (Войска воздушного наблюдения, оповещения и связи), to jsou „Vojska pozorování vzdušného prostoru, hlášení a spojení“, mi hlásí, že ze strany moře se k nám přibližuje velké množství neznámých letounů; flotila se nachází v plné bojové pohotovosti. Prosím o rozkazy.“ Ve čtyři hodiny jsem s tímto mužem hovořil znovu a dostal jsem hlášení: „Nepřátelský nálet byl odražen. Pokusy zaútočit na naše lodě byly neúspěšné. Avšak ve městě došlo ke škodám.“ Admirál V. I.Platonov, který sloužil v Severním loďstvu, vzpomíná na noc na 22. června 1941 takto: „Okamžitě jsem nařídil štábu, aby zkontroloval připravenost loďstva k boji. Je však pravda, že jsme již byli dávno předtím připraveni, udělali jsme vše, co jen jsme mohli sami udělat: převzali jsme munici, palivo, pitnou vodu a zásoby potravin. Lodi jsme rozptýlili po zálivu:“ Na rozdíl od toho ve Spojených státech, kde, jak ironizuje autor, neměli žádného „tyrana“ Stalina, který by předtím „vystavil represím nevinné, avšak vynikající“ maršály, generály, admirály, bylo názorně předvedeno to, co Žukov v Rusku nazývá „ignorováním zjevného nebezpečí válečného napadení“. Důsledky japonského úderu na Pearl Harbour: vyřazeno 8 liniových lodí, z nich pět bylo potopeno. Zasaženy byly tři křižníky, tři torpédoborce, suchý dok, čtyři pomocné lodi. Bylo zničeno prakticky celé letectvo- 188 letounů shořelo, 128 jich bylo poškozeno. Zahynulo 2403 vojáků USA a 1178 jich bylo zraněno. Samotní Japonci ztratili 29 letounů a 55 mužů. „ Jak tedy chápat činnost našich, sovětských, námořníků“? ptá se autor. Vždyť k tomu, aby bylo možné odrazit nečekaný nálet letectva nepřítele, a to dokázala všechna naše loďstva, bylo třeba předtím vyslat na moře lodi «ВНОС», bylo třeba na lodích soustředit všechno mužstvo, bylo třeba připravit zbraně a munici, bylo třeba posadit stíhače do kabin jejich letounů. A jak dosvědčují všichni historici, kterým jsme ochotni naslouchat, byl stav pohotovosti u loďstev SSSR vyhlášen ještě týden před začátkem války. Z dovolených se museli vrátit všichni dovolenkáři, byl vydán zákaz odcházet na břeh a podobně. Co se týče letectva, pak, nehledě na smutnou bilanci prvního válečného dne, kdy, jak jsme už říkali, bylo zničeno na zemi 1489 letounů, nebyly výsledky prvních týdnů a měsíců války pro sovětské letectvo až tak špatné. O tom uvádí autor konkrétní údaje. Mohl byste je uvést? Je to jistě zajímavé získat pohled z druhé strany oproti oněm klišé, kterými se publicistika jen hemží. Ano, to můžeme udělat. Pokusíme se o srovnání německých ztrát, které utrpěla Luftwaffe, s jinou operací, kterou absolvovala, s „Bitvou o Anglii“. Nejprve krátké kvantitativní i kvalitativní srovnání. Podle slov samotného W. Churchilla se britské stíhací letouny „málo čím odlišovaly od německých“. Německé měly větší rychlost a lepší stoupavost, britské letouny byly manévrovatelnější a byly lépe vyzbrojeny. V srpnu 1940 soustředili Němci proti Anglii 1361 bombardérů a 1308 stíhačů. Z počtu stíhačů bylo však jen 375 dálkových, takže němečtí bombardéři museli často létat bez stíhací ochrany, což vedlo, oproti sovětsko-německé frontě, k větším ztrátám na straně Němců. Celkem Němci do Bitvy o Anglii soustředili 2669 letounů. Sovětská strana měla jednak letouny nových typů, MIG-3, LaGG-3,JAK-1. Ty však v základních parametrech nedosahovaly stíhačů německých, a co se týče radiovybavení a automatiky, tak za německými zcela zaostávaly. Při tom těchto „nových“ stíhačů byly v západních vojenských okruzích celkem 304 kusy. Ostatní stíhačky I-153 a I-16 zaostávaly v rychlosti za „messerschmitty“ značně. Když k tomu ještě dodáme tvrzení Žukova a Chruščova, že Stalin „neuvedl vojska do bojové pohotovosti“ a že Němci byla zničena spousta sovětských letounů na letištích, pak bychom mohli usoudit, že německé ztráty, co se týče letounů, by měly být počátkem války minimální. Bylo tomu tak ve skutečnosti? Shrňme tedy již řečené. Na sovětské frontě soustředili Němci k 22. červnu 1941 2604 bojových letounů, z nichž 1233 představovaly stíhací letouny. K tomu musíme přičíst ještě 1000 bojových letounů spojenců Hitlera. To znamená, že uskupení německých vzdušných sil na sovětské frontě se přibližně rovnalo uskupení, které bylo soustředěno pro bitvu o Anglii. V prvním týdnu bitvy o Anglii, tj. od 11. do 17. srpna 1940 ztratili Němci 261 letoun. V prvním týdnu války se Sovětským svazem, to jest mezi 22. a 28. červnem 1941 ztratili Němci 445 letounů. Za první měsíc vyvrcholení bojů bitvy o Anglii ztratili Němci 786 letounů. Za čtyři týdny války se SSSR ztratili Němci 1171 letoun. Za celou dobu bitvy o Anglii, to jest za více než 16 týdnů, od 10. července do 31. října 1940, ztratili Němci 1733 letounů. Za 16 týdnů války s SSSR, tj. od 22. června do 11. října 1941, tam ztratili Němci 2789 letounů. (Autor uvádí, že čerpal údaje o německých ztrátách, stejně jako to dělal Churchill, z německých hlášení). Můžeme se tedy ptát: „Kdo to vlastně byl, kdo neuvedl vojska do bojové pohotovosti? Byl to Stalin v SSSR nebo Churchill ve Velké Británii? Při tom všem je třeba mít na zřeteli, že bitva o Anglii se odehrála až téměř rok poté, kdy Německo vstoupilo do války s Velkou Británií. Čili že Britové měli téměř rok k dispozici pro vlastní přípravu na bitvu. To na rozdíl od Sovětů, kteří museli vstoupit do bojů okamžitě 22. června. Největší hanebností ze strany Žukova, jak tvrdí Muchin, je to, že zatajil před historiky rozkazy z 18. června 1941; jimi bylo nařizováno uvedení vojsk západních vojenských okruhů do bojové pohotovosti k odražení německého úderu. Takové nařízení skutečně Žukov vydal, ač, ku podivu, není dosud zpřístupněno. Žukov však nezajistil provedení kontroly toho, jak jsou tyto rozkazy plněny. To, kromě jiného, umožnilo, aby velitel Západního vojenského okruhu generál Pavlov mohl realizovat svou zradu. V archivech bylo za Chruščova zničeno mnoho dokumentů, někteří hovoří o tom, že jich byly zničeny celé vagony, avšak nepodařilo se zničit vše. Na příklad ještě za Stalinova života už koncem 40. let a v první polovině let padesátých začala Vojensko-vědecká správa GŠ zevšeobecňovat zkušenosti ze soustřeďování a rozvinutí vojsk vojenských okruhů. Byly zadány tyto otázky: 1.Dostal se k útvarům, jichž se to týkalo, plán obrany státní hranice, kdy se tak stalo, co udělalo velení a štáby k tomu, aby byl tento plán splněn? 2.Kdy a na základě jakého nařízení začala vojska obsazovat státní hranici a kolik jich ve skutečnosti bylo rozvinuto před tím, než začaly boje? 3.Kdy došlo nařízení o uvedení vojsk do bojové pohotovosti v souvislosti s očekávaným napadením ze strany Německa ráno 22. června; kdy a jaká nařízení byla vydána k tomu, aby toto nařízení bylo splněno a co vojska skutečně učinila? 4.Proč se větší část dělostřelectva nacházela ve výcvikových střediscích? 5.Nakolik byly připraveny štáby k velení vojskům a jak se to odrazilo na průběhu vedení operací v prvních dnech války? Je zajímavé, že až v roce 1989, tedy snad po čtyřiceti letech, začal Vojensko-historický žurnál publikovat první odpovědi sovětských generálů. Došlo však jen ke zveřejnění odpovědí na první dvě otázky. Na třetí otázku již odpovědi publikovány nebyly bez jakéhokoliv vysvětlení. Zdá se, že se to stalo proto, že ještě žili lidé, kteří neměli zájem na tom, aby byly publikovány odpovědi na další otázky; tito lidé se vzpamatovali a zabránili publikaci dalších odpovědí. Někdo asi měl zájem na tom, aby nebyla vyjevena celá pravda. Odhalení celé pravdy by možná pomáhalo rozbít mýtus „o vině“ Stalina. Ale jen z toho, co již publikováno bylo, je jasné, že na příklad v Baltickém vojenském okruhu bylo nařízení k zaujetí bojové pohotovosti doručeno dlouho před válkou a že je obdržely všechny svazky. To, co uvádíte ze slov některých ruských vojenských činitelů, je jistě velice zajímavé a ukazuje to na řadu problémů, které v Rudé armádě té doby existovaly. Co si o tom myslíte vy? Souhlasím s vámi v tom, že je jistě velmi podivné konstatovat, že několik měsíců před vypuknutím války, se kterou jistě nejvyšší velení počítalo, jak jsme již o tom hovořili, panovaly v letectvu pohraničních okruhů i na jiných místech podobné nepořádky. Už z řečeného je vidět, s jakými problémy se velení potýkalo. Už jen to, že je o výsledcích inspekce letectva informován především stranický činitel, nikoliv po vojenské linii příslušný vojenský velitel; ukazuje to na to, že s velením to nebylo v pořádku a dalo by se říci, že systém velení nebyl na úrovni požadavků doby. A to při tom, že v té době existoval v Rudé armádě systém nedílné velitelské pravomoci. Ze své vlastní praxe znám, jak bylo často obtížné pro odpovědného velitele v armádě, budované podle sovětského vzoru, prosazovat opatření, která považoval za nutná. I v naší armádě byl zaveden institut zástupce velitele pro věci politické. Ten měl, jako svou hlavní povinnost, zajišťovat, právně kodifikovaný, systém vedoucí úlohy strany. Neměl sice pravomoc vetovat nebo jinak blokovat rozhodnutí velitele, ale měl pravomoc posuzovat, jak je velitelem uplatňována ona „vedoucí úloha strany“. V tom byl ale „zakopán pes“. Záleželo už jen výlučně na něm, jak oceňoval svého velitele po této stránce a v jakém smyslu referoval o svém veliteli nadřízenému politickému činiteli. A že tento nadřízený politický činitel, který byl současně zástupcem velitele pro politické věci, a tedy měl možnost ovlivňovat to, jak bude příslušný velitel hodnotit onoho velitele, a rozhodovat tedy, kromě jiného o tom, zda tento velitel zůstane ve své funkci nebo bude odvolán, to si jistě dovedete představit. Uvedu vám konkrétní příklad ze své služby. Zjara roku 1953 bylo zpracováno hodnocení mé osoby. Proč toto hodnocení bylo zpracováno, za jakým účelem, kdo si je vyžádal, to nevím. Rozhodně se nejednalo o řádné hodnocení, které se provádělo v pravidelných lhůtách na každého důstojníka. Není nutné, abych vám vysvětloval cesty, jak se takové hodnocení dělalo; důvody, pro které hodnocení mé osoby se provádělo, byly a jsou zahaleny tajemstvím. Dnes nemám žádnou možnost tyto důvody zjistit, i když by to bylo pro mne zajímavé, protože závěry tohoto hodnocení se staly pro můj další život nesmírně důležitými. Hodnocení zpracoval můj velitel, velitel 10. letecké armády. Závěrem hodnocení bylo: „ponechat ve funkci NŠ letecké armády“ a plánovat mé vyslání „na studium na VA GŠ v SSSR“. Už tato druhá část závěru napovídá, že důvod mohl spočívat právě v tom, že se někde „nahoře“, pravděpodobně na příslušném oddělení ÚVKSČ, dělala jakási širší analýza velitelských kádrů. Závěry z tohoto hodnocení schvaloval ministr obrany. Než se to však stalo, tak onen závěr mého velitele musela posoudit a schválit komise, v jejímž čele byl velitel letectva; ale byl v ní také představitel Hlavní politické správy ČSLA. Myslíte, že tento funkcionář se neopíral též o informace, které o mé osobě postoupily na Hlavní politickou správu po linii politické? Čili o mé budoucnosti také spolurozhodovali lidé, kteří mou odbornou způsobilost, a ta snad měla být rozhodující, nemohli dobře posoudit. To uvádím jen jako příklad toho, jak to fungovalo v systému „vedoucí úlohy strany“. Záleželo mnohdy jen a jen na tom, jak si uplatňování tohoto principu ten či onen politický pracovník představoval a nakolik docházelo ke shodě mezi dvěma činiteli. Zda se tedy dospívalo ke shodě mezi velitelem na jedné straně a jeho zástupcem pro politické věci na straně druhé. Hodně záleželo na tom, zda se oba tito muži byli vždy schopni, na základě věcné, nikoliv ideologické, úvahy, shodnout v tom, co je pro bojovou přípravu a bojovou pohotovost dobré a co nikoliv. A jaké rozhodnutí pro boj je či není správné. A tento systém pronikal armádou skrz naskrz. Až do úrovně nejvyšší. Tam se sice projevoval tak, že vlastně neexistoval; když jsem v Generálním štábu pracoval se svým velitelem na operační a bojové dokumentaci, tak politický zástupce velitele armády, tedy náčelník její politické správy, k takové práci přizván nebyl; nesměl ani překročit práh místností, kde jsme pracovali. Ale přesto, jak uvádějí autoři již vzpomínané knihy Štěpánek a Minařík, projednávala „použití ozbrojených sil …v plánovaném válečném konfliktu“ nakonec „Vojenská komise obrany ÚVKSČ , eo ipso, lidé, kteří o operačním umění a vůbec o vojenském umění neměli „ani páru“; nakonec byli těmi, kdož „projednávali“, a tedy jistě i schvalovali, závěry z naší, čistě odborné, práce. Cítíte ten obrovský paradox a anachronismus? V „míru“, kdy vlastně šlo jen o bojovou přípravu, tak do všeho mohli mluvit politické orgány a, svým způsobem, někdy dokonce hatit práci velitelů. Jakmile však už šlo o „válku“, byť jen ještě „na papíře“, kdy se připravovalo rozhodnutí, kdy se připravovala bojová dokumentace pro první okamžiky války, tak už politické orgány do toho neměly co hovořit. Což sice považuji za naprosto správné, ale přesto vypovídající o tom, jakými podivnými cestami se připravovala rozhodnutí v armádě, kde byl onen „stranický“ princip zakotven! Je zajímavé, že si nemohu připomenout ani jediný příklad ze své praxe, že by při velkých operačních cvičeních se vůbec v nějaké podobě vyskytovaly politické orgány. Mám na mysli tehdy, kdy probíhaly všechny činnosti spojené s plánováním operace. Když dnes, s odstupoem doby, o tom uvažuji, tak opravdu nevím, zda jsem byl účasten nějaké grandiózní hry „na vojáky“ nebo opravdové přípravy na válku. A musím považovat za své veliké štěstí, že k žádné skutečné válce tehdy nedošlo! Protože ta by, s krutostí jen válce vlastní, velice brzy odělila „zrno od plev“, a velice rychle by byla určila, kde je skutečné místo pro politické orgány, které nám mnohdy dokázaly tak ztrpčovat život! Když jsem jeden rok velel bombardovací divizi, tak jsem měl štěstí, že mým zástupcem pro politické věci byl nesmírně vstřícný a rozumem obdařený politický pracovník a dokázali jsme se v zásadních věcech vždy shodnout. Spojovalo nás nejen stejné politické přesvědčení, ale hlavně to, jak jsme je dokázali realizovat v praxi. Ale bylo tomu tak vždy a všude? Proto si dovedu představit, jak se toto dvojí velení mohlo projevovat v Rudé armádě, kde se navíc systém velení několikrát zásadně měnil. Měl tedy princip, kdy vedle velitel existoval i systém jeho zástupce pro politické věci, který byl uplatňován i v naší armádě vůbec nějaký kladný smysl a přínos pro bojeschopnost letectva? Podle mého soudu měl jen tom smyslu, pokud byla politická práce a činnost politických pracovníků konána ve prospěch výchovy k lásce k vlasti; eventuelně k jejímu protikladu, tedy k výchově k nenávisti vůči pravděpodobnému nepříteli. Na tuto stránku války přece už poukazoval Carl von Clausewitz, jako na jeden z důležitých činitelů války. Avšak nic více. Rozhodně považuji za nepřípustné a za krajně škodlivé pro bojovou pohotovost, jestliže měl politický pracovník jakékoliv právo hovořit veliteli do toho, jak odborně připravuje své podřízené pro boj či jaká dělá opatření ke zvýšení bojové pohotovosti podřízených útvarů. A pokud by měl dokonce možnost vetovat rozkaz velitele, tak to by bylo v přímém rozporu s potřebami vedení soudobých válek. Co se týče Rudé armády, pak bude jistě, podle mého soudu, věcí ruských historiků, aby všestranně analýzovali, jak se dvojí velení Rudé armádě, i na těch nižších stupních, projevilo v úspěších a neúspěších války. A nakonec i ve ztrátách, které to bojující armádě přineslo. Mimochodem: co byste řekl na to, že i v americké armádě existoval v jisté době institut politických komisařů? Opravdu? Povězte mi něco konkrétnějšího. A. Muchin o tom píše: „Nebylo to Rusko, kde se institut komisařů objevil poprvé. Na příklad v USA existovala v armádě počátkem XIX. století rovněž tato instituce. Tehdy to byli úředníci, které vláda jmenovala do vojenských útvarů. Jejich povinností bylo dohlížet na morální a politický duševní život vojáků“. A co se týče Wehrmachtu? O tom píše bývalý svobodník 111. pěší divize jistý Helmut Klausmann: „Neexistovaly tvrdé požadavky, co se týče propagandy. Nikdo nás nenutil, abychom četli určité knihy a brožurky. Do dnešní doby jsem nečetl „Mein Kampf“. Ale morální stav byl hlídán přísně. Nebylo dovoleno vést jakékoliv „poraženecké rozhovory“ nebo psát „poraženecké dopisy“. Dohlíželi na to zvláštní „propagační důstojníci“. V armádě se objevili brzy po Stalingradě. Žertovali jsme mezi sebou a říkali jsme jim „komisaři“. Což všechno je v souladu i s názory von Clausewitze. I on považoval morální duch vojsk za důležitého činitele armády. Můžete být konkrétnější, co se týče Rudé armády? Samozřejmě. Po řadě roků, přesněji od 2. března 1925, kdy existovala v Rudé armádě nedílná velitelská pravomoc, byl znovu, 10. května 1937, institut vojenských komisařů zaveden. A to ve všech vojenských útvarech, počínaje od stupně pluk a výše. Komisař řídil stranicko-politickou práci a zodpovídal spolu s velitelem za bojeschopnost útvaru. 12. srpna 1940 byl institut vojenských komisařů zrušen a zavedena nedílná velitelská pravomoc. Promítněme si to do situace, o které jsme již hovořili. Jak se to vše mohlo promítat do plnění rozkazů o maskování letištní sítě a letadel na letištích. V roce 1939 nemá velitel letiště nebo leteckého útvaru, který tam byl rozmístěn, pravomoc samostatně a nedílně rozhodnout o provedení nařízených opatření. Máme jistotu, že se vždycky shodoval se svým politickým komisařem, který na provádění opatření mohl mít svůj názor, opíral se o jiné úvahy, než čistě vojenské, a mohl rozhodnutí velitele nepodpořit? A když byl v roce 1940 tento institut zrušen, s jakou asi reakcí, s jakou odezvou se to setkávalo u bývalých komisařů, kteří byli najednou zbaveni velké pravomoci? Osobně si myslím, že to všechno mohlo vést při nejmenším k situaci, která je charakterizována jako „lajdáctví a šlendrián“? A jak asi pomohlo stabilizaci velení na těch nejdůležitějších stupních, kterými jistě byl stupeň leteckého pluku a letecké divize, když je 16. července 1941 institut vojenských komisařů znovu zaveden a existuje až do 9. října 1942, kdy byl zrušen rozhodnutím Nejvyššího sovětu? Rád bych sám věděl, jak se tyto neustále změny, které zásadně ovlivňovaly systém velení v letectvu Rudé armády, promítaly do konkrétního života bojových jednotek. S něčím podobným se Wehrmacht jistě nemusel potýkat. Sám si proto myslím, že jednou z příčin, proč už první den války vyzněl pro letectvo Rudé armády tak katastroficky, byl, požadavkům soudobé války zcela neodpovídající, systém velení. A ten se projevoval na velitelských stupních i těch nejnižších jednotek. Když k tomu přičteme, jak se také potvrdilo, ztrátu spojení mezi jednotlivými články armádního organismu, pak se musíme zákonitě ptát jakou efektivnost mohlo mít v podstatě dvoukolejné velení? Zvláště když uvážíme to, jak se také konstatuje, že mnozí z oněch komisařů nebyli po odborné stránce na úrovni požadavků. Jak může v soudobé armádě spolurozhodovat člověk, který není odpovídajícím způsobem odborně připraven? Nemám důvody si myslet, že na jiných úsecích Rudé armády to vypadalo jinak. Systém velení prostě neodpovídal požadavkům soudobé války. Proto bych Stalinovi kladl za vinu to, že ze svého místa neprosadil takový systém velení, při nejmenších od velitele pluku a výše, který by odpovídal potřebám soudobé války. Nepochybuji, že v tomto směru byla na straně Wehrmachtu nesporná převaha. Tam se velitelé zcela určitě s podobnými problémy nemuseli setkávat.